EUR-Lex Access to European Union law

Back to EUR-Lex homepage

This document is an excerpt from the EUR-Lex website

Document 62016CC0370

Stanovisko generální advokátky J. Kokott přednesené dne 26. července 2017.
Bruno Dell'Acqua v. Eurocom Srl a Regione Lombardia.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunale di Novara.
Řízení o předběžné otázce – Výsady a imunity Evropské unie – Protokol č. 7 – Článek 1 – Otázka nezbytnosti předchozího zmocnění Soudním dvorem – Strukturální fondy – Finanční pomoc Evropské unie – Exekuční řízení vedené proti vnitrostátnímu orgánu ohledně částek spadajících do této finanční pomoci.
Věc C-370/16.

ECLI identifier: ECLI:EU:C:2017:614

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

JULIANE KOKOTT

přednesené dne 26. července 2017 ( 1 )

Věc C‑370/16

Bruno Dell’Acqua

proti

Eurocom Srl,

Regione Lombardia,

za účasti:

Renato Quattrocchi a další

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunale di Novara (soud v Novaře, Itálie)]

„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Článek 343 SFEU – Článek 1 třetí věta Protokolu o výsadách a imunitách Evropské unie – Exekuční řízení formou přikázání pohledávky vedené proti vnitrostátnímu orgánu ohledně částek, na něž má příjemce nárok v rámci jednoho z programů podporovaných z Evropského sociálního fondu – Otázka nezbytnosti předchozího zmocnění Soudním dvorem“

I. Úvod

1.

Podle článku 343 SFEU požívá Evropská unie na území členských států výsad a imunit nezbytných pro plnění svého poslání za podmínek stanovených v Protokolu o výsadách a imunitách Evropské unie (dále jen „protokol“) ( 2 ). Článek 1 třetí věta protokolu stanoví, že majetek a pohledávky Unie se nemohou stát předmětem jakéhokoli výkonu správního nebo soudního rozhodnutí bez zmocnění Soudního dvora.

2.

Možnost požádat Soudní dvůr o takového zmocnění je pravidelně využívána ( 3 ). Je při tom bez dalšího zřejmé, že exekuce pohledávky u orgánů Unie vyžaduje jakožto donucovací opatření proti majetku Unie zmocnění Soudního dvora.

3.

Doposud nebylo rozhodnuto, zda tato povinnost získat zmocnění platí i tehdy, pokud rozpočtové prostředky již byly převedeny za účelem plnění cílů Unie na členské státy. Takováto situace je nyní základem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a týká se podpory v rámci Evropského sociálního fondu.

II. Právní rámec strukturálních fondů Evropské unie

4.

Na projednávanou věc se vztahují obecná ustanovení o strukturálních fondech Evropské unie, mezi něž patří i Evropský sociální fond (dále jen „strukturální fondy“ nebo „fondy“), a tato ustanovení, platná pro programové období 2007–2013, jsou obsažena v nařízení (ES) č. 1083/2006 ( 4 ). Pro programové období 2014–2020 bylo toto nařízení nahrazeno nařízením (EU) č. 1303/2013 ( 5 ).

5.

Podle čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1083/2006 poskytují fondy podporu, která vnitrostátní opatření doplňuje tím, že do nich začleňuje priority Unie. Podle čl. 11 odst. 1 jsou cíle fondů sledovány v rámci těsného partnerství mezi Komisí a členskými státy.

6.

Článek 14 nařízení č. 1083/2006 obsahuje následující ustanovení:

„1.   Rozpočet Evropské unie přidělený fondům je plněn v rámci sdíleného řízení, na němž se podílejí členské státy a Komise v souladu s [finančním nařízením o souhrnném rozpočtu EU ( 6 )].

2.   Komise vykonává své povinnosti související s plněním souhrnného rozpočtu Evropské unie těmito způsoby:

a)

kontroluje existenci a řádné fungování řídicích a kontrolních systémů v členských státech postupem podle článků 71, 72 a 73;

b)

staví platební lhůty nebo pozastavuje všechny platby nebo jejich část v souladu s články 91 a 92, pokud dojde k selhání vnitrostátních řídicích a kontrolních systémů, a uplatňuje veškeré další nezbytné finanční opravy postupem podle článků 100 a 101;

[…]“

7.

Článek 32 nařízení č. 1083/2006 zní takto:

„1.   Činnost fondů v členských státech má podobu operačních programů […]

2.   Každý operační program vypracovává členský stát nebo jakýkoli orgán určený členským státem […].

[…]

4.   Komise posoudí navrhovaný operační program a stanoví, zda přispívá k cílům a prioritám národního strategického referenčního rámce a strategickým obecným zásadám Společenství pro soudržnost. […]“

8.

Článek 56 odst. 3 nařízení č. 1083/2006 stanoví:

„3.   Výdaje jsou způsobilé pro příspěvek z fondů pouze v případě, že vznikly při operacích, o nichž bylo rozhodnuto řídícím orgánem daného operačního programu nebo z jeho pověření v souladu [se stanovenými] kritérii […].“

9.

Podle čl. 60 písm. b) nařízení č. 1083/2006 je úkolem řídicího orgánu členského státu to, že „b) ověřuje, zda byly spolufinancované produkty dodány a služby poskytnuty a zda byly výdaje na operace vykázané příjemci skutečně vynaloženy a zda jsou v souladu s [příslušnými] předpisy […]“

10.

Článek 70 nařízení č. 1083/2006 zní takto:

„1.   Členské státy odpovídají za řízení a kontrolu operačních programů zejména pomocí těchto opatření:

[…]

b)

Členské státy předcházejí nesrovnalostem, napravují a získávají zpět neoprávněně vyplacené částky[…]. […]

2.   Nelze-li částky neoprávněně vyplacené příjemci získat zpět, odpovídá za uhrazení nevymožených částek zpět do souhrnného rozpočtu Evropské unie členský stát, pokud se prokáže, že ztráta byla způsobena jeho pochybením nebo nedbalostí.“

11.

Článek 76 odst. 2 nařízení č. 1083/2006 obsahuje následující ustanovení týkající se plateb Komise:

„2.   Platby se provádějí v podobě předběžných plateb, průběžných plateb a platby konečného zůstatku. Vyplácejí se subjektu určenému členským státem.“

12.

V článku 77 odst. 1 nařízení č. 1083/2006 se stanoví:

„1. Průběžné platby a platby konečného zůstatku se vypočítávají tak, že se míra spolufinancování stanovená v rozhodnutí o daném operačním programu pro každou prioritní osu použije na způsobilé výdaje uvedené pro tuto prioritní osu v každém výkazu výdajů certifikovaném certifikačním orgánem.“

13.

Článek 80 nařízení č. 1083/2006 stanoví:

„Členské státy se přesvědčí, že subjekty odpovědné za provádění plateb zajišťují, aby příjemci obdrželi celkovou částku příspěvku z veřejných zdrojů co nejrychleji a v plné výši. Žádná částka se neodečítá ani nezadržuje a nejsou vymáhány žádné zvláštní poplatky či jiné poplatky s rovnocenným účinkem, které by snížily tyto částky určené příjemcům.“

14.

Článek 98 nařízení č. 1083/2006 obsahuje následující úpravu:

„1.   Členské státy odpovídají především za vyšetřování nesrovnalostí, přičemž jednají na základě důkazů o jakékoli významné změně ovlivňující povahu nebo podmínky provádění nebo kontroly operací nebo operačních programů, a za provádění požadovaných finančních oprav.

2.   Členský stát provádí finanční opravy požadované v souvislosti s jednotlivými nebo systémovými nesrovnalostmi zjištěnými u operací nebo operačních programů. […]

Takto uvolněné zdroje z fondů může členský stát znovu použít pro dotyčný operační program do 31. prosince 2015 v souladu s odstavcem 3. […]“

15.

A konečně čl. 99 odst. 1 až 3 nařízení (ES) č. 1083/2006 zní takto:

„1.   Komise může provést finanční opravy zrušením celého příspěvku Společenství na operační program nebo jeho části […]

2.   Komise při svých finančních opravách vychází z jednotlivých případů zjištěných nesrovnalostí, přičemž přihlíží k systémové povaze nesrovnalostí, aby stanovila, zda použít opravu paušální sazbou nebo extrapolací.

3.   Komise při rozhodování o výši opravy zohlední povahu a závažnost nesrovnalostí a rozsah a finanční důsledky nedostatků zjištěných u daného operačního programu.“

III. Skutkový stav, původní řízení a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce

16.

