1.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení ( 2 ) (dále jen „nařízení o úpadku“ nebo „nařízení“). Toto nařízení stanoví pro případ úpadku se zahraničním prvkem v podstatě dvě možnosti: zahájení hlavního řízení a zahájení územního úpadkového řízení resp. vedlejšího řízení ( 3 ).

2.

Hlavní úpadkové řízení se zahajuje v místě, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. Zahrnuje veškerý majetek dlužníka ve všech členských státech, má univerzální účinek a řídí se právem státu, v němž bylo zahájeno. Územní úpadkové řízení resp. vedlejší řízení jsou oproti tomu omezena na území členského státu, v němž byla zahájena, a zahrnují pouze majetek existující v tomto členském státě. Řídí se právem tohoto státu. V případě souběhu hlavního úpadkového řízení na straně jedné a vedlejšího resp. územního úpadkového řízení na straně druhé stanoví nařízení mezi jednotlivými řízeními četné povinnosti spolupráce a koordinace.

3.

Zvláštnost projednávaného případu tkví v tom, že se v případě hlavního úpadkového řízení zahájeného ve Francii jedná o procédure de sauvegarde (dále jen „řízení sauvegarde“), které směřuje k restrukturalizaci. Z této zvláštnosti vyplývají tři otázky, které předložil Soudnímu dvoru Sąd Rejonowy Poznań Stare Miasto w Poznaniu ( 4 ). Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce tak poskytuje Soudnímu dvoru možnost konkretizovat vztah mezi hlavním úpadkovým řízením a vedlejším řízením.

4.

Podle čl. 1 odst. 1 se nařízení o úpadku vztahuje „na kolektivní úpadková řízení, která zahrnují částečné nebo úplné zabavení majetku dlužníka [částečné nebo úplné zbavení dlužníka práva nakládat se svým majetkem] a jmenování správce podstaty“.

5.

Článek 2 definuje pro účely nařízení v písm. a) „úpadkové řízení“ jako „kolektivní řízení uvedená v čl. 1 odst. 1. Seznam těchto řízení je obsažen v příloze A;“ Písm. c) se týká „likvidačního řízení“ a definuje jej jako „úpadkové řízení ve smyslu písmene a) zahrnující zpeněžení majetku dlužníka, včetně případů, kdy řízení skončí vyrovnáním nebo jiným opatřením, kterým je platební neschopnost ukončena, nebo skončí pro nedostatek majetku dlužníka. Seznam těchto řízení je obsažen v příloze B;“.

6.

Článek 3 stanoví pro mezinárodní příslušnost:

„(1)   Soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení úpadkového řízení. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje sídlo, pokud není prokázán opak.

(2)   Pokud jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny na území některého členského státu, jsou soudy jiného členského státu příslušné k zahájení úpadkového řízení proti dlužníkovi pouze tehdy, pokud má dlužník provozovnu na území tohoto členského státu. Účinky takového řízení jsou omezeny na majetek, který se nachází na území tohoto členského státu.

(3)   Pokud bylo úpadkové řízení zahájeno podle odstavce 1, stávají se jakákoli následná řízení podle odstavce 2 vedlejšími řízeními. Tato řízení musí být likvidačními řízeními.

(4)   Územní úpadková řízení uvedená v odstavci 2 mohou být zahájena před zahájením hlavního úpadkového řízení podle odstavce 1 pouze tehdy,

7.

Článek 4 nařízení, nadepsaný „Rozhodné právo“, obsahuje následující úpravu:

„(1)   Pokud toto nařízení nestanoví jinak, je právem rozhodným pro úpadkové řízení a jeho účinky právo toho členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno (dále jen ‚stát, který řízení zahájil‘).

(2)   Právo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení tohoto řízení, jeho vedení a skončení. Určuje zejména:

[…]

[…]“

8.

Článek 16 se týká uznávání úpadkového řízení a jeho odstavec 1 zní:

„Rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení učiněné soudem členského státu, který je příslušný podle článku 3, je uznáváno ve všech ostatních členských státech od okamžiku, kdy nabude účinku ve státě, který řízení zahájil.“

9.

Článek 26 obsahuje pravidlo ordre public a stanoví:

„Kterýkoli členský stát může odmítnout uznat úpadkové řízení zahájené v jiném členském státě nebo výkon rozhodnutí učiněných v souvislosti s takovým řízením, pokud by byly účinky tohoto uznání nebo výkonu ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem tohoto státu, zejména s jeho základními zásadami nebo s ústavními právy a svobodami jednotlivce.“

10.

Článek 27 uvádí kapitolu III s názvem „Vedlejší úpadková řízení“ a pod nadpisem „Zahájení řízení“ stanoví:

„Zahájení řízení uvedeného v čl. 3 odst. 1 soudem členského státu, pokud je toto řízení uznáno v jiném členském státě (hlavní řízení), umožňuje v tomto jiném členském státě, jehož soud je příslušný podle čl. 3 odst. 2, zahájit vedlejší úpadkové řízení, aniž by byla dlužníkova platební neschopnost v tomto jiném státě zkoumána. U těchto řízení se musí jednat o řízení uvedená v příloze B. Jejich účinky se mezují na majetek dlužníka nacházející se na území tohoto jiného členského státu.“

11.

Článek 33 upravuje „pozastavení zpeněžování“ a zní:

„(1)   Soud, který zahájil vedlejší řízení, zcela nebo částečně zastaví zpeněžování na žádost správce podstaty v hlavním řízení za předpokladu, že v tomto případě může od správce podstaty hlavního řízení požadovat učinění jakýchkoli vhodných opatření k zajištění zájmů věřitelů ve vedlejším řízení a určitých skupin věřitelů. Taková žádost správce podstaty může být zamítnuta pouze v případě, kdy zjevně není v zájmu věřitelů hlavního řízení. Pozastavení zpeněžování může být nařízeno až na dobu tří měsíců. Může být prodlouženo nebo obnoveno na stejné doby.

(2)   Soud uvedený v odstavci 1 zruší pozastavení zpeněžování:

12.

Článek 34 se týká „opatření ukončujících vedlejší úpadkové řízení“:

„(1)   Pokud právo, kterým se řídí vedlejší řízení, umožňuje ukončit toto řízení bez likvidace záchranným plánem, vyrovnáním nebo srovnatelnými opatřeními, je správce podstaty v hlavním řízení oprávněn takové opatření navrhnout.

Skončení vedlejšího řízení opatřením uvedeným v prvním pododstavci se stává konečným pouze se souhlasem správce podstaty v hlavním řízení; může se však stát konečným i bez jeho souhlasu, pokud nejsou finanční zájmy věřitelů v hlavním řízení navrhovaným opatřením dotčeny.

(2)   Žádné omezení práv věřitelů, které může vyplynout z opatření uvedeného v odstavci 1 navrhovaného ve vedlejším řízení, například odklad plateb nebo prominutí dluhu, nesmí mít bez souhlasu všech zúčastněných věřitelů účinky na dlužníkův majetek, na který se toto řízení nevztahuje.

(3)   Během pozastavení zpeněžování podstaty nařízeného podle článku 33 může pouze správce podstaty v hlavním řízení nebo dlužník se souhlasem tohoto správce podstaty navrhovat ve vedlejších řízeních opatření uvedená v odstavci 1 tohoto článku; žádné jiné návrhy na taková opatření se nepředkládají k hlasování nebo schválení.“

13.

Článek 37 upravuje situaci, kdy je před zahájením hlavního úpadkového řízení zahájeno územní úpadkové řízení, a stanoví:

„Správce podstaty v hlavním řízení může žádat, aby řízení uvedená v příloze A, která byla již dříve zahájena v jiném členském státě, byla přeměněna na likvidační řízení, pokud se prokáže, že je to v zájmu věřitelů v hlavním řízení.“

14.

Příloha A nařízení uvádí řízení v členských státech, která jsou úpadkovými řízeními podle čl. 2 písm. a). Příloha B obsahuje obdobný seznam likvidačních řízení podle čl. 2 písm. c).

15.

Francouzské právo zná tři druhy úpadkového řízení, které jsou uvedeny v příloze A nařízení: řízení sauvegarde, řízení Redressement judiciaire a řízení Liquidation judiciaire.

16.

Řízení sauvegarde je upraveno v čl. L620-1 a násl. obchodního zákoníku (Code de commerce) ve znění zákona č. 2005-845 ze dne 26. července 2005. Zde se stanoví, že o zahájení takového preventivního ozdravného postupu může požádat výlučně sám dlužník, pokud prokáže existenci finančních potíží.

17.

Cílem řízení sauvegarde je podpořit pokračování hospodářské činnosti podniku (poursuite de l’activité économique de l’entreprise), zachování pracovních míst (maintien de l’emploi) a oddlužení (apurement du passif). Kromě toho má však preventivní ozdravný postup umožnit i reorganizaci (réorganisation) podniku.

18.

Obchodní soud Meaux (Francie) zahájil rozsudkem ze dne 1. října 2008 úpadkové řízení vůči dlužníku, společnosti Christianapol sp. z. o.o. usazené v Polsku (dále jen „společnost Christianapol“). U tohoto úpadkového řízení se jednalo o řízení sauvegarde podle francouzského práva.

19.

Francouzský soud ustanovil věřitelský výbor a správce podstaty ( 5 ) a konstatoval, že v případě společnosti Christianapol „nedošlo k zastavení plateb, neboť její odhadované platební prostředky dosahují kladných účetních hodnot“ ( 6 ). Svou příslušnost založil francouzský soud na konstatování, že místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, je ve Francii. Tento odhad odůvodnil soud skutečností, že společnost Christianapol patří do skupiny podniků, jejíž hlavní zájmy jsou soustředěny ve Francii. Celkový majetek společnosti Christianapol včetně jejího výrobního závodu se nicméně nachází v Polsku.

20.

Řízení zahájené obchodním soudem Meaux představuje podle názoru tohoto soudu i podle názoru předkládajícího soudu hlavní úpadkové řízení ve smyslu čl. 3 odst. 1 nařízení.

21.

Dne 21. dubna 2009 podala věřitelka společnosti Christianapol usazená v Polsku, Bank Handlowy w Warszawie SA (dále jen „Bank Handlowy“), u Sąd Rejonowy Poznań (předkládající soud) návrh na zahájení vedlejšího řízení podle článku 27 nařízení o úpadku. Podpůrně, pro případ, že by rozsudek obchodního soudu Meaux nebyl podle článku 26 nařízení v Polsku uznán z důvodu porušení ordre public, podala věřitelka dne 26. června 2009 návrh na zahájení úpadkového řízení za účelem likvidace majetku dlužníka. Přitom Bank Handlowy neupřesnil, zda má v úmyslu zahájit hlavní úpadkové řízení podle čl. 3 odst. 1 nebo územní úpadkové řízení podle čl. 3 odst. 4 písm. b) nařízení.

22.

Dne 20. července 2009 schválil obchodní soud Meaux záchranný plán předložený dlužníkem, podle něhož mají být věřitelé zahrnutí v plánu plateb uspokojeni splátkami během 10 let. Dále soud v tomto rozhodnutí ustanovil zmocněnce pro dozor nad prováděním plánu (commissaire à l’exécution du plan). Dříve provedené ustanovení zmocněnců k ochraně zájmů věřitelů na dobu do skončení řízení o přiznávání pohledávek a do předložení závěrečné zprávy o jejich činnosti bylo zachováno.

23.

Dne 2. srpna 2009 podal jiný věřitel společnosti Christianapol, P.P.H.U. „Adax“ Ryszard Adamiak (se sídlem v Polsku), u předkládajícího soudu rovněž návrh na zahájení likvidačního řízení podle polského práva, rovněž bez upřesnění, zda měl v úmyslu zahájení hlavního nebo územního úpadkového řízení.

24.

Společnost Christianapol původně navrhla zamítnutí návrhu na zahájení vedlejšího úpadkového řízení v Polsku a uvedla, že toto řízení je v rozporu s cíli a povahou řízení sauvegarde. Po potvrzení záchranného plánu požádala společnost Christianapol o zastavení vedlejšího řízení, neboť hlavní úpadkové řízení je ukončeno. Kromě toho navrhla zamítnout návrhy na zahájení úpadkového řízení proto, že plní své povinnosti podle vyrovnání schváleného francouzským soudem, takže proti ní neexistují žádné splatné peněžité pohledávky.

25.

V této souvislosti byl obchodní soud Meaux požádán polským soudem o informaci, zda po schválení záchranného plánu ve Francii nadále probíhá hlavní úpadkové řízení. Odpověď obchodního soudu Meaux ani znalecký posudek vyhotovený k této otázce nevedly k objasnění této otázky.

26.

Podle polského soudu se však jeho další postup odvíjí od ukončení francouzského řízení: je-li ukončeno, považuje se polský soud případně za příslušný k zahájení nového hlavního úpadkového řízení v Polsku. Pokud by však řízení ve Francii ještě skončeno být nemělo, zahájil by polský soud pouze vedlejší řízení.

27.

Usnesením ze dne 21. února 2011 přerušil předkládající soud řízení a předložil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

Řízení před Soudním dvorem se zúčastnily Bank Handlowy, společnost Christianapol, francouzská, španělská a polská vláda, jakož i Komise.

28.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda se okamžik skončení úpadkového řízení určí podle vnitrostátního práva, či zda musí být naopak definován autonomně v rámci Unie. Přitom soud odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora ve věci Eurofood ( 7 ) a táže se, zda jsou zásady stanovené pro zahájení úpadkového řízení přenositelné i na jeho skončení.

29.

Francouzská republika a společnost Christianapol zastávají názor, že otázka skončení musí být vykládána v rámci Unie autonomně v tom smyslu, že úpadkové řízení je třeba považovat za skončené, jakmile dlužník získal zpět dispoziční právo ke svému majetku a správce podstaty ukončil funkci. Tento názor nicméně nesdílím.

30.

Právo použitelné na úpadkové řízení je upraveno v článku 4 nařízení. Tento článek v prvním odstavci stanoví, že se použije právo členského státu, na jehož území bylo úpadkové řízení zahájeno (lex concursus). Druhý odstavec upřesňuje v rámci demonstrativního výčtu ( 8 ) oblasti spadající pod lex concursus. Přitom uvádí čl. 4 odst. 2 písm. j) „podmínky a účinky skončení úpadkového řízení, zejména vyrovnáním“. Podle znění článku 4 je toto ustanovení kolizní normou, která přenechává otázku skončení úpadkového řízení vnitrostátnímu právu.

31.

Potvrzuje to i dvacátý třetí bod odůvodnění nařízení, který stanoví, že pro oblast úpadkového řízení mají být formulována „jednotná pravidla pro kolizní normy, které nahrazují předpisy mezinárodního práva soukromého jednotlivých států“. Lex concursus podle tohoto ustanovení určuje „veškeré procesní i hmotněprávní účinky úpadkového řízení na osoby a právní vztahy. Upravuje veškeré podmínky pro zahájení, vedení a skončení úpadkového řízení“.

32.

Pro kolizní normu je charakteristické, že sama nepředstavuje odpověď na hmotněprávní otázku, ale pouze určuje, kterým právem se řídí odpověď. Autonomní definice pojmu „skončení úpadkového řízení“ v rámci Unie, tak jak ji vnímá Francie a společnost Christianapol, by však stanovila okamžik, v němž je řízení ukončeno, přímo na úrovni Unie (a tím by vytvořila přímo hmotněprávní úpravu), místo aby pouze odkázala na vnitrostátní právo členského státu, v němž bylo řízení zahájeno. Odporovalo by to znění článku 4 a dvacátému třetímu bodu odůvodnění nařízení.

33.

Francouzská vláda sice právem uvádí, že unijním právním předpisům se musí v případě pochybností o jejich znění dostat autonomního a jednotného výkladu, přičemž tento výklad je třeba nalézt s přihlédnutím k souvislostem tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou ( 9 ). V případě kolizních norem to však nemůže vést k tomu, že se kolizní obsah normy vytratí tím, že je otázka z oblasti hmotného práva zodpovězena již na úrovni Unie. V souladu s tím Soudní dvůr rovněž rozhodl, že zásada jednotného výkladu a použití práva Společenství platí pouze pro taková ustanovení, která výslovně neodkazují na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu ( 10 ). Článek 4 nemůže být nicméně na základě svého výslovného odkazu na lex concursus vykládán v rámci Unie autonomně.

34.

Rovněž cíle nařízení hovoří proti autonomnímu výkladu skončení řízení v rámci Unie. Jak vyplývá z jedenáctého bodu odůvodnění, není cílem nařízení zavedení jednotného úpadkového práva – a to ani cestou jednotného evropského úpadkového řízení, ani vytvořením jednotného hmotného práva. Nařízení vychází naopak z toho, že jednotné univerzálně platné úpadkové řízení není proveditelné. Omezuje se tudíž, jak ukazuje šestý bod odůvodnění, na ustanovení upravující příslušnost a na koordinaci souběžně probíhajících řízení a různých souběžně existujících vnitrostátních úprav, jakož i na ustanovení týkající se uznávání rozhodnutí vydaných v souvislosti s úpadkovým řízením. Pokud by se autonomně určovaly podstatné procesní otázky, jako například skončení řízení, znamenalo by to plíživý přechod k jednotnému úpadkovému právu, s čímž nařízení takto nepočítá.

35.

Ve věci Eurofood definoval Soudní dvůr podmínky „zahájení úpadkového řízení“ v rámci Unie autonomně ( 11 ). Toto rozhodnutí je však na rozdíl od názoru Francie a společnosti Christianapol nepřenositelné na projednávaný případ.

36.

Zaprvé byl předmětem předběžné otázky ve věci Eurofood pojem „zahájení úpadkového řízení“ ve smyslu článku 16 nařízení, a nikoli ve smyslu článku 4. Samotný článek 16 však nemá kolizní obsah, ale jedná se o hmotněprávní úpravu spočívající v tom, že je stanovena přednost dříve zahájeného úpadkového řízení. Autonomní výklad článku 16 v rámci Unie je tak na rozdíl od článku 4 možný.

37.

Cílem výkladu, jak bylo konstatováno ve věci Eurofood, nebylo dle právě uvedeného stanovit obecná kritéria, podle kterých je třeba na úpadkové řízení v zásadě nahlížet jako na zahájené. Tato kritéria stanoví lex concursus, na který se odvolává článek 4. Cílem bylo naopak zabezpečit jednotné použití článku 16, což bylo s ohledem na jeho normativní obsah nezbytné. Článek 16 slouží k identifikaci příslušného lex concursus. Pro použití odkazu v článku 4 je nutné určit právní řád, na který má být odkázáno. To upravuje článek 16, podle kterého má přednost dříve zahájené řízení. Toto pravidlo přednosti by však pozbylo svého praktického účinku, pokud by se v každém členském státě posuzovalo rozdílně, které řízení bylo zahájeno dříve. Pro účely zamezení tomuto výsledku bylo třeba jednotného výkladu pojmu „zahájení“ v článku 16 tak, jak byl učiněn v rozsudku Eurofood.

38.

Skončení úpadkového řízení však není srovnatelné se situací před zahájením řízení. Jakmile bylo jednou zahájeno úpadkové řízení ve smyslu nařízení o úpadku, je toto řízení podle čl. 16 odst. 1 uznáváno ve všech ostatních členských státech, a blokuje tak jiné hlavní úpadkové řízení. Před zahájením řízení může dojít na základě rozdílných vnitrostátních právních úprav ke kompetenčním sporům, jak ukázala věc Eurofood ( 12 ). Po zahájení hlavního úpadkového řízení už žádné kompetenční spory nastat nemohou – nařízení zavedlo ve svém článku 16 odpovídající mechanismus k zamezení právě takovým sporům.

39.

Projednávaný případ ukazuje, že přenechání otázky skončení řízení vnitrostátnímu právu může vést k praktickým problémům. Ani autonomní výklad pojmu skončení řízení by však tyto problémy neodstranil. Pokud by byla stanovena autonomní kritéria Unie, musely by soudy členského státu, v němž bylo zahájeno vedlejší řízení, zjišťovat, zda byla tato kritéria splněna v členském státě hlavního úpadkového řízení. To může být v praxi podobně obtížné.

40.

Bylo by tedy žádoucí, aby zákonodárce Unie tuto otázku objasnil, například v tom smyslu, že členské státy budou vyzvány k tomu, aby sdělily, kdy jsou řízení uvedená v příloze A a v příloze B považována z vnitrostátního hlediska za skončená, nebo zavedením odpovídajícího informačního systému. Praktické problémy však neodůvodňují odchylku od znění a systému nařízení.

41.

Na první předběžnou otázku je tudíž třeba odpovědět v tom smyslu, že čl. 4 odst. 1 a odst. 2 písm. j) nařízení je třeba vykládat v tom smyslu, že o tom, kdy dochází ke „skončení úpadkového řízení“, rozhoduje pouze vnitrostátní právo. V souladu s tím stanoví v projednávaném případě pouze francouzské právo, zda je řízení probíhající ve Francii skončeno či nikoli.

42.

Vzhledem k náznakům, které předkládající soud učinil ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, si dovoluji poslední poznámku za účelem poskytnutí relevantní odpovědi: pokud by mělo být řízení ve Francii skončeno, předkládající soud by bezesporu nemohl zahájit vedlejší řízení. Předkládající soud by nicméně nemohl zahájit ani nové hlavní úpadkové řízení.

43.

Francouzský soud založil svou příslušnost na tom, že místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka (Center of Main Interests – COMI), se nachází ve Francii, a zahájil proto hlavní úpadkové řízení podle přílohy A nařízení. V projednávaném případě se toto konstatování nicméně jeví jako sporné, neboť veškerý majetek i výrobní závod společnosti Christianapol se nachází v Polsku. Ve věci Interedil ( 13 ) Soudní dvůr rozhodl, že místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, musí být určeno podle kritérií, která jsou objektivní a současně zjistitelná třetími osobami, což vyplývá z třináctého bodu odůvodnění nařízení ( 14 ). V případě společností stanoví kromě toho čl. 3 odst. 1 druhá věta nařízení domněnku, že místem, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, je sídlo. Na základě výše uvedeného hovoří mnohé pro tvrzení, že COMI společnosti Christianapol se nacházelo v Polsku.

44.

Přesto nemůže předkládající soud opominout francouzské konstatování, že COMI se nachází ve Francii. Rozhodnutí francouzského soudu o zahájení řízení je třeba uznat všemi ostatními soudy členských států ( 15 ) a nesmí být přezkoumáváno ( 16 ). Článek 25 rozšiřuje tuto zásadu uznávání na všechna rozhodnutí, která se týkají průběhu a skončení úpadkového řízení. Zahrnuje tak i rozhodnutí zahajujícího soudu, že COMI se nachází ve Francii. Za účelem zahájení hlavního úpadkového řízení by polský soud však musel nejprve podle čl. 3 odst. 1 konstatovat, že se COMI dlužnice nachází v Polsku. Pokud však od zahájení francouzského řízení sauvegarde nedošlo ke změnám faktického stavu, brání tomuto zjištění právě zmíněná a Soudním dvorem již několikrát potvrzená zásada uznávání. Zahájení by se rovnalo incidenčnímu přezkumu francouzského rozhodnutí, který nařízení nepřipouští.

45.

Uznávání nelze odepřít ani s odkazem na článek 26 nařízení. Článek 26 musí být, jak již rozhodl Soudní dvůr ve věci Eurofood ( 17 ), vykládán restriktivně. Porušení zásady ordre public přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže uznávání nebo výkon porušuje základní právní zásadu uznávajícího státu, a je tudíž v nepřijatelném rozporu s právním řádem tohoto státu ( 18 ). To není v projednávaném případě zjevné a ani to netvrdil žádný ze zúčastněných.

46.

Podstatou třetí předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda může být vedlejší řízení zahájeno i za okolností daných v projednávaném případě, totiž tehdy, když má hlavní úpadkové řízení povahu ozdravného postupu a veškerý majetek dlužníka se nachází v členském státě, v němž byl podán návrh na zahájení vedlejšího řízení. Vzhledem k tomu, že otázka, zda může být v takovém případě vůbec zahájeno vedlejší řízení, logicky předchází druhé předběžné otázce, tj. jak se toto řízení případně zahájí, budu se nejprve zabývat třetí předběžnou otázkou.

47.

Východiskem této předběžné otázky je skutečnost, že veškerý majetek společnosti Christianapol se nachází v Polsku. Zahájení likvidačního řízení podle polského práva by podle předkládajícího soudu vedlo k tomu, že by se výroba společnosti Christianapol zastavila a závod se musel uzavřít a bylo by tak zabráněno restrukturalizaci. Účely francouzského ozdravného postupu by tak byly zmařeny a splnění záchranného plánu by bylo ohroženo. Předkládající soud se tudíž táže, zda je skutečnost, že se v hlavním úpadkovém řízení jedná o ozdravný postup, na překážku přípustnosti vedlejšího řízení.

48.

Nejprve je třeba objasnit otázku použitelnosti nařízení i na ozdravné postupy. Podle tvrzení Bank Handlowy se sice nařízení použije na řízení uvedená v příloze A, avšak pouze tehdy, splňují-li tato řízení v konkrétním případě podmínky čl. 1 odst. 1 nařízení. Vzhledem k tomu, že obchodní soud Meaux při zahájení řízení sauvegarde konstatoval, že společnost Christianapol je schopna plnit své peněžní závazky, nařízení se nepoužije na řízení vedené ve Francii. Polský soud tudíž nemusí uznat francouzské řízení a nezávisle na něm může zahájit nové hlavní úpadkové řízení.

49.

Zastávám však názor, že nařízení o úpadku se použije i v tomto případě, v němž hlavní úpadkové řízení představuje ozdravný postup. Článek 2 písm. a) definuje s odkazem na čl. 1 odst. 1 úpadková řízení spadající do oblasti působnosti nařízení a odkazuje přitom na řízení uvedená v příloze A. Jakmile je řízení v tomto seznamu uvedeno, je třeba vycházet z toho, že se použije nařízení. Platí to i pro francouzské řízení sauvegarde, které je v příloze A uvedeno.

50.

Body odůvodnění ( 19 ) i znění článku 2 nicméně ukazují, že k použitelnosti nařízení je kromě toho třeba dodržet i podmínky čl. 1 odst. 1. Nařízení však neobsahuje definici pojmu „úpadek“. Takovou definici nelze nalézt vzhledem k rozdílným koncepcím vnitrostátních úpadkových řádů a ke zčásti velmi rozdílnému chápání toho, co je úpadek. Cílem nařízení o úpadku kromě toho ani není sjednocení úpadkového řízení ( 20 ). Z důvodové zprávy k Úmluvě Evropské unie o úpadkovém řízení ( 21 ) vyplývá ( 22 ), že pro použitelnost nařízení je rozhodující, že dotyčné řízení je z pohledu příslušného členského státu úpadkovým řízením. V případě pochybností, zda se jedná o řízení ve smyslu čl. 1 odst. 1 nařízení, zejména zda řízení vychází z úpadku dlužníka, je tudíž třeba vycházet z chápání členského státu, v němž toto řízení probíhá.

51.

Francouzská vláda na jednání uvedla, že podmínkou zahájení řízení sauvegarde je hrozící platební neschopnost dlužníka. Z pohledu francouzského zákonodárce se v projednávaném případě tudíž jedná o dlužníka v úpadku. Podmínky stanovené v čl. 1 odst. 1 jsou tedy splněny.

52.

Nařízení se tak použije i na francouzské řízení sauvegarde.

53.

Na základě různých cílů ozdravného postupu a likvidačního řízení se však nabízí otázka, zda jsou vedlejší řízení vyloučena, pokud je hlavní úpadkové řízení, tak jako je tomu v projednávaném případě, ozdravným postupem.

54.

Nařízení nerozlišuje, jak uvádí i španělská vláda, v případě zahájení vedlejšího řízení podle povahy hlavního úpadkového řízení. Jakmile probíhá řízení podle přílohy A jakožto hlavní úpadkové řízení, připouštějí čl. 3 odst. 3 a článek 27 zahájení vedlejšího řízení – nezávisle na typu hlavního úpadkového řízení. Na základě svého znění tak nařízení umožňuje zahájení vedlejšího řízení i v případě hlavního úpadkového řízení ve formě ozdravného postupu.

55.

Úvahy předkládajícího soudu jasně ukazují, že vedlejší likvidační řízení může účel takového ozdravného postupu narušit či dokonce zmařit. Přitom se jedná skutečně o nežádoucí výsledek. Zejména s ohledem na přechod mnohých úpadkových práv členských států od čistě likvidačního řízení k ozdravným postupům a reorganizačním řízením a s ohledem na související rozšíření přílohy A nařízení v posledních letech ( 23 ), do které jsou stále častěji zahrnovány i ozdravné postupy, se ukazuje, že význam těchto řízení vzrůstá, a měla by být tudíž zahrnuta do nařízení.

56.

Nehledě na rozšiřování přílohy však nebylo znění nařízení jinak měněno, což může vést v jednotlivých případech k rozporům a praktickým problémům, jak ukazuje projednávaný případ. Aby bylo možné provádět účinně a efektivně v rámci nařízení i ozdravné postupy, je tudíž nezbytný výklad příslušných ustanovení o koordinaci řízení, který se řídí cíli nařízení a který musí zohlednit vývoj nařízení, jak správně uvádí společnost Christianapol. Za pomoci příslušného výkladu mohou být tudíž zmírněny negativní důsledky zahájení vedlejšího řízení, které popisuje předkládající soud.

57.

Podle mého názoru není nezbytné obecně zakazovat vedlejší řízení k hlavnímu ozdravnému postupu.

58.

Takový výklad, jaký zastávají společnost Christianapol a Francie, podle kterého nemohou být v případě ozdravného postupu obecně zahájena žádná vedlejší řízení, ostatně nepřichází v úvahu s ohledem na účel sledovaný vedlejším řízením. Vedlejší řízení slouží zejména ochraně místních věřitelů, kterým je umožněno provedení místně blízkého úpadkového řízení v jejich jazyce a v rámci jim známého právního řádu, a má jim tak být usnadněno uplatňování jejich práv. Obecný zákaz vedlejších řízení v případě hlavních ozdravných úpadkových řízení by se dotýkalo podstaty nařízení, neboť by byl zcela vyloučen zásadní, tímto nařízením stanovený komplex řízení. Tento následek by již nebyl slučitelný se základním konceptem nařízení o úpadku a přesahoval by rámec nezbytný pro ochranu ozdravných postupů.

59.

Zbývá přezkoumat možnost koordinace hlavního a vedlejšího řízení ve smyslu nařízení, pokud je hlavní úpadkové řízení ozdravným postupem a vedlejší řízení je likvidačním řízením.

60.

Nařízení zaprvé stanoví četná opatření, která umožňují zohlednit cíle hlavního úpadkového řízení a zachovat jednotnost úpadkového řízení ( 24 ), i když je vedlejší řízení vedeno jako likvidační řízení. Kromě toho musejí účastníci příslušných vedlejších řízení respektovat cíle nařízení a přispívat k tomu, aby hlavní úpadkové řízení nebylo narušováno a aby nebyly mařeny jeho účely. Konečně je třeba respektovat i hmotněprávní účinky hlavního úpadkového řízení i ve vedlejším řízení.

61.

Rozhodující role hlavního úpadkového řízení ( 25 ) vůči vedlejšímu řízení stanovená v nařízení umožňuje správci podstaty hlavního úpadkového řízení ovlivnit několika způsoby vedlejší řízení. Může například požádat podle čl. 33 odst. 1 o pozastavení zpeněžování ( 26 ), a to nezávisle na případné možnosti pozastavení podle vnitrostátního práva. Článek 33 potud stanoví autonomní důvod pozastavení. Kromě toho poskytuje čl. 34 odst. 1 i správci podstaty v hlavním řízení právo navrhnout záchranný plán, vyrovnání nebo srovnatelné opatření k ukončení vedlejšího řízení. Během pozastavení zpeněžování podle článku 33 mu poskytuje nařízení v čl. 34 odst. 3 toto právo dokonce výlučně. Tak je správce podstaty přinejmenším zčásti schopen zabránit zpeněžování majetku dlužníka resp. jej zpomalit za účelem využití tohoto majetku pro ozdravný postup. Správce může iniciovat i případná ozdravná řešení ve vedlejším řízení.

62.

Kromě toho umožňuje nařízení nezávisle na návrhu správce podstaty v hlavním řízení zvolit i ozdravná řešení v rámci vedlejšího řízení. Jak správně uvádí španělská vláda, stanoví čl. 27 druhá věta totiž pouze to, že u vedlejšího řízení se musí jednat o některé z řízení uvedených v příloze B. Otázku, jak má být dotyčné řízení konkrétně ukončeno, však nařízení neřeší. Postačuje tudíž, pokud dotyčné řízení může být v zásadě skončeno likvidací majetku dlužníka. Pokud však dotyčné lex concursus ( 27 ) vedlejšího řízení stanoví i ozdravná řešení, mohou být rovněž využita ( 28 ). Tento výklad je potvrzen čl. 2 písm. c) nařízení, který zahrnuje pod pojem „likvidační řízení“ i řízení, která „skončí vyrovnáním nebo jiným opatřením, kterým je platební neschopnost ukončena“, a vychází z toho, že likvidační řízení nemusí nutně končit zpeněžováním majetku.

63.

Nařízení o úpadku v důsledku toho prostřednictvím výše uvedených mechanismů umožňuje zmírnit negativní důsledky vedlejšího řízení. Tyto mechanismy však nepředstavují konečné a uspokojivé řešení této problematiky. Zaprvé je třeba pomyslet na vedlejší řízení zahájená v členských státech, v nichž neexistuje jednotné řízení. Tyto státy musejí k tomu, aby vyhověly požadavkům čl. 3 odst. 3 druhé věty, využít řízení, která mohou být ukončena likvidací. Taková řízení pravděpodobně nemohou na základě vnitrostátního práva využít ozdravných možností ukončení. V závislosti na úpravě vnitrostátních úpadkových řádů tudíž mohou vést k rozdílným výsledkům. To je v rozporu se zásadou právní jistoty.

64.

Kromě toho nemohou ani stávající povinnosti koordinace a informační povinnosti na základě své zlomkovité úpravy problematiky zcela vyloučit ohrožení celkového ozdravení. Prosazení případných ozdravných opatření přípustných i v rámci vedlejšího řízení, jako je například odklad nebo osvobození od dluhu, tak závisí na souhlasu všech dotčených věřitelů, jak ukazuje čl. 34 odst. 2 nařízení. Rovněž pozastavení zpeněžování v tříměsíčních obdobích není srovnatelné s konečným pozastavením zpeněžování. A rovněž právo návrhu správce podstaty, tak jak je stanoveno v čl. 34 odst. 1, nebrání likvidaci, pokud o ní bylo rozhodnuto příslušným orgánem ve vedlejším řízení.

65.

Výslovná úprava koordinace řízení v případě ozdravného postupu by tudíž byla žádoucí. Podle mého názoru by hovořilo pro připuštění ozdravného postupu jakožto vedlejšího řízení několik argumentů. Jak bylo uvedeno výše, již nyní umožňuje nařízení v širší míře souběžné ozdravné postupy. Bylo by tudíž logické výslovně je připustit a vytvořit příslušnou úpravu týkající se koordinace. Toto rozhodnutí však přísluší zákonodárci Unie.

66.

Do objasňující změny nařízení jsou nicméně všichni zúčastnění povinni za použití stávajících nástrojů a v rámci vnitrostátního práva respektovat cíle hlavního úpadkového řízení. Zásada loajality Unie (čl. 4 odst. 3 SEU) přitom zavazuje soud vedlejšího řízení při všech jím přijímaných opatřeních k respektování cíle hlavního úpadkového řízení a systému nařízení, vycházejícího ze zásady vzájemné důvěry, požadavku koordinace hlavního a vedlejšího řízení, cíle vytvoření účinných a účelných přeshraničních řízení jakož i přednosti hlavního úpadkového řízení ( 29 ).

67.

Platí to pro všechna opatření podle vnitrostátního práva, například pro rozhodnutí v rámci diskreční pravomoci nebo pro volbu mezi několika možnostmi, ze kterých musí být vždy vybráno opatření, které nejlépe respektuje cíle hlavního úpadkového řízení. Účast správce podstaty v hlavním řízení na vedlejším řízení musí být rovněž zabezpečena vnitrostátním právem.

68.

Jak správně konstatuje Komise, nařízení ani obecně neukládá zahájení vedlejšího řízení, pouze jej povoluje. O tom, zda bude vůbec zahájeno vedlejší řízení, tedy nadále rozhoduje příslušný soud. Rovněž v případě tohoto rozhodnutí musí zohlednit cíle nařízení i účinky hlavního úpadkového řízení, zejména s ohledem na to, zda by se v důsledku zahájení vedlejšího řízení věřitelé, kteří se účastnili hlavního úpadkového řízení a souhlasili se záchranným plánem, vyhnuli svým povinnostem vyplývajícím ze záchranného plánu.

69.

Kromě toho je třeba vzít v potaz i hmotněprávní účinky usnesení obchodního soudu Meaux. Článek 25 stanoví povinnost uznání všech rozhodnutí soudu, „která se týkají průběhu a skončení úpadkového řízení […]“. Záchranný plán, jako je záchranný plán, o kterém bylo rozhodnuto ve Francii, představuje nepochybně rozhodnutí v tomto smyslu. Opatření nařízená tímto záchranným plánem je tedy třeba zohlednit, a to jak z procesního, tak i z hmotněprávního hlediska.

70.

Rozhodující jsou přitom účinky, které přisuzuje záchrannému plánu francouzské právo ( 30 ). Jak zdůrazňuje Komise, je třeba zohlednit jeho rozhodnutí na úrovni hmotného práva, například ohledně otázky, do jaké míry záchranný plán obsahově změnil pohledávky věřitelů, kteří podali návrh na zahájení vedlejšího úpadkového řízení, nebo zda například návrh na zahájení vedlejšího řízení podaný osobou, která se účastnila hlavního úpadkového řízení, a věřitelem, který schválil záchranný plán, nepředstavuje zneužití práva.

71.

Na třetí otázku je tudíž třeba odpovědět v tom smyslu, že článek 27 nařízení umožňuje zahájení vedlejšího řízení i v případě, že má hlavní úpadkové řízení povahu ozdravného postupu.

72.

Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda článek 27 nařízení, který upravuje zahájení vedlejšího řízení, brání soudu vedlejšího řízení zkoumat platební neschopnost dlužníka, nebo zda tento soud naopak v určitých situacích může zkoumat existenci platební neschopnosti dlužníka.

73.

V některých jazykových verzích nařízení by bylo dle názoru předkládajícího soudu možno vykládat čl. 27 první větu v tom smyslu, že platební neschopnost dlužníka v okamžiku zahájení vedlejšího řízení nemusí být zkoumána (avšak může být zkoumána), v jiných jazykových verzích ji lze oproti tomu chápat tak, že otázka platební neschopnosti dlužníka nesmí být příslušným soudem zkoumána.

74.

Porovnání jazykových verzí nicméně z mého pohledu takové rozdíly nevykazuje. Mnou srovnávané jazykové verze ( 31 ) naopak obsahují fakultativní prvek. Komise dospěla ohledně jí zkoumaných jazykových verzí k témuž závěru. Na rozdíl od konstatování předkládajícího soudu vyplývá tento závěr rovněž zejména z německého („kann […] eröffnen“) a francouzského („permet d’ouvrir“) znění. Rovněž finské znění, které má vedle německého znění s ohledem na to, že nařízení bylo přijato na základě iniciativy Finska a Německa, zvláštní význam ( 32 ), obsahuje jednoznačně fakultativní prvek („voi […] aloittaa“).

75.

Tím ovšem není objasněno, zda smí soud vedlejšího řízení při zahájení vedlejšího řízení zkoumat platební neschopnost dlužníka. Není totiž jednoznačné, k čemu se vztahuje výraz „umožňuje“ v článku 27. Může jím být myšlena jak možnost obecně zahájit vedlejší řízení, tak i otázka zkoumání platební neschopnosti při zahájení vedlejšího řízení. Za účelem určení významu je tudíž třeba vycházet z cílů nařízení a z účelu konkrétního ustanovení ( 33 ).

76.

Účelem článku 27 je předejít opětovnému zkoumání platební neschopnosti soudem vedlejšího řízení a přispět tak k urychlení řízení. Přitom zákonodárce vycházel očividně z toho, že opětovnému přezkumu je třeba předejít proto, že platební neschopnost dlužníka byla zkoumána již při zahájení hlavního úpadkového řízení. Vedlejší řízení nezbytně zahrnuje majetek dlužníka, který již byl součástí zabaveného majetku v rámci hlavního úpadkového řízení, takže další zkoumání platební neschopnost není nutné. S ohledem na výše zmíněnou přeměnu úpadkového práva směrem k ozdravnému postupu a odpovídajícímu rozšíření přílohy A tomu tak již vždy není.

77.

Článek 27 nařízení kromě toho vychází z toho, že při zkoumání platební neschopnosti soudem vedlejšího řízení existuje nebezpečí, že příslušný soud dospěje k odlišnému posouzení, například z důvodu, že důvod platební neschopnosti v hlavním úpadkovém řízení není znám, a odmítne tudíž zahájit vedlejší řízení. Nařízení neobsahuje definici, co se rozumí platební neschopností. Toto rozhodnutí je, jak již bylo uvedeno, ponecháno pouze na členských státech a v rámci Unie se značně liší. Případným problémům vycházejícím z těchto rozdílů má zamezit článek 27. Vzhledem k cílům sledovaným ozdravným postupem a jeho průběhu však nelze na ozdravný postup přenést tento cíl neomezeně.

78.

Rovněž cíl urychlení řízení není nezbytně dotčen v případě, jako je projednávaný případ. Má být totiž zamezeno pouze opakovanému zkoumání platební neschopnosti. Pokud by však bylo polskému soudu zabráněno, aby zkoumal platební neschopnost společnosti Christianapol před zahájením likvidačního řízení, mohlo by dojít k tomu, že bude zahájeno likvidační řízení proti dlužníkovi, který se v mezidobí mohl stát solventním (i z francouzského pohledu). Tento výsledek však není slučitelný s cíli nařízení a kromě toho by příliš zasahoval do procesního práva členských států tím, že vznikne řízení, které bude zahájeno nejen bez důvodu platební neschopnosti známého v rámci vnitrostátního práva, ale i bez jakéhokoli důvodu platební neschopnosti.

79.

Takové chápání článku 27 nařízení by navíc pravděpodobně odrazovalo dlužníky od včasného podání návrhu na ozdravný postup. Hrozilo by jim totiž, že se vystaví likvidačnímu řízení v jiném členském státě bez předchozího zkoumání platební neschopnosti, byť by se finanční situace dlužníka do té doby pravděpodobně opět zlepšila.

80.

Zkoumání platební neschopnosti soudem vedlejšího řízení je tudíž i s ohledem na mé úvahy ke třetí předběžné otázce ( 34 ) nezbytné vždy, když se v hlavním úpadkovém řízení jedná o ozdravný postup. Jedná-li se naopak u hlavního úpadkového řízení nikoli o ozdravný postup resp. restrukturalizaci, ale o likvidační řízení, nemůže soud vedlejšího řízení provést opětovný přezkum platební neschopnosti z výše uvedených důvodů.

81.

Na druhou předběžnou otázku je tudíž třeba odpovědět v tom smyslu, že soud, před nímž je vedeno vedlejší řízení, může zkoumat platební neschopnost dlužníka tehdy, jestliže se v hlavním úpadkovém řízení jedná o ozdravný postup, jehož podmínkou není platební neschopnost dlužníka.

82.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky odpověděl následovně: