–

za G. D., A. R. a C. M.: D. Naso, avvocato,

–

za italskou vládu: G. Palmieri, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s: L. Fiandaca a F. Sclafani, avvocati dello Stato,

–

za Evropskou komisi: D. Recchia a N. Ruiz García, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu ustanovení 4 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené dne 18. března 1999 (dále jen „rámcová dohoda“), která je uvedena v příloze směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. 1999, L 175, s. 43; Zvl. vyd. 05/03, s. 368).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi G. D., A. R. a C. M. a Ministero dell’Istruzione (Ministerstvo školství, Itálie) a l’Istituto nazionale della previdenza sociale (INPS) [Národní institut sociálního zabezpečení (INPS), Itálie] ohledně výpočtu jejich služebního věku k okamžiku jejich přijetí do služebního poměru na dobu neurčitou tímto ministerstvem.

3

V bodě 14 odůvodnění směrnice 1999/70 je uvedeno:

„Podepsané strany si přály uzavřít rámcovou dohodu o pracovních poměrech na dobu určitou, která stanoví obecné zásady a minimální požadavky týkající se pracovních smluv a poměrů na dobu určitou; své přání zlepšit kvalitu pracovních poměrů na dobu určitou projevily tím, že se zaručily uplatňovat zásadu zákazu diskriminace a vytvořit rámec, který zabrání zneužití vyplývající z použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo pracovních poměrů na dobu určitou.“

4

Ve třetím pododstavci preambule rámcové dohody je uvedeno:

„Tato [rámcová] dohoda stanoví obecné zásady a minimální požadavky týkající se pracovních poměrů na dobu určitou s vědomím, že jejich podrobné použití musí přihlédnout ke specifické vnitrostátní, odvětvové a sezónní situaci. Dokládá vůli sociálních partnerů vytvořit obecný rámec pro zajištění rovného zacházení pro zaměstnance s pracovním poměrem na dobu určitou jejich ochranou před diskriminací a pro využívání pracovních smluv na dobu určitou na základě přijatelném pro zaměstnavatele i zaměstnance.“

5

Ustanovení 1 rámcové dohody zní takto:

„Účelem této rámcové dohody je

6

V ustanovení 2 uvedené rámcové dohody je stanoveno:

7

Ustanovení 3 rámcové úmluvy zní takto:

„Pro účely této dohody se rozumí:

8

V ustanovení 4 rámcové dohody je stanoveno:

9

V ustanovení čl. 4 odst. 3 decreto del Presidente della Repubblica n. 399 – Norme risultanti dalla disciplina prevista dall’accordo per il triennio 1988–1990 del 9 giugno 1988 relativo al personale del comparto scuola (nařízení prezidenta republiky č. 399 o pravidlech vyplývající z právní úpravy stanovené dohodou pro tříleté období 1988–1990 ze dne 9. června 1988 o pracovnících ve školství) (GURI č. 213 ze dne 10. září 1988, běžný doplněk č. 85, dále jen „nařízení prezidenta č. 399/1988“), je stanoveno:

„Po dosažení 16. roku u absolventů učitelství vyšších středních škol, 18. roku u administrativních koordinátorů, učitelů mateřských a základních škol, učitelů středních škol a absolventů učitelství středních škol, 20. roku u pomocných a spolupracujících pracovníků, 24. roku u učitelů hudebních konzervatoří a akademií, se pro účely pozdějšího zařazování do platových tříd uplatní v plném rozsahu služební věk, který byl zohledněn pouze pro ekonomické účely.“

10

V ustanovení čl. 485 decreto legislativo n. 297 – Approvazione del testo unico delle disposizioni legislative vigenti in materia di istruzione, relative alle scuole di ogni ordine e grado (legislativní nařízení č. 297, kterým se schvaluje jednotné znění legislativních ustanovení použitelných v oblasti školství a vztahujících se na všechny typy a stupně škol), ze dne 16. dubna 1994 (GURI č. 115 ze dne 19. května 1994, běžný doplněk č. 79), je stanoveno:

„1.   Pedagogickým pracovníkům středních a uměleckých škol se služba vykonávaná ve výše uvedených státních a rovnocenných školách, včetně škol v zahraničí, v postavení učitele, který není ve služebním poměru, uznává jako služba vykonaná ve služebním poměru pro právní a ekonomické účely v plném rozsahu za první čtyři roky a v rozsahu dvou třetin za případné dodatečné období a pro hospodářské účely v rozsahu zbývající jedné třetiny. Hospodářské nároky vyplývající z tohoto uznání jsou zachovány a posuzovány ve všech platových třídách následujících po platové třídě, která byla pracovníkovi přiznána v okamžiku tohoto uznání.

2.   Za stejným účelem a ve stejném rozsahu, jako je stanoveno v odstavci 1, se pracovníkům uvedeným v témže odstavci uznává služba vykonaná ve státních školách za účelem výchovy dívek a služba vykonaná v postavení učitele, ať je či není ve služebním poměru, ve státních nebo schválených základních školách, včetně výše uvedených škol a škol v zahraničí, jakož i ve školách, které jsou [označovány jako] lidové, dotované nebo pomocné.

3.   Za týmž účelem a ve stejném rozsahu, jaký je stanoven v odstavci 1, se pracovníkům vyučujícím na základních školách uznává služba, kterou vykonali jakožto učitelé bez služebního poměru na základních státních školách nebo státních ústavech a institutech schválených k výchově dívek, ve státních středních a uměleckých školách nebo podobných školách, ve státních školách, které jsou [označovány jako] lidové, dotované nebo pomocné, jakož i služby vykonané ve státních nebo obecních mateřských školách v postavení učitele ve služebním poměru či bez něj.“

11

V článku 489 legislativního nařízení č. 297/1994 je stanoveno:

„1.   Pro účely uznání uvedeného v předchozích článcích se výuková služba považuje za vykonávanou po celý školní rok, pokud její rozsah naplňoval požadavky stanovené pro účely platnosti trvání školního roku vzdělávacím systémem platným k okamžiku, kdy byla uvedená výuková služba vykonána.

2.   Do výpočtu doby, která má být uznána, se započítávají placené doby dovolené, jakož i doby mateřské dovolené.“

12

V článku 11 odst. 14 legge n. 124 – Disposizioni urgenti in materia di personale scolastico (zákon č. 124 o naléhavých ustanoveních v oblasti pracovníků ve školství) ze dne 3. května 1999 (GURI č. 107 ze dne 10. května 1999, dále jen „zákon č. 124/1999“) je stanoveno:

„Článek 489 odst. 1 [legislativního nařízení č. 297/1994] je třeba chápat v tom smyslu, že výuková služba vykonaná učitelem, který není ve služebním poměru, je považována od školního roku 1974–1975 za vykonanou během celého školního rok, pokud trvala alespoň 180 dnů, nebo pokud byla vykonávána nepřetržitě od 1. února do dokončení závěrečného hodnocení žáků.“

13

Žalobci v původním řízení pracovali jako učitelé na základě několika smluv na dobu určitou s různou povahou a délkou před tím, než byli přijati na dobu neurčitou do státní služby na základě výběrového řízení podle kvalifikačních předpokladů, a to v případě G. D. a C. M., učitelů v mateřské škole, dne 1. září 2015, a v případě A. R., učitele vyššího sekundárního vzdělávání, dne 1. září 2011.

14

V rámci uznání služebního věku získaného na základě dřívějších smluv na dobu určitou ministerstvo školství sestavilo zpětně služební postup žalobců v původním řízení v souladu s článkem 485 legislativního nařízení č. 297/1994, přičemž v případě G. D. určilo služební věk na 5 let a 4 měsíce, v případě C. M. na 8 let a 8 měsíců a v případě A. R. na 13 let a 4 měsíce.

15

Vzhledem k tomu, že žalobci v původním řízení měli za to, že uvedené ministerstvo jim v rozporu s ustanovením 4 rámcové dohody započítalo nižší služební věk, než kterého podle nich ve skutečnosti dosáhli, podali k předkládajícímu soudu, Tribunale ordinario di Ravenna (Soud prvního stupně v Ravenně, Itálie), žalobu, kterou se domáhají, aby jim byl uznán služební věk o délce 5 let, 11 měsíců a 8 dnů v případě G. D., 10 let, 5 měsíců a 18 dnů v případě C. M. a 18 let, 6 měsíců a 1 den v případě A. R., a společně s tím navýšeny příplatky k platu a odpovídajícím způsobem upraveny příspěvky a odvody na sociální zabezpečení.

16

Na podporu svého návrhového žádání se žalobci v původním řízení domáhali, aby jim byl pro účely výpočtu jejich služebního věku započítán každý odpracovaný den ve stejném rozsahu jako pracovní den odpracovaný učitelem s pracovním úvazkem na dobu neurčitou, přičemž se dovolávají použití judikatury vycházející z rozsudku Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie) č. 31149 ze dne 28. listopadu 2019.

17

Předkládající soud uvádí, že Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) v uvedeném rozsudku rozhodl na základě rozsudku Soudního dvora ze dne 20. září 2018, Motter (C‑466/17, EU:C:2018:758), že článek 485 legislativního nařízení č. 297/1994 je v rozporu s ustanovením 4 rámcové dohody a že uvedený článek se v důsledku toho nepoužije, neboť služební věk učitelů s úvazkem na dobu určitou, kteří byli následně přijati do služebního poměru, vyplývající ze společného uplatnění kritérií, jež jsou stanovena v článku 485 a v článku 489 uvedeného legislativního nařízení, ve spojení s čl. 11 odst. 14 zákona č. 124/1999, je nižší, než jaký by byl přiznán srovnatelnému učiteli, který by byl od počátku přijat na dobu neurčitou.

18

Předkládající soud dodává, že tato judikatura Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) vedla předně k nekonzistentní vnitrostátní judikatuře, a dále, že podle jeho názoru v rozsudku ze dne 20. září 2018, Motter (C‑466/17, EU:C:2018:758), Soudní dvůr s konečnou platností uznal, že článek 485, který byl dotčen ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, je slučitelný s ustanovením 4 rámcové dohody, ačkoli některé body uvedeného rozsudku lze vykládat v jiném smyslu a Soudní dvůr nezohlednil všechny aspekty vnitrostátní právní úpravy dotčené v této věci.

19

Pokud by tomu tak nebylo, má předkládající soud nejprve za to, že vnitrostátní režim týkající se zpětného stanovení služebního postupu u učitelů dotčených ve věci v původním řízení umožnil dosáhnout složité rovnováhy mezi protichůdnými zájmy učitelů ve služebním poměru a učitelů, kteří do něj přijati nejsou, jakož i různých kategorií učitelů s dočasnými úvazky, a že tento režim jistě nevede k diskriminačním výsledkům. Konkrétně zpětné započítání služebního věku, které uvedený režim umožňuje po uplynutí určité lhůty, jež činí v případě A. R. 16 let a v případě G. D. a C. M. 18 let, se v konečném důsledku podle předkládajícího soudu může jevit u učitelů s pracovním úvazkem na dobu určitou, kteří jsou přijati do stálého služebního poměru, jako výhodné.

20

Dále se předkládající soud zabývá srovnatelností výukových služeb, jež jsou poskytovány v rámci úvazku na dobu neurčitou, potažmo na dobu určitou, ale dlouhodobě, které předpokládají pedagogickou kontinuitu, na straně jedné s výukovými službami, jež jsou poskytovány nesystematicky v důsledku krátkodobého a příležitostného nahrazování vyučujících podle všech aktuálních potřeb, na straně druhé, které jsou srovnatelné s některými pracovní úkoly, jež žalobci v původním řízení plnili v období, než byli přijati do služebního poměru, které podle předkládajícího soudu neumožňují získat stejnou praxi.

21

Podle předkládajícího soudu je rovněž nezbytné ověřit relevanci takových skutečností při posuzování otázky, zda lze případné méně příznivé zacházení ve smyslu ustanovení 4 rámcové dohody ospravedlnit „objektivními důvody“, na které odkazuje uvedené ustanovení.

22

A konečně, vzhledem k tomu, že se italský zákonodárce rozhodl nezohlednit rozvrh pracovní doby pro účely výpočtu služebního věku za jeden školní rok, klade si předkládající soud otázku ohledně dopadu zásady „poměrného krácení“ stanovené v uvedeném ustanovení na tento příznivý aspekt vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení.

23

Za těchto podmínek se Tribunale ordinario di Ravenna (Soud prvního stupně v Ravenně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

24

Předkládající soud požádal o projednání této věci ve zrychleném řízení podle článku 105 jednacího řádu Soudního dvora.

25

Na podporu své žádosti předkládající soud poukazoval na právní nejistotu, pokud jde o rozsah výkladu unijního práva od vydání rozsudku Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) č. 31149 ze dne 28. listopadu 2019, jakož i na riziko rozporu s požadavkem jednotného výkladu unijního práva a na značný počet sporů, jichž se týkají položené otázky a jež byly předloženy italským soudům.

26

Článek 105 odst. 1 jednacího řádu v tomto ohledu stanoví, že předseda Soudního dvora může k žádosti předkládajícího soudu, nebo výjimečně i bez návrhu, po vyslechnutí soudce zpravodaje a generálního advokáta rozhodnout o projednání předběžné otázky ve zrychleném řízení, pokud povaha věci vyžaduje, aby byla projednána bez zbytečného odkladu.

27

Předně, co se týče právní nejistoty týkající se rozsahu unijního práva, která existuje po dobu, než Soudní dvůr odpoví na položené otázky, je třeba připomenout, že zrychlené řízení podle čl. 105 odst. 1 jednacího řádu představuje procesní nástroj určený k řešení mimořádně naléhavé situace (usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 31. srpna 2010, UEFA a British Sky Broadcasting, C‑228/10, EU:C:2010:474, bod 6; ze dne 20. prosince 2017, M. A. a další, C‑661/17, EU:C:2017:1024, bod 17, jakož i ze dne 18. ledna 2019, Adusbef a další, C‑686/18, nezveřejněné, EU:C:2019:68, bod 11).

28

Zájem jednotlivců, i když zajisté oprávněný, na co nejrychlejším určení rozsahu práv, která jim vyplývají z unijního práva, nemůže prokázat existenci výjimečné okolnosti ve smyslu tohoto čl. 105 odst. 1 (usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 8. března 2018, Vitali,C‑63/18, EU:C:2018:199, bod 18 a citovaná judikatura).

29

Co se dále rizika rozporu s požadavkem jednotného výkladu unijního práva týče, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že význam zajištění jednotného používání všech ustanovení tvořících unijní právní řád v celé Evropské unii je inherentní každé žádosti předložené na základě článku 267 SFEU a sám o sobě nemůže postačovat k odůvodnění projednání předběžné otázky ve zrychleném řízení (v tomto smyslu viz usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 17. září 2018, Lexitor,C‑383/18, EU:C:2018:769, bod 16 a citovaná judikatura).

30

Pokud jde konečně o skutečnost, že položené otázky se v Itálii týkají značného počtu soudních sporů, je třeba připomenout, že značný počet osob nebo právních situací, které jsou potenciálně dotčeny položenou otázkou, nemůže sám o sobě představovat výjimečnou okolnost, která by mohla odůvodnit použití zrychleného řízení (usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 17. září 2018, Lexitor,C‑383/18, EU:C:2018:769, bod 15 a citovaná judikatura).

31

Za těchto podmínek předseda Soudního dvora dne 30. června 2022 po vyslechnutí soudce zpravodaje a generální advokátky rozhodl, že této žádosti nevyhoví.

32

Italská vláda tvrdí, že předběžné otázky jsou nepřípustné. Uvedená vláda totiž tvrdí, že problém nadnesený v první otázce je hypotetický, neboť jediná pochybnost předkládajícího soudu týkající se výkladu zásady potvrzené v rozsudku ze dne 20. září 2018, Motter (C‑466/17, EU:C:2018:758), pramení z judikatury Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud), a tudíž z nejednotnosti vnitrostátní judikatury, ač vnitrostátní právní řád podle uvedené vlády skýtá prostředky k jejímu překonání. Uvedená vláda podotýká, že druhou a třetí otázkou je třeba se zabývat pouze v případě, že z odpovědi na tuto první otázku vyplyne, že je třeba „jít nad rámec“ této zásady. Podle uvedené vlády tak tato druhá a třetí otázka rovněž nastolují hypotetický problém. Konečně podle italské vlády se druhá otázka navíc netýká otázky diskriminace mezi učiteli s pracovním úvazkem na dobu určitou a učiteli s pracovním úvazkem na dobu neurčitou, ale mezi dvěma kategoriemi učitelů s úvazky na dobu určitou, podle nichž se určuje, zda dosáhli minimálních odpracovaných dob stanovených vnitrostátními právními předpisy dotčenými v původním řízení.

33

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rámci spolupráce Soudního dvora a vnitrostátních soudů, zavedené článkem 267 SFEU, je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen o nich rozhodnout (rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Darie,C‑592/18, EU:C:2019:1140, bod 24 a citovaná judikatura).

34

Z toho vyplývá, že se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí na vlastní odpovědnost a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané vnitrostátním soudem je ze strany Soudního dvora možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Darie,C‑592/18, EU:C:2019:1140, bod 25 a citovaná judikatura).

35

V projednávané věci předkládající soud v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vysvětluje, že navzdory výkladu ustanovení 4 rámcové dohody podanému Soudním dvorem v rozsudku ze dne 20. září 2018, Motter (C‑466/17, EU:C:2018:758), panuje nejednotnost judikatury vnitrostátních soudů, pokud jde o soulad vnitrostátních právních předpisů dotčených ve věci v původním řízení s tímto ustanovením. Předkládající soud dodává, že Soudní dvůr v uvedeném rozsudku nezohlednil všechny aspekty této vnitrostátní právní úpravy a že přetrvávají pochybnosti o tom, jak má být uvedené ustanovení vykládáno v takových situacích, jako je situace žalobců v původním řízení, což je důvod, proč je nezbytná odpověď na první otázku pro účely rozhodnutí sporu, který mu byl předložen, jakož i případně na druhou a třetí otázku, které byly položeny podpůrně.

36

Problém předestřený položenými otázkami tedy není hypotetický.

37

Výklad téhož ustanovení, jenž je požadován v souvislosti s druhou otázkou, má mimoto vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení. Týká se totiž skutečnosti, že žalobci v původním řízení zpochybnili metodu výpočtu služebního věku, jež byla v jejich případě použita k okamžiku, kdy byli přijati do služebního poměru, a to za dobu, v níž pracovali jako učitelé na základě smluv na dobu určitou, ve srovnání s metodou výpočtu, jež by se na ně vztahovala, kdyby byli přijati již od počátku na dobu neurčitou. Mimoto předkládací rozhodnutí obsahuje všechny skutkové a právní poznatky nezbytné pro zodpovězení položené otázky.

38

Z toho vyplývá, že tyto předběžné otázky jsou přípustné.

39

Předně je třeba shodně s předkládajícím soudem uvést, že článek 485 legislativního nařízení č. 297/1994, který se použije na žalobce v původním řízení a o němž uvedení žalobci tvrdí, že je v rozporu s ustanovením 4 rámcové dohody, byl předmětem věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 20. září 2018, Motter (C‑466/17, EU:C:2018:758).

40

V uvedeném rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že toto ustanovení 4 v zásadě nebrání vnitrostátní právní úpravě, jež pro účely zařazení zaměstnance do platové třídy při jeho přijetí na základě odborné kvalifikace do postavení stálého úředníka zohledňuje období služby odpracovaná na základě pracovních smluv na dobu určitou v plném rozsahu pouze do čtvrtého roku a dále je zohledňuje částečně do výše dvou třetin.

41

Předkládající soud přitom uvádí, že Soudní dvůr neměl k dispozici všechny prvky charakterizující vnitrostátní právní předpisy dotčené ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 20. září 2018, Motter (C‑466/17, EU:C:2018:758). V této souvislosti je v předkládacím rozhodnutí popsán mechanismus zpětné úpravy, jenž je stanoven v čl. 4 odst. 3 nařízení prezidenta č. 399/1988, jakož i pravidlo, které vyplývá z článku 489 legislativního nařízení č. 297/1994, ve znění čl. 11 odst. 14 zákona č. 124/1999, podle kterého se doby výuky, které odučil učitel, který není ve služebním poměru, a jež jsou kratší než jeden školní rok, považují pro účely výpočtu délky odpracované doby za rovnocenné službě vykonávané za celý školní rok pouze za podmínky, že tyto doby výuky činí alespoň 180 dnů nebo že výuka trvala nepřetržitě od 1. února do dokončení závěrečného hodnocení žáků.

42

Mimoto, pokud si předkládající soud klade otázku, zda Soudní dvůr v uvedeném rozsudku provedl konečné posouzení slučitelnosti této vnitrostátní právní úpravy s ustanovením 4 rámcové dohody, takže vnitrostátní soud již nemůže v konkrétním případě konstatovat rozpor uvedené vnitrostátní právní úpravy s tímto ustanovením, či případně nemůže upustit od použití uvedené vnitrostátní právní úpravy, je třeba takový přístup odmítnout.

43

V rámci řízení zahajovaného na základě článku 267 SFEU totiž přísluší výklad vnitrostátních ustanovení soudům členských států, a nikoli Soudnímu dvoru, takže posledně uvedenému nepřísluší, aby se vyjadřoval ke slučitelnosti norem vnitrostátního práva s ustanoveními práva unijního. Soudní dvůr je pouze příslušný k tomu, aby vnitrostátnímu soudu poskytl veškeré poznatky k výkladu unijního práva, které mu umožní posoudit slučitelnost norem vnitrostátního práva s unijní právní úpravou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. června 2022, Ligue des droits humains,C‑817/19, EU:C:2022:491, bod 240 a citovaná judikatura).

44

Navíc ze zásady přednosti plyne, že pokud vnitrostátní soud, jenž má v rámci svých pravomocí aplikovat ustanovení unijního práva, nemůže vyložit vnitrostátní právní úpravu v souladu s požadavky unijního práva, má povinnost zajistit plný účinek požadavků tohoto práva ve sporu, jenž mu byl předložen, tak, že na základě své vlastní pravomoci podle potřeby upustí od použití jakékoli vnitrostátní právní úpravy či praktiky, i když jsou pozdějšího data, které jsou v rozporu s ustanovením unijního práva s přímým účinkem [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. března 2022, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (přímý účinek),C‑205/20, EU:C:2022:168, bod 37 a citovaná judikatura].

45

S ohledem na rozdělení funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem se Soudní dvůr omezil na to, že předkládajícímu soudu poskytl ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 20. září 2018, Motter (C‑466/17, EU:C:2018:758), výklad ustanovení 4 rámcové dohody s ohledem na právní a skutkový rámec popsaný předkládajícím soudem, s výhradou ověření, která spadají pouze do pravomoci uvedeného soudu, jak je připomenuto v bodech 35, 48, 49 a 53 uvedeného rozsudku. Soudní dvůr rovněž ve výroku uvedeného rozsudku použil výraz „v zásadě“.

46

Po tomto upřesnění je třeba konstatovat, že z údajů poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že některé doby, které žalobci v původním řízení odpracovali během úvazku na dobu určitou, nedosáhly – na rozdíl od žalobkyně dotčené ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 20. září 2018, Motter (C‑466/17, EU:C:2018:758), která vykonávala činnost na základě po sobě jdoucích smluv na dobu určitou uzavřených vždy na dobu jednoho roku v období před svým jmenováním stálým úředníkem, jak je uvedeno v bodě 8 uvedeného rozsudku – minimálního rozsahu uznatelné doby, jenž je stanoven vnitrostátními právními předpisy připomenutými v bodě 41 tohoto rozsudku, a sice doby 180 dnů za každý školní rok nebo výuky odučené nepřetržité od 1. února do dokončení závěrečného hodnocení žáků.

47

Jak v této souvislosti přitom uvádí předkládající soud, podle těchto právních předpisů, pokud činnosti vykonávané učiteli na dobu určitou dosahují těchto minimálních dob, jsou tyto činnosti postaveny na roveň výukové služby trvající celý školní rok bez ohledu na skutečný počet odpracovaných hodin, a to i tehdy, když je počet odpracovaných hodin za týden nižší než rozvrh týdenní pracovní doby u plného či částečného pracovního úvazku. Naproti tomu činnosti, které nedosahují uvedených minimálních dob, zohledněny nejsou a podle článku 485 legislativního nařízení č. 297/1994 jsou činnosti, jež těchto minimálních dob dosahují, uznávány pouze do výše prvních čtyř let a poté nad rámec těchto čtyř let v rozsahu dvou třetin, přičemž uznání zbývající třetiny je odloženo do okamžiku, než uplyne stanovená lhůta, a je zpětně započítáno až po jejím uplynutí.

48

Za těchto podmínek je třeba mít za účelem poskytnutí užitečné odpovědi uvedenému soudu za to, že podstatou jeho otázek, jež je třeba zkoumat společně, je, zda ustanovení 4 rámcové dohody musí být vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům, které pro účely uznání služebního věku pracovníka při jeho přijetí do služebního poměru vylučují doby odpracované na základě pracovních smluv na dobu určitou, jež nedosahují 180 dnů v každém školním roce nebo nebyly vykonány nepřetržitě od 1. února do dokončení závěrečného hodnocení žáků, bez ohledu na počet skutečně odpracovaných hodin, a které zohlednění odpracovaných dob nad rámec čtyř let dosahujících těchto limitů omezují na dvě třetiny, přičemž zpětné započítání zbývající třetiny je odloženo do okamžiku, k němuž je dosaženo určitého počtu let ve služebním poměru.

49

Je třeba připomenout, že podle ustanovení 1 písm. a) rámcové dohody je jedním z jejích účelů zlepšit kvalitu práce na dobu určitou zajištěním uplatňování zásady zákazu diskriminace. Rovněž preambule této rámcové dohody ve třetím pododstavci upřesňuje, že tato dohoda „dokládá vůli sociálních partnerů vytvořit obecný rámec pro zajištění rovného zacházení pro zaměstnance s pracovním poměrem na dobu určitou jejich ochranou před diskriminací“. Bod 14 odůvodnění směrnice 1999/70 v tomto ohledu uvádí, že cílem rámcové dohody je zejména zlepšení kvality pracovních poměrů na dobu určitou stanovením minimálních požadavků takové povahy, která zaručí uplatňování zásady zákazu diskriminace (rozsudek ze dne 5. června 2018, Montero Mateos,C‑677/16, EU:C:2018:393, bod 39 a citovaná judikatura).

50

Účelem rámcové dohody, a zejména jejího ustanovení 4, je zajistit uplatňování uvedené zásady u zaměstnanců v pracovních poměrech na dobu určitou s cílem zabránit tomu, aby zaměstnavatel využil pracovní poměr takové povahy k tomu, aby byla těmto zaměstnancům upřena práva, která jsou přiznána zaměstnancům v pracovních poměrech na dobu neurčitou (rozsudek ze dne 5. června 2018, Montero Mateos,C‑677/16, EU:C:2018:393, bod 40 a citovaná judikatura).

51

Vzhledem k cílům sledovaným rámcovou dohodou, které byly připomenuty v obou předchozích bodech, musí být její ustanovení 4 vykládáno tak, že vyjadřuje zásadu unijního sociálního práva, kterou nelze vykládat restriktivně (rozsudek ze dne 5. června 2018, Montero Mateos,C‑677/16, EU:C:2018:393, bod 41 a citovaná judikatura).

52

Mimoto je třeba připomenout, že ustanovení 4 rámcové dohody, které má přímý účinek, stanoví v bodě 1 zákaz zacházet se zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou, pokud jde o pracovní podmínky, méně příznivě než se srovnatelnými zaměstnanci v pracovním poměru na dobu neurčitou pouze z toho důvodu, že mají pracovní smlouvu nebo pracovní poměr na dobu určitou, pokud odlišné zacházení nelze ospravedlnit „objektivními důvody“ v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. září 2011, Rosado Santana,C‑177/10, EU:C:2011:557, body 56 a 64, jakož i ze dne 5. června 2018, Montero Mateos,C‑677/16, EU:C:2018:393, bod 42 a citovaná judikatura).

53

Bod 4 tohoto ustanovení 4 stanoví tentýž zákaz, pokud jde o kritéria počtu odpracovaných let týkající se určitých pracovních podmínek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2011, Rosado Santana,C‑177/10, EU:C:2011:557, bod 64 a citovaná judikatura).

54

Ze znění a cíle uvedeného ustanovení 4 dále vyplývá, že se netýká samotné volby uzavřít pracovní smlouvy na dobu určitou namísto pracovních smluv na dobu neurčitou, ale pracovních podmínek zaměstnanců, kteří uzavřeli první typ smlouvy ve vztahu k zaměstnancům zaměstnaným na základě druhého typu smlouvy, jelikož pojem „pracovní podmínky“ zahrnuje opatření, která se pojí k pracovnímu poměru založenému mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. října 2020, Universitatea „Lucian Blaga“ Sibiu a další, C‑644/19, EU:C:2020:810, bod 39 a citovaná judikatura).

55

V této souvislosti již Soudní dvůr rozhodl, že taková pravidla, jako jsou pravidla dotčená ve věci v původním řízení, jež upravují doby služby, které je třeba odpracovat pro zařazení do určité platové třídy, patří pod pojem „pracovní podmínky“ ve smyslu téhož ustanovení 4 (rozsudek ze dne 20. září 2018, Motter,C‑466/17, EU:C:2018:758, bod 26 a citovaná judikatura).

56

V souladu s tím, co bylo připomenuto v bodech 52 a 53 tohoto rozsudku, a za účelem odpovědi předkládajícímu soudu je tedy třeba zkoumat, zda právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení vedou k rozdílnému zacházení, které se týká srovnatelných situací, a poté případně určit, zda může být takový rozdíl odůvodněn „objektivními důvody“.

57

Mezi účastníky tohoto řízení je nesporné, jak ostatně vyplývá i z bodu 27 rozsudku ze dne 20. září 2018, Motter (C‑466/17, EU:C:2018:758), že u učitelů s pracovním úvazkem na dobu neurčitou, kteří byli přijati na základě výběrového řízení, lze pro účely jejich zařazení do platové třídy zohlednit jimi odpracovanou dobu pro účely služebního věku v plném rozsahu. Zejména je u těchto učitelů podle všeho pro účely výpočtu služebního věku zohledněn každý odpracovaný den, a to, s výhradou ověření předkládajícím soudem, bez ohledu na skutečně odpracované hodiny nebo objem práce. Předkládající soud navíc neuvádí, že by z takového výpočtu byly vyloučeny doby dovolené nebo nepřítomnosti.

58

Naproti tomu ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že doby, které na základě úvazku na dobu určitou odpracovali v průběhu školního roku žalobci v původním řízení jakožto učitelé na dobu určitou, kteří byli přijati do služebního poměru po výběrovém řízení na základě odborné kvalifikace kvalifikačních předpokladů, a které nedosahují minimálního rozsahu, jenž je stanoven v článku 489 legislativního nařízení č. 297/1994, ve znění čl. 11 odst. 14 zákona č. 124/1999, se nezohledňují pro účely uznání jejich služebního věku. Mimoto doby, které těchto minimálních rozsahů dosahují, jsou uznány v plném rozsahu pouze do výše čtyř let a pro další roky je toto uznání podle článku 485 tohoto legislativního nařízení omezeno na dvě třetiny těchto dob.

59

V tomto ohledu předkládající soud zdůrazňuje, že jedna třetina z počtu odpracovaných let, která nebyla zohledněna nad rámec prvních čtyř odpracovaných let, může být případně zpětně započítána po uplynutí určité lhůty pro účely následného zařazení učitelů s úvazkem na dobu určitou do určité platové třídy podle čl. 4 odst. 3 nařízení prezidenta č. 399/1988, kteří byli přijati do služebního poměru ve veřejné službě. K uvedenému zpětnému započítání však může dojít až po uplynutí obzvláště dlouhé doby, totiž mezi 16. a 24. rokem služby v závislosti na dotčených učitelích, konkrétně v případě A. R. po 16 letech a v případě G. D. a C. M. 18 letech, jsou-li k tomuto okamžiku stále pracovníky ministerstva školství.

60

Z toho vyplývá, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, zavádí rozdílné zacházení v neprospěch těchto učitelů s úvazkem na dobu určitou ve srovnání s učiteli přijatými na dobu neurčitou na základě otevřených výběrových řízení, na něž se tato omezení nevztahují.

61

Aby takové rozdílné zacházení představovalo diskriminaci, která je zakázána ustanovením 4 rámcové dohody, musí se týkat srovnatelných situací a nesmí být ospravedlnitelné objektivními důvody (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. září 2018, Motter,C‑466/17, EU:C:2018:758, bod 28).

62

Zaprvé, co se týče srovnatelnosti dotčených situací, pro posouzení, zda pracovníci vykonávají stejnou nebo podobnou práci ve smyslu rámcové dohody, je třeba v souladu s ustanovením 3 bodem 2 a ustanovením 4 bodem 1 uvedené dohody zkoumat, zda s přihlédnutím ke všem faktorům, jako jsou povaha práce, podmínky vzdělání a pracovní podmínky, mohou být tito pracovníci považováni za osoby ve srovnatelné situaci (rozsudky ze dne 20. září 2018, Motter,C‑466/17, EU:C:2018:758, bod 29, jakož i ze dne 30. června 2022, Comunidad de Castilla y León,C‑192/21, EU:C:2022:513, bod 34 a citovaná judikatura).

63

Je-li prokázáno, že v době, kdy byli zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou zaměstnáni, vykonávali stejné úkoly jako zaměstnanci zaměstnaní tímtéž zaměstnavatelem na dobu neurčitou, nebo zastávali stejné pracovní místo jako posledně uvedení zaměstnanci, je třeba mít v zásadě za to, že situace obou kategorií zaměstnanců jsou srovnatelné [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2020, Governo della Repubblica italiana (Postavení italských smírčích soudců),C‑658/18, EU:C:2020:572, bod 144 a citovaná judikatura].

64

Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že žalobci v původním řízení vykonávali v rámci své pracovní náplně před přijetím do státní služby různé činnosti v oblasti vzdělávání, které byly někdy krátkodobé a časově omezené. Takové činnosti byly vykonávány s cílem uspokojit různé potřeby zástupu kvůli nedostatku učitelů ve veřejné službě, na který poukazuje italská vláda.

65

Z této žádosti zejména vyplývá, že G. D., který je učitelem v mateřské škole, odpracoval řadu jednorázových pracovních dnů, a že C. M., který je rovněž učitelem v mateřské škole, pracoval v prvním roce po dobu pěti měsíců a čtyř dnů na základě 62 pracovních smluv, přičemž na jednu pracovní smlouvu v různých mateřských školách připadly v průměru dva odpracované dny. Co se týče A. R., učitele sekundárního vzdělávání, ten nepředložil důkaz o odpracovaném počtu hodin, ale v řadě jeho smluv je tento počet uveden v podobě podílu na plném pracovním úvazku s velmi nízkým počtem hodin, například v rozsahu pěti hodin týdně u řady smluv z roku 2003.

66

Podle všeho z uvedené žádosti nicméně vyplývá, že žalobci v původním řízení při plnění těchto různých pracovních úkolů vykonávali tytéž pracovní činnosti u téhož zaměstnavatele jako učitelé s úvazkem na dobu neurčitou, které nahrazovali. V tomto ohledu předkládající soud neuvádí, že by těmto žalobcům bylo uloženo vykonávat pracovní činnosti, jež by se podstatně odlišovaly od činností vykonávaných nahrazovanými učiteli. S ohledem na druh práce a pracovní podmínky lze tedy mít v případě uvedených žalobců podle všeho za to, že se nacházejí v situaci srovnatelné se situací učitelů s úvazkem na dobu neurčitou, k jejichž nahrazení byli využíváni.

67

S výhradou ověření předkládajícím soudem je třeba považovat činnosti, jež vykonávali žalobci v původním řízení v rámci své pracovní náplně před přijetím do veřejné služby, v zásadě za srovnatelné s činnostmi vykonávanými učiteli s úvazkem na dobu neurčitou, neboť skutečnost, že určitá osoba nebyla úspěšnou uchazečkou výběrového řízení na přijetí do veřejné služby, nezpochybňuje srovnatelnost situací učitelů s úvazky na dobu určitou se situací učitelů ve služebním poměru (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. září 2018, Motter,C‑466/17, EU:C:2018:758, body 33 až 35).

68

Pokud jde o krátkodobost a jednorázovou povahu některých úkolů, které v rámci této pracovní náplně vykonávali žalobci v původním řízení, nic nenasvědčuje tomu, že by takové charakteristiky mohly podstatně měnit vykonávané činnosti nebo zastávaná pracovní místa, či snad povahu nebo podmínky vykonávané práce. Mimoto nic ze spisu předloženého Soudnímu dvoru neprokazuje, že by krátkodobá a jednorázová povaha některých činností vykonávaných případně učitelem s pracovním úvazkem na dobu neurčitou měla ten následek, že takto získaná praxe není zohledněna pro účely výpočtu jeho služebního věku. Takové posouzení je nicméně na předkládajícím soudu, neboť má jako jediný k dispozici všechny relevantní skutečnosti.

69

Zadruhé, pokud jde o otázku, zda lze rozdílné zacházení, které je uváděno v bodě 60 tohoto rozsudku, u srovnatelných situací, jež jsou konstatovány v bodě 67 tohoto rozsudku, ospravedlnit „objektivními důvody“ ve smyslu ustanovení 4 rámcové dohody, je třeba připomenout, že tento pojem musí být chápán tak, že neumožňuje ospravedlnit rozdílné zacházení mezi zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou a zaměstnanci v pracovním poměru na dobu neurčitou pouze tím, že toto rozdílné zacházení je stanoveno vnitrostátní obecnou a abstraktní normou. Uvedený pojem vyžaduje, aby bylo zjištěné nerovné zacházení odůvodněno existencí určitých a konkrétních skutečností, jež charakterizují dotčené pracovní podmínky ve zvláštním kontextu, v něm se nachází (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. září 2018, Motter,C‑466/17, EU:C:2018:758, body 36 a 37, jakož i ze dne 30. června 2022, Comunidad de Castilla y León,C‑192/21, EU:C:2022:513, body 41 a 42 a citovaná judikatura).

70

Na základě objektivních a transparentních kritérií musí být možné ověřit, že tato nerovnost odpovídá skutečné potřebě, může dosáhnout sledovaného cíle a je k tomuto účelu nezbytná. Tyto skutečnosti mohou vyplývat zejména ze zvláštní povahy úkolů, pro jejichž plnění byly smlouvy na dobu určitou uzavřeny, a z charakteristik jim vlastních, nebo případně ze sledování legitimního cíle sociální politiky daného členského státu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. září 2018, Motter,C‑466/17, EU:C:2018:758, bod 37, jakož i ze dne 30. června 2022, Comunidad de Castilla y León,C‑192/21, EU:C:2022:513, bod 41 a citovaná judikatura).

71

Kromě toho odkaz na pouhou dočasnou povahu práce zaměstnanců veřejné správy není s těmito požadavky v souladu, a nemůže tudíž zakládat „objektivní důvod‘ ve smyslu ustanovení 4 rámcové dohody (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. září 2018, Motter,C‑466/17, EU:C:2018:758, bod 38, jakož i ze dne 30. června 2022, Comunidad de Castilla y León,C‑192/21, EU:C:2022:513, bod 43 a citovaná judikatura).

72

V projednávané věci předkládající soud a italská vláda s cílem odůvodnit rozdílné zacházení dotčené ve věci v původním řízení uvádějí, že je zaprvé třeba zohlednit rozdíly v odborných zkušenostech učitelů ve služebním poměru, jež byli přijati od počátku na základě obecných výběrových řízení, kterým Costituzione della Repubblica Italiana (Ústava Italské republiky) přikládá zvláštní význam, a učitelů, kteří byli přijati do služebního poměru až poté, co získali odbornou praxi na základě pracovních smluv na dobu určitou, a zadruhé je třeba zabránit vzniku diskriminace vůči prvně uvedené skupině učitelů. Poukazují zejména na rozmanitost předmětů, podmínek a pracovní doby, v jejichž kontextu musí osoby náležející ke druhé z těchto skupin působit, jakož i na to, že jejich dovednosti nebyly od počátku ověřeny prostřednictvím výběrového řízení

73

Podle judikatury Soudního dvora může každý z těchto cílů představovat „objektivní důvod“ ve smyslu ustanovení 4 bodu 1 nebo bodu 4 rámcové dohody (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. září 2018, Motter,C‑466/17, EU:C:2018:758, body 47 a 51 a citovaná judikatura).

74

Přes výše uvedené je nicméně rovněž nesporné, že takový objektivní důvod nemůže spočívat v zabránění vzniku obrácené diskriminace, pokud dotčená vnitrostátní právní úprava zcela a za všech okolností vylučuje zohlednění všech dob služby odpracovaných zaměstnanci na základě pracovních smluv na dobu určitou pro účely stanovení jejich služebního věku při jejich přijímání na dobu neurčitou, a tudíž výše platu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. října 2012, Valenza a další, C‑302/11 až C‑305/11, EU:C:2012:646, bod 62, jakož i usnesení ze dne 4. září 2014, Bertazzi a další, C‑152/14, EU:C:2014:2181, bod 16).

75

Pokud jde v projednávané věci o cíle uváděné předkládajícím soudem a italskou vládou, Soudní dvůr s výhradou ověření, která jsou zcela v pravomoci předkládajícího soudu, připustil, že je lze legitimně považovat za cíle, které se snaží reagovat na skutečnou potřebu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. září 2018, Motter,C‑466/17, EU:C:2018:758, body 48 a 51 a citovaná judikatura).

76

Vnitrostátní právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení mohou být v rozsahu, v němž při přijímání do služebního poměru na dobu neurčitou omezují zohlednění odpracované doby, které bylo dosaženo v rámci dočasných a různorodých výukových činností, bez pedagogické kontinuity nebo prvotního ověření dovedností prostřednictvím výběrového řízení, v zásadě považovány za způsobilé k dosažení těchto cílů.

77

Pokud jde o nezbytnost těchto vnitrostátních právních předpisů k dosažení sledovaných cílů, z údajů uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že pravidlo stanovené v článku 489 legislativního nařízení č. 297/1994, ve znění čl. 11 odst. 14 zákona č. 124/1999, je uplatňováno automaticky buď ve prospěch, či v neprospěch dotčených učitelů s úvazkem na dobu určitou.

78

Jak totiž uvádí předkládající soud a italská vláda, činnosti vykonávané posledně uvedenými učiteli po dobu 180 dnů v roce, tedy přibližně v rozsahu dvou třetin školního roku, jsou považovány za odpracování celého školního roku. Totéž platí i v případě, že tyto činnosti služby byly vykonávány od 1. února do dokončení závěrečného hodnocení žáků.

79

Naproti tomu, pokud tyto činnosti nedosahují této doby nebo nejsou vykonávány nepřetržitě mezi 1. únorem a uvedeným dokončením závěrečného hodnocení žáků, nezohledňují se, a to ani v omezené míře. Mimoto je s tímto pravidlem o vyloučení určitých dob uplatňováno i pravidlo, podle kterého jsou započítávány pouze doby odpracované za první čtyři roky, a nad rámec těchto čtyřech let podle článku 485 tohoto legislativního nařízení pouze v rozsahu dvou třetin.

80

V tomto ohledu zajisté platí, že Soudní dvůr připustil, že na takovou vnitrostátní právní úpravu, jako je právní úprava, která je předmětem původního řízení, jež při zohledňování služebního věku na základě pracovních smluv na dobu určitou, jež přesahuje čtyři roky, stanoví omezení do výše dvou třetin, nelze nahlížet tak, že překračuje rámec toho, co je nezbytné ke splnění již přezkoumaných cílů a k dosažení rovnováhy mezi legitimními zájmy zaměstnanců v pracovním poměru na dobu určitou a zájmy zaměstnanců v pracovním poměru na dobu neurčitou při dodržení hodnot zásluhovosti, jakož i zásad nestrannosti a účinnosti správy, na nichž spočívá přijímání pracovníků prostřednictvím výběrových řízení (rozsudek ze dne 20. září 2018, Motter,C‑466/17, EU:C:2018:758, bod 51).

81

Nicméně omezení spočívající v započítávání odpracované doby převyšující čtyři roky odpracované na základě pracovních smluv na dobu určitou ve výši dvou třetin ve spojení s takovým vyloučením, které zcela zbavuje učitele s úvazkem na dobu určitou možnosti získání doby služebního věku, pokud je nižší než minimální relevantní hodnoty stanovené italským zákonodárcem, překračuje meze toho, co je nezbytné k zohlednění rozdílů mezi dovednostmi, které získali učitelé přijatí na základě výběrového řízení, a dovednostmi učitelů, kteří byli přijati na základě kvalifikačních předpokladů, jakož i k zabránění obrácené diskriminaci prvně uvedené skupiny učitelů.

82

Okolnost, že skutečně odpracovaný počet hodin učiteli z druhé skupiny, který může být nižší, než je rozsah týdenní pracovní doby v rámci plného či částečného pracovního úvazku, není relevantní pro účely výpočtu jejich služebního věku, nemůže toto zjištění zpochybnit.

83

Jak totiž bylo uvedeno v bodech 57 a 68 tohoto rozsudku, služební věk učitelů s úvazkem na dobu neurčitou podle všeho rovněž nezávisí na objemu práce, kterou tito učitelé skutečně vykonali, a jimi plněné pracovní úkoly v rámci výuky mohou rovněž vykazovat přerušení. Kritérium stanovené vnitrostátními právními předpisy dotčenými v původním řízení pro účely výpočtu služebního věku učitelů tedy podle všeho nevychází z počtu hodin, které tito učitelé skutečně odpracovali, ale z délky trvání pracovního poměru mezi dotčeným učitelem a jeho zaměstnavatelem, a to i v případě učitelů ve služebním poměru, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

84

S ohledem na výše uvedené je třeba na položené otázky odpovědět tak, že ustanovení 4 rámcové dohody musí být vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům, které pro účely uznání služebního věku pracovníka při přijetí do služebního poměru vylučují doby činnosti služby vykonané na základě pracovních smluv na dobu určitou, jež nedosahují 180 dnů v každém školním roce nebo nebyly vykonávány nepřetržitě od 1. února do dokončení závěrečného hodnocení žáků, bez ohledu na počet skutečně odpracovaných hodin, a které zohlednění odpracovaných dob nad rámec čtyř let dosahujících těchto limitů omezují na dvě třetiny, přičemž zpětné započítání zbývající třetiny je odloženo do okamžiku, k němuž je dosaženo určitého počtu let služby.

85

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

Ustanovení 4 Rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, uzavřené dne 18. března 1999, která je obsažena v příloze směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS,

musí být vykládáno v tom smyslu, že

brání vnitrostátním právním předpisům, které pro účely uznání služebního věku pracovníka při přijetí do služebního poměru vylučují doby činnosti služby vykonané na základě pracovních smluv na dobu určitou, jež nedosahují 180 dnů v každém školním roce nebo nebyly vykonány nepřetržitě od 1. února do dokončení závěrečného hodnocení žáků, bez ohledu na počet skutečně odpracovaných hodin, a které zohlednění odpracovaných dob nad rámec čtyř let dosahujících těchto limitů omezují na dvě třetiny, přičemž zpětné započítání zbývající třetiny je odloženo do okamžiku, k němuž je dosaženo určitého počtu let služby.