–

za H. I. M. Zuidhoekem, advocaat,

–

za R. M. P. Ufkesem, advocaat,

–

za nizozemskou vládu M. K. Bulterman a M. H. S. Gijzen, jako zmocněnkyněmi,

–

za německou vládu T. Henzem a R. Kanitzem, jako zmocněnci,

–

za finskou vládu J. Heliskoskim, jako zmocněncem,

–

za vládu Spojeného království S. Brandonem, Z. Lavery a R. Fadoju, jako zmocněnci, ve spolupráci s D. Blundellem, barrister,

–

za švýcarskou vládu E. Bichetem, jako zmocněncem,

–

za Evropskou komisi G. Wilsem a M. Condou-Durande, jako zmocněnci,

1

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31, dále jen „nařízení Dublin III“).

2

Tyto žádosti byly předloženy v rámci sporů mezi Staatssecretaris van Veiligheid en Justitie (státní tajemník pro bezpečnost a spravedlnost, Nizozemsko) (dále jen „státní tajemník“) a H. a R., syrskými státními příslušnicemi, ohledně odmítnutí zabývat se jejich žádostmi o mezinárodní ochranu.

3

Přílohy I a III nařízení Komise (ES) č. 1560/2003 ze dne 2. září 2003, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států (Úř. věst. 2003, L 222, s. 3; Zvl. vyd. 19/06, s. 2000), ve znění prováděcího nařízení Komise (EU) č. 118/2014 ze dne 30. ledna 2014 (Úř. věst. 2014, L 39, s. 1) (dále jen „nařízení č. 1560/2003“), obsahují „Standardní formulář pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu“ a „Standardní formulář pro žádosti o přijetí zpět“.

4

Body 4, 5, 13, 14 a 19 odůvodnění nařízení Dublin III zní takto:

[…]

[…]

5

Článek 2 tohoto nařízení zní takto:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[…]

[…]“

6

Článek 3 odst. 1 a 2 uvedeného nařízení stanoví:

„1.   Členské státy posuzují jakoukoli žádost o mezinárodní ochranu učiněnou státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti na území kteréhokoli z nich, včetně na hranicích nebo v tranzitním prostoru. Žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III.

2.   Pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána.

[…]“

7

Článek 9 nařízení Dublin III, který je součástí kapitoly III, jež upravuje „[k]ritéria pro určení příslušného členského státu“, nadepsaný „Rodinní příslušníci, kteří požívají mezinárodní ochrany“, zní takto:

„Pokud má žadatel rodinného příslušníka, který může pobývat jako osoba požívající mezinárodní ochrany v některém členském státě, bez ohledu na to, zda tato rodina vznikla již dříve v zemi původu, je tento členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu za předpokladu, že dotčené osoby vyjádřily své přání písemně.“

8

Článek 18 uvedeného nařízení upřesňuje:

„1.   Členský stát příslušný podle tohoto nařízení je povinen:

2.   Příslušný členský stát v případech uvedených v odst. 1 písm. a) a b) posoudí nebo dokončí posouzení žádosti o mezinárodní ochranu učiněnou žadatelem.

V případech uvedených v odst. 1 písm. c), v nichž příslušný členský stát ukončil posuzování žádosti, která byla žadatelem vzata zpět předtím, než bylo vydáno rozhodnutí ve věci samé v první instanci, tento členský stát zajistí, aby žadatel měl právo požádat o dokončení posouzení své žádosti nebo podat novou žádost o mezinárodní ochranu […]

V případech uvedených v odst. 1 písm. d), kdy je žádost zamítnuta již v první instanci, příslušný členský stát zajistí, aby dotčená osoba mohla uplatnit účinný opravný prostředek podle článku 46 směrnice 2013/32/EU.“

9

Kapitola VI téhož nařízení, nadepsaná „Řízení týkající se převzetí a přijetí zpět“, obsahuje články 20 až 33.

10

Článek 20 odst. 5 první pododstavec nařízení Dublin III stanoví:

„Členský stát, u něhož byla podána první žádost o mezinárodní ochranu, je povinen za podmínek uvedených v článcích 23, 24, 25 a 29 a s cílem ukončit řízení o určení státu příslušného pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu převzít zpět žadatele, který se nachází v jiném členském státě bez povolení k pobytu nebo který v něm učinil novou žádost o mezinárodní ochranu poté, co vzal svou původní žádost podanou v jiném členském státě v průběhu řízení o určení příslušného členského státu zpět.“

11

Článek 21 odst. 1 první pododstavec tohoto nařízení zní takto:

„Pokud se členský stát, ve kterém byla podána žádost o mezinárodní ochranu, domnívá, že k posouzení žádosti je příslušný jiný členský stát, může v co nejkratší době a v každém případě do tří měsíců ode dne, kdy byla žádost podána ve smyslu čl. 20 odst. 2, požádat druhý členský stát, aby žadatele převzal.“

12

Článek 22 odst. 2, 4, 5 a 7 uvedeného nařízení stanoví:

„2.   V řízení o určení příslušného členského státu se používají přímé a nepřímé důkazy.

[…]

4.   Požadavky kladené na důkazy by neměly přesáhnout mez, která je nezbytná pro řádné uplatňování tohoto nařízení.

5.   Pokud neexistuje žádný formální důkaz, uzná dožádaný členský stát svou příslušnost, pokud jsou nepřímé důkazy logické, ověřitelné a dostatečně podrobné, aby mohla být příslušnost určena.

[…]

7.   Pokud není dodržena dvouměsíční lhůta podle odstavce 1 a jednoměsíční lhůta podle odstavce 6, má se za to, že žádosti bylo vyhověno, což má za následek vznik povinnosti převzít osobu včetně povinnosti zajistit její řádný příjezd.“

13

Článek 23 téhož nařízení stanoví:

„1.   Pokud se členský stát, v němž osoba podle čl. 18 odst. 1 písm. b), c) nebo d) podala novou žádost o mezinárodní ochranu, domnívá, že je příslušný jiný členský stát v souladu s čl. 20 odst. 5 a čl. 18 odst. 1 písm. b), c) nebo d), může daný jiný členský stát požádat o přijetí této osoby zpět.

[…]

4.   Žádost o přijetí dotčené osoby zpět se předkládá na standardním formuláři a obsahuje přímé nebo nepřímé důkazy popsané ve dvou seznamech uvedených v čl. 22 odst. 3 nebo odpovídající údaje z prohlášení dotčené osoby, z nichž mohou orgány dožádaného členského státu ověřit, zda je tento členský stát příslušný na základě kritérií stanovených tímto nařízením.

Komise stanoví prostřednictvím prováděcích aktů jednotné podmínky pro vypracování a předkládání žádostí o přijetí zpět. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 44 odst. 2.“

14

Článek 24 nařízení Dublin III stanoví:

„1.   Pokud se členský stát, na jehož území se osoba podle čl. 18 odst. 1 písm. b), c) nebo d) zdržuje bez povolení k pobytu a v němž nebyla podána žádná nová žádost o mezinárodní ochranu, domnívá, že je příslušný jiný členský stát v souladu s čl. 20 odst. 5 a čl. 18 odst. 1 písm. b), c) nebo d), může tento jiný členský stát požádat o přijetí této osoby zpět.

[…]

5.   Žádost o přijetí osoby uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. b), c) nebo d) zpět se předkládá na standardním formuláři a obsahuje přímé nebo nepřímé důkazy popsané na dvou seznamech uvedených v čl. 22 odst. 3 nebo odpovídající údaje z prohlášení osoby, z nichž mohou orgány dožádaného členského státu ověřit, zda je tento členský stát příslušný na základě kritérií stanovených tímto nařízením.

[…]“

15

Článek 25 tohoto nařízení stanoví:

„1.   Dožádaný členský stát provede nezbytné kontroly a rozhodne o žádosti o přijetí dotyčné osoby zpět co nejrychleji a v každém případě nejpozději jeden měsíc ode dne, kdy byla žádost doručena. Pokud se žádost opírá o údaje získané ze systému Eurodac, zkracuje se tato lhůta na dva týdny.

2.   Pokud není dodržena jednoměsíční lhůta nebo dvoutýdenní lhůta podle odstavce 1, má se za to, že bylo žádosti vyhověno, což má za následek vznik povinnosti přijmout dotyčnou osobu zpět, včetně povinnosti zajistit její řádný příjezd.“

16

Článek 27 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Žadatel nebo jiná osoba uvedená v čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d) má právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo jeho přezkumu.“

17

Paní H. podala dne 21. ledna 2016 v Nizozemsku žádost o mezinárodní ochranu.

18

Státní tajemník, který měl za to, že H. již dříve podala žádost o mezinárodní ochranu v Německu, předložil dne 21. března 2016 německým orgánům žádost o přijetí zpět podle čl. 18 odst. 1 písm. b) nařízení Dublin III.

19

Německé orgány na tuto žádost o přijetí zpět ve stanovené lhůtě dvou týdnů neodpověděly.

20

Rozhodnutím ze dne 6. května 2016 státní tajemník rozhodl, že se žádostí o mezinárodní ochranu podanou H. nebude zabývat, neboť měl za to, že dotyčná se nemůže dovolávat článku 9 nařízení Dublin III za účelem určení příslušnosti Nizozemského království z důvodu přítomnosti jejího manžela v tomto členském státě, jelikož se jedná o případ přijetí zpět, a nikoliv převzetí.

21

Paní H. podala proti tomuto rozhodnutí žalobu k Rechtbank den Haag, zittingsplaats Groningen (soud v Haagu, zasedající v Groningenu, Nizozemsko).

22

Rozsudkem ze dne 6. června 2016 tento soud žalobě vyhověl a rozhodnutí státního tajemníka zrušil, jelikož měl za to, že nebylo dostatečně odůvodněno.

23

Paní H a státní tajemník podali proti tomuto rozsudku odvolání.

24

Předkládající soud má za to, že v souladu s logikou, na které je založeno nařízení Dublin III, určuje příslušný členský stát pouze ten členský stát, ve kterém byla podána první žádost o mezinárodní ochranu. Z toho vyvozuje, že H. se nemůže dovolávat kritéria stanoveného v kapitole III uvedeného nařízení v Nizozemsku, jelikož nevyčkala na ukončení řízení o určení příslušného členského státu v Německu a mezi oběma členskými státy již bylo dohodnuto přijetí zpět.

25

Tento soud si však klade otázku o slučitelnosti takového řešení s řešením přijatým v rozsudcích ze dne 7. června 2016, Ghezelbash (C‑63/15, EU:C:2016:409), a ze dne 7. června 2016, Karim (C‑155/15, EU:C:2016:410).

26

Za těchto podmínek se Raad van State (Státní rada, Nizozemsko) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být nařízení [Dublin III] vykládáno v tom smyslu, že pouze první členský stát, v němž byla podána žádost o mezinárodní ochranu, je pověřen určit příslušný členský stát, v důsledku čehož může cizinec pouze v tomto členském státě podle článku 27 tohoto nařízení postupovat právní cestou proti nesprávnému použití kritérií pro určení příslušnosti stanovených v kapitole III uvedeného nařízení (včetně článku 9)?“

27

Paní R. podala dne 9. března 2016 v Nizozemsku žádost o mezinárodní ochranu.

28

Státní tajemník, který měl za to, že R. již dříve podala žádost o mezinárodní ochranu v Německu, požádal německé orgány o její přijetí zpět podle čl. 18 odst. 1 písm. b) nařízení Dublin III.

29

Německé orgány nejprve tuto žádost zamítly s odůvodněním, že R. je provdána za osobu požívající mezinárodní ochrany v Nizozemsku.

30

Státní tajemník poté zaslal německým orgánům žádost o přehodnocení, v níž uvedl, že manželství R. s touto osobou bylo posouzeno jako fiktivní. Na základě této žádosti přehodnotily německé orgány své stanovisko a rozhodnutím ze dne 1. června 2016 souhlasily s přijetím R. zpět.

31

Rozhodnutím ze dne 14. července 2016 státní tajemník rozhodl, že se žádostí o mezinárodní ochranu podanou R. nebude zabývat, neboť měl za to, zaprvé že údajného manžela paní R. nelze považovat za rodinného příslušníka, jelikož R. do údajného manželství skutečně nevstoupila, a zadruhé že dotyčná se nemůže dovolávat článku 9 nařízení Dublin III, jelikož se jedná o případ přijetí zpět, a nikoliv převzetí.

32

Paní R. podala proti tomuto rozhodnutí žalobu k Rechtbank den Haag zittingsplaats’s-Hertogenbosch (soud v Haagu, zasedající v ’s-Hertogenbosch, Nizozemsko).

33

Rozsudkem ze dne 11. srpna 2016 tento soud žalobě vyhověl a rozhodnutí státního tajemníka zrušil z důvodu, že státní příslušník třetí země se může dovolávat kritérií uvedených v kapitole III nařízení Dublin III jak v případě převzetí, tak v případě přijetí zpět.

34

Státní tajemník se proti tomuto rozsudku odvolal k předkládajícímu soudu.

35

Za těchto podmínek se Raad van State (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

36

Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 19. října 2017 byly věci C‑582/17 a C‑583/17 spojeny pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.

37

Podstatou otázky předkládajícího soudu ve věci C‑582/17 a jeho otázek ve věci C‑583/17, které je třeba zkoumat společně, je, zda nařízení Dublin III musí být vykládáno v tom smyslu, že státní příslušník třetí země, který podal žádost o mezinárodní ochranu v prvním členském státě, poté tento členský stát opustil a následně podal novou žádost o mezinárodní ochranu v druhém členském státě, se může v rámci opravného prostředku podaného na základě čl. 27 odst. 1 tohoto nařízení v tomto druhém členském státě proti rozhodnutí o jeho přemístění dovolávat kritéria příslušnosti podle článku 9 uvedeného nařízení.

38

Článek 27 odst. 1 nařízení Dublin III stanoví, že osoba, u níž bylo rozhodnuto o přemístění, má právo na podání účinného opravného prostředku k soudu co do skutkové i právní stránky ve formě odvolání proti tomuto rozhodnutí nebo jeho přezkumu.

39

Rozsah tohoto opravného prostředku je upřesněn v bodě 19 odůvodnění tohoto nařízení, v němž se uvádí, že pro zajištění souladu s mezinárodním právem by měl účinný opravný prostředek proti takovému rozhodnutí zavedený tímto nařízením zahrnovat jak přezkum uplatňování toto nařízení, tak přezkum situace po právní i skutkové stránce v členském státě, do kterého je žadatel přemisťován (rozsudky ze dne 26. července 2017, Mengesteab, C‑670/16, EU:C:2017:587, bod 43 a ze dne 25. října 2017, Shiri, C‑201/16, EU:C:2017:805, bod 37).

40

V této souvislosti, zejména vzhledem k obecnému vývoji, který zaznamenal systém pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané v některém z členských států v důsledku přijetí nařízení Dublin III, jakož i cílům tohoto nařízení, musí být čl. 27 odst. 1 uvedeného nařízení vykládán v tom smyslu, že v rámci opravného prostředku, který stanoví proti rozhodnutí o přemístění, musí být dána možnost posoudit jak dodržování pravidel pro určení příslušnosti k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, tak procesních záruk stanovených v tomto nařízení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26 července 2017, A. S., C‑490/16, EU:C:2017:585, body 27 a 31; ze dne 26. července 2017, Mengesteab, C‑670/16, EU:C:2017:587, body 44 až 48, jakož i ze dne 25. října 2017, Shiri, C‑201/16, EU:C:2017:805, bod 38).

41

Okolnost, zda rozhodnutí o přemístění, proti němuž je podán opravný prostředek, bylo přijato na závěr řízení o převzetí nebo přijetí zpět, nemůže mít vliv na rozsah takto přiznaný tomuto opravnému prostředku.

42

Článek 27 odst. 1 nařízení Dublin III totiž zaručuje právo na opravné prostředky jak žadatelům o mezinárodní ochranu, kteří mohou být případně předmětem řízení o převzetí nebo přijetí zpět, tak jiným osobám uvedeným v čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d) tohoto nařízení, které mohou být předmětem řízení o přijetí zpět, a nijak nerozlišuje, pokud jde o rozsah opravného prostředku, který mají k dispozici tyto různé kategorie osob podávajících opravné prostředky.

43

Toto konstatování však nemůže znamenat, že se dotčená osoba může u vnitrostátního soudu, k němuž je podán takový opravný prostředek, dovolávat ustanovení tohoto nařízení, která vzhledem k tomu, že se na její situaci nevztahují, nevázala příslušné orgány v průběhu řízení o převzetí nebo přijetí zpět a přijetí rozhodnutí o přemístění.

44

V projednávaném případě z předkládacích rozhodnutí vyplývá, že položené otázky vycházejí právě z pochybností předkládajícího soudu o použitelnosti článku 9 uvedeného nařízení, a tedy povinnosti příslušných nizozemských orgánů zohlednit v rámci řízení o přijetí zpět kritérium příslušnosti uvedené v tomto článku, v situacích dotčených v původních řízeních.

45

Za účelem zodpovězení těchto otázek je tedy třeba určit, zda jsou příslušné orgány povinny v takových situacích, o jaké se jedná v původních řízeních, určit členský stát příslušný k posouzení žádosti s přihlédnutím k tomuto kritériu, než mohou platně předložit žádost o přijetí zpět.

46

Působnost řízení o přijetí zpět je vymezena v článcích 23 a 24 nařízení Dublin III. Z článku 23 odst. 1 a čl. 24 odst. 1 tohoto nařízení vyplývá, že toto řízení se použije v případě osob podle čl. 20 odst. 5 nebo čl. 18 odst. 1 písm. b) až d) uvedeného nařízení.

47

Článek 20 odst. 5 téhož nařízení mimo jiné stanoví, že se vztahuje na žadatele, který podal žádost o mezinárodní ochranu v členském státě poté, co vzal svou původní žádost podanou v jiném členském státě v průběhu řízení o určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl zpět.

48

Toto ustanovení tedy znamená, že žadatel, který formálně informoval příslušný orgán členského státu, ve kterém podal první žádost, o svém úmyslu vzít tuto žádost zpět před ukončením tohoto řízení, může být přesto přemístěn do tohoto prvního členského státu za účelem dokončení tohoto řízení.

49

Přemístění za tímto účelem do uvedeného členského státu by přitom mělo být a fortiori možné v situaci, kdy žadatel tento členský stát opustil před tím, než je řízení o určení členského státu příslušného k posouzení žádosti dokončeno, aniž informoval příslušný orgán prvně uvedeného členského státu, o tom, že si přeje vzít svou žádost zpět, a kdy tedy toto řízení v tomto členském státě nadále pokračuje.

50

Je tudíž třeba mít za to, jak uvedla finská vláda a Komise na jednání, že čl. 20 odst. 5 nařízení Dublin III se použije také v takové situaci, neboť odchod žadatele z území členského státu, ve kterém podal žádost o mezinárodní ochranu, musí být pro účely použití tohoto ustanovení považován za konkludentní zpětvzetí této žádosti.

51

Pokud jde o čl. 18 odst. 1 písm. b) až d) nařízení Dublin III, ten se vztahuje na osobu, která učinila žádost o mezinárodní ochranu, jež se posuzuje, vzala takovou žádost zpět během jejího posuzování nebo její žádost byla zamítnuta, a která buď podala žádost v jiném členském státě, nebo se nachází na území jiného členského státu bez povolení k pobytu (rozsudek ze dne 25. ledna 2018, Hasan, C‑360/16, EU:C:2018:35, bod 44).

52

Vzhledem k tomu, že z čl. 2 písm. d) tohoto nařízení vyplývá, že posouzení žádosti o mezinárodní ochranu zahrnuje všechna opatření v rámci posouzení provedeného příslušnými orgány v souvislosti se žádostí o mezinárodní ochranu, s výjimkou řízení o určení členského státu příslušného podle uvedeného nařízení, je třeba mít za to, že čl. 18 odst. 1 písm. b) až d) téhož nařízení se může uplatnit pouze tehdy, pokud členský stát, v němž byla dříve podána žádost, toto řízení o určení dokončil, přičemž uznal svou příslušnost k posouzení této žádosti, a zahájil posuzování uvedené žádosti v souladu se směrnicí 2013/32.

53

Z výše uvedeného vyplývá, že takové situace, o jaké jde v původních řízeních, spadají do působnosti řízení o přijetí zpět, nezávisle na tom, zda žádost o mezinárodní ochranu podaná v prvním členském státě byla vzata zpět nebo zda její posuzování podle směrnice 2013/32 již bylo v uvedeném členském státě zahájeno.

54

Řízení o převzetí a přijetí zpět musí být nutně vedena v souladu s pravidly obsaženými v kapitole VI nařízení Dublin III (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. července 2017, Mengesteab, C‑670/16, EU:C:2017:587, bod 49, jakož i ze dne 13. listopadu 2018, X a X, C‑47/17 a C‑48/17, EU:C:2018:900, bod 57), podle kterých platí pro tato řízení odlišné režimy, vymezené v oddílech II a III této kapitoly.

55

V rámci řízení o převzetí počítá čl. 21 odst. 1 tohoto nařízení s možností členského státu, ve kterém byla žádost o mezinárodní ochranu podána, požádat jiný členský stát o převzetí žadatele pouze tehdy, pokud se první z těchto členských států domnívá, že druhý z nich je členským státem „příslušným“„k posouzení žádosti“, neboť jde v zásadě o členský stát určený na základě kritérií uvedených v kapitole III tohoto nařízení.

56

Použitelnost těchto kritérií v rámci řízení o převzetí potvrzují ustanovení čl. 22 odstavců 2 až 5 téhož nařízení, které podrobně upravují posouzení přímých a nepřímých důkazů umožňující uplatnění těchto kritérií a stanoví úroveň prokázání nezbytnou k určení příslušnosti dožádaného členského státu.

57

Z těchto skutečností plyne, že v rámci řízení o převzetí má řízení o určení členského státu příslušného k posuzování žádosti na základě kritérií stanovených v kapitole III nařízení Dublin III ústřední povahu a že příslušný orgán členského státu, ke kterému byla žádost podána, může požádat jiný členský stát o takové převzetí pouze tehdy, pokud se tento orgán domnívá, že k posouzení této žádosti je příslušný tento jiný stát (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. června 2016, Ghezelbash, C‑63/15, EU:C:2016:409, bod 43).

58

To však neplatí v případě řízení o přijetí zpět, jelikož toto řízení upravují ustanovení, která se v tomto ohledu podstatně liší od ustanovení upravujících řízení o převzetí.

59

Zaprvé čl. 23 odst. 1 a čl. 24 odst. 1 nařízení Dublin III stanoví možnost požádat o přijetí zpět, pokud se dožadující členský stát domnívá, že „je příslušný jiný členský stát v souladu s čl. 20 odst. 5 a čl. 18 odst. 1 písm. b) [až] d)“ tohoto nařízení, a nikoli, pokud se domnívá, že „k posouzení žádosti je příslušný“ jiný členský stát.

60

Z toho vyplývá, jak uvedla Komise na jednání, že výraz „příslušný“ je použit v čl. 23 odst. 1 a v čl. 24 odst. 1 nařízení Dublin III v jiném smyslu než v čl. 21 odst. 1 tohoto nařízení, jelikož se netýká konkrétně příslušnosti posoudit žádost o mezinárodní ochranu. Z článku 18 odst. 2 a čl. 20 odst. 5 uvedeného nařízení ostatně vyplývá, že účelem přemístění osoby do členského státu vázaného povinností přijetí zpět není nutně dokončení posouzení této žádosti.

61

Podle čl. 23 odst. 1 a čl. 24 odst. 1 nařízení Dublin III je tedy předpokladem využití možnosti požádat o přijetí zpět nikoli to, aby byla určena příslušnost dožádaného členského státu k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, nýbrž to, aby tento členský stát splňoval podmínky stanovené v čl. 20 odst. 5 nebo v čl. 18 odst. 1 písm. b) až d) tohoto nařízení.

62

Již ze znění čl. 20 odst. 5 uvedeného nařízení přitom vyplývá, že povinnost přijetí zpět, kterou zavádí, má „[č]lenský stát, u něhož byla podána první žádost o mezinárodní ochranu“. Kritéria příslušnosti uvedená v kapitole III téhož nařízení tedy nemohou sloužit k identifikaci tohoto členského státu.

63

Kromě toho podmínit uplatnění této povinnosti tím, že v dožadujícím členském státě musí být ukončeno řízení o určení členského státu příslušného k posouzení žádosti, za účelem ověření, že toto postavení přísluší členskému státu uvedenému v čl. 20 odst. 5 uvedeného nařízení, by bylo v rozporu se samotnou logikou tohoto ustanovení, neboť to jasně stanoví, že cílem přijetí žadatele zpět, které je od tohoto členského státu požadováno, je umožnit mu „ukončit řízení o určení státu příslušného pro posouzení žádosti“.

64

Soudní dvůr ostatně již konstatoval, že uvedené ustanovení stanoví specifické povinnosti, které má první členský stát, k němuž byla podána žádost o ochranu, takže nařízení Dublin III mu přiznává zvláštní úlohu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. července 2017, Mengesteab, C‑670/16, EU:C:2017:587, body 93 a 95).

65

Pokud jde o čl. 18 odst. 1 písm. b) až d) tohoto nařízení, je pravda, že z jeho znění vyplývá, že povinnosti, které stanoví, má „příslušný členský stát“.

66

Jak bylo uvedeno v bodech 52 a 53 tohoto rozsudku, povinnost přijetí zpět podle těchto ustanovení však platí pouze tehdy, pokud řízení o určení členského státu příslušného k posouzení žádosti upravené uvedeným nařízením již bylo předtím v dožádaném členském státě ukončeno a vedlo k tomu, že uvedený stát uznal svou příslušnost k posouzení této žádosti.

67

V takové situaci, kdy je příslušnost k posouzení žádosti již určena, není již namístě znovu uplatňovat pravidla upravující řízení o určení této příslušnosti, mezi něž patří v prvé řadě kritéria uvedená v kapitole III tohoto nařízení.

68

Zadruhé irelevantnost kritérií příslušnosti uvedených v kapitole III nařízení Dublin III v rámci řízení o přijetí zpět potvrzuje článek 25 tohoto nařízení.

69

Zatímco totiž čl. 22 odst. 2 až 5 nařízení Dublin III podrobně stanoví, jak mají být tato kritéria v rámci řízení o převzetí uplatňována, je nutno konstatovat, že článek 25 tohoto nařízení žádné podobné ustanovení neobsahuje a vyžaduje pouze, aby dožádaný členský stát provedl kontroly nezbytné k rozhodnutí o žádosti o přijetí zpět.

70

Zjednodušený charakter řízení o přijetí zpět je navíc potvrzen skutečností, že lhůta pro odpověď na žádost o přijetí zpět, stanovená v čl. 25 odst. 2 uvedeného nařízení, je výrazně kratší než lhůta pro odpověď na žádost o převzetí podle čl. 22 odst. 7 tohoto nařízení.

71

Zatřetí výše uvedený výklad potvrzují standardní formuláře pro žádost o převzetí a žádost o přijetí zpět obsažené v přílohách I a III nařízení č. 1560/2003.

72

Zatímco standardní formulář žádosti o převzetí stanoví, že dožadující členský stát musí zaškrtnutím příslušného políčka uvést relevantní kritérium příslušnosti, a umožňuje uvést informace potřebné k ověření, zda je toto kritérium splněno, standardní formulář žádosti o přijetí zpět pouze vyžaduje, aby dožadující členský stát uvedl, zda se jeho žádost zakládá na čl. 20 odst. 5 nebo na čl. 18 odst. 1 písm. b), c) nebo d) nařízení Dublin III, a neobsahuje rubriku týkající se kritérií příslušnosti uvedených v kapitole III tohoto nařízení.

73

Začtvrté je třeba uvést, že opačný výklad, podle něhož lze žádost o přijetí zpět předložit pouze tehdy, pokud dožádaný členský stát lze označit za členský stát, který je příslušný podle kritérií příslušnosti uvedených v kapitole III nařízení Dublin III, je v rozporu s obecnou systematikou tohoto nařízení.

74

Tento výklad by totiž v konečném důsledku znamenal, že řízení o převzetí a řízení o přijetí zpět musí být prováděna způsobem téměř ve všech ohledech totožným a že v praxi tvoří jednotné řízení, v němž je třeba nejprve určit členský stát příslušný k posouzení žádosti na základě uvedených kritérií příslušnosti, a poté mu předložit žádost, jejíž opodstatněnost má posoudit na stejném základě.

75

Kdyby však unijní normotvůrce měl v úmyslu zavést takové jednotné řízení, logicky by v samotné struktuře uvedeného nařízení nezakotvil existenci dvou samostatných řízení, použitelných na odlišné, jasně vymezené případy, které jsou předmětem odlišných ustanovení.

76

Zapáté a na posledním místě, výklad uvedený v bodě 73 tohoto rozsudku by rovněž mohl ohrozit dosažení některých cílů nařízení Dublin III.

77

Znamenalo by to totiž, v případech uvedených v čl. 18 odst. 1 písm. b) až d) tohoto nařízení, že příslušné orgány druhého členského státu by mohly de facto přezkoumat závěr, ke kterému dospěly po ukončení řízení o určení členského státu příslušného k posouzení žádosti příslušné orgány prvního členského státu ohledně své vlastní příslušnosti, pokud dotčené osoby opustí území tohoto členského státu poté, co zahájil posuzování jejich žádosti, což by mohlo podněcovat státní příslušníky třetích zemí, kteří požádali o mezinárodní ochranu v některém členském státě, aby se vydali do jiných členských států, a vyvolat tak druhotné přesuny, kterým má nařízení Dublin III právě zabránit tím, že zavádí jednotné mechanismy a kritéria pro určení příslušného členského státu (obdobně viz rozsudky ze dne 17. března 2016, Mirza, C‑695/15 PPU, EU:C:2016:188, bod 52, a ze dne 13. září 2017, Khir Amayry, C‑60/16, EU:C:2017:675, bod 37).

78

Výklad uvedený v bodě 73 tohoto rozsudku by navíc v případě, že řízení o určení vedené v druhém členském státě povede k jinému výsledku než v prvním členském státě, mohl vést k porušení základní zásady tohoto nařízení, uvedené v jeho čl. 3 odst. 1, podle níž má žádost o mezinárodní ochranu posoudit pouze jediný členský stát.

79

Kromě toho přezkum, případně opakovaný, výsledku řízení o určení příslušného členského státu v situaci, kdy uplatňování uvedeného nařízení a účinný přístup k řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany již byly zajištěny, by ohrozil cíl urychleného vyřízení žádostí o mezinárodní ochranu, uvedený v bodě 5 odůvodnění téhož nařízení.

80

Z toho vyplývá, že v případech uvedených v čl. 23 odst. 1 a v čl. 24 odst. 1 nařízení Dublin III nejsou příslušné orgány povinny, před předložením žádosti o přijetí zpět jinému členskému státu, určit na základě kritérií příslušnosti stanovených tímto nařízením a zejména kritéria podle článku 9 uvedeného nařízení, zda je tento členský stát příslušný k posouzení žádosti.

81

Je ovšem třeba uvést, že v případech uvedených v čl. 20 odst. 5 nařízení Dublin III pak v zásadě bude moci k případnému přemístění dojít, aniž byla předem určena příslušnost dožádaného členského státu k posouzení žádosti.

82

V návaznosti na takové přemístění a poté, co v tomto členském státě skončí řízení o určení příslušného členského státu, tedy nelze vyloučit, že bude nutné zvážit přemístění v opačném směru, do členského státu, který předtím požádal o přijetí žadatele zpět. Kromě toho, jak uvedla německá vláda a Komise, s ohledem na lhůty stanovené v čl. 21 odst. 1 tohoto nařízení je pravděpodobné, že po skončení tohoto řízení již nebude moci členský stát, který byl předtím povinen přijmout tohoto žadatele zpět, platně podat žádost o převzetí.

83

Je však třeba připomenout, že kritéria příslušnosti stanovená v článcích 8 až 10 uvedeného nařízení, vykládaná ve světle bodů 13 a 14 jeho odůvodnění, mají za cíl přispět k ochraně nejvlastnějšího zájmu dítěte a rodinného života dotčených osob, které jsou nadto zaručeny v článcích 7 a 24 Listiny základních práv. Za těchto podmínek členský stát nemůže, v souladu se zásadou loajální spolupráce, platně požádat o přijetí zpět v situaci, na kterou se vztahuje čl. 20 odst. 5 téhož nařízení, pokud dotyčná osoba předložila příslušnému orgánu skutečnosti zjevně prokazující, že tento členský stát musí být považován za členský stát příslušný k posouzení žádosti na základě těchto kritérií příslušnosti. V takové situaci musí naopak uvedený členský stát uznat vlastní příslušnost.

84

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba odpovědět na otázku položenou ve věci C‑582/17 a na otázky položené ve věci C‑583/17 tak, že nařízení Dublin III musí být vykládáno v tom smyslu, že státní příslušník třetí země, který podal žádost o mezinárodní ochranu v prvním členském státě, poté tento členský stát opustil a následně podal novou žádost o mezinárodní ochranu v druhém členském státě:

85

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, musí být vykládáno v tom smyslu, že státní příslušník třetí země, který podal žádost o mezinárodní ochranu v prvním členském státě, poté tento členský stát opustil a následně podal novou žádost o mezinárodní ochranu v druhém členském státě: