–

za R. Prefeta J. Powerem, solicitor, T. Roystonem, barrister, a R. Drabblem, QC,

–

za vládu Spojeného království R. Fadoju a C. Crane, jako zmocněnkyněmi, ve spolupráci s K. Apps a D. Blundellem, barristers,

–

za Evropskou komisi D. Martinem a J. Tomkinem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu přílohy XII Aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie (Úř. věst. 2003, L 236, s. 33, dále jen „Akt o přistoupení z roku 2003“), čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 ze dne 5. dubna 2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie (Úř. věst. 2011, L 141, s. 1), jakož i čl. 7 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. 2004, L 158, s. 77).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi Rafalem Prefetou a Secretary of State for Work and Pensions (ministr práce a důchodů, Spojené království) (dále jen „ministr“) ve věci odmítnutí posledně uvedeného přiznat mu dodatečnou zaměstnaneckou a podpůrnou dávku, závislou na příjmu.

3

Akt o přistoupení z roku 2003 stanoví podmínky přistoupení mimo jiné Polské republiky k Evropské unii a úpravy Smluv.

4

Článek 1 druhá a pátá odrážka tohoto Aktu stanoví:

„Pro účely tohoto aktu se:

[…]

[…]

[…]“

5

Čtvrtá část Aktu o přistoupení z roku 2003 obsahuje přechodná ustanovení použitelná na nové členské státy. Článek 24 uvedeného Aktu, který je obsažen v této části, stanoví:

„Opatření uvedená v seznamech v přílohách V, VI, VII, VIII, IX, X, XI, XII, XIII a XIV tohoto aktu se uplatňují ve vztahu k novým členským státům za podmínek stanovených v těchto přílohách.“

6

Příloha XII Aktu o přistoupení z roku 2003 je nadepsaná „Seznam uvedený v článku 24 Aktu o přistoupení: Polsko“. Kapitola 2 odst. 1, 2, 5 a 9 této přílohy o volném pohybu osob zní takto:

„1.   Článek [45] a čl. [56] první pododstavec [SFEU] se ve vztahu k volnému pohybu pracovníků a volnému pohybu služeb, zahrnujícímu dočasný pohyb pracovníků vymezený v článku 1 směrnice [Evropského parlamentu a Rady] 96/71/ES [ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (Úř. věst. 1997, L 18, s. 1)], mezi Polskem na jedné straně a Belgií, Českou republikou, Dánskem, Německem, Estonskem, Řeckem, Španělskem, Francií, Irskem, Itálií, Lotyšskem, Litvou, Lucemburskem, Maďarskem, Nizozemskem, Rakouskem, Portugalskem, Slovinskem, Slovenskem, Finskem, Švédskem a Spojeným královstvím na straně druhé, použijí v plném rozsahu pouze za podmínek přechodných ustanovení uvedených v odstavcích 2 až 14.

2.   Odchylně od článků 1 až 6 nařízení [Rady] (EHS) č. 1612/68 [ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. 1968, L 257, s. 2)] budou stávající členské státy do konce období dvou let po dni přistoupení uplatňovat národní opatření nebo opatření, která vyplývají z dvoustranných dohod, upravující přístup polských státních příslušníků na jejich trhy práce. Stávající členské státy mohou tato opatření dále uplatňovat do konce období pěti let po dni přistoupení Polska.

Polští státní příslušníci, kteří ke dni přistoupení ve stávajícím členském státě legálně pracují a je jim umožněn vstup na trh práce tohoto členského státu na nepřerušenou dobu 12 měsíců nebo delší, mají přístup na trh práce tohoto členského státu, ale ne na trh práce ostatních členských států uplatňujících národní opatření.

Stejných práv požívají polští státní příslušníci, kterým byl na nepřerušenou dobu 12 měsíců nebo delší umožněn vstup na trh práce stávajícího členského státu až po přistoupení. Polští státní příslušníci uvedení výše ve druhém a třetím pododstavci přestanou požívat práv uvedených ve zmíněných pododstavcích, pokud dobrovolně opustí trh práce daného stávajícího členského státu.

Těchto práv nepožívají polští státní příslušníci, kteří ve stávajícím členském státě legálně pracují ke dni přistoupení nebo v průběhu období, po které se uplatňují národní opatření, a kterým byl umožněn vstup na trh práce tohoto členského státu na dobu kratší než 12 měsíců.

[…]

5.   Členský stát, který na konci období pěti let uvedeného v odstavci 2 zachovává národní opatření nebo opatření, která vyplývají z dvoustranných dohod, může v případě vážných narušení trhu práce nebo nebezpečí takových narušení po oznámení Komisi dále uplatňovat tato opatření do konce období sedmi let po dni přistoupení. Nebude-li takové oznámení učiněno, uplatňují se články 1 až 6 nařízení [č. 1612/68].

9.   Vzhledem k tomu, že některá ustanovení směrnice [Rady] 68/360/EHS [ze dne 15. října 1968 o odstranění omezení pohybu a pobytu pracovníků členských států a jejich rodinných příslušníků uvnitř Společenství (Úř. věst. 1968, L 257, s. 13; Zvl. vyd. 05/01, s. 27)] nemohou být oddělena od těch ustanovení nařízení [č. 1612/68], jejichž uplatňování je podle odstavců 2 až 5 a 7 a 8 odloženo, mohou se Polsko a stávající členské státy od těchto ustanovení odchýlit v rozsahu nezbytném pro uplatňování odstavců 2 až 5 a 7 a 8.“

7

Kapitola I nařízení č. 492/2011 je nadepsána „Zaměstnávání, rovné zacházení a rodiny pracovníků“.

8

V oddílu 1 této kapitoly, nadepsaném „Přístup k zaměstnání“, články 1 až 6 nařízení č. 492/2011 v podstatě zakazují právní a správní předpisy, jakož i správní postupy členského státu, které omezují poptávku po zaměstnání nebo jeho nabídku, přístup k zaměstnání a jeho výkon cizími státními příslušníky nebo je podmiňují požadavky, které neplatí pro státní příslušníky tohoto členského státu.

9

V oddílu 2 uvedené kapitoly, nadepsaném „Výkon zaměstnání a rovnost zacházení“, článek 7 téhož nařízení v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   S pracovníkem, který je státním příslušníkem členského státu, nesmí být na území jiného členského státu zacházeno z důvodu jeho státní příslušnosti jinak než s tuzemskými pracovníky, jde-li o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky, zejména z oblasti odměňování, skončení pracovního poměru a návratu k povolání nebo opětného zaměstnání, pokud se stal nezaměstnaným.

2.   Požívá stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci.“

10

Článek 41 nařízení č. 492/2011 stanoví:

„Nařízení [č. 1612/68] se zrušuje.

Odkazy na zrušené nařízení se považují za odkazy na toto nařízení v souladu se srovnávací tabulkou obsaženou v příloze II.“

11

Článek 7 směrnice 2004/38, nadepsaný „Právo pobytu po dobu delší než tři měsíce“, uvádí:

„1.   Všichni občané Unie mají právo pobytu na území jiného členského státu po dobu delší než tři měsíce, pokud:

[…]

3.   Pro účely odst. 1 písm. a) si občan Unie, který již není zaměstnanou osobou ani samostatně výdělečně činnou osobou, ponechává postavení zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné v těchto případech:

[…]“

12

Článek 38 téže směrnice, nadepsaný „Výjimky“, v odstavcích 2 a 3 stanoví:

„2.   S účinkem od 30. dubna 2006 se zrušují směrnice 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS.

3.   Odkazy na zrušená ustanovení a směrnice se považují za odkazy na tuto směrnici.“

13

Immigration (European Economic Area) Regulations 2006/1003 [nařízení 2006/1003 o imigraci (Evropský hospodářský prostor), dále jen „nařízení z roku 2006“)], které bylo přijato za účelem provedení směrnice 2004/38, pozměnilo Accession (Immigration and Worker Registration) Regulations 2004/1219 [nařízení 2004/1219 o přistoupení (přistěhovalectví a registraci pracovníků)]. Podle posledně uvedeného nařízení v pozměněném znění (dále jen „nařízení z roku 2004“) bylo uplatňování unijních pravidel v oblasti volného pohybu pracovníků odloženo, pokud jde o státní příslušníky osmi z deseti členských států, které přistoupily k Evropské unii dne 1. května 2004, a to včetně Polské republiky. Tato odchylující se opatření, která byla přijata na základě článku 24 Aktu o přistoupení z roku 2003, zůstala v platnosti do 30. dubna 2011.

14

Nařízení z roku 2004 stanovilo systém registrace [Accession State Worker Registration Scheme (systém registrace pracovníků z přistupujících členských států)], který se uplatnil na státní příslušníky z těchto osmi uvedených přistupujících států, kteří pracovali ve Spojeném království v období od 1. května 2004 do 30. dubna 2011.

15

Článek 2 tohoto nařízení, nadepsaný „Pracovník z přistupujícího státu podléhající registraci“, stanovil:

„(1)   S výhradou následujících odstavců tohoto článku se ‚pracovníkem z nového členského státu podléhajícím registraci‘ rozumí státní příslušník relevantního nového členského státu, který v přechodném období po vstupu daného státu do Evropské unie pracuje ve Spojeném království.

[…]

(4)   Státní příslušník z dotyčného přistupujícího členského státu, který legálně pracuje ve Spojeném království po nepřerušenou dobu dvanácti měsíců, jež zcela nebo zčásti spadá do období po dni 30. dubna 2004, se od okamžiku uplynutí uvedené doby dvanácti měsíců nepovažuje nadále za pracovníka z přistupujícího členského státu podléhajícího registraci.

[…]

(8)   Pro účely odstavců 3 a 4 se má za to, že určitá osoba pracuje ve Spojeném království po nepřerušenou dobu 12 měsíců, pokud legálně pracovala ve Spojeném království na začátku a na konci takové doby a celková doba, kdy během tohoto období případně nepracovala legálně ve Spojeném království, nepřesáhla 30 dnů.

[…]“

16

Článek 4 odst. 2 uvedeného nařízení stanovil:

„[S]tátní příslušník z dotyčného přistupujícího státu, který má postavení pracovníka z přistupujícího státu povinného se zaregistrovat, pokud by začal pracovat ve Spojeném království, nemá právo pobytu ve Spojeném království jakožto uchazeč o zaměstnání za účelem hledání práce.“

17

Článek 5 odst. 3 a 4 nařízení z roku 2004 stanovil:

„(3)   S výhradou odstavce 4 se čl. 6 odst. 2 nařízení z roku 2006 nevztahuje na pracovníka z přistupujícího členského státu podléhajícího registraci, který přestane pracovat.

(4)   Pokud pracovník z přistupujícího členského státu podléhající registraci ukončí práci u oprávněného zaměstnavatele za podmínek stanovených v čl. 6 odst. 2 nařízení z roku 2006 před uplynutím jednoho měsíce od vzniku pracovního poměru, použije se tento článek na daného pracovníka i po zbývající část uvedené doby jednoho měsíce.“

18

Článek 6 odst. 1 nařízení z roku 2006 týkající se případů, kdy může státní příslušník z členského státu Evropského hospodářského prostoru požívat rozšířeného práva pobytu na území Spojeného království, ve znění použitelném ve věci v původním řízení, stanovil následující:

„1)   [P]ro účely tohoto nařízení se ‚způsobilou osobou‘ rozumí státní příslušník EHP, který se nachází ve Spojeném království jako:

[…];

[…]“

19

Článek 6 odst. 2 uvedeného nařízení, který stanovil podmínky, jež musí práce neschopná osoba splňovat, aby si zachovala postavení pracovníka ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. b) téhož nařízení, stanovil:

„S výhradou čl. 7A odst. 4 bude osoba, která již nepracuje, i nadále považována za pracovníka pro účely odst. 1 písm. b), pokud

[…]“

20

Článek 7A odst. 4 nařízení z roku 2006 stanovil:

„Článek 6 odst. 2 se použije na pracovníka z přistupujícího státu, pokud:

21

Rafal Prefeta, polský státní příslušník, přicestoval do Spojeného království v roce 2008 a pracoval zde od 7. července 2009 do 11. března 2011, kdy jeho zaměstnání skončilo z důvodu úrazu, který nesouvisel s jeho prací.

22

Od svého příchodu do Spojeného království měl R. Prefeta postavení „pracovníka z přistupujícího členského státu podléhajícího registraci“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 nařízení z roku 2004. Nicméně vzhledem k tomu, že osvědčení o registraci pracovníka obdržel až dne 5. ledna 2011, R. Prefeta vykonával registrovanou práci pouze po celkovou dobu dvou měsíců a šesti dní.

23

Poté, co byl R. Prefeta dne 11. března 2011 řádně zapsán jako nedobrovolný nezaměstnaný, se zaregistroval jako uchazeč o zaměstnání u příslušného vnitrostátního úřadu. Z tohoto důvodu pobíral ode dne 20. března 2011 podporu v nezaměstnanosti.

24

Dne 20. října 2011 R. Prefeta podal ministrovi žádost s cílem získat dodatečnou zaměstnaneckou a podpůrnou dávku, závislou na příjmu.

25

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že tato dávka, která je určena pro kategorie osob, jejichž práceschopnost je omezena jejich tělesným nebo duševním stavem, může být přiznána pouze pracovníkům ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. b) a čl. 6 odst. 2 nařízení z roku 2006, a nikoli uchazečům o zaměstnání.

26

Ministr tedy žádost R. Prefeta zamítl, neboť měl za to, že neprokázal, že před ztrátou zaměstnání vykonával registrovanou práci po nepřerušenou dobu nejméně dvanácti měsíců v souladu s nařízením z roku 2004, což by mu bylo umožnilo ponechat si postavení pracovníka ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. b) a čl. 6 odst. 2 nařízení z roku 2006.

27

Rafal Prefeta podal proti rozhodnutí ministra žalobu k First-tier Tribunal (Social Entitlement Chamber) [soud prvního stupně (senát pro sociální dávky), Spojené království]. Jelikož tento soud jeho žalobu zamítl, R. Prefeta podal odvolání k Upper Tribunal (Administrative Appeals Chamber) [Vrchní soud (senát pro správní odvolání), Spojené království].

28

Ve svém odvolání R. Prefeta v podstatě tvrdí, že čl. 5 odst. 3 nařízení z roku 2004 bránil státním příslušníkům z dotyčných přistupujících států, kteří nepracovali ve Spojeném království s osvědčením o registraci po nepřerušenou dobu dvanácti měsíců, aby si mohli ponechat postavení pracovníka ve smyslu čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38 a požívat tak rovného zacházení podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011. Podle R. Prefeta nemohla být vnitrostátní právní úprava, která je v rozporu s těmito dvěma posledně uvedenými ustanoveními, odůvodněna na základě Aktu o přistoupení z roku 2003, jelikož tento Akt nepovoluje odchylky od uvedených ustanovení.

29

Ministr naproti tomu tvrdí, že nařízení z roku 2004 bylo v souladu s Aktem o přistoupení z roku 2003. V tomto ohledu uvádí, že kapitola 2 odst. 2 přílohy XII uvedeného Aktu o přistoupení stanoví, že polští státní příslušníci, kteří legálně pracují v průběhu období, po které se uplatňují národní opatření, a kterým byl umožněn vstup na trh práce tohoto členského státu na dobu kratší než dvanáct měsíců, nepožívají práv, jež příslušejí pracovníkům v souladu s čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38 a s čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011.

30

Za těchto podmínek se Upper Tribunal (vrchní soud, senát pro správní odvolání) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

31

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda kapitola 2 přílohy XII Aktu o přistoupení z roku 2003 musí být vykládána v tom smyslu, že během přechodného období, které v ní bylo stanoveno, opravňovala Spojené království, aby vyloučilo z požívání výhod podle čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38 a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011 polského státního příslušníka, který nesplnil podmínku výkonu registrované pracovní činnosti na jeho území po nepřerušenou dobu dvanácti měsíců stanovenou vnitrostátními právními předpisy.

32

V tomto ohledu je třeba úvodem uvést, že kapitola 2 odst. 1 přílohy XII Aktu o přistoupení z roku 2003 stanoví, že článek 39 a čl. 49 první pododstavec ES (nyní článek 45 a čl. 56 první pododstavec SFEU) se ve vztahu k volnému pohybu pracovníků a volnému pohybu služeb, zahrnujícímu dočasný pohyb pracovníků mezi Polskem na jedné straně a stávajícími členskými státy na straně druhé, použijí v plném rozsahu pouze za podmínek přechodných ustanovení uvedených v odstavcích 2 až 14 téže kapitoly. Tato přechodná ustanovení v podstatě stanoví odchylky od článků 1 až 6 nařízení č. 1612/68 a za určitých podmínek i od ustanovení směrnice 68/360.

33

Je pravda, že kapitola 2 přílohy XII Aktu o přistoupení z roku 2003 na směrnici 2004/38 ani na nařízení č. 492/2011 neodkazuje, jelikož tyto předpisy byly přijaty až po vstupu téhož Aktu o přistoupení v platnost. Ze samotného znění čl. 38 odst. 3 této směrnice a článku 41 tohoto nařízení nicméně vyplývá, že odkazy na nařízení č. 1612/68 a na směrnici 68/360, které byly těmito dvěma akty zrušeny, musí být považovány za odkazy na odpovídající ustanovení směrnice 2004/38 a nařízení č. 492/2011.

34

Pro účely odpovědi na otázku položenou předkládajícím soudem je třeba ověřit, zda kapitola 2 přílohy XII Aktu o přistoupení z roku 2003 opravňovala Spojené království, aby vyloučilo uplatňování čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38 za takových okolností, jako jsou okolnosti, které jsou předmětem věci v původním řízení. Uplatnění čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011, podle něhož pracovník, který je státním příslušníkem členského státu, požívá stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci, totiž předpokládá, že osoba v situaci R. Prefety, která přestala pracovat jako zaměstnanec nebo samostatně výdělečně činná osoba, si nicméně může ponechat postavení pracovníka na základě čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38.

35

V tomto ohledu je třeba uvést, že podle kapitoly 2 odst. 9 přílohy XII Aktu o přistoupení z roku 2003 platí, že pouze v případě, že některá ustanovení směrnice 2004/38 nemohou být oddělena od ustanovení nařízení č. 492/2011, jejichž uplatňování je odloženo podle kapitoly 2 odst. 2 až 5, 7 a 8 přílohy XII tohoto Aktu o přistoupení, se mohou Polská republika a stávající členské státy od uvedených ustanovení směrnice 2004/38 odchýlit v rozsahu nezbytném pro uplatňování těchto odstavců.

36

Zaprvé je tedy třeba ověřit, zda čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38 může být oddělen od článků 1 až 6 nařízení č. 492/2011, jejichž použití bylo takto odloženo.

37

V tomto ohledu je třeba podotknout, jak uvedl generální advokát v bodě 62 svého stanoviska, že možnost občana Unie, jenž dočasně přestal vykonávat činnost jako zaměstnanec nebo samostatně výdělečně činná osoba, zachovat si postavení pracovníka na základě čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38, jakož i s ním související právo pobytu na základě čl. 7 odst. 1 této směrnice, vychází z předpokladu, že tento občan je k dispozici a je schopný se v přiměřené lhůtě znovu začlenit na trh práce hostitelského členského státu (obdobně viz rozsudek ze dne 19. června 2014, Saint Prix, C‑507/12, EU:C:2014:2007, body 38 až 41).

38

Na jedné straně se totiž čl. 7 odst. 3 písm. a) směrnice 2004/38 vztahuje na situaci občana Unie, který nebyl dočasně schopen pracovat v důsledku nemoci nebo úrazu, tedy situaci, která předpokládá, že uvedený občan bude znovu moci vykonávat zaměstnání nebo samostatně výdělečnou činnost, jakmile tato dočasná pracovní neschopnost skončí. Na druhé straně čl. 7 odst. 3 písm. b) a c) této směrnice vyžadují, aby se ekonomicky nečinný občan Unie zaregistroval jako uchazeč o zaměstnání u příslušného úřadu práce, zatímco čl. 7 odst. 3 písm. d) uvedené směrnice vyžaduje, aby za určitých podmínek zahájil odbornou přípravu.

39

Článek 7 odst. 3 směrnice 2004/38 se tedy vztahuje na situace, v nichž je opětovné začlenění občanů Unie na trh práce hostitelského členského státu možné v přiměřené lhůtě. Uplatnění tohoto ustanovení tudíž nelze oddělit od uplatnění ustanovení nařízení č. 492/2011, která upravují přístup státního příslušníka členského státu k zaměstnání na území jiného členského státu, konkrétně článků 1 až 6 tohoto nařízení.

40

Zadruhé je třeba ověřit, zda je nezbytné odchýlit se od čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38 pro uplatnění odchylek stanovených v přechodných ustanoveních, upravených v kapitole 2 odst. 2 až 5, 7 a 8 přílohy XII Aktu o přistoupení z roku 2003.

41

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že Soudní dvůr již rozhodl, že cílem přechodných ustanovení, upravených v kapitole 2 přílohy XII tohoto Aktu o přistoupení, je zabránit tomu, aby v důsledku přistoupení nových členských států k Unii nedocházelo k narušením pracovního trhu starých členských států způsobeným bezprostředním přílivem zvýšeného počtu pracovníků, kteří jsou státními příslušníky uvedených nových států (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. února 2011, Vicoplus a další, C‑307/09 až C‑309/09, EU:C:2011:64, bod 34, jakož i citovaná judikatura).

42

Jak zdůrazňují vláda Spojeného království a Komise v písemných vyjádřeních, v projednávané věci uvedený členský stát přijal nařízení z roku 2004 na základě odchylek stanovených v přechodných ustanoveních, upravených v kapitole 2 odst. 2 a 9 přílohy XII Aktu o přistoupení z roku 2003.

43

Kapitola 2 odst. 2 první pododstavec přílohy XII tohoto Aktu o přistoupení přitom v podstatě stanoví, že odchylně od článků 1 až 6 nařízení č. 492/2011 a během přechodného období po dni přistoupení budou stávající členské státy uplatňovat opatření upravující přístup polských státních příslušníků na jejich trhy práce.

44

Na tomto základě tedy článek 2 nařízení z roku 2004 zavedl v britském právním řádu postavení „pracovníka z přistupujícího členského státu podléhajícího registraci“, které se vztahuje na státní příslušníky přistupujících států pracující ve Spojeném království po dobu uplatňování uvedeného nařízení. Uvedeným nařízením bylo stanoveno, že se toto postavení na dotčené pracovníky nebude nadále vztahovat po dovršení nepřerušené doby dvanácti měsíců registrované pracovní činnosti na území uvedeného členského státu, přičemž tato činnost musela být zcela nebo zčásti vykonávána po 30. dubnu 2004.

45

V průběhu období, kdy se na dotyčného státního příslušníka přistupujícího státu vztahovalo uvedené postavení, tento pracovník musel získat osvědčení o registraci svého zaměstnání u příslušných vnitrostátních orgánů a nemohl požívat všech práv, která unijní právo přiznává státnímu příslušníkovi členského státu, jenž se přemístí za prací do jiného členského státu. Zejména články 4 a 5 nařízení z roku 2004 omezovaly právo státního příslušníka přistupujícího státu, aby ve Spojeném království pobýval jako uchazeč o zaměstnání za účelem hledání práce, jakož i jeho schopnost ponechat si postavení pracovníka a s tím související právo pobytu, pokud přestal pracovat jako zaměstnanec nebo samostatně výdělečně činná osoba.

46

Jak v podstatě uvedla Komise ve svém písemném vyjádření, odchylka od čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38, kterou zavedlo Spojeného království, byla nezbytná pro zajištění plné účinnosti opatření přijatých tímto členským státem na základě odchylek stanovených v přechodných ustanoveních, upravených v kapitole 2 odst. 2 a 9 přílohy XII Aktu o přistoupení z roku 2003.

47

Pokud by se totiž pracovník přistupujícího státu, který přestal vykonávat zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost, aniž před tím po nepřerušenou dobu dvanácti měsíců vykonával registrovanou pracovní činnost ve Spojeném království, mohl dovolávat čl. 7 odst. 3 uvedené směrnice za účelem zachování postavení pracovníka, jakož i práva pobytu, které s ním souvisí podle čl. 7 odst. 1 téže směrnice, Spojené království by nemohlo zajistit plnou účinnost těchto odchylujících se opatření, jejichž cílem bylo především omezit právo ekonomicky nečinných státních příslušníků přistupujícího členského státu pobývat na jeho území za účelem hledání zaměstnání.

48

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba dospět k závěru, že kapitola 2 odst. 2 a 9 přílohy XII Aktu o přistoupení z roku 2003 opravňovala Spojené království, aby vyloučilo uplatnění čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38 za takových okolností, jako jsou okolnosti, které jsou předmětem věci v původním řízení.

49

Tento závěr nemůže být zpochybněn okolností, že v projednávané věci R. Prefeta před tím, než svou činnost přestal vykonávat, pracoval ve Spojeném království v období od 7. července 2009 do 11. března 2011, tedy po dobu přibližně dvaceti měsíců.

50

Jak totiž v podstatě uvedl generální advokát v bodech 69 až 71 svého stanoviska, z kapitoly 2 odst. 2 třetího pododstavce přílohy XII Aktu o přistoupení z roku 2003 vyplývá, že polští státní příslušníci museli splňovat dvě kumulativní podmínky, aby se na ně neuplatnila odchylující se opatření přijatá na základě tohoto textu, a to jednak výkon pracovní činnosti po nepřerušenou dobu dvanácti měsíců a jednak přístup na trh práce dotyčného členského státu.

51

Pokud jde o tuto druhou podmínku, je třeba uvést, že nařízení z roku 2004 podmiňovalo přístup na trh práce získáním osvědčení o registraci od příslušných vnitrostátních orgánů.

52

Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru přitom vyplývá, že R. Prefetovi bylo uděleno osvědčení o registraci jeho práce příslušným vnitrostátním orgánem Spojeného království až dne 5. ledna 2011, takže je třeba na něj nahlížet tak, že mu byl přístup na trh práce tohoto členského státu umožněn pouze po celkovou dobu dvou měsíců a šesti dní, tedy méně než dvanáct měsíců, které požaduje kapitola 2 odst. 2 třetí pododstavec přílohy XII Aktu o přistoupení z roku 2003.

53

Jelikož R. Prefeta nemohl za těchto podmínek požívat výhod podle čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38, aby si zachoval postavení pracovníka poté, co přestal vykonávat pracovní činnost, nemohl se dovolávat ani čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011, jelikož posledně uvedený článek se vztahuje na státní příslušníky členského státu, kterým uvedené postavení přísluší (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. července 2007, Geven, C‑213/05, EU:C:2007:438, bod 16, jakož i ze dne 21. února 2013, N., C‑46/12, EU:C:2013:97, body 48 a 49).

54

Není proto namístě ověřovat, zda kapitola 2 přílohy XII Aktu o přistoupení z roku 2003 opravňovala Spojené království, aby vyloučilo uplatňování čl. 7 odst. 2 nařízení č. 492/2011 v takové situaci, jako je situace, která je předmětem věci v původním řízení.

55

S ohledem na vše výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět tak, že kapitola 2 přílohy XII Aktu o přistoupení z roku 2003 musí být vykládána v tom smyslu, že během přechodného období, které je v ní stanoveno, opravňovala Spojené království, aby vyloučilo z požívání výhod podle čl. 7 odst. 3 směrnice 2004/38 takového polského státního příslušníka, jako je R. Prefeta, který nesplnil podmínku výkonu registrované pracovní činnosti na jeho území po nepřerušenou dobu dvanácti měsíců stanovenou vnitrostátními právními předpisy.

56

Vzhledem k odpovědi podané na první otázku není namístě odpovídat na druhou otázku.

57

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Kapitola 2 přílohy XII Aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie, musí být vykládána v tom smyslu, že během přechodného období, které je v ní stanoveno, opravňovala Spojené království Velké Británie a Severního Irska, aby vyloučilo z požívání výhod podle čl. 7 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS takového polského státního příslušníka, jako je Rafal Prefeta, který nesplnil podmínku výkonu registrované pracovní činnosti na jeho území po nepřerušenou dobu dvanácti měsíců stanovenou vnitrostátními právními předpisy.