1.

Sozialgericht Nürnberg (sociální soud) položil Soudnímu dvoru tři předběžné otázky podle článku 234 Smlouvy o ES týkající se výkladu článků 12 ES a 39 ES a platnosti čl. 24 odst. 2 směrnice 2004/38 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států ( 2 ). Přeje si zjistit, zda může řecký občan pobývající v Německu, kde předtím vykonával krátkodobé zaměstnání, po uplynutí prvních tří měsíců pobytu požádat o dávky sociální pomoci, zatímco aktivně hledá zaměstnání.

2.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se opírá o rozsudek Soudního dvora ve věci Collins ( 3 ), který zavedl požadavek, podle nějž musí mít všechny osoby hledající zaměstnání a uplatňující volný pohyb, prokázat existenci „vazby“ s hostitelským členským státem, aby mohly uplatnit nárok na dávky sociální pomoci, zatímco směrnice 2004/38 se od této judikatury odchýlila, neboť stanoví zákaz poskytování dávek osobám uplatňujícím volný pohyb a hledajícím zaměstnání v určitém členském státě. Tato směrnice zužuje časovou působnost tohoto nároku, aniž by jej nějakým způsobem omezila, a tím umožňuje vyloučit z pobírání dávek dokonce i osoby, které hledají zaměstnání a mají již vazbu s hostitelským státem.

3.

Athanasios Vatsouras, řecký státní příslušník, přicestoval podle předkládacího rozhodnutí do Spolkové republiky Německo v březnu 2006 a vykonával tam zaměstnání drobného rozsahu. Jeho situace jej vedla k tomu, že dne 10. července 2006 požádal u Arbeitsgemeinschaft (úřad sociálních služeb, dále jen „ARGE“) o dávky sociální pomoci podle Sozialgesetzbuch Zweites Buch (kniha II zákoníku sociálního zabezpečení); tyto dávky mu byly přiznány dne na dobu do , a to ve výši 169 eur měsíčně.

4.

V lednu 2007 přišel A. Vatsouras o své zaměstnání. Podpora, jejíž vyplácení mu bylo prodlouženo až do 31. května 2007, byla zrušena s účinky od 30. dubna. Proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, která byla dne 4. července zamítnuta. Athanasios Vatsouras podal k příslušným soudům žalobu, která dala podnět k jedné z předběžných otázek, které jsou zde analyzovány.

5.

Je třeba uvést, že žalobce dne 4. června 2007 získal v Německu nové pracovní místo.

6.

V řízení zahájeném na návrh J. Koupatantze, je rovněž napadeno rozhodnutí ARGE. Žalobce, který je řeckým státním příslušníkem, vstoupil v říjnu 2006 na německé území. Začal pracovat dne 1. listopadu 2006 a pracoval až do 21. prosince, kdy byl z důvodu hospodářských obtíží zaměstnavatele propuštěn. Prvního dne po propuštění požádal o podporu v nezaměstnanosti podle Sozialgesetzbuch Zweites Buch; ta mu byla přiznána dne na dobu do , a to ve výši 670 eur měsíčně.

7.

Z důvodů, které nejsou v předkládacím usnesení uvedeny, zrušil ARGE dne 18. dubna 2007 vyplácení dávek sociální pomoci ve prospěch J. Koupatantze, se zpětným účinkem ke dni 28. února. Dne 4. května podal žalobce v původním řízení proti tomuto rozhodnutí stížnost, která byla o týden později zamítnuta. V souladu s německými procesními pravidly podal J. Koupatantze dne žalobu, která dala podnět k předložení předběžných otázek, shodných s předběžnými otázkami předloženými ve věci C-22/08.

8.

Ode dne 1. června 2007 začal J. Koupatantze v Německu vykonávat jiné zaměstnání.

9.

Ustanovení primárního práva určují status evropských občanů uplatňujících volný pohyb a rozlišují tyto občany podle toho, zda vykonávají nebo nevykonávají hospodářskou činnost. Relevantní jsou v tomto ohledu články 12, 18 a 39 ES:

„Článek 12

V rámci použití této smlouvy, aniž jsou dotčena její zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti.

Rada může postupem podle článku 251 přijímat předpisy zakazující takovou diskriminaci.

[…]

Článek 18

1.   Každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených v této smlouvě a v opatřeních přijatých k jejímu provedení.

2.   Pokud se k dosažení tohoto cíle ukáže činnost Společenství jako nezbytná a pokud tato Smlouva pro takovou činnost nestanoví nezbytné pravomoci, může Rada přijímat předpisy k usnadnění výkonu práv uvedených v odstavci 1. Rozhoduje postupem podle článku 251.

3.   Odstavec 2 se nevztahuje na předpisy upravující cestovní pasy, průkazy totožnosti, povolení k pobytu a jiné obdobné doklady ani na předpisy týkající se sociálního zabezpečení nebo sociální ochrany.

[…]

Článek 39

1.   Je zajištěn volný pohyb pracovníků ve Společenství.

2.   Volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky.

3.   S výhradou omezení odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví zahrnuje právo:

4.   Tento článek se nepoužije pro zaměstnání ve veřejné správě.“

10.

Směrnice 2004/38 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států vymezuje ve svém článku 7 podmínky, které mají být v členských státech stanoveny, pokud jde o pobyt delší než tři měsíce.

„Článek 7

Právo pobytu po dobu delší než tři měsíce

1.   Všichni občané Unie mají právo pobytu na území jiného členského státu po dobu delší než tři měsíce, pokud:

[…]

3.   Pro účely odst. 1 písm. a) si občan Unie, který již není zaměstnanou osobou ani samostatně výdělečně činnou osobou, ponechává postavení zaměstnané osoby nebo osoby samostatně výdělečně činné v těchto případech:

[…]

[…]“

11.

V oblasti sociální péče zavádí směrnice 2004/38 několik omezení týkajících se uplatňování zásady zákazu diskriminace osob pobývajících v jiném členském státě na základě státní příslušnosti. Tato zásada je prohlášena v čl. 24 odst. 1, zatímco v následujícím odstavci jsou uvedena omezení.

„Článek 24

Rovné zacházení

1.   S výhradou zvláštních ustanovení výslovně uvedených ve Smlouvě a v sekundárních právních předpisech požívají všichni občané Unie, kteří pobývají na základě této směrnice na území hostitelského členského státu, v oblasti působnosti Smlouvy stejného zacházení jako státní příslušníci tohoto členského státu. Právo na rovné zacházení se vztahuje i na rodinné příslušníky, kteří nejsou státními příslušníky žádného členského státu a mají právo pobytu nebo trvalého pobytu.

2.   Odchylně od odstavce 1 není hostitelský členský stát povinen přiznat nárok na sociální pomoc v prvních třech měsících pobytu nebo případně během delšího období stanoveného v čl. 14 odst. 4 písm. b) ani není povinen přiznat před nabytím práva trvalého pobytu vyživovací podporu při studiu, včetně odborné přípravy, jíž se rozumí stipendia nebo půjčky na studium osobám jiným než zaměstnaným osobám, osobám samostatně výdělečně činným, osobám ponechávajícím si takové postavení a jejich rodinným příslušníkům.“

12.

Delší období, na něž odkazuje článek 14 směrnice, se týká „[občanů] Unie, [kteří] vstoupili na území hostitelského členského státu za účelem hledání zaměstnání“. Tyto osoby nemohou být vyňaty, pokud prokáží, že pokračují v hledání zaměstnání a že mají skutečnou naději, že budou zaměstnány.

13.

Podle § 7 odst. 1 německého SGB II,

„§ 7

1.   Dávky podle této knihy zákoníku sociálního zabezpečení obdrží osoby:

Vyňati jsou cizinci, jejichž právo pobytu je spojeno výlučně s cílem hledání práce, jejich rodinní příslušníci, jakož i osoby oprávněné k pobírání dávek podle § 1 Asylbewerberleistungsgesetz [zákon o dávkách žadatelů o azyl]. Ustanovení pobytového práva zůstávají nedotčena […]“.

14.

Pokud jde o dávky sociální pomoci, v § 23 odst. 3 knihy XII téhož zákona je stanoveno, že cizí rezidenti, kteří vstoupí na německé území s cílem získat sociální pomoc nebo zaměstnání, nemohou získat dávky uvedené v tomto textu.

15.

Za těchto podmínek předložil Sozialgericht Nürnberg dne 22. ledna 2008 Soudnímu dvoru dvě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 234 Smlouvy o ES, týkající se platnosti a výkladu, a položil v nich totožné otázky:

16.

Předseda Soudního dvora usnesením ze dne 7. dubna 2008 obě věci spojil s ohledem na jejich objektivní souvislost.

17.

Vyjádření předložily vlády Dánska, Německa, Nizozemska a Spojeného království, jakož i Rada, Evropský parlament a Evropská komise.

18.

Na jednání konané dne 4. února 2009 se dostavili zástupce Spojeného království a zástupci Rady, Evropského parlamentu a Komise, aby přednesli svá ústní vyjádření.

19.

Sozialgericht Nürnberg ve svém usnesení uvádí, že žalobci v původním řízení nesplňují podmínky k tomu, aby mohli být podle článku 39 ES považováni za pracovníky. Uvádí, že A. Vatsouras a J. Koupatantze vykonávali jen krátkodobé zaměstnání drobného rozsahu, a proto se na ně nevztahuje volný pohyb osob, nýbrž pouze ustanovení o zákazu diskriminace podle článku 12 ES. Tuto domněnku je však třeba upřesnit a pozorně přezkoumat její dopady.

20.

V tomto ohledu se rozcházejí názory vlád a orgánů, které jsou účastníky tohoto řízení o předběžné otázce; Rada a Spolková republika Německo tvrdí, že žalobci splňují podmínky nezbytné k tomu, aby mohli být považováni za pracovníky, zatímco Dánsko zastává opačný názor; Komise a Nizozemsko uvádějí, že neexistuje dostatečné množství prvků nezbytných k tomu, aby mohly dospět k přesvědčivému řešení, a navrhují přenechat tento úkol vnitrostátnímu soudu. Vzhledem k tomu, že předkládající soud se navíc neprojevuje jednoznačně ( 4 ), považuji za nevyhnutelné, aby byly předložené předběžné otázky podrobeny před zahájením diskuse rozboru.

21.

Snahou Soudního dvora vždy bylo zabránit tomu, aby byla působnost základních svobod a práv zaměstnanců uplatňována v jednotlivých členských státech roztříštěným způsobem. Po vydání rozsudku Unger ( 5 ) vypracoval výlučně evropskou definici pojmu „pracovník“ podle článku 39 ES, přičemž stanovil, že pracovní poměr je charakterizován „okolností, že určitá osoba vykonává po určitou dobu ve prospěch jiné osoby a pod jejím vedením činnosti, za které protihodnotou pobírá odměnu“ ( 6 ). Později potvrdil, že výklad tohoto pojmu by měl být široký, a to natolik, aby zahrnoval různé druhy pracovního poměru ( 7 ).

22.

V projednávané věci vykonávali A. Vatsouras a J. Koupatantze činnosti, které souvisí s pojmem „pracovní poměr“, vymezeným judikaturou. Existují však dvě hlediska, která zpochybňují zařazení těchto činností do této kategorie: jednak skutečnost, že tyto úkoly byly vykonávány během krátkého období, a že šlo o činnosti drobného rozsahu; a jednak ukončení práce žalobců a jejich hospodářská nečinnost. Než se pokusíme zjistit, zda mají žalobci postavení „pracovníků“, měli bychom obě tato hlediska pozorně přezkoumat.

23.

Judikatura stanovila několik kritérií, na jejichž základě lze určit, zda je možno uplatnit článek 39 ES i na případ zaměstnaneckého pracovního poměru, který je omezený či natolik zanedbatelný, že poskytovaná odměna nedosahuje výše existenčního minima. Podle rozsudku Levin ( 8 ) není výše odměny zásadním prvkem pro kvalifikaci osoby vykonávající závislou činnost. Pracovník, na nějž se vztahuje oblast působnosti článku 39 Smlouvy, musí vykonávat „skutečnou a efektivní činnost, s výjimkou těch činností, které jsou natolik omezené, že jsou čistě okrajové a vedlejší“ ( 9 ). V uvedené věci se jednalo o britskou státní příslušnici, která požádala o povolení k pobytu v Nizozemsku, přičemž uplatňovala své postavení pracovnice vykonávající pracovní činnost na zkrácený úvazek. Z předkládacího usnesení vyplývalo, že mzdu paní Levin představovala částka, která nebyla dostatečná k zajištění její existence; přesto však Soudní dvůr prohlásil, že za předpokladu existence skutečné pracovní činnosti nemohou být nikomu upírány jeho základní svobody, přičemž důvody hledání zaměstnání nejsou z hlediska práva Společenství podstatné; ve vztahu k článku 39 ES není rozhodující částka, kterou pracovník získává jakožto mzdu, nýbrž objektivní povaha činnosti, kterou vykonává.

24.

Přestože v rozsudku Levin byla povinnost vyřešení konkrétního případu ponechána předkládajícímu soudu, pozdější judikatura prokázala, že „skutečné a efektivní činnosti“ mohou být velmi různorodé povahy. K označování činností za „čistě okrajové a vedlejší“ docházelo pouze ve výjimečných případech. Ve věci Lawrie-Blum ( 10 ) byla položena otázka, zda představuje skutečnou a efektivní činnost režim placených stáží ve školském zařízení, vykonávaných v rámci zkráceného úvazku a s nízkou odměnou. Rozsudek potvrdil, že studenti vykonávající stáže představují pracovníky, na něž se vztahuje článek 39 ES, a to bez ohledu na to, zda je jejich činnost součástí vzdělávacího procesu ( 11 ). Obdobně tomu bylo ve věci Kranemann ( 12 ), kde se jednalo o status dočasných zaměstnanců veřejné správy vykonávajících přípravnou právní praxi. Rozsudek popřel, že by tyto subjekty mohly být vyloučeny z působnosti článku 39 ES z pouhého důvodu, že dávky, které jim byly vypláceny, tvoří pouze podporu, která jim umožňuje pokrýt jejich potřeby. Dále vyloučil, že by omezená výše odměny nebo původ prostředků této odměny mohly mít dopad na postavení pracovníka ve smyslu práva Společenství ( 13 ).

25.

Pro označení určité práce za skutečnou a efektivní není rozhodující ani délka pracovního poměru. Ve výše uvedeném rozsudku Levin se již objevily předzvěsti toho, že z působnosti článku 39 ES nebudou vylučovány pracovní poměry se zkráceným úvazkem. Rozsudek Ninni-Orasche ( 14 ) dospěl k závěru, že výkon zaměstnání po dobu dvou a půl měsíce postačuje k označení dotyčného za pracovníka Společenství. Předkládající orgán projevil pochyby ohledně dobré víry žalobce, přičemž se dovolával řady prvků, které naznačovaly možné zneužívající jednání, avšak rozsudek označil tyto prvky za „irelevantní“ ( 15 ) a vyjádřil se pouze k tomu, zda má vykonávaná pracovní činnost skutečnou a efektivní povahu.

26.

Naproti tomu existuje jen malé množství pravidel zabývajících se pojmem „čistě okrajové a vedlejší činnosti“. Pouze ve věci Raulin ( 16 ) byly naznačeny meze článku 39 ES, přičemž bylo upřesněno, že je nutno brát v úvahu nepravidelnou povahu a omezenou dobu plnění skutečně poskytovaných v rámci příležitostného pracovního poměru ( 17 ). Skutečnost, že byl odpracován pouze velmi malý počet hodin, navíc představuje prvek, na jehož základě lze dané činnosti označit za okrajové a vedlejší ( 18 ). Rozsudek Raulin se však týkal sezónní smlouvy, která neposkytovala žádnou záruku, pokud jde o odpracované hodiny. Jednalo se o atypický pracovní poměr, který poskytoval pouze perspektivu zaměstnání. Jeví se tedy jako přirozené, že tento druh pracovního poměru nesplňuje podmínky k tomu, aby mohl být označen za „skutečnou a efektivní činnost“, pokud umožňuje pouze omezenou pracovní činnost.

27.

Z judikatury je tedy zřejmé, že existuje tendence k širokému výkladu pojmu „pracovník“ ve smyslu článku 39 ES, přičemž tento pojem zahrnuje širokou škálu druhů skutečných a efektivních pracovních poměrů. Nezáleží na tom, zda pracovník zneužil právních předpisů k dosažení svých cílů; posuzují se pouze objektivní prvky související s určitým pracovním poměrem, s výjimkou zjevně okrajových situací, které mohou jen stěží odpovídat pojmu „práce odměňovaná platem“ ( 19 ).

28.

Athanasios Vatsouras a J. Koupatantze jsou tedy pracovníci, kteří vykonávali „skutečnou a efektivní činnost“. Athanasios Vatsouras získal zaměstnání po svém vstupu na německé území ( 20 ) a udržel si je po dobu necelého jednoho roku. K zajištění obživy dostával částku 169 eur měsíčně. Z toho, že tato částka představovala rozdíl mezi jeho mzdou a průměrným německým příjmem na zajištění obživy, lze vyvodit, že odměna, kterou dostával, byla o něco nižší než minimální mzda. V rozsudku Lawrie-Blum nebylo rozhodnuto, zda dočasná práce za odměnu, která je nižší než minimální mzda, představuje skutečnou a efektivní činnost. Tuto tezi však posiluje výklad tohoto rozsudku ve spojení s rozsudkem Ninni-Orasche, v němž se oblast působnosti článku 39 ES vztahuje na činnost trvající celkem dva a půl měsíce. Na základě skutečnosti, že vyplácená odměna je mnohem nižší než minimální příjem na zajištění obživy, lze odůvodnit označení určité práce za irelevantní; pokud je však tato odměna jen o něco nižší a pokud je navíc vyplácena v průběhu celého jednoho roku, pak existuje jediné řešení: uznat, že má A. Vatsouras postavení pracovníka, na něhož se vztahuje ochrana podle práva Společenství.

29.

Obdobně je tomu v případě J. Koupatantze. V jeho případě není předmětem diskuse rozsah práce, nýbrž doba jejího trvání. Připomínám, že rozsudek Ninni-Orasche považoval pracovní poměr trvající dva a půl měsíce za dostatečný. Soudní dvůr nepovažuje za nepřiměřené, aby byl článek 39 ES uplatňován v případě, že existuje skutečná pracovní činnost, bez ohledu na to, zda je krátkodobá nebo nedostatečně odměňovaná. Josif Koupatantze pracoval necelé dva měsíce. Nezaměstnaným se nestal z vlastní vůle nebo proto, že by svůj pracovní poměr ukončil, nýbrž z důvodu hospodářských potíží svého zaměstnavatele. Kromě toho nikdy nepožádal o dávky sociální pomoci. Nic nenasvědčuje tomu, že by byl pracovní poměr J. Koupatantze zjevně okrajový, proto je třeba považovat dotyčného za pracovníka, na něhož se vztahuje ochrana podle článku 39 ES.

30.

Zbývá určit, zda může být postoj, který obhajuji, ovlivněn datem, kdy oba žalobci přišli o svá zaměstnání. Článek 39 odst. 3 písm. d) ES stanoví pro pracovníka možnost zůstat na území členského státu po skončení zaměstnání, a to za neurčených podmínek ( 21 ). Právní status podle článku 39 ES ani ustanovení sekundárního práva se tedy nevztahují na uchazeče o zaměstnání, uplatní se však na ně judikatura z této oblasti, podle níž se na osoby, které ztratily své zaměstnání a skutečně hledají nové, vztahuje přechodný režim ( 22 ).

31.

Rozsudkem Collins ( 23 ) bylo uznáno, že osoby s vazbou na hostitelský stát se mohou v plném rozsahu dovolávat článku 39 ES. V uvedené věci uplynulo sedmnáct let od doby, kdy žalobce, irský státní příslušník, pracoval ve Spojeném království, do doby, kdy v uvedené zemi požádal o dávky sociální pomoci. V tomto rozsudku, opírajícím se o starší judikaturu, byla uplatněna teorie vazby mezi osobou uplatňující volný pohyb a hostitelským členským státem ( 24 ); na osobu, která měla v hostitelském členském státě postavení pracovníka, se totiž i nadále musí vztahovat článek 39 ES, přestože po formální stránce již pracovníkem není.

32.

Přestože úkol určit skutkové okolnosti přísluší předkládajícímu soudu, je za tohoto předpokladu zjevné, že A. Vatsouras a J. Koupatantze vykonávali takové pracovní činnosti, které byly v souladu s článkem 39 ES postačující k tomu, aby mohli získat postavení pracovníka. Jejich činnosti nebyly okrajové ani vedlejší; kromě toho bylo prokázáno, že ihned poté, co se stali nezaměstnanými, začali hledat zaměstnání; vazba tedy vznikla automaticky, a v době, kdy aktivně hledali zaměstnání, mohli vůči hostitelskému členskému státu uplatnit zásadu volného pohybu pracovníků.

33.

S ohledem na výše uvedené úvahy vybízím Soudní dvůr, aby uznal, že v souladu s tvrzeními Rady a Spolkové republiky Německo jsou žalobci v původním řízení pracovníky, na něž se vztahuje ochrana podle článku 39 ES.

34.

Usnesení Sozialgericht Nürnberg nasvědčuje tomu, že tento orgán zastává opačný názor, který se odráží i ve formulaci předběžné otázky týkající se platnosti čl. 24 odst. 2 směrnice 2004/38 ( 25 ). Toto ustanovení se použije pouze na tři kategorie osob, na něž se nevztahuje ochrana podle článku 39 ES a podle ustanovení sekundárního práva: na osoby uplatňující volný pohyb osob během prvních tří měsíců pobytu; na osoby hledající zaměstnání a na studenty. Na druhou z těchto kategorií se použije článek 39 ES ve spojení s článkem 12 ES, čímž vznikne přechodný režim ve smyslu rozsudku Collins.

35.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že projednávaná věc nepředstavuje spor, v němž by bylo možno se dovolávat uvedeného čl. 24 odst. 2 ani zpochybňovat jeho platnost.

36.

Druhá předběžná otázka však souvisí s tím, zda jsou německé právní předpisy v souladu s článkem 12 ES ve spojení s článkem 39 ES. Touto otázkou se Sozialgericht dotýká relevance použití ustanovení o volném pohybu pracovníků. Přestože tedy nelze v případě pracovníků použít článek 12 ES, navrhuji Soudnímu dvoru, aby v rámci své odpovědi na druhou předběžnou otázku omezil analýzu na otázku slučitelnosti německého práva s článkem 39 ES.

37.

Pro případ, že by Soudní dvůr tento návrh nepřijal a měl by za to, že žalobci nejsou pracovníky, provedu podpůrně přezkum platnosti čl. 24 odst. 2 směrnice 2004/38, aby má odpověď nebyla neúplná.

38.

Sozialgericht se soustředí na úvahy, které se týkají zrušení poskytování dávek sociální pomoci odůvodněné překročením maximální povolené doby pobytu stanovené směrnicí 2004/38. Jinými slovy, má pochyby ohledně oprávněnosti opatření, které bez dalšího vylučuje použití právních předpisů Společenství v případě, že osoba uplatňující volný pohyb již nesplňuje podmínky, díky nimž se na ni toto právo vztahovalo. V projednávané věci získali A. Vatsouras a J. Koupatantze postavení pracovníka, definované v článku 39 ES, ale poté, co se stali nezaměstnanými, ztratili své výsady včetně nároku na dávky sociální pomoci.

39.

Při řešení tohoto bodu se Komise ve svých písemných vyjádřeních opírá o čl. 7 odst. 3 písm. c) směrnice 2004/38, který přesně zachycuje postavení žalobců v původních řízeních. Pokud se pracovník, který uplatňoval volný pohyb po dobu kratší než jeden rok, stal nedobrovolně nezaměstnaným, směrnice 2004/38 mu zaručuje zachování postavení pracovníka a tím i právo pobytu v hostitelském státě, pokud „je řádně zaregistrován u příslušného úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání“. Za takových okolností jsou zachována práva, která tomuto pracovníku přiznává právní řád Společenství, a to přinejmenším po dobu šesti měsíců.

40.

Toto ustanovení potvrzuje, že článek 39 ES lze na projednávanou věc použít v plném rozsahu. Vzhledem k tomu, že pracovní činnost žalobců a jejich pobyt trvaly méně než jeden rok, nejsou žalobci schopni prokázat existenci vazby, která je podle judikatury nezbytná k tomu, aby mohl volný pohyb osob získat svůj skutečný rozměr; směrnice 2004/38 však tento požadavek překonala, neboť podmínila volný pohyb osob splněním několika požadavků s cílem zamezit zneužívání a zachovat stabilitu veřejných financí hostitelských členských států ( 26 ).

41.

Usnesení, které vydal Sozialgericht, vysvětluje, že A. Vatsouras i J. Koupatantze přišli nedobrovolně o svá zaměstnání dříve, než dovršili jeden rok pracovní činnosti. Není uvedeno, zda byli zaregistrováni u úřadu práce, v takovém případě by však byl použitelný článek 7 směrnice 2004/38. Prozkoumání tohoto hlediska přísluší předkládajícímu soudu.

42.

Pokud byly výše uvedené podmínky splněny, porušil německý úřad práce odnětím nároku na poskytování dávek sociální pomoci žalobcům právo Společenství. Jestliže byla důvodem tohoto odnětí ztráta práva pobytu, jakožto důsledek ztráty jejich zaměstnání (což v případě J. Koupatantze není v předkládacím usnesení uvedeno), pak německý stát porušil zásadu volného pohybu pracovníků, zaručenou článkem 39 ES i čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68 ( 27 ). Žalobci musí jakožto pracovníci požívat stejného zacházení jako kterýkoliv jiný německý pracovník, a to i pokud jde o sociální opatření související s výkonem pracovní činnosti. Athanasios Vatsouras požaduje podporu za účelem vyrovnání rozdílu mezi jeho mzdou a minimálním příjmem na zajištění obživy. Josif Koupatantze naopak žádá o podporu v nezaměstnanosti vzhledem k ukončení jeho pracovního poměru. Jde sice o rozdílné dávky, přesto však obě souvisí s postavením pracovníka, které je oběma žalobcům přiznáváno.

43.

Právní úprava, která vylučuje pracovníky Unie z pobírání dávek sociální pomoci v případě, že se stanou nezaměstnanými řádně zaregistrovanými u úřadu práce poté, co pracovali po dobu kratší než jeden rok, je neslučitelná s článkem 39 ES.

44.

V případě, že Soudní dvůr nebude souhlasit s postojem, který obhajuji v bodech 23 až 32 tohoto stanoviska, bude nutno přezkoumat předběžné otázky z jiného úhlu pohledu. Za předpokladu, že by nebyli A. Vatsouras a J. Koupatantze považováni za „pracovníky“ ve smyslu článku 39 ES, pak by měla smysl otázka týkající se platnosti čl. 24 odst. 2 směrnice 2004/38, neboť by se toto ustanovení neslučovalo se způsobem, jakým judikatura vykládá článek 12 ES ve spojení s článkem 39 ES – podle tohoto výkladu se volný pohyb vztahuje i na osoby hledající zaměstnání.

45.

Pochybnosti, které vyjadřuje Sozialgericht, se dotýkají samotného jádra směrnice 2004/38. Jak jsem již uvedl, čl. 24 odst. 2 zahrnuje dvě různé právní situace. Jednak jde o situaci osob žádajících o vyživovací podporu, jako jsou stipendia nebo půjčky na studium, tedy o situaci studentů uplatňujících volný pohyb. A jednak jde o situaci osob pobývajících na území členského státu po dobu tří měsíců nebo po dobu nutnou k aktivnímu hledání zaměstnání. Prvně jmenované osoby mohou požádat o dávky takovéto povahy pouze pokud získají právo trvalého pobytu, které podle směrnice 2004/38 vzniká až po uplynutí pěti let. Osobám jmenovaným na druhém místě jsou přiznány „dávky sociální pomoci“, získají-li práci.

46.

Rozsudek Förster ( 28 ) prohlásil, že omezení, které směrnice 2004/38 ukládá studentům, je slučitelné s články 12 ES a 18 ES, nevyjádřil se však k otázce platnosti čl. 24 odst. 2 uvedené směrnice, pouze k platnosti nizozemské právní úpravy, která tento předpis Společenství provádí. Soudní dvůr tak nepřímo rozhodl o oprávněnosti omezení uložené studentům; zbývá však zjistit, zda je směrnice 2004/38 v souladu se Smlouvou o ES, pokud jde o postavení osob hledajících zaměstnání, které nepobírají žádné dávky sociální pomoci.

47.

Všechny členské státy a orgány, které předložily v tomto řízení o předběžné otázce svá vyjádření, se vyjádřily ve prospěch platnosti čl. 24 odst. 2 směrnice 2004/38, přičemž použily v zásadě tytéž argumenty. Mezi důvody, jichž se dovolávají, je jeden, který má podle mého názoru původ v rozsudku Collins a ve způsobu, jakým se tento rozsudek odrazil ve směrnici 2004/38.

48.

Brian Francis Collins žádal o dávku při hledání zaměstnání (jobseeker's allowance) ve Spojeném království. Dotyčný byl držitelem pasu Spojených států amerických; po ukončení studia ve své zemi pracoval po určitou dobu ve Velké Británii a získal irskou státní příslušnost. Během dalších sedmnácti let pak žil střídavě ve Spojených státech amerických a v Jihoafrické republice, načež se vrátil hledat zaměstnání do Spojeného království a tam požádal o spornou dávku.

49.

Ve stanovisku předneseném v uvedené věci jsem hájil umírněný výklad judikatury v oblasti občanství Unie, s cílem přizpůsobit pravidlo zákazu diskriminace, stanovené článkem 12 ES ve spojení s článkem 39 ES, riziku toho, co bývá nazýváno „sociální turistikou“ ( 29 ). Za tímto účelem jsem navrhl, aby byly požadavky B. F. Collinse zamítnuty s ohledem na nedostatečné vazby se státem, od něhož zamýšlel získat podporu ( 30 ). Připustil jsem však možnost ochrany osob, které prokáží existenci vazby s hostitelským členským státem; tato myšlenka byla přijata i v rozsudku, kde byl nejprve v bodě 72 zkoumán dopad podmínky předchozího pobytu na prokázání této vazby, a následně bylo uvedeno, že tato doba „nesmí jít nad rámec toho, co je nezbytné k tomu, aby vnitrostátní orgány měly možnost se ujistit, že dotčená osoba skutečně hledá zaměstnání na trhu práce hostitelského členského státu“. V souhrnu tedy přísluší hostitelskému členskému státu, aby odůvodnil přiměřenost doby pobytu pro účel zajištění slučitelnosti vnitrostátních právních předpisů s právem Společenství ( 31 ).

50.

Na rozdíl od toho, co je stanoveno ve vztahu ke studentům, jimž čl. 24 odst. 2 směrnice 2004/38 ukládá minimální dobu pobytu v délce pěti let, situace osob hledajících zaměstnání není tak jednoznačná. Pokud jde o stanovení lhůty, která umožňuje prokázat existenci uvedené vazby, odkazuje dané ustanovení na čl. 14 odst. 4 písm. b), podle nějž nesmějí členské státy přistoupit k vyhoštění občanů Unie ani jejich rodinných příslušníků, kteří „vstoupili na území hostitelského členského státu za účelem hledání zaměstnání“. Za tohoto předpokladu není přípustné žádné omezení, pokud dotyčné osoby „mohou prokázat, že pokračují v hledání zaměstnání a mají skutečnou naději, že budou [zaměstnány]“.

51.

Předkládající soud se ve světle tohoto právního rámce přidržuje dvou možných způsobů výkladu napadeného právního předpisu.

52.

Zaprvé by bylo možné usuzovat, že čl. 24 odst. 2 směrnice 2004/38 umožňuje uplatnit takové omezení, jehož délka se řídí dobou, během níž pokračuje určitý občan v hledání zaměstnání. Vzhledem k tomu, že článek 14 stanoví zákaz vyhoštění po dobu hledání zaměstnání, tato lhůta by ve spojení se zněním uvedeného čl. 24 odst. 2 znamenala odchýlení od rozsudku Collins; vyplýval by z ní totiž zákaz pobírání dávek sociální pomoci, a to bez ohledu na to, zda existuje vazba na hostitelský stát.

53.

Zadruhé by bylo možno uplatnit, že uvedený čl. 24 odst. 2 odkazuje mlčky na lhůtu, která je nezbytná k získání práva trvalého pobytu, stejně jako je tomu v případě studentů. V takovém případě by mohla každá osoba, která pokračuje v hledání zaměstnání, pobírat po uplynutí pěti let od vstupu na území členského státu dotčené dávky.

54.

Žádný z těchto dvou způsobů výkladu se však nezdá být přesvědčivý. První proto, že je zjevně v rozporu s rozsudkem Collins ( 32 ), neboť lhůta prodloužená na neurčitou dobu neposkytuje právní jistotu a není v souladu s cíli směrnice 2004/38, která usiluje o stabilizaci právního řádu přímo souvisejícího se základními právy všech evropských občanů. Druhý způsob výkladu proto, že nemá smysl, aby směrnice rozlišovala mezi studenty a osobami hledajícími zaměstnání a následně jim přiznala totožný právní dopad; pokud by se status těchto dvou kategorií osob skutečně natolik lišil, bylo by zbytečné usuzovat, že dopad daného právního předpisu se může oběma těmto skupinám přizpůsobit; takovýto výklad by nebyl v souladu s vůlí zákonodárců a při systematickém rozboru daného předpisu by neobstál.

55.

Směrnice 2004/38 naopak v tomto ohledu mlčí, a to právě proto, že na osoby hledající zaměstnání se podle ní vztahuje zvláštní režim, což znamená, že po uplynutí prvních tří měsíců pobytu již není vyžadováno, aby bylo dovršeno pět let pobytu, jako je tomu v případě studentů; pokud tedy hledají zaměstnání, neocitnou se ve stavu právní nejistoty. Sdílím názor Rady, podle něhož napadený právní předpis neposkytuje přesné kritérium pro účel stanovení existence vazby, vyžadované rozsudkem Collins. S vědomím toho, že osoba hledající zaměstnání se nachází na půli cesty mezi hospodářskou a nehospodářskou činností, ponechává směrnice všem vnitrostátním zákonodárcům volnost k tomu, aby nalezli odpovídající rovnováhu ( 33 ). Případně může příslušet Soudnímu dvoru, aby rozhodl, zda jsou vnitrostátní způsoby řešení v souladu se Smlouvami a se směrnicí 2004/38; tato skutečnost nejen potvrzuje platnost čl. 24 odst. 2 směrnice, ale i umožňuje vykládat ustanovení této směrnice v souladu s judikaturou Soudního dvora.

56.

Jak uplatnilo Spojené království, tomuto řešení nebrání skutečnost, že sporná podpora představuje dávky, jejichž zvláštním účelem je usnadnit příjemci přístup k trhu práce. Postačuje, aby tato podpora usnadnila návrat do pracovní činnosti, pokud ovšem žadatel prokáže v souladu s rozsudkem Collins existenci vazby s hostitelským státem ( 34 ). Zástupce britské vlády při jednání uznal, že by sporná podpora mohla být po podrobnějším přezkumu kvalifikována jako nástroj k usnadnění pracovního zařazení.

57.

Cíl, jímž se řídí poskytování určité podpory, musí být tedy analyzován na základě dosažených výsledků, nikoliv na základě formální podoby určité dávky. V opačném případě by bylo snadné judikaturu Collins obejít, neboť by stačilo vypustit z právních předpisů týkajících se poskytování dávek jakoukoliv zmínku týkající se cíle, spočívajícího v opětovném začlenění do pracovního procesu, a tím by vznikla možnost odepřít poskytování těchto dávek občanům Společenství uplatňujícím volný pohyb za účelem hledání zaměstnání. Tento přístup mne přivádí k myšlence, která se liší od argumentů Komise, tedy že mohou existovat dávky sociální pomoci takového druhu, jaké jsou uvedeny v čl. 24 odst. 2 směrnice 2004/38, které napomáhají začlenění na trh práce. Za tohoto předpokladu ukládá rozsudek Collins uplatnění článku 39 ES s cílem poskytnout sociální ochranu osobám hledajícím zaměstnání na území Unie.

58.

V projednávané věci je nesporné, že povinnosti ARGE, který byl zřízen s cílem plnit cíle vytčené Sozialgesetzbuches II (SGB II), souvisí s procesem opětovného začleňování do pracovní činnosti; i celý název tohoto subjektu (Die Arbeitsgemeinschaft zur Arbeitsmarktintegration Nürnberg) svědčí o tom, že jeho úkolem je plnit cíl týkající se začleňování ( 35 ).

59.

Přísluší tedy předkládajícímu soudu, aby posoudil, zda požadovaná dávka sleduje tentýž cíl.

60.

Pokud by Soudní dvůr sdílel postoj, který jsem zde vyjádřil, potom by se odpovědi určené Sozialgericht měly spíše než na ustanovení, jehož platnost je zpochybněna, soustředit na judikaturu. Vzhledem k tomu, že vnitrostátní právo může ukládat požadavky s cílem prokázat vazbu mezi hostitelským státem a osobou hledající zaměstnání, předkládající soud musí ověřit, zda jsou tyto požadavky v souladu s kritérii uvedenými v bodě 72 rozsudku Collins.

61.

Z předkládacího usnesení vyplývá, že Spolková republika Německo vylučuje všechny osoby vstupující na její území za účelem hledání zaměstnání z pobírání dávek sociální pomoci ( 36 ). Vnitrostátní právní předpisy se řídí nejužším výkladem čl. 24 odst. 2 směrnice, který jsem již podrobil kritice. Vnitrostátní ustanovení neumožňují zjistit, zda mohli A. Vatsouras a J. Koupatantze prokázat existenci vazby na německém území, takže zbývá jen konstatovat, že federální ustanovení jsou neslučitelná se Smlouvou o ES, tak jak ji vyložil Soudní dvůr v rozsudku Collins.

62.

Považuji v tomto ohledu za důležité zdůraznit rozdíl mezi projednávanou věcí a věcí týkající se B. F. Collinse, občana, který po sedmnáctileté nepřítomnosti ztratil veškeré své vazby s hostitelským státem; žalobci u Sozialgericht Nürnberg naopak přicestovali do Německa, kde nalezli brzy zaměstnání. Soudní dvůr by se sice mohl domnívat, že vykonávaná práce byla „okrajová a vedlejší“, avšak výdělečná činnost, byť drobného rozsahu, svědčí o tom, že osoby, které ji vykonávají jakožto zaměstnanci, mají schopnost vstoupit do pracovního poměru. Athanasios Vatsouras navíc vykonával svou činnost po dobu necelého jednoho roku, takže díky této okolnosti nelze kvalifikovat jeho vstup na území Spolkové republiky Německo jako sociální turistiku. Pokud jde o J. Koupatantze, nejsou sice známy údaje o jeho zaměstnání a mzdě, avšak nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o fiktivní zaměstnání, neboť bylo ukončeno z důvodů, které nebyly závislé na vůli dotyčného. Oba kromě toho začali poté, co přestali pobírat dávky sociální pomoci, znovu pracovat, lze tedy usuzovat, že oba hledali během přiměřeně dlouhého období zaměstnání, a to skutečným a efektivním způsobem.

63.

Tyto prvky prokazují skutečnost, že žalobci měli ty nejlepší podmínky k tomu, aby získali zaměstnání, neboť v předchozí době vykonávali činnost hospodářské povahy. Kdokoliv, kdo zamýšlí začlenit se na pracovní trh, má lepší doporučení, pokud již v minulosti vykonával činnosti, které obsahovaly hospodářský prvek. Skutečnost, že došlo k výměně dávek, byť v nepatrném rozsahu, tím spíše odůvodňuje použití Smlouvy o ES. V takovém případě, jako je případ A. Vatsourase a J. Koupatantze, kdy byla hospodářská činnost vykonávána v prvních měsících po jejich vstupu na německé území, mohou být tedy dotyčné osoby stěží považovány za běžné „osoby hledající zaměstnání“, pokud později o zaměstnání přijdou.

64.

Výše uvedené úvahy mne přivádějí k názoru, že ve smyslu rozsudku Collins vzniká vazba za předpokladu, že osoba hledající zaměstnání vykonávala v minulosti hospodářskou činnost, což zvyšuje její vyhlídky na získání nového zaměstnání. Předkládajícímu soudu přísluší zjistit, zda v případě žalobců v původním řízení takováto vazba vznikla.

65.

Pro případ, že by Soudní dvůr nesouhlasil s myšlenkou, že A. Vatsouras a J. Koupatantze jsou pracovníci, výklad čl. 24 odst. 2 směrnice 2004/38, který navrhuji, by uspokojivě odpověděl jak na první, tak i druhou otázku Sozialgericht.

66.

Pokud jde o třetí otázku, právo Společenství neposkytuje žádná kritéria, která by umožnila vyřešit nerovné zacházení se státními příslušníky Společenství a se státními příslušníky třetích zemí podléhajících právu hostitelského členského státu. Cílem článku 12 ES je odstranit veškerou diskriminaci ve vztahu ke státním příslušníkům Společenství a státním příslušníkům hostitelského státu, neposkytuje však žádná pravidla k odstranění rozdílů v zacházení, na které poukazuje předkládající soud. Třetí otázkou tedy není třeba se zabývat.

67.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky Sozialgericht Nürnberg odpověděl následovně: