Opinion of the Advocate-General

Opinion of the Advocate-General

I – Úvod

1. Může být státní příslušník třetí země, jenž čeká na vyhoštění, zajištěn ve věznici z důvodu, že ve spolkové zemi odpovědné za výkon jeho zajištění neexistují zvláštní zajišťovací zařízení ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 2008/115/ES?(2)

2. Je dále možné, aby tento státní příslušník souhlasil s tím, že bude zajištěn spolu s běžnými vězni, a vzdal se tak práva být od těchto osob oddělen, které mu přiznává toto ustanovení?

3. Toto jsou v podstatě otázky vznesené ve spojených věcech C‑473/13 a C‑514/13, jakož i ve věci C‑474/13.

4. Soudní dvůr je proto žádán, aby upřesnil podmínky, za kterých musí členské státy, v projednávaném případě Spolková republika Německo, provádět zajištění státních příslušníků třetích zemí čekajících na vyhoštění v souladu s touto směrnicí.

5. Směrnice v souladu s čl. 79 odst. 2 SFEU usiluje o vypracování účinné politiky pro vyhošťování a dobrovolný návrat založené na společných právních normách a zárukách pro navracení osob humánním způsobem a při plném respektování jejich základních práv a důstojnosti(3) .

6. Z bodů 13 a 16 odůvodnění směrnice, jakož i ze znění jejího čl. 15 odst. 1 v tomto ohledu plyne, že členské státy musí uskutečnit vyhoštění prostřednictvím co nejmírnějších donucovacích opatření. Směrnice tedy s cílem zajistit účinnost postupů při navracení odstupňuje opatření od toho, které ponechává dotčené osobě největší svobodu, a sice poskytnutí lhůty k dobrovolnému opuštění země, až po opatření, která tuto osobu omezují nejvíce, a sice zajištění ve zvláštním zařízení. Pouze v případě, kdy výkon rozhodnutí o navrácení formou vyhoštění může být s ohledem na posouzení každé konkrétní situace ohrožen jednáním dotčené osoby, mohou tyto státy zbavit tuto osobu svobody jejím zajištěním(4) .

7. Toto posledně uvedené opatření představuje opatření nejvíce omezující svobodu, které směrnice připouští v rámci řízení o nuceném návratu(5) . Jedná se v zásadě o krajní opatření(6) . Unijní zákonodárce ho proto v kapitole IV směrnice přísně reguluje tak, aby bylo zaručeno dodržení zásady proporcionality s ohledem na použité prostředky a sledované cíle a základní práva dotyčných státních příslušníků(7) .

8. Právě v tomto rámci francouzské znění čl. 16 odst. 1 směrnice stanoví, že:

„La rétention s’effectue en règle générale dans des centres de rétention spécialisés. Lorsqu’un État membre ne peut les placer dans un centre de rétention spécialisé et doit les placer dans un établissement pénitentiaire, les ressortissants de pays tiers placés en rétention sont séparés des prisonniers de droit commun .“(8)

9. Článek 16 odst. 1 směrnice tak stanoví dva požadavky, které musí členské státy ohledně podmínek a režimu zajištění splnit.

10. Zaprvé zajištění musí probíhat ve zvláštním zařízení s odpovídajícími životními podmínkami a zadruhé, pokud k němu výjimečně dochází ve věznici, musí členský stát zajistit oddělení těchto státních příslušníků od běžných vězňů, přičemž tento požadavek je patrně neporušitelný, jelikož je povinný bez ohledu na místo zajištění.

11. Každý z těchto požadavků je přitom v Německu splněn pouze částečně.

12. Je nutné uvést, že podle článků 83 a 84 Základního zákona Spolkové republiky Německo (Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland, dále jen „základní zákon“), přísluší totiž výkon zajištění nařízených za účelem vyhoštění neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí jednotlivým spolkovým zemím (Bundesländer).

13. Ze šestnácti spolkových zemí, které tvoří Spolkovou republiku Německo, přitom deset z nich nemělo ke dni předložení žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce zvláštní zajišťovací zařízení, takže státní příslušníci třetích zemí čekající na vyhoštění jsou umístěni ve věznicích a v některých případech podléhají stejným pravidlům a omezením, jaká se vztahují na běžné vězně(9) .

14. Ve věci C‑473/13 tak byla Adala Bero, syrská státní příslušnice, zajištěna od 6. ledna do 2. února 2011 ve věznici města Frankfurt nad Mohanem, jelikož spolková země Hesensko nemá zvláštní zajišťovací zařízení, ve kterém by mohly být ubytovány ženy. Z vyjádření předložených A. Bero vyplývá, že nebyla oddělena od běžných vězňů a vazebně držených osob.

15. Ve věci C‑514/13 byl Ettayebi Bouzalmate, marocký státní příslušník, zajištěn od 14. července 2013 po dobu tří měsíců ve zvláštním oddělení věznice města Mnichov(10), jelikož ve spolkové zemi Bavorsko neexistovala zvláštní zajišťovací zařízení.

16. Konečně, ve věci C‑474/13 byla Thi Ly Pham, vietnamská státní příslušnice, zajištěna od 29. března do 10. července 2012 ve věznici města Norimberk (spolková země Bavorsko) a navíc souhlasila s tím, že bude zajištěna spolu s běžnými vězni.

17. Z vyjádření předložených T. L. Pham vyplývá, že podepsala následující předem naformulované písemné prohlášení:

„Pham Thi Ly, zajištěná

Prohlašuji, že souhlasím s tím, že budu umístěna spolu s vězni.

Norimberk 30. března 2012.

Podpis“

18. Všechna tato zajištění byla vykonána na základě § 62a odst. 1 zákona o pobytu, výdělečné činnosti a integraci cizinců na spolkovém území [Gesetz über den Aufenthalt, die Erwerbstätigkeit und die Integration von Ausländern im Bundesgebiet (dále jen „Aufenthaltsgesetz“)] ze dne 30. července 2004(11), jehož účelem je provést čl. 16 odst. 1 směrnice do německého práva.

19. Ustanovení § 62a odst. 1 Aufenthaltsgesetz zní následovně:

„Zajištění za účelem vyhoštění se zpravidla vykonává ve zvláštních zajišťovacích zařízeních. Pokud spolková země nemá zvláštní zajišťovací zařízení, může se zajištění vykonat v jiných věznicích této spolkové země; v takovém případě musí být zajištěné osoby čekající na své vyhoštění odděleny od běžných vězňů.“(12)

20. Ve věcech v původním řízení se Bundesgerichtshof (věci C‑473/13 a C‑474/13) a Landgericht München (věc C‑514/13) zamýšlejí nad otázkou legality takového zajištění s ohledem na zásady stanovené v čl. 16. odst. 1 směrnice.

21. Věci C‑473/13 a C‑514/13 byly s přihlédnutím k totožnosti předběžných otázek spojeny pro účely písemné části řízení a rozsudku. Vzhledem k tomu, že věc C‑474/13 s těmito spojenými věcmi úzce souvisí, rozhodl jsem se přednést v těchto věcech společné stanovisko.

A – Spojené věci C‑473/13 a C‑514/13

22. Ve spojených věcech C‑473/13 a C‑514/13 se Bundesgerichtshof a Landgericht München zabývají povahou důvodů, na základě kterých může členský stát nařídit, že neoprávněně pobývající migrant bude zajištěn ve věznici.

23. Předkládající soudy si konkrétně kladou otázku slučitelnosti § 62a odst. 1 Aufenthaltsgesetz se zásadami, ze kterých vychází čl. 16 odst. 1 směrnice, a zejména se tážou, zda je třeba zohlednit federální strukturu Německa a pravomoci provádět tyto zásady, jež jsou vyhrazeny každému ze spolkových států.

24. Německá právní úprava totiž příslušné spolkové zemi výslovně povoluje, aby umístila státní příslušníky třetích zemí čekající na vyhoštění do věznic, pokud „nemá zvláštní zajišťovací zařízení“.

25. Bundesgerichtshof i Landgericht München se tedy rozhodly přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Otázky, které v této souvislosti pokládají, jsou v podstatě totožné.

26. Ve věci C‑473/13 pokládá Bundesgerichtshof následující předběžnou otázku:

„Vyplývá z čl. 16 odst. 1 směrnice [...], že členský stát je povinen zajištění osoby za účelem vyhoštění zpravidla vykonat ve zvláštním zajišťovacím zařízení, a to i v případě, že taková zařízení existují jen v některých spolkových státech uvedeného členského státu, avšak v jiných nikoli?“

27. Ve věci C‑514/13 Landgericht München formuluje svou otázku následovně:

„Vyplývá z čl. 16 odst. 1 směrnice [...], že členský stát je povinen zajištění osoby za účelem vyhoštění zpravidla vykonat ve zvláštním zajišťovacím zařízení, a to i v případě, že taková zařízení existují jen v části federální struktury daného státu, avšak nikoli v části, v níž se musí podle ustanovení, jimiž se řídí federální struktura tohoto státu, zajištění vykonat?“

28. Vyjádření předložili účastníci původního řízení, německá, nizozemská, švédská a švýcarská vláda, jakož i Evropská komise.

B – Věc C‑474/13

29. Věc C‑474/13 zapadá do stejného kontextu jako spojené věci C‑473/13 a C‑514/13. Vyvolává však otázku týkající se rozsahu povinnosti oddělit neoprávněně pobývající migranty od běžných vězňů, stanovené v čl. 16 odst. 1 směrnice. Připomínám, že dotčená osoba byla po dobu tří měsíců umístěna ve věznici města Norimberk a navíc souhlasila s tím, že bude zajištěna spolu s běžnými vězni.

30. V této věci se tudíž Bundesgerichtshof zabývá otázkou legality takového zajištění s ohledem na čl. 16 odst. 1 směrnice vzhledem k souhlasu vydanému dotčenou osobou.

31. Bundesgerichtshof tedy přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je slučitelné s čl. 16 odst. 1 směrnice [...] umístit osobu zajištěnou za účelem vyhoštění spolu s vězni v případě, že tato osoba s takovým umístěním souhlasí?“

32. Svá vyjádření předložili účastníci původního řízení, německá a nizozemská vláda, jakož i Komise.

C – Podstata otázek

33. Tyto tři žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nastolují zásadní otázku ohledně podmínek zajištění migrantů čekajících na vyhoštění, jež jsou stanoveny v čl. 16 odst. 1 směrnice.

34. Otázka zajištění migrantů čekajících na navrácení vyvolává obrazy reality, kterou velmi často ilustruje nějaká tragická aktuální událost. Tato otázka jako celek zpochybňuje přiměřenost systému zavedeného na úrovni Evropské unie. Z pouhého pozorování tohoto systému vyplývá, že logika přijatých zásad vede k nerovnováze mezi jednotlivými členskými státy. Některé z nich musí z důvodu své zeměpisné polohy nést větší zátěž než ostatní, přičemž hospodářský dopad z ní vyplývající nelze přejít mlčením.

35. Evropský soud pro lidská práva a Soudní dvůr prostřednictvím za použití základních právních zásad ve svých všeobecně známých rozsudcích(13) nicméně připomněly, že systém platný v současné době nemůže vést k tomu, aby celou zátěž nesly pouze členské státy, které se přímo potýkají s masivním přílivem migrantů.

36. Před vydáním zmíněných rozsudků totiž vedlo prosté uplatňování ustanovení unijního práva, chtě nechtě, k situaci, která byla pro některé členské státy výhodnější.

37. Oba dva soudy tak připomněly, že pohodlnost musí ustoupit požadavku dodržování základních práv.

38. Dnes bych chtěl Soudní dvůr vyzvat, aby v projednávaných věcech, které jsou mu nyní předloženy, přijal v tomto duchu podobný přístup.

39. Vzhledem k přílivu migrantů se zajištění při čekání na vyhoštění stalo nesmírně důležitým. Důvodů pro tuto bolestivou situaci je několik a nejsou neznámé. Spadají do oblasti zahraniční politiky členských států a Unie, která je jim vyhrazena.

40. Právní podmínky rozhodnutí o zajištění a hmotněprávní podmínky pro jeho výkon naopak podléhají soudnímu přezkumu.

41. O právní podmínky rozhodnutí o zajištění se v projednávaném případě nejedná. Jádro předloženého problému naopak představují hmotněprávní podmínky výkonu těchto rozhodnutí.

42. Směrnice naprosto jasně stanoví, že rozhodnutí o zajištění je krajním opatřením. Přiznává mu tak zcela podpůrnou povahu spojenou s nutností zajistit vyhoštění migranta. Ze směrnice tedy zcela jednoznačně vyplývá, že situace migranta, jehož jediné pochybení spočívá v jeho chudobě a jehož jediným proviněním je snaha jí uniknout, a to i za cenu neuvěřitelných rizik k dosažení zcela nejistého výsledku, je opakem situace pachatele. Tato základní charakteristika se musí odrazit v režimu výkonu opatření, které se tedy musí odlišovat od výkonu trestu.

43. Na tomto místě je totiž třeba uvést, že věznice, kterými jsou buď zařízení pro výkon trestu plnící specifické cíle spojené s konceptem trestu jako takového, nebo vazební věznice, nelze zaměňovat se zvláštními zajišťovacími zařízeními stanovenými směrnicí. Osoba může být ve věznici držena pouze ve dvou případech, buď před tím, než je souzena, nebo za účelem výkonu trestu, přičemž každý z těchto případů je součástí postupu souvisejícího se závažným trestným činem.

44. Před vydáním rozsudku je zbavení svobody myslitelné pouze z konkrétních důvodů, u nichž se jako základní podmínka předpokládá, že je možné, ne-li pravděpodobné, že osoba spáchala trestný čin určité úrovně závažnosti, a k této podmínce se vážou určité skutečnosti vztahující se k povaze spáchaného činu, okolnostem jeho spáchání, chybějícím zárukám, že se daná osoba dostaví, nutnosti chránit důkazy a vyhnout se tlaku na svědky, jakož i faktory vztahující se k osobnosti dané osoby, které způsobují, že musí být zajištěno, aby byla k dispozici orgánům soudní moci.

45. Vazba do doby vydání rozsudku tak odráží zejména nutnost zabránit kontaktu se třetími osobami nebo útěku. Z toho nutně vyplývá, že i v případě zařízení nebo zvláštních oddělení zařízení určených dosud neodsouzeným osobám sleduje uplatňovaný vazební režim tyto základní cíle. Z toho vyplývající povinnosti nesmí v žádném případě v rámci těchto zařízení umožňovat volný pohyb osob, které se v nich nacházejí proti své vůli, nebo volný přístup třetích osob nebo možnost kontaktů s vnějším prostředím, jelikož vazební režimy byly navrženy právě proto, aby se takovým kontaktům zabránilo.

46. To platí tím spíše u zařízení nebo zvláštních oddělení zařízení určených odsouzeným osobám, u nichž je jedním z hlavních, navíc legitimních, zájmů vězeňské správy zabránit útěku, jakož i hromadným akcím a útokům na personál. Zohlednění těchto skutečností se samozřejmě odráží v režimu uplatňovaném na vězněné osoby a ve způsobu správy daných zařízení.

47. Bez ohledu na výše uvedené, je obecné pravidlo fungování takových zařízení založeno na separaci – jež znamená umístění do oddělených zařízení nebo zvláštních oddělení téhož zařízení – mužů, žen a nezletilých.

48. Co se týče nezletilých, je třeba mít na paměti, že zbavení svobody je v jejich případě vždy principiálně výjimečným opatřením, u něhož se má tak za to, že se použije u nezletilých, kteří buď v blízké době dosáhnou zletilosti, nebo mají obtížný psychologický profil, a v každém případě z důvodu spáchání závažných trestných činů.

49. Při přezkumu, zda uplatňování takových režimů na zajištěné migranty čekající na své navrácení dodržuje práva, která jim přiznává Unie, je proto třeba přihlédnout k těmto údajům a k požadavkům směrnice a Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

50. V tomto stanovisku uvedu důvody, proč podle mého názoru nemůže být státní příslušník třetí země čekající na vyhoštění zajištěn ve věznici z důvodu, že ve spolkové zemi, jež je odpovědná za výkon jeho zajištění, neexistují zvláštní zařízení, jaká stanoví čl. 16 odst. 1 směrnice.

51. Budu rovněž hájit názor, že tento státní příslušník nemůže být zajištěn spolu s běžnými vězni pod záminkou, že se vzdal práva být od nich oddělen, které mu uvedené ustanovení přiznává.

II – Právní rámec

52. Body 11, 13, 16, 17 a 24 odůvodnění směrnice uvádějí:

„(11) Mělo by se zavést společné minimum právní ochrany ve věci rozhodnutí týkajících se navrácení, aby se zajistila účinná ochrana zájmů dotčených osob. [...]

[...]

(13) Používání donucovacích opatření by mělo výslovně podléhat zásadám proporcionality a účinnosti, pokud jde o použité prostředky a sledované cíle. [...] Členské státy by měly být schopny využívat různé možnosti sledování nuceného návratu.

[...]

(16) Využití zajištění za účelem vyhoštění by mělo být omezeno a mělo by podléhat zásadě proporcionality, pokud jde o použité prostředky a sledované cíle. Zajištění je odůvodněné pouze pro přípravu navrácení či pro výkon vyhoštění a pouze v případě, že by uplatnění mírnějších donucovacích opatření nebylo dostatečně účinné.

(17) Se zajištěnými státními příslušníky třetích zemí by se mělo zacházet důstojně, za dodržování jejich základních práv a v souladu se zásadami lidskosti a s mezinárodním a vnitrostátním právem. Aniž je dotčeno počáteční zadržení donucovacími orgány, jež je upraveno vnitrostátními právními předpisy, mělo by se zajištění zpravidla vykonávat ve zvláštních zajišťovacích zařízeních.

[...]

(24) Tato směrnice dodržuje základní práva a ctí zásady uznané zejména [Listinou].“

53. Článek 1 směrnice stanoví:

„Tato směrnice stanoví společné normy a postupy, které jsou v členských státech používány při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí v souladu se základními právy jakožto obecnými zásadami práva Společenství i s mezinárodním právem, včetně závazků v oblasti ochrany uprchlíků a dodržování lidských práv.“

54. Článek 4 směrnice, nadepsaný „Příznivější úprava“, v odstavci 3 stanoví, že:

„Touto směrnicí není dotčeno právo členských států přijmout nebo zachovat ustanovení příznivější pro osoby, na něž se vztahují, za předpokladu, že jsou slučitelná s touto směrnicí.“

55. Článek 15 odst. 2 poslední pododstavec směrnice upřesňuje, že „[p]okud je zajištění nezákonné, musí být dotčený státní příslušník třetí země okamžitě propuštěn.“

56. Článek 16 směrnice, nadepsaný „Podmínky zajištění“, v odstavci 1 stanoví:

„Zajištění se zpravidla vykonává ve zvláštních zajišťovacích zařízeních. Nemůže-li členský stát poskytnout ubytovací prostor ve zvláštním zajišťovacím zařízení a musí-li se uchýlit k umístění ve věznici, musí být zajištění státní příslušníci třetí země odděleni od běžných vězňů.“

57. V článku 17 odst. 2 a 3 směrnice se stanoví:

„2. Zajištěným rodinám se až do vyhoštění poskytuje samostatné ubytování zaručující přiměřené soukromí.

3. Zajištěné nezletilé osoby mají možnost provozovat volnočasové aktivity, včetně her a odpočinkových činností přiměřených jejich věku, a mají, v závislosti na délce pobytu, přístup ke vzdělávání.“

58. Konečně, článek 18 směrnice, nadepsaný „Mimořádné situace“, zní následovně:

„1. Vznikne-li důsledkem výjimečně rozsáhlého množství státních příslušníků třetích zemí, kteří mají být navráceni, nepředvídatelně velká zátěž pro kapacitu zajišťovacích zařízení členského státu nebo pro jeho správní či soudní zaměstnance, může tento členský stát po dobu trvání uvedené mimořádné situace […] přijmout naléhavá opatření, pokud jde o podmínky zajištění odchylující se od opatření stanovených v čl. 16 odst. 1 a čl. 17 odst. 2.

2. Uchýlí-li se dotyčný členský stát k takovým mimořádným opatřením, uvědomí o tom Komisi. Rovněž uvědomí Komisi, jakmile důvody pro uplatnění těchto mimořádných opatření pominou.

3. Žádné ustanovení tohoto článku nelze vykládat tak, že by umožňovalo členským státům odchýlit se od své obecné povinnosti přijmout veškerá přiměřená obecná či konkrétní opatření k plnění svých povinností vyplývajících z této směrnice.“

III – Úvodní poznámky

59. Hned v úvodu bych chtěl poznamenat, že jak vyplývá z informací poskytnutých Bundesgerichtshof ve věci C‑473/13, v době, kdy byla A. Bero dne 6. ledna 2011 zajištěna, nebyla směrnice do německého práva provedena.

60. Ustanovení § 62a Aufenthaltsgesetz totiž vstoupilo v platnost dne 26. listopadu 2011, tedy po propuštění dotčené osoby na svobodu. Toto ustanovení se tedy v rámci řízení proti A. Bero nepoužilo. Adala Bero se však může dovolávat čl. 16 odst. 1 směrnice, jelikož ke dni jejího zajištění již uplynula lhůta pro provedení této směrnice stanovená v jejím čl. 20 odst. 1 prvním pododstavci na 24. prosince 2010.

61. Podle ustálené judikatury přitom platí, že pokud členský stát neprovede směrnici ve stanovené lhůtě nebo ji provede nesprávně, jsou jednotlivci oprávněni dovolávat se vůči tomuto státu ustanovení této směrnice, která se z pohledu jejich obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná. Soudní dvůr v rozsudku El Dridi(14) přitom rozhodl, že totéž platí pro články 15 a 16 směrnice, které jsou natolik bezpodmínečné a dostatečně přesné, že k jejich provedení členskými státy nejsou potřeba jiné zvláštní doplňující kroky(15) .

IV – Moje analýza čl. 16 odst. 1 směrnice

62. Přezkum každé z otázek, které jsou Soudnímu dvory předloženy, vyžaduje společný výklad znění a účelu čl. 16 odst. 1 směrnice.

A – Znění čl. 16 odst. 1 směrnice

63. Budu věnovat zvláštní pozornost francouzské a německé jazykové verzi čl. 16 odst. 1 směrnice. Mezi oběma jazykovými verzemi totiž existuje podstatný rozdíl, což mělo samozřejmě dopad na znění použité německým zákonodárcem v jeho vnitrostátním prováděcím zákonu.

64. Co se týče první věty čl. 16 odst. 1 směrnice, je třeba uvést, že stanoví zásadu, podle níž „[se zajištění] zpravidla vykonává ve zvláštních zajišťovacích zařízeních“.

65. Zásada je formulována ve všech jazycích Unie(16) jasným a jednotným způsobem. Jsem proto přesvědčen o tom, že unijní zákonodárce hodlal zakotvit zásadu, podle které musí členské státy až na určité výjimky zřídit zvláštní zařízení za účelem zajištění státních příslušníků třetích zemí čekajících na vyhoštění.

66. Přísnost této zásady je totiž zmírněna použitím výrazu „zpravidla“, který předpokládá určité odchylky.

67. Unijní zákonodárce stanovil výjimku z této zásady v čl. 16 odst. 1 druhé větě směrnice(17) .

68. Ve francouzské verzi tohoto ustanovení tak mohou být státní příslušníci třetích zemí čekající na vyhoštění zajištěni ve věznicích "[l]orsqu’un État membre ne peut les placer dans un centre de rétention spécialisé“(18) ( nemůže -li je členský stát umístit do zvláštního zajišťovacího střediska) nebo v anglické verzi, „[w]here a Member State cannot provide accomodation in a specialis ed detention facility“ ( nemůž e-li členský stát poskytnout ubytování ve zvláštním zajišťovacím zařízení)(19) .

69. Německá verze tohoto ustanovení přitom zavádí podstatný rozdíl v okolnostech, za kterých se může členský stát odchýlit od zásady stanovené v čl. 16 odst. 1 první větě směrnice. Tato verze totiž umožňuje zajištění ve věznici „[p]okud v členském státě neexistují zvláštní zajišťovací zařízení“(20) („Sind in einem Mitgliedstaat solche speziellen Hafteinrichtungen nicht vorhanden“).

70. Tato jazyková verze se odráží, a to jen částečně, v textu německé právní úpravy, kterou se provádí čl. 16 odst. 1 směrnice. Připomínám, že § 62a odst. 1 Aufenthaltsgesetz stanoví následující:

„Zajištění za účelem vyhoštění se zpravidla vykonává ve zvláštních zajišťovacích zařízeních. Pokud spolková země nemá k dispozici zvláštní zajišťovací zařízení, může se zajištění vykonat v jiných věznicích této spolkové země“(21) .

71. Je třeba konstatovat, že rozsah důvodů, na základě kterých se členský stát může odchýlit od stanovené zásady, a tudíž rozsah samotné výjimky, byl kombinovaným účinkem německé jazykové verze a provedení čl. 16 odst. 1 druhé věty směrnice do německého práva podstatně změněny.

72. Před přezkoumáním souladu dotčeného prováděcího zákona s unijním právem je třeba tudíž přezkoumat, zda německá verze tohoto ustanovení, vyznačující se použitím výrazu „pokud […] neexistují zvláštní zajišťovací zařízení“(22), může být legitimně základem výkladu odůvodňujícího opatření přijatá ve věcech v původním řízení.

73. Podle mého názoru je zřejmé, že německá jazykové verze čl. 16 odst. 1 druhé věty směrnice je nesprávný.

74. Verze tohoto ustanovení, zejména pak pokud jde o výraz „ nemůže -li členský stát“(23), jsou ve všech ostatních jazycích Unie jednotné a vycházejí z jeho francouzské a anglické verze. Soudní dvůr přitom rozhodl, že odlišná jazyková verze nemůže sama převážit nad ostatními jazykovými verzemi(24) .

75. Kromě toho z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že s cílem zajistit jednotný výklad a uplatňování ustanovení, jehož znění se v jednom z jazyků Unie liší od znění v ostatních jazycích, je třeba toto ustanovení vykládat ve světle nejen obecné systematiky textu, ve kterém se vyskytuje, ale také účelu sledovaného unijním zákonodárcem(25) .

76. Německá verze čl. 16 odst. 1 druhé věty směrnice, a zejména použití výrazu „pokud […] neexistují zvláštní zajišťovací zařízení“(26), přitom zbavuje jakéhokoliv užitečného účinku zásadu, kterou unijní zákonodárce stanoví v čl. 16 odst. 1 první větě směrnice, a zcela jistě ohrožuje cíle, které má tato zásada sledovat.

77. Není totiž pochyb o tom, že unijní zákonodárce hodlal členským státům uložit povinnost zřídit zvláštní zajišťovací zařízení za účelem zavedení konkrétního příznivějšího režimu, jež se vztahuje na migranty čekající na vyhoštění. Na rozdíl od názoru, který vyjádřila německá vláda, je tudíž naprosto zřejmé, že tento zákonodárce neměl úmyslu těmto státům umožnit, aby se mohly s cílem odchýlit se od stanovené zásady odvolávat na to, že na jejich území taková zařízení neexistují.

78. Pokud by tomu tak bylo, podléhala by zřizování zařízení odpovídajících specifickému rázu zajištění čistě potestativní podmínce zcela ponechané na uvážení členských států. Z tohoto pohledu by výraz „ nemůže -li členský stát“(27), uvedený v čl. 16 odst. 1 směrnice, musel být vykládán tak, že odkazuje na situace, ve kterých „členský stát nechce“, což je význam, který by konkrétně měla tato věta.

79. To by odrazovalo rovněž členské státy od zřizování zvláštních zajišťovacích zařízení, pokud by jim bylo umožněno nařídit umístění neoprávněně pobývajících migrantů do věznic – což je však v systematice směrnice pouze výjimečné řešení – a konečně, omlouvalo by to vážné porušení povinností členskými státy, které jim vyplývají nejen ze směrnice, ale i z jejich mezinárodních závazků.

80. Mám tudíž za to, že německá verze čl. 16 odst. 1 druhé věty směrnice, podle které může členský stát nařídit umístění ve věznici, pokud na jeho území neexistují zvláštní zajišťovací zařízení, musí být pro účely analýzy projednávaných otázek vyloučena.

B – Účel čl. 16 odst. 1 směrnice

81. Účel čl. 16 odst. 1 směrnice je odvozen od hlavní zásady vyjádřené v článku 1 této směrnice, kterou nelze chápat jinak než v souladu a konzistentně s článkem 1 Listiny. Tento text primárního práva, jehož použitelnost je zde nezpochybnitelná, stanoví, že „[l]idská důstojnost je nedotknutelná [a] musí být respektována a chráněna“. Tento odkaz na lidskou důstojnost je tudíž nutně součástí odkazů na základní práva obsažených v článku 1 směrnice.

82. Článek 16 odst. 1 směrnice, a obecně ustanovení zabývající se specificky podmínkami zajištění cizinců čekajících na vyhoštění lze tudíž v praxi v souladu s těmito právními předpisy použít pouze tehdy, pokud zaručují respektování těchto hodnot.

83. Podle mého názoru je proto k vyhovění těmto pravidlům třeba, aby čl. 16 odst. 1 směrnice podřizoval zajištění státního příslušníka třetí země čekajícího na vyhoštění dvěma hlavním zásadám, jež se týkají podmínek a režimu zajištění. Zaprvé zajištění musí být probíhat ve zvláštním zařízení s odpovídajícími životními podmínkami a zadruhé, pokud k němu výjimečně dochází ve věznici, musí členský stát zajistit oddělení tohoto státního příslušníka od běžných vězňů, přičemž tento požadavek je patrně neporušitelný, jelikož je povinný bez ohledu na místo zajištění.

84. Unijní zákonodárce zde navíc, a stále v souladu s odkazy obsaženými v článku 1 směrnice, provádí judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ta totiž vyžaduje, aby místo, režim a podmínky zajištění neoprávněně pobývajících migrantů byly „vhodné“, aby nedošlo k ohrožení práv zakotvených v článcích 3, 5 a 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“)(28) .

85. Unijní zákonodárce rovněž provádí desátý a jedenáctý z „dvaceti pokynů pro nucené navracení“, které Výbor ministrů Rady Evropy přijal dne 4. května 2005 a na které směrnice odkazuje v bodě 3 odůvodnění.

86. Desátý pokyn v bodě 1 totiž vyžaduje, aby osoby zadržené do doby vyhoštění byly „obvykle“ umisťovány do prostor k tomu zvlášť určených, které zaručují materiální podmínky a režim odpovídající jejich právnímu postavení(29) . V bodě 4 rovněž vyžaduje, aby tyto osoby byly odděleny od obžalovaných a odsouzených osob. Jedenáctý pokyn pak v bodech 2 až 4 vyžaduje, aby byly rodiny za účelem zachování svého soukromí ubytovány samostatně v zařízeních, jež disponují personálem a vybavením zohledňujícím specifické potřeby dětí a těmto dětem umožňují zejména přístup ke vzdělávání a zapojení se do volnočasových aktivit(30) .

87. Za tímto účelem Evropský soud pro lidská práva sestavil demonstrativní seznam kritérií, podle nichž se posuzuje vhodnost místa, podmínek a režimu zajištění(31) .

88. Především musí koncepce a uspořádání prostor co možná nejvíce působit tak, aby nevyvolávaly dojem vězeňského prostředí. Tyto prostory pak musí mít personál s odpovídající kvalifikací, a zejména s určitými jazykovými a zdravotnickými znalostmi. Uvedené prostory musí být čisté a poskytovat zázemí odpovídající počtu osob, které by v nich mohly být umístěny. Musí zejména disponovat společnými nesmíšenými místnostmi, jakož i volně přístupnými hygienickými zařízeními v dostatečném počtu. Mimoto musí disponovat zázemím a vybavením potřebným pro zajištění stravování, jakož i volně přístupným telefonním přístrojem. Dané zařízení musí mít také zdravotnické vybavení, jakož i prostor určený pro přijímání rodin a konzulárních orgánů. Musí mít rovněž zázemí pro vzdělávání a trávení volného času, včetně prostoru určeného k procházení se na čerstvém vzduchu. A konečně v případě, že v zařízení mají být umístěny rodiny, Evropský soud pro lidská práva vyžaduje, aby byly pokoje speciálně vybaveny základní infrastrukturou požadovanou pro zajištění malých dětí a vhodnými a bezpečnými dětskými potřebami(32) .

89. Evropský soud pro lidská práva právě na základě těchto kritérií rozhodl, že věznice není „přiměřeným“ ani „vhodným“ místem pro přijímání a zajištění státních příslušníků třetích zemí čekajících na vyhoštění.

90. Požadavky, které stanoví Evropský soud pro lidská práva a provádí unijní zákonodárce, vycházejí z povahy a účelu zajištění.

91. Zajištění se svou podstatou jasně liší od sankce. Jeho účelem není potrestat migranta za trestný čin nebo přečin, kterého se údajně dopustil, ale připravit jeho vyhoštění z dotyčného členského státu. Ve směrnici unijní zákonodárce ostatně dbá na to, aby ve vztahu k tomuto migrantovi nepoužil pojmy „vazba“ nebo „uvěznění“. Mimoto v článku 15 směrnice upřesňuje, že lze zajistit pouze osoby, o jejichž vyhoštění probíhá řízení, za účelem výkonu tohoto vyhoštění(33) . V kontextu směrnice 2003/9/ES(34) konečně definuje zajištění jako „zadržení žadatele o azyl členským státem na určitém místě, kde je žadatel zbaven svobody pohybu “(35) .

92. Zajištění tedy nepředstavuje trest vyhlášený po spáchání trestného činu a jeho cílem není napravit chování dotčeného za účelem jeho opětovného začlenění do společnosti po jeho výkonu. Důvody, jež tvoří právní základ zajištění, ostatně žádnou myšlenku na sankcionování chování neposkytují. Nesmíme zapomínat na to, že migrant čekající na vyhoštění není v této fázi v trestním postavení, ani na to, že i v případě, že dotyčný členský stát kvalifikuje nelegální vstup na své území jako „trestný čin“, na což má, jak uznal Soudní dvůr, legitimní právo, musí podle rozhodnutí Soudního dvora potenciálně trestní povaha tohoto jednání ustoupit před prioritou, kterou je třeba přiznat vyhoštění(36) .

93. Neexistuje proto žádný legitimní důvod pro to, aby se toto zajištění vykonávalo ve vězeňském režimu a za podmínek s ním souvisejících.

94. Je-li primární povinností členských států zaručit v souladu s článkem 1 Listiny respektování lidské důstojnosti, znamená to v prvé řadě zákaz pohlížet na muže, ženy a děti čekající na vyhoštění jako na pachatele, což samo o sobě narušuje tuto důstojnost, a zacházet s nimi tímto způsobem.

95. V druhé řadě to vyžaduje, aby jim bylo v souladu se zásadou proporcionality(37) zaručeno, že nebudou na základě pravidel pro výkon zajištění podléhat omezením vlastním vězeňskému režimu, která by samozřejmě znemožňovala dodržení pravidel a zásad stanovených směrnicí a právními předpisy, které ji provádí, jakož i dodržování základních práv, na kterých je tato směrnice založena. To znamená zavést režim a materiální podmínky zajištění, které odpovídají jejich právnímu postavení a mohou splňovat jejich specifické potřeby, a zvláště těch nejzranitelnějších. Tak je tomu v případě ustanovení čl. 17 odst. 2 a 3 směrnice, která stanoví, že zajištěným rodinám se až do vyhoštění poskytuje vhodné ubytování, a že nezletilé osoby mají přístup ke vzdělávání a možnost provozovat odpovídající aktivity, ustanoveními, která zde ostatně nejsou ničím jiným než odrazem článku 7, čl. 14 odst. 1 a článku 24 Listiny.

96. Logickým a nutným důsledkem výše uvedeného je požadavek umístění do zařízení zvláště přizpůsobených povaze zajištění. V tomto ohledu směrnice popisuje minimální podmínky, které musí takové zajištění splňovat, s výjimkou případů, kde se uplatní i méně přísné podmínky.

97. Je zřejmé, že věznice nemůže splňovat pravidla a zásady stanovené směrnicí, jelikož je jednoduše určena k jinému účelu, než je zajištění při čekání na vyhoštění. Materiální podmínky jsou totiž zcela jistě nevhodné, zejména pro přijetí rodin a dětí. Vnitřní pravidla fungování vyvolávají všudypřítomný dojem věznice, jelikož vycházky jsou časově rozvrženy, je přítomno velké množství policistů, dohled je stálý a podřízenost absolutní(38) . K tomu je třeba připočíst nejistotu, promiskuitu, stres, nebezpečnost a nepřátelské prostředí, které představují věznice, a mít na paměti, že administrativní omezení vlastní tomuto typu zařízení mají tendenci omezovat administrativní a právní kroky, které by migranti mohli učinit.

98. Podle stejné logiky v případě, že se zajištění musí výjimečně vykonat ve věznici, vyžaduje směrnice oddělení migrantů od běžných vězňů.

99. Tato povinnost oddělení přímo souvisí s respektováním lidské důstojnosti a základních práv osoby, která se nedopustila žádného trestného činu, a dokonce ani žádného přečinu. Umožňuje zaručit, že i ve vězeňské struktuře se zajištění migranta čekajícího na vyhoštění bude lišit od výkonu trestu a bude probíhat za podmínek a v režimu odpovídajících jeho právnímu postavení. Konečně je schopna zabránit rizikům spojeným s kriminalizováním některých migrantů a předejít násilí souvisejícímu s vězeňským prostředím, jež může zasáhnout nejzranitelnější osoby.

100. To podle mého názoru znamená, že je nutné striktně oddělit migranty od běžných vězňů vytvořením samostatného, od zbytku věznice zcela izolovaného oddělení, které bude bránit možnosti komunikace s odsouzenými osobami nebo osobami vazebně drženými před jejich odsouzením. Komise ostatně v čl. 15 odst. 2 prvním pododstavci svého návrhu směrnice ze dne 1. září 2005(39) správně požadovala, aby členské státy zajistily, že státní příslušníci třetích zemí „budou trvale fyzicky odděleni od běžných vězňů“(40) .

101. Pravidla fungování vězeňské správy podle mého názoru brání uplatňování zásad stanovených směrnicí z důvodů, které jsou spjaty zejména s legitimními bezpečnostními požadavky, jež jsou vlastní fungování takovýchto zařízení. Pokud se povolí kontakt mezi běžnými vězni a zajištěnými cizinci a zároveň se těmto cizincům poskytne pružný režim, který vyžadují příslušné právní předpisy zejména stran kontaktů s vnějším prostředím, pak vzniká riziko, že samotní odsouzení budou přímo nebo prostřednictvím migrantů navazovat vnější kontakty s důsledky, které si lze snadno představit. Takže na základě vyjádření předložených zejména věznicí v Mnichově – chápu-li je správně – nepřekvapivě docházím k závěru, že režim, kterému ve skutečnosti podléhají zajištění cizinci, je vězeňský režim, a nikoli režim zvláště upravený a odpovídající požadavkům směrnice. Tento stav nelze ostatně vytýkat samotné vězeňské správě, jelikož zejména z bezpečnostních důvodů, které jsem právě připomněl, nemůže postupovat jinak. Logika a imperativy samotného systému jsou již ze své povahy neslučitelné s požadavky směrnice a činí ji ve vězeňském prostředí nepoužitelnou.

102. Podle mého názoru tedy není pochyb o tom, že s ohledem na účel požadavků stanovených unijním zákonodárcem v čl. 16 odst. 1 směrnice, tento zákonodárce hodlal vyjmout státní příslušníky třetích zemí čekající na vyhoštění z vězeňského režimu tím, že členským státům uložil, aby na svém území zřídily zvláštní zajišťovací zařízení a v případě, že výjimečně nařídí výkon zajištění ve věznici, aby zajistily oddělení státních příslušníků třetích zemí čekajících na vyhoštění od běžných vězňů.

103. Po tomto upřesnění je však nyní třeba podrobně analyzovat každou z otázek položených ve spojených věcech C‑473/13 a C‑514/13, jakož i ve věci C‑474/13.

V – Zkoumání otázek

A – Úvodní poznámky

104. K pochopení kontextu, do kterého tato předkládací rozhodnutí zapadají, je třeba uvést následující skutečnosti.

105. Připomínám zaprvé, že podle článků 83 a 84 základního zákona přísluší zajistit výkon zajištění nařízených za účelem vyhoštění neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí jednotlivým spolkovým zemím.

106. Ze šestnácti spolkových zemí, které tvoří Spolkovou republiku Německo, přitom deset z nich nemá zvláštní zajišťovací zařízení(41) . Za těchto podmínek a s výjimkou situací, kdy některé spolkové země využívají vzájemné administrativní pomoci, jsou státní příslušníci třetích zemí čekající na vyhoštění umístěni ve věznicích a v některých případech podléhají stejným pravidlům a omezením, jaká se vztahují na běžné vězně nebo osoby vzaté do vazby.

107. Tato situace byla odsouzena Evropským výborem Rady Evropy pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (dále jen „CPT“) v rámci zprávy vydané dne 22. února 2012(42) .

108. Zadruhé oddělení migrantů čekajících na vyhoštění od běžných vězňů není ve všech věznicích na německém území zaručeno, a to zejména pokud jde o zajištění žen a dětí(43) . Vyplývá to nejen z vyjádření předložených německou vládou, ale také z vnitrostátní judikatury.

109. Usnesením ze dne 20. září 2011 Landgericht Leipzig (Sasko) tak bylo na základě čl. 16 odst. 1 směrnice zrušeno rozhodnutí o zajištění tuniského státního příslušníka, jelikož sdílel celu s odsouzenou osobou(44) . Podle zprávy CPT ze dne 22. února 2012 neexistovala v té době ve věznici města Lipska speciální oddělení vyhrazená pro přijímání státních příslušníků třetích zemí čekajících na vyhoštění(45) .

110. Usnesením ze dne 21. srpna 2012 Landgericht Traunstein (Bavorsko) bylo také zrušeno rozhodnutí o zajištění nezletilé osoby čekající na vyhoštění z důvodu, že tato osoba byla zajištěna v zařízení pro mladistvé pachatele(46) . Věznice města Mnichova disponuje totiž pouze samostatným oddělením určeným pro přijímání dospělých mužů. Jak uvedla německá vláda v rámci své odpovědi na CPT, nezletilé osoby jsou tedy zajištěny spolu s mladistvými pachateli v detenčních zařízeních pro mladistvé(47) . Pokud je migrantem žena, bývá tato zajištěna v samostatném oddělení věznice vyhrazeném ženám. Tak je tomu rovněž ve spolkových zemích Bádensko-Württembersko, Hesensko(48) a Sasko(49) .

111. Kromě nezákonnosti je tato situace šokující. Těhotné ženy a nezletilí jsou totiž z důvodu svého stavu, věku a závislosti zvláště zranitelní a vyžadují zvláštní pozornost ze strany orgánů, na které unijní zákonodárce v čl. 17 odst. 2 směrnice i Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře nekompromisně trvají(50) .

112. Zatřetí, pokud jde o uspořádání oddělení, i když jsou zřízena speciální křídla, nic to nemění na tom, že nejčastěji během stravování, procházek nebo péče na ošetřovně se migranti mohou potkávat s běžnými vězni. Podle vyjádření předložených věznicí v Mnichově v rámci věci C‑514/13 tak nejsou administrativně zajištěné osoby odděleny od běžných vězňů v průběhu přijímacího řízení a návštěv v jednotlivých čekárnách (návštěva lékaře, přesun) nebo když pobývají na ošetřovně. Ettayebi Bouzalmate tak po svém pokusu o sebevraždu strávil dvanáct dnů na společné vězeňské ošetřovně.

113. Konečně ve většině spolkových zemí probíhá zajištění neoprávněně pobývajících migrantů patrně podle obecných podmínek stanovených zákonem ze dne 16. března 1976 o výkonu trestů a o opatřeních týkajících se nápravy a prevence zbavení svobody, a zejména podle pravidel stanovených v § 3 až 49, § 51 až 121, § 171, 173 až 175 (pravidla o odívání, nakupování a práci), § 178 odst. 3 (zvláštní pravidlo pro nezletilé) a § 179 až 187(51) .

114. Po tomto přehledu je nyní třeba se zabývat jednotlivými projednávanými případy.

B – Spojené věci C‑473/13 a C‑514/13

115. Podstatou otázek položených předkládajícími soudy Soudnímu dvoru je, zda musí být čl. 16 odst. 1 směrnice vykládán tak, že brání právní úpravě členského státu, která vzhledem k federální struktuře tohoto státu dovoluje jednotlivým spolkovým zemím, aby umístily státní příslušníky třetích zemí čekající na vyhoštění do věznice, pokud na území příslušné spolkové země neexistují zvláštní zajišťovací zařízení.

116. Hned v úvodu upřesňuji, že otázka, zda směrnice ukládá, a případně v jakých lhůtách, okamžitou výstavbu minimálního počtu zajišťovacích zařízení, není podle mého názoru součástí projednávaných otázek. Problematika, kterou tyto otázky předestírají, se zaměřuje na jednotlivé případy předložené Soudnímu dvoru a ve skutečnosti se týká toho, zda členský stát může, aniž se dovolává mimořádných situací, uplatňovat výjimku v čl. 16 odst. 1 druhé větě směrnice jako by byla pravidlem.

117. Připomínám totiž, že A. Bero byla zajištěna ve věznici na základě toho, že ve spolkové zemi Hesensko neexistovala zvláštní zajišťovací zařízení, která by mohla přijímat ženy. Z vyjádření předložených A. Bero rovněž vyplývá, že nebyla oddělena od běžných vězňů ani od vazebně držených osob.

118. E. Bouzalmate byl zajištěn v samostatném oddělení věznice města Mnichov, jelikož spolková země Bavorsko nemá zvláštní zajišťovací zařízení.

119. V předkládacích rozhodnutích se Bundesgerichtshof a Landgericht München tážou, zda se lze takového důvodu, vycházejícího z federální struktury Německa, oprávněně dovolávat ve vztahu k čl. 16 odst. 1 směrnice.

120. Na jedné straně tyto soudy tvrdí, že vnitrostátní orgány musí zajistit výkon zajištění státních příslušníků třetích zemí čekajících na vyhoštění ve zvláštních zařízeních bez ohledu na jejich umístění v dané zemi. Mají za to, že tudíž není nutné přihlížet k pravomocem vyhrazeným jednotlivým spolkovým zemím k provádění zásad stanovených v čl. 16 odst. 1 směrnice. V takovém případě by podle nich zajištění dotčených osob bylo v rozporu s požadavky směrnice.

121. Na druhou stranu předkládající soudy poukazují na to, že podle čl. 4 odst. 2 SEU musí Unie respektovat federální strukturu členských států.

122. Ve svých vyjádřeních německá vláda totiž připomíná, že čl. 4 odst. 2 SEU vyžaduje, aby unijní zákonodárce respektoval národní identitu členských států, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Proto se domnívá, že v souladu s rozdělením pravomocí podle základního zákona by spolkové země měly mít možnost určit, zda a do jaké míry budou s ohledem na svoji velikost, zeměpisnou polohu a počet osob zajištěných za účelem vyhoštění zřizovat a spravovat zvláštní zajišťovací zařízení a měly by také svobodně rozhodovat o tom, zda se případně dohodnou na administrativní spolupráci s ostatními spolkovými zeměmi. Německá vláda proto tvrdí, že pokud by spolková země nemohla umístit migranty čekající na vyhoštění do věznice na svém území z důvodu, že na jiném místě federálního území existují zvláštní zajišťovací zařízení, byla by narušena její správní svrchovanost.

123. S ohledem na tyto skutečnosti se proto německá vláda domnívá, že se výjimka uvedená v čl. 16 odst. 1 druhé větě směrnice musí vztahovat na situaci, kdy se členský stát potýká s neexistencí zvláštních zajišťovacích zařízení na území příslušné spolkové země, avšak je povinen respektovat rozdělení pravomocí stanovené institucionálními pravidly státu.

124. Je pravda, že podle čl. 16 odst. 1 druhé věty směrnice může členský stát nařídit umístění neoprávněně pobývajícího migranta ve věznici, „nemůže-li“ mu poskytnout ubytovací prostor ve zvláštním zajišťovacím zařízení. Toto ustanovení však blíže nespecifikuje, v čem může taková nemožnost spočívat.

125. Ponechává unijní zákonodárce za těchto podmínek na uvážení každého členského státu určit důvody, proč může být osoba umístěna ve věznici, a nikoli ve zvláštním zajišťovacím zařízení?

126. Německá a nizozemská vláda odpovídají na tuto otázku kladně. Ve svém výkladu vylučují propojení článku 16 s článkem 18 směrnice, přičemž podle mého názoru článek 18 zvláště objasňuje to, že se oba články musí vykládat ve spojení, a zadruhé je z jeho znění navíc jasné, že představuje výjimku z článku 16.

127. Článek 16 odst. 1 směrnice tak stanoví zásadu, že zajištění musí být vykonáno ve zvláštním zajišťovacím zařízení, a stanoví výjimku pro případ, že členský stát tomu nemůže dostát.

128. Článek 18 směrnice výslovně uvádí situaci, v níž je možné se takto odchýlit, a to pokud členský stát čelí „mimořádným situacím“, což je výraz obsažený v nadpisu tohoto článku.

129. V tomto stadiu je již ostatně možné si položit otázku ohledně důvodů, které vedly unijního zákonodárce k tomu, že výslovně stanovil výjimku vycházející z mimořádného charakteru situace, jestliže je taková výjimka tak přirozené a běžná, jak tvrdí německá a nizozemská vláda. Co je povoleno z důvodů administrativního zjednodušení by mělo tím spíše platit v mimořádných situacích, aniž je směrnice musí upřesňovat.

130. Je proto nezbytné v duchu této směrnice přísně ohraničit důvody, jichž se mohou členské státy dovolávat za účelem umístění ve věznici, a to nejen proto, že se jedná o opatření nejvíce omezující svobodu, které směrnice dovoluje uložit, ale také proto, že je výjimkou, a je tudíž nezbytné připomenout rozhodovací prostor členských států, který stanoví samotná směrnice, aby zajistila svůj užitečný účinek.

131. Mimořádné situace, jak je definuje článek 18 směrnice, jsou tedy jediným důvodem výslovně stanoveným unijním zákonodárcem pro možnost odchýlit se od povinnosti umístění ve zvláštním zajišťovacím zařízení. Podle tohoto ustanovení může členský stát přijmout mimořádná opatření odchylující se od zásad stanovených v čl. 16 odst. 1 a čl. 17 odst. 2 směrnice, vznikne-li důsledkem výjimečně rozsáhlého množství státních příslušníků třetích zemí, kteří mají být navráceni, nepředvídatelně velká zátěž pro kapacitu jeho zajišťovacích zařízení nebo pro jeho správní či soudní zaměstnance. Toto ustanovení umožňuje zohlednit mnohem větší zátěž, kterou musí některé členské státy nést z důvodu své zeměpisné polohy. Masivní přílivy migrantů, jako jsou ty, které mohou zaznamenávat členské státy obklopující Středozemní moře, jsou podle mého názoru takovou výjimkou.

132. Je to jediný důvod, jehož se lze dovolávat?

133. Na základě znění směrnice patrně nelze na tuto otázku odpovědět kladně. Z tohoto znění je nicméně možné vyvodit určité charakteristiky, které mohou představovat případné okolnosti, kterých se členský stát může v této souvislosti dovolávat.

134. Odstavec 2 článku 18 směrnice totiž výslovně kvalifikuje výjimky uvedené ve svém odstavci 1 jako „mimořádná opatření“ a v tomto případě ukládá povinnost uvědomit Komisi o začátku a konci dotčených opatření.

135. Mám jednoznačně za to, že pouze mimořádné okolnosti vykazující znaky naléhavosti nebo závažnosti obdobné těm, které jsou uvedeny v článku 18 směrnice, mohou být důvodem mimořádného opatření vyžadujícího z principu dohled ze strany Komise.

136. Docházím proto k závěru, že s výjimkou naléhavých situací spojených s přílivem migrantů může členský stát nařídit zajištění státního příslušníka třetí země čekajícího na vyhoštění ve věznici pouze tehdy, existují-li takové výjimečné a legitimní důvody, jako jsou důvody zakládající se na stavu nouze, které nesporně poukazují na to, že vyvážení zájmů si žádá takové řešení. Pokud členský stát čelí obtížím v souvislosti s umístěním migranta čekajícího na vyhoštění, musí podle mého názoru na základě posouzení každého individuálního případu vymezit důvody, na základě kterých je umístění ve věznici nutné, přičemž musí být při takovém umístění zaručeno oddělení migranta od běžných vězňů. Navíc musí své rozhodnutí odůvodnit s ohledem na okolnosti daného případu a dodržet povinnosti, které mu ukládá čl. 18 odst. 2 směrnice. Mám rovněž za to, a to navzdory skutečnosti, že se Komise na jednání s tímto názorem neztotožnila, že by mělo být možné, aby proti tomuto rozhodnutí o zajištění mohl migrant podat alespoň správní opravný prostředek.

137. Ve světle těchto úvah vedených pouhým výkladem samotného znění uvedených ustanovení se budu tudíž postupně zabývat důvody, jichž se dovolávaly příslušné vnitrostátní orgány v rámci sporů v původním řízení, a důvody, které uvedly vlády členských st átů v rámci svých vyjádření.

1. Důvody dovolávané Regierungspräsidium Kassel (věc C‑473/13) a Kreisverwaltung Kleve (věc C‑514/13)

138. Ve spojených věcech C‑473/13 a C‑514/13 se příslušné vnitrostátní orgány za účelem odůvodnění předmětných zajištění opírají o pravomoci vyhrazené jednotlivých spolkovým zemím a o samotné znění § 62a odst. 1 Aufenthaltsgesetz. Toto ustanovení, jak jsme viděli, přiznává jednotlivých spolkovým zemím právo nařídit zajištění neoprávněně pobývajících migrantů ve věznicích, pokud tyto spolkové země nemají na svém území zvláštní zajišťovací zařízení.

139. Připomínám přitom, že deset spolkových zemí taková zařízení k dnešnímu dni nemá. Z dokumentů předložených předkládajícím soudem ve věci C‑514/13 tak vyplývá, že osoby, o jejichž administrativním zajištění bylo rozhodnuto ve spolkové zemi Bavorsko, jsou od 1. ledna 2012 za účelem výkonu zajištění automaticky umísťovány ve věznicích ve městech Aschaffenburg, Mnichov a Norimberk(52) .

140. Zajištění neoprávněně pobývajícího migranta ve věznici pod záminkou, že neexistují žádná zvláštní zajišťovací zařízení na části území členského státu, přitom podle mého názoru není přijatelným důvodem, neboť v žádném případě nepatří mezi výše definovaná kritéria. Tato situace totiž vůbec není výsledkem takové situaci, kterou výslovně popisuje článek 18 směrnice, ani nevykazuje znaky naléhavosti nebo závažnosti obdobná těm, které uvádí toto ustanovení. Ve skutečnosti to vyvolává dojem, že žádná zvláštní zajišťovací zařízení neexistují prostě proto, že nebyla v určitých spolkových zemích postavena a že nebyla využita kapacita stávajících ubytovacích zařízení.

141. Navíc si nemyslím, že je federální struktura členského státu překážkou pro uplatňování zásad směrnice.

142. V tomto ohledu je důležité mít na paměti dvě základní zásady judikatury Soudního dvora.

143. Zaprvé Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že se členský stát nemůže dovolávat vnitrostátních ustanovení nebo praxe vyplývajících z jeho federálního uspořádání, aby odůvodnil nesplnění povinností stanovených směrnicí(53) . Podle ustálené judikatury tak unijní orgány nepřihlížejí k rozdělení pravomocí podle institucionálních pravidel členského státu a k povinnostem, které mohou být uloženy státním federálním orgánům a orgánům jednotlivých federativních států ani o nich nerozhodují(54) .

144. Proto od okamžiku, kdy má členský stát na svém území zvláštní zajišťovací zařízení, jež disponuje dostatečnou přijímací kapacitou, musí nařídit umístění dotčené osoby v tomto zařízení bez ohledu na federální uspořádání tohoto státu a zeměpisnou polohu tohoto zařízení.

145. Zadruhé členské státy musí upravit své právní předpisy tak, aby byla dodržována základní práva jednotlivců. Uvedené státy zvláště nemohou použít právní úpravu, ani kdyby to bylo v trestní oblasti, která může ohrozit dosažení cílů směrnice, a tím ji zbavit užitečného účinku. Podle druhého a třetího pododstavce čl. 4 odst. 3 SEU totiž členské státy zejména „učiní veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze Smluv nebo z aktů orgánů Unie,“ a „zdrží se všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Unie“, včetně cílů sledovaných směrnicemi. Tato povinnost se vztahuje na všechny orgány členských států(55), ať již se jedná o státní federální orgány nebo o orgány jednotlivých federativních států v případě federálního uspořádání členského státu.

146. V Německu jsou pravomoci týkající se uplatňování unijního práva rozděleny mezi federální stát a jednotlivé spolkové země. Je však třeba zdůraznit, že v souladu s čl. 35 odst. 1 základního zákona si všechny orgány federálního státu a spolkových zemí poskytují vzájemnou administrativní a soudní pomoc, aniž je dotčena správní svrchovanost jednotlivých spolkových zemí, jíž se německá vláda ve svých vyjádřeních dovolává.

147. V souladu s tímto ustanovením umožňuje § 5 odst. 1 bod 2 německého zákona o správním řízení (Verwaltungsverfahrensgesetz) orgánům jednotlivých spolkových zemí předkládat žádosti o administrativní pomoc, pokud jedna z těchto zemí nemůže přijmout správní opatření zejména z důvodu nedostatku potřebných zařízení nebo personálu.

148. Spolková země Sársko tak uzavřela dohodu o administrativní spolupráci, která ji umožňuje umístit státní příslušníky třetích zemí čekající na vyhoštění ve zvláštním zajišťovacím zařízení v Ingelheimu, které se nachází ve spolkové zemi Porýní-Falc. Ze 152 míst tohoto zařízení jich má spolková země Sársko k dispozici 50(56) . Spolková země Hamburk také uzavřela dohodu o spolupráci s cílem zajistit umístění zajištěných žen a dětí ve zvláštních zajišťovacích zařízeních nacházejících se na území spolkové země Braniborsko(57) . Tak je tomu patrně i v případě spolkových zemí Sasko a Šlesvicko-Holštýnsko, které na základě dohody o spolupráci se spolkovou zemí Braniborsko umisťují migranty ve zvláštních zajišťovacích zařízeních v lokalitách Berlín-Köpenick a Eisenhüttenstadt(58) .

149. Ve věci C‑514/13 předkládající soud ostatně výslovně zmiňuje využití administrativní pomoci. Z procesních dokumentů ze dne 10., 12. a 13. září 2013 skutečně vyplývá, že tento soud výslovně požádal orgány spolkové země Porýní-Falc, aby umístily dotčenou osobu ve zvláštním zajišťovacím zařízení v Ingelheimu. Je třeba uvést, že této žádosti bylo vyhověno předtím, než byla z důvodu pokusu o sebevraždu dotyčné osoby, zamítnuta.

150. Mám tudíž za to, že federální struktura Německa nevylučuje umístění neoprávněně pobývajících migrantů do zvláštních zajišťovacích zařízení, a to i v případě, kdy příslušná spolková země nedisponuje takovými zařízeními na svém území.

151. V takovém případě totiž dohody o spolupráci mezi jednotlivými spolkovými zeměmi, jež zajisté vycházejí z dobrovolného základu, umožňují podle mého názoru zaručit dodržení s čl. 16 odst. 1 směrnice při respektování federální struktury Německa.

2. Důvody dovolávané vládami členských států v rámci jejich vyjádření

a) Zájem a dobré životní podmínky migranta

152. Podle německé a nizozemské vlády existují okolnosti, za kterých zájem a blaho migranta vyžadují jeho umístění ve věznici, což odůvodňuje odchylku od zásad stanovených v čl. 16 odst. 1 druhé větě směrnice. Toto umístění přestavuje „příznivější úpravu“ ve smyslu čl. 4 odst. 3 směrnice, jež umožňuje vnitrostátním orgánům poskytnout „individuální řešení“ v zájmu migranta ve smyslu bodu 6 odůvodnění směrnice(59) .

153. Německá vláda uvádí, že z důvodu průměrné doby zbavení svobody u běžných vězňů, jež je jednoznačně delší než u migrantů, nabízejí věznice v širší míře a častěji řadu činností, způsobů trávení volného času a péče, než je tomu ve zvláštních zajišťovacích zařízeních, jakož i lepší bezpečnostní dohled. Nezletilé osoby umístěné v zařízeních pro mladistvé pachatele tak mohou využívat zvláštní péči a výuku poskytovanou v těchto detenčních zařízeních pro nezletilé a v případě svého zájmu se podílet na činnostech spolu s osobami stejného věku. Osoby trpící určitým onemocněním pak mohou využívat lékařskou péči, která nemusí být nutně nabízena ve zvláštních zajišťovacích zařízeních. Konečně osoby, které představují riziko pro bezpečnost ostatních, lze lépe zabezpečit ve věznici z důvodu její struktury a dohledu kvalifikovaného personálu.

154. Podle německé vlády se lze umístěním migrantů do věznice v daném místě navíc vyhnout nevýhodám spojeným se zeměpisnou vzdáleností zajišťovacích zařízení. Takové umístění především umožňuje zajistit, aby byl postup vyhoštění účinný. Kromě toho je migrant díky tomu ušetřen přesunům na dlouhé vzdálenosti, čímž se usnadňuje nejen udržování kontaktů s rodinou a přáteli, ale taktéž soudní řízení. Konečně v případě, že je rodinný příslušník uvězněn ve věznici, umožňuje umístění migranta v téže věznici tyto rodinné příslušníky sloučit.

155. Chtěl bych poznamenat, že některé z těchto argumentů německá vláda uvedla v odpovědi, kterou poskytla CPT na zprávu ze dne 22. února 2012(60) .

156. Snad s výjimkou osob, které představují riziko pro bezpečnost ostatních a u kterých se odkaz na teorii nutnosti jeví jako vhodný, zastávám k těmto argumentům více než pochybovačný postoj.

157. Jestliže článek 5 směrnice členským státům ve skutečnosti ukládá, aby při provádění této směrnice zohlednily nejvlastnější zájem dítěte, rodinný život a zdravotní stav dotčené osoby, je zřejmé, že způsob navrhovaný německou a nizozemskou vládou v jejich vyjádřeních tomu neodpovídá

158. Existují zajisté situace, ve kterých je lepší umístění ve věznici než v zajišťovacím zařízení. Jedná se o situace, které přesně popsal unijní zákonodárce v článku 18 směrnice, nebo o situace, které se jim svou závažností a naléhavostí podobají. Kromě těchto případů je podle mého názoru sporné tvrdit, že zajištění ve věznici může být „příznivější úpravou“ nebo představovat „individuální řešení“ pro osobu, která čeká na vyhoštění, jedná-li se o nezletilého nebo o nemocného. Taková tvrzení znovu opomíjí funkci uvěznění, které je koncipováno jako nástroj sankce, jež je odplatou za spáchaný trestný čin.

159. V tomto ohledu je nesporné, že se členské státy při nařízení výkonu zajištění ve věznici nemohou dovolávat čl. 4 odst. 3 směrnice.

160. I když toto ustanovení umožňuje členským státům přijmout nebo zachovat ustanovení, která jsou pro neoprávněně pobývající státní příslušníky třetích zemí příznivější než ustanovení směrnice, pokud jsou slučitelná s touto směrnicí, Soudní dvůr v rozsudku El Dridi(61) připomněl, že tato směrnice uvedeným státům neumožňuje použít v oblasti, kterou upravuje, přísnější normy(62) .

161. Je přitom zřejmé, že výkon zajištění ve věznici je nejen mnohem přísnějším opatřením, než jsou opatření v rámci nuceného návratu, ale rovněž porušuje zásady stanovené směrnicí, nedodržují-li se tímto výkonem záruky vyžadované v čl. 16 odst. 1 této směrnice.

162. Zabývejme se argumenty německé a nizozemské vlády vznesenými v jejich vyjádřeních jeden po druhém.

163. Zaprvé nezletilé osoby umístěné v zařízeních pro mladistvé pachatele mohou využívat zvláštní péči a výuku a podílet se na činnostech spolu s osobami stejného věku. O jaké péči se zde hovoří? I když nezletilé osoby v zařízeních pro mladistvé pachatele, tedy pachatelé, zajisté potřebují péči, která je součásti psychologického dohledu, nevím, proč by takovou péči automaticky potřebovali mladí migranti, když nejsou pachateli.

164. Dochází zde k tomu, že se migrant staví na roveň pachateli, což je způsobeno tím, že je umístěn v části věznice pro mladistvé odděleně od rodičů, čemuž se směrnice právě snaží zabránit. Nenacházím tady odraz článků 1 a 24 Listiny, a zejména odstavce 3 tohoto posledního ustanovení, který stanoví, že „[k]aždé dítě má právo udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči“.

165. Navíc v případě, že směrnice stanoví, že nezletilé osoby mají mít možnost zejména provozovat hry a odpočinkové činnosti přiměřené jejich věku, mám velké pochybnosti o tom, že unijní zákonodárce měl na mysli, aby se podíleli na společných aktivitách spolu s mladistvými pachateli, a to vzhledem k riziku kriminalizace, ke kterému taková situaci může vést.

166. Zadruhé, migranti trpící určitou nemocí mohou ve věznicích údajně využívat odpovídající lékařskou péči, která nemusí být nutně nabízena v zajišťovacích zařízeních. Je zřejmé, že nelze vyžadovat, aby každé zajišťovací zařízení nabízelo komplexní lékařskou péči. Připomínám však, že v souladu s čl. 16 odst. 3 směrnice musí tato zařízení poskytovat neodkladnou zdravotní péči a základní léčbu. Pokud zdravotní stav vyžaduje rozsáhlou léčbu, pochybuji o tom, že věznice může sloužit jako nemocnice. Ostatně samotným vězňům je od určité úrovně závažnosti zcela určitě poskytována péče mimo věznici.

167. Zatřetí zajištění ve věznici v daném místě nebo v příslušné spolkové zemi údajně umožňuje migrantovi udržovat kontakty s rodinou a přáteli. K takovému přerušení kontaktů přitom u migranta čekajícího na vyhoštění nutně dochází, jelikož případná přítomnost rodičů v daném místě mu neumožňuje využít ustanovení, která jim povolují zůstat na území Unie.

168. Začtvrté přesun migranta do vzdáleného zvláštního zařízení by údajně ohrozilo účinnost postupu vyhoštění. Tento argument není podle mého názoru přípustný, jelikož samotným účelem zvláštního zajišťovacího zařízení je usnadnit všechny kroky k zajištění rychlého a účinného návratu jedince do země jeho původu při dodržení do práv, která jsou mu přiznána.

169. Zapáté migrant může být podle německé vlády umístěn v téže věznici, ve které jsou zajištěni jeho ostatní rodinní příslušníci. Nevidím důvod, proč by takové umístění nebylo možné ve zvláštním zajišťovacím zařízení, kde je sloučení rodiny v souladu s čl. 17 odst. 2 směrnice pravidlem. Tento požadavek na sloučení rodiny je dle mého názoru tím, co zásadně odlišuje režim zajištění od režimu odnětí svobody, a tudíž zakazuje posledně uvedený režim využívat. V tomto ohledu omezení spojená s režimem uvěznění v celách s časově rozvrženým stravováním a úkoly, s extrémně omezenou dobou „vycházek“ a někdy i s povinností nosit uniformy podle mého názoru dokonale ilustrují vyjádření věznice v Mnichově.

b) Náklady spojené se zřízením zvláštních zajišťovacích zařízení a výdaje spojené s přesuny do vzdálených zajišťovacích zařízení

170. Německá vláda uvádí, že by bylo příliš nákladné zřídit v každé spolkové zemi zvláštní zajišťovací zařízení pro všechny skupiny osob, tedy pro muže, ženy a nezletilé osoby, a to zejména s ohledem na relativně malý počet těchto osob, konkrétně žen a dětí(63) . Má rovněž za to, že členský stát musí mít určitou flexibilitu při organizaci těchto zařízení, jelikož počet zajištěných osob je nestálý a doba jejich zajištění nepřekračuje několik týdnů až měsíců.

171. Nizozemská, švédská a švýcarská vláda mimo jiné zmiňují značné a nepřiměřené výdaje, se kterým by mohl být spojen přesun na dlouhé vzdálenosti migranta a odpovědných orgánů do zeměpisně vzdáleného zajišťovacího zařízení, což by způsobovalo prodlení a představovalo by nepřiměřenou překážku výkonu postupu navrácení. V tomto ohledu nizozemská vláda konkrétně zmiňuje situaci, ve které se členský stát může ocitnout, pokud zvláštní zajišťovací zařízení nebude mít volnou kapacitu nebo bude dočasně uzavřeno.

172. Chápu, že členský stát může čelit problému přeplněnosti svých zajišťovacích zařízení v době, kdy je administrativní zajištění velmi rozšířené, a že je také nucen uzavř ít některé z nich například v důsledku změny nebo renovace. Nesmíme nicméně zapomínat na to, že zajištění neoprávněně pobývajících migrantů ve věznicích může stejně tak vést k přeplněnosti těchto zařízení, což samo o sobě přináší značné náklady. Pokud je mi přitom známo, mnohé členské státy si stěžují na endemickou situaci přeplněnosti věznic.

173. Chápu rovněž, že přesun do zvláštního zajišťovacího zařízení může být spojen s určitými výdaji a vyžaduje určitou organizaci, zatímco postup vyhoštění musí být proveden v krátké době. Žádný členský stát si však v souvislosti s přijetím směrnice nemohl představovat ani předpokládat, že se splnění povinností a zásad, které směrnice stanoví, obejde bez vynaložení určitých nákladů. V tomto ohledu je třeba také vzít v úvahu, že umístění migrantů ve věznicích je samo o sobě z hlediska prostoru a uspořádání daného zařízení velmi nákladné. Vyžaduje to kompletní restrukturalizaci některých oddělení těchto zařízení tak, aby byl režim zajištění v souladu s požadavky směrnice. V důsledku toho se údajné šetření výdajů členskými státy jeví jako iluzorní. Konečně by mě zajímalo, jaká je výše nákladů na určitý počet míst ve věznici a totožných míst v zajišťovacím zařízení.

174. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem proto docházím k závěru, že s výjimkou mimořádných situací výslovně uvedených v článku 18 směrnice mohou pouze výjimečné okolnosti vykazující znaky naléhavosti nebo závažnosti obdobná těm, která uvádí toto ustanovení, nebo znamenající stav nouze odůvodnit, že je členský stát nucen odchýlit se od zásady stanovené v čl. 16 odst. 1 první větě směrnice a nařídit výkon zajištění státního příslušníka třetí země čekajícího na vyhoštění ve věznici.

175. Podle mého názoru žádný z důvodů vznesených v rámci sporů v původním řízení tyto znaky nenaplňuje.

176. Vzhledem ke všem těmto úvahám mám tudíž za to, že čl. 16 odst. 1 směrnice musí být vykládán tak, že brání právní úpravě členského státu, která vzhledem k federální struktuře tohoto státu povoluje jednotlivým spolkovým zemím zajistit státní příslušníky třetích zemí čekající na vyhoštění ve věznici, pokud na území příslušné spolkové země neexistují zvláštní zajišťovací zařízení.

C – Věc C‑474/13

177. Podstatou otázky, kterou Bundesgerichtshof pokládá Soudnímu dvoru ve věci C‑474/13 je, zda se v souladu s čl. 16 odst. 1 směrnice může členský stát vyhnout povinnosti oddělit státního příslušníka třetí země zajištěného za účelem vyhoštění ve věznici od běžných vězňů v případě, že tento migrant s takovým sloučením souhlasil(64) .

178. Jinými slovy, může migrant zajištěný za účelem svého vyhoštění souhlasit s tím, aby s ním bylo zacházeno stejným způsobem jako s pachatelem nebo se zločincem?

179. Ve svém předkládacím rozhodnutí Bundesgerichtshof uvádí, že dotčená osoba by měla mít možnost souhlasit s tím, že bude zajištěna spolu s běžnými vězni z důvodu „příležitostí být v kontaktu s krajany nebo osobami stejného věku“. Dále tvrdí, že povinnost oddělení má pouze zlepšit situaci dotyčné osoby a že vzdání se takového požadavku nemá vliv na podstatu lidské důstojnosti, jelikož výkon trestu jako takový nesnižuje lidskou důstojnost.

180. Předkládající soud nicméně konstatuje, že unijní zákonodárce v čl. 16 odst. 1 směrnice nestanovil žádnou výjimku z povinnosti oddělení. Kromě toho se táže, zda neexistuje riziko obcházení této povinnosti, jelikož „dotyčné orgány nechávají běžně podepisovat dotčené osoby předem naformulovaná prohlášení o souhlasu nebo je nutí, aby daly svůj souhlas“.

181. Ve svých vyjádřeních Stadt Schweinfurt, Amt für Statistik und Meldewesen, jakož i německá a nizozemská vláda uvádějí, že taková praxe je v souladu s čl. 16 odst. 1 směrnice.

182. Odvolávají se zejména na zájem a blaho migranta, které za určitých okolností podle nich vyžadují odchýlit se od této povinnost oddělení stanovené uvedeným ustanovením. Sloučení s běžnými vězni totiž umožňuje zlepšit jeho situaci, a tudíž splnit cíl tohoto ustanovení.

183. Podle německé vlády toto sloučení dotčené osobě umožňuje zejména „navázat sociální kontakty s krajany v průběhu zajištění“, s čímž souhlasí i nizozemská vláda, a usnadňuje návštěvy rodičů a blízkých. Uvedené sloučení tak umožňuje zabránit sociální izolaci, které by byla dotčená osoba vystavena v zajišťovacím zařízení z důvodu jeho zeměpisné vzdálenosti a nízkého počtu osob se stejnou státní příslušností a mluvících stejným jazykem v daných zařízeních. Podle německé vlády by taková situace byla pro život horší než nevýhody spojené se sloučením s odsouzenými. Německá vláda navíc tvrdí, že respektování lidské důstojnosti nebrání tomu, aby byl migrant čekající na vyhoštění zajištěn s běžnými vězni za stejných podmínek, jaké mají tyto osoby. Dodržování této zásady naopak přikazuje respektovat přání dotčené osoby, aby byla umístěna s vězni stejné státní příslušnosti.

184. Konečně, všichni z účastníků, již předložili svá vyjádření tvrdí, že taková praxe může představovat opatření, jež je pro dotčenou osobu příznivější než striktní oddělení. Podle nizozemské vlády je proto tato praxe v souladu s čl. 4 odst. 3 směrnice a umožňuje ve smyslu bodu 6 odůvodnění směrnice „vypracovat řešení šitá na míru v zájmu cizince“.

185. Tento výklad musím zcela jednoznačně odmítnout a mám za to, že je evidentně třeba odpovědět na otázku předloženou Bundesgerichtshof záporně.

186. Předkládající soud ve své otázce odkazuje na situaci, ve které dotčená osoba na základě vyhotovení písemného prohlášení o souhlasu „souhlasila“ s tím, že bude sloučena s běžnými vězni. Sloveso „souhlasit“ („einwilligen“ v německém jazyce) předpokládá předchozí žádost. V rámci věci C‑474/13 to znamená, že příslušné vnitrostátní orgány již dříve dotčenou osobu v té či oné podobě „požádaly“, aby se vzdala této záruky.

187. Z vyjádření předložených T. L. Pham vyplývá, že podepsala následující předem naformulované písemné prohlášení:

„Pham Thi Ly, zajištěná

Prohlašuji, že souhlasím s tím, že budu umístěna spolu s vězni.

Norimberk 30. března 2012.

Podpis“

188. Vzhledem k důkazům, které mám k dispozici, se domnívám, že přístup vnitrostátních orgánů nebyl motivován zájmy T. L. Pham a ještě méně případným přáním, které vznesla ohledně podmínek svého zajištění. Nic ve spise, natož v prohlášení podepsaném T. L. Pham, nepotvrzuje, že výslovně požádala o to, aby byla zajištěna s krajany. Právě naopak. Z důkazů, které mám, vyplývá, že neovládala německý jazyk a dne 31. března 2012 byly v jedné z 37 věznic spolkové země Bavorsko uvězněny pouze tři Vietnamky. Mám za to, že přístup orgánů byl ve skutečnosti diktován tím, že nebyly k dispozici žádné struktury, které by mohly T. L. Pham přijmout; tyto nenabídly ostatně žádnou alternativu, pokud jde o její zajištění.

189. Zdá se mi nicméně obtížné připustit, že v tísni, ve které se migrant vzhledem ke svému nucenému návratu a slabému postavení nachází, ho členský stát tím či oním způsobem může požádat, aby se vzdal záruky, kterou mu unijní právo výslovně přiznává na základě toho, že tento stát nedisponuje potřebnou infrastrukturu za účelem jeho zajištění ve zvláštním zařízení nebo případně za účelem jeho oddělení od běžných vězňů.

190. Ještě jednou uvádím, že pokud bychom připustili, že se členské státy mohou vyhnout povinnosti oddělit migranta od běžných vězňů na základě toho, že s tím tento migrant souhlasil, umožnilo by to vnitrostátním orgánům obcházet povinnost stanovenou v čl. 16 odst. 1 směrnice, a v konečném důsledku by to omlouvalo vážné porušování povinností členskými státy, které jim vyplývají ze směrnice a z jejich mezinárodních závazků.

191. V rámci věci C‑474/13 je podle mého názoru tudíž zřejmé, že takový souhlas nemůže představovat platný důvod umožňující členským státům se odchýlit od povinnosti oddělení stanovené v čl. 16 odst. 1 směrnice.

192. Znění čl. 16 odst. 1 druhé věty směrnice je zcela jasné a zakládá, jak připomínám, bezpodmínečnou a přesně určenou povinnost. Unijní zákonodárce neupravil žádnou výjimku z povinnosti oddělení, takže členský stát se na základě směrnice nesmí od této zásady odchýlit, a to podle mého názoru ani v mimořádných situacích uvedených v článku 18 směrnice.

193. Dále cíle směrnice, ke kterým se již nebudu vracet, takové praxi jednoznačně brání.

194. Pokud se členský stát vyhýbá povinnosti oddělit migranty čekající na vyhoštění od běžných vězňů, přijímá chování, které je nejen v rozporu s účelem směrnice, kterým je tyto migranty navrátit do jejich vlasti humánním a důstojným způsobem při plném dodržování jejich základních práv(65), ale také nepřiměřené účelu zajištění.

195. Tento stát má totiž tendenci stavět zajištění státních příslušníků třetích zemí čekajících na vyhoštění na roveň výkonu trestu, takže se s neoprávněně pobývajícím migrantem zachází stejným způsobem jako se zločincem, jelikož je zajištěn v místě, za podmínek a v režimu, jež jsou totožné s těmi, jež jsou vyhrazeny běžným vězňům.

196. Zajisté mohu sdílet názor Bundesgerichtshof v tom, že platí zásada, že výkon trestu sám o sobě nesnižuje lidskou důstojnost. Výkon trestu stanoveného zákonem a pravomocně uloženého je pro odsouzeného tím, že splácí svůj dluh společnosti, rovněž prostředkem jak získat zpět svoji občanskou důstojnost. Lze však stejný názor bez výhrad zastávat v případě T. L. Pham, která se nachází v situaci osoby vykonávající trest, i když se nedopustila žádného trestného činu? Zde paralela patrně není možná.

197. Navíc je podle mého názoru s ohledem na základní práva více než riskantní tvrdit, že zajištění ve věznici umožňuje „zlepšit situaci“ migranta, a vyloučit tak uplatnění zásad stanovených v čl. 16 odst. 1 směrnice z důvodu ochrany zájmů neoprávněně pobývajícího migranta a jeho důstojnosti. Kromě toho, jak již bylo uvedeno v bodech 159 až 161 tohoto stanoviska, čl. 4 odst. 3 směrnice nemůže takovou praxi odůvodňovat, jelikož je sama o sobě mnohem přísnějším opatřením, než stanoví unijní zákonodárce.

198. Nejsem proto vůbec zastáncem názoru vyjádřeného předkládajícím soudem v jeho předkládacím rozhodnutí, že se dotčená osoba může této záruky vzdát, pokud například existují „příležitosti být v kontaktu s krajany nebo s osobami stejného věku“, což je názor, se kterým rovněž souhlasí nizozemská vláda. Věznice není prázdninový klub nebo dokonce klub určený k setkáním. Navíc, když se podíváme na statistiky sestavené spolkovou zemí Bavorsko, jež se týkají státní příslušnosti osob uvězněných na celém území k 31. březnu 2012(66), tedy ke dni, kdy byla T. L. Pham zajištěna (tedy 37 věznic, z nichž 9 především přijímá ženy)(67), zjistíme, že vietnamské státní příslušnosti byly ve výkonu trestu pouze 3 osoby, 7 bylo afrického původu – což zahrnuje 57 zemí a právě tolik jazyků a dialektů – a žádná z nich neměla čínskou, iráckou, libanonskou nebo albánskou státní příslušnost. Příležitosti se v každém případě jeví jako poměrně vzácné.

199. Konečně zpochybňuji hodnotu souhlasu T. L. Pham s ohledem na kontext, v němž byl dán.

200. Z vyjádření předložených T. L. Pham především vyplývá, že postrádala dostatečné znalosti německého jazyka k tomu, aby porozuměla prohlášení, které podepsala, a všechno nasvědčuje tomu, že toto prohlášení nebylo přeloženo.

201. Mimoto k dotčenému vzdání se záruky dochází v situaci značné nerovnováhy mezi orgány pověřenými výkonem zajištění a neoprávněně pobývajícím migrantem. Nesmíme zapomínat na to, že se osoba zajištěná za účelem vyhoštění nachází vůči orgánům v nerovném postavení, a nelze vyloučit, že dává svůj souhlas pod tlakem, byť jen minimálním. Jak uvádí předkládající soud v předkládacím rozhodnutí, „dotyčné orgány nechávají běžně podepisovat dotyčné osoby předem naformulovaná prohlášení o souhlasu nebo je nutí, aby daly svůj souhlas“.

202. Konečně je třeba vzít v úvahu psychologickou deprivaci, kterou může migrant pociťovat v případě svého zajištění, a obtíže, se kterými se může například z jazykových důvodů potýkat ve snaze seznámit se s právy, jež jsou mu přiznána. V tomto ohledu mnohé z těchto osob nemají prostředky k tomu, aby jim byla v této fázi poskytnuta právní pomoc, a nejsou si plně vědomy svých práv v okamžiku, ve kterém jsou vyzvány, aby se jich vzdaly. Mnozí neznají rozsah a důsledky prohlášení v tomto smyslu. To je důvod, proč nelze riskovat uznání právní hodnoty souhlasu daného za takových okolností.

203. Navíc vzhledem k tomu, že postup navržený T. L. Pham z uvedených důvodů představoval zhoršení jejího postavení, měla jí být za účelem zajištění dodržování jejích práv poskytnuta právní pomoc. Z vyjádření předložených na jednání přitom vyplývá, že v pozdější fázi řízení spolupracovala s advokátem.

204. S ohledem na všechny tyto úvahy tedy docházím k závěru, že čl. 16 odst. 1 směrnice musí být vykládán tak, že brání tomu, aby se členský stát vyhnul povinnosti oddělit státního příslušníka třetí země zajištěného za účelem jeho vyhoštění ve věznici od běžných vězňů v případě, že tento státní příslušník s takovým sloučením souhlasil.

VI – Závěry

205. S ohledem na výše uvedené důvody navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Bundesgerichtshof a Landgericht München odpověděl následovně:

1) Ve spojených věcech C‑473/13 a C‑514/13:

„Článek 16 odst. 1 směrnice 2008/115/ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí musí být vykládán tak, že brání právní úpravě členského státu, která vzhledem k federální struktuře tohoto státu dovoluje jednotlivým spolkovým zemím zajistit státní příslušníky třetích zemí čekající na vyhoštění ve věznici, pokud na území příslušné spolkové země neexistují zvláštní zajišťovací zařízení.“

2) Ve věci C‑474/13:

„Článek 16 odst. 1 směrnice 2008/115/ES Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí musí být vykládán tak, že brání tomu, aby se členský stát vyhnul povinnosti oddělit státního příslušníka třetí země zajištěného za účelem jeho vyhoštění ve věznici od běžných vězňů v případě, že tento státní příslušník s takovým sloučením souhlasil.“

(1) .

(2) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. L 348, s. 98, dále jen „směrnice“).

(3) – Viz článek 1, jakož i body 2 a 11 odůvodnění směrnice.

(4) – Rozsudek El Dridi (C‑61/11 PPU, EU:C:2011:268, body 39 a 41).

(5) – Tamtéž (bod 42).

(6) – V rozsudku ze dne 19. ledna 2012, Popov v. Francie, tak Evropský soud pro lidská práva připomněl, že „správní zajištění [je] krajním opatřením, pokud ho žádná jiná alternativa [nemůže] nahradit“ (§ 119). Rovněž viz rozhodnutí 1707 (2010), ve kterém Parlamentní shromáždění Rady Evropy připomíná, že „zajištění [...] neoprávněně pobývajících migrujících osob je výjimečným opatřením, které se použije pouze v případě, kdy se zvážily všechny ostatní alternativy a žádná z nich se nejevila přesvědčivou“ (bod 9.1.1).

(7) – V tomto pořadí viz body 13, 16, 17 a 24 odůvodnění směrnice.

(8) – Kurziva provedena autorem stanoviska.

(9) – Jedná se o spolkové země Hamburk, Hesensko, Bádensko-Württembersko, Bavorsko, Meklenbursko-Přední Pomořansko, Dolní Sasko, Severní Porýní-Vestfálsko, Sasko, Sasko-Anhaltsko a Durynsko. Zvláštní zajišťovací zařízení naopak existují ve spolkových zemích Berlín, Šlesvicko-Holštýnsko, Porýní-Falc ve spolupráci se Sárskem, Braniborsko a Brémy.

(10) – Na jednání jsem se dozvěděl, že usnesení o zajištění E. Bouzalmateho bylo zrušeno.

(11) – BGBl. 2004 I, s. 1950.

(12) – Kurziva provedena autorem stanoviska.

(13) – Viz zejména rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. června 2009, S. D. v. Řecko; výše uvedený rozsudek Popov v. Francie, a rozsudek ze dne 23. července 2013, Aden Ahmed v. Malta.

(14) – EU:C:2011:268.

(15) – Body 46 a 47, jakož i citovaná judikatura.

(16) – V českém jazyce, „Zajištění se zpravidla vykonává ve zvláštních zajišťovacích zařízeních“; v německém jazyce, „Die Inhaftierung erfolgt grundsätzlich in speziellen Hafteinrichtungen“; v anglickém jazyce, „Detention shall take place as a rule in specialised detention facilities“; ve finském jazyce, „Säilöönotto tapahtuu yleensä erityisissä säilöönottolaitoksissa“; v italském jazyce, „Il trattenimento avviene di norma in appositi centri di permanenza temporanea“; v nizozemském jazyce, „Voor bewaring wordt in de regel gebruik gemaakt van speciale inrichtingen voor bewaring“; nebo v polském jazyce, „Przetrzymywanie odbywa się z reguły w specjalnych ośrodkach detencyjnych“.

(17) – Rovněž viz výjimka uvedená v článku 18 směrnice, ke které se ještě vrátím.

(18) – Kurziva provedena autorem stanoviska.

(19) – Tamtéž.

(20) – Tamtéž.

(21) – Tamtéž.

(22) – Tamtéž.

(23) – Tamtéž.

(24) – Zejména viz rozsudek Ferriere Nord v. Komise (C 219/95 P, EU:C:1997:375, bod 15).

(25) – Zejména viz rozsudek Endendijk (C‑187/07, EU:C:2008:197, bod 22 a násl.).

(26) – Kurziva provedena autorem stanoviska.

(27) – Tamtéž.

(28) – Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva se na každé zbavení svobody musí nejen vztahovat jedna z výjimek stanovených v čl. 5 odst. 1 písm. a) až f) EÚLP, ale musí být rovněž „zákonné“ (zejména viz výše uvedený rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, Popov v. Francie, § 118 a citovaná judikatura). Za tímto účelem Evropský soud pro lidská práva vyžaduje, aby mezi důvodem pro oprávněné zbavení svobody, na straně jedné, a místem a podmínkami zadržení, na straně druhé, existovala souvislost (tamtéž).

(29) – Rovněž viz osmý z deseti pokynů, které definují okolnosti, za kterých je zajištění žadatelů o azyl a neoprávněně pobývajících migrantů právně přípustné, ve kterém Parlamentní shromáždění Rady Evropy uvádí, že místo, podmínky a režim zajištění musí být přiměřené, jakož i úvaha „Základní práva neoprávněně pobývajících migrantů v Evropě“ [CommDH/IssuePaper (2007) 1, hlava III, bod ii].

(30) – V tomtéž duchu Parlamentní shromáždění Rady Evropy ve svém druhém pravidle z „15 evropských pravidel definujících minimální normy, jež se použijí na podmínky zajištění neoprávněně pobývajících migrantů a žadatelů o azyl“ požaduje, aby byly zajištěné osoby ubytovány v zařízeních zvláště určených pro zajištění související s přistěhovalectvím, a nikoli ve věznicích. V pátém a šestém evropském pravidle rovněž stanoví, že prostory určené pro tento účel musí zaručovat materiální podmínky a režim odpovídající právnímu postavení a faktické situaci dotčených osob.

(31) – Rovněž viz vysvětlení týkající se desátého a jedenáctého pokynu z dvaceti pokynů Rady Evropy pro nucené navracení.

(32) – Viz výše uvedený rozsudek ESLP, Popov v. Francie.

(33) – Unijní zákonodárce tak provádí judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), podle které může být zbavení svobody v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. f) EÚLP jen tehdy, provádí-li se za účelem vyhoštění a je přiměřené tomuto cíli (viz rozsudek ESLP ze dne 15. listopadu 1996, Chahal v. Spojené království, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996-V, § 112 a 113, jakož i výše uvedený rozsudek Popov v. Francie, § 140).

(34) – Směrnice Rady ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl v členských státech (Úř. věst. L 31, s. 18; Zvl. vyd. 19/06, s. 101).

(35) – Článek 2 písm. k) směrnice 2003/9. Kurziva provedena autorem stanoviska.

(36) – Viz rozsudek El Dridi (EU:C:2011:268, bod 59).

(37) – Viz body 13 a 16 odůvodnění směrnice.

(38) – V tomto ohledu viz vyjádření věznice v Mnichově uvedené v příloze 2 předkládacího rozhodnutí ve věci C‑514/13.

(39) – COM(2005) 391 final.

(40) – Kurziva provedena autorem stanoviska.

(41) – Od předložení žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce se tato situace zřejmě změnila. Z rozhodnutí Ministerstva vnitra spolkové země Bavorsko, které bylo přijato v listopadu 2013, tak vyplývá, že věznice Mühldorf se v současné době předělává za účelem zřízení zvláštního zajišťovacího zařízení, které bude schopné přijmout 82 osob, včetně 14 žen, až do jejich vyhoštění. Toto zařízení bylo vybráno z důvodu jeho blízkosti k mnichovskému letišti (viz článek v deníku Wochenblatt ze dne 14. listopadu 2013 s názvem „Aus Mühldorfer ,Kuschelknast‘ wird Bayerns einziges ,Abschiebe-Gewahrsam‘“).

(42) – Report to the German Government on the visit to Germany carried out by the European Committee for the Prevention of Torture and Inhuman or Degrading Treatment or Punishment (CPT) from 25 November to 7 December 2010 [CPT/Inf (2012) 6, bod 33].

(43) – Z odpovědi německé vlády na zprávu CPT ze dne 22. února 2012 (Response of the German Government to the Report of the European Committee for the Prevention of Torture and Inhuman or Degrading Treatment or Punishment (CPT) on its visit to Germany from 25 November to 2 December 2010 [CPT/Inf (2012) 7]) vyplývá, že ve spolkových zemích Braniborsko, Brémy, Porýní-Falc, Severní Porýní-Vestfálsko a Dolní Sasko jsou zajištění migranti čekající na vyhoštění v rámci věznice umístěni v samostatných odděleních, oddělených od zbytku věznice (s. 23 a 24).

(44) – LG Leipzig – 07 T 104/11.

(45) – Viz CPT/Inf (2012) 6, bod 31.

(46) – LG Traunstein – 4 T 3104/12.

(47) – „As a general rule, minors are not detained pending deportation. This is the case only in severely limited exceptional cases, and the principle of proportionality is strictly adhered to. As a rule, minors are placed in the custody of the youth welfare office“ [CPT/Inf (2012) 7, s. 24].

(48) – Viz odpověď spolkové země Hesensko v příloze 3a předkládacího rozhodnutí ve věci C‑514/13, ve které se uvádí, že „[p]okud jde o dospělé ženy, jakož i o mladistvé a děti obou pohlaví, jejich malý počet neumožňuje zřídit zařízení vhodná k jejich zajištění. V případě, že mají být takové osoby administrativně zajištěny, využívá se věznice ve Frankfurtu nad Mohanem III (pro ženy) a detenční zařízení pro mladistvé“ (volný překlad).

(49) – Viz odpověď spolkové země Sasko v příloze 3a předkládacího rozhodnutí ve věci C‑514/13, ve které se odkazuje na odpověď, kterou poskytla tato země na otázku 49 žádosti Parlamentu ze dne 5. září 2012 (Drucksache 17/10597), ve které se uvádí, že „[z]ajištění dospělých žen se vzhledem k nízkému počtu zajištěných žen (většinou se jedná pouze o jednu ženu), vykonává – ve snaze zabránit úplné izolaci – ve věznici v Chemnitz, v oddělení vyhrazeném vazebně drženým osobám“ (s. 114, volný překlad).

(50) – Viz rovněž usnesení Bundesgerichtshof ze dne 7. března 2012 (V ZB 41/12), v němž Nejvyšší soud výslovně odkazuje na oddělení zajištěných nezletilých od běžných vězňů a zdůrazňuje nutnost plnit podmínky stanovené v čl. 17 odst. 3 až 5 směrnice.

(51) – Viz odpovědi jednotlivých spolkových zemí na otázku 52 výše uvedené žádosti Parlamentu ze dne 5. září 2012 (s. 124 až 127).

(52) – Viz příloha 3a předkládacího rozhodnutí ve věci C‑514/13.

(53) – Viz rozsudek Komise v. Německo (C‑67/05, EU:C:2005:791, bod 9 a citovaná judikatura).

(54) – Zejména viz rozsudek, Německo v. Komise (C‑8/88, EU:C:1990:241, bod 13).

(55) – Viz rozsudek Impact (C‑268/06, EU:C:2008:223, bod 85 a citovaná judikatura). V tomto ohledu rovněž viz usnesení Région wallonne v. Komise (C‑95/97, EU:C:1997:184, bod 7).

(56) – Viz příloha 3b předkládacího rozhodnutí ve věci C‑514/13.

(57) – Viz odpověď spolkové země Hamburk v příloze 3a předkládacího rozhodnutí ve věci C‑514/13.

(58) – Viz strana 3 vyjádření A. Bero ve francouzské jazykové verzi.

(59) – Bod 29 a násl. vyjádření nizozemské vlády.

(60) – Viz CPT/Inf (2012) 7. Podle německé vlády umožňuje zajištění ve věznici v určitých případech využívat společných infrastruktur a personálu a umístit dotyčné jednotlivce v místě relativně blízkém jeho „bydlišti“ (s. 24). Rovněž viz odpověď spolkové země Hesensko v příloze 3a předkládacího rozhodnutí ve věci C‑514/13, ve které se uvádí, že „[z]řízení zvláštních zajišťovacích zařízení se ve spolkové zemi Hesensko nepředpokládá a že nejsou ani nutná“ (volný překlad).

(61) – EU:C:2011:268.

(62) – Bod 33.

(63) – Německá vláda ve své odpovědi na zprávu CPT rovněž vznesla hospodářské argumenty týkající se zřízení zvláštních zařízení a uvedla, že vzhledem k relativně malému počtu v současné době zajištěných osob lze stávající systém považovat za vhodný [CPT/Inf (2012) 7, s. 24]. Rovněž viz odpověď spolkové země Hesensko v příloze 3a předkládacího rozhodnutí ve věci C‑514/13, ve které se uvádí, že „[z]řízení zvláštních zajišťovacích zařízení se ve spolkové zemi Hesensko nepředpokládá a že nejsou ani nutná“ (volný překlad).

(64) – O tomto zajištění bylo orgány spolkové země Bavorsko rovněž rozhodnuto na základě § 62a odst. 1 Aufenthaltsgesetz. Ze spisu nelze zjistit, proč nemohla být T. L. Pham umístěna zvláštním zajišťovacím zařízení. Avšak vzhledem k informacím, které jsem měl k dispozici v rámci spojených věcí C‑473/13 a C‑514/13, jsem přesvědčen o tom, že důvodem tohoto umístění ve věznici je skutečnost, že spolková země Bavorsko nemá zvláštní zajišťovací zařízení. Vzhledem k tomu, že takové odůvodnění nelze podle mého názoru s ohledem na požadavky stanovené v čl. 16 odst. 1 směrnice přijmout, je proto takové umístění protiprávní. Nicméně i kdyby takové zajištění mělo legitimní odůvodnění, vyvstává otázka jeho legality, je-li dotčená osoba umístěna na základě svého souhlasu spolu s běžnými vězni.

(65) – Viz body 13, 16, 17 a 24 odůvodnění směrnice.

(66) – Bayerisches Landesamt für Statistik und Datenverarbeitung – Strafvollzugsstatistik in Bayern 2012, Stichtagerhebung zum 31. März (Kennziffer B VI 6 j 2012, s. 10).

(67) – Viz internetová adresa http://www.justizvollzug-bayern.de/JV/Anstalten/Zustaendigkeiten.