–

za „Unigames“ UAB: M. Rindinas, advokatas,

–

za litevskou vládu: S. Grigonis a V. Kazlauskaitė-Švenčionienė, jako zmocněnci,

–

za italskou vládu: S. Fiorentino, jako zmocněnec, ve spolupráci s: F. Meloncelli, avvocato dello Stato,

–

za Evropskou komisi: M. Escobar Gómez a J. Jokubauskaitė, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 1 písm. f) a čl. 5 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (Úř. věst. 2015, L 241, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností „Unigames“ UAB a Lošimų priežiūros tarnyba prie Lietuvos Respublikos finansų ministerijos (orgán pro dohled nad hazardními hrami při Ministerstvu financí Litevské republiky, dále jen „orgán dohledu“) ve věci rozhodnutí ředitele tohoto orgánu, kterým bylo konstatováno, že společnost Unigames porušila zákaz podněcování k účasti na hazardních hrách, a kterým jí byla uložena pokuta.

3

Článek 1 odst. 1 směrnice 2015/1535 stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]

4

Článek 5 odst. 1 této směrnice stanoví:

„S výhradou článku 7 sdělí členské státy neprodleně [Evropské] komisi každý návrh technického předpisu s výjimkou případu, kdy se jedná pouze o úplné převzetí mezinárodní nebo evropské normy, a kdy postačí informace o dotyčné normě; členské státy současně Komisi sdělí důvody, pro které je nezbytné takový technický předpis přijmout, pokud již nebyly uvedeny v samotném návrhu.

Je-li to vhodné a nebylo-li tak již učiněno předchozím sdělením, oznámí členské státy současně Komisi znění základních právních předpisů, které jsou zásadně a přímo dotčeny, pokud je znalost těchto znění nezbytná pro posouzení účinků navrhovaného technického předpisu.

Členské státy sdělí Komisi v souladu s podmínkami uvedenými v prvním a druhém pododstavci tohoto odstavce znovu návrh technického předpisu, provedou-li v něm změny, které zásadně změní oblast jeho působnosti, zkrátí původně předpokládanou dobu jeho zavedení nebo doplní či zpřísní specifikace nebo požadavky.

[…]“

5

Článek 10 odst. 19 zákona Litevské republiky č. IX-325 o hazardních hrách (Lietuvos Respublikos azartinių lošimų įstatymas Nr. IX-325) ze dne 17. května 2001 (Žin., 2001, č. 43–1495), ve znění použitelném na spor v původním řízení, a sice ve znění zákona č. XIV-337 ze dne 20. května 2021 (TAR, 2021, č. 2021-12786) (dále jen „zákon o hazardních hrách“), stanoví:

„V Litevské republice je zakázáno podněcovat k účasti na hraní hazardních her zveřejňováním informací nebo přesvědčováním veřejnosti, a to v jakékoli formě a jakýmikoli prostředky, včetně zvláštních akcí, zkušebních her, propagačních akcí, slev, darů a podobných pobídek prováděných samotným provozovatelem hazardních her za účelem podněcování k účasti na hazardních hrách nebo hazardních hrách na dálku.“

6

Do nabytí účinnosti zákona č. XIV-337 ze dne 20. května 2021 stanovil čl. 10 odst. 19 zákona o hazardních hrách, ve znění zákona č. XII‑1734 ze dne 21. května 2015 (TAR, 2015, č. 2015-8980) (dále jen „dřívější zákon o hazardních hrách“):

„V Litvě je zakázáno podněcovat k účasti na hazardních hrách následujícími způsoby:

7

Unigames je společnost, jíž bylo uděleno povolení k provozování hazardních her. Na svých internetových stránkách poskytuje služby v oblasti hazardních her na dálku.

8

Při kontrole provedené orgánem dohledu bylo konstatováno, že na těchto internetových stránkách je uvedena řada údajů, u nichž je třeba mít za to, že jsou v rozporu se zákazem podněcování k účasti na hraní hazardních her, který je stanoven v čl. 10 odst. 19 zákona o hazardních hrách.

9

V návaznosti na tuto kontrolu přijal ředitel uvedeného orgánu dne 19. května 2022 rozhodnutí, v němž konstatoval, že se společnost Unigames dopustila několika protiprávních jednání, a uložil jí peněžitou sankci (dále jen „rozhodnutí ze dne 19. května 2022“). Z tohoto rozhodnutí konkrétně vyplývá, že zaprvé uvedený orgán zjistil, že se na internetových stránkách společnosti Unigames vyskytovaly v období od 13. října 2021 do 3. února 2022 odkazy vybízející návštěvníky těchto stránek k účasti na hazardních hrách na dálku, což bylo v rozporu s čl. 10 odst. 19 zákona o hazardních hrách. Zadruhé byly ke dni přijetí tohoto rozhodnutí na těchto internetových stránkách stále zobrazovány informace, které porušovaly zákaz podněcování k účasti na hraní hazardních her stanovený v tomto ustanovení. Zatřetí byla společnosti Unigames uvedeným rozhodnutím uložena pokuta ve výši 12662 eur, tato společnost byla upozorněna na možnost pozastavení platnosti povolení opravňujícího ji k provozování hazardních her a bylo jí nařízeno, aby nejpozději dne 20. června 2022 ukončila zjištěné protiprávní jednání.

10

Společnost Unigames podala k Vilniaus apygardos administracinis teismas (Krajský správní soud ve Vilniusu, Litva) žalobu na neplatnost rozhodnutí ze dne 19. května 2022, v níž tvrdila, že postup přijetí čl. 10 odst. 19 zákona o hazardních hrách byl nezákonný.

11

Rozsudkem ze dne 10. srpna 2022 uvedený soud tuto žalobu zamítl s odůvodněním, že zákaz podněcování k účasti na hraní hazardních her nebyl do zákona o hazardních hrách zaveden nově, ale byl již stanoven v čl. 10 odst. 19 dřívějšího zákona o hazardních hrách. Podle uvedeného soudu nebyly tedy litevské orgány povinny oznámit Komisi v souladu se směrnicí 2015/1535 návrh změny čl. 10 odst. 19 zákona o hazardních hrách před tím, než jej vnitrostátní zákonodárce přijal. Zamítl proto jako neopodstatněné argumenty společnosti Unigames, podle nichž nelze vůči ní toto ustanovení uplatňovat.

12

Unigames podala proti tomuto rozsudku odvolání k Lietuvos vyriausiasis administracinis teismas (Nejvyšší správní soud Litvy), který je předkládajícím soudem.

13

Uvedený soud má za to, že věc, která mu byla předložena, vyvolává otázky výkladu směrnice 2015/1535.

14

Zaprvé si předkládající soud klade otázku, zda pravidlo stanovené v tomto čl. 10 odst. 19 představuje „technický předpis“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. f) této směrnice. Posledně uvedené ustanovení uvádí čtyři kategorie technických předpisů, mezi něž patří kategorie „předpis pro služby“.

15

Soudní dvůr již v rozsudku ze dne 4. února 2016, Ince (C‑336/14, EU:C:2016:72, bod 75), rozhodl, že určitá ustanovení použitelná na hazardní hry v Německu mohou být považována za „předpisy pro služby“, jelikož se týkají „služby informační společnosti“ ve smyslu uvedené směrnice. Tato ustanovení zahrnovala mimo jiné zákaz nabízet hazardní hry na internetu, jakož i zákaz šíření reklamy na hazardní hry na internetu nebo telekomunikačními prostředky.

16

V této souvislosti předkládající soud uvádí, že v Litvě není zakázáno nabízet hazardní hry na internetu, ale je zakázáno podněcovat k účasti na hazardních hrách, tedy zveřejňovat informace nebo činit úkony vybízející k účasti na takových hrách, a to jakoukoli formou a jakýmikoli prostředky.

17

Uvedený soud si klade otázku, zda pravidlo uvedené v čl. 10 odst. 19 zákona o hazardních hrách splňuje v rozsahu, v němž se týká informací zveřejněných provozovatelem hazardních her na jeho internetových stránkách, všechny podmínky k tomu, aby bylo možné mít za to, že se vztahuje na „službu“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2015/1535, s ohledem na skutečnost, že se jedná o zveřejnění takových informací tímto samotným provozovatelem. Vzhledem k tomu, že uvedený provozovatel nabízí služby hazardních her návštěvníkům svých internetových stránek, je samozřejmé, že jsou na těchto stránkách zobrazovány informace o uvedených hrách, jakož i odkazy vybízející návštěvníky k využití těchto služeb. Za těchto podmínek se předkládající soud táže, zda skutečnost, že je to návštěvník, kdo si uvedené stránky otevře s úmyslem využít dotčených služeb, znamená, že tyto služby jsou poskytovány prostřednictvím přenosu údajů požadovaných návštěvníkem internetových stránek, tedy jinými slovy „na individuální žádost příjemce služeb“ ve smyslu tohoto čl. 1 odst. 1 písm. b).

18

Zadruhé, pokud odpověď na první otázku potvrdí, že čl. 10 odst. 19 zákona o hazardních hrách představuje „technický předpis“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. f) směrnice (EU) 2015/1535, je pro projednávanou věc relevantní i otázka, zda toto ustanovení mělo být oznámeno Komisi podle čl. 5 odst. 1 této směrnice.

19

V této souvislosti předkládající soud poznamenává, že během postupu, který vedl k přijetí zákona č. XIV-337 ze dne 20. května 2021, nebyl návrh změny čl. 10 odst. 19 zákona o hazardních hrách Komisi oznámen.

20

V kontextu směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů (Úř. věst. 1998, L 204, s. 37; Zvl. vyd. 13/20, s. 337), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/48/ES ze dne 20. července 1998 (Úř. věst. 1998, L 217, s. 18; Zvl. vyd. 13/21, s. 8), kterou směrnice 2015/1535 zrušila, ale jejíž ustanovení jsou v podstatě totožná s ustanoveními této posledně uvedené směrnice, Soudní dvůr v rozsudku ze dne 20. prosince 2017, Falbert a další (C‑255/16, EU:C:2017:983, bod 23), rozhodl, že aby byla nová vnitrostátní právní úprava považována za technický předpis, který musí být oznámen, nesmí se omezovat na převzetí nebo nahrazení stávajících technických předpisů náležitě oznámených Komisi, aniž by dodala technické specifikace či jiné nové nebo doplňující požadavky.

21

V této souvislosti předkládající soud uvádí, že zákaz stanovený v čl. 10 odst. 19 dřívějšího zákona o hazardních hrách měl omezenou působnost, která byla podstatným způsobem upřesněna v čl. 10 odst. 19 zákona o hazardních hrách, byť nedoznala změny z územního nebo časového hlediska. Zákaz stanovený v dřívějším zákoně se totiž nevztahoval na pouhé zveřejnění informací o hazardních hrách na internetových stránkách provozovatele těchto her. Článek 10 odst. 19 zákona o hazardních hrách proto ve svém současném znění omezil používání marketingových nástrojů, a rozšířil tedy rozsah zákazu podněcování k účasti na hazardních hrách.

22

S odkazem na rozsudky ze dne 4. února 2016, Ince (C‑336/14, EU:C:2016:72, bod 84), a ze dne 27. října 2016, James Elliott Construction (C‑613/14, EU:C:2016:821, bod 64), uvedený soud rovněž připomíná, že nesplnění povinnosti členského státu oznámit předem návrh technického předpisu má za následek nepoužitelnost tohoto technického předpisu vůči jednotlivcům ať už v trestním řízení nebo ve sporu mezi jednotlivci. Táže se proto, jaké důsledky musí vnitrostátní orgány vyvodit z nesplnění této oznamovací povinnosti za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené ve věci v původním řízení, tedy v případě, že změny technického předpisu nebyly oznámeny Komisi, ačkoli jeho dřívější znění jí oznámeno bylo.

23

Za těchto podmínek se Lietuvos vyriausiasis administracinis teismas (Nejvyšší správní soud Litvy) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

24

Společnost Unigames k přípustnosti první otázky tvrdí, aniž formálně namítá její nepřípustnost, že předkládající soud nebyl v souladu s teorií acte clair a acte éclairé povinen předložit tuto otázku Soudnímu dvoru.

25

Uvedená společnost zaprvé uvádí, že Lietuvos Respublikos teisingumo ministerija (ministerstvo spravedlnosti Litevské republiky) prohlásilo v průběhu postupu, který vedl k přijetí čl. 10 odst. 19 zákona o hazardních hrách, že toto ustanovení představuje „technický předpis“ ve smyslu směrnice 2015/1535, a informovalo Lietuvos Respublikos Seimas (Parlament Litevské republiky) o povinnosti oznámit návrh změny uvedeného ustanovení Komisi podle této směrnice. Výklad tohoto ustanovení je tedy zřejmý.

26

Zadruhé společnost Unigames tvrdí, že správní soud prvního stupně rozhodl, že čl. 10 odst. 19 zákona o hazardních hrách představuje takový technický předpis, a že vycházel z výkladu podaného Soudním dvorem v podobných řízeních o předběžné otázce.

27

V tomto ohledu podle ustálené judikatury platí, že v rámci spolupráce zavedené článkem 267 SFEU je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade. Týkají-li se tedy položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne 22. října 2024, Kolin In’at Turizm Sanayi ve Ticaret, C‑652/22, EU:C:2024:910, bod 36 a citovaná judikatura).

28

V projednávané věci je třeba připomenout, že vnitrostátnímu soudu není v žádném případě zapovězeno, aby položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku, o jejímž zodpovězení nelze podle názoru jednoho z účastníků původního řízení rozumně pochybovat. I kdyby tomu tak bylo, nebyla by tedy taková otázka nepřípustná (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 2023, Vapo Atlantic,C‑604/21, EU:C:2023:175, bod 33 a citovaná judikatura).

29

Z toho plyne, že první otázka je přípustná.

30

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 1 odst. 1 písm. f) směrnice 2015/1535 vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní právní úprava, která zakazuje podněcování k účasti na hraní hazardních her na dálku prostřednictvím zveřejňování informací o těchto hrách na internetových stránkách jejich provozovatele, představuje „technický předpis“ ve smyslu tohoto ustanovení.

31

V této souvislosti je třeba připomenout, že pojem „technický předpis“ zahrnuje čtyři kategorie opatření, a sice zaprvé „technickou specifikaci“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. c) směrnice 2015/1535, zadruhé „jiný požadavek“, jak je definován v čl. 1 odst. 1 písm. d) této směrnice, zatřetí „předpis pro služby“ uvedený v čl. 1 odst. 1 písm. e) uvedené směrnice a začtvrté „právní a správní předpisy členských států zakazující výrobu, dovoz, prodej nebo používání určitého výrobku nebo zakazující poskytování nebo využívání určité služby nebo usazování poskytovatele služeb“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. f) téže směrnice (rozsudek ze dne 8. října 2020, Admiral Sportwetten a další, C‑711/19, EU:C:2020:812, bod 25, jakož i citovaná judikatura).

32

Z odůvodnění žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že se spor v původním řízení netýká výrobků, takže předkládající soud se táže konkrétně na to, zda vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení spadá do kategorie „předpis pro služby“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. e) směrnice 2015/1535, nebo do kategorie „právní a správní předpisy členských států zakazující poskytování nebo využívání určité služby nebo usazování poskytovatele služeb“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. f) této směrnice.

33

Pokud jde o kategorii „předpis pro služby“, je nutno uvést, že čl. 1 odst. 1 písm. e) uvedené směrnice definuje tento pojem jako každý obecný požadavek týkající se přístupu ke službám a jejich poskytování ve smyslu písmene b) tohoto článku 1, zejména ustanovení týkající se poskytovatele služeb, služeb samotných a příjemce služeb, s výjimkou předpisů, které se nezaměřují specificky na služby definované v uvedeném písmenu.

34

Podle článku 1 odst. 1 písm. b) této směrnice se pojmem „služba“ rozumí jakákoli „služba informační společnosti“, tj. každá služba poskytovaná zpravidla za úplatu, na dálku, elektronicky a na individuální žádost příjemce služeb.

35

Ze znění čl. 1 odst. 1 písm. b) ve spojení s písm. e) směrnice 2015/1535 tedy vyplývá, že kategorie „předpis pro služby“ zahrnuje pouze pravidla týkající se služby informační společnosti.

36

V této souvislosti je třeba mít za to, že takové služby v oblasti hazardních her na dálku, jako jsou služby uvedené ve vnitrostátní právní úpravě dotčené ve věci v původním řízení, musí být považovány za „služby informační společnosti“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) této směrnice, jelikož tyto služby splňují všechny podmínky uvedené v tomto ustanovení, včetně té, že služba musí být poskytována „na individuální žádost příjemce služeb“.

37

Poskytování těchto služeb v oblasti hazardních her na dálku je totiž nutně podmíněno takovými úkony ze strany jejich příjemce, jako je vstup na internetové stránky provozovatele a vytvoření zákaznického účtu (obdobně viz rozsudek ze dne 29. února 2024, Doctipharma,C‑606/21, EU:C:2024:179, bod 32) nebo uzavírání sázek na těchto stránkách.

38

Úvahy uvedené v bodech 36 a 37 tohoto rozsudku nejsou zpochybněny okolností, že informace o hazardních hrách, které jejich provozovatel zveřejňuje na svých internetových stránkách, nejsou nutně poskytovány „na individuální žádost příjemce služeb“. Toto zveřejnění informací totiž nelze za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené ve věci v původním řízení, považovat za reklamní nebo jinou službu poskytovanou příjemcům služeb v oblasti hazardních her na dálku, ale představuje doplňkový a neoddělitelný aspekt dotyčných služeb v oblasti hazardních her na dálku, jimiž je dán veškerý hospodářský smysl tohoto zveřejnění [obdobně viz rozsudek ze dne 1. října 2020, A (Reklama a prodej léčivých přípravků on-line), C‑649/18, EU:C:2020:764, bod 56]. Příslušné podmínky k tomu, aby spadaly pod pojem „služba“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2015/1535, musí tedy splňovat pouze samotné služby hazardních her, zatímco zákaz dotčený ve věci v původním řízení, který se týká takového zveřejňování informací, musí splňovat zvláštní kritéria stanovená v čl. 1 odst. 1 písm. e) této směrnice, aby byl považován za „předpis pro“ tyto služby ve smyslu posledně uvedeného ustanovení.

39

Z tohoto posledně uvedeného hlediska je sice nesporné, že zákaz dotčený ve věci v původním řízení představuje „obecný požadavek“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. e) směrnice (EU) 2015/1535, avšak je nutno ještě zkoumat zaprvé, zda jej lze považovat za požadavek „týkající se přístupu ke službám informační společnosti a jejich poskytování“, přičemž toto ustanovení upřesňuje, že tak je tomu zejména v případě ustanovení týkajícího se poskytovatele služeb, služeb samotných a příjemce služeb.

40

V této souvislosti je nutno konstatovat, že čl. 10 odst. 19 zákona o hazardních hrách může spadat pod pojem „předpis pro služby“, neboť zakazuje podněcování mimo jiné k účasti na hraní hazardních her na dálku, a konkrétně zveřejňování informací o těchto hrách na internetových stránkách jejich provozovatele nebo provádění úkonů podněcujících k účasti na takových hrách (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. října 2020, Sportingbet a Internet Opportunity Entertainment, C‑275/19, EU:C:2020:856, bod 48, jakož i citovaná judikatura).

41

Zadruhé, jak vyplývá ze samotného znění čl. 1 odst. 1 písm. e) směrnice 2015/1535, aby mohl být zákaz dotčený ve věci v původním řízení kvalifikován jako „předpis pro služby“, musí být zaměřený „specificky“ na služby informační společnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. září 2019, VG Media,C‑299/17, EU:C:2019:716, bod 31).

42

V tomto ohledu z čl. 1 odst. 1 písm. e) druhého pododstavce bodu i) směrnice 2015/1535 vyplývá, že ověření, zda je pravidlo zaměřené specificky na služby informační společnosti, musí být provedeno s ohledem jak na znění tohoto pravidla, tak na záměr, který sleduje. Nadto podle téhož ustanovení není vyžadováno, aby byla regulace služeb informační společnosti „konkrétním záměrem a cílem“ všech ustanovení dotčeného předpisu, ale stačí, aby tento záměr nebo cíl sledovala prostřednictvím některých svých ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. září 2019, VG Media,C‑299/17, EU:C:2019:716, bod 32 a citovaná judikatura). A konečně podle čl. 1 odst. 1 písm. e) druhého pododstavce bodu ii) této směrnice se předpis nepovažuje za zaměřený specificky na služby informační společnosti, působí-li na tyto služby [týká-li se těchto služeb] pouze nepřímo nebo vedlejším způsobem [náhodně]“.

43

V projednávané věci, jak tvrdí společnost Unigames, litevská vláda a Komise v písemných vyjádřeních, je nutno konstatovat, že čl. 10 odst. 19 zákona o hazardních hrách je zaměřený specificky na služby informační společnosti. Ze samotného znění tohoto ustanovení totiž vyplývá, že kromě hazardních her v tradičním smyslu se výslovně týká hazardních her na dálku, jakož i poskytovatelů služeb souvisejících s těmito hrami.

44

Na rozdíl od toho, co tvrdí italská vláda v písemném vyjádření, skutečnost, že čl. 10 odst. 19 zákona o hazardních hrách stanoví obecný zákaz podněcování k účasti na těchto hrách všemi prostředky, a nikoli pouze prostřednictvím internetu, nemůže znamenat, že se toto ustanovení týká služeb informační společnosti nepřímo nebo náhodně ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. e) druhého pododstavce bodu ii) směrnice 2015/1535 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. září 2019, VG Media,C‑299/17, EU:C:2019:716, bod 37 a citovaná judikatura).

45

Je tedy třeba konstatovat, že tento čl. 10 odst. 19 představuje „předpis pro služby“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. e) směrnice 2015/1535.

46

K tomu, aby mohlo být dotyčné vnitrostátní ustanovení kvalifikováno jako „technický předpis“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. f) této směrnice, je však ještě zapotřebí, aby odpovídalo definici uvedené v tomto písm. f), tedy aby bylo závazné de iure nebo de facto, zejména při poskytování dotčené služby nebo při jejím využívání v členském státě nebo na jeho větší části (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. prosince 2020, Star Taxi App,C‑62/19, EU:C:2020:980, bod 61).

47

V této souvislosti ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že čl. 10 odst. 19 zákona o hazardních hrách stanoví pravidlo, jehož dodržování je povinné při poskytování služeb v oblasti hazardních her na dálku v Litvě.

48

Právě údajné porušení tohoto čl. 10 odst. 19 ze strany společnosti Unigames z důvodu, že na jejích internetových stránkách byly zveřejněny některé informace týkající se hazardních her na dálku nabízených touto společností, sloužilo jako základ pro rozhodnutí ze dne 19. května 2022, kterým orgán dohledu tuto společnost upozornil zejména na možnost pozastavení platnosti povolení, které ji opravňuje k provozování hazardních her.

49

S ohledem na všechny výše uvedené důvody je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 1 odst. 1 písm. f) směrnice 2015/1535 musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní právní úprava, která zakazuje podněcování k účasti na hraní hazardních her na dálku prostřednictvím zveřejňování informací o těchto hrách na internetových stránkách jejich provozovatele, představuje „technický předpis“ ve smyslu tohoto ustanovení.

50

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/1535 vykládán v tom smyslu, že v případě vnitrostátní právní úpravy, která představuje „technický předpis“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. f) této směrnice a byla oznámena Komisi v souladu s tímto čl. 5 odst. 1, nelze změnu této právní úpravy uplatňovat vůči hospodářským subjektům, pokud tato změna oznámena nebyla.

51

Z článku 5 odst. 1 prvního pododstavce uvedené směrnice vyplývá, že členské státy sdělí neprodleně Komisi každý návrh technického předpisu s výjimkou případu, kdy se jedná pouze o úplné převzetí mezinárodní nebo unijní normy, a že jí členské státy rovněž sdělí důvody, pro které je nezbytné takový technický předpis přijmout, pokud již nebyly uvedeny v samotném návrhu.

52

V tomto ohledu je třeba připomenout, že jak poznamenává předkládající soud, Soudní dvůr rozhodl, že aby byla nová vnitrostátní právní úprava považována za technický předpis, který musí být oznámen podle směrnice 2015/1535, nesmí se omezovat na převzetí nebo nahrazení stávajících technických předpisů náležitě oznámených Komisi, aniž by dodala technické specifikace či jiné nové nebo doplňující požadavky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Falbert a další, C‑255/16, EU:C:2017:983, bod 23, jakož i citovaná judikatura).

53

Soudní dvůr tedy rozhodl, že nová právní úprava obsahující přísnější technické specifikace než ty, které jsou uvedeny v dřívější právní úpravě, která byla oznámena, musí být také oznámena (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Papier Mettler Italia,C‑86/22, EU:C:2023:1023, bod 50).

54

Nová právní úprava podléhá proto oznamovací povinnosti podle směrnice 2015/1535, zejména pokud rozšiřuje působnost dřívější právní úpravy. Této povinnosti naopak nepodléhá, pokud pouze upřesňuje nebo vyjasňuje dřívější právní úpravu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Falbert a další, C‑255/16, EU:C:2017:983, body 20 a 22, jakož i citovaná judikatura).

55

V projednávané věci litevská vláda tvrdí, že zákaz podněcování k účasti na hraní hazardních her, a to i na dálku, již stanovil čl. 10 odst. 19 dřívějšího zákona o hazardních hrách, který byl Komisi řádně oznámen. Podle této vlády nejsou změny tohoto zákona významné, jelikož nemění již oznámená pravidla ani jejich působnost, takže s jednáním vytýkaným společnosti Unigames by bylo na základě dřívějšího zákona o hazardních hrách zacházeno podobně.

56

V této souvislosti je třeba připomenout, že posouzení rozsahu takové legislativní změny představuje otázku vnitrostátního práva, která spadá do pravomoci předkládajícího soudu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Falbert a další, C‑255/16, EU:C:2017:983, bod 21, jakož i citovaná judikatura).

57

Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce přitom vyplývá, že čl. 10 odst. 19 zákona o hazardních hrách „podstatně upřesnil“ zákaz podněcování k účasti na hraní hazardních her. Předkládající soud konkrétně uvádí, že jednání vytýkané společnosti Unigames na základě nyní platného zákona, které spočívá ve zveřejnění informací o hazardních hrách, jež tato společnost nabízí, na jejích internetových stránkách, by nemohlo být na základě dřívějšího zákona o hazardních hrách sankcionováno. Tento čl. 10 odst. 19 tedy rozšířil rozsah tohoto zákazu.

58

Z informací uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce tedy vyplývá, že čl. 10 odst. 19 zákona o hazardních hrách doplnil ve srovnání s čl. 10 odst. 19 dřívějšího zákona o hazardních hrách nové nebo dodatečné požadavky ve smyslu judikatury uvedené v bodě 52 tohoto rozsudku. S výhradou případných ověření, která musí provést předkládající soud, měla být proto změna, která vedla k nyní platnému zákonu, oznámena na základě čl. 5 odst. 1 prvního pododstavce směrnice 2015/1535.

59

Tento závěr je potvrzen třetím pododstavcem tohoto čl. 5 odst. 1, který stanoví povinnost „nového sdělení“ návrhu technického předpisu, pokud v něm členský stát provede změny, které zásadně změní oblast jeho působnosti, zkrátí původně předpokládanou dobu jeho zavedení nebo doplní či zpřísní specifikace nebo požadavky.

60

Je pravda, že čl. 5 odst. 1 třetí pododstavec směrnice 2015/1535 se jako takový nepoužije na takovou situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, jelikož se vztahuje pouze na situaci, v níž došlo během vnitrostátního legislativního procesu k zásadním změnám návrhu technického předpisu poté, co byl tento návrh oznámen Komisi (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. února 2016, Ince,C‑336/14, EU:C:2016:72, bod 79), a tedy před konečným přijetím uvedeného návrhu.

61

Tento čl. 5 odst. 1 třetí pododstavec však potvrzuje skutečnost, že v případě, kdy – tak jako v projednávané věci – nedošlo k zásadní změně návrhu technického předpisu před jeho konečným přijetím, ale již platného technického předpisu, musí být taková změna, zejména pokud má za následek rozšíření působnosti tohoto technického předpisu, předmětem samostatného oznámení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2007, Schwibbert,C‑20/05, EU:C:2007:652, bod 42).

62

A konečně podle ustálené judikatury platí, že nesplnění oznamovací povinnosti stanovené v čl. 5 odst. 1 prvním pododstavci směrnice 2015/1535 zakládá podstatnou vadu řízení při přijímání dotyčných technických předpisů a vede k nepoužitelnosti těchto předpisů, takže tyto nemohou být uplatňovány vůči jednotlivcům. Jednotlivci se mohou dovolávat této nepoužitelnosti u vnitrostátního soudu, kterému přísluší odmítnout použití vnitrostátního technického předpisu, který nebyl oznámen v souladu s touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. října 2020, Sportingbet a Internet Opportunity Entertainment, C‑275/19, EU:C:2020:856, bod 53, jakož i citovaná judikatura).

63

S ohledem na všechny výše uvedené důvody je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/1535 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě vnitrostátní právní úpravy, která představuje „technický předpis“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. f) této směrnice a byla oznámena Komisi v souladu s tímto čl. 5 odst. 1, nelze změnu této právní úpravy uplatňovat vůči hospodářským subjektům, pokud tato změna nebyla oznámena a má za následek rozšíření působnosti uvedené právní úpravy, takže představuje „technický předpis“, na který se vztahuje oznamovací povinnost stanovená v posledně uvedeném ustanovení.

64

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: