1.

Svým kasačním opravným prostředkem se Evropská komise domáhá částečného zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie TV2/Danmark v. Komise ( 2 ), kterým uvedený Tribunál zrušil rozhodnutí Komise 2011/839/EU ( 3 ) v rozsahu, v němž měla Komise za to, že příjmy z reklamy z let 1995 a 1996 převedené na společnost TV2/Danmark prostřednictvím TV2-Fonden (fond TV2) představují státní podpory, a ve zbývající části žalobu společnosti TV2/Danmark A/S (dále jen „TV2 A/S“) znějící na částečné zrušení tohoto rozhodnutí zamítl. Tato věc souvisí s věcmi C‑649/15 P a C‑657/15 P, v nichž se jedná rovněž o kasační opravné prostředky proti napadenému rozsudku a v nichž také dnes přednesu své stanovisko. Je rovněž blízká věci, v níž byl nedávno vydán rozsudek ze dne 8. března 2017, Viasat Broadcasting UK v. Komise (C‑660/15 P, EU:C:2017:178).

2.

TV2 A/S je dánská televizní akciová společnost, která byla založena, aby s účetními a daňovými účinky k 1. lednu 2003 nahradila nezávislý veřejnoprávní podnik TV2/Danmark (dále jen „TV2“), který byl zřízen v roce 1986. Stejně jako její předchůdkyně TV2 je i TV2 A/S druhou veřejnoprávní televizní stanicí v Dánsku, přičemž první společností je Danmarks Radio (dále jen „DR“).

3.

Posláním TV2 A/S je, stejně jako dříve TV2, výroba a šíření celostátních a regionálních televizních programů. Šíření může probíhat zejména prostřednictvím radiových zařízení, satelitních nebo kabelových systémů. Pravidla týkající se povinností veřejnoprávní služby TV2 A/S a dříve TV2 stanoví dánský ministr kultury.

4.

Kromě veřejnoprávních vysílacích společností působí na celostátním dánském televizním trhu několik komerčních televizních společností. Jedná se především o společnost Viasat Broadcasting UK Ltd (dále jen „Viasat“) a o celek tvořený společnostmi SBS TV A/S a SBS Danish Television Ltd.

5.

TV2 byla založena s pomocí úročeného státního úvěru a její činnost měla být stejně jako v případě DR financována z výnosu z koncesionářských poplatků, které hradí všichni dánští televizní diváci. Dánský zákonodárce však rozhodl, že na rozdíl od DR bude mít TV2 též možnost využívat zejména výnosu z reklamní činnosti.

6.

Systém financování TV2 byl na základě stížnosti podané dne 5. dubna 2000 společností SBS Broadcasting SA/TV Danmark přezkoumán Komisí v rozhodnutí 2006/217/ES ze dne 19. května 2004 o opatřeních učiněných Dánskem ve prospěch [TV2] (Úř. věst. 2006, L 85, s. 1, a oprava Úř. věst. 2006, L 368, s. 112, dále jen „rozhodnutí TV2 I“). Toto rozhodnutí se týkalo období od roku 1995 do roku 2002 a vztahovalo se zejména na prostředky z koncesionářských poplatků a převody z fondů pověřených financováním TV2 (TV2-Fonden a Radiofonden).

7.

Po přezkoumání dotčených opatření došla Komise k závěru, že představují státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Komise mimoto rozhodla, že výše uvedené podpory, přiznané TV2 v letech 1995 až 2002 Dánským královstvím, jsou slučitelné s vnitřním trhem v souladu s čl. 106 odst. 2 SFEU, s výjimkou částky 628,2 milionu dánských korun (DKK) (přibližně 84,45 milionu eur), kterou označila za „nadměrnou kompenzaci“. Dánskému království nařídila zajistit, aby od TV2 A/S, která mezitím nahradila TV2, získalo tuto částku i s úroky zpět.

8.

Rozhodnutí TV2 I bylo předmětem čtyř žalob na neplatnost podaných na jedné straně společností TV2 A/S (věc T‑309/04) a Dánským královstvím (věc T‑317/04) a na druhé straně konkurenty TV2 A/S, a sice společností Viasat (věc T‑329/04) a společnostmi SBS TV a SBS Danish Television (věc T‑336/04).

9.

Rozsudkem ze dne 22. října 2008, TV2/Danmark a další v. Komise (T‑309/04, T‑317/04, T‑329/04 a T‑336/04, dále jen „rozsudek TV2 I“, EU:T:2008:457), Tribunál uvedené rozhodnutí zrušil. V tomto rozsudku Tribunál shledal, že Komise správně došla k závěru, že úkol veřejné služby svěřený TV2 odpovídá definici služeb obecného hospodářského zájmu v oblasti vysílání. Konstatoval však také, že rozhodnutí TV2 I je stiženo několika protiprávnostmi, které v konečném důsledku vedly k jeho zrušení.

10.

Tribunál zkoumal, zda opatření zavedená rozhodnutím TV2 I zahrnují státní prostředky, a konstatoval, že Komise neodůvodnila své rozhodnutí, pokud jde o faktické zohlednění příjmů z reklamy v letech 1995 a 1996 jako státních prostředků.

11.

Komise po zrušení rozhodnutí TV2 I znovu přezkoumala dotčená opatření. Při té příležitosti se obrátila na Dánské království i TV2 A/S a kromě toho obdržela připomínky třetích stran.

12.

Komise zveřejnila výsledek nového přezkumu dotčených opatření ve sporném rozhodnutí.

13.

Toto rozhodnutí se týká opatření přijatých vůči společnosti TV2 v letech 1995 až 2002. Komise nicméně v rámci své analýzy zohlednila rovněž rekapitalizační opatření přijatá v roce 2004 v návaznosti na vydání rozhodnutí TV2 I.

14.

Ve sporném rozhodnutí Komise setrvala na svém stanovisku ohledně kvalifikace dotčených opatření jako státních podpor ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU posktytnutých společnosti TV2. Nejprve potvrdila, že příjmy z reklamy za roky 1995 a 1996 představují státní prostředky, a poté, po ověření existence selektivní výhody, dospěla k závěru, že dotyčná opatření nesplňují druhou a čtvrtou podmínku, které požadoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 24. července 2003, Altmark Trans at Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00, EU:C:2003:415). Naproti tomu třebaže v rozhodnutí TV2 I došla k závěru, že částka 628,2 milionu DKK (přibližně 84,45 milionu eur) představuje nadměrnou kompenzaci neslučitelnou s čl. 106 odst. 2 SFEU, ve sporném rozhodnutí měla Komise za to, že tato částka představovala pro společnost TV2 A/S kapitálovou rezervu.

15.

Článek 1 výroku tohoto rozhodnutí zní takto: „Opatření učiněná Dánskem ve prospěch [TV2] mezi rokem 1995 a rokem 2002 formou prostředků z koncesionářských poplatků a dalších opatření uvedených v tomto rozhodnutí jsou slučitelná s vnitřním trhem ve smyslu čl. 106 odst. 2 [SFEU]“.

16.

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 30. prosince 2011 podala TV2 A/S žalobu znějící na částečné zrušení sporného rozhodnutí.

17.

Společnost TV2 A/S navrhla, aby Tribunál zrušil sporné rozhodnutí v rozsahu, v němž Komise konstatuje, že dotčená opatření představují státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

18.

Podpůrně TV2 A/S navrhla, aby Tribunál sporné rozhodnutí zrušil zejména z toho důvodu, že Komise měla za to, že příjmy z reklamy v letech 1995 a 1996 vyplacené společnosti TV2 prostřednictvím TV2-Fonden představovaly státní podpory.

19.

Napadeným rozsudkem a zejména jeho body 175, 176 a 210 až 220 Tribunál zrušil z uvedeného důvodu sporné rozhodnutí a žalobu ve zbývající části zamítl.

20.

Na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňuje Komise jediný důvod, kterým v podstatě tvrdí, že v rámci přezkumu toho, zda příjmy z reklamy v letech 1995 a 1996 převedené ze společnosti TV2 Reklame na společnost TV2, prostřednictvím TV2-Fonden, představují státní podporu, se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když vyložil nesprávně pojem „státní prostředky“ uvedený v čl. 107 odst. 1 SFEU.

21.

Komisi podporuje společnost Viasat a Kontrolní úřad ESVO.

22.

TV2 A/S a Dánské království nesouhlasí s argumentací Komise a v podstatě tvrdí, že Tribunál se při zrušení sporného rozhodnutí v rozsahu, v němž kvalifikovalo dotčené příjmy jako „státní podporu“, nedopustil nesprávného právního posouzení. TV2 A/S a Dánské království poukazují na to, že v dané době byla kontrola dánského státu nad těmito příjmy teoretická, a argumentace Komise vychází z nesprávného výkladu dánského práva. Podle jejich názoru se Tribunál srovnáním projednávané věci s rozsudkem ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160), nedopustil nesprávného právního posouzení. Dánské království má konečně za to, že Tribunál rozlišuje mezi dotčenými příjmy z reklamy a prostředky pocházejícími z audiovizuálního poplatku převedené z TV2-Fonden na společnost TV2 odůvodněně.

23.

V souladu s čl. 76 odst. 2 svého jednacího řádu Soudní dvůr učinil závěr, že po skončení ústní části řízení má dostatečné podklady pro rozhodnutí a ústní jednání tedy není nezbytné.

24.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora kvalifikace jako „podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU vyžaduje, aby byly splněny všechny podmínky uvedené v tomto ustanovení ( 4 ).

25.

Uvedené ustanovení uvádí čtyři podmínky. Zaprvé se musí jednat o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků. Zadruhé tento zásah musí být způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí musí zvýhodňovat svého příjemce. Začtvrté musí zásah narušovat nebo být s to narušit hospodářskou soutěž ( 5 ).

26.

Kasační opravný prostředek se týká pouze první z těchto podmínek, tedy toho, že podle ustálené judikatury Soudního dvora lze výhody kvalifikovat jako „podpory“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU pouze tehdy, pokud jsou poskytnuty přímo či nepřímo ze státních prostředků a jsou přičitatelné státu ( 6 ).

27.

Pokud jde zaprvé o přičitatelnost opatření, v projednávané věci je nesporné, že na orgány veřejné správy musí být nahlíženo tak, že se podílely na přijetí tohoto opatření ( 7 ).

28.

Pokud jde zadruhé o požadavek, aby zvýhodnění bylo poskytnuto přímo či nepřímo ze státních prostředků, tento požadavek neznamená, jak vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora, že je nezbytné ve všech případech prokázat, že došlo k převodu státních prostředků, aby zvýhodnění poskytnuté jednomu nebo několika podnikům mohlo být považováno za „státní podporu“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU ( 8 ).

29.

Judikatura Soudního dvora totiž pod tento pojem „státní podpora“ zahrnuje vedle zvýhodnění poskytovaných přímo státem i podpory poskytované prostřednictvím veřejnoprávních nebo soukromých organizací, které byly tímto státem určeny nebo zřízeny za účelem správy podpory ( 9 ). Unijní právo totiž nemůže připustit, aby samotné zřízení samostatných organizací pověřených rozdělováním podpor umožňovalo obcházet pravidla týkající se státních podpor ( 10 ).

30.

Právě s těmito úvahami na paměti budu zkoumat, zda Tribunál při rozhodnutí, že Komise se tím, že ve sporném rozhodnutí kvalifikovala příjmy z reklamy v letech 1995 a 1996 převedené ze společnosti TV2 Reklame na společnost TV2, prostřednictvím TV2-Fonden, jako „státní prostředky“, dopustila nesprávného právního posouzení, správně vyložil tento pojem „státní prostředky“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

31.

Po tomto upřesnění je bez dalšího třeba uvést, že TV2 A/S ani dánská vláda nezpochybňují jakkoliv podloženou argumentací první ( 11 ) a druhé ( 12 ) odůvodnění uvedené Komisí. Svou odpověď soustředí spíše na třetí odůvodnění ( 13 ), které uvedla, přičemž tvrdí, že TV2 Reklame a TV2-Fonden sloužily výhradně jako převodní kanály, které měly převést společnosti TV2 prostředky od inzerujících zákazníků, aniž se dánské orgány jakkoliv podílely na rozhodnutí o takovém určení těchto prostředků.

32.

