EVROPSKÁ KOMISE
V Bruselu dne 18.12.2018
COM(2018) 858 final
ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ
o provádění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení
EUR-Lex Access to European Union law
This document is an excerpt from the EUR-Lex website
Document 52018DC0858
REPORT FROM THE COMMISSION TO THE EUROPEAN PARLIAMENT AND THE COUNCIL on the implementation of Directive 2012/13/EU of the European Parliament and of the Council of 22 May 2012 on the right to information in criminal proceedings
ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ o provádění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení
ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ o provádění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení
COM/2018/858 final
EVROPSKÁ KOMISE
V Bruselu dne 18.12.2018
COM(2018) 858 final
ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ
o provádění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení
1.Úvod
1.1.Souvislosti
Směrnice 2012/13/EU o právu na informace v trestním řízení 1 (dále jen „směrnice“) je druhým nástrojem, který byl přijat v souladu s cestovní mapou pro posílení procesních práv podezřelých nebo obviněných osob v trestním řízení 2 . Dne 11. prosince 2009 Evropská rada cestovní mapu uvítala a učinila ji součástí Stockholmského programu – otevřená a bezpečná Evropa, která slouží svým občanům a chrání je 3 .
Prvním opatřením přijatým podle cestovní mapy byla směrnice 2010/64/EU o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení 4 . Po přijetí těchto prvních dvou směrnic byly provedeny další práce týkající se procesních práv. EU od té doby přijala čtyři další směrnice: směrnici o právu na přístup k obhájci a o komunikaci s třetími osobami v případě zbavení osobní svobody 5 ; směrnici, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen před soudem 6 ; směrnici o procesních zárukách pro děti 7 a směrnici o právní pomoci 8 .
Těchto šest směrnic má přispět k obecnému cíli zvýšit vzájemnou důvěru tím, že umožní lepší uplatňování zásady vzájemného uznávání, což je úhelný kámen prostoru svobody, bezpečnosti a práva v EU. Činí tak tím, že stanoví společné minimální normy pro procesní práva ve všech trestních řízeních, a konzistentnějším uplatňováním práva na spravedlivý proces stanoveného v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie 9 , jakož i v článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech (EÚLP).
1.2.Účel a hlavní prvky směrnice
Směrnice 2012/13/EU se snaží pomoci zajistit uplatňování práva podezřelých a obviněných na informace v trestním řízení v praxi.
Cílem směrnice je zvýšit důvěru členských států v systémy trestního soudnictví ostatních členských států stanovením společných minimálních pravidel, kterými se řídí právo na informace v trestním řízení (a řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu). Za tímto účelem směrnice vychází z práv stanovených například v článcích 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie a usiluje o jejich prosazování 10 .
Směrnice stanoví minimální normy pro všechny podezřelé nebo obviněné v EU bez ohledu na jejich právní postavení, občanství nebo státní příslušnost. Je navržena tak, aby pomohla zabránit justičním omylům a snížila počet odvolání.
Směrnice zakládá právo na informace v trestním řízení a v řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu. Osoby mají toto právo od okamžiku, kdy jsou příslušnými orgány informovány, že jsou podezřelé nebo obviněné ze spáchání trestného činu, až do ukončení řízení.
Směrnice stanoví právo na ústní (článek 3) nebo písemné informace o procesních právech, je-li daná osoba zbavena svobody (článek 4), nebo se na ní vztahuje evropský zatýkací rozkaz (článek 5), právo na informace o obvinění (článek 6) a právo na přístup k materiálům k případu (článek 7).
1.3.Předmět této zprávy o provádění
Toto hodnocení provádění směrnice bylo vypracováno v souladu s článkem 12 směrnice, který požaduje, aby Komise předložila Evropskému parlamentu a Radě zprávu, ve které posoudí, do jaké míry přijaly členské státy opatření nezbytná k dosažení souladu se směrnicí.
Popis a analýza v této zprávě vycházejí především z informací poskytnutých členskými státy. Doplňují je veřejně dostupné studie vypracované Agenturou Evropské unie pro základní práva 11 nebo externími zúčastněnými stranami, které posuzují provádění směrnic o procesních právech s využitím grantů na akce v rámci programu Spravedlnost 12 .
Zpráva se zaměřuje na opatření, která členské státy k provedení této směrnice dosud přijaly. Posuzuje, zda členské státy provedly směrnici ve stanovené lhůtě a zda vnitrostátní právní předpisy dosahují cílů směrnice a splňují její požadavky.
2.Obecné posouzení
Podle článku 11 měly členské státy povinnost provést směrnici do vnitrostátního práva do 2. června 2014. Ke dni uplynutí lhůty pro provedení do vnitrostátního práva sedm členských států Komisi nesdělilo nezbytná opatření: Kypr, Česká republika, Lucembursko, Malta, Slovinsko, Slovensko a Španělsko. Komise se proto v červenci 2014 rozhodla zahájit proti těmto sedmi členským státům řízení o nesplnění povinnosti podle článku 258 Smlouvy o fungování Evropské unie z důvodu, že neoznámily svá prováděcí opatření.
Hlavním cílem Komise bylo zajistit, aby všechny členské státy provedly požadavky směrnice do svých vnitrostátních právních předpisů tak, aby práva, která obsahuje, byla chráněna v celé Evropské unii. Provedení směrnice je nezbytným předpokladem pro řádné posouzení toho, do jaké míry členské státy přijaly opatření nezbytná pro dosažení souladu se směrnicí. Komise začala posuzovat, zda jsou vnitrostátní opatření v souladu se směrnicí, jakmile je členské státy oznámily. Například Lucembursko však směrnici provedlo teprve v březnu 2017 a Rumunsko, které původně oznámilo částečné provedení, dokončilo provádění opatřeními ve dnech 12. července 2016 a 6. října 2017. Tato zpoždění v provádění zdržela celý proces hodnocení. Poslední řízení o nesplnění povinnosti z důvodu neoznámení by mohla být ukončena až v lednu 2018. Za těchto okolností a vzhledem ke složitosti posouzení všech opatření oznámených 27 členskými státy, pro něž je tato směrnice závazná, se zvláštním zřetelem k odlišným vnitrostátním právním systémům, nebylo možné, aby Komise tuto zprávu předložila dříve.
Ačkoli je dopad směrnice omezen na stanovení minimálních pravidel a v důsledku toho ponechává možnost rozdílů mezi vnitrostátními trestněprávními procesními předpisy, ukládá členským státům jasné povinnosti.
Posouzení poukázalo na některé problémy ohledně dodržování předpisů v několika členských státech, zejména pokud jde o písemné poučení o právech v trestním řízení a v řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu, o právo na informace o obvinění a o právo na přístup k materiálům k případu. Nebudou-li napraveny, mohou tyto rozdíly nepříznivě ovlivnit účinnost práv stanovených touto směrnicí. Komise přijme veškerá vhodná opatření k zajištění souladu se směrnicí v celé Evropské unii, v případě nutnosti včetně zahájení řízení o nesplnění povinnosti podle článku 258 Smlouvy o fungování Evropské unie.
V souladu s články 1 a 2 protokolu č. 22 se Dánsko neúčastní přijímání této směrnice a tato směrnice pro ně není závazná ani použitelná. Toto posouzení se proto Dánskem nezabývá.
V souladu s článkem 3 protokolu č. 21 o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, oznámily Spojené království a Irsko své přání účastnit se přijímání a používání této směrnice.
3.Konkrétní posuzované body
3.1.Předmět (článek 1)
Článek 1 směrnice uvádí, že směrnice stanoví pravidla týkající se práva podezřelých a obviněných, jakož i osob, na něž se vztahuje evropský zatýkací rozkaz, na informace o jejich právech v trestním řízení a obvinění proti nim.
Většina členských států již měla právní předpisy o právu na informace. Proces provedení do vnitrostátního práva tedy zahrnoval to, že členské státy pozměnily již existující právní předpisy nebo přijaly konkrétnější právní předpisy.
3.2.Oblast působnosti (článek 2)
Článek 2 směrnice vymezuje oblast působnosti směrnice.
3.2.1.Oblast působnosti – čl. 2 odst. 1
Ustanovení čl. 2 odst. 1 směrnice stanoví, že právo na informace v trestním řízení a v řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu se uplatní od okamžiku, kdy příslušné orgány uvědomí dotyčnou osobu o tom, že je podezřelá nebo obviněná ze spáchání trestného činu, až do ukončení řízení, tedy do doby, než je rozhodnutí pravomocné.
Podle 19. bodu odůvodnění směrnice „[p]říslušné orgány by měly podezřelého nebo obviněného neprodleně […] informovat […] a nejpozději předtím, než je podezřelý nebo obviněný poprvé úředně vyslýchán policií nebo jiným příslušným orgánem“.
Většina členských států se konkrétně nezabývá okamžikem, kdy je podezřelý nebo obviněný „uvědomen“ o podezření nebo obvinění, ani nestanoví, že právo na informace se uplatní v průběhu celého trestního řízení. Systematická analýza jednotlivých fází trestního řízení v příslušných vnitrostátních právních rámcích však ukazuje, že pro velký počet členských států lze konstatovat shodu.
Vznikají však otázky ohledně tří členských států 13 , které stanoví povinnost poskytovat informace o právech pouze v případě, když je určitá osoba zbavena osobní svobody. Na osoby, které nejsou zbaveny osobní svobody, se stejné záruky nevztahují.
Pokud jde o osobní působnost, v právních předpisech členských států se objevily určité nesrovnalosti pojmů „podezřelý“ a „obviněný“. Velká většina členských států rozlišuje mezi oběma pojmy, když odkazuje na osoby, proti kterým je vedeno trestní řízení. Dva členské státy však ve svých právních systémech používají pouze pojem „obviněný“, nikoli „podezřelý“. Je-li osoba obviněna z trestného činu, je považována za obviněnou.
3.2.2.Méně závažné delikty – čl. 2 odst. 2
Ustanovení čl. 2 odst. 2 směrnice zajišťuje, že pokud právo některého členského státu stanoví, že sankce za méně závažné delikty ukládá jiný orgán než soud s příslušností v trestních věcech a že uložení této sankce lze napadnout u takového soudu, poskytuje se právo na informace pro odvolací řízení.
Toto ustanovení je relevantní pro ty členské státy, v nichž jsou za vypořádání méně závažných deliktů odpovědné správní orgány, policie nebo soudy příslušné v netrestních věcech. Pro ostatní členské státy toto ustanovení neplatí, protože sankce za méně závažné delikty ukládají soudy příslušné v trestních věcech.
3.3.Právo na informace o právech (článek 3)
Článek 3 směrnice stanoví, že podezřelí nebo obvinění musí být neprodleně informováni alespoň o procesních právech výslovně v tomto článku uvedených. Tyto informace musí být poskytovány ústně nebo písemně a vyjádřeny srozumitelně a přístupně, s ohledem na jakékoli zvláštní potřeby zranitelných podezřelých či zranitelných obviněných.
3.3.1.Informace o procesních právech – čl. 3 odst. 1
V souladu s čl. 3 odst. 1 a s přihlédnutím k 19. bodu odůvodnění směrnice musí být informace podezřelým a obviněným poskytnuty neprodleně.
Toto ustanovení provedla většina členských států odpovídajícím způsobem. Ačkoli několik členských států neuvádí výslovně požadavek na „neprodlené“ poskytnutí informací, lze jej odvodit ze skutečnosti, že jsou podezřelí nebo obvinění informováni o svých právech nejpozději před prvním výslechem. Ve třech členských státech jsou však informace o právech poskytovány pouze tehdy, je-li daná osoba zbavena osobní svobody (viz bod 3.2.1.).
3.3.1.1. Informace o právu na přístup k právníkovi – čl. 3 odst. 1 písm. a)
Ustanovení čl. 3 odst. 1 písm. a) bylo provedeno přesně téměř všemi členskými státy. Tři členské státy však toto ustanovení neprovedly nebo je neprovedly v přestupkových řízeních. Ve třech členských státech nejsou informace poskytovány podezřelým nebo obviněným, kteří nejsou zbaveni osobní svobody.
3.3.1.2. Informace o právu na bezplatné právní poradenství a podmínkách pro získání tohoto poradenství – čl. 3 odst. 1 písm. b)
Pravidla týkající se informování podezřelých a obviněných osob o právu na bezplatné právní poradenství má zavedeno 25 členských států, dva členské státy však nepřijaly odpovídající opatření. V některých členských státech byly zjištěny nesrovnalosti, protože vnitrostátní právní předpisy jasně nestanoví, že podezřelým nebo obviněným musí být poskytnuty informace o podmínkách pro získání bezplatné právní pomoci. V jednom členském státě nejsou zajištěny informace o právu na bezplatné právní poradenství v souvislosti s přestupkovým řízením. A konečně, ve třech členských státech jsou příslušné informace poskytovány pouze osobám, které jsou zbaveny osobní svobody.
3.3.1.3. Informace o právu na to být seznámen s obviněním – čl. 3 odst. 1 písm. c)
Toto ustanovení provedly téměř všechny členské státy. Ve třech členských státech jsou však tyto informace poskytovány pouze tehdy, je-li daná osoba zbavena osobní svobody.
3.3.1.4. Informace o právu na tlumočení a překlad – čl. 3 odst. 1 písm. d)
Většina členských států toto ustanovení splnila. Problémy s dodržením však vznikají v několika členských státech, v nichž není právo na informace o tlumočení a překladech jasně upraveno. Ve dvou členských státech nestanoví vnitrostátní právní předpisy ani právo na překlad, ani právo být o tomto právu informován.
3.3.1.5. Informace o právu nevypovídat – čl. 3 odst. 1 písm. e)
Všechny členské státy kromě jednoho provedly toto ustanovení správně. Mnoho členských států provedlo toto ustanovení podrobněji, doplnily například, že právo nevypovídat zahrnuje právo vznášet připomínky k obvinění, učinit prohlášení nebo popřípadě odpovídat na otázky.
3.3.2.Poskytování informací „srozumitelně a přístupně“, s ohledem na zvláštní potřeby zranitelných osob – čl. 3 odst. 2
Většina členských států toto ustanovení provedla, jejich přístupy se však liší. Některé členské státy odkázaly na zranitelné osoby obecně, aniž by uváděly konkrétní kategorie či vymezovaly zranitelnost 14 . Několik jiných členských států uvádí konkrétní kategorie zranitelných osob, například:
·osoby sluchově postižené a osoby s vadou řeči,
·osoby se zrakovým postižením,
·osoby s mentálním postižením,
·osoby s poruchami učení,
·osoby trpící duševními poruchami,
·osoby starší 75 let,
·těhotné ženy,
·rodiče samoživitelé, kteří vychovávají nezletilé děti, a
·osoby, které byly mučeny, znásilněny nebo vystaveny jiné závažné formě psychického, fyzického nebo sexuálního násilí.
Některé členské státy však nestanoví zvláštní zacházení se zranitelnými osobami, což není plně v souladu se směrnicí. V jednom členském státě je nutné zohlednit potřeby zranitelných osob pouze tehdy, je-li osoba zatčena. V několika právních řádech není jasně upraveno, kdo a kdy je chráněn.
Jedenáct členských států výslovně provedlo požadavek, aby informace o právech byly poskytovány „srozumitelně a přístupně“, ve svých vnitrostátních právních předpisech. Čtrnáct členských států však nesplňuje požadavek na poskytnutí příslušných informací v jazyce, kterému daná osoba rozumí, nebo neuvádí, že informace musí být poskytovány „srozumitelně a přístupně“.
3.4.Poučení o právech při zatčení (článek 4)
Článek 4 směrnice ukládá členským státům povinnost neprodleně poskytnout osobám zbaveným osobní svobody písemné poučení o jejich právech, které obsahuje informace o dalších konkrétních právech uvedených ve směrnici. Příloha směrnice stanoví vzory poučení pro I) osoby, které byly zatčeny nebo zadrženy, a II) pro osoby zatčené na základě evropského zatýkacího rozkazu.
3.4.1.Ustanovení písemného poučení o právech – čl. 4 odst. 1
Ustanovení čl. 4 odst. 1 směrnice stanoví, že členské státy musí zajistit, aby podezřelí nebo obvinění, kteří jsou zatčeni nebo zadrženi, neprodleně obdrželi písemné poučení o svých právech. Musí mít možnost si toto poučení přečíst a ponechat si je u sebe po celou dobu, kdy jsou zbaveni svobody.
Téměř všechny členské státy mají vnitrostátní pravidla, která vyžadují písemné poučení o právech. Zatímco některé členské státy odkazují doslovně na „písemné poučení o právech“, jiné používají odlišnou terminologii, např.: „prohlášení“, „písemné informace nebo oznámení či upozornění“ nebo „informační leták“. I přes odlišnou terminologii však všechny dokumenty uvedené v příslušných vnitrostátních právních předpisech plní úlohu písemného poučení o právech podle směrnice.
Právní předpisy jednoho členského státu nestanoví žádné samostatné písemné poučení o právech. Ačkoli odkazují na písemné prohlášení o právech, jeho účel není pouze informativní. Prohlášení se osobě předává, když je oficiálně obviněna a je jí předloženo rozhodnutí o obvinění a záznam výslechu, který má podepsat. Tento dokument uvádí některá práva obviněného, ale neodpovídá seznamu stanovenému ve směrnici.
Jiný členský stát rovněž nemá jednotné písemné poučení o právech. Soudy a policie používají různé vzory a není jasné, zda tyto různé vzory obsahují všechna práva, která směrnice vyžaduje. Není navíc zajištěno, že si dotčená osoba může toto poučení ponechat.
Většina členských států provedla požadavek na „neprodlené“ poskytnutí písemného poučení o právech, ačkoli jej ve svých vnitrostátních právních předpisech vyjádřila různými způsoby. Vnitrostátní právní předpisy několika členských států však buď neurčují, kdy musí být poučení poskytnuto, nebo umožňují, aby se povinnost orgánu lišila v závislosti na druhu řízení.
Ne všechny členské státy výslovně provedly povinnost poskytnout podezřelým a obviněným příležitost přečíst si písemné poučení o právech a ponechat si je. Jeden členský stát navíc umožňuje odchýlit se od povinnosti poskytnout osobě písemné informace (i v pozdější fázi) v případech, kdy poskytnutí písemných informací nelze důvodně provést a poskytnutí ústních informací se považuje za dostatečné.
3.4.2.Obsah písemného poučení o právech – čl. 4 odst. 2
Ustanovení čl. 4 odst. 2 směrnice uvádí seznam práv, která musí – vedle informací uvedených v článku 3 směrnice – písemné poučení o právech obsahovat, konkrétně:
a)právo na přístup k materiálům k případu;
b)právo nechat vyrozumět konzulární úřad a jednu další osobu;
c)právo na naléhavou lékařskou pomoc a
d)maximální počet hodin nebo dnů, po něž může být podezřelý nebo obviněný zbaven svobody před tím, než bude postaven před justiční orgán.
3.4.2.1. Informace o právu na přístup k materiálům k případu – čl. 4 odst. 2 písm. a)
Většina členských států provedla toto ustanovení přiměřeně. Některé členské státy používají obecný odkaz na právo na přístup k materiálům k případu, například právo nahlížet do spisu nebo spis přezkoumat či právo na přístup k důkazům nebo soudní dokumentaci, dokumentům trestního případu nebo informacím shromážděným během trestního vyšetřování.
V osmi členských státech však vyvstávají určité otázky. Členský stát, který neupravuje „písemné poučení o právech“ (viz bod 3.4.1), nemá zavedena pravidla pro právo na přístup k materiálům k případu. Čtyři členské státy stanoví přístup k základním dokumentům týkajícím se zatčení a zadržení namísto obecných informací o přístupu k materiálům k případu. A konečně, v jednom členském státě není jasné, zda jsou u některých druhů trestních řízení informace o právu na přístup k materiálům k případu obsaženy v písemném poučení o právech.
3.4.2.2. Informace o právu nechat vyrozumět konzulární úřad a jednu další osobu – čl. 4 odst. 2 písm. b)
Velká většina členských států provedla toto ustanovení správně. V několika členských státech došlo ohledně souladu se směrnicí k určitým problémům, například kvůli omezení kontaktu výhradně na rodinné příslušníky nebo na kontaktování příbuzného, vzdělávací instituce či zaměstnavatele. V jednom členském státě není právo kontaktovat konzulární úřad zahrnuto do písemného poučení o právech.
3.4.2.3. Informace o právu na naléhavou lékařskou pomoc – čl. 4 odst. 2 písm. c)
Téměř všechny členské státy (kromě jednoho) provedly toto ustanovení. Jeden členský stát stanoví právo na lékařskou pomoc, není to však uvedeno v samotném písemném poučení o právech.
3.4.2.4.Informace o maximálním počtu hodin nebo dnů, po něž může být podezřelý nebo obviněný zbaven svobody před tím, než bude postaven před justiční orgán – čl. 4 odst. 2 písm. d)
Velká většina členských států provedla toto ustanovení vhodným způsobem. Vnitrostátní právní předpisy každé země se však poněkud liší, neboť směrnice nestanoví maximální dobu, po kterou může být osoba zbavena svobody před tím, než bude postavena před justiční orgán.
Problémy vznikají v pěti členských státech z důvodu chybějících informací o těchto lhůtách ve vnitrostátních písemných poučeních o právech. V jednom členském státě obsahuje písemné poučení o právech poskytované zadržovaným osobám příslušné informace, zatímco písemné poučení o právech poskytované zatčeným osobám neobsahuje žádný odkaz na maximální lhůtu.
3.4.3.Základní informace o možnosti napadnout zatčení či zadržení a požádat o předběžné propuštění – čl. 4 odst. 3
Podle čl. 4 odst. 3 směrnice musí písemné poučení o právech obsahovat informace o každé možnosti v souladu s vnitrostátním právem napadnout zákonnost zatčení, dosáhnout přezkumu zadržení či požádat o předběžné propuštění.
Většina členských států provedla toto ustanovení přiměřeně. V pěti členských státech však vnitrostátní předpisy nezajišťují, aby písemná poučení o právech obsahovala informace o možnosti napadnout zákonnost zatčení, dosáhnout přezkumu zadržení či požádat o předběžné propuštění. V jednom členském státě, v němž neexistuje řádné písemné poučení o právech (viz bod 3.4.1), nejsou tyto informace podezřelému ani obviněnému poskytnuty.
3.4.4.Způsob sepsání písemného poučení o právech – indikativní vzor – čl. 4 odst. 4
Ustanovení čl. 4 odst. 4 směrnice uvádí, že písemné poučení o právech musí být sepsáno srozumitelně a přístupně. Příloha I směrnice stanoví také indikativní vzor písemného poučení o právech.
Většina členských států stanoví písemné poučení o právech sepsané srozumitelně a přístupně. Dvanáct členských států to výslovně vyžaduje ve svých vnitrostátních právních předpisech, pro osm členských států by to mohlo být odvozeno ze skutečného obsahu vzoru písemného poučení o právech.
Vnitrostátní právní předpisy pěti členských států však nezajišťují, aby byly písemné informace poskytovány srozumitelně a přístupně, a vzhledem k neexistenci vnitrostátního vzoru nebylo možné zjistit, zda je tento požadavek splněn. V jednom členském státě, v němž neexistuje řádné písemné poučení o právech (viz bod 3.4.1), není tento požadavek splněn.
3.4.5.Jazyk písemného poučení o právech – čl. 4 odst. 5
Ustanovení čl. 4 odst. 5 směrnice ukládá členským státům povinnost zajistit, aby podezřelý nebo obviněný obdržel písemné poučení o právech sepsané v jazyce, kterému rozumí. Není-li písemné poučení o právech v příslušném jazyce k dispozici, musí být podezřelý nebo obviněný o svých právech poučen ústně v jazyce, kterému rozumí. Písemné poučení o právech v jazyce, kterému rozumí, jim pak musí být poskytnuto bez zbytečného odkladu.
Třináct členských států provedlo toto ustanovení správně. Tři členské státy ustanovení neprovedly. Některé jiné členské státy tento článek neprovedly plně, protože například nezaručují podezřelým a obviněným ústní informace v jazyce, kterému rozumí, pokud písemné poučení o právech není v příslušném jazyce k dispozici, a že po tomto bude následovat překlad písemného poučení o právech. Některé členské státy navíc nevyžadují, aby byl překlad písemného poučení o právech poskytnut „bez zbytečného prodlení“. Konečně v jednom členském státě musí být informace poskytnuty ústně, pouze pokud osoba neumí číst či psát, a nikoli v případě, kdy informace nejsou k dispozici ve vhodném jazyce.
3.5.Písemné poučení o právech v řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu (článek 5)
Podle článku 5 směrnice musí být osobám zatčeným za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu poskytnuto písemné poučení o právech uvádějící jejich konkrétní práva podle právních předpisů, kterými se provádí rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV 15 . Odstavec 1 vyžaduje, aby informace byly poskytovány neprodleně, a v odstavci 2 se uvádí, že písemné poučení o právech musí být sepsáno srozumitelně a přístupně, a odkazuje na vzor písemného poučení o právech v příloze II.
3.5.1.Poskytnutí písemného poučení o právech v řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu – čl. 5 odst. 1
Většina členských států provedla toto ustanovení přiměřeně. Některé členské státy odkazují doslovně na „písemné poučení o právech“, jiné zvolily odlišnou terminologii, např.: „prohlášení“, „písemné informace“, „písemné oznámení“, „písemné upozornění“ nebo „informační leták“.
Požadavek na „neprodlené“ provedení (někdy parafrázovaný jako „okamžitě“, „bez zbytečného prodlení“, „v době vyrozumění o vzetí do vazby“, „při přijetí“, „co nejdříve“ nebo „co možná nejdříve“) byl ve většině členských států proveden. Tři členské státy však tento požadavek nesplňují.
V několika členských státech neexistují samostatná ustanovení upravující povinnost poskytovat informace o právech podezřelých a obviněných v řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu. „Překlenovacím ustanovením“ se rozumí, že pravidla použitelná v trestním řízení platí také pro řízení týkající se evropského zatýkacího rozkazu. To vyvolává obavy, neboť obsah písemného poučení o právech podle článku 4 směrnice se liší od jeho obsahu podle článku 5.
A konečně, jeden členský stát 16 nevyžaduje písemné poučení o právech pro řízení týkající se evropského zatýkacího rozkazu. Ve dvou dalších členských státech není jasné, zda jsou příslušné informace poskytovány písemně.
3.5.2.Způsob sepsání písemného poučení o právech – indikativní vzor – čl. 5 odst. 2
Podle čl. 5 odst. 2 směrnice musí být písemné poučení o právech v rámci řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu sepsáno srozumitelně a přístupně. Příloha II směrnice stanoví také indikativní vzor písemného poučení o právech.
Většina členských států zajišťuje existenci písemného poučení o právech sepsaného srozumitelně a přístupně. Jedenáct členských států výslovně stanovilo tento požadavek ve vnitrostátních právních předpisech, pro šest členských států by to mohlo být odvozeno od skutečného obsahu vzoru písemného poučení o právech.
Vnitrostátní právní předpisy zbývajících členských států však nezajišťují, aby písemné informace byly poskytovány srozumitelně a přístupně. Vzhledem k neexistenci vnitrostátního vzoru nebylo možné zjistit, zda je tento požadavek splněn.
3.6.Právo na informace o obvinění (článek 6)
Článek 6 směrnice stanoví povinnost informovat podezřelé a obviněné o obvinění a jeho změnách.
3.6.1.Informace o trestném činu neprodleně a podrobně – čl. 6 odst. 1
Ustanovení čl. 6 odst. 1 směrnice ukládá členským státům povinnost zajistit, aby podezřelým nebo obviněným byly poskytnuty informace o trestném činu, z jehož spáchání jsou podezřelí nebo obvinění. Tyto informace musí být poskytnuty neprodleně a v tak podrobné formě, aby byl zajištěn spravedlivý proces a obhajoba mohla účinně vykonávat svá práva.
Všechny členské státy kromě dvou splnily povinnost poskytovat informace o obvinění neprodleně. Mnohé se rozhodly pro parafráze typu „co nejdříve“, „okamžitě“, „bez zbytečného odkladu“, „v nejkratším možném čase“, „bezodkladně“, ale obecně však nejpozději před prvním výslechem.
Rozsah a obsah poskytovaných informací se liší v závislosti na vnitrostátním právu. Některé členské státy se rozhodly zavést podrobnější pravidla a poskytují podezřelému nebo obviněnému informace, které jdou nad rámec požadavků směrnice.
3.6.2.Informace o důvodu zatčení a zadržení a o trestném činu – čl. 6 odst. 2
Podle čl. 6 odst. 2 směrnice mají podezřelí nebo obvinění, kteří jsou zatčeni nebo zadrženi, právo být informováni o důvodech svého zatčení nebo zadržení, včetně trestného činu, z jehož spáchání jsou podezíráni nebo obviněni.
Většina členských států vyžaduje, aby podezřelý nebo obviněný, který je zbaven osobní svobody, byl informován o důvodech svého zatčení nebo zadržení. Ve dvou členských státech 17 však není toto právo výslovně zajištěno pro osoby, které byly zatčeny, ale pouze pro osoby, které byly zadrženy. V jednom členském státě jsou informace o důvodech zatčení nebo zadržení uvedeny teprve tehdy, když je osoba předána nápravným zařízením. A konečně, v jiném členském státě vnitrostátní právní předpisy vyžadují, aby byl zatčený nebo zadržený informován o skutečnostech, avšak není stanoveno, že musí být poskytnuty důvody zatčení nebo zadržení.
3.6.3.Informace o obvinění: povaha a právní kvalifikace trestného činu a forma účasti – čl. 6 odst. 3
Podle čl. 6 odst. 3 směrnice musí členské státy zajistit poskytnutí podrobných informací o obvinění včetně povahy a právní kvalifikace trestného činu, jakož i o formě účasti obviněného. Informace musí být poskytnuty nejpozději při předložení obžaloby soudu.
Většina členských států provedla toto ustanovení přesně. V několika členských státech existují rozdíly, pokud jde o načasování poskytování informací o obvinění. V šesti členských státech je nejprve odůvodnění věci zasláno soudu státním zastupitelstvím a teprve poté obžalovanému. V jednom členském státě je možné, aby obvinění bylo obžalovanému sděleno v krátkém předstihu před zahájením soudního řízení. Ve dvou členských státech není jasné, zda je rozhodnutí obviněnému dodáno nejpozději při předložení obžaloby soudu. A konečně, v jednom členském státě 18 jsou podrobné informace o obvinění poskytnuty nejpozději při věcném slyšení případu nebo věci před soudem.
Výklad pojmu „nejpozději při předložení obžaloby soudu“ byl předmětem předběžného rozsudku Soudního dvora 19 . Soudní dvůr konstatoval, že „čl. 6 odst. 3 směrnice 2012/13 je třeba vykládat v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byly podrobné informace o obvinění sděleny obhajobě po podání obžaloby, kterým se zahajuje řízení před soudem, avšak předtím, než soud zahájí meritorní přezkum obvinění a než je zahájeno hlavní líčení, nebo dokonce po jeho zahájení, avšak před stadiem závěrečné porady soudu v případě následných změn takto sdělených informací, a to za podmínky, že soud přijme veškerá nezbytná opatření, aby zajistil dodržování práva na obhajobu a spravedlivý proces.“
U několika členských států vznikají otázky ohledně obsahu poskytovaných informací. Vnitrostátní právní předpisy například nestanoví, že podezřelý nebo obviněný musí být podrobně informován o obvinění s uvedením povahy a právní kvalifikace trestného činu nebo upřesněním formy účasti obviněného. V některých vnitrostátních právních předpisech zůstávají obecné nejistoty ohledně míry podrobností, pokud jde o obsah rozhodnutí.
Konečně otázka, jak informovat osoby, které nemají trvalé bydliště ani trvalý pobyt v oblasti místní příslušnosti některého členského státu, byla předmětem dvou řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem 20 .
3.6.4.Poskytování aktualizovaných informací – čl. 6 odst. 4
Podle čl. 6 odst. 4 směrnice musí být podezřelí nebo obvinění neprodleně informováni o jakýchkoli změnách v informacích o obvinění, je-li to nezbytné k zajištění spravedlivého procesu.
Většina členských států provedla toto ustanovení správně, ale v pěti členských státech nebylo možné zjistit žádná prováděcí opatření. V několika dalších členských státech vznikají obavy, neboť je nutné sdělovat pouze některé změny (např. změny v právní klasifikaci) nebo protože není stanoveno načasování informací.
3.7.Právo na přístup k materiálům k případu (článek 7)
Článek 7 směrnice stanoví pravidla týkající se přístupu k materiálům k případu.
3.7.1.Právo na přístup k dokumentům nezbytným pro napadení zatčení či zadržení – čl. 7 odst. 1
Podle čl. 7 odst. 1 směrnice, je-li určitá osoba zatčena a zadržena ve kterémkoli stadiu trestního řízení, musí být zatčené osobě nebo jejímu právníkovi zpřístupněny dokumenty související s daným případem, jež se nachází v držení příslušných orgánů a jež jsou nezbytné pro účinné napadení zákonnosti zatčení či zadržení podle vnitrostátního práva.
Posouzení vnitrostátních prováděcích opatření ukazuje, že chápání pojmu „nezbytné dokumenty“, jakož i celkový rozsah přístupu se v jednotlivých členských státech liší.
Kritérium „nezbytných dokumentů“ upřesňuje pouze několik členských států. Jeden členský stát uvádí seznam nezbytných dokumentů; jiný členský stát výslovně definuje a jmenuje nezbytné dokumenty. Další dva právní řády rovněž stanoví definici, rozhodnutí v této věci však zůstává v rukou orgánu rozhodujícího o zadržení nebo soudu. Ostatní členské státy nedefinují, co představuje pojem „nezbytné dokumenty“.
Některé členské státy navíc umožňují zamítnout přístup k nezbytným dokumentům. V několika členských státech se stávající omezení přístupu k materiálům k případu (viz níže bod 3.7.2 týkající se čl. 7 odst. 2 a bod 3.7.4 týkající se čl. 7 odst. 4) vztahují rovněž na dokumenty, které jsou nezbytné pro napadení zákonnosti zatčení nebo zadržení. Orgány odpovědné za daný případ mohou odepřít přístup k nezbytným dokumentům, pokud by mohla být porušena základní práva nebo zájmy jiných osob nebo pokud by mohlo být vážně ohroženo jiné vyšetřování. V souladu s ustálenou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva 21 není vyloučeno, že by část materiálů mohla zůstat utajena, aby se podezřelým zabránilo manipulovat s důkazy a narušovat výkon spravedlnosti. Takové odepření přístupu však nelze provádět na úkor podstatných omezení práv na obhajobu 22 . V některých případech se odkazuje na přítomnost „vyvažujících faktorů“, které by měly zajistit, že osoba nebo její obhájce mají možnost zadržení účinně napadnout 23 .
Další otázky, které v souvislosti s tímto ustanovením vznikají, se týkají zejména načasování přístupu k nezbytným dokumentům. Zatímco čl. 7 odst. 1 uvádí „ve kterémkoli stadiu trestního řízení“, v některých členských státech se přístup k nezbytným dokumentům poskytuje až po prvních výsleších, nebo dokonce po ukončení vyšetřování v přípravném řízení. V jednom členském státě nejsou zatčeným, kteří jsou v policejní vazbě, zpřístupněny všechny nezbytné dokumenty.
3.7.2.Právo na přístup ke všem podstatným důkazům – čl. 7 odst. 2
Ustanovení čl. 7 odst. 2 směrnice ukládá členským státům povinnost, aby byl podezřelým nebo obviněným či jejich právníkům zajištěn přístup alespoň ke všem podstatným důkazům nacházejícím se v držení příslušných orgánů, aby byly zajištěny spravedlivý proces a příprava obhajoby.
Většina členských států toto ustanovení plně provedla. Problémy však vznikají, je-li přístup ke spisu udělen, avšak spis neobsahuje všechny podstatné důkazy. V některých případech nejsou zpřístupněny důkazy, které jsou uchovávány mimo spis, nebo jsou zpřístupněny teprve v průběhu soudního řízení.
Jak je uvedeno výše (viz bod 3.7.1), v jednom členském státě má plný přístup ke spisu pouze právník. Není-li podezřelý nebo obviněný zastoupen právníkem, nemá plný přístup ke spisu, ale pouze k vybraným dokumentům.
V neposlední řadě vznikají také obavy ohledně rozsáhlých výjimek, které uplatňují některé členské státy z práva na přístup ke spisu (viz bod 3.7.4).
3.7.3.Dostupnost všech podstatných důkazů v náležitém čase – čl. 7 odst. 3
Ustanovení čl. 7 odst. 3 směrnice stanoví, že aniž je dotčen odstavec 1, musí být přístup k podstatným důkazům poskytnut v náležitém čase, jenž umožňuje účinný výkon práv na obhajobu, a nejpozději při předložení obžaloby soudu. Pokud příslušné orgány zajistí další podstatné důkazy, musí být přístup poskytnut v náležitém čase, jenž umožní jejich posouzení.
Většina členských států provedla toto ustanovení přesně.
Ve vnitrostátních právních řádech však přetrvává řada nesrovnalostí. Jeden členský stát nestanoví žádnou lhůtu pro přístup ke spisu, v několika jiných je přístup poskytnut až poté, co bylo ukončeno vyšetřování v přípravném řízení a byla přijata nebo oznámena obžaloba. V této souvislosti Soudní dvůr konstatoval ve výše uvedené věci Kolev 24 , že „[č]lánek 7 odst. 3 této směrnice je třeba vykládat v tom smyslu, že je na vnitrostátním soudu, aby zajistil, že obhajobě bude poskytnuta účinná možnost přístup k materiálům k případu, přičemž tento přístup může být případně poskytnut po podání obžaloby, kterým se zahajuje řízení před soudem, avšak předtím, než soud zahájí meritorní přezkum obvinění a než je zahájeno hlavní líčení, nebo dokonce po jeho zahájení, avšak před stadiem závěrečné porady soudu v případě, že je v průběhu líčení spis doplněn o nový důkazní materiál, a to za podmínky, že soud přijme veškerá nezbytná opatření, aby zajistil dodržování práva na obhajobu a spravedlivý proces.“
V jiném členském státě je přístup v přípravném řízení zajištěn pouze tehdy, pokud je „v zájmu spravedlnosti podle skutečností konkrétního případu“. Konečně ve dvou právních řádech neexistuje žádné jasné ustanovení, pokud jde o přístup k podstatným důkazům, a je sporné, kdy a v jakém rozsahu je poskytnut přístup ke spisu.
3.7.4.Odchylka od práva na přístup ke všem podstatným důkazům na základě soudního rozhodnutí nebo rozhodnutí, které je předmětem soudního přezkumu – čl. 7 odst. 4
Podle čl. 7 odst. 4 směrnice lze odchylně od odstavců 2 a 3 uvedeného článku odepřít přístup k určitým materiálům v případě, že by poskytnutí tohoto přístupu mohlo vést k závažnému ohrožení života nebo základních práv jiné osoby nebo je-li toto odepření naprosto nezbytné za účelem ochrany důležitého veřejného zájmu, například pokud by tento přístup mohl narušit probíhající vyšetřování nebo závažně ohrozit národní bezpečnost členského státu, v němž trestní řízení probíhá. Členské státy musí zajistit, aby rozhodnutí o odepření přístupu k určitým materiálům v souladu s tímto odstavcem učinil postupem podle vnitrostátního práva justiční orgán nebo aby toto rozhodnutí alespoň podléhalo justičnímu přezkumu. Odchylka podle čl. 7 odst. 4 se použije, není-li to v rozporu s právem na spravedlivý proces.
Z posouzení vnitrostátních prováděcích opatření vyplývá, že čl. 7 odst. 4 je jedním z ustanovení s nejvyšším počtem rozdílů mezi členskými státy. Zatímco 10 členských států povoluje odepření na základě důvodů stanovených ve směrnici, jiné uplatňují méně restriktivní přístup.
Pokud jde o odepření přístupu ke spisu z důvodu vážného ohrožení života nebo základních práv jednotlivců, některé členské státy vyžadují „závažné nebezpečí pro život, zdraví, tělesnou nedotknutelnost nebo svobodu osoby“ nebo „riziko pro jednotlivce a závažné porušení jejich soukromí“. V jiných právních řádech však nemusí být „riziko“ pro jednotlivce závažné. Některé státy stanoví, že se lze odvolávat na „soukromé zájmy nebo zájmy jiných osob“.
V několika členských státech může být přístup omezen z důvodu „rizik nátlaku na oběti, svědky, vyšetřovatele, znalce nebo jiné osoby podílející se na řízení nebo jejich ohrožení“.
Pokud jde o odepření přístupu ke spisu z důvodu nutnosti chránit důležitý veřejný zájem, pouze několik členských států výslovně odkazuje na potřebu ochrany „důležitého“ veřejného zájmu, a obecně se odkazuje na „veřejný zájem“ nebo „zájem společnosti“. V některých členských státech je za důvod pro odepření považována „národní bezpečnost“, v jedné jurisdikci společně s důvodem „obrany“.
Mnoho členských států rovněž odepírá přístup, pokud by mohl narušit probíhající vyšetřování. Vnitrostátní právní předpisy se odvolávají na obecné narušení, ohrožení nebo poškození samotného vyšetřování. V některých právních řádech se tyto důvody mohou vztahovat i na jiná vyšetřování. Používají se rovněž obecnější pojmy, například „závažné důvody“, aniž by bylo blíže popsáno, co mohou tyto důvody zahrnovat.
V neposlední řadě téměř všechny členské státy dodržují požadavek, aby rozhodnutí o odepření přístupu k dokumentům bylo přijato justičním orgánem nebo alespoň podléhalo justičnímu přezkumu. Několik členských států nestanoví justiční přezkum ve fázi policejního vyšetřování. V těchto případech přezkoumává opravné prostředky státní zástupce nebo vyšší státní zástupce.
3.7.5.Bezplatný přístup k dokumentaci – čl. 7 odst. 5
Podle čl. 7 odst. 5 směrnice musí být přístup k materiálům k případu poskytnut bezplatně.
Většina členských států provedla tento požadavek přesně. V několika členských státech však byly zjištěny problémy se shodou a často se týkají nákladů na kopírování spisů.
3.8.Vedení záznamů a opravné prostředky (článek 8)
Článek 8 požaduje, aby členské státy zaznamenávaly, kdy jsou podezřelým a obviněným poskytovány informace. Zajišťuje také, aby bylo možné napadnout neposkytnutí nebo odmítnutí poskytnutí informací v souladu se směrnicí.
3.8.1.Povinnost vést záznamy – čl. 8 odst. 1
Ustanovení čl. 8 odst. 1 směrnice ukládá členským státům povinnost požadovat, aby poskytování informací podezřelým nebo obviněným v souladu s články 3 až 6 směrnice bylo zaznamenáno postupem uvedeným v právních předpisech dotčeného členského státu.
Většina členských států provedla toto ustanovení odpovídajícím způsobem. Vedení záznamů obecně zahrnuje zápis skutečnosti, že byly poskytnuty informace o právech uvedených v článku 3 směrnice, zaznamenání poskytnutí písemného poučení o právech v trestním řízení a v řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu, jakož i zaznamenání skutečnosti a rozsahu informací týkajících se obvinění. Některé členské státy stanoví obecná ustanovení týkající se povinnosti záznamu, jiné stanoví zvláštní ustanovení nebo mají obecná i konkrétnější vnitrostátní ustanovení.
V některých členských státech vznikají problémy se shodou z důvodu nespecifičnosti vnitrostátních ustanovení a nedostatečné přesnosti. V některých členských státech neexistuje povinnost vést záznamy pro konkrétní druhy trestních postupů nebo v určitých fázích trestního řízení.
3.8.2. Postup pro odvolání proti neposkytnutí nebo odmítnutí poskytnutí informací příslušnými orgány – čl. 8 odst. 2
Ustanovení čl. 8 odst. 2 směrnice stanoví povinnost zajistit, aby podezřelý nebo obviněný či jeho právník měl právo postupem podle vnitrostátního práva napadnout případné neposkytnutí nebo odmítnutí poskytnutí informací v souladu se směrnicí příslušnými orgány.
Členské státy provedly toto ustanovení většinou přesně. Většina z nich stanoví obecné právo napadnout odmítnutí poskytnout informace nebo relevantní opomenutí příslušných orgánů. To se týká i odmítnutí poskytnutí nebo neposkytnutí informací o právech v souladu se směrnicí. Jiné členské státy mají konkrétní ustanovení týkající se práva napadnout taková odmítnutí nebo opomenutí.
V několika členských státech se však vyskytují problémy. Například právo napadnout neposkytnutí informací nebylo uzákoněno ve vnitrostátním právu nebo právo napadnout případné neposkytnutí nebo odmítnutí poskytnutí informací příslušnými orgány se týká pouze určitých práv nebo určitých druhů řízení, zatímco jiné jsou vyloučeny.
3.9.Odborná příprava (článek 9)
V souladu s článkem 9 směrnice mají členské státy povinnost vyžadovat po osobách odpovědných za odbornou přípravu soudců, státních zástupců a justičních a policejních zaměstnanců zapojených do trestního řízení, aby poskytovaly vhodnou odbornou přípravu s ohledem na cíle směrnice.
Celkově nebylo toto ustanovení většinou členských států výslovně provedeno. Jejich vnitrostátní rámce však obecně zahrnují opatření „soft law“ zajišťující programy odborné přípravy justičních zaměstnanců.
4.Závěry
Směrnice byla zavedena proto, aby zajistila uplatňování práva podezřelých nebo obviněných na informace v trestním řízení. Stanovením společných evropských minimálních norem má směrnice významný dopad na ochranu podezřelých nebo obviněných v členských státech tím, že zajišťuje důslednější uplatňování práv a záruk uvedených v článcích 47 a 48 Listiny základních práv a v článku 6 Evropské úmluvy o lidských právech. Směrnice tímto způsobem přispívá ke zlepšení vzájemné důvěry mezi členskými státy, jak je stanoveno v cestovní mapě pro posílení procesních práv podezřelých nebo obviněných osob v trestním řízení. Směrnice celkově přinesla přidanou hodnotu EU tím, že zlepšila ochranu občanů zapojených do trestního řízení, zejména v některých členských státech, kde právo na informace (včetně práva na přístup ke spisu) dříve neexistovalo nebo nebylo tak podrobné.
Míra dopadu směrnice na členské státy se liší podle zavedených vnitrostátních systémů trestního soudnictví. Hodnocení zdůrazňuje, že v některých členských státech stále přetrvávají potíže s klíčovými ustanoveními směrnice. Je tomu tak zejména v případě písemného poučení o právech v trestním řízení a v řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu, práva na informace o obvinění a práva na přístup k materiálům k případu.
Hodnocení rovněž ukazuje, že v současnosti není nutné směrnici revidovat, ale že její uplatňování lze v praxi dále zlepšit. Komise bude soulad členských států se směrnicí nadále posuzovat a přijme veškerá vhodná opatření k zajištění souladu s ustanoveními této směrnice v celé Evropské unii.
Úř. věst. L 142, 1.6.2012, s. 1.
Usnesení Rady ze dne 30. listopadu 2009 o cestovní mapě pro posílení procesních práv podezřelých nebo obviněných osob v trestním řízení, Úř. věst. C 295, 4.12.2009, s. 1.
Úř. věst. C 115, 4.5.2010, s. 1.
Úř. věst. L 280, 26.10.2010, s. 1.
Směrnice 2013/48/EU o právu na přístup k obhájci v trestním řízení a řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu a o právu na informování třetí strany a právu na komunikaci s třetími osobami a konzulárními úřady v případě zbavení osobní svobody (Úř. věst. L 294, 6.11.2013, s. 1).
Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem (Úř. věst. L 65, 11.3.2016, s. 1).
Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/800 o procesních zárukách pro děti, které jsou podezřelými nebo obviněnými osobami v trestním řízení (Úř. věst. L 132, 21.5.2016, s. 1).
Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1919 o právní pomoci pro podezřelé nebo obviněné osoby v trestním řízení a pro osoby vyžádané v rámci řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu (Úř. věst. L 297, 4.11.2016, s. 1).
Úř. věst. C 326, 26.10.2012, s. 392.
Viz rozsudek SDEU ze dne 5. června 2018, Kolev a další, C-612/15; dalšími příslušnými rozsudky týkajícími se této směrnice jsou rozsudek SDEU ze dne 15. října 2015, Covaci, C-216/14; rozsudek SDEU ze dne 22. března 2017, Tranca a další, spojené věci C-124/16, C-188/16 a C-213/16.
Viz studie Agentury Evropské unie pro základní práva (FRA), Rights of suspected and accused persons across the EU: translation, interpretation and information (Práva podezřelých a obviněných osob v EU: překlad, tlumočení a informace), listopad 2016. K dispozici na adrese: http://fra/europaeuenpublication/2016/rights-suspected-and-accused-persons-across-eu-translation-interpretation
Viz studie vypracovaná Radou advokátních komor a sdružení právníků v Evropě (CCBE), TRAINAC Assessment, good practices and recommendations on the right to interpretation and translation, the right to information and the right of access to a lawyer in criminal proceedings (Projekt TRAINAC - Hodnocení, osvědčené postupy a doporučení ohledně práva na tlumočení a překlad, práva na informace a práva na přístup k obhájci v trestním řízení) zveřejněná v roce 2016. K dispozici na adrese: http://europeanlawyersfoundation.eu/wp-content/uploads/TRAINAC-study.pdf . Viz také studie Inside Police Custody (Policejní zadržení) a Inside Police Custody 2 (Policejní zadržení 2), uskutečněné Irskou radou pro občanské svobody v roce 2014 a 2018. K dispozici na adrese: https://intersentia.be/nl/pdf/viewer/download/id/9781780681863_0/ .
V jednom z dotčených členských států platí pouze pro část jeho území.
Zranitelné osoby jsou definovány v doporučení Komise ze dne 27. listopadu 2013 o procesních zárukách pro zranitelné osoby podezřelé nebo obviněné v trestním řízení jako osoby, „které nejsou schopny pochopit trestní řízení nebo se jej účinně účastnit s ohledem na svůj věk, duševní nebo fyzický stav nebo zdravotní postižení“.
Úř. věst. L 190, 18.7.2002, s. 1.
Pro část svého území.
V jednom z těchto členských států pouze pro část jeho území.
Na části jeho území.
Rozsudek SDEU ze dne 5. června 2018, Kolev a další, C-612/15.
Rozsudek SDEU ze dne 15. října 2015, Covaci, C-216/14; rozsudek SDEU ze dne 22. března 2017, Tranca a další, spojené věci C-124/16, C-188/16 a C-213/16.
Rozsudek ESLP ze dne 9. července 2009, Mooren v. Německo, č.°11364/03 a ze dne 9. ledna 2003, Shishkov v. Bulharsko, č. 38822/97.
„Informace, které jsou nezbytné pro posouzení zákonnosti zadržení, by proto měly být vhodným způsobem zpřístupněny obhájci podezřelého“, věc Shishkov v. Bulharsko, č.°38822/97, § 77.
Rozsudek ESLP ze dne 20. února 2014, Ovsjannikov v. Estonsko, č. 1346/12, § 73 a 77; rozsudek ESLP ze dne 13. dubna 2017, Podeschi v. San Marino, č. 66357/14, § 172–176.
Rozsudek SDEU ze dne 5. června 2018, Kolev a další, C-612/15.