EUR-Lex Access to European Union law

Back to EUR-Lex homepage

This document is an excerpt from the EUR-Lex website

Document 62015CC0182

Stanovisko generálního advokáta Y. Bota přednesené dne 10. května 2016.

Digital reports (Court Reports - general)

ECLI identifier: ECLI:EU:C:2016:330

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

YVESE BOTA

přednesené dne 10. května 2016 ( 1 )

Věc C‑182/15

Alexej Petruhhin

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Augstākā tiesa (Nejvyšší soud, Lotyšsko)]

„Řízení o předběžné otázce — Občanství Evropské unie — Článek 18 první pododstavec a čl. 21 odst. 1 SFEU — Žádost o vydání státního příslušníka členského státu, který se nachází na území jiného členského státu, do Ruska — Odmítnutí členského státu vydávat vlastní státní příslušníky — Rozdílné zacházení na základě státní příslušnosti — Odůvodnění — Boj proti beztrestnosti — Ověřování záruk stanovených v čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie“

1. 

Vydávání může být definováno jako mezinárodní postup vzájemné represivní pomoci, kdy jeden stát žádá jiný stát, aby mu předal osobu, která se nachází na území druhého státu, za účelem jejího trestního stíhání, jejího postavení před soud, nebo byla-li již odsouzena, za účelem výkonu jejího trestu.

2. 

Projednávaná věc se týká žádosti Ruské federace směřované Lotyšské republice o vydání estonského státního příslušníka, který byl zadržen na území Lotyšské republiky.

3. 

Soudní dvůr je v podstatě vyzván, aby rozhodl, zda lze ochranu před vydáváním, které požívají lotyšští státní příslušníci podle vnitrostátního práva a dvoustranné dohody uzavřené s Ruskou federací podle pravidel Smlouvy o FEU týkajících se občanství Unie rozšířit na státní příslušníky dalších členských států.

4. 

Řada členských států, mezi nimiž Lotyšská republika, ve vnitrostátním právu, jakož i v mezinárodních úmluvách, jichž jsou stranami, stanoví zásadu, na jejímž základě odmítají vydávat své státní příslušníky. Pokud je žádost o vydání určena členskému státu a pokud se tato žádost týká občana Unie, který není státním příslušníkem tohoto státu, vede tato zásada k rozdílnému zacházení mezi státními příslušníky uvedeného státu a příslušníky dalších členských států. Nicméně se domnívám, že takové rozdílné zacházení nepředstavuje diskriminaci na základě státní příslušnosti, která je v rozporu s čl. 18 prvním pododstavcem SFEU, je-li prokázáno, že se tyto dvě kategorie státních příslušníků nenacházejí ve srovnatelné situaci vzhledem k cíli, kterým je boj proti beztrestnosti osob podezřelých ze spáchání trestného činu ve třetím státě.

I – Právní rámec

A – Unijní právo

5.

Článek 19 Listiny základních práv Evropské unie ( 2 ), nadepsaný „Ochrana v případě vystěhování, vyhoštění nebo vydání“, v odstavci 2 stanoví:

„Nikdo nesmí být vystěhován, vyhoštěn ani vydán do státu, v němž mu hrozí vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

B – Lotyšské právo

6.

Lotyšská ústava v čl. 98 třetí větě stanoví:

„Lotyšští občané nemohou být vydáni do jiných zemí, s výjimkou případů stanovených v mezinárodních smlouvách ratifikovaných Saeima (lotyšský parlament), pokud vydáním nedojde k porušení základních lidských práv zakotvených v ústavě.“

7.

Podle článku 4 Krimināllikums (trestní zákoník, dále jen „lotyšský trestní zákoník“):

„1.   Lotyšští občané a lotyšští neobčané[ ( 3 )], jakož i cizinci mající povolení k trvalému pobytu v Lotyšsku, musí na lotyšském území na základě tohoto zákona odpovídat za čin spáchaný na území jiného státu nebo mimo vnitrostátní území bez ohledu na to, zda je tento čin považován za trestný čin a podléhá sankcím v místě, kde byl spáchán.

[...]

3.   Cizinci, kteří nemají povolení k trvalému pobytu v Lotyšsku, kteří na území jiného státu spáchali závažné nebo zvlášť závažné trestné činy proti zájmům Lotyšské republiky nebo jejím obyvatelům, musí být bez ohledu na právní předpisy státu, na jehož území ke spáchání trestného činu došlo, trestně odpovědní na základě tohoto zákona, pokud nejsou trestně odpovědní nebo nebyli postaveni před soud podle právních předpisů státu, kde došlo ke spáchání trestného činu.

4.   Cizinci, kteří nemají povolení k trvalému pobytu v Lotyšsku, kteří na území jiného členského státu spáchali trestný čin, musejí, bez ohledu na právní předpisy státu, na jehož území ke spáchání trestného činu došlo, být trestně odpovědní na základě tohoto zákona v případech stanovených mezinárodními dohodami, kterými je Lotyšská republika vázána, pokud nebyli shledáni trestně odpovědnými za tento trestný čin nebo nebyli pro tento trestný čin postaveni před soud na území jiného státu.“

8.

Kapitola 66 Latvijas Kriminālprocesa likums (trestní řád, dále jen „lotyšský trestní řád“), nadepsaná „Vydání osoby do ciziny“, v čl. 696 odst. 1 a 2 stanoví:

„1.   Vydání osoby, která se nachází na území Lotyšska, pro účely jejího trestního stíhání, soudního řízení nebo výkonu rozsudku lze povolit, pokud byla doručena žádost o vzetí do předběžné vazby nebo pokud jiná země požádala o její vydání v souvislosti se skutky kvalifikovanými jako trestný čin lotyšskými právními předpisy a právními předpisy této jiné země.

2.   Osoba může být vydána za účelem trestního stíhání nebo soudního řízení v souvislosti s činy, za jejichž spáchání lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí nejméně jeden rok nebo přísnější trest, pokud mezinárodní smlouva nestanoví jinak.“

9.

Článek 697 odst. 2 lotyšského trestního řádu zní následovně:

„Vydání osoby se nepovolí, pokud:

1.

osoba má lotyšské občanství;

2.

žádost o vydání dotčené osoby byla podána s cílem tuto osobu trestně stíhat nebo potrestat z důvodu rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politického přesvědčení, nebo pokud je možné mít důvodně za to, že práva uvedené osoby by mohla být z těchto důvodů porušena;

[...]

7.

existuje možnost, že osoba bude v cizím státě podrobena mučení.“

10.

Dohoda ze dne 3. února 1993 o právní pomoci a právních vztazích v oblasti občanského, rodinného a trestního práva mezi Lotyšskou republikou a Ruskou federací v článcích 1 a 62 stanoví:

„Článek 1: Právní ochrana

1.   Občané jedné smluvní strany požívají na území druhé smluvní strany stejné právní ochrany osobních a majetkových práv jako občané druhé smluvní strany.

2.   Občané jedné smluvní strany mají právo se svobodně a bez jakéhokoliv omezení obracet na soudy druhé smluvní strany, státní zastupitelství, notářské úřady […] a na jiné orgány příslušné v oblasti občanského, rodinného a trestního práva, u nichž mohou vystupovat, podávat žádosti, podávat opravné prostředky a činit procesní úkony za stejných podmínek jako vlastní občané.

[…]

Článek 62. Odmítnutí vydání

1.   Vydání se nepovolí, pokud:

1.

osoba, jejíž vydání je požadováno, je občanem smluvní strany, které byla doručena žádost, nebo pokud má tato osoba v této zemi postavení uprchlíka.

[...]“

11.

Dohoda o právní pomoci a právních vztazích mezi Lotyšskou republikou, Estonskou republikou a Litevskou republikou podepsaná v Tallinnu dne 11. listopadu 1992 v čl. 1 odst. 1 stanoví:

„Občané jedné smluvní strany požívají na území druhé smluvní strany stejné právní ochrany osobních a majetkových práv jako občané této druhé smluvní strany.“

II – Skutkové okolnosti sporu v původním řízení a předběžné otázky

12.

Na Alexeje Petruhhina, estonského státního příslušníka, bylo podáno oznámení červeného stupně zveřejněné na internetových stránkách Interpolu dne 22. července 2010.

13.

A. Petruhhin byl zadržen dne 30. září 2014 ve městě Bauska (Lotyšsko) a poté byl vzat do předběžné vazby.

14.

Dne 21. října 2014 požádalo nejvyšší státní zastupitelství Ruské federace lotyšské orgány o vydání A. Petruhhina. Z této žádosti vyplývá, že usnesením ze dne 9. února 2009 bylo zahájeno trestní stíhání A. Petruhhina a že tento měl být z titulu ochranného opatření vzat do zajišťovací vazby. Podle tohoto usnesení je A. Petruhhin obviněn z trestného činu nedovoleného obchodu s omamnými látkami ve velkém rozsahu prostřednictvím zločinného spolčení ve stadiu pokusu. Podle ruských předpisů je za tento trestný čin stanoven trest odnětí svobody na 8 až 20 let.

15.

Státní zástupce Lotyšské republiky vyhověl žádosti o vydání A. Petruhhina do Ruska. Dne 4. prosince 2014 se nicméně A. Petruhhin domáhal zrušení rozhodnutí o vydání z důvodu, že podle článku 1 dohody mezi Lotyšskou republikou, Estonskou republikou a Litevskou republikou o právní pomoci a právních vztazích požívá A. Petruhhin v Lotyšsku stejných práv jako občané Lotyšské republiky, a proto má Lotyšská republika povinnost chránit jej před neoprávněným vydáním.

16.

Augstākā tiesa (Nejvyšší soud, Lotyšsko) zdůrazňuje, že ani lotyšské právo, ani žádná mezinárodní dohoda uzavřená Lotyšskou republikou zejména s Ruskou federací a s dalšími pobaltskými zeměmi, nestanoví omezení při vydávání estonského státního příslušníka do Ruska. Podle článku 62 dohody mezi Lotyšskou republikou a Ruskou federací ze dne 3. února 1993 o právní pomoci a právních vztazích v oblasti občanského, rodinného a trestního práva je ochrana před takovým vydáním stanovena pouze pro lotyšské státní příslušníky.

17.

Předkládající soud kromě toho uvádí, že i když rámcové rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy ( 4 ) povoluje předávání občanů mezi členskými státy Evropské unie, nebyl mezi členskými státy Evropské unie zaveden žádný mechanismus vzájemných konzultací k získání souhlasu členského státu, jehož státním příslušníkem je dotčená osoba, pokud jde o její vydání do třetího státu.

18.

Podle předkládajícího soudu z výše uvedených úvah vyplývá, že ochrana vlastních občanů členskými státy v souvislosti s vydáním do třetích států se uplatňuje pouze na území tohoto členského státu. Předkládající soud je toho názoru, že to však odporuje podstatě občanství Unie, tedy právu občanů na rovnocennou ochranu. Zdůrazňuje, že taková situace nadto vyvolává u občanů Unie nejistotu, pokud jde o volný pohyb v rámci Evropské unie.

19.

Předkládající soud vyjadřuje názor, že podle unijního práva v případě žádosti o vydání státního příslušníka členského státu do třetí země musí členský stát, jemuž je taková žádost určena, zajistit občanům Unie stejnou úroveň ochrany jako svým státním příslušníkům.

20.

Nicméně vzhledem k pochybnostem o výkladu unijního práva rozhodl Augstākā tiesa (Nejvyšší soud) dne 26. března 2015, že zruší usnesení o vzetí A. Petruhhina do vazby, přeruší řízení a položí Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)

Mají být čl. 18 první pododstavec a čl. 21 odst. 1 SFEU vykládány v tom smyslu, že v případě vydání občana kteréhokoliv členského státu Evropské unie do státu, který není členským státem Evropské unie, musí být tomuto občanu na základě smlouvy o vydávání osob uzavřené mezi členským státem a třetí zemí zaručena stejná úroveň ochrany, jaká je poskytována občanu předmětného členského státu?

2)

Má za takových okolnosti soud členského státu, který byl požádán o vydání osoby, uplatnit podmínky vydávání stanovené členským státem, jehož je daná osoba státním příslušníkem, nebo státem, v němž má tato osoba trvalé bydliště?

3)

V případě, že k vydání má dojít bez zohlednění konkrétní úrovně ochrany stanovené pro občany státu, který byl požádán o vydání, musí tento stát ověřit, zda jsou dodrženy záruky stanovené v článku 19 Listiny, tedy že nikdo nesmí být vydán do státu, v němž mu hrozí vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu? Lze takové ověření omezit na zjištění, zda stát, který žádá o vydání, je smluvní stranou Úmluvy proti mučení, nebo je třeba zjistit skutečnou situaci s přihlédnutím k posouzení uvedeného státu provedenému orgány Rady Evropy?“

III – Analýza

A – Úvodní poznámky

1. K případnému použití čl. 1 odst. 1 dohody mezi Lotyšskou republikou, Estonskou republikou a Litevskou republikou o právní pomoci a právních vztazích v oblasti občanského, rodinného a trestního práva pro účely vyřešení sporu v původním řízení

21.

A. Petruhhin se v žalobě, kterou podal proti rozhodnutí státního zástupce Lotyšské republiky, kterým bylo povoleno jeho vydání, opírá hlavně o čl. 1 odst. 1 dohody mezi Lotyšskou republikou, Estonskou republikou a Litevskou republikou o právní pomoci a právních vztazích. Na základě tohoto ustanovení tvrdí, že by měl ze strany Lotyšské republiky požívat stejné ochrany, jakou je tento členský stát povinen zajistit svým státním příslušníkům v případě trestního stíhání. Z toho vyplývá, že uvedený členský stát má povinnost chránit A. Petruhhina před neoprávněnou žádostí o vydání a že tento je oprávněn očekávat, že Lotyšská republika učiní vše k získání důkazů, které prokazují jeho vinu či nevinu. Podle jeho názoru přitom z postoje, který zaujal státní zástupce Lotyšské republiky, vyplývá, že nebyly učiněny žádné kroky k maximálnímu a co možná nejpřesnějšímu ověření trestných činů, pro které je A. Petruhhin stíhán na ruském území.

22.

Na jednání byla lotyšská vláda dotázána, zda lze čl. 1 odst. 1 dohody mezi Lotyšskou republikou, Estonskou republikou a Litevskou republikou o právní pomoci a právních vztazích vykládat v tom smyslu, že estonským a litevským státním příslušníkům poskytuje stejnou ochranu před vydáním jako lotyšským státním příslušníkům. Lotyšská vláda v tomto ohledu uvedla, že až doposud lotyšská judikatura toto ustanovení nevykládala tak, že poskytuje estonským a litevským státním příslušníkům dodatečné záruky, že nebudou vydáni Lotyšskou republikou.

23.

Předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda může vyřešit spor v původním řízení na základě výkladu čl. 1 odst. 1 dohody mezi Lotyšskou republikou, Estonskou republikou a Litevskou republikou o právní pomoci a právních vztazích. Zvláště musí přezkoumat, zda výraz „osobní práva“ obsažený v tomto ustanovení zahrnuje nárok na právní ochranu před vydáním.

2. K přípustnosti předběžné otázky

24.

Lotyšská vláda na jednání uvedla, že se A. Petruhhin již nenachází na jejím území, ale že se po zrušení vazby, ke kterému došlo dne 26. března 2015, vrátil do Estonska. Vlády členských států, které se vyjádřily na tomto jednání, z toho dovodily, že by tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce měla být prohlášena za nepřípustnou.

25.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je řízení zavedené článkem 267 SFEU nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, jehož prostřednictvím Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, který je pro ně nezbytný k vyřešení sporu, jejž tyto soudy mají rozhodnout ( 5 ).

26.

V rámci této spolupráce je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout ( 6 ).

27.

Z toho vyplývá, že se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí ze strany Soudního dvora rozhodnout o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané vnitrostátním soudem je možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny ( 7 ).

28.

Je tak třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora ze znění i systematiky článku 267 SFEU vyplývá, že řízení o předběžné otázce předpokládá, že před vnitrostátními soudy skutečně probíhá spor, v jehož rámci mají vnitrostátní soudy vydat rozhodnutí, které je způsobilé vzít do úvahy rozsudek o předběžné otázce ( 8 ).

29.

Tak je tomu v projednávané věci. Lotyšská vláda totiž na jednání potvrdila, že se předkládající soud stále zabývá sporem, který u něj probíhá. Bez ohledu na nejistotu o místě, kde se v současnosti nachází A. Petruhhin, musí předkládající soud rozhodnout o legalitě rozhodnutí přijatého státním zástupcem Lotyšské republiky o vydání této osoby. Podle článku 707 lotyšského trestního řádu může předkládající soud rozhodnout buď tak, že rozhodnutí státního zástupce potvrdí, nebo jej zruší a vydání odmítne, nebo žádost o vydání vrátí k dalšímu přezkumu. Vzhledem k rozhodnutí, které musí předkládající soud přijmout, zůstává odpověď Soudního dvora na předložené předběžné otázky v každém případě nadále užitečná. Stejně jako odsouzení, v návaznosti na něž odsouzená osoba uprchne, může být poté takové rozhodnutí kdykoli vykonáno v případě nového zadržení A. Petruhhina na lotyšském území.

30.

Vzhledem k těmto skutečnostem mám tedy za to, že projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

B – K první a druhé otázce

31.

Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, aby Soudní dvůr rozhodl, zda musí být čl. 18 první pododstavec a čl. 21 odst. 1 SFEU vykládány v tom smyslu, že se státní příslušník jednoho členského státu, který se nachází na území jiného členského státu a jehož vydání je požadováno třetím státem, může dovolávat stejného pravidla, jaké chrání před vydáním státní příslušníky tohoto jiného členského státu.

32.

Je třeba nejprve ověřit, zda situace A. Petruhhina spadá do působnosti unijního práva a zvláště ustanovení Smlouvy o FEU týkajících se občanství Unie.

33.

Všechny vlády, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, s výjimkou Spojeného království, tvrdí, že pravidla týkající se vydávání, za situace, kdy Unie neuzavřela v této oblasti se třetími zeměmi žádnou dohodu, patří do působnosti členských států a stojí mimo působnost unijního práva.

34.

Tento názor nesdílím. Naopak zastávám názor vyjádřený na jednání vládou Spojeného království, totiž že se čl. 18 první pododstavec a čl. 21 odst. 1 SFEU uplatní v rozsahu, v němž A. Petruhhin využil práva volného pohybu nebo pobytu na základě unijního práva, a tudíž má v zásadě právo na stejné zacházení, jaké mají státní příslušníci hostitelského členského státu.

35.

Je třeba zdůraznit, že jakožto estonský státní příslušník má A. Petruhhin status občana Unie ve smyslu čl. 20 odst. 1 SFEU, a může se tedy jak vůči členskému státu svého původu, tak vůči členskému státu, ve kterém se nachází, dovolávat práv souvisejících s takovým statusem.

36.

Soudní dvůr opakovaně judikoval, že status občana Unie je předurčen být základním statusem státních příslušníků členských států, aby těm státním příslušníkům, kteří se nacházejí ve stejné situaci, bylo umožněno požívat v rámci věcné působnosti Smlouvy o FEU stejného právního zacházení bez ohledu na jejich státní příslušnost, aniž by byly dotčeny výjimky, které jsou v tomto ohledu výslovně stanoveny ( 9 ).

37.

Jelikož cílem občanství Unie, stanoveného v článku 20 SFEU, není rozšířit věcnou působnost Smlouvy o FEU na vnitrostátní situace, které nemají žádnou spojitost s unijním právem ( 10 ), je třeba určit, zda takové vztahy existují.

38.

Vlády členských států v rámci tohoto řízení k tomuto bodu zopakovaly klasickou pozici v tomto typů případů, a to, že k tomu, aby byla použita pravidla Smlouvy o FEU týkající se občanství Unie, je třeba, aby se skutkové okolnosti sporu v původním řízení týkaly oblasti upravené unijním právem, a že nestačí, aby dotyčný občan Unie využil svobody pohybu.

39.

Nicméně je nutné trvat na skutečnosti, že z ustálené judikatury vyplývá, že mezi situace, které spadají do působnosti unijního práva, patří ty, které se týkají výkonu základních svobod zaručených Smlouvou o FEU, zejména situace, které souvisí se svobodou pohybu a pobytu na území členských států, která byla přiznána článkem 21 SFEU ( 11 ). V oblastech spadajících do pravomoci členských států tedy relevantní prvek spojitosti s unijním právem může spočívat ve výkonu práva státního příslušníka pohybovat se pobývat na území jiného členského státu ( 12 ). Naproti tomu, pokud Soudní dvůr čelí situaci, kdy dotčená věc spadá do pravomoci členských států a osoba, která se dovolává unijního práva, nevyužila práva volného pohybu stanoveného v článku 21 SFEU, prohlásí, že nemá pravomoc rozhodnout o žádosti o předběžné otázce, která mu byla předložena ( 13 ).

40.

Přitom je nesporné, že A. Petruhhin, který byl zadržen v Lotyšsku, využil svobody pohybu a pobytu v jiném členském státě zaručené článkem 21 odst. 1 SFEU.

41.

Je třeba také upřesnit, že neexistují-li pravidla unijního práva v oblasti vydávání státních příslušníků členských států do Ruska ( 14 ), přísluší nadále těmto státům taková pravidla přijmout a s Ruskou federací uzavřít dohody v dané oblasti.

42.

Členské státy však musí při výkonu této pravomoci dodržovat unijní právo a zejména ustanovení Smlouvy o FEU týkající se svobody pohybu a pobytu na území členských států tak, jak je přiznána článkem 21 odst. 1 SFEU každému občanovi Unie. V oblasti vydávání jde o použití ustálené judikatury, podle které jsou členské státy při výkonu svých pravomocí povinny dodržovat unijní právo a zejména ustanovení Smlouvy o FEU týkající se svobody pohybu a pobytu na území členských států přiznané každému občanovi Unie ( 15 ).

43.

I v oblastech spadajících do pravomoci členských států, pokud daná situace vykazuje dostatečnou souvislost s unijním právem, což je případ občana Unie, který využil svobody pohybu a pobytu na území členských států, jsou tyto státy povinny objektivně odůvodnit rozdílné zacházení mezi jejich státními příslušníky a státními příslušníky jiných členských států ( 16 ).

44.

Nyní je třeba přezkoumat, zda pravidlo, podle kterého Lotyšská republika nevydává své státní příslušníky, představuje diskriminaci na základě státní příslušnosti, která je v rozporu s čl. 18 prvním pododstavcem SFEU.

45.

A. Petruhhin byl zadržen v Lotyšsku a byl zde vzat do předběžné vazby do 26. března 2015. Žádost nejvyššího státního zastupitelství Ruské federace o vydání byla státnímu zástupci Lotyšské republiky doručena dne 21. října 2014. Uplatní se tedy ustanovení lotyšského práva, jakož i ustanovení, která vyplývají z dohody mezi Lotyšskou republikou a Ruskou federací ze dne 3. února 1993 o právní pomoci a právních vztazích v oblasti občanského, rodinného a trestního práva.

46.

V rámci projednávané věci je pravidlo, podle kterého lotyšští státní příslušníci nemohou být vydáni z Lotyšska do třetí země, obsaženo v čl. 98 třetí větě Lotyšské ústavy, v čl. 697 odst. 2 bodu 1 trestního řádu, jakož i v čl. 62 odst. 1 bodu 1 dohody mezi Lotyšskou republikou a Ruskou federací ze dne 3. února 1993 o právní pomoci a právních vztazích v oblasti občanského, rodinného a trestního práva.

47.

Protože jsou před vydáním podle tohoto pravidla chráněni pouze lotyšští státní příslušníci, znamená to rozdílné zacházení oproti státním příslušníkům jiných členských států, kteří se nacházejí na lotyšském území a jejichž vydání je požadováno třetí zemí.

48.

Jelikož A. Petruhhin využil svobody pohybu a pobytu na tomto území tak, jak je přiznána článkem 21 odst. 1 SFEU, je třeba posoudit, zda pravidlo, podle kterého Lotyšská republika nevydává své státní příslušníky do Ruska, je v souladu se zásadou zakazující jakoukoli diskriminaci z důvodu státní příslušnosti, právě podle čl. 18 prvního pododstavce SFEU.

49.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že zásada zákazu diskriminace vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně. Takové zacházení by mohlo být odůvodněno pouze objektivními důvody nezávislými na státní příslušnosti dotyčných osob a přiměřenými legitimně sledovanému cíli ( 17 ).

50.

Je tedy třeba v kontextu sporu v původním řízení srovnat situaci občanů Unie, kteří nejsou lotyšskými státními příslušníky a kteří pobývají v Lotyšsku, a lotyšských státních příslušníků.

51.

Zásada nevydávání vlastních státních příslušníků je tradiční zásadou extradičního práva. Vychází ze svrchovanosti států nad vlastními státními příslušníky, ze vzájemných povinností, které je k sobě váží, a z nedostatku důvěry v právní systémy ostatních států. Tato zásada je odůvodňována zejména povinností státu chránit své státní příslušníky před uplatněním cizího trestněprávního systému, jehož postupy a jazyk neznají a v jehož rámci se stěží mohou hájit ( 18 ).

52.

Při přezkumu s ohledem na unijní právo a rovné zacházení, které unijní právo předpokládá, se základy zásady nevydávání státních příslušníků jeví být relativně křehké. Totéž platí pro povinnost ochrany, kterou by měl členský stát poskytovat svým státním příslušníkům. Nevidím důvod, proč by se taková povinnost nemohla rozšířit na státní příslušníky ostatních členských států. Článek 20 odst. 2 písm. c) SFEU ostatně hovoří v tomto smyslu, když stanoví, že občané Unie mají „na území třetí země, kde členský stát, jehož jsou státními příslušníky, nemá své zastoupení, právo na diplomatickou a konzulární ochranu kterýmkoli členským státem za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu“.

53.

Totéž platí pro argument, podle kterého zásada nevydávání státních příslušníků vychází z nedůvěry států vůči cizím soudním systémům. K tomu bylo správně uvedeno, že „[t]ato nedůvěra bezpochyby představuje jeden z hlavních základů toho, co utváří způsob, jakým je dnes vydávání prováděno – a především odmítáno. Ale i když může odůvodňovat, že členský stát nevyhověl žádosti o vydání, obtížně vysvětluje, proč toto odmítnutí má bránit pouze žádosti o vydání státního příslušníka z důvodu jeho státní příslušnosti. Pokud nedůvěra odůvodňuje odmítnutí vydání, odůvodňuje jej ve vztahu ke všem, a nikoli pouze ve vztahu k vlastním státním příslušníkům ( 19 )“.

54.

Ačkoli je tedy k základům pravidla, podle kterého stát nevydává své státní příslušníky, třeba přistupovat obezřetně, pokud jsou hodnoceny s ohledem na zásadu zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, existuje nicméně podle mého názoru objektivní důvod k odlišování situace, ve které se nacházejí státní příslušníci dožádaného členského státu, od situace, ve které se nacházejí státní příslušníci jiných členských států, s ohledem na žádost o vydání ze strany třetí země.

55.

V kontextu sporu v původním řízení je totiž třeba porovnat situaci občanů Unie, kteří nejsou lotyšskými státními příslušníky a pobývají v Lotyšsku, se situací lotyšských státních příslušníků vzhledem k cíli, který byl v rámci tohoto řízení zdůrazněn několika členskými státy, jakož i Evropskou komisí, a to cíl boje proti beztrestnosti osob podezřelých ze spáchání trestného činu. Takový cíl má zajisté v unijním právu legitimní charakter ( 20 ).

56.

Uvádím k tomu, že vydávání je postup umožňující trestní stíhání nebo výkon trestu. Jinými slovy jde o postup, který skutečně směřuje k boji proti beztrestnosti osoby, která se nachází na území jiného státu než státu, na jehož území byl trestný čin spáchán ( 21 ).

57.

Vzhledem k tomuto cíli může být situace, ve které se nacházejí obě výše uvedené kategorie občanů Unie, považována za srovnatelnou pouze tehdy, pokud by obě skupiny mohly být trestně stíhány v Lotyšsku za trestné činy spáchané v třetí zemi.

58.

Jinými slovy je při přezkumu srovnatelnosti situací, ve kterých se nacházejí státní příslušníci dožádaného členského státu a státní příslušníci jiných členských států, třeba ověřit, zda podle rčení aut dedere aut judicare (vydat nebo stíhat), občané Unie, kteří nebudou vydáni do třetí země, mohou být trestně stíháni v dožádaném členském státě za trestné činy spáchané v této třetí zemi. Jde tedy o ověření, zda je v projednávané věci respektována tradiční zásada mezinárodního práva vydávání, podle které musí být dožádaný stát, který odmítne vydat své státní příslušníky, schopen tyto státní příslušníky stíhat.

59.

Hugo Grotius definoval zásadu aut dedere aut judicare (vydat nebo stíhat) následovně: „V případě potřeby musí stát buď potrestat pachatele, jak zasluhuje, nebo jej předat do rukou žádajícího státu ( 22 )“. Výraz „potrestat“ je napříště nahrazen pojmem „stíhat“ jako druhá větev alternativy k vydání za účelem zohlednění presumpce neviny, která svědčí osobám podezřelým ze spáchání trestného činu.

60.

Zásada aut dedere aut judicare je vyjádřena v mnohých dvoustranných a mnohostranných dohodách o vydávání ( 23 ). Povinnost vydat nebo stíhat je vyjádřena například v článku 6 Evropské úmluvy o vydávání podepsané v Paříži dne 13. prosince 1957. Článek 6 odst. 1 písm. a) této úmluvy stanoví, že „[s]mluvní strana má právo odmítnout vydání svých občanů“. Článek 6 odst. 2 uvedené úmluvy toto ustanovení doplňuje, když stanoví, že „[j]estliže dožádaná strana nevydá svého občana, předá na žádost dožadující strany věc svým příslušným orgánům, aby mohly zahájit trestní stíhání, pokud to považují za vhodné“.

61.

Jak uvádí závěrečná zpráva Organizace spojených národů z roku 2014, nazvaná „Povinnost vydat nebo stíhat (aut dedere aut judicare)“, jsou tyto úmluvy založeny na vzájemném závazku smluvních států předat každou osobu, proti které příslušné orgány žádajícího státu zahájily stíhání nebo která je hledána za účelem výkonu trestu nebo ochranného opatření. Z této povinnosti vydat existuje nicméně řada výjimek, zvláště pokud je dotyčný, jehož vydání je požadováno, státním příslušníkem dožádaného státu. Aby se zabránilo beztrestnosti, ukládají uvedené úmluvy dožádanému státu druhou alternativu, a to povinnost stíhat pachatele trestného činu, pokud jej odmítne vydat ( 24 ).

62.

Pokud tedy dožádaný stát nevyhoví žádosti o vydání, je podle povinnosti vydat nebo stíhat ( 25 ) povinen stíhat podezřelého za účelem zajištění účelnosti mezinárodní spolupráce mezi státy a zabránění tomu, aby tato osoba zůstala nepotrestána.

63.

Právě s ohledem na tuto skutečnost se v kontextu projednávané věci lotyšští státní příslušníci a státní příslušníci jiných členských států nenacházejí ve srovnatelné situaci.

64.

Nebezpečí beztrestnosti osoby, které se týká žádost o vydání, může existovat, pokud dožádaný členský stát ve vnitrostátním právu nestanovil soudní příslušnost, která mu umožňuje postavit před soud státního příslušníka jiného členského státu podezřelého ze spáchání trestného činu na území třetího státu.

65.

V tomto ohledu stejně jako Komise uvádím, že podle čl. 4 odst. 1 lotyšského trestního zákoníku „[l]otyšští občané a lotyšští neobčané[ ( 26 )], jakož i cizinci mající povolení k trvalému pobytu v Lotyšsku, musí na lotyšském území na základě tohoto zákona odpovídat za čin spáchaný na území jiného státu nebo mimo vnitrostátní území bez ohledu na to, zda je tento čin považován za trestný čin a podléhá sankcím v místě, kde byl spáchán, či nikoli“.

66.

Z tohoto ustanovení vyplývá, že lotyšští státní příslušníci, kteří spáchali trestný čin v třetím státě, mohou být trestně stíháni v Lotyšsku. Stejně tak tomu je, pokud jde o cizince mající povolení k trvalému pobytu na lotyšském území.

67.

Pokud jde naproti tomu o cizince, kteří takové povolení nemají, je příslušnost lotyšských trestních soudů, pokud jde o trestné činy spáchané na území jiného státu, podle čl. 4 odst. 3 lotyšského trestního zákoníku omezena na „závažné nebo zvlášť závažné trestné činy proti zájmům Lotyšské republiky nebo jejím obyvatelům“.

68.

Z těchto ustanovení lotyšského trestního zákoníku tedy zřejmě vyplývá, že státní příslušník jiného členského státu než Lotyšské republiky, jako je A. Petruhhin, který nesporně nemá povolení k trvalému pobytu na lotyšském území, nemůže být v Lotyšsku trestně stíhán pro trestný čin, který měl spáchat v Rusku. Z toho vyplývá, že s ohledem na cíl směřující k zabránění beztrestnosti osob podezřelých ze spáchání trestného činu ve třetí zemi se tento státní příslušník nenachází ve srovnatelné situaci, jako je situace lotyšských státních příslušníků.

69.

Rozdílné zacházení mezi občany Unie, kteří nejsou lotyšskými státními příslušníky a pobývají v Lotyšsku, a lotyšskými státními příslušníky tudíž není diskriminací zakázanou článkem 18 prvním pododstavcem SFEU, neboť je odůvodněno cílem boje proti beztrestnosti osob podezřelých ze spáchání trestného činu ve třetí zemi.

70.

Proto za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, musí být čl. 18 první pododstavec a čl. 21 odst. 1 SFEU vykládány v tom smyslu, že nevyžadují, aby se státní příslušník členského státu, který se nachází na území jiného členského státu a jehož vydání je požadováno třetím státem, mohl dovolávat stejného pravidla, jaké chrání před vydáním státní příslušníky tohoto jiného členského státu.

C – K třetí otázce

71.

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, aby Soudní dvůr rozhodl jednak, zda členský stát, který rozhodne o vydání občana Unie do třetího státu, musí ověřit, zda jsou dodrženy záruky stanovené v článku 19 odst. 2 Listiny a dále, v čem musí toto ověření spočívat.

72.

Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že tato otázka může mít původ ve tvrzeních A. Petruhhina, podle kterých by mu mohlo v případě vydání do Ruska hrozit mučení.

73.

Podle čl. 19 odst. 2 Listiny „[n]ikdo nesmí být vystěhován, vyhoštěn ani vydán do státu, v němž mu hrozí vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu“.

74.

Vysvětlení k Listině základních práv ( 27 ) uvádějí, že toto ustanovení „zahrnuje související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se článku 3 [Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě 4. listopadu 1950 ( 28 )] ( 29 )“.

75.

Vzhledem k tomu, že se na situaci státního příslušníka členského státu, který, jako je tomu v případě A. Petruhhina, využil svobody pohybu a pobytu na území jiného členského státu, jak bylo uvedeno výše, vztahuje unijní právo, domnívám se, že se v takové situaci čl. 19 odst. 2 Listiny může použít.

76.

Soud členského státu, ke kterému byla podána žádost o vydání státního příslušníka jiného členského státu, který využil práv přiznaných čl. 21 odst. 1 SFEU, je tak povinen ověřit záruky stanovené v čl. 19 odst. 2 Listiny.

77.

Pokud jde o otázku, v čem musí toto ověření spočívat, je třeba v souladu s vysvětleními k čl. 19 odst. 2 Listiny odkázat na související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se článku 3 EÚLP.

78.

Z ustálené judikatury tohoto soudu vyplývá, že ochrana před zacházením zakázaným článkem 3 EÚLP je absolutní, a že tedy vyhoštění osoby z území smluvním státem může být problematické vzhledem k tomuto ustanovení, a tudíž může vést k odpovědnosti dotčeného státu z titulu EÚLP tehdy, existují-li vážné a prokazatelné důvody se domnívat, že dotyčný, bude-li vyhoštěn do země určení, tam bude vystaven reálnému nebezpečí, že s ním bude zacházeno v rozporu s uvedeným ustanovením ( 30 ). V tomto případě článek 3 EÚLP „implikuje povinnost nevyhostit dotčenou osobu do této země, i kdyby se jednalo o třetí zemi ( 31 )“. Evropský soud pro lidská práva upřesňuje, že „nečiní rozdíl mezi právním základem vyhoštění; Soud přijímá stejné odůvodnění, ať se jedná o vyhoštění nebo o vydání ( 32 )“.

79.

Když Evropský soud pro lidská práva přezkoumává otázku, zda stěžovatel může být vystaven reálnému nebezpečí špatného zacházení v třetí zemi určení, posuzuje „obecnou situaci v oblasti lidských práv v zemi a dále skutečnosti týkající se případu stěžovatele. Pokud stát určení poskytne záruky, představují tyto záruky relevantní dodatečný faktor, který zohlední ( 33 )“. Kromě obecné situace státu určení musí být individualizováno reálné nebezpečí vystavení zacházení zakázanému článkem 3 EÚLP.

80.

Za účelem určení, zda existují závažné a prokazatelné důvody se domnívat, že vzniká reálné nebezpečí zacházení neslučitelného s článkem 3 EÚLP, se Evropský soud pro lidská práva opírá o všechny skutečnosti, které mu byly předloženy, nebo v případě nutnosti je obstará z úřední povinnosti ( 34 ). Pokud jde o obecnou situaci v zemi, vždy přikládal význam informacím obsaženým v nedávných zprávách pocházejících od nezávislých mezinárodních organizací na ochranu lidských práv, jako je Amnesty International, nebo z vládních zdrojů ( 35 ).

81.

Kromě tohoto popisu judikatury Evropského soudu pro lidská práva a v její linii je třeba rovněž zohlednit nedávné rozhodnutí Soudního dvora v rozsudku ze dne 5. dubna 2016, Aranyosi a Căldăraru (C‑404/15 a C‑659/15 PPU, EU:C:2016:198), v rámci přijetí rámcového rozhodnutí 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299.

82.

Soudní dvůr v tomto rozsudku, pokud jde o článek 4 Listiny, zejména rozhodl, že „aby se zajistilo dodržení [tohoto] článku v konkrétním případě osoby, na niž je vydán evropský zatýkací rozkaz, je proto vykonávající justiční orgán, který má k dispozici objektivní, spolehlivé, přesné a řádně aktualizované údaje svědčící o existenci [systémových či celoplošných nedostatků nebo nedostatků týkajících se určitých skupin osob], povinen ověřit, zda jsou za okolností posuzované věci dány vážné a prokazatelné důvody se domnívat, že po předání do vystavujícího členského státu bude tato osoba podrobena v tomto členském státě skutečnému nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu [uvedeného] článku ( 36 )“.

83.

Metodika takto vymezená Soudním dvorem by podle mého názoru mohla být použita na situaci, kdy soudní orgán dožádaného členského státu v návaznosti na žádost třetí země o vydání občana Unie ověřuje, zda jsou dodrženy záruky stanovené v čl. 19 odst. 2 Listiny.

IV – Závěry

84.

S ohledem na všechny předchozí úvahy navrhuji odpovědět na otázky položené Augstākā tiesa (Nejvyšší soud, Lotyšsko), následovně:

Za takových okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, musí být čl. 18 první pododstavec a čl. 21 odst. 1 SFEU vykládány v tom smyslu, že nevyžadují, aby se státní příslušník členského státu, který se nachází na území jiného členského státu a jehož vydání je požadováno třetím státem, mohl dovolávat stejného pravidla, jaké chrání před vydáním státní příslušníky tohoto jiného členského státu.

Za účelem zajištění dodržení čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie v individuálním případě občana Unie, jehož vydání je požadováno, je soudní orgán dožádaného členského státu, který má k dispozici objektivní, spolehlivé, přesné a řádně aktualizované údaje svědčící o existenci systémových či celoplošných nedostatků nebo nedostatků týkajících se určitých skupin osob, povinen ověřit, zda jsou za okolností posuzované věci dány vážné a prokazatelné důvody se domnívat, že po předání do žádajícího třetího státu bude tato osoba podrobena v tomto státě skutečnému nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu tohoto ustanovení.


( 1 ) – Původní jazyk: francouzština.

( 2 ) – Dále jen „Listina“.

( 3 ) – Lotyšská vláda, jíž byla na jednání položena otázka na význam tohoto výrazu, upřesnila, že „lotyšskými neobčany“ jsou bývalí sovětští občané, kteří přišli do Lotyšska předtím, než tento stát vyhlásil nezávislost. Tyto osoby si nezvolily lotyšskou ani ruskou státní příslušnost a mají možnost nechat se naturalizovat.

( 4 ) – Úř. věst. 2002, L 190, s. 1. Rámcové rozhodnutí ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV, ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24).

( 5 ) – Viz zejména rozsudek ze dne 6. října 2015, Capoda Import-Export (C‑354/14, EU:C:2015:658, bod 23 a citovaná judikatura).

( 6 ) – Viz zejména rozsudek ze dne 6. října 2015, Capoda Import-Export (C‑354/14, EU:C:2015:658, bod 24 a citovaná judikatura).

( 7 ) – Viz zejména rozsudek ze dne 6. října 2015, Capoda Import-Export (C‑354/14, EU:C:2015:658, bod 25 a citovaná judikatura).

( 8 ) – Vize zejména usnesení ze dne 5. června 2014, Antonio Gramsci Shipping a další (C‑350/13, EU:C:2014:1516, bod 10 a citovaná judikatura).

( 9 ) – Viz zejména rozsudek ze dne 26. února 2015, Martens (C‑359/13, EU:C:2015:118, bod 21 a citovaná judikatura).

( 10 ) – Viz zejména rozsudek ze dne 26. října 2006, Tas-Hagen a Tas (C‑192/05, EU:C:2006:676, bod 23 a citovaná judikatura).

( 11 ) – Viz zejména rozsudky ze dne 11. července 2002, D’Hoop (C‑224/98, EU:C:2002:432, bod 29 a citovaná judikatura); ze dne 16. prosince 2008, Huber (C‑524/06, EU:C:2008:724, bod 71 a citovaná judikatura); ze dne 4. října 2012, Komise v. Rakousko (C‑75/11, EU:C:2012:605, bod 39 a citovaná judikatura), jakož i ze dne 26. února 2015, Martens (C‑359/13, EU:C:2015:118, bod 22 a citovaná judikatura).

( 12 ) – Viz Iliopoulou, A., „Entrave et citoyenneté de l’Union“, L’entrave dans le droit du marché intérieur, Bruylant, Brusel, 2011, s. 191. Podle tohoto autora „žádné vnitrostátní pravidlo nemůže být a priori vyloučeno z kvalifikace jako omezení v souvislosti s občanstvím. Existence přeshraničního prvku stačí k tomu, aby situace spadala do působnosti práva Společenství a byla přezkoumána její slučitelnost s požadavky Smlouvy“ (s. 202). Viz rovněž na toto téma stanovisko generální advokátky Kokot ve věci Tas-Hagen a Tas (C‑192/05, EU:C:2006:223, body 2543).

( 13 ) – Viz zejména usnesení ze dne 19. června 2014, Teisseyre (C‑370/13, nezveřejněné, EU:C:2014:2033, body 3335).

( 14 ) – Naproti tomu existuje dohoda mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými v oblasti vydávání (Úř. věst. 2003, L 181, s. 27) [viz rozhodnutí Rady 2009/820/SZBP ze dne 23. října 2009 o uzavření Dohody o vydávání mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými a Dohody o vzájemné právní pomoci mezi Evropskou unií a Spojenými státy americkými jménem Evropské unie (Úř. věst. 2009, L 291, s. 40)].

( 15 ) – Viz zejména, pokud jde o vnitrostátní předpisy týkající se odškodnění obětí útoků spáchaných na vnitrostátním území, rozsudek ze dne 2. února 1989, Cowan (186/87, EU:C:1989:47, bod 19); pokud jde o vnitrostátní právní úpravu v oblasti trestního práva a trestního řízení, rozsudek ze dne 24. listopadu 1998, Bickel a Franz (C‑274/96, EU:C:1998:563, bod 17); pokud jde o vnitrostátní pravidla upravující jméno osoby, rozsudky ze dne 2. října 2003, Garcia Avello (C‑148/02, EU:C:2003:539, bod 25), jakož i ze dne 12. května 2011, Runevič-Vardyn a Wardyn (C‑391/09, EU:C:2011:291, bod 63 a citovaná judikatura); pokud jde o výkon rozhodnutí za účelem vymáhání pohledávek, rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Pusa (C‑224/02, EU:C:2004:273, bod 22); pokud jde o vnitrostátní pravidla týkající se přímých daní, rozsudek ze dne 12. července 2005, Schempp (C‑403/03, EU:C:2005:446, bod 19); pokud jde o vnitrostátní pravidla o volebním právu a volitelnosti ve volbách do Evropského parlamentu, rozsudek ze dne 12. září 2006, Španělsko v. Spojené království (C‑145/04, EU:C:2006:543, bod 78); týkající se stanovení podmínek pro nabývání a pozbývání státního občanství rozsudek ze dne 2. března 2010, Rottmann (C‑135/08, EU:C:2010:104, body 3941); pokud jde o příslušnost členských států upravit své systémy sociálního zabezpečení, rozsudky ze dne 19. července 2012, Reichel-Albert (C‑522/10, EU:C:2012:475, bod 38 a citovaná judikatura), jakož i ze dne 4. října 2012, Komise v. Rakousko (C‑75/11, EU:C:2012:605, bod 47 a citovaná judikatura), a pokud jde o obsah výuky a uspořádání vzdělávacího systému, rozsudek ze dne 26. února 2015, Martens (C‑359/13, EU:C:2015:118, bod 23 a citovaná judikatura).

( 16 ) – Viz A. Iliopoulou, dílo citované výše. Podle tohoto autora „[p]rávo občanství Unie ukládá právu státního občanství povinnost ospravedlnit se, prokázat svou relevantnost a svou proporcionalitu. Stát musí ve světle evropských standardů upravit své vztahy nejen s ‚cizincem‘ Společenství, ale rovněž se svými občany“ (s. 196).

( 17 ) – Viz zejména rozsudek ze dne 16. prosince 2008, Huber (C‑524/06, EU:C:2008:724, bod 75 a citovaná judikatura).

( 18 ) – Viz Deen-Racsmány, Z., a Blekxtoon, R., „The Decline of the Nationality Exception in European Extradition?“, European Journal of Crime, Criminal Law and Criminal Justice, č. 13/3, Koninklijke Brill NV, Nizozemí, 2005, s. 317.

( 19 ) – Viz Thouvenin, J.-M., „Le principe de non extradition des nationaux“, Droit international et nationalité, Colloque de Poitiers de la Société française pour le droit international, Pedone, Paříž, 2012, s. 127, zvláště s. 133.

( 20 ) – Tento cíl boje proti beztrestnosti byl Soudním dvorem zohledněn zejména v rozsudku ze dne 27. května 2014Spasic (C‑129/14 PPU, EU:C:2014:586, body 5872).

( 21 ) – Viz zejména ESLP, 4. září 2014, Trabelsi v. Belgie, CE:ECHR:2014:0904JUD000014010, § 117 a citovaná judikatura), ve kterém Evropský soud pro lidská práva uvádí, že „neztrácí ze zřetele základy vydávání, kterými je zabránit pachatelům na útěku uniknout spravedlnosti, ani prospěšný účel, který sleduje pro všechny státy v kontextu externalizace kriminality“.

( 22 ) – Viz Grotius, H., De jure belli ac pacis, Hlava II, kap. XXI, odd. IV. O právu války a míru: francouzský překlad Barbeyrac, J., Amsterodam, Pierre de Coud, 1724, č. 1, s. 639, zvláště s. 640.

( 23 ) – Viz například mnohostranné dohody citované na straně 15 závěrečné zprávy Spojených národů z roku 2014 nazvané „Povinnost vydat nebo stíhat (aut dedere aut judicare)“, a to evropská úmluva o vydávání, podepsaná v Paříži dne 13. prosince 1957, obecná úmluva o spolupráci v oblasti spravedlnosti, podepsaná v Antananarivu dne 12. září 1961, meziamerická úmluva o vydávání z roku 1981, úmluva o vydávání Hospodářského společenství západoafrických států, přijatá v Abuji dne 6. srpna 1994, a Londýnský výrok pro vydávání mezi zeměmi Commonwealthu.

( 24 ) – Viz s. 15 této závěrečné zprávy.

( 25 ) – Ačkoli se nejčastěji používá výraz „povinnost stíhat“, bylo by spravedlivější hovořit o povinnosti předložit věc příslušným orgánům činným v trestním řízení. V závislosti na důkazních prostředcích může a nemusí splnění této povinnosti vést k zahájení trestního stíhání.

( 26 ) – K významu tohoto výrazu viz poznámka pod čarou 3 tohoto stanoviska.

( 27 ) – Úř. věst. 2007, C 303, s. 17.

( 28 ) – Dále jen „EÚLP“.

( 29 ) – Je odkazováno na rozsudky ESLP ze dne 7. července 1989, Soering v. Spojené království (CE:ECHR:1989:0707JUD001403888), a ze dne 17. prosince 1996, Ahmed v. Rakousko (CE:ECHR:1996:1217JUD002596494).

( 30 ) – Viz zejména ESLP, 4. února 2005, Mamatkoulov a Askarov v. Turecko (CE:ECHR:2005:0204JUD004682799, § 67); 28. února 2008, Saadi v. Itálie (CE:ECHR:2008:0228JUD003720106, § 125 a citovaná judikatura), jakož i ze dne 4. září 2014, Trabelsi v. Belgie (CE:ECHR:2014:0904JUD000014010, § 116 a citovaná judikatura).

( 31 ) – ESLP ze dne 4. září 2014, Trabelsi v. Belgie (CE:ECHR:2014:0904JUD000014010, § 116).

( 32 ) – ESLP ze dne 4. září 2014, Trabelsi v. Belgie (CE:ECHR:2014:0904JUD000014010, § 116 a citovaná judikatura).

( 33 ) – Viz zejména ESLP, 17. ledna 2012, Othman (Abu Qatada) v. Spojené království (CE:ECHR:2012:0117JUD000813909, § 187).

( 34 ) – Viz zejména ESLP, 30. října 1991, Vilvarajah a další v. Spojené království (CE:ECHR:1991:1030JUD001316387, § 107); ze dne 4. září 2005, Mamatkoulov a Askarov v. Turecko (CE:ECHR:2005:0204JUD004682799, § 69), jakož i ze dne 28. února 2008, Saadi v. Itálie (CE:ECHR:2008:0228JUD003720106, § 128 a citovaná judikatura).

( 35 ) – Viz zejména ESLP ze dne 4. září 2005, Mamatkoulov a Askarov v. Turecko (CE:ECHR:2005:0204JUD004682799, § 72, jakož i ze dne 28. února 2008, Saadi v. Itálie (CE:ECHR:2008:0228JUD003720106, § 131 a citovaná judikatura).

( 36 ) – Rozsudek ze dne 5. dubna 2016, Aranyosi a Căldăraru (C‑404/15 a C‑659/15 PPU, EU:C:2016:198, bod 94).

Top