1

Svými kasačními opravnými prostředky se Evropská komise, Rada Evropské unie a Spojené království Velké Británie a Severního Irska domáhají zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 30. září 2010, Kadi v. Komise (T-85/09, Sb. rozh. s. II-5177, dále jen „napadený rozsudek“), kterým Tribunál zrušil nařízení Komise (ES) č. 1190/2008 ze dne 28. listopadu 2008, kterým se po sto první mění nařízení Rady (ES) č. 881/2002 o zavedení některých zvláštních omezujících opatření namířených proti některým osobám a subjektům spojeným s Usámou bin Ládinem, sítí Al-Kajdá a Talibanem (Úř. věst. L 322, s. 25, dále jen „sporné nařízení“), v rozsahu, v němž se tento akt týká Y. A. Kadiho.

2

Podle čl. 1 odst. 1 a 3 Charty Spojených národů podepsané v San Francisku (Spojené státy) dne 26. června 1945 patří mezi cíle Spojených národů „udržovat mezinárodní mír a bezpečnost“ a „uskutečňovat mezinárodní součinnost řešením mezinárodních problémů rázu hospodářského, sociálního, kulturního nebo humanitního a podporováním a posilováním úcty k lidským právům a základním svobodám pro všechny bez rozdílu rasy, pohlaví, jazyka nebo náboženství“.

3

Podle čl. 24 odst. 1 Charty Spojených národů se Radě bezpečnosti Spojených národů (dále jen „Rada bezpečnosti“) svěřuje základní odpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti. Odstavec 2 uvedeného článku 24 stanoví, že při vykonávání těchto úkolů postupuje Rada bezpečnosti podle cílů a zásad Spojených národů.

4

Podle článku 25 Charty Spojených národů se členové Organizace spojených národů (OSN) shodují v tom, že přijmou a provedou rozhodnutí Rady bezpečnosti v souladu s touto Chartou.

5

Kapitola VII Charty Spojených národů, nadepsaná „Akce při ohroženích míru, porušení míru a činech útočných“, definuje akce, k nimž bude přikročeno v takových případech. Článek 39 této Charty, který uvádí tuto kapitolu, stanoví, že Rada bezpečnosti určí, zda došlo k takovému ohrožení, takovému porušení nebo takovému činu, a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření budou učiněna podle článku 41 a 42 uvedené Charty, aby byl udržen nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost. Podle článku 41 této Charty může Rada bezpečnosti rozhodnout, jakých opatření nezahrnujících užití ozbrojené síly má být použito, aby jejím rozhodnutím bylo dodáno účinnosti, a může vyzvat členy Spojených národů, aby taková opatření provedli.

6

Podle čl. 48 odst. 2 Charty Spojených národů provádějí rozhodnutí Rady bezpečnosti pro udržení mezinárodního míru a bezpečnosti členové Spojených národů přímo i svou akcí v příslušných mezinárodních organizacích, jichž jsou členy.

7

Článek 103 téže Charty stanoví, že v případě rozporu mezi závazky členů Spojených národů podle Charty a jejich závazky podle kterékoli jiné mezinárodní dohody, mají přednost závazky podle Charty.

8

Od konce 90. let a ještě ve větší míře po útocích ve Spojených státech 11. září 2001 přijala Rada bezpečnosti řadu rezolucí na základě kapitoly VII Charty Spojených národů s cílem potírat hrozby, které pro mezinárodní mír a bezpečnost plynou z teroristických činů. Tyto rezoluce, které byly zpočátku namířeny jen proti afgánskému Talibanu, byly posléze rozšířeny na Usámu bin Ládina, na síť Al-Kajdá, jakož i na osoby a subjekty, které jsou s nimi spojené. Stanovily zejména zmrazení aktiv organizací, subjektů a osob zapsaných výborem zřízeným Radou bezpečnosti v souladu s její rezolucí 1267 (1999) ze dne 15. října 1999 (dále jen „Výbor pro sankce“) na konsolidovaný seznam (dále jen „konsolidovaný seznam Výboru pro sankce“).

9

Za účelem vyřizování žádostí o výmaz podaných organizacemi, subjekty nebo osobami, jejichž jméno bylo zapsáno na tento seznam, stanovila rezoluce Rady bezpečnosti 1730 (2006) ze dne 19. prosince 2006 vytvoření „kontaktního místa“ při Radě bezpečnosti pověřeného přijímáním těchto žádostí. Toto kontaktní místo bylo zřízeno v březnu 2007.

10

Rezoluce Rady bezpečnosti 1735 (2006) ze dne 22. prosince 2006 v odstavci 5 stanoví, že pokud státy navrhují Výboru pro sankce zápis jména organizace, subjektu nebo osoby na jeho konsolidovaný seznam, musí „předložit popis důvodů, přičemž příslušné memorandum musí obsahovat nanejvýš podrobný popis důvodů návrhu na zápis včetně: i) všech údajů umožňujících určit, že daný jednotlivec nebo subjekt splňuje stanovená kritéria; ii) povahu informací a iii) veškeré informace nebo doklady, které lze opatřit“. Podle odstavce 6 téže rezoluce se od států žádá, aby „v okamžiku, kdy předkládají návrh na zápis, upřesnily, které části memoranda lze zveřejnit pro účely sdělení jednotlivci nebo subjektu, jehož jméno se na [konsolidovaný seznam Výboru pro sankce] zapisuje, a které části lze sdělit státům, které o to požádají“.

11

Rezoluce Rady bezpečnosti 1822 (2008) ze dne 30. června 2008 ve svém odstavci 12 stanoví, že státy zejména musí „u každého návrhu na zápis upřesnit, které části příslušného memoranda lze zveřejnit, a to zejména proto, aby mohl Výbor pro sankce vypracovat shrnutí popsané v odstavci 13 nebo upozornit popřípadě informovat osobu či subjekt, jehož jméno se na [konsolidovaný seznam uvedeného výboru] zapisuje, a které části lze sdělit státům, které o to požádají. Odstavec 13 této rezoluce stanoví, že pokud Výbor pro sankce doplňuje na svůj konsolidovaný seznam nové jméno, zveřejní na své internetové stránce „shrnutí důvodů pro zápis“, a dále že se uvedený výbor vynasnaží zveřejnit na téže stránce před přijetím uvedené rezoluce „shrnutí důvodů vedoucích k zápisu“ jmen na uvedený seznam.

12

Pokud jde o žádosti o výmaz, rezoluce Rady bezpečnosti 1904 (2009) ze dne 17. prosince 2009 zřídila „úřad ombudsmana“, který má podle odstavce 20 této rezoluce povinnost pomáhat Výboru pro sankce přezkoumávat tyto žádosti. Podle téhož odstavce se musí osoba jmenovaná do funkce ombudsmana těšit vysoké vážnosti pro svoji mravnost, nestrannost a integritu, jakož i splňovat požadavky vysoké kvalifikace a bohatých zkušeností v příslušných oblastech, tedy zejména v oblasti práva, lidských práv, boje proti terorismu a sankcí. Úkoly ombudsmana, které jsou popsány v příloze II uvedené rezoluce, zahrnují fázi shromažďování informací od dotyčných států a fázi součinnosti, během níž lze s organizací, subjektem nebo osobou, kteří žádají o výmaz svého jména z konsolidovaného seznamu Výboru pro sankce, zahájit dialog. Na závěr obou těchto fází ombudsman sestaví „souhrnnou zprávu“ a předloží jí Výboru pro sankce, který tehdy žádost o výmaz přezkoumává v součinnosti s ombudsmanem a na závěr tohoto přezkumu rozhodne, zda žádosti o výmaz vyhoví.

13

Vzhledem k tomu, že členské státy měly v různých společných postojích přijímaných v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky za to, že k provedení rezolucí Rady bezpečnosti v oblasti boje proti mezinárodnímu terorismu je nutná akce ze strany Unie, přijala Rada řadu nařízení, jež stanovila zejména zmrazení aktiv organizací, subjektů a osob označených Výborem pro sankce.

14

Vedle výše popsaného režimu, který dopadá jen na organizace, subjekty a osoby, které jsou Výborem pro sankce jmenovitě označeny za spojené s Usámou bin Ládinem, sítí Al-Kajdá nebo Talibanem, existuje obecnější režim sankcí zakotvený v rezoluci Rady bezpečnosti 1373 (2001) ze dne 28. září 2001, která byla rovněž přijata v reakci na teroristické útoky ze dne 11. září 2001. Tato rezoluce, která rovněž stanoví zmrazení aktiv, se liší od výše uvedených rezolucí tím, že určení organizací, subjektů nebo osob, na které se má vztahovat, je zcela ponecháno na uvážení států.

15

V rámci Unie byla tato rezoluce provedena společným postojem Rady 2001/931/SZBP ze dne 27. prosince 2001 o uplatnění zvláštních opatření k boji proti terorismu (Úř. věst. L 344, s. 93; Zvl. vyd. 18/01, s. 217) a nařízením Rady (ES) č. 2580/2001 ze dne 27. prosince 2001 o zvláštních omezujících opatřeních namířených proti některým osobám a subjektům s cílem bojovat proti terorismu (Úř. věst. L 344, s. 70; Zvl. vyd. 18/01, s. 207, korigendum v Úř. věst. 2010, L 52, s. 58). Tyto akty obsahují pravidelně revidovaný seznam organizací, subjektů a osob, které jsou podezřelé z účasti na teroristických činech.

16

Dne 17. října 2001 bylo zapsáno jméno Y. A. Kadiho, označeného za osobu spojenou s Usámou bin Ládinem a sítí Al-Kajdá, na konsolidovaný seznam Výboru pro sankce.

17

Toto jméno bylo následně přidáno na seznam v příloze I nařízení Rady (ES) č. 467/2001 ze dne 6. března 2001, kterým se zakazuje vývoz určitého zboží a služeb do Afghánistánu, zesiluje zákaz letů a rozšiřuje zmrazení prostředků a jiných finančních zdrojů afghánského Talibanu a zrušuje nařízení (ES) č. 337/2000 (Úř. věst. L 67, s. 1), prostřednictvím nařízení Komise (ES) č. 2062/2001 ze dne 19. října 2001, kterým se po třetí mění nařízení č. 467/2001. A posléze bylo zapsáno na seznam v příloze I nařízení Rady (ES) č. 881/2002 ze dne 27. května 2002 o zavedení některých zvláštních omezujících opatření namířených proti některým osobám a subjektům spojeným s Usámou bin Ládinem, sítí Al-Kajdá a Talibanem a o zrušení nařízení č. 467/2001 (Úř. věst. L 139, s. 9; Zvl. vyd. 18/01, s. 294).

18

Dne 18. prosince 2001 se obrátil Y. A. Kadi na Tribunál s žalobou směřující původně ke zrušení nařízení č. 467/2001 a nařízení č. 2062/2001, poté ke zrušení nařízení č. 881/2002 v rozsahu, v němž se tyto akty týkaly jeho osoby. Jeho žalobní důvody vycházely zejména z porušení práva být vyslechnut, práva na ochranu vlastnictví a zásady proporcionality, jakož i práva na účinnou soudní ochranu.

19

Tribunál tuto žalobu rozsudkem ze dne 21. září 2005, Kadi v. Rada (T-315/01, Sb. rozh. s. II-3649), zamítl. Uvedený soud v podstatě rozhodl, že ze zásad, kterými se řídí vzájemné vztahy mezi mezinárodním právním řádem vytvořeným v rámci Spojených národů a unijním právním řádem, vyplývá, že vzhledem k tomu, že nařízení č. 881/2002 má provádět rezoluci Rady bezpečnosti, která neponechává v tomto ohledu žádný prostor pro uvážení, nemůže být u tohoto nařízení proveden soudní přezkum jeho vnitřní legality, s výjimkou přezkumu jeho slučitelnosti s normami ius cogens chápaného jako mezinárodní veřejný pořádek, který je závazný pro všechny subjekty mezinárodního práva, včetně orgánů OSN, a od něhož se nelze odchýlit, a těší se tedy s uvedenou výhradou soudní imunitě.