Pan Dell’Acqua je majitelem pohledávky vůči společnosti Eurocom s.r.l. (dále jen „Eurocom“), která je zase majitelkou pohledávky vůči italskému regionu Lombardie. Aby pan Dell’Acqua tuto svou pohledávku vymohl, požádal Tribunale di Novara (soud v Novaře, Itálie) o zahájení exekučního řízení formou přikázání pohledávky ve snaze dosáhnout exekuce příslušné částky u regionu Lombardie. Zahájeného exekučního řízení se zúčastnili i další věřitelé společnosti Eurocom.

17.

Region Lombardie sice v rámci tohoto exekučního řízení uznal, že má vůči společnosti Eurocom dluh, prohlásil však, že pohledávka se týká částek, které náleží Evropskému sociálnímu fondu. Jedná se tudíž podle něho o účelově vázané prostředky na rozvoj a podporu zaměstnanosti, které může region používat pouze ve prospěch příjemce. Dle jeho vyjádření není tedy pohledávka nárokovaná panem Dell’Acqua podle článku 80 nařízení č. 1083/2006 vymahatelná.

18.

V návaznosti na to vychází Tribunale di Novara (soud v Novaře) ze skutečnosti, která v rámci vnitrostátního řízení nebyla doposud zjevným způsobem zpochybněna, totiž z toho, že částky, na něž se vztahuje pohledávka pana Dell’Acquy, představují prostředky Evropského sociálního fondu. Tyto byly v okamžiku, kdy se věcí zabýval Tribunale di Novara (soud v Novaře), převedeny z Unie na vnitrostátní platební agentury za účelem jejich dalšího poukázání příjemcům.

19.

V této souvislosti si Tribunale di Novara (soud v Novaře) klade otázku, zda se na předmětné částky vztahuje podle článku 132 nařízení č. 1303/2013, který odpovídá článku 80 nařízení č. 1083/2006, a podle článku 1 protokolu „relativní nepřípustnost exekuce“, která předpokládá předchozí povolení exekuce Soudním dvorem. Předložil proto Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je či není předchozí zmocnění na základě čl. 1 [třetí] věty ‚protokolu o výsadách a imunitách Evropské unie‘ […] nezbytné v případě, kdy se v exekučním řízení formou přikázání pohledávky exekuované částky již nenacházejí u Evropské komise, ale byly již převedeny na vnitrostátní platební agentury?“

20.

V řízení před Soudním dvorem předložily písemné vyjádření Itálie a Evropská komise.

21.

Na základě vyjádření předkládajícího soudu, Itálie a Komise nebylo zřejmé, k jakému období podpory (2007–2013 nebo 2014–2020) má být pohledávka společnosti Eurocom za regionem Lombardie přiřazena. Nebylo tudíž jasně stanoveno, zda má být použito nařízení č. 1083/2006, nebo nařízení č. 1303/2013.

22.

Na příslušnou otázku Soudního dvora Itálie odpověděla, že předmětnou pohledávku je třeba přiřadit k operačnímu regionálnímu programu na období 2007–2013, žádost č. 643 „Další vzdělávání, fáze 2“. Komise ve své odpovědi na základě sdělení regionu Lombardie ze dne 11. května 2017 ( 7 ) uvedla, že projekty realizované společností Eurocom patří do operačního programu s referenčním označením CCI 2007 IT 052 PO 006, který byl schválen rozhodnutím Komise C(2007) 5465 ze dne 6. listopadu 2007 ( 8 ) na základě čl. 32 odst. 5 nařízení č. 1083/2006.

23.

Na základě tohoto sdělení regionu Lombardie však Komise dále uvedla, že ke dni 31. března 2017, což je termín pro podávání žádostí o platby vztahující se k období podpory 2007–2013, nepožádala Itálie Unii o žádné financování částek, které jsou předmětem původního řízení. Ve sdělení, které ke své odpovědi Komise přiložila, totiž pracovnice regionu Lombardie uvádí, že všechny částky, které v rámci operačního regionálního programu CCI 2007 IT 052 PO 006 během období podpory v letech 2007–2013 společnost Eurocom obdržela z Evropského sociálního fondu, byly již vyplaceny, a nelze proto již žádat o jejich exekuci formou přikázání pohledávky. Částky, které byly v původním řízení předmětem pohledávky vůči regionu Lombardie, podle Komise tudíž představují čistě vnitrostátní výdaje, a nikoli výdaje, které by byly v rámci období podpory v letech 2007–2013 uplatňovány vůči Evropskému sociálnímu fondu, a mohly by tak získat spolufinancování ze strany Unie.

IV. Posouzení

24.

Svou otázku vznesl předkládající soud proto, aby se dozvěděl, zda v takové situaci, jaká nastala v původním řízení, je nezbytné předchozí zmocnění Soudního dvora podle článku 1 třetí věty protokolu v případě, kdy je navrhována exekuce na majetek, který původně náležel Evropské unii, avšak v okamžiku podání návrhu na exekuci byl již převeden na vnitrostátní subjekt.

25.

Sdělení regionu Lombardie, jehož obsah zde byl uveden ( 9 ), zavdává nicméně podnět k pochybám o předpokladech týkajících se skutkového stavu, z nichž vychází otázka předkládajícího soudu. Toto sdělení zpochybňuje zejména předpoklad, že částky, jejichž exekuce je požadována v původním řízení, představují částky, které region Lombardie dluží společnosti Eurocom v rámci programu podporovaného z Evropského sociálního fondu, a tedy i z prostředků Unie. Je totiž zřejmé, že přinejmenším všechny částky související s projekty, které společnost Eurocom prováděla v rámci operačního programu CCI 2007 IT 052 PO 006 podporovaného z Evropského sociálního fondu, byly regionem Lombardie již vyplaceny příjemcům. Tyto částky proto již nemohou být vůči tomuto regionu nárokovány ze strany poddlužníků.

26.

Pokud by pro rozhodování předkládajícího soudu mělo být relevantní přesné určení povahy částek, jejichž exekuce je požadována v původním řízení, na základě ustanovení vnitrostátního práva, bylo by jeho úkolem, aby nyní na základě nových poznatků, které v rámci stávajícího řízení získal, a případně též na základě dalšího šetření s konečnou platností stanovil, o jaký druh částek se jedná.

27.

Z hlediska unijního práva, a tedy i z hlediska otázky předložené Soudnímu dvoru, nemusí být ovšem nijak významné, zda částky, které mají být podle návrhu pana Dell’Acquy předmětem exekuce u regionu Lombardie, představují pohledávky, které tento region dluží společnosti Eurocom za provádění záměrů, jež byly podporovány v rámci Evropského sociálního fondu, a tedy i z prostředků Unie, nebo zda nároky společnosti Eurocom vůči regionu Lombardie jsou jiného druhu.

28.

V prvním případě by se totiž také nejednalo, jak Komise správně uvedla již ve svém původním stanovisku, o „pohledávky Unie“ ve smyslu článku 1 třetí věty protokolu. To vyplývá jak ze znění (A), tak i z teleologického výkladu (B) tohoto ustanovení.

A.  Znění článku 1 třetí věty protokolu

29.

Předně se zdá být poměrně zřejmé, že názor, který v předmětném řízení zastává Itálie a podle něhož částky, které jsou předmětem původního řízení a které podle mínění předkládajícího soudu a Itálie pocházejí z prostředků Evropského sociálního fondu, představují „pohledávky Unie“, nemá oporu ve znění článku 1 třetí věty protokolu. Neboť jakmile jsou pohledávky Unie převedeny na třetí stranu, přestávají být nadále „pohledávkami Unie“ ve smyslu exekučního práva. Vyplatí-li například Unie některému ze svých úředníků mzdu nebo uhradí fakturu některému dodavateli, lze si patrně jen těžko představit, že by pak bylo možné, aby se tyto osoby bránily před exekučními žádostmi svých věřitelů nebo věřitelů těchto věřitelů tím způsobem, že se budou dovolávat exekuční ochrany před zajištěním „pohledávek Unie“.

B.  Smysl a účel článku 1 třetí věty protokolu

30.

Názor, že prostředky, které Unie převedla na vnitrostátní platební agenturu v rámci podpory poskytované ze strukturálních fondů, mají charakter „pohledávek Unie“, se podle vyjádření Itálie ani neopírá o znění článku 1 třetí věty protokolu, nýbrž o jeho teleologický výklad.

31.

Účelem tohoto předpisu je podle Itálie totiž zabránit narušení funkceschopnosti a nezávislosti Unie ( 10 ). K takovému narušení může docházet především následkem donucovacích opatření týkajících se financování společných politik nebo provádění akčních programů Unie ( 11 ).

32.

Podle vyjádření Itálie jsou prostředky evropských strukturálních fondů v této souvislosti v tom smyslu „účelově vázané“, že musejí být použity na provádění politik Unie. Tato „účelová vázanost“ zaniká podle ní teprve tehdy, když je cíl sledovaný Unií plně uskutečněn, tj. teprve tehdy, když příslušné prostředky přejdou do vlastnictví příjemce. Exekuce částek, které jsou určeny příjemcům, může proto narušit financování společné strukturální politiky. Podle vyjádření Itálie se tudíž na tyto prostředky musí vztahovat exekuční ochrana zakotvená v právu Unie, a to bez ohledu na to, zda se stále ještě nacházejí u orgánů Unie, nebo jsou již k dispozici vnitrostátním platebním agenturám.

33.

Tím spíše to pak podle ní platí v případě, kdy vnitrostátní platební agentury při rozdělování prostředků Evropského sociálního fondu jednají jen jako správci evropských peněz, a podílejí se tak na výkonu pravomoci orgánů Unie. V tomto kontextu, kdy jednají jako „prodloužená ruka Komise“, neplní tudíž žádnou „vlastní“, nýbrž pouze „evropskou“ funkci.

34.

Tato na první pohled přesvědčivá argumentace však stojí, jak se ukazuje při jejím důkladnějším přezkoumání, na mylném pochopení způsobu fungování strukturálních fondů, přinejmenším v takovém případě, jaký je předmětem původního řízení. Nepatřičný je tak především výchozí předpoklad, že členské státy a jejich orgány mají v tomto rámci jen jakousi „průtokovou“ funkci, která spočívá v tom, že schválené unijní prostředky jednoduše „přeposílají“ příjemcům. Členské státy mají při provádění politiky strukturálních fondů naopak velmi široké pole pro vlastní rozhodování. V souladu s tím leží hlavní odpovědnost za úspěšné provádění projektů podporovaných v rámci programů strukturálních fondů na příslušných orgánech členských států.

1. Způsob fungování programů strukturálních fondů

35.

Z právního rámce Unie pro provádění politiky strukturálních fondů vyplývá následující rozdělení úkolů Komise a členských států: Komise je odpovědná za zajištění toho, aby členskými státy navrhované operační programy a jejich provádění odpovídaly cílům a prioritám politiky strukturálních fondů a aby řídicí a kontrolní systémy, které jsou členské státy povinny zřídit, řádně fungovaly ( 12 ).

36.

Oproti tomu vlastní provádění operačních programů podporovaných z prostředků strukturálních fondů Unie je úkolem orgánů určených k tomuto účelu členskými státy ( 13 ). Tyto orgány se zabývají výběrem konkrétních projektů, které mají být podporovány v rámci operačních programů ( 14 ), ale odpovídají také za kontrolu jejich provádění a za kontrolu výdajů vynaložených ze strany příjemců ( 15 ).

37.

Tyto výdaje jsou sice Komisi vykazovány prostřednictvím příslušných dokladů ( 16 ), Komise však jednotlivé projekty kontroluje pouze namátkově a pouze v rámci a za účelem kontroly řádného fungování vnitrostátních systémů řízení a kontroly. Pokud nic nenasvědčuje tomu, že tyto systémy mají nedostatky, může se Komise ve všem ostatním spolehnout na zprávy členských států. Její kontroly jsou kromě toho přiměřené finanční účasti Unie a odstupňované podle výše této účasti ( 17 ). Komise tudíž své platby neprovádí na základě kontroly správnosti výdajových dokladů od příjemců těchto plateb, nýbrž na základě zpráv a výkazů výdajů předkládaných členskými státy ( 18 ).

38.

Případné finanční opravy uplatňované vůči příjemcům pověřeným prováděním konkrétních projektů pak také ve shodě s tím nenařizuje Komise, nýbrž členské státy ( 19 ). Členské státy mohou znovu získané prostředky vynaložit v rámci téhož operačního programu jiným způsobem ( 20 ), jsou však také odpovědné za jimi způsobené ztráty ( 21 ).

39.

Finanční opravy Komise spočívají oproti tomu v paušálním nebo extrapolovaném krácení celkových prostředků, které Unie na určitý operační program uvolnila ( 22 ). Cílem těchto oprav není náprava nedostatků v provádění na úrovni příjemců, nýbrž pokutování nedostatků ve způsobu fungování vnitrostátních systémů řízení a kontroly a zanedbání jejich odstraňování na straně členských států.

40.

Komise při hodnocení operačních programů členských států zkoumá rovněž rozsah využití zdrojů, účinnost a efektivitu programování fondů a socioekonomický dopad. Účelem tohoto hodnocení je vypracovat závěry pro politiku hospodářské a sociální soudržnosti ( 23 ).

41.

V rámci tohoto systému tudíž představa, že platby, které Komise poskytuje členským států jako přímé náhrady výdajů na provádění jednotlivých projektů podporovaných z prostředků strukturálních fondů, členské státy beze změny předávají příjemcům odpovědným za tyto projekty, neodpovídá skutečnosti. Tyto platby poskytované z rozpočtu Unie představují naopak paušálně stanovený příspěvek do souhrnného rozpočtu členských států na jednotlivé operační programy, přičemž za rozdělení prostředků z tohoto rozpočtu jsou odpovědny členské státy ( 24 ).

2. Závěry týkající se otázky kvalifikace prostředků strukturálních fondů převedených na členské státy jako „pohledávek Unie“

42.

Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že v rámci nárhu na exekuci formou přikázání pohledávky, který byl v takové situaci, jaká nastala v původním řízení, podán věřitelem jednoho z příjemců vůči vnitrostátní platební agentuře, nelze ani na základě teleologického výkladu článku 1 třetí věty protokolu považovat předmětné částky za „pohledávky Unie“.

43.

Účelem tohoto ustanovení je sice, jak bylo zmíněno výše, zabránit narušení funkceschopnosti Unie, k němuž může docházet i následkem donucovacích opatření týkajících se financování společných politik nebo provádění akčních programů Unie ( 25 ), a je jistě pravda, že jednotlivé projekty, které jsou členskými státy vybrány jako projekty, jimž bude poskytnuta podpora z prostředků strukturálních fondů, se podílejí na provádění strukturální politiky a na uskutečňování akčních programů Unie, které byly za tímto účelem zřízeny; to je zřejmé již z toho, že členské státy mají dbát o propagaci podpory ze strukturálních fondů ( 26 ).

44.

Avšak souvislost mezi spolufinancováním, které poskytuje Unie, a prováděním jednotlivých projektů je natolik nepřímá, že nelze vycházet z toho, že částky, které vnitrostátní orgány dluží příjemcům za provádění těchto projektů, potřebují exekuční ochranu vztahující se na pohledávky Unie ve smyslu protokolu, která by zabránila narušení funkceschopnosti a nezávislosti Unie.

45.

V rámci systému strukturálních fondů a v souladu se zásadou subsidiarity, na níž je tento systém založen, by totiž exekuční ochrana ve smyslu protokolu, která by se vztahovala na částky, na něž má příjemce na základě realizace určitého projektu nárok ( 27 ), nebyla ani při širokém výkladu smyslu a účelu tohoto ustanovení vhodným nástrojem k zajištění provádění politik Unie. Posouzení toho, nakolik jednotlivé projekty přispívají k provádění politik a akčních programů Unie a zda má být pro výdaje příjemců vynaložené v rámci těchto projektů zažádáno o spolufinancování Unie nebo zdá má být již vyžádané spolufinancování opraveno, je v rámci tohoto systému především úkolem členských států.

46.

V tomto rámci je proto úkolem členských států, aby posoudily, zda by exekuce částek, na něž má příjemce nárok na základě realizace určitého projektu, narušila provádění politik a programů Unie. Komise by oproti tomu mohla toto posuzování, které provádějí členské státy, přezkoumat pouze v rámci své kontroly zpráv členských států o provádění operačních programů a případně též v rámci své kontroly vnitrostátních systémů řízení a kontroly.

47.

V této souvislosti je třeba vzít v úvahu skutečnost, že ani v členských státech většinou nemohou být bez dalšího veřejné pohledávky předmětem donucovacích opatření ( 28 ). Je proto třeba vycházet z toho, že návrh třetí strany na exekuci částek, na které má určitý příjemce nárok v rámci projektu podporovaného z prostředků strukturálních fondů, podaný vůči vnitrostátnímu orgánu musí zpravidla schválit vnitrostátní soud, jenž musí posoudit, do jaké míry by taková exekuce narušila plnění veřejných úkolů. Při tom je nutno s přihlédnutím k zásadám rovnocennosti a účelnosti zvážit rovněž zájem členských států a Unie na provádění daného projektu na straně jedné a nutnost ochrany věřitele příjemce na straně druhé.

48.

Tento závěr, jak správně uvedla Komise, vyplývá i z judikatury Soudního dvora týkající se tvrzení, která přednesl region Lombardie, předkládající soud a Itálie, podle nichž členské státy mají dbát o to, aby příjemci obdrželi celkovou částku příspěvku z veřejných zdrojů co nejrychleji a v plné výši a aby z ní nebyly odečteny či zadrženy žádné částky ani vymáhány žádné zvláštní poplatky či jiné poplatky s rovnocenným účinkem, které by ji snížily ( 29 ).

49.

Jak Soudní dvůr objasnil již ve vztahu k podobným ustanovením v oblasti sdílené správy prostředků, tato ustanovení by měla bránit tomu, aby členské státy z vyplácených částek odečítaly poplatky, které jsou s nimi přímo a neoddělitelně spojeny, například poplatky za služby orgánů, které tyto částky vyplácejí ( 30 ). Účelem těchto opatření však není omezovat různé postupy pro vymáhání dluhů, které existují ve vnitrostátních právních řádech. Uplatňování těchto postupů nesmí ovšem narušovat řádné fungování příslušné politiky Unie a účinnost jejího práva ( 31 ).

V. Závěry

50.

S ohledem na předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžnou otázku položenou Tribunale di Novara (soud v Novaře, Itálie) odpověděl následovně:

„V situaci, v níž je vůči vnitrostátnímu orgánu v rámci exekučního řízení formou přikázání pohledávky navržena exekuce částek, které tento orgán dluží příjemci za realizaci projektu podporovaného v rámci operačního programu Evropského sociálního fondu mimo jiné z prostředků Evropské unie, není nutné předchozí zmocnění Soudního dvora podle článku 1 třetí věty protokolu o výsadách a imunitách Evropské unie. Přísluší vnitrostátnímu soudu, aby v rámci vnitrostátního exekučního řízení s ohledem na zásady rovnocennosti a efektivity posoudil, zda ustanovení unijního práva brání navržené exekuci nebo zda by tato exekuce narušila řádné fungování politiky, jejímž účelem je posilování hospodářské, sociální a územní soudržnosti Unie.“


( 1 ) – Původní jazyk: němčina.

( 2 ) – Protokol ze dne 8. dubna 1965 o výsadách a imunitách Evropské unie, nyní Protokol (č. 7) připojený ke Smlouvě o fungování Evropské unie, naposledy zveřejněný v Úř. věst. 2016, C 202, s. 266.

( 3 ) – Viz jen v nedávné době usnesení ze dne 19. listopadu 2012, Marcuccio v. Komise (C‑1/11 SAEU:C:2012:729), ze dne 21. září 2015, Shotef v. Komise (C‑1/15 SAEU:C:2015:632), a ze dne 29. září 2015, ANKO v. Komise (C‑2/15 SAEU:C:2015:670).

( 4 ) – Nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 ze dne 11. července 2006 o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1260/1999 (Úř. věst. 2006, L 210, s. 25). Následné změny nařízení č. 1083/2006 nemají na obsah ustanovení, která jsou v projednávané věci relevantní, žádné podstatné dopady.

( 5 ) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1303/2013 ze dne 17. prosince 2013 o společných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti, Evropském zemědělském fondu pro rozvoj venkova a Evropském námořním a rybářském fondu, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti a Evropském námořním a rybářském fondu a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 320).

( 6 ) – Článek 53 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 248, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 74), nyní čl. 58 odst. 1 písm. b) a článek 59 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012 ze dne 25. října 2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie a o zrušení nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 (Úř. věst. 2012, L 298, s. 1).

( 7 ) – Email ze dne 11. května 2017, příloha 1 odpovědi Komise na otázku Soudního dvora.

( 8 ) – Decisione della Commissione del 06-XI‑2007 che adotta il programma operativo per l’intervento comunitario del Fondo sociale europeo ai fini dell’obiettivo „Competitività regionale e occupazione“ nella regione Lombardia in Italia, příloha 2 odpovědi Komise na otázku Soudního dvora.

( 9 ) – Výše v bodě 23 tohoto stanoviska.

( 10 ) – Usnesení ze dne 11. dubna 1989, SA Générale de Banque v. Komise (1/88-SAEU:C:1989:142, bod 2), ze dne 29. května 2001, Cotecna Inspection v. Komise (C‑1/00 SAEU:C:2001:296, bod 9) a ze dne 29. září 2015, ANKO v. Komise (C‑2/15 SAEU:C:2015:670, bod 12).

( 11 ) – Usnesení ze dne 11. dubna 1989, SA Générale de Banque v. Komise (1/88-SAEU:C:1989:142, bod 13), ze dne 29. května 2001, Cotecna Inspection v. Komise (C‑1/00 SAEU:C:2001:296, bod 12), ze dne 14. prosince 2004, Tertir-Terminais de Portugal v. Komise (C‑1/04 SAEU:C:2004:803, bod 14), a ze dne 21. září 2015, Shotef v. Komise (C‑1/15 SAEU:C:2015:632, bod 14).

( 12 ) – Viz body 28 a 66 odůvodnění, čl. 14 odst. 2, článek 32 a násl., článek 47 a násl. a článek 72 a násl. nařízení č. 1083/2006.

( 13 ) – Viz článek 12 nařízení č. 1083/2006.

( 14 ) – Viz čl. 56 odst. 3 a čl. 60 písm. a) nařízení č. 1083/2006.

( 15 ) – Viz bod 66 odůvodnění a článek 60 a násl. nařízení č. 1083/2006.

( 16 ) – Viz čl. 78 odst. 1 nařízení č. 1083/2006.

( 17 ) – Viz články 72 až 74 nařízení č. 1083/2006.

( 18 ) – Viz články 61 a 62, 67 a 68, 71 a násl., 78, 86 a 89 nařízení č. 1083/2006.

( 19 ) – Viz články 70 a 98 nařízení č. 1083/2006.

( 20 ) – Viz čl. 98 odst. 2 druhý pododstavec nařízení č. 1083/2006.

( 21 ) – Viz čl. 70 odst. 2 nařízení č. 1083/2006.

( 22 ) – Viz článek 99 nařízení č. 1083/2006.

( 23 ) – Viz čl. 49 odst. 3 nařízení č. 1083/2006.

( 24 ) – Viz čl. 53 odst. 6 a článek 77 nařízení č. 1083/2006.

( 25 ) – Viz výše bod 31 a zde citovaná judikatura.

( 26 ) – Viz článek 69 nařízení č. 1083/2006.

( 27 ) – Zda v jiných situacích, kdy mezi prostředky přidělenými Komisí a jednotlivými projekty existuje přímější souvislost, jako je tomu například v případě velkých projektů (čl. 37 odst. 1 písm. h) a článek 39 a násl. nařízení č. 1083/2006), nebo v jiných oblastech, kde členské státy spravují prostředky Unie, platí něco jiného, to je třeba posoudit vždy jednotlivě v daném případě. Srov. nicméně argumentaci Komise, která popírá příliš těsnou souvislost mezi podporou poskytovanou Unií a projekty prováděnými na úrovni členských států i v případě velkých projektů a kterou ve svém stanovisku uvádí generální advokát Ruiz-Jarabo Colomer ve věci Regione Siciliana v. Komise (C‑417/04 PEU:C:2006:28, bod 84), jakož i rozsudek ze dne 2. května 2006, Regione Siciliana v. Komise (C‑417/04 PEU:C:2006:282).

( 28 ) – Viz například v Německu § 170 odst. 3 Verwaltungsgerichtsordnung (soudní řád správní) nebo ve Francii článek L.2311-1 Code général de la propriété des personnes publiques (všeobecný zákoník o majetku veřejnoprávních osob).

( 29 ) – Viz článek 80 nařízení č. 1083/2006.

( 30 ) – Viz rozsudky ze dne 7. října 2004, Švédsko v. Komise (C‑312/02EU:C:2004:594, bod 22), ze dne 5. října 2006, Komise v. Portugalsko (C‑84/04EU:C:2006:640, bod 35), a ze dne 25. října 2007, Porto Antico di Genova (C‑427/05EU:C:2007:630, bod 13).

( 31 ) – Rozsudek ze dne 19. května 1998, Jensen a Korn- og Foderstofkompagniet (C‑132/95EU:C:1998:237, body 5460).

Top