(1)

Pojem „odpovědnost“ plní v našem každodenním životě důležitou dvojí funkci: na jedné straně zajišťuje, aby osoba, která utrpěla újmu, měla nárok žádat a získat odškodnění od strany, která nese za tuto újmu odpovědnost, a na druhé straně prostřednictvím hospodářských pobídek motivuje osoby k tomu, aby se snažily újmu nezpůsobovat. Rámec pro odpovědnost by měl vzbuzovat důvěru v bezpečnost, spolehlivost a jednotnost výrobků a služeb, včetně nových digitálních technologií, jako je umělá inteligence, internet věcí a robotika, aby zajistil rovnováhu mezi účinnou ochranou potenciálních poškozených a současně aby poskytoval dostatečný prostor k vývoji nových technologií, produktů nebo služeb.

(2)

Zejména na začátku životního cyklu nových výrobků a služeb, poté, co byly předběžně otestovány, existuje pro uživatele i třetí strany určité riziko, že něco nebude fungovat správně. Proces založený na metodě pokusu a omylu je však zároveň klíčovým hybatelem technického pokroku, bez něhož by většina našich technologií neexistovala. Dosud tomu bylo tak, že platily přísné předpisy pro bezpečnost výrobků a pravidla odpovědnosti, které rizika související s novými produkty a službami náležitě snižovaly.

(3)

Vzestup umělé inteligence však pro stávající rámce pro odpovědnost představuje značnou výzvu. Používání systémů umělé inteligence v každodenním životě povede k situacím, kdy v důsledku jejich neprůhlednosti (prvek „černé skříňky“) a velkého počtu aktérů, kteří intervenují v rámci jejich životního cyklu, bude mimořádně nákladné, nebo dokonce nemožné určit, kdo kontroloval riziko spojené s použitím dotčeného systému umělé inteligence nebo který kód či vstup způsobil škodlivou operaci. Tento problém navíc zhoršuje konektivita mezi systémem umělé inteligence s jinými systémy umělé inteligence i systémy, které umělou inteligenci nepoužívají, závislost na vnějších datech, náchylnost k narušení kybernetické bezpečnosti a rostoucí autonomie systémů umělé inteligence, kterou disponují schopnostmi strojového a hlubokého učení. Kromě těchto složitých vlastností a potenciálních slabin by systémy umělé inteligence mohly být také zneužity ke způsobení závažné újmy, například k ohrožení lidské důstojnosti, evropských hodnot a svobod tím, že by byli jednotlivci sledováni proti své vůli, že by byly zavedeny systémy sociálního kreditu, přijímána zaujatá rozhodnutí v otázkách zdravotního pojištění, poskytování úvěrů, soudních příkazů či zaměstnání nebo sestrojovány smrtící autonomní zbraňové systémy.

(4)

Je důležité zdůraznit, že výhody zavádění systémů umělé inteligence výrazně převáží nad jejich nevýhodami. Přispějí k účinnějšímu boji proti změně klimatu, ke zlepšení lékařských vyšetření a pracovních podmínek, k lepší integraci postižených a stárnoucích osob do společnosti a k zavedení individuálně přizpůsobené výuky pro všechny typy studentů. Mají-li být využity různé technologické příležitosti a posílena důvěra lidí ve využívání systémů umělé inteligence a má-li se současně předejít nepříznivým scénářům, je třeba se ubírat cestou přísných etických norem v kombinaci s propracovanými a spravedlivými postupy odškodnění.

(5)

Adekvátní režim odpovědnosti je také nutný jako protiváha k porušení bezpečnostních pravidel. Režim stanovený v tomto nařízení však musí zohledňovat všechny zájmy, které jsou s ním spojeny. Základní podmínkou pro další legislativní kroky je pečlivé prozkoumání dopadů případného nového regulačního rámce na malé a střední podniky a začínající podniky. Klíčová úloha těchto podniků v evropském hospodářství zdůvodňuje důsledně proporcionální postup, který jim umožní vyvíjet se a inovovat. Na druhou stranu musí mít poškození právo na nápravu a plnou náhradu vzniklé újmy.

(6)

Veškeré změny, které jsou zapotřebí ve stávajícím právním rámci, by měly především nejprve vyjasnit, že systémy umělé inteligence nemají právní subjektivitu ani lidské svědomí a že jejich jediným účelem je sloužit lidstvu. Řada systémů umělé inteligence se navíc příliš neliší od jiných technologií, které jsou někdy založeny na ještě složitějším softwaru. Převážná většina systémů umělé inteligence se ostatně používá k triviálním úkonům, a proto pro společnost nepředstavují žádné nebo minimální riziko. Termín „automatizované rozhodovací procesy“ by mohl vyřešit připadnou nejednoznačnost termínu „umělá inteligence“. V rámci automatizovaných rozhodovacích procesů uživatel již od počátku částečně nebo plně svěří prostřednictvím softwaru nebo služby rozhodnutí jinému subjektu. Tento subjekt následně používá automatizované rozhodovací modely k provedení určitého úkonu jménem uživatele nebo k informování pro rozhodnutí uživatele k provedení určitého úkonu.

(7)

Existují však i systémy umělé inteligence, které jsou vyvíjeny a zaváděny kritickým způsobem a zakládají se na technologiích, jako jsou neuronové sítě a procesy hlubokého učení. Vzhledem k jejich neprůhlednosti a autonomii by mohlo být velmi obtížné zpětně vysledovat, která konkrétní koncepční nebo provozní rozhodnutí, která učinil člověk, vedla k daným operacím. Provozovatel takového systému umělé inteligence by mohl například namítat, že fyzická nebo virtuální činnost, zařízení nebo proces, které způsobily újmu, nebyly pod jeho kontrolou, neboť újma byla způsobena autonomním provozem jeho systému umělé inteligence. Kromě toho pouhé provozování autonomního systému umělé inteligence by nemělo být dostatečným důvodem k uznání odpovědnosti. Mohlo by tak dojít ke sporům o odpovědnost, kdy by odpovědnost byla přisouzena nespravedlivě nebo neúčinně nebo kdy by osoba, jež utrpěla újmu způsobenou systémem umělé inteligence, nemohla prokázat zavinění výrobcem, třetí stranou, která do systému zasáhla, ani provozovatelem a nakonec by nebyla odškodněna.

(8)

Mělo by být nicméně vždy jasné, že za újmu způsobenou činností, zařízením nebo procesy systému umělé inteligence by měl být odpovědný ten, kdo tento systém vytváří, spravuje, řídí nebo do něj zasahuje. Vyplývá to z obecných a široce uznávaných právních koncepcí odpovědnosti, podle nichž za riziko ohrožující veřejnost nese odpovědnost osoba, která riziko vytvořila nebo která jej představuje, vznikne-li v důsledku tohoto rizika újma, a měla by proto toto riziko předem minimalizovat nebo následně odškodnit. Vzestup systémů umělé inteligence tedy nevyžaduje kompletní revizi pravidel upravujících odpovědnost v celé Unii. K vyřešení výzev spojených s umělou inteligencí postačí, budou-li provedeny specifické úpravy stávajících právních předpisů a zavedena promyšlená a cílená nová ustanovení, aby se zabránilo roztříštěnosti právní úpravy a aby se v celé Unii zajistila harmonizace legislativy upravující občanskoprávní odpovědnost za umělou inteligenci.

(9)

Směrnice Rady 85/374/EHS (3) („směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky“) se za 30 let osvědčila jako účinný nástroj pro kompenzaci za škodu způsobenou vadným výrobkem. Proto by se měla používat také v případě občanskoprávních nároků strany, která utrpí újmu, vůči výrobci vadného systému umělé inteligence. V souladu se zásadami Unie pro zdokonalení tvorby právních předpisů je nutné veškeré nezbytné legislativní úpravy projednat při nezbytné revizi uvedené směrnice. Platné právní předpisy členských států upravující odpovědnost ve většině případů také nabízejí dostatečnou ochranu osobám, kterým byla způsobena újma zásahem třetí strany, neboť se v takovém případě často jedná o zaviněné jednání, kdy třetí strana používá systémy umělé inteligence za účelem způsobení újmy. Proto by se mělo toto nařízení zaměřit na nároky vůči provozovateli systému umělé inteligence.

(10)

Odpovědnost provozovatele podle tohoto nařízení se zakládá na skutečnosti, že vykonává určitou kontrolu nad riziky spojenými s provozem a fungováním systému umělé inteligence, která jsou srovnatelná s riziky majitele automobilu. Čím je systém důmyslnější a autonomnější, tím větší dopad má definování a ovlivňování algoritmů, například pomocí průběžných aktualizací. Vzhledem k tomu, že často lze za provozovatele systému umělé inteligence smysluplně považovat více než jednu osobu, termín „provozovatel“ podle toho nařízení by měl zahrnovat provozovatele frontendových i backendových služeb. Ačkoli je provozovatel frontendových služeb obecně osobou, která „primárně“ rozhoduje o použití systému umělé inteligence, ve skutečnosti by mohl mít vyšší stupeň kontroly nad provozními riziky provozovatel backendových služeb. Je-li provozovatel backendových služeb také „výrobcem“ ve smyslu článku 3 směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky, měla by se na něj uplatňovat tato směrnice. V případě jednoho provozovatele, který je zároveň výrobcem systému umělé inteligence, by toto nařízení mělo přednost před směrnicí o odpovědnosti za vadné výrobky.

(11)

Pokud je uživatel, tedy osoba používající systém umělé inteligence, účastníkem škodní události, měl by podle tohoto nařízení nést odpovědnost za škodu pouze v případě, že je provozovatelem. V opačném případě by mohl rozsah hrubé nedbalosti nebo úmyslného přispění uživatele k riziku vést k jeho subjektivní odpovědnosti vůči navrhovateli. Použitelná spotřebitelská práva uživatele by neměla být dotčena.

(12)

Toto nařízení by mělo poškozené osobě umožnit uplatnit nárok na odškodnění v celém řetězci odpovědnosti a během celého životního cyklu systému umělé inteligence. Nařízení by se mělo v zásadě vztahovat na všechny systémy umělé inteligence bez ohledu na to, kde jsou provozovány, nebo zda se jedná o reálný nebo virtuální provoz. Většina nároků na odškodnění podle tohoto nařízení by se však měla týkat případů odpovědnosti třetích stran, kdy je systém umělé inteligence provozován ve veřejném prostoru a kdy je riziku vystaveno velké množství osob. V takové situaci si poškozené osoby často nebudou provozu systému umělé inteligence vědomy a nebudou mít s jeho provozovatelem žádný smluvní ani právní vztah. Provozování systému umělé inteligence je tak dostává do situace, kdy v případě způsobené újmy nebo škody mohou vůči provozovateli daného systému uplatnit nároky pouze na základě subjektivní odpovědnosti, přičemž zavinění provozovatele budou prokazovat jen velmi obtížně.

(13)

Rozhodujícím faktorem je druh systému umělé inteligence, nad nímž má provozovatel kontrolu. Vysoce rizikový systém umělé inteligence může v daleko větší míře ohrožovat uživatele nebo veřejnost nahodilým způsobem, který přesahuje rámec toho, co lze rozumně očekávat. To znamená, že na začátku autonomního provozu systému umělé inteligence není možné většinu potenciálně poškozených osob (např. osob na veřejném náměstí nebo v sousedním domě) zjistit nebo identifikovat, ve srovnání s provozem systému, který se týká konkrétních osob, jež s jeho použitím obvykle předem souhlasily (např. před operací v nemocnici nebo při prodejních předváděcích akcích v malém obchodě). Potenciál vysoce rizikového systému umělé inteligence způsobit újmu se stanoví podle souhry mezi účelem použití, pro který je systém umělé inteligence uveden na trh, způsobem jeho použití, závažností možné újmy, stupněm autonomního rozhodování, které může vést k újmě, a pravděpodobností, že se riziko skutečně projeví. Stupeň závažnosti by se měl stanovovat na základě relevantních faktorů, jako je míra případné újmy poškozených osob vyplývající z provozu, zejména dopady na základní práva, počet poškozených osob, celková hodnota případné škody a újma způsobená společnosti jako celku. Pravděpodobnost vzniku újmy nebo škody by se měla stanovovat na základě relevantních faktorů, jako je úloha algoritmických výpočtů v rozhodovacím procesu, složitost rozhodování a vratnost dopadů. Způsob používání by měl záviset na relevantních faktorech, jako je kontext a odvětví, v němž je systém umělé inteligence provozován, na tom, zda by mohl mít právní nebo faktický dopad na důležitá zákonem chráněná práva poškozené osoby, a zda je možné těmto dopadům v rozumné míře zabránit.

(14)

Všechny vysoce rizikové systémy umělé inteligence by měly být uvedeny na vyčerpávajícím seznamu v příloze k tomuto nařízení. S ohledem na rychlý technický rozvoj a vývoj trhu a také na odborné znalosti, které jsou nutné k příslušnému přehodnocení systémů umělé inteligence, by měla být na Komisi přenesena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 290 Smlouvy o fungování Evropské unie, aby mohla měnit toto nařízení, pokud jde o druhy systémů umělé inteligence, které představují vysoké riziko, a kritická odvětví, v nichž se používají. Komise by měla na základě definic a ustanovení podle tohoto nařízení zavčas, minimálně však každých šest měsíců, přehodnocovat jeho přílohu a v případě nutnosti ji na základě aktů v přenesené pravomoci měnit. Komise by měla zahájit hodnocení případné vysoké rizikovosti systému umělé inteligence souběžně s posouzením bezpečnosti produktu, aby se zabránilo tomu, že by byl vysoce rizikový systém umělé inteligence schválen pro trh, ale ještě nebyl klasifikován jako vysoce rizikový, a tudíž by byl provozován bez povinného pojistného krytí. Aby měly společnosti a výzkumné instituce dostatečnou jistotu pro plánování a investice, změny kritických odvětví by měly být prováděny pouze každých dvanáct měsíců. Pokud provozovatelé pracují na nové technologii, produktech nebo službách, které spadají pod některé ze stávajících kritických odvětví uvedených v příloze a které by později mohly být klasifikovány jako vysoce rizikový systém umělé inteligence, by o tom měly informovat Komisi.

(15)

Je obzvláště důležité, aby Komise v rámci přípravné činnosti vedla náležité konzultace s příslušnými zúčastněnými stranami, a to i na odborné úrovni, a aby tyto konzultace probíhaly v souladu se zásadami stanovenými v interinstitucionální dohodě ze dne 13. dubna 2016 o zdokonalení tvorby právních předpisů (4). Komisi by při pravidelných revizích podle tohoto nařízení měl být nápomocen stálý „Odborný výbor pro vysoce rizikové systémy umělé inteligence“ (TCRAI). Stálý výbor by se měl skládat ze zástupců členských států a měly by v něm být vyváženě zastoupeny také zainteresované strany, včetně spotřebitelských organizací, sdružení zastupujících poškozené osoby, zástupců podniků z různých odvětví a různé velikosti, výzkumných pracovníků a vědců. Pro zajištění rovné účasti na přípravě aktů v přenesené pravomoci obdrží Evropský parlament a Rada veškeré dokumenty současně s odborníky z členských států a odborníci Parlamentu a Rady mají při přípravě aktů v přenesené pravomoci systematický přístup na schůze skupin odborníků Komise a stálého výboru TCRAI.

(16)

Nařízení by se mělo vztahovat na újmu na životě, zdraví, tělesné integritě a majetkovou škodu a na značnou nehmotnou újmu, která vedla k prokazatelné hospodářské ztrátě překračující prahovou částku harmonizovanou v právních předpisech Unie o odpovědnosti, která vyváží přístup poškozených osob ke spravedlnosti se zájmy dalších zúčastněných osob. Komise by měla prahové částky pro škody přehodnotit a sladit v právních předpisech Unie. Značnou nehmotnou újmou by se měla rozumět značná újma, v jejímž důsledku poškozená osoba utrpěla objektivní a prokazatelné poškození osobních zájmů a hospodářskou ztrátu, která se vyčíslí s ohledem například na průměrné roční příjmy v minulosti a na další relevantní okolnosti. Nařízení by také mělo stanovit výši a rozsah odškodnění a promlčecí lhůtu k uplatnění nároku na odškodnění. Na rozdíl od směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky by mělo toto nařízení stanovit mnohem nižší strop odškodnění, protože se vztahuje pouze na poškození jedné osoby v důsledku jedné operace systému umělé inteligence, zatímco uvedená směrnice se vztahuje na více výrobků nebo dokonce na výrobní řadu se stejnou vadou.

(17)

Na veškerou reálnou nebo virtuální činnost, zařízení nebo procesy řízené systémy umělé inteligence, které nejsou uvedeny v příloze tohoto nařízení jako vysoce rizikové systémy umělé inteligence, by se měla vztahovat subjektivní odpovědnost, pokud neexistují přísnější vnitrostátní právní předpisy a právní předpisy v oblasti ochrany spotřebitele. Pokud jde o výši a rozsah odškodnění a promlčecí lhůtu, měly by i nadále platit právní předpisy členských států, včetně příslušné judikatury. V případě, že újmu způsobí systém umělé inteligence, který není klasifikován jako vysoce rizikový, měla by platit presumpce zavinění ze strany provozovatele.

(18)

Náležitá péče, kterou lze očekávat ze strany provozovatele, by měla být úměrná i) povaze systému umělé inteligence, ii) potenciálně ohroženému právu chráněnému zákonem, iv) potenciální újmě, kterou by mohl systém umělé inteligence způsobit, a v) pravděpodobnosti vzniku takové újmy. Proto by se mělo přihlédnout k tomu, že provozovatel může mít omezené znalosti o algoritmech a datech používaných v systémech umělé inteligence. Pokud provozovatel zvolil systém umělé inteligence, který byl certifikován v rámci mechanismu, jenž se podobá dobrovolnému systému certifikace navrženému Komisí, mělo by se předpokládat, že si při výběru vhodného systému počínal s náležitou péčí, kterou lze od něho oprávněně očekávat (5). Pokud může provozovatel doložit, že systém umělé inteligence během provozu skutečně pravidelně sledoval a uvědomil výrobce o možných provozních nesrovnalostech, mělo by se předpokládat, že si při provozování takového systému počínal s náležitou péčí, kterou od něj lze oprávněně očekávat. Pokud provozovatel nainstaloval veškeré dostupné aktualizace, které mu poskytl výrobce systému umělé inteligence, mělo by se předpokládat, že si při zajišťování provozní spolehlivosti daného systému počínal s náležitou péčí, kterou od něj lze oprávněně očekávat. Vzhledem k tomu, že odbornost provozovatelů se může lišit podle toho, zda se jedná o pouhé spotřebitele nebo odborníky, měly by tomu být přizpůsobeny požadavky na péči.

(19)

Aby mohl provozovatel prokázat, že danou škodu nezavinil nebo aby poškozená osoba mohla prokázat zavinění, měli by být výrobci povinni spolupracovat s oběma dotčenými stranami, mimo jiné jim poskytnout řádně podložené informace. Unijní i mimounijní výrobci by měli být navíc povinni určit na území Unie svého zástupce pro odpovědnost za škody způsobené v důsledku používání umělé inteligence, který by byl kontaktní osobou pro poskytování odpovědí na veškeré dotazy provozovatelů podobně jako pověřenci pro ochranu osobních údajů podle článku 37 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 o ochraně osobních údajů (6), zástupce výrobce podle čl. 3 odst. 41 a čl. 13 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/858 (7) nebo zplnomocněný zástupce podle čl. 4 odst. 2 a 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1020 (8).

(20)

Normotvůrce se musí zabývat odpovědnostními riziky spojenými se systémy umělé inteligence v průběhu celého jejich životního cyklu, tj. od vývoje, přes používání až po konec životnosti, včetně nakládání s odpady a recyklace. Začlenění systémů umělé inteligence do výrobku nebo služby představuje pro podniky finanční riziko, a bude mít tudíž závažný dopad na schopnost a možnosti malých a středních podniků a začínajících podniků pojišťovat a financovat své výzkumné a vývojářské projekty založené na nových technologiích. Účelem stanovení odpovědnosti je proto nejen zaručit důležitá zákonem chráněná práva osob, ale také určit, zda podniky, zejména malé a střední podniky a začínající podniky, budou schopny získávat kapitál, inovovat, provádět výzkum a nakonec nabízet nové produkty a služby a zda budou spotřebitelé takovým výrobkům a službám důvěřovat a budou je ochotni používat bez ohledu na potenciální rizika a právní nároky, které by mohly v souvislosti s těmito produkty a službami vzneseny.

(21)

Pojištění může pomoci zaručit, aby se obětem dostalo účinného odškodnění, a také sdružovat rizika všech pojištěných osob. Jeden z faktorů, na nichž se zakládá nabídka pojistných produktů a služeb pojišťovacích společností, je posouzení rizika vypracované na základě dostatečného množství údajů týkajících se odpovědnosti za škodu v minulosti. Omezený přístup ke kvalitním údajům nebo jejich nedostatečné množství by mohlo být důvodem, proč je vytváření pojistných produktů pro nové a vznikající technologie na počátku tak obtížné. Větší přístup k údajům generovaným novými technologiemi a optimalizace jejich využití spolu s povinností poskytovat řádně podložené informace však zvýší schopnost pojišťovacích společností modelovat nově vznikající rizika a podpořit vývoj inovativnějších pojistných krytí.

(22)

Vzhledem k tomu, že chybí údaje o uplatňování nároků na odškodnění v minulosti, je třeba přezkoumat, jak a za jakých podmínek je odpovědnost pojistitelná, a pojistky vázat na produkt, a nikoli na odpovědnou osobu. S vývojem technologií už existují pojistné produkty, které jsou vyvíjeny pro jednotlivé oblasti a druhy krytí. Řada pojistitelů se specializuje na určité segmenty trhu (např. na malé a střední podniky) nebo na pojistné krytí určitých druhů produktů (např. elektrospotřebičů), což znamená, že obvykle budou mít pro pojištěné subjekty k dispozici pojistný produkt. Je však obtížné stanovit univerzální řešení a pojistný trh bude potřebovat čas na to, aby se přizpůsobil. Komise by měla úzce spolupracovat s pojistným trhem na vývoji inovativních pojistných produktů, které by mohly tuto mezeru zaplnit. Ve výjimečných případech, jako je například událost, která způsobila hromadnou škodu, kdy by odškodnění výrazně převyšovalo maximální částky stanovené v tomto nařízení, by se členským státům mělo doporučit, aby na omezenou dobu vytvořily zvláštní odškodňovací fondy, které by řešily konkrétní potřeby v těchto případech. Zvláštní odškodňovací fondy by také mohly být vytvářeny ke krytí výjimečných případů, kdy újmu způsobil systém umělé inteligence, který ještě nebyl klasifikován jako vysoce rizikový, a tedy není pojištěn. Aby byla zajištěna právní jistota a splněna povinnost informovat všechny potenciálně poškozené osoby, měly by být zveřejněny jasné a vyčerpávající informace o vytvoření zvláštního odškodňovacího fondu a o podmínkách pro vznesení nároku na odškodnění z tohoto fondu.

(23)

Je nanejvýš důležité, aby veškeré budoucí změny znění tohoto nařízení šly ruku v ruce s nezbytným přepracováním směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky, aby byl proveden komplexní a konzistentní přezkum a zaručena práva a povinnosti všech dotčených stran v řetězci odpovědnosti. Zavedení nového režimu odpovědnosti pro provozovatele systémů umělé inteligence vyžaduje úzkou koordinaci ustanovení tohoto nařízení s přezkumem směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky, pokud jde o jejich věcnou podstatu i uplatňovaný přístup, tak aby spolu tvořily provázaný rámec odpovědnosti za škodu způsobenou systémy umělé inteligence a vyvažovaly zájmy výrobce, provozovatele, spotřebitele a poškozené osoby, tedy odpovědnostní riziko a příslušné způsoby odškodnění. Je proto nutné ve všech právních předpisech upravit a zjednodušit definice systému umělé inteligence, provozovatele frontendových a backendových služeb, výrobce, vady, výrobku a služby, což by mělo být provedeno paralelně.

(24)

Cíle tohoto nařízení – totiž vytvořit na úrovni Unie progresivní a jednotný přístup, díky němuž by byly pro evropské občany a podniky vytvořeny společné evropské normy, které by zajistily jednotná práva a právní jistotu v celé Unii a zamezily tříštění jednotného digitálního trhu, jež by bránilo zachování digitální suverenity, podpoře digitálních inovací v Evropě a zajištění vysoké úrovně ochrany občanských a spotřebitelských práv – vyžadují plnou harmonizaci režimů odpovědnosti za škodu způsobenou systémy umělé inteligence. Vzhledem k rychlým technologickým změnám, přeshraničnímu vývoji a využívání systémů umělé inteligence a v konečném důsledku i vzhledem k protichůdným legislativním přístupům v Unii nemohou tohoto cíle uspokojivě dosáhnout členské státy, avšak z důvodu rozsahu činnosti nebo jejích účinků jej lze dosáhnout spíše na úrovni Unie. Unie proto může přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení těchto cílů.