EUR-Lex Access to European Union law

Back to EUR-Lex homepage

This document is an excerpt from the EUR-Lex website

Document 62017CC0386

Stanovisko generálního advokáta Y. Bota přednesené dne 6. září 2018.
Stefano Liberato v. Luminita Luisa Grigorescu.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Corte suprema di cassazione.
Řízení o předběžné otázce – Soudní spolupráce v občanských věcech – Soudní příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech vyživovacích povinností – Nařízení (ES) č. 44/2001 – Článek 5 bod 2 – Článek 27 – Článek 35 odst. 3 – Příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Nařízení (ES) č. 2201/2003 – Článek 19 – Překážka litispendence – Článek 22 písm. a) – Článek 23 písm. a) – Neuznání rozhodnutí v případě zjevného rozporu s veřejným pořádkem – Článek 24 – Zákaz přezkoumání příslušnosti soudu země původu – Důvod pro neuznání založený na porušení pravidel o překážce litispendence – Neexistence.
Věc C-386/17.

ECLI identifier: ECLI:EU:C:2018:670

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

YVESE BOTA

přednesené dne 6. září 2018 ( 1 )

Věc C‑386/17

Stefano Liberato

proti

Luminitě Luise Grigorescu

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Corte suprema di cassazione (Nejvyšší soud, Itálie)]

„Řízení o předběžné otázce – Soudní spolupráce v občanských věcech – Nařízení (ES) č. 44/2001 Článek 5 bod 2 – Článek 27 – Článek 35 odst. 3 – Příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech vyživovacích povinností – Nařízení (ES) č. 2201/2003 – Články 19 a 24 – Příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Překážka litispendence – Porušení pravidel překážky litispendence – Důsledky – Zákaz přezkoumání příslušnosti soudu země původu“

1.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 19 a 24 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 ( 2 ).

2.

Projednávaná žádost byla předložena v rámci sporu mezi Stefanem Liberatem a Luminitou Luisou Grigorescu ve věci uznání rozhodnutí italskými soudy přijatého rumunskými soudy ve věci manželství, rodičovské zodpovědnosti a vyživovacích povinností.

3.

Tato záležitost poskytne Soudnímu dvoru příležitost upřesnit, zda porušení pravidel překážky litispendence soudem, u něhož bylo řízení zahájeno později, může představovat důvod bránící uznání rozhodnutí přijatého tímto soudem.

4.

Na závěr mého posouzení navrhnu, v souladu s rozsudkem ze dne 19. listopadu 2015, P ( 3 ), aby Soudní dvůr především vycházel z toho, že článek 35 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ( 4 ) ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 5 ) a článek 24 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládány tak, že se zakazuje soudu, u něhož bylo řízení zahájeno později, porušení pravidel překážky litispendence, stanovených v článku 27 nařízení č. 44/2001 a článku 19 nařízení č. 2201/2003, které představuje důvod k odmítnutí uznání rozhodnutí vydaného tímto soudem na základě rozporu s veřejným pořádkem dožádaného členského státu.

I. Právní rámec

A.   Unijní právo

1. Nařízení č. 44/2001

5.

Článek 5 bod 2 nařízení č. 44/2001 stanoví:

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,

[…]

2)

ve věcech týkajících se výživného u soudu místa, kde má oprávněná osoba k výživě bydliště nebo místo obvyklého pobytu, nebo je-li věc týkající se výživného věcí vedlejší v řízení týkajícím se osobního stavu, u soudu, který je k tomuto řízení příslušný podle práva státu místa řízení, pokud tato příslušnost není založena pouze státní příslušností některé ze stran;“.

6.

Článek 27 tohoto nařízení zní takto:

„1.   Je-li u soudů různých členských států zahájeno řízení v téže věci mezi týmiž stranami, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první.

2.   Jakmile je určena příslušnost soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, prohlásí se soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, za nepříslušný ve prospěch prvního soudu.“

7.

Článek 28 uvedeného nařízení stanoví:

„1.   Jsou-li u soudů různých členských států zahájena řízení, které navzájem souvisejí, může soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, řízení přerušit.

2.   Dokud nejsou řízení o podaných žalobách skončena v prvním stupni, může soud, u něhož byla žaloba podána později, na návrh strany řízení také prohlásit, že není příslušný, jestliže je soud, u něhož byla žaloba podána dříve, příslušný pro řízení o těchto žalobách a spojení těchto řízení je podle jeho práva přípustné.

3.   Ve smyslu tohoto článku žaloby navzájem souvisejí, pokud je mezi nimi dán tak úzký vztah, že jejich společné projednání a rozhodnutí je vhodné k tomu, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních.“

8.

Článek 34 téhož nařízení stanoví:

„Rozhodnutí se neuzná,

1)

je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá;

[…]

3)

je-li neslučitelné s rozhodnutím vydaným v řízení mezi týmiž stranami v členském státě, v němž se o uznání žádá;

4)

je-li neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě nebo ve třetí zemi v řízení mezi týmiž stranami a pro tentýž nárok, pokud toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v členském státě, v němž se o uznání žádá.“

9.

Článek 35 nařízení č. 44/2001 uvádí:

„1.   Rozhodnutí se rovněž neuzná, pokud je v rozporu s oddílem 3, 4 nebo 6 kapitoly II nebo jedná-li se o případ uvedený v článku 72.

2.   Při posuzování toho, zda je dána příslušnost uvedená v předchozím odstavci, je dožádaný soud nebo orgán vázán skutkovými zjištěními, na nichž soud členského státu původu založil svou příslušnost.

3.   Aniž je dotčen odstavec 1, nesmí být příslušnost soudu členského státu původu přezkoumávána. Hledisko veřejného pořádku uvedené v čl. 34 bodě 1) nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti.“

2. Nařízení č. 2201/2003

10.

Body 11, 12, 21 a 33 odůvodnění nařízení č. 2201/2003 uvádějí:

„(11)

Toto nařízení se nevztahuje na vyživovací povinnosti, které jsou již upraveny nařízením […] č. 44/2001. Soudy příslušné podle tohoto nařízení budou obecně příslušné k rozhodování o vyživovací povinnosti podle článku 5 [bod] 2 nařízení […] č. 44/2001.

(12)

Pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená tímto nařízením jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost. To znamená, že příslušným by měl být především soud členského státu, ve kterém má dítě své obvyklé bydliště, s výjimkou určitých případů změny bydliště dítěte, nebo soud určený dohodou nositelů rodičovské zodpovědnosti.

[…]

(21)

Uznání a výkon rozhodnutí vydaných v členském státě by měly být založeny na zásadě vzájemné důvěry a důvody pro neuznání by měly být omezeny na nezbytné minimum.

[…]

(33)

Toto nařízení ctí základní práva a zachovává zásady Listiny základních práv Evropské unie. Zejména se snaží zajistit dodržování základních práv dítěte stanovených v článku 24 Listiny základních práv […]“

11.

Článek 12 tohoto nařízení, nadepsaný „Pokračování příslušnosti“, v odstavcích 1 a 2 uvádí:

„1.   Soudy členského státu příslušné podle článku 3 rozhodovat o návrhu na rozvod, rozluku nebo na prohlášení manželství za neplatné jsou příslušné rozhodovat o každé věci týkající se rodičovské zodpovědnosti spojené s tímto návrhem v případě,

a)

že alespoň jeden z manželů má rodičovskou zodpovědnost k dítěti

a

b)

příslušnost těchto soudů výslovně či jiným jednoznačným způsobem přijali manželé a nositelé rodičovské zodpovědnosti v době zahájení řízení, a je to v zájmu dítěte.

2.   Soudní příslušnost podle odstavce 1 končí,

a)

jakmile se rozhodnutí vyhovující návrhu na rozvod, rozluku nebo na prohlášení manželství za neplatné nebo tento návrh zamítající stane pravomocným;

b)

v případech, kdy řízení o rodičovské zodpovědnosti ke dni uvedenému v písmenu a) stále probíhá, jakmile se rozhodnutí vydané v takovém řízení stane pravomocným;

c)

jakmile řízení uvedená v písmenech a) a b) skončí z jiného důvodu.“

12.

Článek 17 uvedeného nařízení, nadepsaný „Přezkoumání příslušnosti“, stanoví:

„Pokud je soudu některého členského státu předložena věc, k níž není podle tohoto nařízení příslušný a k níž je podle tohoto nařízení příslušný soud jiného členského státu, prohlásí tento soud bez návrhu svou nepříslušnost.“

13.

Článek 19 téhož nařízení, nadepsaný „Překážka litispendence a závislé žaloby“, stanoví:

„1.   Je-li u soudů různých členských států zahájeno mezi týmiž stranami řízení ve věci rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první.

2.   Pokud je řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti ke stejnému dítěti [k dítěti s týmž předmětem a] v téže věci zahájeno u soudů různých členských států, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první.

3.   Pokud je určena příslušnost soudu, který zahájil řízení jako první, prohlásí se soud, který řízení zahájil později, za nepříslušný ve prospěch tohoto soudu.

V tom případě může strana, která podala návrh u soudu, který zahájil řízení později, podat tento návrh u soudu, který zahájil řízení jako první.“

14.

Článek 21 nařízení č. 2201/2003, nadepsaný „Uznávání rozhodnutí“, v odstavcích 1 a 4 uvádí:

„1.   Rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení.

[…]

4.   Je-li otázka uznání rozhodnutí vznesena u soudu členského státu jako předběžná otázka, může o ní tento soud rozhodnout.“

15.

Článek 22 tohoto nařízení, nadepsaný „Důvody pro neuznání rozhodnutí ve věci rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné“, stanoví:

„Rozhodnutí ve věci rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné se neuzná:

a)

je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá;

[…]

c)

jestliže je neslučitelné s rozhodnutím vydaným v řízení mezi stejnými stranami v členském státě, v němž se o uznání rozhodnutí žádá;

[…]“

16.

Článek 23 tohoto nařízení, nadepsaný „Důvody pro neuznání rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti“, zní následovně:

„Rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti se neuzná,

a)

je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá, přičemž jsou vzaty v úvahu zájmy dítěte;

[…]

e)

jestliže je neslučitelné s pozdějším rozhodnutím ve věci rodičovské zodpovědnosti, které bylo vydáno v členském státě, v němž se o uznání žádá;

[…]“

17.

Článek 24 téhož nařízení, nadepsaný „Zákaz přezkoumání příslušnosti soudu země původu“, uvádí:

„Příslušnost soudu členského státu původu nesmí být přezkoumávána. Hledisko veřejného pořádku uvedené v článku 22 písmeno a) a v článku 23 písmeno a) nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti stanovených v článcích 3 až 14.“

B.   Italské právo

18.

Článek 150 codice civile (občanský zákoník), nadepsaný „Rozluka“, stanoví:

„Připouští se rozluka manželů.

Rozluka může být provedena soudně nebo dohodou.

Pouze manželé jsou oprávněni domáhat se soudní rozluky nebo schválení dohody o rozluce.“

19.

Článek 151 codice civile, nadepsaný „Soudní rozluka“, stanoví:

„Rozluky se lze domáhat, pokud nastanou, byť nezávisle na vůli jednoho nebo obou z manželů, skutečnosti, které učiní pokračování společného života nepřípustným nebo, které závažným způsobem ohrožují výchovu dětí.

Při rozhodování o rozluce, jsou-li splněny podmínky a je-li návrh formulován v tomto smyslu, soud rozhodne o rozluce z viny jednoho z manželů vzhledem k jeho chování v rozporu s povinnostmi, které vyplývají z manželství.“

20.

Předkládající soud upřesňuje, že pro účely konečného zrušení manželství (rozvodu), z hlediska časové působnosti je použitelné ustanovení článku 3, první odstavec, bod 2, písm. b) legge n. 898 (Disciplina dei casi di scioglimento del matrimonio) [zákona č. 898 (Režim případů zrušení manželství)] ( 6 ), ze dne 1. prosince 1970, který zní následovně:

„Zrušení nebo skončení občanskoprávních účinků manželství se může domáhat jeden z manželů:

[…]

2)

pokud:

[…]

b)

o rozluce mezi manželi bylo rozhodnuto rozsudkem, který nabyl právní moci, nebo byla schválena dohoda o rozluce, nebo došlo k faktické rozluce, pokud nastala nejméně dva roky před 18. prosincem 1970. Ve všech těchto případech návrh na zrušení nebo skončení občanských účinků manželství podléhá podmínce, že rozluka trvala nepřetržitě po dobu nejméně tří let ode dne přítomnosti manželů u předsedy soudu v rámci řízení o rozluce, včetně případů, kdy se sporné řízení stalo nesporným.“

21.

Předkládající soud dodává, že rodičovská zodpovědnost a vyživovací povinnost k dítěti jsou v případě rozluky a rozvodu upraveny stejným způsobem články 337a až 337g občanského zákoníku.

II. Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžné otázky

22.

Stefano Liberato a Luminita Luisa Grigorescu uzavřeli manželství v Římě (Itálie) dne 22. října 2005 a v tomto členském státě spolu žili do narození jejich dítěte dne 20. února 2006. Manželský vztah se postupně zhoršoval. Matka vzala dítě do Rumunska a už se nevrátila do místa bydliště rodiny v Itálii ( 7 ).

23.

Dne 22. května 2007 podal S. Liberato k Tribunale di Teramo (soudu v Teramu, Itálie) návrh na rozluku a péči o dítě. L. L. Grigorescu se připojila k řízení a domáhala se toho, aby rozluka byla vyslovena z viny manžela, dítě jí bylo svěřeno do její výlučné péče a otci bylo stanoveno výživné na dítě.

24.

Rozsudkem ze dne 19. ledna 2012 ( 8 ), Tribunale di Teramo (soud v Teramu) rozhodl o rozluce manželů z viny L. L. Grigorescu a samostatným usnesením věc vrátil k prošetření ohledně vzájemných návrhů účastníků ve věci výkonu rodičovské zodpovědnosti.

25.

Zatímco řízení o rodičovské odpovědnosti probíhalo v Itálii, dne 30. září 2009 L. L. Grigorescu podala k Judecătoria București (soudu prvního stupně v Bukurešti, Rumunsko) návrh a domáhala se rozvodu, svěření dítěte do výlučné péče a stanovení výživného na dítě otci.

26.

V rámci tohoto sporného řízení proti S. Liberatovi, S. Liberato úvodem vznesl námitku překážky litispendence z důvodu řízení o rozluce, které bylo zahájeno v Itálii jako první. Nicméně rozsudkem ze dne 31. května 2010 Judecătoria București (soud prvního stupně v Bukurešti) rozhodl o zániku manželství, svěřil péči o dítě matce a stanovil režim styku otce, jakož i výši výživného otce, které má hradit ve prospěch dítěte.

27.

Tento rozsudek nabyl právní moci v návaznosti na rozsudek Curtea de Apel București (odvolacího soudu v Bukurešti, Rumunsko) ze dne 12. června 2013, který potvrdil rozsudek Tribunalul București (soudu prvního stupně v Bukurešti) ze dne 3. prosince 2012, a zamítl odvolání S. Liberata proti tomuto rozsudku ze dne 31. května 2010.

28.

Řízení o rozluce v Itálii bylo ukončeno později rozsudkem Tribunale di Teramo (soudu v Teramu) ze dne 8. července 2013. Tento soud svěřil dítě do výlučné péče otce a nařídil jeho bezodkladné navrácení do Itálie. Soud zároveň stanovil režim styku matky v Itálii pod dohledem sociálních orgánů a státního zástupce a nařídil matce hradit výživné ve prospěch dítěte.

29.

Tribunale di Teramo (soud v Teramu) zamítl vedlejší návrh, kterým se L. L. Grigorescu v Itálii domáhala uznání rozsudku o rozvodu vydaného Tribunalul București (soudem prvního stupně v Bukurešti) dne 3. prosince 2012 na základě nařízení č. 2201/2003. Tribunale di Teramo (soud v Teramu) poznamenal, že řízení o rozvodu bylo zahájeno v Rumunsku v roce 2009, později než řízení o rozluce vedené v Itálii od roku 2007, a že Tribunalul București (soud prvního stupně v Bukurešti) porušil článek 19 nařízení č. 2201/2003 tím, že nepřerušil řízení.

30.

L. L. Grigorescu proti rozsudku podala odvolání a úvodem podala vedlejší návrh, kterým se domáhala uznání rozsudku Curtea de Apel București (odvolacího soudu v Bukurešti) ze dne 12. června 2013, který zamítl námitku překážky litispendence z důvodu, že podle předkládajícího soudu tyto dvě věci neměly podle rumunského procesního práva stejný předmět řízení ( 9 ). Rozsudkem ze dne 31. března 2014 změnil Corte d’appello di L’Aquila (odvolací soud v Aquile, Itálie) rozhodnutí soudu vydané v prvním stupni a vyhověl námitce překážky věci rozsouzené založené rozhodnutím o rozvodu vydaným rumunskými soudy, které se rovněž týkalo péče o dítě a stanovení výživného na dítě. Tento soud měl za to, že porušení režimu překážky litispendence ze strany soudních orgánů, u kterých bylo řízení zahájeno později, tedy u rumunských soudů, v unijním právu není „relevantní“ pro účely posouzení podmínek pro uznávání konečných opatření přijatých v Rumunsku, že rumunská rozhodnutí nejsou neslučitelná s rozhodnutími vydanými v Itálii, a uvedl, že neexistuje žádný důvod, zejména veřejného pořádku, který brání uznání rumunského rozhodnutí.

31.

Stefano Liberato podal kasační opravný prostředek proti tomuto rozsudku Corte d’appello di L’Aquila (odvolacího soudu v Aquile).

32.

Corte suprema di cassazione (Nejvyšší soud, Itálie), předkládající soud, uvádí, že rozhodnutí vydané v Rumunsku se týká manželství, rodičovské zodpovědnosti a vyživovací povinnosti. V řízení o rozluce zahájeném v Itálii byly předloženy stejné návrhy, s výjimkou návrhu týkajícího se manželství, který není totožný, neboť italský právní řád vyžaduje, aby před rozvodem bylo prokázáno splnění podmínek stanovených zákonem pro rozluku mezi manželi.

33.

Soud nejprve uvádí, že neexistuje žádný z důvodů vycházejících z článku 22 písm. c) nařízení č. 2201/2003, článku 23 písm. e) tohoto nařízení nebo článku 34 odst. 4 nařízení č. 44/2001, který brání uznání rumunského rozhodnutí ve věci rodinného stavu, rodičovské zodpovědnosti a vyživovacích povinností.

34.

Podle uvedeného soudu je třeba dále přezkoumat, zda příslušná ustanovení týkající se překážky litispendence v unijním právu, a sice článek 19 nařízení č. 2201/2003 a článek 27 nařízení č. 44/2001, byly porušeny soudy členského státu, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož uznání se žádá, a pokud oba dva články byly porušeny, zda toto porušení může být považováno za důvod bránící uznání z důvodu zjevného rozporu s veřejným pořádkem.

35.

Předkládající soud zdůrazňuje, že překážka litispendence je v unijním právu výrazem zásady, která zastřešuje systém důvěry a spolupráce, na kterém je založen volný pohyb soudních rozhodnutí mezi členskými státy. Překážka litispendence je založena na třech zásadách, a to nezávislost tohoto pojmu, zákaz toho, aby soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, přezkoumával příslušnost soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, a časová přednost, závazná pro soud, který zahájil řízení později.

36.

Předkládající soud uvádí, že námitka překážky litispendence vznesená S. Liberatem v každé fázi rumunského řízení, zejména u Curtea de Apel București (odvolacího soudu v Bukurešti), byla zamítnuta na základě dokonalé totožnosti základu, předmětu a účastníků, jednak za použití rumunského vnitrostátního procesní pravidla překážky litispendence, a jednak pojmu „překážka litispendence“ v unijním právu, jak je uveden v článku 19 odst. 1 nařízení č. 2201/2003. Soud z toho vyvozuje, že rumunské soudy porušily znění článku 19 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, který staví na roveň návrhy na rozluku, rozvod a prohlášení manželství za neplatné, a proto nevyžaduje totožnost základu a předmětu.

37.

Pokud jde o rozhodnutí o vyživovací povinnosti k dítěti, předkládající soud uvádí, že je kauzálně podmíněno rozhodnutím o rodičovské zodpovědnosti a nemůže být samostatné, ani logicky, ani právně, protože závisí na hlavním rozhodnutí. Soud má za to, že jsou splněny podmínky článku 28 nařízení č. 44/2001, vykládané ve světle článku 3 nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovací povinnosti ( 10 ), ačkoli toto ustanovení není přímo použitelné ( 11 ).

38.

Podle předkládajícího soudu konečné rumunské rozhodnutí, jehož uznání se žádá, vydal soud nepříslušný k rozhodování sporu, jelikož řízení bylo zahájeno později.

39.

Předkládající soud má za to, že toto porušení se týká nejen použití kritéria pro určení soudní příslušnosti mezi dvěma členskými státy, ale rovněž s ohledem na funkci překážky litispendence v systému automatického uznávání a výkonu rozsudků soudů členských států, i provádění zásady veřejného pořádku v procesním unijním právu, která se projevuje prostřednictvím legálního volného pohybu soudních rozhodnutí v rámci Evropské unie. Zásada časové přednosti, která je základem procesního pravidla, podle něhož je překážka litispendence vznesena, má zásadní význam v rámci procesního unijního práva, protože jejím smyslem je zabránit soudním iniciativám směřujícím pouze proti výsledku soudního řízení v případě nesouhlasu s rozhodnutím ve věci samé již vydaným příslušným soudem, u kterého bylo řízení zahájeno jako první, jehož příslušnost byla v projednávaném případě přijata nezpochybnitelným způsobem.

40.

Předkládající soud rovněž uvádí, že článek 24 nařízení č. 2201/2003, který zakazuje přezkoumání příslušnosti soudu země původu, odkazuje na pravidla pro určení příslušnosti uvedená v článcích 3 až 14 tohoto nařízení, a nikoli na článek 19 uvedeného nařízení.

41.

Za těchto podmínek se Corte suprema di Cassazione (Nejvyšší kasační soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)

Má porušení pravidel překážky litispendence, obsažených v článku 19 odst. 2 a 3 nařízení č. 2201/2003 vliv výlučně na určení soudní příslušnosti, s následným použitím článku 24 tohoto nařízení, nebo naopak může představovat důvod bránící uznání rozhodnutí přijatého v členském státě, u jehož soudu bylo řízení zahájeno jako první, v členském státě, u jehož soudu bylo řízení zahájeno později, a to z hlediska procesněprávního veřejného pořádku, s ohledem na to, že článek 24 odkazuje pouze na pravidla pro určení soudní příslušnosti obsažená v článcích 3 a 14 nařízení č. 2201/2003, a nikoli následný článek 19?

2)

Je výklad článku 19 nařízení č. 2201/2003 v tom smyslu, že se jedná pouze o kritérium pro určení soudní příslušnosti, v rozporu s pojmem práva Evropské unie ‚překážka litispendence‘, jakož i s funkcí a účelem právního předpisu, jehož cílem je soubor kogentních pravidel v rámci procesněprávního veřejného pořádku, a to jako záruky vytvoření společného prostoru, který se vyznačuje důvěrou a vzájemnou procesní loajalitou mezi členskými státy, uvnitř kterého může působit automatické uznávání a volný pohyb soudních rozhodnutí?“

III. Analýza

42.

Určení důsledků nesplnění pravidel překážky litispendence za okolností, které nastaly ve věci v původním řízení, nejprve vyžaduje upřesnit všechna ustanovení, která mají být vykládána, i podmínky pro provádění mechanismu překážky litispendence.

A.   Úvodní poznámky

1. K přeformulování předběžných otázek

43.

Je třeba uvést, že předkládající soud pokládá svou otázku jen ve vztahu k nařízení č. 2201/2003, ačkoli z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že věc v původním řízení se týká nejen rodičovské zodpovědnosti, ale i vyživovacích povinností, na které se toto nařízení nevztahuje ( 12 ).

44.

V důsledku toho je nutné přeformulovat položené otázky se zaměřením na článek 5 bod 2 nařízení č. 44/2001, který se uplatní, pokud opatření byla přijata před 18. červnem 2011 ( 13 ).

45.

Rovněž je třeba mít za to, že podstatou dvou předběžných otázek, které je třeba zkoumat společně, se předkládající soud v podstatě táže, zda článek 35 odst. 3 nařízení č. 44/2001 a článek 24 nařízení č. 2201/2003 mohou být vykládány tak, že nezakazují soudu, u něhož bylo řízení zahájeno později, jen porušení pravidel překážky litispendence stanovených v článku 27 nařízení č. 44/2001 a článku 19 nařízení č. 2201/2003, které může být důvodem pro neuznání rozhodnutí vydaného na základě uvedeného rozhodnutí pro rozpor s veřejným pořádkem dožádaného členského státu obsahujícím procesní pravidla, která jsou považována za zásadní v unijním právním řádu.

2. K totožnosti mechanismu stanoveného v nařízeních č. 44/2001 a 2201/2003 v případě překážky litispendence

46.

Tato dvě nařízení ukládají soudci, u kterého bylo řízení zahájeno později, prohlásit se v případě překážky litispendence za nepříslušný ( 14 ). Soudní dvůr konstatoval, že „článek 19 nařízení č. 2201/2003[ ( 15 )] je vypracován v podobném znění, jako je znění použité v článku 27 nařízení č. 44/2001, který nahradil článek 21 úmluvy[ ( 16 )], a zavádí mechanismus, který je rovnocenný mechanismu stanovenému v obou posledně uvedených článcích k řešení případů překážky litispendence. Proto je třeba zohlednit úvahy Soudního dvora týkající se posledně uvedených případů překážky litispendence“ ( 17 ).

3. K mechanismu zavedenému pro případ překážky litispendence a k jeho účelu

47.

Jak již Soudní dvůr zdůraznil v případě nařízení č. 2201/2003 „unijní zákonodárce zamýšlel zavést jasný a účinný mechanismus k vyřešení případů překážky litispendence (pokud jde o nařízení č. 44/2001, obdobně viz rozsudek Cartier parfums-lunettes a Axa Corporate Solutions assurances, C‑1/13EU:C:2014:109, bod 40)“ ( 18 ).

48.

Tento mechanismus, který „je založen na chronologickém pořadí, ve kterém soudy zahájily řízení ( 19 ), spočívá v tom, že soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, přeruší bez návrhu řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první.

49.

Soudní dvůr upřesnil, že „k tomu, aby příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první, byla určena ve smyslu článku 19 odst. 1 nařízení [č. 2201/2003], stačí, aby se soud, který řízení zahájil jako první, neprohlásil bez návrhu za nepříslušný a aby žádný z účastníků řízení nepříslušnost nenamítl před okamžikem nebo do okamžiku zaujetí stanoviska, které je podle jeho vnitrostátního práva považováno za první obranu ve věci samé uplatněnou u tohoto soudu (obdobně viz rozsudek Cartier parfums-lunettes a Axa Corporate Solutions assurances, C‑1/13EU:C:2014:1099, bod 44)“ ( 20 ).

50.

Konkrétně se může soud, jak doporučil Soudní dvůr „v závislosti na možnostech stanovených jeho vnitrostátním právem, který zahájil řízení později, v případě, že oba spory probíhají mezi týmiž účastníky řízení, dotázat účastníka řízení, který se dovolává překážky věci zahájené, na existenci uváděného sporu a obsah daného návrhu. Kromě toho s přihlédnutím ke skutečnosti, že se nařízení č. 2201/2003 zakládá na spolupráci a vzájemné důvěře mezi soudy, může tento soud uvědomit soud, který zahájil řízení jako první, o tom, že mu byl daný návrh podán, upozornit jej na možné uplatnění překážky věci zahájené, vyzvat jej k tomu, aby mu sdělil informace týkající se návrhu, který projednává, a zaujal stanovisko ke své příslušnosti ve smyslu nařízení č. 2201/2003 nebo mu sdělil jakékoli rozhodnutí, které již bylo v tomto ohledu přijato. Konečně se soud, který zahájí řízení později, může obrátit na ústřední orgán svého členského státu“ ( 21 ).

51.

Kogentní povaha pravidel překážky litispendence stanovených v článku 19 nařízení č. 2201/2003 ( 22 ) je odůvodněná jejich účelem. Soudní dvůr uvedl, že „účelem těchto pravidel je zamezit souběžným řízením před soudy různých členských států a rozporům v rozhodnutích, které by z nich mohly vyplynout“ ( 23 ).

52.

Pravidla se podílejí na provádění zásady automatického uznávání rozhodnutí vydaných v členských státech, která je založena na zásadě vzájemné důvěry.

4. K podmínkám překážky litispendence a jejich použití v původním řízení

53.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že pojmy použité za účelem vymezení situace, v níž se uplatní překážka litispendence, zejména v nařízeních č. 44/2001 a č. 2201/2003, je třeba považovat za pojmy autonomní.

54.

Ve věci rodičovské zodpovědnosti Soudní dvůr výslovně připomněl tuto zásadu, na základě cílů sledovaných nařízením č. 2201/2003 a „okolnosti, že text článku 19 odst. 2 tohoto nařízení namísto odkazu na pojem „překážka litispendence“, jak je používán v různých vnitrostátních právních řádech členských států, stanoví několik materiálních podmínek jako definiční znaky“ ( 24 ).

55.

Ve věcech návrhů týkajících se manželství, vyplývá z článku 19 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, v porovnání s odstavcem 2, že jediná podmínka, kterou je třeba zkoumat pro určení existence souběžných řízení, se týká účastníků. Soudní dvůr měl příležitost tuto podmínku výslovně vyjádřit v rozsudku ze dne 6. října 2015, A ( 25 ). Soudní dvůr rozhodl, že „situace překážky litispendence může existovat v případě, kdy je u dvou soudů různých členských států zahájeno řízení, v jednom případě ve věci rozluky a ve druhém případě ve věci rozvodu nebo kdy jsou u obou soudů zahájena řízení ve věci návrhu na rozvod“ ( 26 ).

56.

Pokud v rámci řízení ve věci manželství byly podány návrhy na úpravu rodičovské zodpovědnosti, použijí se pravidla překážky litispendence týkající se zániku manželství ( 27 ).

57.

To samé platí ve věci výživného, pokud je návrh „vedlejší v řízení ve věci osobního stavu“ podle článku 5 bod 2 nařízení č. 44/2001.

58.

Po rozhodnutí o rozvodu, s výhradou použití článku 12 odst. 2 písm. b) nařízení č. 2201/2003, podmínka totožnosti základu a předmětu je vyžadována ve věcech rodičovské zodpovědnosti podle článku 19 odst. 2 tohoto nařízení ( 28 ). V případě návrhu ve věci vyživovací povinnosti, pravidla překážky litispendence uvedená v článku 27 nařízení č. 44/2001, použitelná v projednávaném případě, vyžadují ověření totožnosti základu, předmětu a účastníků řízení.

59.

Kromě toho je třeba poznamenat, že přednost přiznaná soudu, který řízení zahájil jako první, trvá, dokud soud neodmítl svou příslušnost poté, co ji povinně ověřil podle článku 17 nařízení č. 2201/2003 ( 29 ), a to v každé fázi řízení ( 30 ).

60.

V původním řízení již od podání žaloby k rumunskému soudu měl být tímto soudem proveden mechanismus pro případ překážky litispendence pro rozhodnutí o zániku manželství a o jeho důsledcích pro dítě, které mělo bydliště v Rumunsku, na základě pokračování příslušnosti italského soudu ( 31 ).

61.

Z rozsudku Curtea de Apel București (odvolacího soudu v Bukurešti) ze dne 12. června 2013 vyplývá, že rumunský soud nesprávně použil unijní právo ( 32 ), když zamítl námitku překážky litispendence vznesenou S. Liberatem na základě návrhů ve věci manželství. Nejprve soud totiž odkázal na rumunské vnitrostátní právo, které stanoví podmínky překážky litispendence a překážky věci pravomocně rozhodnuté, a pak se domníval, že „jasně vyplývá ze znění článku 19 [nařízení č. 2201/2003], který zřetelně uvádí tři případy překážky litispendence, a sice „řízení ve věci rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné mezi týmiž stranami“, že oba souběžné návrhy musí mít společný předmět pouze v jednom ze tří případů, a nikoli dva odlišné předměty, které jsou výslovně a taxativně vyjmenovány v textu. […] V projednávaném případě oba návrhy mají odlišný předmět, a sice rozluku v Itálii a rozvod v Rumunsku, což vylučuje použití článku 19 nařízení č. 2201/2003. Odvolací soud správně prohlásil, že rumunský systém nezná institut rozluky. Proto je jasné, že nemůže existovat „totožnost“ s takovým návrhem podaným v jiném členském státě. I kdyby tento institut byl znám, je třeba poukázat na to, že neexistuje totožnost ve věcech rozvodu a rozluky“.

62.

Dále je třeba poznamenat, že námitka překážky litispendence podaná S. Liberatem ve všech fázích řízení vycházela z tohoto ujednání o příslušnosti týkajícího se návrhu na rozluku, a nikoliv pravidel v oblasti rodičovské zodpovědnosti nebo výživného.

63.

V tomto ohledu lze uvést, že po vynesení rozhodnutí ve věci manželství dne 19. ledna 2012 italským soudem ( 33 ), je mnohem obtížnější posoudit otázku překážky litispendence ( 34 ). Soud totiž mohl i nadále pokračovat v oblasti rodičovské zodpovědnosti vzhledem ke kladnému ověření své příslušnosti. Podle mého názoru uvedené může vyplývat jen z výkladu ustanovení článku 12 odst. 2 písm. b) nařízení č. 2201/2003 ( 35 ), který musí být kombinován s hledáním nejlepšího zájmu dítěte, kterým bylo se souhlasem matky odůvodněno pokračování příslušnosti na začátku řízení ( 36 ).

64.

Vzhledem k tomu, že tyto podmínky musí být splněny, aby bylo odůvodněno, že italský soud je příslušný případně rozhodovat o uznání rumunského rozhodnutí, který ukončil překážku litispendence, je na předkládajícím soudu, aby se ujistil, že podmínky byly ověřeny ( 37 ).

65.

Ve světle souboru těchto úvah je třeba nyní stanovit, jaké důsledky mohou být vyvozeny z nesplnění pravidel překážky litispendence s ohledem na okolnosti věci v původním řízení.

B.   Důsledky nesplnění pravidel překážky litispendence

66.

Úvodem je třeba poukázat na zvláštní okolnosti ve věci v původním řízení. Soud, u kterého bylo zahájeno řízení jako první, před nímž zůstávají nevyřízené stejné návrhy mezi týmiž účastníky ( 38 ), musí rozhodnout o vedlejším návrhu na uznání konečného rozhodnutí soudu, u kterého bylo zahájeno řízení později.

67.

V důsledku toho, a to pouze z tohoto důvodu, není použitelné ve věci v původním řízení rozhodnutí Soudního dvora ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Mercredi ( 39 ), podle něhož rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti vydané v případě překážky litispendence soudem, u něhož bylo zahájeno řízení později, při nedodržení povinnosti přerušit řízení ( 40 )„neovlivní“ rozhodnutí, které bylo vydané soudem, který zahájil řízení jako první ( 41 ), na rozdíl od toho, co tvrdí Evropská komise. Soudní dvůr totiž uvedl v bodě 67 rozsudku ze dne 22. prosince 2010, Mercredi ( 42 ), že sporné rozhodnutí vydané soudem, který zahájil řízení později, nebylo konečné. Navíc nejistota o bydlišti dítěte a provázanosti řízení směřujícího k navrácení dítěte rovněž odůvodňují zvláštní řešení přijaté v této věci.

68.

V důsledku toho musí být ve věci v původním řízení posuzována otázka porušení pravidel překážky litispendence s ohledem na důvody pro neuznání stanovené nařízeními č. 2201/2003 a 44/2001.

69.

V rámci probíhajícího řízení, které se již netýká zániku manželství ( 43 ), předkládající soud správně konstatoval, že mezi důvody pro neuznání podle nařízení č. 2201/2003, musí být analyzováno pouze kritérium zjevného rozporu s veřejným pořádkem v dožádaném členském státě pro uznání rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti ( 44 ) uvedené v článku 23 písm. a) nařízení č. 2201/2003 ve spojení s článkem 24 tohoto nařízení. Uvedené totiž vylučuje použití kritéria veřejného pořádku v případě pravidel pro určení příslušnosti stanovených v článcích 3 až 14 uvedeného nařízení.

70.

Soudní dvůr již posuzoval tuto otázku v rozsudku P.

71.

Rozdílnost okolností dotčených v této věci ( 45 ) od okolnosti ve věci v původním řízení se mi nezdá být zneplatňující vzhledem k tomu, že rozhodnutí Soudního dvora se týká propojení pravidla o příslušnosti nebo o koordinaci souběžných řízení, které umožňuje odmítnout uznání rozhodnutí vydaných v členském státě, a že je založena na obecných zásadách téměř identicky převzatých z rozsudku ze dne 16. července 2015, Diageo Brands ( 46 ).

72.

V rozsudku P Soudní dvůr vyjádřil záměr použít tutéž restriktivní koncepci důvodů pro námitky vůči uznání rozhodnutí s odkazem na koncepci pro případ použití nařízení č. 44/2001, což odůvodňuje, příhodně pro věc v původním řízení, a to z důvodu dvou použitelných nařízení, vycházet z toho že toto rozhodnutí má sloužit jako základ pro odpověď na předběžné otázky položené předkládajícím soudem.

73.

Soudní dvůr připomněl, že „podle bodu 21 odůvodnění nařízení [č. 2201/2003], nařízení je založeno na koncepci, podle níž by uznání a výkon rozhodnutí vydaných v členském státě měly být založeny na zásadě vzájemné důvěry a důvody pro neuznání by měly být omezeny na nezbytné minimum“ ( 47 ), a jednak, že „v rámci tohoto systému, článek 23 nařízení č. 2201/2003, který uvádí důvody, pro které lze uplatnit námitky proti uznání rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti, musí být vykládán striktně, neboť představuje překážku uskutečnění jednoho ze základních cílů uvedeného nařízení“ ( 48 ).

74.

Tyto cíle a zásady odůvodnily, že unijní zákonodárce stanoví v článku 24 nařízení č. 2201/2003 zákaz jakéhokoli přezkoumávání příslušnosti soudu členského státu ( 49 ), a „dokonce výslovně upřesňuje, že článek 23 písm. a) téhož nařízení nemůže být použit k takovému přezkoumávání“ ( 50 ) podle článků 3 až 14 tohoto nařízení ( 51 ). Tento pilíř, od kterého není možné se přímo nebo nepřímo odchýlit, vyplývá rovněž z harmonizace pravidel o příslušnosti a presumpce správnosti jejich ověřování jakýmkoli soudem při předložení rozhodnutí.

75.

Ze všech těchto důvodů Soudní dvůr v rozsudku P rozšířil zákaz použití kritéria vycházejícího z rozporu s veřejným pořádkem dožádaného členského státu, jak to stanoví článek 15 nařízení č. 2201/2003 ( 52 ).

76.

Pokud však je článek 19 tohoto nařízení stejně jako článek 15, obsažen v kapitole II uvedeného nařízení, nadepsané „Příslušnost“, nedoplňuje zvláštní ustanovení o soudní příslušnosti obsažená v oddílech 1 a 2, jelikož se nachází v oddíle 3 týkajícím se „společných ustanovení“.

77.

Domnívám se, že řešení přijaté v rozsudku P musí být převzato. Pokud totiž soud, který zahájil řízení jako první, při rozhodování o vedlejším návrhu na uznání, ověřuje, zda pravidla překážky litispendence byly řádně uplatněny soudem, který zahájil řízení později, a tudíž důvody, pro které neodmítl svou příslušnost, soud, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, kontroluje ověření své příslušnosti tímto soudem. Přitom mu to článek 24 nařízení č. 2201/2003 zakazuje.

78.

Navíc se tato kontrola z důvodu podmínek používání pravidel o příslušnosti, které jsem uvedl výše, nemůže omezit na ověření data zahájení řízení. V důsledku toho posouzení závažnosti nesplnění těchto pravidel ve stadiu uznávání rozhodnutí by se mohlo ukázat jako stejně problematické. Je totiž možné vycházet z toho, zejména ve věcech rodičovské zodpovědnosti a v případě ujednání o příslušnosti, že se na základě výměn mezi soudy, soud, který zahájil řízení jako první, prohlásí za nepříslušného, a to z důvodu pravidel příslušnosti, tedy blízkosti místa bydliště dítěte a jeho nejlepšího zájmu ( 53 ).

79.

Kromě toho, jak Soudní dvůr uvedl v rozsudku P, „soud státu, v němž se o uznání žádá, nemůže odmítnout uznat rozhodnutí vydané v jiném členském státě pouze z důvodu, že má za to, že v tomto rozhodnutí bylo vnitrostátní právo nebo unijní právo použito nesprávně, neboť jinak by byl zpochybněn účel nařízení č. 2201/2003“ ( 54 ). Proto se mi zdá obtížné zdůvodnit, že k nevyřešení sporu o příslušnost ( 55 ) v případě souběžných řízení je přistupováno přísněji než k nepřezkoumání příslušnosti ( 56 ), nebo k chybám spáchaným při této příležitosti, které jsou mimo jakoukoli kontrolu dle článku 24 nařízení č. 2201/2003 a několika dalších evropských nařízení.

80.

Ze souboru těchto skutečností vyvozuji, že bez ohledu na absenci výslovného odkazu v článku 19 nařízení č. 2201/2003 na článek 24 tohoto nařízení, musí být tento článek vykládán v tom smyslu, že stanovuje zákaz přezkoumání příslušnosti soudu původu, který se použije rovněž v případě porušení pravidel překážky litispendence ( 57 ).

81.

Pokud jde o návrhy ve věci výživného, je třeba uvést, že zde nevyvstává žádný problém s ohledem na znění článku 35 odst. 3 nařízení č. 44/2001 ( 58 ).

82.

S ohledem na všechny tyto úvahy, navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl, že článek 35 odst. 3 nařízení č. 44/2001 a článek 24 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládány tak, že se zakazuje soudu, u něhož bylo řízení zahájeno později, porušení pravidel překážky litispendence stanovených v článku 27 nařízení č. 44/2001 a článku 19 nařízení č. 2201/2003, které představuje důvod k odmítnutí uznání rozhodnutí vydaného tímto soudem na základě rozporu s veřejným pořádkem dožádaného členského státu.

83.

Pro úplnost chci připomenout, že pokud by mělo být připuštěno použití kritéria veřejného pořádku, stanovuje rozsudek P i zde limity, které musí být opětovně potvrzeny ( 59 ).

84.

Tento rozsudek totiž vychází ze zásad stanovených v mnoha případech při výkladu důvodů pro neuznání uvedených v řadě nařízení, které upravují volný pohyb rozsudků ( 60 ), jakož i z požadavků unijního zákonodárce zohlednit „nejlepší zájmy dítěte“ ( 61 ), v případě odmítnutí uznání rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti, přičemž se neustále zachovává možnost změnit rozhodnutí týkající se dítěte.

85.

V důsledku toho by bylo vhodné znovu rozhodnout, že „článek 23 písm. a) nařízení [č. 2201/2003] musí být vykládán v tom smyslu, že pokud nedošlo – s přihlédnutím k nejlepším zájmům dítěte – ke zjevnému porušení právního pravidla považovaného v právním řádu členského státu za zásadní, nebo práva, které je v tomto právním řádu uznáváno za základní, neumožňuje toto ustanovení, aby soud tohoto členského státu, který se považuje za příslušný k rozhodování o péči o dítě, odmítl uznat rozhodnutí soudu jiného členského státu, který rozhodl o péči o toto dítě“ ( 62 ).

86.

Předkládající soud má za to, že porušení pravidel překážky litispendence vzhledem k jejich funkci v systému automatického uznávání soudních rozhodnutí v rámci Evropské unie ohrožuje zásadu procesního veřejného pořádku, která zajišťuje volný pohyb rozsudků.

87.

Přitom takovou kvalifikaci nelze přijmout, protože tato pravidla nemají význam srovnatelný s pravidly přijímanými Soudním dvorem, že uznání rozhodnutí vedlo k ohrožení procesního veřejného pořádku Evropské unie ( 63 ). Takové posouzení musí být konsistentní se zásadami uvedenými výše, a to omezení důvodů pro neuznání stanovených v článku 23 nařízení č. 2201/2003, výjimečná povaha odvolání se na ustanovení o veřejném pořádku a zákaz, aby soud dožádaného členského státu odmítl uznat rozhodnutí vydané v jiném členském státě pouze z důvodu, že má za to, že unijní právo bylo nesprávně použito.

88.

Jsem si plně vědom dopadu mé analýzy v dobře známém kontextu účelového využívání pravidel překážky litispendence, který podporuje širokou škálu kritérií pro určení příslušnosti v rámci nařízení č. 2201/2003, a to zejména v případě předložení věci soudu členského státu, jehož právo neumožňuje okamžitě se domáhat rozvodu ( 64 ).

89.

Mohlo by být rovněž zdůrazněno, že vzhledem k širokému rozsahu řešení, které nemůže být omezeno pouze na platné právní předpisy ve věci rodiny, pilíře hlavní zásady automatického uznávání rozsudků by mohly být vážně pohnuty neuložením sankce za porušení kogentního pravidla v řadě evropských nařízení.

90.

Nicméně taková obava nemůže uspět, jelikož tato nařízení jsou založena na spolupráci a vzájemné důvěře mezi soudy členských států a stejná logika, kterou se řídí uznávání a výkon rozhodnutí vydaných v každém členském státě, by měla být zachována ( 65 ).

91.

V důsledku toho v zásadě není myslitelné, že případy nesplnění pravidel překážky litispendence stoupají, a to tím spíše, že na rozdíl od rumunského soudu ve věci v původním řízení, znají soudy členských států od roku 2015 výklad článku 19 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 a díky věci v původním řízení budou mít v budoucnu k dispozici i dodatečný výklad Soudního dvora týkající se podmínek a způsobů uplatňování pravidla překážky litispendence v rodinných sporech ( 66 ).

92.

Kromě toho je třeba zdůraznit možnost poskytnutou soudům k zabránění obtížím v případě sporů v řízení díky soudní spolupráci a dialogu mezi soudy, jak je popsáno výše ( 67 ), také na základě ustanovení článku 29 odst. 2 nařízení č. 1215/2012, jakož i článku 17 nařízení 2016/1103 a 2016/1104 ( 68 ).

93.

Zdůrazňuji také, že ve věci rodičovské zodpovědnosti s ohledem na nejlepší zájem dítěte, kterým se musí řídit každé řešení ( 69 ), předcházení obtížím při uznávání rozhodnutí je nezbytné. V tomto ohledu by ve věci v původním řízení bylo vhodné umožnit, aby Soudní dvůr nejprve rozhodl ( 70 ) o podmínkách překážky litispendence. Provedení řízení podle článku 15 nařízení č. 2201/2003 by mohlo rovněž být předvídáno na návrh některého z účastníků nebo z podnětu některého ze soudů ( 71 ).

94.

Kromě toho, kdyby ve výjimečných případech porušení pravidel překážky litispendence mělo vyplývat z neznalosti platných právních předpisů a judikatury Soudního dvora nebo by vedlo k ohrožení procesních práv vyšší hodnoty jako například těch, které zaručují vyjádření stanoviska rodiče, u něhož dítě nemá bydliště ( 72 ), jakož i dodržení přiměřených lhůt pro rozhodnutí, zdá se mi být opodstatněné uplatnit důvod pro odmítnutí uznání vycházející z veřejného pořádku dožádaného členského státu obsahujícího základní práva uznaná unijním právem.

95.

Nakonec je třeba připomenout možnost, že řízení pro nesplnění povinnosti může být přezkoumáno Komisí ( 73 ) v případě nesprávného použití vnitrostátního práva nebo unijního práva a selhání systému opravných prostředků zavedeném v každém členském státě, který je doplněn mechanismem řízení o předběžné otázce stanoveným v článku 267 SFEU, který musí být prováděn s cílem zamezit porušení veřejného pořádku na vstupu ( 74 ).

IV. Závěry

96.

S ohledem na předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Corte suprema di cassazione (Nejvyšší soud, Itálie) následovně:

„Článek 35 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech a článek 24 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 musí být vykládány tak, že se zakazuje soudu, u něhož bylo řízení zahájeno později, porušení pravidel překážky litispendence, stanovených v článku 27 nařízení č. 44/2001 a článku 19 nařízení č. 2201/2003, které představuje důvod k odmítnutí uznání rozhodnutí vydaného tímto soudem na základě rozporu s veřejným pořádkem dožádaného členského státu.“


( 1 ) – Původní jazyk: francouzština.

( 2 ) – Úř. věst. 2003, L 338, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 243.

( 3 ) – C‑455/15 PPU, dále jen „ rozsudek P, EU:C:2015:763.

( 4 ) – Pokud jde o nezbytnost zaměřit se na toto nařízení, viz body 43 a 44 tohoto stanoviska.

( 5 ) – Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42.

( 6 ) – GURI č. 306 ze dne 3. prosince 1970, s. 8046.

( 7 ) – V konečném rozhodnutí č. 1072 Curtea de Apel București (odvolacího soudu v Bukurešti, Rumunsko), 3. občanskoprávní senát pro nezletilé a rodiny ze dne 12. června 2013, připojeném k předkládacímu rozhodnutí a předloženém S. Liberatem, je upřesněno, že „soud rozhodl, že účastnící uzavřeli manželství v Itálii v říjnu 2005 a střídavě žili v Rumunsku a v Itálii až do října 2006. Od té doby se účastníci fakticky oddělili, žalovaná a nezletilé dítě narozené v manželství žijí výlučně v Rumunsku. Od roku 2006 tak žalovaná žila výlučně v Rumunsku, kde měla jediné bydliště“. Ze znění předkládacího rozhodnutí vyplývá, že přípustnost odebrání nebo zadržení dítěte není předmětem sporu.

( 8 ) – Předkládající soud upřesnil, že rozsudek nabyl právní moci.

( 9 ) – Pokud jde o podrobnosti odůvodnění, viz bod 61 tohoto stanoviska.

( 10 ) – Úř. věst. 2009, L 7, s. 1.

( 11 ) – Podle článku 76 třetí pododstavec nařízení č. 4/2009 se nařízení použije od 18. června 2011.

( 12 ) – Tento návrh přeformulování otázky je třeba srovnat s tím, který Soudní dvůr provedl v rozsudku ze dne 15. února 2017, W a V (C‑499/15EU:C:2017:118, body 4446 a citovaná judikatura).

( 13 ) – Hlavní návrh byl podán k Tribunale di Teramo (soudu v Teramu) dne 22. května 2007, soud vrátil posuzování závislých návrhů rozhodnutím ze dne 19. ledna 2012 a rozhodl o nich rozhodnutím ze dne 8. července 2013, které nebylo konečné.

( 14 ) – Lze poznamenat, že povinnost dodržovat posloupnost návrhů je rovněž obsažena v nařízení č. 4/2009, v článku 12, který je přísnější než článek 19 nařízení č. 2201/2003 v tom, že vyžaduje trojí totožnost základu, předmětu a účastníků řízení. Stejně je tomu v případě článků 17 tří dalších nařízení, tj. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (Úř. věst. 2012, L 201, s. 107), nařízení Rady (EU) 2016/1103 ze dne 24. června 2016, kterým se provádí posílená spolupráce v oblasti příslušnosti, rozhodného práva, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství (Úř. věst. 2016, L 183, s. 1), a nařízení Rady (EU) 2016/1104 ze dne 24. června 2016, kterým se provádí posílená spolupráce v oblasti příslušnosti, rozhodného práva, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových důsledků registrovaného partnerství (Úř. věst. 2016, L 183, s. 30). V těchto dvou posledních nařízeních je upřesněno, že v případě přerušení řízení k rozhodnutí o důvodu překážky litispendence „pokud o to požádá soud, u něhož bylo zahájeno řízení, informuje ho jakýkoli jiný soud, u něhož bylo zahájeno řízení v téže věci, neprodleně o datu, kdy u něj bylo toto řízení zahájeno“. Článek 29 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1) je vypracován v podobném znění. Je třeba poznamenat, že mechanismus stanovený v článku 33 tohoto nařízení v případě mimoevropské překážky litispendence, který představuje velkou inovaci, není srovnatelný.

( 15 ) – Toto nařízení zrušilo nařízení Rady (ES) č. 1347/2000 ze dne 29. května 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem (Úř. věst. 2000, L 160, s. 19). Článek 11 odst. 2 tohoto nařízení stanovoval odchylné podmínky trojí totožnosti základu, předmětu a účastníků řízení jen pro rozvod.

( 16 ) – Úmluva ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1998, C 27, s. 1), ve znění pozdějších úmluv o přistoupení dalších členských států k dotyčné úmluvě.

( 17 ) – Viz rozsudek ze dne 6. října 2015, A (C‑489/14EU:C:2015:654, bod 27).

( 18 ) – Viz rozsudek ze dne 6. října 2015, A (C‑489/14EU:C:2015:654, bod 29).

( 19 ) – Viz rozsudek ze dne 6. října 2015, A (C‑489/14EU:C:2015:654, bod 30).

( 20 ) – Viz rozsudek ze dne 6. října 2015, A (C‑489/14EU:C:2015:654, bod 34). Tento výklad, inspirovaný výkladem článku 27 nařízení č. 44/2001, platí rovněž pro použití článku 19 odst. 2 nařízení č. 2201/2003. Toto řešení umožňuje vyřešit případy, ve kterých soudce, u kterého bylo řízení zahájeno jako první, výslovně nerozhodl o své příslušnosti.

( 21 ) – Viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2010, Purrucker (C‑296/10EU:C:2010:665, bod 81). V této souvislosti hraje klíčovou úlohu Evropská soudní síť pro občanské a obchodní věci (EJS-O) s cílem zjednodušit a urychlit soudní spolupráci v případě použití těchto ustanovení týkajících se překážky litispendence podle článku 15 nařízení č. 2201/2003.

( 22 ) – Totéž platí pro článek 27 nařízení č. 44/2001 na rozdíl od ustanovení použitelných v případě souvisejících řízení (článek 28 tohoto nařízení). Je třeba poznamenat, že nařízení č. 2201/2003, stejně jako předchozí nařízení č. 1347/2000 neobsahuje zvláštní pravidlo týkající se souvisejících řízení.

( 23 ) – Viz rozsudek ze dne 6. října 2015, A (C‑489/14EU:C:2015:654, bod 29 a citovaná judikatura).

( 24 ) – Viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2010, Purrucker (C‑296/10EU:C:2010:665, bod 66 a citovaná judikatura).

( 25 ) – C‑489/14EU:C:2015:654. Je třeba poznamenat, že tento rozsudek byl vydán více než dva roky po konečném rozhodnutí rumunského soudu ve věci v původním řízení. K tomuto datu však autonomní povaha pojmu „překážka litispendence“ byla již stanovena několika rozsudky Soudního dvora.

( 26 ) – Bod 33 tohoto rozsudku. Tyto případy jsou rovněž označovány jako „kvazi-překážka litispendence“ nebo „falešná překážka litispendence“. Tento výraz je používaný A. Borrás v důvodové zprávě týkající se úmluvy, vypracované na základě na článku K.3 Smlouvy o Evropské unii, o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských (Úř. Věst. 1998, C 221, s. 27, zejména bod 54). Toto vysvětlení se týká článku 11 nařízení č. 1347/2000, z velké části převzaté v článku 19 nařízení č. 2201/2003 ve zjednodušené podobě vyžadující pouze to, aby návrhy na rozvod, prohlášení manželství za neplatné nebo rozluku byly mezi týmiž stranami, jejichž procesní postavení není významné.

( 27 ) – V tomto smyslu viz, Gaudemet-Tallon, H., „Rozvod – Rozvod, o kterém bylo rozhodnuto ve Francii – Úvod – Příslušnost francouzských soudů – Zvláštnosti tohoto řízení“, JurisClasseur – Mezinárodní právo, LexisNexis, Paříž, březen 2017, svazek 547‑10, zejména bod 135.

( 28 ) – Pokud jde o výklad těchto pojmů, viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2010, Purrucker (C‑296/10EU:C:2010:665, body 6768 a citovaná judikatura). Viz také pro představu rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Mercredi (C‑497/10 PPUEU:C:2010:829, body 6869).

( 29 ) – Totéž platí, pokud podle článku 15 nařízení č. 2201/2003 z podnětu jednoho nebo druhého soudu, je upřednostňována příslušnost soudu, který je vzhledem ke svému umístění vhodnější k projednání věci.

( 30 ) – Pokud jde o význam tohoto ověření ve věcech rodičovské zodpovědnosti a odůvodnění rozhodnutí v tomto ohledu viz rozsudky ze dne 15. července 2010Purrucker (C‑256/09EU:C:2010:437, bod 73 a citovaná judikatura), jakož i ze dne 15. února 2017, W a V (C‑499/15EU:C:2017:118, body 5154). Pokud jde o povinnost provádět ověření ve všech stadiích řízení, mohlo by být provedeno srovnání s rozsudkem ze dne 12. listopadu 2014, L (C‑656/13EU:C:2014:2364, bod 58 a citovaná judikatura), jakož i s věcí iq (C‑478/17), právě probíhající, týkající se podmínek uplatnění článku 15 nařízení č. 2201/2003. Viz stanovisko generálního advokáta Wathelet v této věci (C‑478/17EU:C:2018:552).

( 31 ) – V souladu s článkem 12 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 pokračování příslušnosti předpokládá, že matka nezpochybnila příslušnost italského soudu (viz bod 23 tohoto stanoviska) a tento soud ověřil soulad příslušnosti s nejlepším zájmem dítěte [obdobně viz rozsudek ze dne 1. října 2014, E. (C‑436/13EU:C:2014:2246, bod 44)]. Pro srovnání usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 16. ledna 2018, PM (C‑604/17, nezveřejněné, EU:C:2018:10, body 2729) a rozsudek ze dne 19. dubna 2018, Saponaro et Xylina (C‑565/16EU:C:2018:265, body 23, 243335 jakož i citovaná judikatura).

( 32 ) – Viz poznámky pod čarou 25 a 26 tohoto stanoviska.

( 33 ) – Důsledky vyhlášení rozhodnutí o rozluce zřejmě nebyly projednány, zatímco po tomto datu byla vydána dvě rozhodnutí v Rumunsku, a sice rozsudek ze dne 3. prosince 2012 a rozsudek ze dne 12. června 2013, které zamítlo kasační opravný prostředek podaný S. Liberatem.

( 34 ) – Podle článku 12 odst. 2 písm. a) nařízení č. 2201/2003, pokračování příslušnosti končí, jakmile se rozhodnutí o rozluce stane pravomocným. Kromě toho, jak Soudní dvůr uvedl v rozsudku ze dne 28. června 2018, HR (C‑512/17EU:C:2018:513, bod 59 a citovaná judikatura), ve věci výkladu článku 8 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, „unijní zákonodárce má za to, že soudy, které jsou místně blízké obvyklému bydlišti dítěte, jsou obecně schopny nejlépe posoudit opatření, která mají být přijata v jeho zájmu“.

( 35 ) – Soudní dvůr se výslovně nevyjádřil k použití tohoto ustanovení. V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta Watheleta ve věci iq (C‑478/17EU:C:2018:552, bod 45). Tento výklad by mohl vyplývat z komentáře Pataut, É. a Gallant, E., „Článek 12: Pokračování příslušnosti“ v Magnus, U., a Mankowski, P., Evropské komentáře k mezinárodnímu právu soukromému, nařízení Brusel II bis, svazek IV, Sellier European Law Publishers, Otto Schmidt, Kolín, 2017, bod 41 (s. 160). Tuto hypotézu nepředpokládá Joubert, N., „Rodičovská zodpovědnost – Kompetenční spory“, JurisClasseur – Mezinárodní právo, LexisNexis, Paříž, březen 2009, svazek 549‑20, zejména bod 44.

( 36 ) – Tato analýza by měla být porovnána s analýzou uvedenou v rozsudcích ze dne 1. října 2014, E. (C‑436/13EU:C:2014:2246, body 454749), a rovněž ze dne 15. února 2017, W a V (C‑499/15EU:C:2017:118, body 5152).

( 37 ) – Dle mého názoru musí jasně vyplývat z rozhodnutí vydaného posledním italským soudem, který rozhodne po ověření s ohledem na nejlepší zájem dítěte, o pokračování příslušnosti prvního italského soudu přípustné po zahájení řízení v roce 2007.

( 38 ) – Je třeba připomenout, že totožnost účastníků řízení je vyžadována u návrhu ve věci výživného. Pokud jde o návrh ve věci manželství, italský soud vydal konečné rozhodnutí.

( 39 ) – C‑497/10 PPUEU:C:2010:829.

( 40 ) – Viz body 68 a 69 tohoto rozsudku.

( 41 ) – Viz bod 70 uvedeného rozsudku.

( 42 ) – C‑497/10 PPUEU:C:2010:829.

( 43 ) – K neexistenci neslučitelnosti rozhodnutí o rozvodu s rozhodnutím o rozluce, viz důvodová zpráva A. Borrás citovaná v poznámce pod čarou 26, zejména bod 71.

( 44 ) – To samé platí ve věci vyživovací povinnosti. Použije se článek 34 bod 1 a článek 35 odst. 3 nařízení č. 44/2001.

( 45 ) – Sporné rozhodnutí bylo vydáno soudem, který zahájil řízení. Spor se týkal místa bydliště dítěte, a v důsledku toho příslušnosti tohoto soudu, a tvrzení, že soud rozhodl v rozporu s povinnostmi stanovenými v článku 15 nařízení č. 2201/2003.

( 46 ) – C‑681/13EU:C:2015:471 (body 40 až 42 a 44).

( 47 ) – Bod 35 rozsudku P.

( 48 ) – Bod 36 rozsudku P. Soudní dvůr nedávno připomněl v rozsudku ze dne 15. února 2017, W a V (C‑499/15EU:C:2017:118, bod 50 a citovaná judikatura), že zásada vzájemného uznávání soudních rozhodnutí je základem vytvoření skutečného soudního prostoru“, tyto pojmy vyplývající z bodu 2 odůvodnění nařízení č. 2201/2003.

( 49 ) – Tento zákaz je obsažen ve většině nařízení, jelikož je neoddělitelný od zásady vzájemné důvěry. Viz zejména článek 45 odst. 3 nařízení č. 1215/2012, jakož i články 39 nařízení 2016/1103 a 2016/1104. Podle Soudního dvora se jedná o základní zásadu, viz rozsudek ze dne 28. března 2000Krombach (C‑7/98EU:C:2000:164, bod 31).

( 50 ) – Viz bod 42 rozsudku P.

( 51 ) – Tímto se znění tohoto článku odlišuje od znění článku 35 odst. 3 nařízení č. 44/2001, který je formulován obecně: „[…] příslušnost soudu členského státu původu nesmí být přezkoumávána. Hledisko veřejného pořádku uvedené v článku 34 bod 1) nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti.“

( 52 ) – Viz bod 45 rozsudku P.

( 53 ) – Viz rozsudek ze dne 28. června 2018, HR (C‑512/17EU:C:2018:513, bod 59 a citovaná judikatura).

( 54 ) – Viz bod 46 rozsudku P, připomínající ustálené pravidlo vycházející ze zákazu přezkumu rozhodnutí (viz zejména článek 36 a článek 45 odst. 2 nařízení č. 44/2001, jakož i článek 26 nařízení č. 2201/2003).

( 55 ) – Výraz použitý v rozsudcích ze dne 16. července 2009, Hadadi (C‑168/08EU:C:2009:474, bod 56) a ze dne 9. října 2014, C (C‑376/14 PPUEU:C:2014:2268, bod 37).

( 56 ) – Viz pro představu rozsudek P a rozsudek z 15. února 2017, W a V (C‑499/15EU:C:2017:118). Viz zároveň poznámky Joubert, N., „Bydliště dítěte ve věcech rozvodu v reakci na návrh na změnu rozhodnutí ve věci péče a výživného“, Kritický přehled mezinárodního práva soukromého, Dalloz, Paříž, 2018, s. 138 až 142, zejména bod 9 (s. 140 a 141).

( 57 ) – S ohledem na důležitost této otázky, jak byla rozhodnuta v rozsudku P, by mohlo být navrženo doplnění týkající se článku 24 při přepracování nařízení č. 2201/2003. Lze poznamenat, že žádná změna týkající se pravidel příslušnosti nebyla předložena v původním návrhu, jímž je návrh nařízení Rady o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí [COM (2016) 411 konečná verze], ani v legislativním usnesení Evropského parlamentu ze dne 18. ledna 2018 k tomuto návrhu, dostupném na následující internetové adrese: http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?pubRef=-//EP//TEXT+TA+P8-TA-2018-0017 + 0+DOC+XML+V0//FR. K poslední stavu jednání v Radě Evropské unie o tomto projektu, viz Evropský denní zpravodaj Evropa č. 12033, Evropská agentura, 5. června 2018, s. 2.

( 58 ) – Viz poznámka pod čarou 51 tohoto stanoviska.

( 59 ) – Viz body 35 až 39 tohoto rozsudku a rozsudek ze dne 16. července 2015, Diageo Brands (C‑681/13EU:C:2015:471), citovaný v bodech 37 a 39 rozsudku P, což umožňuje uplatnit stejné řešení ve věcech výživného upravených nařízením č. 44/2001.

( 60 ) – Pokud jde o nařízení č. 44/2001, pro ilustraci z nedávné doby viz rozsudek ze dne 25. května 2016, Meroni (C‑559/14EU:C:2016:349, body 3842 a citovaná judikatura).

( 61 ) – Viz bod 39 rozsudku P. Viz zároveň 93 tohoto stanoviska.

( 62 ) – Viz bod 53 rozsudku P.

( 63 ) – Viz rozsudky ze dne 28. března 2000, Krombach (C‑7/98EU:C:2000:164), a ze dne 2. dubna 2009, Gambazzi (C‑394/07EU:C:2009:219), ve srovnání s rozsudkem ze dne 25. května 2016, Meroni (C‑559/14EU:C:2016:349).

( 64 ) – Pro ilustraci zdržovacích taktik využívajících považování rozluky za rozvod a prodlevy k rozhodování o návrhu na rozvod vyplývající z pravidla překážky litispendence viz Bonomi, A., „Mezinárodní příslušnost ve věcech rozvodu, několik návrhů k (nepravděpodobné) revizi nařízení Brusel II bis“Kritický přehled mezinárodního práva soukromého, Dalloz, Paříž, 2017, s. 511 až 534, zejména s. 528 až 530 [písm. a)] jakož i odkaz v poznámce pod čarou 80, komentář Mankowski, P., „Článek 19: Překážka litispendence a závislé žaloby“, v Magnus, U., a Mankowski, P., op. cit., bod 37 (s. 249 a 250).

( 65 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2015, Diageo Brands (C‑681/13EU:C:2015:471, bod 40).

( 66 ) – Tento výklad by měl být kombinován s rozhodnutími již vydanými Soudním dvorem ve věci nařízení č. 4/2009 vztahujícími se na řízení na věcech vyživovacích povinností od 18. června 2011.

( 67 ) – Viz bod 50 tohoto stanoviska.

( 68 ) – Viz k tomu to bodu velmi zajímavé návrhy Niboyet, M.-L., a Geouffre de la Pradelle, G., Mezinárodní právo soukromé, 6. vydání, Obecná knihovna práva a judikatury, svazek „Příručky“, Paříž, 2017, body 621 a 622 (s. 424 až 426).

( 69 ) – Pro ilustraci, pokud jde o limity k přerušení řízení z důvodu překážky litispendence stanovené Soudním dvorem v případě neposkytnutí odpovědi soudu, který zahájil řízení jako první, viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2010, Purrucker (C‑296/10EU:C:2010:665, body 8284). Viz rovněž výraznější potvrzení této zásady v návrhu Rady na přepracování nařízení č. 2201/2003, citovaném v poznámce pod čarou 57 tohoto stanoviska,

( 70 ) – Je třeba uvést, že v projednávaném případě, pokud jde o návrhy ve věci rodičovské zodpovědnosti a výživného ve vztahu k dítěti narozenému v únoru 2006 a žijícím v Rumunsku od října 2006, řízení probíhá v Itálii po dobu jedenácti let (po zahájení v květnu 2007, první rozhodnutí ve věci samé bylo vydáno v červenci 2013 poté, co soud věc vrátil v lednu 2012) a že se spor týká uznání konečného rozhodnutí vydaného v Rumunsku po dobu pěti let (12. června 2013).

( 71 ) – Viz zejména pro připomenutí základních zásad v případě použití článku 15 nařízení č. 2201/2003, rozsudek ze dne 27. října 2016, D. D. (C‑428/15EU:C:2016:819, bod 43).

( 72 ) – Ve srovnání s bodem 44 rozsudku ze dne 28. března 2000, Krombach (C‑7/98EU:C:2000:164), podle něhož „použití ustanovení o veřejném pořádku musí být považováno za možné ve výjimečných případech, kdy záruky uvedené v právních předpisech státu původu a úmluvy [ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění následných úmluv o přistoupení nových členských států k této úmluvě] sama o sobě nepostačovala k ochraně odpůrce zjevného porušení jejího práva hájit se před původním soudem, který byl uznán v [Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950]“, a s rozsudkem ze dne 25. květnu 2016, Meroni (C‑559/14EU:C:2016:349, body 4446 a citovaná judikatura).

( 73 ) – Viz rozsudek ze dne 16. července 2015, Diageo Brands (C‑681/13EU:C:2015:471, bod 55).

( 74 ) – Viz rozsudek ze dne 25. května 2016, Meroni (C‑559/14EU:C:2016:349, bod 47 a citovaná judikatura).

Top