1.

Evropský vyšetřovací příkaz (EIO) je nástroj EU, který umožňuje přeshraniční spolupráci při vyšetřování trestných činů. Je upraven směrnicí o evropském vyšetřovacím příkazu ( 2 ). Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vyzývá Soudní dvůr, aby poprvé vyložil tuto směrnici v situaci, kdy byl evropský vyšetřovací příkaz vydán za účelem předání důkazů, které již byly v držení jiného státu.

2.

Pro účely trestního vyšetřování v Německu vydalo Generalstaatsanwaltschaft Frankfurt am Main (Vrchní státní zastupitelství ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo) několik evropských vyšetřovacích příkazů, v nichž požadovalo předání důkazů shromážděných během společného francouzsko-nizozemského trestního vyšetřování uživatelů služby EncroChat. EncroChat byla šifrovaná telekomunikační síť poskytující svým uživatelům téměř dokonalou anonymitu ( 3 ).

3.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá z jednoho z trestních řízení zahájených u Landgericht Berlin (Zemský soud v Berlíně, Německo) proti M. N. na základě odposlechnutých telekomunikačních údajů předaných na základě výše uvedených evropských vyšetřovacích příkazů. Před předkládajícím soudem vyvstala otázka, zda byly evropské vyšetřovací příkazy vydány v rozporu se směrnicí o evropském vyšetřovacím příkazu, a pokud ano, jaké důsledky z tohoto mohou vyplývat pro použití těchto důkazů v trestním řízení.

4.

Na počátku trestního řízení vedeného ve věci v původním řízení je trestní vyšetřování zahájené ve Francii, které pokračovalo jako společná operace Francie a Nizozemska, během níž byly odposlechem získány lokalizační a provozní údaje, jakož i údaje o komunikaci, včetně textů a obrázků přenášených v probíhajících chatech uživatelů sítě EncroChat.

5.

V rámci této společné operace byl vyvinut software typu trojský kůň, který byl na jaře roku 2020 umístěn na server v Roubaix (Francie) a odtud byl prostřednictvím simulované aktualizace nainstalován na koncová zařízení. Tribunal correctionnel de Lille (trestní soud v Lille, Francie) povolil tuto operaci za účelem shromažďování komunikačních údajů. Tímto odposlechem byli dotčeni uživatelé služby EncroChat ve 122 zemích, včetně přibližně 4600 uživatelů v Německu.

6.

V průběhu videokonference, která se konala dne 9. března 2020, poskytla Agentura Evropské unie pro justiční spolupráci v trestních věcech (Eurojust) zemím informace týkající se sledovacích opatření plánovaných francouzskou policií a zamýšleného předávání údajů. Zástupci Bundeskriminalamt (Spolkový kriminální úřad, Německo) a státního zastupitelství ve Frankfurtu projevili zájem o shromažďování údajů německých uživatelů.

7.

Vrchní státní zastupitelství ve Frankfurtu zahájilo dne 20. března 2020 přípravné řízení proti neznámým pachatelům. Údaje shromážděné francouzsko-nizozemským vyšetřovacím týmem byly od 3. dubna 2020 zpřístupněny mimo jiné německým orgánům prostřednictvím serveru Agentury Evropské unie pro spolupráci v oblasti prosazování práva (Europol).

8.

V rámci německého přípravného řízení vedeného proti neznámým pachatelům požádalo Vrchní státní zastupitelství ve Frankfurtu dne 2. června 2020 prostřednictvím evropského vyšetřovacího příkazu francouzské orgány o povolení použít údaje ze služby EncroChat pro účely trestního řízení. Tato žádost byla založena na podezření z nedovoleného obchodování se značným množstvím omamných látek ze strany osob, které dosud nebyly identifikovány. Tyto osoby však byly podezřelé z toho, že byly součástí organizované zločinecké skupiny v Německu, která používala telefony společnosti EncroChat. Trestní soud v Lille povolil evropský vyšetřovací příkaz k předání a využití údajů německých uživatelů služby EncroChat pro soudní řízení. Na základě dvou doplňujících evropských vyšetřovacích příkazů ze dne 9. září 2020 a 2. července 2021 byly následně předány další údaje.

9.

Vrchní státní zastupitelství ve Frankfurtu na podkladě obdržených důkazů rozdělilo vyšetřování, která pak dále měla být vedena ve vztahu k jednotlivým uživatelům služby EncroChat, a postoupilo je místním státním zastupitelstvím. Staatsanwaltschaft Berlin (Státní zastupitelství v Berlíně, Německo) poté vzneslo proti obžalovanému v projednávané věci obvinění z několika skutků spočívajících v nedovoleném obchodu s omamnými látkami ve značném rozsahu a nedovoleném držení omamných látek ve značném rozsahu v Německu.

10.

Toto trestní řízení v současné době probíhá před předkládajícím soudem. Ačkoliv to v předkládacím rozhodnutí není jasně vysvětleno, zdá se, že v tomto řízení vyvstala otázka, zda byly evropské vyšetřovací příkazy vydané Vrchním státním zastupitelstvím ve Frankfurtu vydány v rozporu se směrnicí o evropském vyšetřovacím příkazu, a pokud ano, zda by měly být vyloučeny jako důkazní prostředky v trestním řízení vedeném proti obviněnému.

11.

S ohledem na tyto skutečnosti položil předkládající soud Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

12.

Písemná vyjádření předložily státní zastupitelství v Berlíně, německá, estonská, francouzská, nizozemská, polská a švédská vláda, Irsko a Evropská komise.

13.

Dne 4. července 2023 se konalo jednání, na kterém M. N., státní zastupitelství v Berlíně, česká, německá, španělská, francouzská, maďarská, nizozemská a švédská vláda, Irsko a Komise přednesli ústní vyjádření.

14.

Námitky proti odsuzujícím rozsudkům v trestních věcech, které jsou založeny na údajích získaných prostřednictvím odposlechů služby EncroChat, způsobují rozruch mezi nejvyššími soudy v Evropě ( 4 ), přičemž Soudní dvůr v tomto ohledu není výjimkou.

15.

Ve většině těchto případů jsou totiž napadána opatření k odposlechu přijatá Francií. I když je taková otázka zjevně relevantní v trestním řízení, které bylo zahájeno na základě důkazů získaných takovým odposlechem, je třeba upřesnit, že předmětem této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není platnost francouzských opatření k odposlechu.

16.

V projednávané věci jde naopak o možný nesoulad evropských vyšetřovacích příkazů vydaných Vrchním státním zastupitelstvím ve Frankfurtu se směrnicí o evropském vyšetřovacím příkazu a o důsledky takového závěru. Tyto evropské vyšetřovací příkazy nebyly podnětem pro vydání francouzských opatření spočívajících v odposlechu telekomunikačního provozu mezi uživateli služby EncroChat. K odposlechům došlo nezávisle na sporných evropských vyšetřovacích příkazech. Právní námitky proti těmto opatřením k odposlechu jsou věcí příslušných francouzských soudů.

17.

Předmětem evropských vyšetřovacích příkazů dotčených v projednávané věci nebylo samotné shromáždění údajů ve Francii prostřednictvím odposlechu telekomunikačního provozu, ale pouze předání důkazů již shromážděných prostřednictvím odposlechu ve Francii.

18.

Tento soubor skutečností musí být řádně posouzen podle směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu. Článek 1 odst. 1 směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu zejména stanoví, že evropský vyšetřovací příkaz lze vydat zaprvé „za účelem provedení jednoho nebo několika konkrétních vyšetřovacích úkonů v jiném členském státě“ a zadruhé „k získání důkazů, které jsou již v držení příslušných orgánů vykonávajícího státu“ ( 5 ).

19.

Zjednodušeně řečeno, evropský vyšetřovací příkaz může být vydán buď pro účely shromažďování nových důkazů, nebo pro předávání již existujících důkazů. Tuto terminologii budu používat pro označení dvou různých druhů evropských vyšetřovacích příkazů.

20.

Ve věci v původním řízení byly evropské vyšetřovací příkazy vydány za posledně uvedeným účelem: státní zastupitelství v Berlíně požádalo o předání důkazů, které Francie již měla k dispozici.

21.

Z předkládacího rozhodnutí však jasně vyplývá, že předkládající soud má zaprvé za to, že přestože je zde rozdíl mezi oběma druhy evropského vyšetřovacího příkazu v čl. 1 odst. 1 směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu, evropský vyšetřovací příkaz pro předání již existujících důkazů nelze vydat, aniž by byl zohledněn způsob, jakým byly tyto důkazy původně shromážděny. Zadruhé předkládající soud zpochybňuje přiměřenost, a tedy i legalitu původních opatření spočívajících ve shromažďování důkazů, které byly později předány Německu, ve Francii. Předkládající soud konečně nesouhlasí s německým Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) ( 6 ), který konstatoval, že údaje získané prostřednictvím odposlechu služby EncroChat mohou být v Německu použity jako důkazy ( 7 ).

22.

Soudní dvůr musí s ohledem na výše uvedené objasnit, zda podmínky pro vydání evropského vyšetřovacího příkazu pro předání již existujících důkazů vyžadují posouzení příslušných opatření o shromažďování důkazů ve vykonávajícím státě. Nejprve bych chtěla vyjasnit, a níže tento aspekt i rozvedu, že v takovémto případě vydávající orgán nemůže zpochybňovat legalitu opatření, na jejichž základě vykonávající stát shromáždil důkazy. Přiměřenost francouzského opatření nařizujícího odposlech telefonů EncroChat tedy není otázkou, která by byla předmětem projednávané věci.

23.

Předkládající soud má za to, že evropské vyšetřovací příkazy byly vydány v rozporu se směrnicí o evropském vyšetřovacím příkazu, neboť i) byly porušeny podmínky stanovené v čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice a ii) byly vydány státním zástupcem, a nikoliv soudem. Francouzské orgány měly mimoto podle článku 31 směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu informovat o opatřeních k odposlechu příslušný německý soud. Konečně se uvedený soud domnívá, že unijní právo, konkrétně zásady rovnocennosti a efektivity, je třeba vykládat v tom smyslu, že zakazuje používat v trestním řízení důkazy shromážděné v rozporu se směrnicí o evropském vyšetřovacím příkazu.

24.

Podstatou otázek předkládajícího soudu, tedy je, zda jsou jeho porozumění směrnici o evropském vyšetřovacím příkazu a důsledky, které z něj vyplývají, správné. Své otázky předkládající soud rozdělil do pěti skupin, které jsem pro účely své analýzy přeorganizovala následovně.

25.

První tři skupiny otázek se zaměřují na výklad týkající se příslušného orgánu vydávajícího evropský vyšetřovací příkaz k předání již existujících důkazů a podmínek, kterými se řídí vydání takového příkazu. Otázky týkající se podmínek, které jsou stanoveny v čl. 6 odst. 1 písm. a) a b) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu, se prolínají s otázkami týkajícími se příslušného vydávajícího orgánu. Budu se jimi tedy zabývat společně v rámci oddílu C.

26.

Čtvrtou skupinou otázek zaměřenou na výklad čl. 31 odst. 1 a 3 směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu se lze zabývat samostatně. Učiním tak v oddílu D.

27.

Nakonec provedu analýzu poslední skupiny otázek, která se týká důsledků případného porušení směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu, a to v oddílu E. Tyto otázky lze označit za hypotetické, pokud z odpovědí poskytnutých na předchozí otázky nevyplyne žádné porušení směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu. Vzhledem k tomu, že tento závěr závisí na výkladu příslušného vnitrostátního práva, což přísluší předkládajícímu soudu, navrhuji nicméně Soudnímu dvoru, aby odpověděl i na tyto otázky.

28.

Podmínky, které musí vydávající orgán posoudit pro vydání evropského vyšetřovacího příkazu ( 8 ), jsou stanoveny v čl. 6 odst. 1 směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu. Toto ustanovení zní takto:

„Vydávající orgán může vydat evropský vyšetřovací příkaz, pouze pokud jsou splněny tyto podmínky:

29.

Směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu tedy ukládá dvě podmínky pro vydání evropského vyšetřovacího příkazu. Cílem těchto podmínek je zajistit, aby evropský vyšetřovací příkaz nebyl vydán v rozporu s právem vydávajícího státu ( 9 ). Vzhledem k tomu, že trestní vyšetřování nebo následné trestní řízení probíhá ve vydávajícím státě, tyto podmínky jsou v konečném důsledku zaměřeny na ochranu práv obviněných nebo podezřelých osob. Dodržení těchto podmínek může být podle čl. 14 odst. 2 směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu napadeno výlučně ve vydávajícím státě.

30.

Článek 6 odst. 1 směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu vyžaduje za účelem dosažení těchto cílů, aby vydávající orgán provedl abstraktní a konkrétní posouzení.

31.

Abstraktní posouzení je stanoveno v čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu a požaduje, aby vydávající orgán stanovil, zda je vyšetřovací úkon, který bude předmětem evropského vyšetřovacího příkazu, upraven v jeho vnitrostátním právu a za jakých podmínek může být nařízen.

32.

Konkrétní posouzení stanovené v čl. 6 odst. 1 písm. a) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu ukládá vydávajícímu orgánu povinnost určit, zda je konkrétní evropský vyšetřovací příkaz nezbytný a přiměřený pro účely konkrétního trestního řízení.

33.

Vydávající orgán se může zabývat konkrétní projednávanou věcí a provést posouzení nezbytnosti a přiměřenosti podle čl. 6 odst. 1 písm. a) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu až poté, co podle čl. 6 odst. 1 písm. b) uvedené směrnice určí, že vnitrostátní právo v zásadě umožňuje určitý vyšetřovací úkon. Považuji proto za logičtější vysvětlit tyto dvě podmínky v opačném pořadí.

34.

Abstraktní i konkrétní podmínky souvisejí s otázkou jak určit, který orgán je příslušný k vydání evropského vyšetřovacího příkazu v konkrétní věci. Předkládající soud má za to, že státní zastupitelství nebylo za okolností projednávané věci orgánem příslušným k vydání evropských vyšetřovacích příkazů k předání důkazů, které spočívaly v odposlechnutých telekomunikačních údajích, z Francie.

35.

Článek 2 písm. c) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu stanoví, které orgány mohou vydat evropský vyšetřovací příkaz. Příslušné ustanovení zní takto:

„ ‚vydávajícím orgánem‘ [se rozumí]:

36.

Článek 2 písm. c) bod i) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu tak vyjmenovává orgány, které mohou samostatně, bez jakéhokoli dalšího povolení, vydat evropský vyšetřovací příkaz. Směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu na rozdíl od rámcového rozhodnutí o EZR ( 11 ) výslovně uvádí mezi těmito orgány státní zástupce ( 12 ). Na rozdíl od úpravy v rámcovém rozhodnutí o EZR tak Soudní dvůr ve věci Staatsanwaltschaft Wien (Padělané platební příkazy) uvedl, že státní zástupce může být vydávajícím orgánem evropského vyšetřovacího příkazu, i když není zcela nezávislý na výkonné moci ( 13 ).

37.

Toto principiální zmocnění státních zástupců však neznamená, že jsou v každém jednotlivém případě příslušným vydávajícím orgánem. Bude to naopak záviset na okolnostech dané věci a souvisí to s podmínkami stanovenými v čl. 6 odst. 1 směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu. Proto posoudím nejen to, co tyto podmínky vyžadují od vydávajícího orgánu, ale také to, jak ovlivňují, který orgán to může být.

38.

Článek 6 odstavec 1 písm. b) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu stanoví, že evropský vyšetřovací příkaz může být vydán za podmínky, vyšetřovací úkon je v obdobném vnitrostátním případě k dispozici za stejných podmínek.

39.

Je tedy třeba vyložit, co se rozumí obdobným vnitrostátním případem, je-li vydán evropský vyšetřovací příkaz k předání již existujících důkazů.

40.

Než se budu zabývat výkladem slovního spojení „obdobný vnitrostátní případ“, učiním předběžnou poznámku. Tato otázka vyvstala a byla diskutována mezi zúčastněnými stranami z důvodu postoje Spolkového soudního dvora ( 14 ), podle něhož se čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu vůbec nevztahuje na evropský vyšetřovací příkaz k předání již existujících důkazů. Podle tohoto soudu předávání důkazů nepředstavuje vyšetřovací úkon jako takový, a tudíž nespadá do působnosti uvedeného ustanovení.

41.

S tímto názorem nesouhlasím: článek 6 odstavec 1 písm. b) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu stanoví podmínky pro vydání evropského vyšetřovacího příkazu, aniž by rozlišoval mezi dvěma druhy úkonů uvedených v článku 1 uvedené směrnice. Znění tohoto článku nevylučuje ze své působnosti vyšetřovací úkony požadující předání již existujících důkazů. Článek 6 odstavec 1 písm. b) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu se tudíž vztahuje také na evropský vyšetřovací příkaz vydaný za účelem předání již existujících důkazů, jako je tomu v projednávané věci ( 15 ).

42.

Obdobný vnitrostátní případ relevantní pro posouzení, zda lze vydat evropský vyšetřovací příkaz, se liší v závislosti na tom, zda je evropský vyšetřovací příkaz vydáván za účelem shromáždění nových důkazů nebo předání již existujících důkazů. Obdobným vnitrostátním případem, jak tvrdí Komise, státní zastupitelství v Berlíně a německá vláda, je proto případ, kdy jsou důkazy předávány z jednoho trestního řízení do druhého v rámci Německa (například státním zastupitelstvím v Mnichově jeho berlínskému protějšku).

43.

Takový výklad potvrzuje znění čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu, které uvádí, že „vyšetřovací úkon nebo úkony uvedené v evropském vyšetřovacím příkazu“ ( 16 ) jsou ty úkony, které musí být orgán schopen nařídit na vnitrostátní úrovni. V projednávané věci je úkonem uvedeným v evropském vyšetřovacím příkazu předání důkazů, které již francouzské orgány mají k dispozici.

44.

Otázka, zda je možné předat důkazy, které spočívají v odposlechnuté komunikaci a byly shromážděny pro účely jednoho trestního vyšetřování nebo řízení, jinému vyšetřování či řízení, je otázkou německého práva. Nejedná se o problematiku, kterou by řešila samotná směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu; tato směrnice naopak odkazuje na právo vydávajícího státu.

45.

Hrají při tomto posuzování nějakou úlohu příslušná opatření, jejichž prostřednictvím byly důkazy ve Francii shromážděny?

46.

V rozsahu, v jakém vnitrostátní právo stanoví podmínky pro předávání důkazů mezi trestními řízeními, toto příslušné opatření relevantní být může. Pokud by například německé právo zakazovalo vnitrostátní předávání odposlechnutých telekomunikačních provozů z jedné trestní věci do druhé, vydávající orgán by taktéž nemohl nařídit takové přeshraniční předání důkazů.

47.

Tak tomu však v projednávané věci podle všeho není. Německá vláda na jednání potvrdila, že předávání důkazů mezi dvěma trestními řízeními je podle německého práva možné, a to včetně důkazů získaných odposlechem komunikace. Podmínky takového předávání jsou stanoveny v německém Strafprozessordnung (trestní řád, dále jen „StPO“). Je tak na předkládajícím soudu, aby vyložil německé právo pro účely určení, zda tomu tak skutečně je ( 17 ).

48.

Směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu však vydávajícímu orgánu neukládá povinnost – naopak mu dokonce brání – aby posuzoval, zda byla příslušná opatření, jejichž prostřednictvím byly důkazy shromážděny, přijata ve vykonávajícím členském státě v souladu s právními předpisy. Při vydávání evropského vyšetřovacího příkazu k předání již existujících důkazů je vydávající orgán vázán zásadou vzájemného uznávání, na níž je založena spolupráce v trestních věcech v Evropské unii. Pokud v soudním řízení vedeném ve Francii, které musí mít dotčená osoba možnost zahájit ( 18 ), není shledáno, že příslušná opatření jsou protiprávní, vydávající orgán nemůže zpochybnit jejich legalitu.

49.

M. N. tvrdil, že rozlišování mezi předáváním důkazů a opatřeními, jejichž prostřednictvím byly tyto důkazy shromážděny, umožňuje obcházet ochranu podezřelých nebo obviněných osob podle práva vydávajícího státu. Má za to, že německé orgány se obrátily na své francouzské protějšky, aby získaly důkazy v rozporu s německým právem.

50.

Okolnosti projednávané věci nezakládají podezření ze zneužití postupů přeshraničního vyšetřování. Francie získala sporné důkazy k dispozici v průběhu svého vlastního trestního vyšetřování. I kdyby tyto důkazy byly shodou okolností zajímavé i pro Německo, Francie je nezačala shromažďovat pro účely německého trestního vyšetřování. Proto i když by se ukázalo, že německý soudce by takový odposlech nepovolil, pokud by měl být proveden v Německu, francouzské orgány přijaly daná opatření v souladu s francouzským právem a s povolením příslušného francouzského soudu.

51.

Ačkoli se trestněprávní systémy členských států značně liší ( 19 ), neznamená to, že jeden systém chrání základní práva podezřelých a obviněných osob, zatímco druhý je porušuje. Justiční spolupráce EU v trestních věcech vychází naopak z předpokladu, že všechny členské státy dodržují základní práva. Tento předpoklad sice může být v konkrétním případě u příslušného soudu vyvrácen, to však nemůže zpochybnit zásadu vzájemné důvěry, na níž je založen evropský vyšetřovací příkaz a další nástroje spolupráce v trestních věcech.

52.

Podle čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu tak vydávající orgán musí ověřit, zda mohou být údaje shromážděné prostřednictvím odposlechu telekomunikačního provozu pro účely jednoho trestního řízení předány pro účely jiného trestní řízení, a to z hlediska Německa. Je-li tomu tak, pak může orgán vydat evropský vyšetřovací příkaz k předání důkazů shromážděných prostřednictvím odposlechu telekomunikačního provozu v jiném členském státě EU. Při vydávání takového evropského vyšetřovacího příkazu vydávající orgán nesmí zpochybňovat legalitu úkonů, jejichž prostřednictvím byly shromážděny důkazy ve vykonávajícím členském státě.

53.

Konečně se předkládající soud v rámci své podpůrné předběžné otázky č. 3 písm. b) táže, zda je relevantní okolnost, že odposlech provedený vykonávajícím státem zahrnoval údaje o mobilních telefonech uživatelů v Německu, či skutečnost, že takový odposlech byl proveden v zájmu trestních stíhání v uvedeném státě. Mám za to, že tyto okolnosti nemají z hlediska výkladu čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu význam, a to i kdyby byly relevantní.

54.

Zaprvé skutečnost, že k odposlechu došlo v souvislosti s mobilními telefony uživatelů na německém území, nemá vliv na použitelnost čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu: bez ohledu na místo, kde byly důkazy shromážděny, je nezbytné, aby pro jejich předání prostřednictvím evropského vyšetřovacího příkazu z Francie do Německa byly dodrženy německé právní předpisy použitelné na obdobný vnitrostátní případ.

55.

Zadruhé předpoklad, že francouzské orgány provedly odposlech komunikace v zájmu Německa, je skutkovým předpokladem, který není v předkládacím rozhodnutí podložen a Soudní dvůr z něj nemůže vyvozovat závěry; znění čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu navíc nikterak neumožňuje dospět k závěru, že zájem vydávajícího státu je pro jeho výklad relevantní.

56.

Jestliže je evropský vyšetřovací příkaz vydán za účelem předání důkazů, které jsou již v držení jiného státu, odkaz na obdobný vnitrostátní případ podle čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu vyžaduje, aby vydávající orgán zjistil, zda a za jakých podmínek příslušné vnitrostátní právo umožňuje předávání důkazů shromážděných prostřednictvím odposlechu komunikace mezi trestními řízeními v tuzemsku.

57.

Při rozhodování o tom, zda může vydat evropský vyšetřovací příkaz k předání již existujících důkazů, vydávající orgán nemůže posuzovat legalitu příslušného shromažďování důkazů, jejichž předání prostřednictvím evropského vyšetřovacího příkazu požaduje, ve vykonávajícím státě.

58.

Skutečnost, že příslušná opatření byla provedena na území vydávajícího státu nebo že byla v zájmu tohoto státu, nemá na předchozí odpověď žádný vliv.

59.

Předkládající soud má za to, že evropské vyšetřovací příkazy v projednávané věci měl vydat soud, a nikoli státní zástupce. V tomto ohledu se předkládající soud táže zaprvé, zda takový závěr vyplývá z kombinovaného výkladu čl. 2 písm. c) bodu i) a čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu, a zadruhé, zda má na odpověď na tuto otázku vliv skutečnost, že francouzské orgány prováděly odposlech mobilních telefonů na německém území.

60.

Soudní dvůr již objasnil, že čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu je skutečně relevantní pro určení příslušného vydávajícího orgánu v konkrétním případě. Ve věci Spetsializirana Prokuratura (Provozní a lokalizační údaje) Soudní dvůr spojil čl. 2 písm. c) bod i) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu s čl. 6 odst. 1 písm. b) této směrnice ( 20 ). Vysvětlil, že evropský vyšetřovací příkaz musí být vydán soudem, jestliže to vyžaduje právní úprava vydávajícího členského státu v případě stejného úkonu ve vnitrostátním kontextu ( 21 ). V takovém případě je příslušným vydávajícím orgánem soud, přestože je v čl. 2 písm. c) bodě i) uvedené směrnice uveden státní zástupce ( 22 ).

61.

Stručně řečeno, státní zástupce v zásadě může být vydávajícím orgánem, ale vydávající orgán příslušný v konkrétní věci určuje vnitrostátní právo použitelné v obdobném vnitrostátním případě.

62.

Přihlédnu-li ke své předchozí analýze toho, co je třeba chápat jako obdobný vnitrostátní případ podle čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu, pokud je vydán evropský vyšetřovací příkaz k předání již existujících důkazů, pak měl být takový evropský vyšetřovací příkaz vydán soudem, vyžaduje-li to německé právo v případě vnitrostátního předání odposlechnutých telekomunikačních údajů.

63.

Pro určení příslušného vydávajícího orgánu je tedy bezpředmětné, zda by podle německého práva musel opatření k odposlechu povolit soud. Postačuje si pouze položit otázku, zda by musel soud povolit předání důkazů v obdobném vnitrostátním případě. Zdá se, že tak tomu podle německého práva není.

64.

Zůstává nicméně ještě jedna důležitá otázka. Pokud by k předání již existujících důkazů došlo na vnitrostátní úrovni, a sice ze strany jednoho státního zástupce druhému (například z Mnichova do Berlína), příslušné opatření spočívající v odposlechu telekomunikačního provozu by podle německého práva bylo nařízeno soudem. Přiměřenost zásahu do základních práv by tedy přezkoumával soud. Z hlediska ochrany práv podezřelých a obviněných osob je pak přijatelné umožnit použití těchto důkazů v jiném trestním řízení, aniž by musel být soud zapojen opětovně.

65.

Pokud se však příslušné opatření řídí jiným právním systémem, pravidlo, které nevyžaduje soudní přezkum předávání již existujících důkazů, se uplatňuje v jiném, neznámém kontextu ( 23 ).

66.

V projednávané věci bylo nicméně odposlouchávání telekomunikačního provozu povoleno francouzskými soudy ( 24 ). Zásada vzájemného uznávání, na níž je založen systém evropského vyšetřovacího příkazu, vyžaduje, aby německé orgány tomuto procesnímu úkonu přisuzovaly stejnou váhu, jakou by mu přisuzovaly na vnitrostátní úrovni. Tak je tomu i v případě, kdy by německý soud rozhodl v konkrétní věci jinak.

67.

Co kdyby však francouzské právo nevyžadovalo soudní povolení opatření k odposlechu? Komise na jednání uvedla, že v takovém případě by situace byla odlišná, přičemž tvrdila, že evropský vyšetřovací příkaz požadující předání již existujících důkazů by mohl být považován za odporující unijnímu právu, pokud by francouzské soudy nepovolily příslušné opatření. Z toho by vyplývalo, že čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu není zcela bezpředmětný z hlediska příslušného opatření, je-li evropský vyšetřovací příkaz vydán za účelem předání již existujících důkazů.

68.

Pokud vnitrostátní právo opravňuje státního zástupce k tomu, aby požadoval předání důkazů, protože prvotní shromáždění těchto důkazů bylo povoleno soudem, stává se tato vnitrostátní právní úprava podle mého názoru relevantní podle čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu. To znamená, že vydávající orgán musí ověřit, zda bylo příslušné opatření povoleno soudem, jak to vyžaduje vnitrostátní právo. Vydávající orgán by však nemohl zpochybnit náležitosti takového povolení, ale byl by naopak povinen uznat soudní povolení ve vykonávajícím státě stejným způsobem jako vnitrostátní povolení.

69.

Pokud však vykonávající stát nezapojil do povolování příslušného opatření soud, zatímco vydávající stát by to v obdobném vnitrostátním případě vyžadoval, tento posledně uvedený stát může vyžadovat soudní povolení k vydání evropského vyšetřovacího příkazu k předání již existujících důkazů. To platí i v případě, že takové povolení v rámci vnitrostátního předávání důkazů nevyžaduje.

70.

V projednávané věci byly všechny kroky podniknuté za účelem shromáždění údajů prostřednictvím serveru EncroChat ve Francii povoleny příslušnými francouzskými soudy ( 25 ). Nevidím proto žádný důvod, proč by německý státní zástupce nemohl vydat evropský vyšetřovací příkaz k předání těchto důkazů.

71.

Předkládající soud pokládá podpůrnou předběžnou otázku č. 1 písm. b), která vychází z předpokladu, že německé orgány daly podnět ke shromažďování údajů ze strany Francie v zájmu Německa, k němuž došlo na německém území ( 26 ).

72.

Tato otázka je částečně hypotetická, neboť shromažďování důkazů bylo prováděno na popud Francie pro účely jejího vlastního vyšetřování. Odhalení německých uživatelů služby EncroChat bylo důsledkem, a nikoliv důvodem odposlechu telekomunikačního provozu.

73.

Okolnost, že se někteří uživatelé služby EncroChat nacházeli na německém území, nemá podle mého názoru žádný význam z hlediska pojmu „vydávající orgán“. Protože evropský vyšetřovací příkaz lze vydat pouze v případě úkonů, které jsou dostupné v obdobném vnitrostátním případě, uplatní se stejná vnitrostátní pravidla týkající se vydávajícího orgánu bez ohledu na to, kde a kým byl vyšetřovací úkon proveden. Jediný rozdíl spočívá v tom, zda bude použit evropský vyšetřovací příkaz nebo vnitrostátní vyšetřovací příkaz ( 27 ).

74.

Pokud bylo příslušné opatření ve vykonávajícím státě povoleno soudcem, evropský vyšetřovací příkaz k předání takových důkazů nemusí být také vydán soudcem, i když by podle právní úpravy vydávajícího státu příslušné shromažďování důkazů muselo být soudcem nařízeno.

75.

Skutečnost, že odposlech byl proveden na území jiného členského státu, nemá žádný význam při určování vydávajícího orgánu.

76.

Podle článku 6 odst. 1 písm. a) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu musí být evropský vyšetřovací příkaz nezbytný a přiměřený pro účely trestního řízení při zohlednění práv podezřelé nebo obviněné osoby ( 28 ).

77.

Toto posouzení přiměřenosti se řídí unijním právem i právem vydávajícího státu ( 29 ).

78.

Vydávající orgán musí být přesvědčen o tom, že evropský vyšetřovací příkaz je nezbytný a přiměřený vzhledem k okolnostem, které existují v okamžiku vydání evropského vyšetřovacího příkazu. V tomto ohledu má M. N. pravdu, když tvrdí, že pro posouzení přiměřenosti evropského vyšetřovacího příkazu je zcela jistě bezpředmětné, zda bylo trestní vyšetřování velmi úspěšné a vedlo k četným odsouzením za závažné trestné činy.

79.

Relevantní otázkou je spíše to, zda míra zásahu do soukromého života, kterou s sebou nese přístup státního zástupce k předaným důkazům, může být s ohledem na okolnosti konkrétního případu odůvodněna významem veřejného zájmu na předmětném trestním vyšetřování nebo řízení.

80.

V tomto ohledu Soudní dvůr ve své judikatuře týkající se směrnice o soukromí a elektronických komunikacích ( 30 ) uvedl, že přístup orgánů veřejné moci k provozním a lokalizačním údajům vždy představuje závažný zásah do soukromého života dotčených osob ( 31 ).

81.

Ačkoli se směrnice o soukromí a elektronických komunikacích jako taková na projednávanou věc nevztahuje ( 32 ), závěry týkající se závažného zásahu do základních práv způsobeného přístupem k provozním a lokalizačním údajům jsou relevantní i pro tuto věc: přístup německých orgánů veřejné moci ke komunikačním údajům předávaným z Francie lze označit za závažný zásah do základních práv. I závažný zásah však může být odůvodněn přiměřeně důležitým veřejným zájmem ( 33 ).

82.

Tento zájem může posoudit pouze vydávající orgán (nebo vnitrostátní soud provádějící přezkum podle čl. 14 odst. 2 směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu) s ohledem na všechny okolnosti věci, která se řídí především vnitrostátním právem ( 34 ). Jak jsem již vysvětlila, relevantním vnitrostátním právem je právo upravující předávání důkazů z jednoho trestního řízení do druhého.

83.

Soudní dvůr nemůže při posuzování přiměřenosti konkrétního evropského vyšetřovacího příkazu nahradit vydávající orgán nebo vnitrostátní soud provádějící přezkum. Kromě toho, že k tomu nemá pravomoc, není ani plně obeznámen se všemi relevantními právními předpisy a skutkovými okolnostmi souvisejícími s konkrétním trestním vyšetřováním. Soudnímu dvoru proto nepřísluší rozhodovat o tom, zda je nepřiměřené nařídit předání údajů všech uživatelů služby EncroChat v Německu, pokud neexistují konkrétní důkazy o spáchání trestných činů.

84.

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu č. 2 písm. b) je, zda musí být při posuzování proporcionality zohledněna tajnost způsobu odposlechu údajů, pokud orgány vydávajícího státu nemohou ověřit integritu shromážděných údajů.

85.

Mám za to, že tajnost by skutečně mohla ovlivnit možnosti obhajoby podezřelých nebo obviněných osob. Tato otázka je však relevantní z hlediska přípustnosti důkazů, kterou se zabývá pátá skupina otázek předkládajícího soudu.

86.

Posouzení nezbytnosti a přiměřenosti evropského vyšetřovacího příkazu požadujícího předání již existujících důkazů je věcí vydávajícího orgánu, přičemž je zde možnost přezkumu příslušným vnitrostátním soudem. Při takovém posouzení je třeba vzít v úvahu, že přístup vnitrostátního orgánu k odposlouchávaným komunikačním údajům představuje závažný zásah do soukromého života dotčených osob. Tento zásah musí být vyvážen významným veřejným zájmem na vyšetřování a stíhání trestných činů.

87.

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu č. 1 písm. c) je, zda unijní právo bez ohledu na použitelné vnitrostátní právo vyžaduje, aby soud povoloval státnímu zástupci přístup k důkazům získaným odposlechem komunikace.

88.

Předkládající soud uvádí, že vydání evropského vyšetřovacího příkazu k předání důkazů, které spočívají v odposlechnutém telekomunikačním provozu, vždy vyžaduje soudní povolení. Odkázal přitom na rozsudek ve věci Prokuratuur.

89.

V tomto rozsudku Soudní dvůr konstatoval, že umožnění přístupu orgánů veřejné moci k údajům uchovávaným poskytovateli telekomunikačních služeb vyžaduje předchozí povolení soudu nebo jiného nestranného orgánu ( 35 ). Soudní dvůr vycházel z přesvědčivého argumentu svého generálního advokáta ( 36 ), že státní zastupitelství, které je účastníkem trestního řízení, nemůže být považováno za nestranné. Z tohoto důvodu je sporné, zda takový orgán může provést analýzu proporcionality, aniž by upřednostnil zájmy trestního stíhání před zájmy týkajícími se ochrany soukromí a údajů podezřelých a obviněných osob.

90.

Vzhledem k tomu, že čl. 6 odst. 1 písm. a) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu rovněž vyžaduje, aby byl evropský vyšetřovací příkaz přiměřený, lze si položit otázku, zdali je možné podle logických úvah uplatněných ve věci Prokuratuur vůbec někdy pověřit státního zástupce, aby provedl takovou analýzu proporcionality.

91.

Směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu ponechala určení, zda může státní zástupce vydat evropský vyšetřovací příkaz, na vnitrostátních právních řádech. To je smysluplné s ohledem na rozdíly v organizaci systémů trestního soudnictví v členských státech. Dané určení ze strany vnitrostátních právních řádů zahrnuje otázku, zda může státní zástupce provést nestranné posouzení proporcionality. Pokud by účast na trestním řízení činila státního zástupce nezpůsobilým pro vydání evropského vyšetřovacího příkazu, čl. 2 písm. c) bod i) směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu by pozbyl svého smyslu.

92.

Předkládající soud však chtěl podotknout, že unijní právo by mělo zasáhnout a vyžadovat soudní povolení pouze tehdy, pokud opatření obnášejí závažný zásah do základních práv. Tak tomu právě bylo ve věci Prokuratuur a v dalších věcech týkajících se směrnice o soukromí a elektronických komunikacích.

93.

Stručná odpověď zní, že směrnice o soukromí a elektronických komunikacích a příslušná judikatura se na projednávanou situaci nevztahují. Jsou relevantní pouze v případě, kdy jsou poskytovatelé telekomunikačních služeb podle vnitrostátního práva povinni uchovávat provozní a lokalizační údaje související s telekomunikacemi a když orgány veřejné moci požadují přístup k takto uchovávaným údajům. Pokud odposlech provádějí přímo členské státy, aniž by byly poskytovatelům telekomunikačních služeb ukládány jakékoliv povinnosti, nepoužije se směrnice o soukromí a elektronických komunikacích, ale vnitrostátní právo ( 37 ).

94.

Budeme-li se však důsledněji zabývat logikou uplatněnou v rozsudku ve věci Prokuratuur, jak naznačil předkládající soud, můžeme si nicméně položit otázku, proč Soudní dvůr konstatoval, že státní zástupce není oprávněn z povahy své funkce provést nestranné posouzení přiměřenosti, pokud jde o požadování přístupu k telekomunikačním údajům od poskytovatelů síťových služeb.

95.

Z hlediska směrnice o soukromí a elektronických komunikacích jsou údaje, k nimž má státní zástupce přístup, vždy údaji, které jsou v držení telekomunikačních operátorů, jež jsou podle vnitrostátních právních předpisů povinni uchovávat provozní a lokalizační údaje o obyvatelstvu. Takto uchovávané údaje nejsou záležitostí konkrétního případu, ale spíše hromadného sledování. Žádost státního zástupce o přístup pro účely konkrétního trestního vyšetřování je první příležitostí, kdy lze zohlednit individuální okolnosti. Bylo tedy odůvodněné požadovat, aby soud posoudil přiměřenost tohoto přístupu, neboť zapojení soudu je nezbytné k tomu, aby se zabránilo zneužití přístupu k hromadně a obecně uchovávaným údajům.

96.

Tím se zjištění učiněná v rozsudku ve věci Prokuratuur liší od situace v projednávané věci. V tomto případě totiž údaje, které mají být předány, nebyly získány bez rozdílu od všech obyvatel, ale byly opatřeny pro účely konkrétního trestního vyšetřování ve Francii. Shromažďování těchto údajů bylo v tomto prvním kroku, v jehož důsledku byly dané údaje zpřístupněny, předmětem dohledu soudu.

97.

Míra zásahu do základních práv na soukromí a ochranu údajů, která byla podnětem k vydání rozsudku ve věci Prokuratuur, tudíž není stejná jako míra zásahu relevantní v rámci projednávané věci. Údaje, o jejichž předání bylo požádáno prostřednictvím tří evropských vyšetřovacích příkazů vydaných Vrchním státním zastupitelstvím ve Frankfurtu, se týkaly pouze uživatelů služby EncroChat v Německu, u nichž existovalo podezření, že je tato služba využívána převážně k páchání trestné činnosti.

98.

To neznamená, že zásah do soukromého života těchto osob není důležitý. Stále však není srovnatelný s hromadným sledováním obyvatelstva.

99.

Směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu stanoví kromě povinnosti vydávajícího orgánu provést posouzení přiměřenosti a vysvětlit jej i další záruky. Jestliže státní zástupci poruší základní práva, čl. 14 odst. 1 směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu stanoví, že členské státy zajistí opravné prostředky rovnocenné těm, které by byly dostupné v obdobném vnitrostátním případě. Podezřelá nebo obviněná osoba by proto měla mít možnost napadnout posouzení přiměřenosti provedené státním zástupcem při vydání evropského vyšetřovacího příkazu k předání důkazů ( 38 ). Tak tomu však v případě směrnice o soukromí a elektronických komunikacích není.

100.

Závěrem bych se ráda krátce věnovala významu směrnice o prosazování práva ( 39 ) pro určení vydávajícího orgánu. Tato otázka vyvstala z důvodu, že Soudní dvůr v rozsudku ve věci La Quadrature du Net vysvětlil, že směrnice o soukromí a elektronických komunikacích se nevztahuje na přímý odposlech údajů; použije se místo toho vnitrostátní právo „s výhradou použití [směrnice o prosazování práva]“ ( 40 ). Otázka tedy zní, zda povinnost soudu vydat evropský vyšetřovací příkaz k předání již existujících důkazů, pokud tyto důkazy spočívají v odposlechnutých údajích, vyplývá ze směrnice o prosazování práva.

101.

Směrnice o prosazování práva, která chrání osobní údaje v oblasti vyšetřování trestných činů, může být skutečně použita na okolnosti projednávané věci ( 41 ). Mám nicméně za to, že tato směrnice neobsahuje žádné pravidlo, které by umožňovalo Soudnímu dvoru dospět k závěru, že unijní právo ukládá členským státům povinnost zajistit předchozí soudní povolení přímého přístupu státního zástupce k údajům získaným prostřednictvím odposlechu komunikace.

102.

Uvedená směrnice upravuje povinnosti orgánů veřejné moci, které vystupují jako správci údajů, již jsou mimo jiné povinni provést posouzení přiměřenosti ( 42 ), ale neurčuje, které orgány to mohou být.

103.

Unijní právo nevyžaduje, aby evropský vyšetřovací příkaz k předání již existujících důkazů shromážděných prostřednictvím odposlechu telekomunikačního provozu vydal soud, pokud vnitrostátní právo stanoví, že státní zástupce může takové předání nařídit v obdobném vnitrostátním případě.

104.

Podstatou čtvrté skupiny otázek předkládajícího soudu je, zda měl odposlech komunikace provedený francouzskými orgány podléhat informační povinnosti podle článku 31 směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu. Pro případ kladné odpovědi se předkládající soud rovněž táže, zda taková informace měla být adresována soudci, jelikož podle německého práva mohl odposlech komunikace povolit pouze soudce.

105.

Příslušné části článku 31 směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu stanoví následující:

„1.   Pokud příslušný orgán jednoho členského státu (dále jen ‚odposlouchávající členský stát‘) povolí za účelem provedení vyšetřovacího úkonu odposlech telekomunikačního provozu a komunikační adresa odposlouchávané osoby, uvedená v příkazu k odposlechu, je používána na území jiného členského státu (dále jen ‚informovaný členský stát‘), jehož technické pomoci není k provedení odposlechu třeba, informuje odposlouchávající členský stát příslušný orgán informovaného členského státu o odposlechu:

2.   K informování podle odstavce 1 se použije formulář uvedený v příloze C.

[…]“

106.

Článek 31 směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu se týká situací, kdy jeden členský stát provádí odposlech telekomunikačního provozu na území jiného členského státu, aniž by potřeboval jakoukoli technickou pomoc tohoto druhého státu ( 43 ).

107.

Toto ustanovení slouží dvěma účelům. Zaprvé jako pokračování mezinárodní zdvořilosti vyplývající z předchozích ujednání o vzájemné právní pomoci ( 44 ) je úkolem informační povinnosti posílit vzájemnou důvěru mezi účastníky prostoru svobody, bezpečnosti a práva ( 45 ). Zadruhé úkolem poskytnutí informace je umožnit informovanému členskému státu chránit základní práva jednotlivců na svém území ( 46 ).

108.

Článek 31 směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu se vztahuje na situaci, kdy probíhá přeshraniční úkon, ačkoliv nebyl vydán evropský vyšetřovací příkaz, protože tento úkon je prováděn jednostranně jedním členským státem ( 47 ).

109.

Tento výklad vyplývá ze znění článku 31 směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu, který se na rozdíl od článku 30 uvedené směrnice vůbec nezmiňuje o vydání evropského vyšetřovacího příkazu. Stejně tak článek 31 uvedené směrnice nepoužívá výrazy „vydávající“ a „vykonávající“, ale naopak výrazy „odposlouchávající“ a „informovaný“ členský stát ( 48 ).

110.

Podle mého názoru se toto ustanovení týká právě takových situací, jako je odposlech telekomunikačních údajů mobilních telefonů nacházejících se v Německu ze strany Francie v rámci francouzského trestního vyšetřování. Francie tudíž měla informovat německé orgány, jakmile zjistila, že část odposlouchávaných údajů pochází z mobilních telefonů v Německu ( 49 ).

111.

Který německý orgán měla Francie informovat? Směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu neukládá členským státům povinnost určit vnitrostátní orgán příslušný k přijímání takových oznámení, jak tak činí v některých jiných případech ( 50 ). Odposlouchávající stát proto nemůže vědět, který orgán je v informovaném členském státě příslušný k přijetí takového oznámení.

112.

Francie tudíž neměla povinnost informovat příslušný německý soud, ale mohla informovat například i státního zástupce. Je věcí informovaných členských států, aby přijaly takové oznámení a postoupily jej příslušnému orgánu podle vnitrostátní právní úpravy.

113.

Členský stát, který v rámci svého jednostranného trestního vyšetřování nebo řízení odposlouchává telekomunikační provoz na území jiného členského státu, musí o tomto odposlechu tento druhý stát informovat.

114.

Toto oznámení může být předloženo jakémukoli orgánu, který odposlouchávající členský stát považuje za příslušný, neboť tento stát nemůže vědět, který orgán je v obdobném vnitrostátním případě příslušný.

115.

Článek 31 směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu má za cíl chránit jednotlivé dotčené uživatele telekomunikačních služeb i svrchovanost informovaného členského státu.

116.

Podstatou páté skupiny předběžných otázek předkládajícího soudu je, zda závěr, že evropský vyšetřovací příkaz byl vydán v rozporu s požadavky směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu, vede k nepřípustnosti daných důkazů v trestním řízení ve vydávajícím členském státě. Uvedený soud se opírá o zásady rovnocennosti a efektivity. Poslední z uvedených zásad se dovolává v tom smyslu, že pokud by důkazy získané v rozporu se směrnicí o evropském vyšetřovacím příkazu byly přesto použity ve vydávajícím státě, oslabilo by to účinnost této směrnice.

117.

Odpověď na tuto skupinu otázek může být stručná: unijní právo neupravuje přípustnost důkazů v trestním řízení.

118.

Ačkoliv je Evropská unie podle čl. 82 odst. 2 písm. a) SFEU zmocněna k zavedení minimální harmonizace vzájemné přípustnosti důkazů, dosud tak neučinila ( 51 ).

119.

Jediná zmínka o posuzování důkazů získaných prostřednictvím evropského vyšetřovacího příkazu je uvedena v druhé větě čl. 14 odst. 7 uvedené směrnice: „Aniž jsou dotčena vnitrostátní procesní pravidla, členské státy zajistí, aby při trestním řízení ve vydávajícím státě bylo při posuzování důkazů získaných prostřednictvím evropského vyšetřovacího příkazu dodržováno právo na obhajobu a na spravedlivý proces.“ ( 52 )

120.

Komise na jednání v návaznosti na otázku, zda má toto ustanovení nějaký vliv na pravidla přípustnosti důkazů v členských státech, uvedla, že učinění takového závěru by zacházelo příliš daleko. Vysvětlila, že uvedená věta pouze připomíná, že je třeba respektovat práva chráněná články 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). S takovým výkladem, který uznává, že politický proces v EU v současné době nepostupuje směrem vpřed, pokud jde o úpravu přípustnosti důkazů, se mohu ztotožnit.

121.

Pokud je mi známo, nejblíže k úpravě přípustnosti důkazů v unijním právu má čl. 37 odst. 1 nařízení o ÚEVŽ ( 53 ): „Důkazy, které žalobci Úřadu nebo žalovaný předloží soudu, nelze odmítnout pouze z důvodu, že byly shromážděny v jiném členském státě nebo v souladu s právem jiného členského státu.“

122.

Toto ustanovení však pouze uvádí, že důkazy by neměly být odmítnuty, protože byly shromážděny v zahraničí nebo podle práva jiného členského státu; nestanoví vnitrostátnímu soudci další omezení, pokud jde o způsob, jak má posuzovat přípustnost důkazů.

123.

Tentýž přístup lze nalézt v judikatuře ESLP. Tento soud jasně uvedl, že přípustnost důkazů je otázkou vnitrostátního práva ( 54 ), zatímco při posuzování možného porušení článku 6 EÚLP „Soud […] přezkoumá řízení jako celek, přičemž zohlední právo na obhajobu, ale také zájmy veřejnosti a obětí na řádném stíhání trestného činu a případně práva svědků“ ( 55 ).

124.

Ačkoli je v odborné literatuře kritizována nedostatečnost takového standardu, zejména s ohledem na rozdíly mezi procesními právními předpisy členských států ( 56 ), nic to nemění na skutečnosti, že nyní přípustnost důkazů na unijní úrovni upravena není.

125.

Souhrnně řečeno, za současného stavu vývoje unijního práva se otázka přípustnosti důkazů získaných v rozporu s vnitrostátním nebo unijním právem řídí právními předpisy členských států.

126.

Důsledky případného nedodržení podmínek pro vydání evropského vyšetřovacího příkazu stanovených ve směrnici o evropském vyšetřovacím příkazu jsou omezené: čl. 6 odst. 3 směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu stanoví, že pokud se vykonávající orgán domnívá, že čl. 6 odst. 1 této směrnice nebyl dodržen, může konzultovat nezbytnost výkonu evropského vyšetřovacího příkazu s vydávajícím orgánem a po této konzultaci může vydávající orgán rozhodnout o vzetí evropského vyšetřovacího příkazu zpět.

127.

Závěrem lze konstatovat, že otázka přípustnosti důkazů je prozatím věcí vnitrostátního práva. V případech, kdy se uplatní unijní právo, však příslušné vnitrostátní předpisy nesmí porušovat články 47 a 48 Listiny ( 57 ).

128.

Procesní zásady rovnocennosti a efektivity se vztahují na situace, kdy unijní právo přiznává jednotlivcům práva, aniž by měli opravné prostředky. Členské státy musí zajistit, aby výkonu unijního práva bylo možné dosáhnout za stejných podmínek, jako výkonu srovnatelného vnitrostátního práva, a použitelná procesní pravidla by neměla prakticky znemožňovat uplatňování těchto práv ( 58 ).

129.

Neexistuje však žádné právo ve vztahu k (ne)přípustnosti důkazů, které by bylo jednotlivcům přiznáváno na základě unijního práva. Zásady rovnocennosti a efektivity se nikterak neuplatní.

130.

Konečně, i když by nepřípustnost důkazů v důsledku porušení směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu (patrně) mohla zvýšit její užitečný účinek, neopravňuje to Soudní dvůr k vytvoření takového pravidla.

131.

Unijní právo v současné fázi svého vývoje neupravuje přípustnost důkazů shromážděných prostřednictvím evropského vyšetřovacího příkazu vydaného v rozporu s požadavky směrnice o evropském vyšetřovacím příkazu. Přípustnost důkazů je věcí vnitrostátního práva, které však musí dodržovat požadavky vyplývající z práva na obhajobu stanovené v článcích 47 a 48 Listiny.

132.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Landgericht Berlin (Zemský soud v Berlíně, Německo) následovně: