STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

L. A. GEELHOEDA

přednesené dne 2. prosince 2004(1)

Věc C‑374/03

Gaye Gürol

proti

Bezirksregierung Köln

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Verwaltungsgericht Sigmaringen (Německo)]

„Výklad rozhodnutí č. 1/80 rady přidružení EHS-Turecko – Přímý účinek čl. 9 – Právo dětí tureckých pracovníků pobývajících legálně u svých rodičů v členském státě na přístup ke vzdělávání za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu – Podpora pro vzdělávání – Vzdělávání absolvované v Turecku“

I –    Úvod

1.     V této věci položil Verwaltungsgericht Sigmaringen (Německo) čtyři otázky týkající se výkladu rozhodnutí rady přidružení EHS‑Turecko č. 1/80(2) (dále jen „rozhodnutí č. 1/80“). Konkrétněji se předkládající soud táže, zda má dcera tureckého pracovníka, který působí na legálním trhu práce v členském státě, právo na podporu pro vzdělávání v rámci jednoletého studia na istanbulské univerzitě (Turecko).

2.     Význam této věci spočívá především v celkových souvislostech, v nichž byla tato otázka položena. Děti tureckých pracovníků požívají na území Evropského společenství práv podle článku 9 rozhodnutí č. 1/80(3). Tato práva se liší od práv, která náležejí dětem pracovníků Společenství na základě článků 39 ES a následujících a nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství(4).

II – Právní rámec

A –    Dohoda o přidružení EHS-Turecko

3.     Cílem dohody o přidružení je v souladu s jejím čl. 2 odst. 1 podporovat stálé a vyvážené posilování obchodních a hospodářských vztahů mezi smluvními stranami, včetně vztahů mezi pracovníky, vzájemným postupným zaváděním volného pohybu pracovníků (článek 12) a odstraňováním omezení svobody usazování (článek 13) a volného poskytování služeb (článek 14) s cílem zlepšování životní úrovně tureckého lidu a usnadnění pozdějšího vstupu Turecké republiky do Společenství (čtvrtý bod odůvodnění a článek 28).

4.     Dohoda o přidružení pro tento účel upravuje přípravnou etapu umožňující Turecké republice posílit své hospodářství s pomocí Společenství (článek 3), přechodnou etapu, v jejímž průběhu smluvní strany zajistí postupné zavedení celní unie a sblížení hospodářských politik Turecké republiky a Společenství (článek 4), a konečnou etapu, která je založena na celní unii a zahrnuje posílení koordinace hospodářských politik smluvních stran (článek 5).

5.     Článek 6 dohody o přidružení zní následovně:

„Za účelem provádění a postupného rozvoje režimu přidružení se smluvní strany scházejí v Radě přidružení, která jedná v mezích pravomocí, které jí svěřuje tato dohoda.“

Za účelem dosažení cílů stanovených dohodou a v případech v ní uvedených je tedy rada přidružení oprávněna přijímat rozhodnutí (čl. 22 odst. 1). Každá z obou stran je povinna přijmout opatření k provedení přijatých rozhodnutí.

6.     Článek 9 dohody o přidružení stanoví:

„Smluvní strany uznávají, že v oblasti působnosti této dohody, aniž jsou dotčena zvláštní ustanovení, která mohou být vydána na základě článku 8, je v souladu se zásadou zakotvenou v článku 7 Smlouvy o založení Společenství zakázána každá diskriminace na základě státní příslušnosti.“

7.     Článek 12 dohody o přidružení zní:

„Smluvní strany se dohodly, že se při vzájemném postupném zavedení volného pohybu pracovníků budou inspirovat články 48, 49 a 50 Smlouvy o založení Společenství“.

8.     Dodatkový protokol uzavřený, schválený a potvrzený jménem Společenství nařízením Rady (EHS) č. 2760/72 ze dne 19. prosince 1972(5) (dále jen „dodatkový protokol“) ve svém článku 1 stanoví podmínky, pravidla a harmonogram realizace přechodné etapy uvedené v článku 4 dohody o přidružení. Podle svého článku 62 tvoří dodatkový protokol nedílnou součást této dohody.

9.     Tento dodatkový protokol obsahuje hlavu II nazvanou „Pohyb osob a služeb“, jejíž kapitola 1 je věnována pracovníkům.

10.   Článek 36 dodatkového protokolu upravuje lhůty k postupnému zavádění volného pohybu pracovníků mezi členskými státy Společenství a Tureckou republikou v souladu se zásadami stanovenými v článku 12 dohody o přidružení a stanoví, že Rada přidružení rozhodne o pravidlech nezbytných pro tyto účely.

B –    Rozhodnutí č. 1/80

11.   Dne 19. září 1980 přijala rada přidružení rozhodnutí č. 1/80. Je udivující, že toto rozhodnutí nebylo nikdy zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie(6). Třetí bod odůvodnění rozhodnutí č. 1/80 stanoví, že „v sociální oblasti má rozhodnutí za cíl zlepšit režim pro pracovníky a jejich rodinné příslušníky v porovnání s režimem zavedeným rozhodnutím rady přidružení č. 2/76“. (neoficiální překlad)

12.   V této věci má zásadní význam článek 9, který zní následovně:

„Turecké děti řádně pobývající v členském státě Společenství se svými rodiči, kteří v něm jsou nebo byli řádně zaměstnáni, budou v tomto členském státě přijati do kurzů všeobecného vzdělávání, učení nebo odborného vzdělávání na základě stejných kritérií pro přijetí, pokud jde o požadované vzdělání, jako děti státních příslušníků tohoto členského státu. V tomto členském státě mohou požívat výhod stanovených v této oblasti vnitrostátními právními předpisy“. (neoficiální překlad)

13.   Článek 10 odst. 1 tohoto rozhodnutí stanoví:

„Členské státy Společenství použijí na turecké pracovníky působící na jejich legálním trhu práce režim, který se bude vyznačovat neexistencí jakékoli diskriminace na základě jejich státní příslušnosti v porovnání s pracovníky Společenství, pokud se jedná o mzdu a ostatní pracovní podmínky“. (neoficiální překlad)

C –    Nařízení č. 1612/68

14.   Článek 12 nařízení stanoví:

„Děti státního příslušníka členského státu, který je nebo byl zaměstnán na území jiného členského státu, mají přístup k obecnému, učňovskému a odbornému vzdělání za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu, pokud tyto děti mají bydliště na jeho území.

Členské státy budou podporovat podněty umožňující těmto dětem získávat uvedené vzdělání za co nejlepších podmínek.“

D –    Vnitrostátní právní úprava

15.   Článek 5 odst. 2 první věta zákona týkajícího se podpory pro vzdělávání (Bundesausbildungsförderungsgesetz, dále jen „BAföG“) stanoví, že podpora pro vzdělávání se vyplácí všem studentům, kteří mají své trvalé bydliště v Německu a kteří studují ve vzdělávacím zařízení nacházejícím se v zahraničí, pokud:

„1. jsou tato studia pro vzdělávání dotyčného za současného stavu tohoto vzdělávání prospěšná a pokud alespoň část tohoto vzdělávání může být uznána jako prvek požadované nebo obvyklé délky trvání vzdělávání,

nebo pokud

2. v rámci mezinárodní spolupráce mezi německým vzdělávacím zařízením a zahraničním zařízením mohou být vzájemně se kombinující výuky jednoho vzdělávání alternativně nabídnuty německým zařízením nebo zahraničním zařízením,

nebo pokud

3. se student vzdělává ve vzdělávacím zařízení členského státu Evropské unie poté, co se po dobu nejméně jednoho roku vzdělával v německém vzdělávacím zařízení, a pokud má dotyčný dostatečné jazykové znalosti.“

16.   V souladu s čl. 5 odst. 2 čtvrtou větou BAföG se první věta tohoto ustanovení vztahuje na studenty uvedené v čl. 8 odst. 2 BAföG („ostatní cizinci“) pouze v případě, že je pobyt v zahraničí uložen v ustanoveních týkajících se vzdělávání jako část vzdělávání, která musí být nutně uskutečněna v zahraničí.

17.   Článek 8 odst. 1 BAföG stanoví, že podpora pro vzdělávání se vyplácí:

„1.      německým státním příslušníkům ve smyslu Ústavy,

2.      osobám bez státní příslušnosti ve smyslu zákona o postavení osob bez státní příslušnosti na spolkovém území,

3.      cizincům pobývajícím v Německu, kteří mají právo na azyl podle zákona o azylovém řízení,

4.      cizincům obvykle pobývajícím v Německu, kteří mají postavení uprchlíků podle článku 1 zákona o opatřeních ve prospěch uprchlíků přijatých v rámci akcí humanitární pomoci,

5.      cizincům obvykle pobývajícím v Německu, kteří mají postavení uprchlíků a jejichž povolení k pobytu na území Spolkové republiky Německo není pouze dočasné,

6.      cizincům obvykle pobývajícím v Německu, kteří jsou chráněni proti jakémukoli vyhoštění ve smyslu čl. 51 odst. 1 zákona o cizincích,

7.      cizincům, kteří mají své trvalé bydliště na území použitelnosti zákona, jestliže jeden z rodičů je ve smyslu ústavy německým státním příslušníkem,

8.      studentům, kteří jakožto děti mají právo volného pohybu v souladu se zákonem o pobytu státních příslušníků Společenství, kteří jakožto děti mají podle tohoto zákona právo pobytu, nebo studentům, kteří jakožto děti nemají právo volného pohybu nebo právo pobytu podle tohoto zákona z důvodu, že jsou ve věku 21 let nebo více, nebo kteří nejsou výživou odkázáni na své rodiče nebo jejich manžele či manželky,

9.      studentům, kteří jsou státními příslušníky jiného členského státu Evropského společenství nebo jiného státu Evropského hospodářského prostoru, kteří byli v Německu zaměstnáni předtím, než zahájili své vzdělávání; musí v zásadě existovat souvislost mezi obsahem vykonávané činnosti a vzděláváním.“

18.   Podle čl. 8 odst. 2 bodu 2 BAföG je podpora pro vzdělávání poskytována ostatním cizincům pouze za podmínky, že alespoň jeden z jejich rodičů pobýval v Německu a řádně tam pracoval po celkovou dobu tří let během posledních šesti let předcházejících začátku části vzdělávání, pro kterou může být podpora poskytnuta.

III – Skutkový rámec

A –    Skutkový stav v původním řízení

19.   G. Gürol, žalobkyně v původním řízení, je tureckou státní příslušnicí narozenou v Německu dne 28. července 1975, jejíž rodiče bydlí v Německu. Od zimního semestru 1995/1996 studuje na univerzitě v Tübingenu (Německo) ekonomii, obor regionální studia (stát: Turecko). Pro tento účel obdržela podporu pro vzdělávání. G. Gürol studovala od října 1999 do září 2000 na univerzitě Bogazici v Istanbulu. Dne 13. srpna 1999 požádala žalovaného o poskytnutí podpory pro vzdělávání pro účely absolvování kurzů na univerzitě Bogazici.

20.   Rozhodnutím ze dne 2. září 1999 Bezirksregierung Köln tuto žádost zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil zejména úvahou, že G. Gürol, která v souladu s německými právními předpisy spadá jakožto studentka do kategorie „ostatní cizinci“, má nárok na podporu pro vzdělávání pro účely docházky do vzdělávacího zařízení v zahraničí pouze v případě, že je pobyt v zahraničí uložen v ustanoveních týkajících se vzdělávání jako část vzdělávání, která musí být nutně uskutečněna v zahraničí. Z ustanovení týkajících se vzdělávání ani z doktorandského studijního programu přitom nevyplývá, že by fakulta ekonomie univerzity v Tübingenu ukládala povinný studijní pobyt v trvání jednoho roku.

21.   Žalobkyně podala dopisem ze dne 29. září 1999 proti tomuto rozhodnutí stížnost, a to prostřednictvím tureckého atašé pro zaměstnanost a sociální otázky v Karlsruhe (Německo). Na podporu své stížnosti uvedla, že je třeba ji považovat za německého státního příslušníka absolvujícího vzdělání a že němečtí studenti také obdrželi podporu pro vzdělávání na studia v zahraničí. Krom toho článek 10 rozhodnutí č. 1/80 obsahuje zákaz jakékoli diskriminace, pokud se jedná o mzdu a ostatní pracovní podmínky, který se vztahuje také na sociální a daňové výhody. Otec žalobkyně má na základě tohoto ustanovení právo na dávky pro svou dceru, a ta má proto jakožto dítě tureckého pracovníka rovněž právo na dávky v rámci odborného vzdělávání. Krom toho jsou již na základě článku 39 ES přiznány výhody, které se nevztahují k postavení pracovníka, nýbrž byly určeny pouze k prosazování integrace a mobility. Konečně, fakulta ekonomie univerzity v Tübingenu požaduje naléhavě jednoroční studijní pobyt v zahraničí.

22.   Rozhodnutím vydaným na základě stížnosti dne 17. prosince 1999 Bezirksregierung Köln stížnost zamítl jako neopodstatněnou. Žalovaný na podporu tohoto rozhodnutí zopakoval a podstatně prohloubil úvahy, které učinil ve svém prvním rozhodnutí ze dne 2. září 1999. Dne 2. února 2000 podala žalobkyně žalobu k Verwaltungsgericht Sigmaringen, který v rámci projednávání této žaloby položil usnesením ze dne 31. července 2003 čtyři předběžné otázky.

B –    Stanovisko předkládajícího soudu

23.   V úvahách, jejichž cílem je vyjasnit položené předběžné otázky, předkládající soud uvádí, že z doslovného znění příslušných vnitrostátních ustanovení BAföG pro žalobkyni nevyplývá žádný nárok na podporu pro vzdělávání na studium v zahraničí. Žalobkyně se dále nemůže dovolávat obecné zásady rovnosti, zakotvené v článku 3 Ústavy. Podle předkládajícího soudu nevyplývá nárok na podporu pro vzdělávání na studium v Turecku po dobu jednoho semestru ani z ustanovení článku 2 protokolu č. 1 připojeného k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s článkem 14 téže úmluvy. Žalobkyně se konečně nemůže dovolávat čl. 3 odst. 1 rozhodnutí č. 3/80, protože poskytnutí podpory pro vzdělávání na studium v zahraničí nespadá do věcné působnosti tohoto rozhodnutí jakožto některý z druhů dávek sociálního zabezpečení uvedených v jeho čl. 4 odst. 1 písm. a) až h).

24.   Pro rozsouzení sporu je tedy třeba určit, zda lze z článku 9 rozhodnutí č. 1/80 dovodit, že žalobkyně má nárok na podporu pro vzdělávání na studium v zahraničí.

C –    Předběžné otázky

25.   Předkládající soud dne 31. července 2003 přerušil řízení a položil následující čtyři předběžné otázky:

„1)      Má článek 9 první věta rozhodnutí č. 1/80 rady přidružení EHS-Turecko ve vnitrostátním právním řádu členských států přímý účinek, takže turecké děti řádně pobývající v členském státě Společenství se svými rodiči, kteří v něm jsou nebo byli řádně zaměstnáni, mají na základě stejných kritérií jako děti státních příslušníků tohoto členského státu právo na rovný přístup ke kurzům všeobecného vzdělávání, učení nebo odborného vzdělávání?

2)      V případě kladné odpovědi na první otázku:

Je podmínka ,řádného pobytu se svými rodiči‘ rovněž splněna tureckými dětmi, které ustanoví a zachovají si své trvalé bydliště v místě, kde je poskytováno univerzitní odborné vzdělávání, a jsou u svých rodičů přihlášeni pouze k přechodnému bydlišti?

3)      V případě kladné odpovědi na druhou otázku:

Vyplývá z článku 9 první věty rozhodnutí č. 1/80 rady přidružení EHS-Turecko kromě práva na rovný přístup ke vzdělávacím zařízením ve prospěch osob uvedených v tomto článku rovný nárok na veřejné dávky poskytované členským státem za účelem usnadnění účasti na vzdělávání, nebo mají být ustanovení první a druhé věty článku 9 nařízení č. 1/80 rady přidružení EHS-Turecko vykládána v tom smyslu, že si členské státy zachovaly možnost podřídit poskytování sociálních dávek v oblasti vzdělávání osobám uvedeným v první větě jiným podmínkám, nebo omezit tyto dávky?

4)      V případě kladné odpovědi na druhou a třetí otázku:

Vztahuje se to rovněž na případ vysokoškolského vzdělávání poskytovaného osobám uvedeným ve sporném ustanovení v jejich zemi původu, Turecku?“

D –    Řízení před Soudním dvorem

26.   V této věci předložili svá písemná vyjádření žalovaný v původním řízení (prostřednictvím Bezirksregierung Köln), německá a rakouská vláda a Komise Evropských společenství. Žalobkyně své stanovisko objasnila ústně na jednání dne 21. října 2004, stejně jako to učinil i žalovaný, německá vláda a Komise. Žalovaný a rakouská a německá vláda tvrdí, že z článku 9 rozhodnutí č. 1/80 nevyplývá žádný nárok na podporu pro vzdělávání na studium v zahraničí ve prospěch žalobkyně. Naopak Komise a žalobkyně jsou toho názoru, že dítě tureckého pracovníka má na základě zmiňovaného článku 9 na tuto podporu nárok.

1.      První otázka

27.   Svou první předběžnou otázkou se Verwaltungsgericht táže, zda má čl. 9 první věta rozhodnutí č. 1/80 na území členských států přímý účinek.

28.   Soudní dvůr v rozsudku Demirel(7) rozhodl, že ustanovení dohody uzavřené Společenstvím se třetími státy musí být považováno za přímo použitelné, jestliže s ohledem na své znění a na předmět a povahu dohody obsahuje jasnou a přesnou povinnost, která nepodléhá, co se týče jejího výkonu nebo účinků, přijetí jakéhokoli následného aktu. Tatáž kritéria platí, jde‑li o to určit, zda mohou mít ustanovení rozhodnutí rady přidružení přímý účinek(8).

29.   Článek 9 první věta rozhodnutí č. 1/80 zní:

„Turecké děti řádně pobývající v členském státě Společenství se svými rodiči, kteří v něm jsou nebo byli řádně zaměstnáni, budou v tomto členském státě přijati do kurzů všeobecného vzdělávání, učení nebo odborného vzdělávání na základě stejných kritérií pro přijetí, pokud jde o požadované vzdělání, jako děti státních příslušníků tohoto členského státu. […]“. (neoficiální překlad) Právo přístupu na základě stejných požadavků na předchozí vzdělání je přiznáno přesně stanoveným způsobem a bezpodmínečně jak tureckým dětem, tak státním příslušníkům uvedeného členského státu. Ustanovení zakotvuje jasnou a bezpodmínečnou povinnost rovnosti zacházení s německými a tureckými studenty na základě stejných podmínek předchozího vzdělání. Skupina osob chráněných článkem 9 rozhodnutí č. 1/80 musí být přijata do vzdělávacích zařízení za stejných podmínek jako státní příslušníci uvedeného členského státu, to znamená bez diskriminace na základě státní příslušnosti. Jak již předkládající soud poznamenal ve svých procesních písemnostech, čl. 9 první věta vykazuje požadovaný stupeň přesnosti a bezpodmínečnosti k tomu, aby mohl být přímo použitelný. Podmínky, za nichž se právo přiznává, jsou taktéž stanoveny přesně a vnitrostátní zákonodárce je nemusí nutně dále konkretizovat. Naplnění a účinnost čl. 9 první věty rozhodnutí č. 1/80 proto nezávisí na přijetí vnitrostátního prováděcího aktu, což znamená, že je toto ustanovení přímo použitelné.

30.   Na první otázku Verwaltungsgericht je třeba odpovědět, že čl. 9 první věta rozhodnutí č. 1/80 má v členských státech Společenství přímý účinek.

2.      Druhá otázka

31.   Druhou otázkou se předkládající soud táže, zda turecké děti splňují podmínku „řádného pobytu se svými rodiči“, jestliže si ustanoví a zachovají své trvalé bydliště v místě, kde je poskytováno univerzitní odborné vzdělávání, a jsou u svých rodičů přihlášeni pouze k přechodnému bydlišti.

32.   Komise uvádí, že článek 9 rozhodnutí č. 1/80 pouze požaduje, aby děti pobývaly se svými rodiči. Jiné podmínky, jako například existence rodinného života či trvalého bydliště, upraveny nejsou. Výše uvedený článek rovněž nerozlišuje mezi různými druhy pobytu, například mezi bydlištěm trvalým a přechodným. Komise z toho dovozuje, že podmínka pobytu s rodiči je splněna, je‑li žalobkyně přihlášena v místě bydliště svých rodičů ve Philippsburgu (Německo) k přechodnému pobytu. Podle Komise je tento výklad v souladu s duchem a cílem článku 9 rozhodnutí č. 1/80. Toto ustanovení mimoto tureckým dětem nestanoví žádné jiné omezení, pokud se jedná o volbu určitého druhu vzdělání, kromě splnění podmínek pro přijetí souvisejících se vzděláváním. Z těchto důvodů mají děti tureckých pracovníků právo zvolit si svá studia, a tedy i místo jejich absolvování, nehledě na místo pobytu svých rodičů. Jakýkoli jiný výklad podmínky pobytu by nepřijatelným způsobem omezoval právo přiznané článkem 9 rozhodnutí č. 1/80.

33.   Německá vláda se domnívá, že článek 9 rozhodnutí č. 1/80 požaduje, aby děti a rodiče pobývali ve společném bydlišti. Tato podmínka je splněna i tehdy, když dítě během svých studií bydlí v místnosti či v bytě na jiném místě, avšak předtím, tedy před započetím svých studií, bydlelo se svými rodiči ve společném bydlišti. V opačném případě by bylo právo na přístup ke vzdělávání výrazně omezeno, alespoň z hlediska zeměpisného. Smysl ani cíl či znění podmínky pobytu s rodiči nevylučuje možnost opuštění bydliště rodičů v rámci studií. Vnitrostátní soud proto musí posoudit, zda žalobkyně před započetím svých studií bydlela v místě bydliště svých rodičů.

34.   Článek 9 první věta rozhodnutí č. 1/80 v souladu se svým doslovným zněním požaduje, že turecké děti musejí pobývat se svými rodiči, aby měly přístup ke vzdělávání. Sdílím názor německé vlády, podle níž toto ustanovení znamená, že děti tureckých pracovníků mají před započetím svých studií pobývat ve společném bydlišti. Může však vzniknout potřeba, aby si dítě ustanovilo své bydliště v jiném městě, je‑li místo bydliště jeho rodičů příliš vzdáleno od zařízení, kde hodlá dítě tureckého pracovníka studovat. Studující děti nemají vždy možnost, zejména v tak veliké zemi, jakou je Spolková republika Německo, absolvovat vzdělání z místa bydliště své rodiny. Právo přiznané článkem 9 rozhodnutí č. 1/80 by tedy nemohlo být plně vykonáno, kdyby byla volba vzdělání omezena na takové vzdělání, které je poskytováno v místě bydliště rodičů. Restriktivnější výklad podmínky bydliště by pro děti tureckých pracovníků představoval nepřijatelné omezení práva na přístup ke vzdělávání.

35.   Tento výklad článku 9 rozhodnutí č. 1/80 je v souladu s cílem přiznat rodinným příslušníkům tureckých pracovníků určité výhody k usnadnění a urychlení jejich integrace do společenského života hostitelského státu. To také výslovně vyjadřuje třetí bod odůvodnění rozhodnutí č. 1/80: „v sociální oblasti má rozhodnutí za cíl zlepšit režim pro pracovníky a jejich rodinné příslušníky v porovnání s režimem zavedeným rozhodnutím rady přidružení č. 2/76“. (neoficiální překlad)

36.   Na druhou otázku položenou Verwaltungsgericht je tedy třeba odpovědět tak, že děti tureckých pracovníků splňují podmínku „řádného pobytu se svými rodiči“ rovněž tehdy, opustí‑li společné bydliště na počátku zvoleného vzdělávání a ustanoví‑li si bydliště v místě, kde je toto vzdělávání poskytováno.

3.      Třetí a čtvrtá otázka

37.   Pokud se jedná o odpovědi na třetí a čtvrtou otázku, stanovisko žalobkyně v původním řízení a Komise se diametrálně liší od stanoviska žalovaného v původním řízení a německé a rakouské vlády.

38.   Komise, kterou na jednání podporovala žalobkyně v původním řízení, především tvrdí, že čl. 9 druhá věta rozhodnutí č. 1/80 má přímý účinek, a obsahuje tedy zákaz jakékoli diskriminace.

39.   Na podporu teze o přímém účinku výše uvedeného ustanovení se Komise dovolává jeho znění, jakož i dosahu rozhodnutí č. 1/80, jak by jej bylo možné dovodit z článku 12 dohody o přidružení a z článku 36 dodatkového protokolu z roku 1972, které stanoví postupné zavádění volného pohybu pracovníků. Právo na přístup ke vzdělávání zaručené čl. 9 první větou rozhodnutí č. 1/80 by krom toho bylo zbaveno užitečného účinku, kdyby turecké děti neměly absolutní nárok na dávky uvedené ve druhé větě téhož článku.

40.   Právo na přístup ke vzdělávání by rovněž mohlo být zbaveno užitečného účinku, kdyby právo, které je třeba odvozovat z přímého účinku čl. 9 druhé věty rozhodnutí č. 1/80, nezahrnovalo stejné právo na vzdělání jako pro německé státní příslušníky.

41.   Pro případ, že by Soudní dvůr nesdílel její názor o přímém účinku čl. 9 druhé věty, Komise podpůrně navrhuje vykládat čl. 9 první větu, která přímý účinek v každém případě má, v tom smyslu, že by z něj bylo možné odvodit práva na dávky shodná s právy, která náležejí německým studentům.

42.   Dle názoru Komise nachází takový výklad oporu v obdobném ustanovení článku 12 nařízení č. 1612/68, který je sice formulován o něco šířeji, ale sleduje tentýž cíl jako čl. 9 první věta rozhodnutí č. 1/80, a sice prosazování sociální integrace dětí migrujících pracovníků Společenství, respektive tureckých pracovníků, jimž zajišťuje rovné vzdělání v porovnání s dětmi, které mají státní příslušnost hostitelského členského státu.

43.   Žalovaný v původním řízení, jakož i německá a rakouská vláda jsou toho názoru, že ze znění čl. 9 druhé věty rozhodnutí č. 1/80 právě nelze logicky odvodit povinnost pro členské státy poskytnout veřejné prostředky pro usnadnění účasti tureckých dětí na vzdělávání za stejných podmínek jako pro vlastní státní příslušníky. V souladu se svým zněním dává toto ustanovení členským státům možnost takové dávky poskytnout. Jeho provedení je ponecháno na úvaze vnitrostátního zákonodárce.

44.   K zodpovězení dotčené výkladové otázky je třeba odkázat nejen na znění článku 9 rozhodnutí č. 1/80, ale také na uspořádání a dosah tohoto rozhodnutí vypracovaného v rámci postupného provádění dohody o přidružení mezi Evropským společenstvím a Tureckou republikou.

45.   Rada přidružení na počátku neučinila výrazný pokrok v konkretizaci ustanovení článku 12 dohody o přidružení, pokud se jedná o „postupné zavádění volného pohybu pracovníků“. Jisté zrychlení nastalo po schválení dodatkového protokolu z roku 1970 nařízením č. 2760/72 (viz body 8 až 10 výše). Díky tomu bylo nejprve přijato rozhodnutí rady přidružení č. 2/76 a poté dotčené rozhodnutí č. 1/80.

46.   Kapitola II rozhodnutí č. 1/80 obsahuje ustanovení sociální povahy. První oddíl této kapitoly se zabývá konkrétněji otázkami zaměstnání a volného pohybu pracovníků. I když má tento oddíl v sociální oblasti za cíl, jak to vyplývá ze třetího bodu odůvodnění, „zlepšit režim pro pracovníky a jejich rodinné příslušníky v porovnání s režimem zavedeným rozhodnutím č. 2/76“, jeho obsah a znění svědčí o značné opatrnosti rady přidružení jakožto příslušného zákonodárce.

47.   To vyplývá z několika ustanovení dotyčné části rozhodnutí, které zavádí režim téměř po všech stránkách restriktivnější, než jaký zavádějí články 39 ES až 42 ES a sekundární právní úprava Společenství založená na těchto ustanoveních.

48.   Článek 6 rozhodnutí takto přiznává tureckým pracovníkům právo přístupu na trhu práce členského státu, v němž pobývají, které podléhá striktním podmínkám. Při výkonu tohoto práva jsou mimoto znevýhodněni v porovnání se státními příslušníky členských států. Režim upravený článkem 7 rozhodnutí č. 1/80, který se týká přístupu rodinných příslušníků tureckých pracovníků na trh práce státu, v němž pobývají, je taktéž mnohem restriktivnější, než režim použitelný na státní příslušníky členských států. Totéž platí i pro značně restriktivní a velmi přísným podmínkám podléhající režim upravený článkem 8 rozhodnutí č. 1/80, pokud se jedná o pohyb tureckých pracovníků uvnitř Společenství.

49.   Při srovnání celého právního režimu, který se na základě rozhodnutí č. 1/80 uplatní na turecké pracovníky uvnitř Společenství, a režimu použitelného na státní příslušníky členských států, je nápadná skutečnost, že prvně uvedený režim není založen na zásadě rovnosti či zákazu diskriminace. Každé právo a každý nárok jsou v dotčeném ustanovení upraveny taxativně. Hovoří‑li rozhodnutí o rovném zacházení mezi tureckými pracovníky a pracovníky hostitelského státu, její dosah je přesně ohraničen. Článek 10 odst. 1 uvedeného rozhodnutí takto ve vztahu k tureckým pracovníkům stanoví zákaz jakékoli diskriminace na základě státní příslušnosti, pokud se jedná o jejich mzdu a ostatní pracovní podmínky. Rovné zacházení, které jim čl. 10 odst. 2 rozhodnutí č. 1/80 přiznává v oblasti podpory poskytované veřejnými orgány na úseku zaměstnanosti, opět podléhá přísným podmínkám.

50.   Rád bych mimochodem připomenul, že právní situace v oblasti nároků na veřejné dávky státních příslušníků Společenství, kteří pobývají v jiném státě Společenství, než je stát jejich původu, není v rámci volného pohybu osob uvnitř Společenství vždy stejná jako právní situace státních příslušníků státu, kde se usadili. Primární a sekundární právo Společenství v dané oblasti rovněž upravuje pro ty, kdo mají být kvalifikováni jako ekonomičtí migranti, hlubší asimilaci s vlastními státními příslušníky než pro migrující neaktivní státní příslušníky Společenství, na které se vztahuje směrnice 90/364/EHS(9), či pro studenty, na něž se vztahuje směrnice 93/96/EHS(10). Napětí mezi zásadou rovnosti a rozdílnostmi, které do této oblasti vneslo primární a sekundární právo Společenství, se typicky týká volného pohybu osob ve Společenství. Toto napětí bylo podnětem pro judikaturu, ve které jsou sice meze mezi prováděním zásady rovnosti a prováděním rozdílností zamýšlených zákonodárcem Společenství občas poněkud pozměňovány, avšak jako takové jsou dodržovány(11). Zmíněné napětí mezi zásadou rovnosti a rozdílnostmi výslovně zamýšlenými příslušným zákonodárcem je patrné i v projednávané věci.

51.   Právní postavení tureckých pracovníků ve Společenství na základě rozhodnutí č. 1/80 lze s ohledem na výše uvedené označit za privilegované, porovnáme‑li je s právním postavením jiných pracovníků ze třetích států. Přestože článek 12 dohody o přidružení výslovně upravuje postupný vývoj tohoto postavení směrem k postavení státních příslušníků Společenství, činnost rady přidružení jakožto příslušného zákonodárce v dané oblasti dosud nijak zvlášť nepokročila. Z toho dle mého názoru vyplývá, že odpověď na položené otázky je třeba hledat především na základě znění, uspořádání a kontextu samotného rozhodnutí č. 1/80 a že při výkladu tohoto předpisu analogicky podle primárního a sekundárního práva Společenství v oblasti volného pohybu pracovníků Společenství je třeba si počínat velmi obezřetně. Kdyby totiž měla rada přidružení v úmyslu, aby se právní situace tureckých pracovníků více blížila právní situaci pracovníků původem z členských států, sama by jakožto příslušný zákonodárce dbala na důkladnější obsahovou jednotu mezi rozhodnutím č. 1/80 a primárním a sekundárním právem Společenství v oblasti volného pohybu pracovníků.

52.   Není tedy správné vykládat článek 9 rozhodnutí č. 1/80 analogicky podle článku 12 nařízení č. 1612/68, jak to navrhuje Komise. Z textových rozdílů mezi těmito dvěma ustanoveními vyplývá, že příslušný zákonodárce měl právě v tomto bodě v úmyslu, aby právní úprava nebyla totožná. Domnívám se, že soud bude muset tuto jasnou vůli zákonodárce dodržet, či ji přinejmenším zohlednit.

53.   Článek 9 první věta rozhodnutí č. 1/80 v souladu se svým doslovným zněním stanoví pro děti tureckých pracovníků legálně pobývající v členském státě právo na přístup ke kurzům všeobecného vzdělávání, učení nebo odborného vzdělávání na základě stejných kritérií pro přijetí, pokud jde o požadované vzdělání, jako děti státních příslušníků tohoto členského státu. Sdílím tento názor Komise, který rakouská a německá vláda výslovně nezpochybňují, podle kterého požadavek rovného zacházení zakotvený v tomto ustanovení, jež se striktně řečeno týká pouze přístupu ke vzdělávání, může mít v případě některých, dražších typů vzdělání konkrétní smysl pouze tehdy, bude‑li tureckým dětem také po materiální stránce umožněno takové vzdělávání absolvovat. Na to poukazuje druhá věta článku 9:

„V tomto členském státě mohou požívat výhod stanovených v této oblasti vnitrostátními právními předpisy“. (neoficiální překlad)

54.   Na základě doslovného a systematického výkladu tohoto ustanovení, které je ve vztahu k čl. 9 první větě rozhodnutí č. 1/80 doplňkové, mu nelze přiznat přímý účinek, ani na ně nelze pohlížet tak, že zavádí implicitní rovné zacházení. Měl‑li zákonodárce Společenství v úmyslu zakotvit povinnost rovného zacházení s přímým účinkem, toto ustanovení by jednoduše formuloval jinak:

„Na základě rovnosti s dětmi státních příslušníků tohoto členského státu požívají výhod stanovených v této oblasti vnitrostátními právními předpisy“.

V tomto ohledu není rovněž bez významu, že v následujícím ustanovení rozhodnutí, a sice v ustanovení čl. 10 odst. 2 týkajícím se nároku na dávky podpory v zaměstnání, byla zvolena takto výslovná a závazná úprava.

55.   Nedomnívám se, že by tato poněkud akrobatická výkladová metoda Komise měla být použita. Tento výklad se zakládá na analogii s článkem 12 nařízení č. 1612/68, jíž mohl tentýž zákonodárce jednoduše využít, avšak to zjevně neměl v úmyslu.

56.   Je tedy mnohem logičtější vykládat obě věty článku 9 v jejich vzájemném vztahu. Jak již bylo zdůrazněno v bodě 54 výše, druhá věta je ve vztahu k první větě doplňující „enabling clause“, z čehož plyne pro členské státy povinnost umožnit tureckým dětem přístup ke vzdělávání také po materiální stránce. Tato povinnost materiálního zajištění sice členským států ponechává jistý prostor pro volné uvážení, který je také záměrný, jak to vyplývá ze samotného znění čl. 9 druhé věty, avšak ve vztahu k první větě je tento prostor omezen: tureckým dětem musí být rovněž po materiální stránce umožněno absolvovat vzdělání, ohledně něhož mají právo na přístup. To znamená, že při poskytování hmotných dávek, které jsou pro tento účel nezbytné, musí být vzaty v úvahu.

57.   Je-li účelem veřejných dávek poskytovaných žákům a studentům formou stipendií, příspěvků, záloh a půjček pro absolvování vzdělání, aby jim takové vzdělávání bylo skutečně umožněno, pak z tohoto výkladu článku 9 vyplývá, že mají náležet i tureckým studentům.

58.   Pokud naopak členský stát poskytuje tureckým žákům, kteří mají v úmyslu studovat či získat určité vzdělání, omezenější či jiné dávky než dávky poskytnuté dětem vlastních státních příslušníků, musí prokázat, že tento rozdíl nepředstavuje porušení jeho povinnosti podle článku 9 rozhodnutí č. 1/80 dbát na dosažení výsledku předpokládaného tímto článkem, a sice, aby turecké děti nebyly pouze přijaty do kurzů všeobecného vzdělávání, učení nebo odborného vzdělávání na základě rovnosti, ale aby jim také bylo skutečně umožněno vzdělání absolvovat.

59.   Totéž platí i pro veřejné dávky poskytované žákům a studentům pro absolvování kurzů v zahraničí. Dětem tureckých pracovníků musí být umožněno řádně absolvovat a dokončit zvolené vzdělání a je‑li vzdělání v zahraničí nedílnou součástí zvolených studií, má to také dopad na práva dětí tureckých pracovníků. I v tomto případě musí členský stát tureckým dětem po materiální stránce umožnit výkon práva, které je jim přiznáno.

60.   Vnitrostátnímu soudu přísluší posoudit dodržení této povinnosti na základě skutkového stavu.

IV – Závěry

61.   S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr na otázky položené Verwaltungsgericht Sigmaringen odpověděl následovně:

„Článek 9 rozhodnutí rady přidružení č. 1/80 ze dne 19. září 1980 o vývoji přidružení přijatého radou přidružení, která byla zřízena dohodou o přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem, musí být vykládán tak, že:

–       první věta tohoto ustanovení má v členských státech přímý účinek;

–       děti tureckých pracovníků splňují podmínku ‚řádného pobytu se svými rodiči‘ také tehdy, opustí‑li společné bydliště na počátku zvoleného vzdělání a ustanoví‑li si bydliště v místě, kde je vzdělání poskytováno;

–       vnitrostátnímu soudu přísluší rozhodnout, zda vnitrostátní režim uplatňovaný na takové turecké státní příslušníky, jako je žalobkyně v původním řízení, jim po materiální stránce umožňuje vykonávat jejich právo na přijetí do kurzů všeobecného vzdělávání, učení nebo odborného vzdělávání.“

---

1 – Původní jazyk: nizozemština.

---

2  – Rozhodnutí ze dne 19. září 1980 o vývoji přidružení přijaté radou přidružení, která byla zřízena dohodou zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckou republikou.

---

3  – Dohoda zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem, podepsaná v Ankaře dne 12. září 1963 Tureckou republikou na jedné straně a členskými státy EHS a Společenstvím na straně druhé, která byla uzavřena, schválena a potvrzena jménem Společenství rozhodnutím Rady 64/732/EHS ze dne 23. prosince 1963 (Úř. věst. 1964, 217, s. 3685; Zvl. vyd. 11/11, s. 10).

---

4  – Úř. věst. L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15.

---

5  – Nařízení Rady o uzavření dodatkového protokolu a finančního protokolu podepsaných dne 23. listopadu 1970 a připojených k Dohodě zakládající přidružení mezi Evropským hospodářským společenstvím a Tureckem a o opatřeních, která mají být přijata pro jejich vstup v platnost (Úř. věst. L 293, s. 1; Zvl. vyd. 11/11, s. 41).

---

6  – Tento nedostatek v provedení nepřiměl Soudní dvůr ke zpochybnění hmotněprávních účinků uvedeného rozhodnutí.

---

7  – Rozsudek ze dne 30. září 1987, Demirel (12/86, Recueil, s. 3719, bod 14).

---

8  – Viz rozsudek ze dne 20. září 1990, Sevince (C‑192/89, Recueil, s. I‑3461, bod 15).

---

9  – Směrnice Rady ze dne 28. června 1990 o právu pobytu (Úř. věst. L 180, s. 26; Zvl. vyd. 20/01, s. 3).

---

10  – Směrnice Rady ze dne 29. října 1993 o právu pobytu pro studenty (Úř. věst. L 317, s. 59; Zvl. vyd. 06/02, s. 250, s. 250).

---

11  – Viz mé stanovisko ze dne 11. listopadu 2004 ve věci Bidar (rozsudek ze dne 15. března 2005, C‑209/03, Sb. rozh. s. I‑2119), jakož i rozsudek ze dne 20. září 2001, Grzelczyk (C‑184/99, Recueil, s. I‑6193).