ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA

28. března 2000 (*)

„Bruselská úmluva – Výkon rozhodnutí – Veřejný pořádek“

Ve věci C‑7/98,

jejímž předmětem je žádost určená Soudnímu dvoru na základě protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu úmluvy ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Soudním dvorem, podaná Bundesgerichtshof (Německo), směřující k získání ve sporu probíhajícím před tímto soudem mezi

Dieterem Krombachem

a

Andrém Bamberskim,

rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu čl. 27 bodu 1 úmluvy ze dne 27. září 1968, uvedené výše (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), ve znění úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (Úř. věst. L 304, s. 1, a –  pozměněný text – s. 77) a úmluvy ze dne 25. října 1982 o přistoupení Řecké republiky (Úř. věst. L 388, s. 1).

SOUDNÍ DVŮR,

ve složení G. C. Rodríguez Iglesias, předseda, J. C. Moitinho de Almeida, D. A. O. Edward, L. Sevón a R. Schintgen, předsedové senátů, P. J. G. Kapteyn, C. Gulmann, J.-P. Puissochet, G. Hirsch, P. Jann (zpravodaj) a H. Ragnemalm, soudci,

generální advokát: A. Saggio,

vedoucí soudní kanceláře: L. Hewlett, rada,

s ohledem na písemná vyjádření předložená:

–        za A. Bamberskiho H. Klingelhöfferem, advokátem v Ettlingenu,

–        za německou vládu R. Wagnerem, Regierungsdirektor spolkového ministerstva spravedlnosti, jako zmocněncem,

–        za francouzskou vládu K. Rispal-Bellanger, zástupkyní ředitele ředitelství pro právní záležitosti ministerstva zahraničních věcí, a R. Loosli-Surrans, Chargée de mission v tomtéž ředitelství, jako zmocněnkyněmi,

–        za Komisi Evropských společenství J. L. Iglesiasem Buhiguesem, právním poradcem, jako zmocněncem, ve spolupráci s B. Wägenbaurem, advokátem advokátní komory v Bruselu,

s přihlédnutím ke zprávě k jednání,

po vyslechnutí ústních vyjádření francouzské vlády a Komise na jednání konaném dne 2. března 1999,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 23. září 1999,

vydává tento

Rozsudek

1        Usnesením ze dne 4. prosince 1997, došlým Soudnímu dvoru dne 14. ledna 1998, položil Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) na základě protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu úmluvy ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Soudním dvorem tři otázky ohledně výkladu čl. 27 bodu 1 výše uvedené úmluvy ze dne 27. září 1968 (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), ve znění úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (Úř. věst. L 304, s. 1, a – pozměněný text – s. 77) a úmluvy ze dne 25. října 1982 o přistoupení Řecké republiky (Úř. věst. L 388, s. 1, dále jen „úmluva“).

2        Tyto otázky byly vzneseny v rámci sporu mezi A. Bamberskim, s bydlištěm ve Francii, a D. Krombachem, s bydlištěm v Německu, ohledně výkonu v tomto smluvním státě rozsudku vydaného dne 13. března 1995 Cour d‘assises de Paris (porotní soud v Paříži) (Francie), kterým byl posledně uvedený odsouzen na základě občanskoprávní žaloby A. Bamberskiho k tomu, aby mu zaplatil náhradu škody ve výši 350 000 FRF.

 K úmluvě

3        Podle prvního pododstavce článku 1 se úmluva „vztahuje na občanské a obchodní věci bez ohledu na druh soudnictví“.

4        Ve věci příslušnosti stanoví základní pravidlo, vyjádřené v čl. 2 prvním pododstavci úmluvy, že osoby, které mají bydliště na území smluvního státu, bez ohledu na svou státní příslušnost mohou být žalovány u soudů uvedeného státu. Ustanovení čl. 3 druhého pododstavce zakazuje žalobci dovolávat se některých zvláštních pravidel o příslušnosti, zejména, pokud se týká Francie, pravidel založených na státní příslušnosti, jak vyplývají z článků 14 a 15 občanského zákoníku.

5        Úmluva rovněž stanoví pravidla pro zvláštní příslušnost. Článek 5 úmluvy tak stanoví:

„Osoba, která má bydliště na území smluvního státu, může být v jiném smluvním státě žalována:

[…]

4)      jedná-li se o žalobu na náhradu škody nebo žalobu o uvedení do původního stavu vyvolanou jednáním, které je trestným činem, u toho soudu, u něhož byla podána žaloba, pokud tento soud podle právních předpisů pro něj platných může rozhodovat o občanskoprávních nárocích.“

6        Jako základní pravidlo pro uznávání a výkon rozhodnutí podle čl. 31 prvního pododstavce úmluvy platí, že soudní rozhodnutí vydaná v jednom smluvním státě, která jsou v uvedeném státě vykonatelná, budou vykonána v jiném smluvním státě poté, co zde byla na základě návrhu kterékoliv účastníka řízení, který má na věci právní zájem, opatřena doložkou o vykonatelnosti.

7        Podle čl. 34 druhého pododstavce „návrh může být zamítnut pouze z důvodů uvedených v článcích 27 a 28“.

8        Ustanovení čl. 27 bodu 1 úmluvy stanoví:

„Soudní rozhodnutí se neuzná:

1)      jestliže by uznání bylo v rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém je uplatňováno.“

9        Ustanovení čl. 28 třetího pododstavce úmluvy upřesňuje:

„Aniž je dotčen první pododstavec, nesmí být příslušnost soudu státu, v němž bylo soudní rozhodnutí vydáno, přezkoumávána; pravidla pro určení příslušnosti nepodléhají výhradě veřejného pořádku zmíněné v čl. 27 bodě 1.“

10      Podle článku 29 a čl. 34 třetího pododstavce úmluvy:

„Cizí soudní rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.“

11      Článek II protokolu připojeného k úmluvě (dále jen „protokol“), jenž tvoří podle článku 65 nedílnou součást úmluvy, stanoví:

„Aniž jsou dotčena výhodnější ustanovení vnitrostátních právních předpisů, mohou být osoby s trvalým bydlištěm na území smluvního státu, které jsou stíhány za neúmyslný trestný čin u trestních soudů jiného smluvního státu, jehož nejsou státními příslušníky, obhajovány k tomu oprávněnými osobami, i když se osobně k soudu nedostaví.

Soud, který o věci rozhoduje, však může předmětné osobě nařídit, aby se dostavila k soudu osobně; v případě zmeškání nemusí být rozhodnutí vydané na základě žaloby v občanské věci, aniž by dotyčné osobě bylo umožněno zajistit si obhajobu, uznáno nebo vykonáno v jiných smluvních státech.“ (neoficiální překlad)

 Spor v původním řízení

12      V Německu bylo zahájeno vyšetřování proti D. Krombachovi v důsledku toho, že v Německu zemřela francouzská státní příslušnice ve věku 14 let. Vyšetřování bylo ukončeno nevydáním rozhodnutí ve věci samé.

13      Na základě trestního oznámení A. Bamberskiho, otce mladé dívky, bylo zahájeno vyšetřování ve Francii, neboť francouzské soudy se považovaly za příslušné vzhledem k tomu, že oběť měla francouzskou státní příslušnost. Na závěr tohoto vyšetřování byla věc D. Krombacha postoupena Cour d‘assises de Paris usnesením trestního senátu Cour d‘appel de Paris (odvolací soud v Paříži).

14      Toto usnesení o postoupení věci, jakož i oznámení o podání občanské žaloby, otcem oběti, byly doručeny D. Krombachovi. Ačkoli byla nařízena jeho osobní přítomnost, posledně jmenovaný se k  jednání nedostavil. Cour d‘assises de Paris tedy rozhodl v řízení pro zmeškání, jak je upraveno články 627 a násl. francouzského trestního řádu. Podle článku 630 uvedeného řádu, podle něhož se za toho, proti komu je vedeno řízení pro zmeškání, nesmí dostavit žádný zástupce, Cour d‘assises de Paris rozhodl, aniž by vyslechl zplnomocněné obhájce D. Krombacha.

15      Rozsudkem ze dne 9. března 1995 Cour d‘assises de Paris odsoudil D. Krombacha, uznaného vinným za neúmyslné ublížení na zdraví s následkem smrti oběti, k trestu patnácti let odnětí svobody. Rozsudkem ze dne 13. března 1995, kterým bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody, byl D. Krombach rovněž odsouzen pro zmeškání k tomu, aby zaplatil A. Bamberskimu náhradu škody ve výši 350 000 FRF.

16      Na žádost A. Bamberskiho předseda občanského senátu místně příslušného Landgericht Kempten (zemský soud) prohlásil rozsudek ze dne 13. března 1995 za vykonatelný v Německu. Poté, co Oberlandesgericht (vrchní zemský soud) zamítl odvolání podané D. Krombachem, obrátil se posledně jmenovaný na Bundesgerichtshof s „rechtsbeschwerde“, v níž tvrdil, že se proti svému odsouzení francouzským soudem nemohl účinně hájit.

17      Za těchto podmínek se Bundesgerichtshof rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1)      Mohou být pravidla soudní příslušnosti součástí veřejného pořádku ve smyslu čl. 27 bodu 1 Bruselské úmluvy, jestliže u osoby s bydlištěm na území jiného smluvního státu (čl. 2 první pododstavec Bruselské úmluvy) založil stát původu svou příslušnost výhradně na státní příslušnosti oběti (jak je stanoveno v čl. 3 druhém pododstavci Bruselské úmluvy, pokud jde o Francii)?

V případě záporné odpovědi na první otázku:

2)      Může soud státu, ve kterém se uznání uplatňuje (čl. 31 první pododstavec Bruselské úmluvy), v rámci veřejného pořádku ve smyslu čl. 27 bodu 1 Bruselské úmluvy přihlížet ke skutečnosti, že trestní soud státu původu odmítl obhajobu povinného advokátem v adhezním řízení (článek II protokolu ze dne 27. září 1968 o výkladu Bruselské úmluvy) z důvodu, že obžalovaný s bydlištěm v jiném smluvním státě je stíhán pro úmyslný trestný čin a že se nedostavil k jednání osobně?

V případě záporné odpovědi na druhou otázku:

3)      Může soud státu, ve kterém se uznání uplatňuje, v rámci veřejného pořádku ve smyslu čl. 27 bodu 1 Bruselské úmluvy přihlížet ke skutečnosti, že soud státu původu založil svou příslušnost výhradně na státní příslušnosti oběti (viz výše uvedená první otázka) a že mimoto odmítl, aby byl dotčený obžalovaný zastoupen advokátem (viz výše uvedená druhá otázka)?

 Úvodní poznámky

18      Těmito otázkami se předkládající soud v podstatě táže Soudního dvora, jaký výklad má být poskytnut pojmu „veřejný pořádek státu, ve kterém se uznání uplatňuje“ ve smyslu čl. 27 bodu 1 úmluvy.

19      Je třeba připomenout, že cílem úmluvy je pokud možno usnadnit volný pohyb rozsudků stanovením jednoduchého a rychlého řízení o výkonu rozhodnutí (viz zejména rozsudky ze dne 2. června 1994, Solo Kleinmotoren, C‑414/92, Recueil, s. I‑2237, bod 20, a ze dne 29. dubna 1999, Coursier, C‑267/97, Recueil, s. I‑2543, bod 25).

20      Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že toto řízení představuje autonomní a úplný systém, nezávislý na právních systémech smluvních států, a že zásada právní jistoty v řádu Společenství, jakož i cíle úmluvy podle článku 220 Smlouvy o ES (nyní článek 293 ES), na kterém je řízení založeno, vyžadují jednotné používání pravidel úmluvy a související judikatury Soudního dvora ve všech smluvních státech (viz zejména rozsudek ze dne 11. srpna 1995, SISRO, C‑432/93, Recueil, s. I‑2269, bod 39).

21      Pokud jde o článek 27 úmluvy, Soudní dvůr usoudil, že musí být vykládán striktně, neboť představuje překážku uskutečnění jednoho ze základních cílů úmluvy (výše uvedený rozsudek Solo Kleinmotoren, bod 20). Pokud se konkrétněji jedná o použití ustanovení o veřejném pořádku obsaženého v čl. 27 bodu 1 úmluvy, Soudní dvůr upřesnil, že se může uplatnit pouze ve výjimečných případech (rozsudky ze dne 4. února 1988, Hoffmann, 145/86, Recueil, s. 645, bod 21, a ze dne 10. října 1996, Hendrikman a Feyen, C‑78/95, Recueil, s. I‑4943, bod 23).

22      Z toho vyplývá, že ačkoli je smluvním státům v zásadě ponechána volnost určit požadavky vyplývající z jejich veřejného pořádku podle výhrady obsažené v čl. 27 bodu 1 úmluvy v souladu se svými vnitrostátními pojetími, patří vymezení tohoto pojmu do výkladu úmluvy.

23      A tak i když nepřísluší Soudnímu dvoru definovat obsah veřejného pořádku smluvního státu, přísluší mu nicméně kontrolovat meze, v jejichž rámci může soud smluvního státu použít tento pojem, aby neuznal rozhodnutí soudu jiného smluvního státu.

24      V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že jelikož úmluva byla uzavřena na základě článku 220 Smlouvy a v rámci, který tento článek vymezuje, její ustanovení jsou spjata se Smlouvou (rozsudek ze dne 10. února 1994, Mund & Fester, C‑398/92, Recueil, s. I‑467, bod 12).

25      Podle ustálené judikatury jsou základní práva nedílnou součástí obecných právních zásad, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje (viz zejména posudek 2/94 ze dne 28. března 1996, Recueil, s. I‑1759, bod 33). Za tímto účelem Soudní dvůr vychází z ústavních tradic společných členským státům, jakož i z poznatků, které skýtají mezinárodně právní instrumenty týkající se ochrany lidských práv, na jejichž tvorbě členské státy spolupracovaly nebo k nimž přistoupily. Zvláštní význam přísluší v této souvislosti Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“) (viz zejména rozsudek ze dne 15. května 1986, Johnston, 222/84, Recueil, s. 1651, bod 18).

26      Soudní dvůr tak výslovně uznal obecnou zásadu práva Společenství, podle níž má každá osoba právo na spravedlivý proces vedený podle těchto základních práv (rozsudky ze dne 17. prosince 1998, Baustahlgewebe v. Komise, C‑185/95 P, Recueil, s. I‑8417, body 20 a 21, a ze dne 11. ledna 2000, Nizozemsko a Van der Wal v. Komise, C‑174/98 P a C‑189/98 P, Recueil, s. I‑1, bod 17).

27      Ustanovení článku F odst. 2 Smlouvy o Evropské unii (nyní po změně čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU) potvrdil tuto judikaturu. Podle tohoto ustanovení „Unie ctí základní práva zaručená Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950 a ta, jež vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, jako obecné zásady práva.

28      S ohledem na tyto úvahy je třeba odpovědět na předběžné otázky.

 K první otázce

29      Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda s ohledem na ustanovení o veřejném pořádku obsažené v čl. 27 bodu 1 úmluvy může soud státu, ve kterém se uznání uplatňuje, u obžalovaného s bydlištěm na území tohoto státu přihlížet ke skutečnosti, že soud státu původu založil svou příslušnost na státní příslušnosti oběti trestného činu.

30      Předně je třeba připomenout, že podle samotného znění  jejího čl. 1 prvního pododstavce se úmluva použije na rozhodnutí vydaná v občanských věcech trestním soudem (rozsudek ze dne 21. dubna 1993, Sonntag, C‑172/91, Recueil, s. I‑1963, bod 16).

31      V systému úmluvy, pomineme-li některé případy taxativně vyjmenované v čl. 28 prvním pododstavci úmluvy, z nichž žádný neodpovídá skutečnostem  věci v původním řízení, nemůže soud státu, ve kterém se uznání uplatňuje, přezkoumávat příslušnost soudů státu původu. Tato základní zásada, stanovená v čl. 28 třetím pododstavci první části věty uvedené úmluvy, je posílena upřesněním obsaženým ve druhé části věty téhož ustanovení, podle níž „pravidla pro určení příslušnosti nepodléhají výhradě veřejného pořádku zmíněné v čl. 27 bodě 1“.

32      Z toho vyplývá, že veřejný pořádek státu, ve kterém se uznání uplatňuje, nelze namítat proti uznání nebo výkonu rozhodnutí vydaného v jiném smluvním státu jen proto, že soud státu původu nerespektoval pravidla úmluvy o soudní příslušnosti.

33      Vzhledem k obecné formulaci ustanovení čl. 28 třetího pododstavce úmluvy se musí takové řešení považovat za řešení, jež lze v zásadě použít i v případě, kdy by soud státu původu založil svou příslušnost nesprávně u obžalovaného s bydlištěm na území státu, ve kterém se uznání uplatňuje, na pravidle spočívajícím na kritériu státní příslušnosti.

34      Na první otázku je tedy namístě odpovědět tak, že soud státu, ve kterém se uznání uplatňuje, nemůže u obžalovaného s bydlištěm na území tohoto státu přihlížet pro účely ustanovení o veřejném pořádku obsaženého v čl. 27 bodu 1 úmluvy k pouhé skutečnosti, že soud státu původu založil svou příslušnost na státní příslušnosti oběti trestného činu.

 Ke druhé otázce

35      Podstatou této otázky předkládajícího soudu je, zda, v rámci ustanovení o veřejném pořádku obsaženého v čl. 27 bodu 1 úmluvy, může soud státu, ve kterém se uznání uplatňuje, u obžalovaného s bydlištěm na území tohoto státu a stíhaného pro úmyslný trestný čin přihlížet ke skutečnosti, že soud státu původu odmítl obžalovanému právo hájit se, aniž by se dostavil osobně.

36      Je třeba podotknout, že zákazem přezkoumání cizího rozhodnutí ve věci samé zakazují ustanovení článku 29 a čl. 34 třetího pododstavce úmluvy soudu státu, ve kterém se uznání uplatňuje, odmítnout uznání nebo výkon tohoto rozhodnutí jen proto, že existuje rozdíl mezi právním pravidlem použitým soudem státu původu a právním pravidlem, které by byl použil soud státu, ve kterém se uznání uplatňuje, pokud by mu byl spor předložen. Stejně tak nemůže soud státu, ve kterém se uznání uplatňuje, přezkoumávat správnost právních nebo skutkových posouzení, která provedl soud státu původu.

37      Použití ustanovení o veřejném pořádku, obsaženého v čl. 27 bodu 1 úmluvy, přichází v úvahu pouze v případě, že uznání nebo výkon rozhodnutí vydaného v jiném smluvním státě by nepřijatelným způsobem narušovaly právní řád státu, ve kterém se uznání uplatňuje, neboť by byla dotčena nějaká základní zásada. Aby byl respektován zákaz přezkoumávání cizího rozhodnutí ve věci samé, musel by zásah představovat zjevné porušení právního pravidla považovaného v právním řádu  státu, ve kterém se uznání uplatňuje, za podstatné, nebo práva, které je v tomto právním řádu uznáváno za základní.

38      Pokud jde o právo nechat se obhajovat, na které odkazuje předběžná otázka, je třeba podotknout, že zaujímá eminentní místo v organizaci a průběhu spravedlivého procesu a že je obsaženo mezi základními právy, jež vyplývají ze společných ústavních tradic členských států.

39      Konkrétněji, Evropský soud pro lidská práva několikrát v trestní oblasti rozhodl, že ačkoli se nejedná o právo absolutní, je právo každého obviněného na účinnou obhajobu advokátem, v případě potřeby přiděleným ex offo, obsaženo mezi základními prvky spravedlivého procesu, a že obviněný nepozbývá takového práva z pouhého důvodu své nepřítomnosti na jednání (viz Evropský soud pro lidská práva, rozsudek Poitrimol v. Francie, ze dne 23. listopadu 1993, řada A č. 277-A; Pelladoah v. Nizozemsko ze dne 22. září 1994, řada A č. 297-B, a Van Geyseghem v. Belgie ze dne 21. ledna 1999, dosud nezveřejněný v Recueil).

40      Z této judikatury vyplývá, že vnitrostátní soud smluvního státu je oprávněn domnívat se, že odmítnutí vyslechnout obhajobu obviněného, který na jednání není přítomen, představuje zjevné porušení základního práva.

41      Předkládající soud si nicméně klade otázku ohledně možnosti soudu státu, ve kterém se uznání uplatňuje, přihlédnout, s ohledem na čl. 27 bod 1 úmluvy, k takovému porušení práva vzhledem ke znění článku II protokolu. Tento posledně zmíněný článek, který obsahuje rozšíření působnosti úmluvy na oblast trestní odůvodněné důsledky v oblasti občanské nebo obchodní, jež mohou vyplývat z rozsudku trestního soudu (rozsudek ze dne 26. května 1981, Rinkau, 157/80, Recueil, s. 1391, bod 6), přiznává právo nechat se obhajovat bez osobní přítomnosti před trestními soudy smluvního státu osobám, jež nejsou státními příslušníky tohoto státu a s bydlištěm v jiném smluvním státu, pouze tehdy, pokud jsou tyto osoby stíhány pro neúmyslný trestný čin. Toto omezení bylo vyloženo v tom smyslu, že úmluva se zjevně snažila vyloučit možnost nechat se obhajovat bez osobní přítomnosti u osob stíhaných pro trestné činy, jejich závažnost to odůvodňuje (výše uvedený rozsudek Rinkau, bod 12).

42      Z judikatury vyvinuté Soudním dvorem na základě zásad připomenutých v bodech 25 a 26 tohoto rozsudku nicméně vyplývá, že respekt práv obhajoby v každém řízení, jež bylo zahájeno proti určité osobě a může vést k aktu nepříznivě zasahujícímu do jejího právního postavení, tvoří základní zásadu práva Společenství, která musí být zajištěna i v případě neexistence jakékoli právní úpravy týkající se řízení (viz zejména rozsudky ze dne 29. června 1994, Fiskano v. Komise, C‑135/92, Recueil, s. I‑2885, bod 39, a ze dne 24. října 1996, Komise v. Lisrestal a další, C‑32/95 P, Recueil, s. I‑5373, bod 21).

43      Krom toho Soudní dvůr rovněž rozhodl, že přestože cílem úmluvy je zajistit zjednodušení formalit, kterým podléhá vzájemné uznávání a výkon soudních rozhodnutí, tohoto cíle však nemůže být dosaženo oslabením práv obhajoby (rozsudek ze dne 11. června 1985, Debaecker a Plouvier, 49/84, Recueil, s. 1779, bod 10).

44      Z tohoto vývoje judikatury vyplývá, že použití ustanovení o veřejném pořádku musí být považováno za možné ve výjimečných případech, kdy záruky obsažené v právních předpisech státu původu a samotné úmluvě nestačily k tomu, aby chránily obžalovaného před zjevným porušením jeho práva hájit se před soudem státu původu, jak je přiznáno EÚLP. Článek II protokolu nelze tudíž vykládat v tom smyslu, že brání tomu, aby soud státu, ve kterém se uznání uplatňuje, mohl přihlížet, v rámci veřejného pořádku ve smyslu čl. 27 bodu 1 úmluvy, ke skutečnosti, že v rámci žaloby na náhradu škody založené na trestném činu, odmítl soud státu původu vyslechnout obhajobu obviněného stíhaného pro úmyslný trestný čin jen proto, že nebyl na jednání přítomen.

45      Na druhou otázku je tudíž třeba odpovědět tak, že soud státu, ve kterém se uznání uplatňuje, může u obžalovaného s bydlištěm na území tohoto státu a stíhaného pro úmyslný trestný čin přihlédnout v rámci ustanovení o veřejném pořádku obsaženého v čl. 27 bodu 1 úmluvy ke skutečnosti, že soud státu původu odmítl tomuto obžalovanému právo nechat se obhajovat, aniž by se dostavil osobně.

 Ke třetí předběžné otázce

46      Vzhledem k odpovědi dané na druhou otázku není třeba odpovídat na třetí otázku.

 K nákladům řízení

47      Výdaje vzniklé německé a francouzské vládě, jakož i Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

o otázkách, které mu byly předloženy Bundesgerichtshof usnesením ze dne 4. prosince 1997, rozhodl takto:

Článek 27 bod 1 úmluvy ze dne 27. září 1968 o  příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a úmluvy ze dne 25. října 1982 o přistoupení Řecké republiky je třeba vykládat takto:

1)      Soud státu, ve kterém se uznání uplatňuje, nemůže u obžalovaného s bydlištěm na území tohoto státu přihlédnout  pro účely ustanovení o veřejném pořádku obsaženého v čl. 27 bodu 1 uvedené úmluvy k pouhé skutečnosti, že soud státu původu založil svou příslušnost na státní příslušnosti oběti trestného činu.

2)      Soud státu, ve kterém se uznání uplatňuje, může u obžalovaného s bydlištěm na území tohoto státu a stíhaného pro úmyslný trestný čin přihlížet v rámci ustanovení o veřejném pořádku obsaženého v čl. 27 bodu 1 uvedené úmluvy ke skutečnosti, že soud státu původu odmítl tomuto obžalovanému právo nechat se obhajovat, aniž by se dostavil osobně.

Rodríguez Iglesias

Moitinho de Almeida

Edward

Sevón

Schintgen

Kapteyn

Gulmann

Puissochet

Hirsch

Jann

Ragnemalm

Vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 28. března 2000.

Vedoucí kanceláře

Předseda

R. Grass

G. C. Rodríguez Iglesias

---

* Jednací jazyk: němčina.