20

Za těchto podmínek Tribunál z hlediska standardu univerzální ochrany základních práv lidské osobnosti, které jsou součástí ius cogens, vyloučil v projednávaném případě existenci porušení práv dovolávaných Y. A. Kadim. Co se konkrétně týče práva na účinnou soudní ochranu, zdůraznil, že mu nepřísluší nepřímo přezkoumávat soulad rezolucí Rady bezpečnosti se základními právy chráněnými unijním právním řádem ani ověřovat, že nedošlo k nesprávnému posouzení skutkového stavu a důkazního materiálu, o něž tento mezinárodní orgán opřel jím přijatá opatření, ani nepřímo přezkoumávat vhodnost a přiměřenost těchto opatření. Dodal, že taková mezera v soudní ochraně Y. A. Kadiho není sama o sobě v rozporu s ius cogens.

21

Soudní dvůr zrušil výše uvedený rozsudek Kadi v. Rada a Komise, jakož i nařízení č. 881/2002 v rozsahu, v němž se týkalo Y. A. Kadiho rozsudkem ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (C-402/05 P a C-415/05 P, Sb. rozh. s. I-6351, dále jen „rozsudek Kadi“).

22

Soudní dvůr v podstatě rozhodl, že povinnosti vyplývající z mezinárodní dohody nemohou mít za následek porušení ústavních zásad Smlouvy o ES, zejména pak zásady, že veškeré unijní akty musejí dodržovat základní práva, což je podmínkou jejich legality, k jejímuž přezkumu je příslušný Soudní dvůr v rámci úplného systému prostředků nápravy zavedeného Smlouvou. Soudní dvůr dospěl k závěru, že přestože při provádění rezolucí Rady bezpečnosti musejí být dodržovány závazky přijaté v rámci OSN, neimplikují zásady, kterými se řídí mezinárodní právní řád vytvořený v rámci Spojených národů, že je vyloučen soudní přezkum takového unijního aktu, jako je nařízení č. 818/2002. Soudní dvůr dodal, že takováto soudní imunita nemá ve Smlouvě oporu.

23

Za těchto podmínek Soudní dvůr v bodech 326 a 327 rozsudku Kadi rozhodl, že unijní soudy musejí zajišťovat v zásadě úplný přezkum legality veškerých unijních aktů z hlediska základních práv, včetně takových aktů, které provádějí rezoluce přijaté Radou bezpečnosti, a že analýza Tribunálu byla v důsledku toho stižena vadou spočívající v nesprávném právním posouzení.

24

Při rozhodování o žalobě podané Y. A. Kadim k Tribunálu Soudní dvůr v bodech 336 až 341 rozsudku Kadi uvedl, že účinnost soudního přezkumu znamená, že příslušný unijní orgán má povinnost sdělit dotyčné osobě důvody dotčeného rozhodnutí o zápisu a dát jí možnost, aby byla v tomto ohledu vyslechnuta. Co se týče rozhodnutí o prvotním zápisu, Soudní dvůr upřesnil, že z důvodů, které se vážou k účinnosti dotčených omezujících opatření a k cíli dotyčného nařízení, nelze vyžadovat, aby k tomuto sdělení nebo vyslechnutí došlo před přijetím tohoto rozhodnutí, ale až v okamžiku tohoto přijetí nebo alespoň co nejdříve po tomto přijetí.

25

V bodech 345 až 349 rozsudku Kadi Soudní dvůr dodal, že vzhledem k tomu, že Rada Y. A. Kadiho nesdělila skutečnosti svědčící v jeho neprospěch, o něž se opírají omezující opatření, která vůči němu byla zavedena, ani mu neumožnila se s těmito skutečnostmi seznámit v přiměřené lhůtě po zavedení těchto opatření, nemohl k nim dotyčný v tomto ohledu účelně zaujmout stanovisko, čímž došlo k porušení práva na obhajobu a práva na účinný soudní přezkum. Soudní dvůr v bodě 350 uvedeného rozsudku rovněž uvedl, že toto porušení nebylo zhojeno ani v rámci řízení před unijním soudem, jelikož Rada Soudnímu dvoru žádnou skutečnost této povahy nepředložila. V bodech 369 až 371 téhož rozsudku Soudní dvůr ze stejných důvodů konstatoval porušení základního práva Y. A. Kadiho na ochranu vlastnictví.

26

Účinky zrušeného nařízení v rozsahu, v němž se týkalo Y. A. Kadiho, byly zachovány po dobu nepřesahující tři měsíce, aby bylo Radě umožněno zhojit zjištěná porušení.

27

Dne 21. října 2008 sdělil předseda Výboru pro sankce stálému zástupci Francie při OSN shrnutí důvodů pro zápis Y. A. Kadiho na konsolidovaný seznam tohoto výboru, přičemž dal souhlas k tomu, aby bylo toto shrnutí sděleno Y. A. Kadimu.

28

Toto shrnutí důvodů zní následovně:

„V případě pana Yasina Abdullaha Ezzedina Qadiho [Y. A. Kadiho] [...] jsou splněny podmínky k tomu, aby byl dotyčný [Výborem pro sankce] zapsán z důvodu jeho činů spočívajících v a) účasti na financování, plánování, podpoře, přípravě nebo provádění činů nebo jednání prostřednictvím sítě Al-Kajdá, Usámy bin Ládina nebo Talibanu nebo jakékoli buňky, přičleněné osoby nebo organizace, odštěpené skupiny nebo skupiny od nich odvozené, ve spojení s nimi, pod jejich jménem, jejich jménem nebo na jejich podporu; b) opatřování, prodeji nebo přesunu zbraní a materiálů komukoli z nich; c) náboru osob pro kohokoli z nich; d) jakémkoli jiném způsobu podpory činů, kterých se kdokoli z nich dopouští, nebo činností kohokoli z nich [viz rezoluce Rady bezpečnosti 1822 (2008), odstavec 2].

Pan Qadi [Y. A. Kadi] přiznal, že byl zakládajícím členem Nadace Muwafaq a že řídil její činnosti. Nadace Fondation Muwafaq vždy fungovala pod záštitou Afgánského úřadu [Makhtab al-Khidamat] (QE. M.12.01.), organizace založené Abdullah Azzamem a Usámou bin Ládinem [Usama Muhammed Awad Bin Laden] (QI. B.8.01.) a předchůdce Al-Kajdá (QE. A.4.01.). Po rozpuštění Afgánského úřadu počátkem června 2001 a po jeho pohlcení Al-Kajdou se k Al-Kajdá rovněž přidalo několik nevládních organizací, které s ním byly kdysi spojeny, zejména Nadace Muwafaq.

V roce 1992 svěřil pan Qadi [Y. A. Kadi] řízení evropských úřadoven Nadace Muwafaq Shafiq Ben Mohamed Ben Mohamed Al-Ayadimu (QI. A.25.01.). V polovině 90. let řídil Al-Ayadi rovněž úřadovnu Nadace Muwafaq v Bosně a Hercegovině. Pan Qadi [Y. A. Kadi] najal pana Al-Ayadiho na doporučení proslulého finančníka Al-Kajdá Wa’el Hamza Abd al-Fatah Julaidana (QI. J.79.02.), který bojoval po boku Usámy bin Ládina v 80. letech v Afganistánu. V okamžiku, kdy jej Y. A. Kadi jmenoval na místo ředitele Nadace Muwafaq pro Evropu, jednal pan Al-Ayadi ve shodě s Usámou bin Ládinem. Pan Al-Ayadi byl jedním z hlavních vůdců tuniské islámské fronty a počátkem 90. let se vydal do Afghánistánu, kde prošel paramilitárním výcvikem, poté s dalšími osobami do Súdánu, kde se setkal s Usámou bin Ládinem, s nímž uzavřel oficiální dohodu o přijímání a výcviku Tunisanů. S Usámou bin Ládinem se setkali podruhé a dosáhli dohody směřující k tomu, aby spolupracovníci bin Ládina v Bosně a Hercegovině přijímali tuniské bojovníky přicházející z Itálie.

V roce 1995 prohlásil Talad Fuad Kassem, vůdčí představitel Al-Gama’at al Islamiyya, že Nadace Muwafaq opatřovala logistickou a finanční podporu praporu bojovníků v Bosně a Hercegovině. V polovině 90. let přispěla Nadace Muwafaq k finanční podpoře teroristických činností těchto bojovníků, jakož i na obchod se zbraněmi pocházejícími z Albánie a určenými pro Bosnu a Hercegovinu. Část financování těchto činností byla zajišťována Usámou bin Ládinem.

Pan Qadi [Y. A. Kadi] byl rovněž jedním z hlavních akcionářů v Depositna Banka se sídlem v Sarajevu, dnes uzavřené, v níž pan Al-Ayadi rovněž zastával funkce a zastupoval zájmy pana Qadiho [Y. A. Kadiho]. V této bance se možná konaly schůzky věnované přípravě útoku proti americkému zařízení v Saudské Arábii.

Pan Qadi [Y. A. Kadi] kromě toho vlastnil několik společností v Albánii, které předávaly prostředky extremistům nebo extremistům svěřovaly místa umožňující jim ovládat prostředky dotčených společností. Až pět společností náležejících panu Qadimu [Y. A. Kadimu] v Albánii přijalo provozní prostředky vyplacené bin Ládinem.“

29

Uvedené shrnutí důvodů bylo rovněž zveřejněno na internetové stránce Výboru pro sankce.

30

Dne 22. října 2008 předal stálý zástupce Francie při OSN totéž shrnutí důvodů Komisi, která ho téhož dne zaslala Y. A. Kadimu, a informovala ho o skutečnosti, že z důvodů upřesněných v tomto shrnutí hodlá ponechat zápis jeho jména na seznamu v příloze I nařízení č. 881/2002. Komise poskytla Y. A. Kadimu lhůtu do 10. listopadu 2008 k tomu, aby předložil své vyjádření k těmto důvodům a poskytl Komisi veškeré informace, které bude považovat za důležité, dokud tato nepřijme konečné rozhodnutí.

31

Yassin Abdullah Kadi předložil Komisi své vyjádření dne 10. listopadu 2008. Za pomoci dokumentů potvrzujících, že se švýcarské, turecké a albánské orgány rozhodly nezahájit proti němu trestní stíhání na základě tvrzení o podpoře teroristických organizací nebo finanční kriminalitě, poukazoval na to, že pokaždé, když mu byla dána možnost vyjádřit svůj názor na důkazy, jež byly vůči němu předloženy, byl schopen prokázat neopodstatněnost tvrzení uváděných v jeho neprospěch, požádal, aby byly předloženy důkazy dokládající tvrzení a prohlášení uvedená ve shrnutí důvodů týkajících se jeho zápisu na konsolidovaný seznam Výboru pro sankce, jakož i příslušné dokumenty ze spisu Komise, a žádal, aby mu byla dána možnost se k těmto důkazům vyjádřit. Pokoušel se též na základě tvrzení o neurčitém a vágním charakteru některých obvinění obsažených v tomto shrnutí důvodů vyvrátit za pomocí důkazů v jeho prospěch opodstatněnost jednotlivých důvodů dovolávaných proti němu.

32

Dne 28. listopadu 2008 přijala Komise napadené nařízení.

33

Znění bodů 3 až 6, 8 a 9 odůvodnění uvedeného nařízení je následující:

[...]

34

Podle článku 1 a přílohy sporného nařízení se příloha I nařízení č. 881/2002 mění zejména v tom smyslu, že se do položky „Fyzické osoby“ doplňuje tento záznam:

„Yasin Abdullah Ezzedine Qadi (znám také jako a) Kadi, Shaykh Yassin Abdullah, b) Kahdi, Yasin; c) Yasin Al-Qadi). Datum narození: 23. 2. 1955. Místo narození: Káhira, Egypt. Státní příslušnost: saúdsko-arabská. Pas č.: a) B 751550, b) E 976177 (vydaný dne 6. 3. 2004 s platností do 11. 1. 2009). Další informace: Jeddah, Saúdská Arábie.“

35

Sporné nařízení vstoupilo v platnost podle článku 2 dne 3. prosince 2008 a je použitelné ode dne 30. května 2002.

36

Na vyjádření Y. A. Kadiho ze dne 10. listopadu 2008 odpověděla Komise dopisem ze dne 8. prosince 2008 .

37

Yassin Abdullah Kadi podal žalobu na neplatnost sporného nařízení v rozsahu, v němž se ho týká, návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 26. února 2009. Na podporu svých návrhových žádání se dovolával pěti žalobních důvodů. Druhý žalobní důvod vycházel z porušení práva na obhajobu, jakož i práva na účinnou soudní ochranu a pátý žalobní důvod z nepřiměřeného omezení práva vlastnit majetek.

38

V napadeném rozsudku Tribunál na úvod v bodě 126 uvedl, že má s ohledem na body 326 a 327 rozsudku Kadi povinnost zajistit „v zásadě úplný přezkum“ legality sporného nařízení z hlediska základních práv zaručených Unií. V bodech 127 až 129 uvedeného rozsudku dodal, že pokud přezkumná řízení uplatňovaná Výborem pro sankce zjevně neposkytují záruky účinné soudní ochrany, lze přezkum unijních opatření určených ke zmrazení prostředků prováděný unijním soudem označit za účinný pouze tehdy, týká-li se nepřímo věcných posouzení provedených samotným Výborem pro sankce, jakož i prvků, ze kterých tato posouzení vycházejí.

39

Argumentace Komise a Rady týkající se toho, že Soudní dvůr v rozsudku Kadi nezaujal stanovisko k otázce rozsahu a intenzity tohoto soudního přezkumu, byla shledána v bodě 131 napadeného rozsudku za zjevně nesprávnou.

40

V této souvislosti Tribunál v bodech 132 až 135 napadeného rozsudku v podstatě rozhodl, že z rozsudku Kadi, a konkrétně z jeho bodů 326, 327, 336 a 342 až 344 zřetelně plyne, že Soudní dvůr měl v úmyslu zajistit, aby se v zásadě úplný soudní přezkum týkal nejen zjevné opodstatněnosti napadeného aktu, nýbrž i důkazů a informací, o které se posouzení obsažená v tomto aktu opírají.

41

V bodech 138 až 146 napadeného rozsudku Tribunál rovněž zdůraznil, že Soudní dvůr tím, že převzal podstatnou část odůvodnění, které v kontextu režimu uvedeného v bodech 14 a 15 tohoto rozsudku rozvinul v rozsudku ze dne 12. prosince 2006, Organizace Mudžáhidů íránského lidu v. Rada (T-228/02, Sb. rozh. s. II-4665), schválil a měl v úmyslu se řídit úrovní a intenzitou soudního přezkumu definovanou v uvedeném rozsudku, podle kterého musí unijní soud přezkoumávat posouzení, jež provádí dotčený orgán, skutečností a okolností dovolávaných na podporu dotčených omezujících opatření, a ověřit věcnou správnost, důvěryhodnost a soudržnost informací a důkazů, o které se toto posouzení opírá, aniž vůči němu může být namítána tajnost nebo důvěrnost těchto důkazů nebo informací.

42

Tribunál poté, co v bodech 148 až 151 napadeného rozsudku zdůraznil, že omezující opatření, jimž Y. A. Kadi přes deset let podléhá, se citelným způsobem a dlouhodobě dotýkají jeho práv, v bodě 151 uvedeného rozsudku potvrdil „zásadu úplného a důsledného soudního přezkumu opatření ke zmrazení prostředků toho druhu, o jaké se jedná v projednávaném případě“.

43

Tribunál dále v rámci přezkumu druhého a pátého žalobního důvodu směřujících ke zrušení v bodech 171 až 175 napadeného rozsudku konstatoval existenci porušení práva Y. A. Kadiho na obhajobu poté, co uvedl, že:

44

Tribunál v bodech 181 až 184 napadeného rozsudku rovněž konstatoval porušení zásady účinné soudní ochrany, a to protože Y. A. Kadi nemohl bránit svá práva ve vztahu k těmto informacím a důkazům za uspokojivých podmínek před unijním soudem, jelikož neměl ani v nejmenším skutečný přístup k informacím a důkazům svědčícím v jeho neprospěch, a k nápravě tohoto porušení během řízení před Tribunálem nedošlo, jelikož mu dotyčné orgány nepředložily žádný důkaz tohoto charakteru ani žádnou informaci ohledně důkazů svědčících v jeho neprospěch.

45

Tribunál dále v bodech 192 až 194 napadeného rozsudku shledal, že jelikož sporné nařízení bylo přijato, aniž bylo Y. A. Kadimu umožněno vylíčit příslušným orgánům svůj případ, a to v situaci, kdy je nutné omezení vlastnického práva kvalifikovat jako značné vzhledem k obecnému rozsahu a délce trvání opatření ke zmrazení jeho aktiv, uložení takových opatření je neodůvodněným omezením tohoto práva, takže výtky Y. A. Kadiho týkající se porušení zásady proporcionality v souvislosti se zásahem sporného nařízení do základního práva na ochranu vlastnictví jsou důvodné.

46

V důsledku toho Tribunál zrušil sporné nařízení v rozsahu, v němž se týkalo Y. A. Kadiho.

47

Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 9. února 2011 byly věci C-584/10 P, C-593/10 P a C-595/10 P spojeny pro účely písemné a ústní části řízení, jakož i rozsudku.

48

Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 23. května 2011 bylo České republice, Dánskému království, Irsku, Španělskému království a Rakouské republice povoleno vedlejší účastenství ve věci C-593/10 P na podporu návrhových žádání Rady a Bulharské republice, Italské republice, Lucemburskému velkovévodství, Maďarsku, Nizozemskému království, Slovenské republice a Finské republice vedlejší účastenství ve věcech C-584/10 P, C-593/10 P a C-595/10 P na podporu návrhových žádání Rady a Spojeného království.

49

Ve věci C-584/10 P Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

50

Ve věci C-593/10 P Rada navrhuje, aby Soudní dvůr:

51

Ve věci C-595/10 P Spojené království navrhuje, aby Soudní dvůr:

52

Yassin Abdullah Kadi ve všech třech věcech navrhuje, aby Soudní dvůr:

53

Francouzská republika, vedlejší účastnice řízení v prvním stupni, ve všech třech věcech navrhuje, aby Soudní dvůr:

54

Bulharská republika, Česká republika, Dánské království, Irsko, Španělské království, Italská republika, Lucemburské velkovévodství, Maďarsko, Nizozemské království, Rakouská republika, Slovenská republika a Finská republika se vyslovují pro zrušení napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby na neplatnost podané Y. A. Kadim.

55

Yassin Abdullah Kadi požádal Soudní dvůr o znovuotevření ústní části řízení dopisem ze dne 9. dubna 2013, ve kterém v podstatě uvedl, že tvrzení uvedená v bodě 117 stanoviska generálního advokáta v souvislosti s otázkou dodržování práva na obhajobu se neshodují se závěry Tribunálu uvedenými v bodech 171 a 172 napadeného rozsudku, které nebyly účastníky řízení v rámci těchto kasačních opravných prostředků projednány.

56

V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr může podle článku 83 svého jednacího řádu bez návrhu nebo na návrh generálního advokáta nebo na návrh účastníků řízení nařídit znovuotevření ústní části řízení, zejména pokud má za to, že věc není dostatečně objasněna nebo že musí být rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení projednán (viz rozsudek ze dne 11. dubna 2013, Novartis Pharma, C-535/11, bod 30 a citovaná judikatura).

57

Kromě toho platí, že podle čl. 252 druhého pododstavce SFEU úlohou generálního advokáta je předkládat veřejně, zcela nestranně a nezávisle odůvodněná stanoviska ve věcech, které podle statutu Soudního dvora vyžadují jeho účast. Soudní dvůr není vázán stanoviskem generálního advokáta ani důvody, na základě kterých k němu dospěl (viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, E.ON Energie v. Komise, C-89/11 P, bod 62 a citovaná judikatura).

58

Soudní dvůr má po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta za to, že projednávané věci jsou dostatečně objasněné na to, aby mohl rozhodnout, a že nedochází k tomu, že by tyto věci musely být rozhodnuty na základě argumentů, které mezi účastníky řízení nebyly projednány. Není tedy namístě vyhovět návrhu na znovuotevření ústní části řízení.

59

Komise, Rada a Spojené království se na podporu svých kasačních opravných prostředků dovolávají různých důvodů. Tyto důvody kasačních opravných prostředků jsou v zásadě tři. První důvod vznesený Radou vychází z nesprávného právního posouzení spočívajícího v tom, že Tribunál nepřiznal spornému nařízení soudní imunitu. Druhý důvod vznesený Komisí, Radou a Spojeným královstvím vychází z nesprávných právních posouzení, které se týkají stupně intenzity soudního přezkumu vymezeného v napadeném rozsudku. Třetí důvod vznesený týmiž žalobci je založen na pochybeních, kterých se Tribunál údajně dopustil při zkoumání žalobních důvodů Y. A. Kadiho týkajících se porušení jeho práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu, jakož i porušení zásady proporcionality.

60

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku Rada, podporovaná Irskem, Španělským královstvím a Italskou republikou, Tribunálu vytýká, že se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že v souladu s rozsudkem Kadi odmítl zejména v bodě 126 napadeného rozsudku přiznat spornému nařízení soudní imunitu. Rada, podporovaná Irskem, vyzývá formálně Soudní dvůr, aby znovu zvážil zásady vyjádřené v tomto ohledu v rozsudku Kadi.

61

Rada, podporovaná Irskem a Italskou republikou, se odvolává na body 114 až 120 napadeného rozsudku a tvrdí, že nepřiznání soudní imunity spornému nařízení je v rozporu s mezinárodním právem. Toto nepřiznání přehlíží základní odpovědnost Rady bezpečnosti rozhodovat o opatřeních nutných k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, jakož i přednost závazků podle Charty Spojených národů před závazky plynoucími z kterékoli jiné mezinárodní dohody. Porušuje povinnost dobré víry a závazek vzájemné pomoci, které platí při výkonu opatření Rady bezpečnosti. Takový přístup podle jmenovaných znamená nahrazení mezinárodních orgánů příslušných v dané oblasti unijními orgány. Vede podle nich k přezkumu legality rezolucí Rady bezpečnosti z pohledu unijního práva. Jednotné, bezpodmínečné a okamžité provedení těchto rezolucí je ohroženo. Státy, které jsou členy OSN i Unie, se podle názoru Rady podporované Irskem a Italskou republikou dostávají do složité situace ve vztahu ke svým mezinárodním závazkům.

62

Nepřiznání soudní imunity spornému nařízení je podle nich rovněž v rozporu s unijním právem. Přehlíží to, že unijní orgány mají podle tohoto práva povinnost dodržovat mezinárodní právo a rozhodnutí orgánů OSN, vykonávají-li tyto orgány na mezinárodní scéně pravomoci, které jim byly svěřeny členskými státy. Toto nepřiznání neuznává potřebu zajistit rovnováhu mezi ochranou mezinárodního míru a bezpečnosti a ochranou základních lidských práv a svobod.

63

Yassin Abdullah Kadi tvrdí, že zpochybnění absence soudní imunity unijního aktu, jakým je sporné nařízení, je v rozporu se zásadou překážky věci rozsouzené, jelikož se týká právní otázky, o které již bylo v rámci řízení mezi stejnými účastníky rozhodnuto rozsudkem Kadi, a to po přezkumu stejných argumentů, jako jsou argumenty uvedené v projednávané věci.

64

Odkazem na různé části uvedeného rozsudku Y. A. Kadi v každém případě popírá to, že nepřiznání soudní imunity spornému nařízení je v rozporu s mezinárodním a unijním právem.

65

Tribunál dospěl v bodě 126 napadeného rozsudku k závěru, že s ohledem na body 326 a 327 rozsudku Kadi se sporné nařízení nemůže těšit jakékoli soudní imunitě z důvodu, že je jeho účelem provést rezoluce přijaté Radou bezpečnosti podle kapitoly VII Charty Spojených národů.

66

Nedošlo k žádnému vývoji, který by mohl zpochybnit řešení přijaté Soudním dvorem v rozsudku Kadi, pokud jde o jednotlivé skutečnosti, které jsou uvedeny na podporu tohoto řešení v bodech 291 až 327 uvedeného rozsudku a které především souvisí s ústavní zárukou, kterou v Unii práva (viz rozsudky ze dne 29. června 2010, E a F, C-550/09, Sb. rozh. s. I-6213, bod 44, jakož i ze dne 26. června 2012, Polsko v. Komise, C-335/09 P, bod 48) ztělesňuje soudní přezkum legality jakéhokoliv unijního aktu, včetně těch, které stejně jako v projednávané věci provádějí akt mezinárodního práva, s ohledem na základní práva zaručená Unií.

67

Neexistence soudní imunity unijních aktů, které provádějí omezující opatření, o nichž bylo rozhodnuto na mezinárodní úrovni, byla mimoto potvrzena v rozsudku ze dne 3. prosince 2009, Hassan a Ayadi v. Rada a Komise (C-399/06 P a C-403/06 P, Sb. rozh. s. I-11393, body 69 až 75), a v nedávné době v rozsudku ze dne 16. listopadu 2011, Bank Melli Iran v. Rada (C-548/09 P, Sb. rozh. s. I-11381), jehož bod 105, opíraje se o rozsudek Kadi, uvádí – čímž však není zpochybňována přednost rezoluce Rady bezpečnosti z hlediska mezinárodního práva – že respekt vůči orgánům Spojených národů, k němuž jsou povinny unijní orgány, nemůže vést k tomu, že nebude prováděn přezkum legality takovýchto unijních aktů z hlediska základních práv, která jsou nedílnou součástí obecných zásad unijního práva.

68

Z toho vyplývá, že napadený rozsudek není konkrétně v bodě 126 stižen žádným nesprávným právním posouzením, které by spočívalo v tom, že Tribunál v souladu s rozsudkem Kadi odmítl přiznat spornému nařízení soudní imunitu.

69

První důvod kasačního opravného prostředku musí být tedy zamítnut.

70

Druhý a třetí důvod je třeba zkoumat společně, jelikož se v podstatě týkají nesprávných právních posouzení, kterých se Tribunál v napadeném rozsudku dopustil při výkladu práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu.

71

V rámci druhého a třetího důvodu Komise, Rada a Spojené království, podporované Bulharskou republikou, Českou republikou, Dánským královstvím, Irskem, Španělským královstvím, Francouzskou republikou, Italskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím, Maďarskem, Nizozemským královstvím, Rakouskou republikou, Slovenskou republikou a Finskou republikou, zaprvé tvrdí, že napadený rozsudek je stižen nesprávným právním posouzením, neboť v rozporu s tím, co je uvedeno v jeho bodech 132 až 147, rozsudek Kadi neobsahuje žádný údaj, který by podporoval přístup Tribunálu, pokud jde o stupeň intenzity soudního přezkumu, který se má provést ve vztahu k takovému unijnímu aktu, jakým je sporné nařízení.

72

Požadavek uvedený v bodě 326 rozsudku Kadi na „v zásadě úplný přezkum“ legality sporného nařízení by měl být zasazen do mezinárodního kontextu přijetí tohoto aktu, jak je popsán zejména v bodech 292 až 297 uvedeného rozsudku.

73

Kromě toho Tribunál v bodě 138 napadeného rozsudku nesprávně konstatoval, že Soudní dvůr v rozsudku Kadi přijal definici úrovně přezkumu stanovenou Tribunálem v jeho judikatuře týkající se režimu uvedeného v bodech 14 a 15 tohoto rozsudku. Rozsudek Kadi totiž neobsahoval žádný odkaz na tuto judikaturu Tribunálu. Tento závěr rovněž přehlíží základní rozdíly mezi uvedeným režimem a režimem, o který se jedná v projednávané věci, pokud jde o prostor pro uvážení unijních orgánů a jejich přístup k informacím a důkazům týkajícím se přijatých omezujících opatření.

74

Komise, Rada a Spojené království, podporované všemi členskými státy, které jsou vedlejšími účastníky řízení o kasačních opravných prostředcích, na základě argumentů vycházejících z mezinárodního a unijního práva, které jsou do značné míry srovnatelné s argumenty uvedenými v bodech 61 a 62 tohoto rozsudku, zadruhé tvrdí, že definice stupně intenzity soudního přezkumu uvedená v bodech 123 až 147 napadeného rozsudku je z právního hlediska nesprávná. Dodávají, že přehnaně intervencionistický přístup, který Tribunál v napadeném rozsudku zvolil, není slučitelný s ustálenou judikaturou obhajující soudní přezkum, který se omezuje na zjevně nesprávné posouzení v případě aktů, které jsou vyjádřením volby založené na komplexním vyhodnocení a širokém prostoru pro uvážení vzhledem k obecně definovaným cílům.

75

Komise, Rada a Spojené království zatřetí tvrdí, že Tribunál v bodech 148 až 151 napadeného rozsudku nesprávně navrhl, aby se omezující opatření, o která se jedná v projednávané věci, napříště stavěla na roveň trestní sankci. Podporované Českou republikou, Irskem, Francouzskou republikou, Italskou republikou, Maďarskem a Rakouskou republikou dále uvádí, že tato opatření ochranné povahy mají za cíl předvídat aktuální nebo budoucí hrozby pro mezinárodní mír a bezpečnost a předcházet jim a liší se od trestních sankcí, které se zaměřují na již spáchané trestné činy, jež byly objektivně prokázány. Uvedená opatření mají kromě toho jen dočasnou povahu a existují z nich výjimky.

76

Komise, Rada a Spojené království začtvrté tvrdí, že výklad Tribunálu obsažený v bodech 171 až 188 a 192 až 194 napadeného rozsudku, který se týká požadavků vyplývajících z dodržování základních práv Y. A. Kadiho, jež se uplatní na zápis jeho jména na seznam v příloze I nařízení č. 881/2002 v návaznosti na rozsudek Kadi, je z právního hlediska nesprávný.

77

Podporované Bulharskou republikou, Českou republikou, Irskem, Španělským královstvím, Francouzskou republikou, Italskou republikou, Maďarskem, Nizozemským královstvím, Rakouskou republikou, Slovenskou republikou a Finskou republikou dále tvrdí, že Tribunál neprávně rozhodl, že dodržování těchto základních práv vyžaduje, aby byly Y. A. Kadimu sděleny informace a důkazy svědčící v jeho neprospěch.

78

Tento výklad Tribunálu podle nich přehlíží možnost zdůrazněnou v bodech 342 až 344 rozsudku Kadi omezit právo dotčené osoby na sdělení určitých informací svědčících v její neprospěch, aby se zabránilo tomu, že zveřejnění citlivých informací umožní, aby se o nich dozvěděly třetí osoby, a tím unikly opatřením týkajícím se boje proti mezinárodnímu terorismu. Výhrady formulované v bodech 345 až 352 uvedeného rozsudku se kromě toho týkaly toho, že Y. A. Kadimu nebyly sděleny důvody pro zápis jeho jména na seznam v příloze I nařízení č. 881/2002, a nikoli toho, že nebyly zveřejněny informace a důkazy, jež měl k dispozici Výbor pro sankce.

79

Přístup Tribunálu mimoto nezohledňuje množství věcných překážek, jež brání postoupení takových informací unijním orgánům, zvláště skutečnost, že tyto informace pocházejí z memoranda adresovaného Výboru pro sankce členem OSN, jež je z důvodu citlivého charakteru těchto informací obvykle poskytnuto jako důvěrné.

80

V projednávané věci umožňovalo Y. A. Kadimu shrnutí důvodů poskytnuté Výborem pro sankce, které mu bylo sděleno, pochopit důvody zápisu jeho jména na seznam v příloze I nařízení č. 881/2002. Toto shrnutí se v rozporu s tím, co vyplývá z bodů 157 a 177 napadeného rozsudku, neomezovalo jen na obecná, nepodložená, vágní a nepřesná tvrzení v jeho neprospěch, ale podrobně popisovalo důvody, které vedly Výbor pro sankce k závěru, že dotčená osoba má osobní a přímé vztahy se sítí Al Kajdá a Usámou bin Ládinem.

81

Komise zapáté tvrdí, že se přes konstatování skutkového stavu v bodě 67 napadeného rozsudku Tribunál dopustil pochybení tím, že nezohlednil existenci paralelní žaloby, kterou Y. A. Kadi podal k soudu ve Spojených státech, aby popřel námitky o údajné neexistenci účinné soudní ochrany a údajné nemožnosti přístupu k relevantním informacím a důkazům.

82

Komise, Rada a Spojené království zašesté tvrdí, že analýza Tribunálu v bodech 127 a 128 napadeného rozsudku, která se týká změn přezkumných řízení zavedených na úrovni Spojených národů, je chybná.

83

Podporované všemi státy, které jsou vedlejšímu účastníky řízení o kasačních opravných prostředcích, dále tvrdí, že pravidelné revize z úřední povinnosti zavedené rezolucí 1822 (2008) přispěly ke zlepšení ochrany základních práv, což potvrzuje výmaz více než desítky jmen osob a subjektů z konsolidovaného seznamu Výboru pro sankce. Stejně tak zřízení úřadu ombudsmana rezolucí 1904 (2009) znamenalo významný obrat v dané oblasti, neboť umožnilo dotyčné osobě předložit svůj případ nezávislému a nestrannému orgánu, jehož úkolem je případně udat Výboru pro sankce důvody, které svědčí ve prospěch požadovaného výmazu.

84

Rezoluce Rady bezpečnosti 1989 (2011) ze dne 17. června 2011 potvrdila vůli neustále zlepšovat vyřizování žádostí o výmaz z konsolidovaného seznamu Výboru pro sankce. Takový výmaz konkrétně již nepodléhá jednomyslnému schválení členy Výboru pro sankce. Nabude účinnosti 60 dnů poté, co tento výbor ukončí přezkum doporučení v tomto smyslu a souhrnné zprávy předložených ombudsmanem, nerozhodne-li se uvedený výbor jinak nebo nebude-li podána žádost o znovupředložení záležitosti Radě bezpečnosti. Byla zpřísněna povinnost uvést odůvodnění a povinnost transparentnosti Výboru pro sankce v případě zamítnutí doporučení ombudsmana. Cílem uvedené rezoluce bylo rovněž zlepšit přístup ombudsmana k důvěrným informacím, jež mají k dispozici členové Spojených národů, jakož i zveřejnění totožnosti států, které jsou předkladateli návrhu na zápis.

85

Yassin Abdullah Kadi v prvé řadě odpovídá, že Tribunál v napadeném rozsudku správně rozhodl, že se Soudní dvůr v rozsudku Kadi jasně vyjádřil ohledně rozsahu a intenzity soudního přezkumu, které se mají uplatnit v projednávané věci. Soudní dvůr v rozsudku Kadi výslovně uvedl, že by se mělo jednat o úplný přezkum legality, který se s jedinou výhradou požadavků na zachování důvěrnosti souvisejících s veřejnou bezpečností vztahuje na informace a důkazy svědčící proti žalobci. Okolnost, že na rozdíl od režimu uvedeného v bodech 14 a 15 tohoto rozsudku není před řízením na úrovni Unie součástí režimu, o který se jedná v projednávaném případě, řízení zaručující dodržování práva na obhajobu pod účinnou soudní kontrolou kromě toho hovoří pro posílení účinné soudní ochrany na úrovni Unie, jak zdůraznil Tribunál v bodech 186 a 187 napadeného rozsudku.

86

Yassin Abdullah Kadi v druhé řadě popírá, že by požadavek uvedený v napadeném rozsudku týkající se stupně intenzity soudního přezkumu, který se má uplatnit v projednávané věci, byl chybný.

87

Zaprvé, přístup Tribunálu podle něho neporušuje mezinárodní právo. Soudní přezkum legality sporného nařízení totiž neznamená přezkum platnosti rezoluce, kterou toto nařízení provádí. Není v rozporu s hlavní odpovědností Rady bezpečnosti v dané oblasti, ani s předností Charty Spojených národů před kteroukoliv jinou mezinárodní dohodou. Jeho cílem není ani nahradit posouzení příslušných mezinárodních orgánů politickým posouzením unijního soudu. Má pouze zajistit, aby provedení rezolucí Rady bezpečnosti v rámci Unie bylo v souladu se základními zásadami unijního práva. Konkrétně řečeno, přispívá k vytvoření rovnováhy mezi požadavky mezinárodního míru a bezpečnosti na straně jedné a ochranou základní práv na straně druhé.

88

Zadruhé, přístup Tribunálu je podle Y. A. Kadiho v souladu s unijním právem, které vyžaduje dodržování základních práv, jakož i záruku nestranného a nezávislého soudního přezkumu, a to včetně unijních opatření vycházejících z mezinárodního práva.

89

Yassin Abdullah Kadi ve třetím sledu poté, co zdůraznil nadbytečnost úvah Tribunálu ohledně povahy omezujících opatření, o která se jedná, nicméně tvrdí, že v jeho konkrétním případě uvedená opatření ztratila preventivní charakter a stala se represivními z důvodu jak svého obecného rozsahu, tak příliš dlouhé doby trvání, což odůvodňuje úplný a důsledný přezkum sporného nařízení.

90

Yassin Abdullah Kadi začtvrté popírá, že by požadavky na dodržování jeho základních práv, které formuloval Tribunál, byly stiženy nesprávným právním posouzením.

91

V tomto ohledu tvrdí, že účinný soudní přezkum není možný v případě, že orgány OSN nezveřejní žádné informace ani důkazy, které mají k dispozici. Posledně uvedené orgány samy uznávají, že shrnutí důvodů poskytnuté Výborem pro sankce nemá sloužit jako důkaz. Obsahuje pouze užitečné údaje o činnostech dotčené osoby v minulosti, jakož i o důkazech známých členům uvedeného výboru.

92

Skutečnost, že neexistuje formální postup pro výměnu informací mezi Radou bezpečnosti a unijními orgány, není překážkou výměny informací nutných k uskutečnění jejich společného cíle, kterým je ochrana základních lidských práv při uplatňování omezujících opatření. V projednávaném případě se Komise i přes výslovnou žádost Y. A. Kadiho ani nepokusila získat od Výboru pro sankce podrobný popis skutkových okolností nebo důkazů, které odůvodňují zápis Y. A. Kadiho na dotčené seznamy.

93

Dále shrnutí důvodů poskytnutého Výborem pro sankce rovněž obsahovalo několik obecných a nepodložených tvrzení, která Y. A. Kadi nemohl účinně vyvrátit.

94

Yassin Abdullah Kadi zapáté tvrdí, že soudní řízení ve Spojených státech je z pohledu projednávané věci irelevantní, jelikož se týká žádosti o výmaz jeho jména ze seznamu vedeného Office of Foreign Assets Control (Úřad pro kontrolu zahraničních aktiv), ministerstva financí Spojených států z důvodů, které jsou zcela odlišné od důvodů projednávaných v této věci. Toto řízení se netýká sporného nařízení ani rezolucí Rady bezpečnosti, které má toto nařízení provést.

95

Yassin Abdullah Kadi zašesté tvrdí, že v době přijetí sporného nařízení bylo jediným přezkumným řízením zavedeným na úrovni Spojených národů řízení na kontaktním místě. Ani zřízení úřadu ombudsmana, které Tribunál vzal v úvahu i přesto, že k němu došlo až po přijetí sporného nařízení, neposkytuje záruky soudní ochrany. Konkrétně osoba, která žádá o výmaz svého jména z konsolidovaného seznamu Výboru pro sankce, nemá k dispozici podrobný popis důvodů, na základě kterých bylo její jméno zapsáno na tento seznam, ani informace svědčící v její neprospěch a nemá právo být vyslechnuta Výborem pro sankce, což je jediný rozhodovací orgán v této věci. Kromě toho ombudsman nedisponuje žádnou donucovací pravomocí vůči členům OSN a Výboru pro sankce, jenž disponuje diskreční pravomocí. Na přetrvávající mezery tohoto postupu upozornil zejména sám úřad ombudsmana ve své první zprávě z ledna 2011, která konkrétně upozorňovala na nemožnost přístupu k důvěrným nebo utajovaným informacím a nevědomost, ve které je žadatel udržován, pokud jde o totožnost státu nebo států, které navrhly jeho zápis na uvedený seznam.

96

Tyto mezery nebyly rezolucí 1989 (2011) odstraněny. Doporučení úřadu ombudsmana stále nejsou závazná. Určení kritérií pro výmaz z konsolidovaného seznamu Výboru pro sankce a pravomoc rozhodnout o výmazu jsou nadále ponechány na volném uvážení Výboru pro sankce. V případě doporučení vydaného úřadem ombudsmana se může každý ze členů Výboru pro sankce obrátit na Radu bezpečnosti, přičemž pět stálých členů může uplatnit dle svého uvážení právo veta. Úřad ombudsmana je mimoto závislý na ochotě států spolupracovat při shromažďování informací.

97

Jak uvedl Tribunál v bodech 125, 126 a 171 napadeného rozsudku, Soudní dvůr v bodě 326 rozsudku Kadi dospěl k závěru, že unijní soudy musí v souladu s pravomocemi, které jim jsou na základě Smlouvy svěřeny, zajišťovat v zásadě úplný přezkum legality všech unijních aktů z hlediska základních práv, která jsou součástí unijního právního řádu, a to i tehdy, mají-li takové akty provádět rezoluce přijaté Radou bezpečnosti na základě kapitoly VII Chaty Spojených národů (v tomto smyslu viz výše uvedené rozsudky Hassan a Ayadi v. Rada a Komise, bod 71, jakož i Bank Melli Iran v. Rada, bod 105). Tento požadavek je výslovně zakotven v čl. 275 druhém pododstavci SFEU.

98

Mezi tato základní práva zejména patří dodržování práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu.

99

První z těchto práv, které je zakotveno v čl. 41 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2011, Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, C-27/09 P, Sb. rozh. s. I-13427, bod 66), obsahuje právo být vyslechnut a právo na přístup ke spisu za současného respektování oprávněných zájmů důvěrnosti.

100

Druhé z uvedených základních práv, které je zaručeno článkem 47 Listiny, předpokládá, že dotyčný bude mít možnost seznámit se s důvody přijatého rozhodnutí, které se ho týká, buď přečtením samotného rozhodnutí, nebo na základě sdělení těchto důvodů na jeho žádost, aniž je dotčena pravomoc příslušného soudu požadovat jejich sdělení od dotčeného orgánu, aby mu tak bylo umožněno hájit svá práva za co nejpříznivějších podmínek a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je účelné obrátit se na příslušný soud, jakož i k tomu, aby byl tento soud plně schopen provést přezkum legality dotčeného aktu (viz rozsudek ze dne 4. června 2013, ZZ, C-300/11, bod 53 a citovaná judikatura).

101

Článek 52 odst. 1 Listiny nicméně umožňuje omezit výkon práv v ní zakotvených, pokud dotyčné omezení respektuje podstatu dotčeného základního práva a je s ohledem na zásadu proporcionality nezbytné a skutečně odpovídá cílům obecného zájmu uznaným Unií (viz výše uvedený rozsudek ZZ, bod 51).

102

Kromě toho porušení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu musí být posouzeno v závislosti na konkrétních okolnostech každého projednávaného případu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. října 2011, Solvay v. Komise, C-110/10 P, Sb. rozh. s. I-10439, bod 63), zejména z hlediska povahy dotčeného aktu, kontextu, v němž byl přijat, a právních norem upravujících danou oblast (pokud jde o dodržování povinnosti uvést odůvodnění, v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. listopadu 2012, Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, C-539/10 P a C-550/10 P, body 139 a 140, jakož i Rada v. Bamba, C-417/11 P, bod 53).

103

V projednávané věci je třeba ověřit, zda s ohledem na požadavky vyplývající zejména z čl. 3 odst. 1 a 5 SEU a čl. 21 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a c) SEU, které se týkají zachování mezinárodního míru a bezpečnosti za současného dodržování mezinárodního práva, a zvláště zásad Charty Spojených národů, představuje skutečnost, že Y. A. Kadi a unijní soud neměli přístup k informacím a důkazům svědčících proti Y. A. Kadimu, kterou Tribunál uvádí zejména v bodech 173, 181 a 182 napadeného rozsudku, porušení práva na obhajobu, jakož i práva na účinnou soudní ochranu.

104

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, což Soudní dvůr konkrétně v bodě 294 rozsudku Kadi již uvedl, že podle článku 24 Charty Spojených národů svěřily členské státy OSN Radě bezpečnosti základní odpovědnost za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti. V tomto směru tomuto mezinárodnímu orgánu přísluší určit, čím jsou tyto hodnoty ohrožovány, a vydáním rezolucí na základě kapitoly VII této Charty přijmout opatření nezbytná k jejich zachování nebo obnovení, a to v souladu s cíli a zásadami Spojených národů, zejména s dodržováním lidských práv.

105

Jak vyplývá z rezolucí uvedených v bodech 10 a 11 tohoto rozsudku, které upravují režim takových omezujících opatření, o jaká se jedná projednávané věci, je v tomto kontextu povinností Výboru pro sankce, aby na návrh člena OSN opírající se o „popis důvodů“, který musí obsahovat „nanejvýš podrobný popis důvodů návrhu na zápis“, „povahu informací“ a „veškeré informace nebo doklady, které lze opatřit“ označil na základě kritérií definovaných Radou bezpečnosti organizace, subjekty a osoby, jejichž finanční prostředky a jiné hospodářské zdroje je třeba zmrazit. Toto označení, které je vyjádřeno zápisem jména dotyčné organizace, subjektu nebo osoby na konsolidovaný seznam Výboru pro sankce, který je aktualizován na základě návrhů členských států OSN, se opírá o „shrnutí důvodů“, které vypracovává Výbor pro sankce ve světle informací, s jejichž zpřístupněním, zejména dotčené osobě, stát, který předložil návrh na zápis, souhlasil, a které je veřejnosti přístupné na jeho internetové stránce.

106

Při provádění rezolucí Rady bezpečnosti, jež jsou přijaty na základě kapitoly VII Charty Spojených národů, Unií na základě společného postoje nebo společné akce přijaté členskými státy podle ustanovení Smlouvy o EU o společné zahraniční a bezpečnostní politice, musí příslušný unijní orgán řádně zohlednit znění a cíle těchto rezolucí, jakož i relevantní povinnosti vyplývající z této Charty, jež se vztahují k takovému provedení (viz rozsudek Kadi, body 295 a 296).

107

Proto v případě, že se v rámci příslušných rezolucí Rady bezpečnosti Výbor pro sankce rozhodl zapsat jméno organizace, subjektu nebo osoby na svůj konsolidovaný seznam, musí příslušný unijní orgán za účelem provedení tohoto rozhodnutí jménem členských států přijmout rozhodnutí o zápisu nebo o ponechání zápisu tohoto jména na seznamu v příloze I nařízení č. 881/2002 na základě odůvodnění poskytnutého uvedeným výborem. V těchto rezolucích není naopak stanoveno, že Výbor pro sankce automaticky zpřístupní – zejména příslušnému unijnímu orgánu za účelem přijetí rozhodnutí o zápisu nebo o ponechání tohoto zápisu – kromě tohoto odůvodnění i jiné informace.

108

V souladu s tím, jak ve vztahu k rozhodnutí o prvotním zápisu jména organizace, subjektu nebo osoby na seznam v příloze I nařízení č. 881/2002, tak, jako je tomu v projednávané věci, ve vztahu k rozhodnutí o ponechání zápisu na tomto seznamu, o němž bylo původně rozhodnuto před 3. zářím 2008, tedy před dnem vydání rozsudku Kadi, odkazují ustanovení čl. 7a odst. 1 a 2 a čl. 7c odst. 1 a 2 nařízení č. 881/2002 – jež byly do tohoto nařízení vloženy nařízením Rady (EU) č. 1286/2009 ze dne 22. prosince 2009, kterým se mění nařízení (ES) č. 881/2002 (Úř. věst. L 346, s. 42), aby se v návaznosti na rozsudek Kadi změnil postup zápisu na uvedený seznam – při přijímání takových rozhodnutí výlučně na shrnutí důvodů předložené Výborem pro sankce, jak je uvedeno v bodě 4 odůvodnění nařízení č. 1286/2009.

109

V konkrétním případě Y. A. Kadiho ze spisu vyplývá, že k prvotnímu zápisu jeho jména na konsolidovaný seznam Výboru pro sankce dne 17. října 2001 došlo v návaznosti na žádost Spojených států odůvodněnou přijetím rozhodnutí ze dne 12. října 2001, ve kterém Úřad pro kontrolu zahraničních aktiv označil Y. A. Kadiho za „jmenovitě označeného globálního teroristu“ („Specially Designated Global Terrorist“).

110

Jak vyplývá z bodu 3 odůvodnění sporného nařízení, Komise se po vydání rozsudku Kadi rozhodla prostřednictvím uvedeného nařízení ponechat jméno Y. A. Kadiho na seznamu v příloze I nařízení č. 881/2002 na základě odůvodnění sděleného Výborem pro sankce. Jak uvedl Tribunál v bodě 95 napadeného rozsudku a jak konstatovala Komise na jednání před Soudním dvorem, Komise neměla pro tyto účely k dispozici jiné informace než toto odůvodnění.

111

Dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu vyžaduje, aby v rámci řízení týkajícího se přijetí rozhodnutí o zápisu nebo ponechání jména na seznamu v příloze I nařízení č. 881/2002 příslušný unijní orgán sdělil dotyčné osobě informace svědčící v její neprospěch, které má tento orgán k dispozici a jimiž odůvodňuje své rozhodnutí, tj. přinejmenším shrnutí důvodů poskytnuté Výborem pro sankce (v tomto smyslu viz rozsudek Kadi, body 336 a 337), aby této osobě bylo umožněno hájit svá práva za co nejpříznivějších podmínek a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je účelné obrátit se na unijní soud.

112

Při tomto sdělení musí příslušný unijní orgán umožnit této osobě účinným způsobem se vyjádřit k důvodům použitým proti ní (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. října 1996, Komise v. Lisrestal a další, C-32/95 P, Recueil, s. I-5373, bod 21; ze dne 21. září 2000, Mediocurso v. Komise, C-462/98 P, Recueil, s. I-7183, bod 36, jakož i ze dne 22. listopadu 2012, M., C-277/11, bod 87 a citovaná judikatura).

113

Co se týče rozhodnutí, které stejně jako v projednávané věci spočívá v ponechání jména dotyčné osoby na seznamu v příloze I nařízení č. 881/2002, musí splnění této dvojí procesní povinnosti, na rozdíl od rozhodnutí o prvotním zápisu na seznam (v tomto smyslu viz rozsudek Kadi, body 336 až 341 a 345 až 349, jakož i výše uvedený rozsudek Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, bod 61), předcházet přijetí tohoto rozhodnutí (viz výše uvedený rozsudek Francie v. People’s Mojahedin Organization of Iran, bod 62). V projednávané věci je nesporné, že Komise, která je autorem sporného nařízení, tuto povinnost splnila.

114

Pokud dotyčná osoba předloží vyjádření ke shrnutí důvodů, musí příslušný unijní orgán důsledně a nestranně přezkoumat opodstatněnost uváděných důvodů ve světle tohoto vyjádření a případných skutečností, které svědčí ve prospěch dotyčné osoby a které jsou k tomuto vyjádření přiloženy (per analogiam viz rozsudky ze dne 21. listopadu 1991, Technische Universität München, C-269/90, Recueil, s. I-5469, bod 14; ze dne 22. listopadu 2007, Španělsko v. Lenzing, C-525/04 P, Sb. rozh. s. I-9947, bod 58, a výše uvedený rozsudek M., bod 88).

115

V této souvislosti tomuto orgánu přísluší vyhodnotit, s přihlédnutím zejména k obsahu tohoto případného vyjádření, potřebu požádat Výbor pro sankce, a prostřednictvím tohoto výboru též člena OSN, který navrhl zápis dotyčné osoby na konsolidovaný seznam uvedeného výboru, o spolupráci, aby získal v atmosféře účelné spolupráce, která podle čl. 220 odst. 1 SFEU vládne ve vztazích mezi Unií a orgány Spojených národů v oblasti boje proti mezinárodnímu terorismu, důvěrné i nedůvěrné informace a důkazy, které mu umožní splnit tuto povinnost důsledného a nestranného přezkumu.

116

Není sice nutné zacházet až tak daleko, aby byla vyžadována podrobná odpověď na vyjádření předložené dotyčnou osobou (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, bod 141), avšak povinnost uvést odůvodnění zakotvená v článku 296 SFEU za všech okolností, a to i v případech, kdy odůvodnění unijního aktu odpovídá důvodům uvedeným mezinárodním orgánem, implikuje, že toto odůvodnění uvede individuální, specifické a konkrétní důvody, na základě kterých mají příslušné orgány za to, že je vůči dotyčné osobě nutné přijmout omezující opatření (v tomto smyslu viz výše uvedené rozsudky Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, body 140 a142, jakož i Rada v. Bamba, body 49 až 53).

117

Co se týče soudního řízení v případě, že dotyčná osoba zpochybní legalitu rozhodnutí o zápisu nebo ponechání svého jména na seznamu v příloze I nařízení č. 881/2002, musí se přezkum unijního soudu zaměřit na dodržení formálních požadavků a pravidel soudní příslušnosti i na vhodnost právního základu (v tomto smyslu viz rozsudek Kadi, body 121 až 236; per analogiam rovněž viz rozsudek ze dne 13. března 2012, Tay Za v. Rada, C-376/10 P, body 46 až 72).

118

Unijní soud musí dále ověřit, zda příslušný unijní orgán dodržel procesní záruky uvedené v bodech 111 až 114 tohoto rozsudku, jakož i povinnost uvést odůvodnění stanovenou v článku 296 SFEU, připomenutou v bodě 116 tohoto rozsudku, a zejména zda jsou uváděné důvody dostatečně přesné a konkrétní.

119

Účinnost soudní kontroly zaručená v článku 47 Listiny též vyžaduje, aby se unijní soud při přezkumu legality důvodů, o které se opírá rozhodnutí o zápisu nebo ponechání jména určité osoby na seznamu v příloze I nařízení č. 881/2002 (rozsudek Kadi, bod 336), ujistil o tom, zda se toto rozhodnutí, které se jí osobně dotýká (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2013, Gbagbo a další v. Rada, C-478/11 P až C-482/11 P, bod 56), opírá o dostatečně pevný skutkový základ (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, bod 68). Je proto třeba ověřit skutečnosti uváděné ve shrnutí důvodů, ze kterých uvedené rozhodnutí vychází (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek E a F, bod 57), tak, aby se soudní přezkum neomezoval na abstraktní posouzení pravděpodobnosti uváděných důvodů, ale aby se zaměřil na otázku, zda jsou tyto důvody, nebo alespoň jeden z nich, který sám o sobě postačuje k odůvodnění tohoto rozhodnutí, podložené.

120

Unijním soud musí v rámci tohoto přezkumu za tímto účelem případně vyzvat příslušný unijní orgán, aby předložil důvěrné i nedůvěrné informace a důkazy, které jsou pro takový přezkum relevantní (per analogiam viz výše uvedený rozsudek ZZ, bod 59).

121

V případě zpochybnění legality je totiž úkolem příslušného unijního orgánu, aby prokázal, že jsou důvody uplatňované vůči dotyčné osobě podložené, přičemž tato osoba není povinna předložit důkazy o opaku svědčící o tom, že uvedené důvody podložené nejsou.

122

Nevyžaduje se, aby uvedený orgán za tímto účelem předložil unijnímu soudu všechny informace a důkazy, jež se týkající důvodů uvedených ve shrnutí poskytnutém Výborem pro sankce. Je však třeba, aby předložené informace a důkazy podporovaly důvody použité proti dotyčné osobě.

123

V případě, že příslušný unijní orgán nemůže vyhovět žádosti unijního soudu, musí unijní soud vycházet pouze z důvodů, které mu byly sděleny, tedy v projednávané věci z údajů uvedených ve shrnutí důvodů poskytnutého Výborem pro sankce, z vyjádření a skutečností případně předložených dotyčnou osobou, které svědčí v její prospěch, jakož i z odpovědi příslušného unijního orgánu na toto vyjádření. Pokud tyto skutečnosti neumožňují konstatovat podloženost některého z důvodů, unijní soud ho nemůže přijmout jako důvod pro dotčené rozhodnutí o zápisu nebo ponechaní zápisu.

124

Naopak v případě, že příslušný unijní orgán předloží relevantní informace a důkazy, musí unijní soud ověřit věcnou správnost tvrzených skutečností s přihlédnutím k těmto informacím nebo důkazům a posoudit jejich důkazní hodnotu v závislosti na okolnostech projednávané věci a ve světle případného vyjádření k nim předloženého zejména dotčenou osobou.

125

Bezpečnostní imperativy nebo důvody spojené s mezinárodními vztahy Unie a jejích členských států mohou zajisté bránit sdělení určitých informací nebo důkazů dotyčné osobě. Za takových okolností je však úkolem unijního soudu, vůči němuž nelze namítat tajnost nebo důvěrnost těchto informací nebo důkazů, aby v rámci soudního přezkumu, který provádí, použil techniky, které umožňují skloubit legitimní bezpečnostní zájmy týkající se povahy a zdroje informací, k nimž bylo přihlíženo při přijímání předmětného aktu, s nutností zaručit jednotlivcům v dostatečné míře dodržování jejich procesních práv, jako jsou právo být vyslechnut či zásada kontradiktornosti (v tomto smyslu viz rozsudek Kadi, body 342 a 344; per analogiam rovněž viz výše uvedený rozsudek ZZ, body 54, 57 a 59).

126

Unijní soud musí za tímto účelem v rámci přezkumu všech právních a skutkových okolností uváděných příslušným unijním orgánem ověřit, zda jsou důvody uplatňované uvedeným orgánem k zabránění takovému sdělení podložené (per analogiam viz výše uvedený rozsudek ZZ, body 61 a 62).

127

Dospěje-li unijní soud k závěru, že tyto důvody nebrání tomu, aby byly předmětné informace a důkazy alespoň zčásti sděleny, umožní příslušnému unijnímu orgánu, aby je dotyčné osobě sdělil. Pokud tento orgán nesouhlasí s částečným nebo úplným sdělením těchto informací nebo důkazů, přezkoumá unijní soud legalitu napadeného aktu pouze na základě skutečností, jež byly této osobě sděleny (per analogiam viz výše uvedený rozsudek ZZ, bod 63).

128

Jeví-li se však, že důvody uváděné příslušným unijním orgánem skutečně brání tomu, aby byly dotyčné osobě sděleny informace nebo důkazy předložené unijnímu soudu, je nutné odpovídajícím způsobem vyvážit požadavky týkající se práva na účinnou soudní ochranu, zejména pak dodržování zásady kontradiktornosti, a požadavky týkající se bezpečnosti Unie a jejích členských států nebo jejich mezinárodních vztahů (per analogiam viz výše uvedený rozsudek ZZ, bod 64).

129

Za účelem nastolení takové rovnováhy lze využít možností, jako je sdělení shrnutí obsahu dotčených informací nebo důkazů. Bez ohledu na použití takových možností přísluší unijnímu soudu posoudit, zda a v jakém rozsahu může nesdělení důvěrných informací nebo důkazů dotyčné osobě a související nemožnost této osoby se k nim vyjádřit ovlivnit důkazní hodnotu důvěrných důkazů (per analogiam viz výše uvedený rozsudek ZZ, bod 67).

130

Z důvodu preventivní povahy dotčených omezujících opatření platí, že pokud je unijní soud v rámci přezkumu legality napadeného rozhodnutí popsaného v bodech 117 až 129 tohoto rozsudku toho názoru, že alespoň jeden z důvodů uvedených ve shrnutí předloženém Výborem pro sankce je dostatečně přesný a konkrétní, podložený a představuje sám o sobě dostatečný základ pro toto rozhodnutí, pak okolnost, že ostatní z těchto důvodů tento požadavek nesplňují, neodůvodňuje zrušení uvedeného rozhodnutí. V opačném případě Tribunál napadené rozhodnutí zruší.

131

Takový soudní přezkum se jeví jako nutný k zaručení rovnováhy mezi ochranou mezinárodního míru a bezpečnosti a ochranou základních práv a svobod dotyčné osoby (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek E a F, bod 57), které představují hodnoty, jež jsou OSN a Unii společné.

132

I přes svou preventivní povahu mají totiž dotčená omezující opatření závažný negativní dopad na tato práva a svobody související se značným narušením pracovního i rodinného života dotyčné osoby z důvodu omezení využití jejího práva na vlastnictví, která vyplývají z jejich obecné povahy a jako v projednávaném případě z dlouhé doby jejich uplatňování, jakož i s odsouzením a nedůvěrou veřejnosti, které vůči této osobě vyvolávají (v tomto smyslu viz rozsudek Kadi, body 358, 369 a 375; výše uvedené rozsudky France v. People’s Mojahedin Organization of Iran, bod 64; Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, bod 120, jakož i rozsudek ze dne 28. května 2013, Abdulrahim v. Rada a Komise, C-239/12 P, bod 70 a citovaná judikatura).

133

Takový přezkum se jeví o to nutnější z toho důvodu, že i přes určitá zlepšení, ke kterým došlo zejména po přijetí sporného nařízení, postupy pro výmaz a revizi ex officio zavedené na úrovni OSN neposkytují osobě, jejíž jméno je zapsáno na konsolidovaný seznam Výboru pro sankce a následně na seznam v příloze I nařízení č. 881/2002, záruky účinné soudní ochrany, jak nedávno potvrdil Evropský soud pro lidská práva, který se ztotožnil s posouzením švýcarského spolkového soudu, v bodě 211 svého rozsudku ze dne 12. září 2012, Nada v. Švýcarsko (dosud nezveřejněný ve Sbírce rozsudků a rozhodnutí).

134

Podstata účinné soudní ochrany spočívá totiž v tom, že dotyčné osobě umožňuje požádat soud, aby zrušujícím rozsudkem, na základě kterého je akt se zpětným účinkem odstraněn z právního řádu a pohlíží se na něj, jako kdyby nikdy neexistoval, rozhodl, že zápis nebo ponechání jejího jména na dotčeném seznamu je nezákonné, přičemž potvrzení této nezákonnosti může rehabilitovat tuto osobu nebo pro ni představovat určitou formu nápravy utrpěné morální újmy (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Abdulrahim v. Rada a Komise, body 67 až 84).

135

Z předcházející analýzy vyplývá, že dodržení práva na obhajobu a práva na účinnou soudní ochranu vyžaduje, aby příslušný unijní orgán sdělil dotyčné osobě shrnutí důvodů poskytnuté Výborem pro sankce, o které se opírá rozhodnutí o zápisu nebo ponechání jména uvedené osoby na seznamu v příloze I nařízení č. 881/2002, aby této osobě umožnil vyjádřit se účinným způsobem k tomuto shrnutí a důsledně a nestranně přezkoumal opodstatněnost uplatňovaných důvodů ve světle vyjádření a důkazů případně předložených touto osobou, které svědčí v její prospěch.

136

Dodržování uvedených práv implikuje, že v případě soudního sporu bude unijní soud zejména zkoumat, zda důvody uplatňované ve shrnutí poskytnutém Výborem pro sankce jsou dostatečně přesné a konkrétní, a případně zda byla ve světle sdělených informací prokázána věcná správnost skutečností odpovídajících danému důvodu.

137

Naopak skutečnost, že příslušný unijní orgán odepřel dotyčné osobě a posléze unijnímu soudu přístup k informacím nebo důkazům souvisejícím se shrnutím důvodů, o něž se opírá dotčené rozhodnutí, a které měl k dispozici pouze Výbor pro sankce nebo dotyčný člen OSN, nezakládá jako taková porušení těchto práv. V takové situaci však unijní soud, který má zkoumat věcnou opodstatněnost důvodů obsažených ve shrnutí poskytnutém Výborem pro sankce, s přihlédnutím k vyjádření a důkazům případně předloženým dotyčnou osobou, které svědčí v její prospěch, jakož i k odpovědi příslušného unijního orgánu na toto vyjádření, nebude mít k dispozici doplňující informace nebo důkazy. Není-li schopen rozhodnout o opodstatněnosti těchto důvodů, nemohou tyto důvody tedy sloužit jako základ pro napadené rozhodnutí o zápisu.

138

Tribunál se proto v bodech 173, 181 až 184, 188 a 192 až 194 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení tím, že založil své rozhodnutí o porušení práva na obhajobu, práva na účinnou soudní ochranu, a tudíž i zásady proporcionality na tom, že Komise Y. A. Kadimu a jemu samotnému nesdělila informace a důkazy týkající se důvodů ponechání zápisu jména dotčené osoby na seznamu v příloze I nařízení č. 881/2002, i když, jak vyplývá z bodů 81 a 95 napadeného rozsudku, konstatoval jak v souvislosti se zamítnutím návrhu Y. A. Kadiho na vydání organizačního procesního opatření za účelem získání tohoto sdělení, tak v průběhu jednání, že Komise neměla tyto informace a důkazy k dispozici.

139

Na rozdíl od toho, co je uvedeno v bodech 181, 183 a 184 napadeného rozsudku, z částí rozsudku Kadi, na které se odkazuje v těchto bodech, nevyplývá, že odepření přístupu k informacím nebo důkazům, které nemá příslušný unijní orgán k dispozici, dotčené osobě nebo unijnímu soudu, představuje jako takové porušení práva na obhajobu nebo práva na účinnou soudní ochranu.

140

Budiž dále připomenuto, že posouzení toho, zda je odůvodnění dostatečné či nikoli, které provádí Tribunál, podléhá v rámci kasačního opravného prostředku přezkumu Soudního dvora (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Rada v. Bamba, bod 41 a citovaná judikatura); Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že se ve svém rozhodnutí o takovém porušení opíral, jak vyplývá z bodů 174, 177, 188 a 192 až 194 napadeného rozsudku, podle jeho názoru o vágní a nepřesný charakter tvrzení uvedených ve shrnutí důvodů poskytnutém Výborem pro sankce, i když samostatné posouzení každého z těchto důvodů neumožňuje vyvodit takový obecný závěr.

141

Nelze sice popřít, jak správně rozhodl Tribunál, když v bodě 177 napadeného rozsudku přijal argument Y. A. Kadiho uvedený v bodě 157 čtvrté odrážce uvedeného rozsudku, že poslední z důvodů uvedených ve shrnutí poskytnutém Výborem pro sankce, který vychází z toho, že Y. A. Kadi vlastnil několik společností v Albánii, které předávaly prostředky extremistům nebo jim svěřovaly místa umožňující jim ovládat prostředky těchto společností, z nichž až pět přijalo provozní prostředky vyplacené bin Ládinem, není dostatečně přesný a konkrétní, jelikož neuvádí žádné údaje o dotyčných společnostech, o období uvedených jednání a o „extrémistech“, kteří měli mít z těchto jednání prospěch.

142

To však neplatí v případě dalších důvodů uvedených ve shrnutí poskytnutém Výborem pro sankce.

143

První důvod vycházející ze skutečnosti, že Y. A. Kadi přiznal, že byl zakládajícím členem Nadace Muwafaq a že řídil její činnosti, což je nadace, která vždy fungovala pod záštitou Afgánské kanceláře [Makhtab al-Khidamat], již zřídil zejména Usáma bin Ládin a jež byla předchůdcem sítě Al-Kajdá, a po rozpuštění počátkem června 2001 se přidala k této síti, je totiž dostatečně přesný a konkrétní, jelikož popisuje dotyčnou nadaci a roli Y. A. Kadiho v této nadaci, jakož i skutečnosti o údajném spojení této nadace s Usámou bin Ládinem a sítí Al-Kajdá.

144

Druhý důvod vychází ze skutečnosti, že v roce 1992 Y. A. Kadi za účelem zajištění řízení evropských kanceláří Nadace Muwafaq najal S. Al-Ayadiho na doporučení finančníka W. Julaidana, který bojoval po boku Usámy bin Ládina v 80. letech v Afganistánu. V okamžiku svého jmenování byl S. Al-Ayadi jedním z hlavních vůdců tuniské islámské fronty a jednal ve shodě s Usámou bin Ládinem. Shafiq Al-Ayadi se počátkem 90. let vydal do Afghánistánu, kde prošel paramilitárním výcvikem, poté s dalšími osobami do Súdánu, kde uzavřel s Usámou bin Ládinem dohodu o přijímání a výcviku Tunisanů a později dohodu o přijímání tuniských bojovníků přicházejících z Itálie spolupracovníky Usámy bin Ládina v Bosně a Hercegovině.

145

Tento druhý důvod je dostatečně přesný a konkrétní, jelikož obsahuje potřebná upřesnění týkající se období a kontextu dotčeného jmenování, jakož i osobní údaje týkající se údajného spojení tohoto jmenování s Usámou bin Ládinem.

146

Třetí důvod, který se opírá o prohlášení pana Talad Fuad Kassema, vůdčího představitele Al-Gama’at al Islamiyya, že Nadace Muwafaq opatřovala logistickou a finanční podporu praporu bojovníků v Bosně a Hercegovině, vychází ze skutečnosti, že v polovině 90. let se uvedená nadace po boku Usámy bin Ládina podílela na financování teroristických činností těchto bojovníků, jakož i na obchodu se zbraněmi pocházejícími z Albánie a určenými pro Bosnu a Hercegovinu.

147

Tento třetí důvod je dostatečně přesný a konkrétní, jelikož označuje autora dotčeného prohlášení, typ inkriminovaných činů, období, kdy k nim údajně došlo, jakož i jejich údajné propojení s aktivitami Usámy bin Ládina.

148

Čtvrtý důvod vychází ze skutečnosti, že Y. A. Kadi byl rovněž jedním z hlavních akcionářů dnes již uzavřené bosenské banky Depositna Banka, v níž S. Al-Ayadi rovněž zastával funkce a zastupoval zájmy pana Y. A. Kadiho a v níž se možná konaly schůzky věnované přípravě útoku proti zařízení Spojených států v Saudské Arábii.

149

Na rozdíl od toho, co je uvedeno v bodě 175 napadeného rozsudku, tento čtvrtý důvod je dostatečně přesný a konkrétní, jelikož označuje finanční instituci, jejímž prostřednictvím se Y. A. Kadi údajně podílel na teroristických činnostech, jakož i povahu daného údajného teroristického plánu. Podmiňovací způsob použitý v souvislosti s údajem týkajícím konání schůzek věnovaným přípravě tohoto údajného plánu v této instituci není v rozporu s požadavky vyplývajícími z povinnosti uvést odůvodnění, jelikož důvody pro zápis na seznam Unie mohou spočívat na podezřeních o zapojení do teroristických činností, čímž není dotčena potřeba ověřit opodstatněnost těchto podezření.

150

I když z bodů 138 až 140 a 142 až 149 tohoto rozsudku vyplývá, že se Tribunál dopustil nesprávných právních posouzení, je třeba ověřit, zda i navzdory těmto nesprávným právním posouzením se výrok napadeného rozsudku jeví jako opodstatněný z jiných právních důvodů, než jsou důvody, které uvedl Tribunál, přičemž v takovém případě musí být kasační opravný prostředek zamítnut (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. dubna 2012, Artegodan v. Komise, C-221/10 P, bod 94 a citovaná judikatura).

151

Co se týče prvního důvodu uvedeného ve shrnutí důvodů poskytnutém Výborem pro sankce a připomenutém v bodě 143 tohoto rozsudku, je třeba uvést, že Y. A. Kadi ve svém vyjádření ze dne 10. listopadu 2008 předloženém na podporu své žaloby před Tribunálem připustil, že byl zakládajícím členem Nadace Muwafaq, ale popřel, že tato nadace podporovala terorismus a byla napojená na Afgánskou kancelář Makhtab al Khidamat/Al Kifah. Ke svému vyjádření připojil nadační listinu Nadace Muwafaq a tvrdil, že tato nadace měla výlučně charitativní a humanitární účel a zaměřovala se hlavně na pomoc osobám, které ve světě trpí hladem, zejména v Súdánu. I když připustil, že se podílel na mezinárodních strategických rozhodnutích Nadace Muwafaq, popřel jakékoliv zapojení do každodenního řízení činností této nadace ve světě, zejména při náboru místního personálu. Rovněž popřel, že se Nadace Muwafaq připojila v červnu 2001 k síti Al-Kajdá, přičemž zejména vyzdvihl důkazy o tom, že tato nadace ukončila svoji činnost nejpozději v roce 1998.

152

Komise ve své odpovědi ze dne 8. prosince 2008 na vyjádření Y. A. Kadiho, rovněž předloženého Tribunálu, uvedla, že úplné nebo částečné ukončení činnosti dotčeného subjektu nevylučovalo, že se tato nadace, která měla samostatnou právní subjektivitu, nepřipojila k síti Al-Kajdá.

153

Je však třeba konstatovat, že za účelem prokázání tvrzení týkajících se zapojení Nadace Muwafaq do mezinárodního terorismu v rámci jejího propojení s Afgánskou kanceláří Makhtab al Khidamat/Al Kifah a sítí Al-Kajdá nebyla předložena žádná informace nebo důkaz. Za těchto okolností nemohou informace o roli a funkcích Y. A. Kadiho v této nadaci odůvodňovat přijetí omezujících opatření vůči Y. A. Kadimu na úrovni Unie.

154

Co se týče druhého důvodu uvedeného ve shrnutí důvodů poskytnutém Výborem pro sankce a připomenutém v bodě 144 tohoto rozsudku, Y. A. Kadi ve svém vyjádření ze dne 10. listopadu 2008 sice připustil, že v roce 1992 najal na doporučení finančníka W. Julaidana S. Al-Ayadiho, aby zajistil řízení evropských kanceláří Nadace Muwafaq, avšak tvrdil, že jediným cílem této nadace v Evropě bylo podporovat bosenské a chorvatské uprchlíky v době balkánské války v 90. letech. Uvedl, že W. Julaidan, který s ním v té době spolupracoval na projektu podpory profesního vzdělávání chorvatských uprchlíků, mu doporučil S. Al-Ayadiho z důvodu jeho profesionální praxe v oblasti řízení humanitární činnosti a jeho bezúhonnosti. Uvedl rovněž, že v roce 1992 neexistoval žádný důvod podezřívat S. Al-Ayadiho nebo W. Julaidana z podpory teroristických činností a zdůraznil, že v 80. letech byl Usáma bin Ládin považován za spojence západních sil v oblasti jejich vztahů se Sovětským svazem a že byl popisován jako hrozba pro mezinárodní bezpečnost až od roku 1996 a že S. Al-Ayadi a W. Julaidan byli zapsáni na konsolidovaný seznam Výboru pro sankce až v říjnu 2001 a v září 2002. Nakonec uvedl, že mu není nic známo o existenci tuniské islámské fronty a údajných vztazích mezi S. Al-Ayadim a touto organizaci.

155

Komise ve své odpovědi ze dne 8. prosince 2008 na vyjádření Y. A. Kadiho uvedla, že skutečnost, že Y. A. Kadi najal na doporučení W. Julaidana S. Al-Ayadiho, ve spojení s kontakty S. Al-Ayadiho a W. Julaidana s Usámou bin Ládinem, umožňuje dojít k závěru, že tyto osoby jednaly ve vzájemné shodě nebo patřily do stejné sítě. Dodala, že za těchto okolností není důležité, že Y. A. Kadi údajně nic nevěděl o zmíněných vazbách mezi S. Al-Ayadim a tuniskou islámskou frontou.

156

Třebaže není vyloučeno, že informace uvedené ve shrnutí důvodů poskytnutém Výborem pro sankce, které se týkají toho, že Y. A. Kadi v roce 1992 najal na doporučení W. Julaidana S. Al-Ayadiho a údajného zapojení S. Al-Ayadiho a W. Julaidana společně s Usámou bin Ládinem do teroristických činností, bylo možné považovat za postačující pro odůvodnění prvotního zápisu jména Y. A. Kadiho na seznam osob v příloze nařízení č. 881/2002 v roce 2002, je třeba v tomto ohledu uvést, že tytéž informace nemohou odůvodňovat ponechání zápisu jména této osoby po roce 2008 na seznamu uvedeného nařízení, změněného a doplněného sporným nařízením, aniž jsou podloženy jinak. Vzhledem k časovému rozestupu, který dělí tyto dva akty, tyto informace, které se vztahují k roku 1992, již totiž samy o sobě nepostačují k tomu, aby v roce 2008 odůvodňovaly ponechání jména Y. A. Kadiho na seznamu osob a subjektů, na které se vztahují dotčená omezující opatření.

157

Co se týče třetího důvodu uvedeného ve shrnutí poskytnutém Výborem pro sankce a připomenutém v bodě 146 tohoto rozsudku, Y. A. Kadi ve vyjádření ze dne 10. listopadu 2008 tvrdil, že nevěděl nic o existenci pana Talad Fuad Kassema. Popřel, že by kdy poskytl finanční, logistickou nebo jinou podporu této osobě, subjektu, který řídil, nebo bojovníkům z Bosny a Hercegoviny. Tvrdil též, že pokud je mu známo, Nadace Muwafaq ani žádný z jejích zaměstnanců nikdy takovou podporu neposkytl.

158

Komise v odpovědi ze dne 8. prosince 2008 na vyjádření Y. A. Kadiho uvedla, že prohlášení pana Talad Fuad Kassema dále potvrdilo, že Y. A. Kadi využíval svého postavení k jiným účelům než k běžným činnostem. Dodala, že za těchto okolností není relevantní, zda Y. A. Kadi znal pana Talad Fuad Kassema, či nikoli.

159

Nebyly však předloženy žádné informace nebo důkazy, které by umožnily ověřit věcnou správnost prohlášení připisovanému panu Talad Fuad Kassemu ve shrnutí důvodů poskytnutém Výborem pro sankce, jakož i posoudit – zejména s ohledem na tvrzení Y. A. Kadiho, že nevěděl nic o existenci pana Talad Fuad Kassema – důkazní hodnotu tohoto prohlášení stran tvrzení, že Nadace Muwafaq společně s Usámou bin Ládinem podporovala teroristy z Bosny a Hercegoviny. Za těchto okolností nepřestavuje informace týkající se prohlášení pana Talad Fuad Kassema základ, který by mohl odůvodnit přijetí omezujících opatření vůči Y. A. Kadimu na úrovni Unie.

160

Co se týče čtvrtého důvodu uvedeného ve shrnutí důvodů poskytnutém Výborem pro sankce a připomenutém v bodě 148 tohoto rozsudku, Y. A. Kadi ve vyjádření ze dne 10 listopadu 2008 popřel, že by někdy finančně podporoval mezinárodní terorismus prostřednictvím Depozitna Banka nebo prostřednictvím jiné instituce. Vysvětlil, že byl akcionářem této banky z výlučně obchodních důvodů v souvislosti s perspektivami sociální a hospodářské obnovy Bosny po uzavření Daytonských mírových dohod v roce 1995 a že z důvodu požadavku místního práva pověřil zastoupením svých zájmů v uvedené bance S. Al-Ayadiho, bosenského státního příslušníka. Odvolával se na zprávy mezinárodních auditorských společností vztahujících se k období od roku 1999 do roku 2002, jakož i na zprávu finančního analytika jmenovaného švýcarským soudem, která se vztahuje k období od roku 1997 do roku 2001, a tvrdil, že z žádné z těchto zpráv nevyplývá, že Depozitna Banka byla nějak zapojena do financování nebo podpory terorismu. Popřel, že tato banka byla uzavřena a za podpory dokumentů vysvětlil, že se v roce 2002 sloučila s jinou bankou. Předložil dále dokumenty o kontaktech udržovaných v březnu 1999 mezi orgány Spojených států, ředitelem Depozitna banka a bosenskými politickými orgány, jež se týkaly právní problematiky bankovního sektoru v Bosně a Hercegovině. Konečně tvrdil, že pokud by měly saudskoarabské orgány důvody ho podezřívat, že se v rámci Depozitna Banka podílel na přípravě útoku proti zájmům Spojených států na jejich území, zajisté by ho byly jakožto saudskoarabského vlastníka této instituce podrobily výslechu. Uvedené orgány to přitom nikdy neučinily.

161

Komise v odpovědi na vyjádření Y. A. Kadiho ze dne 8. prosince 2008 uvedla, že informace, podle kterých Depozitna Banka sloužila k přípravě útoku v Saudské Arábii, potvrzují, že Y. A. Kadi využíval svého postavení k jiným účelům než k běžným činnostem.

162

Avšak protože nebyly předloženy žádné informace nebo důkazy na podporu tvrzení, podle kterého se v prostorách Depozitna Banka mohly konat schůzky za účelem přípravy teroristických činů ve spojení se sítí Al-Kajdá nebo Usámou bin Ládinem, údaje týkající se udržování kontaktů mezi Y. A. Kadim a touto bankou neumožňují podpořit přijetí omezujících opatření vůči této osobě na úrovni Unie.

163

Z analýzy obsažené v bodech 141 a 151 až 162 tohoto rozsudku vyplývá, že žádné z tvrzení uváděných v neprospěch Y. A. Kadiho ve shrnutí důvodů poskytnutém Výborem pro sankce nemůže odůvodňovat přijetí omezujících opatření vůči této osobě na úrovni Unie, a to vzhledem k nedostatečnému odůvodnění a chybějícím informacím nebo důkazům, které by mohly podpořit dotyčný důvod v konfrontaci s podloženými protiargumenty dotčené osoby.

164

Na základě nesprávných právních posouzení uvedeným v bodech 138 až 140 a 142 až 149 tohoto rozsudku, jimiž je stižen napadený rozsudek, nelze za těchto podmínek napadený rozsudek zrušit, jelikož jeho výrok, kterým se sporné nařízení zrušuje v rozsahu, v němž je jím Y. A. Kadi dotčen, je podložen právními důvody uvedenými v předcházejícím bodě.

165

Kasační opravné prostředky je tedy třeba zamítnout.

166

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu rozhodne Soudní dvůr o nákladech řízení, není-li kasační opravný prostředek opodstatněný. Podle čl. 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 téhož jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Pokud se vedlejší účastník v prvním stupni, který sám nepodal kasační opravný prostředek, účastní řízení před Soudním dvorem, může Soudní dvůr rozhodnout, že tento účastník řízení nese vlastní náklady řízení. Článek 140 odst. 1 uvedeného jednacího řádu stanoví, že členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení.

167

Vzhledem k tomu, že Y. A. Kadi požadoval náhradu nákladů řízení a Komise, Rada a Spojené království neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení.

168

Bulharská republika, Česká republika, Dánské království, Irsko, Španělské království, Francouzská republika, Italská republika, Lucemburské velkovévodství, Maďarsko, Nizozemské království, Rakouská republika, Slovenská republika a Finská republika ponesou jakožto vedlejší účastníci řízení vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: