—

za Rina Services SpA, Rina SpA a SOA Rina Organismo di Attestazione SpA R. Damontem, G. Giacominim, G. Scuras a G. Demartini, avvocati,

—

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s C. Pluchino a S. Fiorentinem, avvocati dello Stato,

—

za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

—

za švédskou vládu A. Falk, C. Meyer-Seitz, U. Persson a N. Otte Widgren, jakož i L. Swedenborgem, F. Sjövallem, E. Karlssonem a C. Hagermanem, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komisi E. Montaguti a H. Tserepa-Lacombe, jako zmocněnkyněmi,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 49 SFEU, 51 SFEU a 56 SFEU, jakož i článků 14 a 16 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu (Úř. věst. L 376, s. 36).

2

Tato žádost byla předložena v rámci tří sporů mezi Presidenza del Consiglio dei Ministri, Consiglio di Stato, Consiglio Superiore dei Lavori Pubblici, Autorità per la Vigilanza sui Contratti Pubblici di lavori, servizi e forniture, Conferenza Unificata Stato Regioni, Ministero dello Sviluppo Economico delle Infrastrutture e dei Trasporti, Ministero per le Politiche europee, Ministero dell’Ambiente e della Tutela del Territorio e del Mare, Ministero per i beni e le attività culturali, Ministero dell’Economia e delle Finanze a Ministero degli Affari esteri na straně jedné a Rina Services SpA, Rina SpA a SOA Rina Organismo di Attestazione SpA na straně druhé, zejména ve věci vnitrostátní právní úpravy, která ukládá společnostem, které mají postavení certifikačních subjektů (Società Organismi di Attestazione, dále jen „SOA“), povinnost mít sídlo v Itálii.

3

Body 1 až 7, 16 a 33 odůvodnění směrnice 2006/123 uvádějí:

[…]

[…]

4

Článek 2 směrnice 2006/123, nadepsaný „Oblast působnosti“, zní:

„1.   Tato směrnice se vztahuje na služby poskytované poskytovateli usazenými v některém členském státě.

2.   Tato směrnice se nevztahuje na tyto činnosti:

[…]

[…]“.

5

Podle čl. 3 odst. 3 směrnice 2006/123 použijí členské státy ustanovení této směrnice v souladu s ustanoveními Smlouvy o FEU týkajícími se práva usazování a volného pohybu služeb.

6

Článek 14 uvedené směrnice, nadepsaný „Zakázané požadavky“ a nacházející se v kapitole III této směrnice, nadepsané „Svoboda usazování pro poskytovatele“, stanoví:

„Členské státy nesmějí přístup k činnosti poskytování služeb nebo její výkon na svém území podmiňovat splněním kteréhokoli z těchto požadavků:

[…]

[…]“

7

Článek 15 směrnice 2006/123, nadepsaný „Požadavky podléhající hodnocení“ a nacházející se v téže kapitole III, ukládá členským státům posoudit, zda jsou v rámci jejich právního systému uplatňovány některé požadavky uvedené v odstavci 2 tohoto článku, a zajistit, aby všechny takové požadavky byly slučitelné s podmínkami nepřípustnosti diskriminace, nezbytnosti a přiměřenosti uvedenými v odstavci 3 téhož článku.

8

Kapitola IV této směrnice, nadepsaná „Volný pohyb služeb“, obsahuje článek 16, nadepsaný „Volný pohyb služeb“. Tento článek stanoví:

„1.   Členské státy respektují právo poskytovatelů poskytovat služby v jiném členském státě, než je stát, v němž jsou usazeni.

Členský stát, v němž je služba poskytována, zajistí volný přístup k činnosti poskytování služeb a volný výkon této činnosti na svém území.

Členské státy nesmějí podmiňovat přístup k činnosti poskytování služeb nebo její výkon na svém území žádnými požadavky, které nedodržují tyto zásady:

2.   Členské státy nesmějí omezovat volný pohyb služeb v případě poskytovatele usazeného v jiném členském státě stanovením kteréhokoliv z těchto požadavků:

[…]

3.   Členskému státu, do něhož se poskytovatel přemístí, nelze bránit ve stanovení požadavků pro poskytování služeb v případech opodstatněných důvody veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, veřejného zdraví nebo ochrany životního prostředí a v souladu s odstavcem 1. […]“

9

Nařízení prezidenta republiky č. 207 ze dne 5. října 2010, kterým se provádí a používá legislativní nařízení č. 163 ze dne 12. dubna 2006 (běžný doplněk GURI č. 288 ze dne 10. prosince 2010), kterým se zrušuje nařízení prezidenta republiky č. 34 ze dne 25. ledna 2000, v čl. 64 odst. 1 stanoví, že SOA jsou zakládány ve formě akciových společností, jejichž firma musí výslovně obsahovat označení „certifikační subjekty“, a že musí mít sídlo na území Italské republiky.

10

Rina SpA je holdingovou společností skupiny Rina. Sídlo této společnosti se nachází v Janově (Itálie).

11

Rina Services SpA je akciovou společností, která je součástí skupiny Rina a jejíž sídlo se rovněž nachází v Janově. Jejím předmětem činnosti je poskytování služeb certifikace kvality UNI CEI EN 45000.

12

SOA Rina Organismo di Attestazione SpA je rovněž akciovou společností, jejíž sídlo se nachází v Janově. Provádí certifikační činnost a činnost technické kontroly týkající se organizace a výroby stavebních společností. Tato společnost je z 99 % vlastněna společností Rina SpA a 1 % společností Rina Services SpA.

13

Tyto tři společnosti podaly žaloby k Tribunale amministrativo regionale per il Lazio, kterými zejména zpochybňovaly legalitu čl. 64 odst. 1 nařízení prezidenta republiky č. 207 ze dne 5. října 2010, kterým se provádí a používá legislativní nařízení č. 163 ze dne 12. dubna 2006, v rozsahu, v němž stanoví, že sídlo SOA se musí nacházet na území Italské republiky.

14

Rozsudky ze dne 13. prosince 2011 tento soud těmto žalobám vyhověl zejména z důvodu, že požadavek týkající se umístění sídla je v rozporu s články 14 a 16 směrnice 2006/123.

15

Navrhovatelé v původním řízení se proti těmto rozsudkům odvolali ke Consiglio di Stato, přičemž zejména tvrdily, že činnost vykonávaná SOA je spjata s výkonem veřejné moci ve smyslu článku 51 SFEU a v důsledku toho je vyloučena z působnosti jak směrnice 2006/123, tak článků 49 SFEU a 56 SFEU.

16

Za těchto podmínek se Consiglio di Stato rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

17

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu, jíž je třeba se zabývat na prvním místě, je, zda čl. 51 první pododstavec SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že certifikační činnosti vykonávané SOA jsou spjaty s výkonem veřejné moci ve smyslu tohoto ustanovení.

18

Je třeba konstatovat, že Soudní dvůr již rozhodl o této otázce, kterou v rámci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce položil Consiglio di Stato, v rozsudku SOA Nazionale Costruttori (C‑327/12, EU:C:2013:827).

19

V bodě 52 uvedeného rozsudku dospěl Soudní dvůr k závěru, že vzhledem k úvahám uvedeným v bodech 28 až 35 uvedeného rozsudku, a sice zejména skutečnosti, že SOA jsou podniky založenými za účelem dosažení zisku, které vykonávají své činnosti v podmínkách hospodářské soutěže a nemají žádnou rozhodovací pravomoc, která by byla spojena s výkonem výsad veřejné moci, nejsou činnosti SOA související s vydáváním osvědčení přímo a specificky spjaty s výkonem veřejné moci ve smyslu článku 51 SFEU.

20

Konkrétněji Soudní dvůr v bodě 54 téhož rozsudku zdůraznil, že ověření technické a finanční způsobilosti podniků podléhajících certifikaci, pravdivosti a obsahu prohlášení, osvědčení a dokumentů předložených osobami, kterým se osvědčení vydává, jakož i trvání podmínek týkajících se osobní situace kandidáta nebo uchazeče ze strany SOA nelze považovat za činnost vycházející z rozhodovací nezávislosti, která je vlastní výkonu výsad veřejné moci, neboť toto ověření je v celém rozsahu určeno vnitrostátním právním rámcem. Mimoto Soudní dvůr v tomtéž bodě uvedeného rozsudku konstatoval, že zmíněné ověření se provádí pod přímým státním dohledem a má za cíl usnadnit úlohu veřejných zadavatelů v oblasti zadávání veřejných zakázek na stavební práce, neboť jeho účelem je umožnit jim splnit jejich úlohu při přesné a podrobné znalosti technické i finanční způsobilosti uchazečů.

21

V projednávané věci předkládající soud ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce neuvádí, že by došlo k jakékoli změně v povaze činností vykonávaných SOA od doby, kdy došlo ke skutečnostem, na jejichž základě byl vydán rozsudek SOA Nazionale Costruttori (C‑327/12, EU:C:2013:827).

22

Za těchto podmínek je třeba na druhou otázku odpovědět, že čl. 51 první pododstavec SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že výjimka z práva usazování zakotvená v tomto ustanovení se nepoužije na certifikační činnosti vykonávané společnostmi, které mají postavení certifikačních subjektů.

23

První otázkou se předkládající soud táže odkazem na některá ustanovení unijního práva, zejména články 49 SFEU a 56 SFEU, jakož i zásady uvedené ve směrnici 2006/123, zda toto právo musí být vykládáno v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která stanoví, že SOA musí mít své sídlo na území tohoto členského státu.

24

V této souvislosti je třeba konstatovat, že certifikační služby spadají do působnosti směrnice 2006/123, jelikož tyto služby jsou výslovně uvedeny v bodě 33 odůvodnění této směrnice v příkladmém výčtu činností, na které se tato směrnice vztahuje.

25

V projednávané věci spadá požadavek týkající se umístění sídla certifikačních subjektů dotčený v původním řízení pod článek 14 směrnice 2006/123. Tento požadavek je totiž vzhledem k tomu, že ukládá SOA povinnost mít sídlo na území daného členského státu, založen přímo na umístění sídla poskytovatele ve smyslu čl. 14 bodu 1 této směrnice a kromě toho omezuje svobodu poskytovatele zvolit si mezi hlavní a vedlejší provozovnou, zvláště tím, že mu ukládá povinnost mít hlavní provozovnu na území daného členského státu ve smyslu bodu 3 tohoto článku.

26

Článek 14 směrnice 2006/123 zakazuje členským státům podmiňovat přístup k činnosti poskytování služeb nebo její výkon na jejich území splněním kteréhokoli z požadavků uvedených v bodech 1 až 8 tohoto ustanovení a ukládá jim prioritní a systematické odstranění těchto požadavků.

27

Italská republika nicméně tvrdí, že požadavek, podle kterého se musí sídlo SOA nacházet na jejím území, je odůvodněn nezbytností zajistit účinnost dohledu vykonávaného veřejnými orgány nad činnostmi SOA.

28

V této souvislosti je třeba souhlasně s Polskou republikou a Komisí zdůraznit, že požadavky uvedené v článku 14 směrnice 2006/123, do kterého spadá vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení, nemohou být odůvodněny.

29

Tento závěr vyplývá jak ze znění tohoto článku 14, tak z obecné systematiky směrnice 2006/123.

30

Z nadpisu uvedeného článku totiž vyplývá, že požadavky uvedené v bodech 1 až 8 tohoto článku jsou „zakázané“. Mimoto nic ve znění tohoto článku nenasvědčuje tomu, že by členské státy byly oprávněny odůvodnit zachování takových požadavků ve svých vnitrostátních právních úpravách.

31

Pokud jde o svobodu usazování, spočívá kromě toho obecná systematika směrnice 2006/123 na jasném rozlišení mezi zakázanými požadavky a požadavky podléhajícími hodnocení. Zatímco prvně uvedené se řídí článkem 14 této směrnice, druhé podléhají pravidlům stanoveným v článku 15 této směrnice.

32

Pokud jde konkrétně o požadavky podléhající hodnocení, je podle čl. 15 odst. 1 směrnice 2006/123 na členských státech, aby posoudily, zda jsou v rámci jejich právního systému uplatňovány některé požadavky uvedené v odstavci 2 tohoto článku, a zajistily, aby všechny takové požadavky splňovaly podmínky nepřípustnosti diskriminace, nezbytnosti a přiměřenosti uvedené v odstavci 3 téhož článku.

33

V tomto ohledu z odstavců 5 a 6 uvedeného článku 15 vyplývá, že členské státy mohou zachovat nebo případně zavést požadavky typu uvedeného v odstavci 2 téhož článku za podmínky, že jsou v souladu s podmínkami nepřípustnosti diskriminace, nezbytnosti a přiměřenosti uvedenými v odstavci 3 tohoto ustanovení.

34

Mimoto co se týče volného pohybu služeb, čl. 16 odst. 3 směrnice 2006/123 stanoví, že členský stát, do něhož se poskytovatel přemístí, aby poskytoval svou službu, může stanovit požadavky pro poskytování služeb, pokud jsou tyto požadavky opodstatněny důvody veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, veřejného zdraví nebo ochrany životního prostředí a jsou v souladu s odstavcem 1 tohoto článku.

35

Taková možnost však není stanovena pro „zakázané“ požadavky uvedené v článku 14 směrnice 2006/123.

36

Tento závěr není zpochybněn článkem 3 odst. 3 této směrnice, podle kterého členské státy použijí ustanovení této směrnice „v souladu s ustanoveními Smlouvy týkajícími se práva usazování a volného pohybu služeb“.

37

V této souvislosti je třeba souhlasně s Polskou republikou uvést, že výklad čl. 3 odst. 3 směrnice 2006/123, podle kterého je členským státům dovoleno odůvodnit na základě primárního práva požadavek zakázaný článkem 14 této směrnice, by zbavil posledně uvedené ustanovení veškerého užitečného účinku a v konečném důsledku by popřel cílenou harmonizaci, které bylo touto směrnicí dosaženo.

38

Takový výklad by totiž byl v rozporu se závěrem, k němuž dospěl unijní zákonodárce v bodě 6 odůvodnění směrnice 2006/123, podle kterého překážky svobodě usazování nelze odstranit pouhým přímým použitím článku 49 SFEU zejména z důvodu, že řešení překážek této svobodě v jednotlivých případech je velmi složité. Připustit, že požadavky „zakázané“ podle článku 14 této směrnice mohou být nicméně odůvodněny na základě primárního práva, by právě znamenalo opětovné zavedení takového zkoumání v každém jednotlivém případě podle Smlouvy o FEU pro všechna omezení svobody usazování.

39

Mimoto je třeba zdůraznit, že čl. 3 odst. 3 směrnice 2006/123 nebrání tomu, aby byl článek 14 této směrnice vykládán v tom smyslu, že zakázané požadavky uvedené v posledně uvedeném ustanovení nemohou být odůvodněny. Takový zákaz bez možnosti odůvodnění totiž směřuje k zajištění systematického a rychlého odstranění některých omezení svobody usazování, která jsou unijním zákonodárcem a judikaturou Soudního dvora považována za omezení, jež závažným způsobem ovlivňují řádné fungování vnitřního trhu. Takový cíl je v souladu se Smlouvou o FEU.

40

I když tak čl. 52 odst. 1 SFEU dovoluje členským státům, aby na základě jednoho z důvodů, které stanoví, odůvodnily vnitrostátní opatření, která představují omezení svobody usazování, neznamená to, že unijní zákonodárce nemůže při přijímání takového aktu sekundárního práva, jako je směrnice 2006/123, jež konkretizuje základní svobodu zakotvenou Smlouvou o FEU, omezit některé výjimky, a to tím spíše, pokud jako v projednávané věci dotyčné ustanovení sekundárního práva pouze přebírá ustálenou judikaturu, podle které je takový požadavek, jako je požadavek dotčený v původním řízení, neslučitelný se základními svobodami, kterých se hospodářské subjekty mohou dovolávat (v této souvislosti viz zejména rozsudek Komise v. Francie, C‑334/94, EU:C:1996:90, bod 19).

41

Za těchto podmínek je třeba na první otázku odpovědět, že článek 14 směrnice 2006/123 musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která stanoví, že SOA musí mít své sídlo na území tohoto členského státu.

42

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: