EVROPSKÁ KOMISE

V Bruselu dne 25.5.2016

SWD(2016) 163 final

PRACOVNÍ DOKUMENT ÚTVARŮ KOMISE

POKYNY K PROVEDENÍ/UPLATŇOVÁNÍ SMĚRNICE 2005/29/ES O NEKALÝCH OBCHODNÍCH PRAKTIKÁCH

Průvodní dokument k

SDĚLENÍ KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU, RADĚ, EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGIONŮ

Komplexní přístup ke stimulaci přeshraničního elektronického obchodu pro evropské občany a podniky

{COM(2016) 320 final}

Obsah

ÚVOD    

1.    Oblast působnosti SNOP    

1.1    Obchodní praktiky spadající do oblasti působnosti SNOP    

1.1.1    Poprodejní praktiky, včetně vymáhání pohledávek    

1.1.2    Obchodníci nakupující produkty od spotřebitelů    

1.2    Obchodní praktiky, které do oblasti působnosti SNOP nespadají    

1.2.1    Obchodní praktiky, které nepoškozují ekonomické zájmy spotřebitelů    

1.2.2    Obchodní praktiky, které souvisejí s transakcemi mezi podniky nebo které poškozují pouze ekonomické zájmy soutěžitelů    

1.3    Úplná harmonizace    

1.3.1    Podpora prodeje a snížení cen    

1.3.2    Výjimky z úplné harmonizace    

1.4    Vzájemný vztah mezi směrnicí a ostatními právními předpisy EU    

1.4.1    Vztah k ostatním právním předpisům EU    

1.4.2    Dopad na prosazování    

1.4.3    Informace, které jsou v ostatních právních předpisech EU stanoveny jako „podstatné“ informace    

1.4.4    Vzájemný vztah se směrnicí o právech spotřebitelů    

1.4.5    Vzájemný vztah se směrnicí o nepřiměřených (smluvních) podmínkách    

1.4.6    Vzájemný vztah se směrnicí o klamavé a srovnávací reklamě    

1.4.7    Vzájemný vztah se směrnicí o službách    

1.4.8    Vzájemný vztah se směrnicí o elektronickém obchodu    

1.4.9    Vzájemný vztah se směrnicí o audiovizuálních mediálních službách    

1.4.10    Vzájemný vztah se směrnicí o ochraně údajů a směrnicí o soukromí a elektronických komunikacích    

1.4.11    Vztah k článkům 101 a 102 SFEU (pravidla hospodářské soutěže)    

1.4.12    Vztah k Listině základních práv EU    

1.4.13    Vztah k článkům 34–36 SFEU    

1.5    Vztah mezi SNOP a samoregulací    

1.6    Uplatňování SNOP na obchodníky usazené ve třetích zemích    

2.    Obecné pojmy    

2.1    Pojem obchodník    

2.2    Pojem obchodní praktika    

2.3    Pojem „rozhodnutí o obchodní transakci“    

2.4    „Podstatné narušení ekonomického chování spotřebitele“    

2.5    „Průměrný spotřebitel“    

2.6    Zranitelní spotřebitelé    

2.6.1    Kritéria zranitelnosti uvedená v čl. 5 odst. 3    

2.6.2    Požadavek na „předvídatelnost“    

2.7    Výzva ke koupi – pojem    

3.    Ustanovení SNOP    

3.1    Fungování SNOP – postupový diagram    

3.2    Obecné ustanovení – požadavky náležité profesionální péče    

3.3    Klamavá jednání    

3.3.1    Obecné zavádějící informace    

3.3.2    Zavádějící reklama    

3.3.3    Nedodržování kodexů chování    

3.4    Klamavá opomenutí    

3.4.1    Závažné informace    

3.4.2    Skrytá reklama / neuvedení obchodního záměru    

3.4.3    Závažné informace poskytnuté nejasným způsobem    

3.4.4    Věcné souvislosti a omezení použitého sdělovacího prostředku    

3.4.5    Závažné informace ve výzvách ke koupi – čl. 7 odst. 4    

3.4.6    Bezplatné vyzkoušení a abonentské pasti    

3.4.7    Poskytnutí určitých informací v jiném jazyce    

3.4.8    Plánované zastarávání    

3.5    Agresivní obchodní praktiky    

4.    Černá listina obchodních praktik (příloha I)    

4.1    Produkty, jejichž prodej není dovolen – zakázaná obchodní praktika č. 9    

4.2    Pyramidové programy – zakázaná obchodní praktika č. 14    

4.3    Produkty, které mohou vyléčit nemoci, poruchu nebo tělesné postižení – zakázaná obchodní praktika č. 17    

4.4    Používání slova „zdarma“ – zakázaná obchodní praktika č. 20    

4.5    Vytrvalá reklama prostřednictvím nástroje přenosu na dálku – zakázaná obchodní praktika č. 26….        

4.6    Přímé nabádání určené dětem – zakázaná obchodní praktika č. 28    

4.7    Ceny – zakázaná obchodní praktika č. 31    

5.    Uplatňování SNOP na konkrétní odvětví    

5.1    Environmentální tvrzení    

5.1.1    Vztah s ostatními právními předpisy EU týkajícími se environmentálních tvrzení    

5.1.2    Hlavní zásady: články 6, 7 a 12 SNOP uplatňované na environmentální tvrzení    

5.1.3    Uplatňování článku 6 SNOP na environmentální tvrzení    

5.1.4    Uplatňování článku 7 SNOP na environmentální tvrzení    

5.1.5    Uplatňování článku 12 SNOP na environmentální tvrzení    

5.1.6    Uplatňování přílohy I na environmentální tvrzení    

5.1.7    Srovnávací environmentální tvrzení    

5.2    On-line odvětví    

5.2.1    On-line platformy    

5.2.2    Použitelnost SNOP na on-line platformy    

5.2.3    Platformy elektronického obchodu (tržiště)    

5.2.4    Obchody s aplikacemi    

5.2.5    Ekonomika sdílení    

5.2.6    Vyhledávače    

5.2.7    Nástroje pro porovnávání    

5.2.8    Nástroje pro hodnocení uživatelů    

5.2.9    Sociální média    

5.2.10    Platformy pro společné nákupy    

5.2.11    Dynamické stanovování cen    

5.2.12    Cenová diskriminace    

5.2.13    Stanovení individuálních cen    

5.2.14    Používání geolokalizačních technik    

5.3    Odvětví cestovních služeb a dopravy    

5.3.1    Průřezové otázky    

5.3.2    Souborné služby pro cesty    

5.3.3    Smlouvy o dočasném užívání ubytovacího zařízení    

5.3.4    Otázky týkající se letecké dopravy    

5.3.5    Otázky týkající se pronájmu automobilů    

5.4    Finanční služby a nemovitosti    

5.4.1    Průřezové otázky    

5.4.2    Otázky týkající se nemovitostí    

5.4.3    Otázky týkající se finančních služeb    

Příloha I: Judikatura Soudního dvora týkající se SNOP (podle roku)    

Upozorňujeme, že tento pracovní dokument byl původně napsán v angličtině. V případě jazykových pochybností, prosím, zkontrolujte anglickou verzi, která je k dispozici na adrese: http://ec.europa.eu/justice/consumer-marketing/files/ucp_guidance_en.pdf .

ÚVOD

Účelem těchto pokynů je usnadnit náležité uplatňování směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu (dále jen „SNOP“). Tento dokument obsahuje vodítko ohledně klíčových pojmů a ustanovení SNOP a praktické příklady převzaté z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) a od vnitrostátních soudů a správních orgánů, které se týkají jejího uplatňování. Tyto pokyny vycházejí ze znění pokynů z roku 2009 a nahrazují je 1 .

SNOP představuje zastřešující právní předpis EU, který upravuje nekalé obchodní praktiky uplatňované v obchodních transakcích mezi podniky a spotřebiteli. Vztahuje se na všechny obchodní praktiky, které se používají před uskutečněním transakce mezi podnikem a spotřebitelem (tj. ve fázi reklamy nebo uvádění na trh), v jejím průběhu a po ní.

Sdělení z roku 2013 týkající se uplatňování směrnice o nekalých obchodních praktikách 2 a připojená zpráva 3 prokázaly, že je třeba prosazování ustanovení SNOP zintenzivnit. K usnadnění donucovacích činností a zajištění právní jistoty vyzdvihují tyto pokyny otázky, které jsou společné pro všechny členské státy. To zahrnuje například tato témata:

·vzájemný vztah mezi SNOP a ostatními právními předpisy EU,

·narůstající judikatura Soudního dvora a vnitrostátních soudů,

·způsob uplatňování SNOP na nové a rozvíjející se obchodní modely, zejména v on-line odvětví.

Tyto pokyny souvisejí se sdělením Komise o „komplexním přístupu ke stimulaci přeshraničního elektronického obchodu pro evropské občany a podniky“ (COM(2016) 320), zejména s jeho oddílem 6. Dokument vypracovaly útvary Komise a nevyjadřuje nutně názory Evropské komise. Má usnadnit provádění směrnice 2005/29/ES o nekalých obchodních praktikách. Samotné pokyny však nejsou právně závazné. Právně závazné znění je třeba odvodit pouze ze samotné směrnice 2005/29/ES a jiných platných právních aktů nebo zásad. Závazný výklad práva Unie přísluší pouze Soudnímu dvoru Evropské unie.

Posouzení, zda je určitá obchodní praktika podle SNOP nekalá, je nutno provést v každém jednotlivém případě, s výjimkou praktik uvedených v příloze I směrnice. Pravomoc provádět toto posouzení mají členské státy.

1.Oblast působnosti SNOP

Směrnice má horizontální povahu a chrání ekonomické zájmy spotřebitelů. Její principiální ustanovení se zabývají širokou škálou praktik a jsou dostatečně obecná, aby zachycovala rychle se vyvíjející produkty, služby a způsoby prodeje.

1.1Obchodní praktiky spadající do oblasti působnosti SNOP

Tento oddíl se zaměřuje především na příklady obchodních praktik, u nichž může být nutné objasnit, zda spadají do oblasti působnosti SNOP. Uplatňování SNOP na internetové obchodní modely je projednáno v kapitole 5.2.

1.1.1Poprodejní praktiky, včetně vymáhání pohledávek

Podle čl. 3 odst. 1 se obchodní praktiky uplatňují nejen ve fázi reklamy a uvedení na trh, ale také po uskutečnění transakce.

13. bod odůvodnění SNOP rovněž odkazuje na „nekalé obchodní praktiky jak mimo smluvní vztah mezi obchodníkem a spotřebitelem, tak i po uzavření smlouvy nebo během jejího plnění“.

Některé vnitrostátní orgány uvedly, že bez ohledu na to, zda obchodník postoupil pohledávku třetí straně, je třeba vymáhání pohledávek považovat za poprodejní obchodní praktiky, jelikož vymáhání pohledávek přímo souvisí s prodejem nebo dodáním produktů. Neexistují žádné objektivní důvody pro rozlišení tohoto hodnocení na základě toho, zda obchodník zajišťuje vymáhání pohledávek prostřednictvím specializovaných agentur, či nikoli.

To je naznačeno také v bodě 25 přílohy I, v němž se „osobní návštěvy u spotřebitele a nedbání požadavku spotřebitele opustit jeho byt a nevracet se, kromě situací a v rozsahu odůvodněném podle vnitrostátních právních předpisů za účelem vymáhání smluvních závazků“ pokládají za všech okolností za nekalou obchodní praktiku.

1.1.2Obchodníci nakupující produkty od spotřebitelů

Určití obchodníci mohou v rámci své odborné činnosti nakupovat produkty od spotřebitelů. K příkladům patří prodejci automobilů, starožitníci a maloobchodníci s použitým zbožím.

Podle definice uvedené v SNOP zahrnují obchodní praktiky pouze praktiky „přímo související s propagací, prodejem nebo dodáním produktu spotřebiteli“. Opačný případ, kdy obchodníci nakupují produkty od spotřebitelů, do oblasti působnosti SNOP nespadá. Existují však případy, kdy lze zjistit souvislost mezi prodejem produktu obchodníkovi ze strany spotřebitele a propagací, prodejem nebo dodáním (jiného) produktu spotřebiteli.

Například v obchodě s motorovými vozidly jsou běžné smlouvy o dodání vozidla na protiúčet. Obchodník odkoupí použité vozidlo od spotřebitele, který zase kupuje vozidlo od obchodníka. V těchto případech lze nákup ze strany obchodníka považovat za součást odměny, kterou spotřebitel poskytuje za část transakce mezi podnikem a spotřebitelem. Smlouvy o dodání vozidla na protiúčet jednoznačně spadají do oblasti působnosti SNOP.

Do oblasti působnosti SNOP může za určitých okolností spadat nákup a další prodej zlata. Lze mít například za to, že obchodník, který spotřebitelům nabízí odborné ocenění jejich zlata před nákupem, poskytuje spotřebitelům službu. Je-li tomu tak, použije se SNOP, a obchodník proto nesmí poskytnout zavádějící informace o skutečné hodnotě zlata nebo o ceně nabízené služby (např. opomenutí „administrativních poplatků“).

1.2Obchodní praktiky, které do oblasti působnosti SNOP nespadají

1.2.1Obchodní praktiky, které nepoškozují ekonomické zájmy spotřebitelů

SNOP se nevztahuje na vnitrostátní předpisy, které mají chránit zájmy, jež nemají ekonomickou povahu.

SNOP proto neomezuje možnost členských států stanovit pravidla, která upravují obchodní praktiky z důvodu ochrany zdraví, bezpečnosti nebo ochrany životního prostředí. SNOP se nevztahuje ani na vnitrostátní pravidla upravující uvádění na trh a reklamu založené na důvodech, jako je „vkus a slušnost“. Podle 7. bodu odůvodnění „tato směrnice […] neupravuje právní požadavky na vkus a slušnost, které jsou v jednotlivých členských státech značně rozdílné. […] Členské státy by proto měly mít možnost na svém území zachovat zákaz obchodních praktik v souladu s právem Společenství z důvodu vkusu a slušnosti i u praktik, které neomezují svobodnou volbu spotřebitelů. […].“

SNOP se proto nevztahuje na vnitrostátní pravidla týkající se obchodních praktik, která upravují ochranu lidské důstojnosti, předcházení diskriminaci z důvodu pohlaví, rasy a náboženství nebo zobrazování nahoty, násilí a společensky nebezpečného jednání.

Do oblasti působnosti směrnice spadají naopak vnitrostátní pravidla, která mají chránit ekonomické zájmy spotřebitelů ve spojení s jinými zájmy.

1.2.2Obchodní praktiky, které souvisejí s transakcemi mezi podniky nebo které poškozují pouze ekonomické zájmy soutěžitelů

Obchodní praktiky mezi podniky („B2B“) do oblasti působnosti SNOP nespadají. Tyto praktiky jsou částečně upraveny směrnicí o klamavé a srovnávací reklamě 12 . Členské státy mohou na základě vnitrostátních právních předpisů rozšířit ochranu poskytovanou podle SNOP i na obchodní praktiky mezi podniky 13 .

Do oblasti působnosti SNOP nespadají pouze opatření, která chrání výhradně zájmy soutěžitelů. Pokud vnitrostátní opatření upravují praktiku s dvojím cílem spočívajícím v ochraně spotřebitelů i soutěžitelů, pak se na tato vnitrostátní opatření SNOP vztahuje.

Co se týká rozdílu mezi zájmy spotřebitelů a soutěžitelů, Soudní dvůr se domníval, že:

„39.    Z uvedeného rozsahu působnosti jsou tak vyloučeny, jak vyplývá z šestého bodu odůvodnění [SNOP], pouze vnitrostátní právní předpisy, které se týkají nekalých obchodních praktik poškozujících „pouze“ ekonomické zájmy soutěžitelů nebo které se týkají obchodování mezi obchodníky.

40.    […] zcela zjevně tomu tak není v případě vnitrostátních ustanovení, [která] směřují výslovně k ochraně spotřebitelů, a nikoliv k ochraně soutěžitelů a jiných účastníků trhu“ 14 .

Je na vnitrostátních orgánech a soudech, aby rozhodly, zda má vnitrostátní předpis chránit zájmy spotřebitelů.

Soudní dvůr dospěl k těmto závěrům:

„29.    Je tedy na předkládajícím soudu, a nikoli na Soudním dvoru, aby zjistil, zda vnitrostátní ustanovení […] týkající se zákazu oznamování slev spotřebitelům, sledují skutečně účel, kterým je ochrana spotřebitelů, pro účely ověření toho, zda taková ustanovení mohou spadat do působnosti směrnice o nekalých obchodních praktikách […]“ 15 .

Soudní dvůr rovněž konstatoval, že SNOP brání vnitrostátní právní úpravě zakazující prodej se ztrátou pouze tehdy, je-li cílem chránit spotřebitele 16 .

Pokud jde o vnitrostátní pravidla, která zakazují snížení cen před obdobím slev, Soudní dvůr objasnil, že takovýto zákaz není slučitelný se SNOP tehdy, má-li chránit ekonomické zájmy spotřebitelů 17 .

Soudní dvůr však rovněž konstatoval, že vnitrostátní předpis nespadá do oblasti působnosti SNOP tehdy, „jestliže jeho jediným účelem byla, jak tvrdil předkládající soud, úprava vztahů mezi soutěžiteli, a nikoli ochrana soutěžitelů 18 .

1.3Úplná harmonizace

SNOP je založena na zásadě úplné harmonizace. Za účelem odstranění překážek na vnitřním trhu a zvýšení právní jistoty u spotřebitelů i podniků byl na úrovni EU zaveden jednotný regulační rámec harmonizující vnitrostátní pravidla 19 .

Toto blíže objasnil Soudní dvůr. Soudní dvůr uvedl, že „směrnice provádí plnou harmonizaci uvedených pravidel na úrovni Společenství. […] členské státy tudíž nemohou přijmout více omezujících opatření, než jaká jsou stanovena směrnicí, a to ani s cílem dosáhnout vyšší úrovně ochrany spotřebitele“ 20 .

Proto bylo konstatováno, že směrnice brání obecnému vnitrostátnímu zákazu vázaných nabídek.

1.3.1Podpora prodeje a snížení cen

SNOP se vztahuje na obchodní praktiky, jako jsou spojené a vázané nabídky, slevy, snížení cen, propagační prodejní akce, komerční loterie, soutěže a kupóny.

SNOP obsahuje řadu ustanovení týkajících se propagačních praktik (např. čl. 6 písm. d) o existenci konkrétní cenové výhody, příloha I bod 5 o vábivé reklamě, bod 7 o speciálních nabídkách, body 19 a 31 o soutěžích o ceny v rámci propagace a bod 20 o bezplatných nabídkách) 21 .

Soudní dvůr objasnil, že pravidla, která vyžadují, aby se snížení ceny vztahovalo k referenční ceně a době trvání propagace, nejsou v souladu se SNOP:

„61. Vnitrostátní právní úprava, která v obecné rovině zakazuje praktiky neuvedené v příloze I směrnice 2005/29, aniž na individuální bázi hodnotí jejich „nekalou“ povahu ve světle kritérií uvedených v článcích 5 až 9 této směrnice, je tudíž v rozporu s obsahem jejího článku 4 i s cílem úplné harmonizace, který citovaná směrnice sleduje, i když je cílem takové právní úpravy dosáhnout vyšší úrovně ochrany spotřebitelů […]“  22 .

SNOP výslovně nevyžaduje, aby obchodníci uváděli snížení cen určitým způsobem nebo aby snížené ceny odůvodnili. To, zda obchodník jedná v rozporu se SNOP, je třeba posoudit v každém jednotlivém případě.

Otázky týkající se cenové propagace a povahy SNOP jakožto předpisu zajišťujícího úplnou harmonizaci byly nadneseny rovněž ve světle směrnice o označování cen 23 .

Tato směrnice vyžaduje, aby obchodníci uváděli maloobchodní cenu a jednotkovou cenu výrobků v zájmu snazšího porovnávání cen ze strany spotřebitelů.

Bylo uvedeno, že v případě cenových politik spojených s propagačními kampaněmi lze cílů zmíněné směrnice dosáhnout pouze zavedením přísnějších požadavků ohledně způsobu označování cen, než jaké vyplývají ze SNOP.

Soudní dvůr konstatoval:

„59. […] předmětem směrnice 98/6 není ochrana spotřebitele při označování cen obecně, nebo v souvislosti s otázkou, zda jsou oznámení o slevách z ekonomického hlediska skutečná, nýbrž při označování cen výrobků ve vztahu k různým jednotkám měření“ 24 .

Soudní dvůr dospěl rovněž k závěru, že zachování přísnějších vnitrostátních předpisů o slevách nelze podle směrnice o označování cen odůvodnit.

1.3.2Výjimky z úplné harmonizace

V čl. 3 odst. 5 a 6 SNOP je stanovena dočasná odchylka od úplné harmonizace, a to po dobu šesti let ode dne 12. června 2007. To se vztahovalo na vnitrostátní předpisy, kterými se provádějí směrnice obsahující ustanovení o minimální harmonizaci 25 . Ve zprávě Komise z roku 2013 o uplatňování SNOP byl vyvozen závěr, že tuto odchylku není nutno dále prodloužit 26 . Ode dne 12. června 2013 již proto nejsou ustanovení čl. 3 odst. 5 a 6 SNOP použitelná.

V 14. bodě odůvodnění je objasněno, že úplná harmonizace nebrání členským státům stanovit ve vnitrostátním právu hlavní znaky konkrétních produktů, jejichž opomenutí by při výzvě ke koupi bylo podstatné. Vysvětluje rovněž, že touto směrnicí by neměly být dotčeny stávající právní předpisy Společenství, jež členským státům výslovně ponechávají výběr z několika možností úpravy ochrany spotřebitelů v oblasti obchodních praktik.

Ustanovení čl. 3 odst. 9 stanoví omezení týkající se plně harmonizačního charakteru SNOP, když uvádí, že „ve vztahu k „finančním službám“ (…) a k nemovitostem mohou členské státy uložit požadavky, které obsahují více omezení nebo požadavků než tato směrnice v oblasti, kterou sbližuje“. V těchto odvětvích mohou tudíž členské státy stanovit pravidla, která jdou nad rámec ustanovení SNOP, pokud jsou v souladu s ostatními právními předpisy EU. Uplatňováním SNOP na finanční služby a nemovitosti se zabývá kapitola 5.4.

1.4Vzájemný vztah mezi směrnicí a ostatními právními předpisy EU

Vzhledem ke své obecné oblasti působnosti se směrnice vztahuje na mnoho obchodních praktik, které jsou upraveny rovněž jinými obecnými nebo odvětvovými právními předpisy EU.

1.4.1Vztah k ostatním právním předpisům EU

Hlavními prvky SNOP jsou ustanovení čl. 3 odst. 4 a 10. bod odůvodnění. V nich je objasněno, že SNOP doplňuje ostatní právní předpisy EU („pravidla Společenství“), jež upravují určité aspekty nekalých obchodních praktik. SNOP proto funguje jako „záchranná síť“, která zajišťuje, že ve všech odvětvích lze zachovat vysokou společnou úroveň ochrany spotřebitele před nekalými obchodními praktikami, a to včetně doplnění a zaplnění případných mezer v ostatních právních předpisech EU.

Pokud jsou zavedeny odvětvové či jiné právní předpisy EU a jejich ustanovení se překrývají s ustanoveními SNOP, mají přednost příslušná ustanovení lex specialis.

V čl. 3 odst. 4 směrnice je objasněno, že „v případě rozporu mezi ustanoveními této směrnice a jinými pravidly Společenství, která upravují určité aspekty nekalých obchodních praktik, jsou tato jiná pravidla Společenství pro tyto určité aspekty rozhodná a použijí se“.

Ustanovení čl. 3 odst. 4 ve spojení s 10. bodem odůvodnění znamená, že ustanovení právního předpisu EU mají přednost před SNOP, jsou-li splněny všechny tyto tři podmínky:

Ødotyčný předpis představuje právní předpis EU,

Øupravuje určitý aspekt obchodních praktik a

Ømezi oběma ustanoveními existuje rozpor nebo se obsah ustanovení jiného právního předpisu EU překrývá s obsahem příslušného ustanovení SNOP, například tím, že upravuje dotyčné jednání podrobněji a/nebo se vztahuje na určité odvětví.

Jsou-li všechny tři výše uvedené podmínky splněny, nebude se SNOP vztahovat na určitý aspekt obchodní praktiky, který upravuje například odvětvové pravidlo. SNOP je však relevantní při posuzování případných jiných aspektů obchodní praktiky, na něž se odvětvové předpisy nevztahují, například agresivní jednání obchodníka.

Z výše uvedených skutečností vyplývá, že obecně není uplatnění SNOP samo o sobě vyloučeno pouze z toho důvodu, že existují i jiné právní předpisy EU, které upravují určité aspekty nekalých obchodních praktik.

SNOP lze proto obvykle uplatňovat spolu s odvětvovými pravidly EU, a to doplňkovým způsobem; konkrétnější požadavky stanovené v jiných pravidlech EU zpravidla doplňují obecné požadavky stanovené ve SNOP, které obchodníkům obvykle brání v tom, aby poskytovali informace vyžadované podle odvětvových právních předpisů zavádějícím nebo agresivním způsobem, není-li tento aspekt výslovně upraven odvětvovými pravidly.

1.4.2Dopad na prosazování

Podle článku 11 by v zájmu zajištění řádného prosazování právních předpisů EU v oblasti ochrany spotřebitele měly členské státy zajistit koordinaci mezi různými příslušnými donucovacími orgány v dobré víře. V členských státech, v nichž za prosazování SNOP a odvětvových právních předpisů odpovídají různé orgány, by tyto orgány měly úzce spolupracovat, aby bylo zajištěno, že zjištění vyplývající z jejich příslušných šetření, která se týkají téhož obchodníka a/nebo obchodní praktiky, jsou jednotná.

1.4.3Informace, které jsou v ostatních právních předpisech EU stanoveny jako „podstatné“ informace

„Požadavky na informace stanovené právními předpisy Společenství v souvislosti s obchodní komunikací“ jsou obsaženy v řadě odvětvových právních předpisů EU. Například:

Øživotní prostředí (např. směrnice o označování energetické účinnosti štítky 34 , směrnice o ekodesignu 35 , směrnice o spotřebě paliva 36 ),

Øfinanční služby (např. směrnice o trzích finančních nástrojů 37 , směrnice o platebních službách 38 , směrnice o spotřebitelských úvěrech 39 , směrnice o hypotečních úvěrech 40 , směrnice o platebních účtech 41 , nařízení o sděleních klíčových informací týkajících se strukturovaných retailových investičních produktů a pojistných produktů s investiční složkou 42 ),

Øzdraví (např. směrnice 2001/83/ES 43 ),

Øtelekomunikace (např. směrnice o univerzální službě 44 ),

Ødoprava (např. nařízení o leteckých službách 45 , nařízení o právech cestujících 46 ).

Tyto požadavky na informace budou často konkrétnější než požadavky na informace stanovené v SNOP.

V čl. 7 odst. 5 SNOP je objasněno, že tyto požadavky na informace „jsou považovány za podstatné“. Pojmem „podstatné informace“ ve smyslu SNOP se zabývá oddíl 3.4.1.

V 15. bodě odůvodnění je uvedeno, že členské státy mohou zachovat nebo doplnit požadavky na informace, které se týkají smluvního práva, pokud to umožňují ustanovení stávajících právních nástrojů EU o minimální harmonizaci.

1.4.4Vzájemný vztah se směrnicí o právech spotřebitelů

Směrnice o právech spotřebitelů 47 je použitelná ode dne 13. června 2014. Vztahuje se na veškeré smlouvy uzavírané mezi podniky a spotřebiteli, včetně smluv uzavřených mimo obchodní prostory, smluv uzavřených na dálku a smluv uzavřených v obchodních prostorách. U smluv uzavřených na dálku a smluv uzavřených mimo obchodní prostory rovněž plně harmonizuje požadavky na informace poskytované před uzavřením smlouvy, přičemž členské státy mohou přijmout nebo ponechat v platnosti dodatečné požadavky na informace poskytované před uzavřením smluv v obchodních prostorách (čl. 5 odst. 4).

Toto ustanovení o minimální harmonizaci má důsledky pro obchodní praktiky, které spadají do oblasti působnosti plně harmonizované SNOP.

Podle čl. 5 odst. 4 směrnice o právech spotřebitelů mohou členské státy přijmout nebo ponechat v platnosti požadavky na informace poskytované před uzavřením smluv, které jdou nad rámec SNOP, pokud se tyto vnitrostátní požadavky vztahují pouze na prodej v obchodních prostorách a týkají se pouze požadavků na informace poskytované před uzavřením smluv, na rozdíl od reklamy a uvedení na trh.

Obě směrnice se tudíž vzájemně doplňují.

V případě „výzvy ke koupi“ stanoví směrnice o právech spotřebitelů podrobnější požadavky na informace poskytované před uzavřením smluv, než jsou požadavky na informace stanovené v čl. 7 odst. 4 SNOP.

Výzva ke koupi se podle SNOP vztahuje na informace poskytované ve fázi uvádění na trh (reklamy) i před podpisem smlouvy. Ve druhém případě se požadavky na informace podle čl. 7 odst. 4 SNOP a požadavky na informace poskytované před uzavřením smluv podle směrnice o právech spotřebitelů překrývají. Rozdíl mezi informacemi poskytovanými před uzavřením smluv a výzvou ke koupi je blíže objasněn v oddíle 2.7.

Vzhledem k úplnějšímu charakteru požadavků na informace, které jsou stanoveny ve směrnici o právech spotřebitelů, by mělo dodržení požadavků obsažených ve směrnici o právech spotřebitelů pro fázi před uzavřením smlouvy již ve fázi výzvy ke koupi obvykle zajistit rovněž soulad s čl. 7 odst. 4 SNOP, co se týká obsahu informací 48 . SNOP se použije při posuzování případných klamavých nebo agresivních obchodních praktik uplatňovaných obchodníkem s ohledem na formu a způsob předložení těchto informací spotřebiteli.

1.4.5Vzájemný vztah se směrnicí o nepřiměřených (smluvních) podmínkách

Směrnice o nepřiměřených (smluvních) podmínkách 49 se vztahuje na všechny smlouvy uzavírané mezi podniky a spotřebiteli a týká se smluvních podmínek, které nebyly individuálně sjednány předem (např. předem sepsané standardní smluvní doložky). Na rozdíl od SNOP má porušení směrnice o nepřiměřených (smluvních) podmínkách smluvní důsledky: podle čl. 6 odst. 1 zmíněné směrnice nejsou nepřiměřené podmínky použité ve smlouvě uzavřené se spotřebitelem „pro spotřebitele závazné“.

Soudní dvůr objasnil určité prvky vztahu mezi těmito směrnicemi ve věci Pereničová a Perenič 50 , která se týkala úvěrové smlouvy, kdy byla uvedená roční procentní sazba nákladů nižší než skutečná sazba.

Soudní dvůr dospěl k závěru, že tato mylná informace uvedená ve smluvních podmínkách představuje „klamavou obchodní praktiku“ ve smyslu směrnice o nekalých obchodních praktikách, pokud vede nebo může vést k tomu, že průměrný spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil.

Konstatování nekalého charakteru takovéto obchodní praktiky je jedním z faktorů, které lze uvést při posuzování nepřiměřenosti smluvních podmínek podle směrnice o nepřiměřených (smluvních) podmínkách. Takovéto konstatování však nemá přímý dopad na otázku, zda je smlouva platná s ohledem na čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice 51 .

Ve Spojeném království bylo ve věci OFT v. Ashbourne Management Services konstatováno, že bylo v rozporu se SNOP zahrnout do smlouvy nepřiměřenou podmínku a že bylo rovněž nepřiměřené snažit se ji prosazovat vymáháním částek splatných podle této podmínky 52 .

Pouze několik málo orgánů ochrany spotřebitele v členských státech má s ohledem na nekalé obchodní praktiky a nepřiměřené (smluvní) podmínky podobné pravomoci, pokud jde o zákaz používání nesjednaných standardních smluvních podmínek, které tyto orgány považují za nepřiměřené, aniž by byl obchodník postaven před soud 53 .

1.4.6Vzájemný vztah se směrnicí o klamavé a srovnávací reklamě

Směrnice o klamavé a srovnávací reklamě 54 zahrnuje vztahy mezi podniky.

Její pravidla týkající se srovnávací reklamy však poskytují obecný test založený na plně harmonizovaných kritériích pro posouzení, zda je srovnávací reklama dovolená rovněž v obchodních transakcích mezi podniky a spotřebiteli 55 .

Podle čl. 6 odst. 2 písm. a) SNOP se považuje za klamavou praktika zahrnující uvádění produktu na trh, včetně srovnávací reklamy, které vede k záměně s jinými produkty, ochrannými známkami, obchodními firmami nebo jinými rozlišovacími znaky jiného soutěžitele. Podle čl. 4 písm. a) směrnice o klamavé a srovnávací reklamě není současně srovnávací reklama dovolena, je-li klamavá ve smyslu článků 6 a 7 SNOP.

Obě směrnice tudíž na sebe vzájemně odkazují.

Jelikož jsou relevantní pro obchodní transakce mezi podniky i pro transakce mezi podniky a spotřebiteli, jsou podmínky pro posouzení zákonnosti srovnávací reklamy stanovené v článku 4 směrnice o klamavé a srovnávací reklamě poměrně široké a zahrnují rovněž některé aspekty nekalé hospodářské soutěže (např. znevážení ochranných známek). Směrnice o klamavé a srovnávací reklamě proto stanoví podmínky pro takovéto posouzení podle SNOP v případě transakcí mezi podniky a spotřebiteli, nebo ukládá dodatečné požadavky, které se vztahují na obchodníky, zejména konkurenty, v rámci transakcí mezi podniky.

V případě členských států, které rozšířily všechna ustanovení SNOP (Rakousko a Švédsko) nebo část jejích ustanovení (Dánsko, Francie, Itálie) na transakce mezi podniky, nahradí ve vztazích mezi podniky ustanovení SNOP provedená ve vnitrostátním právu v praxi příslušná ustanovení směrnice o klamavé a srovnávací reklamě. Je třeba uvést, že některé země (Belgie) přijaly pro transakce mezi podniky zvláštní pravidla.

1.4.7Vzájemný vztah se směrnicí o službách

Na rozdíl od odvětvových právních předpisů má směrnice o službách 56 širokou oblast působnosti. Vztahuje se na služby obecně, jak jsou definovány ve Smlouvě o fungování Evropské unie, s určitými výjimkami. Nelze ji proto považovat za lex specialis ke směrnici o nekalých obchodních praktikách ve smyslu čl. 3 odst. 4.

Požadavky na informace uvedené v článku 22 směrnice o službách proto platí navíc k informacím vyžadovaným u výzvy ke koupi podle čl. 7 odst. 4 SNOP.

1.4.8Vzájemný vztah se směrnicí o elektronickém obchodu

Směrnice o elektronickém obchodu 57 se vztahuje na služby informační společnosti, k nimž mohou patřit služby poskytované provozovateli internetových stránek a on-line platformami, které spotřebitelům umožňují pořizovat zboží nebo služby.

Článek 5 směrnice o elektronickém obchodu stanoví obecné požadavky na informace vztahující se na poskytovatele služeb, zatímco v článku 6 jsou uvedeny informace, které musí být poskytnuty v obchodním sdělení. Seznamy položek v těchto dvou článcích představují minimální seznamy.

Podle článku 6 musí členské státy dbát zejména na to, aby obchodníci jasně rozeznávali propagační nabídky jako slevy, prémie a dary, jsou-li v členském státě, v němž je poskytovatel služby usazen, povolené, a podmínky pro jejich využívání.

Vzájemným vztahem mezi SNOP a směrnicí o elektronickém obchodu se blíže zabývá zejména oddíl 5.2.2 týkající se „použitelnosti SNOP na on-line platformy“.

1.4.9Vzájemný vztah se směrnicí o audiovizuálních mediálních službách

Směrnice o audiovizuálních mediálních službách 58 se vztahuje na lineární a nelineární audiovizuální mediální služby (např. televizní vysílání a mediální služby na vyžádání), což může zahrnovat audiovizuální obchodní sdělení, která přímo či nepřímo propagují zboží nebo služby (např. televizní reklama, sponzorství, teleshopping nebo umístění produktu).

Článek 5 směrnice o audiovizuálních mediálních službách stanoví obecné požadavky na informace vztahující se na poskytovatele služeb, zatímco článek 9 stanoví požadavky, které musí dodržovat všechna audiovizuální obchodní sdělení. Článek 10 resp. 11 stanoví podmínky, které musí splňovat sponzorství a umístění produktu v audiovizuálních mediálních službách.

Směrnice o audiovizuálních mediálních službách stanoví rovněž další, přísnější kritéria, která se vztahují pouze na televizní reklamu a teleshopping (kapitola VII o televizní reklamě a teleshoppingu).

SNOP se na nekalé obchodní praktiky uplatňované v audiovizuálních mediálních službách, například klamavé a agresivní praktiky, vztahuje v případě, že se na ně nevztahují výše zmíněná ustanovení.

1.4.10Vzájemný vztah se směrnicí o ochraně údajů a směrnicí o soukromí a elektronických komunikacích

Podle článku 8 Listiny základních práv EU představuje ochrana osobních údajů základní právo.

V čl. 8 odst. 2 Listiny jsou obsaženy klíčové zásady ochrany údajů (korektní zpracování, souhlas nebo oprávněný důvod stanovený zákonem, právo na přístup k údajům a právo na jejich opravu). Podle čl. 8 odst. 3 Listiny dohlíží na dodržování pravidel ochrany údajů nezávislý orgán 59 .

Směrnice o ochraně údajů 60 upravuje ochranu osobních údajů a volný pohyb těchto údajů. Pravidla ochrany údajů prosazují vnitrostátní orgány dohledu a vnitrostátní soudy.

Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích 61 doplňuje směrnici o ochraně údajů s ohledem na zpracovávání osobních údajů v odvětví elektronických komunikací, jelikož usnadňuje volný pohyb těchto údajů prostřednictvím služeb elektronických komunikací. Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích zejména vyžaduje souhlas uživatele v případě používání „cookies“ či jiných forem přístupu k informacím o zařízení fyzických osob (jako je tablet nebo chytrý telefon) a jejich uchovávání 62 .

Směrnice o ochraně údajů se vztahuje na zpracovávání „osobních údajů“.

Osobními údaji se rozumí veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě („subjekt údajů“). Identifikovatelnou osobou se rozumí osoba, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména s odkazem na identifikační číslo nebo na jeden či více zvláštních prvků její fyzické, fyziologické, psychické, hospodářské, kulturní nebo sociální identity. Osoba nebo organizace, která určuje účely zpracování osobních údajů, je správce údajů (čl. 2 písm. a)). Správce údajů musí dodržovat právní povinnosti stanovené v pravidlech ochrany údajů.

Zpracování, které zahrnuje shromažďování a uchovávání osobních údajů, musí být prováděno korektním a zákonným způsobem. Jedním z aspektů korektního zpracování je to, že subjektu údajů jsou poskytnuty příslušné informace, včetně:

Øtotožnosti správce údajů a případně jeho zástupce,

Øúčelů zpracování,

Øveškerých doplňujících informací, jako je:

1. kategorie zpracovávaných osobních údajů,

2. příjemci nebo kategorie příjemců údajů,

3. existence práva na přístup k údajům, které se subjektu údajů týkají, a práva na jejich opravu,

4. to, zda budou osobní údaje poskytnuty třetím osobám, a

5. informace o tom, zda jsou odpovědi na otázky povinné nebo dobrovolné, a případné důsledky neposkytnutí odpovědi, informace o existenci práva na přístup k údajům a práva na opravu vlastních osobních údajů,

v míře, v jaké jsou tyto doplňující informace nezbytné pro zajištění řádného zpracování údajů vůči subjektu údajů, s ohledem na zvláštní okolnosti, za jakých jsou údaje shromažďovány 63 .

Korektní a zákonné zpracovávání osobních údajů vyžaduje, aby byly dodrženy zásady ochrany údajů a aby se na každé zpracování vztahoval alespoň jeden ze šesti důvodů legitimního zpracování. Jedním z těchto kritérií je souhlas fyzické osoby.

Další kritéria se použijí dle potřeby podle okolností a účelu zpracování.

Zásady ochrany údajů vyžadují, aby osobní údaje:

Øbyly shromažďovány pro stanovené účely, výslovně vyjádřené a legitimní, a nebyly dále zpracovávány způsobem, který je s těmito účely neslučitelný,

Øbyly přiměřené, podstatné a nepřesahující míru s ohledem na účely zpracování,

Øbyly přesné, a pokud jsou nepřesné, aby byly vymazány nebo opraveny,

Ønebyly uchovávány po dobu delší, než je nezbytné.

V on-line světě začínají převládat obchodní struktury založené na datech. Zejména on-line platformy analyzují, zpracovávají a prodávají údaje týkající se preferencí spotřebitelů a jiného obsahu vytvářeného uživateli. To spolu s reklamou často představuje hlavní zdroj jejich příjmů.

Shromažďování a zpracovávání osobních údajů v těchto situacích musí splňovat výše uvedené právní požadavky podle směrnice o ochraně údajů. Fyzické osoby musí mít možnost uplatnit s ohledem na toto zpracování svá práva. Patří mezi ně:

Øprávo na přístup k osobním údajům,

Øprávo vznést námitku proti zpracování (např. přímý marketing),

Øprávo na výmaz údajů.

Ode dne 25. května 2018 bude směrnice 95/46/ES nahrazena obecným nařízením o ochraně údajů, které bylo přijato v roce 2016 64 .

Nová pravidla posílí stávající práva a zmocní jednotlivce k větší kontrole nad jejich osobními údaji.

Mezi tato nová pravidla patří zejména:

Øexistence jednoho, celoevropského právního předpisu o ochraně údajů: subjekty údajů, orgány veřejné moci a společnosti se budou muset zabývat pouze jedním nařízením EU na rozdíl od 28 vnitrostátních právních předpisů,

Øsnazší přístup k vlastním osobním údajům: fyzické osoby budou mít více informací, a to navíc ke stávajícím požadavkům, pokud jde o způsob zpracovávání jejich osobních údajů, a tyto informace musí být zpřístupněny jasným a srozumitelným způsobem,

Øprávo vědět například to, že došlo k neoprávněnému přístupu k osobním údajům: společnosti a organizace musí kupříkladu vyrozumět vnitrostátní dozorový úřad pro ochranu údajů o závažném porušení zabezpečení osobních údajů co nejdříve, aby mohli uživatelé přijmout vhodná opatření.

Porušení směrnice o ochraně údajů nebo směrnice o soukromí a elektronických komunikacích ze strany obchodníka nebude samo o sobě vždy znamenat, že dotyčná praktika porušuje také SNOP.

Takovéto porušení ochrany údajů je však nutno vzít v úvahu při posuzování celkové nekalosti obchodních praktik podle SNOP, zejména v případech, kdy obchodník zpracovává osobní údaje spotřebitele v rozporu s požadavky na ochranu údajů, například pro účely přímého marketingu nebo pro jiné obchodní účely, jako je profilování, stanovení individuálních cen nebo aplikace využívající data velkého objemu.

Z hlediska SNOP je první otázkou, kterou je třeba uvážit, otázka transparentnosti obchodní praktiky.

Podle článků 6 a 7 SNOP nesmí obchodníci uvádět spotřebitelé v omyl s ohledem na aspekty, které mají pravděpodobně dopad na rozhodnutí o obchodní transakci. Ustanovení čl. 7 odst. 2 a bod 22 přílohy I konkrétně obchodníkům brání v tom, aby skrývali obchodní záměr obchodní praktiky.

Požadavek na informování spotřebitelů v rámci ochrany údajů ohledně zpracovávání jejich osobních údajů, a to nejen ve vztahu k obchodní komunikaci, lze považovat za podstatný (čl. 7 odst. 5).

Osobní údaje, preference spotřebitelů a jiný obsah vytvářený uživateli mají fakticky ekonomickou hodnotu a jsou prodávány třetím stranám.

Podle čl. 7 odst. 2 a bodu 22 přílohy I SNOP lze proto v případě, že obchodník neinformuje spotřebitele o tom, že údaje, které má poskytnout obchodníkovi za účelem přístupu ke službě, budou použity pro obchodní účely, toto považovat za klamavé opomenutí podstatných informací

Podle okolností to lze pokládat i za porušení požadavků EU na ochranu údajů, které se týkají poskytnutí potřebných informací dotyčné osobě, pokud jde o účely zpracovávání osobních údajů.

1.4.11Vztah k článkům 101 a 102 SFEU (pravidla hospodářské soutěže)

Nařízení č. 1/2003 65 stanoví právní rámec pro provádění pravidel hospodářské soutěže obsažených v článcích 101 a 102 SFEU.

V čl. 101 odst. 1 SFEU jsou za určitých okolností zakázány dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, například určování nákupních nebo prodejních cen anebo jiných obchodních podmínek, jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže v EU. Základním znakem je to, že jakékoli jednání ve vzájemné shodě ze strany dvou či více podniků, jehož účelem nebo důsledkem je narušení hospodářské soutěže, je zakázáno a je automaticky neplatné.

Článek 102 SFEU zakazuje za určitých okolností zneužívání dominantního postavení ze strany jednoho či více podniků. Jeho základním znakem je to, že zakazuje zneužití i ze strany jednoho podniku, který je dominantní. Takovéto zneužívání může spočívat například v uplatňování rozdílných podmínek vůči obchodním partnerům při plnění stejné povahy, čímž jsou někteří partneři znevýhodňováni v hospodářské soutěži, nebo v přímém či nepřímém vynucování nepřiměřených nákupních nebo prodejních cen.

Ačkoli tyto praktiky jsou za určitých okolností zakázány podle pravidel hospodářské soutěže, nepovažují se podle SNOP automaticky za nekalé. Porušení pravidel hospodářské soutěže je však třeba vzít v úvahu při posuzování jejich nekalosti podle SNOP. V těchto případech je důležité obecné ustanovení v čl. 5 odst. 2 SNOP.

1.4.12Vztah k Listině základních práv EU

Podle čl. 51 odst. 1 Listiny základních práv EU se Listina na členské státy vztahuje tehdy, pokud uplatňují právo Unie, tudíž rovněž při uplatňování ustanovení SNOP. Listina obsahuje mimo jiné ustanovení o ochraně osobních údajů (článek 8) 66 , právech dítěte (článek 24) 67 , ochraně spotřebitele (článek 38) a právu na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces (článek 47).

Soudní dvůr zdůraznil význam článku 47 Listiny o přístupu k spravedlnosti ve vztahu k prostředkům nápravy, jež mají spotřebitelé k dispozici v souvislosti s právy spotřebitelů, která jim jsou přiznána podle směrnic EU. Zásada efektivity, na kterou Soudní dvůr poukazuje, znamená, že vnitrostátní procesní pravidla nesmí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv, která spotřebitelům přiznává právo EU 68 .

1.4.13Vztah k článkům 34–36 SFEU

Každé vnitrostátní opatření přijaté v oblasti, která byla na úrovni Unie plně harmonizována, musí být posuzováno ve vztahu k ustanovením tohoto harmonizačního opatření, a nikoli ve vztahu ke Smlouvě o fungování Evropské unie (SFEU) 69 . Pokud tudíž vnitrostátní opatření spadá do oblasti působnosti SNOP (jak je projednáno v oddílech 1.1 a 1.2), mělo by být posouzeno ve vztahu k SNOP, a nikoli podle SFEU.

Vnitrostátní opatření, která nespadají do oblasti působnosti SNOP ani jiného harmonizačního nástroje sekundárního práva EU, je nutno posoudit podle článků 34–36 SFEU. Zákaz opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením vývozu, který je stanoven v článku 34 SFEU, se vztahuje na všechna obchodní pravidla přijatá členskými státy, která by mohla ať přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně narušit obchod uvnitř Unie 70 .

Otázkou, zda může vnitrostátní pravidlo narušit obchod uvnitř Unie, se rozsáhle zabýval Soudní dvůr.

Ve věci Keck 71 Soudní dvůr konstatoval, že vnitrostátní právní předpisy, které omezují či zakazují některé způsoby prodeje, nemohou narušovat ať přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně obchod mezi členskými státy, pokud jsou použitelné na všechny dotčené subjekty provozující svou činnost na vnitrostátním území a pokud postihují stejným způsobem, právně i fakticky, uvádění tuzemských i zahraničních výrobků pocházejících z jiných členských států na trh 72 .

Soudní dvůr zařazuje na seznam způsobů prodeje opatření týkající se podmínek a metod uvádění na trh 73 , opatření při prodeji výrobků 74 , opatření, která souvisejí s místem prodeje zboží, nebo omezení ohledně toho, komu lze zboží prodat 75 , a opatření, která se týkají regulace cen 76 .

Některé příklady způsobů prodeje uvedené v judikatuře Soudního dvora, zejména vnitrostátní právní předpisy, které upravují podmínky a metody uvádění na trh, budou spadat do oblasti působnosti SNOP, jestliže se považují za obchodní praktiky ve vztazích mezi podniky a spotřebiteli, jež mají chránit ekonomické zájmy spotřebitelů.

Mnoho obchodních praktik, které nespadají do oblasti působnosti SNOP ani jiných sekundárních právních předpisů EU, se bude podle rozsudku ve věci Keck pokládat za způsoby prodeje. Takovéto způsoby prodeje spadají do oblasti působnosti článku 34 SFEU tehdy, pokud právně nebo fakticky zavádějí diskriminaci na základě původu produktů. K právní diskriminaci dochází, jsou-li opatření zjevně diskriminační, zatímco faktická diskriminace je složitější. Tato opatření je nutno posoudit v každém jednotlivém případě.

Porušuje-li určité opatření nebo vnitrostátní praktika článek 34 SFEU, mohou být v zásadě odůvodněné podle článku 36 SFEU nebo na základě jednoho z nadřazených požadavků ve veřejném zájmu, které uznal Soudní dvůr. Je na vnitrostátních orgánech, aby prokázaly, že omezení volného pohybu zboží je opodstatněné na základě jednoho z těchto důvodů 77 . Členský stát musí mimoto prokázat, že jeho právní úprava je nezbytná k účinné ochraně uvedených veřejných zájmů 78 .

Aby byly tyto právní předpisy přípustné, musí být úměrné sledovanému cíli a tohoto cíle nemůže být dosaženo prostřednictvím opatření, která méně omezují obchod uvnitř EU 79 .

Nedávno Soudní dvůr konstatoval, že „za účelem přezkumu proporcionality dotčeného omezení je ještě třeba ověřit, zda prostředky použité v této souvislosti nepřekračují meze toho, co je nezbytné k dosažení sledovaného legitimního cíle. Jinými slovy bude třeba posoudit, zda neexistují alternativní opatření, která by mohla tento cíl rovněž uskutečnit, která však mají méně omezující účinek na obchod uvnitř Společenství“ 80 .

Soudní dvůr dále uvedl, že „je třeba v tomto kontextu připomenout, že omezující opatření může být považováno za slučitelné s požadavky práva Unie pouze tehdy, když skutečně odpovídá snaze dosáhnout sledovaného cíle soudržným a systematickým způsobem“ 81 .

1.5Vztah mezi SNOP a samoregulací

SNOP uznává význam mechanismů samoregulace a objasňuje úlohu, kterou mohou držitelé kodexu a samoregulační orgány hrát při prosazování. Členské státy mohou držitele kodexu vybízet, aby kontrolovali nekalé obchodní praktiky, a to navíc k prosazování SNOP.

Jsou-li pravidla samoregulačních kodexů přísná a jsou-li držiteli kodexu důsledně uplatňována, mohou skutečně snížit potřebu správního nebo soudního vymáhání právních předpisů. Pokud jsou standardy vysoké a hospodářské subjekty v daném odvětví je velkou měrou dodržují, mohou být tato pravidla pro vnitrostátní orgány a soudy užitečným referenčním bodem při posuzování toho, zda je obchodní praktika nekalá.

SNOP obsahuje řadu ustanovení, která obchodníkům brání v tom, aby nepatřičně využívali důvěru spotřebitelů v samoregulační kodexy. To je projednáno v oddíle 3.3.3 týkajícím se nedodržování kodexů chování.

V zájmu lepšího dodržování SNOP zahájila Evropská komise v roce 2012 dva procesy dialogu s mnoha zúčastněnými stranami, do nichž se zapojili zástupci průmyslových odvětví, nevládní organizace a vnitrostátní orgány. Mnohostranná skupina pro environmentální tvrzení 82 a mnohostranná skupina pro nástroje pro porovnávání 83 poskytly užitečné informace, jimiž se blíže zabývají oddíly 5.1 o environmentálních tvrzeních a 5.2.6 o nástrojích pro porovnávání. Tyto dvě skupiny mimoto vypracovaly:

Ø„kritéria shody pro environmentální tvrzení“: doporučení mnohostranné skupiny, která mají obchodníkům pomoci při uplatňování SNOP s ohledem na environmentální tvrzení,

Øseznam klíčových zásad pro nástroje pro porovnávání.

Tyto dokumenty, jež nejsou jako takové právně závazné, jsou k dispozici na adrese:

http://ec.europa.eu/consumers/consumer_rights/unfair-trade/unfair-practices

Zúčastněné strany zapojené do těchto mnohostranných skupin se zavázaly šířit, prosazovat a uplatňovat kritéria/zásady a/nebo podporovat jejich uplatňování.

1.6Uplatňování SNOP na obchodníky usazené ve třetích zemích

Použitelnost SNOP na obchodníky ze třetích zemí upravuje nařízení č. 864/2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II). Toto nařízení se vztahuje na „mimosmluvní závazkové vztahy občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů“. Nařízení Řím II je použitelné v občanských nebo obchodních sporech.

Jsou-li splněny podmínky čl. 6 odst. 1 nařízení Řím II, pokud je například na spotřebitele v EU zaměřena klamavá reklama, která má poškodit společné zájmy spotřebitelů v EU, bude použitelná SNOP.

2.Obecné pojmy

2.1Pojem obchodník

Tato definice zahrnuje nejen obchodníky, kteří jednají na vlastní účet, nýbrž také osoby (včetně spotřebitelů) jednající „jménem“ jiného obchodníka nebo „v jeho zastoupení“.

Podle čl. 2 písm. b) ve spojení s příslušnými vnitrostátními právními předpisy o odpovědnosti a sankcích může být tudíž obchodník pokládán společně s jiným obchodníkem za odpovědného za porušení SNOP, kterého se dopustil tento jiný obchodník jednající v jeho zastoupení.

Mohou nastat případy, kdy fyzické osoby, které se jeví jako spotřebitelé prodávající produkty jiným spotřebitelům, mohou být ve skutečnosti sami obchodníky nebo jednat v jejich zastoupení („skrytý“ prodej spotřebitelům ze strany podniků).

To, zda se prodávající pokládá za „obchodníka“ nebo spotřebitele, je nutno posoudit v každém jednotlivém případě. Důležitá mohou být různá kritéria, například:

Øto, zda prodávající usiluje o dosažení zisku, včetně skutečnosti, že může obdržet odměnu či jinou náhradu za to, že jedná v zastoupení daného obchodníka,

Øpočet, výše a četnost transakcí,

Øobrat prodávajícího z prodeje,

Øskutečnost, zda prodávající pořizuje produkty za účelem jejich dalšího prodeje.

Do definice obchodníka mohou spadat například osoby, jejichž hlavní činností je velmi častý prodej produktů prostřednictvím internetu a které nakupují produkty za účelem jejich dalšího prodeje za vyšší cenu.

Organizace, které sledují charitativní či jiné etické cíle, mohou být podle SNOP považovány za obchodníky, pokud ve vztahu ke spotřebitelům vykonávají obchodní činnosti (např. prodej produktů, které splňují určité etické normy). Jestliže jednají jako obchodníci, měly by s ohledem na své obchodní činnosti dodržovat SNOP. Například informace o původu produktu nebo o jeho etických aspektech nesmí být zavádějící.

Pro posouzení, zda je určitá organizace obchodníkem, není podstatná skutečnost, že určitá organizace je strukturovaná jako „nezisková“.

Totéž platí pro orgány veřejné moci, které se mohou v závislosti na okolnostech rovněž považovat za obchodníka, vykonávají-li obchodní činnosti.

Ve věci BKK Mobil Oil Soudní dvůr potvrdil, že veřejnoprávní subjekt pověřený plněním úkolu ve veřejném zájmu, jako je správa zákonného zdravotního pojištění, se může pokládat za „obchodníka“, jelikož:

„unijní zákonodárce koncipoval pojem „obchodník“ mimořádně široce, když jím označuje jakoukoli „fyzickou nebo právnickou osobu“ vykonávající výdělečnou činnost a nevylučuje z jeho působnosti ani subjekty plnící úkoly ve veřejném zájmu, ani subjekty, které mají veřejnoprávní status“ 86 .

Soudní dvůr dospěl rovněž k těmto závěrům:

„[...] mohou být pojištěnci BKK, které je zjevně třeba považovat za spotřebitele ve smyslu směrnice o nekalých obchodních praktikách, uvedeni prostřednictvím zavádějících informací šířených tímto subjektem v omyl, který jim brání uskutečnit informovanou volbu […] a může je vést k rozhodnutí, které by bez takových informací neučinili, jak stanoví čl. 6 odst. 1 téže směrnice. V tomto kontextu je otázka, zda je dotyčný subjekt veřejnoprávním nebo soukromoprávním subjektem, i zvláštní úkoly, které tento subjekt plní, irelevantní“ 87 .

Konkrétně podle bodu 22 přílohy I SNOP („černá listina“) je zakázána tato praktika:

2.2Pojem obchodní praktika

Soudní dvůr rozhodl, že jediným kritériem v čl. 2 písm. d) SNOP je to, že praktika dotyčného obchodníka musí přímo souviset s propagací, prodejem nebo dodáním produktu spotřebiteli 88 .

Obchodní praktika může být „přímo související“ s propagací určitého produktu například tím, že se týká poskytování „informací o dostupnosti výrobku za zvýhodněnou cenu v průběhu určitého období“ 89 . Podle judikatury, která je k dispozici v současnosti, je obtížné stanovit mez, pokud jde o ty, kdy už obchodní praktika není „přímo související“ s propagací určitého produktu. Jako příklad však lze uvést, že by v situaci, kdy obchodník prodává plán města, který neobsahuje žádná reklamní sdělení, a spotřebitel poté plán města použije k vyhledání cesty do daného obchodu, nebylo přiměřené pokládat prodej tohoto plánu města za obchodní praktiku „přímo související“ s propagací produktu v daném obchodě.

Soudní dvůr uvedl, že SNOP zahrnuje činnosti obchodníka následující po obchodní transakci týkající se zboží nebo služeb a po uzavření smlouvy nebo během jejího plnění 90 .

Na tomto základě dospěl Soudní dvůr k závěru, že:

„[…] okolnost, že k uvedenému jednání dotčeného obchodníka došlo jen jednou a že se týkalo pouze jednoho spotřebitele, je v této souvislosti irelevantní.

Definice uvedené v čl. 2 písm. c) a d), v čl. 3 odst. 1, jakož i v čl. 6 odst. 1 směrnice o nekalých obchodních praktikách, ani tato směrnice jako celek, totiž neobsahují nic, co by nasvědčovalo tomu, že jednání nebo opomenutí, kterých se dopustil obchodník, musí být opakované nebo že se musí týkat více než jednoho spotřebitele.“

„[…] sdělení nesprávné informace obchodníkem spotřebiteli, jako je sdělení dotčené ve věci v původním řízení, musí být kvalifikováno jako „klamavá obchodní praktika“ ve smyslu uvedené směrnice, třebaže se toto sdělení týkalo pouze jednoho spotřebitele“ 91 .

2.3Pojem „rozhodnutí o obchodní transakci“

Obecná ustanovení SNOP (články 5 až 9) se týkají nekalých, klamavých a agresivních obchodník praktik, které mohou narušit ekonomické chování spotřebitele, a tudíž vedou nebo mohou vést k tomu, že učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil.

Ze znění použitého v čl. 2 písm. k) vyplývá, že definici je nutno vykládat široce a že by pojem „rozhodnutí o obchodní transakci“ měl zahrnovat širokou škálu rozhodnutí, která spotřebitel učiní ve vztahu k určitému produktu.

Soudní dvůr rozhodl, že pojem „rozhodnutí o obchodní transakci“ zahrnuje nejen rozhodnutí, zda produkt zakoupit či nezakoupit, ale rovněž rozhodnutí, které s tímto rozhodnutím přímo souvisí, zejména rozhodnutí navštívit obchod:

„V rozsahu, v němž se ve věci v původním řízení obchodní praktika týká informací o dostupnosti výrobku za zvýhodněnou cenu v průběhu určitého období, je třeba určit, zda lze na úkony, které předcházejí případné koupi určitého výrobku, jako cesta spotřebitele do obchodu nebo jeho návštěva obchodu, nahlížet tak, že představují rozhodnutí o obchodní transakci ve smyslu uvedené směrnice.

[…] rozhodnutím o obchodní transakci [je] „rozhodnutí spotřebitele o tom, zda, jak a za jakých podmínek produkt koupí“. Tento pojem tedy zahrnuje nejen rozhodnutí, zda produkt zakoupí či nezakoupí, ale rovněž rozhodnutí, které s tímto rozhodnutím přímo souvisí, zejména rozhodnutí navštívit obchod.

[…] Článek 2 písm. k) této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „rozhodnutí o obchodní transakci“ zahrnuje každé rozhodnutí, které přímo souvisí s rozhodnutím, zda zakoupit či nezakoupit produkt.“ 92

V tomto smyslu zahrnuje pojem rozhodnutí o obchodní transakcí též rozhodnutí před koupí a rozhodnutí po koupi.

Kromě rozhodnutí o koupi existuje široká škála rozhodnutí o obchodní transakci, která může spotřebitel učinit ve vztahu k určitému produktu nebo službě.

Tato rozhodnutí o obchodní transakci mohou vést k jednáním, která podle vnitrostátního smluvního práva nemají žádné právní důsledky a mohou být učiněna kdykoli mezi okamžikem, kdy je spotřebitel poprvé osloven reklamou, a koncem doby životnosti produktu nebo konečným užitím služby.

Za rozhodnutí o obchodní transakci lze pokládat mnoho rozhodnutí před koupí.

Za rozhodnutí o obchodní transakci lze pokládat také rozhodnutí po koupi produktu nebo uzavření smlouvy o poskytování služby.

S ohledem na klamavé praktiky, jichž se dopustí třetí strany, článek 14 směrnice o elektronickém obchodu určuje, za jakých podmínek nejsou určité on-line platformy odpovědné za protiprávní informace třetích stran uložené na platformě, jestliže jednají jako zprostředkovatel, který poskytuje služby „shromažďování informací“ ve smyslu zmíněného ustanovení.

Z hlediska SNOP je rozhodující to, zda se příslušný on-line zprostředkovatel považuje za obchodníka a zda se podílel či nepodílel na obchodní praktice vůči spotřebitelům, která přímo souvisí s propagací, prodejem nebo dodáním určitého produktu spotřebiteli. Pouze v případě, že se on-line zprostředkovatel považuje za obchodníka a podílí se na těchto obchodních praktikách a činí tak způsobem, který je podle SNOP zakázán, lze mít za to, že se dopustil jejího porušení. V této souvislosti se nemůže zprostředkovatel dovolávat odchylky v úpravě odpovědnosti podle článku 14 směrnice o elektronickém obchodu, pokud se tyto praktiky týkají vlastních činností zprostředkovatele, a nikoli ukládaných informací, nebo pokud zprostředkovatel tyto informace zná a kontroluje je 93 .

Mnoho spotřebitelů produkty nejprve vyhledává pomocí vyhledávačů nebo nástrojů pro porovnávání nebo zkoumá hodnocení uživatelů na internetu a teprve poté přechází na internetové stránky obchodníků s nejlepšími nabídkami za účelem provedení vlastního nákupu.

Nekalá obchodní praktika zaměřená na jednoho spotřebitele může vést k tomu, že jiný spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil.

Obchodní praktiky související s vyhledávači, nástroji pro porovnávání a hodnoceními uživatelů jsou blíže projednány v kapitole 5.2 „On-line odvětví“.

2.4„Podstatné narušení ekonomického chování spotřebitele“

Obecná ustanovení SNOP (články 5 až 9) zahrnují nekalé, klamavé a agresivní obchodní praktiky, které mohou narušit ekonomické chování spotřebitele. Dotyčná ustanovení používají k vyjádření těchto požadavků mírně odlišné znění.

Podle čl. 5 odst. 2 SNOP je obchodní praktika nekalá, pokud je v rozporu s požadavky náležité profesionální péče a „podstatně narušuje nebo je schopná podstatně narušit“ ekonomické chování průměrného spotřebitele. Články 6, 7 a 8 však klamavou nebo agresivní praktiku zakazují tehdy, pokud způsobí nebo může způsobit, že průměrný spotřebitel „učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil“.

Požadavek, že obchodní praktika musí být schopna narušit ekonomické chování spotřebitele, aby se považovala za klamavou, je v čl. 5 odst. 2 formulován jinak než v článcích 6, 7 a 8. Na první pohled by tento zjevný rozdíl mohl způsobovat problémy při výkladu. Ustanovení čl. 5 odst. 2 je však nutno vykládat ve spojení s čl. 2 písm. e), v němž se uvádí:

Proto na základě čl. 5 odst. 2 je tím, co určuje, zda určitá obchodní praktika „podstatně narušuje nebo je schopná podstatně narušit“ ekonomické chování spotřebitele, skutečnost, zda dotyčná obchodní praktika vede nebo může vést k tomu, že spotřebitel „učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil“.

Stejné posouzení je nutno provést na základě článků 6, 7 a 8. Z toho plyne, že ačkoli se znění čl. 5 odst. 2 liší od znění posledně uvedených článků, požadavek ve vztahu k podstatnému narušení chování spotřebitele je týž.

Obecný pojem rozhodnutí o obchodní transakci, který vyvinul Soudní dvůr (viz oddíl 2.3), umožňuje použít SNOP na řadu případů, kdy nekalé jednání obchodníka nevede k tomu, že spotřebitel uzavře transakci nebo smlouvu o poskytování služeb.

Obchodní praktiku lze považovat za nekalou nejen tehdy, pokud může vést k tomu, že průměrný spotřebitel zakoupí či nezakoupí určitý produkt, avšak rovněž tehdy, může-li vést k tomu, že spotřebitel například:

Ønavštíví obchod,

Østráví více času na internetu během rezervace,

Ørozhodne se nepřejít k jinému poskytovateli služeb nebo na jiný produkt.

SNOP neomezuje toto kritérium týkající se podstatného narušení na posouzení toho, zda bylo skutečně narušeno ekonomické chování spotřebitele (tj. jeho rozhodnutí o obchodní transakci). Vyžaduje rovněž posouzení toho, zda obchodní praktika „může“ (tj. je schopná) mít takovýto dopad na průměrného spotřebitele. Vnitrostátní donucovací orgány by proto měly ověřit skutkovou podstatu a okolnosti každého jednotlivého případu (tj. in concreto), měly by však posoudit taktéž „pravděpodobnost“ dopadu této praktiky na rozhodnutí průměrného spotřebitele o obchodní transakci (tj. abstracto).

2.5„Průměrný spotřebitel“

Jak je uvedeno v 18. bodě odůvodnění a blíže upřesněno v článcích 5 až 9, při posuzování dopadu obchodní praktiky se vychází z pojmu „průměrného spotřebitele“, jak jej vyvinul Soudní dvůr: „…pro určení, zda je dotčené označení, ochranná známka nebo reklamní označení či slogan klamavý, je třeba přihlédnout k předpokládanému očekávání průměrného spotřebitele, běžně informovaného a přiměřeně pozorného a obezřetného“ 95 .

Tento pojem Soudní dvůr vypracoval ještě před přijetím SNOP. Poté byl prostřednictvím SNOP kodifikován s cílem poskytnout vnitrostátním orgánům a soudům společná kritéria k posílení právní jistoty a omezení možnosti odlišného hodnocení. V judikatuře Soudního dvora je průměrný spotřebitel přiměřeně kritická osoba, pozorná a obezřetná, pokud jde o její chování na trhu.

Průměrný spotřebitel podle SNOP není každopádně někým, kdo potřebuje jen malou ochranu, jelikož je vždy schopen získat dostupné informace a jednat na základě těchto informací prozíravě. Naopak, jak je zdůrazněno v 18. bodě odůvodnění, kritérium je založeno na zásadě proporcionality. SNOP přijala tento pojem s cílem dosáhnout náležité rovnováhy mezi potřebou chránit spotřebitele a podporou volného obchodu na otevřeném konkurenčním trhu.

Pojem průměrného spotřebitele podle SNOP je proto třeba vždy vykládat s přihlédnutím k článku 114 Smlouvy, který zajišťuje vysokou úroveň ochrany spotřebitele. SNOP je současně založena na myšlence, že by například vnitrostátní opatření zakazující tvrzení, která mohou uvést v omyl pouze velmi důvěřivého, naivního nebo povrchního spotřebitele (např. „vychvalování“ 98 ), bylo nepřiměřené a vytvářelo by neodůvodněné překážky obchodu 99 .

Jak je výslovně uvedeno v 18. bodě odůvodnění, pojem průměrného spotřebitele není statistickým pojmem. To znamená, že by vnitrostátní orgány a soudy měly být schopny určit, zda určitá praktika může uvést v omyl průměrného spotřebitele používajícího vlastní úsudek, s přihlédnutím k obecným domnělým očekáváním spotřebitele, aniž by bylo nutno zadat vypracování zprávy odborníka nebo provedení průzkumu u spotřebitelů 100 .

Ustanovení čl. 5 odst. 2 písm. b) SNOP pojem průměrného spotřebitele dále zpřesňuje s ohledem na zájmy zvláštní skupiny uživatelů. Je-li praktika určena zvláštní skupině spotřebitelů, je nutno její dopad posoudit z pohledu průměrného člena příslušné skupiny.

Při navrhování svých obchodních sdělení musí obchodníci někdy s ohledem na zvláštní povahu dotyčných produktů případně zohlednit určité sociální, jazykové a kulturní rysy, které jsou příznačné pro průměrné spotřebitele, jimž jsou produkty určeny. V určitých případech mohou tyto sociální, jazykové a kulturní rysy, které jsou příznačné pro daný členský stát, odůvodnit rovněž odlišný výklad sdělení předaného v rámci obchodní praktiky ze strany příslušného donucovacího orgánu nebo soudu. Ve věci klamavé reklamy týkající se kosmetických přípravků Soudní dvůr rozhodl, že:

„aby bylo možno toto kritérium použít na daný případ, je nutno mít na paměti několik aspektů. Zejména je třeba určit, zda mohou sociální, kulturní nebo jazykové faktory odůvodnit výraz „liftingový“ použitý ve spojení se zpevňujícím krémem jako něco odlišného pro [průměrného] německého spotřebitele na rozdíl od spotřebitelů v ostatních členských státech nebo zda návod k použití výrobku sám o sobě postačuje k tomu, aby bylo dostatečně jasné, že jeho účinky jsou krátkodobé, což vylučuje jakýkoli závěr o opaku, jenž by bylo možno odvodit ze slova „liftingový“.“ 112

Soudní dvůr mimoto uvedl, že:

„zákaz uvedení na trh z důvodu klamavé povahy ochranné známky není v zásadě vyloučen skutečností, že se v ostatních členských státech stejná ochranná známka nepovažuje za klamavou. […] je možné, že kvůli jazykovým, kulturním a sociálním rozdílům mezi členskými státy může ochranná známka, která v jednom členském státě neuvádí spotřebitele v omyl, tak činit v jiném členském státě.“  113

Na základě kritéria průměrného spotřebitele a navzdory povaze SNOP zajišťující úplnou harmonizaci může být požadavek, aby zahraniční obchodník poskytl dodatečné informace, teoreticky odůvodněný na základě sociálních, kulturních nebo jazykových faktorů. Jinými slovy, kvůli vynechání těchto informací by mohli být spotřebitelé v zemi určení na rozdíl od spotřebitelů v zemi původu uvedeni v omyl.

2.6Zranitelní spotřebitelé

SNOP je založena na myšlence, že ačkoli je vhodné chránit před nekalými obchodními praktikami všechny kategorie spotřebitelů, u spotřebitelů, kteří jsou členy jedné ze skupin uvedených v čl. 5 odst. 3, je třeba zajistit vyšší úroveň ochrany než v případě „průměrného spotřebitele“, na nějž se odkazuje v čl. 5 odst. 2.

19. bod odůvodnění blíže objasňuje výklad čl. 5 odst. 3: ačkoli se zdá, že ustanovení čl. 5 odst. 3 kvalifikuje spotřebitele jako zranitelné výhradně z důvodu jejich „duševní nebo fyzické slabosti, věku nebo důvěřivosti“, v 19. bodě odůvodnění je uveden neúplný seznam vlastností, které mohou vést k „snadnějšímu ovlivnění“ spotřebitelů.

2.6.1Kritéria zranitelnosti uvedená v čl. 5 odst. 3

Slabost (duševní nebo fyzická) zahrnuje smyslové postižení, omezenou schopnost pohybu a jiná zdravotní postižení.

V této souvislosti je třeba zmínit, že EU ratifikovala v roce 2010 Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením 117 . V prvních závěrečných připomínkách Výboru OSN v říjnu 2015 bylo uvedeno doporučení, aby EU „přijala vhodná opatření s cílem zajistit, že všechny osoby se zdravotním postižením, které byly zbaveny způsobilosti k právům a právním úkonům, mohou vykonávat veškerá práva zakotvená ve smlouvách o Evropské unii a jejích právních předpisech, například (….) práva spotřebitelů (…)“ 118 .

Co se týká věku, může být vhodné posoudit danou obchodní praktiku z hlediska spotřebitelů různého věku.

Starší osoby mohou být s ohledem na určité praktiky zranitelnější vzhledem ke svému věku. Agresivní metody podomního prodeje nemusí ovlivňovat průměrného spotřebitele, pravděpodobně však zastraší určité skupiny spotřebitelů, zejména starší osoby, které mohou výt zranitelnější, pokud jde o prodej pod tlakem.

Podle čl. 5 odst. 3 SNOP požívají děti zvláštní ochrany v důsledku zákazu přímého nabádání stanoveného v příloze I bodu 28 SNOP. Tento zákaz, který zahrnuje vyvíjení tlaku na děti, aby přímo koupily určitý produkt, nebo aby přesvědčily své rodiče, aby jim je koupili („pester power“), je projednán v oddíle 4.6.

Jak je uvedeno v oddíle 2.5 týkajícím se průměrného spotřebitele, schopnost dětí porozumět on-line a off-line reklamě se u jednotlivých dětí velmi liší a závisí na jejich věku a vyspělosti. Podle SNOP to lze do jisté míry zohlednit, jelikož čl. 5 odst. 3 umožňuje posoudit obchodní praktiku z pohledu průměrného člena určité věkové skupiny.

Mladiství představují další kategorii spotřebitelů, na něž se často zaměřují nepoctiví obchodníci. Propagace produktů, které jsou obzvláště přitažlivé pro mladistvé, může využívat jejich nedostatečnou pozornost či uvážlivost, jakož i jejich rizikové chování v důsledku jejich nezralosti a důvěřivosti.

Pojem „důvěřivost“ se vztahuje na skupiny spotřebitelů, kteří mohou snáze uvěřit určitým tvrzením. Tento pojem je neutrální a podmíněný okolnostmi, takže cílem je chránit členy určité skupiny, kteří jsou z jakéhokoli důvodu obzvláště přístupní vlivu určité obchodní praktiky. Za člena této skupiny lze považovat kteréhokoli spotřebitele.

Studie týkající se zranitelnosti spotřebitelů 121 zjistila, že osoby, které neuspěly v testu důvěřivosti, mají s větší pravděpodobností než ostatní problém vybrat si určitou nabídku. Osoby, které se považují za důvěřivé, si navíc s menší pravděpodobností stěžují v případě, že se setkají s problémy, a považují se s větší pravděpodobností za zranitelné jakožto spotřebitelé.

2.6.2Požadavek na „předvídatelnost“

Kritéria týkající se „zranitelného spotřebitele“ se použijí v případě, že obchodní praktika narušuje ekonomické chování skupiny spotřebitelů, kteří jsou obzvláště zranitelní, „způsobem, který může obchodník rozumně očekávat“.

Toto kritérium přidává při posuzování obchodní praktiky ve vztahu k zranitelným spotřebitelům prvek přiměřenosti.

Cílem je pokládat obchodníky za odpovědné pouze tehdy, mohl-li obchodník rozumně očekávat negativní dopad určité obchodní praktiky na kategorii zranitelných spotřebitelů.

To znamená, že při posuzování toho, zda bude mít praktika nepřiměřený dopad na určitou jednoznačně vymezitelnou skupinu spotřebitelů, a při přijímání opatření k zmírnění tohoto dopadu se od obchodníků nevyžaduje více, než co je přiměřené.

Obchodní praktika se proto pravděpodobně nebude považovat za klamavou, pokud někteří spotřebitelé mohou být kvůli své mimořádné naivitě nebo nevědomosti uvedeni v omyl nebo mohou jednat jinak neracionálně v reakci i na tu nejpoctivější obchodní praktiku.

2.7Výzva ke koupi – pojem

V případě „výzvy ke koupi“ se v čl. 7 odst. 4 SNOP považují určité informace za „závažné“. To znamená, že obchodníci musí spotřebitelům tyto informace poskytnout, nejsou-li patrné ze souvislosti.

Požadavek týkající se „hlavních znaků produktu“ platí vždy, pokud existuje slovní nebo vizuální odkaz na produkt. Odlišný výklad by mohl obchodníky podněcovat k poskytování neurčitých popisů produktů nebo k vynechávání informací v obchodních nabídkách s cílem obejít požadavky na informace stanovené v čl. 7 odst. 4 SNOP.

Poslední část definice v čl. 2 písm. i) („a umožňuje tak spotřebiteli uskutečnit koupi“) nevyžaduje, aby obchodní komunikace poskytla spotřebiteli mechanismus k uskutečnění koupě (např. telefonní číslo nebo kupón). To znamená, že informace uvedené v reklamě na daný produkt musí být dostačující, aby mohl spotřebitel učinit rozhodnutí o koupi určitého produktu za danou cenu.

Ve věci Ving Sverige Soudní dvůr konstatoval 124 :

„Z toho plyne, že k tomu, aby mohla být obchodní komunikace kvalifikována jakožto výzva ke koupi, není nutné, aby obsahovala i konkrétní prostředek koupě produktu nebo aby se vyskytovala v blízkosti nebo v rámci takového prostředku“.

Výzva ke koupi je užší pojem než reklama, a ne všechna obchodní sdělení se považují za výzvu ke koupi ve smyslu čl. 2 písm. i).

Výzva ke koupi je však širší pojem než předsmluvní informace. Zatímco se požadavky na předsmluvní informace vztahují na informace, které je nutno poskytnout před tím, než spotřebitel uzavře smlouvu, výzva ke koupi nutně neznamená, že dalším krokem spotřebitele je uzavření smlouvy s obchodníkem.

Toto rozlišování je obzvláště důležité s ohledem na vzájemný vztah mezi SNOP a směrnicí o právech spotřebitelů. Za výzvu ke koupi se bude obvykle považovat široká škála obchodních sdělení.

SNOP ponechává obchodníkům na výběr, zda ve svých obchodních sděleních uvedou cenu. Obchodní sdělení nebo reklamu, která obsahuje úplný popis podstaty produktu nebo služby, hlavních znaků a výhod, avšak nikoli cenu, nelze považovat za „výzvu ke koupi“ ve smyslu čl. 2 písm. i) SNOP. Příkladem obchodních sdělení, která nejsou výzvou ke koupi, jsou reklamy propagující spíše značku „obchodníka“ než konkrétní produkt (tj. reklama na značku).

Požadavky na informace stanovené v čl. 7 odst. 4 jsou projednány v oddíle 3.4.5, který se zabývá závažnými informacemi ve výzvě ke koupi.

3.Ustanovení SNOP

3.1Fungování SNOP – postupový diagram

Tento postupový diagram znázorňuje vztah mezi „černou listinou“ obchodních praktik v příloze a obecnými ustanoveními SNOP, konkrétně články 6 až 9 resp. 5. Aby se určitá obchodní praktika považovala za nekalou, a tudíž zakázanou podle SNOP, postačuje, aby splňovala pouze jedno z těchto kritérií.

3.2Obecné ustanovení – požadavky náležité profesionální péče

Ustanovení čl. 5 odst. 2 je obecné ustanovení, které stanoví dvě kumulativní kritéria pro posouzení toho, zda by se určitá obchodní praktika měla považovat za nekalou. Toto ustanovení funguje jako „záchranná síť“ s cílem zajistit, aby bylo možno postihnout jakoukoli nekalou praktiku, na kterou se nevztahují jiná ustanovení SNOP (tj. praktiku, která není klamavá nebo agresivní ani není uvedena v příloze I). Toto ustanovení je rovněž nadčasové, jelikož umožňuje zabývat se i novými nekalými praktikami.

Ustanovení čl. 5 odst. 2 zakazuje obchodní praktiky, které jsou v rozporu s požadavky náležité profesionální péče, pokud mohou podstatně narušit ekonomické chování průměrného spotřebitele. To představuje samostatné kritérium – nejedná se o dodatečné kumulativní kritérium, které musí být splněno, aby se mělo za to, že určitá praktika porušuje některou konkrétní kategorii nekalých praktik uvedených v článcích 6 až 9 nebo v příloze I SNOP. To znázorňuje postupový diagram pro SNOP.

Toto potvrdil Soudní dvůr:

„45. […] s ohledem jak na znění, tak na strukturu článku 5 a čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice, jakož i na obecné uspořádání posledně uvedené směrnice musí být obchodní praktika považována za „klamavou“ ve smyslu druhého z těchto ustanovení, jestliže jsou splněna v něm uvedená kritéria, aniž je třeba ověřovat, zda je rovněž splněna podmínka týkající se rozporu této praktiky s požadavky náležité profesionální péče, stanovená v čl. 5 odst. 2 písm. a) této směrnice.

46. Zachovat užitečný účinek zvláštních pravidel stanovených v článcích 6 až 9 směrnice o nekalých obchodních praktikách umožňuje pouze předcházející výklad. Kdyby totiž podmínky pro použití těchto článků byly totožné s podmínkami uvedenými v čl. 5 odst. 2 téže směrnice, postrádaly by uvedené články praktický smysl, třebaže je jejich cílem chránit spotřebitele proti nejběžnějším nekalým obchodním praktikám […]“ 129 .

Pojem „náležitá profesionální péče“ zahrnuje zásady, které byly v právních předpisech členských států již náležitě zakotveny před přijetím SNOP, například „poctivé tržní praktiky“, „dobrá víra“ a „osvědčený postup na trhu“. Tyto zásady zdůrazňují normativní hodnoty, které se uplatňují v určité oblasti obchodní činnosti.

Z čl. 5 odst. 2 písm. b) vyplývá, že aby se určitá obchodní praktika pokládala za praktiku, která je v rozporu s požadavky náležité profesionální péče, musí být rovněž schopná „podstatně narušit ekonomické chování“ spotřebitelů. Tento pojem je projednán v oddíle 2.4.

Pokud jde o zvláštní otázky týkající se náležité profesionální péče v případě on-line platforem, viz oddíl 5.2 „On-line odvětví“.

3.3Klamavá jednání

Spolu s článkem 7 o klamavém opomenutí představuje článek 6 nejčastěji používané ustanovení pro účely prosazování.

Poznatky z behaviorální ekonomie prokazují, že vážný dopad na reakci spotřebitelů může mít nejen obsah poskytnutých informací, nýbrž i způsob, jakým jsou informace předloženy.

Z tohoto důvodu článek 6 výslovně zahrnuje situace, kdy obchodní praktiky jsou schopny uvést spotřebitele v omyl, „jakýmkoli způsobem, včetně celkového předvedení, i když jsou informace věcně správné“.

Je na vnitrostátních soudech a správních orgánech, aby posoudily klamavou povahu obchodních praktik s přihlédnutím k nejnovějším zjištěním behaviorální ekonomie.

Za klamavé může být považováno například používání předvoleb (volby, které spotřebitelé podle předpokladů učiní, neuvedou-li výslovně jinak) nebo poskytování zbytečně složitých informací.

3.3.1Obecné zavádějící informace

V čl. 6 odst. 1 písm. a) až g) jsou zakázána klamavá jednání, která jsou schopna uvést průměrného spotřebitele v omyl s ohledem na širokou škálu prvků, včetně:

Øexistence produktu,

Øhlavních znaků produktu (např. jeho složení, výrobní postup, zeměpisný nebo obchodní původ, rizika a očekávané výsledky jeho použití),

Øceny nebo způsobu výpočtu ceny anebo existence konkrétní cenové výhody,

Øpodstaty, charakteristických rysů a práv obchodníka.

Článek 6 se jednoznačně vztahuje na jakoukoli obchodní praktiku, která „obsahuje nesprávné informace, a je tedy nepravdivá“.

U produktů informačních technologií, jako jsou externí pevné disky, zařízení USB, mobilní telefony a tablety, neodpovídají úložná kapacita nebo paměť udávané obchodníky vždy skutečnosti.

Zatímco směrnice o právech spotřebitelů 133 stanoví, že spotřebitelům musí být před nákupem poskytnuty jasné a srozumitelné informace o hlavních vlastnostech zboží, ustanovení čl. 6 odst. 1 písm. b) SNOP zakazuje poskytování nesprávných informací o hlavních znacích produktu, pokud mohou uvést průměrného spotřebitele v omyl, což vede k rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci, kterou by jinak neučinil.

Informace poskytované spotřebitelům nesmí uvádět nebo být schopny uvést průměrného spotřebitele v omyl jakýmkoli způsobem, včetně celkového předvedení, i když jsou informace věcně správné.

Ačkoliv SNOP neobsahuje formální požadavek na uvádění zeměpisného (nebo obchodního) původu produktu či jeho složení 138 , může uvádění spotřebitele v omyl s ohledem na tyto prvky spadat do zákazu stanoveného v čl. 6 odst. 1 písm. b) SNOP, pokud takovéto nepravdivé nebo zavádějící informace mohou vést k tomu, že spotřebitel učiní rozhodnutí o koupi, které by jinak neučinil.

Některá rozhodnutí vnitrostátních soudů se týkají výslovně použití SNOP na klamavá tvrzení ohledně původu.

Zboží stejné značky a s týmž nebo podobným balením se může lišit, co se týká jeho složení, v závislosti na místu výroby a cílovém trhu, tj. může se lišit mezi jednotlivými členskými státy.

Podle SNOP nejsou obchodní praktiky uvádějící na trh produkty s jiným složením samy o sobě nekalé. SNOP je však nutno vzít v úvahu v případech, kdy obchodníci propagují určitý produkt jako produkt stejné jakosti a složení jako produkty příslušné značky uváděné na trh v jiných členských státech. Jsou-li tato obchodní tvrzení nesprávná nebo zavádějící, lze je pokládat za klamavá podle čl. 6 odst. 1 písm. b) SNOP, mohou-li průměrného spotřebitele vést k přijetí rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil.

Podle čl. 6 odst. 1 písm. d) nesmí být informace o ceně zavádějící 141 .

Doporučené maloobchodní ceny a odkazy na dřívější ceny mohou být v rozporu s čl. 6 odst. 1 písm. d) SNOP. Tak tomu může být v případě, používá-li obchodník za účelem porovnání cen nepřiměřeně vysokou či jinak zavádějící doporučenou maloobchodní cenu nebo referenční cenu, čímž u spotřebitelů vyvolává dojem, že jim je nabízena podstatně vyšší sleva, než tomu je ve skutečnosti.

Podle čl. 6 odst. 1 písm. g) nesmí obchodníci uvádět spotřebitele v omyl s ohledem na práva spotřebitele.

Obchodní praktika, na niž se často odkazuje jako na tvrzení „až“, znamená, že obchodníci uvádějí v reklamě maximální výhodu, kterou mohou spotřebitelé při použití určitého produktu očekávat.

Tvrzení „až“ může být shledáno klamavým ve smyslu článků 6 a 7, pokud neodráží realitu nabídky učiněné obchodníkem a může-li vést k tomu, že spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil 147 .

Tvrzení „až“ mohou být klamavá, nejsou-li obchodníci s to doložit, že spotřebitelé pravděpodobně dosáhnou přislíbených maximálních výsledků za běžných podmínek.

To, zda je tvrzení „až“ klamavé, je nutno posoudit v každém jednotlivém případě. Důležitá mohou být různá kritéria, například:

Øto, zda jednoznačně uvádějí výsledky a výhody, které může průměrný spotřebitel přiměřeně očekávat, včetně případné použitelné podmínky či omezení. Pokud tomu tak není, lze tvrzení považovat za klamavé ve vztahu k „hlavním znakům“ produktu:

-opomenutí závažných informací ve smyslu čl. 7 odst. 4 písm. a) (v případě výzvy ke koupi),

-jako klamavé jednání ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. b) SNOP,

Øto, zda má obchodník k dispozici snadno dostupné přiměřené důkazy k doložení svého tvrzení ve smyslu článku 12 SNOP.

Užitečná definice etických tvrzení je obsažena v pokynech dánského veřejného ochránce práv spotřebitelů k používání environmentálních a etických reklamních tvrzení 149 :

„Etickým tvrzením“ se rozumí zejména používání prohlášení atd., která vyvolávají dojem, že se výroba určitého produktu nebo plánování určité činnosti obchodníka uskutečňuje podle obecně uznávaných a schválených standardů, co se týká například dětské práce a celkových pracovních podmínek, ochrany přírody, zdraví, dobrých životních podmínek zvířat, iniciativ v oblasti sociální odpovědnosti podniků a charitativních darů. Tato tvrzení jsou obvykle založena na přání obchodníka přizpůsobit se obecnému nebo konkrétnímu vývoji a trendům, jež lze odvodit z chování spotřebitelů.

Sociální odpovědnost podniků odkazuje na podniky, které přebírají odpovědnost za svůj dopad na společnost tím, že zavedly postup k začleňování sociálních, environmentálních a etických aspektů a obav spotřebitelů do svých obchodních činností a základní strategie.

To se stalo marketingovým nástrojem, který se používá k rozptýlení rostoucích obav spotřebitelů ohledně toho, zda obchodníci dodržují etické normy. Podniky tento postup využívají k tomu, aby prokázaly, že berou v úvahu etické aspekty a aspekty lidských práv. To může mít dopad na rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci, pokud si tento vybírá mezi dvěma konkurenčními produkty podobné jakosti a ceny.

Z tohoto důvodu jsou takovéto iniciativy ve většině případů „přímo související s propagací, prodejem nebo dodáním produktu“, a pokládají se proto za obchodní praktiku ve smyslu SNOP.

Jelikož mezi etickými tvrzeními / tvrzeními o sociální odpovědnosti podniků a environmentálními tvrzeními existuje často značná podobnost, měly by se klíčové zásady vztahující se na zelená tvrzení uplatňovat i na etická tvrzení a tvrzení o sociální odpovědnosti podniků. Tyto klíčové zásady jsou blíže projednány v oddíle 5.1 o environmentálních tvrzeních.

3.3.2Zavádějící reklama

Ustanovení čl. 6 odst. 2 písm. a) SNOP se zabývá zavádějící reklamou.

Praktikou, která vyvolává otázky slučitelnosti s tímto ustanovením, je „napodobování obalu“. Jedná se o praktiku, při níž má podoba obalu určitého produktu (nebo jeho obchodní úprava) celkově vyvolat „dojem a pocit“, že se jedná o známou konkurenční značku.

Napodobování obalu není totéž co padělání, jelikož při něm obvykle nedochází ke kopírování ochranných známek. Napodobování obalu vyvolává riziko klamání spotřebitele, a tudíž narušení jeho ekonomického chování.

Klamání spotřebitele způsobené napodobováním obalu může mít řadu forem:

Øpřímá záměna – spotřebitel zakoupí napodobený produkt, který si spletl s danou značkou,

Øklamání ohledně původu – spotřebitel rozpozná, že napodobený produkt je jiný, domnívá se však, že vzhledem k podobnému obalu pochází od téhož výrobce,

Øklamání ohledně jakosti nebo povahy – spotřebitel opět rozpozná, že se napodobenina liší, domnívá se však, že vzhledem k podobnému obalu je jakost stejná nebo podobná jako u napodobeného produktu.

Podobný obal spotřebitelům naznačuje, že jakost nebo povaha napodobeného produktu je srovnatelná s jakostí nebo povahou dotyčné značky, nebo je přinejmenším srovnatelnější, než by jinak předpokládali. Podobný obal vyvolává jako takový u spotřebitelů dojem, že jediným aspektem porovnání mezi produkty je samotná cena (namísto kombinace ceny a jakosti).

K dispozici je řada studií týkajících se dopadu napodobování balení 153 .

Příloha I SNOP zakazuje za všech okolností některé konkrétní obchodní praktiky, které zahrnují zavádějící reklamu ve vztahu k ochranným známkám, značkám a souvisejícím znakům:

3.3.3Nedodržování kodexů chování

SNOP obsahuje řadu ustanovení, která mají obchodníkům zabránit v tom, aby nepatřičně zneužívali případnou důvěru spotřebitelů v samoregulační kodexy. SNOP nestanoví zvláštní pravidla týkající se platnosti kodexů chování, vychází však z předpokladu, že zavádějící tvrzení o přidružení obchodníka ke kodexu nebo o schválení samosprávným orgánem mohou narušit ekonomické chování spotřebitelů a snížit důvěru spotřebitelů v samoregulační kodexy. Ustanovení čl. 6 odst. 2 písm. b) ukládá obchodníkům za prvé povinnost dodržovat kodex chování, k němuž se zavázali v obchodní komunikaci.

Příloha I SNOP za druhé zakazuje za všech okolností určité praktiky s cílem zajistit, aby obchodníci odpovídali za používání kodexů chování při uvádění na trh (příloha I body 1 a 3 o kodexech chování, bod 2 o značkách důvěry a bod 4 o potvrzení veřejným nebo soukromým subjektem). Některé příklady jsou uvedeny v oddíle 5.1.6 (uplatňování přílohy I na environmentální tvrzení).

3.4Klamavá opomenutí

3.4.1Závažné informace

V čl. 7 odst. 1 a 2 je obchodníkům uložena velmi obecně pozitivní povinnost poskytovat veškeré informace, které průměrný spotřebitel potřebuje pro informované rozhodnutí o koupi. To se v článku 7 nazývá „závažnými informacemi“.

SNOP „závažné informace“ nedefinuje, s výjimkou zvláštního případu „výzvy ke koupi“, kterou se zabývá čl. 7 odst. 4. Závažné informace v případě výzvy ke koupi jsou projednány v oddíle 3.4.5. Jak je mimoto uvedeno v oddíle 1.4.3, čl. 7 odst. 5 SNOP objasňuje, že „požadavky na informace stanovené právními předpisy EU v souvislosti s obchodní komunikací, včetně reklamy“, jsou považovány za podstatné.

S cílem v každém jednotlivém případě posoudit, zda byly opomenuty klíčové informace, musí vzít vnitrostátní orgány a soudy v úvahu všechny prvky a okolnosti dané obchodní praktiky, včetně omezení sdělovacího prostředku použitého při komunikaci.

Jak je uvedeno v oddíle 1.4.9 o vztahu SNOP s pravidly EU v oblasti ochrany údajů, roste povědomí o ekonomické hodnotě informací týkajících se preferencí spotřebitelů, jejich osobních údajů a jiného obsahu vytvářeného uživateli. Jestliže obchodník spotřebitele neinformuje o tom, že tyto informace budou použity k obchodním účelům nad rámec dotyčné obchodní transakce, lze to případně považovat za klamavé opomenutí závažných informací.

3.4.2Skrytá reklama / neuvedení obchodního záměru

Podle čl. 7 odst. 2 se neuvedení obchodního záměru obchodní praktiky považuje za klamavé opomenutí, pakliže může způsobit, že průměrný spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil.

Určité požadavky v tomto ohledu obdobně stanoví směrnice o elektronickém obchodu 156 , směrnice o audiovizuálních mediálních službách 157 a směrnice o soukromí a elektronických komunikacích 158 , a to s ohledem na obchodní sdělení a zasílání elektronické pošty pro účely přímého marketingu.

Zvláštní aspekt skryté reklamy je upraven rovněž v čl. 8 odst. 5 směrnice o právech spotřebitelů 159 .

Ačkoli se tato ustanovení zaměřují na konkrétní obchodní praktiky nebo odvětví, ustanovení čl. 7 odst. 2 má obecnou a širší oblast působnosti a zabývá se veškerými obchodními praktikami.

Ustanovení čl. 7 odst. 2 SNOP mimoto za všech okolností zakazuje určité praktiky, které zahrnují nezveřejnění obchodního záměru.

Bod 11 přílohy I zakazuje využití „prostoru ve sdělovacích prostředcích k propagaci produktu, za kterou obchodník zaplatil, aniž by to byl spotřebitel schopen z obsahu, obrázků nebo zvuků jednoznačně rozpoznat (placená reklama ve formě novinových článků, advertorial)“.

Bod 22 přílohy I zakazuje „nepravdivé tvrzení nebo vyvolávání dojmu, že obchodník nejedná za účelem spojeným s jeho obchodní nebo podnikatelskou činností, řemeslem nebo povoláním, nebo klamná prezentace obchodníka jako spotřebitele“.

Ustanovení čl. 7 odst. 2 spolu s body 11 a 22 přílohy I může být obzvláště užitečné v případě internetových obchodníků. To je blíže projednáno v kapitole 5.2 o on-line odvětví.

3.4.3Závažné informace poskytnuté nejasným způsobem

Podle čl. 7 odst. 2 se poskytnutí závažných informací „nejasným, nesrozumitelným nebo dvojznačným způsobem nebo v nevhodný čas“ pokládá za klamavé opomenutí, může-li vést k rozhodnutí průměrného spotřebitele o obchodní transakci, které by jinak neučinil.

3.4.4Věcné souvislosti a omezení použitého sdělovacího prostředku

V čl. 7 odst. 1 je zdůrazněno, za účelem posouzení, zda je obchodní praktika klamavá, musí být uvážena „ve svých věcných souvislostech, s přihlédnutím ke všem jejím rysům, okolnostem a omezením sdělovacího prostředku“.

Čl. 7 odst. 3 je nutno vykládat ve spojení s čl. 7 odst. 1. Podle čl. 7 odst. 3 je třeba při posuzování, zda byly opomenuty závažné informace, vzít v úvahu:

Øomezení prostoru a času u použitého sdělovacího prostředku,

Øveškerá opatření, která obchodník přijal k zajištění přístupu spotřebitelů k informacím jinými prostředky.

Výše uvedená ustanovení se vztahují na všechny odstavce článku 7. Podle úvodní části čl. 7 odst. 4 nemusí obchodníci ve výzvě ke koupi poskytnout informace, které jsou patrné ze souvislosti.

Podle čl. 7 odst. 2 představuje poskytnutí závažných informací „nejasným, nesrozumitelným nebo dvojznačným způsobem nebo v nevhodný čas“ klamavé opomenutí, může-li vést k rozhodnutí průměrného spotřebitele o obchodní transakci, které by jinak neučinil.

V čl. 7 odst. 4 písm. a) se rovněž uvádí, že ve výzvě ke koupi je třeba při objasňování, zda hlavní znaky produktu představují jeden z prvků, které je nutno pokládat za závažné informace, přihlédnout ke „sdělovacímu prostředku a produktu“.

Vzhledem k jejich významu pro rozhodnutí spotřebitele o koupi by měly být informace o plné ceně a hlavních znacích produktu zobrazeny výrazným způsobem.

Celkový rozsah požadovaných informací o hlavních znacích produktu je nutno posoudit podle souvislosti výzvy ke koupi, typu produktu a použitého sdělovacího prostředku.

3.4.5Závažné informace ve výzvách ke koupi – čl. 7 odst. 4

V čl. 7 odst. 4 je uveden výčet řady požadavků na informace, které se považují za závažné. To má u spotřebitelů zajistit co největší právní jistotu s ohledem na tuto zásadní záležitost 168 . Neposkytnutí informací vyžadovaných v čl. 7 odst. 4 spotřebitelům v případě výzvy ke koupi představuje klamavé opomenutí, může-li toto opomenutí vést k rozhodnutí průměrného spotřebitele o obchodní transakci, které by jinak neučinil.

Ustanovení čl. 7 odst. 4 má zajistit, aby v případě, že obchodníci předkládají obchodní nabídky, zpřístupnili současně srozumitelným a jednoznačným způsobem dostatek informací, které spotřebiteli umožní učinit informované rozhodnutí o nákupu, a neuváděli spotřebitele v omyl kvůli opomenutí důležitých informací.

Aby však nebyla obchodníkům uložena zbytečná nebo nepřiměřená zátěž, pokud jde o poskytování informací, nejsou požadavky uvedené v čl. 7 odst. 4 statické a vyžadují různé informace v závislosti na situaci. To vyplývá zejména z objasnění v čl. 7 odst. 1, 3 a 4, že je nutno zohlednit věcné souvislosti a omezení použitého sdělovacího prostředku, jak bylo projednáno v předchozím oddíle.

V čl. 7 odst. 4 písm. a) je výslovně objasněno, že při posuzování toho, zda došlo k opomenutí závažných informací ohledně hlavních znaků produktu, je nutno přihlédnout ke „sdělovacímu prostředku a produktu“.

Určení, co představuje hlavní znaky produktu uvedené v čl. 7 odst. 4 písm. a), se může lišit. Může za prvé záviset na dotyčném produktu.

Za druhé, množství a druh informací o hlavních znacích produktu se mohou lišit v závislosti na tom, co lze považovat za „odpovídající“ vzhledem k danému „sdělovacímu prostředku“ použitému obchodníkem k obchodní komunikaci.

Za součást hlavních znaků produktu by se měly v zásadě považovat určité omezující podmínky vztahující se na nabídku.

Bezpečnostní upozornění mohou (s výhradou posouzení v každém jednotlivém případě) představovat hlavní znak produktu ve smyslu čl. 7 odst. 4. Odvětvové právní předpisy EU o bezpečnosti výrobků v současnosti obvykle vyžadují, aby obchodníci informovali o otázkách bezpečnosti na samotném produktu a/nebo na jeho obalu. V případě on-line prodeje může být proto pro spotřebitele obtížné učinit skutečně informované rozhodnutí o obchodní transakci v případě, že příslušné internetové stránky neobsahují čitelný obrázek označení na výrobku/obalu. Důležitá výjimka z tohoto přístupu je obsažena v čl. 11 odst. 2 směrnice 2009/48/ES 169 o bezpečnosti hraček, v němž se výslovně vyžaduje, že bezpečnostní upozornění u hraček, například minimální/maximální věk uživatele, musí být zřetelně viditelné před nákupem, včetně nákupu na internetu. U většiny ostatních produktů lze jako právní základ pro požadavek, aby obchodníci, zejména v případě propagace produktů na internetu, informovali spotřebitele o bezpečnostních aspektech, které mohou být s přihlédnutím k povaze produktu považovány za hlavní znaky ve smyslu čl. 7 odst. 4, použít SNOP.

Podle čl. 7 odst. 4 písm. b) může klamavé opomenutí představovat neinformování spotřebitelů o adrese a totožnosti obchodníka.

Neposkytnutí informací o totožnosti obchodníka lze na druhou stranu někdy považovat za „patrné ze souvislosti“ ve smyslu čl. 7 odst. 4.

Na základě posouzení každého jednotlivého případu by mělo k splnění požadavku týkajícího se zveřejnění totožnosti obchodníka v čl. 7 odst. 4 písm. b) postačovat uvedení obchodní firmy obchodníka. Oficiální název je nutno uvést v obchodních podmínkách, nemusí se však nutně považovat za závažnou informaci ve smyslu čl. 7 odst. 4.

Kromě požadavku v čl. 7 odst. 4 písm. b) stanoví směrnice o právech spotřebitelů další požadavky na informace, pokud jde o kontaktní údaje obchodníka, konkrétně:

Øv čl. 5 odst. 1 (prodej v obchodních prostorách) a čl. 6 odst. 1 (prodej mimo obchodní prostory a prodej na dálku) směrnice o právech spotřebitelů 171 .

V čl. 5 odst. 1 písm. c) směrnice o elektronickém obchodu se vyžaduje, aby poskytovatelé internetových služeb umožnili příjemcům služby a příslušným orgánům přístup k „údajům, které umožňují rychlé navázání kontaktu s poskytovatelem služeb a přímou a účinnou komunikaci s ním, včetně adresy jeho elektronické pošty“.

E-mailová adresa internetových obchodníků proto může představovat podstatnou informaci podle čl. 7 odst. 5 směrnice o nekalých obchodních praktikách. K této informaci je nutno zajistit snadný (tj. nikoli pouze v obecných podmínkách), přímý a trvalý přístup.

Rovněž podle směrnice 95/46/ES o ochraně údajů (a budoucího obecného nařízení o ochraně údajů) musí správce údajů poskytnout subjektu údajů určité povinné informace, k nimž patří mimo jiné totožnost (a kontaktní údaje) správce a případně jeho zástupce (ledaže subjekt údajů již tyto informace má k dispozici) (podrobnosti viz oddíl 1.4.10).

Zkušenosti ukazují, že tyto požadavky nejsou vždy dodržovány.

V případě „tvorby ceny po kapkách“ obchodníci přidávají náklady v procesu nákupu, kdy například nejprve uvádějí cenu bez daní a poplatků nebo plateb, nebo postupně přidávají poplatky, které jsou nevyhnutelné, poté, co je nejprve prezentovali jako „nepovinné“. To může vést k rozhodnutím spotřebitelů o obchodní transakci, která by jinak neučinili, pokud by byla ve „výzvě ke koupi“ uvedena jako první plná cena. Takováto praktika může proto představovat klamavé jednání nebo opomenutí v rozporu se SNOP.

Otázka tvorby ceny po kapkách je blíže projednána v oddíle 5.3 týkajícím se odvětví cestovních služeb a dopravy.

Podle čl. 7 odst. 4 písm. c) SNOP je používání „výchozích cen“, tj. uvádění ceny „od“ konkrétní minimální částky, přípustné, nelze-li konečnou cenu kvůli povaze produktu „rozumně stanovit předem“.

Minimální cena by však měla být skutečnou cenou vztahující se na určité produkty v souladu s reklamou.

Obchodní praktiky, jimiž obchodníci inzerují ceny, které neexistují, mohou být rovněž v rozporu s body 5 a 6 přílohy I SNOP, jelikož je lze považovat za případy vábivé reklamy (bod 5) nebo reklamu typu „přivábit a zaměnit“ (bod 6).

Podle čl. 7 odst. 4 písm. d) musí obchodníci poskytnout informace o ujednáních o platebních podmínkách, dodání, plnění a vyřizování reklamací a stížností, pokud se odchylují od požadavků náležité profesionální péče. To znamená, že tyto informace je nutno uvést pouze tehdy, pokud tato ujednání spotřebitele znevýhodňují v porovnání s úrovní zvláštních dovedností a péče, kterou lze od obchodníka ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat.

Podle čl. 7 odst. 4 písm. e) je ve výzvách ke koupi nutno zmínit existenci práva na odstoupení nebo zrušení, pokud je použitelné. Podle tohoto požadavku musí obchodníci informovat spotřebitele pouze o existenci těchto práv, aniž by museli uvést podrobně podmínky a postupy jejich uplatnění.

Směrnice o právech spotřebitelů stanoví více pravidel týkajících se předsmluvních informací, které musí být spotřebiteli poskytnuty před podpisem smlouvy, například na internetových stránkách elektronického obchodu, během návštěvy prodávajícího doma u spotřebitele nebo při prodeji po telefonu 177 .

Směrnice například vyžaduje, aby obchodník poskytl informace o „celkové ceně“ před tím, než je spotřebitel vázán smlouvou 178 . Spotřebitel má mimoto nárok na vrácení další platby, pokud spotřebitel neudělil výslovný souhlas s touto platbou, nýbrž obchodník mu jej podsunul pomocí předem nastavených možností, například s použitím „předem zaškrtnutých políček“ 179 .

U smluv uzavřených na dálku nebo mimo obchodní prostory musí obchodník poskytnout informace o podmínkách, lhůtě a postupech pro uplatnění práva na odstoupení od smlouvy. Musí poskytnout rovněž vzorový formulář pro odstoupení od smlouvy uvedený v části B přílohy I směrnice o právech spotřebitelů 180 .

3.4.6Bezplatné vyzkoušení a abonentské pasti

Bezplatné vyzkoušení představuje marketingový nástroj, který spotřebitelům umožňuje objednat výrobek nebo přihlásit se ke službě bezplatně nebo s nízkou částkou (tj. poštovné za zaslání vzorku).

Pokud obchodník neposkytne ve výzvě ke koupi údaje o své adrese a totožnosti, může to být v rozporu s čl. 7 odst. 4 písm. b) SNOP. Ustanovení čl. 6 odst. 1 směrnice o právech spotřebitelů a čl. 5 odst. 1 písm. c) směrnice o elektronickém obchodu mimoto vyžadují, aby internetoví obchodníci poskytli spotřebitelům přístup k informacím, které umožňují navázat s nimi kontakt. Požadavky těchto směrnic se pokládají za podstatné informace podle čl. 7 odst. 5 SNOP.

Jestliže obchodník spotřebitelům neobjasní, že přihlášení k bezplatnému vyzkoušení může znamenat předplacení, může porušovat ustanovení čl. 7 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 písm. a) (v případě výzvy ke koupi) SNOP opomenutím závažných informací. Podle okolností může dojít i k porušení čl. 6 odst. 1 písm. a) SNOP.

Opomenutí informací o skutečných nákladech nabídek na bezplatné vyzkoušení či poskytnutí těchto informací nejasným způsobem může být v rozporu s čl. 6 odst. 1 písm. d) a/nebo čl. 7 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 písm. c) SNOP.

Směrnice o právech spotřebitelů mimoto obsahuje v čl. 8 odst. 2 zvláštní pravidlo, které má zvýšit transparentnost nabídek předplatného na internetu. Podle tohoto pravidla je nutno u smluv uzavíraných na dálku poskytnout jasným a výrazným způsobem informace týkající se hlavních znaků služby, ceny včetně daní, doby trvání smlouvy a povinností spotřebitelů, a to přímo před tím, než spotřebitel podá objednávku. Spotřebitel musí mít mimoto možnost výslovně potvrdit, že objednávka zahrnuje závazek zaplatit obchodníkovi, například kliknutím na jednoznačně označené tlačítko pro objednání.

Popis produktů slovy „gratis“, „zdarma“, „bezplatně“ a podobnými, pokud musí spotřebitel zaplatit jakékoli jiné náklady, než jen nevyhnutelné náklady spojené s reakcí na obchodní praktiku a s vyzvednutím nebo doručením věci“, představuje obchodní praktiku, která se podle SNOP považuje za všech okolností za nekalou, a je tudíž zakázána. To vyplývá z bodu 20 přílohy I směrnice, jak je blíže vysvětleno v oddíle 4.4.

Setrvačný prodej (požadování platby za produkty dodané obchodníkem, avšak nevyžádané spotřebitelem, nebo vrácení nebo uschování takových předmětů) rovněž představuje obchodní praktiku, která je podle SNOP za všech okolností zakázána. To vyplývá z bodu 29 přílohy I směrnice.

3.4.7Poskytnutí určitých informací v jiném jazyce

Podle čl. 7 odst. 2 SNOP musí obchodník poskytovat závažné informace jasným, srozumitelným a jednoznačným způsobem. Tento požadavek se uplatní v případě, je-li část závažných informací zobrazena na internetových stránkách v určitém jazyce zaměřujícím se na spotřebitele v konkrétní zemi, a to na základě individuálního přístupu, zatímco ostatní závažné informace jsou k dispozici pouze v jiném jazyce ve standardních podmínkách.

Směrnice o právech spotřebitelů členským státům umožňuje vyžadovat poskytování smluvních informací v národním jazyce 183 . V čl. 7 odst. 5 SNOP je potvrzeno, že požadavky na informace stanovené jinými právními předpisy EU v souvislosti s obchodní komunikací „jsou považovány za podstatné“. V zemích, které tuto možnost využily, proto může obchodník porušovat směrnici o právech spotřebitelů i SNOP, jestliže například neposkytne spotřebiteli potvrzení smlouvy v národním jazyce země spotřebitele. V tomto případě má směrnice o právech spotřebitelů přednost jako odvětvový právní předpis, co se týká neposkytnutí informací v příslušném jazyce ve fázi před uzavřením smlouvy, zatímco SNOP se použije ve fázi reklamy.

Oddíl 1.4.3 pojednává blíže o dalších požadavcích EU na informace, které se považují za „podstatné informace“ podle čl. 7 odst. 5.

3.4.8Plánované zastarávání

Plánované zastarávání neboli zabudované zastarávání návrhu výrobku představuje obchodní politiku, která zahrnuje úmyslné plánování nebo navrhování produktu s omezenou dobou životnosti tak, aby byl po určité době zastaralý nebo nefunkční.

Z hlediska SNOP není plánované zastarávání samo o sobě nekalé. Podle článku 7 však lze mít v závislosti na konkrétních okolnostech daného případu za to, že obchodník, který spotřebitele neinformuje o tom, že určitý produkt má omezenou životnost, opomenul poskytnout závažné informace.

Stávající právní předpisy EU poskytují určité prostředky v boji proti plánovanému zastarávání.

Směrnice o ekodesignu 184 umožňuje Komisi stanovit závazné minimální požadavky na opravitelnost, životnost produktů a rovněž požadavky na informace o odhadované době životnosti.

U omezeného počtu kategorií produktů existují požadavky na ekodesign vztahující se na dobu životnosti, jako jsou například součásti vysavačů 185 a žárovky 186 . Návrh Komise na revidovaný rámec pro označování energetické účinnosti štítky 187 mimoto umožňuje, aby v budoucnu byly na energetickém štítku EU uvedeny informace o životnosti výrobků.

Akční plán EU pro oběhové hospodářství přijatý v prosinci 2015 188 zdůrazňuje, že Komise bude podporovat opravitelnost, možnosti zdokonalení, trvanlivost a recyklovatelnost výrobků tím, že ve své budoucí práci v rámci směrnice o ekodesignu a při zohlednění specifik různých skupin výrobků vypracuje příslušné požadavky na výrobky.

Projeví-li se rozpor se smlouvou, tj. vada, do dvou let od dodání zboží, může spotřebitel uplatnit zákonnou záruku podle směrnice o prodeji spotřebitelům a zárukách 189 . To platí rovněž v případě, jestliže je vada způsobena plánovaným zastaráváním, není-li toto plánované zastarávání v souladu se smlouvou. Podle této směrnice musí do šesti měsíců po dodání zboží prodávající prokázat, že v době dodání rozpor se smlouvou neexistoval.

3.5Agresivní obchodní praktiky

SNOP obsahuje jednotnou definici agresivních obchodních praktik, kterou lze uplatňovat v celé EU. Směrnice brání obchodníkům v přijetí způsobů prodeje, které omezují svobodnou volbu spotřebitele nebo jeho chování s ohledem na daný produkt, a tím narušují jeho ekonomické chování.

Agresivními obchodními praktikami jsou praktiky, které využívají obtěžování, donucování včetně použití fyzické síly nebo nepatřičné ovlivňování. Může sem patřit jednání ve fázi reklamy, ale také jednání, ke kterému dochází v průběhu obchodní transakce nebo po jejím uskutečnění.

Agresivní praktiky mohou zahrnovat chování, na něž se již vztahují jiné vnitrostátní právní předpisy, včetně smluvního a trestního práva. SNOP přidává další úroveň ochrany, které se lze dovolat pomocí prostředků veřejnoprávního prosazování práva, aniž by bylo nutné zahajovat trestní nebo občanskoprávní řízení.

Ustanovení čl. 9 písm. c) staví mimo zákon praktiky, které spotřebitele nepatřičně ovlivňují, například situace, kdy obchodník využívá vědomě konkrétní neštěstí nebo okolnosti k ovlivnění rozhodnutí spotřebitele ve vztahu k produktu.

Ustanovení čl. 9 písm. d) brání obchodníkům v kladení neúměrných mimosmluvních překážek na úkor spotřebitelů, kteří chtějí uplatnit svá smluvní práva, včetně práva na vypovězení smlouvy nebo na přechod na jiný produkt či k jinému obchodníkovi. Toto ustanovení je důležité zejména s ohledem na předcházení mimosmluvním překážkám při změně smluv uzavřených s telekomunikačními nebo energetickými společnostmi.

Ustanovení čl. 9 písm. e) upravuje vyhrůžku právně nepřípustným jednáním. K agresivním praktikám často dochází při podomním prodeji či jiném prodeji spotřebního zboží mimo obchodní prostory a v odvětví dočasného užívání ubytovacího zařízení. Agresivní praktiky se mohou objevit rovněž při vymáhání pohledávek, kdy jsou vymáháním pohledávek pověřeny třetí strany. Za agresivní praktiky lze považovat i obtížné nebo neúměrné překážky přechodu.

Obecná pravidla v článcích 8 a 9 jsou doplněna osmi konkrétními agresivními praktikami, které jsou popsány v „černé listině“ a které jsou zakázány za všech okolností. Některé tyto praktiky jsou blíže projednány v kapitole 4 o „černé listině obchodních praktik“. Určitými praktikami, které jsou zaměřeny na starší osoby, například agresivní metody podomního prodeje, se zabývá oddíl 2.6 o zranitelných spotřebitelích.

4.Černá listina obchodních praktik (příloha I)

Seznam v příloze I byl vypracován s cílem umožnit donucovacím orgánům, obchodníkům, marketingovým odborníkům a spotřebitelům rozpoznat určité praktiky a přijmout v reakci na tyto praktiky rychleji donucovací opatření. To tudíž vede k větší právní jistotě. Pokud lze prokázat, že obchodník uplatnil obchodní praktiku, která je uvedena na černé listině, mohou vnitrostátní donucovací orgány přijmout opatření k uložení sankcí obchodníkovi, aniž by musely provést posouzení v každém jednotlivém případě (tj. posouzení pravděpodobného dopadu praktiky na ekonomické chování průměrného spotřebitele).

Kromě níže popsaných obchodních praktik uvedených na černé listině, popisuje oddíl 5.1.6 některé praktiky uvedené v příloze I SNOP, které mohou být obzvláště důležité v případě environmentálních tvrzení.

4.1Produkty, jejichž prodej není dovolen – zakázaná obchodní praktika č. 9

Tato praktika byla zakázána s cílem zamezit případům, kdy obchodník uvádí na trh produkt nebo službu a opomene spotřebitele jednoznačně informovat o tom, že existují určité právní předpisy, které mohou omezovat prodej, držení nebo používání daného produktu. To zahrnuje produkty nebo služby, jejichž prodej je za všech okolností zakázán či není dovolen, například prodej nelegálních drog. Jelikož tyto praktiky často zahrnují trestnou činnost a/nebo nepoctivé hospodářské subjekty, lze je snadno rozpoznat.

Takovéto praktiky obvykle představují rovněž závažné porušení jiných právních předpisů, které jsou zpravidla konkrétnější a mají přednost před SNOP.

Druhá kategorie praktik se týká produktů a služeb, jež nejsou samy o sobě nelegální, lze je však legálně uvádět na trh a prodávat pouze za určitých podmínek a/nebo s určitými omezeními.

4.2Pyramidové programy – zakázaná obchodní praktika č. 14

Tato praktika byla zakázána s cílem zabránit obchodníkům v tom, aby lákali spotřebitele do programu a slibovali jim náhradu, přičemž ve skutečnosti spotřebitel náhradu dostává především za získávání nových členů do programu, a nikoli za prodej nebo spotřebu produktů. Pyramidová struktura programu je obvykle navržena tak, že přinese prospěch pouze organizátorům na vrcholu, zatímco najatí spotřebitelé obvykle nemají přiměřenou šanci získat investované prostředky zpět. Soudní dvůr objasnil podmínky, za nichž lze systém propagace prodeje považovat za „pyramidový program“ ve smyslu bodu 14 přílohy I: Soudní dvůr uvedl, že:

„zákaz pyramidových programů se (…) zakládá na třech společných podmínkách. Zaprvé se takový program zakládá na slibu, že spotřebitel získá možnost dosáhnout hospodářského prospěchu. Dále splnění tohoto slibu závisí na vstupu dalších spotřebitelů do programu. A konečně většina příjmů umožňujících financovat slíbenou odměnu spotřebitelům nepochází ze skutečné hospodářské činnosti“ 198 .

V téže věci Soudní dvůr objasnil, že:

„pyramidový program představuje obchodní praktiku nekalou za všech okolností pouze tehdy, vyžaduje-li takový program od spotřebitele, aby zaplatil jakoukoli částku za možnost získat odměnu, která závisí především na získávání nových spotřebitelů do programu, a nikoli na prodeji nebo spotřebě produktů“ 199 .

V daném případě určitá společnost nabízela novým zákazníkům odměnu za registraci každého dalšího zákazníka, kterého získali. Nově získaný zákazník musel zaplatit registrační poplatek. Soudní dvůr vyslovil pochybnosti ohledně toho, zda možnost spotřebitele získat odměnu závisela především na získávání nových spotřebitelů do programu, a podotkl, že odměny vyplácené stávajícím členům byly financovány z plateb požadovaných od nových členů pouze z velmi malé části. Soudní dvůr rovněž připomenul, že není-li daná praktika zakázána ustanoveními přílohy I, lze přesto vyvodit závěr, že praktika je nekalá ve smyslu obecných ustanovení směrnice (články 5 až 9).

Hierarchické struktury jako pyramidové programy jsou složité a může být obtížné vyčíslit přínosy nových členů pro danou společnost. Mohou existovat rovněž různé způsoby výpočtu náhrady, kterou obdrží stávající členové.

Zdá se být nezbytné rozlišovat mezi zakázanou obchodní praktikou č. 14, kdy účastníci získávají peněžní prostředky především nebo výhradně za získávání nových účastníků do programu, a víceúrovňovým marketingem, kdy prodejci odstávají odměny většinou za prodej, který uskuteční osobně, a za prodej ostatních prodejců, které získali.

Je rovněž obtížné rozlišovat mezi spotřebiteli a obchodníky: poté, co spotřebitel vstoupil do programu, lze jej od okamžiku, kdy začne program propagovat, pokládat za obchodníka a vztahuje se na něj zákaz podle SNOP, pokud jde o odbornou činnost vykonávanou v rámci programu 204 .

4.3Produkty, které mohou vyléčit nemoci, poruchu nebo tělesné postižení – zakázaná obchodní praktika č. 17

Tento zákaz se týká případů, kdy obchodník tvrdí, že jeho produkt nebo služba může zlepšit nebo vyléčit určité fyzické nebo psychické potíže.

Na tato tvrzení se již částečně vztahují zvláštní právní předpisy EU. Směrnicí o nekalých obchodních praktikách nejsou dotčena pravidla EU týkající se vlastností produktů souvisejících se zdravím. Bod 17 proto platí navíc k stávajícím pravidlům EU týkajícím se zdravotních tvrzení a tvrzení ohledně wellness. Případné klamavé praktiky s ohledem na zdravotní a wellness produkty však lze posoudit podle článku 6 SNOP (např. v případě, uvádí-li celkové předvedení spotřebitele v omyl).

Zákaz se týká především tvrzení ve vztahu k tělesným stavům, které jsou z lékařského hlediska považovány za patologie, poruchy nebo tělesná postižení. Jelikož tato tvrzení jsou upravena i odvětvovými právními předpisy EU, je praktická užitečnost bodu 17 ve vztahu k těmto praktikám velmi malá.

Podle čl. 7 odst. 3 nařízení o informacích o potravinách 206 nesmějí informace o potravině poskytované obchodníkem spotřebiteli „připisovat jakékoli potravině vlastnosti umožňující zabránit určité lidské nemoci, zmírnit ji nebo vyléčit, ani na tyto vlastnosti odkazovat“. Toto obecné ustanovení se vztahuje na provozovatele potravinářských podniků ve všech fázích potravinového řetězce, pokud se jejich činnosti týkají poskytování informací o potravinách spotřebitelům.

„Informacemi o potravinách“ se rozumí informace týkající se potravin zpřístupněné prostřednictvím etikety, jiného průvodního materiálu nebo jinými prostředky, včetně nástrojů moderních technologií nebo slovního sdělení.

Nařízení EU o výživových a zdravotních tvrzeních stanoví podrobná pravidla pro používání výživových a zdravotních tvrzení na potravinách v obchodních sděleních, například reklamě 207 . Podle nařízení nelze tvrzení, která uvádějí, že potravina má určité prospěšné výživové vlastnosti („výživová tvrzení“) nebo že existuje souvislost mezi kategorií potravin, potravinou nebo některou z jejích složek a zdravím („zdravotní tvrzení“), uvádět bez předchozího schválení EU. Nařízení rovněž konkrétně zakazuje tato zdravotní tvrzení 208 :

Øtvrzení, která naznačují, že nekonzumováním dané potraviny by mohlo být ohroženo zdraví,

Øtvrzení, která odkazují na míru nebo množství úbytku hmotnosti,

Øtvrzení, která odkazují na doporučení jednotlivých lékařů nebo dalších odborníků ve zdravotnictví a sdružení.

Na zdravotní tvrzení se vztahují rovněž zdravotní a farmaceutické právní předpisy EU. V čl. 6 odst. 1 směrnice 2001/83/ES o léčivých přípravcích 209 je objasněno, že žádný léčivý přípravek nesmí být uveden na trh v členském státě, aniž by bylo vydáno rozhodnutí o registraci tohoto přípravku. Tato směrnice obsahuje rovněž zvláštní ustanovení o reklamě na léčivé přípravky, která je určená široké veřejnosti a která musí 210 :

Øbýt vytvořena tak, aby bylo zřejmé, že jde o reklamu a že výrobek je jasně vymezen jako léčivý přípravek,

Øobsahovat alespoň následující údaje:

onázev léčivého přípravku i jeho běžný název, jestliže léčivý přípravek obsahuje jen jednu účinnou látku,

oinformace nezbytné pro správné používání léčivého přípravku,

ovýslovnou, čitelnou výzvu k pečlivému pročtení pokynů v příbalové informaci, případně na vnějším obalu.

Ustanovení čl. 90 písm. a) až k) směrnice 2001/83/ES mimoto zakazují některé konkrétní reklamní postupy. Reklama na léčivý přípravek určená široké veřejnosti nesmí obsahovat žádný prvek, který

a)vyvolává dojem, že není nutné lékařské vyšetření nebo chirurgický zákrok, zejména tím, že nabízí stanovení diagnózy nebo navrhuje léčbu korespondenční cestou;

b)naznačuje, že účinky používání léčivého přípravku jsou zaručeny, nejsou provázeny nežádoucími účinky nebo jsou lepší než nebo stejné jako účinky jiné léčby nebo léčivého přípravku;

c)naznačuje, že používáním léčivého přípravku se může zlepšit zdraví subjektu.

Mimoto existují zvláštní omezení (tj. zákazy) týkající se propagace farmaceutických přípravků a léčebných postupů. Tyto se týkají především vztahů mezi profesionálními pracovníky, tj. obchodníky a lékaři. Výběr produktu/léčby závisí na doporučení lékaře nebo specialisty, který je předepíše. Klamavá reklama v této oblasti (bez ohledu na to, zda se týká oprávněného obchodníka, či nikoli) vede automaticky k použití příslušných pravidel EU nebo vnitrostátních pravidel a podléhá příslušným systémům prosazování a sankcí. Tato pravidla mají přednost před SNOP.

Zakázaná obchodní praktika č. 17 se vztahuje rovněž na produkty nebo služby, jako jsou kosmetické přípravky, estetická ošetření, wellness produkty a podobné produkty a služby. Na základě způsobu, jakým jsou uváděny na trh, jsou tyto produkty a služby určeny k zajištění určitého zlepšení tělesného stavu lidí nebo zvířat, jejich uvádění na trh však není nutně upraveno odvětvovými právními předpisy EU.

Co se týká kosmetických přípravků, čl. 20 odst. 1 nařízení č. 1223/2009 o kosmetických přípravcích 211 vyžaduje, aby členské státy při označování, dodávání na trh a propagaci kosmetických přípravků zakázaly používání znění, názvů, ochranných známek, vyobrazení nebo ostatních (názorných nebo jiných) znaků, které by přisuzovaly těmto přípravkům vlastnosti, které nemají.

Pokud obchodník nepředloží náležité a relevantní důkazy o fyzických účincích, které může spotřebitel očekávat při používání produktu, bude se jednat o zakázanou obchodní praktiku č. 17 z toho důvodu, že toto tvrzení je nepravdivé, pokud se na ně nevztahují odvětvové právní předpisy EU.

Aby předešli zákazu, musí být obchodníci schopni doložit skutková tvrzení tohoto typu vědeckými důkazy.

Skutečnost, že důkazní břemeno nese obchodník, odráží zásadu, která je obecněji zformulována v článku 12 SNOP, jenž uvádí, že „členské státy udělí soudům nebo správním orgánům pravomoci, které je v občanském soudním řízení nebo správním řízení [...] zmocňují: a) požadovat na obchodníkovi, aby prokázal správnost skutkových tvrzení v souvislosti s obchodní praktikou, jestliže se takový požadavek, s ohledem na oprávněné zájmy obchodníka a kteréhokoli jiného účastníka řízení, jeví jako přiměřený vzhledem k okolnostem daného případu“.

4.4Používání slova „zdarma“ – zakázaná obchodní praktika č. 20

Tento zákaz je založen na myšlence, že spotřebitelé očekávají, že tvrzení „zdarma“ znamená přesně to, že něco obdrží bezplatně, tj. výměnou není třeba poskytnout žádné peněžní prostředky. To znamená, že nabídku lze popsat jako zdarma pouze v případě, že spotřebitel nezaplatí více než:

a)minimální, nevyhnutelné náklady spojené s reakcí na obchodní praktiku (např. stávající sazby poštovného, náklady na telefonování do výše běžné vnitrostátní sazby nebo minimální, nevyhnutelné náklady na zaslání textové zprávy);

b)skutečné náklady na přepravu nebo doručení;

c)náklady, včetně vedlejších výdajů, na cestu spojené s vyzvednutím nabídky spotřebitelem.

V důsledku toho by obchodníci neměli účtovat žádné poplatky za balení, manipulaci nebo správu produktu uváděného na trh „zdarma“. Pokud obchodníci předkládají nabídky „zdarma“, měli by ve všech materiálech rovněž jednoznačně uvést, jaká je případná odpovědnost spotřebitele za nevyhnutelné náklady, jak bylo uvedeno výše.

Určení, zda je obchodní praktika nekalá, je obtížnější, je-li slovo „zdarma“ použito ve vázaných nabídkách, což jsou obchodní nabídky týkající se více než jednoho produktu nebo služby. Vázané nabídky jsou obvykle reklamy podmíněné koupí nebo nabídky balíčků.

Níže jsou uvedeny určité zásady, které mohou vnitrostátní orgány vzít v úvahu při posuzování vázaných nabídek. Tyto zásady jsou již obvykle velkou měrou zohledněny v některých kodexech upravujících reklamu:

ØObchodníci se nesmějí pokoušet uhradit náklady snížením jakosti nebo horším složením či navýšením ceny některého z produktů, který je nutno zakoupit jako podmínku pro získání určité věci zdarma.

ØObchodníci by neměli popisovat jednotlivý předmět v určitém balíčku jako „zdarma“, jsou-li v ceně balíčku zahrnuty náklady na tento předmět.

Zákaz nebrání obchodníkům v tom, aby slovo „zdarma“ používali v případě reklam podmíněných koupí, kdy se od spotřebitelů požaduje, aby zakoupili jinou věc (např. nabídky typu „kupte jeden výrobek a druhý získáte zdarma“), pokud:

I.zákazníkům je jasné, že musí hradit veškeré náklady;

II.nedošlo k snížení jakosti nebo zhoršení složení placených předmětů a

III.cena placených předmětů nebyla navýšena s cílem uhradit náklady na dodání věci zdarma.

Hlavním rozlišujícím znakem reklamy podmíněné koupí je to, že předmět popsaný jako „zdarma“ musí být skutečně oddělen od věcí, za něž musí spotřebitel zaplatit, a je dodáván navíc k těmto věcem.

V takovéto reklamě podmíněné koupí musí být obchodníci schopni prokázat:

I.že věc zdarma je skutečně věcí dodávanou navíc k věci nebo věcem, které se obvykle prodávají za tuto cenu, nebo že věc zdarma lze skutečně oddělit od placené věci či věcí;

II.že věc „zdarma“ je dodána spolu se zaplacenou věcí nebo věcmi pouze tehdy, dodrží-li spotřebitel podmínky reklamy, a

III.že spotřebitelé jsou informováni o samostatné ceně věci nebo věcí, za něž platí, a že cena je stejná s předmětem zdarma, či bez něj.

Bod 20 přílohy I zakazuje používání slova „zdarma“ k popisu jednotlivého předmětu v nabídce balíčku, jsou-li v ceně balíčku zahrnuty náklady na tento předmět. „Nabídkou balíčku“ se rozumí předem sestavená kombinace prvků nabízených za jednotnou, paušální cenu, pokud si zákazníci nemohou skutečně vybrat, kolik prvků z daného balíčku za tuto cenu získají.

Obchodníci však někdy přidávají ke stávajícím balíčkům nové prvky, aniž by zvýšili celkovou cenu balíčku nebo snížili jakost či zhoršili složení prvků, které jsou v balíčku obsaženy.

V těchto případech budou spotřebitelé pravděpodobně považovat prvek, který byl do balíčku přidán, po určitou dobu po jeho přidání za dodatečný prvek k zavedenému balíčku. Pokud se po přidání nového prvku cena balíčku zvýší nebo jestliže se sníží jeho jakost nebo zhorší složení, nesmí být nový prvek popsán jako „zdarma“.

Jednorázové počáteční náklady, například na pořízení nebo instalaci zařízení, nepopírají tvrzení, že produkty nebo služby dodávané bez předplacení jsou poskytovány „zdarma“ ve smyslu bodu 20 přílohy I.

Digitální volně přístupné televizní kanály jsou například dostupné pouze spotřebitelům, kteří mají potřebný digitální přijímač; obdobně jsou balíčky volání dostupné pouze spotřebitelům, kteří mají telefonní linku.

Obdobně nepopírají poplatky za připojení, které jsou po aktivaci internetové služby splatné třetí straně, tvrzení, že internetová služba je zdarma, není-li poplatek za připojení navýšen s cílem uhradit náklady na poskytování bezplatné internetové služby. Obchodníci však musí spotřebitele vždy přiměřeně informovat o požadavku týkajícím se takovýchto předchozích plateb. Produkty prezentované jako „zdarma“ jsou běžné zejména v on-line odvětví. Mnoho těchto služeb je však spotřebitelům dostupných pouze pod podmínkou, že poskytnou osobní údaje, například údaje o své totožnosti a e-mailovou adresu. Jedná se o oblast, ve které existuje vzájemný vztah mezi evropskými právními předpisy v oblasti ochrany údajů a SNOP.

Jak je uvedeno v oddíle 1.4.9 týkajícím se vztahu s pravidly EU v oblasti ochrany údajů, roste povědomí o ekonomické hodnotě informací týkajících se preferencí spotřebitelů, osobních údajů a jiného obsahu vytvářeného uživateli. Uvádění produktů na trh jako „zdarma“, aniž by bylo spotřebitelům sděleno, jak budou informace o jejich preferencích, osobní údaje a obsah vytvářený uživateli využity, může být v určitých případech považováno za klamavou praktiku.

Uplatňování SNOP na hry inzerované jako „zdarma“, které však nabízejí rovněž nákupy v aplikacích, je podrobněji projednáno v oddíle 5.2.4 o „obchodech s aplikacemi“.

4.5Vytrvalá reklama prostřednictvím nástroje přenosu na dálku – zakázaná obchodní praktika č. 26

Tento zákaz má chránit spotřebitele před obtěžováním prostřednictvím nástrojů prodeje na dálku. Bod 26 přílohy I nezakazuje prodej na dálku jako takový, nýbrž vytrvalé a nevyžádané nabídky.

Zvláštní pravidla týkající se nevyžádaných sdělení prostřednictvím sítí elektronických komunikací (tj. prostřednictvím telefonu nebo e-mailu) jsou stanovena v článku 13 směrnice 2002/58/ES o soukromí a elektronických komunikacích. Automatické volací přístroje, faxy nebo elektronickou poštu je možno použít pro účely přímého marketingu ke kontaktování uživatelů, kteří k tomu dali předchozí souhlas. Tyto odvětvové předpisy mají přednost před SNOP, což znamená, že tyto nevyžádané nabídky nemusí být vytrvalé a že členské státy musí postihovat nevyžádané nabídky od prvního zavolání nebo e-mailu.

Pro reklamu prostřednictvím pošty a jiných tištěných reklamních materiálů podobná odvětvová pravidla EU neexistují. Toto upravuje výhradně SNOP, a zejména bod 26 přílohy I. Vnitrostátní předpisy zakazující veškeré druhy nevyžádaných tištěných reklamních materiálů proto jdou nad rámec plně harmonizovaných ustanovení SNOP, pokud spotřebitelé neudělí předchozí souhlas (volba).

Takovýto zákaz by byl přípustný pouze tehdy, nespadá-li do oblasti působnosti směrnice, tj. nemá chránit ekonomické zájmy spotřebitelů.

Některé členské státy tyto zákazy hájily z různých důvodů, jako je například ochrana životního prostředí (omezení plýtvání papírem na reklamní materiály).

Pokud správce údajů využívá pro marketingové účely osobní údaje (např. jméno a/nebo adresu příjemce či jiné údaje týkající se identifikovatelné osoby), představuje to zpracování těchto údajů podle právních předpisů EU v oblasti ochrany údajů.

Před uvedením na trh je třeba dodržovat ochranná opatření a povinnosti podle směrnice o ochraně údajů (95/46/ES), včetně informování fyzických osob o zpracování, které bude provedeno, a umožnit fyzickým osobám vznést námitku proti zpracovávání jejich osobních údajů pro tento účel 218 .

4.6Přímé nabádání určené dětem – zakázaná obchodní praktika č. 28

Zákaz zahrnuje vyvíjení tlaku na děti, aby produkt přímo koupily, nebo aby ke koupi přesvědčily dospělé („pester power“). Opakovaným tvrzením mnoha obchodníků s ohledem na tento zákaz je to, že může být obtížné odlišit reklamu zaměřenou na děti od reklamy zacílené na ostatní spotřebitele. Podobně může být někdy nejasné, zda určitá obchodní praktika zahrnuje přímé nabádání určené dětem.

V každém jednotlivém případě je však nutno provést ověření s cílem určit, zda dotyčná obchodní praktika spadá do bodu 28 přílohy I. Vnitrostátní donucovací orgán nebo soud není vázán vlastní definicí obchodníka, pokud jde o cílovou skupinu u dotyčné obchodní praktiky, ačkoli může vzít tuto definici v potaz.

Některé vnitrostátní orgány vypracovaly kritéria, kterými se v jednotlivých případech řídí posuzování toho, zda obchodní praktiky zahrnují přímé nabádání určené dětem.

Například „Zásady pro on-line hry a hry v aplikaci“, které zveřejnil Office of Fair Trading Spojeného království v lednu 2014 222 , obsahují tento příklad obchodních praktik, u nichž je „málo pravděpodobné či nepravděpodobné, že dodržují“ zákaz přímého nabádání určeného dětem:

„Hra, která pravděpodobně přiláká děti, vyžaduje, aby spotřebitel „utrácel“ herní měnu, kterou lze získat hraním hry, nebo zakoupením za skutečné peníze. Pokud spotřebiteli herní měna dojde, je nucen – nebo pobízen či nabádán prostřednictvím hlášek nebo obrázků ve hře – k tomu, aby například „nakoupil více“, navštívil obchod, aby „získal více“, nebo aby se „stal členem“.

Zmíněné zásady Spojeného království obsahují níže uvedená kritéria pro určení, zda jsou hry pravděpodobně lákavé pro děti:

„Lze přiměřeně očekávat, že hra bude pravděpodobně lákavá pro děti kvůli svému obsahu, stylu a/nebo prezentaci. Před navržením obchodních sdělení předávaných spotřebitelům a rozhodnutím o tom, zda má být zahrnuto přímé nabádání, je třeba vzít v úvahu pravděpodobnou cílovou skupinu. Důležitým rozhodujícím faktorem je to, zda je známo, že děti hrají danou hru nebo zda je hra uváděna na trh pro děti. Další faktory nebo vlastnosti, které mohou znamenat, že hra může být lákavá pro děti, jsou uvedeny v tomto orientačním a neúplném seznamu:

•zařazení postav, které jsou oblíbené u dětí nebo které pravděpodobně přilákají děti

•komiksová grafika

•jasné barvy

•jednoduché hraní hry a/nebo jazyk

•hra se týká činnosti, která je pro děti přitažlivá nebo je u nich oblíbená

•hru si může stáhnout, přihlásit se k ní nebo si ji pořídit kdokoli a není věkově omezená

•hra se v obchodě s aplikacemi objevuje v sekci pro děti.“

Podle severských veřejných ochránců práv spotřebitelů 223 :

„Obchodníci nemusí děti přímo nabádat nebo vyzývat ke koupi nebo k přesvědčování rodičů či jiných dospělých, aby jim koupili produkty obchodníků. To, zda reklama nabádá či vyzývá děti k nákupu, je nutno posoudit v každém jednotlivém případě. Takovéto posouzení je nutno provést z pohledu jednotlivého dítě s přihlédnutím k jeho věku, rozvoji a jiným faktorům, které znamenají, že děti jsou obzvláště zranitelné. Význam se přikládá mimo jiné tomu:

•Jak jednoznačně bylo nabádání ke koupi zformulováno, včetně dojmu, který vyvolává. Reklama obsahující text jako „kupte si knihu“ nebo „požádejte maminku, aby vyzvedla produkt v nejbližším obchodě“ bude představovat přímé nabádání ke koupi.

•Jak je reklama zaměřena na děti. Byla reklama uváděna například prostřednictvím sdělovacího prostředku zaměřujícího se přímo a jednotlivě na děti?

•Jak snadná je koupě propagovaného produktu. Je například možné kliknout na odkaz a provést nákup? Reklama s textem „kupte zde“ a odkazem na stránku, na niž lze nákup provést, představuje přímé nabádání ke koupi.“

V letech 2013 a 2014 provedly evropské vnitrostátní orgány ochrany spotřebitele prostřednictvím sítě pro spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele společné opatření v oblasti prosazování práva v souvislosti s on-line hrami, které umožňují provést nákup během hry (nákupy v aplikaci) a které mohou být lákavé pro děti nebo které hrají děti 224 .

Ve společném stanovisku z července 2014 se orgány pro spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele domnívaly, že se ustanovení čl. 5 odst. 3 a 5 a bodu 28 přílohy I SNOP vztahuje na hry, které mohou být lákavé pro děti, a nikoli pouze na hry, které jsou zaměřeny výhradně nebo konkrétně na děti. Hra nebo aplikace a nabádání, které je v nich obsaženo, lze považovat za určené dětem ve smyslu bodu 28 přílohy I tehdy, pokud mohl obchodník rozumně očekávat, že budou pravděpodobně přitažlivé pro děti.

4.7Ceny – zakázaná obchodní praktika č. 31

Posouzení první kategorie případů (tj. žádná cena) je poměrně jednoduché. Aby nebyl tento zákaz porušen, musí být obchodníci vždy schopni prokázat, že cenu a/nebo obdobnou výhodu udělili, a to přesně podmínek uvedených v oznámení spotřebiteli. Pokud tomu tak není, vztahoval by se na tuto praktiku zákaz.

Druhá část bodu 31 (tj. k získání ceny nebo výhody musí spotřebitel vynaložit finanční prostředky nebo mu vznikají výdaje) zahrnuje nepoctivé praktiky, kdy jsou spotřebitelé informováni například o tom, že vyhráli určitou cenu, pro její získání však musí zavolat na telefonní číslo se zvláštní sazbou, nebo kdy jsou spotřebitelé nejprve informováni, že vyhráli určitou cenu, a poté zjistí, že pro získání inzerované ceny nebo obdobné výhody musí objednat jiné zboží nebo službu.

Soudní dvůr objasnil, že i v případě, jsou-li náklady, které spotřebitel vynaloží na získání výhry (tj. vyžádání si informací o povaze ceny nebo její převzetí), jako je například poštovní známka, v porovnání s hodnotou dotyčné ceny minimální, a bez ohledu na to, zda uhrazení těchto nákladů přinese obchodníkovi nějaký prospěch, jsou tyto praktiky podle bodu 31 přílohy I zakázány 227 .

5.Uplatňování SNOP na konkrétní odvětví

5.1Environmentální tvrzení

Výrazy „environmentální tvrzení“ a „zelená tvrzení“ odkazují na praktiku naznačující či jinak vyvolávající dojem (v rámci obchodní komunikace, uvádění na trh nebo reklamy), že daný produkt nebo služba mají kladný dopad na životní prostředí, případně nemají na životní prostředí žádný dopad nebo že životní prostředí poškozují méně než konkurenční zboží nebo služby.

To může být způsobeno jejich složením, způsobem výroby nebo produkce, způsobem, jakým je možno produkt odstranit, a snížením spotřeby energie či nižším znečištěním, které lze očekávat při jeho používání.

Nejsou-li tato tvrzení pravdivá nebo nelze-li je ověřit, nazývá se tato praktika často jako „natírání na zeleno“ (greenwashing).

„Natírání na zeleno“ se může týkat všech forem obchodních praktik vůči spotřebitelům, které souvisejí s environmentálními vlastnostmi výrobků nebo služeb. Podle okolností to může zahrnovat veškeré druhy tvrzení, informací, symbolů, log, grafických znázornění a obchodních značek a jejich vzájemné působení s barvami, při balení, označování, v reklamě, ve všech sdělovacích prostředcích (včetně internetových stránek) a jejich uplatnění jakoukoli organizací, pokud se považuje za „obchodníka“ a podílí se na obchodních praktikách uplatňovaných vůči spotřebitelům.

SNOP nestanoví konkrétní pravidla týkající environmentálních tvrzení. Poskytuje však právní základ s cílem zajistit, aby obchodníci neuváděli environmentální tvrzení způsoby, které jsou vůči spotřebitelům nekalé. Neodrazuje však od používání „zelených tvrzení“.

SNOP může naopak obchodníkům pomoci investovat do environmentální výkonnosti jejich produktů tím, že jim umožňuje informovat o tomto úsilí transparentně spotřebitele a konkurentům znemožňuje, aby uváděli klamavá environmentální tvrzení.

5.1.1Vztah s ostatními právními předpisy EU týkajícími se environmentálních tvrzení

Jak je uvedeno v oddíle 1.4, klíčovými prvky SNOP jsou ustanovení čl. 3 odst. 4 a 10. bod odůvodnění.

V těchto ustanoveních je stanovena zásada, že SNOP má doplňovat ostatní právní předpisy EU jako „záchranná síť“, která zajišťuje, aby byla ve všech odvětvích zachována vysoká společná úroveň ochrany spotřebitele před nekalými obchodními praktikami.

Příklady zvláštních právních předpisů EU týkajících se environmentálních tvrzení:

·směrnice 2012/27/EU o energetické účinnosti 229

·směrnice 2010/31/EU o energetické náročnosti budov 230

·nařízení (ES) č. 1222/2009 o označování pneumatik s ohledem na palivovou účinnost a jiné důležité parametry 231

·směrnice 2009/72/ES o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou 232

·směrnice 2009/125/ES o stanovení rámce pro určení požadavků na ekodesign výrobků spojených se spotřebou energie 233

·nařízení č. 834/2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů 234 .

Níže je uvedeno několik málo příkladů vzájemného působení mezi SNOP a zvláštními právními předpisy EU týkajícími se environmentálních tvrzení:

5.1.2Hlavní zásady: články 6, 7 a 12 SNOP uplatňované na environmentální tvrzení

Uplatňování SNOP na environmentální tvrzení lze shrnout do dvou hlavních zásad:

I.Podle obecných ustanovení SNOP, zejména článků 6 a 7, musí obchodníci uvádět svá zelená tvrzení jasným, konkrétním, přesným a jednoznačným způsobem, aby bylo zajištěno, že spotřebitelé nejsou uvedeni v omyl.

II.Podle článku 12 SNOP musí mít obchodníci k doložení svých tvrzení k dispozici příslušné důkazy a musí být schopni předložit je srozumitelným způsobem příslušným donucovacím orgánům, je-li tvrzení zpochybněno.

Tyto zásady se odrážejí rovněž v řadě vnitrostátních pokynů k environmentálním tvrzením, zejména v dánských pokynech k používání environmentálních a jiných tvrzení při uvádění na trh 243 , v pokynech Spojeného království k zeleným tvrzením 244  a ve francouzské praktické příručce k environmentálním tvrzením určené pro obchodníky a spotřebitele 245 .

Další užitečná kritéria a příklady jsou uvedeny v pokynech Komise k uvádění a hodnocení environmentálních tvrzení, jež byly zveřejněny v roce 2000 250 . Pokyny, které jsou v souladu s mezinárodní normou ISO 14021-1999, obsahují odkazy na environmentální tvrzení, která je nutno považovat za klamavá.

5.1.3Uplatňování článku 6 SNOP na environmentální tvrzení

Článek 6 SNOP znamená, že spotřebitelé musí být schopni důvěřovat environmentálním tvrzením, která uvádějí obchodníci. Aby environmentální tvrzení nebyla klamavá, měla by být uváděna jasným, konkrétním, jednoznačným a přesným způsobem.

Environmentální tvrzení může být klamavé, pokud „obsahuje nesprávné informace, je tedy nepravdivé“ ve vztahu k jednomu z prvků uvedených v čl. 6 odst. 1 písm. a) až g).

Environmentální tvrzení může být klamavé rovněž tehdy, pokud ve vztahu k jednomu z bodů uvedených v čl. 6 odst. 1 písm. a) až g) „uvádí nebo je schopno uvést průměrného spotřebitele v omyl, i když informace jsou věcně správné“.

Environmentální tvrzení mohou být klamavá, jsou-li založena na nejasných a obecných tvrzeních o přínosech pro životní prostředí, jako je „ekologicky šetrný“, „zelený“, „přátelský k přírodě“, „ekologický“, „udržitelný“, „vhodný pro životní prostředí“, „šetrný ke klimatu“ nebo „šetrný k životnímu prostředí“.

Tato tvrzení by mohla spadat do oblasti působnosti čl. 6 odst. 1 písm. a) a b) SNOP, pokud mohou uvést průměrného spotřebitele v omyl a přimět jej, aby učinil rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil.

Nejasná a obecná tvrzení může být problematické (ne-li nemožné) doložit. Současně mohou vyvolat u spotřebitelů dojem, že daný produkt nebo činnost obchodníka nemá na životní prostředí negativní dopad, či má pouze pozitivní dopad. Na vnitrostátní úrovni byla přijata určitá opatření proti nedoloženým obecným a nejasným environmentálním tvrzením.

Při posuzování environmentálního tvrzení jsou důležité hlavní dopady produktu na životní prostředí během celého jeho životního cyklu, včetně jeho dodavatelského řetězce. Environmentální tvrzení by se mělo týkat aspektů, které jsou podstatné z hlediska dopadu produktu na životní prostředí 256 .

Tvrzení by měla být mimoto jasná a jednoznačná, pokud jde o to, kterého aspektu produktu nebo jeho životního cyklu se týkají 257 . Jestliže obchodník uvede environmentální tvrzení zdůrazňující pouze jeden z řady dopadů produktu na životní prostředí, mohlo by být tvrzení klamavé ve smyslu článku 6 SNOP.

Kodexy chování mohou obsahovat závazky ve vztahu k ochraně životního prostředí či „ekologickému chování“. Pokud obchodník, který se zavázal k dodržování takového kodexu, toto poruší, může se dopustit klamavého jednání. Na tuto situaci se vztahuje čl. 6 odst. 2 písm. b).

Průměrný spotřebitel očekává, že držitelé kodexu prodávají produkty, které vyhovují danému kodexu. Vnitrostátní donucovací orgány mohou poté posoudit, zda průměrný spotřebitel na tomto základě pravděpodobně učiní rozhodnutí o koupi.

Některé klamavé obchodní praktiky ve vztahu ke kodexům chování jsou považovány samy o sobě za nekalé podle přílohy I SNOP. Těmito praktikami se zabývá oddíl 5.1.6 – „Uplatňování přílohy I na environmentální tvrzení“.

Ve svých „kritériích shody“ se mnohostranná skupina pro environmentální tvrzení domnívá, že:

„Pokud se obchodník nebo odvětví rozhodne používat pro účely uvádění na trh vlastní systém označování, symboly nebo certifikáty, musí se tyto značky použít pouze u produktů/služeb nebo obchodníků, jež splňují kritéria stanovená pro jejich používání. Tato kritéria by měla prokazovat jednoznačné přínosy pro životní prostředí v porovnání s konkurenčními produkty nebo obchodníky a měla by být snadno veřejně dostupná. V opačném případě bude označení pravděpodobně klamavé. Obchodníci by měli mimoto uvážit ověření třetí stranou s cílem zajistit věrohodnost a relevanci značky. Spotřebiteli musí být rovněž znám smysl nebo význam značky. Tyto značky mimoto nesmí být zaměnitelné s jinými značkami, včetně například značek veřejných systémů označování nebo systémů konkurentů.“

5.1.4Uplatňování článku 7 SNOP na environmentální tvrzení

V článku 7 SNOP jsou uvedeny zvláštní prvky, které jsou důležité při posuzování, zda určitá obchodní praktika zahrnuje klamavé opomenutí.

Zelená tvrzení mohou být klamavá, jsou-li založena na nejasných a obecných prohlášeních o přínosech pro životní prostředí. Tato tvrzení mohou být s nižší pravděpodobností klamavá podle článku 7, jsou-li doplněna výraznými specifikacemi nebo vysvětlivkami ohledně dopadu produktu na životní prostředí, například omezením tvrzení na konkrétní přínosy pro životní prostředí.

Jestliže obchodníci poskytnou takovéto doplňkové informace, mohou zajistit, že nejednají v rozporu s čl. 7 odst. 4 písm. a) (v případě výzvy ke koupi) zatajením nebo poskytnutím informací týkajících se „hlavních znaků produktu“ „nejasným, nesrozumitelným nebo dvojznačným způsobem nebo v nevhodný čas“.

Ve svých „kritériích shody“ má mnohostranná skupina pro environmentální tvrzení za to, že:

„Některé produkty mohou podléhat podrobným a ambiciózním pravidlům a dosahovat natolik vynikající environmentální výkonnosti, že může být odůvodněné použití obecného tvrzení ohledně přínosů (bez bližšího upřesnění).

oTak tomu může být v případě, vztahuje-li se na daný produkt povolení používat ekoznačku veřejného systému ekoznačky (jako je ekoznačka „Nordic Swan“, německá ekoznačka „Blue Angel“ nebo ekoznačka Evropské unie „Květina“) nebo jiné spolehlivé a uznávané systémy označování podléhající ověření třetí stranou 259 .

oPlatí to rovněž tehdy, pokud vynikající environmentální výkonnost prokázaly studie v rámci posouzení životního cyklu produktu. Tyto studie by měly být provedeny podle uznávaných nebo obecně schválených metod vztahujících se na příslušný typ produktu a měly by být ověřeny třetí stranou 260 . Jestliže v příslušné oblasti nebyly tyto metody dosud vyvinuty, měli by obchodníci upustit od používání obecných tvrzení ohledně přínosů (…).

U těchto produktů by však obchodníci měli zajistit transparentnost, pokud jde o příslušné aspekty ochrany životního prostředí, a ujistit se, že tyto informace jsou pro spotřebitele snadno dostupné, včetně uvedení příslušného loga.“

Environmentální tvrzení může být obdobně klamavé podle čl. 7 odst. 2, je-li uvedeno nejasným, nesrozumitelným nebo dvojznačným způsobem. Na základě posouzení v každém jednotlivém případě tak tomu může být tehdy, nejsou-li jasné rozsah a meze tvrzení.

Při uvádění environmentálního tvrzení jsou důležité hlavní dopady produktu na životní prostředí. Pokyny k zeleným tvrzením (Green Claims Guidance) vyhotovené Ministerstvem životního prostředí, výživy a záležitostí venkova ve Spojeném království 261 uvádějí tyto příklady:

5.1.5Uplatňování článku 12 SNOP na environmentální tvrzení

Článek 12 SNOP objasňuje, že jakékoli tvrzení (včetně environmentálních tvrzení) by mělo být založeno na důkazech, které mohou dotyčné příslušné orgány ověřit.

Obchodníci musí být schopni doložit environmentální tvrzení odpovídajícími důkazy. Tvrzení by proto měla být založena na spolehlivých, nezávislých, ověřitelných a obecně uznávaných důkazech, které zohledňují aktuální vědecká zjištění a metody.

Skutečnost, že důkazní břemeno nese obchodník, odráží zásadu uvedenou v čl. 12 písm. a) SNOP, že by donucovací orgány měly mít pravomoc „požadovat na obchodníkovi, aby prokázal správnost skutkových tvrzení v souvislosti s obchodní praktikou“.

S cílem zajistit, aby byla environmentální tvrzení doložená, by obchodníci měli mít k dispozici důkazy nezbytné na podporu svých tvrzení od okamžiku, kdy se tvrzení začne používat, nebo by si měli být jisti, že tyto důkazy lze získat a předložit na žádost.

Memorandum dánského veřejného ochránce práv spotřebitelů, které stanoví požadavky na dokumentaci vztahující se k § 3 odst. 3 dánského zákona o obchodních praktikách, uvádí:

„Obchodník musí být schopen doložit skutková tvrzení uvedená v rámci obchodní komunikace příslušnou dokumentací. Z tohoto ustanovení však výslovně nevyplývá lhůta, kdy musí být tato dokumentace předložena.

(…)

V § 3 odst. 3 zákona o obchodních praktikách je stanoven požadavek: „musí být možné doložit je příslušnou dokumentací“. Znění tudíž výslovně neurčuje, kdy je nutno poskytnout dokumentaci dokládající skutková tvrzení. Z přípravné práce na zákonu o obchodních praktikách ani ze směrnice o klamavé a srovnávací reklamě nebo směrnice o nekalých obchodních praktikách, na něž se v přípravné práci na zákonu o obchodních praktikách odkazuje, není toto jednoznačně uvedeno. Veřejný ochránce práv spotřebitelů si stejně tak není vědom žádné judikatury, která by určovala, zda musí být dokumentace zpřístupněna v době uvedení na trh. Podle názoru veřejného ochránce práv spotřebitelů však má dotyčné znění zajistit, že tvrzení uvedená v rámci obchodní komunikace lze doložit dokumentací.

Ustanovení je mimoto nutno vykládat ve světle článku 12 směrnice o nekalých obchodních praktikách. Podle názoru veřejného ochránce práv spotřebitelů je účelem požadavku na dokumentaci to, že si obchodník musí být jistý, že skutková tvrzení jsou pravdivá v době uvedení na trh, aby neuváděla spotřebitele v omyl. To znamená, že obchodník musí mít dokumentaci k dispozici v době zveřejnění obchodního sdělení, nebo si musí být jistý, že ji lze předložit na žádost. V opačném případě hrozí značné riziko, že obchodník uvede svůj produkt na trh s použitím nepravdivých tvrzení.

Na tomto základě a s ohledem na článek 8 konsolidovaného kodexu reklamní a marketingové komunikace ICC (2011) je třeba za správnou marketingovou praxi pokládat to, vlastní-li obchodník dokumentaci v době uvedení na trh, nebo je-li si jistý, že ji lze získat a předložit.“

Ačkoli tvrzení může být s ohledem na daný produkt správné a relevantní v době, kdy je uvedeno poprvé, postupem času může být méně účelné. S cílem zajistit, že je k dispozici potřebná dokumentace, která má být podle článku 12 směrnice předložena vnitrostátním orgánům, by se obchodníci měli ujistit, že dokumentace týkající se tvrzení je aktuální po celou dobu, kdy se tato tvrzení používají při uvádění na trh.

Ve svých „kritériích shody“ mnohostranná skupina pro environmentální tvrzení usuzuje, že:

„Pokud obchodník používá v názvu společnosti, názvu produktu atd. environmentální tvrzení a tento název se využívá pro marketingové účely, platí při tom stejné požadavky na dokumentaci, jaké se vztahují na ostatní environmentální tvrzení v rámci obchodní komunikace, ledaže společnost může prokázat, že tento název nemá environmentální konotace nebo že existoval dříve, než byly otázky ochrany životního prostředí začleněny do politické/obchodní agendy. Název použitý při uvádění na trh musí uvádět průměrného spotřebitele v omyl a vést k tomu, že učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil, aby byl v rozporu se SNOP.“

Ve svých „kritériích shody“ má mnohostranná skupina pro environmentální tvrzení za to, že:

„Důkazy by měly být jednoznačné a spolehlivé a tvrzení je nutno měřit pomocí nejvhodnějších metod. Příslušným orgánům je nutno předložit výsledky testování provedeného nezávislou třetí stranou, je-li tvrzení zpochybněno. Pokud odborné studie vedou k značnému nesouladu nebo pochybnostem ohledně dopadů na životní prostředí, měl by obchodník od používání dotyčného sdělení v rámci obchodní komunikace zcela upustit.

Obsah a rozsah dokumentace bude záviset na konkrétním obsahu tvrzení. V tomto ohledu bude důležitá složitost produktu nebo činnosti.

Tvrzení je nutno pravidelně revidovat a aktualizovat, aby bylo zajištěno, že jsou i nadále relevantní. Tvrzení je třeba v případě potřeby přehodnotit a aktualizovat s ohledem na technologický rozvoj a vznik srovnatelných produktů nebo jiné okolnosti, které mohou ovlivnit přesnost nebo platnost tvrzení.“

„Environmentální tvrzení by se neměla týkat zlepšení v porovnání s produktem téhož obchodníka nebo konkurenta, který již není na trhu k dispozici nebo který obchodník již neprodává spotřebitelům, není-li toto zlepšení významné a nové.“

5.1.6Uplatňování přílohy I na environmentální tvrzení

Tyto praktiky uvedené v příloze I jsou pro environmentální tvrzení obzvláště důležité:

Toto ustanovení objasňuje, že obchodníci nesmějí uvádět spotřebitele v omyl tím, že nepatřičně zdůrazňují vlastnosti, které vyplývají z regulačních požadavků.

5.1.7Srovnávací environmentální tvrzení

Environmentální tvrzení mohou naznačovat, že určitý produkt má příznivější dopad na životní prostředí nebo že životní prostředí poškozuje méně než konkurenční výrobky nebo služby. Produkty s takovýmto srovnávacím tvrzením je nutno posoudit na základě podobných produktů.

Vnitrostátní donucovací a samoregulační orgány tuto zásadu obvykle vykládají v tom smyslu, že by se srovnání mělo týkat produktů ve stejné produktové kategorii.

Stejně důležité je však i to, aby metoda použitá k získání informací byla stejná, aby byla používána jednotně (tj. používají se stejná metodická rozhodnutí a pravidla, výsledky jsou reprodukovatelné) a aby použitá metoda umožňovala srovnání, v opačném případě by porovnání nebylo smysluplné 265 .

Směrnice 2006/114/ES o klamavé a srovnávací reklamě stanoví podmínky, za nichž je dovolena srovnávací reklama. Srovnání přínosů produktů z hlediska životního prostředí mimo jiné:

1.nesmí být klamavé ve smyslu článků 6 a 7 SNOP;

2.srovnává zboží nebo služby, jež slouží stejným potřebám nebo jsou zamýšleny pro stejný účel;

3.objektivně srovnává jeden nebo více základních, důležitých, ověřitelných a charakteristických rysů tohoto zboží nebo služeb.

5.2On-line odvětví

Jak bylo uvedeno v oddíle 1, směrnice má velmi širokou oblast působnosti, jelikož se vztahuje na veškeré transakce mezi podniky a spotřebiteli, a to off-line i on-line.

Je technologicky neutrální a použije se bez ohledu na kanál, sdělovací prostředek nebo zařízení použité k uplatňování obchodní praktiky v rámci vztahů mezi podniky a spotřebiteli.

5.2.1On-line platformy

Pojem „platforma“ není ve SNOP definován a jeho používání nemá na uplatňování směrnice žádný dopad. Tento pojem však může být užitečný při popisu některých obchodních modelů, které se objevují spolu s digitální ekonomikou.

Platformy obvykle poskytují infrastrukturu a umožňují interakce mezi dodavateli a uživateli při poskytování zboží, služeb, digitálního obsahu a informací on-line.

On-line platformy fungují podle mnoha různých obchodních modelů: jejich fungování je v rozmezí od pouhého umožnění uživatelům vyhledat informace poskytnuté třetími stranami s cílem usnadnit (často za odměnu) smluvní transakce mezi ostatními obchodníky a spotřebiteli po reklamu a prodej různých druhů produktů a služeb, včetně digitálního obsahu, jejich vlastním jménem. V rámečku jsou uvedeny některé příklady obchodních modelů, na něž se často odkazuje jako na „platformy“.

5.2.2Použitelnost SNOP na on-line platformy

Jelikož se SNOP uplatní pouze na vztahy mezi podniky a spotřebiteli, je jako první krok při posuzování použitelnosti této směrnice na poskytovatele dané on-line platformy nutno vyhodnotit, zda se tento považuje za „obchodníka“ podle čl. 2 písm. b) SNOP.

Na základě posouzení v každém jednotlivém případě může poskytovatel platformy jednat za účelem, který lze považovat za provozování jeho podnikatelské činnosti, pokud například u transakcí mezi dodavateli a uživateli účtuje provizi, poskytuje další placené služby nebo získává příjmy z cílené reklamy.

Druhým krokem při posuzování použitelnosti SNOP by mělo být vyhodnocení toho, zda se poskytovatel platformy podílí na „obchodních praktikách vůči spotřebiteli“ ve smyslu čl. 2 písm. d), a to ve vztahu k uživatelům (dodavatelům a příjemcům), kteří se považují za „spotřebitele“ ve smyslu čl. 2 písm. a) SNOP.

Platforma, která se považuje za „obchodníka“, musí vždy dodržovat spotřebitelské a marketingové právo EU, co se týká jejích vlastních obchodních praktik. Na obchodníky se vztahují zejména požadavky na transparentnost stanovené v článcích 6 a 7 SNOP, které vyžadují, aby se v souvislosti s propagací, prodejem nebo dodáním produktu spotřebiteli zdržel klamavého jednání a opomenutí.

Podle čl. 5 odst. 2 SNOP nesmí poskytovatel platformy, který se považuje za „obchodníka“, v rámci svých obchodních praktik vůči spotřebitelům jednat v rozporu s požadavky náležité profesionální péče. Podle čl. 2 písm. h) SNOP se „náležitou profesionální péčí“ rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od obchodníka ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti obchodníkovy činnosti.

Povinnosti náležité profesionální péče uložené obchodníkům v rámci jejich vztahů se spotřebiteli podle SNOP se liší od režimu výjimek z odpovědnosti stanoveného v článku 14 směrnice o elektronickém obchodu, pokud jde o protiprávní informace shromažďované poskytovateli služeb na žádost třetích stran, ačkoli jej doplňují.

Některé platformy se často dovolávají zejména čl. 14 odst. 1 a tvrdí, že jednají pouze jako zprostředkovatelé poskytující služby shromažďování informací, jak jsou vymezeny ve zmíněném ustanovení, neodpovídají tudíž za uložené informace.

Ustanovení čl. 15 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu brání členským státům uložit „poskytovatelům služby shromažďování informací“ obecnou povinnost dohlížet na jimi ukládané informace nebo aktivně vyhledávat skutečnosti.

Výše uvedená ustanovení směrnice o elektronickém obchodu mají širokou oblast působnosti a jsou důležitá ve vztahu k různým druhům protiprávních informací shromažďovaných platformami, včetně informací porušujících spotřebitelské právo, informací porušujících pravidla autorského práva, nenávistných verbálních projevů, zločinného obsahu (terorismus, pohlavní zneužívání dětí), pomlouvačných prohlášení atd., jakož i informací týkající se protiprávní činnosti.

Tyto pokyny nemají vysvětlovat příslušná ustanovení směrnice o elektronickém obchodu. Úloha platforem obecně byla posouzena v rámci komplexní analýzy úlohy zprostředkovatelů 269 .

Tyto pokyny odkazují na ustanovení směrnice o elektronickém obchodu pouze v souvislosti s jejím vztahem ke SNOP. Jejich jediným účelem je objasnit a usnadnit prosazování SNOP vůči on-line platformám v kontextu toho, že tyto často tvrdí, že se mohou dovolávat zejména článku 14 směrnice o elektronickém obchodu.

Soudní dvůr vyložil v řadě případů čl. 14 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu s ohledem na odpovědnost poskytovatelů služeb shromažďování informací, konkrétně ve spojených věcech Louis Vuitton, C-236/08 až C-238/08 (body 113–119) a ve věci L'Oreal, C-324/09 (body 123–124, zdůraznění přidáno), a dospěl k závěru, že čl. 14 odst. 1:

„musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na provozovatele on-line tržiště v případě, že nehrál aktivní roli takové povahy, že by bylo možné konstatovat, že uložená data zná nebo kontroluje. Uvedený provozovatel hraje takovou roli v případě, že poskytuje pomoc, která spočívá zejména v optimalizaci prezentace dotčených nabídek k prodeji nebo jejich propagaci.

Pokud provozovatel on-line tržiště nehrál aktivní roli ve smyslu uvedeném v předcházejícím bodě, a pokud tedy jeho poskytování služby spadá do působnosti čl. 14 odst. 1 směrnice 2000/31, nemůže se nicméně ve věci, která může vést k uložení náhrady škody, dovolávat výjimky z odpovědnosti stanovené v tomto ustanovení, jestliže byl seznámen se skutečnostmi nebo okolnostmi, na základě nichž by hospodářský subjekt postupující s řádnou péčí musel konstatovat protiprávnost dotčených nabídek k prodeji, a v případě takového seznámení se, nejednal neprodleně v souladu s odst. 1 písm. b) uvedeného článku 14.“

Na druhou stranu „pouhá skutečnost, že provozovatel on-line tržiště ukládá na svůj server nabídky k prodeji, stanoví podmínky poskytování své služby, dostává za tuto službu úplatu a svým zákazníkům poskytuje informace obecné povahy“, nemůže mít za následek, že se na něj nebudou vztahovat výjimky v oblasti odpovědnosti (viz bod 115 rozsudku ve věci L'Oreal).

Poskytovatel služby shromažďování informací na druhou stranu hraje aktivní roli, která mu brání v tom, aby mohl využít tuto výjimku, mimo jiné tehdy, pokud „poskytuje pomoc, která spočívá zejména v optimalizaci prezentace dotčených nabídek k prodeji nebo propagaci“ těchto nabídek (viz bod 116 zmíněného rozsudku).

Podobné závěry byly vyvozeny ve spojených věcech Louis Vuitton, C-236/08 až C-238/08, které se týkaly prodeje klíčových slov obsahujících ochranné známky ze strany společností Google („Adwords“) 270 .

To, zda poskytovatel služby shromažďování informací hraje aktivní nebo pasivní roli, jak objasnil Soudní dvůr, je nutno posoudit v každém jednotlivém případě. Ačkoli o výkladu tohoto ustanovení práva Unie může s konečnou platností rozhodnout pouze Soudní dvůr, lze uvést, že existuje důležitá judikatura vnitrostátních soudů zabývající se touto otázkou, která však jde často opačnými směry 271 .

Podle judikatury Soudního dvora 272 se klíčový prvek v těchto rozsudcích týká možnosti poskytovatele platformy znát a kontrolovat data, která ukládá.

V čl. 1 odst. 3 směrnice o elektronickém obchodu je rovněž objasněno, že směrnice „doplňuje právo Společenství platné pro služby informační společnosti, aniž je dotčena úroveň ochrany, zejména v oblasti veřejného zdraví a zájmů spotřebitelů, jak vyplývá z právních nástrojů Společenství a vnitrostátních právních předpisů, které je provádějí, nebude-li tím omezen volný pohyb služeb informační společnosti“. To znamená, že se směrnice o elektronickém obchodu a příslušné spotřebitelské acquis EU v zásadě uplatňují doplňkovým způsobem.

Z hlediska SNOP platí, že pokud lze on-line platformu považovat za „obchodníka“ ve smyslu SNOP (čl. 2 písm. b) SNOP), musí jednat s určitou úrovní náležité profesionální péče (čl. 5 odst. 2 SNOP), která odpovídá konkrétní oblasti její činnosti (čl. 2 písm. h) SNOP) a nesmí uvádět uživatele/spotřebitele v omyl, a to buď jednáním, nebo opomenutím (zejména s odkazem na čl. 6 odst. 1 písm. f) a čl. 7 odst. 1 a 2 SNOP).

Platformy, které se považují za „obchodníky“, by měly přijmout vhodná opatření, která (aniž by představovala obecnou povinnost dohledu nebo vyhledávání skutečností (viz čl. 15 odst. 1 směrnice o elektronickém obchodu)) ostatním dotčeným obchodníkům umožňují dodržovat požadavky spotřebitelského a marketingového práva EU a uživatelům umožňují jednoznačně porozumět tomu, s kým případně uzavírají smlouvy. Tato opatření mohou zahrnovat například:

·možnost ostatních dotčených obchodníků jednoznačně uvést, že vůči uživatelům platformy jednají jako obchodníci,

·jednoznačné sdělení všem uživatelům platformy, že ochrany podle spotřebitelského a marketingového práva EU požívají pouze ve vztazích s dodavateli, kteří jsou obchodníky,

·navržení struktury internetových stránek způsobem, který ostatním obchodníkům umožňuje předložit uživatelům platformy informace v souladu s marketingovým a spotřebitelským právem EU, zejména informace vyžadované v případě výzvy ke koupi v čl. 7 odst. 4 SNOP.

Pokud on-line zprostředkovatelé spadající do oblasti působnosti SNOP tyto požadavky náležité profesionální péče neplní či jinak propagují, prodávají nebo dodávají uživatelům produkt nekalým způsobem, mohou být shledáni vinnými z porušení spotřebitelského a marketingového práva EU – a nemohou se dovolávat výjimky v oblasti odpovědnosti podle směrnice o elektronickém obchodu v případě zprostředkovatelů, co se týká jejich vlastních nedostatků, jelikož tato výjimka se týká pouze protiprávních informací uložených na žádost třetích stran.

Následující oddíly se zabývají dalšími otázkami souladu s požadavky SNOP, které berou v úvahu zvláštní obchodní modely vyvinuté různými typy on-line platforem, jež se doposud objevily.

5.2.3Platformy elektronického obchodu (tržiště)

Platformy elektronického obchodu, na něž se odkazuje rovněž jako na „tržiště“, umožňují zákazníkům nakupovat produkty nabízené ostatními obchodníky přímo na internetu, v některých případech navíc k vlastním produktům (např. Amazon, Pixmania). Některá tržiště uvádějí pouze nabídky ostatních profesionálních prodejců; jiná mají kombinaci nabídek od soukromých osob i profesionálních prodejců (např. Ebay).

Zvláštní otázkou v případě tržišť je to, zda jsou odpovědné při rozporu produktů dodaných třetími stranami se smlouvou, včetně nedodání. Na rozpor se smlouvou se vztahuje směrnice o prodeji spotřebitelům a zárukách 275 . Podle článků 3 a 5 uvedené směrnice „prodávající odpovídá za každý rozpor se smlouvou existující v okamžiku dodání spotřebního zboží“, který „se projeví ve lhůtě dvou let po dodání“, tj. ve dvouleté zákonné záruční lhůtě. Odpovědnost za rozpor se smlouvou má „prodávající“. Podle čl. 1 odst. 2 písm. c) směrnice o prodeji spotřebitelům a zárukách je prodávajícím „každá fyzická nebo právnická osoba, která prodává spotřební zboží na základě smlouvy v rámci své profesní nebo obchodní činnosti“’.

Stranou, která musí zjednat nápravu rozporu (prostřednictvím opravy, náhradního dodání, snížení kupní ceny nebo odstoupení od smlouvy), je osoba, s níž spotřebitel uzavřel kupní smlouvu na tržišti. To, kdo je touto osobou, bude záviset na konkrétních okolnostech jednotlivé smlouvy.

Jak však bylo popsáno v předchozím oddíle, podle požadavků na náležitou profesionální péči a transparentnost stanovených v čl. 5 odst. 2, čl. 2 písm. h) a článcích 6 a 7 SNOP by měla každá platforma elektronického obchodu, kterou lze považovat za „obchodníka“, přijmout vhodná opatření, která jejím uživatelům umožní mimo jiné jednoznačně pochopit to, kdo je smluvní stranou, a skutečnost, že ochrany podle spotřebitelského a marketingového práva EU budou požívat pouze ve vztazích k dodavatelům, kteří jsou obchodníky.

Případ, který v současnosti projednává Soudní dvůr, určí, zda lze zprostředkovatele, který je v daném případě off-line zprostředkovatelem, považovat za odpovědného za rozpor zboží se smlouvou a případnou újmu, která byla způsobena spotřebiteli, pokud spotřebitele uvedl svým jednáním nebo opomenutím v omyl a ten se domníval, že smlouva byla uzavřena s ním namísto se třetí stranou.

Rozhodující otázkou v tomto případě je to, zda lze profesionálního zprostředkovatele považovat za stranu kupní smlouvy uzavřené mezi dvěma spotřebiteli podle směrnice 1999/44/ES o prodeji spotřebitelům a zárukách, pokud spotřebitele-kupujícího neinformoval náležitě o totožnosti a postavení spotřebitele-prodávajícího 276 .

Jinou praktikou, která může spotřebitele uvést v omyl, je prodej obchodních značek jako klíčových slov ze strany tržišť elektronického obchodu v případech, kdy to může uvádět v omyl, co se týká totožnosti obchodníka, který produkt skutečně nabízí.

SNOP, zejména čl. 6 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a), přijde ke slovu tehdy, mohou-li zobrazené výsledky uvést spotřebitele v omyl, pokud jde o podstatu produktu, nebo vedou k záměně s obchodní firmou nebo jinými rozlišujícími znaky konkurentů.

Společnosti, které používají klíčová slova odpovídající ochranným známkám k prodeji padělků, mohou případně porušovat bod 9 přílohy I SNOP, který zakazuje „tvrzení nebo vytváření dojmu, že prodej produktu je dovolený, i když tomu tak není“.

5.2.4Obchody s aplikacemi

„Obchod s aplikacemi“ je portál pro dodávání softwarových programů pro inteligentní zařízení (např. chytré telefony a tablety), na něž se odkazuje jako na aplikace. Softwarovými programy mohou být hry či jiné produkty, například digitální noviny.

Obchody s aplikacemi obvykle distribuují aplikace vyvinuté provozovatelem obchodu s aplikacemi nebo vývojáři aplikací, kteří jsou třetí stranou.

„Nákupy v aplikaci“ jsou nákupy, které lze uskutečnit v rámci aplikací. Při nakupování v aplikacích spotřebitelé obvykle pořizují zvláštní obsah nebo funkce, které mohou zlepšit zážitek ze hry, nebo jiný digitální obsah, než který lze stáhnout zdarma.

V roce 2013 a 2014 provedly evropské vnitrostátní orgány ochrany spotřebitele prostřednictvím sítě pro spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele společné opatření v oblasti prosazování práva v souvislosti s on-line hrami (aplikacemi), které nabízejí nákupy v aplikaci a které mohou být lákavé pro děti nebo které hrají děti 279 . V rámci této společné akce uplatnily vnitrostátní donucovací orgány (orgány pro spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele) na digitální hry, které nabízejí nákupy v aplikaci, SNOP a jiné příslušné právní předpisy EU. K této akci vedla vnitrostátní šetření, v jejich rámci byly s ohledem na dotyčné hry zjištěny níže uvedené problémy:

Øklamavá prezentace her jako „zdarma“,

Øpřímé nabádání určené dětem,

Ønedostatečné informování o platebních podmínkách a nedostatečný souhlas spotřebitelů s nákupem,

Øchybějící informace o e-mailových adresách obchodníků.

V prosinci 2013 schválila řada orgánů pro spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele společné stanovisko k těmto právním otázkám 280 . Posouzení uvedené v tomto společném stanovisku se vztahuje na obchody s aplikacemi jako platformy, jak je projednáno obecně v oddíle 5.2.2, i na jednotlivé vývojáře aplikací.

Co se týká klamavé prezentace her jako zdarma, orgány pro spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele určily bod 20 přílohy I a čl. 7 odst. 4 písm. c) SNOP spolu s čl. 6 odst. 1 písm. e) směrnice o právech spotřebitelů jako hlavní právní základ pro posouzení dodržování spotřebitelského a marketingového práva EU ze strany obchodníků.

Na základě těchto ustanovení orgány pro spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele objasnily, že pouze hry, v nichž jsou nákupy v aplikacích volitelné, lze prezentovat jako „zdarma“, aniž by byli spotřebitelé uvádění v omyl. Podle společného stanoviska nelze on-line hru propagovat jako „zdarma“, pokud spotřebitel nemůže hru hrát způsobem, jaký přiměřeně očekává, aniž by uskutečnil nákupy v aplikaci. To je nutno posoudit u každé aplikace, která zahrnuje nákupy v aplikaci, individuálně.

Orgány pro spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele rovněž zdůraznily, že i hra, u níž byl zjištěn soulad s bodem 20 přílohy I, co se týká použití slova „zdarma“, může být posouzena podle ostatních ustanovení SNOP, například článků 6 až 9, s cílem ujistit se o tom, že ostatní prvky, jako je způsob uvedení informace o ceně, nejsou klamavé ani agresivní.

Co se týká přímého nabádání určeného dětem, orgány pro spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele určily bod 28 přílohy I a čl. 5 odst. 3 SNOP jako hlavní právní základ pro posouzení dodržování spotřebitelského a marketingového práva EU ze strany obchodníků.

Orgány pro spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele objasnily, že hry určené dětem nebo hry, u nichž mohou obchodníci rozumně předpokládat, že budou lákavé pro děti, nesmí obsahovat přímé nabádání určené dětem, aby zakoupily další herní položky. Patří sem vyvíjení tlaku na dítě, aby dotyčnou položku přímo koupilo, nebo aby ke koupi přesvědčilo dospělého. Pokud jde o příklady obchodních praktik, o nichž se vnitrostátní orgány domnívaly, že obsahují přímé nabádání určené dětem, viz oddíl 4.6.

Co se týká informací o platebních podmínkách a souhlasu spotřebitelů s nákupy, orgány pro spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele objasnily, že podle čl. 7 odst. 2 a odst. 4 písm. d) SNOP a čl. 6 odst. 1 písm. g) směrnice o právech spotřebitelů musí být spotřebitelé před každým nákupem jasně informováni o ujednáních o platebních podmínkách.

Podle směrnice o právech spotřebitelů vyžaduje každý nákup výslovný souhlas spotřebitele a obchodník musí spotřebiteli poskytnout potřebné informace.

Odkazuje se rovněž na článek 54 směrnice o platebních službách, který vyžaduje souhlas plátce s provedením platební transakce a uvádí, že pokud takový souhlas schází, platební transakce se považuje za neautorizovanou 281 .

Orgány pro spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele podotkly, že by předvolba u plateb neměla umožňovat provedení nákupů bez výslovného souhlasu spotřebitele (např. prostřednictvím hesla). Pokud systém stanoví pro platnost souhlasu určitý časový úsek (např. 15 minut), měli by si obchodníci vyžádat výslovný souhlas spotřebitele ve vztahu k platné době trvání.

Orgány pro spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele zdůraznily, že informace o totožnosti obchodníka musí být snadno dohledatelné, jasné, zevrubné a musí být poskytnuty včas před tím, než se spotřebitel rozhodne pro hru, stažení nebo nákup.

Co se týká informací o e-mailových adresách obchodníků, orgány pro spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele použily čl. 5 odst. 1 písm. c) směrnice o elektronickém obchodu, podle něhož se ve spojení s čl. 7 odst. 5 SNOP tyto informace považují za podstatné ve smyslu SNOP.

Ode dne použitelnosti směrnice o právech spotřebitelů, tj. od června 2014, musí obchodníci podle čl. 6 odst. 1 písm. c) uvedené směrnice poskytovat spotřebitelům rovněž informace o své e-mailové adrese.

5.2.5Ekonomika sdílení 282

On-line platformy fungují rovněž jako hlavní prvky v ekonomice sdílení, jež spojují poskytovatele a uživatele různých služeb, například v oblasti dopravy a ubytování. Jako zprostředkovatel umožňuje on-line platforma dodavatelům zpřístupnit nabídky uživatelům a může zprostředkovávat rovněž zadávání a plnění objednávek jejich jménem. Co se týká uživatelů, zprostředkovatelé jim umožňují využít nabídky předložené dodavateli. Existují různé typy sdílených platforem, včetně čistě soukromých neziskových iniciativ.

Komise přijme v červnu 2016 sdělení o ekonomice sdílení s pokyny ke způsobu uplatňování práva EU na obchodní modely ekonomiky sdílení. Obecně řečeno, pokud se platforma ekonomiky sdílení pokládá za „obchodníka“ a podílí se na obchodních činnostech vůči spotřebitelům, musí dodržovat požadavky týkající se náležité profesionální péče a transparentnosti, které jsou stanoveny ve směrnici, jak je popsáno v oddíle 5.2.2.

Aby se zabránilo opomenutí závažných informací, musí platforma ekonomiky sdílení podle čl. 6 odst. 1 písm. f) a čl. 7 odst. 1 a 2 SNOP ostatním dotčeným obchodníkům umožnit, aby uživatelům sdělili, že jsou obchodníky, a platforma by měla spotřebitele informovat o tom, zda a jaká kritéria používá při výběru dodavatelů, kteří působí jejím prostřednictvím, a zda a jaké kontroly provádí s ohledem na jejich spolehlivost.

„Ekonomika sdílení“ odkazuje často (nikoli však výlučně) na transakce mezi rovnocennými spotřebiteli (dodavateli a uživateli), jejichž cílem je sdílení majetku, zdrojů, času a dovedností (např. jízdy automobilem s rozdělením nákladů). Podle situace dodavatelů a souvisejících činností se však mohou pro účely SNOP považovat rovněž za obchodníky. Je-li dodavatel „obchodníkem“ a uživatel „spotřebitelem“, použije se na obchodní praktiky dodavatele na platformě přímo SNOP.

Dodavatel se podle SNOP považuje za „obchodníka“, pokud jedná za účelem, který lze považovat za provozování jeho obchodu, životnosti nebo řemesla anebo výkonu jeho svobodného povolání (čl. 2 písm. b)). Podle této definice neznamená pouhá skutečnost, že určitá osoba vykonává činnost v rámci ekonomiky sdílení, to, že se automaticky považuje za „obchodníka“: podle SNOP je hodnocení, zda určitá osoba je či není „obchodníkem“, výsledkem posouzení v každém jednotlivém případě, při němž je nutno vzít v úvahu veškeré skutkové okolnosti, například to, zda z dané činnosti v rámci ekonomiky sdílení plyne značná část příjmů dotyčné osoby.

5.2.6Vyhledávače

Vyhledávače umožňují vyhledávat na internetu informace podle určitého algoritmu. Spotřebitelé budou očekávat, že vyhledávače zobrazují pro daný vyhledávací dotaz „přirozené“ nebo „organické“ výsledky, a to na základě dostatečně nestranných kritérií. Z důkazů však vyplývá, že vyhledávače mohou seznamy výsledků vyhledávání založit například na kritériích relevance spojených s výší platby, kterou obdrží od ostatních obchodníků. Typickými příklady je „placené umístění“ nebo „placené zařazení“, což jsou formy reklamy ve smyslu SNOP.

V případě „placeného umístění“ platí jednotliví obchodníci (internetové stránky nebo URL) za vyšší umístění v seznamu výsledků vyhledávání, takže pořadí neurčují pouze kritéria relevance.

V případě „placeného zařazení“ platí ostatní obchodníci za zařazení na seznam výsledků vyhledávání v případech, kdy by jinak nemuseli být na tento seznam zařazeni, nebo by nemuseli být zařazeni v daném časovém okamžiku, pokud by jedinými kritérií pro seřazení výsledků vyhledávání byla pouze relevance s ohledem na vyhledávací dotaz.

Ačkoliv se způsoby, jakými vyhledávače vyhledávají a prezentují výsledky, a zařízení, na nichž si spotřebitele tyto výsledky prohlížejí, neustále vyvíjejí, hlavní zásady SNOP se nemění: nejsou-li spotřebitelé informováni o opaku, budou obvykle očekávat zařazení a seřazení přirozených výsledků vyhledávání podle relevance pro vyhledávací dotaz, a nikoli na základě platby od ostatních obchodníků.

SNOP nezakazuje obchodní praktiky, v jejichž rámci je zařazení nebo stanovení pořadí zcela nebo částečně založeno na platbě od jiného obchodníka, vyžaduje však, aby provozovatel vyhledávače v případě, že se podle SNOP považuje za „obchodníka“, jednoznačně odlišil tyto výsledky vyhledávání od přirozených výsledků. Účelem tohoto rozlišení je informovat spotřebitele o tom, že nejsou informováni nestranně, nýbrž že jsou zobrazeny nevyžádané nabídky.