–

za CG a YN: H. Lindhorst, Rechtsanwalt,

–

za Pelham GmbH, SD a UP: S. Scherer, L. Schramke a A. Walter, Rechtsanwälte,

–

za německou vládu: J. Möller, M. Hellmann a J. Simon, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: J. Samnadda a T. Scharf, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 5 odst. 3 písm. k) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (Úř. věst. 2001, L 167, s. 10; Zvl. vyd. 17/01, s. 230).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi CG a YN, která je právní nástupkyní RL, na straně jedné a Pelham GmbH, SD a UP (dále jen společně „Pelham a další“) na straně druhé týkajícího se užití rytmické sekvence v délce přibližně dvou sekund ze zvukového záznamu hudební skupiny Kraftwerk, jejíž zakládajícími členy jsou CG a RL, v rámci nahrávky hudební skladby „Nur mir“ složené SD a UP a vyrobené společností Pelham.

3

V bodech 3, 4, 9, 10, 31 a 32 odůvodnění směrnice 2001/29 se uvádí:

[…]

[…]

4

Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Právo na rozmnožování“, stanoví:

„Členské státy stanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat přímé nebo nepřímé, dočasné nebo trvalé rozmnožování jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě, vcelku nebo po částech:

[…]“

5

Článek 3 uvedené směrnice, nadepsaný „Právo na sdělování děl veřejnosti a právo na zpřístupnění jiných předmětů ochrany veřejnosti“, stanoví:

„1.   Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.

2.   Členské státy stanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat zpřístupnění veřejnosti po drátě nebo bezdrátově takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnost[i] má k těmto předmětům ochrany přístup z místa a v době, který [které] si zvolí:

3.   Práva uvedená v odstavcích 1 a 2 se nevyčerpají žádným sdělením veřejnosti nebo zpřístupněním veřejnosti podle tohoto článku.“

6

Článek 5 téže směrnice, nadepsaný „Výjimky a omezení“, stanoví:

„[…]

3.   Členské státy mohou stanovit výjimky nebo omezení práv podle článků 2 a 3 v těchto případech:

[…]

[…]

5.   Výjimky a omezení stanovené v odstavcích 1, 2, 3 a 4 mohou být použity pouze ve zvláštních případech, které nejsou v rozporu s běžným způsobem užití díla nebo jiného předmětu ochrany a nejsou jimi nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy nositele práv.“

7

Ustanovení § 51a Gesetz über Urheberrecht und verwandte Schutzrechte (Urheberrechtsgesetz) [zákon o právu autorském a právech s ním souvisejících (zákon o právu autorském)] ze dne 9. září 1965 (BGBl. 1965 I, s. 1273) ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „UrhG“) nabylo účinnosti dne 7. června 2021 a stanoví:

„Rozmnožování a rozšiřování zveřejněného díla, jakož i jeho sdělování veřejnosti pro účely karikatury, parodie nebo pastiše je přípustné. Oprávnění uvedené v první větě zahrnuje užívání obrazu či jiné rozmnoženiny použitého díla, i když jsou samy chráněny autorským právem nebo právem s ním souvisejícím.“

8

Podle § 83 a § 85 odst. 4 UrhG se část 1 oddíl 6 tohoto zákona, v němž se nachází § 51a, použije přiměřeně na práva výkonného umělce a výrobce zvukových záznamů.

9

SD a UP jsou skladateli hudební skladby „Nur mir“, která byla zveřejněna na zvukových záznamech, jež v roce 1997 vyrobila společnost Pelham.

10

CG a RL, který zemřel v roce 2020, jsou zakládajícími členy hudební skupiny Kraftwerk, jež v roce 1977 zveřejnila zvukový záznam, který obsahoval hudební skladbu „Metall auf Metall“.

11

CG a YN, která je právní nástupkyní RL, tvrdí, že Pelham a další pořídili v elektronické formě rozmnoženinu přibližně dvouvteřinového vzorku (samplu) rytmické sekvence hudební skladby „Metall auf Metall“ a v rámci postupných opakování tento vzorek začlenili do hudební skladby „Nur mir“, ačkoliv si mohli uvedenou sekvenci nahrát sami.

12

CG a YN mají primárně za to, že Pelham a další porušili právo související s autorským právem, jehož jsou nositeli jakožto výrobci zvukových záznamů. Podpůrně se dovolávají porušení práva souvisejícího s autorským právem, jehož jsou nositeli jakožto výkonní umělci, a podpůrněji porušení autorského práva CG k hudebnímu dílu. Konečně ještě podpůrněji tvrdí, že Pelham a další porušili právní úpravu v oblasti hospodářské soutěže zakazující parazitování.

13

CG a RL podali žalobu k Landgericht Hamburg (Zemský soud v Hamburku, Německo) a domáhali se ukončení protiprávního jednání, přiznání náhrady škody, poskytnutí informací a předání zvukových záznamů za účelem jejich zničení.

14

Rozsudkem ze dne 8. října 2004 uvedený soud této žalobě vyhověl; odvolání, jež proti uvedenému rozsudku podali Pelham a další k Oberlandesgericht Hamburg (Vrchní zemský soud v Hamburku, Německo), bylo zamítnuto rozsudkem ze dne 7. června 2006. Nato podali Pelham a další opravný prostředek Revision k Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo), který rozsudkem ze dne 20. listopadu 2008 zrušil rozsudek Oberlandesgericht Hamburg (Vrchní zemský soud v Hamburku) a vrátil věc posledně uvedenému soudu k novému posouzení. Rozsudkem ze dne 17. srpna 2011 uvedený soud znovu zamítl odvolání, jež podali Pelham a další proti rozsudku ze dne 8. října 2004. Rozsudkem ze dne 13. prosince 2012 Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) zamítl nový opravný prostředek Revision, jejž podali Pelham a další proti uvedenému rozsudku ze dne 17. srpna 2011.

15

Uvedený rozsudek ze dne 13. prosince 2012 a předchozí rozsudek Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) ze dne 20. listopadu 2008, jakož i druhý rozsudek Oberlandesgericht Hamburg (Vrchní zemský soud v Hamburku) ze dne 17. srpna 2011 byly zrušeny Bundesverfassungsgericht (Spolkový ústavní soud, Německo), který věc vrátil k Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr).

16

V rámci tohoto třetího řízení o opravném prostředku Revision předložil Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se mimo jiné výkladu čl. 2 písm. c) a čl. 5 odst. 3 písm. d) směrnice 2001/29, jakož i čl. 9 odst. 1 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/115/ES ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (Úř. věst. 2006, L 376, s. 28).

17

Rozsudkem ze dne 29. července 2019, Pelham a další (C‑476/17, EU:C:2019:624), Soudní dvůr mimo jiné rozhodl, že čl. 2 písm. c) směrnice 2001/29 musí být s ohledem na Listinu základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) vykládán v tom smyslu, že výrobce zvukových záznamů se na základě výlučného práva udělit svolení nebo zakázat rozmnožování svého zvukového záznamu může bránit tomu, aby třetí osoba použila byť jen velmi krátký zvukový vzorek z jeho zvukového záznamu a začlenila ho do jiného zvukového záznamu, ledaže je do něj tento vzorek začleněn v pozměněné a při poslechu nerozpoznatelné podobě. Soudní dvůr rovněž rozhodl, že čl. 9 odst. 1 písm. b) směrnice 2006/115 musí být vykládán v tom smyslu, že zvukový záznam, který obsahuje hudební vzorky, které byly přeneseny z jiného zvukového záznamu, nepředstavuje „rozmnoženinu“ tohoto jiného zvukového záznamu ve smyslu tohoto ustanovení, jelikož nepřebírá celý tento zvukový záznam nebo jeho podstatnou část.

18

Rozsudkem ze dne 30. dubna 2020 Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) zrušil rozsudek Oberlandesgericht Hamburg (Vrchní zemský soud v Hamburku) ze dne 7. června 2006 a věc mu vrátil. Oberlandesgericht Hamburg (Vrchní zemský soud v Hamburku) rozsudkem ze dne 28. dubna 2022 změnil rozsudek Landgericht Hamburg (Zemský soud v Hamburku) ze dne 8. října 2004 a ve svých závěrech rozlišil tři různá období.

19

Pokud jde o první období, a sice období před uplynutím lhůty k provedení směrnice 2001/29, k němuž došlo dne 22. prosince 2002, Oberlandesgericht Hamburg (Vrchní zemský soud v Hamburku) vyloučil jakékoli porušení autorského práva nebo práva s ním souvisejícího na základě ustanovení UrhG ve znění použitelném v tomto období.

20

Pokud jde o druhé období, jež začalo uplynutím lhůty k provedení směrnice 2001/29 a skončilo nabytím účinnosti pravidla stanovícího meze autorského práva upraveného v § 51a UrhG dne 7. června 2021, uvedený soud uložil společnosti Pelham a dalším, aby poskytli informace o počtu zvukových záznamů obsahujících zvukové nahrávky hudební skladby „Nur mir“ vyrobené nebo uvedené na trh během tohoto období a předali rozmnoženiny těchto zvukových záznamů za účelem jejich zničení, a konstatoval, že Pelham a další jsou povinni zaplatit náhradu škody. Dále mimo jiné konstatoval, že Pelham a další tím, že v roce 2004 znovu zveřejnili dva zvukové záznamy s nahrávkou této skladby, porušili právo na rozmnožování, jehož nositeli jsou CG a RL jakožto výrobci zvukových záznamů, jelikož sekvence převzatá z hudební skladby „Metall auf Metall“ je v hudební skladbě „Nur mir“ jasně postřehnutelná a je rozpoznatelná pro posluchače obeznámeného s prvně uvedenou skladbou. Kromě toho Pelham a další tím, že v roce 2004 vyrobili a uvedli na trh oba zvukové záznamy, porušili autorské právo CG k převzaté rytmické sekvenci, jelikož tato sekvence splňuje podmínky pro to, aby se jednalo o dílo chráněné autorským právem.

21

Pokud jde o období od nabytí účinnosti § 51a UrhG dne 7. června 2021, uvedený soud vyloučil jakékoli porušení autorského práva a práv s ním souvisejících, když měl za to, že převzetí rytmické sekvence hudební skladby „Metall auf Metall“ prostřednictvím vzorkování představuje užívání pro účely „pastiše“, jež je na základě tohoto ustanovení povoleno.

22

CG a YN podali k Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr), který je předkládajícím soudem, opravný prostředek Revision proti té části rozsudku ze dne 28. dubna 2022, kterou byly zamítnuty jejich návrhy v rozsahu, v němž se týkaly období po 7. červnu 2021.

23

Předkládající soud má za to, že Oberlandesgericht Hamburg (Vrchní zemský soud v Hamburku) právem konstatoval, že byla porušena práva, jejichž nositeli jsou žalobci v původním řízení jakožto výrobci zvukových záznamů a výkonní umělci, neboť Pelham a další převzali dotyčnou rytmickou sekvenci v podobě, která byla sice mírně pozměněna, avšak při poslechu byla rozpoznatelná.

24

Stejně tak se Oberlandesgericht Hamburg (Vrchní zemský soud v Hamburku) podle názoru předkládajícího soudu nedopustil nesprávného právního posouzení, když konstatoval, že tato rytmická sekvence je hudebním dílem, které může být chráněno autorským právem.

25

Předkládající soud nicméně uvádí, že podle § 51a první věty UrhG je dovoleno rozmnožování a rozšiřování zveřejněného díla, jakož i jeho sdělování veřejnosti pro účely karikatury, parodie nebo pastiše. Dodává, že podle § 83 a § 85 odst. 4 UrhG se toto ustanovení použije na související práva výkonného umělce a výrobce zvukových záznamů.

26

Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) je toho názoru, že sporné převzetí rytmické sekvence nesplňuje podmínky vyžadované k tomu, aby mohlo být kvalifikováno jako „karikatura“ nebo „parodie“, protože nic nenasvědčuje tomu, že je hudební skladba „Nur mir“ pojata jako vyjádření humoru nebo posměchu, a klade si proto otázku, zda lze na sporné převzetí nahlížet tak, že bylo učiněno pro účely „pastiše“ ve smyslu čl. 5 odst. 3 písm. k) směrnice 2001/29, neboť § 51a UrhG musí být vykládán v souladu s tímto ustanovením, které má provést do německého práva.

27

Za tímto účelem si Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) zaprvé klade otázku, zda úprava stanovící meze autorského práva a práv s ním souvisejících, pokud jde o užití díla nebo jiného předmětu ochrany pro účely pastiše ve smyslu čl. 5 odst. 3 písm. k) směrnice 2001/29, má povahu zbytkové skutkové podstaty (Auffangtatbestand), pod niž každopádně spadá umělecká konfrontace s existujícím dílem nebo jiným referenčním předmětem, a to i ve formě „vzorkování“ (samplingu), nebo zda pojem „pastiš“ podléhá takovým omezujícím kritériím, jako je požadavek humoru, napodobení stylu nebo vzdání pocty.

28

Tato otázka je podle předkládajícího soudu rozhodující pro výsledek sporu v původním řízení s ohledem na zjištění, jež učinil Oberlandesgericht Hamburg (Vrchní zemský soud v Hamburku), podle kterého hudební skladba „Nur mir“ evokuje rytmickou sekvenci převzatou z hudební skladby „Metall auf Metall“ a zároveň vykazuje zřetelné rozdíly oproti této rytmické sekvenci, ale není ani napodobením stylu této rytmické sekvence, ani projevem humoru či posměchu. Předkládající soud dále konstatoval, že hudební skladba „Nur mir“ provádí uměleckou konfrontaci s uvedenou rytmickou sekvencí, jelikož je tato sekvence převzata do skladby odlišného hudebního žánru, ovšem navzdory redukci tempa a rytmickému posunu je rozpoznatelná jako narážka na originál.

29

Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) v tomto ohledu uvádí, že by ze skutečnosti, že se výjimky pro pastiš, karikaturu a parodii řídí týmž ustanovením, mohlo vyplývat, že všechny tři výjimky mají společné základní rysy, zejména že evokují existující dílo, byť oproti němu vykazují zřetelné rozdíly. Naproti tomu vyvstává otázka, zda „pastiš“ nemusí vykazovat ještě další základní rysy, například že nese prvky posměchu nebo humoru, které jsou vyžadovány pro karikaturu a parodii, nebo že napodobuje styl dotčeného díla nebo vzdává tomuto dílu poctu. Cíl čl. 5 odst. 3 písm. k) směrnice 2001/29 spočívající v zajištění přiměřené rovnováhy mezi právy a zájmy autorů na jedné straně a právy a zájmy uživatelů předmětů ochrany, zejména svobodou projevu a svobodou umění zaručenými v článcích 11 a 13 Listiny na straně druhé by totiž mohl svědčit ve prospěch výkladu, podle kterého má výjimka pro pastiš povahu zbytkové skutkové podstaty, pod kterou každopádně spadá umělecká konfrontace s existujícím referenčním dílem, a to i v podobě vzorkování.

30

Zadruhé si Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) klade otázku, zda konstatování, že dílo nebo jiný předmět chráněný autorským právem je užíván „pro účely“ pastiše, předpokládá úmysl uživatele užívat toto dílo nebo jiný předmět ochrany k takovým účelům, jelikož Oberlandesgericht Hamburg (Vrchní zemský soud v Hamburku) měl za to, že takový úmysl není nezbytný, a není tedy v tomto ohledu nutné činit žádná zjištění.

31

Za těchto podmínek se Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

32

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 5 odst. 3 písm. k) směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že výjimka pro „pastiš“ ve smyslu tohoto ustanovení má povahu zbytkové skutkové podstaty (Auffangtatbestand), která zahrnuje přinejmenším jakoukoli uměleckou konfrontaci s existujícím dílem, a to i v podobě „vzorkování“ (samplingu), aniž je nutné, aby tato konfrontace byla pojata jako projev humoru, napodobení stylu nebo vzdání pocty.

33

Podle čl. 5 odst. 3 písm. k) směrnice 2001/29 mohou členské státy stanovit výjimky nebo omezení výlučných práv na rozmnožování a sdělování veřejnosti podle článků 2 a 3 této směrnice, pokud se jedná o užití pro účely karikatury, parodie nebo pastiše.

34

Vzhledem k tomu, že pojem „pastiš“ není ve směrnici 2001/29 definován a její čl. 5 odst. 3 písm. k) neobsahuje žádný odkaz na vnitrostátní právní řády, pokud jde o význam, který je třeba tomuto pojmu připisovat, musí být tento pojem podle ustálené judikatury považován za autonomní pojem unijního práva, jehož výklad musí být na území Unie stanoven jednotně v souladu s obvyklým smyslem předmětného výrazu v běžném jazyce a s přihlédnutím ke kontextu, do něhož je uvedený pojem zasazen, jakož i cílům sledovaným tímto ustanovením (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. září 2014, Deckmyn a Vrijheidsfonds, C‑201/13, EU:C:2014:2132, body 14, 15 a 19, a ze dne 29. července 2019, Spiegel Online,C‑516/17, EU:C:2019:625, body 62 a 65).

35

Pokud jde zaprvé o obvyklý smysl výrazu „pastiš“, je třeba uvést, podobně jako to v podstatě učinil generální advokát v bodech 49 až 57 svého stanoviska, že v běžném jazyce se lze s tímto výrazem setkat jen zřídka, a i když je běžně užíván k označení tvorby, jejíž styl napodobuje styl díla, umělce nebo děl náležejících k témuž uměleckému proudu, lze tento výraz pojímat různě.

36

V některých pojetích může být za „pastiš“ označeno i skryté napodobení provedené s úmyslem klamat, zatímco v jiných pojetích je vyžadováno otevřené a rozpoznatelné užití prvků charakteristických pro jedno nebo více starších děl v nové tvorbě napodobující toto dílo nebo tato starší díla s cílem navázat umělecký nebo tvůrčí dialog s těmito díly.

37

I když některá pojetí omezují pojem „pastiš“ na humoristické nebo satirické napodobeniny a jiná na napodobeniny stylu, řada pojetí připouští, že užití spadající pod tento pojem může mít různé podoby a být vedeno různými záměry, například vzdát poctu dílu nebo dílům, z nichž pastiš vychází, vyjádřit určitou formu humoru či kritiky nebo se věnovat čistě stylistickému cvičení.

38

Vzhledem k tomu, že obvyklý smysl výrazu „pastiš“ není jednoznačný, je třeba se při jeho výkladu opírat o kontext, do něhož je uvedený výraz zasazen, a o cíle sledované čl. 5 odst. 3 písm. k) směrnice 2001/29.

39

Pokud jde zadruhé o kontext, do něhož je pojem „pastiš“ zasazen, je třeba konstatovat, že vedle pastiše uvádí čl. 5 odst. 3 písm. k) směrnice 2001/29 jako výjimky z výlučných práv na rozmnožování a sdělování veřejnosti podle článků 2 a 3 této směrnice také „karikaturu“ a „parodii“.

40

Skutečnost, že tyto tři pojmy figurují vedle sebe v jednom ustanovení, nasvědčuje tomu, že z pohledu unijního normotvůrce mají tyto pojmy určité společné základní rysy, zejména že evokují existující dílo, zároveň se ale od něj zřetelně liší (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. září 2014, Deckmyn a VrijheidsfondsC‑201/13, EU:C:2014:2132, bod 20).

41

Jak však v podstatě uvedl generální advokát v bodech 62 a 69 svého stanoviska, unijní normotvůrce tím, že v čl. 5 odst. 3 písm. k) směrnice 2001/29 uvedl tři různé rovnocenné pojmy, zamýšlel umožnit tři kategorie užití, které se sice mohou částečně překrývat, přesto však musí být vykládány tak, aby byl zajištěn užitečný účinek každé z těchto výjimek. Soudní dvůr proto nemůže jeden nebo více těchto pojmů vykládat jako právně nadbytečné.

42

Z toho na jedné straně plyne, že i když pastiš může, podobně jako parodie a karikatura, představovat projev humoru nebo posměchu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. září 2014, Deckmyn a Vrijheidsfonds, C‑201/13, EU:C:2014:2132, bod 20), nelze vyžadovat, aby tomu tak nutně bylo, jelikož takový výklad pojmu „pastiš“ by měl za následek, že by byl této výjimce přiznán stejný dosah jako „parodii“ nebo „karikatuře“, čímž by byl ohrožen její užitečný účinek.

43

Na druhé straně nemůže být pojem „pastiš“ vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na každou tvorbu, která evokuje existující dílo a zřetelně se od něj liší, jelikož takový výklad by měl, jak vyplývá z bodu 40 tohoto rozsudku, za následek, že by zbývající dvě výjimky uvedené v čl. 5 odst. 3 písm. k) směrnice 2001/29 byly nadbytečné.

44

Kromě toho, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 69 a 71 svého stanoviska a jak vyplývá z bodu 40 tohoto rozsudku, nic v kontextu čl. 5 odst. 3 písm. k) směrnice 2001/29, ani obecně tohoto článku 5 nenaznačuje, že by výjimka pro „pastiš“ byla unijním normotvůrcem koncipována jako sběrný pojem zahrnující jakoukoli formu tvůrčího užití materiálu chráněného autorským právem.

45

Pokud jde zatřetí o cíl sledovaný čl. 5 odst. 3 písm. k) směrnice 2001/29, z bodů 3 a 31 odůvodnění směrnice 2001/29 vyplývá, že cílem čl. 5 odst. 3 písm. k) této směrnice je zachovat, a to zejména v elektronickém prostředí, přiměřenou rovnováhu mezi zájmem nositelů autorského práva a práv s ním souvisejících na ochraně jejich práva duševního vlastnictví a ochranou zájmů a základních práv uživatelů předmětů ochrany – a konkrétně svobody projevu a umělecké svobody, zaručených články 11 a 13 Listiny – a obecného zájmu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. září 2014, Deckmyn a Vrijheidsfonds, C‑201/13, EU:C:2014:2132, body 25 a 26, a ze dne 29. července 2019, Pelham a další, C‑476/17, EU:C:2019:624, bod 32).

46

Je pravda, jak vyplývá z bodů 4, 9 a 10 odůvodnění směrnice 2001/29, že jejím cílem je zajistit vysokou úroveň ochrany autorského práva a práv s ním souvisejících tím, že v článcích 2 a 3 přiznává výlučná práva na rozmnožování a sdělování veřejnosti. Právo duševního vlastnictví zakotvené v čl. 17 odst. 2 Listiny však není absolutní, ale musí být poměřeno s ostatními základními právy, mezi něž patří zejména svoboda umění, která je zaručena v článku 13 Listiny a spadá pod svobodu projevu, jež je chráněna článkem 11 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Pelham a další, C‑476/17, EU:C:2019:624, body 33 a 34, jakož i citovaná judikatura).

47

Z toho plyne, že výklad výjimek upravených v čl. 5 odst. 3 písm. k) směrnice 2001/29 a jejich uplatnění v určité konkrétní situaci musí respektovat přiměřenou rovnováhu mezi zájmy a právy osob uvedených v článcích 2 a 3 této směrnice na straně jedné a svobodou projevu a uměleckou svobodou uživatelů předmětů chráněných autorským právem, jakož i obecným zájmem na straně druhé (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. září 2014, Deckmyn a Vrijheidsfonds, C‑201/13, EU:C:2014:2132, bod 27).

48

Konkrétně je třeba uvést, že s ohledem na cíl sledovaný čl. 5 odst. 3 písm. k) směrnice 2001/29 a na skutečnost, že výjimky stanovené v tomto ustanovení samy zahrnují práva ve prospěch uživatelů předmětů ochrany, jejichž cílem je zajistit dodržování základních svobod, musí být pojem „pastiš“ vykládán nikoli striktně, ale v plném souladu s tímto cílem a těmito svobodami (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. července 2019, Funke Medien NRW,C‑469/17, EU:C:2019:623, body 69 až 71, a ze dne 29. července 2019, Spiegel Online,C‑516/17, EU:C:2019:625, body 53 až 55).

49

Za těchto podmínek je třeba poukázat na to, že pojem „pastiš“ nemůže zahrnovat skryté napodobeniny předmětů ochrany, či dokonce plagiáty. I kdyby takové formy užití předmětů chráněných autorským právem mohly za určitých podmínek spadat pod svobodu projevu nebo svobodu umění, nebyl by výklad tohoto pojmu, podle kterého by tyto formy byly povoleny podle čl. 5 odst. 3 písm. k) směrnice 2001/29 bez předchozího svolení nositelů práv, způsobilý zajistit přiměřenou rovnováhu, kterou se unijní normotvůrce snažil nastolit mezi ochranou práva duševního vlastnictví těchto nositelů práv a ochranou základních práv uživatelů předmětů ochrany, jakož i ochranou obecného zájmu. Uvedený pojem tudíž předpokládá, že se jedná o formy otevřeného užívání předmětů ochrany, které lze jako takové rozpoznat.

50

Pokud jde dále o otázku, které formy otevřeného užití předmětů ochrany spadají konkrétně pod pojem „pastiš“, je třeba mít s ohledem na cíl sledovaný čl. 5 odst. 3 písm. k) směrnice 2001/29, kterým je zajistit dodržování svobody projevu a svobody umění, a na úvahy uvedené v bodech 35 až 43 tohoto rozsudku za to, že se tento pojem vztahuje na tvorbu, která evokuje jedno nebo více existujících děl, zároveň se ale od nich zřetelně liší s cílem navázat s těmito díly formu uměleckého nebo tvůrčího dialogu, která je jako taková rozpoznatelná.

51

V tomto ohledu je třeba nejprve konstatovat, že k navázání takového dialogu je nezbytné, aby prvky použité v nové tvorbě byly charakteristické pro dílo nebo díla, z něhož nebo z nichž pocházejí.

52

Dále, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 65 a 66 svého stanoviska, vzhledem k tomu, že svolení nositele práv může být vyžadováno pouze pro užití prvků díla, které jsou jednotlivě nebo společně chráněny autorským právem, musí výjimka pro pastiš do určité míry umožňovat užití takových chráněných prvků, jinak by byla zbavena užitečného účinku.

53

A konečně umělecký nebo tvůrčí dialog s dílem nebo s díly, z nichž pocházejí použité prvky, může mít různé formy, například formu napodobování stylu těchto děl, vzdání pocty těmto dílům nebo humoristickou či kritickou konfrontaci s uvedenými díly.

54

V projednávané věci se předkládající soud snaží konkrétně zjistit, zda se na převzetí rytmické sekvence hudební skladby prostřednictvím vzorkování (samplingu) může vztahovat výjimka pro „pastiš“ stanovená v čl. 5 odst. 3 písm. k) směrnice 2001/29.

55

V tomto ohledu je třeba připomenout, že tato technika, která spočívá v tom, že uživatel nejčastěji pomocí elektronických zařízení vyjme vzorek zvukového záznamu a použije ho k vytvoření nového díla, je formou uměleckého projevu, která spadá pod svobodu umění chráněnou článkem 13 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Pelham a další, C‑476/17, EU:C:2019:624, bod 35).

56

Kromě toho výlučné právo udělit svolení nebo zakázat rozmnožování zvukového záznamu, které výrobci zvukových záznamů přiznává čl. 2 písm. c) směrnice 2001/29, mu v zásadě umožňuje bránit tomu, aby třetí osoba použila zvukový vzorek jeho zvukového záznamu k začlenění tohoto vzorku do jiného zvukového záznamu způsobem, který při poslechu zůstane rozpoznatelný. To je v souladu se specifickým cílem výlučného práva výrobce zvukových záznamů uvedeným v bodě 10 odůvodnění této směrnice, kterým je ochrana jeho investic. Jak totiž unijní normotvůrce uvedl v tomto bodě odůvodnění, investice vyžadované na produkci zvukových záznamů jsou značné, takže je nezbytné výrobcům těchto záznamů umožnit jejich uspokojivou návratnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2019, Pelham a další, C‑476/17, EU:C:2019:624, body 29 až 31).

57

Přiměřené rovnováhy, kterou je třeba zajistit mezi ochranou svobody umění a ochranou autorského práva a práv s ním souvisejících, je tedy dosaženo, pokud se na převzetí rytmické sekvence hudební skladby prostřednictvím vzorkování uplatní výjimka pro „pastiš“, za podmínky, že je takto vyňatý vzorek použit k vytvoření díla, které splňuje požadavky uvedené v bodech 49 až 53 tohoto rozsudku.

58

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 5 odst. 3 písm. k) směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že výjimka pro „pastiš“ ve smyslu tohoto ustanovení nemá povahu zbytkové skutkové podstaty (Auffangtatbestand), ale vztahuje se na tvorbu, která evokuje jedno nebo více existujících děl, zároveň se ale od nich zřetelně liší a používá některé z jejich charakteristických prvků chráněných autorským právem, a to i prostřednictvím „vzorkování“ (samplingu), s cílem navázat s těmito díly umělecký nebo tvůrčí dialog, který je jako takový rozpoznatelný a může mít různé formy, zejména formu otevřeného napodobování stylu uvedených děl, vzdání pocty těmto dílům nebo humoristické či kritické konfrontace s týmiž díly.

59

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 5 odst. 3 písm. k) směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že aby bylo užití činěno „pro účely“ pastiše ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné, aby byl na straně uživatele, který se chce dovolávat tohoto ustanovení, konstatován úmysl užívat existující dílo pro takové účely, nebo zda stačí, aby byla povaha „pastiše“ rozpoznatelná osobou, která toto dílo zná a má nezbytné intelektuální porozumění.

60

Jak vyplývá z odpovědi na první otázku, kvalifikace „pastiše“ znamená zejména to, že v nové tvorbě, která může mít různé podoby, budou použity chráněné charakteristické prvky existujícího díla s cílem navázat s tímto dílem umělecký nebo tvůrčí dialog, který je jako takový rozpoznatelný.

61

Jak však v podstatě uvedl generální advokát v bodě 82 svého stanoviska, za účelem zajištění právní jistoty musí být otázka, zda tomu tak je, posuzována objektivně, takže povaha „pastiše“ musí být rozpoznatelná osobami, které znají existující dílo, z něhož jsou tyto prvky převzaty.

62

Z toho plyne, že na druhou otázku je třeba odpovědět tak, že čl. 5 odst. 3 písm. k) směrnice 2001/29 musí být vykládán v tom smyslu, že aby bylo užití činěno „pro účely“ pastiše ve smyslu tohoto ustanovení, stačí, aby byla povaha „pastiše“ rozpoznatelná osobou, která zná existující dílo, z něhož jsou prvky převzaty.

63

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: