1.

Soudní dvůr je žádán o zodpovězení otázky, zda musí Irsko vykonat evropské zatýkací rozkazy vydané Spojeným královstvím bez ohledu na vystoupení tohoto státu z Evropské unie.

2.

Na první pohled se jeví, že ustanovení dohody o vystoupení ( 2 ) z roku 2020 a dohody o obchodu a spolupráci ( 3 ) z roku 2021 mezi Evropskou unií a Spojeným královstvím se na výkon dotčených zatýkacích rozkazů vztahují.

3.

Protokol č. 21 k SEU a SFEU ( 4 ) přijatý v rámci Lisabonské smlouvy z roku 2007 a účinný od 1. prosince 2009 však stanoví, že Irsko není vázáno unijními akty týkajícími se prostoru svobody, bezpečnosti a práva, ledaže se tento členský stát výslovně pro dotčený akt rozhodne. Irsko se k příslušným ustanovením obou dotyčných dohod nepřipojilo. Proto bude třeba zkoumat, zda Irsko v důsledku vystoupení Spojeného království z Unie potřebovalo k tomu, aby se uvedená ustanovení použila, se pro uplatňování ustanovení týkajících se evropského zatýkacího rozkazu rozhodnout. To závisí na použitelnosti protokolu č. 21 na uvedená ustanovení.

4.

Protokol č. 21 se však nepoužije, pokud Unie správně založila uvedené dohody na svých vnějších pravomocích k uzavření dohody o vystoupení (čl. 50 odst. 2 SEU) a dohody o přidružení (článek 217 SFEU), a nikoli na pravomoci související s prostorem svobody, bezpečnosti a práva. Základním prvkem je v tomto ohledu skutečnost, že tyto dva režimy předávání nezakládají nové povinnosti, zejména pro Irsko, ale pouze rozšiřují stávající povinnosti.

5.

Článek 50 SEU stanoví pravidla pro vystoupení z Evropské unie:

„1.   Každý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy může rozhodnout z Unie vystoupit.

2.   Členský stát, který se rozhodne vystoupit, oznámí svůj záměr Evropské radě. S ohledem na pokyny Evropské rady Unie sjedná a uzavře s tímto státem dohodu o podmínkách jeho vystoupení, s přihlédnutím k rámci jeho budoucích vztahů s Unií. Tato dohoda se sjednává v souladu s čl. 218 odst. 3 [SFEU]. Jménem Unie ji uzavře Rada, která rozhoduje kvalifikovanou většinou po obdržení souhlasu Evropského parlamentu.

3.   Smlouvy přestávají být pro dotyčný stát použitelné dnem vstupu dohody o vystoupení v platnost, nebo nedojde-li k tomu, dva roky po oznámení podle odstavce 2, nerozhodne-li Evropská rada jednomyslně po dohodě s dotyčným členským státem o prodloužení této lhůty.

4.   Pro účely odstavců 2 a 3 se člen Evropské rady nebo Rady, který zastupuje vystupující členský stát, nepodílí na jednáních ani rozhodnutích Evropské rady nebo Rady, která se jej týkají.

Kvalifikovaná většina je vymezena v souladu s čl. 238 odst. 3 písm. b) [SFEU].

5.   […]“

6.

Článek 217 SFEU je právním základem pro uzavření dohod o přidružení:

„Unie může uzavřít s jednou nebo více třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi dohody o přidružení, které stanoví vzájemná práva a povinnosti, společné postupy a zvláštní řízení.“

7.

Článek 218 odst. 6 a 8 SFEU stanoví procesní požadavky pro uzavírání mezinárodních dohod, zejména dohod o přidružení:

„6.   Rada přijme na návrh vyjednavače rozhodnutí o uzavření dohody.

Netýká-li se dohoda výlučně společné zahraniční a bezpečnostní politiky, přijme Rada rozhodnutí o uzavření dohody:

8.   Rada v průběhu celého postupu rozhoduje kvalifikovanou většinou.

Jednomyslně však rozhoduje tehdy, týká-li se dohoda oblasti, kde je pro přijetí aktu Unie požadována jednomyslnost, jakož i v případě dohod o přidružení a […]“

8.

Podle článku 1 protokolu č. 21 se Irsko neúčastní opatření přijatých s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva:

„S výhradou článku 3 se Spojené království a Irsko nepodílejí na přijímání opatření Rady, která jsou navrhována podle části třetí hlavy V Smlouvy o fungování Evropské unie. […]“

9.

Článek 2 protokolu č. 21 upřesňuje účinky článku 1:

„Na základě článku 1 a s výhradou článků 3, 4 a 6 nejsou ustanovení části třetí hlavy V Smlouvy o fungování Evropské unie, opatření vydaná podle uvedené hlavy, ustanovení mezinárodních smluv, které budou uzavřeny Unií podle zmíněné hlavy, a rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, kterými jsou taková ustanovení nebo opatření vykládána, závazná nebo použitelná pro Spojené království nebo Irsko; tato ustanovení, opatření nebo rozhodnutí se nedotýkají pravomocí, práv a povinností těchto států; tato ustanovení, opatření nebo rozhodnutí se v žádném případě nedotýkají acquis Společenství nebo Unie, ani nejsou součástí práva Unie vztahujícího se na Spojené království a Irsko.“

10.

Podle článku 3 protokolu č. 21 však Irsko může oznámit Radě, že se chce účastnit přijímání a používání takového opatření, a podle článku 4 může takové opatření přijmout po jeho přijetí.

11.

Rada přijala rámcové rozhodnutí 2002/584 ( 5 ) a rámcové rozhodnutí 2009/299 ( 6 ) jednomyslně na základě Smlouvy o Evropské unii, a zejména s odkazem na čl. 31 odst. 1 písm. a) a čl. 34 odst. 2 písm. b) předtím, než dne 1. prosince 2009 vstoupily v platnost změny Lisabonské smlouvy a protokolu č. 21. Obě rámcová rozhodnutí jsou tudíž pro Irsko závazná, i když Irsko výslovně neoznámilo Radě, že se chtělo účastnit jejich přijetí a provádění nebo je přijalo.

12.

Článek 1 odst. 1 a 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví základní povinnosti členských států týkající se evropského zatýkacího rozkazu:

„1.   Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené s odnětím osobní svobody.

2.   Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.“

13.

Vzhledem k tomu, že Spojené království v okamžiku, kdy jeho orgány vydaly dotčené zatýkací rozkazy, již nebylo členským státem, rámcové rozhodnutí 2002/584 nemůže přímo sloužit jako základ pro jejich výkon.

14.

Dohoda o vystoupení je založena na čl. 50 odst. 2 SEU ( 7 ). Vstoupila v platnost dne 1. února 2020 ( 8 ).

15.

Podle článku 126 dohody o vystoupení existovalo přechodné období, které započalo dnem vstupu dohody o vystoupení v platnost a skončilo dne 31. prosince 2020. Podle článku 127 platí, že není-li v dohodě o vystoupení stanoveno jinak, v přechodném období se na Spojené království a ve Spojeném království použije právo Unie. Vzhledem k tomu, že dohoda o vystoupení nestanoví odchylku od článku 127, pokud jde o ustanovení týkající se evropského zatýkacího rozkazu, tato ustanovení byla během přechodného období použitelná.

16.

Článek 185 dohody o vystoupení zejména stanoví, že „části druhá a třetí s výjimkou článku 19, čl. 34 odst. 1, článku 44 a čl. 96 odst. 1, jakož i hlava I části šesté a články 169 až 181 se použijí od konce přechodného období.“

17.

Třetí část dohody o vystoupení obsahuje čl. 62 odst. 1, který se vztahuje na probíhající řízení v oblasti justiční spolupráce v trestních věcech a který stanoví:

„Ve Spojeném království, jakož i v členských státech se v případech zahrnujících Spojené království použijí níže uvedené akty takto:

18.

Článek 185 dohody o vystoupení rovněž stanoví, že se členské státy mohou rozhodnout, že nepředají své státní příslušníky Spojenému království. Uvedené možnosti využily Spolková republika Německo, Rakouská republika a Slovinská republika ( 9 ).

19.

Dohoda o obchodu a spolupráci mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na jedné straně a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska na straně druhé je dohodou o přidružení založenou na článku 217 SFEU ( 10 ). Vstoupila v platnost dne 1. května 2021 po ratifikaci Evropskou unií a Spojeným královstvím ( 11 ).

20.

Hlava VII třetí části dohody o obchodu a spolupráci (články 596 až 632) zavádí režim vydávání osob mezi členskými státy a Spojeným královstvím.

21.

Článek 632 dohody o obchodu a spolupráci stanoví, že hlava VII „se použije na evropské zatýkací rozkazy, které v souladu s rámcovým rozhodnutím Rady 2002/584/SVV […] vydal některý stát před koncem přechodného období, pokud vyžádaná osoba nebyla zatčena za účelem výkonu daného rozkazu před koncem přechodného období“.

22.

Na pana Sd byl dne 20. března 2020 justičním orgánem Spojeného království vydán evropský zatýkací rozkaz, který požaduje jeho předání do Spojeného království k výkonu trestu odnětí svobody v délce osmi let. Pan Sd byl zatčen v Irsku dne 9. září 2020. Dne 8. února 2021 vydal High Court (Vrchní soud, Irsko) příkaz k předání pana Sd do Spojeného království a následný příkaz k jeho uvěznění do doby jeho předání.

23.

Na pana Sn byl dne 5. října 2020 rovněž justičním orgánem Spojeného království vydán evropský zatýkací rozkaz, který požaduje jeho předání za účelem trestního stíhání pro 14 trestných činů. Dne 25. února 2021 byl pan Sn zatčen v Irsku a byl vzat do vazby do doby, než bude projednána žádost o jeho předání.

24.

Dne 16. února 2021 byla jménem pana Sd k High Court (Vrchní soud, Irsko) podána žádost o zahájení šetření podle čl. 40 odst. 4 bodu 2 irské Ústavy ohledně zákonnosti zadržení pana Sd. Bylo tvrzeno, že pan Sd nebyl uvězněn zákonně z důvodu, že režim evropského zatýkacího rozkazu se již mezi Irskem a Spojeným královstvím nepoužije. Dne 5. března 2021 byla podobná žádost podána jménem pana Sn.

25.

High Court (Vrchní soud) konstatoval, že pánové Sd i Sn byli ve vazbě drženi legálně, a proto odmítl nařídit jejich propuštění. Oběma bylo umožněno podat odvolání přímo k Supreme Court (Nejvyšší soud, Irsko), ale museli zůstat ve vazbě až do výsledku jejich odvolání k Supreme Court (Nejvyšší soud).

26.

Supreme Court (Nejvyšší soud) považuje za možné, že ujednání obsažená v dohodě o vystoupení a v dohodě o obchodu a spolupráci nejsou pro Irsko závazná v rozsahu, v němž se týkají režimu evropského zatýkacího rozkazu. Pokud by tomu tak bylo, byla by vnitrostátní opatření přijatá Irskem za účelem zachování existujícího režimu evropského zatýkacího rozkazu ve vztahu ke Spojenému království neplatná, a tudíž by pokračující věznění navrhovatelů bylo rovněž nezákonné.

27.

Za těchto okolností položil Supreme Court (Nejvyšší soud) Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„S ohledem na to, že se Irsko těší zachování svrchovanosti v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva s výhradou oprávnění Irska účastnit se opatření přijatých Unií v této oblasti podle hlavy V části třetí SFEU;

s ohledem na to, že deklarovaným hmotněprávním základem dohody o vystoupení (a rozhodnutí o jejím uzavření) je článek 50 SEU;

s ohledem na to, že deklarovaným hmotněprávním základem dohody o obchodu a spolupráci (a rozhodnutí o jejím uzavření) je článek 217 SFEU, a

s ohledem na to, že tedy nebylo zvažováno, že by ze strany Irska byla vyžadována nebo povolena jeho účast, takže žádná taková možnost nebyla uplatněna:

28.

Předkládající soud požádal, aby tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce podle článku 107 jednacího řádu Soudního dvora. Dne 18. srpna 2021 první senát Soudního dvora uvedené žádosti vyhověl. Dne 7. září 2021 postoupila všeobecná schůze Soudního dvora tuto věc velkému senátu.

29.

Písemná vyjádření předložili pánové Sd a Sn, Irsko, Rada Evropské unie a Evropská komise. Tito zúčastnění, jakož i Dánské království se rovněž zúčastnili jednání konaného dne 27. září 2021.

30.

V projednávané věci jde o to, zda ustanovení o výkonu evropských zatýkacích rozkazů obsažená v dohodě o vystoupení a v dohodě o obchodu a spolupráci jsou pro Irsko závazná.

31.

Supreme Court (Nejvyšší soud) vysvětluje, že podle irského práva jsou výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného Spojeným královstvím a vazba vyžádané osoby přípustné pouze tehdy, pokud unijní právo obsahuje odpovídající povinnost zavazující Irsko.

32.

Než vystoupení Spojeného království z Unie nabylo dne 31. ledna 2020 účinnosti, vyplývala uvedená povinnost přímo z rámcového rozhodnutí 2002/584. V průběhu takto zavedeného přechodného období, které skončilo dne 31. prosince 2020, se uvedené rámcové rozhodnutí nadále uplatňovalo na základě článku 127 dohody o vystoupení. Uvedená pravidla se však na případy pánů Sd a Sn nevztahují, neboť nebyli předáni do Spojeného království před uplynutím přechodného období.

33.

Vzhledem k tomu, že byl pan Sd zatčen před uplynutím přechodného období, na jeho případ se vztahuje čl. 62 odst. 1 písm. b) a článek 185 dohody o vystoupení. Podle uvedených ustanovení se rámcové rozhodnutí 2002/584 i nadále použije na jeho evropský zatýkací rozkaz.

34.

Pan Sn byl oproti tomu irskými úřady zatčen po skončení přechodného období, i když úřady Spojeného království vydaly evropský zatýkací rozkaz během přechodného období v souladu s rámcovým rozhodnutím 2002/584. Pokud jde o tuto situaci, článek 632 dohody o obchodu a spolupráci stanoví, že se použije nový režim vydávání zavedený třetí částí hlavy VII uvedené dohody.

35.

Pánové Sd a Sn s použitím těchto ustanovení obou uvedených dohod nesouhlasí. Tato ustanovení podle nich zakládají nové povinnosti týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Podle protokolu č. 21 by takové povinnosti byly pro Irsko závazné pouze tehdy, pokud by tento členský stát výslovně souhlasil s tím, že jimi bude vázán (tedy využil by svůj opt-in). Vzhledem k tomu, že Irsko možnosti opt-in nevyužilo, pánové Sd a Sn tvrdí, že EU nemá pravomoc k přijetí příslušných ustanovení ve vztahu k Irsku, neboť tento členský stát tuto pravomoc nepřenesl na Evropskou unii.

36.

Tento postoj posoudím ve dvou fázích. Zaprvé uvedu podmínky použití protokolu č. 21, jak vyplývají z judikatury Soudního dvora, tedy že jeho použití závisí na právním základu dotčeného aktu (část A). Zadruhé se budu zabývat otázkou, zda příslušná ustanovení, a sice čl. 62 odst. 1 písm. b) a článek 185 dohody o vystoupení a třetí část hlavy VII dohody o obchodu a spolupráci, zejména její článek 632, měla být založena na pravomoci související s prostorem svobody, bezpečnosti a práva (části B.1 a B.2).

37.

Podle protokolu č. 21 se Irsko neúčastní opatření přijatých podle hlavy V třetí části SFEU, která se týká prostoru svobody, bezpečnosti a práva, ledaže se pro taková opatření výslovně rozhodne.

38.

Jak jsem již uvedla ve dvou předchozích stanoviscích, věcná působnost protokolu č. 21 je výslovně omezena na prostor svobody, bezpečnosti a práva. Kromě toho musí být uvedený protokol jakožto výjimka vykládán restriktivně. Smyslem a účelem uvedeného protokolu není to, aby byla možnost volného uvážení Irska v otázkách účasti na opatřeních, která přijaly unijní orgány, a vázanosti jimi, rozšířena i na jiné dílčí oblasti unijního práva ( 12 ).

39.

V důsledku toho Soudní dvůr rozhodl, že právě právní základ aktu určuje případně použitelný protokol, a nikoli naopak ( 13 ). Jinými slovy: protokol č. 21 se použije pouze na akty, které byly nebo měly být založeny na pravomoci odvozené z hlavy V třetí části Smlouvy o FEU. Naopak na akt, který se dotýká prostoru svobody, bezpečnosti a práva, se uvedený protokol nepoužije, pokud není potřeba jej na takové pravomoci založit.

40.

Obě uvedené dohody nejsou založeny na pravomocích týkajících se prostoru svobody, bezpečnosti a práva, ale na pravomoci týkající se podmínek vystoupení, čl. 50 odst. 2 SEU a pravomoci uzavřít dohodu o přidružení, článku 217 SFEU.

41.

Je tedy třeba určit, zda čl. 62 odst. 1 písm. b) dohody o vystoupení nebo třetí část hlavy VII dohody o obchodu a spolupráci, a zejména její článek 632, měly být – namísto toho nebo vedle toho – založeny na pravomoci související s prostorem svobody, bezpečnosti a práva, a sice čl. 82 odst. 1 písm. d) SFEU.

42.

Podle ustálené judikatury platí, že se volba právního základu unijního aktu, včetně volby přijaté za účelem uzavření mezinárodní smlouvy, musí zakládat na objektivních skutečnostech, které mohou být předmětem soudního přezkumu, mezi něž patří zejména cíl a obsah tohoto aktu. Jestliže přezkum unijního aktu ukáže, že sleduje dvojí účel nebo má dvě složky a jeden z těchto účelů nebo jednu z těchto složek je možné označit za hlavní, zatímco druhý účel či druhá složka je pouze vedlejší, musí být akt založen na jediném právním základu, a sice na tom, který je vyžadován hlavním nebo převažujícím účelem nebo složkou. Výjimečně, je-li prokázáno, že akt sleduje několik cílů nebo má několik složek, které jsou neoddělitelně spjaty, aniž je jedna vůči druhé vedlejší, takže jsou použitelná různá ustanovení Smluv, musí být takový akt založen na různých odpovídajících právních základech. Použití více právních základů je však vyloučeno, pokud jsou postupy stanovené pro každý z těchto základů navzájem neslučitelné ( 14 ).

43.

Kromě toho Soudní dvůr opakovaně uvedl, že protokol č. 21 nemá žádný vliv na určení správného základu pro přijetí mezinárodních smluv ( 15 ). Citovaná judikatura je v souladu s obecnými zásadami uvedenými v předchozím odstavci a samotný protokol č. 21 nepodporuje žádný jiný přístup. Argument pánů Sd a Sn, podle kterého nelze použít kritérium převažujícího účelu, pokud se opatření dotýkají protokolu č. 21, musí být tedy odmítnut.

44.

Ve světle těchto úvah nyní přezkoumám právní základy režimu zatýkacích rozkazů v obou uvedených dohodách.

45.

Dohoda o vystoupení, včetně jejího čl. 62 odst. 1 písm. b), je založena na čl. 50 odst. 2 SEU. Podle čl. 50 odst. 2 druhé věty SEU Unie sjednává a uzavírá dohodu s vystupujícím státem, která stanoví podmínky jeho vystoupení, s přihlédnutím k rámci jeho budoucích vztahů s Unií. Jeho čtvrtá věta stanoví, že jménem Unie uzavře dohodu Rada, která rozhoduje kvalifikovanou většinou po obdržení souhlasu Evropského parlamentu.

46.

Za tímto účelem, jak vysvětluje zejména Komise, čl. 50 odst. 2 SEU stanoví pravomoc uzavřít jednotnou komplexní dohodu založenou na jediném specifickém postupu, která zahrnuje všechny oblasti, na které se vztahují Smlouvy, které jsou relevantní pro vystoupení. Taková dohoda se vztahuje na ukončení řízení vedených na základě unijního práva, která probíhají v okamžiku vystoupení, pokud jde o vystupující stát. To vyžaduje podrobná pravidla a ujednání v mnoha různých oblastech spadajících do unijního acquis. Za účelem zajištění řádného vystoupení v zájmu Unie, jejích členských států a dokonce vystupujícího státu mohou tato pravidla a ujednání obsahovat přechodná období, během nichž se na vystupující stát po omezenou dobu po nabytí účinnosti vystoupení nadále vztahuje unijní právo.

47.

V první fázi vystoupení Spojeného království z Unie tak dohoda o vystoupení v článku 127 stanoví, že mezi datem vystoupení a koncem přechodného období se většina unijního práva na Spojené království a ve Spojeném království i nadále použije.

48.

Ve druhé fázi vystoupení se zvláštní pravidla stanovená v dohodě o vystoupení použijí v souladu s čl. 185 čtvrtým až sedmým pododstavcem dohody o vystoupení i následně, tedy od konce přechodného období.

49.

Je pravda, že tato zvláštní pravidla pro druhou fázi, stejně jako následné uplatňování většiny unijního práva během přechodného období, se vztahují na řadu různých politik, mezi něž patří zejména režim předávání v trestních věcech podle čl. 62 odst. 1 písm. b) dohody o vystoupení. K provádění těchto politik Unie obvykle jedná v rámci specifických pravomocí a musí dodržovat meze těchto pravomocí, jako je protokol č. 21.

50.

Nicméně s ohledem na účel dohody o vystoupení jsou všechny tyto specifické politiky nutně podpůrné ve vztahu k převažujícímu hlavnímu cíli, jímž je stanovit komplexní režim pro přechod z postavení členského státu na postavení třetí země. Jedná se o mimořádně široký cíl v tom smyslu, že musí být možné, aby se opatření nezbytná k jejich uskutečňování týkala různých specifických oblastí ( 16 ). Dohoda musí být totiž schopna řešit celou řadu otázek, na něž se vztahuje unijní právo.

51.

Postupy stanovené v právních základech specifických politik, na které se vztahuje dohoda o vystoupení, potvrzují jejich podpůrný charakter v kontextu vystoupení členského státu.

52.

To je obzvláště zřejmé v případě politik, které obvykle vyžadují jednomyslnost při rozhodování Rady Evropské unie, jako jsou nepřímé daně uvedené v článcích 51 až 53 dohody o vystoupení. Podle článku 113 SFEU přijme Rada jednomyslně ustanovení k harmonizaci nepřímých daní, přičemž jednomyslnost nelze kombinovat s kvalifikovanou většinou ( 17 ) stanovenou v čl. 50 odst. 2 SEU. Kromě toho musí Rada podle článku 113 SFEU s Evropským parlamentem provést pouze konzultaci, zatímco podle čl. 50 odst. 2 SEU se vyžaduje souhlas Evropského parlamentu.

53.

Tuto neslučitelnost legislativních postupů nelze vyřešit tak, že se z dohody o vystoupení vyloučí záležitosti vyžadující neslučitelné postupy, neboť čl. 50 odst. 2 SEU nestanoví žádné výjimky z ujednání o vystoupení.

54.

Jak zdůraznila Rada, z důvodu výjimečné situace vystoupení je nutný komplexní přístup k čl. 50 odst. 2 SEU a zvolenému legislativnímu postupu. Jak ukázalo vystoupení Spojeného království, taková rozsáhlá opatření musí být prováděna pod značným politickým tlakem a ve velmi krátké době. Vyžadovat jednomyslnost při rozhodování Rady nebo vyloučit některé otázky z obecného postupu by tento postup ztížilo a zvýšilo by riziko, že nebude dosaženo žádné dohody.

55.

Požadavek, aby dohoda o vystoupení byla pokaždé, když se dotýká specifické oblasti, založena i na jiných ustanoveních, než je čl. 50 odst. 2 SEU, by měl prakticky takovou povahu, že by pravomoc a řízení, které jsou upraveny čl. 50 odst. 2 SEU, byly zbaveny podstaty ( 18 ).

56.

V důsledku toho výskyt klauzulí upravujících různé specifické oblasti v dohodě o vystoupení nemůže změnit kvalifikaci této dohody jako celku, kterou je nutno učinit s ohledem na její podstatný účel, a nikoli v závislosti na zvláštních klauzulích ( 19 ).

57.

Soudní dvůr zaujal podobný přístup, pokud jde o dohody o rozvojové spolupráci, ale doplnil podmínku, že zvláštní klauzule ve specifických oblastech neobsahují závazky, které představují ve skutečnosti cíle, jež jsou odlišné od cílů rozvojové spolupráce ( 20 ).

58.

Bez ohledu na to, zda se tato podmínka použije na dohody o vystoupení, nevytváří režim předávání podle čl. 62 odst. 1 písm. b) dohody o vystoupení v žádném případě rozsáhlé povinnosti, které představují cíl, který je odlišný od cíle spočívajícího v zajištění řádného procesu vystoupení. Pouze rozšiřuje a upravuje stávající povinnosti ve světle vystoupení na omezené přechodné období.

59.

Použití čl. 62 odst. 1 písm. b) dohody o vystoupení je skvělým příkladem takového rozšíření, neboť povinnost, která z něj vyplývá, závisí na skutečnosti, že se Irsko účastní režimu evropského zatýkacího rozkazu, a může tedy takové rozkazy Spojeného království přijímat před uplynutím přechodného období. Irsko se naopak neúčastní systému evropského ochranného příkazu ( 21 ), a proto nemůže přijímat takové příkazy, které by vedly k povinnostem uloženým čl. 62 odst. 1 písm. k).

60.

Zejména nelze úspěšně tvrdit, že čl. 62 odst. 1 písm. b) dohody o vystoupení vytváří pro Irsko nové povinnosti, neboť na tento členský stát se na základě rámcového rozhodnutí 2002/584 vztahovaly podobné povinnosti předtím, než uvedená dohoda nabyla účinnosti.

61.

Na rozdíl od toho, co tvrdí pánové Sd a Sn, důvody generálního advokáta G. Hogana ( 22 ) týkající se Úmluvy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí (Istanbulská úmluva) ( 23 ) nejsou pro projednávanou věc relevantní. Evropská unie zamýšlí tuto úmluvu uzavřít s odkazem na zvláštní pravomoci týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Generální advokát G. Hogan tento přístup podporuje ( 24 ). Za tohoto předpokladu Istanbulská úmluva zcela spadá do působnosti protokolu č. 21.

62.

To podle pánů Sd a Sn znamená, že dohoda o vystoupení měla být rovněž uzavřena v rámci takových pravomocí a má se na ní vztahovat uvedený protokol. Istanbulská úmluva je však zcela odlišnou dohodou, což odrážejí posuzované právní základy. Generální advokát G. Hogan se zejména nezabývá výkladem čl. 50 odst. 2 SEU ani vhodným právním základem dohody o vystoupení.

63.

Článek 62 odst. 1 písm. b) dohody o vystoupení je tedy správně založen pouze na čl. 50 odst. 2 SEU. Není nezbytné kombinovat tuto pravomoc s pravomocí týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva.

64.

Evropská unie uzavřela dohodu o obchodu a spolupráci na základě článku 217 SFEU. Toto ustanovení umožňuje uzavřít s třetími zeměmi dohody o přidružení, které se vyznačují vzájemnými právy a povinnostmi, společnými postupy a zvláštními řízeními.

65.

Uvedená pravomoc umožňuje Unii zajistit splnění závazků vůči třetím zemím ve všech oblastech, na které se vztahují Smlouvy ( 25 ). Její široká působnost je odůvodněna cílem vytvořit zvláštní a privilegované vazby se třetí zemí, která se musí alespoň částečně účastnit unijního systému ( 26 ). Tento dalekosáhlý a horizontální cíl se liší od cílů specifických dohod stanovujících pravidla jasně definovaných otázek. Soudní dvůr nicméně rozhodl, že toto obecné oprávnění podle článku 217 SFEU neumožňuje Unii s ohledem na zásadu svěření pravomocí, zakotvenou v čl. 5 odst. 2 SEU, přijmout v rámci dohody o přidružení akty, které překračují meze pravomocí svěřených Unii členskými státy ve Smlouvách k dosažení cílů v nich stanovených ( 27 ).

66.

V projednávané věci účast na unijním systému znamená účast na režimu předávání zavedeném pro evropský zatýkací rozkaz rámcovým rozhodnutím 2002/584. Tento režim se vztahuje na Irsko.

67.

K ochraně oprávněných zájmů členských států a zajištění vysoké úrovně demokratické legitimity takových případných rozsáhlých závazků vyžaduje čl. 218 odst. 6 a 8 SFEU k uzavření dohod o přidružení jednomyslnost při rozhodování Rady a souhlas Evropského parlamentu.

68.

Požadavek jednomyslnosti ostatně znamená, že Irsko souhlasilo s tím, že bude vázáno režimem předávání stanoveným v dohodě o obchodu a spolupráci. Vzhledem k neexistenci výjimky pro Irsko musel být závazný účinek pro tento členský stát jasný.

69.

Je pravda, že Soudní dvůr rovněž uvedl, že Rada může na základě článku 217 SFEU přijmout akt v rámci dohody o přidružení za podmínky, že se tento akt váže k oblasti zvláštní pravomoci Unie a spočívá rovněž na právním základě, který s ohledem zejména na jeho cíl a obsah odpovídá této oblasti ( 28 ). Pánové Sd a Sn tedy tvrdí, že dohoda o obchodu a spolupráci měla být založena na čl. 82 odst. 1 písm. d) SFEU, jakožto jejím dalším základě, a protokol č. 21 se tedy použije. Z tohoto důvodu by podle nich režim předávání podle uvedené dohody byl pro Irsko závazný pouze tehdy, pokud by si tento členský stát tento režim zvolil.

70.

Závěr Soudního dvora týkající se nezbytnosti dodatečného specifického právního základu se však týká pouze rozhodnutí o postoji Evropské unie v orgánech zřízených dohodou o přidružení, v uvedeném případě postoje, který je třeba zaujmout ohledně koordinace systémů sociálního zabezpečení v rámci Rady přidružení zřízené Dohodou EHS-Turecko ( 29 ). Podle čl. 218 odst. 8 a 9 SFEU rozhoduje Rada v takových záležitostech kvalifikovanou většinou bez účasti Evropského parlamentu. Přidání zvláštního vnitřního právního základu by zaručilo, že nebudou obcházeny přísnější procesní požadavky pro činnost Unie v dotyčné oblasti.

71.

Na rozdíl od postojů ke specifickým otázkám v rámci dohody o přidružení se uzavření dohody o obchodu a spolupráci nevztahovalo na specifickou oblast politiky, která by vyžadovala kombinaci zvláštní pravomoci s článkem 217 SFEU. Stejně jako dohoda o vystoupení se dohoda o obchodu a spolupráci zabývá mnoha oblastmi upravenými Smlouvami. Režim předávání uvedený v třetí části hlavy VII dohody o obchodu a spolupráci je pouze jednou z těchto mnoha oblastí.

72.

V tomto ohledu je pravomoc uzavírat dohody o přidružení podle článku 217 SFEU alespoň do určité míry obdobná pravomocem uzavírat dohody o vystoupení na základě čl. 50 odst. 2 SEU nebo dohody o rozvojové spolupráci podle čl. 209 odst. 2 SFEU. Všechny se vyznačují základním cílem, kterému slouží zvláštní opatření, která mohou být přijata odkazem na zvláštní pravomoci.

73.

Požadovat doplnění všech relevantních pravomocí jakožto právních základů by přitom mohlo zbavit příslušné obecné pravomoci a řízení k uzavření mezinárodní dohody podstaty ( 30 ). Kromě toho vyžadovat přidání všech relevantních pravomocí jakožto právních základů dohody o obchodu a spolupráci by bylo rovněž neproveditelné z důvodu odlišných a často neslučitelných ( 31 ) procesních požadavků ( 32 ).

74.

Je třeba rovněž uvést, že přinejmenším v rámci vztahu mezi Irskem a Spojeným královstvím nevytváří režim předávání zavedený dohodou o obchodu a spolupráci významné nové povinnosti, ale pouze nadále zachovává většinu povinností, které existovaly v předchozím režimu stanoveném rámcovým rozhodnutím 2002/584 a dohodou o vystoupení. Pokud by tedy výše uvedená podmínka pravomoci v oblasti rozvojové spolupráce ( 33 ) byla rovněž použitelná na pravomoc v oblasti dohod o přidružení, v projednávané věci by nebyla použitelná.

75.

Třetí část hlavy VII dohody o obchodu a spolupráci, a zejména její článek 632, je tedy správně založena pouze na článku 217 SFEU. Není nezbytné kombinovat tuto pravomoc s pravomocí týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva.

76.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že protokol č. 21 se nevztahuje na režimy předávání obou uvedených dohod, a tyto režimy jsou tedy pro Irsko závazné, aniž je nutný zvláštní opt-in.

77.

Navrhuji tedy, aby Soudní dvůr rozhodl takto:

„Článek 62 odst. 1 písm. b) a článek 185 dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a z Evropského společenství pro atomovou energii, jakož i hlava VII třetí části dohody o obchodu a spolupráci mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na jedné straně a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska na straně druhé, a zejména její článek 632, který stanoví pokračování režimu evropského zatýkacího rozkazu vůči Spojenému království, jsou pro Irsko závazné.“