Z judikatury přitom vyplývá, že neexistence prostoru pro uvážení správy, pokud jde o použití prostředků směrovaných prostřednictvím veřejnoprávních subjektů je irelevantní, pokud právní předpisy, na jejichž základě k převodu došlo, stanoví podrobně způsob, jakým mají být prostředky směrovány (rozsudek Itálie v. Komise, 173/73, EU:C:1974:71, bod 35, a usnesení Elcogás, C‑275/13, nezveřejněné, EU:C:2014:2314, bod 33).

33.

Dále a obecněji je podle mého názoru každopádně třeba odmítnout argumentaci společnosti TV2 A/S a Dánského království jakožto argumentaci, která je v rámci kasačního opravného prostředku nepřípustná, jelikož se týká především skutkového stavu věci a výkladu dánského práva ( 14 ), nebo v rozsahu, v němž obsahuje nové důvody – jako například ten, že „rozhodující je hospodářská realita režimu“, jelikož nebyly nikdy předloženy Tribunálu.

34.

Komise tvrdí, že Tribunál se tím, že v bodech 210 a 211 napadeného rozsudku nepřipustil, že prostředky společnosti TV2 Reklame představují státní prostředky, ačkoliv jde o veřejnoprávní společnost, jejímž jediným akcionářem je dánský stát, a byla tak plně pod kontrolou tohoto státu a k jeho dispozici, dopustil nesprávného právního posouzení a vyložil tak judikaturu týkající se pojmu „státní prostředky“ veřejnoprávních podniků příliš restriktivně.

35.

Jak plyne z judikatury, kterou jsem právě citoval, úroveň zásahu a kontroly veřejných orgánů je klíčová pro to, zda dotčené prostředky jsou státními prostředky ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

36.

Připomínám, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 16. května 2002, Komise v. Francie, zvaném Stardust Marine (C‑482/99, EU:C:2002:294, bod 37), rozhodl, že „z judikatury Soudního dvora vyplývá, že [čl. 107 odst. 1 SFEU] zahrnuje veškeré finanční prostředky, které mohou veřejné orgány skutečně použít k podpoře podniků, aniž je rozhodné, zda tyto prostředky trvale patří do majetku státu, či nikoli. I když tedy částky odpovídající předmětnému opatření nejsou trvale ve vlastnictví státu, skutečnost, že zůstávají trvale pod veřejnou kontrolou, a tudíž k dispozici příslušným vnitrostátním orgánům, tak postačuje k tomu, aby byly kvalifikovány jako státní prostředky“ ( 15 ).

37.

Soudní dvůr tím, že v bodě 38 téhož rozsudku judikoval, že „Komise tím, že ve sporném rozhodnutí konstatovala, že prostředky veřejnoprávních podniků, jako jsou prostředky Crédit Lyonnais a jejích dceřiných společností, jsou pod kontrolou státu, a ten je má tudíž k dispozici, nevyložil pojem ‚státní prostředky‘ uvedený v čl. 107 odst. 1 SFEU] nesprávně. Stát totiž může prostřednictvím výkonu svého dominantního vlivu na takové podniky nasměrovat použití jejich prostředků k případnému financování zvláštních výhod ve prospěch jiných podniků“ (viz rovněž rozsudek ze dne 17. července 2008, Essent Netwerk Noord a další, C‑206/06, EU:C:2008:413, bod 66).

38.

Odkazuji rovněž na bod 25 rozsudku ze dne 19. prosince 2013, Association Vent De Colère! a další (C‑262/12, EU:C:2013:851), podle něhož „finanční prostředky pocházející z povinných příspěvků uložených právními předpisy členského státu, které jsou spravované a rozdělované v souladu s těmito právními předpisy, lze považovat za státní prostředky ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, i když jsou spravovány subjekty, které jsou od veřejné moci oddělené“ ( 16 ).

39.

V projednávaném případě je přitom nesporné, že stát (Dánské království) byl jediným akcionářem akciové společnosti TV2 Reklame, jelikož kapitál vložil do společnosti stát a ministr kultury musel schvalovat stanovy společnosti a jejich změny. TV2 Reklame byla tedy plně pod kontrolou státu ( 17 ).

40.

Skutečnost, že – jak uvádí judikatura Soudního dvora, kterou jsem právě citoval – prostředky veřejnoprávní společnosti, která je plně vlastněna a kontrolována státem, jsou státní prostředky ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, je podle mne dostatečným důvodem k tomu, abych navrhl zrušení napadeného rozsudku. Pro úplnost posoudím i ostatní důvody, které povedou k témuž závěru.

41.

V napadeném rozsudku (body 202 a 203) Tribunál zmínil svůj rozsudek ze dne 12. prosince 1996, Air France v. Komise, T‑358/94, EU:T:1996:194. V této věci dceřiná společnost francouzské zvláštní veřejnoprávní organizace, zřízené zákonem (Caisse des dépôts et consignations-participations, dále jen „CDC-P“), získala téměř celý kapitál společnosti Air France a vyvstala otázka, zda prostředky použité za účelem tohoto nabytí lze považovat za státní prostředky, když se jednalo o prostředky soukromého původu, které veřejnoprávní subjekt pouze spravoval a vkladatelé těchto prostředků mohli kdykoliv požadovat jejich vrácení.

42.

Ačkoliv podle francouzských orgánů byla CDC-P subjektem nezávislým na vládě, Tribunál v napadeném rozsudku připomněl, že v rozsudku ze dne 12. prosince 1996, Air France v. Komise (T‑358/94, EU:T:1996:194), rozhodl, že čl. 107 odst. 1 SFEU zahrnuje veškeré finanční prostředky, které veřejný sektor může, vzhledem k tomu, že nad těmito prostředky má kontrolu, skutečně použít k podpoře podniků, aniž je rozhodné, zda tyto prostředky trvale patří do majetku uvedeného sektoru, či nikoli.

43.

Tribunál poté v bodech 205 až 207 napadeného rozsudku konstatoval, že toto pravidlo bylo následně potvrzeno v rozsudku Soudního dvora ze dne 16. května 2000, Ladbroke Racing v. Komise (C‑83/98 P, EU:C:2000:248).

44.

V bodě 208 napadeného rozsudku Tribunál z judikatury citované v bodě 201 téhož rozsudku ( 18 ) ve spojení s rozsudky ze dne 12. prosince 1996, Air France v. Komise (T‑358/94, EU:T:1996:194), a Ladbroke Racing v. Komise (C‑83/98 P, EU:C:2000:248), překvapivě vyvodil, že prostředky, které pocházejí od třetích osob mohou představovat státní prostředky pod podmínkou, že buď je jejich vlastníci dali dobrovolně k dispozici státu (jak učinili vkladatelé u CDC-P v uvedneém rozsudku Air France v. Komise), nebo se jich jejich vlastníci vzdali (jako výhry nevyžádané sázkaři ve věci, v níž byl vydán rozsudek Ladbroke Racing v. Komise), a v bodech 211 a 212 napadeného rozsudku z toho poté dovodil, že příjmy z reklamy, o které se jedná v projednávané věci, pocházely od inzerentů, kteří si koupili reklamní čas na TV2, a o těchto prostředcích tedy nelze mít za to, že jsou pod kontrolou dánského státu, jelikož nebyly dány dobrovolně k dispozici státu jejich vlastníky ani se jich jejich vlastníci nevzdali a nejsou de facto spravovány státem.

45.

Neztotožňuji se s tímto odůvodněním, a to ze dvou důvodů.

46.

Na rozdíl od toho, co uvádí napadený rozsudek, je původ konkrétních prostředků a jejich původně soukromá povaha (v projednávaném případě peníze zaplacené podniky, které si přejí mít reklamu na TV2) irelevantní, pokud se jedná o posouzení právní otázky, zda jsou prostředky, které přešly do jiných rukou a jsou v držení a pod kontrolou subjektu plně vlastněného státem, „státní“ prostředky, či nikoliv.

47.

Tribunál se tedy dopustil nesprávného právního posouzení (zejména v bodech 208, 211 a 212 napadeného rozsudku), když položil důraz na jiné skutečnosti než samotné prostředky (a konkrétně jejich původ).

48.

Článek 107 odst. 1 SFEU totiž „zahrnuje veškeré finanční prostředky, které mohou veřejné orgány skutečně použít k podpoře podniků, aniž je rozhodné, zda tyto prostředky trvale patří k majetku státu, či nikoli. Proto i když částky odpovídající předmětnému opatření nejsou trvale ve vlastnictví veřejné správy, skutečnost, že zůstávají trvale pod její kontrolou, a tudíž k dispozici příslušným vnitrostátním orgánům, postačuje k tomu, aby byly kvalifikovány jako státní prostředky“ ( 19 ).

49.

To, že je irelevantní, zda se jedná o prostředky generované činností podniku nebo prostředky převedené státem, za předpokladu, že nad nimi má stát kontrolu a má je k dispozici (rozsudek ze dne 16. května 2002, Komise v. Francie, zvaný Stardust Marine (C‑482/99, EU:C:2002:294, bod 38), ilustruje dokonale bod 33 rozsudku ze dne 8. května 2003, Itálie a SIM 2 Multimedia v. Komise (C‑328/99 a C‑399/00, EU:C:2003:252), který zní takto: „finanční prostředky společnosti podle soukromého práva jako je Friulia, vlastněné z 87 % územní veřejnoprávní korporací, jako je region Furlansko-Julské Benátsko, a jednající pod kontrolou této korporace, lze považovat za státní prostředky ve smyslu [čl. 107 odst. 1 SFEU] […]. Skutečnost, že Friulia by se podílela svými vlastními prostředky, je v tomto ohledu irelevantní. K tomu, aby tyto prostředky byly kvalifikovány jako státní prostředky, totiž postačuje, že zůstávají trvale pod veřejnou kontrolou, a tudíž k dispozici příslušným veřejným orgánům, jak je tomu zdá se v projednávaném případě“ (viz rovněž rozsudek ze dne 21. března 1991, Itálie v. Komise, C‑303/88, EU:C:1991:136, body 11 až 14).

50.

Budu citovat ještě rozsudek ze dne 17. července 2008, Essent Netwerk Noord a další, C‑206/06, EU:C:2008:413. V bodě 70 tohoto rozsudku Soudní dvůr uvádí, že „[n]ení významné, že tato společnost zároveň soustřeďovala vybíraný poplatek, spravovala vybrané prostředky a byla beneficientem části těchto prostředků. Mechanismus stanovený zákonem, a konkrétněji vyúčtování ověřené účetním, umožňují oddělit tyto jednotlivé role a kontrolovat využívání prostředků. Z toho vyplývá, že dokud si tato určená společnost nepřidělí částku 400 milionů [nizozemských guldenů (NLG) (181512086,40 eura)], tedy do okamžiku, od kterého je má k volné dispozici, zůstává tato částka pod veřejnou kontrolou, a tudíž k dispozici státních orgánů, což je postačující k tomu, aby byla kvalifikována jako státní prostředky“ (zvýraznění provedeno autorem tohoto stanoviska).

51.

Již v roce 1993 si generální advokát M. Darmon ( 20 ) představoval „ustanovení pocházející od státu, které ukládá jednotlivcům – spotřebitelům, pracovníkům, obchodním společnostem nebo jakékoliv jiné kategorii soukromých osob – platit částky takovému podniku nebo takovému specifickému průmyslovému odvětví“. Podle jeho názoru „ratio legis článku [107], tj. zachovat rovné podmínky hospodářské soutěže mezi konkurenčními hospodářskými subjekty, vyžaduje, aby bylo takové opatření označeno za podporu. ‚Státní‘ charakter, který v sobě má čl. [107] odst. 1, se týká spíše orgánu, který je původcem opatření – stát a od něj odvozené entity – které takto narušuje běžné tržní podmínky, než subjektu nebo osoby, které podporu financují. Příjmy státu plynou od soukromých osob prostřednictvím přímých či nepřímých daní, a v konečném důsledku, ať jsou povaha a počet prostředníků jakékoliv, financování podpory, více či méně rozloženě, leží stejně na jednotlivcích a hospodářských subjektech. Podle mého názoru, a jak bylo konstatováno v rozsudku [ze dne 22. března 1977, Steinike a Weinlig, 78/76, EU:C:1977:52], ‚je třeba zohlednit především dopady podpory na zvýhodněné podniky nebo výrobce‘ […]. K původu prostředků tedy nemusí být nijak zvlášť přihlíženo. […] Jakmile je podnik zvýhodněn v důsledku výjimečného opatření, které vyplývá z konkrétního jednání státu, bez ohledu na původ financování jsou dotčeny podmínky hospodářské soutěže a musí se tedy uplatnit články [107 a 108 SFEU]“.

52.

Souhlasím rovněž s tím, co uvádí Komise ve svém sdělení o pojmu „státní podpora“ ( 21 ), a sice že „[p]ůvod prostředků není důležitý, jsou-li před tím, než jsou přímo či nepřímo převedeny na příjemce, pod veřejnou kontrolou, a jsou tudíž k dispozici vnitrostátním orgánům [ ( 22 )], a to i když se tyto prostředky nestávají vlastnictvím orgánu veřejné moci [ ( 23 )]. […] O převod státních prostředků se […] jedná v případě, kdy poplatky hrazené soukromými osobami procházejí veřejnoprávním nebo soukromým subjektem, který je určen k jejich rozdělování příjemcům. […] Tak je tomu […] i tehdy, je-li k vybírání těchto poplatků jménem státu jmenován [pověřen] soukromý subjekt, který je rozděluje příjemcům, aniž by tento subjekt mohl používat výnosy z poplatků k jiným účelům, než stanoví zákon. V tomto případě zůstávají dotyčné částky pod veřejnou kontrolou, a jsou tudíž k dispozici vnitrostátním orgánům, což je dostatečný důvod k tomu, aby se považovaly za státní prostředky [rozsudek ze dne 17. července 2008, Essent Netwerk Noord, C‑206/06, EU:C:2008:413, body 69 až 75]. Jelikož se tato zásada vztahuje na veřejnoprávní subjekty i soukromé podniky pověřené výběrem poplatků a zpracováním plateb, změna postavení zprostředkovatele z veřejnoprávního subjektu na soukromý subjekt nemá pro kritérium týkající se státních prostředků žádný význam, jestliže stát tento subjekt i nadále přísně sleduje [ ( 24 )]“.

53.

O zcela jinou situaci šlo ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 15. července 2004, Pearle a další, C‑345/02, EU:C:2004:448, bod 37, v němž Soudní dvůr judikoval, že „[z]e spisu […] vyplývá, že iniciativa pro uspořádání a realizaci dotyčné reklamní kampaně vyšla od [Nederlandse Unie van Opticiens], soukromého sdružení optiků, a nikoli od HBA [(Hoofdbedrijfschap Ambachten), veřejnoprávní profesní organizace]. […] HBA sloužila pouze jako nástroj pro výběr a použití shromážděných prostředků ve prospěch výhradně obchodního cíle, který byl předem stanovený příslušnými profesními kruhy a který nebyl v žádném případě součástí politiky definované nizozemskými orgány“ (zvýraznění provedeno autorem tohoto stanoviska).

54.

Abych uvedl další příklad tohoto druhu, zmíním rozhodnutí Komise Univerzální bankovní služby ( 25 ). V bodě 23 tohoto rozhodnutí uvádí Komise toto: příspěvky, které platí banky (tedy soukromoprávní podniky) bance POCA jako důkaz jejich společenské odpovědnosti, jsou dobrovolné. Ne všechny banky v praxi přispívají. Shromážděné prostředky státem pouze procházejí a stát nemá žádnou posuzovací pravomoc, pokud jde o jejich určení (to znamená, že stát nemá nad těmito příspěvky kontrolu). Příspěvky jsou převedeny bance POCA v plném rozsahu. Nepředstavují tedy státní prostředky (třebaže státem procházejí, než jsou převedeny jejich konečnému příjemci) a nejedná se o podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU („The contributions which will be paid by the banks [i.e. by private undertakings] to the POCA bank as evidence of their social responsibility are voluntary. In practice, not all banks are contributing. The funds collected pass simply through the hands of the State who has no discretion for their allocation [i.e. those contributions are not controlled by the State]. They are transferred integrally to the POCA bank. They therefore do not constitute State resources [even if they pass through the hands of the State en route to the ultimate beneficiary] and are not an aid under [Article 107(1) TFEU]“) (zvýraznění provedeno autorem tohoto stanoviska).

55.

Tribunál se v bodě 208 napadeného rozsudku nesprávně snaží dovodit z obou rozsudků Soudního dvora, že musí být splněna jedna či druhá ze dvou „nových“ a dodatečných podmínek (viz bod 44 tohoto stanoviska), aby byly prostředky pocházející od třetích osob považovány za státní prostředky.

56.

Domnívám se (stejně jako Komise), že výše uvedená judikatura neobsahuje nic, co by svědčilo pro závěr, že prostředky veřejnoprávních podniků lze považovat za státní prostředky ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU pouze tehdy, pokud je jejich vlastníci dali dobrovolně k dispozici státu nebo se jich jejich vlastníci vzdali a jsou de facto spravovány státem.

57.

Každopádně to nijak nevyplývá z judikatury relevantní za okolností projednávané věci, a sice z rozsudku ze dne 16. května 2002, Francie v. Komise, zvaném Stardust Marine (C‑482/99, EU:C:2002:294, body 37 a 38), který je ostatně pozdější než oba rozsudky, o něž se snaží opírat napadený rozsudek.

58.

Kromě toho, jak uvedl Kontrolní úřad ESVO, zatímco druhá z podmínek navrhovaných Tribunálem (o opuštěných prostředcích) zjevně nemá s okolnostmi projednávaného případu žádnou souvislost, první podmínka (dobrovolné poskytnutí k dispozici) dokonce naráží na novější judikaturu Tribunálu.

59.

V rozsudku ze dne 27. září 2012, Francie v. Komise (T‑139/09, EU:T:2012:496), proti kterému nebyl podán kasační opravný prostředek, Tribunál (šestý senát) totiž rozhodl (v bodech 63 a 64), že pouhá okolnost, že je režim podpor částečně financován dobrovolnými příspěvky soukromého původu nepostačuje k popření existence státních prostředků, protože relevantním kritériem není původ prostředků, nýbrž míra, do jaké veřejný orgán zasahuje do vymezení dotčených opatření a způsobů jejich financování, a to i tehdy, nemají-li příspěvky povinnou povahu.

60.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že k tomu, aby byly předmětné prostředky kvalifikovány jako „státní prostředky“, stačí, aby „zůstávaly trvale pod veřejnou kontrolou, a tudíž k dispozici příslušným vnitrostátním orgánům“ (viz bod 48 tohoto stanoviska).

61.

V tomto ohledu se domnívám, že Tribunál se v bodech 212, 214 a 215 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když v rámci posouzení toho, zda dánský stát vykonával prostřednictvím TV2-Fonden kontrolu nad prostředky převáděnými ze společnosti TV2 Reklame na společnost TV2, vyložil pojem „kontrola“ příliš restriktivně.

62.

Tribunál totiž kladl důraz pouze na možnosti zásahu státu v souvislosti s příjmy z reklamy v rámci převodu prostředků z TV2-Fonden na TV2 a nezohlednil vliv vykonávaný státem v rámci převodu zisku ze společnosti TV2 Reklame na TV2-Fonden (viz rovněž body 80 a 81 odůvodnění sporného rozhodnutí).

63.

Argumenty, které uvádí Tribunál v bodech 214 až 217 napadeného rozsudku, totiž patrně vyžadují, aby ministr kultury měl v projednávané věci pravomoc směrovat prostředky z TV2 Reklame, v jejichž případě rozhodne o zadržení, na jiný účel než převod do TV2-Fonden, aby mohly být považovány za státní prostředky, jelikož jejich převedení do TV2-Fonden, aniž je tento fond povinen převést je TV2, neumožňuje kvalifikovat je jako „státní prostředky“.

64.

Jak však uvedla správně Komise, sám Tribunál v napadeném rozsudku (bod 182) zmiňuje, že z čl. 29 odst. 2 zákona z roku 1994 vyplývá, že TV2-Fonden byl financován ze zisků z reklamy na TV2. Z téhož článku vyplývá také to, že o části zisků společnosti TV2 Reklame, která měla být převedena do TV2-Fonden, rozhodoval ministr kultury ( 26 ). Jak uvedl Tribunál v bodě 181 napadeného rozsudku a jak uvádí bod 81 odůvodnění sporného rozhodnutí, část kumulovaného zisku společnosti TV2 Reklame, která nebyla převedena do TV2-Fonden, mohl ministr kultury – se souhlasem finančního výboru Folketing (dánského parlamentu) – použít k úhradě předchozí státní záruky nebo k jiným kulturním účelům (viz článek 33 zákona z roku 1994 ( 27 )).

65.

Stát měl tedy veškerá práva a plnou kontrolu nad zisky společnosti TV2 Reklame a přímo z právních předpisů vyplývalo, že tyto prostředky mohly sloužit k jiným účelům než k jejich převodu TV2-Fonden.

66.

Vzhledem k tomu, že ministr kultury měl možnost rozhodnout, že prostředky budou využity k jinému účelu než k převodu do TV2-Fonden, je třeba konstatovat, že stát tyto prostředky kontroloval, bez ohledu na to, jakým způsobem se ministr kultury ve skutečnosti rozhodl tyto prostředky během daného roku použít.

67.

Nadto pouze ministr kultury mohl rozhodnout o částce, která má být převedena za daný rok z TV2-Fonden na TV2, jelikož převod prostředků z TV2-Fonden na TV2 mohl proběhnout pouze v souladu s rozpočtovým rámcem TV2, stanoveným ministrem kultury ( 28 ).

68.

Shoduji se tedy s Komisí v tom, že Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že při posuzování existence státních prostředků ( 29 ) nezohlednil skutečnost, že stát měl veškerá práva a plnou kontrolu nad prostředky TV2 Reklame a mohl rozhodovat, zda tyto prostředky mají být převedeny do TV2-Fonden, nebo použity k jiným účelům, například kulturním, a dále tím, že nezohlednil skutečnost, že stát plně kontroloval prostředky TV2-Fonden a mohl tak jednostranně rozhodovat o tom, kdy mají být tyto prostředky převedeny na TV2, jakož i o výši tohoto převodu.

69.

K odůvodnění své argumentace ohledně nedostatečnosti veřejné kontroly vykonávané ze strany dánských orgánů k tomu, aby dotčené prostředky mohly být kvalifikovány jako „státní prostředky“, Tribunál přirovnal projednávanou věc k věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160).

70.

Připomínám, že se jedná o „státní prostředky“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, pokud prostředky soukromého původu procházejí fondem pod veřejnou kontrolou.

71.

Soudní dvůr tak rozhodl, že financování povinnosti výkupu elektřiny prostřednictvím poplatku uloženého odběratelům elektřiny a procházejícím fondem pod kontrolou státu představuje zásah ze státních prostředků ( 30 ).

72.

Soudní dvůr kvalifikoval jako „státní podporu“ rovněž povinnost výkupu elektřiny vyrobené ve větrných elektrárnách prostřednictvím příspěvku na veřejnou službu zásobování elektřinou. Kritérium státních prostředků bylo splněno na základě veřejné kontroly nad fondem financovaným prostřednictvím Contribution au service public de l’électricité (CSPE) a spravovaným Caisse des dépôts et consignations ( 31 ).

73.

Nicméně, jak uvádějí Fromont a Cartier-Bresson, „Soudní dvůr nezůstává pouze u statutu subjektu, kterým procházejí prostředky. Ověřuje v každém jednotlivém případě veřejnou kontrolu nad použitím prostředků. V rozsudku [ze dne 15. července 2004, Pearle a další, C‑345/02, EU:C:2004:448, bod 41], týkajícím se financování reklamní kampaně ve prospěch optiků, byly prostředky na financování této kampaně vybrány od soukromých podniků veřejnoprávní profesní organizací. Soudní dvůr vyloučil kritérium státních prostředků, jelikož tato organizace s příspěvky ‚nikdy nemohla volně nakládat‘, a tyto příspěvky byly ‚povinně určen[y] k financování [reklamní] kampaně‘. Rovněž [francouzská] Conseil d’Etat [Státní rada] vyloučila kvalifikaci státní podpory u vyhlášky, která na základě […] Code rural et de la pêche maritime [zákoník zemědělství a mořského rybolovu] rozšiřovala dohodu o zavedení příspěvků v rámci mezioborové zemědělské organizace. Vycházela z toho, že akce financované z těchto příspěvků byly prováděny samostatně mezioborovou organizací, která je vybírala, aniž byl výnos z příspěvků kdykoliv dán k dispozici veřejným orgánům (CE, 7. května 2008, Coopérative Cooperl Hunaudaye: Rec. CE 2008, tables, s. 605-640. – E. Glaser, Les cotisations volontaires obligatoires perçues par les organisations interprofessionnelles: Dr. adm. 2008, comm. 160). Ze stejných důvodů Soudní dvůr rozhodl, že rozšiřující vyhláška, přijatá v souvislosti s dohodou uzavřenou v rámci profesní organizace v oblasti chovu krůt, nesplňuje kritéria státních prostředků [rozsudek ze dne 30. května 2013, Doux Elevage a Coopérative agricole UKL-ARREE, C‑677/11, EU:C:2013:348]“ (zvýrazněno autorem tohoto stanoviska) ( 32 ).

74.

V rozsudku ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160), Soudní dvůr rovněž vyloučil kvalifikaci jako „státní podpora“, jelikož výhody poskytnuté výrobcům zelené elektřiny byly financovány výlučně soukromými podniky zásobujícími elektřinou, prostřednictvím prostředků, nad nimiž stát neměl nikdy kontrolu, a které tedy „ve skutečnosti nikdy neopouštějí soukromou sféru“ (viz stanovisko generálního advokáta F. Jacobse ve věci PreussenElektra, C‑379/98, EU:C:2000:585, bod 166). Podobně rozsudek ze dne 5. března 2009, UTECA (C‑222/07, EU:C:2009:124, citovaný rovněž Tribunálem v napadeném rozsudku), se týkal stejně jako věc, v níž byl vydán rozsudek ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160), situace, kdy předmětné prostředky nikdy neopustily soukromou sféru.

75.

Jak píše správně Bacon ( 33 ), zásada PreussenElektra se uplatní pouze tehdy, pokud náklady subvence nesou v plném rozsahu soukromé subjekty podléhající výkupní povinnosti, bez jakéhokoliv příspěvku prostřednictvím regulovaného odvodu („[t]he PreussenElektra principle will […] only apply where the cost of the subsidy is borne entirely by the private operators subject to the purchase obligation, without any contribution via a regulated levy“).

76.

Jak vyplývá i z rozsudků ze dne 15. července 2004, Pearle a další (C‑345/02, EU:C:2004:448), a ze dne 30. května 2013, Doux Elevage a Coopérative agricole UKL-ARREE, C‑677/11, EU:C:2013:348, body 32 a 36), zdá se, že ratio decidendi bylo, že výnosy z poplatku nebyly k dispozici státu, ale byly vyhrazeny těm, kdo je platili („the proceeds from the levy were not available to the State, but were ringfenced for the direct benefit of those who paid it“ ( 34 )).

77.

Podle napadeného rozsudku je projednávaná věc blízká rozsudku ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160).

78.

Tribunál nejprve v bodě 209 svého rozsudku konstatoval, že nelze mít za to, že se prostředky nacházejí pod veřejnou kontrolou a představují tedy státní prostředky na základě pouhé skutečnosti, že stát prostřednictvím legislativního opatření ukládá třetí osobě, aby tyto vlastní prostředky používala specifickým způsobem, načež v bodě 213 srovnal skutkové okolnosti projednávané věci se skutkovými okolnostmi věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160), a uvedl, že paralela mezi oběma věcmi spočívá v tom, že „v posledně uvedené věci stát stanovil minimální ceny pro výkup elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů, zatímco v projednávané věci byly dánské orgány oprávněny v podstatě stanovit maximální částku, kterou bude muset TV2 Reklame zaplatit TV2 za poskytnutí televizního vysílacího času zákazníkům TV2 Reklame“.

79.

Já se naopak domnívám ( 35 ), že obě věci se výrazně liší jak po skutkové, tak po právní stránce.

80.

Projednávaná věc se týká převodu prostředků z veřejnoprávního podniku v návaznosti na rozhodnutí přijímané každoročně ministrem kultury, zatímco ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160), se jednalo o obecné legislativní ustanovení týkající se převodů uložených některým podnikům ve prospěch jiné kategorie subjektů (v zásadě soukromých).

81.

Kromě toho, jak uvádí Komise, ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160), nebyla dotčená společnost (PreussenElektra) pověřena spravováním podpory, jelikož neexistoval systém náhrad, prostřednictvím kterého by společnosti, které nesly dodatečné náklady, obdržely z tohoto titulu náhradu.

82.

Řešení zvolené v uvedeném rozsudku tedy nelze použít v situaci, kdy stát vytvořil samostatnou právní entitu, jako je TV2 Reklame, a pověřil ji správou podpory ( 36 ).

83.

Skutkové okolnosti projednávané věci jsou naopak velmi podobné skutkovým okolnostem věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 17. července 2008, Essent Netwerk Noord a další (C‑206/06, EU:C:2008:413).

84.

Veřejnoprávní společnost (SEP) byla pověřena vybíráním částek plynoucích z příplatku, který nizozemský stát zákonem uložil odběratelům elektřiny za účelem boje proti nákladům neslučitelným s trhem. V praxi byl tento příplatek placen správci sítě, který měl každý rok převést výnos z něj na SEP. Ta si poté ponechala částku 400 milionů NLG (181512086,40 eura) k pokrytí nákladů neslučitelných s trhem vzniklých za rok 2000 a zbytek převedla ministerstvu.

85.

Soudní dvůr v této věci nejprve rozhodl, že není významné, že tato určená společnost (SEP) zároveň soustřeďovala vybíraný poplatek, spravovala vybrané prostředky a byla beneficientem části těchto prostředků, jelikož jednotlivé role společnosti SEP je možné oddělit a kontrolovat využívání prostředků, z čehož podle Soudního dvora (bod 70 rozsudku ze dne 17. července 2008, Essent Netwerk Noord a další, C‑206/06, EU:C:2008:413) vyplývá, „že dokud si tato určená společnost nepřidělí částku 400 milionů NLG [181512086,40 eura], tedy do okamžiku, od kterého je má k volné dispozici, zůstává tato částka pod veřejnou kontrolou, a tudíž v dispozici státních orgánů, což je postačující k tomu, aby byla kvalifikována jako státní prostředky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. května 2002, Francie v. Komise, [zvaný Stardust Marine,] C‑482/99, [EU:C:2002:294], bod 37)“.

86.

Soudní dvůr poté upřesnil, že opatření dotčené v uvedené věci se liší od opatření, které bylo předmětem rozsudku ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160), „ve kterém Soudní dvůr v bodě 59 rozhodl, že povinnost soukromých podniků zásobujících elektřinou vykoupit elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů energie za minimální stanovené ceny nezpůsobuje žádný přímý ani nepřímý přesun státních prostředků ve prospěch podniků, které vyrábějí tento typ elektřiny. V tomto posledně uvedeném případě podniky nebyly státem oprávněny, aby spravovaly státní prostředky, ale měly povinnost výkupu za použití svých vlastních finančních prostředků“ (rozsudek ze dne 17. července 2008, Essent Netwerk Noord a další, C‑206/06, EU:C:2008:413, bod 74).

87.

Stejně jako ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 17. července 2008, Essent Netwerk Noord a další (C‑206/06, EU:C:2008:413), je TV2 Reklame samostatný veřejnoprávní subjekt zřízený za účelem shromažďování prostředků prodejem reklamního času na TV2 a správy těchto prostředků.

88.

Stejně je v bodě 32 usnesení ze dne 22. října 2014, Elcogás (C‑275/13, nezveřejněné, EU:C:2014:2314), uvedeno, že „na rozdíl od věci v původním řízení, ve věci, v níž byl vydán rozsudek [ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160)], zaprvé soukromé podniky měly pouze povinnost výkupu prostřednictvím svých vlastních finančních prostředků [(v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. července 2008, Essent Netwerk Noord a další, C‑206/06, EU:C:2008:413, bod 74)]. Zadruhé dotčené finanční prostředky nemohly být považovány za státní prostředky, neboť nikdy nebyly pod veřejnou kontrolou a neexistoval žádný státem zavedený a regulovaný mechanismus kompenzace dodatečných nákladů, které nesou soukromé podniky, prostřednictvím kterého by tento stát zaručoval těmto podnikům pokrytí těchto dodatečných nákladů [(v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Association Vent De Colère! a další, C‑262/12, EU:C:2013:851, bod 36)]“.

89.

Tytéž úvahy platí ostatně pro TV2-Fonden, neboť se jedná o veřejnoprávní subjekt a ministr kromě toho mohl prostředky fondu disponovat.

90.

Stejně jako v rozsudcích uvedených v poznámce pod čarou 36 uvedené výše zavedl zákonodárce režim, na základě kterého veřejnoprávní společnosti (v tomto případě TV2 Reklame) náleží kompenzace za podporu, kterou spravuje, v tomto případě v podobě práva prodávat reklamní čas na TV2.

91.

Na TV2 Reklame se kromě toho nevztahovala povinnost koupě od TV2 prostřednictvím vlastních finančních prostředků, na rozdíl od toho, jak tomu bylo v případě rozsudku ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160). Z dánských právních předpisů naopak vyplývá, že TV2 musela poskytnout reklamní časy k dispozici TV2 Reklame, a TV2 Reklame tedy nebyla povinna nakoupit tyto reklamní časy na TV2 za předem stanovenou cenu, jako tomu bylo u uvedeného rozsudku.

92.

Z toho plyne, že Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že projednávaná věc je srovnatelná s věcí, v níž byl vydán rozsudek ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160), přičemž tento nesprávný výklad hrál zásadní roli v Tribunálem uvedeném odůvodnění zrušení sporného rozhodnutí.

93.

Souhlasím s Komisí v tom, že rozlišování, které Tribunál činí mezi původem příjmů z reklamy převáděných z TV2 Reklame na TV2 prostřednictvím TV2-Fonden a původem prostředků plynoucích z audiovizuálního poplatku převáděných z TV2-Fonden na TV2, není v projednávaném případě odůvodněné ani logické.

94.

Je totiž obtížné určit, v čem se liší prostředky pocházející z platby, kterou zákon ukládá soukromým uživatelům za přístup k veřejnoprávním televizním kanálům, od platby ze strany soukromých inzerentů za získání reklamního času v těchto médiích. V obou případech se jedná o prostředky pocházející od třetích osob placené veřejnoprávnímu podniku, ať již DR, nebo TV2 Reklame, za protiplnění.

95.

Nesprávná právní posouzení, na která jsem poukázal, patří k důvodům, na základě kterých dospěl Tribunál k závěru, že s oběma druhy prostředků musí být zacházeno rozdílně, třebaže pokud jde o jejich původ, se nacházely ve stejné situaci.

96.

Konečně, souhlasím s Komisí, že z bodu 211 napadeného rozsudku vyplývá, že Tribunál zřejmě směšuje pojmy „státní prostředky“ a „zvýhodnění“ (viz v tomto ohledu body 175 až 220 napadeného rozsudku).

97.

Otázka, zda převod předmětných prostředků představuje zvýhodnění, přitom nemá význam pro to, zda tyto prostředky musí být považovány za „státní prostředky“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Tato otázka se může týkat pouze jiné ze čtyř podmínek požadovaných pro konstatování existence státní podpory, ve smyslu tohoto článku, a sice toho, že dotčené opatření je selektivní, to znamená, zvýhodňuje „určité podniky nebo určitá odvětví výroby“.

98.

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, který se použije na řízení o kasačním opravném prostředku na základě čl. 184 odst. 1 uvedeného jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise a společnost Viasat požadovaly, aby společnosti TV2 A/S byla uložena náhrada nákladů řízení a ta neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit jí náhradu nákladů tohoto řízení. Podle čl. 140 odst. 1 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Dánské království jakožto vedlejší účastník řízení před Tribunálem ponese vlastní náklady řízení. Podle čl. 140 odst. 2 uvedeného jednacího řádu, který se rovněž použije na řízení o kasačním opravném prostředku na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, ponese Kontrolní úřad ESVO vlastní náklady řízení, když vstoupil do řízení jako vedlejší účastník. Kontrolní úřad ESVO tedy ponese vlastní náklady řízení.

99.

Z těchto důvodů navrhuji Soudnímu dvoru, aby svým rozhodnutím: