1.

Toto řízení se týká výkladu čl. 27 bodu 1 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Bruselská úmluva“) ( 2 ). Předmětem původního řízení je uznání anglického rozsudku, který byl vydán poté, co byl žalovaný z důvodu nesplnění soudního příkazu vyloučen z řízení. Tato věc dává Soudnímu dvoru možnost dále rozvinout své zásady týkající se veřejného pořádku, které stanovil zejména v rozsudku Krombach ( 3 ).

2.

Článek 25 Bruselské úmluvy zní:

„Pro účely této úmluvy se ‚rozhodnutím‘ rozumí každé rozhodnutí vydané soudem smluvního státu bez ohledu na to, je-li označeno jako rozsudek, usnesení nebo příkaz k výkonu rozhodnutí včetně úředně vydaného usnesení o nákladech řízení.“ (neoficiální překlad)

3.

Článek 27 bod 1 Bruselské úmluvy stanoví, že rozhodnutí se neuzná, „pokud je takové uznání v rozporu s veřejným pořádkem státu, v němž se o uznání žádá“. (neoficiální překlad)

4.

Předmětem původního řízení je uznání a výkon anglického rozsudku v Itálii, který proti panu Gambazzimu získaly Daimler Chrysler Canada Inc. (dále jen „Daimler Chrysler“) a CIBC Mellon Trust Company (dále jen „CIBC“).

5.

Předmětem anglického řízení ve věci samé byl nárok Daimler Chrysler a CIBC na náhradu škody vůči švýcarskému státnímu občanovi Marcovi Gambazzimu, bytem v Luganu.

6.

Na základě údajů uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a na základě argumentace zúčastněných vypadal průběh anglického řízení ve svých hlavních rysech následovně.

7.

Před začátkem řízení ve věci samé, v červenci 1996, vydal anglický soud na návrh Daimler Chrysler a CIBC proti panu Gambazzimu jako předběžné opatření zákaz nakládat s jeho majetkem (freezing order, nazývaný také jako Mareva injunction ( 4 )) za účelem zajištění výkonu budoucího rozsudku.

8.

Dne 26. února 1997 vydal anglický soud na návrh Daimler Chrysler a CIBC pozměněné znění freezing order, nyní doplněné o příkazy, kterými bylo panu Gambazzimu uloženo poskytnout informace o svém majetku, jakož i předložit určité dokumenty, které se týkaly i řízení ve věci samé (disclosure orders).

9.

Pan Gambazzi povinnosti vyplývající z disclosure orders nesplnil, nebo je v každém případě nesplnil v celém rozsahu. Anglický soud nato na návrh Daimler Chrysler a CIBC vydal další příkaz (unless order). V tomto bylo panu Gambazzimu oznámeno, že jeho obhajoba v řízení ve věci samé zůstane nezohledněna a že mu bude zakázáno dále se účastnit procesu, pokud do určitého časového okamžiku nesplní povinnost předložit požadované informace.

10.

Proti freezing order, disclosure order a také proti unless order podal pan Gambazzi bezúspěšně různé opravné prostředky.

11.

Ani po opětovném unless order nesplnil ve stanovené době v plném rozsahu povinnosti, které mu byly uloženy. Anglický soud toto považoval za „contempt of Court“ a vyloučil ho – tak jak bylo ohlášeno v unless orders – z řízení (debarment).

12.

Ve věci samé pak bylo s panem Gambazzim zacházeno jako s žalovaným, který se nezúčastnil jednání. High Court of Justice (Anglie & Wales), Chancery Division, mu rozsudkem pro zmeškání (default judgment) ze dne 10. prosince 1998, doplněným usnesením ze dne 17. března 1999, uložil zaplacení částky, která byla uplatněna v žalobě, ve výši 169752058 a 71595530 CAD a dalších 129974770 USD společnostem Daimler Chrysler a CIBC.

13.

Tento rozsudek chtějí Daimler Chrysler a CIBC nechat vykonat v Itálii. Usnesením ze dne 17. prosince 2004 prohlásil Corte d’Appello di Milano (apelační soudní dvůr v Milánu) anglický rozsudek a usnesení, kterými byla panu Gambazzimu uložena povinnost zaplacení náhrady škody, za vykonatelný. Proti tomuto usnesení podal pan Gambazzi odpor.

14.

Corte d’Appello di Milano, který se zabývá tímto odporem, přerušil usnesením ze dne 27. června 2007 řízení a předložil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

Může na základě klauzule o veřejném pořádku podle čl. 27 bodu 1 Bruselské úmluvy soud státu, v němž je uznání vykonatelnosti požadováno, brát ohled na skutečnost, že soud státu, který vydal opatření, jež mají být provedena, upřel žalovanému účastníku řízení, který se dostavil k soudu, možnost vést jakoukoli obhajobu na základě přijetí opatření o vyloučení (debarment), jak je uvedeno výše; nebo brání výklad uvedeného ustanovení, společně se zásadami vyplývajícími z článku 26 a násl. úmluvy o vzájemném uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v rámci Společenství, tomu, aby vnitrostátní soud považoval průběh občanskoprávního řízení, v němž je jednomu účastníku zabráněno vykonávat právo obhajoby na základě opatření soudu o vyloučení z důvodu nesplnění soudního příkazu, za odporující veřejnému pořádku ve smyslu čl. 27 bodu 1?

15.

V řízení před Soudním dvorem se písemně a ústně vyjádřili účastníci původního řízení, řecká a italská vláda, vláda Spojeného království, jakož i Komise Evropských společenství.

16.

Obě předběžné otázky je možné zkoumat společně. Formulují různé aspekty otázky, zda soud dožádaného státu smí s odvoláním na veřejný pořádek odmítnout uznání občanskoprávního rozsudku, který byl vydán po vyloučení žalovaného z důvodu nerespektování soudního příkazu. V následující části proto bude nutné zkoumat podmínky čl. 27 bodu 1 Bruselské úmluvy.

17.

V projednávaném případě použitelná ustanovení Bruselské úmluvy byla sice mezitím nahrazena nařízením Rady č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 5 ). Nicméně argumentace uvedená v projednávaném případě zůstává relevantní i pro nyní platný právní stav, protože čl. 27 bod 1 Bruselské úmluvy má obsahově totožného nástupce v podobě ustanovení čl. 34 bodu 1 nařízení č. 44/2001.

18.

Nejprve je však nutno vyjasnit otázku, zda se u rozsudku anglického soudu, který je předmětem sporu, vůbec jedná o rozhodnutí, na které se vztahuje Bruselská úmluva. Pokud by totiž tento rozsudek nebyl rozhodnutím ve smyslu článku 25 úmluvy, které podle článku 26 úmluvy musí být v zásadě uznáno, otázka výjimečného odmítnutí uznání podle článku 27 by vůbec nevyvstávala.

19.

Předkládající soud sice výslovně nežádal o výklad článku 25 úmluvy, v rámci řízení o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 234 ES je však Soudní dvůr povolán poskytnout předkládajícímu soudu věcně užitečnou odpověď ( 6 ). K věcně užitečné odpovědi ale v projednávaném případě patří i vyjasnění této otázky.

20.

Podle článku 25 úmluvy se rozhodnutím rozumí každé rozhodnutí vydané soudem smluvního státu bez ohledu na to, je-li označeno jako rozsudek, usnesení nebo příkaz k výkonu rozhodnutí včetně úředně vydaného usnesení o nákladech řízení.

21.

Pan Gambazzi zastává názor, že u rozsudku anglického soudu se nejedná o rozhodnutí v tomto smyslu již proto, že na základě jeho vynuceného zmeškání nebyl vydán v kontradiktorním řízení.

22.

Tuto námitku však není možné přijmout. Soudní dvůr sice v souvislosti s předběžnými opatřeními konstatoval, že článek 25 úmluvy vyžaduje kontradiktorní řízení. Za dostačující však považuje, že řízení, které předcházelo rozhodnutí, má kontradiktorní povahu a v zásadě předvídá sporné rozhodnutí ( 7 ). Bylo-li rozhodnutí vydáno v takovémto kontradiktorně založeném řízení, spadá tedy pod článek 25 úmluvy také tehdy, pokud řízení v konkrétním případě, například na základě prodlení některého z účastníků řízení, zůstane jednostranné. Konkrétní průběh řízení totiž nemění nic na kontradiktorní povaze řízení.

23.

Na základě uvedeného jsou rozsudky pro zmeškání bezpochyby rozhodnutími ve smyslu článku 25 úmluvy, neboť jsou vydávány v řízeních, která v zásadě mají kontradiktorní povahu. To, že Bruselská úmluva považuje rozsudky pro zmeškání za rozhodnutí ve smyslu svého článku 25, vyplývá mimo jiné i ze zvláštní úpravy čl. 27 bodu 2, který stanoví zvláštní důvod odmítnutí pro uznání rozsudků pro zmeškání.

24.

Rozhodnutí anglického soudu, které je předmětem sporu, bylo vydáno jako rozsudek pro zmeškání v občanskoprávním řízení, které má v zásadě kontradiktorní povahu. Potud tedy splňuje podmínky článku 25 úmluvy. Skutečnost, že se v projednávaném případě jedná o atypický případ soudně vyvolaného zmeškání, nevede k překvalifikování, protože tímto se nic nemění na v zásadě kontradiktorně založené povaze řízení. Skutečnost, že zmeškání bylo v projednávaném případě vynuceno, může naopak nabýt důležitosti teprve v rámci čl. 27 bodu 1.

25.

Kvalifikace rozsudku, který je předmětem sporu, jako rozhodnutí ve smyslu článku 25 úmluvy by však mohla být pochybná ještě z jiného důvodu. V literatuře je možné slyšet hlasy, které na tuto otázku v případě anglického rozsudku pro zmeškání (default judgment) dávají obecně zápornou odpověď ( 8 ). Poukazují na to, že u default judgment soudce před vydáním rozsudku žádným způsobem nezkoumá přesvědčivost žaloby. Soudní přezkum přesvědčivosti je nicméně nezbytný, aby bylo možné mluvit o rozhodnutí ve smyslu článku 25. Odůvodnění tohoto názoru je založeno na judikatuře Soudního dvora ve věci Solo Kleinmotoren ( 9 ).

26.

Podle mého názoru však rozhodnutí Solo Kleinmotoren nenutí k tomuto závěru. Soudní dvůr v něm jako podmínky pro existenci rozhodnutí ve smyslu úmluvy uvádí, že rozhodnutí musí být vydáno soudním orgánem smluvního státu, „který rozhoduje z vlastní pravomoci o sporných věcech mezi účastníky řízení“ ( 10 ). Smír pouze protokolovaný soudem tyto podmínky nesplňuje, protože má v podstatě smluvní povahu, a je tedy charakterizován vůlí účastníků řízení, a ne vůlí soudu.

27.

Rozsudek pro zmeškání, u kterého soud ve věci před vydáním rozsudku neprovádí žádný věcný přezkum opodstatněnosti tvrzení žalobce, má naproti tomu v každém případě povahu rozhodnutí. Skutečnost, že je obsah rozhodnutí jako právní důsledek prodlení stanoven předem prostřednictvím žalobních návrhů, nečiní rozsudek pro zmeškání pouhým protokolováním vůle účastníka řízení. Naopak, obsah rozhodnutí samozřejmě závisí na vůli soudu, protože soud sice při existenci podmínek rozhodnutí pro zmeškání nezkoumá přesvědčivost žaloby, přezkumem podmínek rozhodnutí pro zmeškání rozhoduje nicméně sám o tom, zda bude v žalobě uplatněný nárok tímto způsobem přisouzen.

28.

Krom toho již na základě znění článku 25 úmluvy je nutno vycházet z širokého chápání pojmu rozhodnutí. Tento článek jím totiž chápe„každé rozhodnutí vydané soudem smluvního státu bez ohledu na [jeho označení]“. Z toho je zřejmé, že článek 25 přikládá význam méně formálnímu aspektu rozhodnutí, jako například jeho označení nebo způsobu vydání, nýbrž že naopak vychází jen z jeho hmotněprávních účinků. Důležitost chybějícího přezkumu přesvědčivosti pro otázku uznání a výkonu podle úmluvy je i ze systematického hlediska přesvědčivější zohlednit teprve v rámci přezkumu výjimečného odmítnutí uznání podle článku 27.

29.

Z tohoto pohledu představuje i rozsudek pro zmeškání, před jehož vydáním se neuskutečnil žádný přezkum přesvědčivosti, rozhodnutí ve smyslu článku 25 úmluvy, neboť má stejné hmotněprávní účinky jako rozsudek obecně: představuje titul způsobilý pro nabytí právní moci a vykonatelnosti.

30.

Rozsudek, který je předmětem sporu, je tedy nutno považovat za rozhodnutí ve smyslu článku 25 Bruselské úmluvy.

31.

Článek 27 bod 1 Bruselské úmluvy stanoví, že rozhodnutí se neuzná, pokud je takové uznání v rozporu s veřejným pořádkem státu, v němž se o uznání žádá.

32.

Soudní dvůr ve vícero rozhodnutích vyložil zásady výkladu výhrady veřejného pořádku podle čl. 27 bodu 1 Bruselské úmluvy.

33.

Při výkladu Soudní dvůr vychází nejprve ze smyslu a účelu úmluvy. Úmluva má prostřednictvím jednoduchého a rychlého řízení o výkonu rozhodnutí vytvořit pokud možno volný pohyb rozsudků ( 11 ). Článek 27 je tedy nutno jako překážku uskutečnění tohoto základního cíle úmluvy vykládat restriktivně ( 12 ). Zejména ustanovení o veřejném pořádku uvedené v čl. 27 bodu 1 úmluvy může být použito pouze ve výjimečných případech ( 13 ).

34.

Soudní dvůr v této souvislosti upřesňuje, že smluvní státy sice v zásadě mohou na základě výhrady uvedené v článku 27 bodu 1 úmluvy samy určit, které požadavky podle jejich vnitrostátního pojetí vyplývají z jejich veřejného pořádku, že ale vymezení tohoto pojmu patří do výkladu úmluvy ( 14 ). I když Soudnímu dvoru nepřísluší definovat obsah veřejného pořádku smluvního státu, přísluší mu nicméně kontrolovat meze, v jejichž rámci může soud smluvního státu použít tento pojem, aby neuznal rozhodnutí soudu jiného smluvního státu ( 15 ).

35.

První mez vytváří článek 29 a čl. 34 odst. 3 úmluvy, podle nichž nesmí být uznání a výkon zahraničního rozhodnutí odmítnut jen proto, že se právní předpisy použité soudem státu původu liší od právních předpisů, které by použil soud státu výkonu v případě, že by se právním sporem zabýval sám. Soud státu výkonu rovněž nemůže přezkoumávat správnost právních nebo skutkových posouzení, která provedl soud státu původu.

36.

V návaznosti na to Soudní dvůr stanovil mez pro odvolání se na výhradu veřejného pořádku v tom smyslu, že použití výhrady připadá v úvahu pouze tehdy, pokud by uznání nebo výkon odporoval podstatné právní zásadě, a byl proto v nepřijatelném rozporu s právním řádem státu výkonu ( 16 ).

37.

Aby byl zachován zákaz přezkoumávání zákonnosti zahraničního rozhodnutí, musí se u tohoto porušení dále jednat o zjevné porušení právní normy považované v právním řádu státu výkonu za podstatnou, nebo práva, které je v tomto právním řádu uznáváno za základní ( 17 ).

38.

Z rozsudku Soudního dvora ve věci Krombach konečně vyplývá, že meze, v rámci nichž se soud státu výkonu může odvolat na veřejný pořádek, nejsou v každém případě překročeny tehdy, pokud došlo k porušení základních práv Společenství ( 18 ).

39.

Podle ustálené judikatury jsou základní práva nedílnou součástí obecných právních zásad, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje. Soudní dvůr za tímto účelem vychází z ústavních tradic společných členským státům, jakož i z poznatků, které skýtají mezinárodně právní smlouvy týkající se ochrany lidských práv, na jejichž tvorbě členské státy spolupracovaly nebo k nimž přistoupily. Zvláštní význam přitom přísluší Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané dne 4. listopadu 1950 v Římě (dále jen „EÚLP“) ( 19 ).

40.

Vzhledem k tomu, že základní práva v důsledku toho patří k obecným zásadám práva Společenství, je soud oprávněn odmítnout uznání rozsudku, který byl vydán za zjevného porušení základních práv.

41.

Právo na spravedlivý proces, tak jak vyplývá mimo jiné z čl. 6 odst. 1 EÚLP a jak bylo zdůrazněno článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie ( 20 ) vyhlášené dne 7. prosince 2000 v Nice, je základním právem, které patří k obecným zásadám práva Společenství ( 21 ).

42.

V souvislosti s veřejným pořádkem v procesním právu Soudní dvůr v rozsudku Krombach zvlášť konstatoval, že použití ustanovení o veřejném pořádku musí být považováno za možné ve výjimečných případech, kdy záruky obsažené v právních předpisech státu původu a samotné úmluvě nestačily k tomu, aby chránily obžalovaného před zjevným porušením jeho práva hájit se před soudem státu původu, jak je přiznáno v EÚLP ( 22 ).

43.

Uceleně ještě není vyjasněno, zda soudy nejsou nejen oprávněny, nýbrž dokonce povinny, odmítnout výkon zahraničního rozsudku, který zjevně porušuje základní práva ( 23 ). Pro takovouto povinnost hovoří to, že vnitrostátní soudy jsou podle ustálené judikatury vázány základními právy Společenství, jestliže se zabývají situací, která spadá do rozsahu působnosti práva Společenství ( 24 ).

44.

Jinak, než je tomu v rámci nařízení č. 44/2001, u Bruselské úmluvy by ovšem mohla vyvstávat dodatečná otázka, zda se zde jedná o právo Společenství ve smyslu této judikatury. Pro to hovoří mimo jiné také to, že úmluva byla uzavřena na základě článku 220 Smlouvy o ES (nyní článek 293 ES).

45.

Jako dílčí závěr je tedy již možné konstatovat: předkládající soud může s odvoláním na veřejný pořádek odmítnout uznání a výkon v každém případě tehdy, pokud řízení před soudem státu původu trpí zjevným rozporem se základním právem na spravedlivý proces.

46.

Ve věci Krombach mohl Soudní dvůr sám konstatovat, že řízení před soudem státu původu zjevně porušovalo základní právo na spravedlivý proces ( 25 ). V onom případě se jednalo o občanskoprávní adhezní řízení v rámci trestního procesu. Soud žalovanému odmítl obhajobu advokátem, protože žalovaný nesplnil soudní příkaz, aby se osobně dostavil. Pokud by ale žalovaný splnil příkaz osobně se dostavit, hrozilo by mu zatčení kvůli trestnému činu. Skutkový stav ve věci Krombach byl po skutkové a právní stránce jasný a jednoznačný. Žalovaný nebyl v žádném okamžiku vyslechnut, neměl vůbec žádnou možnost obhajoby a neměl také k dispozici žádné opravné prostředky.

47.

Na rozdíl od toho se řízení před soudem státu původu v projednávaném případě vyznačuje značnou komplexitou. Žalovaný byl v různých stádiích řízení opakovaně vyslechnut, k dispozici měl, pokud známo, různé opravné prostředky. Krom toho, různá stádia řízení o předběžném opatření (freezing order, disclosure orders, unless orders) se zdají být úzce spojena s řízením ve věci samé a tím s vydaným rozsudkem pro zmeškání (default judgment). Ve své podstatě má umožnit v případě úspěchu žalobce výkon rozsudku. Nelze tedy vycházet izolovaně z rozsudku pro zmeškání, aniž by do přezkumu výhrady veřejného pořádku byly zahrnuty předchozí procesní kroky. Naopak je řízení nutno zohlednit jako celek ( 26 ) a otázku je nutno posoudit na základě všech okolností ( 27 ).

48.

Rozhodující podrobnosti řízení před soudem státu původu však v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nejsou dostatečně popsány. Například předmět a rozsah uskutečněných slyšení není zcela vyjasněn. Zejména není jasné, zda byl pan Gambazzi vyslechnut také k nároku uplatňovanému ve věci samé. Rovněž není objasněno, zda byla soudem před vydáním freezing order zkoumána přesvědčivost nároku ve věci samé a zda byl v následujících fázích řízení, zejména před vydáním rozsudku ve věci samé, tento přezkum zopakován. Úkolem předkládajícího soudu proto bude zjistit skutkový stav a s konečnou platností rozhodnout, zda se jedná o zjevné porušení práva na spravedlivý proces.

49.

Soudní dvůr však může předkládajícímu soudu nastínit několik zásad a kritérií, které bude muset tento soud při svém přezkumu zohlednit. Dříve, než se budu tímto zabývat, je však ještě nejprve nutno přezkoumat další námitku účastníků původního řízení.

50.

Účastníci původního řízení odkazovali v řízení před Soudním dvorem na rozsudek švýcarského spolkového soudu ( 28 ). Předmětem tohoto rozsudku byla otázka uznání a výkonu téhož anglického rozsudku ve Švýcarsku.

51.

Pan Gambazzi poukázal v písemné části řízení na to, že Soudní dvůr by měl přihlédnout k tomu, že v tomto rozhodnutí byl anglický rozsudek shledán v rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu čl. 27 bodu 1 Luganské úmluvy o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech podepsané dne 16. září 1988 v Luganu ( 29 ).

52.

Daimler Chrysler a CIBS poukázaly na stejný rozsudek a uvedly, že Soudní dvůr a předkládající soud jsou vázáni tím, že se švýcarský spolkový soud nedomníval, že anglický rozsudek je v rozporu s veřejným pořádkem kvůli vyloučení z řízení.

53.

Luganská úmluva vytváří právní úpravu, která je až na několik výjimek téměř shodná s právní úpravou, jež byla zavedena Bruselskou úmluvou ( 30 ). Článek 27 bod 1 Luganské úmluvy obsahuje výhradu veřejného pořádku, která je doslovně stejná s čl. 27 bodem 1 Bruselské úmluvy.

54.

V uvedeném rozhodnutí švýcarský spolkový soud sice došel k závěru, že na uznání a výkon anglického rozsudku je nutno nahlížet tak, že je v rozporu s výhradou veřejného pořádku. Vycházel však přitom z jiného důvodu než z toho, na základě nějž se předkládající soud táže Soudního dvora. Pokud jde o vyloučení pana Gambazziho z anglického řízení (debarment), švýcarský spolkový soud uvádí, že toto není v rozporu se švýcarským veřejným pořádkem. Rozpor s veřejným pořádkem však spatřuje v jiném aspektu řízení, který předcházel vyloučení z řízení. Panu Gambazzimu bylo po změně advokáta jeho dřívějšími advokáty odepřeno nahlédnutí do spisu až do okamžiku vyrovnání odměny advokáta; poté ani anglický soud neumožnil nahlédnutí do spisu, aby nezmařil zadržovací právo advokátů.

55.

Otázkou je, jaký dosah a jaká relevantnost by z rozsudku švýcarského spolkového soudu mohla vyplývat pro projednávanou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Soudní dvůr nemá pravomoc vykládat Luganskou úmluvu ( 31 ). Určitý mechanismus výměny informací týkajících se soudních rozhodnutí vydaných na základě této úmluvy však byl zaveden protokolem č. 2 o jednotném výkladu úmluvy a členské státy Evropské unie i státy, které nejsou jejími členy, podepsaly prohlášení s cílem zabezpečit co nejjednotnější výklad uvedené úmluvy a odpovídajících ustanovení Bruselské úmluvy ( 32 ).

56.

V jednom z těchto prohlášení zástupci vlád členských států Evropských společenství „[považovali] za žádoucí, aby Soudní dvůr Evropských společenství při výkladu Bruselské úmluvy náležitě zohlednil zásady, které vyplývají z judikatury k Luganské úmluvě“. (neoficiální překlad) ( 33 )

57.

Z tohoto prohlášení však není možné v žádném případě vyvodit, že existuje formální vázanost Soudního dvora jednotlivými rozhodnutími k Luganské úmluvě. Již ve znění prohlášení je konečně řeč jen o tom, že Soudní dvůr „zásady“, které vyplývají z judikatury, „náležitě zohlední“. V rámci výhrady veřejného pořádku to tedy znamená, že vezme na vědomí a náležitě zohlední zásady týkající se vymezení a hranic veřejného pořádku. Také mnoho z výše uvedených kritérií, která je nutno zohlednit pro účely určení neslučitelnosti s veřejným pořádkem, se nacházejí v rozhodnutí švýcarského spolkového soudu.

58.

Soudní dvůr a předkládající soud nicméně nemohou být vázáni konkrétním posouzením neslučitelnosti s veřejným pořádkem provedeným jiným soudem některého ze smluvních států Luganské úmluvy. Toto vyplývá v neposlední řadě z toho, že u veřejného pořádku uvedeného v čl. 27 bodu 1 Bruselské úmluvy se, jak Soudní dvůr zdůraznil, jedná o příslušný vnitrostátní veřejný pořádek. Jak právem zdůrazňuje italská vláda, tento musí samostatně posoudit každý vnitrostátní soud. Zohlednit je tedy nutno pouze obecné zásady, které při výkladu veřejného pořádku v rámci Luganské úmluvy vytvářejí soudy smluvních států, ne však jednotlivé, v rámci těchto rozhodnutí učiněné kvalifikace ohledně souladu nebo rozporu určitého skutkového stavu s veřejným pořádkem.

59.

Základní právo na spravedlivý proces vyžaduje, aby dotčený mohl své právní postavení účinně hájit ( 34 ). Právo být vyslechnut zaujímá významné místo v organizaci a průběhu spravedlivého procesu ( 35 ). Toto právo obsahuje nárok dostatečně se vyjádřit ke všem relevantním skutečnostem a právním otázkám, a nabídnout důkazy.

60.

Ne každé omezení práva být vyslechnut je však nutno bezpodmínečně kvalifikovat jako porušení základního práva na spravedlivý proces. Jak Soudní dvůr v jiné souvislosti konstatoval, procesní práva mohou podléhat omezením, pokud tato skutečně odpovídají cílům sloužícím obecnému zájmu a nejsou vzhledem ke sledovanému cíli nepřiměřeným zásahem, jímž je ohrožena samotná podstata těchto práv ( 36 ).

61.

Ve svém rozsudku ve věci Eurofood Soudní dvůr v souvislosti s naléhavými opatřeními uvedl, že konkrétní podmínky uplatňování práva být vyslechnut se mohou lišit například v závislosti na naléhavosti, s jakou je třeba rozhodnout. Jakékoli omezení výkonu tohoto práva musí být však řádně odůvodněno a doprovázeno procesními zárukami, které zajistí osobám dotčeným takovým řízením účinnou možnost napadnout přijatá naléhavá opatření ( 37 ).

62.

Zejména důležitý zájem na fungujícím státním soudnictví a na účinném zajištění výkonu spravedlnosti může omezit základní právo na spravedlivý proces.

63.

Právní řády všech členských států tak znají sankce za nesplnění soudního příkazu v rámci občanskoprávního procesu. Na to právem poukazují všechny členské státy, které se účastní řízení. Například nedodržení soudně stanovených lhůt může vést k vyloučení opožděných argumentů, nezareagování na žalobu nebo nedostavení se na jednání může vést k rozhodnutí pro zmeškání, nebo konečně nepředložení vyžádaných dokumentů může být v rámci hodnocení důkazů hodnoceno nepříznivě.

64.

Krom toho již bylo poukázáno na to, že pouhá skutečnost, že vnitrostátní procesní právo nezná v této formě sankci použitou soudem státu původu, nemůže sama o sobě vést k tomu, že je možné vycházet z rozporu s veřejným pořádkem ( 38 ).

65.

Zvláštní význam bude mít naopak otázka, zda je sankce vynuceného zmeškání, o kterou se jedná v projednávaném případě, v konečném důsledku přiměřená, nebo zda se závažnost této sankce i při komplexním zohlednění všech zvláštností řízení jako celku jeví ve srovnání se sankcionovaným nesplněním soudního příkazu jako zjevně nepřiměřená ( 39 ).

66.

V rámci přezkumu proporcionality mezi cílem prosazení účinného řízení, který je sankcí sledován, a použitými sankčními prostředky bude hrát roli zejména předmět sankcionovaného příkazu a postup vedoucí k jeho vydání, závažnost sankce v porovnání s významem nesplnění nařízení, jakož i existující možnosti právní ochrany.

67.

Úplné vyloučení z řízení by mohlo představovat nejzávažnější sankci za nesplnění soudního příkazu, a tím nejzávažnější možné omezení práv obhajoby žalovaného. Na odůvodnění tohoto omezení tedy bude nutno klást velmi vysoké požadavky.

68.

Nejprve je nutno zohlednit obsah a povahu soudních příkazů, jejichž nesplnění bylo v projednávaném případě sankcionováno vyloučením z řízení. Co bylo soudními příkazy od žalovaného požadováno? Existovala opatření k zohlednění případných skutkových nebo právních překážek splnění nařízení? Pan Gambazzi se v této souvislosti dovolává toho, že disclosure orders nesplnil zejména proto, že by jinak porušil své profesní tajemství advokáta a učinil by se tak trestně odpovědným. Toto odůvodnění pro nepředložení dokumentů anglický soud nezohlednil. Vláda Spojeného království naproti tomu poukazuje na to, že anglický soud řádně přezkoumal odůvodňující skutečnosti pana Gambazziho a že dokumenty, kterými by žalovaný, pokud jde o trestnost, zatížil sám sebe, jsou z povinnosti předložit vyjmuty.

69.

Další podstatnou okolností je, zda žalovanému bylo před vydáním soudních příkazů poskytnuto právo být vyslechnut a jaké možnosti obhajoby a právní ochrany proti příkazům existovaly.

70.

Krom toho je nutno vzít na vědomí zejména obsah a povahu vyloučení z řízení (debarment), jakož i rozsudku pro zmeškání. Bylo při vyloučení zohledněno, zda bylo nesplnění soudního příkazu zaviněné? Zůstaly veškeré argumenty obhajoby týkající se nároku ve věci samé nezohledněny, nebo mohl žalovaný ve dřívějším stádiu řízení něco k věci samé uplatnit a bylo toto uplatnění zohledněno? Mohl se žalovaný vyjádřit alespoň k výši nároku? Uskutečnil se před vydáním rozsudku pro zmeškání, nebo alespoň v některém dřívějším stádiu řízení (před vydáním freezing order) přezkum přesvědčivosti? Bylo pohroženo sankcí?

71.

Jak správně uvádí Komise, krom toho bude ve zvláštní míře rozhodnuté to, jaké možnosti právní ochrany měl pan Gambazzi k dispozici, aby ve státu, kde byl rozsudek vydán, napadl porušení svého práva být vyslechnut. Význam možnosti právní ochrany pro odůvodnění omezení práva být vyslechnut zdůraznil Soudní dvůr již ve svém rozsudku Eurofood ( 40 ). Předkládající soud tedy bude muset zohlednit, zda proti vyloučení z řízení a poté vydanému rozsudku existovaly opravné prostředky.

72.

Nezodpovězeným může zůstat, zda uznání rozporu s veřejným pořádkem připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže ve státu, kde byl rozsudek vydán, byly vyčerpány všechny opravné prostředky, které by mohly vést k nápravě vytýkaného porušení a jež má dotčený účastník řízení k dispozici. Nepodání opravného prostředku totiž každopádně nebude bránit uznání rozporu s veřejným pořádkem tehdy, jestliže opravný prostředek neměl žádnou vyhlídku na úspěch. Posledně uvedené je nutno předpokládat zejména tehdy, jestliže napadený rozpor s veřejným pořádkem má své kořeny v konkrétním procesním právu státu, ve kterém byl vydán rozsudek, jež by zůstalo základem pro rozhodnutí i v následujících stupních.

73.

Nabízí-li se předkládajícímu soudu po vyčerpávajícím přezkumu zejména také výše uvedených otázek obraz hrubě nepřiměřené sankce, bude vycházet ze zjevného porušení základního práva na spravedlivý proces a bude tím moci odmítnout uznání a výkon rozsudku státu původu.

74.

Pan Gambazzi ve svém vyjádření v rámci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce poukázal krom toho na to, že italský soud musí výhradu veřejného pořádku použít také z druhého důvodu. V rámci řízení před anglickým soudem mu totiž bylo odepřeno nahlédnutí do spisu. Během řízení změnil advokáta. Nato mu dřívější advokát s odvoláním na zadržovací právo z důvodu neuspokojených pohledávek týkajících se honoráře odepřel nahlédnutí do advokátních procesních písemností. Také soud mu poté odepřel nahlédnutí do soudního spisu s odůvodněním, že jinak by došlo k obejití zadržovacího práva advokáta. V tomto pan Gambazzi spatřuje rovněž důvod pro rozpor uznání a výkonu později ve věci samé vydaného anglického rozsudku s veřejným pořádkem.

75.

V této souvislosti je nejprve nutno konstatovat, že předkládající soud k tomu Soudnímu dvoru nepoložil žádnou otázku. Pan Gambazzi má za to, že Soudní dvůr by k tomu měl přesto zaujmout stanovisko. Soudní dvůr je v zásadě ale vázán předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, který ve svém předkládacím usnesení vyjádřil předkládající soud. Zúčastnění zpravidla nejsou oprávněni předkládat Soudnímu dvoru další dodatečné otázky ( 41 ).

76.

Pokud by se Soudní dvůr chtěl touto otázkou přesto zabývat, mohl by přitom odkázat na to, co bylo řečeno k předběžné otázce. Také pokud jde o tento aspekt, předkládající soud může uznání odmítnout, pokud v něm spočívá zjevné porušení právní normy považované v právním řádu státu výkonu za podstatnou, nebo práva, které je v tomto právním řádu uznáváno za základní. Odmítnutí uznání zahraničního rozsudku je tedy v každém případě v souladu s čl. 27 bodem 1 Bruselské úmluvy tehdy, jestliže odmítnutím nahlédnutí do spisu došlo k zjevnému porušení práva na spravedlivý proces.

77.

Na základě předchozích úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázky italského Corte d’Appello di Milano odpověděl následovně:

„Článek 27 bod 1 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění Úmluv ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, ze dne 25. října 1982 o přistoupení Řecké republiky, ze dne 26. května 1989 o přistoupení Španělského království a Portugalské republiky a ze dne 29. listopadu 1996 o přistoupení Rakouské republiky, Finské republiky a Švédského království, je nutno vykládat v tom smyslu, že soud státu výkonu může odepřít uznání rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, pokud bylo rozhodnutí vydáno ve zjevném rozporu se základním právem na spravedlivý proces.“