Back to EUR-Lex homepage

EUR-Lex Access to European Union law

Back to EUR-Lex homepage

This document is an excerpt from the EUR-Lex website

Use quotation marks to search for an "exact phrase". Append an asterisk (*) to a search term to find variations of it (transp*, 32019R*). Use a question mark (?) instead of a single character in your search term to find variations of it (ca?e finds case, cane, care).
Search tips
Need more search options? Use the Advanced search
You are here

Document 62002CJ0039

Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 14. října 2004.
Mærsk Olie & Gas A/S proti Firma M. de Haan en W. de Boer.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Højesteret - Dánsko.
Bruselská úmluva - Řízení o zřízení fondu omezujícího odpovědnost z důvodu užívání plavidla - Žaloba na náhradu škody - Článek 21 - Překážka věci zahájené - Totožnost účastníků řízení - Soud, který zahájil řízení nejdříve - Totožnost skutkového a právního základu a předmětu - Nedostatek - Článek 25 - Pojem rozhodnutí - Článek 27 bod 2 - Odmítnutí uznání.
Věc C-39/02.

European Court Reports 2004 I-09657

ECLI identifier: ECLI:EU:C:2004:615

Arrêt de la Cour

Věc C-39/02

Mærsk Olie & Gas A/S

v.

Firma M. de Haan en W. de Boer

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená Højesteret (Dánsko))

„Bruselská úmluva – Řízení o zřízení fondu omezujícího odpovědnost z důvodu užívání plavidla – Žaloba na náhradu škody – Článek 21 – Překážka věci zahájené – Totožnost účastníků řízení – Soud, který zahájil řízení nejdříve – Totožnost skutkového a právního základu a předmětu – Nedostatek - Článek 25 – Pojem rozhodnutí – Článek 27 bod 2 – Odmítnutí uznání“

Shrnutí rozsudku

1.        Úmluva o soudní příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí – Překážka věci zahájené – Žaloby mající stejný skutkový a právní základ a stejný předmět – Pojem – Návrh podaný vlastníkem plavidla směřující ke zřízení fondu omezujícího odpovědnost a žaloba na náhradu škody podaná případným poškozeným proti vlastníkovi – Vyloučení

(Bruselská úmluva ze dne 27. září 1968, článek 21)

2.        Úmluva o soudní příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí – Uznání a výkon – Pojem „rozhodnutí“ – Rozhodnutí o zřízení fondu omezujícího odpovědnost z důvodu užívání plavidla – Zahrnutí

(Bruselská úmluva ze dne 27. září 1968, článek 25 )

3.        Úmluva o soudní příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí – Uznání a výkon – Důvody pro odmítnutí – V případě rozsudku pro zmeškání neexistence řádného oznámení či doručení návrhu na zahájení řízení žalovanému v dostatečném časovém předstihu – Rozhodnutí o zřízení fondu omezujícího odpovědnost z důvodu užívání plavidla – Nezbytnost doručení návrhu na zahájení řízení i v případě odvolání týkajícího se příslušnosti soudu původu – Rozhodnutí představující procesní úkon rovnocenný návrhu na zahájení řízení – Uznání – Podmínka – Přezkum soudcem, u něhož je uznání rozhodnutí navrhováno

(Bruselská úmluva ze dne 27. září 1968, čl. 27 bod 2)

1.        Návrh podaný u soudu smluvního státu vlastníkem plavidla směřující ke zřízení fondu omezujícího odpovědnost stanoveného Mezinárodní úmluvou o omezení odpovědnosti vlastníků námořních plavidel ze dne 10. října 1957, ve kterém je označen případný poškozený, a žaloba na náhradu škody podaná u soudu jiného smluvního státu tímto poškozeným proti vlastníkovi plavidla, nemají stejný předmět ani stejný skutkový a právní základ, a nevytvářejí tedy situaci překážky věci zahájené ve smyslu článku 21 Úmluvy o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 27. září 1968, ve znění Úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.

(viz body 35, 37, 42, výrok 1)

2.        Rozhodnutí soudu smluvního státu nařizující zřízení fondu omezujícího odpovědnost stanoveného Mezinárodní úmluvou o omezení odpovědnosti vlastníků námořních plavidel ze dne 10. října 1957, je rozhodnutím soudu ve smyslu článku 25 Úmluvy o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 27. září 1968, ve znění Úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.

Podle znění tohoto ustanovení totiž jednak pojem „rozhodnutí“ zahrnuje každé rozhodnutí vydané soudem smluvního státu bez ohledu na jeho označení. Kromě toho toto ustanovení není omezeno na rozhodnutí, kterými končí zcela nebo částečně spor mezi účastníky řízení, ale týká se rovněž rozhodnutí v přípravném řízení a rozhodnutí, která nařizují předběžná či zajišťovací opatření. Okolnost, že je takové rozhodnutí přijato na konci nesporného řízení, je v tomto ohledu bez významu, jelikož, i když je přijato na konci první nesporné fáze řízení, může být předmětem kontradiktorní diskuze před tím, než byla položena otázka jeho uznání nebo výkonu podle úmluvy ze dne 27. září 1968.

(viz body 44, 46, 50, 52, výrok 2)

3.        Aby bylo možno uznat rozhodnutí soudu smluvního státu o zřízení fondu omezujícího odpovědnost stanoveného Mezinárodní úmluvou o omezení odpovědnosti vlastníků námořních plavidel ze dne 10. října 1957 podle Úmluvy o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 27. září 1968, ve znění Úmluvy ze dne 9.  října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, musí být návrh na zahájení řízení směřující ke zřízení takového fondu doručen věřiteli řádně a v dostatečném časovém předstihu, a to i pokud tento věřitel podal odvolání proti rozhodnutí, aby popřel příslušnost soudu, který jej vydal.

Jelikož však s ohledem na zvláštnosti vnitrostátního uplatnitelného práva musí být uvedené rozhodnutí považováno za procesní úkon rovnocenný návrhu na zahájení řízení, nemůže být i přes to, že nebyl věřiteli doručen návrh na zahájení řízení, předmětem odmítnutí uznání v jiném smluvním státě podle článku 27 bodu 2 úmluvy ze dne 27. září 1968, za podmínky, že bylo žalovanému oznámeno či doručeno řádně a v dostatečném časovém předstihu.

Přísluší soudci dotyčného státu, ve kterém je uznání rozhodnutí navrhováno, aby posoudil, zda doručení návrhu na zahájení řízení uskutečněné doporučeným dopisem v rámci řízení o zřízení takového fondu, považované za řádné vzhledem k právu soudu původu a Úmluvě o doručování soudních a mimosoudních písemností v cizině v občanských a obchodních věcech ze dne 15. listopadu 1965, bylo provedeno řádně a v dostatečném časovém předstihu, aby bylo žalovanému umožněno efektivně si připravit obranu.

(viz body 58–62, výrok 3)




ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)
14. října 2004(1)

Bruselská úmluva – Řízení o zřízení fondu omezujícího odpovědnost z důvodu užívání plavidla – Žaloba na náhradu škody – Článek 21 – Překážka věci zahájené – Totožnost účastníků řízení – Soud, který zahájil řízení nejdříve – Totožnost skutkového a právního základu a předmětu – Nedostatek – Článek 25 – Pojem rozhodnutí – Článek 27 bod 2 – Odmítnutí uznání

Ve věci C-39/02,jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě Protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Soudním dvorem,podaná rozhodnutím Højesteret (Dánsko) ze dne 8. února 2002, které došlo Soudnímu dvoru dne 13. února 2002, v řízení:

Mærsk Olie & Gas A/S

proti

Firma M. de Haan en W. de Boer,



SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),,



ve složení A. Rosas, úřadující předseda třetího senátu, R. Schintgen (zpravodaj) a N. Colneric, soudci,

generální advokát: P. Léger,
vedoucí soudní kanceláře: H. von Holstein, náměstek vedoucího soudní kanceláře,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 1. dubna 2004,s ohledem na vyjádření předložená:

–
za Mærsk Olie & Gas A/S S. Johansenem, advokat,

–
za Firma M. de Haan en W. de Boer J.-E. Svenssonem, advokat,

–
za nizozemskou vládu H. G. Sevenster a J. van Bakel, jako zmocněnkyněmi,

–
za vládu Spojeného království P. Ormond, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s A. Laytonem, barrister,

–
za Komisi Evropských společenství N. B. Rasmussenem a A.-M. Rouchaud, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 13. července 2004,

vydává tento



Rozsudek



1
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 21, 25 a 27 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), ve znění Úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (Úř. věst. L 304, s. 1, a pozměněné znění s. 77, dále jen „Bruselská úmluva“).

2
Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Mærsk Olie & Gas A/S (dále jen „Mærsk“) a veřejnou obchodní společností M. de Haan a W. de Boer (dále jen „rejdaři“), jehož předmětem je žaloba na náhradu škody údajně způsobené na potrubích položených v Severním moři traulerem náležejícím rejdařům.


Právní rámec

Mezinárodní úmluva z roku 1957 o omezení odpovědnosti vlastníků námořních plavidel

3
Článek 1 odst. 1 Mezinárodní úmluvy o omezení odpovědnosti vlastníků námořních plavidel ze dne 10. října 1957 (International Transport Treaties, příloha 1-10, leden 1986, s. 81, dále jen „úmluva z roku 1957“) stanoví možnost vlastníka plavidla omezit svou odpovědnost na určenou částku pro některý z důvodů, které tento článek vyjmenovává, ledaže událost, která způsobila vznik pohledávky, byla způsobena vlastním zaviněním vlastníka. Mezi vyjmenovanými důvody je uvedena pod písmenem b) hmotná škoda způsobená jednáním, nedbalostí nebo zaviněním jakékoli osoby nacházející se na palubě plavidla a vztahující se na její navigaci.

4
Podle čl. 3 odst. 1 této úmluvy je částka omezení odpovědnosti vypočítána podle nosnosti plavidla a liší se podle povahy způsobené škody. Pokud tedy škodná událost způsobila pouze hmotnou újmu, částka, na kterou vlastník plavidla může omezit svou odpovědnost, odpovídá 1 000 „francs Poincaré“ za tunu nosnosti plavidla.

5
Jestliže souhrn pohledávek vzniklých ze stejné škodné události překročí hranici odpovědnosti takto definovanou, čl. 2 odst. 2 a 3 uvedené úmluvy stanoví, že může být vytvořen fond odpovídající tomuto omezení, který je určen výhradně na vyrovnání pohledávek, u kterých lze omezení odpovědnosti namítat. Tento fond je rozdělen podle čl. 3 odst. 2 „mezi věřitele, úměrně výši jejich uznaných pohledávek“.

6
Podle čl. 1 odst. 7 úmluvy z roku 1957 „skutečnost domáhání se omezení odpovědnosti neznamená uznání této odpovědnosti“. (neoficiální překlad)

7
Článek 4 této úmluvy stanoví:

„ […] pravidla o zřízení a rozdělení případného fondu a všechna pravidla řízení jsou stanovena vnitrostátním právem státu, ve kterém je fond zřízen.“ (neoficiální překlad)

8
Ze spisu vyplývá, že Nizozemské království bylo v rozhodné době úmluvou z roku 1957 vázáno.

Bruselská úmluva

9
Z preambule Bruselské úmluvy vyplývá, že jejím cílem je usnadnit vzájemné uznávání a výkon soudních rozhodnutí v souladu s článkem 293 ES a posílit v rámci Společenství právní ochranu osob v něm trvale usazených. Uvedená preambule rovněž stanoví, že za tímto účelem je nezbytné stanovit mezinárodní pravomoc soudů smluvních států.

10
Článek 2 Bruselské úmluvy upravuje obecné pravidlo, podle kterého jsou příslušné soudy státu, ve kterém má žalovaný své trvalé bydliště (sídlo). Článek 5 uvedené úmluvy nicméně stanoví, že „ve věcech týkajících se protiprávního jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání [deliktní či kvazideliktní odpovědnost],“ může žalovaný být žalován „u soudu, v jehož obvodu se nachází místo, kde k protiprávnímu jednání došlo“. (neoficiální překlad)

11
Článek 6a této úmluvy doplňuje:

„Pokud je podle této úmluvy soud jednoho ze smluvních států příslušný k projednávání žalob na určení odpovědnosti z důvodu užívání nebo provozování plavidla, tento soud nebo jakýkoli jiný soud jej nahrazující v rámci vnitrostátního práva tohoto státu projedná také žaloby o omezení této odpovědnosti.“ (neoficiální překlad)

12
Bruselská úmluva mimoto směřuje k předcházení rozporným rozhodnutím. Její článek 21, vztahující se k překážce věci zahájené, tak stanoví:

„Jsou-li u soudů různých smluvních států podány žaloby mající stejný skutkový a právní základ a předmět a týkající se stejných účastníků řízení, každý soud odlišný od soudu, u kterého bylo řízení zahájeno nejdříve, se z moci úřední vzdá příslušnosti ve prospěch soudu, u kterého bylo řízení zahájeno nejdříve.

Soud, který se musí vzdát příslušnosti, může řízení přerušit, je-li příslušnost jiného soudu popírána.“ (neoficiální překlad)

13
Kromě toho článek 22 této úmluvy stanoví:

„Jsou-li u soudů různých smluvních států podány žaloby, které navzájem souvisejí a probíhají na prvním stupni, může soud, u něhož byla žaloba podána později, řízení přerušit.

Tento soud může také na návrh jednoho účastníka řízení prohlásit, že není příslušný, jestliže je spojení těchto řízení podle jeho právních předpisů přípustné a soud, u něhož byla žaloba podána dříve, je příslušný pro obě žaloby.

Ve smyslu tohoto článku žaloby navzájem souvisejí, pokud je mezi nimi dán tak úzký vztah, že je společné projednání a rozhodnutí vhodné k tomu, aby se zabránilo možnosti dojít v oddělených řízeních k protichůdným soudním rozhodnutím.“ (neoficiální překlad)

14
Ve věci uznání stanoví článek 25 uvedené úmluvy:

„Pro účely této úmluvy se ,rozhodnutím‘ rozumí každé rozhodnutí vydané soudem smluvního státu bez ohledu na to, je-li označeno jako rozsudek, usnesení nebo příkaz k výkonu rozhodnutí včetně úředně vydaného usnesení o nákladech řízení.“ (neoficiální překlad)

15
Článek 26 první pododstavec Bruselské úmluvy stanoví, že:

„Rozhodnutí vydané ve smluvním státě bude v ostatních smluvních státech uznáno, aniž by k tomu byla potřeba zvláštního řízení“. (neoficiální překlad)

16
Nicméně podle článku 27:

„Rozhodnutí nebude uznáno

[…]

2.
v případě rozsudku pro zmeškání, jestliže návrh na zahájení řízení nebyl žalovanému oznámen či doručen řádně a v dostatečném předstihu, umožňujícím mu zajištění obrany;

[…]“ (neoficiální překlad)

17
Článek IV protokolu přiloženého k Bruselské úmluvě uvádí:

„Soudní a mimosoudní písemnosti […], které mají být doručeny nebo oznámeny osobám na území jiného smluvního státu, budou předány v souladu s postupy stanovenými v úmluvách a dohodách uzavřených mezi smluvními státy.

[…]“ (neoficiální překlad)


Spor v původním řízení a předběžné otázky

18
V květnu 1985 Mærsk položila ropovod a plynovod v Severním moři. Během měsíce června 1985 trauler náležející rejdařům prováděl lov ryb v oblasti, ve které se nacházela tato potrubí. Mærsk konstatovala, že tato potrubí byla poškozena.

19
Dopisem ze dne 3. července 1985 Mærsk sdělila rejdařům, že je považuje za odpovědné za tuto škodu, jejíž náhrada byla vyčíslena na 1 700 019 USD a 51 961,58 GPB.

20
Dne 23. dubna 1987 podali rejdaři u Arrondissementsrechtbank Groningen (Nizozemsko), místa registrace jejich plavidla, návrh na omezení jejich odpovědnosti. Dne 27. května 1987 tento soud vydal usnesení, kterým určil prozatímně toto omezení na 52 417,40 NLG a nařídil rejdařům složit tuto částku zvýšenou o 10 000 NLG na pokrytí nákladů řízení. Faxem ze dne 5. června 1987 advokáti rejdařů informovali Mærsk o tomto rozhodnutí.

21
Dne 20. června 1987 podala Mærsk žalobu na náhradu škody proti rejdařům u Vestre Landsret (Dánsko).

22
Dne 24. června téhož roku podala Mærsk odvolání u Gerechtshof Leeuwarden (Nizozemsko) proti rozhodnutí Arrondissementsrechtbank Groningen, kterým namítala jeho nepříslušnost. Dne 6. ledna 1988 odvolací soud potvrdil rozhodnutí vydané v prvním stupni s tím, že odkázal zejména na články 2 a 6a Bruselské úmluvy. Mærsk nepodala dovolání.

23
Doporučeným dopisem ze dne 1. února 1988 likvidátor doručil advokátovi Mærsk usnesení soudu o zřízení fondu omezujícího odpovědnost a dopisem ze dne 25. dubna vyzval Mærsk, aby předložila svou pohledávku.

24
Mærsk na tuto výzvu nereagovala, rozhodla se však pokračovat v řízení před dánským soudem. Jelikož poškození nepředložili pohledávky, byla částka složená u nizozemského soudu rejdařům v prosinci 1988 vrácena.

25
Rozhodnutím ze dne 27. dubna 1988 Vestre Landsret shledal, že rozhodnutí nizozemských soudů ze dne 27. května 1987 a dne 6. ledna 1988 musejí být považována za rozhodnutí soudu ve smyslu článku 25 Bruselské úmluvy, jelikož Mærsk měla možnost se během řízení hájit.

26
Jelikož měl Vestre Landsret za to, že řízení zahájená v Nizozemsku a Dánsku se týkají stejných účastníků řízení, téhož předmětu a téhož skutkového a právního základu, aniž by toto zjištění mohlo být vyvráceno skutečností, že Mærsk neuplatnila své zájmy v rámci řízení o omezení odpovědnosti, rozhodl, že podmínky, kterým je podřízena překážka věci zahájené podle článku 21 Bruselské úmluvy, byly splněny.

27
S ohledem na to, že řízení bylo zahájeno nejdříve v Nizozemsku (dne 23. dubna 1987) a s ohledem na konstatování Arrondissementsrechtbank Groningen, potvrzené v řízení o odvolání, že byl pro vydání rozhodnutí příslušný, se Vestre Landsret vzdal příslušnosti podle článku 21 druhého pododstavce Bruselské úmluvy ve prospěch nizozemského soudu.

28
Mærsk podala odvolání u Højesteret.

29
Vzhledem k tomu, že věc se týká otázek výkladu článků 21, 25 a 27 Bruselské úmluvy, předkládající soud se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)
Spadá řízení směřující ke zřízení fondu omezujícího odpovědnost na návrh rejdaře [podle úmluvy z roku 1957] pod článek 21 [Bruselské] úmluvy, pokud návrh jmenovitě označuje toho, kdo by mohl být dotčen jako případný poškozený?

2)
Je rozhodnutí nařizující zřízení fondu omezujícího odpovědnost podle pravidel nizozemského řízení platných v roce 1986 rozhodnutím soudu ve smyslu článku 25 výše uvedené úmluvy?

3)
Může být dnes fond omezující odpovědnost, který byl zřízen dne 27. května 1987 nizozemským soudem podle nizozemských pravidel platných v rozhodné době, aniž by dotyčnému věřiteli byl doručen návrh na zahájení řízení, předmětem odmítnutí uznání v jiném členském státu na základě článku 27 [bodu 2] výše uvedené úmluvy?

4)
V případě kladné odpovědi na třetí otázku: může být dotčenému věřiteli odepřeno jeho právo podle článku 27 (bodu 2) z důvodu, že v členském státu, který zřídil fond, předložil nadřízenému soudu otázku příslušnosti, aniž by namítal nedostatek doručení návrhu?“


K první otázce

30
Svou první otázkou se předkládající soud v zásadě snaží zjistit, zda jednak návrh podaný u soudu smluvního státu vlastníkem plavidla směřující ke zřízení fondu omezujícího odpovědnost, který označuje případného poškozeného, a jednak žaloba na náhradu škody podaná u soudu jiného smluvního státu tímto poškozeným proti vlastníkovi plavidla představují žaloby týkající se téhož předmětu a skutkového a právního základu podané stejnými účastníky ve smyslu článku 21 Bruselské úmluvy.

31
Úvodem je třeba připomenout, že článek 21 Bruselské úmluvy, společně s článkem 22, vztahujícím se na související žaloby, se nacházejí v oddílu 8 hlavy II této úmluvy, která směřuje v zájmu řádné správy soudnictví v rámci Společenství k zamezení souběžných řízení před soudy různých smluvních států a zamezení rozporů v rozhodnutích, které z nich mohou vyplynout. Cílem této úpravy tedy je v co největším možném rozsahu vyloučit od počátku situaci, která je upravena v článku 27 bodě 3 uvedené úmluvy, a to neuznání rozhodnutí z důvodu jeho neslučitelnosti s rozhodnutím vydaným mezi stejnými účastníky řízení ve státu, v němž je uznání požadováno (viz rozsudky ze dne 8. prosince 1987, Gubisch Maschinenfabrik, 144/86, Recueil, s. 4861, bod 8, a ze dne 9. prosince 2003, Gasser, C-116/02, dosud nezveřejněn ve Sbírce rozhodnutí, bod 41).

32
Z toho vyplývá, že za účelem dosažení těchto cílů musí být článek 21 předmětem širokého výkladu zahrnujícího v zásadě všechny situace překážky věci zahájené před soudy smluvních států, nezávisle na trvalém bydlišti (sídle) účastníků řízení (rozsudky ze dne 27. června 1991, Overseas Union Insurance a další, C-351/89, Recueil, s. I -3317, bod 16, a Gasser, výše uvedený, bod 41).

33
V tomto případě je nesporné, že cílem řízení směřujícího ke zřízení fondu omezujícího odpovědnost, které probíhá před nizozemským soudem, je povolit vlastníkovi plavidla, jehož odpovědnost může být založena z některých z důvodů uvedených v čl. 1 odst. 1 úmluvy z roku 1957, omezit jeho odpovědnost na částku vypočítanou v souladu s článkem 3 této úmluvy tak, že věřitelé nemohou za stejnou škodnou událost požadovat po vlastníkovi plavidla jiné částky než ty, které jim mohou být přiznány v rámci tohoto řízení.

34
Takový návrh směřující ke zřízení fondu omezujícího odpovědnost zajisté představuje žalobu ve smyslu článku 21 Bruselské úmluvy. Kromě toho je však třeba přezkoumat, zda má stejný skutkový a právní základ a předmět jako žaloba na náhradu škody podaná poškozeným proti vlastníkovi plavidla před soudem jiného smluvního státu a zda tyto žaloby byly podány stejnými účastníky řízení. Tyto tři kumulativní podmínky musejí být splněny, aby se jednalo o situaci překážky věci zahájené ve smyslu uvedeného článku 21.

