—

za společnost SBS Belgium NV P. Maeyaertem a A. De Bleeckerem, advocaten,

—

za Belgische Vereniging van Auteurs, Componisten en Uitgevers (SABAM) E. Marissensem, avocat,

—

za francouzskou vládu D. Segoinem a F.-X. Bréchotem, jako zmocněnci,

—

za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

—

za Evropskou komisi J. Samnadda a F. Wilmanem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (Úř. věst. L 167, s. 10; Zvl. vyd. 17/01, s. 230).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností SBS Belgium NV (dále jen „společnost SBS“) a Belgische Vereniging van Auteurs, Componisten en Uitgevers (SABAM) (belgický svaz autorů, skladatelů a vydavatelů) ohledně povinnosti zaplatit spravedlivou odměnu za vysílání programů způsobem přímého dodání.

3

V bodech 23 a 27 odůvodnění směrnice 2001/29 je uvedeno:

[…]

4

Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Právo na sdělování děl veřejnosti a právo na zpřístupnění jiných předmětů ochrany veřejnosti“, stanoví:

„1.   Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.

[…]

3.   Práva uvedená v odstavcích 1 a 2 se nevyčerpají žádným sdělením veřejnosti nebo zpřístupněním veřejnosti podle tohoto článku.“

5

SABAM, svaz vykonávající kolektivní správu autorských práv, zastupuje autory ve věcech týkajících se žádostí o svolení k užití jejich děl, která jsou chráněna autorským právem, třetí osobou a při výběru odměny za toto užití.

6

Společnost SBS je komerční vysílací organizace, která vysílá v nizozemštině a vytváří a prodává televizní programy. V rámci svého vysílání provozuje v Belgii několik soukromých komerčních kanálů. Její programová nabídka zahrnuje jak vlastní programy, tak programy zakoupené od tuzemských a zahraničních produkčních společností a poskytovatelů programů.

7

Společnost SBS vysílá výlučně způsobem nazvaným „přímé dodání“. Jedná se o dvoufázový postup, v jehož rámci společnost SBS přenáší prostřednictvím soukromého připojení z bodu do bodu programové signály svým distributorům, jako jsou Belgacom, Telenet a TV Vlaanderen. Veřejnost v této fázi uvedené signály nemůže přijímat. Distributoři následně zmíněné signály – případně po kódování – přenášejí svým předplatitelům, kteří pak mohou sledovat programy na svém televizním přijímači, případně s pomocí dekodéru, který jim poskytl distributor. V závislosti na dotyčném distributorovi jsou signály přenášeny pomocí družice – v případě TV Vlaanderen, pomocí kabelu – v případě Telenet nebo pomocí připojení xDSL – v případě Belgacom.

8

SABAM se domnívá, že tím, že společnost SBS vysílá způsobem přímého dodání, provádí jako vysílací organizace sdělování veřejnosti ve smyslu článku 3 směrnice 2001/29. Je tudíž vyžadováno svolení nositelů autorského práva. Jako kompenzaci požaduje SABAM zaplacení určité peněžní částky.

9

Společnost SBS tuto žádost zpochybňuje. Podle jejího názoru provádějí sdělování veřejnosti, které je relevantní z hlediska autorského práva, pouze distributoři a jiné organizace téhož typu. Domnívá se tedy, že není povinna platit žádnou odměnu.

10

Rechtbank van koophandel te Brussel (obchodní soud v Bruselu) žádosti SABAM vyhověl a uložil společnosti SBS, aby za autorská práva za rok 2009 zaplatila téměř milion eur.

11

Společnost SBS podala proti rozsudku tohoto soudu odvolání u předkládajícího soudu.

12

Za těchto podmínek se Hof van beroep te Brussel (odvolací soud v Bruselu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

13

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 vykládán v tom smyslu, že vysílací organizace provádí sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení, když přenáší své programové signály výlučně distributorům signálů, aniž jsou tyto signály během tohoto přenosu a v souvislosti s ním přístupné veřejnosti, a tito distributoři uvedené signály následně přenášejí svým předplatitelům, kteří pak mohou tyto programy sledovat.

14

V tomto ohledu je třeba uvést, že hlavním cílem směrnice 2001/29 je zavedení vysoké úrovně ochrany autorů, která jim umožní obdržet odpovídající odměnu za užívání jejich děl, zejména při jejich sdělování veřejnosti. Z toho plyne, že pojem „sdělování veřejnosti“ vyskytující se v čl. 3 odst. 1 této směrnice je třeba chápat v jeho širokém smyslu, jak je ostatně výslovně uvedeno v bodě 23 odůvodnění této směrnice (rozsudek ITV Broadcasting a další, C‑607/11, EU:C:2013:147, bod 20, jakož i citovaná judikatura).

15

Soudní dvůr již rozhodl, že pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 zahrnuje dva kumulativní prvky, a sice „sdělování“ díla a sdělování tohoto díla „veřejnosti“ (viz rozsudek Svensson a další, C‑466/12, EU:C:2014:76, bod 16).

16

Zaprvé, co se týče „sdělování“, to zahrnuje jakékoli zprostředkování chráněných děl bez ohledu na použitý technický prostředek nebo technologický proces (rozsudek Football Association Premier League a další, C‑403/08 a C‑429/08, EU:C:2011:631, bod 193).

17

Kromě toho platí, že ke každému přenosu nebo dalšímu přenosu díla za použití specifické technologie je v zásadě nutné individuální svolení autora dotčeného díla (rozsudek ITV Broadcasting a další, C‑607/11, EU:C:2013:147, bod 24).

18

Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v projednávaném případě vyplývá, že vysílací organizace dotčená v původním řízení přenáší programové signály několika distributorům signálů pomocí družice, kabelu nebo připojení xDSL – tedy pomocí různých technických prostředků či technologických procesů.

19

Z toho vyplývá, že takové přenosy, ať už probíhají souběžně, či nikoliv, je nutno považovat za „sdělování“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.

20

Zadruhé, aby situace spadala pod pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, je ještě třeba, aby – jak bylo připomenuto v bodě 15 tohoto rozsudku – byla chráněná díla skutečně sdělena „veřejnosti“.

21

Z judikatury Soudního dvora v tomto ohledu plyne, že pojem „veřejnost“ se týká blíže neurčeného počtu potenciálních televizních diváků a kromě toho vyžaduje dosti vysoký počet osob (v tomto smyslu viz rozsudky SGAE, C‑306/05, EU:C:2006:764, body 37 a 38, jakož i ITV Broadcasting a další, C‑607/11, EU:C:2013:147, bod 32).

22

V takové situaci, o jakou se jedná v původním řízení – jak jasně vyplývá z předběžné otázky – přitom dotyčná vysílací organizace přenáší programové signály jednotlivým konkrétním distributorům, aniž by k těmto signálům mohli mít přístup potenciální televizní diváci.

23

Díla přenášená takovou vysílací organizací, jako je vysílací organizace dotčená v původním řízení, tedy nejsou sdělována „veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, ale jednotlivým konkrétním provozovatelům.

24

Vzhledem ke kumulativnosti – připomenuté v bodě 15 tohoto rozsudku – dvou základních prvků sdělování veřejnosti je třeba dovodit, že jelikož není splněna podmínka, podle níž musí být chráněná díla sdělována veřejnosti, přenosy uskutečňované takovou vysílací organizací, jako je vysílací organizace dotčená v původním řízení, v zásadě nespadají pod pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.

25

Nelze ovšem bez dalšího vyloučit, že za určitých okolností by za „veřejnost“, vůči níž směřuje původní přenos prováděný vysílací organizací, bylo možné považovat předplatitele distributorů, o jaké jde v původním řízení.

26

V tomto ohledu je předně nesporné, že takoví distributoři, o jaké se jedná v projednávaném případě, by v žádném případě mezi takovou veřejnost nepatřili, a to na rozdíl od subjektů, jako jsou hotelová zařízení, o které šlo ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky SGAE (C‑306/05, EU:C:2006:764) a Phonographic Performance (Ireland) (C‑162/10, EU:C:2012:141).

27

Z toho vyplývá, že předplatitele, kteří přijímají přenosy uskutečňované dotyčnými distributory, nelze a priori považovat za „novou“ veřejnost, ke které nesměřovalo původní sdělování prováděné vysílací organizací (viz a contrario rozsudek SGAE, C‑306/05, EU:C:2006:764, bod 40).

28

Ve věci dotčené v původním řízení tudíž existuje pouze jedna „veřejnost“, a to ta, kterou tvoří všichni předplatitelé jednotlivých distributorů.

29

Ze znění otázky, jak ji položil předkládající soud, v tomto ohledu vyplývá, že předplatitelé těchto distributorů mohou sledovat televizní programy až po zásahu těchto distributorů.

30

Soudní dvůr již přitom rozhodl, že pokud takový provozovatel, o jakého jde v projednávaném případě, distribuuje vysílané dílo svým předplatitelům, jedná se o samostatné poskytnutí služeb, k němuž dochází za účelem dosažení zisku, neboť uvedené osoby nehradí předplatné vysílací organizaci, nýbrž tomuto provozovateli, a cena předplatného se nehradí za poskytnutí případných technických služeb, nýbrž za přístup k dotyčným sdělením, potažmo ke chráněným dílům (obdobně viz rozsudek Airfield a Canal Digitaal, C‑431/09 a C‑432/09, EU:C:2011:648, bod 80).

31

Přenos, který provozovatel uskutečňuje za podmínek uvedených v předchozím bodě tohoto rozsudku, tedy nepředstavuje pouhý technický prostředek směřující k zajištění nebo zlepšení příjmu původního přenosu v oblasti pokrytí signálem (obdobně viz rozsudek Airfield a Canal Digitaal, C‑431/09 a C‑432/09, EU:C:2011:648, bod 79).

32

Nelze však vyloučit, že by se distributor mohl ve vztahu k vysílací organizaci nacházet v nesamostatném postavení a že jeho distribuční služby by měly ryze technickou povahu, takže jeho zásah by představoval pouhý technický prostředek ve smyslu judikatury Soudního dvora (viz zejména rozsudky Football Association Premier League a další, C‑403/08 a C‑429/08, EU:C:2011:631, bod 194 a Airfield a Canal Digitaal, C‑431/09 a C‑432/09, EU:C:2011:648, body 74 a 79).

33

Pokud by tomu tak bylo – což musí ověřit předkládající soud – předplatitelé dotyčných distributorů by mohli být považováni za veřejnost, vůči níž směřuje sdělování uskutečňované vysílací organizací, a tato organizace by tudíž prováděla „sdělování veřejnosti“.

34

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že vysílací organizace neprovádí sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení, když přenáší své programové signály výlučně distributorům signálů, aniž jsou tyto signály během tohoto přenosu a v souvislosti s ním přístupné veřejnosti, a tito distributoři uvedené signály následně přenášejí svým předplatitelům, kteří pak mohou tyto programy sledovat, ledaže by zásah dotyčných distributorů představoval pouhý technický prostředek, což musí ověřit předkládající soud.

35

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto:

Článek 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti musí být vykládán v tom smyslu, že vysílací organizace neprovádí sdělování veřejnosti ve smyslu tohoto ustanovení, když přenáší své programové signály výlučně distributorům signálů, aniž jsou tyto signály během tohoto přenosu a v souvislosti s ním přístupné veřejnosti, a tito distributoři uvedené signály následně přenášejí svým předplatitelům, kteří pak mohou tyto programy sledovat, ledaže by zásah dotyčných distributorů představoval pouhý technický prostředek, což musí ověřit předkládající soud.