1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Todorem Iljevem a Blagovestou Iljevou ve věci vypořádání majetkových vztahů k motorovému vozidlu po zániku jejich manželství.

3

V bodě 34 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 Rada Evropské unie zdůraznila potřebu zajistit kontinuitu mezi Bruselskou úmluvou ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32, dále jen „Bruselská úmluva“), a nařízeními, která ji nahrazují, včetně výkladu, který Soudní dvůr podal stran ustanovení této úmluvy, která lze považovat za rovnocenná ustanovením stávajícího nařízení.

4

V článku 1 odst. 1 a odst. 2 písm. a) nařízení č. 1215/2012 se stanoví:

„1.   Toto nařízení se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci (acta iure imperii).

2.   Toto nařízení se nevztahuje na:

5

Článek 4 odst. 1 tohoto nařízení zní takto:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

6

Podle článku 80 nařízení č. 1215/2012 se tímto nařízením zrušuje nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42).

7

Článek 81 nařízení č. 1215/2012 stanoví:

„[…]

[Toto nařízení se použije] ode dne 10. ledna 2015 s výjimkou článků 75 a 76, které se použijí ode dne 10. ledna 2014.“

8

Článek 1 Bruselské úmluvy zní takto:

„Tato úmluva se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. [...]

Tato úmluva se nevztahuje na:

[...]“

9

V článku 4 odst. 1 bodu 2 zákona o mezinárodním právu soukromém se stanoví:

„Mezinárodní soudní příslušnost soudů a jiných bulharských orgánů je dána tehdy, pokud

[...]

10

V článku 21 odst. 1 zákona o rodině se stanoví, že manželům vznikají stejná práva k majetku, který manželé nabyli společně za svého manželství, bez ohledu na jméno osoby, která byla uvedena jako nabyvatel tohoto majetku.

11

Podle článku 28 uvedeného zákona mají manželé v případě zániku společného jmění manželů nárok na podílové spoluvlastnictví majetku, přičemž oba podíly jsou stejně velké.

12

Todor Iljev, bulharský státní příslušník, a Blagovesta Iljeva, italská a bulharská státní příslušnice, uzavřeli manželství dne 1. června 2007 v obci Šumen (Bulharsko).

13

Dne 2. července 2015 bylo rozhodnutím Rajonen sad Šumen (obvodní soud v Šumenu, Bulharsko) manželství účastníků původního řízení rozvedeno.

14

Poté, co uvedený soud prohlásil manželství za rozvedené, podal T. Iljev u předkládajícího soudu žalobu, v níž se domáhal vypořádání majetkových práv k motorovému vozidlu, které v listopadu 2009 koupila B. Iljeva a které bylo registrováno na její jméno.

15

T. Iljev tvrdí, že toto vozidlo bylo pořízeno ze společných prostředků nabytých za trvání manželství účastníků původního řízení a že uvedené motorové vozidlo náleží podle článků 21 až 28 zákona o rodině oběma účastníkům původního řízení, přestože bylo registrováno v Itálii pouze na jméno B. Iljevy.

16

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že ač byli oba manželé přihlášeni k trvalému pobytu v Bulharsku, je třeba mít za to, že v okamžiku uzavření jejich manželství, pořízení motorového vozidla, rozvodu manželství a podání žaloby v původním řízení se místo jejich obvyklého pobytu nacházelo na italském území. Předkládající soud uvádí, že B. Iljeva po dobu více než deseti let nepřetržitě žije a pracuje v Itálii, že dne 14. března 2016 uvedla bulharským orgánům, že má bydliště v Itálii, a že podle průkazu totožnosti, který jí vydaly italské orgány, je místem jejího bydliště obec Alba v provincii Cuneo (Itálie).

17

Blagovesta Iljeva zpochybňuje, že jsou bulharské soudy příslušné k rozhodování sporu v původním řízení, neboť má za to, že podle čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 jsou k rozhodování sporu příslušné italské soudy.

18

Předkládající soud vyjadřuje v této věci pochybnosti, jelikož má k dispozici pouze jeden rozsudek bulharského nejvyššího soudu, který se týká rozvodu manželství a vypořádání majetku nabytého za trvání manželství. Podle tohoto rozsudku se výjimka stanovená v čl. 1 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1215/2012 vztahuje pouze na věci týkající se majetkových vztahů manželů, jak jsou vymezeny v určitých článcích zákona o rodině, které takové vypořádání majetkových vztahů nezahrnují. Z uvedeného rozsudku by vyplývalo, že toto vypořádání spadá do oblasti působnosti tohoto nařízení. Předkládající soud má za to, že pokud by tomu tak bylo, byly by podle čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení k rozhodování věci v původním řízení příslušné italské soudy. Pokud by naproti tomu posledně uvedené ustanovení nebylo použitelné, byly by k rozhodování věci v původním řízení podle čl. 4 odst. 1 bodu 2 zákona o mezinárodním právu soukromém příslušné bulharské soudy.

19

Za těchto podmínek se Rajonen sad Varna (obvodní soud ve Varně, Bulharsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

20

Pokud lze odpověď na položenou předběžnou otázku jasně vyvodit z judikatury, může Soudní dvůr podle článku 99 svého jednacího řádu kdykoli na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodnout usnesením s odůvodněním.

21

Toto ustanovení je třeba uplatnit v projednávané věci.

22

Podstatou tří otázek předkládajícího soudu, kterými je třeba se zabývat společně, je, zda musí být čl. 1 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1215/2012 vykládán v tom smyslu, že se na takový spor, jako je spor v původním řízení, který se týká vypořádání majetkových práv k movité věci po rozvodu manželství, kterou nabyli za trvání manželství manželé, kteří jsou státními příslušníky jednoho členského státu, avšak mají bydliště v jiném členském státě, vztahuje působnost nařízení č. 1215/2012, nebo zda uvedený spor spadá do oblasti majetkových práv plynoucích z manželských vztahů, a proto se na něj vztahují výjimky stanovené v uvedeném čl. 1 odst. 2 písm. a).

23

V této souvislosti je třeba připomenout, že v rozsahu, ve kterém nyní nařízení č. 1215/2012 ve vztazích mezi členskými státy s výjimkou Dánského království nahradilo Bruselskou úmluvu, platí výklad této úmluvy provedený Soudním dvorem i pro toto nařízení, pokud je možno považovat jeho ustanovení a ustanovení Bruselské úmluvy za „rovnocenná“. Jak vyplývá z bodu 34 odůvodnění nařízení č. 1215/2012, je třeba zajistit kontinuitu výkladu Bruselské úmluvy a tohoto nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. října 2011, Realchemie Nederland, C‑406/09, EU:C:2011:668, bod 38).

24

Pokud jde o oblast působnosti nařízení č. 1215/2012, je třeba konstatovat, že se čl. 1 odst. 2 písm. a) uvedeného nařízení shoduje s čl. 1 druhým pododstavcem bodem 1 Bruselské úmluvy a že jsou znění obou ustanovení obdobná.

25

Je proto třeba odkázat na judikaturu Soudního dvora, která se týká čl. 1 druhého pododstavce bodu 1 Bruselské úmluvy, a zejména na rozsudek ze dne 27. března 1979, de Cavel (143/78, EU:C:1979:83).

26

Soudní dvůr se v uvedeném rozsudku zabýval otázkou, zda se na spor, který se týkal opatření k zajištění majetku v rámci rozvodového řízení, má vztahovat Bruselská úmluva, a to z důvodu povahy dotčeného opatření, v jehož případě se jednalo o opatření v rámci manželských vztahů.

27

Soudní dvůr uvedl, že vzhledem ke zvláštní povaze určitých oblastí, mezi které náleží věci osobního stavu nebo způsobilost fyzických osob k právům a právním úkonům, majetková práva plynoucí z manželských vztahů a dědění, včetně dědění ze závěti, jsou spory v těchto věcech vyloučeny z oblasti působnosti Bruselské úmluvy (rozsudek ze dne 27. března 1979, de Cavel, 143/78, EU:C:1979:83, bod 6).

28

Soudní dvůr konstatoval, že pojem „majetková práva plynoucí z manželských vztahů“, který je uveden v čl. 1 druhém pododstavci bodě 1 Bruselské úmluvy, zahrnuje nejen majetkové uspořádání konkrétně a výlučně upravené některými vnitrostátními právními systémy v případě manželství, ale i jakékoli majetkové vztahy mezi manželi vyplývající přímo z manželského vztahu nebo z jeho zrušení (rozsudek ze dne 27. března 1979, de Cavel, 143/78, EU:C:1979:83, bod 7).

29

Soudní dvůr konstatoval, že spory týkající se majetku manželů během rozvodového řízení se mohou příslušně týkat nebo úzce souviset: v rámci první kategorie s otázkami, které se týkají osobního stavu, v rámci druhé kategorie s právními vztahy mezi manželi, které vyplývají přímo z manželského vztahu nebo z jeho zrušení, nebo v rámci třetí kategorie s právními vztahy mezi manželi, které mezi nimi existovaly, avšak které nesouvisí s manželstvím, a že se oblast působnosti Bruselské úmluvy vztahuje pouze na posledně uvedenou kategorii sporů, kdežto první dvě kategorie musí být z oblasti její působnosti vyloučeny (rozsudek ze dne 27. března 1979, de Cavel, 143/78, EU:C:1979:83, bod 7).

30

Z toho vyplývá, že pokud jde o spor mezi bývalými manželi, který se týká vypořádání majetkových práv k movité věci nabyté za trvání manželství, pak se na takový spor nevztahuje oblast působnosti nařízení č. 1215/2012, ale druhá kategorie uvedená v předchozím bodě, jelikož se uvedený spor mezi těmito osobami týká právních vztahů mezi manželi, které vyplývají přímo ze zrušení manželství.

31

Dále je třeba připomenout, že nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Úř. věst. 2003, L 338, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 243), ač se podle svého čl. 1 odst. 1 písm. a) vztahuje na občanskoprávní věci týkající se rozvodu, se použije, jak vyplývá z bodu 8 jeho odůvodnění, pouze na zrušení manželských svazků, a netýká se takových otázek, jakými jsou důvody rozvodu, majetkové důsledky manželství nebo případná jiná dodatečná opatření.

32

Na položené otázky je proto třeba odpovědět tak, že čl. 1 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že na takový spor, jako je spor v původním řízení, který se týká vypořádání majetkových práv k movité věci po rozvodu manželství, kterou nabyli za trvání manželství manželé, kteří jsou státními příslušníky jednoho členského státu, avšak mají bydliště v jiném členském státě, se oblast působnosti tohoto nařízení nevztahuje, ale takový spor spadá do oblasti majetkových práv plynoucích z manželských vztahů, a proto se na něj vztahují výjimky stanovené v uvedeném čl. 1 odst. 2 písm. a).

33

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:

Článek 1 odst. 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že na takový spor, jako je spor v původním řízení, který se týká vypořádání majetkových práv k movité věci po rozvodu manželství, kterou nabyli za trvání manželství manželé, kteří jsou státními příslušníky jednoho členského státu, avšak mají bydliště v jiném členském státě, se oblast působnosti tohoto nařízení nevztahuje, ale takový spor spadá do oblasti majetkových práv plynoucích z manželských vztahů, a proto se na něj vztahují výjimky stanovené v uvedeném čl. 1 odst. 2 písm. a).