This document is an excerpt from the EUR-Lex website
Document 62023CC0679
Opinion of Advocate General Ćapeta delivered on 12 June 2025.###
Stanovisko generální advokátky T. Ćapeta přednesené dne 12. června 2025.
Stanovisko generální advokátky T. Ćapeta přednesené dne 12. června 2025.
ECLI identifier: ECLI:EU:C:2025:427
null
STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY
TAMARY ĆAPETA
přednesené dne 12. června 2025(1)
Věc C‑679/23 P
WS,
WT,
WY,
WZ,
YA,
YB
proti
Evropské agentuře pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex)
„ Kasační opravný prostředek – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Politiky týkající se kontrol na hranicích, azylu a přistěhovalectví – Nařízení (EU) 2016/1624 – Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) – Společná návratová operace – Údajné porušení základních práv – Mimosmluvní odpovědnost – Příčinná souvislost“
I. Úvod
1. Rodina syrských Kurdů byla letecky navrácena z Řecka do Turecka v rámci společné návratové operace koordinované agenturou Frontex(2).
2. Nyní žádají příslušníci této rodiny unijní soudy na základě článku 268 SFEU a čl. 340 druhého pododstavce SFEU, aby agentuře Frontex uložily povinnost zaplatit jim náhradu škody. Tvrdí, že majetková a nemajetková újma, která jim vznikla, byla způsobena protiprávním jednáním – přesněji řečeno nečinností – agentury Frontex před touto návratovou operací, během ní a po ní, které mělo za následek porušení řady jejich základních práv.
3. Je možné, aby Unii vznikla odpovědnost za újmu způsobenou protiprávním jednáním nebo opomenutím agentury Frontex během společné návratové operace? V zásadě nese primární odpovědnost za takové operace členský stát, ze kterého jsou návraty prováděny (dále jen „hostitelský členský stát“), přičemž agentura Frontex hraje podpůrnou roli při přípravě, organizaci a koordinaci těchto operací. V projednávané věci tedy vyvstává otázka, zda má agentura Frontex v rámci takových operací konkrétní povinnosti, a pokud tomu tak je, která z těchto povinností může v případě porušení založit odpovědnost Unie za škodu bez ohledu na primární odpovědnost hostitelského členského státu za takové operace.
4. Projednávaná věc však byla Soudnímu dvoru předložena v rámci řízení o kasačním opravném prostředku podaném proti prvoinstančnímu rozsudku Tribunálu(3). Tribunál zamítl žalobu syrské rodiny na základě neexistence příčinné souvislosti mezi údajným protiprávním jednáním agentury Frontex a vzniklou újmou. Tribunál tak neposuzoval ostatní podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti, konkrétně podmínky týkající se protiprávnosti a újmy(4).
5. Posouzení Soudního dvora v projednávané věci se v důsledku této skutečnosti omezuje na ty konkrétní otázky, o nichž Tribunál rozhodoval. Soudní dvůr má nicméně příležitost objasnit, zda by agentuře Frontex mohla vzniknout odpovědnost za porušení základních práv při společných návratových operacích, jakož i rozvinout svou judikaturu týkající se příčinné souvislosti(5).
II. Skutečnosti vedoucí k řízení před Tribunálem
6. Žalobci, WS a další, jsou šestičlennou rodinou syrských státních příslušníků, etnických Kurdů, sestávající ze dvou rodičů a čtyř dětí.
7. Dne 9. října 2016 přicestovali na ostrov Milos (Řecko) ve skupině 114 uprchlíků(6).
8. Dne 14. října 2016 byli převezeni do přijímacího a identifikačního střediska v Lerosu (Řecko), kde formálními prohlášeními projevili zájem požádat o mezinárodní ochranu(7).
9. Dne 19. října 2016 byli, podle svých vlastních tvrzení, převezeni řeckou policií spolu s několika dalšími syrskými státními příslušníky z hotspotu Leros na policejní stanici v Lerosu. Bylo jim řečeno, že následující den budou převezeni do Athén (Řecko).
10. Dne 20. října 2016 byli letecky přepraveni do Adany (Turecko) v rámci společné návratové operace agentury Frontex a Řecka (dále jen „společná návratová operace“)(8). Žalobci byli následně převezeni do dočasného přijímacího střediska nacházejícího se v jihovýchodním Turecku.
11. Žalobci tvrdí, že během zpátečního letu byl každý z nich posazen vedle příslušníka eskorty a nebylo jim dovoleno se spolu bavit. Žalobci se údajně stále domnívali, že jsou převáženi do Atén; teprve v okamžiku, kdy vystoupili z letadla a byli předáni tureckým úředníkům, si uvědomili, že byli místo toho dopraveni do Turecka.
12. Dne 2. listopadu 2016 vydaly turecké orgány žalobcům dokumenty dočasné ochrany a dočasné cestovní povolení, které jim dovolovalo odcestovat do města Sanliurfa (Turecko). Žalobci odjeli z přijímacího střediska a na určitý čas se přemístili do obce Suruç (Turecko), kde si pronajali dům a koupili nábytek. Podle tvrzení žalobců se však později přestěhovali do Irbílu (Irák), neboť se obávali, že budou tureckými orgány navráceni do Sýrie. Od té doby bydlí v Iráku.
13. Dne 4. ledna 2017 podali žalobci u agentury Frontex stížnost týkající se společné návratové operace. Tvrdili, že v důsledku pomoci poskytnuté agenturou Frontex při uvedené operaci byla porušena jejich základní práva.
14. Dne 15. února 2017 úředník pro otázky základních práv agentury Frontex (dále jen „úředník pro otázky základních práv“) žalobce informoval o tom, že jejich stížnost je přípustná a byla předána výkonnému řediteli a řeckému veřejnému ochránci práv jakožto vnitrostátnímu orgánu příslušnému k vyřizování stížností souvisejících se základními právy, které jsou podány proti orgánům pohraniční stráže v Řecku.
15. Po výměně korespondence mezi úředníkem pro otázky základních práv a žalobci ohledně postupu vyřizování jejich stížnosti byli žalobci dne 7. června 2017 informováni, že jejich stížnost byla předána řecké policii, neboť řecký veřejný ochránce práv nemá k posouzení uvedené stížnosti pravomoc.
16. Dne 17. července 2018 podali žalobci u agentury Frontex druhou stížnost z důvodu nečinnosti při vyřizování první stížnosti.
17. Dne 9. srpna 2018 informovala agentura Frontex žalobce, že jejich stížnost je přípustná a byla spojena s jejich první stížnosti.
18. Po další výměně korespondence mezi úředníkem pro otázky základních práv a žalobci ohledně stavu vyřizování jejich stížností je zmíněný úředník dne 25. listopadu 2019 informoval, že řecké orgány skončily své vnitřní kárné šetření a vydaly závěrečnou zprávu, podle které nebyl prokázán vznik kárné odpovědnosti.
19. Dne 6. října 2020 vydal úředník pro otázky základních práv závěrečnou zprávu o obou stížnostech a věc uzavřel. Podle uvedené zprávy jednaly řecké orgány v rozporu se základními právy žalobců zaručenými články 18, 19, 24, 41 a 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). V uvedené zprávě bylo rovněž zmíněno, že agentura Frontex splnila své povinnosti tím, že se dotčenou záležitostí zabývala a komunikovala přímo s dotčeným členským státem, přičemž rovněž podnikla kroky k zajištění toho, aby byly při navracení v budoucnu dodržovány požadavky právních předpisů(9). Ve zprávě však nebyla žádná zmínka o případné odpovědnosti agentury Frontex.
20. E-maily ze dne 8. a 12. října 2020 poukázali žalobci zejména na skutečnost, že se uvedená zpráva nevypořádala se zapojením agentury Frontex do společné návratové operace ani s druhou stížností podanou proti agentuře Frontex.
21. E-mailem ze dne 13. října 2020 úředník pro otázky základních práv odpověděl, že agentura Frontex splnila své povinnosti týkající se vyřizování jejich stížností. V uvedeném e-mailu bylo zejména konstatováno, že agentura Frontex v souladu s příslušnými pravidly pravidelně komunikuje s řeckými orgány a mechanismus pro podávání a vyřizování stížností je mechanismem administrativní povahy, takže již nejsou k dispozici žádné další prostředky nápravy proti závěrům a opatřením navazujícím na vyřízení stížnosti, nicméně je možno domáhat se nápravy u unijních orgánů.
22. V mezidobí podali žalobci dne 19. dubna 2017 k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) proti Řecku stížnost týkající se téže společné návratové operace, přičemž ve své stížnosti se dovolávali porušení článků 3 a 13 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „EÚLP“). Věc byla vyškrtnuta ze seznamu projednávaných věcí u Evropského soudu pro lidská práva poté, co mezi stranami došlo ke smírnému urovnání(10). Řecko se zavázalo zaplatit každému z nich 12 500 eur za vzniklou majetkovou a nemajetkovou újmu, resp. 75 000 eur celkem, plus 1 500 eur jako náhradu za vzniklé náklady a výdaje.
III. Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek
23. Dne 20. září 2021 podali žalobci žalobu na náhradu škody u Tribunálu na základě článku 268 SFEU, čl. 340 druhého pododstavce SFEU a čl. 60 odst. 3 nařízení 2016/1624(11), kterou se domáhali náhrady újmy, jež jim vznikla v důsledku údajného protiprávního jednání, kterého se podle nich agentura Frontex dopustila před společnou návratovou operací, během ní a po ní.
24. Žalobci agentuře Frontex vytýkali, že nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 16, 22, 25, 26, 28, 34 a 72 nařízení 2016/1624, jakož i z kroků 1 až 5 standardních operačních postupů(12) a z článku 4 kodexu chování(13), čímž došlo k porušení jejich základních práv zaručených články 1, 4, 18, 19, 24, 41 a 47 Listiny.
25. Žalobci uplatnili osm žalobních důvodů. V rámci prvního, druhého a třetího žalobního důvodu vytýkali agentuře Frontex, že v rámci přípravy společné návratové operace nepřijala opatření, jimiž by zabránila porušení jejich základních práv. V rámci čtvrtého, pátého a šestého žalobního důvodu vytýkali agentuře Frontex, že nezajistila, aby byla společná návratová operace provedena způsobem, který zajistí, že budou během uvedené operace dodržena jejich základní práva. V rámci sedmého a osmého žalobního důvodu tvrdili, že agentura Frontex nepřijala vhodná opatření k vyhodnocení společné návratové operace a vyřízení jejich stížností po uvedené operaci.
26. Žalobci žádali, aby jim Tribunál přiznal náhradu škody za dotčená porušení, přičemž tvrdili, že podmínky pro vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie jsou splněny. Domáhali se tak, aby Tribunál uložil agentuře Frontex povinnost zaplatit jim částku ve výši 96 212,55 eur jako náhradu majetkové újmy a částku ve výši 40 000 eur jako náhradu nemajetkové újmy, navýšené o úroky(14). Rovněž požadovali, aby byla agentuře Frontex uložena náhrada nákladů řízení.
27. Agentura Frontex požadovala zamítnutí žaloby a uložení povinnosti žalobcům nahradit náklady řízení.
28. Napadeným rozsudkem Tribunál žalobu v plném rozsahu zamítl.
29. Zaprvé měl Tribunál za to, že některé dokumenty předložené žalobci poprvé až ve fázi repliky nebo před skončením ústní části řízení jsou nepřípustné, neboť byly bez odůvodnění předloženy opožděně (body 41 až 46 a 49 až 51 napadeného rozsudku).
30. Zadruhé se Tribunál rozhodl nejprve posoudit podmínku týkající se příčinné souvislosti mezi údajným protiprávním jednáním a tvrzenou újmou (bod 55 napadeného rozsudku). Rozhodl, že žalobci neprokázali existenci dostatečně přímé příčinné souvislosti mezi uplatňovanou újmou a jednáním vytýkaným agentuře Frontex (bod 71 napadeného rozsudku).
31. Tribunál dospěl k tomuto závěru na základě dvou linií argumentace. V rámci první linie argumentace (body 62 až 66 napadeného rozsudku) nejprve uvedl, že argumenty žalobců vycházely z nesprávného předpokladu, podle kterého by žalobci nebyli protiprávně navráceni do Turecka a neutrpěli by tvrzenou újmu nebýt toho, že se agentura Frontex dopustila tvrzených porušení svých povinností souvisejících s ochranou základních práv v rámci společné návratové operace (bod 62 napadeného rozsudku).
32. V tomto ohledu měl Tribunál za to, že podle čl. 34 odst. 1 nařízení 2016/1624 má agentura Frontex povinnost zajistit ochranu základních práv pouze při plnění svých úkolů (bod 63 napadeného rozsudku). Dále uvedl, že podle čl. 27 odst. 1 písm. a) a b) a čl. 28 odst. 1 uvedeného nařízení je úkolem agentury Frontex ve vztahu k návratovým operacím pouze poskytovat členským státům technickou a operativní podporu, nikoli posuzovat oprávněnost rozhodnutí o navrácení. Posledně uvedené posouzení, jak vyplývá ze směrnice 2008/115/ES(15), spadá do výlučné pravomoci členských států (bod 64 napadeného rozsudku). Podobně Tribunál zdůraznil, že podle směrnice 2013/32/EU(16) jsou k posuzování žádostí o mezinárodní ochranu příslušné pouze členské státy (bod 65 napadeného rozsudku).
33. Tribunál tedy rozhodl, že vzhledem k tomu, že agentura Frontex nemá pravomoc k posuzování oprávněnosti rozhodnutí o navrácení ani k posuzování žádostí o mezinárodní ochranu, nelze mezi jednáním a uplatňovanou újmou prokázat přímou příčinnou souvislost. Dodal, že z čl. 42 odst. 1 a 2 nařízení 2016/1624 rovněž vyplývá, že tato újma je v zásadě výlučně odpovědností hostitelského členského státu (bod 66 napadeného rozsudku).
34. V rámci druhé linie argumentace (body 67 až 70 napadeného rozsudku) měl Tribunál za to, že tvrzená újma není přímým důsledkem údajně protiprávního jednání agentury Frontex, ale důsledkem volby, kterou učinili žalobci. Tribunál konkrétně uvedl: i) majetková újma související s výdaji vynaloženými v Turecku je důsledkem jejich rozhodnutí nerespektovat pokyny uvedené v dočasném cestovním povolení vydaném tureckými orgány; ii) majetková a nemajetková újma spojená s cestou do Iráku a s usazením se v Iráku je rovněž důsledkem jejich vlastního rozhodnutí a nemůže být považována za přímo vyplývající z jednání agentury Frontex; a iii) majetková újma související s náklady na právní pomoc poskytnutou v souvislosti se stížnostmi podanými proti agentuře Frontex vyplývá z rozhodnutí žalobců najmout si právního zástupce, přičemž právní zastoupení povinné nebylo.
35. V důsledku uvedeného a s ohledem na kumulativní povahu podmínek vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie Tribunál žalobu zamítl, aniž analyzoval ostatní podmínky vzniku mimosmluvní odpovědnosti (bod 72 napadeného rozsudku).
IV. Řízení před Soudním dvorem
36. Kasačním opravným prostředkem podaným dne 14. listopadu 2023 se WS a další, v postavení navrhovatelů, domáhají, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek, vrátil věc Tribunálu k rozhodnutí, nebo podpůrně, aby sám vydal rozsudek ve věci a prohlásil žalobu za opodstatněnou. Rovněž žádají, aby Soudní dvůr uložil agentuře Frontex náhradu nákladů řízení.
37. Agentura Frontex ve své kasační odpovědi podané dne 7. února 2024 navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a uložil navrhovatelům náhradu nákladů řízení.
38. Navrhovatelé rovněž předložili repliku dne 18. dubna 2024 a agentura Frontex dupliku dne 27. května 2024.
39. Dne 4. února 2025 se konalo jednání, na němž obě strany sporu přednesli své řeči.
V. Analýza
40. Navrhovatelé uplatňují čtyři důvody kasačního opravného prostředku. První důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávné kvalifikace žaloby jako zpochybnění rozhodnutí o zamítnutí jejich mezinárodní ochrany nebo (implicitního) rozhodnutí o navrácení. Druhý důvod kasačního opravného prostředku vychází z toho, že Tribunál z důvodu takové nesprávné kvalifikace neposoudil argumenty navrhovatelů, podle kterých jim protiprávní jednání agentury Frontex způsobilo újmu, a dospěl tak k nesprávnému závěru o neexistenci příčinné souvislosti. Třetí důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného posouzení, podle kterého byla příčinná souvislost mezi jednáním agentury Frontex a újmou vzniklou navrhovatelům přetržena jejich vlastními volbami. Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného výkladu jednacího řádu Tribunálu, v důsledku kterého byly některé dokumenty prohlášeny za nepřípustné.
41. Svou analýzu zahájím posouzením argumentů vznesených agenturou Frontex, jimiž zpochybňuje přípustnost projednávaného kasačního opravného prostředku (A). Poté se budu věnovat prvním dvěma důvodům kasačního opravného prostředku dohromady (B) a následně přistoupím k analýze třetího (C) a čtvrtého (D) důvodu kasačního opravného prostředku.
A. K přípustnosti
42. Agentura Frontex zpochybňuje přípustnost projednávaného kasačního opravného prostředku v podstatě ze čtyř důvodů.
43. Zaprvé tvrdí, že první tři důvody kasačního opravného prostředku jsou nepřípustné, neboť zpochybňují skutková zjištění Tribunálu, zejména existenci rozhodnutí o navrácení.
44. Zadruhé tvrdí, že první tři důvody kasačního opravného prostředku jsou nepřípustné v rozsahu, v němž se týkají společné a nerozdílné odpovědnosti agentury Frontex a Řecka, což představuje nový žalobní důvod, který nebyl v řízení v prvním stupni uplatněn.
45. Zatřetí agentura Frontex tvrdí, že první a druhý důvod kasačního opravného prostředku jsou nepřípustné z toho důvodu, že nebyly dostatečně přesně konkretizovány zpochybňované části napadeného rozsudku.
46. Začtvrté agentura Frontex zpochybňuje zájem navrhovatelů na zpochybnění napadeného rozsudku, když již obdrželi náhradu újmy od Řecka v rámci své stížnosti podané k ESLP (viz bod 22 tohoto stanoviska).
47. Navrhovatelé tvrdí, že projednávaný kasační opravný prostředek je přípustný a argumenty agentury Frontex musí být odmítnuty.
48. Souhlasím.
49. Zaprvé prvními třemi důvody kasačního opravného prostředku se navrhovatelé nesnaží dosáhnout nového posouzení skutkového stavu a důkazů, ale usilují o zpochybnění právní kvalifikace provedené Tribunálem, na jejímž základě uvedený soud rozhodl, že neexistuje přímá příčinná souvislost mezi jednáním agentury Frontex a tvrzenou újmou.
50. V tomto ohledu navrhovatelé tvrdí, že předpoklad Tribunálu, že se žaloba týká zpochybnění rozhodnutí o navrácení, byla domněnkou právní, nikoli skutkovou. Zatímco v řízení v prvním stupni tvrdili, že neexistuje rozhodnutí o navrácení, přičemž ověření této skutečnosti bylo povinností agentury Frontex, rozhodnutí Tribunálu neposuzovat existenci rozhodnutí o navrácení vyplývá z nesprávného právního posouzení. Navrhovatelé tvrdí, že Tribunál neposoudil ani další relevantní skutečnosti – například zda byl zaměstnanec agentury Frontex na palubě zpátečního letu nebo zda agentura Frontex obdržela od řeckých orgánů seznam jmen navracených osob –, a to právě z důvodu nesprávného právního posouzení spočívajícího v nesprávné kvalifikaci jejich žaloby.
51. Navrhovatelé se tak nedomáhají toho, aby Soudní dvůr uvedené skutečnosti zjišťoval, ale spíše toho, aby konstatoval, že tak měl učinit Tribunál. Kromě toho otázka, zda bylo právní zastoupení nezbytné, není otázkou skutkovou, ale představuje právní posouzení, které jsou navrhovatelé oprávněni zpochybnit. Argumenty navrhovatelů týkající se skutkového stavu jsou tedy argumenty týkajícími se právních otázek, které podléhají přezkumu Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku(17).
52. Zadruhé argumenty navrhovatelů v rámci prvních tří důvodů kasačního opravného prostředku, které se týkají společné a nerozdílné odpovědnosti agentury Frontex a Řecka, nebyly vzneseny poprvé až ve fázi kasačního opravného prostředku. Z vyjádření účastníků řízení před Tribunálem(18) vyplývá, že navrhovatelé uplatnili argumenty týkající se existence společné odpovědnosti agentury Frontex a Řecka v rámci návratových operací(19), takže každý z nich nese odpovědnost za své vlastní jednání a za újmu způsobenou navrhovatelům.
53. Zatřetí první dva důvody kasačního opravného prostředku přesně uvádějí kritizované body napadeného rozsudku a uvádějí důvody, proč jsou tyto body podle navrhovatelů stiženy nesprávným právním posouzením, což Soudnímu dvoru umožňuje pochopit, které prvky napadeného rozsudku jsou napadány, a provést přezkum legality těchto prvků napadeného rozsudku.
54. Začtvrté, jak bylo potvrzeno na jednání, navrhovatelé měli právní zájem na podání žaloby v době, kdy ji podali, přičemž tento právní zájem trvá i nadále, neboť smírné urovnání s Řeckem nemělo za následek zánik jejich nároku vzneseného před unijními soudy. Nebylo tak dosaženo cíle sledovaného projednávanou žalobou, a sice zajištění odpovídající náhrady za újmu utrpěnou v souvislosti s agenturou Frontex. Skutečnost, že navrhovatelé zahájili samostatná řízení proti Řecku u jiného soudu pro tvrzená porušení jiných pravidel, a sice ustanovení EÚLP, která mají svůj původ z téže společné návratové operaci, může mít, jak uvádějí navrhovatelé, vliv na vyčíslení náhrady újmy.
55. Mám tedy za to, že projednávaný kasační opravný prostředek je přípustný.
B. K prvnímu a druhému důvodu kasačního opravného prostředku
56. Prvními dvěma důvody kasačního opravného prostředku, které se týkají bodů 62 až 66, jakož i 71 a 72 napadeného rozsudku, navrhovatelé Tribunálu v podstatě vytýkají, že nesprávně kvalifikoval jejich argumenty v prvním stupni. To mělo za následek, že Tribunál dospěl k nesprávnému závěru, že nebyla prokázána existence příčinné souvislosti, a tudíž neposoudil žádný z osmi žalobních důvodů uplatněných v prvním stupni.
57. Navrhovatelé uvádějí, že tvrdili, že jim agentura Frontex způsobila újmu tím, že porušila své vlastní povinnosti, a nikoli tím, že porušila povinnosti, jež lze přičítat pouze členským státům. Jejich žaloba v prvním stupni tak směřovala na plnění povinností agentury Frontex vyplývajících z nařízení 2016/1624, tj. povinnosti zajistit dodržování základních práv při provádění společné návratové operace. Tribunál však místo toho vyložil uvedenou žalobu jako prostředek nápravy napadající rozhodnutí o zamítnutí mezinárodní ochrany navrhovatelů nebo (implicitní) rozhodnutí o navrácení, které ve vztahu k nim přijaly řecké orgány. Z uvedeného důvodu Tribunál nepřičetl dotčené protiprávní jednání agentuře Frontex a neposuzoval existenci příčinné souvislosti mezi uvedeným jednáním a uplatňovanou újmou. Kdyby se Tribunál nedopustil nesprávné kvalifikace jejich argumentů, posuzoval by všech osm žalobních důvodů předložených v prvním stupni, z nichž každý vychází z porušení odlišných povinností agentury Frontex vyplývajících z unijního práva, které podle navrhovatelů vedlo k porušení jejich základních práv a způsobilo jim újmu. Navrhovatelé dále tvrdí, že Tribunál nesprávně vyložil čl. 42 odst. 1 a 2 nařízení 2016/1624, jelikož uvedené ustanovení nesouvisí s odpovědností agentury Frontex za nesplnění povinností, které pro ni vyplývají z uvedeného nařízení.
58. Agentura Frontex tato tvrzení zpochybňuje a navrhuje, aby byly první dva důvody kasačního opravného prostředku zamítnuty.
59. Úvodem podotýkám, že Tribunál ve sporné části napadeného rozsudku podle mého názoru nedovedl odůvodnění svého rozhodnutí do konce. Nevysvětlil, jakým způsobem se jeho zjištění, podle kterého mají ve vztahu k rozhodnutím o navrácení a žádostem o mezinárodní ochranu výlučnou příslušnost členské státy, vztahují k závěru Tribunálu o neexistenci příčinné souvislosti.
60. Podle mého názoru lze tuto nejednoznačnou část napadeného rozsudku chápat jedním ze dvou způsobů. Zaprvé uvedený rozsudek lze vykládat tak, že si Tribunál nesprávně vyložil argumenty navrhovatelů v prvním stupni v tom smyslu, že zpochybňují platnost rozhodnutí o navrácení, nikoli opomenutí agentury Frontex ověřit samotnou existenci rozhodnutí o navrácení. Zadruhé lze zmíněný rozsudek chápat tak, že měl Tribunál za to, že agentuře Frontex nemůže vzniknout odpovědnost za škodu, neboť pouze poskytuje podporu návratovým operacím členských států. Takovým výkladem Tribunál implicitně rozhodl, že zákaz, který agentuře Frontex brání v posuzování oprávněnosti rozhodnutí o navrácení, jak je zakotven v čl. 28 odst. 1 nařízení 2016/1624, ji zprošťuje povinnosti ověřovat, zda se návratová operace týká osob, na které se vztahuje rozhodnutí o navrácení.
61. Pokud je správný první výklad napadeného rozsudku, dopustil se Tribunál nesprávného právního posouzení tím, že nesprávně použil pojmy „přičitatelnost“ a „příčinná souvislost“.
62. Na jedné straně pojem „příčinná souvislost“ odpovídá na otázku příčiny a důsledku, tedy zda (ne)činnost určitého subjektu (příčina) vedla ke vzniku způsobené újmy (důsledek). Na druhé straně pojem „přičitatelnost“ spojuje protiprávní jednání s příslušným aktérem(20).
63. Pokud nárok uplatněný u Tribunálu spočívá v tom, že příčinou je (ne)činnost agentury Frontex, nemůže Tribunál odpovědět na otázku, zda existuje spojitost mezi uvedenou příčinou a tvrzenou újmou přezkumem (ne)činnosti jiného aktéra (v projednávané věci Řecka).
64. Jinými slovy, závěr, podle kterého agentura Frontex nemohla způsobit tvrzenou újmu, by Tribunál mohl vyvodit jedině tak, že by vyšel nejprve z údajné (ne)činnosti agentury Frontex a poté dospěl k závěru, že toto údajné protiprávní jednání nebylo dostatečně přímou příčinou vzniku takové újmy. Je pravda, že Tribunál mohl dospět k závěru, že agentura Frontex nemohla způsobit dotčenou újmu, pokud měl za to, že ověřování existence rozhodnutí o navrácení nespadá do pravomoci agentury Frontex(21). Tuto tezi navrhuji jako druhý možný výklad napadeného rozsudku. Takto se však Tribunál nevyjádřil (přinejmenším ne výslovně). Tribunál se spíše zaměřil na skutečnost, že přijetí rozhodnutí o navrácení spadá do pravomoci členských států, nikoli agentury Frontex. Navrhovatelé nikdy uvedený bod nerozporovali, což zopakovali i na jednání před Soudním dvorem.
65. Jedním z možných závěrů tedy je, že Tribunál zaměnil přičitatelnost a příčinnou souvislost tím, že nespojil správné jednání se správným aktérem, a tím nesprávně posoudil existenci příčinné souvislosti(22).
66. Jak jsem však již vysvětlila, je rovněž možné, že měl Tribunál za to, že agentura Frontex nemá povinnost ověřovat, zda osoby, na něž se vztahuje společná návratová operace, jsou skutečně navracenými osobami v tom smyslu, že existuje vykonatelné rozhodnutí o navrácení, které se jich týká. Vzhledem k tomu, že tvrzené protiprávní jednání nebylo přičitatelné agentuře Frontex, mohl Tribunál logicky dospět k závěru, že mezi uvedeným jednáním a újmou nemůže existovat příčinná souvislost.
67. Je-li správný tento druhý výklad napadeného rozsudku, je třeba odpovědět na dvě otázky. Zaprvé má agentura Frontex při společných návratových operacích své vlastní povinnosti vyplývající z unijního práva, včetně povinnosti ověřit, zda ve vztahu ke každé osobě umístěné na palubu letadla existuje rozhodnutí o navrácení? Zadruhé, pokud agentura Frontex takovou povinnost má, ale stejnou povinnost má i Řecko, může být agentura Frontex samostatně odpovědná za vznik veškeré újmy? Těmto dvěma otázkám se budu postupně věnovat.
1. Má agentura Frontex ověřovací povinnost na základě nařízení 2016/1624?
68. Navrhovatelé tvrdí, že veškerá újma, kterou utrpěli, vyplývá z toho, že byli zahrnuti do společné návratové operace. Pokud by agentura Frontex splnila svou povinnost ověřit, zda ve vztahu k nim existuje rozhodnutí o navrácení, zjistila by, že tomu tak není, a navrhovatelé by byli z uvedené návratové operace vyloučeni. Hlavní příčinou újmy, která jim vznikla, je tudíž opomenutí agentury Frontex ověřit existenci rozhodnutí o navrácení; uvedeným opomenutím agentura Frontex porušila jejich základní práva, včetně zásady nenavracení.
69. Je tedy nutno určit, zda agentura Frontex takovou ověřovací povinnost na základě nařízení 2016/1624 má.
70. Nejprve uvádím, že je nesporné, že Listina nemůže sama o sobě svěřit Evropské unii nové pravomoci nebo úkoly(23).
71. Jak tedy Tribunál správně podotkl v bodě 63 napadeného rozsudku, čl. 34 odst. 1 nařízení 2016/1624 ukládá agentuře Frontex povinnost zaručit ochranu základních práv pouze při plnění jejích úkolů podle uvedeného nařízení.
72. To však znamená, že agentura Frontex musí při plnění svých úkolů zajistit dodržování základních práv. Všechny orgány a instituce Unie jsou vázány Listinou na základě jejího čl. 51 odst. 1, takže zopakování takové povinnosti v čl. 34 odst. 1 nařízení 2016/1624 má pouze deklaratorní povahu.
73. Nařízení 2016/1624 upravovalo povinnosti agentury Frontex v rámci návratových operací v článku 28. Podle prvního odstavce uvedeného článku(24) poskytuje agentura Frontex nezbytnou pomoc a zajišťuje koordinaci nebo organizaci návratových operací v souladu se směrnicí 2008/115/ES.
74. Směrnice 2008/115/ES zakazuje navracení osob bez vykonatelného rozhodnutí o navrácení(25). Účelem požadavku na to, aby existovalo rozhodnutí o navrácení, je mimo jiné zajistit, aby navrácení nebylo v rozporu se zásadou nenavracení(26).
75. To se odráží v nařízení 2016/1624. Článek 4 písm. h) uvedeného nařízení tak stanoví, že jednou ze složek evropské integrované správy hranic je „navracení státních příslušníků třetích zemí, na které se vztahují rozhodnutí o navrácení vydaná členským státem“(27).
76. Pojem „navracená osoba“ uvedený v čl. 2 bodě 13 nařízení 2016/1624 předpokládá rovněž existenci „rozhodnutí o navrácení“, kterým se podle čl. 2 bodu 12 uvedeného nařízení rozumí správní nebo soudní rozhodnutí nebo akt, kterým se rozhoduje nebo prohlašuje, že pobyt státního příslušníka třetí země je neoprávněný, a kterým se ukládá nebo prohlašuje povinnost návratu v souladu se směrnicí 2008/115/ES.
77. Lze tedy dospět k závěru, že záměrem unijního normotvůrce v nařízení 2016/1624 je, aby se společné návratové operace koordinované nebo organizované agenturou Frontex mohly týkat pouze osob, na něž se vztahují individuální vykonatelná rozhodnutí o navrácení.
78. Ověřením existence rozhodnutí o navrácení ve vztahu ke všem osobám, na které se vztahuje společná návratová operace, kterou agentura Frontex koordinuje nebo organizuje, tak tato agentura plní svou povinnost zajistit dodržování základních práv, včetně zásady nenavracení, při plnění svých úkolů, jak vyžaduje čl. 34 odst. 1 nařízení 2016/1624.
79. Takové ověření zároveň není v rozporu s čl. 28 odst. 1 uvedeného nařízení, který stanoví, že součástí poskytované pomoci není, aby agentura Frontex „posuzovala oprávněnost rozhodnutí o navrácení“. Ověření existence rozhodnutí o navrácení není totéž jako posouzení jeho obsahu, a není tedy v rozporu se zákazem posuzování oprávněnosti takového rozhodnutí, které přísluší členským státům(28).
80. V průběhu řízení před Soudním dvorem agentura Frontex nepopřela, že její úkoly zahrnují i ověřování existence rozhodnutí o navrácení. Nicméně tvrdila, že v rámci společné návratové operace takovou povinnost splnila, jelikož měla k dispozici jmenný seznam, který obdržela od řeckých orgánů a který obsahoval jména navrhovatelů. Agentura Frontex dále tvrdila, že s ohledem na zásadu loajální spolupráce může zpochybnit správnost uvedeného seznamu pouze tehdy, pokud by si byla vědoma skutkových okolností, z nichž by vyplývala možnost, že uvedený dokument je nesprávný, přičemž v projednávané věci tomu tak nebylo.
81. Navrhovatelé nicméně tvrdí, že dotčený seznam obsahoval jména osob, které nepožádaly o azyl, a nikoli seznam navracených osob, což byla navíc ve vztahu k nim nesprávná informace, neboť úmysl požádat o azyl vyjádřili.
82. Taková diskuze, i kdyby byla relevantní pro prokázání odpovědnosti agentury Frontex, měla být vedena Tribunálem v rámci zjišťování relevantních skutkových okolností. V rámci projednávaného kasačního opravného prostředku je důležité to, že uvedená diskuze nesouvisí s otázkou, zda mohla existovat příčinná souvislost mezi opomenutím agentury Frontex ověřit, zda byli navrhovatelé navracenými osobami, a újmou, která jim vznikla v důsledku navrácení. Vzhledem k tomu, že Tribunál dospěl k závěru, že žádná příčinná souvislost neexistuje, nezjišťoval relevantní skutečnosti, které se vztahují k ostatním podmínkám odpovědnosti. Pokud může agentura Frontex prokázat, že učinila, co bylo možné a dostatečné k ověření, že navrhovatelé jsou skutečně navracenými osobami, nedošlo by k porušení její povinnosti, popřípadě by takové porušení nebylo dostatečně závažné. Uvedená diskuse se tedy týká jiné podmínky mimosmluvní odpovědnosti, není ale relevantní pro rozhodnutí o existenci příčinné souvislosti.
83. Závěrem lze říci, že na základě nařízení 2016/1624 má agentura Frontex povinnost ověřit, zda ve vztahu ke všem osobám, na které se vztahuje společná návratová operace, existuje rozhodnutí o navrácení, což je důležité pro splnění její povinnosti zajistit dodržení zásady nenavracení při plnění jejích úkolů. Ani sama agentura Frontex toto nepopírá. Tribunál se tedy dopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že mezi údajně protiprávním jednáním agentury Frontex a újmou, která navrhovatelům vznikla, nemůže existovat příčinná souvislost.
2. Existuje společná a nerozdílná odpovědnost agentury Frontex a hostitelského členského státu?
84. V rámci druhého výkladu napadeného rozsudku je rovněž možné, že Tribunál nepřičetl údajně protiprávní jednání agentuře Frontex, neboť měl za to, že agentura Frontex a členský stát nemohou nést společnou a nerozdílnou odpovědnost za tutéž újmu.
85. V akademické literatuře pojem „společná odpovědnost“, pro který lze rovněž používat výrazy „sdílená odpovědnost“ nebo „souběžná odpovědnost“, obecně označuje situace, kdy Unii i členským státům vznikne odpovědnost za samostatná porušení unijního práva, která vedou ke vzniku jediné újmy(29). Zvláštní pozornost byla v tomto ohledu věnována agentuře Frontex(30). Pojem „společná a nerozdílná odpovědnost“ podle všeho vyjadřuje myšlenku, že za tutéž újmu může být odpovědný více než jeden aktér (odtud pojem „sdílená odpovědnost“, popřípadě „společná odpovědnost“), přičemž poškozený má možnost podat žalobu znějící na náhradu veškeré újmy proti kterémukoli z nich(31).
86. Navrhovatelé patrně používají pojem „společná a nerozdílná odpovědnost“ právě tímto způsobem. Na úrovni provádění společné návratové operace mají podle jejich názoru agentura Frontex i Řecko svou vlastní povinnost ověřit existenci rozhodnutí o navrácení před tím, než je navrácením dané osoby provedeno. Osoba, která byla protiprávně navrácena v důsledku toho, že nebyla ověřena existence rozhodnutí o navrácení, může požadovat náhradu újmy buď po agentuře Frontex, nebo po členském státu. V současném systému soudní ochrany v Unii totiž poškozený nemůže podat žalobu proti agentuře Frontex i proti členskému státu k témuž soudu, neboť k projednávání takových žalob jsou příslušné různé soudy.
87. Článek 5 odst. 1 nařízení 2016/1624 stanoví, že Evropská pohraniční a pobřežní stráž – tedy agentura Frontex a členské státy(32) – provádí evropskou integrovanou správu hranic jako „sdílenou odpovědnost“, zatímco členské státy nadále nesou primární odpovědnost za správu svých úseků vnějších hranic(33).
88. Sdílená odpovědnost za správu hranic může vést ke sdílené odpovědnosti za škodu. Zatímco členský stát může nést odpovědnost za jakýkoli druh jednání nebo opomenutí, agentura Frontex může nést sdílenou odpovědnost pouze za jednání nebo opomenutí, která spadají do úkolů, jež jí byly svěřeny unijním právem. Možnost sdílené odpovědnosti není pouze teoretickou akademickou debatou. Má potenciálně významné důsledky nejen pro agenturu Frontex, jejíž pravomoci se rozšiřují s každou další změnou unijních právních předpisů, které se na ni vztahují, ale také pro řadu dalších unijních agentur, které plní úkoly ve spolupráci s členskými státy.
89. Soudní dvůr vyjádřil tezi, že unijní orgány mohou sdílet odpovědnost s členskými státy, již ve své rané judikatuře, například v rozsudku Kampffmeyer a další v. Komise(34). Nedávný rozsudek Kočner v. Europol(35) patrně vnesl určitou nejistotu do problematiky týkající se toho, zda může sdílená odpovědnost vést ke společné a nerozdílné odpovědnosti za škodu, pokud taková odpovědnost za škodu není v konkrétní situaci výslovně stanovena v unijní právní úpravě. V uvedeném rozsudku měl Soudní dvůr za to, že článek 50 nařízení 2016/794(36) zavedl společnou a nerozdílnou odpovědnost Agentury Evropské unie pro spolupráci v oblasti prosazování práva, známé jako Europol, a členského státu za protiprávní zpracování údajů jakožto zvláštní pravidlo odchylující se od obecného režimu mimosmluvní odpovědnosti upraveného v uvedeném nařízení(37).
90. Podle mého názoru Soudní dvůr uvedeným rozsudkem nechtěl konstatovat, že společná a nerozdílná odpovědnost je výjimkou v situacích, kdy členské státy sdílejí odpovědnost za totéž jednání s orgány nebo institucemi Unie, přičemž závisí na tom, zda je taková odpovědnost stanovena unijní právní úpravou. Spíše se jednalo o to, že zvláštnost pravidla zakotveného v nařízení 2016/794, na které Soudní dvůr poukazoval, spočívala v zavedení dvoufázového mechanismu, který zprošťoval jednotlivce povinnosti přičítat protiprávní zpracování údajů buď Europolu, nebo členskému státu, a naopak stanovil, že stačí prokázat, že k protiprávnímu zpracování údajů došlo(38).
91. Situace v projednávané věci se liší od situace ve věci Kočner v. Europol. Zatímco přijetí pravidla ve věci Kočner v. Europol bylo odůvodněno nemožností jednotlivce prokázat, zda je protiprávní zpracování údajů přičitatelné Europolu, nebo členskému státu, v projednávané věci lze totéž opomenutí přičítat agentuře Frontex i Řecku. Oba subjekty mají podle unijního práva svou vlastní povinnost nepřipustit navrácení osoby, vůči níž neexistuje rozhodnutí o navrácení. Pokud by buď agentura Frontex, nebo Řecko uvedené ověření provedly, a za podmínky, že rozhodnutí o navrácení neexistovalo, jak tvrdí navrhovatelé, byli by navrhovatelé vyloučeni ze společné návratové operace. Příčina vzniku újmy by tak v tomto konkrétním scénáři mohla být přičítána oběma subjektům, neboť kterýkoli z nich mohl vzniku újmy zabránit.
92. Brání skutečnost, že primární odpovědnost za navrácení nesou členské státy, tomu, aby byla za stejná opomenutí činěna odpovědnou i agentura Frontex? Pokud by Soudní dvůr takový výklad přijal, agentura Frontex by pravděpodobně nikdy nemohla být činěna odpovědnou za jakákoli protiprávní jednání nebo opomenutí během návratových operací, neboť podobné povinnosti by měly i členské státy. Podle mého názoru by takový výklad nepatřičně omezil odpovědnost agentury Frontex a ohrozil ochranu základních práv.
93. Jsem tedy toho názoru, že v situacích, kdy agentura Frontex i členské státy sdílejí povinnosti v rámci společných návratových operací, může být agentura Frontex činěna odpovědnou za újmu způsobenou porušením takových povinností, i když může být za stejnou újmu souběžně odpovědný i členský stát.
94. To mne vede k závěru, že Tribunál nesprávně dospěl k závěru, že nemůže existovat příčinná souvislost mezi opomenutím ověření, kterého se dopustila agentura Frontex, a újmou vzniklou navrhovatelům, protože protiprávní jednání nelze přičítat agentuře Frontex v situacích, kdy je lze přičítat členskému státu.
95. Je nutno dodat, že Tribunál nesprávně odkazuje na čl. 42 odst. 1 a 2 nařízení 2016/1624. Jak uvedli navrhovatelé, uvedené ustanovení se týká zvláštních protiprávních jednání zaměstnanců při operativních činnostech. Tímto ustanovením není dotčena ani ovlivněna odpovědnost samotné agentury Frontex za porušení jejích povinností, a sice zajištění dodržování základních práv podle uvedeného nařízení, jak stanoví čl. 60 odst. 3 uvedeného nařízení(39).
96. Stručně řečeno, ať už je správný první nebo druhý výklad napadeného rozsudku, závěry Tribunálu, že mezi opomenutími agentury Frontex a újmou, kterou utrpěli navrhovatelé, neexistuje příčinná souvislost, jsou z právního hlediska nesprávné.
97. Mám tedy za to, že první a druhý důvod kasačního opravného prostředku jsou opodstatněné.
C. Ke třetímu důvodu kasačního opravného prostředku
98. V rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku, který se týká bodů 66 až 72 napadeného rozsudku, navrhovatelé v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že příčinná souvislost byla přetržena jejich vlastními volbami.
99. První část uvedeného důvodu kasačního opravného prostředku se týká majetkové a nemajetkové újmy související s Tureckem a Irákem, zatímco druhá část uvedeného důvodu se týká majetkové újmy související s náklady na právní pomoc poskytnutou v souvislosti se stížnostmi podanými proti agentuře Frontex(40). Každým z těchto dvou problémů se budu zabývat samostatně.
1. K příčinné souvislosti, pokud jde o majetkovou a nemajetkovou újmu související s Tureckem a Irákem
100. Tribunál měl v bodech 68 a 69 napadeného rozsudku za to, že majetková a nemajetková újma související s usazením rodiny v obci Suruç (Turecko), útěkem do Iráku a následným usazením v Iráku byla způsobena vlastními volbami navrhovatelů, nikoli jednáním agentury Frontex. Neexistovala tedy žádná spojitost mezi jednáním agentury Frontex a tvrzenou újmou. Navrhovatelé uvádějí, že tyto závěry vycházejí z nesprávného právního posouzení.
101. Jak se uvádí v odborné literatuře, existuje rozdíl mezi skutkovou a právní příčinnou souvislostí(41).
102. Při rozhodování o skutkové příčinné souvislosti se soudy táží, zda je protiprávní jednání podmínkou sine qua non pro vznik tvrzené újmy. V této souvislosti se často hovoří o kritériu „nebýt toho, že“. Pokud je toto kritérium uplatněno na úrovni Unie, bude příčinná souvislost existovat, pokud by újma nevznikla, nebýt toho, že se orgán nebo instituce Unie dopustily dotčeného jednání. Pokud jednání spočívá v opomenutí, zní otázka tak, zda by újma nevznikla, kdyby orgán nebo instituce Unie splnily svou povinnost, která pro ně vyplývá z unijního práva. V případě kladné odpovědi skutková příčinná souvislost existuje.
103. Lze podle všeho říci, že počínaje bodem 67 napadeného rozsudku prováděl Tribunál svou analýzu na základě předpokladu existence skutkové příčinné souvislosti. Pokud by tomu tak nebylo, pak by závěr, který Tribunál učinil, že příčinná souvislost mezi jednáním agentury Frontex a tvrzenou újmou byla přetržena volbami navrhovatelů, postrádal smysl. Argumentace Tribunálu tak předpokládá, že opomenutí agentury Frontex ověřit existenci rozhodnutí o navrácení bylo podmínkou sine qua non, která vedla ke vzniku újmy na straně navrhovatelů. Samozřejmě že takový závěr lze dovodit pouze tehdy, pokud rozhodnutí o navrácení neexistovalo, což je skutková okolnost, která nebyla v řízení před Tribunálem prokázována. Pokud by tomu tak ovšem bylo, bylo by kritérium „nebýt toho, že“ splněno. Jinými slovy, pokud by agentura Frontex takové ověření provedla, je možné, že by zjistila, že rozhodnutí o navrácení neexistuje, a navrhovatelé by nebyli zahrnuti do společné návratové operace, a tudíž by utrpěli tvrzenou újmu.
104. Kritérium „nebýt toho, že“ nerozlišuje mezi různými druhy důsledků; netáže se, zda jsou důsledky pravděpodobné nebo nepravděpodobné, předvídatelné nebo nepředvídatelné, zda nastávají ihned, nebo až v budoucnu(42). Právní systémy členských států však skutkovou příčinnou souvislost často omezují zaváděním dodatečných podmínek pro vznik odpovědnosti. Obecně se v tomto ohledu hovoří o právní příčinné souvislosti.
105. Soudy na vnitrostátní i unijní úrovni vyjadřují uvedené dodatečné požadavky používáním rozdílné terminologie a pojmů(43). Unijní soudy tak použily, aniž by vysvětlily, co tím rozumí, takové formulace, jako je škoda vyplývající dostatečně přímo z protiprávního jednání, dostatečně přímá příčinná souvislost mezi jednáním a újmou, popřípadě hovořily o jednání, které je rozhodující příčinou újmy(44).
106. Ve světle těchto skutečností uvádím, že Tribunál v bodě 67 napadeného rozsudku konstatoval, že „pouhá skutečnost, že protiprávní jednání představovalo nezbytnou podmínku (podmínku sine qua non) v tom smyslu, že by újma nevznikla, kdyby k takovému jednání nedošlo, k založení příčinné souvislosti v unijním právu nestačí“(45).
107. Judikatura Soudního dvora takovou formulaci nepoužívá(46). Lze však podle všeho říci, že Soudní dvůr má rovněž za to, že kritérium „nebýt toho, že“ není vždy pro vznik odpovědnosti dostatečné. V řadě rozsudků tak Soudní dvůr rozhodl, že zásad společných právním řádům členských států, na které odkazuje čl. 340 druhý pododstavec SFEU, se nelze dovolávat za účelem dovození existence povinnosti Unie nahradit veškeré škodlivé následky, a to i vzdálené(47).
108. Přestože tedy generální advokáti(48) i právní teorie(49) uvádějí, že judikatura unijních soudů týkající se posuzování příčinné souvislosti není systematická a je nezbytně kazuistická, lze dospět k závěru, že v právu mimosmluvní odpovědnosti Unie přece jen určitá koncepce právní příčinné souvislosti existuje.
109. Zejména je třeba říci, že již v samotných svých počátcích vymezila judikatura hranice kritéria „nebýt toho, že“ tím, že vyloučila odpovědnost orgánů nebo institucí Unie za újmu, která je velmi vzdálená.
110. V uvedené judikatuře bylo někdy konstatováno, že škoda je velmi vzdálená z důvodu přispění jiných osob ke vzniku újmy, včetně samotného poškozeného. Například v rozsudku Trubowest Soudní dvůr rozhodl, že „i v případě, že by orgány případně přispěly k újmě, jejíž náhrada je požadována, může být uvedené přispění velmi vzdálené z důvodu odpovědnosti jiných osob, případně navrhovatelů“(50).
111. Judikatura, která zohledňuje přispění poškozeného, se podle mého názoru vyvinula kazuisticky(51), a nikoli jako důsledek komplexní teorie týkající se právního posuzování příčinné souvislosti(52).
112. Na přispění poškozeného ke vzniku újmy způsobené orgánem nebo institucí Unie nahlížejí unijní soudy dvěma různými způsoby. V některých věcech bylo přispění poškozeného zohledněno jako faktor vedoucí ke snížení výše náhrady škody, za kterou nesl odpovědnost orgán nebo subjekt Unie, nicméně nebylo považováno za faktor, který vede k přetržení příčinné souvislosti(53). V řadě jiných věcí bylo přispění poškozeného považováno za prvek, který vede k přetržení příčinné souvislosti. V takových věcech měly unijní soudy za to, že rozhodující příčinou vzniku újmy bylo jednání poškozeného, a nikoli jednání dotčeného orgánu(54).
113. Navrhovatelé tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, neboť judikatura zohledňuje přispění poškozeného v rámci rozhodování o omezení náhrady škody, nikoli jako faktor, který vede k přetržení příčinné souvislosti. S takovou argumentací se nelze ztotožnit, neboť existují obě linie judikatury, jak dokládá výše uvedený rozbor.
114. Nicméně aniž by bylo nutné objasňovat koncepční rámec v projednávané věci, mám za to, že stávající věci, v nichž Soudní dvůr konstatoval, že došlo k přetržení příčinné souvislosti z důvodu vlastní volby poškozeného, se týkaly převážně škody vzniklé v rámci obchodní činnosti. Jednalo se především o věci týkající se trhu, jako je dumping(55), hospodářská soutěž(56) nebo spojování podniků(57), v nichž byly poškozenými hospodářské subjekty. Závěr, podle kterého nedbalost nebo pouhé nesprávné obchodní posouzení uvedených osob vede k přetržení příčinné souvislosti, tak nelze automaticky přenášet na projednávanou věc.
115. Újma tvrzená v projednávané věci nemá nic společného s běžným obchodním rizikem, s nímž musí počítat subjekty působící na trhu. Stejně tak nelze tvrdit, že taková újma vznikla v důsledku nedbalosti navrhovatelů, natož že jejich nedbalost byla rozhodující příčinou vzniku újmy, což byl jeden z důvodů, proč Soudní dvůr odmítl existenci příčinné souvislosti v rozsudku Trubowest(58).
116. V projednávané věci je újma spíše důsledkem údajného porušení základních práv navrhovatelů, včetně zásady nenavracení, přičemž navrhovatelé se zároveň nacházeli ve zranitelném postavení(59). S přihlédnutím k tomu, že navrhovatelé byli syrskými Kurdy navrácenými do Turecka, není podle mého názoru objektivně možné kvalifikovat jejich rozhodnutí uprchnout do Iráku jakožto země, kterou považovali za bezpečnou, za rozhodnutí, které by bylo jejich plně autonomním rozhodnutím. I kdyby se skutečně jednalo o jejich vlastní rozhodnutí a alternativní řešení setrvání v Turecku nebylo vyloučeno, je takové rozhodnutí jen stěží jejich „svobodnou volbou“.
117. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr konstatoval, že skutková příčinná souvislost v projednávané věci nebyla přetržena vlastní volbou navrhovatelů. Pokud by nedošlo k údajně protiprávnímu opomenutí agentury Frontex, nebyli by navrhovatelé konfrontováni s nutností učinit tak obtížnou životní volbu.
118. Mám tedy za to, že první část třetího důvodu kasačního opravného prostředku je opodstatněná.
119. Nevylučuji však možnost, že některé druhy újmy požadované navrhovateli budou považovány za velmi vzdálené od opomenutí agentury Frontex, a odpovědnost agentury Frontex za tyto druhy újmy tak bude vyloučena. To se v zásadě týká majetkové újmy související s náklady na usazení v Iráku, což jsou náklady, které by navrhovatelé museli vynaložit, ať už by se usadili kdekoli. V rámci posuzování právní příčinné souvislosti by mohly existovat důvody pro vyloučení tohoto druhu újmy. Jedná se však o jiný druh odůvodnění, než jaké uplatnil Tribunál a které bylo z právního hlediska nesprávné, když podle tohoto odůvodnění byla příčinná souvislost mezi opomenutím agentury Frontex a újmou, která navrhovatelům vznikla, přetržena vlastním rozhodnutím navrhovatelů. Pouze uvedené odůvodnění je předmětem projednávaného kasačního opravného prostředku.
2. K příčinné souvislosti, pokud jde o majetkovou újmu související s náklady na právní pomoc vynaloženými v rámci mechanismu pro podávání a vyřizování stížností
120. Navrhovatelé dále tvrdí, že se Tribunál v bodě 70 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když nedospěl k závěru, že pro podání stížností navrhovatelů agentuře Frontex v projednávané věci bylo nezbytné právní zastoupení z důvodu zvláštních okolností týkajících se protiprávního vyřizování jejich stížností agenturou Frontex a jejich nedostatečné znalosti unijních jazyků.
121. Mám za to, že Tribunál se ve své právní argumentaci týkající se tohoto druhu újmy nedopustil nesprávného posouzení.
122. V rozsudku Internationaler Hilfsfonds v. Komise(60) Soudní dvůr rozhodl, že neexistuje přímá příčinná souvislost mezi škodou tvořenou náklady na advokáta vynaloženými v souvislosti s řízením o stížnosti před Evropským veřejným ochráncem práv a jednáním Komise, neboť volba obrátit se na veřejného ochránce práv je svobodnou volbou, takže takto vynaložené náklady nemohou být považovány za škodu způsobenou dotčeným orgánem.
123. V projednávané věci nevidím žádný důvod, který by bránil tomu, aby byl podobný závěr vyvozen ve vztahu ke stížnostem navrhovatelů v rámci mechanismu pro podávání a vyřizování stížností zakotveného v nařízení 2016/1624(61).
124. Podobně jako řízení před veřejným ochráncem práv je mechanismus pro podávání a vyřizování stížností administrativním mechanismem, který není podle unijního práva povinný ani nevylučuje přístup ke správní a soudní ochraně(62).
125. Pokud jde o tvrzení navrhovatelů týkající se neuspokojivého vyřízení jejich stížností agenturou Frontex, to nezpochybňuje samotnou povahu mechanismu pro podávání a vyřizování stížností.
126. Obdobně nepřesvědčivé jsou i argumenty navrhovatelů vycházející z jejich neznalosti unijních jazyků. Podle druhého pododstavce čl. 72 odst. 10 nařízení 2016/1624 musí být standardní formulář stížnosti k dispozici na webových stránkách agentury Frontex a v tištěné podobě v průběhu všech činností agentury „v jazycích, kterým státní příslušníci třetích zemí rozumí, nebo u nichž je rozumný předpoklad, že jim rozumí“. Z toho vyplývá, že unijní normotvůrce tuto skutečnost zohlednil, aniž by z ní však vyvodil jakýkoli závěr ohledně nezbytnosti právní pomoci.
127. Mám tedy za to, že druhá část třetího důvodu kasačního opravného prostředku musí být zamítnuta jako neopodstatněná.
D. Ke čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku
128. V rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelé Tribunálu vytýkají, že se v bodech 44 až 46, 50 a 51 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že některé důkazy, konkrétně přílohy C.1, C.3 až C.6 a E.1., jsou nepřípustné. Podle jejich názoru Tribunál nesprávně vyložil čl. 85 odst. 2 svého jednacího řádu, jelikož pravidlo prekluze stanovené v uvedeném ustanovení se nepoužije na protidůkazy nebo rozšíření původních důkazních návrhů, jako je tomu v projednávané věci.
129. V tomto ohledu navrhovatelé tvrdí, že: i) příloha C.1 (odborné stanovisko z roku 2022), přílohy C.4 a C.5 (dvě zprávy Parlamentního shromáždění Rady Evropy z roku 2016) a příloha C.6 (výňatky z výroční zprávy Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu za rok 2016) představují protidůkazy, neboť prokazují dříve učiněná tvrzení a reagují na argumenty uvedené v žalobní odpovědi agentury Frontex; ii) příloha C.3 (nedatované písemné prohlášení jednoho z navrhovatelů) představuje rozšíření dřívějších důkazních návrhů; a iii) přílohou E.1 (operační plán, který agentura Frontex zaslala navrhovatelům v roce 2017) není dotčeno právo agentury Frontex na obhajobu, neboť její obsah byl agentuře Frontex znám.
130. Agentura Frontex tvrdí, že čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku je irelevantní a v každém případě neopodstatněný. Zaprvé uvedený důvod nemá žádný vliv na úspěch ve věci, ať už jsou přílohy ve spise založeny, nebo nikoli. Zadruhé, pokud by bylo možné připustit kterýkoli důkaz předložený v pozdější fázi jako protidůkaz, znamenalo by to, že pravidlo prekluze stanovené v čl. 85 odst. 1 a 2 jednacího řádu Tribunálu by se neuplatnilo nikdy, přičemž, jak správně konstatoval Tribunál, navrhovatelé neuvedli důvody, proč byly dotčené důkazy předloženy opožděně.
131. Na rozdíl od toho, co tvrdí agentura Frontex, není podle mého názoru čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku irelevantní(63).
132. Podle judikatury v unijním právu převládá zásada volného hodnocení důkazů, takže účastníci řízení mají v zásadě právo dovolávat se důkazů v jakékoli formě s cílem prokázat určitou skutečnost(64). Proto jsou přijatelné i dokumenty, které nejsou rozhodující pro výsledek žaloby, ale jejichž cílem je například pouze vyjasnit diskusi nebo doplnit informace poskytnuté unijním soudům. Právo účastníka řízení předložit důkazy nesouvisí s objektivní nezbytností takového důkazu pro diskusi.
133. Souhlasím nicméně s agenturou Frontex, že tento důvod kasačního opravného prostředku není opodstatněný.
134. Jak Tribunál připomněl v bodě 44 napadeného rozsudku, účastníci řízení musí odůvodnit prodlení při předložení nových důkazů nebo důkazních návrhů a unijní soud má pravomoc přezkoumat opodstatněnost důvodu pro opožděné předložení těchto důkazů nebo důkazních návrhů, jakož i pravomoc je odmítnout, není-li toto opožděné předložení právně dostačujícím způsobem odůvodněno nebo opodstatněné. V tomto ohledu lze podle judikatury opožděné předložení důkazů účastníkem řízení odůvodnit zejména skutečností, že tento účastník řízení neměl předmětné důkazy k dispozici dříve nebo že opožděné předložení důkazů protistranou odůvodňuje, aby byl spis doplněn tak, že bude zajištěno dodržení zásady kontradiktornosti(65).
135. V projednávané věci je, pokud jde o dokumenty předložené opožděně ve fázi repliky (přílohy C.1 a C.3 až C.6), zjevné, že se uvedené dokumenty netýkaly nových skutečností uvedených v řízení v rámci žalobní odpovědi agentury Frontex. Navíc, pokud jde o dokument předložený před skončením ústní části řízení (příloha E.1), je zřejmé, že vlastní pochybení navrhovatelů nepředstavuje platné odůvodnění prodlení, přičemž skutečnost, že jeho předložení nemohlo zasáhnout do práva agentury Frontex na obhajobu, je irelevantní.
136. Za těchto okolností Tribunál zcela správně rozhodl, že navrhovatelé právně dostačujícím způsobem neodůvodnili opožděné předložení dotčených důkazů, a uvedené důkazy tak odmítl jako nepřípustné.
137. V důsledku výše uvedeného se domnívám, že čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut jako neopodstatněný.
VI. Důsledky
138. Na základě výše uvedené analýzy navrhuji zrušit napadený rozsudek, pokud jde o první a druhý důvod kasačního opravného prostředku, jakož i první část třetího důvodu kasačního opravného prostředku, a zamítnout kasační opravný prostředek, pokud jde o druhou část třetího důvodu kasačního opravného prostředku a čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku.
139. Podle článku 61 statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr v případě, že zruší rozhodnutí Tribunálu, vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje.
140. Tak tomu v projednávané věci není. Mám za to, že odůvodnění Tribunálu, podle něhož nebylo možné v projednávané věci prokázat příčinnou souvislost, představuje nesprávné právní posouzení, nicméně aby bylo možno určit, zda taková příčinná souvislost existuje, bude nezbytné určit, zda existovalo rozhodnutí o navrácení. To předpokládá posuzování skutkového stavu, které dosud nebylo Tribunálem provedeno. Soudní dvůr tedy nemůže rozhodovat o existenci příčinné souvislosti ani o ostatních podmínkách vzniku odpovědnosti.
VII. Závěry
141. Navrhuji, aby Soudní dvůr:
– zrušil rozsudek Tribunálu ze dne 6. září 2023, WS a další v. Frontex (T‑600/21, EU:T:2023:492);
– vrátil věc Tribunálu.
1 Původní jazyk: angličtina.
2 Frontex je běžně užívaný název agentury Unie zřízené v roce 2004 nařízením Rady (ES) č. 2007/2004 ze dne 26. října 2004 (Úř. věst. 2004, L 349, s. 1) pod názvem „Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie“, aby pomáhala členským státům při správě vnějších hranic Unie. Úřední název uvedené agentury byl změněn na „Evropskou agenturu pro pohraniční a pobřežní stráž“ nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1624 ze dne 14. září 2016 o Evropské pohraniční a pobřežní stráži a o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399 a zrušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 863/2007, nařízení Rady (ES) č. 2007/2004 a rozhodnutí Rady 2005/267/ES (Úř. věst. 2016, L 251, s. 1) (dále jen „nařízení 2016/1624“), které je použitelné v projednávané věci. Uvedené nařízení bylo nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1896 ze dne 13. listopadu 2019 o Evropské pohraniční a pobřežní stráži a o zrušení nařízení (EU) č. 1052/2013 a (EU) 2016/1624 (Úř. věst. 2019, L 295, s. 1) (dále jen „nařízení 2019/1896“).
3 Rozsudek ze dne 6. září 2023, WS a další v. Frontex (T‑600/21, nezveřejněný, EU:T:2023:492, dále jen „napadený rozsudek“).
4 Viz například rozsudek ze dne 5. března 2024, Kočner v. Europol (C‑755/21 P, EU:C:2024:202, body 117 a 118). Je nutno zdůraznit, že podle ustálené judikatury Soudního dvora nejsou unijní soudy povinny zkoumat uvedené podmínky v nějakém konkrétním pořadí. Viz například rozsudky ze dne 18. března 2010, Trubowest Handel a Makarov v. Rada a Komise (C‑419/08 P, EU:C:2010:147, body 40 až 50), a ze dne 5. září 2019, Evropská unie v. Guardian Europe a Guardian Europe v. Evropská unie (C‑447/17 P a C‑479/17 P, EU:C:2019:672, bod 148).
5 Soudní dvůr se projednávanou věcí zabývá souběžně s jinou věcí, Hamoudi v. Frontex (C‑136/24 P), která vyvolává důležité, byť odlišné otázky, pokud jde o posouzení podmínky týkající se újmy v rámci žaloby na náhradu škody podané proti agentuře Frontex v souvislosti s jejími námořními operativními činnostmi. Viz stanovisko generálního advokáta R. Norkuse ve věci Hamoudi v. Frontex (C‑136/24 P, EU:C:2025:257).
6 Podle novinového článku přiloženého k jejich žalobě podané k Tribunálu (Amnesty International, „Greece: Evidence points to illegal forced return of Syrian refugees to Turkey“, 28. října 2016) byli zjevně zachráněni v řeckých vodách, když se jejich člun na cestě z Turecka do Itálie dostal do problémů, přičemž následně byli odvezeni na ostrov Milos (Řecko).
7 K žádosti jsou přiloženy dokumenty potvrzující tato prohlášení.
8 Uvedená návratová operace byla součástí společné operace koordinované agenturou Frontex, zvanou „Společná operace Poseidon“, které se účastnilo několik členských států. Uvedená operace byla spuštěna s cílem pomoci Řecku řídit nelegální migrační toky na hranicích Řecka. Ze spisu jasně vyplývá, že agentura Frontex a Řecko prováděly dotčenou společnou návratovou operaci v rámci prohlášení EU a Turecka (Evropská rada, 18. března 2016). Bod 1 uvedeného prohlášení uvádí: „Všichni noví nelegální migranti vstupující od 20. března 2016 na řecké ostrovy z Turecka budou navráceni do Turecka. Navracení bude probíhat plně v souladu s unijním a mezinárodním právem, čímž bude vyloučeno jakékoli hromadné vyhošťování. Všichni migranti budou chráněni v souladu s příslušnými mezinárodními normami a bude dodržována zásada non-refoulement […]“
9 V uvedené zprávě bylo v tomto ohledu uvedeno, že v červnu 2017 agentura Frontex změnila šablonu používanou Řeckem pro účely předávání seznamu státních příslušníků třetích zemí, kteří mají být převzati zpět do Turecka, agentuře Frontex. V říjnu 2017 agentura Frontex navíc souhlasila se zahrnutím dalších informací do internetové aplikace agentury Frontex pro navracení (dále jen „FAR“), takže členské státy mohly oznamovat a potvrzovat existenci vykonatelných rozhodnutí o navrácení, což představovalo novou procesní záruku v návratových operacích.
10 Viz rozhodnutí ESLP ze dne 19. ledna 2023, L. H. M. a další v. Řecko (CE:ECHR:2023:0119DEC003052017).
11 Článek 60 odst. 3 nařízení 2016/1624 stanoví: „V případě mimosmluvní odpovědnosti nahradí agentura [Frontex] v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států veškerou škodu způsobenou jejími útvary nebo jejími zaměstnanci při výkonu jejich povinností.“
12 „Standardní operační postup Evropské agentury pro pohraniční a pobřežní stráž k zajištění dodržování základních práv ve společných operacích a pilotních projektech agentury Frontex“ ze dne 16. července 2012 (dále jen „standardní operační postup“), připojený k žalobě.
13 „Kodex chování pro společné návratové operace koordinované agenturou Frontex“ ze dne 7. října 2013 (dále jen „kodex chování“), připojený k žalobě.
14 Jak vyplývá z bodů 58 a 59 napadeného rozsudku, majetková újma tvrzená žalobci spočívala v: i) nákladech na pronájem domu a zakoupení nábytku v obci Suruç (Turecko); ii) výdaje na útěk do Iráku; iii) nájemné placené v Iráku; iv) náklady na elektřinu na jejich bydlení v Iráku; v) školné placené za děti v Iráku; vi) výdaje na stravu v Iráku; a vii) náklady na právní pomoc vynaložené v souvislosti s jejich stížnostmi podanými proti agentuře Frontex. Nemajetková újma tvrzená žalobci spočívala v: i) pocitech úzkosti, zejména u dětí, způsobených zpátečním letem do Turecka, a sice tím, že byli nuceni sedět během uvedeného letu odděleně, nesměli mluvit a cestovali v přítomnosti uniformovaných příslušníků eskorty a policistů; a ii) pocitech strachu a utrpení spojených s mimořádně obtížnou a nebezpečnou cestou do Iráku, neboť měli strach, že budou tureckými orgány vráceni do Sýrie.
15 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. 2008, L 348, s. 98) (dále jen „směrnice 2008/115/ES“). Evropská komise nedávno předložila návrh na nahrazení uvedené směrnice: viz COM(2025) 1010 final, 11. března 2025.
16 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (přepracované znění) (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60). Uvedená směrnice byla nahrazena nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. května 2024 o zavedení společného řízení o mezinárodní ochraně v Unii a o zrušení směrnice 2013/32/EU (Úř. věst. L 2024/1348).
17 Podle ustálené judikatury platí, že zjištění a posouzení skutkového stavu v rámci žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti Unie sice spadá do pravomoci Tribunálu, nicméně Soudní dvůr může přezkoumat právní kvalifikaci těchto skutkových okolností a právních důsledků, které z nich Tribunál vyvodil při rozhodování o existenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a tvrzenou škodou. Viz například rozsudky ze dne 16. července 2009, Komise v. Schneider Electric (C‑440/07 P, EU:C:2009:459, body 192 a 193), a ze dne 7. června 2018, Equipolymers a další v. Rada (C‑363/17 P, EU:C:2018:402, bod 22).
18 V tomto ohledu odkazuji na žalobu (body 4 až 13 a 137 a 138), žalobní odpověď (body 5 až 8 a 39) a repliku (body 12 až 18 a 64 až 66).
19– Takové argumenty byly totiž navrhovateli formulovány v rámci kategorie „sdílené odpovědnosti“.
20 Viz například Fink, M., Rauchegger, C. a De Coninck, J., „The Action for Damages as a Fundamental Rights Remedy“, in Fink, M. (ed.), Redressing Fundamental Rights Violations by the EU, Cambridge University Press, Cambridge, 2024, s. 36 až 63, zejména s. 56.
21 V tomto ohledu viz Wakefield, J., Judicial Protection Through the Use of Article 288(2) EC, Kluwer Law International, Haag, 2002, s. 222, který uvádí: „Na otázku, zda újmu způsobily [unijní] orgány, nelze odpovědět bez znalosti toho, co vlastně měly [unijní] orgány činit.“
22 Takovýmto způsobem reagovala na napadený rozsudek řada představitelů právní teorie. Viz například Laconi, A., „Responsibility for fundamental rights breaches in return operations: shades and lights on the first action for damages against Frontex“, DPCE Online, sv. 61(4), 2023, s. 3689 až 3697; Cornelisse, G., „EU Boots on the Ground and Effective Judicial Protection against Frontex’s Operational Powers in Return: Lessons from Case T‑600/21“, European Journal of Migration and Law, sv. 26, 2024, s. 356 až 380; Gkliati, M., „Shaping the Joint Liability Landscape? The Broader Consequences of WS v Frontex for EU Law“, European Papers, sv. 9, 2024, s. 69 až 86; Nicolosi, S. F., „The European Border and Coast Guard Agency (Frontex) and the limits to effective judicial protection in European Union law“, European Law Journal, sv. 30, 2024, s. 149 až 164; Rizzuto Ferruzza, S., Frontex and Effective Remedies: Assessing mechanisms of legal protection in a shared enforcement space, disertační práce, Lucemburská univerzita, 2025, zejména s. 197 až 207. Pokud jde o příspěvky na blozích, viz například Davies, G., „The General Court finds Frontex not liable for helping with illegal pushbacks: it was just following orders“, European Law Blog, 11. září 2023; De Coninck, J., „Shielding Frontex: On the EU General Court’s ‚WS and others v Frontex‘“, Verfassungsblog, 9. září 2023; Tas, S., „Op-Ed: Frontex above the law – a missed opportunity for a landmark judgment o Frontex’s responsibility with regards fundamental rights violations: WS and Others v Frontex (T‑600/21)“ EU Law Live, 20. září 2023; Ziebritzki, C., „A Hidden Success: Why the EU General Court’s Frontex Judgment is Better than it Seems“, Verfassungsgblog, 13. října 2023.
23 Viz čl. 51 odst. 2 Listiny. Viz též například rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Vyhoštění – Konopí pro léčebné použití) (C‑69/21, EU:C:2022:913, bod 87).
24 Viz též bod 34 odůvodnění nařízení 2016/1624.
25 Podle ustálené judikatury členský stát nemůže vyhostit neoprávněně pobývajícího státního příslušníka třetí země, aniž předtím bylo vůči tomuto státnímu příslušníkovi vydáno rozhodnutí o navrácení při dodržení hmotněprávních a procesních záruk, které tato směrnice zavádí. Viz například rozsudky ze dne 17. prosince 2020, Komise v. Maďarsko (Přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu) (C‑808/18, EU:C:2020:1029, bod 253), a ze dne 22. listopadu 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Vyhoštění – Konopí pro léčebné použití) (C‑69/21, EU:C:2022:913, bod 54).
26 V tomto ohledu viz zejména články 5 a 9, jakož i bod 8 odůvodnění směrnice 2008/115/ES. Soudní dvůr rozhodl, že článek 5 směrnice 2008/115/ES ukládá členským státům povinnost, aby ve všech fázích řízení o navrácení dodržovaly zásadu nenavracení. Viz například rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Vyhoštění – Konopí pro léčebné použití) (C‑69/21, EU:C:2022:913, bod 55).
27 Kurzivou zvýraznila autorka tohoto stanoviska.
28 Je třeba uvést, že v nařízení 2019/1896, které nahradilo nařízení 2016/1624, je kromě ustanovení zakazujících agentuře Frontex posuzovat věcnou správnost rozhodnutí o navrácení [viz čl. 10 odst. 1 písm. n), čl. 48 odst. 1 a čl. 50 odst. 1 uvedeného nařízení] zakotven i čl. 50 odst. 2 uvedeného nařízení, který stanoví následující požadavek: „Dotčený členský stát potvrdí agentuře [Frontex], že se na všechny navracené osoby, na něž se vztahuje návratová operace organizovaná nebo koordinovaná agenturou [Frontex], vztahuje vykonatelné rozhodnutí o navrácení.“ Z uvedeného vyplývá, že povinnost agentury Frontex ověřit, že se na osoby, na které se vztahují společné návratové operace, vztahuje rozhodnutí o navrácení, nepředstavuje situaci posuzování věcné správnosti takového rozhodnutí agenturou Frontex.
29 Viz například Wils, W., „Concurrent Liability of the Community and a Member State“, European Law Review, sv. 17(3), 1992, s. 191 až 206, zejména s. 204 a 205; Oliver, P., „Joint Liability of the Community and the Member States“, in Heukels, T. a McDonnell, A. (eds), The Action for Damages in Community Law, Kluwer Law International, Haag/Londýn, 1997, s. 285 až 309; de Visser, M., „The Concept of Concurrent Liability and Its Relationship with the Principle of Effectiveness: A One-Way Ticket into Oblivion“, Maastrict Journal of European and Comparative Law, sv. 11(1), 2004, s. 47 až 70, zejména s. 50; Biondi, A. a Farley, M., The Right to Damages in European Law, Wolters Kluwer, Alphen aan den Rijn, 2009, s. 163 až 199; Brüggemeier, G., Tort Law in the European Union, 2. vyd., Wolters Kluwer, Alphen aan den Rijn, 2018, s. 155 a 156.
30 Viz například Fink, M., Frontex and Human Rights: Responsibility in „Multi-Actor Situations“ under the ECHR and EU Public Liability Law, Oxford University Press, Oxford, 2018, zejména s. 265 až 306; Fink, M., „EU Liability for Contributions To Member States’ Breaches of EU Law“, Common Market Law Review, sv. 56(5), 2019, s. 1227 až 1264, zejména s. 1259 až 1162; De Coninck, J., The EU’s Human Rights Responsibility Gap: Deconstructing Human Rights Impunity of International Organisations, Hart, Oxford, 2024, zejména s.115 až 141, 262 a 263.
31 V tomto ohledu viz stanovisko generálního advokáta A. Rantose ve věci Kočner v. Europol (C‑755/21 P, EU:C:2023:481, zejména body 35 a 50 až 52).
32 Viz čl. 3 odst. 1 a bod 5 odůvodnění nařízení 2016/1624.
33 Viz též bod 6 odůvodnění nařízení 2016/1624.
34 Viz rozsudek ze dne 14. července 1967 (5/66, 7/66, 13/66 až 16/66 a 18/66 až 24/66, EU:C:1967:31; ECR 1967 s. 245, zejména s. 262).
35 Viz rozsudek ze dne 5. března 2024 (C‑755/21 P, EU:C:2024:202).
36 Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 11. května 2016 o Agentuře Evropské unie pro spolupráci v oblasti prosazování práva (Europol) ao zrušení a nahrazení rozhodnutí [Rady] 2009/371/SVV, 2009/934/SVV, 2009/935/SVV, 2009/936/SVV a 2009/968/SVV (Úř. věst. 2016, L 135, s. 53; oprava Úř. věst. 2016, L 238, s. 12).
37 Viz rozsudek ze dne 5. března 2024, Kočner v. Europol (C‑755/21 P, EU:C:2024:202, bod 68).
38 Pokud jde o podrobnou analýzu důsledků rozsudku Kočner v. Europol, viz De Coninck, J. a Tas, S., „Investigating five dimensions of the EU’s liability regime: Marián Kočner“, Common Market Law Review, sv. 62(1), 2025, s. 195 až 214.
39 V tomto ohledu viz například Davies, citováno výše v poznámce pod čarou 22 tohoto stanoviska.
40 Viz poznámka pod čarou 14 tohoto stanoviska, která shrnuje všechny druhy újmy, jichž se navrhovatelé domáhají.
41 Viz například publikace autorů Biondi a Farley citovaná výše v poznámce pod čarou 29 tohoto stanoviska, s. 146 až 154; van Dam, C., European Tort Law, 2. vyd., Oxford University Press, Oxford, 2013, kap. 11, s. 307 až 345.
42 V tomto ohledu viz van Dam, citováno v poznámce pod čarou 41 tohoto stanoviska, s. 311.
43 Jak se elegantně vyjádřil jistý autor: „to jsou ony mýtické formulky používané národními kazateli deliktního práva, aby unikli riziku přílišných důsledků pro pachatele. Pod maskou těchto kritérií hrají významnou roli politické důvody,“ van Dam, citováno v poznámce pod čarou 41 tohoto stanoviska, s. 311.
44 Viz například rozsudky ze dne 4. října 1979, Dumortier a další v. Rada (64/76, 113/76, 167/78, 239/78, 27/79, 28/79 a 45/79, EU:C:1979:223, bod 21); Trubowest (bod 53); ze dne 5. září 2019, Evropská unie v. Guardian Europe a Guardian Europe v. Evropská unie (C‑447/17 P a C‑479/17 P, EU:C:2019:672, body 32 a 135); a ze dne 5. března 2024, Kočner v. Europol (C‑755/21 P, EU:C:2024:202, bod 135).
45 V napadeném rozsudku Tribunál odkázal na rozsudek ze dne 30. listopadu 2011, Transnational Company „Kazchrome“ a ENRC Marketing v. Rada a Komise (T‑107/08, EU:T:2011:704, bod 80) (kurzivou zvýraznila autorka tohoto stanoviska). Uvedený soud toto tvrzení často opakuje. Viz například rozsudky ze dne 7. prosince 2017, Missir Mamachi di Lusignano a další v. Komise (T‑401/11 P RENV-RX, EU:T:2017:874, bod 69), a ze dne 23. května 2019, Remag Metallhandel a Jaschinsky v. Komise (T‑631/16, nezveřejněný, EU:T:2019:352, bod 52).
46 Viz ovšem stanovisko generálního advokáta P. Mengozziho ve věci Holcim (Deutschland) v. Komise (C‑282/05 P, EU:C:2007:19, body 91 a 92).
47 Viz například rozsudky ze dne 4. října 1979, Dumortier a další v. Rada (64/76, 113/76, 167/78, 239/78, 27/79, 28/79 a 45/79, EU:C:1979:223, bod 21), a ze dne 18. března 2010, Trubowest Handel a Makarov v. Rada a Komise (C‑419/08 P, EU:C:2010:147, bod 53) (kurzivou zvýraznila autorka tohoto stanoviska).
48 V tomto ohledu viz stanovisko generálního advokáta M. Trabucchiho ve věci Compagnie Continentale France v. Rada (169/73, EU:C:1974:135, bod 1).
49 Viz například Gutman, K., „The Evolution of the Action for Damages Against the European Union and Its Place in the System of Judicial Protection“, Common Market Law Review, sv. 48(3), 2011, s. 695 až 750, zejména s. 724 a 725; van Dam, citovaný v poznámce pod čarou 41 tohoto stanoviska, s. 321 až 324; Strand, M. a García-Perrote Martínez, I., The Passing-On Problem in Damages and Restitution under EU Law, 2. vyd., Edward Elgar, Cheltenham, 2023, zejména s. 78 až 89.
50 Rozsudek Trubowest (bod 59). Viz rovněž usnesení ze dne 31. března 2011, Mauerhofer v. Komise (C‑433/10 P, EU:C:2011:204, bod 132).
51 Například ve svém stanovisku ve věci Komise v. Schneider Electric (C‑440/07 P, EU:C:2009:48, bod 164) tak generální advokát D. Ruiz-Jarabo Colomer uvedl: „Parametry pro tuto analýzu poskytuje judikatura Soudního dvora, podle níž v oblasti mimosmluvní odpovědnosti orgánů [Unie] může nedostatek předvídavosti nebo obezřetnosti žadatele o odškodnění změnit spojení příčinné souvislosti mezi protiprávním aktem a škodou, dokonce až omezit uvedenou odpovědnost, nebo ji vyloučit. Stranou těchto obecností však spory vzniklé v této oblasti vykazují nevyhnutelný kazuistický přístup.“
52 Viz však rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Missir Mamachi di Lusignano a další v. Komise (T‑401/11 P RENV-RX, EU:T:2017:874). V uvedené věci nabídl Tribunál dvě teorie, a sice teorii rovnocennosti podmínek a teorii odpovídající příčinné souvislosti, přičemž konstatoval, že do rámce druhé teorie sice spadá více věcí, nicméně to nevylučuje uplatnění první teorie.
53 Například ve věci Fresh Marine v. Komise Tribunál rozhodl, že Komise nese až do určitého okamžiku odpovědnost pouze za polovinu škody, neboť se má za to, že žalobce svými rozhodnutími ke vzniku škody přispěl rovným dílem: viz rozsudek ze dne 24. října 2000 (T‑178/98, EU:T:2000:240, body 135 a 136) [kasační opravný prostředek byl zamítnut rozsudkem ze dne 10. července 2003, Komise v. Fresh Marine (C‑472/00 P, EU:C:2003:399)]. Viz též rozsudek ze dne 27. března 1990, Grifoni v. Komise (C‑308/87, EU:C:1990:134, body 16 až 18), ve kterém Soudní dvůr konstatoval, že vlastní přispění žalobce podle něj nevedlo k přetržení příčinné souvislosti, ale spíše ovlivnilo výši škody, za kterou nese Komise odpovědnost. V rozsudku ze dne 7. listopadu 1985, Adams v. Komise (145/83, EU:C:1985:448, body 53 až 55), měl Soudní dvůr za to, že žalobce sice významně přispěl ke vzniku škody, nicméně tato skutečnost měla za následek pouze menší rozsah odpovědnosti Komise, nevedla však k přetržení příčinné souvislosti.
54– Viz například rozsudky ze dne 16. července 2009, Komise v. Schneider Electric (C‑440/07 P, EU:C:2009:459, bod 205); ze dne 28. února 2013, Inalca a Cremonini v. Komise (C‑460/09 P, EU:C:2013:111, bod 118); a ze dne 5. září 2019, Evropská unie v. Guardian Europe a Guardian Europe v. Evropská unie (C‑447/17 P a C‑479/17 P, EU:C:2019:672, bod 41).
55 Viz například rozsudek Trubowest (body 53 až 65).
56 Viz například rozsudek ze dne 5. září 2019, Evropská unie v. Guardian Europe a Guardian Europe v. Evropská unie (C‑447/17 P a C‑479/17 P, EU:C:2019:672, body 32 až 42), ve kterém se nárok na náhradu škody týkal nákladů na bankovní záruku vzniklých v důsledku nepřiměřené délky řízení týkajícího se legality pokuty na základě článku 101 SFEU. Viz též, ovšem pokud jde o náklady na ručení za spornou pokutu uloženou za nesrovnalosti zjištěné ve věci náhrad za vývoz hovězího masa, rozsudek ze dne 28. února 2013, Inalca a Cremonini v. Komise (C‑460/09 P, EU:C:2013:111, body 117 až 124).
57 Viz například rozsudek ze dne 16. července 2009, Komise v. Schneider Electric (C‑440/07 P, EU:C:2009:459, body 197 až 207).
58 Viz rozsudek Trubowest (bod 61).
59 V tomto ohledu měl ESLP v rozsudku ze dne 21. ledna 2011, M. S. S. v. Belgie a Řecko (CE:ECHR:2011:0121JUD003069609, bod 232), za to, že „ESLP musí zohlednit skutečnost, že stěžovatel byl jakožto žadatel o azyl obzvláště zranitelnou osobou z důvodu všeho, čím si prošel během migrace, a z důvodu traumatizujících zážitků, které jej patrně potkaly v době předchozí“.
60 Viz rozsudek ze dne 28. června 2007 (C‑331/05 P, EU:C:2007:390, zejména body 24 až 29). Viz též stanovisko generální advokátky V. Trstenjak ve věci Internationaler Hilfsfonds v. Komise (C‑331/05 P, EU:C:2007:191, body 91 až 96).
61 Viz článek 72 nařízení 2016/1624.
62 V tomto ohledu viz bod 50 odůvodnění nařízení 2016/1624.
63 Podle ustálené judikatury v případě kasačního opravného prostředku platí, že postačuje-li některý z důvodů použitých Tribunálem k odůvodnění výroku jeho rozsudku, případné vady jiného důvodu v předmětném rozsudku nemají každopádně na uvedený výrok žádný vliv, takže důvod kasačního opravného prostředku, který na ně poukazuje, je irelevantní a musí být zamítnut. Viz například rozsudky ze dne 14. října 2014, Buono a další v. Komise (C‑12/13 P a C‑13/13 P, EU:C:2014:2284, bod 47), a ze dne 21. prosince 2023, United Parcel Service v. Komise (C‑297/22 P, EU:C:2023:1027, bod 64).
64 Viz například rozsudek ze dne 12. prosince 2024, DD v. FRA (C‑130/22 P, EU:C:2024:1018, bod 92). Viz též stanovisko generálního advokáta N. Wahla ve věci Veřejný ochránce práv v. Staelen (C‑337/15 P, EU:C:2016:823, bod 84).
65 Viz například rozsudky ze dne 16. září 2020, BP v. FRA (C‑669/19 P, EU:C:2020:713, bod 41), a ze dne 23. listopadu 2023, Ryanair a Airport Marketing Services v. Komise (C‑758/21 P, EU:C:2023:917, bod 43).