EUR-Lex Access to European Union law
This document is an excerpt from the EUR-Lex website
Document 62013CC0464
Opinion of Mr Advocate General Mengozzi delivered on 4 September 2014. # Europäische Schule München v Silvana Oberto (C-464/13) and Barbara O’Leary (C-465/13). # References for a preliminary ruling: Bundesarbeitsgericht - Germany. # Reference for a preliminary ruling - Statute of the European Schools - Competence of the Complaints Board of the European Schools to rule on a fixed-term employment contract entered into between a European school and a teacher not posted or seconded by a Member State. # Joined cases C-464/13 and C-465/13.
Stanovisko generálního advokáta P. Mengozziho přednesené dne 4. září 2014.
Europäische Schule München v. Silvana Oberto.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesarbeitsgericht.
Řízení o předběžné otázce – Statut evropských škol – Pravomoc Rady evropských škol pro stížnosti rozhodnout o pracovní smlouvě na dobu určitou uzavřené mezi evropskou školou a učitelem, který nebyl vyslán ani přidělen členským státem.
Věc C-464/13.
Stanovisko generálního advokáta P. Mengozziho přednesené dne 4. září 2014.
Europäische Schule München v. Silvana Oberto.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesarbeitsgericht.
Řízení o předběžné otázce – Statut evropských škol – Pravomoc Rady evropských škol pro stížnosti rozhodnout o pracovní smlouvě na dobu určitou uzavřené mezi evropskou školou a učitelem, který nebyl vyslán ani přidělen členským státem.
Věc C-464/13.
Court reports – general
ECLI identifier: ECLI:EU:C:2014:2169
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
PAOLA MENGOZZIHO
přednesené dne 4. září 2014 ( 1 )
Spojené věci C‑464/13 a C‑465/13
Europäische Schule München
proti
Silvana Oberto (C‑464/13),
Barbara O’Leary (C‑465/13)
[žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Bundesarbeitsgericht (Německo)]
„Statut evropských škol — Pravomoc Rady evropských škol pro stížnosti nebo soudů v místě sídla škol rozhodnout o pracovní smlouvě na dobu neurčitou uzavřené mezi evropskou školou a učitelem, který nebyl vyslán ani přidělen členským státem“
I – Úvod
1. |
Spadají spory o uzavírání pracovních smluv na dobu určitou, kteréžto smlouvy po několik let opakovaně uzavírá ředitel evropské školy s učiteli této školy bez stálého úvazku, do pravomoci soudů ve státě, v němž má tato škola sídlo, anebo do pravomoci Rady evropských škol pro stížnosti ve smyslu čl. 27 odst. 2 Úmluvy o statutu evropských škol uzavřené v Lucemburku dne 21. června 1994 ( 2 ) mezi členskými státy a Evropskými společenstvími (dále jen „Úmluva z roku 1994“)? |
2. |
Takový je v podstatě předmět předběžných otázek, jež podal Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud, Německo) v rámci dvou řízení, v nichž stojí Europäische Schule München (Evropská škola v Mnichově) proti dvěma svým učitelkám, a sice S. Oberto a B. O’Leary, z nichž první působila na této škole od roku 1998 a druhá od roku 2003, a to na základě pracovních smluv omezených na dobu jednoho roku, které ředitel této školy pravidelně prodlužoval na základě Pracovního řádu učitelů evropských škol bez stálého úvazku zaměstnaných v období od 1. září 1994 do 31. srpna 2011, který schválila Nejvyšší rada evropských škol (dále jen „Pracovní řád učitelů bez stálého úvazku“) ( 3 ). |
3. |
Dvěma žalobami podanými k Arbeitsgericht München (pracovní soud v Mnichově) napadly S. Oberto a B. O’Leary omezení svých pracovních smluv na jednoletá období, z nichž poslední vypršela v srpnu 2011. Žalobkyně u Arbeitsgericht München tvrdily, že rozhodnutí o platnosti časového omezení jejich pracovního poměru na Europäische Schule München spadá do pravomoci německých soudů. Jmenovaná škola naopak tvrdila, že nepodléhá pravomoci německých soudů a že spor v původním řízení spadá do výlučné pravomoci Rady evropských škol pro stížnosti. |
4. |
Arbeitsgericht München mezitímním rozsudkem prohlásil žalobu za přípustnou, což bylo potvrzeno i v odvolacím řízení. V rámci řízení o opravném prostředku „Revision“, který podala Europäische Schule München, se Bundesarbeitsgericht táže na výklad čl. 27 odst. 2 první věty Úmluvy z roku 1994. |
5. |
Za těchto okolností se Bundesarbeitsgericht rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru dvě následující předběžné otázky:
|
6. |
K těmto otázkám se ve svých písemných vyjádřeních vyslovili účastníci původního řízení i Evropská komise. Tito účastníci řízení byli rovněž vyslechnuti na ústním jednání konaném dne 15. května 2014. |
II – Analýza
A – K pravomoci Soudního dvora zodpovědět předběžné otázky
7. |
Pravomoc Soudního dvora zodpovědět předběžné otázky zpochybnila v písemném vyjádření Europäische Schule München, a to z důvodu mezinárodní povahy Úmluvy z roku 1994. Přestože Europäische Schule München vzala svou námitku během ústního jednání po právu zpět, tato otázka si vzhledem k tomu, že se týká veřejného pořádku, zasluhuje pozornost. |
8. |
Evropské školy, jejichž cílem je zajišťovat společné vzdělávání dětí pracovníků orgánů Evropské unie od předškolního po středoškolský stupeň ( 4 ), byly od okamžiku svého zřízení upraveny Úmluvou o statutu evropských škol podepsanou dne 12. dubna 1957 v Lucemburku ( 5 ) a Protokolem o zřizování evropských škol podle statutu Evropské školy podepsaným dne 13. dubna 1962 ( 6 ), jež uzavřelo šest států zakládajících Evropská společenství, avšak Evropská společenství jako taková k nim nepřistoupila. |
9. |
Z okolnosti, že úmluva z roku 1957 má mezivládní povahu, vyvodil Soudní dvůr svou nepříslušnost k výkladu jejích ustanovení, a to jak za okolností řízení o rozhodnutí o předběžné otázce, tak i za okolností řízení podle článku 226 ES, jehož účelem je konstatovat nesplnění povinností, které členskému státu vyplývají ze Smlouvy o ES ( 7 ). Tuto úmluvu totiž uzavřely výlučně členské státy, a proto není součástí práva Společenství ( 8 ). |
10. |
Úmluva z roku 1957 a protokol o zřizování evropských škol však byly následně zrušeny a nahrazeny Úmluvou z roku 1994 v souladu s jejím článkem 34. |
11. |
Úmluvu z roku 1994 přitom uzavřely nejen členské státy, ale i Evropská společenství, jejichž účast je předmětem rozhodnutí Rady 94/557/ES, Euratom ze dne 17. června 1994, kterým se Evropské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii zmocňuje podepsat a uzavřít Úmluvu o statutu evropských škol ( 9 ). |
12. |
Tato úmluva je tedy dohodou, kterou uzavřela Rada Evropské unie, což v současnosti, co se týče Evropské unie, znamená, že od okamžiku, kdy uvedená úmluva vstoupila v platnost, tj. od 1. října 2002, je tato úmluva součástí unijního právního řádu. Z toho vyplývá, že Soudní dvůr je příslušný rozhodnout v rámci řízení o předběžné otázce o výkladu ustanovení Úmluvy z roku 1994 ( 10 ). |
13. |
Tento závěr nebyl vyvrácen ani rozsudkem Miles a další ( 11 ), který se netýkal povahy Úmluvy z roku 1994 ve vztahu k unijnímu právnímu řádu, nýbrž kvalifikace Rady evropských škol pro stížnosti jakožto „soudu členského státu“ ve smyslu článku 267 SFEU. |
14. |
Dodávám, že pravomoc Soudního dvora zodpovědět v rámci řízení o rozhodnutí o předběžné otázce otázky, které položil předkládající soud v souvislosti s výkladem ustanovení Úmluvy z roku 1994, se podle mého názoru vztahuje i na akty, které byly přijaty na základě těchto ustanovení a na které tato ustanovení odkazují, zejména v případech, kdy má být upřesněna působnost těchto aktů. Právě na základě těchto aktů lze totiž přesně vyložit oblasti působnosti uvedených ustanovení. Uvedené akty tedy nutně tvoří s příslušnými ustanoveními jediný celek, a neměly by proto být Soudním dvorem opomíjeny. |
15. |
Jak bude patrné z níže uvedených úvah stran způsobu, jakým by měly být zodpovězeny předběžné otázky, takovýmto aktem je v projednávaném případě Pracovní řád učitelů bez stálého úvazku, což je akt s obecnou působností přijatý Nejvyšší radou evropských škol jakožto hlavním společným rozhodovacím orgánem pro tyto školy, který sestává zejména ze zástupců členských států a Evropské komise ( 12 ). Nezbytnosti takového přístupu si je konec konců zcela vědom i předkládající soud, který na Pracovní řád učitelů bez stálého úvazku výslovně odkazuje ve své čtvrté předběžné otázce pro účely výkladu čl. 27 odst. 2 Úmluvy z roku 1994. |
16. |
Vzhledem k tomu, že o příslušnosti Soudního dvora k zodpovězení otázek, které položil předkládající soud, není podle mého mínění pochyb, je nyní namístě přistoupit k posouzení těchto otázek, které se všechny týkají v zásadě toho, zda má být čl. 27 odst. 2 Úmluvy z roku 1994 vykládán v tom smyslu, že je vyloučena pravomoc předkládajícího soudu jakožto soudu státu, v němž má sídlo Europäische Schule München, rozhodnout o opravných prostředcích, které k němu podaly S. Oberto a B. O’Leary, neboť tyto opravné prostředky měly být na základě tohoto článku podány k Radě evropských škol pro stížnosti. |
B – K čl. 27 odst. 2 Úmluvy z roku 1994 a k rozsahu pravomoci Rady evropských škol pro stížnosti
17. |
Zatímco Úmluva z roku 1957 nezavedla žádný zvláštní nástroj k řešení sporů mezi osobami, na něž se vztahovala, a evropskými školami, Úmluva z roku 1994 zřídila Radu pro stížnosti, která má „jasně vymezené pravomoci“, a to proto, aby byla „zajištěna náležitá právní ochrana vyučujících zaměstnanců stejně jako ostatních osob, na které se vztahuje tento statut, proti jednáním Nejvyšší rady nebo správních rad [těchto škol]“ ( 13 ). |
18. |
První předběžná otázka zmiňuje dvě kategorie zaměstnanců evropských škol, a sice vyučující zaměstnance a administrativní a pomocné zaměstnance. |
19. |
Pokud jde o pravomoc Rady evropských škol pro stížnosti, z čl. 27 odst. 2 prvního pododstavce Úmluvy z roku 1994 vyplývá, že Rada je příslušná rozhodovat v prvním a posledním stupni poté, co se vyčerpají všechny správní postupy, „jakýkoli spor týkající se uplatňování této úmluvy na všechny osoby, na které se tato úmluva vztahuje s výjimkou administrativních a pomocných zaměstnanců, a ohledně právnosti každého aktu nepříznivě působícího založeného na této úmluvě [z roku 1994] nebo na předpisech přijatých v jejím rámci, přijatého Nejvyšší radou nebo správní radou školy, při výkonu jejich pravomocí, které jim jsou svěřeny touto úmluvou [ohledně legality každého aktu založeného na této úmluvě [z roku 1994] nebo na předpisech přijatých v jejím rámci, který nepříznivě zasahuje do právního postavení a který přijala Nejvyšší rada nebo správní rada školy při výkonu pravomocí, jež jsou jim svěřeny touto úmluvou]“. |
20. |
Z tohoto ustanovení vyplývá, že z hlediska osobní působnosti má Rady evropských škol pro stížnosti pravomoc rozhodovat spory mezi osobami uvedenými v úmluvě z roku 1994 s výjimkou sporů týkajících se administrativních a pomocných zaměstnanců. |
21. |
Znamená to tedy, že spory mezi administrativními a pomocnými zaměstnanci a evropskými školami spadají do pravomoci soudů státu, v němž mají výše uvedené školy sídlo. |
22. |
Tento výklad potvrzuje především čl. 27 odst. 7 Úmluvy z roku 1994, podle něhož jsou „[v] jiných sporech, ve kterých jsou [evropské] školy stranou“, tedy ve sporech nespadajících do výlučné a striktně definované pravomoci Rady evropských škol pro stížnosti, „příslušné vnitrostátní soudy“. |
23. |
Takovýto výklad je posílen článkem 36 Pracovního řádu administrativních a pomocných zaměstnanců evropských škol přijatého Nejvyšší radou v Lisabonu ve dnech 17. a 18. dubna 2007, podle něhož mají tyto soudy výlučnou pravomoc rozhodovat v soudních řízeních spory mezi administrativními a pomocnými zaměstnanci a evropskou školou týkající se legality aktu, kterým se provádí pracovní řád těchto zaměstnanců a který nepříznivě zasahuje do jejich právního postavení ( 14 ). |
24. |
Naopak podle čl. 27 odst. 2 prvního pododstavce Úmluvy z roku 1994 spadají všechny spory mezi vyučujícími zaměstnanci a evropskými školami do výlučné pravomoci Rady evropských škol pro stížnosti. |
25. |
Takovéto konstatování však nepostačuje k vyřešení problému, který vyvstal u předkládajícího soudu v souvislosti se spory mezi evropskou školou a jejími učitelkami bez stálého úvazku. |
26. |
Zaprvé z ustanovení Úmluvy z roku 1994 vyplývá, že kategorie „vyučujících zaměstnanců“ nebo „učitelů“, která je v této úmluvě uvedena, nezahrnuje v úzkém slova smyslu učitele bez stálého úvazku. |
27. |
Z článku 3 odst. 2 Úmluvy z roku 1994 totiž vyplývá, že vzdělávání zajišťují učitelé přidělení nebo vyslaní členskými státy, tedy učitelé, kteří patří do vzdělávacího systému příslušných členských států a bezpodmínečně si tedy po dobu svého přidělení či vyslání na evropské školy zachovávají postup v zaměstnání a důchodové nároky zaručené jejich vnitrostátními právními předpisy ve smyslu čl. 12 odst. 4 písm. a) téže Úmluvy ( 15 ). |
28. |
Článek 27 odst. 2 druhá věta Úmluvy z roku 1994 navíc rozlišuje „pracovní řád pro učitele“, který přijímá Nejvyšší rada ( 16 ) podle čl. 12 odst. 1 výše uvedené Úmluvy, a „úpravu použitelnou na učitele na částečný úvazek [bez stálého úvazku]“. |
29. |
Učitelé bez stálého úvazku tedy nespadají do kategorie „administrativních a pomocných zaměstnanců“ škol ani do kategorie „učitelů“ ve smyslu ustanovení Úmluvy z roku 1994. |
30. |
Podle mého mínění patří spíše do kategorie ostatních „osob, na které se vztahuje“ výše uvedená úmluva a jejichž spory s evropskými školami musí být podle čl. 27 odst. 2 první věty Úmluvy z roku 1994 v zásadě řešeny u Rady evropských škol pro stížnosti. |
31. |
Zadruhé je však třeba připomenout, že podle čl. 27 odst. 2 druhé věty Úmluvy z roku 1994 má „podmínky a prováděcí pravidla týkající se“ řízení probíhajících u uvedené Rady pro stížnosti stanovit právě „úprava použitelná na učitele bez stálého úvazku“. |
32. |
Úprava použitelná na učitele bez stálého úvazku má podobu Pracovního řádu učitelů bez stálého úvazku přijatého Nejvyšší radou, jímž se řídí i pracovní poměry B. O’Leary a S. Oberto u Europäische Schule München ve sporech v původních řízeních. |
33. |
Z tohoto Pracovního řádu vyplývá, že učitelé bez stálého pracovního úvazku bývají zaměstnáváni za účelem řešení určitých situací, v nichž je vyžadováno zajištění nějaké dočasně nezbytné služby, a že jejich pracovní smlouvy bývají uzavírány na dobu jednoho roku ( 17 ). |
34. |
Článek 3 odst. 2 Pracovního řádu učitelů bez stálého pracovního úvazku dále stanoví, že některá ustanovení Pracovního řádu přidělených zaměstnanců evropských škol včetně článku 80 tohoto Pracovního řádu, který se týká řízení u Rady evropských škol pro stížnosti, „se vztahují i na učitele zaměstnané ředitelem“, avšak čl. 3 odst. 4 Pracovního řádu učitelů bez stálého úvazku, který je nazván „Právní předpisy země sídla školy“, uvádí, že „nehledě na výše uvedená ustanovení se podmínky pro zaměstnání a vypovězení pracovního poměru učitelů bez stálého úvazku […] řídí pracovně právními předpisy, předpisy o sociálním zabezpečení a daňovými předpisy země sídla školy. K řešení případných sporů jsou příslušné soudy v místě sídla školy.“ |
35. |
Článek 3 odst. 4 Pracovního řádu učitelů bez stálého úvazku tak na základě odkazu na podmínky a prováděcí pravidla stanovená právní úpravou použitelnou na učitele bez stálého úvazku v čl. 27 odst. 2 druhé větě Úmluvy z roku 1994 omezuje rozsah pravomoci Rady evropských škol pro stížnosti, jakož i řízení u této Rady ve sporech mezi učiteli bez stálého úvazku a evropskými školami, a to způsobem, který je třeba upřesnit. |
36. |
Europäische Schule München se ve svém písemném vyjádření odvolává na rozhodnutí Rady pro stížnosti ze dne 21. srpna 2012 přijaté ve věci 12/12 (dále jen „rozhodnutí ve věci 12/12“), přičemž podstatou jejího tvrzení je, že pravomoc Rady evropských škol pro stížnosti zahrnuje s ohledem na čl. 3 odst. 2 Pracovního řádu učitelů bez stálého úvazku veškeré spory, které vyvstanou v oblasti pracovněprávní mezi učitelem bez stálého úvazku a evropskou školou. |
37. |
Konstatování, jež učinila uvedená Rada pro stížnosti, sice samozřejmě nejsou pro Soudní dvůr závazná, nicméně závěry, jež vyvodila Europäische Schule München z rozhodnutí přijatého ve věci 12/12, by měly být podle mého názoru v každém případě formulovány mnohem přesněji, a to ze dvou důvodů. |
38. |
Zaprvé je třeba upřesnit, že ve výše uvedené věci byla Rada evropských škol pro stížnosti povolána k rozhodnutí o legalitě rozhodnutí ředitele Europäische Schule München, kterým odmítl zaplatit jednomu z učitelů bez stálého úvazku na této škole přesčasové hodiny dozoru. Uvedená Rada pro stížnosti zamítla stížnost jako nepřípustnou hlavně z toho důvodu, že jejímu podání nepředcházel stanovený postup ( 18 ). Jak lze ostatně vyvodit z předmětu tohoto sporu i z podpůrného odůvodnění rozhodnutí Rady pro stížnosti učiněného ve věci samé, tato stížnost se týkala podmínek odměňování učitelů bez stálého úvazku a nikoliv „podmínek jejich zaměstnání a vypovězení jejich pracovního poměru“ ve smyslu čl. 3 odst. 4 Pracovního řádu učitelů bez stálého úvazku. |
39. |
Zadruhé, předtím než Rada evropských škol pro stížnosti prohlásila stížnost za nepřípustnou, neopomněla uvést, že je příslušná o dané stížnosti rozhodnout s ohledem na odkaz na článek 80 Pracovního řádu přidělených zaměstnanců v čl. 3 odst. 2 Pracovního řádu učitelů bez stálého úvazku, přičemž tento čl. 3 odst. 2 „má přednost před čl. 3 odst. 4 Pracovního řádu [zaměstnanců bez stálého úvazku], který zakládá příslušnost soudu v zemi, v níž má škola sídlo, to jest v projednávaném případě Arbeitsgericht München, avšak „[n]ehledě na výše uvedená ustanovení“, tj. pouze podpůrně“ ( 19 ). Při vší úctě k uvedené Radě však ze znění čl. 3 odst. 4 Pracovního řádu zaměstnanců bez stálého úvazku citovaného v bodě 34 tohoto stanoviska jasně vyplývá, že výraz „[n]ehledě na výše uvedená ustanovení“ na konci první věty tohoto článku nijak nesouvisí s druhou větou téhož článku, v níž se uvádí, že příslušnost „k řešení případných sporů“ náleží soudům v místě sídla školy. |
40. |
Výraz „[n]ehledě na výše uvedená ustanovení“ v čl. 3 odst. 4 první větě Pracovního řádu učitelů bez stálého úvazku se tedy týká výlučně „podmín[ek] pro zaměstnání a vypovězení pracovního poměru učitelů na částečný úvazek“, a může být tedy chápán jedině tak, že se vztahuje pouze na věcné a nikoliv na procesní podmínky stanovené jinými ustanoveními Pracovního řádu učitelů bez stálého úvazku. |
41. |
Toto pojetí je podle mého názoru v souladu s již zdůrazněným cílem Úmluvy z roku 1994, který spočívá ve striktním vymezení pravomoci Rady evropských škol pro stížnosti, aniž nadměrně zasahuje do zbytkové pravomoci soudů ve státě sídla školy ve smyslu čl. 27 odst. 7 této Úmluvy. |
42. |
Abychom rozptýlili jakoukoliv nejasnost, ve světle výše uvedených úvah je zcela zjevné, že nelze přijmout ani obecný argument Europäische Schule München, který se týká soudní imunity, jíž podle ní evropské školy jakožto mezinárodní organizace požívají u vnitrostátních soudů ( 20 ). |
43. |
Úmluva z roku 1994 spolu s akty přijatými na základě této Úmluvy totiž dostatečně dokládají vůli smluvních stran zajistit vyvážené rozdělení pravomocí mezi Radu evropských škol pro stížnosti a soudy ve státech, v nichž mají evropské školy sídlo, a nikoli vůli umožnit evropským školám, aby požívaly plné imunity u vnitrostátních soudů včetně oblasti pracovněprávních vztahů, a to jak pokud jde o zaměstnance podílející se na zajišťování hlavního úkolu evropských škol, tedy výuku, tak i pokud jde o osoby, které při jeho plnění pouze pomáhají nebo se na něm podílejí jen nepřímo. |
44. |
Podle mého názoru to znamená, že pravomoci Rady evropských škol pro stížnosti podléhají spory mezi učitelem bez stálého úvazku a evropskou školou s výjimkou sporů týkajících se podmínek pro zaměstnání a vypovězení pracovního poměru těchto zaměstnanců na základě čl. 27 odst. 2 druhé věty Úmluvy z roku 1994 ve spojení s čl. 3 odst. 4 Pracovního řádu učitelů bez stálého úvazku a dále jiných sporů, v nichž školy vystupují jako účastníci, zejména pak sporů ve věcech občanskoprávní a trestněprávní odpovědnosti ve smyslu čl. 27 odst. 7 Úmluvy z roku 1994. |
45. |
V projednávaném případě se spory v původních řízeních týkají opakovaného uzavírání smluv na dobu jednoho roku ( 21 ) jakožto podstatné podmínky pro zaměstnání učitelů bez stálého úvazku, a proto v souladu s čl. 3 odst. 4 Pracovního řádu učitelů bez stálého úvazku spadají do příslušnosti soudů v místě sídla Europäische Schule München. |
46. |
Považuji za správné a odůvodněné uznat tuto pravomoc soudů v místě sídla evropských škol tím spíše, že to umožňuje i z hmotněprávního hlediska dostatečně chránit práva učitelů bez stálého úvazku v oblasti podmínek pro jejich zaměstnávání a pro vypovězení jejich pracovního poměru, neboť nelze vůbec pochybovat o tom, že v rámci systému opravných prostředků zavedeného Úmluvou z roku 1994 není takováto ochrana zaručena, a to i navzdory existenci Pracovního řádu učitelů bez stálého úvazku. |
47. |
Připomeňme, že státní příslušník členského státu, který přijme v jiném členském státě zaměstnání v mezinárodní organizaci, neztrácí podle judikatury postavení pracovníka ve smyslu článku 45 SFEU ( 22 ). Uznání a zachování tohoto postavení nabývá na významu tím spíše, pokud se na dotyčné osoby stejně jako na učitele bez stálého úvazku zaměstnané evropskými školami vztahují do značné míry právní předpisy státu, v němž má sídlo dotčená mezinárodní organizace, platné v oblasti zaměstnání a úpravy pracovněprávních vztahů, jakož i v oblasti sociálního zabezpečení a zdanění příjmů plynoucích z pracovní činnosti. |
48. |
Dále je třeba zdůraznit, že S. Oberto a B. O’Leary se prostřednictvím svých žalob podaných k soudům v místě sídla Europäische Schule München domáhají v zásadě ochrany podle německých právních předpisů provádějících směrnici Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS ( 23 ), a konkrétně ustanovení 5 bod 1 této rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou ze dne 18. března 1999 (dále jen „rámcová dohoda“), která je uvedena v příloze této směrnice. |
49. |
Účelem uvedeného ustanovení je provést jeden z cílů, jež sleduje tato rámcová dohoda, a sice omezit opakované po sobě jdoucí využívání pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, jež je považováno za potenciální zdroj zneužívání zaměstnanců, tím, že stanoví určitá minimální ochranná ustanovení, jež mají zabránit uvádění zaměstnanců do nejisté situace ( 24 ). |
50. |
Směrnice 1999/70 tak členským státům ukládá, aby s cílem zabránit zneužití vyplývajícímu z použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů uzavřených na dobu určitou účinně a závazně přijaly alespoň jedno ze tří opatření vyjmenovaných v ustanovení 5 bodě 1 písm. a) až c), která se týkají objektivních důvodů ospravedlňujících obnovení těchto pracovních smluv a poměrů, nejdelšího možného celkového trvání těchto po sobě jdoucích pracovních smluv a poměrů a počtu obnovení těchto smluv a poměrů ( 25 ). |
51. |
Článek 2 první pododstavec směrnice 1999/70 za tímto účelem zejména vyžaduje, aby byly členské státy schopny „kdykoli zaručit výsledky stanovené touto směrnicí“. |
52. |
Unijní soud kromě toho uznal, že ustanovení 5 bod 1 rámcové dohody provedené směrnicí 1999/70 je zvláštním vyjádřením zásady zákazu zneužití práva jakožto obecné právní zásady, takže ve vztazích mezi unijními orgány a jejich zaměstnanci přijatými do pracovního poměru na dobu určitou musí být ustanovení použitelná na tyto zaměstnance vykládána co možno nejvíce v souladu s účelem a s minimálními požadavky rámcové dohody, potažmo se zásadou zákazu zneužití práva ( 26 ). |
53. |
Zaměstnancům, které přijímají do pracovního poměru zaměstnavatelé v členských státech nebo unijní orgány, musí být tedy umožněno využít minimální společný základ pro požadavky, který nabízí ustanovení 5 bod 1 rámcové dohody provedené směrnicí 1999/70 nebo zásada zákazu zneužití práva, která je v uvedeném ustanovení zvlášť vyjádřena. |
54. |
Členské státy Unie, které jako jediné jsou, jak připomínám, smluvními stranami úmluvy z roku 1994, nemohly oprávněně hodlat upřít unijním pracovníkům možnost využít tohoto společného základu, když uzavřely Úmluvu z roku 1994, pokud navíc režim, jemuž tito pracovníci podléhají, jako je tomu v případě učitelů bez stálého úvazku působících na evropských školách, vyplývá z velké části z právních předpisů členského státu, v nichž mají tyto školy sídlo. |
55. |
Komise ostatně během ústního jednání nijak nepopřela, že se minimální požadavky obsažené v ustanovení 5 bodě 1 rámcové dohody provedené směrnicí 1999/70 mohou uplatnit ve vztazích mezi evropskými školami a jejich učiteli bez stálého úvazku, a v zásadě pouze konstatovala, že Pracovní řád učitelů bez stálého úvazku přijatý na základě Úmluvy z roku 1994 nebyl přizpůsoben vývoji v právní úpravě, který odráží výše uvedené ustanovení 5 bod 1 rámcové dohody, jež je zvláštním výrazem zásady zákazu zneužití práva. |
56. |
Úmluva z roku 1994 musí být tedy jakožto unijní akt vykládána ve světle obecné zásady zákazu zneužití práva, jejíž zvláštní vyjádření v oblasti pracovněprávních vztahů v rámci Unie představuje ustanovení 5 bod 1 rámcové dohody provedené směrnicí 1999/70, které požaduje přijetí minimálních opatření, jež mají zabránit zneužití v důsledku využívání po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů uzavřených na dobu určitou. |
57. |
Současně je však třeba uvést, že ustanovení Úmluvy z roku 1994 nezaručují, že se lze takového společného základu minimálních opatření vycházejících z unijního práva bez jakýchkoliv pochyb účinně dovolávat u soudních orgánů zřízených touto úmluvou, i když učitelé bez stálého úvazku působící na evropských školách mají konkrétně postavení pracovníků ve smyslu článku 45 SFEU. |
58. |
Rada evropských škol pro stížnosti již totiž rozhodla, že evropské školy nemohou být jako takové právně vázány mezinárodními smlouvami včetně unijního práva, nejsou-li smluvními stranami ( 27 ), což odůvodnila zvláštní povahou systému spolupráce zavedeného Úmluvou z roku 1994 a tím, že má postavení orgánu mezinárodní organizace ( 28 ). |
59. |
Uvedená Rada pro stížnosti sice tvrdí, že je připravena uznat, že základní, resp. obecné zásady, na něž tyto úmluvy odkazují a které jsou běžně uznávány jak v unijním právním řádu, tak i v právních řádech členských států, jsou zásadami, které „mohou“ orgány evropských škol využít v rámci své činnosti jako vodítko vedle svých vlastních právních předpisů ( 29 ). |
60. |
Nemění to však nic na tom, že prostor pro uvážení, který si Rada evropských škol pro stížnosti tímto způsobem vyhrazuje při určování pravidel a zásad vyplývajících konkrétně z unijního práva, jenž pouze mohou sloužit jako vodítka při přezkumu legality činnosti a aktů evropských škol, neumožňuje, aby bylo vůči pracovníkům, jejichž postavení stejně jako postavení učitelů bez stálého úvazku do značné míry upravují právní předpisy členských států, v nichž mají evropské školy sídlo, platné v oblasti pracovněprávních vztahů, sociálního zabezpečení a daní, zaručeno dodržení obecné zásady zákazu zneužití práva, jejímž zvláštním výrazem v oblasti pracovněprávních vztahů v rámci Unie je společný základ sestávající z minimálních požadavků zavedených ustanovením 5 bodem 1 rámcové dohody provedené směrnicí 1999/70, které musí být daný členský stát schopen „kdykoli zaručit“. |
61. |
Takto vymezený prostor pro uvážení mě znepokojuje tím více, že Rada evropských škol pro stížnosti rozhoduje v prvním a posledním stupni a že s ohledem na rozsudek vydaný ve věci Miles a další ( 30 ) není zmocněna k tomu, aby podávala Soudnímu dvoru žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU. |
62. |
Okolnost, že zřízení Rady evropských škol pro stížnosti Úmluvou z roku 1994 umožnilo zajistit určitou úroveň soudní ochrany osob, na něž se uvedená Úmluva vztahuje, nemůže samozřejmě zaručit, že z hmotněprávního hlediska se budou tyto osoby skutečně moci bez jakýchkoliv pochyb dovolávat minimálních požadavků zakotvených v ustanovení 5 rámcové dohody provedené směrnicí 1999/70, které je zvláštním výrazem obecné právní zásady závazné pro všechny strany Úmluvy z roku 1994 a které nesmí orgány zřízené touto Úmluvou podle mého názoru opomíjet. |
63. |
Jsem tedy toho názoru, že zavedení takového procesního prostředku není postačující ( 31 ). Je navíc nutné, aby tento prostředek umožňoval zaručit, že bude možné dovolávat se u soudního orgánu zřízeného Úmluvou z roku 1994 účinným způsobem práv, která byla přiznána osobám, na něž se uvedená úmluva vztahuje, tj. v projednávaném případě práv založených unijními právními předpisy týkajícími se zákazu zneužití práva, k němuž by mohlo docházet v důsledku využívání po sobě jdoucích pracovních smluv uzavřených na dobu určitou ( 32 ). |
64. |
Vzhledem k tomu, že možnost dovolat se u tohoto orgánu těchto práv bez pochyby zaručena není, jak bylo prokázáno výše, jsem toho názoru, že dokud nebude soudní systém zavedený Úmluvou z roku 1994 změněn konkrétně v tom smyslu, že bude Rada evropských škol pro stížnosti zmocněna pokládat Soudnímu dvoru otázky týkající se výkladu unijního práva ( 33 ), je v projednávaném případě odůvodněné, aby kontrolu dodržování práv učitelů bez stálého úvazku v souvislosti s podmínkami pro jejich zaměstnávání a pro vypovězení jejich pracovního poměru na evropských školách zajišťovaly soudy v členském státě sídla těchto škol. |
65. |
Opačné řešení by vedlo k tomu, že by pravomoci vnitrostátních soudů nepodléhaly spory, které se objektivně alespoň zčásti týkají uplatňování a výkladu unijního práva, zatímco soudní orgán zřízený Úmluvou z roku 1994 není v současné době součástí unijního soudního systému. Obdobně jako v případě odůvodnění v posudku, jejž vydal Soudní dvůr v souvislosti s návrhem dohody o vytvoření jednotného systému pro řešení sporů v oblasti patentů ( 34 ), přitom zastávám názor, že takové řešení je v rozporu s primárním unijním právem. |
66. |
Mám tedy za to, že jak doslovné znění článku 27 Úmluvy z roku 1994 chápané ve světle Pracovního řádu učitelů bez stálého úvazku, tak i kontext a duch, v němž musí být tyto nástroje vykládány, nasvědčují tomu, že by podmínky pro zaměstnávání učitelů bez stálého úvazku a pro vypovězení jejich pracovního poměru měly spadat do pravomoci soudů v členském státě sídla evropských škol. |
67. |
Na rozdíl od toho, co tvrdila Europäische Schule München na ústním jednání u Soudního dvora, uznání takové pravomoci soudů v členském státě sídla evropských škol nemusí vést v žádném případě k tomu, že budou učitelé bez stálého úvazku podléhat různým režimům. Jak totiž připustily výše uvedená škola i Komise během ústního jednání, kromě toho, že některé evropské školy již nenabízejí svým učitelům bez stálého úvazku pouze smlouvy uzavírané na dobu jednoho roku, a že tito zaměstnanci již tedy nepodléhají zcela jednotným pravidlům v oblasti zaměstnávání, minimální požadavky zavedené v ustanovení 5 bod 1 rámcové dohody provedené směrnicí 1999/70, které jsou zvláštním výrazem zásady zákazu zneužití práva a jejichž splnění by měly zaručit vnitrostátní soudy, představují základ společný pro všechny členské státy a zejména ty, na jejichž území působí evropské školy na základě Úmluvy z roku 1994. |
68. |
Podotýkám konečně, že způsob, jakým by měl Soudní dvůr podle mého mínění postupovat v projednávaných věcech, nesmí být vykládán jako zpochybnění soudní imunity, které mezinárodní organizace požívají v souladu se svými zakládacími dokumenty. |
69. |
Opírá se naopak o opakovaně zdůrazňované velmi úzké a funkční vztahy, jež evropské školy udržují s členskými státy a s unijními orgány, a rovněž o původní systematiku ustanovení obsažených v Úmluvě z roku 1994 a aktů přijatých na základě této Úmluvy, v nichž je konkrétně uznána zbytková pravomoc vnitrostátních soudů rozhodovat ve sporech mezi osobami, na něž se vztahuje uvedená Úmluva, a evropskými školami, s výjimkou sporů, jejichž rozhodnutí je striktně vyhrazeno Radě evropských škol pro stížnosti. |
III – Závěry
70. |
S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Bundesarbeitsgericht takto: „Článek 27 odst. 2 a 7 Úmluvy o statutu evropských škol uzavřené v Lucemburku dne 21. června 1994 mezi členskými státy a Evropskými společenstvími musí být vykládán v tom smyslu, že přiznává soudům v členském státě sídla evropských škol pravomoc rozhodnout spor mezi uvedenými školami a jejich učiteli bez stálého úvazku, který se týká podmínek pro zaměstnání a vypovězení jejich pracovního poměru ve smyslu Pracovního řádu učitelů bez stálého úvazku zaměstnaných v období od 1. září 1994 do 31. srpna 2011, který přijala Nejvyšší rada evropských škol.“ |
( 1 ) – Původní jazyk: francouzština.
( 2 ) – Úř. věst. L 212, s. 3. Tato úmluva vstoupila v platnost dne 1. října 2002.
( 3 ) – 2011-06-D-24-fr-1.
( 4 ) – Viz články 1 a 3 Úmluvy z roku 1994. V současnosti se tento statut vztahuje na celkem čtrnáct evropských škol, které poskytují vzdělání přibližně 23000 studentům a umožňují jim složit evropskou maturitní zkoušku. Pět z nich má sídlo v Belgii, tři v Německu (včetně Europäische Schule München), dvě v Lucembursku, jedna ve Španělsku, jedna v Itálii, jedna v Nizozemsku a jedna ve Spojeném království. Od roku 2005, kdy bylo zapotřebí řešit existenci unijních agentur či jiných podobných institucí v jiných členských státech, bylo na základě rozhodnutí Nejvyšší rady evropských škol zřízeno několik autorizovaných evropských škol, tzv. „škol 2. typu“, které poskytují rovnocenné vzdělání jako čtrnáct evropských škol a jsou rovněž oprávněny k poskytování evropské maturitní zkoušky. Tyto autorizované evropské školy, kterých je v současnosti devět (jedna v Německu, jedna v Irsku, dvě ve Francii, jedna v Řecku, jedna v Itálii, jedna v Nizozemsku, jedna ve Finsku a jedna ve Spojeném království), však nejsou v příloze I Úmluvy z roku 1994 uvedeny.
( 5 ) – Recueil, des traités des Nations unies, sv. 443, s. 129 (dále jen „úmluva z roku 1957).
( 6 ) – Recueil, des traités des Nations unies, sv. 752, s. 267.
( 7 ) – Viz rozsudek Hurd (44/84, EU:C:1986:2, body 20 až 22) a rozsudek Komise v. Belgie (C‑132/09, EU:C:2010:562, bod 45).
( 8 ) – Viz zejména rozsudek Komise v. Belgie (EU:C:2010:562, bod 44). Dále je třeba poukázat na to, že Evropská společenství se nijak nepodílela na plnění povinností členských států v rámci orgánů zřízených úmluvou z roku 1957 a že žádné z ustanovení této úmluvy nezakládá příslušnost Soudního dvora.
( 9 ) – Úř. věst. L 212, s. 1.
( 10 ) – Obdobně viz zejména rozsudek Bogiatzi (C‑301/08, EU:C:2009:649, bod 23) a rozsudek Air Transport Association of America a další (C‑366/10, EU:C:2011:864, bod 73). Co se týče Úmluvy z roku 1994, viz mé stanovisko ve věci Komise v. Belgie (C‑132/09, EU:C:2010:342, poznámka pod čarou 46).
( 11 ) – Rozsudek Miles a další (C‑196/09, EU:C:2011:388).
( 12 ) – Viz články 8 a 10 Úmluvy z roku 1994.
( 13 ) – Viz čtrnáctý bod odůvodnění preambule Úmluvy z roku 1994.
( 14 ) – 2007-D-153-fr-6, s. 18.
( 15 ) – V tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Spojené království (C‑545/09, EU:C:2012:52, body 41 a 48). V dřívější době se Rada pro stížnosti evropských škol kvalifikovala po sobě jdoucí smlouvy na dobu jednoho roku uzavřené mezi učitelkou a Evropskou školou v Bruselu II jako pracovní poměry „podléhající soukromoprávnímu režimu, který je zcela odlišný od režimu, jemuž podléhají zaměstnanci přidělení na evropské školy“, přičemž předpokládala, že posledně jmenovaní zaměstnanci získávají na rozdíl od učitelů pověření od vnitrostátních orgánů: viz rozhodnutí Rady pro stížnosti ze dne 22. června 2001, stížnost č. 01/001, s. 7. Toto rozhodnutí stejně jako všechna svá ostatní rozhodnutí zveřejnila Rada pro stížnosti na svých internetových stránkách: http://schola-europaea.eu/cree/
( 16 ) – Viz Pracovní řád přidělených zaměstnanců evropských škol, který byl naposledy změněn Nejvyšší radou dne 5. prosince 2013 (2011-04-D-14-fr-3).
( 17 ) – Viz čl. 1 odst. 2, čl. 2 písm. a) a čl. 1 odst. 3 Pracovního řádu učitelů bez stálého úvazku. Europäische Schule München ve svém písemném vyjádření nicméně uvedla, že učitelé bez stálého úvazku tvoří téměř 40 % z celkového stavu zaměstnanců této školy. Z dokumentu generálního tajemníka evropských škol o reformě systému těchto škol přijatého Nejvyšší radou dne 23. dubna 2009 (2009-D-353-fr-4, s. 5) navíc vyplývá, že je potřeba počet učitelů bez stálého úvazku ve výši asi 25 % celkového stavu učitelů, jenž nelze snižovat.
( 18 ) – Bod 9 písm. b) rozhodnutí ze dne 21. srpna 2012. Podpůrně měla Rada pro stížnosti evropských škol za to, že stížnost má být v každém případě zamítnuta jakožto neopodstatněná, a to zejména z toho důvodu, že čas strávený prováděním dozoru je třeba považovat za „jinou činnost“, která souvisí se vzdělávací činnost a kterou nelze odměňovat zvlášť.
( 19 ) – Bod 9 písm. a) výše uvedeného rozhodnutí.
( 20 ) – Z posledních prací na toto téma viz zejména Orzan, M. F., „Le immunità ed i privilegi delle organizzazioni internazionali“, Del Vecchio A. (a cura di), Diritto delle Organizzazioni Internazionali, Edizioni Scientifiche Italiane, 2012, s. 243.
( 21 ) – Pro všechny případy připomínám, že čl. 1 odst. 3 Pracovního řádu učitelů bez stálého úvazku stanoví, že „jsou stanoveny pracovní smlouvy na dobu jednoho roku“.
( 22 ) – Viz zejména rozsudek Gardella (C‑233/12, EU:C:2013:449, body 25 a 26), týkající se zaměstnance Evropského patentového úřadu.
( 23 ) – Úř. věst. L 175, s. 3.
( 24 ) – Viz zejména rozsudek Márquez Samohano (C‑190/13, EU:C:2014:146, bod 41 a citovaná judikatura).
( 25 ) – V tomto smyslu viz rozsudek Márquez Samohano (EU:C:2014:146, bod 42 a citovaná judikatura).
( 26 ) – Viz zejména rozsudek Adjemian a další v. Komise (T‑325/09 P, EU:T:2011:506, body 57 a 62) a také usnesení Christoph a další v. Komise (F‑63/08, EU:F:2013:36, bod 75). Připomeňme, že v rozsudku ze dne 5. července 2007, Kofoed (C‑321/05, EU:C:2007:408, bod 38), Soudní dvůr výslovně uznal, že zákaz zneužití práva je obecnou zásadou unijního práva.
( 27 ) – Viz zejména rozhodnutí Rady pro stížnosti ze dne 30. července 2007, stížnost 07/14, bod 18; rozhodnutí Rady pro stížnosti ze dne 15. října 2009, stížnost 09/35, bod 12.
( 28 ) – V tomto smyslu viz rozsudek Miles a další (EU:C:2011:388, body 39 a 42).
( 29 ) – Viz rozhodnutí Rady pro stížnosti ze dne 28. srpna 2012, stížnost 12/35, bod 11.
( 30 ) – Rozsudek Miles a další (EU:C:2011:388, bod 46). V tomto ohledu je třeba uvést, že předseda Rady pro stížnosti evropských škol ve své zprávě o činnosti za rok 2013 (2014-02-D-16-fr-2, dokument ze dne 11. a 12. března 2014, s. 11) připomněl a pozitivně ocenil „podnět“ Soudního dvora v rozsudku Miles a další (EU:C:2011:388, bod 45), podle něhož přísluší smluvním stranám Úmluvy z roku 1994, aby měnily systém právní ochrany zavedený touto úmluvou, přičemž vyjádřil názor, že takovéto změny umožní „zaručit skutečné dodržování práv osob, na něž se tato úmluva vztahuje“ s cílem „zajistit soudní ochranu práv procesních subjektů daného státu na úrovni srovnatelné s úrovní ochrany, která je poskytována všem občanům Evropské unie“.
( 31 ) – Což by mohlo případně postačovat z pohledu občanských a procesních práv zaručených Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950, pokud jde obecně o interní procesní prostředky zavedené mezinárodními organizacemi, které neudržují s členskými státy a orgány Unie tak úzké styky jako evropské školy: v tomto ohledu viz zejména Evropský soud pro lidská práva, rozsudek ze dne 19. února 1999, Waite a Kennedy v. Německo, č. 26083/94, ESLP 1999-I, body 67 až 73; rozhodnutí ze dne 5. března 2013, Chapman v. Belgie, č. 39619/06, body 48 až 54).
( 32 ) – Je třeba zdůraznit, že některé vnitrostátní soudy dokonce i s ohledem na právo na přístup k soudnímu řízení ve smyslu článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přezkoumávají, zda je mechanismus řešení sporů v pracovněprávní oblasti zavedený mezinárodními organizacemi skutečně účinný, a v opačném případě prohlašují svou příslušnost k řešení sporů, které jim jsou předkládány, za předpokladu, že existuje vztah souvislosti: viz v tomto ohledu příklad, jejž uvádí Orzan, F., op. cit., pozn. pod čarou 20, s. 260 a 265.
( 33 ) – Předseda Rady pro stížnosti evropských škol uvádí ve zprávě o činnosti za rok 2013 uvedené výše v poznámce pod čarou 30, že v současné době vede pracovní skupinu, která by měla předložit generálnímu tajemníkovi Nejvyšší rady evropských škol návrh „možného posílení soudní ochrany v rámci systému evropských škol“. Soudní dvůr obecně připustil, že mezinárodní úmluva uzavřená se třetím státem mu může platně přiznat další soudní pravomoci, a to pod podmínkou, že toto přiznání pravomoci nezbaví smyslu poslání Soudního dvora vyplývající ze znění Smlouvy o EU a SFEU: viz zejména posudek 1/09 (EU:C:2011:123, bod 75). Takovou možnost je třeba uznat tím spíše, jedná-li se o mezinárodní úmluvu, kterou uzavřely výlučně členské státy a Unie.
( 34 ) – Posudek 1/09 (EU:C:2011:123, body 80 až 82).