EUR-Lex Access to European Union law

Back to EUR-Lex homepage

This document is an excerpt from the EUR-Lex website

Document 62009CC0542

Stanovisko generální advokátky E. Sharpston přednesené dne 16. února 2012.
Evropská komise v. Nizozemské království.
Nesplnění povinnosti státem – Volný pohyb osob – Přístup migrujících pracovníků a jejich rodinných příslušníků ke vzdělání – Financování vysokoškolského studia mimo území dotyčného členského státu – Podmínka bydliště.
Věc C‑542/09.

Digital reports (Court Reports - general)

ECLI identifier: ECLI:EU:C:2012:79

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

ELEANOR SHARPSTON

přednesené dne 16. února 2012 ( 1 )

Věc C-542/09

Evropská komise

proti

Nizozemskému království

„Přístup ke vzdělání — Finanční prostředky na vysokoškolské vzdělávání v zahraničí — Požadavek bydliště — ‚Pravidlo tří ze šesti let‘“

1. 

Již Erasmus Rotterdamský byl příjemcem finančních prostředků na studium v zahraničí. Tehdejší biskup z Cambray, Henry z Bergenu (u kterého Erasmus začal pracovat jako tajemník), mu v roce 1495 poskytl volno i stipendium ke studiu na pařížské univerzitě. Tak začala Erasmova profesní dráha, která jej zavedla do Paříže, Lovaně, Cambridge a Basileje a dovedla jej k tomu, že se na vrcholu své kariéry stal bezpochyby nejvýznamnějším učencem své generace, „knížetem humanismu“. Lze říci, že finanční prostředky na své univerzitní studium v zahraničí využil dokonale ( 2 ) – proto také současné výměnné programy mezi univerzitami v Evropské unii nesou jeho jméno.

2. 

Moderní Erasmovi krajané se těší podobné přízni osudu. Podle ustanovení Wet Studiefinanciering (zákon o financování studia, dále jen „WSF“) mohou v řadě případů získat finanční prostředky na vysokoškolské studium mimo Nizozemsko. Je však otázkou, zda podrobná pravidla upravující poskytování těchto prostředků – zejména pravidlo, podle kterého žadatel má vedle toho, že musí splňovat podmínky nezbytné pro získání finančních prostředků na studium v Nizozemsku, povinnost rovněž legálně pobývat v Nizozemsku nejméně po dobu tří z posledních šesti let (pravidlo „tří ze šesti let“) – nejsou v rozporu s článkem 45 SFEU (dříve článek 39 ES) ( 3 ) a čl. 7 odst. 2 nařízení (EHS) č. 1612/68 ( 4 ), jelikož vytvářejí neodůvodněnou nepřímou diskriminaci migrujících pracovníků a jejich závislých rodinných příslušníků.

Právní základ

Ustanovení Smlouvy

3.

Článek 45 SFEU stanoví:

„1.   Je zajištěn volný pohyb pracovníků v Unii.

2.   Volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky.

[…]“.

4.

Podle čl. 165 odst. 1 SFEU (dříve čl. 149 odst. 1 ES) jsou členské státy zodpovědné „za obsah výuky a za organizaci vzdělávacích systému“. Článek 165 odst. 1 stanoví, že „Unie přispívá k rozvoji kvalitního vzdělávání podporou spolupráce mezi členskými státy, a je-li to nezbytné, podporováním a doplňováním činnosti členských států.“ Činnost Unie má rovněž být zaměřena na „podporu mobility studentů“ ( 5 ).

Nařízení č. 1612/68

5.

Cílem nařízení č. 1612/68 je zajistit, aby státní příslušníci jednoho členského státu mohli svobodně pracovat v jiném členském státě, a tím uskutečňovat ustanovení Smlouvy v oblasti volného pohybu pracovníků. První bod odůvodnění nařízení popisuje jeho obecný cíl jako dosažení „odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky, jakož i právo těchto pracovníků volně se pohybovat uvnitř [Unie] za účelem výkonu zaměstnání, s výhradou omezení odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností nebo veřejným zdravím“.

6.

Třetí a čtvrtý bod odůvodnění stanoví, že „volný pohyb představuje základní právo pracovníků a jejich rodin“ a že toto právo je přiznáváno „stálým, sezónním a příhraničním pracovníkům nebo těm, kteří vykonávají svou činnost za účelem poskytování služeb“.

7.

Podle pátého bodu odůvodnění výkon tohoto základního práva „za objektivních podmínek svobody a důstojnosti [vyžaduje, aby byla] fakticky i právně zajištěna rovnost zacházení ve všech věcech, které se týkají vlastního výkonu zaměstnání a přístupu k bydlení, a rovněž odstraněny překážky mobility pracovníků, zejména pokud jde o právo pracovníka, aby jej doprovázela jeho rodina, a podmínky začlenění této rodiny do prostředí hostitelské země.“

8.

Článek 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 stanoví, že pracovník, který je příslušníkem jiného členského státu, má na území dalších členských států „stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci“.

9.

Článek 12 nařízení č. 1612/68 zní:

„Děti státního příslušníka členského státu, který je nebo byl zaměstnán na území jiného členského státu, mají přístup k obecnému, učňovskému a odbornému vzdělání za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu, pokud tyto děti mají bydliště na jeho území.

[…]“.

Směrnice 2004/38

10.

Článek 7 směrnice 2004/38 ( 6 ) upravuje podmínky, za kterých občané Unie mohou pobývat v jiném členském státu po dobu delší než tři měsíce. Tento článek stanoví:

„1.   Všichni občané Unie mají právo pobytu na území jiného členského státu po dobu delší než tři měsíce, pokud:

a)

jsou v hostitelském členském státě zaměstnanými osobami nebo osobami samostatně výdělečně činnými; nebo

b)

mají pro sebe a své rodinné příslušníky dostatečné prostředky, aby se po dobu svého pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu, a jsou účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika; nebo

[…]“.

11.

Článek 24 uvedené směrnice zní:

„1.   S výhradou zvláštních ustanovení výslovně uvedených ve Smlouvě a v sekundárních právních předpisech požívají všichni občané Unie, kteří pobývají na základě této směrnice na území hostitelského členského státu, v oblasti působnosti Smlouvy stejného zacházení jako státní příslušníci tohoto členského státu. Právo na rovné zacházení se vztahuje i na rodinné příslušníky, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu a mají právo pobytu nebo trvalého pobytu.

2.   Odchylně od odstavce 1 není hostitelský členský stát povinen přiznat […] před nabytím práva trvalého pobytu vyživovací podporu při studiu, včetně odborné přípravy, jíž se rozumí stipendia nebo půjčky na studium osobám jiným než zaměstnaným osobám, osobám samostatně výdělečně činným, osobám ponechávajícím si takové postavení a jejich rodinným příslušníkům.“

Vnitrostátní právo

12.

WSF definuje osoby, které mohou získat finanční prostředky na studium v Nizozemsku a v zahraničí. Finanční podpora na studium v zahraničí se nazývá „meeneembare studie financiering“ (dále jen „MNSF“) tedy „přenosné“ financování studia.

13.

Pokud jde o vysokoškolské vzdělávání v Nizozemsku, může být financování studia poskytnuto každému studentovi ve věku od 18 do 29 let, který studuje ve vymezeném nebo schváleném vzdělávacím zařízení a splňuje podmínku státní příslušnosti ( 7 ). Článek 2 odst. 2 zákona definuje podmínku státní příslušnosti. Tuto podmínku splňují: i) nizozemští státní příslušníci, ii) státní příslušníci jiných států, kteří jsou pro účely podpory na studium postaveni na roveň nizozemským státním příslušníkům na základě smlouvy nebo rozhodnutí mezinárodní organizace, a iii) státní příslušníci jiných států, kteří žijí v Nizozemsku a náležejí do kategorie osob určené obecným správním opatřením, jež jsou pro účely financování studia postaveny na roveň nizozemským státním příslušníkům.

14.

Druhá kategorie zahrnuje občany Unie, kteří v Nizozemsku vykonávají hospodářskou činnost a jejich rodinné příslušníky. Nemusí mít bydliště v Nizozemsku, aby měli nárok na tento typ financování. V důsledku toho se vztahuje rovněž na přeshraniční pracovníky a jejich rodinné příslušníky. Třetí kategorie zahrnuje unijní občany, kteří v Nizozemsku nevykonávají hospodářskou činnost. Mají právo požádat o financování po uplynutí pěti let legálního pobytu v Nizozemsku.

15.

K získání financování vysokoškolského vzdělávání mimo Nizozemsko musí studenti splňovat podmínky pro získání financování na vysokoškolské studium v Nizozemsku a navíc musí podle čl. 2 odst. 14 bod 2 písm. c) WSF legálně pobývat v Nizozemsku nejméně po dobu tří z posledních šesti let předcházejících zápisu do vzdělávacího zařízení v zahraničí. Tento požadavek se uplatní bez ohledu na státní příslušnost studenta.

16.

Splňují-li studenti příslušné podmínky, mohou požádat postupně o financování studia v Nizozemsku a poté o MNSF na studium v zahraničí.

17.

Do 1. ledna 2014 se pravidlo tří ze šesti let nevztahuje na studenty, kteří – bez ohledu na svou státní příslušnost – studují vysokou školu v „příhraničních oblastech“ Nizozemska (v Belgii jsou to Flandry a region Brusel – hlavní město, v Německu Severní Porýní-Vestfálsko, Dolní Sasko a Brémy).

18.

MNSF se skládá ze čtyř složek: i) základní stipendium, kterým je paušální částka vyplácená měsíčně stanovená podle toho, zda student žije doma či nezávisle, spolu s příspěvkem na cestovní výdaje a dalším příspěvkem, pokud má student partnera nebo je svobodným rodičem; ii) doplňkové stipendium založené na výdělku a příspěvcích rodičů studenta, které se poskytuje do stanovené výše; iii) základní půjčka, pokud je o ni požádáno, podléhající maximální výši, a iv) půjčka na úhradu poplatků, pokud je o ni požádáno, v zásadě omezená výší maximálního poplatku, které mohou nizozemská vzdělávací zařízení vybírat za srovnatelné studium.

19.

Základní stipendium, doplňkové stipendium (s výjimkou stipendia na první rok studia) a příspěvek na cestovní výdaje jsou poskytovány ve formě půjček. Stávají se darem, je-li studium dokončeno do 10 let od jeho zahájení.

20.

Maximální částka podpory z MNSF činí, bez příspěvku na cestovní výdaje a dalších příspěvků, 739,15 až 929,69 eur měsíčně, v závislosti na tom, zda student žije doma či nezávisle. Stejná maximální částka se vztahuje na finanční prostředky na studium v Nizozemsku.

Řízení

21.

V návaznosti na obvyklý postup před zahájením soudního řízení Komise žádá Soudní dvůr, aby určil, že se Nizozemské království tím, že požaduje, aby migrující pracovníci, včetně přeshraničních pracovníků a jejich závislých rodinných příslušníků, splňovali požadavek bydliště (tedy pravidlo tří ze šesti let), pro účely získání nároku na financování studia v zahraničí v rámci WSF, dopustilo nepřímé diskriminace migrujících pracovníků a nesplnilo své povinnosti vyplývající z článku 45 SFEU a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 a uložil Nizozemskému království náhradu nákladů řízení.

22.

Nizozemská vláda navrhuje, aby Soudní dvůr žalobu zamítl a uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

23.

Belgická, dánská, německá a švédská vláda vstoupily do řízení jako vedlejší účastníce řízení na podporu návrhových žádání Nizozemska.

24.

Hlavní účastnící řízení a všichni vedlejší účastníce řízení přednesli ústní vyjádření na jednání konaném dne 10. listopadu 2011.

Posouzení

Úvodní poznámky

25.

Komise v průběhu řízení omezila svůj návrh na článek 45 SFEU a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68. Tvrdí, že existuje nepřímá diskriminace migrujících pracovníků pracujících v Nizozemsku a jejich závislých rodinných příslušníků, pokud jde o MNSF. Její žalobní důvod se netýká článku 24 směrnice 2004/38, článku 21 SFEU ani jiného ustanovení unijního práva upravujícího práva týkající se občanství.

26.

Článek 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 je zvláštním výrazem pravidla rovného zacházení zakotveného v článku 45 SFEU ve specifické oblasti poskytování sociálních výhod a musí být vykládán stejně jako toto ustanovení ( 8 ). V důsledku toho, je-li opatření upravující přístup k sociálním výhodám v rozporu s čl. 7 odst. 2, protože zachází s migrujícími pracovníky méně příznivě než s vnitrostátními pracovníky, je rovněž neslučitelné s článkem 45 SFEU. Opatření však může porušovat článek 45 SFEU, i když je slučitelné s čl. 7 odst. 2 ( 9 ). Proto se budu nejprve zabývat požadavkem bydliště ve světle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68. Je-li tento požadavek v rozporu s čl. 7 odst. 2, je rovněž zakázán článkem 45 SFEU.

27.

Nizozemsko, podporované vedlejšími účastnicemi řízení, tvrdí, že čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 není použitelný. Podpůrně tvrdí, že požadavek bydliště není vůči migrujícím pracovníkům nepřímo diskriminační.

28.

Nizozemsko a vedlejší účastníci řízení v každém případě tvrdí, že požadavek bydliště je odůvodněn ze dvou důvodů. Zaprvé, požadavek slouží k identifikaci zamýšlené cílové skupiny studentů, konkrétně těch, kteří by bez MNSF studovali v Nizozemsku a kteří se, pokud budou studovat v zahraničí, do Nizozemska vrátí. Zadruhé, požadavek bydliště chrání systém před tím, aby se stal nepřiměřenou finanční zátěží, která by mohla mít důsledky pro celkovou úroveň poskytovaného financování. Soudní dvůr ve svém rozsudku Bidar rozhodl, že tento cíl je legitimní a v tomto bodě byl rozsudek potvrzen rozsudkem Förster ( 10 ).

Porušuje požadavek bydliště v zásadě čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68?

Adresáti rovného zacházení podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68

29.

Nizozemsko tvrdí, že čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 se v zásadě nepoužije na závislé rodinné příslušníky migrujících pracovníků, a to bez ohledu na místo jejich bydliště. Nizozemská vláda uznává výjimku z této zásady v případě přímé diskriminace dětí migrujících pracovníků. Na tyto osoby se však obecně vztahuje článek 12 nařízení č. 1612/68, a nikoliv čl. 7 odst. 2. Článek 12 je totiž specifickým vyjádřením povinnosti rovného zacházení, která se vztahuje na děti a na přístup k obecnému, učňovskému a odbornému vzdělávání. Kdyby byl čl. 7 odst. 2 vykládán tak, že se vztahuje na děti migrujících pracovníků, existovalo by riziko, že požadavek bydliště v článku 12 bude zbaven svého smyslu.

30.

Komise tvrdí, že judikatura Soudního dvora potvrzuje, že čl. 7 odst. 2 se vztahuje na všechny závislé rodinné příslušníky migrujícího pracovníka.

31.

V tomto ohledu s Komisí souhlasím.

32.

Přímými adresáty rovného zacházení zaručeného čl. 7 odst. 2 uvedeného nařízení jsou státní příslušníci členského státu, kteří pracují v jiném členském státě. Přeshraniční pracovníci, kteří mají, per definitionem, bydliště mimo hostitelský členský stát, patří do této kategorie ( 11 ). Pracovníci tak nemusí mít bydliště tam, kde pracují, aby měli nárok na ochranu podle čl. 7 odst. 2, a toto ustanovení nečiní nárok na rovné zacházení závislým na tom, kde je sociální výhoda skutečně využívána.

33.

Závislí rodinní příslušníci migrujícího pracovníka jsou nepřímými adresáty povinnosti rovného zacházení stanovené v čl. 7 odst. 2, protože jejich diskriminace ve vztahu k sociální výhodě rovněž diskriminuje migrujícího pracovníka, který pak musí podporovat své rodinné příslušníky. Soudní dvůr již objasnil, že tato skupina nepřímých adresátů zahrnuje závislé rodinné příslušníky migrujícího pracovníka v sestupné a vzestupné linii a jeho manželku nebo manžela ( 12 ). K tomu, aby se na ně vztahovala ochrana podle čl. 7 odst. 2, proto nemusí mít bydliště v členském státě, ve kterém je migrující pracovník zaměstnán ( 13 ).

34.

Pojem „sociální výhody“ v čl. 7 odst. 2 zahrnuje financování vysokoškolského vzdělání migrujícího pracovníka nebo jeho rodinných příslušníků, kteří jsou na něm závislí ( 14 ). V projednávané věci je možné, že závislé děti migrujícího pracovníka, který pracuje v Nizozemsku, budou chtít požádat o MNSF právě na studium kdekoliv mimo Nizozemsko.

35.

Nizozemsko se do značné míry opírá o skutečnost, že věci, ve kterých Soudní dvůr rozhodl, že se čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 použije na děti migrujících pracovníků, se všechny týkaly případů přímé diskriminace. Na rozdíl od Nizozemska nepovažují za logický výklad, který činí osobní působnost povinnosti rovného zacházení závislou na typu dotčené diskriminace. Mám tudíž za to, že skutečnost, zda je údajná diskriminace přímá či nepřímá, nemá žádný význam.

36.

Článek 12 nařízení č. 1612/68 přiznává dětem migrujících pracovníků vlastní oddělené a samostatné nároky.

37.

Podle tohoto ustanovení musí hostitelský členský stát dětem migrujících pracovníků umožnit přístup k obecnému, učňovskému a odbornému vzdělání. Článek 12 se vztahuje rovněž na děti, které studují mimo hostitelský členský stát ( 15 ).

38.

Článek 12 se vztahuje právě na „[d]ěti státního příslušníka členského státu, který je nebo byl zaměstnán na území jiného členského státu“, jež „mají bydliště na jeho území“. Soudní dvůr rozhodl, že článek 12 přiznává dětem, které se usadily v členském státě v době, kdy jejich rodič v takovém členském státě využíval práva pobytu, samostatné právo pobytu k tomu, aby v tomto členském státě pokračovali v obecné školní docházce ( 16 ). Dítě má takové právo bez ohledu na skutečnost, zda si rodič v hostitelském členském státě zachoval status migrujícího pracovníka ( 17 ).

39.

Dítě navíc nemusí prokazovat závislost na migrujícím pracovníkovi, aby se mohlo opírat o článek 12 nařízení č. 1612/68. Pokud již rodič není migrujícím pracovníkem, na kterého se vztahuje rovné zacházení podle čl. 7 odst. 2, nebo který dítěti poskytuje obživu, může se dítě přesto na základě vlastního práva domáhat přístupu k typům sociálních výhod definovaných v článku 12 za stejných podmínek jako státní příslušníci, a to za předpokladu, že má bydliště v hostitelském členském státě ( 18 ).

40.

Na rozdíl od Nizozemska se nedomnívám, že pouhá skutečnost, že se článek 12 výslovně vztahuje na určitou, omezenou skupinu rodinných příslušníků, kteří jsou jeho přímými adresáty, postačuje ke konstatování, že osobní působnost čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 musí být vykládána v tom smyslu, že tuto skupinu jako nepřímé adresáty vylučuje. Nizozemsko se na podporu svého postoje opírá o řadu případů. Žádný z nich však neřeší otázku, zda čl. 7 odst. 2 chrání závislé rodinné příslušníky migrujícího pracovníka, kteří usilují o finanční podporu na vysokoškolské vzdělání.

41.

V rozsudku Brown byla žalobci v původním řízení upřena ochrana podle čl. 7 odst. 2, protože získal status migrujícího pracovníka pouze na základě přijetí ke studiu v hostitelském členském státě ( 19 ). Nemohl se domáhat ochrany podle článku 12 (podle mého názoru ani jako nepřímý adresát podle čl. 7 odst. 2), protože ani jeden z jeho rodičů neměl po jeho narození status migrujícího pracovníka ( 20 ). Rozsudky Lair a Matteuci se naproti tomu týkaly použití čl. 7 odst. 2 na žalobkyně, které samy byly migrujícími pracovnicemi ( 21 ).

42.

Soudní dvůr v rozsudku Casagrande vykládal článek 12 nařízení č. 1612/68 v rámci sporu, který se týkal dítěte migrujícího pracovníka, které mělo bydliště v místě, kde byl rodič zaměstnán, a rozhodl, že se ustanovení rovněž vztahuje na obecná opatření určená k usnadnění školní docházky ( 22 ). Rozsudek ve věci di Leo ( 23 ) se obdobně týkal použití článku 12 na dítě migrujícího pracovníka, které opustil hostitelský členský stát za účelem studia v zahraničí.

43.

Dospěla jsem k závěru, že na závislé rodinné příslušníky migrujícího pracovníka včetně dětí se vztahuje právo migrujícího pracovníka na rovné zacházení na základě čl. 7 odst. 2. Tento závěr se uplatní bez ohledu na to, kde mají závislí rodinní příslušníci nebo migrující pracovník bydliště a zda je údajná diskriminace přímá či nepřímá.

Existuje objektivní rozdíl mezi pracovníky s bydlištěm v Nizozemsku a pracovníky s bydlištěm v zahraničí?

44.

Komise tvrdí, že s migrujícími pracovníky (včetně přeshraničních pracovníků), kteří pracují v Nizozemsku, a s jejich závislými rodinnými příslušníky, je zacházeno méně příznivě než s nizozemskými pracovníky a jejich závislými rodinnými příslušníky.

45.

Nizozemsko tvrdí, že existuje objektivní rozdíl mezi pracovníky s bydlištěm v Nizozemsku a pracovníky s bydlištěm mimo Nizozemsko, protože posledně uvedení nepotřebují pro studium v zahraničí pobídky. Z tohoto argumentu vyplývá, že migrující pracovníci, kteří pracují v Nizozemsku a mají bydliště v jiném členském státu, nejsou ve srovnatelném postavení s nizozemskými pracovníky (koneckonců ani s migrujícími pracovníky), kteří bydlí a pracují v Nizozemsku.

46.

S Nizozemskem nesouhlasím.

47.

Diskriminace podle čl. 7 odst. 2 existuje tehdy, když je s migrujícími pracovníky zacházeno méně příznivě než s tuzemskými pracovníky ve srovnatelném postavení. K rozhodnutí, zda tomu tak je, je třeba určit, komu svědčí rovné zacházení a v souvislosti se kterou konkrétní výhodou. V tomto ohledu je skutečností, kterou je třeba vzít v úvahu pro posouzení, zda existuje objektivní rozdíl mezi relevantními kategoriemi osob, předmět právní úpravy vedoucí k rozdílnému zacházení ( 24 ). Dodávám, že podle mého názoru musí údajný objektivní rozdíl obecně odrážet jiné právní nebo faktické rozlišování, než je to, které vyplývá ze samotné sporné dotčené právní úpravy.

48.

V projednávané věci je finanční podpora poskytována na financování studia kdekoliv mimo Nizozemsko. V rámci čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 migrujícím pracovníkům v Nizozemsku svědčí rovné zacházení.

49.

Lze bez větších obtíží akceptovat, že následující dvě kategorie zahrnují pracovníky, kteří se nacházejí v postavení, které je možné považovat za srovnatelné. Zaprvé, migrující pracovníci, kteří mají bydliště a pracují v Nizozemsku, jsou zjevně srovnatelní s nizozemskými státními příslušníky, kteří mají bydliště a pracují v Nizozemsku, a musí s nimi být zacházeno stejně. Zadruhé jsou migrující pracovníci, kteří pracují v Nizozemsku, avšak mají bydliště mimo Nizozemsko, zjevně srovnatelní s nizozemskými státními příslušníky, kteří pracují v Nizozemsku, avšak mají bydliště jinde, a je třeba, aby s nimi bylo zacházeno stejně.

50.

Nizozemsko používá skutečnost, že tyto dvě identifikovatelné kategorie existují, aby odůvodnilo, že tyto kategorie nelze srovnávat navzájem, a tvrdí tedy, že pracovníci s bydlištěm v Nizozemsku se objektivně liší od pracovníků, kteří mají bydliště mimo Nizozemsko. Do jisté míry je to samozřejmě pravda. Bydlet v Amsterodamu neznamená totéž, jako bydlet v Paříži. Jedná se však o relevantní rozdíl, který objektivně odůvodňuje rozdílné zacházení ( 25 ).

51.

Tento názor nezastávám.

52.

Nizozemsko (správně) uznává, že děti migrujících pracovníků, které chtějí studovat v Nizozemsku, musí mít přístup k finančním prostředkům na takové studium za zcela totožných podmínek jako nizozemští státní příslušníci, bez ohledu na to, zda tito migrující pracovníci (a děti, které jsou na nich závislé) mají bydliště v Nizozemsku či v zahraničí.

53.

Nizozemsko tím implicitně akceptovalo, že přinejmenším některé děti migrujících pracovníků mohou být – stejně jako děti nizozemských pracovníků – více nakloněny studiu v Nizozemsku (bez ohledu na to, zda tam mají bydliště) a že by měly mít přístup k finančním prostředkům na toto studium. Domnívám se ale, že nezbytným logickým důsledkem toho je, že Nizozemsko již nemůže legitimně tvrdit, že místo bydliště bude – takřka automaticky – určovat, kde bude migrující pracovník nebo jeho závislé děti studovat. Jestliže je tento závěr správný, pak není legitimní používat místo bydliště jako údajně „objektivní“ kritérium pro odlišné zacházení. Naopak, migrující pracovník zaměstnaný v Nizozemsku, který má však bydliště v jiném členském státě, může být správně srovnáván s nizozemským pracovníkem, který má bydliště a pracuje v Nizozemsku.

Je důsledkem požadavku bydliště nepřímá diskriminace?

54.

Z ustálené judikatury vyplývá, že v řízení pro nesplnění povinnosti musí Komise prokázat údajné porušení a předložit skutkové poznatky nezbytné k tomu, aby Soudní dvůr mohl ověřit toto nesplnění povinnosti. Přitom se Komise nesmí opírat o domněnky ( 26 ).

55.

V projednávané věci musí Komise prokázat, že s migrujícími pracovníky a nizozemskými pracovníky je zacházeno odlišně s účinky podobnými těm, které by vyplývaly z uplatnění podmínky státní příslušnosti.

56.

Komise tvrdí, že požadavek bydliště porušuje čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68, protože vnitrostátní pracovníci je vždy splní snáze než migrující pracovníci. Tvrdí, že z rozsudků Meeusen ( 27 ) a Mentis ( 28 ) vyplývá, že požadavek bydliště je per definitionem nepřímo diskriminační. V projednávané věci je požadavek bydliště nepřímo diskriminační v každém případě, jelikož nutně vylučuje přeshraniční pracovníky a jejich rodinné příslušníky. Nizozemsko se opírá o rozsudky Sotgiu a Kaba II a tvrdí, že požadavek pobytu není diskriminační za žádných okolností ( 29 ).

57.

Nesdílím ani jeden z výkladů judikatury Soudního dvora.

58.

V rozsudku Meeusen Soudní dvůr konstatoval, že „členský stát nemůže činit poskytnutí sociální výhody ve smyslu článku 7 […] závislým na podmínce, že příjemci mají má bydliště na jeho území“ ( 30 ). Rozsudek Meeusen se týkal požadavku bydliště, který byl přímo diskriminační, a tudíž zakázaný. Výrok Soudního dvora v rozsudku Meeusen byl naopak založen na rozsudku Mentis ( 31 ). V uvedené věci Soudní dvůr konstatoval, že dotyčný požadavek bydliště byl nepřímo diskriminační teprve poté, co přezkoumal, zda by takový požadavek byl snadněji splněn vnitrostátními pracovníky (a to, zda mohl být odůvodněn) ( 32 ). Ani jeden rozsudek tudíž neurčuje, že požadavek pobytu je vždy nepřímo diskriminační.

59.

Nicméně rozsudky Soudního dvora Sotgiu a Kaba II nepodporují ani opačný postoj, a sice že lze stanovit požadavek bydliště státním občanům a cizincům, kteří jsou ve srovnatelném postavení, aniž to povede k nepřímé diskriminaci. V rozsudku Sotgiu dotčení pracovníci náleželi do odlišných kategorií definovaných podle toho, zda měli povinnost se přestěhovat. Soudní dvůr tudíž rozhodl, že bydliště tvořilo objektivní kritérium pro různé zacházení s pracovníky v objektivně odlišných situacích. V rozsudku Kaba II manžel nebo manželka migrujícího pracovníka, který byl státním příslušníkem jiného členského státu než Spojeného království, a manžel nebo manželka, jež byli „přítomni a usazeni“ ve Spojeném království, nebyli považováni za srovnatelné z důvodu rozdílu zavedeného jiným ustanovením vnitrostátního práva, než je dotčené ustanovení ( 33 ).

60.

Souhlasím však s Komisí v tom, že požadavek bydliště nepřímo diskriminuje migrující pracovníky.

61.

Požadavek minulého, současného a budoucího bydliště (zejména tehdy, když stanoví, že bydliště musí existovat po určitou dobu) se svou podstatou bude dotýkat pracovníků – státních příslušníků členského státu méně než migrujících pracovníků, kteří jsou ve srovnatelné situaci. Tak je tomu proto, že taková podmínka vždy činí rozdíl mezi pracovníky, kteří se nemusí stěhovat proto, aby ji splnili, a mezi těmi, kteří se stěhovat musí. Prvně uvedenými zpravidla budou, ačkoliv možná ne vždy, státní příslušníci hostitelského členského státu.

62.

Pravidlo tří ze šesti let se týká minulého bydliště existujícího po určitou dobu. Domnívám se, že je pravděpodobnější, že takovou podmínku splní nizozemští pracovníci než migrující pracovníci s bydlištěm v Nizozemsku.

63.

Je představitelné, že takový požadavek pobytu nediskriminuje každého přeshraničního pracovníka ( 34 ). Je však pravděpodobné, že značné množství přeshraničních pracovníků a jejich závislých rodinných příslušníků je vyloučeno z MNSF, protože rodina bydlí společně v příhraniční oblasti, a tudíž mimo Nizozemsko.

64.

Dospěla jsem proto k závěru, že požadavek pobytu představuje nepřímou diskriminaci, která je čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 v zásadě zakázána.

Je požadavek bydliště přesto odůvodněný?

65.

Představuje-li požadavek pobytu nepřímou diskriminaci, která je zakázána čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68, musí Soudní dvůr určit, zda přesto není odůvodněná. Nizozemsko za tímto účelem musí prokázat, že požadavek pobytu i) sleduje legitimní cíl, který je odůvodněn naléhavými důvody obecného zájmu, ii) je vhodný pro dosažení sledovaného legitimního cíle (vhodnost), a iii) nejde nad rámec toho, co je k dosažení sledovaného cíle nezbytné (proporcionalita) ( 35 ).

66.

Nizozemsko tvrdí, že požadavek pobytu je odůvodněný, jelikož je vhodný a nejde nad rámec toho, co je nezbytné (i) k zabránění nepřiměřené finanční zátěži vyplývající ze zpřístupnění MNSF všem studentům (hospodářský cíl) a zároveň (ii) k zajištění toho, aby MNSF byla dostupná pouze studentům, kteří by bez tohoto financování studovali vysokou školu v Nizozemsku a budou-li studovat v zahraničí, pravděpodobně se vrátí (sociální cíl).

67.

Před tím, než se budu zabývat odůvodněním požadavku bydliště z hlediska obou cílů, vyjádřím se k zásadám upravujícím důkazní břemeno a požadavky na dokazování. Učiním tak proto, že žádný z účastníků řízení nepoužil tyto zásady správně.

68.

Soudní dvůr rozhodl, že žalovaný členský stát musí poskytnout „důvody, které mohou být uplatňovány členským státem pro odůvodnění“ a „analýz[u] vhodnosti a [proporcionality] omezujícího opatření přijatého tímto členským státem, jakož i přesných informací podpírajících jeho argumentaci“ ( 36 ). Tento členský stát tak nese břemeno důkazu o tom, že opatření je prima facie vhodné a nejde nad rámec toho, co je nezbytné k dosažení jeho cíle (cílů).

69.

Avšak důkazní břemeno žalovaného členského státu k prokázání proporcionality „nemůže sahat až tak daleko, že by vyžadovalo, aby tento členský stát pozitivně prokázal, že žádné jiné představitelné opatření neumožňuje dosáhnout uvedeného cíle za týchž podmínek“ ( 37 ). Jinými slovy po členském státu nelze požadovat, aby předložil důkaz neexistence.

70.

Prokáže-li členský stát, že napadené opatření je prima facie přiměřené, pak přísluší Komisi, aby vyvrátila analýzu členského státu tím, že navrhne jiná, méně omezující opatření. Komise se však nemůže omezit na navrhnutí alternativního opatření. Musí rovněž vysvětlit, proč a jak je takové opatření vhodné k dosažení uvedeného cíle či cílů, a především proč je méně omezující než napadené opatření. Bez takového vysvětlení členský stát nemůže vědět, nač se má jeho obrana zaměřit.

Je požadavek bydliště odůvodněn na základě hospodářského cíle?

– Je hospodářský cíl legitimním cílem, který je odůvodněn naléhavými důvody obecného zájmu?

71.

Nizozemsko tvrdí, že požadavek bydliště je odůvodněný, protože má za cíl zajistit, aby MNSF nepředstavovala nepřiměřenou zátěž pro společnost. Soudní dvůr v rozsudcích Bidar a Förster připustil, že členské státy mohou legitimně přihlížet k finančním důsledkům politik a mohou tudíž požadovat určitý stupeň integrace před tím, než poskytnou financování studia ( 38 ). Nizozemsko odhaduje, že zrušení požadavku bydliště by vedlo k dodatečné finanční zátěži v přibližné výši 175 milionů eur ročně na poskytování MNSF především dětem migrujících pracovníků a nizozemských státních příslušníků, kteří buď žijí mimo Nizozemsko, nebo v Nizozemsku v posledních šesti letech žili po dobu kratší než tři roky.

72.

Komise tvrdí, že odůvodnění v rozsudcích Bidar a Förster se nevztahuje na migrující pracovníky, jelikož unijní právo zachází s občany Unie, kteří vykonávají hospodářskou činnost jinak, než s občany Unie, kteří hospodářskou činnost nevykonávají. Článek 24 odst. 2 směrnice 2004/38 tento rozdíl potvrzuje. I kdyby Nizozemsko mohlo požadovat spojitost určité intenzity, samotný status migrujícího pracovníka podle ní prokazuje dostatečně úzkou vazbu s Nizozemskem, a Soudní dvůr v rozsudku Bidar uznal, že za takových okolností nelze stanovit žádný požadavek bydliště ( 39 ). Pouhé ohledy na rozpočtové důsledky navíc nelze kvalifikovat jako naléhavé důvody týkající se obecného zájmu.

73.

V tomto ohledu s Komisí souhlasím.

74.

Soudní dvůr je žádán, aby použil odůvodnění rozsudků Bidar a Förster, pokud jde o občany Unie nevykonávající hospodářskou činnost, na migrující pracovníky. První otázkou však je, jak přesně Soudní dvůr rozhodl v rozsudcích Bidar a Förster.

75.

V rozsudku Bidar chtělo Spojené království odůvodnit požadavek tří let potřebou zajistit, aby (i) příspěvky odvedené prostřednictvím zdanění byly dostatečné k tomu, aby odůvodnily poskytnutí financování, a aby (ii) existovala skutečná vazba mezi studentem žádajícím o poskytnutí financování a trhem práce hostitelského členského státu ( 40 ). Obava v podstatě spočívala v tom, že studenti z celé Evropské unie by mohli přijet do Spojeného království a okamžitě tam požádat o finanční prostředky na studium.

76.

Soudní dvůr v odpovědi na první část argumentu Spojeného království uznal, že „každý členský stát může dbát na to, aby se poskytování podpor k pokrytí životních nákladů studentů pocházejících z jiných členských států nestalo nepřiměřenou zátěží, která by mohla mít důsledky na celkovou úroveň podpory, která může být tímto státem poskytnuta“ ( 41 ). V důsledku toho je legitimní udělovat takovou podporu „pouze studentům, kteří prokázali určitý stupeň integrace do společnosti tohoto státu“ ( 42 ).

77.

Soudní dvůr druhou část argumentu Spojeného království neuznal. Členský stát nemůže podřizovat poskytnutí financování studia vazbě mezi studentem a trhem práce. Soudní dvůr v podstatě konstatoval, že nepřímo diskriminační požadavek pobytu nemůže být odůvodněn potřebou financovat studium pouze studentům, kteří již v hostitelském členském státě pracovali, nebo tam budou pracovat po ukončení svého studia. Soudní dvůr také konstatoval, že vzdělávání nutně nepředurčuje studenta k určitému zeměpisného pracovního trhu ( 43 ). Na rozdíl od Komise nevykládám tuto část rozsudku Bidar tak, že Soudní dvůr vyloučil každý požadavek na to, aby migrující pracovníci prokázali určitý stupeň vazby s hostitelským členským státem. Soudní dvůr se tímto bodem zkrátka nezabýval. Odmítl však argument, podle kterého by spojování místa studia a místa zaměstnání bylo cílem, který může odůvodnit nepřímou diskriminaci.

78.

Soudní dvůr dále uznal, že předchozí bydliště existující po určitou dobu může prokázat nezbytný stupeň vazby ( 44 ). Omezení skupiny příjemců prostřednictvím kritéria vyjadřujícího míru blízkosti k financujícímu členskému státu, například bydliště v minulosti, tak je vhodným opatřením k zajištění toho, že se poskytování podpory studentům z jiných členských států nestane nepřiměřenou zátěží, která by mohla mít důsledky pro celkovou úroveň pomoci, která může být tímto státem poskytnuta.

79.

Nizozemsko patrně vykládá rozsudek Förster tak, že potvrzuje závěry rozsudku Bidar.

80.

Takový výklad rozsudku Förster mne však nepřesvědčuje.

81.

Soudní dvůr v rozsudku Förster nejprve uvedl, že podle rozsudku Bidar je legitimní, aby členský stát zajistil, že se sociální výhoda nestane nepřiměřenou zátěží, která by mohla mít důsledky pro celkovou úroveň podpory ( 45 ). To je legitimní cíl skutečně uznaný rozsudkem Bidar ( 46 ).

82.

Soudní dvůr dále uvedl, že – rovněž podle rozsudku Bidar – je legitimní poskytnout podporu na pokrytí životních nákladů pouze studentům, kteří prokáží určitou úroveň integrace do společnosti členského státu ( 47 ). Soudní dvůr odkázal na tu část rozsudku Bidar, v níž dospěl k závěru, že student může být považován za osobu vykazující určitou míru integrace do hostitelského členského státu, pokud v něm po určitou dobu bydlel ( 48 ).

83.

Soudní dvůr následně tuto argumentaci vztáhnul na okolnosti ve věci Förster. Soudní dvůr musel rozhodnout, zda nepřímo diskriminační požadavek bydliště v délce pěti let může být „odůvodněn účelem sledovaným hostitelským členským státem, aby se ujistil o určitém stupni integrace na svém území v případě studentů, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států ( 49 )“. Soudní dvůr tudíž ve věci Förster zkoumal proporcionalitu požadavku bydliště ve světle cíle zajištění integrace studentů, a nikoliv cíle zabránění kolapsu stávajícího systému z důvodu jeho finančních nákladů ( 50 ).

84.

Soudní dvůr však tento cíl ve věci Bidar neuznal. V uvedeném rozsudku byl důkaz stupně integrace považován za prostředek k tomu, jak zamezit nepřiměřené finanční zátěži.

85.

Bylo by nešťastné, kdyby měl povrchní výklad rozsudku Förster vést k záměně prostředku a cíle. Existuje riziko, že rozsudek Förster může být vykládán tak, že naznačuje, že členské státy mohou stanovit požadavek bydliště bez ohledu na skutečnost, zda je jeho účelem zajistit, aby zpřístupnění sociální výhody negativně neovlivňovalo stabilitu jeho veřejných financí nebo sledování jiného naléhavého důvodu veřejného zájmu. Členské státy na tomto základě mohou usilovat o odůvodnění méně příznivého zacházení s občany Unie (kteří vykonávají hospodářskou činnost i s těmi, kteří ji nevykonávají) v rámci sociální politiky (integrace) použitím takových přístupových kritérií, jako jsou délka pobytu, manželský a rodinný stav, jazyk, diplomy, zaměstnání a podobně, aniž kdy vysvětlily, proč má být dostupnost sociální dávky tímto způsobem omezena.

86.

Na základě uvedeného výkladu rozsudků Bidar a Förster se nyní zaměřím na zkoumání otázky, zda zamezení nepřiměřené finanční zátěži, která může mít důsledky pro celkovou úroveň financování studia, je cílem, který může být přenesen z kontextu občanů Unie, kteří nevykonávají hospodářskou činnost, jejž lze uplatnit k odůvodnění nepřímé diskriminace migrujících pracovníků.

87.

Domnívám se, že to není možné.

88.

Uznávám, že finanční zátěž, která je spojena s širokým zpřístupněním sociální výhody, může ohrozit její existenci a celkovou úroveň ( 51 ). Za takových okolností jsou obavy týkající se rozpočtových důsledků vnitřně spojeny s existencí a cílem samotné sociální výhody, a nelze je tudíž zcela ignorovat. Členské státy by se jinak mohly zcela zříci poskytování určitých forem sociálních výhod k újmě obecného zájmu.

89.

Jsem však toho názoru, že Nizozemsko se nemůže dovolávat rozpočtových hledisek k odůvodnění diskriminačního zacházení s migrujícími pracovníky a jejich závislými rodinnými příslušníky. Veškeré podmínky, které se pojí k MNSF s cílem udržet výdaje v přijatelných mezích, musí zatěžovat migrující pracovníky stejně jako pracovníky nizozemské.

90.

Migrující pracovníci a jejich rodiny mohou svobodně odejít do jiného členského státu, jelikož „mobilita pracovníků uvnitř [Unie] musí být jedním z prostředků, které pracovníkům zajišťují možnost zlepšení pracovních a životních podmínek a usnadnění jejich společenského postavení, a současně přispívat k uspokojování potřeb hospodářství členských států“ ( 52 ). Členské státy tak musí eliminovat veškeré překážky výkonu svobody pohybu a souvisejících práv migrujících pracovníků, včetně těch, které se dotýkají „práva pracovníka [na to], aby jej doprovázela jeho rodina, a podmínek začlenění této rodiny do prostředí hostitelské země“ ( 53 ).

91.

Pokud členský stát podle mého názoru poskytuje sociální výhodu vlastním pracovníkům – nezávisle na tom, zda je její poskytnutí vázáno na příspěvky určité osoby, či nikoliv – musí ji za stejných podmínek poskytnout migrujícím pracovníkům. Jakékoliv omezení stanovené z důvodu ochrany finanční integrity se za stejných podmínek musí vztahovat na vnitrostátní i migrující pracovníky ( 54 ).

92.

Je pravda, že Soudní dvůr připustil, že cíl zamezení nepřiměřené finanční zátěži, která může mít důsledky pro celkovou úroveň poskytované sociální podpory, může odůvodnit diskriminaci občanů Unie, kteří nevykonávají hospodářskou činnost. Soudní dvůr tak podle mého názoru rozhodl proto, že za současného stavu práva dosud není všem občanům Unie zajištěno rovné zacházení, pokud jde o sociální výhody.

93.

Před zavedením občanství Unie řada směrnic stanovila, že státní příslušníci členských států, kteří nevyužívali hospodářského práva na volný pohyb, měli právo pohybovat se a pobývat v jiném členském státě za podmínky, že mají pro sebe i pro své rodinné příslušníky uzavřeno nemocenské pojištění vůči všem rizikům v hostitelském členském státě a mají „dostatečné finanční prostředky, aby se během svého pobytu nestali zátěží pro sociální pomoc hostitelského členského státu“ ( 55 ). Tato podmínka byla stanovena proto, aby se tito státní příslušníci „nestali zátěží pro sociální pomoc hostitelského členského státu“ ( 56 ). Konkrétně směrnice 93/96 omezila právo studentů pobývat v jiném členském státu a nezavedla žádný nárok na vyplácení podpor na životní náklady poskytované hostitelským členským státem ( 57 ).

94.

Tito státní příslušníci se bez ohledu na svou činnost stali občany Unie ( 58 ) v návaznosti na vstup Maastrichtské smlouvy v platnost. Na základě tohoto statusu mají právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států s omezeními stanovenými unijním právem. Soudní dvůr rozhodl, že hostitelský členský stát musí projevit určitou míru finanční solidarity se studenty, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států a uplatnili své právo volně se pohybovat a pobývat v hostitelském členském státu ( 59 ).

95.

Směrnice 2004/38 konsolidovala značnou část starších právních předpisů a judikatury. Zachovává rozdíl mezi občany Unie, kteří využili právo volného pohybu z hospodářských důvodů, a jinými občany Unie a výslovně zachovává právo členských států diskriminovat posledně uvedené po určitou dobu. Článek 24 odst. 2 směrnice 2004/38 tak stanoví, že dokud studenti nezískají trvalý pobyt v členském státě, kde studují, hostitelský členský stát není povinen, „odchylně od“ povinnosti zacházet stejně se státními příslušníky a ostatními občany Unie, přiznat jim vyživovací podporu při studiu ve formě stipendií nebo půjček. Ačkoliv skutkové okolnosti, které vedly k vydání rozsudku Bidar přecházely přijetí směrnice 2004/38, odůvodnění v uvedené věci odráží svobodu členského státu stanovit za takových okolností odlišné zacházení. Odchylka se nicméně nevztahuje na „zaměstnan[é] osob[y], osob[y] samostatně výdělečně činn[é], osob[y] ponechávající[…] si takové postavení a jejich rodinn[é] příslušník[y]“. Tyto osoby jsou naproti tomu chráněny obecným pravidlem rovného zacházení.

96.

Konstatuji proto, že hospodářský cíl nelze považovat za legitimní cíl, který je odůvodněn naléhavými důvody obecného zájmu. Z toho vyplývá, že pokud nebude přijat sociální cíl, nemůže argumentace Nizozemska obstát.

97.

Avšak pro případ, že se Soudní dvůr nepřikloní k mému závěru ohledně hospodářského cíle, budu stručně zkoumat vhodnost požadavku bydliště ve vztahu k uvedenému cíli a jeho proporcionalitu.

– Je požadavek bydliště vhodný k dosažení hospodářského cíle?

98.

Nizozemsko tvrdí, že požadavek bydliště je vhodným prostředkem k zajištění toho, aby MNSF nevytvářelo nepřiměřenou a neodůvodněnou finanční zátěž. Nizozemsko předložilo studii, o níž tvrdí, že prokazuje, že odstranění tohoto požadavku povede k dodatečné zátěži ve výši přibližně 175 milionů eur ročně.

99.

Komise lakonicky uvádí, že má „pochybnosti“ ohledně názoru Nizozemska na vhodnost tohoto opatření.

100.

I když Komise nevynakládá přesvědčivé úsilí k tomu, aby vyvrátila argument a důkazy Nizozemska, přísluší Nizozemsku, aby přesvědčivě prokázalo, že neposkytnutí podpory studentům, kteří žili v Nizozemsku po dobu kratší než tři roky ze šesti, souvisí s nepřiměřenou finanční zátěží, kterou údajně odvrací. To neznamená, že je nutné prokázat, že požadavek bydliště je nejvhodnějším opatřením k dosažení uvedeného cíle ( 60 ).

101.

Argument Nizozemska uznávám.

102.

Požadavek bydliště nutně vylučuje skupinu potenciálních žadatelů, čímž omezuje náklady na MNSF. Nizozemsko patrně zastává názor, že dodatečná zátěž ve výši 175 milionů eur ročně by narušila současný stav režimu MNSF.

103.

Neshledávám žádný důvod k tomu, abych tento názor zpochybňovala. Koneckonců, všechny členské státy mohou svobodně rozhodnout, od jaké výše se určitá úroveň podpory na studium stává nepřiměřenou finanční zátěží s důsledky pro celkovou úroveň financování poskytovaného v rámci dotyčného režimu. Přísluší členským státům, nikoliv Soudnímu dvoru, aby určily, kde se tento práh nachází.

104.

Vzhledem k tomu, že Komise nevynaložila žádné úsilí k tomu, aby vyvrátila postoj Nizozemska, dospěla jsem k závěru, že Nizozemsko prokázalo, že požadavek bydliště je vhodný.

– Je požadavek bydliště přiměřený ve vztahu k hospodářskému cíli?

105.

Argumenty účastníků řízení týkající se proporcionality se vyjasnily při jednání, které se konalo z podnětu Soudního dvora.

106.

Účastníci řízení se v zásadě neshodují ohledně otázky, zda je přiměřené požadovat po migrujících pracovnících, kteří si již k Nizozemsku vytvořili vazbu prostřednictvím svého zaměstnání v tomto členském státu, aby rovněž splňovali pravidlo tří ze šesti let.

107.

Komise tvrdí, že status migrujícího pracovníka sám o sobě postačuje k prokázání požadovaného stupně integrace a že Nizozemsko nemůže stanovit dodatečný požadavek bydliště. Jako alternativní opatření navrhuje koordinaci s jinými členskými státy. Nizozemsko tvrdí, že status migrujícího pracovníka nepostačuje a že neexistují žádná alternativní opatření. Při rozhodování o stanovení požadavku bydliště Nizozemsko rovněž vzalo v úvahu, že mohou být dostupné alternativní zdroje financování a typy finanční podpory, že jiné členské státy činí financování podobné MNSF závislým na minulém bydlišti a že požadavek bydliště brání některým rizikům podvodu.

108.

Nejsem přesvědčena o tom, že požadavek bydliště je přiměřený.

109.

Na rozdíl od Nizozemska se domnívám, že skutečnost, že Soudní dvůr připustil, že požadavek pěti let byl ve věci Förster přiměřený, neznamená, že pravidlo tří ze šesti let je v projednávané věci přiměřené. Ve věci Förster se Soudní dvůr opíral o znění čl. 16 odst. 1 a čl. 24 odst. 2 směrnice 2004/38, aby rozhodl, že členský stát nebyl povinen poskytovat podporu na pokrytí životních nákladů na studium občanů Unie, kteří nevykonávají hospodářskou činnost, již v tomto členském státě neměli legální pobyt po nepřetržitou dobu pěti let ( 61 ). Na rozdíl od generálního advokáta ( 62 ) Soudní dvůr patrně nebyl nakloněn tomu, aby zpochybnil tezi, že požadovaný stupeň integrace nemůže být prokázán jinými prostředky.

110.

Nicméně čl. 24 odst. 2 jasně uvádí, že podmínka pěti let bydliště ve směrnici 2004/38 nemůže být uložena migrujícím pracovníkům a jejich závislým rodinným příslušníkům.

111.

Může však členský stát pro tyto osoby stanovit požadavek bydliště po dobu tří ze šesti let?

112.

Mám za to, že nemůže.

113.

Na rozdíl od Nizozemska nevykládám rozsudek Bidar tak, že tento požadavek bydliště potvrzuje. V uvedené věci Soudní dvůr nemusel zkoumat proporcionalitu, jelikož účinkem požadavku bydliště, který se pojil s pravidly týkajícími se získání statusu „usazené osoby“ ve Spojeném království, bylo, že bez ohledu na skutečný stupeň integrace, se D. Bidar nemohl ucházet o získání podpory na pokrytí svých životních nákladů.

114.

Problém posouzení proporcionality požadavku bydliště v projednávané věci spočívá v tom, že argumenty účastníků řízení jsou založeny na předpokladu, podle něhož může Nizozemsko požadovat určitý stupeň vazby, aniž se přihlédne k tomu, že se jedná o prostředek k dosažení určitého cíle.

115.

Podle toho, jak já chápu rozsudek Bidar, posouzení proporcionality požadavku bydliště předpokládá, že bude určeno, zda Nizozemsko prokázalo, že pravidlo tří ze šesti let nejde nad rámec toho, co je nezbytné k zabránění nepřiměřené finanční zátěži.

116.

Nizozemsko přitom v tomto smyslu předložilo důkazy.

117.

Částka 175 milionů eur ročně je založena na analýze rizika, která počítá dodatečné odhadované náklady na financování především dětí migrujících pracovníků (skupina 1) a dětí nizozemských státních příslušníků (skupina 2), jež jsou v současnosti vyloučeny z MNSF ( 63 ). Studie uvádí, že odstranění tohoto požadavku pro děti ze skupiny 2, by vedlo k dodatečným nákladům ve výši 132,1 milionu eur, která je téměř třikrát vyšší, než náklady ve výši 44,5 milionů eur vyplývající ze zrušení požadavku stanoveného pro děti ve skupině 1.

118.

Tyto odhady jsou založeny na řadě domněnek, které jsou přinejmenším sporné. Autoři studie při zjišťování počtu dětí ve skupině 1 s bydlištěm mimo Nizozemsko například odhadují, že v Nizozemsku má mezi 15 % a 30 % migrujících pracovníků pocházejících z východní Evropy, nadále bydliště u svých rodin ve svém domovském členském státě. Tito pracovníci jsou tedy považováni za pracovníky, kteří každodenně – či méně pravidelně – dojíždějí, například z Varšavy do Nizozemska. Zároveň skutečnost, že tito dojíždějící migrující pracovníci mohou strávit v Nizozemsku více dní v týdnu než v domovském členském státě, není brána v úvahu pro určení, zda mají bydliště v Nizozemsku. Jiným případem je, že autoři studie předpokládají, že děti přeshraničních pracovníků budou pracovat v příhraniční oblasti, kde mají bydliště. Proto patrně nepoužili korektiv pro děti migrujících pracovníků a nizozemských státních příslušníků s bydlištěm v zahraničí – bez ohledu na to, zda se jedná o příhraniční oblast, či nikoli – které mají nárok na získání MNSF na studium v příhraniční oblasti.

119.

Bez ohledu na tyto problémy týkající se použité metodiky se děti ve skupinách 1 a 2 kvalifikují pro účely financování studia v Nizozemsku navzdory skutečnosti, že tam nemají bydliště. Nizozemsko dobrovolně převzalo zátěž financování takového studia do určitého maximálního limitu. Stejné limity se použijí na studium v Nizozemsku a v zahraničí. Nizozemsko nevysvětlilo, proč je stejná finanční zátěž přijatelná, pokud je převzata v souvislosti se studiem v Nizozemsku, ale nepřiměřená v kontextu MNSF ( 64 ).

120.

Jestliže Soudní dvůr rozhodne, že Nizozemsko může vyžadovat určitý stupeň vazby nezávisle na obavách souvisejících s finančními náklady MNSF, jsem přesto toho názoru, že je nepřiměřené požadovat, aby migrující pracovník a jeho závislí rodinní příslušníci splňovali pravidlo tří ze šesti let.

121.

Soudní dvůr uznal, že požadavek bydliště může být nepřiměřený, pokud je svou povahou příliš vylučující, protože „upřednostňuje neprávem prvek, který nutně neprokazuje skutečný a efektivní stupeň vazby […] a vylučuje všechny ostatní reprezentativní prvky“ ( 65 ). Aby relevantní spojovací prvky byly přiměřené, musí být rovněž známy předem a musí být stanovena možnost opravného prostředku soudní povahy ( 66 ).

122.

Nizozemsko podle mého názoru přesvědčivě nevysvětlilo, proč nemůže být stejného cíle dosaženo méně restriktivním způsobem, buď flexibilnějším požadavkem bydliště, než je pravidlo tří ze šesti let, nebo na základě jiné skutečnosti vyjadřující srovnatelný stupeň vazby, jakou je například zaměstnání. Konkrétně nevysvětlilo, proč uznává, že občan Unie s bydlištěm v Nizozemsku po dobu tří ze šesti let je vždy dostatečně spojen s Nizozemskem, bez ohledu na účast v uvedené společnosti, ale kategoricky odmítá možnost, aby status osoby jako migrujícího pracovníka mohl řádně sloužit k prokázání požadovaného stupně vazby s Nizozemskem.

123.

Ostatní argumenty Nizozemska mne nevedou k tomu, abych tento závěr přehodnotila.

124.

Na rozdíl od Nizozemska se domnívám, že skutečnost, že ke studiu mimo Nizozemsko nebo mimo domovský členský stát mohou být dostupné alternativní zdroje financování pro studenty vyloučené z MNSF, a že jiné členské státy činí financování studia v zahraničí závislým na podobném požadavku, není relevantní. Skutečnost, že studenti mohou v Nizozemsku požádat o poskytnutí finančních prostředků na studium v Nizozemsku, nebo mohou požádat o obecně dostupné daňové zvýhodnění a využít další dávky v souvislosti se studiem v zahraničí, nemůže zhojit diskriminační zacházení, které je vůči nim prostřednictvím režimu MNSF uplatňováno. V každém případě se ukazuje, jak uvádí Komise jako protiargument, že tyto alternativní dávky nejsou tak výhodné, jako MNSF a jejich dostupnost neprokazuje, že požadavek bydliště nejde nad rámec toho, co je nezbytné k dosažení zamýšleného cíle. Obdobně nemohou zhojit diskriminační zacházení uplatňované Nizozemskem opatření přijatá jinými členskými státy. Z ustálené judikatury vyplývá, že členský stát nemůže odůvodnit protiprávní opatření založené na skutečnosti, že jiný členský stát přijal stejné opatření, takže může porušovat unijní právo stejným způsobem ( 67 ).

125.

Nizozemsko dále tvrdí, že požadavek bydliště i) brání studentům s bydlištěm v zahraničí v možnosti tvrdit, že žijí nezávisle a mají tak nárok na vyšší podporu, když ve skutečnosti stále žijí doma, a ii) brání osobám v tom, aby po symbolickém zaměstnání v Nizozemsku získali status migrujícího pracovníka, získali nárok na MNSF a poté studovali mimo Nizozemsko (například ve svých domovských členských státech).

126.

Podle mého názoru žádné z rizik není vlastní režimu MNSF. Obě rovněž existují v souvislosti se žádostmi studentů za účelem získání finančních prostředků na studium v Nizozemsku. Nizozemsko pravděpodobně objevilo jiný způsob, jak se adekvátně vypořádat se stejnými obavami v souvislosti s uvedeným financováním, jelikož je přiznávána stejně tak nizozemským státním příslušníkům jako migrujícím pracovníkům, bez ohledu na to, kde mají bydliště.

127.

Nizozemsko v každém případě může ověřit status osoby jakožto migrujícího pracovníka ( 68 ) a přijmout opatření chránící proti zneužití práv a podvodu tak, že přihlédne k individuálním okolnostem věci a rozdílu mezi využitím možnosti poskytnuté právem a zneužitím práv ( 69 ).

128.

Došla jsem proto k závěru, že Nizozemsko neprokázalo, že požadavek bydliště je prima facie přiměřený.

129.

V zájmu úplnosti se však budu zabývat tím, zda Komise navrhla jiná, méně omezující opatření.

130.

Komise předložila pouze jednu alternativu. Navrhuje koordinaci mezi Nizozemskem a ostatními členskými státy. Přitom se opírá o poznámku, kterou jsem učinila ve věci Bressol, že hostitelský členský stát a domovský členský stát sdílejí odpovědnost za hledání řešení problémů vyplývajících z vysoké míry mobility studentů ( 70 ).

131.

Souhlasím s Nizozemskem, že unijní právo nestanoví povinnost koordinace. Koordinace je naopak formou spolupráce, která vyžaduje souhlas alespoň jednoho dalšího členského státu. Jestliže má Nizozemsko právo dovolávat se legitimního cíle za účelem odůvodnění nepřímé diskriminace, nemůže prostředek k dosažení tohoto cíle záviset na souhlasu ostatních členských států a vůli hledat přijatelné řešení. Členské státy zůstávají zodpovědné za organizaci svých vzdělávacích systémů. Zatímco koordinace může vyřešit některé z obtíží, kterým čelí členské státy, které si stejně jako Nizozemsko přejí podporovat mobilitu studentů prostřednictvím financování, požadavek, aby docílily koordinace, by byl v rozporu s duchem čl. 165 odst. 1 SFEU. Koordinace tak není alternativním opatřením.

132.

Komise v každém případě nevysvětlila, jak a proč možnost koordinace prokazuje, že požadavek bydliště není přiměřený.

133.

Nizozemské ve své duplice zřejmě uznává, že Komise navrhuje tři možná opatření: zeměpisné omezení použití MNSF, omezení délky poskytování MNSF a povinnost koordinace. První a druhá možnost je však zahrnuta v té části repliky Komise, ve které Komise shrnuje opatření, které samo Nizozemsko navrhuje a zkoumá ve své žalobní odpovědi. Z tohoto důvodu si nemyslím, že Komise předložila tyto návrhy. Každopádně se, stricto sensu, nejedná ani o méně restriktivní alternativy. Členský stát musí mít možnost nabídnout štědrou podporu na studium kdekoliv na světě za předpokladu, že dodrží své povinnosti podle unijního práva (a samozřejmě ponese finanční odpovědnost za náklady svého štědrého systému).

– Dílčí závěr

134.

Došla jsem k závěru, že nepřímá diskriminace migrujících pracovníků a jejich závislých rodinných příslušníků vyplývající z požadavku bydliště nemůže být odůvodněna na základě hospodářského cíle, který byl Soudním dvorem uznán ve věci Bidar. Musím však ještě prozkoumat, zda požadavek bydliště může být odůvodněn na základě sociálního cíle, kterého se dovolává Nizozemsko.

Je požadavek bydliště odůvodněný na základě sociálního cíle?

– Je sociální cíl legitimním cílem, který je odůvodněn naléhavými důvody obecného zájmu?

135.

Cílem MNSF je zvýšení mobility studentů směrem z Nizozemska do ostatních členských států. Není určena k podpoře mobility mezi jinými dvěma členskými státy než Nizozemskem, nebo z jiných členských států do Nizozemska, nebo k finanční podpoře studentů s bydlištěm mimo Nizozemsko, kteří chtějí studovat v místě bydliště. MNSF je vyhrazeno pro studenty, již by jinak studovali v Nizozemsku, kteří se – jak tvrdí Nizozemsko – pravděpodobně vrátí, budou-li studovat v zahraničí. Snaží se tedy cílit na studenty, kteří pravděpodobně využijí své zkušenosti získané v zahraničí, aby obohatili nizozemskou společnost a (případně) nizozemský trh práce.

136.

Uznávám, že se jedná o legitimní cíl. Ostatně nezdá se, že by jej Komise zpochybňovala.

137.

„Podpora mobility studentů“ je jedním z unijních cílů a její význam byl zdůrazněn Parlamentem a Radou ( 71 ). Je rovněž legitimním cílem, o jehož dosažení členské státy usilují v rámci organizace svých vzdělávacích systému a systémů financování vzdělávání ( 72 ).

138.

Uznávám rovněž, že podpora mobility studentů slouží veřejnému zájmu. Podporuje kulturní a jazykovou různorodost a zlepšuje profesní rozvoj. Tím přispívá k pluralitní společnosti v členském státu a Evropské unii jako celku.

139.

V plně integrované Evropské unii by nebylo přijatelné, aby byl přístup k finančním prostředkům podmiňován předpokládaným návratem studenta do členského státu jeho původu, jelikož by se tak bránilo volnému pohybu občanů Unie. Při neexistenci harmonizace v této oblasti si však členské státy zachovávají značnou svobodu k tomu, aby určovaly podmínky nároku na financování studia, za předpokladu, že tak činí v souladu unijním právem.

140.

Uznávám tedy, že sociální cíl je legitimním cílem, který je odůvodněn naléhavými důvody obecného zájmu.

– Je požadavek bydliště vhodný k dosažení sociálního cíle?

141.

Nizozemsko tvrdí, že požadavek bydliště je vhodný k dosažení toho, aby MNSF bylo poskytováno pouze cílové skupině.

142.

Komise v tomto ohledu neuvádí žádný argument. Uvádí pouze, že ohledně stanoviska Nizozemska má „pochybnosti“.

143.

I když Komise opět nevynaložila přesvědčivé úsilí, aby vyvrátila argument Nizozemska, je na Nizozemsku, aby Soudní dvůr přesvědčilo o tom, že požadavek bydliště je k dosažení uvedeného cíle vhodný ( 73 ).

144.

Nejsem přesvědčena o tom, že tak Nizozemsko učinilo.

145.

Uznávám, že skutečnost, že místo, kde studenti mají bydliště před zahájením vysokoškolského vzdělávání, může mít určitý vliv na to, kde budou studovat. Je pravda, že Nizozemsko nepředložilo důkazy odůvodňující uvedenou vzájemnou souvislost. Nepovažuji to však za překážku. Skutečný nebo potenciální příspěvek opatření k uvedenému cíli může být prokázán na základě kvantitativní nebo kvalitativní analýzy. V projednávané věci se domnívám, že kvalitativní analýza je dostatečná a argument je sám o sobě přesvědčivý.

146.

Rovněž souhlasím s Nizozemskem v tom, že požadavek bydliště brání studentům ve využívání MNSF na studium v místě, kde bydlí, jelikož studenti s bydlištěm mimo Nizozemsko nemohou o MNSF požádat.

147.

Nejsem však přesvědčena o tom, že existuje zjevná vazba mezi místem, kde měli studenti bydliště před zahájením vysokoškolského vzdělávání, a pravděpodobností, že se po dokončení svého studia v zahraničí vrátí do uvedeného členského státu. Nepovažuji za inherentně pravděpodobné, že se většina studentů, kteří mají bydliště v Nizozemsku a poté studují v zahraničí, nutně vrátí do Nizozemska, aby tam bydleli ( 74 ). Mohou existovat způsoby, jak je k tomu pobídnout, ale není zřejmé, zda je dřívější bydliště vhodným způsobem, jak předvídat, kde budou studenti bydlet a pracovat v budoucnosti.

148.

Docházím k závěru, že Nizozemsko neprokázalo, že požadavek bydliště je vhodný pro určení skupiny studentů, kterým chce poskytovat MNSF.

149.

V zájmu úplnosti se budu stručně zabývat otázkou, zda je požadavek bydliště přiměřený ve vztahu k sociálnímu cíli.

– Je požadavek bydliště přiměřený ve vztahu k sociálnímu cíli?

150.

Nizozemsku přísluší, aby prokázalo, že pravidlo tří ze šesti let nejde nad rámec toho, co je nezbytné k identifikaci skupiny studentů, kteří by jinak studovali v Nizozemsku a kteří se pravděpodobně vrátí, pokud budou studovat v zahraničí ( 75 ).

151.

Mám za to, že jeho argumenty jsou v tomto ohledu nedostatečné.

152.

Souhlasím s Nizozemskem, že požadavek znalosti nizozemštiny nebo povinnost mít diplom z nizozemské školy by nebyly efektivními alternativními opatřeními.

153.

Výborná znalost nizozemštiny není nutně dobrým ukazatelem toho, zda studenti budou studovat v Nizozemsku bez MNSF, či zda se po studiu v zahraničí vrátí. Nizozemsky hovořící student se může rozhodnout pro studium v Antverpách, protože zná tamní jazyk. Může se rovněž rozhodnout pro studium v Paříži, aby zlepšil svou znalost francouzštiny, nebo pro studium ve Varšavě, aby se naučil polštině.

154.

Stejné odůvodnění se vztahuje na požadavek, aby budoucí student měl diplom z nizozemské školy. Za předpokladu, že diplom z nizozemské školy bude uznáván v jiných členských státech a Nizozemsko obdobně uzná srovnatelné diplomy získané v zahraničí, je obtížné najít přímou souvislost mezi místem, kde byl školní diplom získán, a tím, zda bude konkrétní student studovat v Nizozemsku bez MNFS, případně se tam po studiu v zahraničí vrátí.

155.

Oba tyto požadavky se v každém případě jeví jako nepřímo diskriminační a mohou se dotknout migrujících pracovníků stejně jako požadavek pobytu.

156.

Je dostačující, aby Nizozemsko uvedlo dvě opatření, která jsou zjevně nepřiměřenými způsoby dosažení sledovaného cíle (a jsou v každém případě stejně – ne-li více – diskriminační, jako požadavek bydliště), aby prokázalo, že požadavek bydliště splňuje kritérium proporcionality?

157.

Mám za to, že není.

158.

Nizozemsko je účastníkem řízení, který nese důkazní břemeno, a z tohoto titulu musí prokázat alespoň to, proč upřednostňuje bydliště po dobu tří ze šesti let a vylučuje ostatní reprezentativní hlediska, jako (například) bydliště po kratší dobu, nebo proč cílovou skupinu nelze identifikovat prostřednictvím jiných (možná méně omezujících) opatření, jakým je (například) pravidlo stanovící, že MNSF nemůže být použito na studium v místě bydliště

159.

Pokud by Soudní dvůr byl přesto toho názoru, že Nizozemsko prokázalo, že požadavek bydliště je v zásadě přiměřený, domnívám se, že Komise neprokázala, že existují jiná, méně omezující opatření, která umožňují dosažení stejného cíle. Z písemného a ústního vyjádření Komise je zcela nejasné, zda takové alternativy navrhuje. Má-li její argument týkající se koordinace být použit v souvislosti se sociálním cílem, jsem toho názoru, že takový argument je třeba odmítnout z důvodů, které již byly uvedeny ( 76 ).

– Dílčí závěr

160.

Dospěla jsem k závěru, že nepřímá diskriminace migrujících pracovníků a závislých rodinných příslušníků vyplývající z požadavku bydliště může být v zásadě odůvodněna na základě sociálního cíle uplatňovaného Nizozemskem. Nejsem však přesvědčena o tom, že Nizozemsko prokázalo, že požadavek bydliště je vhodným a přiměřeným opatřením k dosažení uvedeného cíle. Jeho obrana tak podle mého názoru nemůže obstát.

Závěry

161.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr:

„1)

určil, že Nizozemské království tím, že požaduje, aby migrující pracovníci a jejich závislí rodinní příslušníci splňovali požadavek bydliště, aby mohli požádat na základě Wet Studiefinanciering o finanční prostředky na studium v zahraničí, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 45 SFEU a čl. 7 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství;

2)

uložil Nizozemskému království náhradu nákladů řízení.“


( 1 ) – Původní jazyk: angličtina.

( 2 ) – Je jisté, že se svému studiu věnoval s vášní, čemuž svědčí jeden z jeho nejpůvabnějších citátů: „Mám-li trochu peněz, kupuji si knihy, pokud mi něco zbude, koupím si jídlo a oblečení“. Viz rovněž stanovisko generálního advokáta Ruize-Jaraba Colomera ve věci Morgan a Bucher (rozsudek ze dne 23. října 2007, C-11/07 a C-12/07, Sb. rozh. s. I-9161, bod 43).

( 3 ) – Lhůta pro splnění odůvodněného stanoviska uplynula dne 15. června 2009, tedy před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost. V zájmu pohodlí a soudržnosti budu odkazovat na článek 45 SFEU. Znění článku 39 ES a dalších relevantních ustanovení Smlouvy o ES v každém případě zůstala v Lisabonské smlouvě nezměněná.

( 4 ) – Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257; Zvl. vyd. 05/01, s. 15). Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 ze dne 5. dubna 2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie (Úř. věst. L 141, s. 1) zrušilo nařízení č. 1612/68 s účinností od 16. července 2011, tedy po uplynutí lhůty uvedené v odůvodněném stanovisku Komise. Znění čl. 7 odst. 2 a článku 12 nařízení č. 1612/68 zůstala v nařízení č. 492/2011 nezměněna.

( 5 ) – Viz druhá odrážka čl. 165 odst. 2 SFEU (dříve čl. 149 odst. 2 ES). Program Erasmus a další unijní akční programy v oblasti vzdělávání jsou založeny na článcích 165 SFEU a 166 SFEU. Viz rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č 1720/2006/ES ze dne 15. listopadu 2006, kterým se zavádí akční program v oblasti celoživotního učení (Úř. věst. L 327, s. 45), ve znění rozhodnutí č. 1357/2008/ES (Úř. věst. L 350, s. 56).

( 6 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. L 158, s. 77, a oprava v Úř. věst. L 229, s. 35; Zvl. vyd. 05/05, s. 46, dále jen „směrnice 2004/38/ES“).

( 7 ) – Článek 2 odst. 1 WSF.

( 8 ) – Rozsudek ze dne 11. září 2007, Hendrix (C-287/05, Sb. rozh. s. I-6909, bod 53 a citovaná judikatura).

( 9 ) – Viz rozsudek ze dne 16. července 2009, von Chamier-Glisczinski (C-208/07, Sb. rozh. I-6095, bod 66 a citovaná judikatura).

( 10 ) – Rozsudky ze dne 15. března 2005, Bidar (C-209/03, Sb. rozh. s. I-2119) a ze dne 18. listopadu 2008, Förster (C-158/07, Sb. rozh. s. I-8507).

( 11 ) – Čtvrtý bod odůvodnění nařízení č. 1612/68 a rozsudek ze dne 10. září 2009, Komise v. Německo (C-269/07, Sb. rozh. s. I-7811, bod 52 a citovaná judikatura).

( 12 ) – Rozsudek Komise v. Německo, citovaný v předchozí poznámce pod čarou, bod 65 a citovaná judikatura; rozsudky ze dne 15. září 2005, Ioannidis (C-258/04, Sb. rozh. s. I-8275, bod 35 a citovaná judikatura) (pokud jde o potomky), a ze dne 12. července 1984, Castelli (261/83, Recueil, s. I-3199, bod 12) (pokud jde o předky).

( 13 ) – Rozsudek ze dne 8. června 1999, Meeusen (C-337/97, Recueil, s. I-3289, bod 25). Věc Meeusen se týkala přímo diskriminujícího požadavku bydliště (jelikož se vztahoval pouze na jiné než nizozemské státní příslušníky).

( 14 ) – Rozsudek Meeusen citovaný v předchozí poznámce pod čarou, bod 19 a citovaná judikatura.

( 15 ) – Rozsudek ze dne 13. listopadu 1990, di Leo (C-308/89, Recueil, s. I-4185, bod 12).

( 16 ) – Viz rozsudky ze dne 17. září 2002, Baumbast a R (C-413/99, Recueil, s. I-1107, bod 63), a ze dne 23. února 2010, Texeira (C-480/08, Sb. rozh. s. I-1107, s. 46).

( 17 ) – Rozsudek Texeira, citovaný v předchozí poznámce pod čarou, bod 51, a rozsudek ze dne 23. února 2010, Ibrahim (C-310/08, Sb. rozh. s. I-1065, bod 39).

( 18 ) – Rozsudek ze dne 4. května 1995, Gaal (C-7/94, Recueil, s. I-1031, bod 30).

( 19 ) – Rozsudek ze dne 21. června 1988 (197/86, Recueil, s. 3205, s. 28).

( 20 ) – Tamtéž, body 29 a 31.

( 21 ) – Rozsudky ze dne 21. června 1988, Lair (39/86, Recueil, s. 3161), a ze dne 27. září 1988, Mateucci (235/87, Recueil, s. 5589) Ve věci Lair žalobkyně v původním řízení pracovala v hostitelském členském státě, ale ne dostatečně dlouho na to, aby splnila požadavek (použitelný na cizince, nikoliv však na státní příslušníky) pěti let řádného výkonu výdělečné činnosti před žádostí o podporu na vzdělávání. Věc Matteuci je charakterizována okolností, že žalobkyně nebyla pouze dítětem migrujících pracovníků, nýbrž sama vykonávala skutečnou a efektivní činnost (viz body 9 a 10 rozsudku).

( 22 ) – Rozsudek ze dne 3. července 1974 (9/74, Recueil, s. 773, bod 9).

( 23 ) – Citovaný výše v poznámce pod čarou 15.

( 24 ) – Viz rozsudek ze dne 18. listopadu 2010, Kleist (C-356/09, Sb. rozh. s. I-11939, bod 34 a citovaná judikatura).

( 25 ) – Některé úvahy o rozdílech, které mohou – či nemohou – být považovány za relevantní, pokud jde o právo na rovné zacházení, se nacházejí v mém stanovisku ve věci Bartsch (rozsudek ze dne 23. září 2008, C-427/06, Sb. rozh. s. I-7245, bod 44).

( 26 ) – Rozsudek ze dne 24. března 2011, Komise v. Španělsko (C-400/08, Sb. rozh. s. I-1915, bod 58 a citovaná judikatura).

( 27 ) – Uvedený výše v poznámce pod čarou 13, bod 21.

( 28 ) – Rozsudek ze dne 27. listopadu 1997 (C-57/96, Sb. rozh. s. I-6689).

( 29 ) – Rozsudky ze dne 12. února 1974, Sotgiu (152/73, Sb. rozh. s. 153), a ze dne 6. března 2003, Kaba (zvaný „Kaba II“) (C-466/00, Recueil, s. I-2219).

( 30 ) – Uvedený výše v poznámce pod čarou 13, bod 21.

( 31 ) – Uvedený výše v poznámce pod čarou 28, bod 51.

( 32 ) – Tamtéž, body 45 a 46.

( 33 ) – Rozsudky citované v poznámce pod čarou 29, Sotgiu, body 12 a 13, a Kaba II, bod 55.

( 34 ) – Například dítě přeshraničního pracovníka by z nějakého důvodu přesto mohlo mít bydliště v Nizozemsku, nebo tam mohlo bydliště mít po dostatečně dlouhou dobu, aby splňovalo pravidlo tří ze šesti let před návratem do státu, ve kterém žije jeho rodič.

( 35 ) – Rozsudek ze dne 16. března 2010, Olympique Lyonnais (C-325/08, Sb. rozh. s. I-2177, bod 38 a citovaná judikatura).

( 36 ) – Rozsudek ze dne 7. července 2005, Komise v. Rakousko (C-147/03, Sb. rozh. s. I-5956, bod 63 a citovaná judikatura).

( 37 ) – Rozsudek ze dne 10. února 2009, Komise v. Itálie (C110/05, Sb. rozh. s. I-519, bod 66).

( 38 ) – Rozsudky uvedené výše v poznámce pod čarou 10.

( 39 ) – Rozsudek Bidar, uvedený výše v poznámce pod čarou 10, bod 58.

( 40 ) – Tamtéž, bod 55.

( 41 ) – Tamtéž, bod 56. Soudní dvůr ve svém rozsudku Morgan a Bucher, uvedeném výše v poznámce pod čarou 2, potvrdil, že se stejné odůvodnění použije na poskytnutí podpory na studium členským státem pro studenty, kteří chtějí studovat v jiných členských státech (bod 44 uvedeného rozsudku).

( 42 ) – Rozsudek Bidar, uvedený výše v poznámce pod čarou 10, bod 57.

( 43 ) – Tamtéž, bod 58.

( 44 ) – Tamtéž, bod 59.

( 45 ) – Rozsudek Förster, uvedený výše v poznámce pod čarou 10, bod 48.

( 46 ) – Rozsudek Bidar, uvedený výše v poznámce pod čarou 10, bod 56.

( 47 ) – Rozsudek Förster, uvedený výše v poznámce pod čarou 10, bod 49.

( 48 ) – Tamtéž, bod 50.

( 49 ) – Tamtéž, bod 51.

( 50 ) – Tamtéž, bod 54.

( 51 ) – Rozsudek Bidar, uvedený výše v poznámce pod čarou 10, bod 56. Viz rovněž, v oblasti poskytování zdravotních služeb a služeb sociálního zabezpečení, rozsudky ze dne 16. května 2006, Watts (C-372/04, Sb. rozh. s. I-4325, bod 103), a ze dne 10. března 2009, Hartlauer (C-169/07, Sb. rozh. s. I-1721, bod 50).

( 52 ) – Třetí bod odůvodnění nařízení č. 1612/68.

( 53 ) – Tamtéž, pátý bod odůvodnění.

( 54 ) – Tento závěr podle mne neznamená, že by členské státy neměly nikdy možnost požadovat určitý stupeň integrace na straně migrujících pracovníků. Sociální cíl, který uplatňuje nizozemská vláda jako cíl odůvodňující prokázání určitého stupně integrace u všech žadatelů, je totiž příkladem legitimního cíle, jehož volba spočívá na naléhavých důvodech obecného zájmu (viz body 135 až 140 dále).

( 55 ) – Směrnice Rady 90/364/EHS ze dne 28. června 1990 o právu pobytu (Úř. věst. L 180, s. 26, Zvl. vyd. 20/01, s. 3). Právo pobytu bylo přiznáváno za stejných podmínek bývalým migrujících pracovníkům a osobám bez zaměstnání, které ukončily pracovní činnost: viz čl. 1 odst. 1 směrnice Rady 90/365/EHS ze dne 28. června 1990 o právu pobytu zaměstnaných osob a osob samostatně výdělečně činných po skončení jejich pracovní činnosti (Úř. věst. L 180, s. 28; Zvl. vyd. 20/01, s. 5). Viz též směrnici Rady 90/366/EHS ze dne 28. června 1990 o právu pobytu studentů (Úř. věst. L 180, s. 30) a akt, který jí nahradil, tedy směrnici Rady 93/96/EHS ze dne 29. října 1993 o právu pobytu pro studenty (Úř. věst. L 317, s. 59; Zvl. vyd 06/02 s. 250). Všechny tyto akty – s výjimkou směrnice 90/366, kterou již Soudní dvůr zrušil rozsudkem ze dne 7. července 1992, Parlament v. Rada (C-259/90, Recueil, s. I-4193, bod 21) – byly zrušeny směrnicí 2004/34.

( 56 ) – Čtvrtý bod odůvodnění směrnice 90/364.

( 57 ) – Články 1 a 3 směrnice.

( 58 ) – Rozsudek ze dne 8. března 2011, Ruiz Zambrano (C-34/09, Sb. rozh. s. I-1177, bod 40 a citovaná judikatura).

( 59 ) – Rozsudek ze dne 20. září 2001, Grzelczyk (C-184/99, Recueil, s. I-6193, bod 44). Tato věc se týkala vyplácení životního minima přiznávaného belgickým právem studentovi v posledním ročníku, který byl v prvních třech letech studia finančně soběstačný.

( 60 ) – Viz rovněž mé stanovisko ve věci Komise v. Španělsko, uvedené výše v poznámce pod čarou 26, bod 89.

( 61 ) – Rozsudek uvedený výše v poznámce pod čarou 10, bod 55.

( 62 ) – Viz stanovisko generálního advokáta Mazáka ve věci Förster, body 129 až 135.

( 63 ) – Jedná se o nejvýznamnější kategorie, které by měly nárok na MNSF, pokud by byl požadavek bydliště zrušen. Odhad byl vyčíslen vynásobením odhadovaného počtu takových osob průměrnými náklady na osobu, které zahrnují základní stipendium, doplňkové stipendium a příspěvek na cestovní výdaje.

( 64 ) – Není ani známo, kolik studentů dostává finanční prostředky na studium v Nizozemsku a poté MNSF na studium v zahraničí. Viz též bod 16 výše.

( 65 ) – Viz rozsudek ze dne 21. července 2011, Stewart (C-503/09, Sb. rozh. s. I-6497, bod 95 a citovaná judikatura), a rozsudek Morgan a Bucher, uvedený výše v poznámce pod čarou 2, bod 46 a citovaná judikatura. Viz rovněž stanovisko generálního advokáta Mazáka ve věci Förster, uvedené výše v poznámce pod čarou 10, bod 133.

( 66 ) – Viz rozsudek ze dne 23. března 2004, Collins (C-138/02, Recueil, s. I-2703, bod 72).

( 67 ) – Rozsudek ze dne 20. října 2005, Komise v. Švédsko (C-111/03, Sb. rozh. s. I-8789, bod 66 a citovaná judikatura).

( 68 ) – Migrujícím pracovníkem je „každý, kdo vykonává skutečnou a efektivní činnost“ a „v určité době poskytuje služby ve prospěch jiného a pod jeho vedením, za které dostává plat“. Tato kategorie vylučuje osoby, které „vykonávají natolik omezené činnosti, že jsou považovány za čistě marginální a doplňkové“: viz rozsudek Meeusen, uvedený výše v poznámce pod čarou 13, bod 13 a citovaná judikatura.

( 69 ) – Rozsudek ze dne 9. března 1999, Centros (C-212/97, Recueil, s. I-1459, body 24 a 25 a citovaná judikatura).

( 70 ) – Viz bod 154 mého stanoviska ve věci Bressol a další a Chaverot a další (rozsudek ze dne 13. dubna 2010, C-73/08, Sb. rozh. s. I-2735).

( 71 ) – Viz čl. 149 odst. 2 ES (nyní čl. 165 odst. 2 SFEU) a doporučení Evropského parlamentu a Rady ze dne 10. července 2001 mobilitě pro studenty, osoby absolvující odbornou přípravu, dobrovolníky, učitele a školitele uvnitř Společenství (2001/613/ES) (Úř. věst. L 215, s. 30).

( 72 ) – Cíl spočívající v podpoře toho, aby se studenti vraceli do členského státu svého původu po studiu v zahraničí, může být hlavním zájmem pro členské státy, ve kterých je počet odcházejících studentů vyšší než počet příchozích studentů. Viz například zpráva Pracovní skupiny pro přenositelnost stipendií a půjček boloňské navazující skupině (Working Group on Protability of Grants and Loans Report to the Bologna Follow-Up Group) (http://www.ond.vlaanderen.be/hogeronderwijs/bologna/documents/WGR2007/Portability –of –grants –and –loans –final –report2007.pdf), s. 15, a příloha doporučení Evropského parlamentu a Rady 2006/961/ES ze dne 18. prosince 2006 o nadnárodní mobilitě uvnitř Společenství pro účely všeobecného a odborného vzdělávání: Evropská charta kvality mobility (Úř. věst. L 394, s. 5).

( 73 ) – Viz výše, bod 100.

( 74 ) – Poskytnutí podpory může být například podřízeno podmínce, že student se vrátí do Nizozemska a bude tam po určitou dobu pracovat.

( 75 ) – Viz výše, body 67 až 70.

( 76 ) – Viz výše, body 130 až 132.

Top

Opinion of the Advocate-General

Opinion of the Advocate-General

1. Již Erasmus Rotterdamský byl příjemcem finančních prostředků na studium v zahraničí. Tehdejší biskup z Cambray, Henry z Bergenu (u kterého Erasmus začal pracovat jako tajemník), mu v roce 1495 poskytl volno i stipendium ke studiu na pařížské univerzitě. Tak začala Erasmova profesní dráha, která jej zavedla do Paříže, Lovaně, Cambridge a Basileje a dovedla jej k tomu, že se na vrcholu své kariéry stal bezpochyby nejvýznamnějším učencem své generace, „knížetem humanismu“. Lze říci, že finanční prostředky na své univerzitní studium v zahraničí využil dokonale(2) – proto také současné výměnné programy mezi univerzitami v Evropské unii nesou jeho jméno.

2. Moderní Erasmovi krajané se těší podobné přízni osudu. Podle ustanovení Wet Studiefinanciering (zákon o financování studia, dále jen „WSF“) mohou v řadě případů získat finanční prostředky na vysokoškolské studium mimo Nizozemsko. Je však otázkou, zda podrobná pravidla upravující poskytování těchto prostředků – zejména pravidlo, podle kterého žadatel má vedle toho, že musí splňovat podmínky nezbytné pro získání finančních prostředků na studium v Nizozemsku, povinnost rovněž legálně pobývat v Nizozemsku nejméně po dobu tří z posledních šesti let (pravidlo „tří ze šesti let“) – nejsou v rozporu s článkem 45 SFEU (dříve článek 39 ES)(3) a čl. 7 odst. 2 nařízení (EHS) č. 1612/68(4), jelikož vytvářejí neodůvodněnou nepřímou diskriminaci migrujících pracovníků a jejich závislých rodinných příslušníků.

Právní základ

Ustanovení Smlouvy

3. Článek 45 SFEU stanoví:

„1. Je zajištěn volný pohyb pracovníků v Unii.

2. Volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky.

[…]“.

4. Podle čl. 165 odst. 1 SFEU (dříve čl. 149 odst. 1 ES) jsou členské státy zodpovědné „za obsah výuky a za organizaci vzdělávacích systému“. Článek 165 odst. 1 stanoví, že „Unie přispívá k rozvoji kvalitního vzdělávání podporou spolupráce mezi členskými státy, a je-li to nezbytné, podporováním a doplňováním činnosti členských států.“ Činnost Unie má rovněž být zaměřena na „podporu mobility studentů“(5) .

Nařízení č. 1612/68

5. Cílem nařízení č. 1612/68 je zajistit, aby státní příslušníci jednoho členského státu mohli svobodně pracovat v jiném členském státě, a tím uskutečňovat ustanovení Smlouvy v oblasti volného pohybu pracovníků. První bod odůvodnění nařízení popisuje jeho obecný cíl jako dosažení „odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky, jakož i právo těchto pracovníků volně se pohybovat uvnitř [Unie] za účelem výkonu zaměstnání, s výhradou omezení odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností nebo veřejným zdravím“.

6. Třetí a čtvrtý bod odůvodnění stanoví, že „volný pohyb představuje základní právo pracovníků a jejich rodin“ a že toto právo je přiznáváno „stálým, sezónním a příhraničním pracovníkům nebo těm, kteří vykonávají svou činnost za účelem poskytování služeb“.

7. Podle pátého bodu odůvodnění výkon tohoto základního práva „za objektivních podmínek svobody a důstojnosti [vyžaduje, aby byla] fakticky i právně zajištěna rovnost zacházení ve všech věcech, které se týkají vlastního výkonu zaměstnání a přístupu k bydlení, a rovněž odstraněny překážky mobility pracovníků, zejména pokud jde o právo pracovníka, aby jej doprovázela jeho rodina, a podmínky začlenění této rodiny do prostředí hostitelské země.“

8. Článek 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 stanoví, že pracovník, který je příslušníkem jiného členského státu, má na území dalších členských států „stejné sociální a daňové výhody jako tuzemští pracovníci“.

9. Článek 12 nařízení č. 1612/68 zní:

„Děti státního příslušníka členského státu, který je nebo byl zaměstnán na území jiného členského státu, mají přístup k obecnému, učňovskému a odbornému vzdělání za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu, pokud tyto děti mají bydliště na jeho území.

[…]“.

Směrnice 2004/38

10. Článek 7 směrnice 2004/38(6) upravuje podmínky, za kterých občané Unie mohou pobývat v jiném členském státu po dobu delší než tři měsíce. Tento článek stanoví:

„1. Všichni občané Unie mají právo pobytu na území jiného členského státu po dobu delší než tři měsíce, pokud:

a) jsou v hostitelském členském státě zaměstnanými osobami nebo osobami samostatně výdělečně činnými; nebo

b) mají pro sebe a své rodinné příslušníky dostatečné prostředky, aby se po dobu svého pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu, a jsou účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika; nebo

[…]“.

11. Článek 24 uvedené směrnice zní:

„1. S výhradou zvláštních ustanovení výslovně uvedených ve Smlouvě a v sekundárních právních předpisech požívají všichni občané Unie, kteří pobývají na základě této směrnice na území hostitelského členského státu, v oblasti působnosti Smlouvy stejného zacházení jako státní příslušníci tohoto členského státu. Právo na rovné zacházení se vztahuje i na rodinné příslušníky, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu a mají právo pobytu nebo trvalého pobytu.

2. Odchylně od odstavce 1 není hostitelský členský stát povinen přiznat […] před nabytím práva trvalého pobytu vyživovací podporu při studiu, včetně odborné přípravy, jíž se rozumí stipendia nebo půjčky na studium osobám jiným než zaměstnaným osobám, osobám samostatně výdělečně činným, osobám ponechávajícím si takové postavení a jejich rodinným příslušníkům.“

Vnitrostátní právo

12. WSF definuje osoby, které mohou získat finanční prostředky na studium v Nizozemsku a v zahraničí. Finanční podpora na studium v zahraničí se nazývá „meeneembare studie financiering“ (dále jen „MNSF“) tedy „přenosné“ financování studia.

13. Pokud jde o vysokoškolské vzdělávání v Nizozemsku, může být financování studia poskytnuto každému studentovi ve věku od 18 do 29 let, který studuje ve vymezeném nebo schváleném vzdělávacím zařízení a splňuje podmínku státní příslušnosti(7) . Článek 2 odst. 2 zákona definuje podmínku státní příslušnosti. Tuto podmínku splňují: i) nizozemští státní příslušníci, ii) státní příslušníci jiných států, kteří jsou pro účely podpory na studium postaveni na roveň nizozemským státním příslušníkům na základě smlouvy nebo rozhodnutí mezinárodní organizace, a iii) státní příslušníci jiných států, kteří žijí v Nizozemsku a náležejí do kategorie osob určené obecným správním opatřením, jež jsou pro účely financování studia postaveny na roveň nizozemským státním příslušníkům.

14. Druhá kategorie zahrnuje občany Unie, kteří v Nizozemsku vykonávají hospodářskou činnost a jejich rodinné příslušníky. Nemusí mít bydliště v Nizozemsku, aby měli nárok na tento typ financování. V důsledku toho se vztahuje rovněž na přeshraniční pracovníky a jejich rodinné příslušníky. Třetí kategorie zahrnuje unijní občany, kteří v Nizozemsku nevykonávají hospodářskou činnost. Mají právo požádat o financování po uplynutí pěti let legálního pobytu v Nizozemsku.

15. K získání financování vysokoškolského vzdělávání mimo Nizozemsko musí studenti splňovat podmínky pro získání financování na vysokoškolské studium v Nizozemsku a navíc musí podle čl. 2 odst. 14 bod 2 písm. c) WSF legálně pobývat v Nizozemsku nejméně po dobu tří z posledních šesti let předcházejících zápisu do vzdělávacího zařízení v zahraničí. Tento požadavek se uplatní bez ohledu na státní příslušnost studenta.

16. Splňují-li studenti příslušné podmínky, mohou požádat postupně o financování studia v Nizozemsku a poté o MNSF na studium v zahraničí.

17. Do 1. ledna 2014 se pravidlo tří ze šesti let nevztahuje na studenty, kteří – bez ohledu na svou státní příslušnost – studují vysokou školu v „příhraničních oblastech“ Nizozemska (v Belgii jsou to Flandry a region Brusel – hlavní město, v Německu Severní Porýní-Vestfálsko, Dolní Sasko a Brémy).

18. MNSF se skládá ze čtyř složek: i) základní stipendium, kterým je paušální částka vyplácená měsíčně stanovená podle toho, zda student žije doma či nezávisle, spolu s příspěvkem na cestovní výdaje a dalším příspěvkem, pokud má student partnera nebo je svobodným rodičem; ii) doplňkové stipendium založené na výdělku a příspěvcích rodičů studenta, které se poskytuje do stanovené výše; iii) základní půjčka, pokud je o ni požádáno, podléhající maximální výši, a iv) půjčka na úhradu poplatků, pokud je o ni požádáno, v zásadě omezená výší maximálního poplatku, které mohou nizozemská vzdělávací zařízení vybírat za srovnatelné studium.

19. Základní stipendium, doplňkové stipendium (s výjimkou stipendia na první rok studia) a příspěvek na cestovní výdaje jsou poskytovány ve formě půjček. Stávají se darem, je-li studium dokončeno do 10 let od jeho zahájení.

20. Maximální částka podpory z MNSF činí, bez příspěvku na cestovní výdaje a dalších příspěvků, 739,15 až 929,69 eur měsíčně, v závislosti na tom, zda student žije doma či nezávisle. Stejná maximální částka se vztahuje na finanční prostředky na studium v Nizozemsku.

Řízení

21. V návaznosti na obvyklý postup před zahájením soudního řízení Komise žádá Soudní dvůr, aby určil, že se Nizozemské království tím, že požaduje, aby migrující pracovníci, včetně přeshraničních pracovníků a jejich závislých rodinných příslušníků, splňovali požadavek bydliště (tedy pravidlo tří ze šesti let), pro účely získání nároku na financování studia v zahraničí v rámci WSF, dopustilo nepřímé diskriminace migrujících pracovníků a nesplnilo své povinnosti vyplývající z článku 45 SFEU a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 a uložil Nizozemskému království náhradu nákladů řízení.

22. Nizozemská vláda navrhuje, aby Soudní dvůr žalobu zamítl a uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

23. Belgická, dánská, německá a švédská vláda vstoupily do řízení jako vedlejší účastníce řízení na podporu návrhových žádání Nizozemska.

24. Hlavní účastnící řízení a všichni vedlejší účastníce řízení přednesli ústní vyjádření na jednání konaném dne 10. listopadu 2011.

Posouzení

Úvodní poznámky

25. Komise v průběhu řízení omezila svůj návrh na článek 45 SFEU a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68. Tvrdí, že existuje nepřímá diskriminace migrujících pracovníků pracujících v Nizozemsku a jejich závislých rodinných příslušníků, pokud jde o MNSF. Její žalobní důvod se netýká článku 24 směrnice 2004/38, článku 21 SFEU ani jiného ustanovení unijního práva upravujícího práva týkající se občanství.

26. Článek 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 je zvláštním výrazem pravidla rovného zacházení zakotveného v článku 45  SFEU ve specifické oblasti poskytování sociálních výhod a musí být vykládán stejně jako toto ustanovení(8) . V důsledku toho, je-li opatření upravující přístup k sociálním výhodám v rozporu s čl. 7 odst. 2, protože zachází s migrujícími pracovníky méně příznivě než s vnitrostátními pracovníky, je rovněž neslučitelné s článkem 45 SFEU. Opatření však může porušovat článek 45 SFEU, i když je slučitelné s čl. 7 odst. 2(9) . Proto se budu nejprve zabývat požadavkem bydliště ve světle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68. Je-li tento požadavek v rozporu s čl. 7 odst. 2, je rovněž zakázán článkem 45 SFEU.

27. Nizozemsko, podporované vedlejšími účastnicemi řízení, tvrdí, že čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 není použitelný. Podpůrně tvrdí, že požadavek bydliště není vůči migrujícím pracovníkům nepřímo diskriminační.

28. Nizozemsko a vedlejší účastníci řízení v každém případě tvrdí, že požadavek bydliště je odůvodněn ze dvou důvodů. Zaprvé, požadavek slouží k identifikaci zamýšlené cílové skupiny studentů, konkrétně těch, kteří by bez MNSF studovali v Nizozemsku a kteří se, pokud budou studovat v zahraničí, do Nizozemska vrátí. Zadruhé, požadavek bydliště chrání systém před tím, aby se stal nepřiměřenou finanční zátěží, která by mohla mít důsledky pro celkovou úroveň poskytovaného financování. Soudní dvůr ve svém rozsudku Bidar rozhodl, že tento cíl je legitimní a v tomto bodě byl rozsudek potvrzen rozsudkem Förster(10) .

Porušuje požadavek bydliště v zásadě čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68?

Adresáti rovného zacházení podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68

29. Nizozemsko tvrdí, že čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 se v zásadě nepoužije na závislé rodinné příslušníky migrujících pracovníků, a to bez ohledu na místo jejich bydliště. Nizozemská vláda uznává výjimku z této zásady v případě přímé diskriminace dětí migrujících pracovníků. Na tyto osoby se však obecně vztahuje článek 12 nařízení č. 1612/68, a nikoliv čl. 7 odst. 2. Článek 12 je totiž specifickým vyjádřením povinnosti rovného zacházení, která se vztahuje na děti a na přístup k obecnému, učňovskému a odbornému vzdělávání. Kdyby byl čl. 7 odst. 2 vykládán tak, že se vztahuje na děti migrujících pracovníků, existovalo by riziko, že požadavek bydliště v článku 12 bude zbaven svého smyslu.

30. Komise tvrdí, že judikatura Soudního dvora potvrzuje, že čl. 7 odst. 2 se vztahuje na všechny závislé rodinné příslušníky migrujícího pracovníka.

31. V tomto ohledu s Komisí souhlasím.

32. Přímými adresáty rovného zacházení zaručeného čl. 7 odst. 2 uvedeného nařízení jsou státní příslušníci členského státu, kteří pracují v jiném členském státě. Přeshraniční pracovníci, kteří mají, per definitionem, bydliště mimo hostitelský členský stát, patří do této kategorie(11) . Pracovníci tak nemusí mít bydliště tam, kde pracují, aby měli nárok na ochranu podle čl. 7 odst. 2, a toto ustanovení nečiní nárok na rovné zacházení závislým na tom, kde je sociální výhoda skutečně využívána.

33. Závislí rodinní příslušníci migrujícího pracovníka jsou nepřímými adresáty povinnosti rovného zacházení stanovené v čl. 7 odst. 2, protože jejich diskriminace ve vztahu k sociální výhodě rovněž diskriminuje migrujícího pracovníka, který pak musí podporovat své rodinné příslušníky. Soudní dvůr již objasnil, že tato skupina nepřímých adresátů zahrnuje závislé rodinné příslušníky migrujícího pracovníka v sestupné a vzestupné linii a jeho manželku nebo manžela(12) . K tomu, aby se na ně vztahovala ochrana podle čl. 7 odst. 2, proto nemusí mít bydliště v členském státě, ve kterém je migrující pracovník zaměstnán(13) .

34. Pojem „sociální výhody“ v čl. 7 odst. 2 zahrnuje financování vysokoškolského vzdělání migrujícího pracovníka nebo jeho rodinných příslušníků, kteří jsou na něm závislí(14) . V projednávané věci je možné, že závislé děti migrujícího pracovníka, který pracuje v Nizozemsku, budou chtít požádat o MNSF právě na studium kdekoliv mimo Nizozemsko.

35. Nizozemsko se do značné míry opírá o skutečnost, že věci, ve kterých Soudní dvůr rozhodl, že se čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 použije na děti migrujících pracovníků, se všechny týkaly případů přímé diskriminace. Na rozdíl od Nizozemska nepovažují za logický výklad, který činí osobní působnost povinnosti rovného zacházení závislou na typu dotčené diskriminace. Mám tudíž za to, že skutečnost, zda je údajná diskriminace přímá či nepřímá, nemá žádný význam.

36. Článek 12 nařízení č. 1612/68 přiznává dětem migrujících pracovníků vlastní oddělené a samostatné nároky.

37. Podle tohoto ustanovení musí hostitelský členský stát dětem migrujících pracovníků umožnit přístup k obecnému, učňovskému a odbornému vzdělání. Článek 12 se vztahuje rovněž na děti, které studují mimo hostitelský členský stát(15) .

38. Článek 12 se vztahuje právě na „[d]ěti státního příslušníka členského státu, který je nebo byl zaměstnán na území jiného členského státu“, jež „mají bydliště na jeho území“. Soudní dvůr rozhodl, že článek 12 přiznává dětem, které se usadily v členském státě v době, kdy jejich rodič v takovém členském státě využíval práva pobytu, samostatné právo pobytu k tomu, aby v tomto členském státě pokračovali v obecné školní docházce(16) . Dítě má takové právo bez ohledu na skutečnost, zda si rodič v hostitelském členském státě zachoval status migrujícího pracovníka(17) .

39. Dítě navíc nemusí prokazovat závislost na migrujícím pracovníkovi, aby se mohlo opírat o článek 12 nařízení č. 1612/68. Pokud již rodič není migrujícím pracovníkem, na kterého se vztahuje rovné zacházení podle čl. 7 odst. 2, nebo který dítěti poskytuje obživu, může se dítě přesto na základě vlastního práva domáhat přístupu k typům sociálních výhod definovaných v článku 12 za stejných podmínek jako státní příslušníci, a to za předpokladu, že má bydliště v hostitelském členském státě(18) .

40. Na rozdíl od Nizozemska se nedomnívám, že pouhá skutečnost, že se článek 12 výslovně vztahuje na určitou, omezenou skupinu rodinných příslušníků, kteří jsou jeho přímými adresáty, postačuje ke konstatování, že osobní působnost čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 musí být vykládána v tom smyslu, že tuto skupinu jako nepřímé adresáty vylučuje. Nizozemsko se na podporu svého postoje opírá o řadu případů. Žádný z nich však neřeší otázku, zda čl. 7 odst. 2 chrání závislé rodinné příslušníky migrujícího pracovníka, kteří usilují o finanční podporu na vysokoškolské vzdělání.

41. V rozsudku Brown byla žalobci v původním řízení upřena ochrana podle čl. 7 odst. 2, protože získal status migrujícího pracovníka pouze na základě přijetí ke studiu v hostitelském členském státě(19) . Nemohl se domáhat ochrany podle článku 12 (podle mého názoru ani jako nepřímý adresát podle čl. 7 odst. 2), protože ani jeden z jeho rodičů neměl po jeho narození status migrujícího pracovníka(20) . Rozsudky Lair a Matteuci se naproti tomu týkaly použití čl. 7 odst. 2 na žalobkyně, které samy byly migrujícími pracovnicemi(21) .

42. Soudní dvůr v rozsudku Casagrande vykládal článek 12 nařízení č. 1612/68 v rámci sporu, který se týkal dítěte migrujícího pracovníka, které mělo bydliště v místě, kde byl rodič zaměstnán, a rozhodl, že se ustanovení rovněž vztahuje na obecná opatření určená k usnadnění školní docházky(22) . Rozsudek ve věci di Leo(23) se obdobně týkal použití článku 12 na dítě migrujícího pracovníka, které opustil hostitelský členský stát za účelem studia v zahraničí.

43. Dospěla jsem k závěru, že na závislé rodinné příslušníky migrujícího pracovníka včetně dětí se vztahuje právo migrujícího pracovníka na rovné zacházení na základě čl. 7 odst. 2. Tento závěr se uplatní bez ohledu na to, kde mají závislí rodinní příslušníci nebo migrující pracovník bydliště a zda je údajná diskriminace přímá či nepřímá.

Existuje objektivní rozdíl mezi pracovníky s bydlištěm v Nizozemsku a pracovníky s bydlištěm v zahraničí?

44. Komise tvrdí, že s migrujícími pracovníky (včetně přeshraničních pracovníků), kteří pracují v Nizozemsku, a s jejich závislými rodinnými příslušníky, je zacházeno méně příznivě než s nizozemskými pracovníky a jejich závislými rodinnými příslušníky.

45. Nizozemsko tvrdí, že existuje objektivní rozdíl mezi pracovníky s bydlištěm v Nizozemsku a pracovníky s bydlištěm mimo Nizozemsko, protože posledně uvedení nepotřebují pro studium v zahraničí pobídky. Z tohoto argumentu vyplývá, že migrující pracovníci, kteří pracují v Nizozemsku a mají bydliště v jiném členském státu, nejsou ve srovnatelném postavení s nizozemskými pracovníky (koneckonců ani s migrujícími pracovníky), kteří bydlí a pracují v Nizozemsku.

46. S Nizozemskem nesouhlasím.

47. Diskriminace podle čl. 7 odst. 2 existuje tehdy, když je s migrujícími pracovníky zacházeno méně příznivě než s tuzemskými pracovníky ve srovnatelném postavení. K rozhodnutí, zda tomu tak je, je třeba určit, komu svědčí rovné zacházení a v souvislosti se kterou konkrétní výhodou. V tomto ohledu je skutečností, kterou je třeba vzít v úvahu pro posouzení, zda existuje objektivní rozdíl mezi relevantními kategoriemi osob, předmět právní úpravy vedoucí k rozdílnému zacházení(24) . Dodávám, že podle mého názoru musí údajný objektivní rozdíl obecně odrážet jiné právní nebo faktické rozlišování, než je to, které vyplývá ze samotné sporné dotčené právní úpravy.

48. V projednávané věci je finanční podpora poskytována na financování studia kdekoliv mimo Nizozemsko. V rámci čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 migrujícím pracovníkům v Nizozemsku svědčí rovné zacházení.

49. Lze bez větších obtíží akceptovat, že následující dvě kategorie zahrnují pracovníky, kteří se nacházejí v postavení, které je možné považovat za srovnatelné. Zaprvé, migrující pracovníci, kteří mají bydliště a pracují v Nizozemsku, jsou zjevně srovnatelní s nizozemskými státními příslušníky, kteří mají bydliště a pracují v Nizozemsku, a musí s nimi být zacházeno stejně. Zadruhé jsou migrující pracovníci, kteří pracují v Nizozemsku, avšak mají bydliště mimo Nizozemsko, zjevně srovnatelní s nizozemskými státními příslušníky, kteří pracují v Nizozemsku, avšak mají bydliště jinde, a je třeba, aby s nimi bylo zacházeno stejně.

50. Nizozemsko používá skutečnost, že tyto dvě identifikovatelné kategorie existují, aby odůvodnilo, že tyto kategorie nelze srovnávat navzájem , a tvrdí tedy, že pracovníci s bydlištěm v Nizozemsku se objektivně liší od pracovníků, kteří mají bydliště mimo Nizozemsko. Do jisté míry je to samozřejmě pravda. Bydlet v Amsterodamu neznamená totéž, jako bydlet v Paříži. Jedná se však o relevantní rozdíl, který objektivně odůvodňuje rozdílné zacházení(25) .

51. Tento názor nezastávám.

52. Nizozemsko (správně) uznává, že děti migrujících pracovníků, které chtějí studovat v Nizozemsku, musí mít přístup k finančním prostředkům na takové studium za zcela totožných podmínek jako nizozemští státní příslušníci, bez ohledu na to, zda tito migrující pracovníci (a děti, které jsou na nich závislé) mají bydliště v Nizozemsku či v zahraničí.

53. Nizozemsko tím implicitně akceptovalo, že přinejmenším některé děti migrujících pracovníků mohou být – stejně jako děti nizozemských pracovníků – více nakloněny studiu v Nizozemsku ( bez ohledu na to, zda tam mají bydliště ) a že by měly mít přístup k finančním prostředkům na toto studium. Domnívám se ale, že nezbytným logickým důsledkem toho je, že Nizozemsko již nemůže legitimně tvrdit, že místo bydliště bude – takřka automaticky – určovat, kde bude migrující pracovník nebo jeho závislé děti studovat. Jestliže je tento závěr správný, pak není legitimní používat místo bydliště jako údajně „objektivní“ kritérium pro odlišné zacházení. Naopak, migrující pracovník zaměstnaný v Nizozemsku, který má však bydliště v jiném členském státě, může být správně srovnáván s nizozemským pracovníkem, který má bydliště a pracuje v Nizozemsku.

Je důsledkem požadavku bydliště nepřímá diskriminace?

54. Z ustálené judikatury vyplývá, že v řízení pro nesplnění povinnosti musí Komise prokázat údajné porušení a předložit skutkové poznatky nezbytné k tomu, aby Soudní dvůr mohl ověřit toto nesplnění povinnosti. Přitom se Komise nesmí opírat o domněnky(26) .

55. V projednávané věci musí Komise prokázat, že s migrujícími pracovníky a nizozemskými pracovníky je zacházeno odlišně s účinky podobnými těm, které by vyplývaly z uplatnění podmínky státní příslušnosti.

56. Komise tvrdí, že požadavek bydliště porušuje čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68, protože vnitrostátní pracovníci je vždy splní snáze než migrující pracovníci. Tvrdí, že z rozsudků Meeusen(27) a Mentis(28) vyplývá, že požadavek bydliště je per definitionem nepřímo diskriminační. V projednávané věci je požadavek bydliště nepřímo diskriminační v každém případě, jelikož nutně vylučuje přeshraniční pracovníky a jejich rodinné příslušníky. Nizozemsko se opírá o rozsudky Sotgiu a Kaba II a tvrdí, že požadavek pobytu není diskriminační za žádných okolností(29) .

57. Nesdílím ani jeden z výkladů judikatury Soudního dvora.

58. V rozsudku Meeusen Soudní dvůr konstatoval, že „členský stát nemůže činit poskytnutí sociální výhody ve smyslu článku 7 […] závislým na podmínce, že příjemci mají má bydliště na jeho území“(30) . Rozsudek Meeusen se týkal požadavku bydliště, který byl přímo diskriminační, a tudíž zakázaný. Výrok Soudního dvora v rozsudku Meeusen byl naopak založen na rozsudku Mentis(31) . V uvedené věci Soudní dvůr konstatoval, že dotyčný požadavek bydliště byl nepřímo diskriminační teprve poté, co přezkoumal, zda by takový požadavek byl snadněji splněn vnitrostátními pracovníky (a to, zda mohl být odůvodněn)(32) . Ani jeden rozsudek tudíž neurčuje, že požadavek pobytu je vždy nepřímo diskriminační.

59. Nicméně rozsudky Soudního dvora Sotgiu a Kaba II nepodporují ani opačný postoj, a sice že lze stanovit požadavek bydliště státním občanům a cizincům, kteří jsou ve srovnatelném postavení, aniž to povede k nepřímé diskriminaci. V rozsudku Sotgiu dotčení pracovníci náleželi do odlišných kategorií definovaných podle toho, zda měli povinnost se přestěhovat. Soudní dvůr tudíž rozhodl, že bydliště tvořilo objektivní kritérium pro různé zacházení s pracovníky v objektivně odlišných situacích. V rozsudku Kaba II manžel nebo manželka migrujícího pracovníka, který byl státním příslušníkem jiného členského státu než Spojeného království, a manžel nebo manželka, jež byli „přítomni a usazeni“ ve Spojeném království, nebyli považováni za srovnatelné z důvodu rozdílu zavedeného jiným ustanovením vnitrostátního práva, než je dotčené ustanovení(33) .

60. Souhlasím však s Komisí v tom, že požadavek bydliště nepřímo diskriminuje migrující pracovníky.

61. Požadavek minulého, současného a budoucího bydliště (zejména tehdy, když stanoví, že bydliště musí existovat po určitou dobu) se svou podstatou bude dotýkat pracovníků – státních příslušníků členského státu méně než migrujících pracovníků, kteří jsou ve srovnatelné situaci. Tak je tomu proto, že taková podmínka vždy činí rozdíl mezi pracovníky, kteří se nemusí stěhovat proto, aby ji splnili, a mezi těmi, kteří se stěhovat musí. Prvně uvedenými zpravidla budou, ačkoliv možná ne vždy, státní příslušníci hostitelského členského státu.

62. Pravidlo tří ze šesti let se týká minulého bydliště existujícího po určitou dobu. Domnívám se, že je pravděpodobnější, že takovou podmínku splní nizozemští pracovníci než migrující pracovníci s bydlištěm v Nizozemsku.

63. Je představitelné, že takový požadavek pobytu nediskriminuje každého přeshraničního pracovníka(34) . Je však pravděpodobné, že značné množství přeshraničních pracovníků a jejich závislých rodinných příslušníků je vyloučeno z MNSF, protože rodina bydlí společně v příhraniční oblasti, a tudíž mimo Nizozemsko.

64. Dospěla jsem proto k závěru, že požadavek pobytu představuje nepřímou diskriminaci, která je čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 v zásadě zakázána.

Je požadavek bydliště přesto odůvodněný?

65. Představuje-li požadavek pobytu nepřímou diskriminaci, která je zakázána čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68, musí Soudní dvůr určit, zda přesto není odůvodněná. Nizozemsko za tímto účelem musí prokázat, že požadavek pobytu i) sleduje legitimní cíl, který je odůvodněn naléhavými důvody obecného zájmu, ii) je vhodný pro dosažení sledovaného legitimního cíle (vhodnost), a iii) nejde nad rámec toho, co je k dosažení sledovaného cíle nezbytné (proporcionalita)(35) .

66. Nizozemsko tvrdí, že požadavek pobytu je odůvodněný, jelikož je vhodný a nejde nad rámec toho, co je nezbytné (i) k zabránění nepřiměřené finanční zátěži vyplývající ze zpřístupnění MNSF všem studentům ( hospodářský cíl) a zároveň (ii) k zajištění toho, aby MNSF byla dostupná pouze studentům, kteří by bez tohoto financování studovali vysokou školu v Nizozemsku a budou-li studovat v zahraničí, pravděpodobně se vrátí ( sociální cíl).

67. Před tím, než se budu zabývat odůvodněním požadavku bydliště z hlediska obou cílů, vyjádřím se k zásadám upravujícím důkazní břemeno a požadavky na dokazování. Učiním tak proto, že žádný z účastníků řízení nepoužil tyto zásady správně.

68. Soudní dvůr rozhodl, že žalovaný členský stát musí poskytnout „důvody, které mohou být uplatňovány členským státem pro odůvodnění“ a „analýz[u] vhodnosti a [proporcionality] omezujícího opatření přijatého tímto členským státem, jakož i přesných informací podpírajících jeho argumentaci“(36) . Tento členský stát tak nese břemeno důkazu o tom, že opatření je prima facie vhodné a nejde nad rámec toho, co je nezbytné k dosažení jeho cíle (cílů).

69. Avšak důkazní břemeno žalovaného členského státu k prokázání proporcionality „nemůže sahat až tak daleko, že by vyžadovalo, aby tento členský stát pozitivně prokázal, že žádné jiné představitelné opatření neumožňuje dosáhnout uvedeného cíle za týchž podmínek“(37) . Jinými slovy po členském státu nelze požadovat, aby předložil důkaz neexistence.

70. Prokáže-li členský stát, že napadené opatření je prima facie přiměřené, pak přísluší Komisi, aby vyvrátila analýzu členského státu tím, že navrhne jiná, méně omezující opatření. Komise se však nemůže omezit na navrhnutí alternativního opatření. Musí rovněž vysvětlit, proč a jak je takové opatření vhodné k dosažení uvedeného cíle či cílů, a především proč je méně omezující než napadené opatření. Bez takového vysvětlení členský stát nemůže vědět, nač se má jeho obrana zaměřit.

Je požadavek bydliště odůvodněn na základě hospodářského cíle?

– Je hospodářský cíl legitimním cílem, který je odůvodněn naléhavými důvody obecného zájmu?

71. Nizozemsko tvrdí, že požadavek bydliště je odůvodněný, protože má za cíl zajistit, aby MNSF nepředstavovala nepřiměřenou zátěž pro společnost. Soudní dvůr v rozsudcích Bidar a Förster připustil, že členské státy mohou legitimně přihlížet k finančním důsledkům politik a mohou tudíž požadovat určitý stupeň integrace před tím, než poskytnou financování studia(38) . Nizozemsko odhaduje, že zrušení požadavku bydliště by vedlo k dodatečné finanční zátěži v přibližné výši 175 milionů eur ročně na poskytování MNSF především dětem migrujících pracovníků a nizozemských státních příslušníků, kteří buď žijí mimo Nizozemsko, nebo v Nizozemsku v posledních šesti letech žili po dobu kratší než tři roky.

72. Komise tvrdí, že odůvodnění v rozsudcích Bidar a Förster se nevztahuje na migrující pracovníky, jelikož unijní právo zachází s občany Unie, kteří vykonávají hospodářskou činnost jinak, než s občany Unie, kteří hospodářskou činnost nevykonávají. Článek 24 odst. 2 směrnice 2004/38 tento rozdíl potvrzuje. I kdyby Nizozemsko mohlo požadovat spojitost určité intenzity, samotný status migrujícího pracovníka podle ní prokazuje dostatečně úzkou vazbu s Nizozemskem, a Soudní dvůr v rozsudku Bidar uznal, že za takových okolností nelze stanovit žádný požadavek bydliště(39) . Pouhé ohledy na rozpočtové důsledky navíc nelze kvalifikovat jako naléhavé důvody týkající se obecného zájmu.

73. V tomto ohledu s Komisí souhlasím.

74. Soudní dvůr je žádán, aby použil odůvodnění rozsudků Bidar a Förster, pokud jde o občany Unie nevykonávající hospodářskou činnost, na migrující pracovníky. První otázkou však je, jak přesně Soudní dvůr rozhodl v rozsudcích Bidar a Förster.

75. V rozsudku Bidar chtělo Spojené království odůvodnit požadavek tří let potřebou zajistit, aby (i) příspěvky odvedené prostřednictvím zdanění byly dostatečné k tomu, aby odůvodnily poskytnutí financování, a aby (ii) existovala skutečná vazba mezi studentem žádajícím o poskytnutí financování a trhem práce hostitelského členského státu(40) . Obava v podstatě spočívala v tom, že studenti z celé Evropské unie by mohli přijet do Spojeného království a okamžitě tam požádat o finanční prostředky na studium.

76. Soudní dvůr v odpovědi na první část argumentu Spojeného království uznal, že „každý členský stát může dbát na to, aby se poskytování podpor k pokrytí životních nákladů studentů pocházejících z jiných členských států nestalo nepřiměřenou zátěží, která by mohla mít důsledky na celkovou úroveň podpory, která může být tímto státem poskytnuta“(41) . V důsledku toho je legitimní udělovat takovou podporu „pouze studentům, kteří prokázali určitý stupeň integrace do společnosti tohoto státu“(42) .

77. Soudní dvůr druhou část argumentu Spojeného království neuznal. Členský stát nemůže podřizovat poskytnutí financování studia vazbě mezi studentem a trhem práce. Soudní dvůr v podstatě konstatoval, že nepřímo diskriminační požadavek pobytu nemůže být odůvodněn potřebou financovat studium pouze studentům, kteří již v hostitelském členském státě pracovali, nebo tam budou pracovat po ukončení svého studia. Soudní dvůr také konstatoval, že vzdělávání nutně nepředurčuje studenta k určitému zeměpisného pracovního trhu(43) . Na rozdíl od Komise nevykládám tuto část rozsudku Bidar tak, že Soudní dvůr vyloučil každý požadavek na to, aby migrující pracovníci prokázali určitý stupeň vazby s hostitelským členským státem. Soudní dvůr se tímto bodem zkrátka nezabýval. Odmítl však argument, podle kterého by spojování místa studia a místa zaměstnání bylo cílem, který může odůvodnit nepřímou diskriminaci.

78. Soudní dvůr dále uznal, že předchozí bydliště existující po určitou dobu může prokázat nezbytný stupeň vazby(44) . Omezení skupiny příjemců prostřednictvím kritéria vyjadřujícího míru blízkosti k financujícímu členskému státu, například bydliště v minulosti, tak je vhodným opatřením k zajištění toho, že se poskytování podpory studentům z jiných členských států nestane nepřiměřenou zátěží, která by mohla mít důsledky pro celkovou úroveň pomoci, která může být tímto státem poskytnuta.

79. Nizozemsko patrně vykládá rozsudek Förster tak, že potvrzuje závěry rozsudku Bidar.

80. Takový výklad rozsudku Förster mne však nepřesvědčuje.

81. Soudní dvůr v rozsudku Förster nejprve uvedl, že podle rozsudku Bidar je legitimní, aby členský stát zajistil, že se sociální výhoda nestane nepřiměřenou zátěží, která by mohla mít důsledky pro celkovou úroveň podpory(45) . To je legitimní cíl skutečně uznaný rozsudkem Bidar(46) .

82. Soudní dvůr dále uvedl, že – rovněž podle rozsudku Bidar – je legitimní poskytnout podporu na pokrytí životních nákladů pouze studentům, kteří prokáží určitou úroveň integrace do společnosti členského státu(47) . Soudní dvůr odkázal na tu část rozsudku Bidar, v níž dospěl k závěru, že student může být považován za osobu vykazující určitou míru integrace do hostitelského členského státu, pokud v něm po určitou dobu bydlel(48) .

83. Soudní dvůr následně tuto argumentaci vztáhnul na okolnosti ve věci Förster. Soudní dvůr musel rozhodnout, zda nepřímo diskriminační požadavek bydliště v délce pěti let může být „odůvodněn účelem sledovaným hostitelským členským státem, aby se ujistil o určitém stupni integrace na svém území v případě studentů, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států(49) “. Soudní dvůr tudíž ve věci Förster zkoumal proporcionalitu požadavku bydliště ve světle cíle zajištění integrace studentů, a nikoliv cíle zabránění kolapsu stávajícího systému z důvodu jeho finančních nákladů(50) .

84. Soudní dvůr však tento cíl ve věci Bidar neuznal. V uvedeném rozsudku byl důkaz stupně integrace považován za prostředek k tomu, jak zamezit nepřiměřené finanční zátěži.

85. Bylo by nešťastné, kdyby měl povrchní výklad rozsudku Förster vést k záměně prostředku a cíle. Existuje riziko, že rozsudek Förster může být vykládán tak, že naznačuje, že členské státy mohou stanovit požadavek bydliště bez ohledu na skutečnost, zda je jeho účelem zajistit, aby zpřístupnění sociální výhody negativně neovlivňovalo stabilitu jeho veřejných financí nebo sledování jiného naléhavého důvodu veřejného zájmu. Členské státy na tomto základě mohou usilovat o odůvodnění méně příznivého zacházení s občany Unie (kteří vykonávají hospodářskou činnost i s těmi, kteří ji nevykonávají) v rámci sociální politiky (integrace) použitím takových přístupových kritérií, jako jsou délka pobytu, manželský a rodinný stav, jazyk, diplomy, zaměstnání a podobně, aniž kdy vysvětlily, proč má být dostupnost sociální dávky tímto způsobem omezena.

86. Na základě uvedeného výkladu rozsudků Bidar a Förster se nyní zaměřím na zkoumání otázky, zda zamezení nepřiměřené finanční zátěži, která může mít důsledky pro celkovou úroveň financování studia, je cílem, který může být přenesen z kontextu občanů Unie, kteří nevykonávají hospodářskou činnost, jejž lze uplatnit k odůvodnění nepřímé diskriminace migrujících pracovníků.

87. Domnívám se, že to není možné.

88. Uznávám, že finanční zátěž, která je spojena s širokým zpřístupněním sociální výhody, může ohrozit její existenci a celkovou úroveň(51) . Za takových okolností jsou obavy týkající se rozpočtových důsledků vnitřně spojeny s existencí a cílem samotné sociální výhody, a nelze je tudíž zcela ignorovat. Členské státy by se jinak mohly zcela zříci poskytování určitých forem sociálních výhod k újmě obecného zájmu.

89. Jsem však toho názoru, že Nizozemsko se nemůže dovolávat rozpočtových hledisek k odůvodnění diskriminačního zacházení s migrujícími pracovníky a jejich závislými rodinnými příslušníky. Veškeré podmínky, které se pojí k MNSF s cílem udržet výdaje v přijatelných mezích, musí zatěžovat migrující pracovníky stejně jako pracovníky nizozemské.

90. Migrující pracovníci a jejich rodiny mohou svobodně odejít do jiného členského státu, jelikož „mobilita pracovníků uvnitř [Unie] musí být jedním z prostředků, které pracovníkům zajišťují možnost zlepšení pracovních a životních podmínek a usnadnění jejich společenského postavení, a současně přispívat k uspokojování potřeb hospodářství členských států“(52) . Členské státy tak musí eliminovat veškeré překážky výkonu svobody pohybu a souvisejících práv migrujících pracovníků, včetně těch, které se dotýkají „práva pracovníka [na to], aby jej doprovázela jeho rodina, a podmínek začlenění této rodiny do prostředí hostitelské země“(53) .

91. Pokud členský stát podle mého názoru poskytuje sociální výhodu vlastním pracovníkům – nezávisle na tom, zda je její poskytnutí vázáno na příspěvky určité osoby, či nikoliv – musí ji za stejných podmínek poskytnout migrujícím pracovníkům. Jakékoliv omezení stanovené z důvodu ochrany finanční integrity se za stejných podmínek musí vztahovat na vnitrostátní i migrující pracovníky(54) .

92. Je pravda, že Soudní dvůr připustil, že cíl zamezení nepřiměřené finanční zátěži, která může mít důsledky pro celkovou úroveň poskytované sociální podpory, může odůvodnit diskriminaci občanů Unie, kteří nevykonávají hospodářskou činnost. Soudní dvůr tak podle mého názoru rozhodl proto, že za současného stavu práva dosud není všem občanům Unie zajištěno rovné zacházení, pokud jde o sociální výhody.

93. Před zavedením občanství Unie řada směrnic stanovila, že státní příslušníci členských států, kteří nevyužívali hospodářského práva na volný pohyb, měli právo pohybovat se a pobývat v jiném členském státě za podmínky, že mají pro sebe i pro své rodinné příslušníky uzavřeno nemocenské pojištění vůči všem rizikům v hostitelském členském státě a mají „dostatečné finanční prostředky, aby se během svého pobytu nestali zátěží pro sociální pomoc hostitelského členského státu“(55) . Tato podmínka byla stanovena proto, aby se tito státní příslušníci „nestali zátěží pro sociální pomoc hostitelského členského státu“(56) . Konkrétně směrnice 93/96 omezila právo studentů pobývat v jiném členském státu a nezavedla žádný nárok na vyplácení podpor na životní náklady poskytované hostitelským členským státem(57) .

94. Tito státní příslušníci se bez ohledu na svou činnost stali občany Unie(58) v návaznosti na vstup Maastrichtské smlouvy v platnost. Na základě tohoto statusu mají právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států s omezeními stanovenými unijním právem. Soudní dvůr rozhodl, že hostitelský členský stát musí projevit určitou míru finanční solidarity se studenty, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států a uplatnili své právo volně se pohybovat a pobývat v hostitelském členském státu(59) .

95. Směrnice 2004/38 konsolidovala značnou část starších právních předpisů a judikatury. Zachovává rozdíl mezi občany Unie, kteří využili právo volného pohybu z hospodářských důvodů, a jinými občany Unie a výslovně zachovává právo členských států diskriminovat posledně uvedené po určitou dobu. Článek 24 odst. 2 směrnice 2004/38 tak stanoví, že dokud studenti nezískají trvalý pobyt v členském státě, kde studují, hostitelský členský stát není povinen, „odchylně od“ povinnosti zacházet stejně se státními příslušníky a ostatními občany Unie, přiznat jim vyživovací podporu při studiu ve formě stipendií nebo půjček. Ačkoliv skutkové okolnosti, které vedly k vydání rozsudku Bidar přecházely přijetí směrnice 2004/38, odůvodnění v uvedené věci odráží svobodu členského státu stanovit za takových okolností odlišné zacházení. Odchylka se nicméně nevztahuje na „zaměstnan[é] osob[y], osob[y] samostatně výdělečně činn[é], osob[y] ponechávající[…] si takové postavení a jejich rodinn[é] příslušník[y]“. Tyto osoby jsou naproti tomu chráněny obecným pravidlem rovného zacházení.

96. Konstatuji proto, že hospodářský cíl nelze považovat za legitimní cíl, který je odůvodněn naléhavými důvody obecného zájmu. Z toho vyplývá, že pokud nebude přijat sociální cíl, nemůže argumentace Nizozemska obstát.

97. Avšak pro případ, že se Soudní dvůr nepřikloní k mému závěru ohledně hospodářského cíle, budu stručně zkoumat vhodnost požadavku bydliště ve vztahu k uvedenému cíli a jeho proporcionalitu.

– Je požadavek bydliště vhodný k dosažení hospodářského cíle?

98. Nizozemsko tvrdí, že požadavek bydliště je vhodným prostředkem k zajištění toho, aby MNSF nevytvářelo nepřiměřenou a neodůvodněnou finanční zátěž. Nizozemsko předložilo studii, o níž tvrdí, že prokazuje, že odstranění tohoto požadavku povede k dodatečné zátěži ve výši přibližně 175 milionů eur ročně.

99. Komise lakonicky uvádí, že má „pochybnosti“ ohledně názoru Nizozemska na vhodnost tohoto opatření.

100. I když Komise nevynakládá přesvědčivé úsilí k tomu, aby vyvrátila argument a důkazy Nizozemska, přísluší Nizozemsku, aby přesvědčivě prokázalo, že neposkytnutí podpory studentům, kteří žili v Nizozemsku po dobu kratší než tři roky ze šesti, souvisí s nepřiměřenou finanční zátěží, kterou údajně odvrací. To neznamená, že je nutné prokázat, že požadavek bydliště je nejvhodnějším opatřením k dosažení uvedeného cíle(60) .

101. Argument Nizozemska uznávám.

102. Požadavek bydliště nutně vylučuje skupinu potenciálních žadatelů, čímž omezuje náklady na MNSF. Nizozemsko patrně zastává názor, že dodatečná zátěž ve výši 175 milionů eur ročně by narušila současný stav režimu MNSF.

103. Neshledávám žádný důvod k tomu, abych tento názor zpochybňovala. Koneckonců, všechny členské státy mohou svobodně rozhodnout, od jaké výše se určitá úroveň podpory na studium stává nepřiměřenou finanční zátěží s důsledky pro celkovou úroveň financování poskytovaného v rámci dotyčného režimu. Přísluší členským státům, nikoliv Soudnímu dvoru, aby určily, kde se tento práh nachází.

104. Vzhledem k tomu, že Komise nevynaložila žádné úsilí k tomu, aby vyvrátila postoj Nizozemska, dospěla jsem k závěru, že Nizozemsko prokázalo, že požadavek bydliště je vhodný.

– Je požadavek bydliště přiměřený ve vztahu k hospodářskému cíli?

105. Argumenty účastníků řízení týkající se proporcionality se vyjasnily při jednání, které se konalo z podnětu Soudního dvora.

106. Účastníci řízení se v zásadě neshodují ohledně otázky, zda je přiměřené požadovat po migrujících pracovnících, kteří si již k Nizozemsku vytvořili vazbu prostřednictvím svého zaměstnání v tomto členském státu, aby rovněž splňovali pravidlo tří ze šesti let.

107. Komise tvrdí, že status migrujícího pracovníka sám o sobě postačuje k prokázání požadovaného stupně integrace a že Nizozemsko nemůže stanovit dodatečný požadavek bydliště. Jako alternativní opatření navrhuje koordinaci s jinými členskými státy. Nizozemsko tvrdí, že status migrujícího pracovníka nepostačuje a že neexistují žádná alternativní opatření. Při rozhodování o stanovení požadavku bydliště Nizozemsko rovněž vzalo v úvahu, že mohou být dostupné alternativní zdroje financování a typy finanční podpory, že jiné členské státy činí financování podobné MNSF závislým na minulém bydlišti a že požadavek bydliště brání některým rizikům podvodu.

108. Nejsem přesvědčena o tom, že požadavek bydliště je přiměřený.

109. Na rozdíl od Nizozemska se domnívám, že skutečnost, že Soudní dvůr připustil, že požadavek pěti let byl ve věci Förster přiměřený, neznamená, že pravidlo tří ze šesti let je v projednávané věci přiměřené. Ve věci Förster se Soudní dvůr opíral o znění čl. 16 odst. 1 a čl. 24 odst. 2 směrnice 2004/38, aby rozhodl, že členský stát nebyl povinen poskytovat podporu na pokrytí životních nákladů na studium občanů Unie, kteří nevykonávají hospodářskou činnost, již v tomto členském státě neměli legální pobyt po nepřetržitou dobu pěti let(61) . Na rozdíl od generálního advokáta(62) Soudní dvůr patrně nebyl nakloněn tomu, aby zpochybnil tezi, že požadovaný stupeň integrace nemůže být prokázán jinými prostředky.

110. Nicméně čl. 24 odst. 2 jasně uvádí, že podmínka pěti let bydliště ve směrnici 2004/38 nemůže být uložena migrujícím pracovníkům a jejich závislým rodinným příslušníkům.

111. Může však členský stát pro tyto osoby stanovit požadavek bydliště po dobu tří ze šesti let?

112. Mám za to, že nemůže.

113. Na rozdíl od Nizozemska nevykládám rozsudek Bidar tak, že tento požadavek bydliště potvrzuje. V uvedené věci Soudní dvůr nemusel zkoumat proporcionalitu, jelikož účinkem požadavku bydliště, který se pojil s pravidly týkajícími se získání statusu „usazené osoby“ ve Spojeném království, bylo, že bez ohledu na skutečný stupeň integrace, se D. Bidar nemohl ucházet o získání podpory na pokrytí svých životních nákladů.

114. Problém posouzení proporcionality požadavku bydliště v projednávané věci spočívá v tom, že argumenty účastníků řízení jsou založeny na předpokladu, podle něhož může Nizozemsko požadovat určitý stupeň vazby, aniž se přihlédne k tomu, že se jedná o prostředek k dosažení určitého cíle.

115. Podle toho, jak já chápu rozsudek Bidar, posouzení proporcionality požadavku bydliště předpokládá, že bude určeno, zda Nizozemsko prokázalo, že pravidlo tří ze šesti let nejde nad rámec toho, co je nezbytné k zabránění nepřiměřené finanční zátěži.

116. Nizozemsko přitom v tomto smyslu předložilo důkazy.

117. Částka 175 milionů eur ročně je založena na analýze rizika, která počítá dodatečné odhadované náklady na financování především dětí migrujících pracovníků (skupina 1) a dětí nizozemských státních příslušníků (skupina 2), jež jsou v současnosti vyloučeny z MNSF(63) . Studie uvádí, že odstranění tohoto požadavku pro děti ze skupiny 2, by vedlo k dodatečným nákladům ve výši 132,1 milionu eur, která je téměř třikrát vyšší, než náklady ve výši 44,5 milionů eur vyplývající ze zrušení požadavku stanoveného pro děti ve skupině 1.

118. Tyto odhady jsou založeny na řadě domněnek, které jsou přinejmenším sporné. Autoři studie při zjišťování počtu dětí ve skupině 1 s bydlištěm mimo Nizozemsko například odhadují, že v Nizozemsku má mezi 15 % a 30 % migrujících pracovníků pocházejících z východní Evropy, nadále bydliště u svých rodin ve svém domovském členském státě. Tito pracovníci jsou tedy považováni za pracovníky, kteří každodenně – či méně pravidelně – dojíždějí, například z Varšavy do Nizozemska. Zároveň skutečnost, že tito dojíždějící migrující pracovníci mohou strávit v Nizozemsku více dní v týdnu než v domovském členském státě, není brána v úvahu pro určení, zda mají bydliště v Nizozemsku. Jiným případem je, že autoři studie předpokládají, že děti přeshraničních pracovníků budou pracovat v příhraniční oblasti, kde mají bydliště. Proto patrně nepoužili korektiv pro děti migrujících pracovníků a nizozemských státních příslušníků s bydlištěm v zahraničí – bez ohledu na to, zda se jedná o příhraniční oblast, či nikoli – které mají nárok na získání MNSF na studium v příhraniční oblasti.

119. Bez ohledu na tyto problémy týkající se použité metodiky se děti ve skupinách 1 a 2 kvalifikují pro účely financování studia v Nizozemsku navzdory skutečnosti, že tam nemají bydliště. Nizozemsko dobrovolně převzalo zátěž financování takového studia do určitého maximálního limitu. Stejné limity se použijí na studium v Nizozemsku a v zahraničí. Nizozemsko nevysvětlilo, proč je stejná finanční zátěž přijatelná, pokud je převzata v souvislosti se studiem v Nizozemsku, ale nepřiměřená v kontextu MNSF(64) .

120. Jestliže Soudní dvůr rozhodne, že Nizozemsko může vyžadovat určitý stupeň vazby nezávisle na obavách souvisejících s finančními náklady MNSF, jsem přesto toho názoru, že je nepřiměřené požadovat, aby migrující pracovník a jeho závislí rodinní příslušníci splňovali pravidlo tří ze šesti let.

121. Soudní dvůr uznal, že požadavek bydliště může být nepřiměřený, pokud je svou povahou příliš vylučující, protože „upřednostňuje neprávem prvek, který nutně neprokazuje skutečný a efektivní stupeň vazby […] a vylučuje všechny ostatní reprezentativní prvky“(65) . Aby relevantní spojovací prvky byly přiměřené, musí být rovněž známy předem a musí být stanovena možnost opravného prostředku soudní povahy(66) .

122. Nizozemsko podle mého názoru přesvědčivě nevysvětlilo, proč nemůže být stejného cíle dosaženo méně restriktivním způsobem, buď flexibilnějším požadavkem bydliště, než je pravidlo tří ze šesti let, nebo na základě jiné skutečnosti vyjadřující srovnatelný stupeň vazby, jakou je například zaměstnání. Konkrétně nevysvětlilo, proč uznává , že občan Unie s bydlištěm v Nizozemsku po dobu tří ze šesti let je vždy dostatečně spojen s Nizozemskem, bez ohledu na účast v uvedené společnosti, ale kategoricky odmítá možnost, aby status osoby jako migrujícího pracovníka mohl řádně sloužit k prokázání požadovaného stupně vazby s Nizozemskem.

123. Ostatní argumenty Nizozemska mne nevedou k tomu, abych tento závěr přehodnotila.

124. Na rozdíl od Nizozemska se domnívám, že skutečnost, že ke studiu mimo Nizozemsko nebo mimo domovský členský stát mohou být dostupné alternativní zdroje financování pro studenty vyloučené z MNSF, a že jiné členské státy činí financování studia v zahraničí závislým na podobném požadavku, není relevantní. Skutečnost, že studenti mohou v Nizozemsku požádat o poskytnutí finančních prostředků na studium v Nizozemsku, nebo mohou požádat o obecně dostupné daňové zvýhodnění a využít další dávky v souvislosti se studiem v zahraničí, nemůže zhojit diskriminační zacházení, které je vůči nim prostřednictvím režimu MNSF uplatňováno. V každém případě se ukazuje, jak uvádí Komise jako protiargument, že tyto alternativní dávky nejsou tak výhodné, jako MNSF a jejich dostupnost neprokazuje, že požadavek bydliště nejde nad rámec toho, co je nezbytné k dosažení zamýšleného cíle. Obdobně nemohou zhojit diskriminační zacházení uplatňované Nizozemskem opatření přijatá jinými členskými státy. Z ustálené judikatury vyplývá, že členský stát nemůže odůvodnit protiprávní opatření založené na skutečnosti, že jiný členský stát přijal stejné opatření, takže může porušovat unijní právo stejným způsobem(67) .

125. Nizozemsko dále tvrdí, že požadavek bydliště i) brání studentům s bydlištěm v zahraničí v možnosti tvrdit, že žijí nezávisle a mají tak nárok na vyšší podporu, když ve skutečnosti stále žijí doma, a ii) brání osobám v tom, aby po symbolickém zaměstnání v Nizozemsku získali status migrujícího pracovníka, získali nárok na MNSF a poté studovali mimo Nizozemsko (například ve svých domovských členských státech).

126. Podle mého názoru žádné z rizik není vlastní režimu MNSF. Obě rovněž existují v souvislosti se žádostmi studentů za účelem získání finančních prostředků na studium v Nizozemsku. Nizozemsko pravděpodobně objevilo jiný způsob, jak se adekvátně vypořádat se stejnými obavami v souvislosti s uvedeným financováním, jelikož je přiznávána stejně tak nizozemským státním příslušníkům jako migrujícím pracovníkům, bez ohledu na to, kde mají bydliště.

127. Nizozemsko v každém případě může ověřit status osoby jakožto migrujícího pracovníka(68) a přijmout opatření chránící proti zneužití práv a podvodu tak, že přihlédne k individuálním okolnostem věci a rozdílu mezi využitím možnosti poskytnuté právem a zneužitím práv(69) .

128. Došla jsem proto k závěru, že Nizozemsko neprokázalo, že požadavek bydliště je prima facie přiměřený.

129. V zájmu úplnosti se však budu zabývat tím, zda Komise navrhla jiná, méně omezující opatření.

130. Komise předložila pouze jednu alternativu. Navrhuje koordinaci mezi Nizozemskem a ostatními členskými státy. Přitom se opírá o poznámku, kterou jsem učinila ve věci Bressol, že hostitelský členský stát a domovský členský stát sdílejí odpovědnost za hledání řešení problémů vyplývajících z vysoké míry mobility studentů(70) .

131. Souhlasím s Nizozemskem, že unijní právo nestanoví povinnost koordinace. Koordinace je naopak formou spolupráce, která vyžaduje souhlas alespoň jednoho dalšího členského státu. Jestliže má Nizozemsko právo dovolávat se legitimního cíle za účelem odůvodnění nepřímé diskriminace, nemůže prostředek k dosažení tohoto cíle záviset na souhlasu ostatních členských států a vůli hledat přijatelné řešení. Členské státy zůstávají zodpovědné za organizaci svých vzdělávacích systémů. Zatímco koordinace může vyřešit některé z obtíží, kterým čelí členské státy, které si stejně jako Nizozemsko přejí podporovat mobilitu studentů prostřednictvím financování, požadavek , aby docílily koordinace, by byl v rozporu s duchem čl. 165 odst. 1 SFEU. Koordinace tak není alternativním opatřením.

132. Komise v každém případě nevysvětlila, jak a proč možnost koordinace prokazuje, že požadavek bydliště není přiměřený.

133. Nizozemské ve své duplice zřejmě uznává, že Komise navrhuje tři možná opatření: zeměpisné omezení použití MNSF, omezení délky poskytování MNSF a povinnost koordinace. První a druhá možnost je však zahrnuta v té části repliky Komise, ve které Komise shrnuje opatření, které samo Nizozemsko navrhuje a zkoumá ve své žalobní odpovědi. Z tohoto důvodu si nemyslím, že Komise předložila tyto návrhy. Každopádně se, stricto sensu, nejedná ani o méně restriktivní alternativy. Členský stát musí mít možnost nabídnout štědrou podporu na studium kdekoliv na světě za předpokladu, že dodrží své povinnosti podle unijního práva (a samozřejmě ponese finanční odpovědnost za náklady svého štědrého systému).

– Dílčí závěr

134. Došla jsem k závěru, že nepřímá diskriminace migrujících pracovníků a jejich závislých rodinných příslušníků vyplývající z požadavku bydliště nemůže být odůvodněna na základě hospodářského cíle, který byl Soudním dvorem uznán ve věci Bidar. Musím však ještě prozkoumat, zda požadavek bydliště může být odůvodněn na základě sociálního cíle, kterého se dovolává Nizozemsko.

Je požadavek bydliště odůvodněný na základě sociálního cíle?

– Je sociální cíl legitimním cílem, který je odůvodněn naléhavými důvody obecného zájmu?

135. Cílem MNSF je zvýšení mobility studentů směrem z Nizozemska do ostatních členských států. Není určena k podpoře mobility mezi jinými dvěma členskými státy než Nizozemskem, nebo z jiných členských států do Nizozemska, nebo k finanční podpoře studentů s bydlištěm mimo Nizozemsko, kteří chtějí studovat v místě bydliště. MNSF je vyhrazeno pro studenty, již by jinak studovali v Nizozemsku, kteří se – jak tvrdí Nizozemsko – pravděpodobně vrátí, budou-li studovat v zahraničí. Snaží se tedy cílit na studenty, kteří pravděpodobně využijí své zkušenosti získané v zahraničí, aby obohatili nizozemskou společnost a (případně) nizozemský trh práce.

136. Uznávám, že se jedná o legitimní cíl. Ostatně nezdá se, že by jej Komise zpochybňovala.

137. „Podpora mobility studentů“ je jedním z unijních cílů a její význam byl zdůrazněn Parlamentem a Radou(71) . Je rovněž legitimním cílem, o jehož dosažení členské státy usilují v rámci organizace svých vzdělávacích systému a systémů financování vzdělávání(72) .

138. Uznávám rovněž, že podpora mobility studentů slouží veřejnému zájmu. Podporuje kulturní a jazykovou různorodost a zlepšuje profesní rozvoj. Tím přispívá k pluralitní společnosti v členském státu a Evropské unii jako celku.

139. V plně integrované Evropské unii by nebylo přijatelné, aby byl přístup k finančním prostředkům podmiňován předpokládaným návratem studenta do členského státu jeho původu, jelikož by se tak bránilo volnému pohybu občanů Unie. Při neexistenci harmonizace v této oblasti si však členské státy zachovávají značnou svobodu k tomu, aby určovaly podmínky nároku na financování studia, za předpokladu, že tak činí v souladu unijním právem.

140. Uznávám tedy, že sociální cíl je legitimním cílem, který je odůvodněn naléhavými důvody obecného zájmu.

– Je požadavek bydliště vhodný k dosažení sociálního cíle?

141. Nizozemsko tvrdí, že požadavek bydliště je vhodný k dosažení toho, aby MNSF bylo poskytováno pouze cílové skupině.

142. Komise v tomto ohledu neuvádí žádný argument. Uvádí pouze, že ohledně stanoviska Nizozemska má „pochybnosti“.

143. I když Komise opět nevynaložila přesvědčivé úsilí, aby vyvrátila argument Nizozemska, je na Nizozemsku, aby Soudní dvůr přesvědčilo o tom, že požadavek bydliště je k dosažení uvedeného cíle vhodný(73) .

144. Nejsem přesvědčena o tom, že tak Nizozemsko učinilo.

145. Uznávám, že skutečnost, že místo, kde studenti mají bydliště před zahájením vysokoškolského vzdělávání, může mít určitý vliv na to, kde budou studovat. Je pravda, že Nizozemsko nepředložilo důkazy odůvodňující uvedenou vzájemnou souvislost. Nepovažuji to však za překážku. Skutečný nebo potenciální příspěvek opatření k uvedenému cíli může být prokázán na základě kvantitativní nebo kvalitativní analýzy. V projednávané věci se domnívám, že kvalitativní analýza je dostatečná a argument je sám o sobě přesvědčivý.

146. Rovněž souhlasím s Nizozemskem v tom, že požadavek bydliště brání studentům ve využívání MNSF na studium v místě, kde bydlí, jelikož studenti s bydlištěm mimo Nizozemsko nemohou o MNSF požádat.

147. Nejsem však přesvědčena o tom, že existuje zjevná vazba mezi místem, kde měli studenti bydliště před zahájením vysokoškolského vzdělávání, a pravděpodobností, že se po dokončení svého studia v zahraničí vrátí do uvedeného členského státu. Nepovažuji za inherentně pravděpodobné, že se většina studentů, kteří mají bydliště v Nizozemsku a poté studují v zahraničí, nutně vrátí do Nizozemska, aby tam bydleli(74) . Mohou existovat způsoby, jak je k tomu pobídnout, ale není zřejmé, zda je dřívější bydliště vhodným způsobem, jak předvídat, kde budou studenti bydlet a pracovat v budoucnosti.

148. Docházím k závěru, že Nizozemsko neprokázalo, že požadavek bydliště je vhodný pro určení skupiny studentů, kterým chce poskytovat MNSF.

149. V zájmu úplnosti se budu stručně zabývat otázkou, zda je požadavek bydliště přiměřený ve vztahu k sociálnímu cíli.

– Je požadavek bydliště přiměřený ve vztahu k sociálnímu cíli?

150. Nizozemsku přísluší, aby prokázalo, že pravidlo tří ze šesti let nejde nad rámec toho, co je nezbytné k identifikaci skupiny studentů, kteří by jinak studovali v Nizozemsku a kteří se pravděpodobně vrátí, pokud budou studovat v zahraničí(75) .

151. Mám za to, že jeho argumenty jsou v tomto ohledu nedostatečné.

152. Souhlasím s Nizozemskem, že požadavek znalosti nizozemštiny nebo povinnost mít diplom z nizozemské školy by nebyly efektivními alternativními opatřeními.

153. Výborná znalost nizozemštiny není nutně dobrým ukazatelem toho, zda studenti budou studovat v Nizozemsku bez MNSF, či zda se po studiu v zahraničí vrátí. Nizozemsky hovořící student se může rozhodnout pro studium v Antverpách, protože zná tamní jazyk. Může se rovněž rozhodnout pro studium v Paříži, aby zlepšil svou znalost francouzštiny, nebo pro studium ve Varšavě, aby se naučil polštině.

154. Stejné odůvodnění se vztahuje na požadavek, aby budoucí student měl diplom z nizozemské školy. Za předpokladu, že diplom z nizozemské školy bude uznáván v jiných členských státech a Nizozemsko obdobně uzná srovnatelné diplomy získané v zahraničí, je obtížné najít přímou souvislost mezi místem, kde byl školní diplom získán, a tím, zda bude konkrétní student studovat v Nizozemsku bez MNFS, případně se tam po studiu v zahraničí vrátí.

155. Oba tyto požadavky se v každém případě jeví jako nepřímo diskriminační a mohou se dotknout migrujících pracovníků stejně jako požadavek pobytu.

156. Je dostačující, aby Nizozemsko uvedlo dvě opatření, která jsou zjevně nepřiměřenými způsoby dosažení sledovaného cíle (a jsou v každém případě stejně – ne-li více – diskriminační, jako požadavek bydliště), aby prokázalo, že požadavek bydliště splňuje kritérium proporcionality?

157. Mám za to, že není.

158. Nizozemsko je účastníkem řízení, který nese důkazní břemeno, a z tohoto titulu musí prokázat alespoň to, proč upřednostňuje bydliště po dobu tří ze šesti let a vylučuje ostatní reprezentativní hlediska, jako (například) bydliště po kratší dobu, nebo proč cílovou skupinu nelze identifikovat prostřednictvím jiných (možná méně omezujících) opatření, jakým je (například) pravidlo stanovící, že MNSF nemůže být použito na studium v místě bydliště

159. Pokud by Soudní dvůr byl přesto toho názoru, že Nizozemsko prokázalo, že požadavek bydliště je v zásadě přiměřený, domnívám se, že Komise neprokázala, že existují jiná, méně omezující opatření, která umožňují dosažení stejného cíle. Z písemného a ústního vyjádření Komise je zcela nejasné, zda takové alternativy navrhuje. Má-li její argument týkající se koordinace být použit v souvislosti se sociálním cílem, jsem toho názoru, že takový argument je třeba odmítnout z důvodů, které již byly uvedeny(76) .

– Dílčí závěr

160. Dospěla jsem k závěru, že nepřímá diskriminace migrujících pracovníků a závislých rodinných příslušníků vyplývající z požadavku bydliště může být v zásadě odůvodněna na základě sociálního cíle uplatňovaného Nizozemskem. Nejsem však přesvědčena o tom, že Nizozemsko prokázalo, že požadavek bydliště je vhodným a přiměřeným opatřením k dosažení uvedeného cíle. Jeho obrana tak podle mého názoru nemůže obstát.

Závěry

161. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr:

„1) určil, že Nizozemské království tím, že požaduje, aby migrující pracovníci a jejich závislí rodinní příslušníci splňovali požadavek bydliště, aby mohli požádat na základě Wet Studiefinanciering o finanční prostředky na studium v zahraničí, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 45 SFEU a čl. 7 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství;

2) uložil Nizozemskému království náhradu nákladů řízení.“

(1) .

(2)  – Je jisté, že se svému studiu věnoval s vášní, čemuž svědčí jeden z jeho nejpůvabnějších citátů: „Mám-li trochu peněz, kupuji si knihy, pokud mi něco zbude, koupím si jídlo a oblečení“. Viz rovněž stanovisko generálního advokáta Ruize-Jaraba Colomera ve věci Morgan a Bucher (rozsudek ze dne 23. října 2007, C-11/07 a C-12/07, Sb. rozh. s. I-9161, bod 43).

(3)  – Lhůta pro splnění odůvodněného stanoviska uplynula dne 15. června 2009, tedy před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost. V zájmu pohodlí a soudržnosti budu odkazovat na článek 45 SFEU. Znění článku 39 ES a dalších relevantních ustanovení Smlouvy o ES v každém případě zůstala v Lisabonské smlouvě nezměněná.

(4)  – Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257; Zvl. vyd. 05/01, s. 15). Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 ze dne 5. dubna 2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie (Úř. věst. L 141, s. 1) zrušilo nařízení č. 1612/68 s účinností od 16. července 2011, tedy po uplynutí lhůty uvedené v odůvodněném stanovisku Komise. Znění čl. 7 odst. 2 a článku 12 nařízení č. 1612/68 zůstala v nařízení č. 492/2011 nezměněna.

(5)  – Viz druhá odrážka čl. 165 odst. 2 SFEU (dříve čl. 149 odst. 2 ES). Program Erasmus a další unijní akční programy v oblasti vzdělávání jsou založeny na článcích 165 SFEU a 166 SFEU. Viz rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č 1720/2006/ES ze dne 15. listopadu 2006, kterým se zavádí akční program v oblasti celoživotního učení (Úř. věst. L 327, s. 45), ve znění rozhodnutí č. 1357/2008/ES (Úř. věst. L 350, s. 56).

(6)  – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. L 158, s. 77, a oprava v Úř. věst. L 229, s. 35; Zvl. vyd. 05/05, s. 46, dále jen „směrnice 2004/38/ES“).

(7)  – Článek 2 odst. 1 WSF.

(8)  – Rozsudek ze dne 11. září 2007, Hendrix (C-287/05, Sb. rozh. s. I-6909, bod 53 a citovaná judikatura).

(9)  – Viz rozsudek ze dne 16. července 2009, von Chamier-Glisczinski (C-208/07, Sb. rozh. I-6095, bod 66 a citovaná judikatura).

(10)  – Rozsudky ze dne 15. března 2005, Bidar (C-209/03, Sb. rozh. s. I-2119) a ze dne 18. listopadu 2008, Förster (C-158/07, Sb. rozh. s. I-8507).

(11)  – Čtvrtý bod odůvodnění nařízení č. 1612/68 a rozsudek ze dne 10. září 2009, Komise v. Německo (C-269/07, Sb. rozh. s. I-7811, bod 52 a citovaná judikatura).

(12)  – Rozsudek Komise v. Německo, citovaný v předchozí poznámce pod čarou, bod 65 a citovaná judikatura; rozsudky ze dne 15. září 2005, Ioannidis (C-258/04, Sb. rozh. s. I-8275, bod 35 a citovaná judikatura) (pokud jde o potomky), a ze dne 12. července 1984, Castelli (261/83, Recueil, s. I-3199, bod 12) (pokud jde o předky).

(13)  – Rozsudek ze dne 8. června 1999, Meeusen (C-337/97, Recueil, s. I-3289, bod 25). Věc Meeusen se týkala přímo diskriminujícího požadavku bydliště (jelikož se vztahoval pouze na jiné než nizozemské státní příslušníky).

(14)  – Rozsudek Meeusen citovaný v předchozí poznámce pod čarou, bod 19 a citovaná judikatura.

(15)  – Rozsudek ze dne 13. listopadu 1990, di Leo (C-308/89, Recueil, s. I-4185, bod 12).

(16)  – Viz rozsudky ze dne 17. září 2002, Baumbast a R (C-413/99, Recueil, s. I-1107, bod 63), a ze dne 23. února 2010, Texeira (C-480/08, Sb. rozh. s. I-1107, s. 46).

(17)  – Rozsudek Texeira, citovaný v předchozí poznámce pod čarou, bod 51, a rozsudek ze dne 23. února 2010, Ibrahim (C-310/08, Sb. rozh. s. I-1065, bod 39).

(18)  – Rozsudek ze dne 4. května 1995, Gaal (C-7/94, Recueil, s. I-1031, bod 30).

(19)  – Rozsudek ze dne 21. června 1988 (197/86, Recueil, s. 3205, s. 28).

(20)  – Tamtéž, body 29 a 31.

(21)  – Rozsudky ze dne 21. června 1988, Lair (39/86, Recueil, s. 3161), a ze dne 27. září 1988, Mateucci (235/87, Recueil, s. 5589) Ve věci Lair žalobkyně v původním řízení pracovala v hostitelském členském státě, ale ne dostatečně dlouho na to, aby splnila požadavek (použitelný na cizince, nikoliv však na státní příslušníky) pěti let řádného výkonu výdělečné činnosti před žádostí o podporu na vzdělávání. Věc Matteuci je charakterizována okolností, že žalobkyně nebyla pouze dítětem migrujících pracovníků, nýbrž sama vykonávala skutečnou a efektivní činnost (viz body 9 a 10 rozsudku).

(22)  – Rozsudek ze dne 3. července 1974 (9/74, Recueil, s. 773, bod 9).

(23)  – Citovaný výše v poznámce pod čarou 15.

(24)  – Viz rozsudek ze dne 18. listopadu 2010, Kleist (C-356/09, Sb. rozh. s. I-11939, bod 34 a citovaná judikatura).

(25)  – Některé úvahy o rozdílech, které mohou – či nemohou – být považovány za relevantní, pokud jde o právo na rovné zacházení, se nacházejí v mém stanovisku ve věci Bartsch (rozsudek ze dne 23. září 2008, C-427/06, Sb. rozh. s. I-7245, bod 44).

(26)  – Rozsudek ze dne 24. března 2011, Komise v. Španělsko (C-400/08, Sb. rozh. s. I-1915, bod 58 a citovaná judikatura).

(27)  – Uvedený výše v poznámce pod čarou 13, bod 21.

(28)  – Rozsudek ze dne 27. listopadu 1997 (C-57/96, Sb. rozh. s. I-6689).

(29)  – Rozsudky ze dne 12. února 1974, Sotgiu (152/73, Sb. rozh. s. 153), a ze dne 6. března 2003, Kaba (zvaný „Kaba II“) (C-466/00, Recueil, s. I-2219).

(30)  – Uvedený výše v poznámce pod čarou 13, bod 21.

(31)  – Uvedený výše v poznámce pod čarou 28, bod 51.

(32)  – Tamtéž, body 45 a 46.

(33)  – Rozsudky citované v poznámce pod čarou 29, Sotgiu, body 12 a 13, a Kaba II, bod 55.

(34)  – Například dítě přeshraničního pracovníka by z nějakého důvodu přesto mohlo mít bydliště v Nizozemsku, nebo tam mohlo bydliště mít po dostatečně dlouhou dobu, aby splňovalo pravidlo tří ze šesti let před návratem do státu, ve kterém žije jeho rodič. 

(35)  – Rozsudek ze dne 16. března 2010, Olympique Lyonnais (C-325/08, Sb. rozh. s. I-2177, bod 38 a citovaná judikatura).

(36)  – Rozsudek ze dne 7. července 2005, Komise v. Rakousko (C-147/03, Sb. rozh. s. I-5956, bod 63 a citovaná judikatura).

(37)  – Rozsudek ze dne 10. února 2009, Komise v. Itálie (C110/05, Sb. rozh. s. I-519, bod 66).

(38)  – Rozsudky uvedené výše v poznámce pod čarou 10.

(39)  – Rozsudek Bidar, uvedený výše v poznámce pod čarou 10, bod 58.

(40)  – Tamtéž, bod 55.

(41)  – Tamtéž, bod 56. Soudní dvůr ve svém rozsudku Morgan a Bucher, uvedeném výše v poznámce pod čarou 2, potvrdil, že se stejné odůvodnění použije na poskytnutí podpory na studium členským státem pro studenty, kteří chtějí studovat v jiných členských státech (bod 44 uvedeného rozsudku).

(42)  – Rozsudek Bidar, uvedený výše v poznámce pod čarou 10, bod 57.

(43)  – Tamtéž, bod 58.

(44)  – Tamtéž, bod 59.

(45)  – Rozsudek Förster, uvedený výše v poznámce pod čarou 10, bod 48.

(46)  – Rozsudek Bidar, uvedený výše v poznámce pod čarou 10, bod 56.

(47)  – Rozsudek Förster, uvedený výše v poznámce pod čarou 10, bod 49.

(48)  – Tamtéž, bod 50.

(49)  – Tamtéž, bod 51.

(50)  – Tamtéž, bod 54.

(51)  – Rozsudek Bidar, uvedený výše v poznámce pod čarou 10, bod 56. Viz rovněž, v oblasti poskytování zdravotních služeb a služeb sociálního zabezpečení, rozsudky ze dne 16. května 2006, Watts (C-372/04, Sb. rozh. s. I-4325, bod 103), a ze dne 10. března 2009, Hartlauer (C-169/07, Sb. rozh. s. I-1721, bod 50).

(52)  – Třetí bod odůvodnění nařízení č. 1612/68.

(53)  – Tamtéž, pátý bod odůvodnění.

(54)  – Tento závěr podle mne neznamená, že by členské státy neměly nikdy možnost požadovat určitý stupeň integrace na straně migrujících pracovníků. Sociální cíl, který uplatňuje nizozemská vláda jako cíl odůvodňující prokázání určitého stupně integrace u všech žadatelů, je totiž příkladem legitimního cíle, jehož volba spočívá na naléhavých důvodech obecného zájmu (viz body 135 až 140 dále).

(55)  – Směrnice Rady 90/364/EHS ze dne 28. června 1990 o právu pobytu (Úř. věst. L 180, s. 26, Zvl. vyd. 20/01, s. 3). Právo pobytu bylo přiznáváno za stejných podmínek bývalým migrujících pracovníkům a osobám bez zaměstnání, které ukončily pracovní činnost: viz čl. 1 odst. 1 směrnice Rady 90/365/EHS ze dne 28. června 1990 o právu pobytu zaměstnaných osob a osob samostatně výdělečně činných po skončení jejich pracovní činnosti (Úř. věst. L 180, s. 28; Zvl. vyd. 20/01, s. 5). Viz též směrnici Rady 90/366/EHS ze dne 28. června 1990 o právu pobytu studentů (Úř. věst. L 180, s. 30) a akt, který jí nahradil, tedy směrnici Rady 93/96/EHS ze dne 29. října 1993 o právu pobytu pro studenty (Úř. věst. L 317, s. 59; Zvl. vyd 06/02 s. 250). Všechny tyto akty – s výjimkou směrnice 90/366, kterou již Soudní dvůr zrušil rozsudkem ze dne 7. července 1992, Parlament v. Rada (C-259/90, Recueil, s. I-4193, bod 21) – byly zrušeny směrnicí 2004/34.

(56)  – Čtvrtý bod odůvodnění směrnice 90/364.

(57)  – Články 1 a 3 směrnice.

(58)  – Rozsudek ze dne 8. března 2011, Ruiz Zambrano (C-34/09, Sb. rozh. s. I-1177, bod 40 a citovaná judikatura).

(59)  – Rozsudek ze dne 20. září 2001, Grzelczyk (C-184/99, Recueil, s. I-6193, bod 44). Tato věc se týkala vyplácení životního minima přiznávaného belgickým právem studentovi v posledním ročníku, který byl v prvních třech letech studia finančně soběstačný.

(60)  – Viz rovněž mé stanovisko ve věci Komise v. Španělsko, uvedené výše v poznámce pod čarou 26, bod 89.

(61)  – Rozsudek uvedený výše v poznámce pod čarou 10, bod 55.

(62)  – Viz stanovisko generálního advokáta Mazáka ve věci Förster, body 129 až 135.

(63)  – Jedná se o nejvýznamnější kategorie, které by měly nárok na MNSF, pokud by byl požadavek bydliště zrušen. Odhad byl vyčíslen vynásobením odhadovaného počtu takových osob průměrnými náklady na osobu, které zahrnují základní stipendium, doplňkové stipendium a příspěvek na cestovní výdaje.

(64)  – Není ani známo, kolik studentů dostává finanční prostředky na studium v Nizozemsku a poté MNSF na studium v zahraničí. Viz též bod 16 výše.

(65)  – Viz rozsudek ze dne 21. července 2011, Stewart (C-503/09, Sb. rozh. s. I-6497, bod 95 a citovaná judikatura), a rozsudek Morgan a Bucher, uvedený výše v poznámce pod čarou 2, bod 46 a citovaná judikatura. Viz rovněž stanovisko generálního advokáta Mazáka ve věci Förster, uvedené výše v poznámce pod čarou 10, bod 133.

(66)  – Viz rozsudek ze dne 23. března 2004, Collins (C-138/02, Recueil, s. I-2703, bod 72).

(67)  – Rozsudek ze dne 20. října 2005, Komise v. Švédsko (C-111/03, Sb. rozh. s. I-8789, bod 66 a citovaná judikatura).

(68)  – Migrujícím pracovníkem je „každý, kdo vykonává skutečnou a efektivní činnost“ a „v určité době poskytuje služby ve prospěch jiného a pod jeho vedením, za které dostává plat“. Tato kategorie vylučuje osoby, které „vykonávají natolik omezené činnosti, že jsou považovány za čistě marginální a doplňkové“: viz rozsudek Meeusen, uvedený výše v poznámce pod čarou 13, bod 13 a citovaná judikatura.

(69)  – Rozsudek ze dne 9. března 1999, Centros (C-212/97, Recueil, s. I-1459, body 24 a 25 a citovaná judikatura).

(70)  – Viz bod 154 mého stanoviska ve věci Bressol a další a Chaverot a další (rozsudek ze dne 13. dubna 2010, C-73/08, Sb. rozh. s. I-2735).

(71)  – Viz čl. 149 odst. 2 ES (nyní čl. 165 odst. 2 SFEU) a doporučení Evropského parlamentu a Rady ze dne 10. července 2001 mobilitě pro studenty, osoby absolvující odbornou přípravu, dobrovolníky, učitele a školitele uvnitř Společenství (2001/613/ES) (Úř. věst. L 215, s. 30).

(72)  – Cíl spočívající v podpoře toho, aby se studenti vraceli do členského státu svého původu po studiu v zahraničí, může být hlavním zájmem pro členské státy, ve kterých je počet odcházejících studentů vyšší než počet příchozích studentů. Viz například zpráva Pracovní skupiny pro přenositelnost stipendií a půjček boloňské navazující skupině (Working Group on Protability of Grants and Loans Report to the Bologna Follow-Up Group) (http://www.ond.vlaanderen.be/hogeronderwijs/bologna/documents/WGR2007/Portability –of –grants –and –loans –final –report2007.pdf), s. 15, a příloha doporučení Evropského parlamentu a Rady 2006/961/ES ze dne 18. prosince 2006 o nadnárodní mobilitě uvnitř Společenství pro účely všeobecného a odborného vzdělávání: Evropská charta kvality mobility (Úř. věst. L 394, s. 5).

(73)  – Viz výše, bod 100.

(74)  – Poskytnutí podpory může být například podřízeno podmínce, že student se vrátí do Nizozemska a bude tam po určitou dobu pracovat.

(75)  – Viz výše, body 67 až 70.

(76)  – Viz výše, body 130 až 132.

Top