35
Předmětné žaloby však jednak zjevně nemají stejný předmět. Zatímco žaloba na náhradu škody směřuje k tomu, aby byla založena odpovědnost žalovaného, cílem návrhu na omezení odpovědnosti je získat pro případ, že odpovědnost je založena, její omezení na částku vypočtenou podle úmluvy z roku 1957, přičemž je nutno mít na zřeteli, že podle čl. 1 odst. 7 uvedené úmluvy „skutečnost domáhání se omezení odpovědnosti neznamená uznání této odpovědnosti“.

36
Okolnosti, že v rámci řízení o zřízení fondu omezujícího odpovědnost jsou pohledávky předmětem ověření likvidátorem nebo ještě mohou být napadeny dlužníkem, nemohou tuto analýzu zpochybnit. Jak totiž Soudní dvůr již rozhodl, pro ověření, zda dvě žaloby mají stejný předmět podle článku 21 Bruselské úmluvy, je třeba vzít v úvahu, tak jak vyplývá ze znění tohoto článku, pouze vzájemné nároky žalobců v každém z těchto sporů, a nikoli prostředky obrany případně uplatněné žalovaným (rozsudek ze dne 8. května 2003, Gantner Electronic, C-111/01, Recueil, s. I- 4207, bod 26).

37
Kromě toho předmětné žaloby též nemají stejný skutkový a právní základ ve smyslu článku 21 úmluvy.

38
Jelikož „skutkový a právní základ“ zahrnuje skutečnosti a právní pravidla, která žalobci uvádějí jako základ žaloby (viz rozsudek ze dne 6. prosince 1994, Tatry, C-406/92, Recueil, s. I-5439, bod 39), je třeba konstatovat, že i za předpokladu, že skutečnosti, které se nacházejí na počátku obou řízení, jsou totožné, právní pravidlo, které tvoří základ každé z těchto žalob, je různé, jak konstatovala Mærsk, Komise a generální advokát v bodě 41 svého stanoviska. Žaloba na náhradu škody se totiž zakládá na právu mimosmluvní odpovědnosti, zatímco návrh směřující ke zřízení fondu omezujícího odpovědnost je založen na úmluvě z roku 1957 a nizozemských právních předpisech, které ji provádějí.

39
Následkem toho, aniž by bylo nezbytné zkoumat třetí podmínku týkající se totožnosti účastníků řízení, je namístě dojít k závěru, že při nedostatku totožnosti předmětu a skutkového a právního základu neexistuje situace překážky věci zahájené ve smyslu článku 21 Bruselské úmluvy mezi řízením směřujícím ke zřízení fondu omezujícího odpovědnost vlastníka plavidla, které bylo zahájeno v původním řízení před nizozemským soudem, a žalobou na náhradu škody podanou u předkládajícího soudu.

40
Tento závěr v zásadě nebrání, jak konstatovala vláda Spojeného království a generální advokát v bodě 45 svého stanoviska, použití článku 22 Bruselské úmluvy. Mezi dotčenými žalobami v původním řízení existuje totiž dostatečně úzký vztah, kvůli němuž mohou být považovány za související ve smyslu třetího pododstavce tohoto článku, takže soud odlišný od toho, který řízení zahájil nejdříve, může své řízení přerušit.

41
V tomto případě však není namístě zkoumat podmínky použitelnosti článku 22 Bruselské úmluvy, ani zejména určit, který soud za tohoto předpokladu zahájil řízení jako první, jelikož z usnesení předkládajícího soudu vyplývá, že řízení před Arrondissementsrechtbank Groningen je pravomocně skončené a že nepředložením pohledávek poškozených byla částka složená u tohoto soudu vrácena rejdařům v prosinci 1988. Za těchto podmínek již nadále neexistují „související žaloby“ ve smyslu článku 22 úmluvy.

42
S ohledem na výše uvedené je namístě odpovědět na první otázku, že jednak návrh podaný u soudu smluvního státu vlastníkem plavidla směřující ke zřízení fondu omezujícího odpovědnost, který označuje případného poškozeného, a jednak žaloba na náhradu škody podaná u soudu jiného smluvního státu tímto poškozeným proti vlastníkovi plavidla, nevytvářejí situaci překážky věci zahájené ve smyslu článku 21 Bruselské úmluvy.


Ke druhé otázce

43
Svou druhou otázkou se předkládající soud táže, zda rozhodnutí nařízující zřízení fondu omezujícího odpovědnost, jakým je rozhodnutí v původním řízení, je rozhodnutím soudu ve smyslu článku 25 Bruselské úmluvy.

44
V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle článku 25 pojem „rozhodnutí“ ve smyslu uvedené úmluvy zahrnuje „každé rozhodnutí vydané soudem smluvního státu bez ohledu na jeho označení“.

45
Jak již rozhodl Soudní dvůr (viz rozsudek ze dne 2. června 1994, Solo Kleinmotoren, C-414/92, Recueil, s. I-2237, bod 17), aby mohl být akt kvalifikován jako „rozhodnutí“ ve smyslu úmluvy, musí být vydán soudním orgánem smluvního státu, který rozhoduje z vlastní pravomoci o sporných věcech mezi účastníky řízení.

46
Jak je připomenuto ve zprávě k Bruselské úmluvě (Úř. věst. 1979, C 59, s. 71, bod 184), článek 25 této úmluvy není omezen na rozhodnutí, kterými končí zcela, nebo částečně spor mezi účastníky řízení, ale týká se rovněž rozhodnutí v přípravném řízení a rozhodnutí, která nařizují předběžná či zajišťovací opatření.

47
Následkem toho rozhodnutí, jakým je usnesení Arrondissementsrechtbank Groningen ze dne 27. května 1987, prozatímně určující částku, na kterou je odpovědnost vlastníka plavidla omezena, spadá pod článek 25 Bruselské úmluvy.

48
Mærsk nicméně uplatňuje, že toto usnesení nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu tohoto článku, jelikož bylo přijato na konci nesporného řízení.

49
Tato námitka nemůže být připuštěna.

50
I když je pravdou, že podle ustálené judikatury se úmluva týká především soudních rozhodnutí, která před okamžikem žádosti o jejich uznání nebo výkon v jiném státě než ve státě původu byla nebo mohla být v tomto státě původu, podle různých postupů, předmětem šetření ve sporném řízení (rozsudek ze dne 21. května 1980, Denilauler, 125/79, Recueil, s. 1553, bod 13), je nutno konstatovat, že i když usnesení nizozemského soudu bylo přijato na konci první nesporné fáze řízení, mohlo být předmětem kontradiktorní diskuze před tím, než byla položena otázka jeho uznání nebo výkonu podle této úmluvy (viz rovněž v tomto smyslu rozsudek ze dne 13. července 1995, Hengst Import, C-474/93, Recueil, s. I-2113, bod 14).

51
Ze spisu tedy vyplývá, že takové usnesení nezpůsobuje účinky před tím, než je doručeno věřitelům, kteří mohou následně uplatnit svá práva před soudem, který jej vydal, tím že popřou právo dlužníka využít omezení odpovědnosti, jakož i částku tohoto omezení. Věřitelé mohou kromě toho podat odvolání proti tomuto usnesení, kterým popírají příslušnost soudu, který jej vydal – k čemuž mimo jiné došlo v původním řízení.

52
S ohledem na výše uvedené je třeba odpovědět na druhou předběžnou otázku, že rozhodnutí nařizující zřízení fondu omezujícího odpovědnost, jakým je rozhodnutí v původním řízení, je rozhodnutím soudu ve smyslu článku 25 Bruselské úmluvy.


Ke třetí a čtvrté otázce

53
Třetí a čtvrtou otázkou, které je třeba zkoumat společně, se předkládající soud táže, zda rozhodnutí o zřízení fondu omezujícího odpovědnost, v případě nedostatku předchozího soudního doručení návrhu na zahájení řízení dotyčnému věřiteli, může být předmětem odmítnutí uznání v jiném smluvním státě podle článku 27 bodu 2 Bruselské úmluvy, včetně případu, kdy věřitel podal odvolání proti tomuto rozhodnutí, aby popřel příslušnost soudu, který jej vydal, aniž by však namítal nedostatek doručení návrhu na zahájení řízení.

54
V tomto ohledu je třeba připomenout, že článek 27 úmluvy vyjmenovává podmínky, kterým je ve smluvním státě podřízeno uznání rozhodnutí vydaných v jiném smluvním státě. Podle bodu 2 uvedeného článku musí být uznání odmítnuto „v případě rozsudku pro zmeškání, jestliže návrh na zahájení řízení nebyl žalovanému řádně oznámen či doručen v dostatečném časovém předstihu umožňujícím mu zajištění obrany“.

55
Toto ustanovení má podle ustálené judikatury za cíl zajistit, aby rozhodnutí nebylo podle úmluvy uznáno nebo vykonáno, jestliže žalovaný neměl možnost obrany před soudem původu (rozsudky ze dne 16. června 1981, Klomps, 166/80, Recueil, s. 1593, bod 9; ze dne 21. dubna 1993, Sonntag, C-172/91, Recueil, s. I-1963, bod 38, a Hengst Import, výše uvedený, bod 17).

56
Z toho vyplývá, že neuznání rozhodnutí z důvodů uvedených v článku 27 bodě 2 Bruselské úmluvy je možné pouze tehdy, jestliže žalovaný se nedostavil během původního řízení. Tohoto ustanovení se nemůže žalovaný dovolávat, pokud byl seznámen se skutečnostmi sporu a bylo mu umožněno připravit si svoji obranu (rozsudek Sonntag, výše uvedený, bod 39).

57
V tomto případě je třeba konstatovat, že Mærsk se nikdy nedostavila v řízení o zřízení fondu omezujícího odpovědnost. Mærsk sice podala odvolání proti usnesení ze dne 27. května 1987. Jak však generální advokát uvedl v bodě 60 svého stanoviska, opravný prostředek, který se týká pouze příslušnosti soudu, který vydal uvedené usnesení, není roven dostavení se žalovaného v řízení o omezení odpovědnosti rejdařů do určité hranice. Je tedy namístě shledat, že se jednalo o rozhodnutí pro zmeškání ve smyslu článku 27 bodu 2 úmluvy.

58
Za těchto podmínek, v souladu s tímto posledním ustanovením, aby bylo možno uznat rozhodnutí o zřízení fondu omezujícího odpovědnost podle Bruselské úmluvy, musel být návrh na zahájení řízení doručen společnosti Maersk řádně a v dostatečném časovém předstihu.

59
V tomto ohledu je třeba přihlédnout ke zvláštnostem řízení o zřízení fondu omezujícího odpovědnost, které podléhá nizozemskému právu, v rámci kterého usnesení prozatímně určující hranici odpovědnosti je nejdříve přijato předběžně soudem v rámci řízení bez účasti druhé strany, aby bylo následně předmětem kontradiktorní diskuze, tak jak bylo připomenuto v bodě 50 tohoto rozsudku. Takové usnesení musí být považováno za procesní úkon rovnocenný návrhu na zahájení řízení ve smyslu článku 27 bodu 2 uvedené úmluvy.

60
Ze spisu vyplývá, že likvidátor určený Arrondissementsrechtbank Groningen jednak sdělil Mærsk doporučeným dopisem ze dne 1. února 1988 obsah usnesení ze dne 27. května 1987 a jednak že, podle údajů získaných od nizozemské vlády, takové doručení je řádné vzhledem k nizozemskému právu a Úmluvě o doručování soudních a mimosoudních písemností v cizině v občanských a obchodních věcech, podepsané v Haagu dne 15. listopadu 1965, která zavazovala Nizozemské království a Dánské království v rozhodné době původního řízení.

61
Přísluší soudci dotyčného státu, ve kterém je uznání rozhodnutí navrhováno, aby posoudil, zda toto doručení bylo provedeno řádně a v dostatečném časovém předstihu, aby bylo žalovanému umožněno efektivně si připravit obranu, s ohledem na všechny okolnosti projednávaného případu (rozsudek Klomps, výše uvedený, bod 20, jakož i ze dne 11. června 1985, Debaecker a Plouvier, 49/84, Recueil, s. 1779, bod 31).

62
S ohledem na výše uvedené je třeba odpovědět na třetí a čtvrtou otázku, že rozhodnutí o zřízení fondu omezujícího odpovědnost, aniž by dotyčnému věřiteli byl doručen návrh na zahájení řízení, a i pokud tento věřitel podal odvolání proti tomuto rozhodnutí, aby popřel příslušnost soudu, který jej vydal, nemůže být předmětem odmítnutí uznání v jiném smluvním státě podle článku 27 bodu 2 Bruselské úmluvy za podmínky, že bylo žalovanému oznámeno či doručeno řádně a v dostatečném časovém předstihu.


K nákladům řízení

63
Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

1)
Návrh podaný u soudu smluvního státu vlastníkem plavidla směřující ke zřízení fondu omezujícího odpovědnost, ve kterém je označen případný poškozený, a žaloba na náhradu škody podaná u soudu jiného smluvního státu tímto poškozeným proti vlastníkovi plavidla nevytvářejí situaci překážky věci zahájené ve smyslu článku 21 Úmluvy o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění Úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.

2)
Rozhodnutí nařizující zřízení fondu omezujícího odpovědnost, jakým je rozhodnutí v původním řízení, je rozhodnutím soudu ve smyslu článku 25 této úmluvy.

3)
Rozhodnutí o zřízení fondu omezujícího odpovědnost, aniž by dotyčnému věřiteli byl doručen návrh na zahájení řízení, a i pokud tento věřitel podal odvolání proti tomuto rozhodnutí, aby popřel příslušnost soudu, který jej vydal, nemůže být předmětem odmítnutí uznání v jiném smluvním státě podle článku 27 bodu 2 uvedené úmluvy za podmínky, že bylo žalovanému oznámeno či doručeno řádně a v dostatečném časovém předstihu.

Podpisy.

1 –
Jednací jazyk: dánština.
Top