1.

Který vnitrostátní soud je mezinárodně příslušný podle nařízení Brusel Ia ( 2 ), jestliže se společenství vlastníků bytů prostřednictvím žaloby domáhá zaplacení příspěvků na údržbu nemovitosti, avšak vlastníci bytů, kteří tyto příspěvky odmítají hradit, mají bydliště v jiném členském státě? Tato otázka vyvstává v projednávaném případě v souvislosti s platební povinností, jejímž základem jsou usnesení společenství vlastníků bytů, které podle vnitrostátního práva nemá vlastní právní subjektivitu.

2.

Předkládající soud se v této souvislosti zamýšlí nad tím, zda namísto obecné příslušnosti soudu státu, v němž má žalovaný bydliště, přichází v úvahu zvláštní příslušnost soudu místa plnění předmětného závazku, pakliže se v případě předmětných platebních nároků jedná o „nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel Ia. Předkládající soud by se dále rád dověděl, zda se nařízení Řím I ( 3 ) použije na taková usnesení společenství vlastníků bytů, o jaká se jedná v projednávané věci, a podle jakého statutu mají být nároky z těchto usnesení posouzeny z hmotněprávního hlediska.

3.

Body 15 a 16 odůvodnění nařízení Brusel Ia znějí ve výňatcích následovně:

4.

Článek 4 odst. 1 nařízení Brusel Ia stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

5.

Článek 7 bod 1 nařízení Brusel Ia stanoví:

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována:

6.

Článek 24 nařízení Brusel Ia upravuje mimo jiné následující výlučnou příslušnost:

„Bez ohledu na bydliště stran mají výlučnou příslušnost tyto soudy členského státu:

[…]“

7.

Podle článku 27 nařízení Brusel Ia soud smluvního státu „bez návrhu prohlásí, že není příslušný, je-li u něj zahájeno řízení ve věci, v níž mají podle článku 24 výlučnou příslušnost soudy jiného členského státu“. Podle čl. 28 odst. 1 téhož nařízení soud rovněž bez návrhu prohlásí, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení, pokud se žalovaný, který má bydliště v jiném členském státě, řízení před tímto soudem neúčastní.

8.

Bod 7 odůvodnění nařízení Řím I uvádí, že „věcná působnost a ustanovení tohoto nařízení by měly být v souladu s nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (‚Brusel I‘) […]“. Bod 17 odůvodnění nařízení Řím I v souladu s tím uvádí, že „pojmy ‚poskytování služeb‘ a ‚prodej zboží‘ [by měly být] vykládány stejným způsobem jako při použití článku 5 nařízení (ES) č. 44/2001, pokud se na prodej zboží a poskytování služeb vztahuje toto nařízení“.

9.

Podle čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I se toto nařízení nevztahuje na „otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob, týkající se například vzniku, zápisem nebo jinak, způsobilosti k právům a právním úkonům, vnitřního uspořádání nebo rušení obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob, osobní odpovědnosti vedoucích osob a členů za závazky obchodní společnosti, sdružení nebo právnické osoby“.

10.

Právní vztahy vyplývající z vlastnictví k bytům v Bulharsku upravuje Zakon za sobstvenostta (zákon o vlastnictví). Jeho článek 38 objasňuje, k jakým částem obytné budovy může vzniknout společné vlastnictví.

11.

Zakon za upravlenie na etažnata sobstvenost (zákon o správě vlastnictví k bytům, ZUES) stanoví příslušná práva a příslušné povinnosti vlastníků, uživatelů a obyvatelů v rámci správy společného vlastnictví. Správními orgány stanoví jeho článek 10 valnou hromadu a správní radu (správce). Podle čl. 11 odst. 1 bodu 5 ZUES stanoví valná hromada výši příspěvků na výdaje na správu a údržbu společných prostor budovy. Příslušná usnesení valné hromady jsou podle čl. 38 odst. 2 ZUES vykonatelná v souladu s bulharským občanským soudním řádem, přičemž možnost právní ochrany směřující ke zrušení předmětného usnesení existuje na základě článku 40 ZUES. Článek 6 odst. 1 bod 8 ZUES objasňuje, že rozhodnutí správních orgánů společenství vlastníků jsou pro vlastníky závazná. Vlastníci bytů mají dále podle bodu 9 tohoto ustanovení povinnost podílet se v poměru ke svým ideálním vlastnickým podílům na nákladech na renovaci a na tvorbě příslušných rezerv a podle bodu 10 na výdajích na správu a údržbu společných částí budovy.

12.

Žalobce v prvostupňovém řízení a nyní stěžovatel v řízení před předkládajícím soudem, pan B. A. Kerr, je správcem společenství vlastníků bytů nemovitosti ležící v městě Bansko (Bulharsko). Před Rajonen sad Razlog (Okresní soud v Razlogu) zahájil řízení proti dvěma vlastníkům bytů, panu P. Postnovi a paní N. Postnové. V dané věci šlo o zaplacení příspěvků, jež tito vlastníci zcela nebo zčásti dlužili na základě usnesení valné hromady vlastníků bytů v letech 2013 až 2017 pro údržbu společných částí budovy. Podle tvrzení stěžovatele v původním řízení byl spolu s žalobou podán návrh na zajištění nuceného výkonu žalobně uplatňovaného nároku.

13.

Údaje k případným návrhům žalovaných nebo dalších spoluvlastníků na zrušení předmětných usnesení podle článku 40 ZUES nejsou z úvah předkládajícího soudu patrné.

14.

Adresa žalovaných, kterou prvostupňový soud považuje za relevantní, se nachází v Irské republice.

15.

Poté, co byly na základě upozornění Rajonen sad Razlog (Okresní soud v Razlogu) rozhodujícího v prvním stupni odstraněny vady žalobního návrhu, uvedený soud prohlásil, že je k rozhodnutí o žalobě nepříslušný. Proti tomuto prvostupňovému rozhodnutí nyní správce podává svou stížnost.

16.

Usnesením ze dne 19. prosince 2017, došlým dne 16. ledna 2018, položil Okražen sad – Blagoevgrad (Krajský soud v Blagoevgradu, Bulharsko) Soudnímu dvoru na základě článku 267 SFEU následující předběžné otázky:

17.

V řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem předložily písemné vyjádření Lotyšská republika a Evropská komise.

18.

Podle údajů předkládajícího soudu bylo původní řízení zahájeno stížností žalobce v prvním stupni proti usnesení Rajonen sad Razlog (Okresní soud v Razlogu), jímž se uvedený soud prohlásil nepříslušným k rozhodnutí o vznesené žalobě.

19.

V předkládacím rozhodnutí se výslovně neuvádí, zda byl návrh na zahájení řízení doručen žalovaným v prvním stupni v souladu s platnými právními předpisy – zde zřejmě na základě ustanovení nařízení o doručování písemností ( 4 ).

20.

Za těchto okolností by na první pohled mohla vyvstat otázka, zda je projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce relevantní pro rozhodnutí ve sporu. Pokud by totiž návrh na zahájení řízení nebyl žalovaným v prvním stupni doručen, nebyl by vnitrostátní soud rozhodující v dané věci v prvním stupni za určitých okolností oprávněn zkoumat svou mezinárodní příslušnost. V takovém případě by soud rozhodující o stížnosti musel opravnému prostředku správce vyhovět již z tohoto důvodu, aniž by odpověď na předběžné otázky hrála jakoukoliv roli.

21.

I když přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v zásadě nezávisí na kontradiktorní povaze původního řízení – v dané věci řízení o opravném prostředku ( 5 ), je v této souvislosti nutno zdůraznit, že řádné doručení návrhu na zahájení řízení má zásadní význam jak při zkoumání mezinárodní příslušnosti předkládajícím soudem ( 6 ) podle ustanovení nařízení Brusel Ia, tak při uznání pozdějšího rozhodnutí ve věci samé ( 7 ). Jako projev práva žalovaného být vyslechnut ( 8 ) a na dodržení jeho práva na obhajobu ( 9 ) má požadavek doručení zvláštní význam.

22.

V projednávané věci však okolnost, že z předkládacího rozhodnutí výslovně nevyplývá, zda a případně jak byl návrh na zahájení řízení žalovaným doručen, nemůže sama o sobě vzbudit jakékoliv pochybnosti o relevanci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce pro rozhodnutí sporu.

23.

Pro žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které se týkají výkladu unijního práva, totiž podle ustálené judikatury platí domněnka relevance ( 10 ). Soudní dvůr navíc konstatuje chybějící relevanci otázek, jež mu jsou pokládány, nanejvýš výjimečně, a to tehdy, je-li tato chybějící relevance zjevná ( 11 ). O takový případ v projednávané věci podle všeho nejde.

24.

Předkládající soud mimoto uvádí, že žalobce ve své stížnosti poukazuje na skutečnost, že žalovaní až do okamžiku přijetí napadeného usnesení nevznesli žádné námitky ohledně příslušnosti soudu. Předkládající soud navíc zdůrazňuje, že jeho zjištění spočívají „z faktického a právního hlediska“ na „posouzení argumentů předložených účastníky řízení s přihlédnutím k rozhodnutí, jehož zrušení je navrhováno“. Tato okolnost nasvědčuje tomu, že návrh na zahájení řízení byl skutečně doručen.

25.

V každém případě je věcí vnitrostátního soudu, aby před vydáním rozhodnutí ve věci samé, a tedy případně po obdržení odpovědi Soudního dvora k předloženým výkladovým otázkám, zajistil řádné doručení návrhu na zahájení řízení.

26.

Z výše uvedeného vyplývá, že z faktické nejistoty ohledně okamžiku a způsobu doručení návrhu na zahájení řízení – jak v prvním stupni, tak v probíhajícím řízení o stížnosti – nemohou vyplynout žádné pochybnosti ohledně přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

27.

Předkládající soud předložil Soudnímu dvoru k rozhodnutí čtyři předběžné otázky. První otázka se týká zvláštní příslušnosti pro smlouvy, respektive nároky ze smlouvy ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia. Pro případ, že tato příslušnost nepřichází v úvahu, je položena druhá otázka týkající se použitelnosti nařízení Řím I. Pro případ, že by nařízení Řím I nebylo na takovouto situaci použitelné, je v třetí otázce žádáno o objasnění použitelnosti nařízení Řím II ( 12 ). A konečně prostřednictvím čtvrté otázky žádá předkládající soud o informaci, zda z hlediska kolizního práva mají být předmětná ustanovení považována za „smlouvu o poskytování služeb“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení Řím I, nebo za smlouvu, jejímž předmětem je „věcné právo“ [písm. c)], případně „nájem“ [písm. c)] ve smyslu čl. 4 odst. 1 nařízení Řím I.

28.

Níže se proto budu nejprve zabývat výkladem nařízení Brusel Ia. Ukáže se, že otázky související s kolizním právem, jež jsou předmětem druhé až čtvrté předběžné otázky, není zapotřebí posuzovat za použití dalších nástrojů.

29.

První předběžná otázka, která se týká výkladu čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel Ia, se vztahuje na „rozhodnutí právních společenství – jež nemají právní subjektivitu a vznikají ze zákona na základě vlastnictví určitého práva – která jsou přijímána většinou jejich členů, ale zavazují všechny, i ty, kteří nehlasovali“. Podle údajů předkládajícího soudu ke skutkovému stavu však nejsou předmětem sporu v původním řízení příslušná rozhodnutí společenství vlastníků bytů, nýbrž platební nároky, které se o tato rozhodnutí opírají.

30.

Článek 7 bod 1 písm. a) nařízení Brusel Ia ( 13 ) upravuje zvláštní příslušnost v místě plnění příslušného závazku tehdy, „pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ( 14 ). Ze systematického hlediska je však nejprve nutno zdůraznit, že tato zvláštní příslušnost je vyloučena, jestliže je dána výlučná příslušnost podle článku 24 ( 15 ).

31.

K těmto případům výlučné příslušnosti patří v čl. 24 bodě 1 upravená příslušnost soudů členského státu, v němž se nachází nemovitost, pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem ( 16 ). A patří k nim také v čl. 24 bodě 2 upravená příslušnost soudů členského státu, v němž má společnost nebo právnická osoba sídlo, pro některá řízení týkající se práva společností ( 17 ).

32.

Za těchto okolností vyžaduje užitečná odpověď na první předběžnou otázku předchozí zkoumání případů výlučné příslušnosti podle čl. 24 bodů 1 a 2 nařízení Brusel Ia. Pouze v případě, že by nepřicházela v úvahu žádná výlučná příslušnost podle těchto ustanovení, by byl nezbytný výklad čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia.

33.

Předně vyvstává otázka, zda řízení o platebních nárocích vyplývajících z usnesení společenství vlastníků bytů bez vlastní právní subjektivity v souvislosti se správou dotyčné nemovitosti mají být považována za řízení, „jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem“ nebo „nájem nemovitostí“.

34.

Právě ze čtvrté předběžné otázky je patrné, že předkládající soud má – ovšem z hlediska použití nařízení Řím I a jeho případného významu pro hmotněprávní předpisy použitelné na určení místa plnění – pochybnosti, zda probíhající původní řízení má být považováno za řízení, jehož předmětem jsou „věcná práva k nemovitostem“ nebo „nájem nemovitostí“.

35.

Bod 7 odůvodnění nařízení Řím I objasňuje, že ustanovení tohoto nařízení mají být v souladu mimo jiné s nařízením Brusel I ( 18 ). Předkládající soud mimoto právem vychází z toho, že tento takzvaný požadavek souladu platí i pro vztah mezi nařízením Brusel Ia a nařízením Řím I ( 19 ).

36.

Za těchto okolností je třeba mít za to, že výkladové pochybnosti vyjádřené předkládajícím soudem ve vztahu k otázce, zda se v projednávané věci jedná o věcná práva k nemovitosti, se potud vztahují i na čl. 24 bod 1 nařízení Brusel Ia.

37.

Jak již bylo uvedeno, je předmětem sporu v původním řízení uhrazení nezaplacených příspěvků na správu a údržbu předmětné nemovitosti, jež údajně dluží dva spoluvlastníci. Jde tedy o povinnosti – řečeno slovy předkládajícího soudu – z vlastnictví spoluvlastnických podílů jakožto věcného práva k nemovitosti.

38.

Podle judikatury Soudního dvora musí být pojem „věcného práva“ k nemovitosti ve smyslu čl. 24 bodu 1 nařízení Brusel Ia vykládán autonomně a úzce ( 20 ) v tom smyslu, že dotyčné právo musí mít účinky vůči všem (erga omnes) ( 21 ). Podle judikatury je dále nutné, aby předmětem řízení byly obsah nebo rozsah tohoto práva ( 22 ).

39.

Ve věci v původním řízení se však žaloba správce opírá o závazkověprávní nároky společenství vlastníků na uhrazení příspěvků na údržbu společných prostor nemovitosti. Věcná práva žalovaných spoluvlastníků ke společnému vlastnictví – v podobě ideálních spoluvlastnických podílů – jsou tímto nejprve nedotčena, takže výlučná příslušnost podle čl. 24 bodu 1 musí být na základě citované judikatury vyloučena.

40.

Odlišné posouzení by však v dané věci mohlo vyplývat z toho, že podle tvrzení stěžovatele v původním řízení byl spolu s žalobou podán návrh na zajištění nuceného výkonu ( 23 ), o němž však první soud nerozhodl. Takový návrh by ovšem mohl mít dopad na věcná práva žalovaných vyplývající z jejich spoluvlastnických podílů, například omezením oprávnění nakládat s předmětem vlastnictví ( 24 ). Byla by tím založena mezinárodní příslušnost podle čl. 24 bodu 1 prvního pododstavce první alternativy nařízení Brusel Ia. Předkládajícímu soudu proto přísluší zjistit, jaké věcné dopady by ve věci v původním řízení mohly vyplývat z návrhu na zajištění nuceného výkonu na spoluvlastnické podíly žalovaných ( 25 ).

41.

Pouze pro úplnost je třeba poznamenat, že správa společenství vlastníků bytů nemůže být postavena naroveň užívání nemovitosti, takže je nutno vyloučit, že by předmětem původního řízení byl „nájem nemovitostí“.

42.

Článek 24 bod 2 nařízení Brusel Ia zakládá výlučnou příslušnost soudů členského státu, na jehož území má sídlo společnost nebo právnická osoba ( 26 ), mimo jiné pro řízení, jejichž předmětem je platnost usnesení jejich orgánů (čtvrtá alternativa).

43.

Na základě rozlišování mezi společnostmi a právnickými osobami lze nejprve učinit závěr, že se na „nepersonifikovaná společenství“, tedy sdružení osob bez právní subjektivity, jako je podle všeho společenství vlastníků bytů podle bulharského práva, o něž se jedná ve věci v původním řízení, v zásadě vztahuje čl. 24 bod 2, aniž by v daném případě bylo nutné se blíže zabývat pojmem „společnost“.

44.

Je však třeba poznamenat, že se čl. 24 bod 2 čtvrtá alternativa nařízení Brusel Ia vztahuje pouze na taková řízení, jejichž předmětem je platnost usnesení ( 27 ). Od toho je třeba odlišovat řízení, jejichž předmětem je provádění příslušných usnesení, jako je například žaloba na uhrazení příspěvků na základě příslušného usnesení, jež je předmětem projednávané věci.

45.

Je proto třeba konstatovat, že výlučná příslušnost podle čl. 24 bodu 2 čtvrté alternativy nařízení Brusel Ia nepřichází pro řízení takové povahy, o jakou jde v projednávané věci, v úvahu.

46.

Pro případ, že vzhledem k předmětu žaloby v původním řízení nemůže být založena ani výlučná příslušnost podle čl. 24 bodu 1 prvního pododstavce první alternativy nařízení Brusel Ia ( 28 ), je nyní třeba se zabývat výkladem čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia.

47.

Podstatou první předběžné otázky týkající se výkladu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia je, zda předmětné platební nároky mají být považovány za nároky ze smlouvy ve smyslu tohoto ustanovení.

48.

Vzhledem k tomu, že nařízením Brusel Ia bylo nahrazeno nařízení Brusel I, má Soudní dvůr v ustálené judikatuře ( 29 ) za to, že výklad ustanovení posledně uvedeného nařízení Soudním dvorem platí i pro nařízení Brusel Ia, pokud ustanovení obou těchto unijních právních aktů mohou být považována za rovnocenná. Pokud čl. 7 bod 1 nařízení Brusel Ia odpovídá předchozím ustanovením v čl. 5 bodě 1 nařízení Brusel I a v čl. 5 bodě 1 Bruselské úmluvy ( 30 ), zůstává výklad těchto předchozích ustanovení Soudním dvorem relevantní i pro čl. 7 bod 1 nařízení Brusel Ia ( 31 ).

49.

K článku 5 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel I Soudní dvůr rozhodl, že uzavření smlouvy není podmínkou pro jeho použití ( 32 ). Pro použití tohoto ustanovení je přesto nezbytná identifikace závazku, neboť příslušnost podle tohoto ustanovení se určuje podle místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Výraz „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu tohoto ustanovení proto nelze v tomto ohledu chápat tak, že se vztahuje na situaci, v níž neexistuje svobodně přijatý závazek jedné strany vůči druhé straně ( 33 ).

50.

Soudní dvůr z toho dovozuje, že použití pravidla zvláštní příslušnosti pro smlouvy nebo nároky ze smluv předpokládá, že lze identifikovat svobodně přijatý závazek jedné strany vůči druhé straně, o nějž se daná žaloba opírá ( 34 ).

51.

Soudní dvůr přitom vycházel z požadované dobrovolnosti i tehdy, když právním základem sporného závazku byly stanovy sdružení nebo usnesení orgánů sdružení ( 35 ), výkon jednatelské činnosti v souladu s právem společností ( 36 ), právní předpisy ( 37 ) vyplývající z nařízení o právech cestujících v letecké dopravě ( 38 ) nebo jednostranné prohlášení ( 39 ). Tyto případy ukazují, že Soudní dvůr nevykládá výraz „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ úzce ( 40 ), byť lze v judikatuře nezřídka nalézt formální odkaz na vztah pravidla a výjimky mezi obecnou příslušností podle článku 4 nařízení Brusel Ia a případy zvláštní příslušnosti ( 41 ).

52.

Pro odpověď na první otázku je tudíž relevantní, zda lze v původním řízení identifikovat „svobodně přijatý závazek jedné strany vůči druhé straně“. V této souvislosti je třeba zkoumat, do jaké míry jsou úvahy Soudního dvora učiněné ve věci Peters Bauunternehmung ( 42 ) platné i pro projednávanou věc. V dané věci šlo o kvalifikaci platební povinnosti vycházející z dobrovolného členství ve sdružení podniků. Soudní dvůr v této souvislosti konstatoval, že „vstup do sdružení vytváří mezi členy sdružení úzké vazby stejné povahy, jaké existují mezi smluvními stranami“ ( 43 ), takže sporné nároky lze pro účely použití čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy důvodně považovat za smluvní nároky ( 44 ). V této souvislosti je irelevantní, „zda tento nárok vyplývá bezprostředně z tohoto vstupu, nebo ze vstupu ve spojení s usnesením orgánu daného sdružení“ ( 45 ).

53.

Při pohledu na věc v původním řízení je tedy třeba nejprve konstatovat, že podrobné podmínky přijímání rozhodnutí, o které se opírá platební nárok ( 46 ), nebo okolnost, že spoluvlastníci odmítající uhradit příspěvek nepožadovali zrušení daného rozhodnutí, jsou pro posouzení dobrovolnosti závazku spoluvlastníků plynoucího z tohoto rozhodnutí irelevantní.

54.

Pokud jde o členství ve společenství vlastníků bytů, je třeba zdůraznit, že na jedné straně je toto členství požadováno zákonem, neboť zde rozhodné bulharské právo požaduje správu společného majetku společenstvím vlastníků. Na druhé straně jsou podrobnosti správy případně upraveny smlouvou a vstup do společenství nastane dobrovolným nabytím bytu do vlastnictví spolu se spoluvlastnickými podíly ke společným prostorám dané nemovitosti. Na základě těchto aspektů tedy lze mít za to, že se v případě předmětné povinnosti spoluvlastníků vůči společenství spoluvlastníků jedná o svobodně přijatý právní závazek ( 47 ).

55.

Tento závěr je rovněž v souladu s cíli sledovanými nařízením Brusel Ia. Podle jeho bodů 15 a 16 odůvodnění by „[p]ravidla pro určení příslušnosti […] měla být vysoce předvídatelná“ a „[k]romě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a právním sporem nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti“. Již v rozsudku Peters Bauunternehmung ( 48 ) Soudní dvůr v této souvislosti zdůraznil, že „jelikož ve vnitrostátních právních řádech je místo sídla sdružení zpravidla také místem plnění povinností vyplývajících z členství, […] má uplatnění [příslušnosti podle místa plnění smlouvy] […] praktické výhody: soud místa, v němž se nachází sídlo sdružení, totiž zpravidla může nejlépe porozumět stanovám sdružení, jejich ustanovením a usnesením, jakož i okolnostem, které souvisejí se vznikem sporu“.

56.

Tyto úvahy lze podle všeho přenést na projednávaný případ. Jak právem zdůrazňuje lotyšská vláda ve svém písemném vyjádření, je příslušnost pro nároky ze správy vlastnictví bytů v místě přijetí usnesení ( 49 ), pokud odpovídá místu plnění předmětné povinnosti ( 50 ), v souladu s cíli zvláštní příslušnosti podle čl. 7 bodu 1, jak jsou vyjádřeny v bodě 16 odůvodnění nařízení Brusel Ia.

57.

Tím je zejména zabráněno tomu, aby platební nároky vůči spoluvlastníkům, kteří případně mají bydliště v různých státech, a otázky platnosti usnesení, o něž se tyto nároky opírají, byly projednávány různými soudy.

58.

Na základě předchozích úvah proto Soudnímu dvoru navrhuji, aby na první předběžnou otázku odpověděl, že aniž je dotčena případná výlučná příslušnost podle čl. 24 bodu 1 prvního pododstavce první alternativy ve spojení s čl. 8 bodem 4 nařízení Brusel Ia, musí být řízení o nárocích vyplývajících z rozhodnutí, která jsou přijímána většinou členů společenství vlastníků bytů bez právní subjektivity, ale jsou závazná pro všechny členy, i ty, kteří nehlasovali, považována za řízení, jejichž předmětem jsou nároky ze smlouvy, ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel Ia.

59.

Druhá předběžná otázka týkající se použitelnosti nařízení Řím I byla položena pro případ, že první otázka bude zodpovězena záporně. Vzhledem k tomu, že Soudnímu dvoru navrhuji, aby na první otázku odpověděl kladně, nemusela by být odpověď na druhou předběžnou otázku nezbytná.

60.

Pokud jde o použitelnost nařízení Řím I, je třeba mít každopádně na paměti, že ta nevyplývá již z toho, že žaloba spadá pod zvláštní příslušnost pro smlouvy nebo nároky ze smluv podle čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia ( 51 ). Je totiž třeba vzít v úvahu výjimky z věcné působnosti nařízení Řím I. Podle čl. 1 odst. 2 písm. f) nařízení Řím I se toto nařízení nepoužije zejména na „otázky upravené právem obchodních společností, sdružení a jiných právnických osob […]“. Z této výjimky vyplývá, že platební nároky právního společenství vůči svým členům se z hlediska kolizního práva neposuzují podle nařízení Řím I, byť je takové nároky třeba považovat za „nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia, které neobsahuje žádné odpovídající výjimky ( 52 ).

61.

Třetí předběžná otázka týkající se použitelnosti nařízení Řím II je položena také pouze pro případ záporné odpovědi jak na první, tak na druhou předběžnou otázku. Vzhledem k mému návrhu odpovědi na první předběžnou otázku proto není třeba na třetí otázku odpovídat.

62.

Čtvrtá předběžná otázka týkající se výkladu čl. 4 odst. 1 písm. b) resp. písm. c) nařízení Řím I byla naproti tomu položena pro případ kladné odpovědi na první nebo druhou otázku, tedy pokud by z použitelnosti zvláštní příslušnosti místa splnění smluvního závazku vyplývala použitelnost kolizních pravidel pro smluvní závazkové vztahy.

63.

Z mých předchozích úvah k použitelnosti nařízení Řím I ( 53 ) ovšem plyne, že toto nařízení se na právní vztah dotčený v původním řízení podle jeho čl. 1 odst. 2 písm. f) v zásadě nepoužije.

64.

Jak již bylo naznačeno ( 54 ), je přesto zřejmé, že předkládající soud by se prostřednictvím čtvrté předběžné otázky v zásadě rád dověděl, do jaké míry má kvalifikace právního vztahu, který je základem platebního nároku dotčeného ve věci v původním řízení, dopad na právní předpisy, jež se mají použít k určení místa plnění dotyčného závazku.

65.

Vzhledem k tomu, že podle ustálené judikatury je úlohou Soudního dvora poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď pro vyřešení sporu, který před ním probíhá, přísluší mu případně přeformulovat předběžné otázky, které jsou mu předloženy. Soudní dvůr může kromě toho zohlednit i normy unijního práva, na které vnitrostátní soud ve své otázce neodkázal ( 55 ).

66.

V tomto kontextu by mohly být výkladové pochybnosti ohledně kvalifikace právního vztahu, který je základem žaloby na zaplacení, jež byly předkládajícím soudem vyjádřeny ve čtvrté předběžné otázce, jakožto „smlouva o poskytnutí služby“ ( 56 ) nebo jako „smlouva, jejímž předmětem je věcné právo“ ( 57 ), respektive „nájem“ ( 58 ), chápány tak, že navazují na výkladové pochybnosti ohledně čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia. Pro tento závěr hovoří zejména skutečnost, že předkládající soud ve svém předkládacím rozhodnutí odkazuje na článek 68 Zakona za zadalženiata i dogovorite (zákon o závazkových vztazích a smlouvách) týkající se určení místa plnění pohledávky.

67.

Čtvrtá předběžná otázka by proto měla být přeformulována tak, že její podstatou je určení, zda místo plnění předmětného závazku musí být určeno podle čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel Ia.

68.

Pro smlouvy o poskytování služeb totiž čl. 7 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel Ia obsahuje pravidlo k unijně autonomnímu určení místa plnění závazku, pokud předmětná smlouva neobsahuje odpovídající ujednání. Podle tohoto ustanovení je rozhodné místo, ve kterém plnění charakteristické pro smlouvu – tedy služby – podle smlouvy bylo nebo mělo být poskytnuto.

69.

Podle judikatury Soudního dvora k čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I, jehož znění se shoduje se zněním čl. 7 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel Ia, „pojem ‚služby‘ znamená […] přinejmenším to, že strana, která je poskytuje, vykonává určitou činnost za úplatu“ ( 59 ) ( 60 ).

70.

Otázkou tedy je, v jakém vztahu se nacházejí příspěvky, jež mají uhradit spoluvlastníci a o něž jde ve sporu v původním řízení, a správní činnost společenství vlastníků bytů. Činnost spočívá v zásadě v údržbě nemovitosti a v souvislosti s tím v uzavírání smluv různé povahy s třetími osobami při výkonu této činnosti, například o úklidu a údržbě společných prostor nemovitosti, o provedení oprav nebo dodávce energií.

71.

Je však třeba mít na paměti, že samotná tato činnost není nutně uskutečňována za úplatu. Tak je tomu například jen tehdy, když je správa nemovitosti sestávající z bytů v osobním vlastnictví přenesena na specializovaného poskytovatele, a není vykonávána například jedním ze spoluvlastníků na dobrovolné bázi. Navíc příspěvky, jež mají hradit spoluvlastníci ve prospěch společenství, slouží ze značné části k pokrytí daní a poplatků, a tedy nikoli k plnění smluvních závazků vůči třetím osobám, jež byly převzaty jménem a na účet společenství vlastníků.

72.

Vzhledem k těmto úvahám ke smíšené nebo přinejmenším nejednotné povaze předmětných příspěvků je v souladu se zásadami právní jistoty a předvídatelnosti určení mezinárodní příslušnosti ( 61 ) podle mého názoru nezbytné, aby se čl. 7 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel Ia nepoužil na takovou situaci, jaká nastala ve věci v původním řízení.

73.

Proto by místo plnění mělo být na základě čl. 7 bodu 1 písm. c) nařízení Brusel Ia určeno podle podpůrného pravidla zakotveného v čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel Ia, podle něhož je pro smlouvy nebo nároky ze smluv ve smyslu tohoto ustanovení dána příslušnost soudu místa, „kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“.

74.

Pro určení místa plnění je podle takzvaného „pravidla Tessili“ ( 62 ) rozhodné lex causae použitelné na základě použitelného kolizního práva státu soudu.

75.

Přitom by bylo třeba vzít v úvahu, že místo plnění ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel Ia by mělo být určeno s ohledem na předmětný závazek – ve věci v původním řízení tedy platební povinnost, a nikoli plnění charakteristické pro smlouvu jako podle písm. b) ( 63 ).

76.

Soudnímu dvoru proto navrhuji, aby čtvrtou předběžnou otázku přeformuloval, aby zdůraznil její vztah k čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel Ia, a odpověděl na ni takto:

Článek 7 bod 1 nařízení Brusel Ia musí být vykládán tak, že

77.

Na základě výše uvedeného navrhuji Soudnímu dvoru, aby na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podanou Okražen sad – Blagoevgrad (Krajský soud v Blagoevgradu, Bulharsko) odpověděl takto: