This document is an excerpt from the EUR-Lex website
Document 62019CJ0616
Judgment of the Court (First Chamber) of 10 December 2020.#M.S. and Others v Minister for Justice and Equality.#Request for a preliminary ruling from the High Court (Irlande).#Reference for a preliminary ruling – Area of freedom, security and justice – Asylum policy – Procedure for granting and withdrawing refugee status – Directive 2005/85/EC – Article 25(2) – Grounds for inadmissibility – Rejection by one Member State of an application for international protection as inadmissible due to the earlier grant to the applicant of subsidiary protection in another Member State – Regulation (EC) No 343/2003 – Regulation (EU) No 604/2013.#Case C-616/19.
Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 10. prosince 2020.
M.S. a další v. Minister for Justice and Equality.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná High Court (Irlande).
Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Azylová politika – Řízení o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka – Směrnice 2005/85/ES – Článek 25 odst. 2 – Důvody nepřípustnosti – Zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu členským státem jako nepřípustné z důvodu předchozího přiznání doplňkové ochrany žadateli v jiném členském státě – Nařízení (ES) č. 343/2003 – Nařízení (EU) č. 604/2013.
Věc C-616/19.
Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 10. prosince 2020.
M.S. a další v. Minister for Justice and Equality.
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná High Court (Irlande).
Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Azylová politika – Řízení o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka – Směrnice 2005/85/ES – Článek 25 odst. 2 – Důvody nepřípustnosti – Zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu členským státem jako nepřípustné z důvodu předchozího přiznání doplňkové ochrany žadateli v jiném členském státě – Nařízení (ES) č. 343/2003 – Nařízení (EU) č. 604/2013.
Věc C-616/19.
ECLI identifier: ECLI:EU:C:2020:1010
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)
10. prosince 2020 ( *1 )
[znění opravené usnesením ze dne 24. března 2021]
„Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Azylová politika – Řízení o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka – Směrnice 2005/85/ES – Článek 25 odst. 2 – Důvody nepřípustnosti – Zamítnutí žádosti o mezinárodní ochranu členským státem jako nepřípustné z důvodu předchozího přiznání doplňkové ochrany žadateli v jiném členském státě – Nařízení (ES) č. 343/2003 – Nařízení (EU) č. 604/2013“
Ve věci C‑616/19,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím High Court (Vrchní soud, Irsko) ze dne 2. července 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 16. srpna 2019, v řízení
M. S.,
M. W.,
G. S.
proti
Minister for Justice and Equality,
SOUDNÍ DVŮR (první senát),
ve složení J.-C. Bonichot, předseda senátu, R. Silva de Lapuerta (zpravodajka), místopředsedkyně Soudního dvora, C. Toader, M. Safjan a N. Jääskinen, soudci,
generální advokát: H. Saugmandsgaard Øe,
vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření předložená:
– |
[ve znění oprav provedených usnesením ze dne 24. března 2021] za M. S. C. O’Dwyerem, SC, J. Buckleyem, barrister, a J. Brickem, solicitor, |
– |
[ve znění oprav provedených usnesením ze dne 24. března 2021] za M. W. C. O’Dwyerem, SC, J. Buckleyem, barrister, a J. Wattersem, solicitor, |
– |
[ve znění oprav provedených usnesením ze dne 24. března 2021] za G. S. M. Conlonem, SC, D. Leonardem, barrister, a C. Ó Briainem, solicitor, |
– |
[ve znění oprav provedených usnesením ze dne 24. března 2021] za Minister for Justice and Equality a Irsko M. Browne a G. Hodge, jakož i A. Joycem, jako zmocněnci, ve spolupráci s R. Barronem, SC, a S. Kingston, barrister, |
– |
za Evropskou komisi J. Tomkinem, jakož i A. Azéma a M. Condou-Durande, jako zmocněnci, |
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 3. září 2020,
vydává tento
Rozsudek
1 |
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 25 směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka (Úř. věst. 2005, L 326, s. 13). |
2 |
Tato žádost byla předložena v rámci tří sporů mezi M. S., M. W. a G. S. na straně jedné a Minister for Justice and Equality (ministr pro spravedlnost a rovnost, Irsko) na straně druhé ve věci zamítnutí jejich žádostí o mezinárodní ochranu z důvodu, že jim byla přiznána doplňková ochrana v jiném členském státě. |
Právní rámec
Unijní právo
Směrnice 2005/85
3 |
Body 1, 6 a 22 odůvodnění směrnice 2005/85 zní následovně:
[…]
[…]
|
4 |
Podle článku 1 směrnice 2005/85 je účelem této směrnice stanovit minimální normy pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka. |
5 |
Článek 2 uvedené směrnice, nadepsaný „Definice“, uvádí: „Pro účely této směrnice se rozumí: […]
|
6 |
Článek 25 této směrnice, nadepsaný „Nepřípustné žádosti“, stanoví: „1. Kromě případů, kdy se žádost neposuzuje podle [nařízení Rady (ES) č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských států (Úř. věst. 2003, L 50, s. 1)], nemusí členské státy posuzovat, zda žadatel může být uznán za uprchlíka podle směrnice [2004/83], považuje-li se žádost podle tohoto článku za nepřípustnou. 2. Členské státy mohou považovat žádost o azyl za nepřípustnou podle tohoto článku, pokud:
[…]“ |
Směrnice 2013/32/EU
7 |
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60) přepracovala směrnici 2005/85. |
8 |
Bod 58 odůvodnění směrnice 2013/32 uvádí: „V souladu s články 1 a 2 a čl. 4a odst. 1 Protokolu č. 21 o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o EU a ke Smlouvě o fungování EU, a aniž by byl dotčen článek 4 tohoto protokolu, se Spojené království a Irsko neúčastní přijímání této směrnice, a tato směrnice pro ně není závazná ani použitelná.“ |
9 |
Podle článku 1 této směrnice je jejím účelem stanovit společná řízení pro přiznávání a odnímání mezinárodní ochrany podle [směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9)]. |
10 |
Článek 33 směrnice 2013/32, nadepsaný „Nepřípustné žádosti“, zní takto: „1. Kromě případů, kdy se žádost neposuzuje podle [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31)], nemusí členské státy posuzovat, zda žadatel splňuje podmínky pro přiznání nároku na mezinárodní ochranu podle směrnice [2011/95], považuje-li se žádost podle tohoto článku za nepřípustnou. 2. Členské státy mohou považovat žádost o mezinárodní ochranu za nepřípustnou, pouze pokud:
[…]“ |
11 |
Článek 53 směrnice 2013/32, nadepsaný „Zrušení“, v prvním pododstavci stanoví: „Směrnice [2005/85] se v případě členských států, pro které je tato směrnice závazná, zrušuje s účinkem ode dne 21. července 2015, aniž jsou dotčeny povinnosti členských států týkající se lhůt pro provedení směrnice uvedených v příloze II části B ve vnitrostátním právu.“ |
Nařízení Dublin III
12 |
Body 2 a 41 odůvodnění nařízení č. 604/2013 (dále jen „nařízení Dublin III“), kterým bylo zrušeno a nahrazeno nařízení č. 343/2003 (dále jen „nařízení Dublin II“), uvádí:
[…]
|
13 |
Předmětem tohoto nařízení je, jak vyplývá z jeho článku 1, stanovit kritéria a postupy, pokud jde o žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž se upřesňuje, že tyto žádosti se podle definice uvedené v čl. 2 písm. h) směrnice 2011/95, na který odkazuje čl. 2 písm. b) nařízení Dublin III, týkají získání postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany. |
14 |
Článek 18 odst. 1 písm. d) uvedeného nařízení stanoví: „Členský stát příslušný podle tohoto nařízení je povinen: […]
|
15 |
Článek 48 téhož nařízení stanoví: „Nařízení [Dublin II] se zrušuje. […] Odkazy na zrušené nařízení nebo články se považují za odkazy na toto nařízení v souladu se srovnávací tabulkou obsaženou v příloze II.“ |
Irské právo
16 |
Článek 21 odst. 2 písm. a) International Protection Act 2015 (zákon z roku 2015 o mezinárodní ochraně) stanoví, že žádost o mezinárodní ochranu je nepřípustná, pokud bylo žadateli přiznáno postavení uprchlíka nebo status doplňkové ochrany v jiném členském státě. |
Spory v původních řízeních a předběžné otázky
17 |
M. S., M. W. a G. S. jsou státní příslušníci třetích zemí, kteří nejprve získali status doplňkové ochrany v Itálii a poté se v roce 2017 přemístili do Irska, kde podali žádost o mezinárodní ochranu k International Protection Office (Úřad pro mezinárodní ochranu, Irsko). |
18 |
Úřad pro mezinárodní ochranu rozhodnutími ze dne 1. prosince 2017, 2. února a 29. června 2018 zamítl tyto žádosti s odůvodněním, že žadatelům již byla přiznána doplňková ochrana v jiném členském státě, konkrétně v Itálii. |
19 |
M. S., M. W. a G. S. napadli tato rozhodnutí žalobami podanými k International Protection Appeals Tribunal (odvolací soud pro mezinárodní ochranu, Irsko), který rozhodnutími ze dne 23. května, 28. září a 18. října 2018 jejich žaloby zamítl. |
20 |
Žalobci v původních řízeních podali žaloby k High Court (Vrchní soud, Irsko), kterými se domáhali zrušení těchto rozhodnutí. |
21 |
Předkládající soud s odkazem na body 58 a 71 rozsudku ze dne 19. března 2019, Ibrahim a další (C‑297/17, C‑318/17, C‑319/17 a C‑438/17, EU:C:2019:219), připomíná, že čl. 33 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/32 umožňuje členskému státu odmítnout žádost o azyl jako nepřípustnou, pokud byla žadateli jiným členským státem přiznána mezinárodní ochrana bez ohledu na to, zda se jedná o postavení uprchlíka, nebo o status doplňkové ochrany. V rámci režimu čl. 25 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/85 se přitom tato možnost omezovala na případy, kdy bylo žadateli přiznáno v jiném členském státě postavení uprchlíka. |
22 |
Podle směrnice 2013/32 ve spojení s nařízením Dublin III tedy žádný členský stát není povinen posoudit žádost o mezinárodní ochranu, pokud již byla takováto ochrana poskytnuta v jiném členském státě. |
23 |
Předkládající soud nicméně zdůrazňuje, že Irsko se sice účastnilo přijímání a uplatňování nařízení Dublin III, avšak rozhodlo se neúčastnit přijímání a uplatňování směrnice 2013/32, což znamená, že tento členský stát zůstává vázán směrnicí 2005/85. |
24 |
V této souvislosti se předkládající soud v podstatě táže, zda v případě, kdy je členský stát vázán použitím směrnice 2005/85 ve spojení s nařízením Dublin III, musí být článek 25 této směrnice vykládán v tom smyslu, že brání takové právní úpravě tohoto členského státu, podle níž je žádost o mezinárodní ochranu považována za nepřípustnou, pokud žadateli již byla přiznána doplňková ochrana v jiném členském státě. Uvedený soud se táže zejména na rozsah působnosti důvodů nepřípustnosti stanovených v čl. 25 odst. 2 písm. d) a e) uvedené směrnice, zejména pokud jde o výklad pojmu „dotyčný členský stát“, který je uveden v těchto ustanoveních. |
25 |
Kromě toho se předkládající soud táže, zda skutečnost, že státní příslušník třetí země, kterému byla v prvním členském státě přiznána doplňková ochrana, podal žádost o mezinárodní ochranu ve druhém členském státě, představuje zneužití práva a v případě kladné odpovědi, zda tento druhý členský stát tedy může takovouto žádost považovat za nepřípustnou. |
26 |
Za těchto okolností se High Court (Vrchní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
|
K předběžným otázkám
K první a třetí otázce
27 |
Podstatou první a třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 25 odst. 2 směrnice 2005/85 musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, pro který platí nařízení Dublin III, který ale není vázán směrnicí 2013/32, podle níž se žádost o mezinárodní ochranu považuje za nepřípustnou, pokud byl žadateli v jiném členském státě přiznán status doplňkové ochrany. |
28 |
Úvodem je třeba připomenout, že jak vyplývá z bodů 8, 11 a 12 tohoto rozsudku, Irsko se na straně jedné rozhodlo nepodílet se na přijímání a uplatňování směrnice 2013/32, která zrušila pro členské státy vázané touto směrnicí směrnici 2005/85, a na straně druhé se rozhodlo účastnit se přijímání a uplatňování nařízení Dublin III, kterým bylo zrušeno a nahrazeno nařízení Dublin II. |
29 |
Na Irsko se proto v oblasti pravidel azylového řízení vztahuje směrnice 2005/85 ve spojení s nařízením Dublin III. |
30 |
Podle čl. 25 odst. 2 směrnice 2005/85 mohou členské státy považovat žádost o azyl za nepřípustnou v situacích uvedených v tomto ustanovení. |
31 |
Jak vyplývá z bodu 24 tohoto rozsudku, předkládající soud si klade otázku, zda důvody nepřípustnosti uvedené v čl. 25 odst. 2 písm. d) a e) směrnice 2005/85 umožňují členskému státu odmítnout jako nepřípustnou žádost o azyl podanou státním příslušníkem třetí země, který předtím získal status doplňkové ochrany v jiném členském státě. Podle uvedeného soudu by tomu tak bylo, pokud by výraz „dotyčný členský stát“ uvedený v těchto ustanoveních měl být vykládán v tom smyslu, že může označovat členský stát, ve kterém byla uvedenému státnímu příslušníkovi předtím přiznána doplňková ochrana. |
32 |
V této souvislosti čl. 25 odst. 2 písm. d) směrnice 2005/85 stanoví, že členské státy mohou žádost považovat za nepřípustnou, pokud žadatel může setrvat v „dotyčném členském státě“ z jiného důvodu, a v důsledku toho mu bylo přiznáno postavení, které právy a výhodami odpovídá postavení uprchlíka podle směrnice 2004/83. |
33 |
Pokud jde o čl. 25 odst. 2 písm. e) této směrnice, ten stanoví, že členské státy mohou žádost považovat za nepřípustnou, pokud žadatel může setrvat na území „dotyčného členského státu“ z jiných důvodů, které ho chrání před navrácením až do výsledku řízení o přiznání postavení podle čl. 25 odst. 2 písm. d) uvedené směrnice. |
34 |
Zatímco výraz „jiný členský stát“ uvedený v čl. 25 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/85 označuje členský stát, ve kterém bylo žadateli dříve přiznáno postavení uprchlíka, výraz „dotyčný členský stát“ uvedený v čl. 25 odst. 2 písm. d) a e) této směrnice odkazuje na členský stát, ve kterém je žadatel oprávněn setrvat z jiných důvodů, které jsou uvedeny v těchto posledně uvedených ustanoveních. |
35 |
Jak uvedl generální advokát v bodě 41 svého stanoviska, použití různých výrazů v čl. 25 odst. 2 písm. a) na straně jedné a v čl. 25 odst. 2 písm. d) a e) směrnice 2005/85 na straně druhé lze vysvětlit tím, že unijní normotvůrce měl na mysli dva různé případy, výraz „dotyčný členský stát“ proto nelze považovat za rovnocenný výrazu „jiný členský stát“. |
36 |
Z toho vyplývá, že výraz „dotyčný členský stát“ uvedený v čl. 25 odst. 2 písm. d) a e) směrnice 2005/85 nemůže označovat členský stát, který dříve přiznal dotyčnému žadateli status doplňkové ochrany. |
37 |
Tento výklad podporuje kontext, do něhož tato ustanovení zapadají. Článek 2 písm. k) této směrnice definuje výraz „setrvání v členském státě“ jako setrvání na území členského státu, ve kterém byla žádost o azyl podána nebo se posuzuje. Ustanovení čl. 25 odst. 2 písm. d) a e) uvedené směrnice se přitom vztahují konkrétně na případ, kdy žadatel může setrvat v dotyčném členském státě nebo na území dotyčného členského státu. |
38 |
V důsledku toho, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 44 svého stanoviska, se výraz „dotyčný členský stát“ uvedený v čl. 25 odst. 2 písm. d) a e) směrnice 2005/85 tedy vztahuje na členský stát, v němž státní příslušník třetí země podal žádost o azyl a na jehož území může setrvat buď proto, že mu tento členský stát již přiznal postavení, které právy a výhodami odpovídá postavení uprchlíka, nebo proto, že řízení umožňující určit takové postavení ještě probíhá. |
39 |
Z toho vyplývá, že důvody nepřípustnosti uvedené v čl. 25 odst. 2 písm. d) a e) této směrnice neumožňují členskému státu odmítnout jako nepřípustnou žádost o azyl podanou státním příslušníkem třetí země, který předtím získal status doplňkové ochrany v jiném členském státě. |
40 |
Je pravda, že článek 25 směrnice 2005/85 v odstavci 1 upřesňuje, že důvody nepřípustnosti uvedené v jeho odstavci 2 se připojují k „případům, kdy se žádost o azyl neposuzuje podle nařízení [Dublin II]“ a že jeden z těchto důvodů pro neposouzení, který je uveden v čl. 16 odst. 1 písm. e) tohoto nařízení, stanoví, že členský stát příslušný k posouzení žádosti o azyl podle tohoto nařízení je povinen přijmout zpět státního příslušníka třetí země, jehož žádost zamítl a který bez povolení přebývá na území jiného členského státu. |
41 |
V této souvislosti Soudní dvůr v rámci kombinovaného použití směrnice 2005/85 a nařízení Dublin II rozhodl, že čl. 25 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/85 umožňuje odmítnout žádost o azyl jako nepřípustnou pouze tehdy, pokud bylo žadateli přiznáno postavení uprchlíka v jiném členském státě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. března 2019, Ibrahim a další, C‑297/17, C‑318/17, C‑319/17 a C‑438/17, EU:C:2019:219, body 58 a 71). Členský stát, ve kterém byla žádost o azyl podána státním příslušníkem třetí země, který požívá doplňkové ochrany v jiném členském státě, tedy nemůže tuto žádost odmítnout jako nepřípustnou na základě čl. 25 odst. 2 písm. a) směrnice 2005/85. Nicméně tento první členský stát vždy může zahájit řízení o přijetí zpět na základě čl. 16 odst. 1 písm. e) nařízení Dublin II. |
42 |
Je však třeba připomenout, jak vyplývá z bodu 28 tohoto rozsudku, že Irsko, které i nadále používá směrnici 2005/85, jenž byla zrušena směrnicí 2013/32, se rozhodlo účastnit se přijímání a uplatňování nařízení Dublin III, kterým bylo zrušeno nařízení Dublin II. Tento členský stát proto není vázaný ani směrnicí 2013/32, ani nařízením Dublin II. |
43 |
Odkaz na nařízení Dublin II uvedený v čl. 25 odst. 1 směrnice 2005/85 proto musí být chápán jako odkaz na nařízení Dublin III v souladu s článkem 48 tohoto posledně uvedeného nařízení. Podle srovnávací tabulky uvedené v příloze II nařízení Dublin III je ostatně důvod pro neprovedení posouzení, který byl upraven v čl. 16 odst. 1 písm. e) nařízení Dublin II, nyní upraven v čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III. |
44 |
Pokud jde o použití důvodu pro neprovedení posouzení, který je stanoven v čl. 18 odst. 1 písm. d) nařízení Dublin III, Soudní dvůr v rámci použití směrnice 2013/32 ve spojení s nařízením Dublin III rozhodl, že členský stát nemůže v rámci postupů stanovených tímto nařízením právoplatně žádat jiný členský stát o to, aby převzal nebo přijal zpět státního příslušníka třetí země, který podal žádost o mezinárodní ochranu v prvně uvedeném členském státě poté, co mu byl druhým z nich přiznán nárok na doplňkovou ochranu. Unijní normotvůrce měl totiž za to, že v této situaci by k odmítnutí takové žádosti o mezinárodní ochranu mělo dojít prostřednictvím rozhodnutí o nepřípustnosti podle čl. 33 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/32 spíše než formou rozhodnutí o přemístění a o neposuzování žádosti podle článku 26 nařízení Dublin III (usnesení ze dne 5. dubna 2017, Ahmed, C‑36/17, EU:C:2017:273, body 39 a 41, jakož i rozsudek ze dne 19. března 2019, Ibrahim a další, C‑297/17, C‑318/17, C‑319/17 a C‑438/17, EU:C:2019:219, body 78 a 79). |
45 |
Vzhledem k tomu, že Irsko není vázáno směrnicí 2013/32 ani nařízením Dublin II, v situaci, kdy žadatel o azyl požívá doplňkové ochrany v jiném členském státě, příslušné orgány Irska nemohou přijmout rozhodnutí o nepřípustnosti podle směrnice 2013/32 ani zahájit řízení o převzetí nebo přijetí zpět na základě nařízení Dublin II, tyto orgány jsou tedy v zásadě povinny posoudit žádost o azyl. |
46 |
Takovéto řešení, i pokud by mělo vyplývat z rozhodnutí Irska neuplatňovat některá opatření, která spadají do společného evropského azylového systému, by však bylo v rozporu nejen s logikou tohoto režimu, ale i s cíli sledovanými směrnicí 2005/85 a nařízením Dublin III. |
47 |
V této souvislosti, jak vyplývá z bodů 41 a 44 tohoto rozsudku, měl unijní normotvůrce v rámci kombinovaného použití jak směrnice 2005/85 a nařízení Dublin II, tak směrnice 2013/32 a nařízení Dublin III za to, že členský stát není povinen posoudit žádost o azyl, pokud žadateli již byla poskytnuta doplňková ochrana v jiném členském státě. Toto konstatování se odráží zejména v bodě 22 odůvodnění směrnice 2005/85, podle něhož by členské státy neměly mít povinnost hodnotit věcnou stránku žádosti o azyl, pokud první země azylu přiznala žadateli postavení uprchlíka nebo mu poskytla jinou dostatečnou ochranu a žadatel bude touto zemí převzat zpět. |
48 |
V této souvislosti je třeba připomenout, že zásada vzájemné důvěry mezi členskými státy, na které je založen společný evropský azylový systém, má v unijním právu zásadní význam, jelikož umožňuje vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. března 2019, Ibrahim a další, C‑297/17, C‑318/17, C‑319/17 a C‑438/17, EU:C:2019:219, bod 84). |
49 |
Podle čl. 25 odst. 2 písm. b) a c) směrnice 2005/85 přitom členský stát může žádost o mezinárodní ochranu podanou státním příslušníkem třetí země, kterému byla poskytnuta ochrana považovaná za dostatečnou ve třetí zemi, odmítnout jako nepřípustnou. |
50 |
Za těchto podmínek, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 70 svého stanoviska, by uložení povinnosti Irsku, které se podílí na nařízení Dublin III, aby posoudilo žádost o mezinárodní ochranu podanou státním příslušníkem třetí země, který předtím získal doplňkovou ochranu v jiném členském státě, nebylo v souladu se skutečností, že by mohlo jako nepřípustnou odmítnout takovouto žádost podanou státním příslušníkem třetí země, kterému byla poskytnuta ochrana považovaná za dostatečnou ve třetí zemi. |
51 |
Kromě toho, jak vyplývá z bodu 6 odůvodnění a z článku 1 směrnice 2005/85, účelem této směrnice je stanovit minimální normy pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka, za účelem zejména omezení druhotného pohybu žadatelů o azyl mezi členskými státy v případech, kdy by tento pohyb byl způsoben rozdíly v právních rámcích těchto členských států. Pokud jde o nařízení Dublin III, Soudní dvůr rozhodl, že toto nařízení má právě takovýmto přesunům zabránit tím, že zavádí jednotné mechanismy a kritéria pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. dubna 2019, H. a R., C‑582/17 a C‑583/17, EU:C:2019:280, bod 77 a citovaná judikatura). |
52 |
Pokud by přitom členský stát vázaný směrnicí 2005/85 a nařízením Dublin III, jako je Irsko, byl povinen posoudit žádosti o azyl podané státními příslušníky třetích zemí, kterým již byla poskytnuta doplňková ochrana v jiném členském státě, hrozilo by, že tato situace bude podněcovat tyto státní příslušníky k tomu, aby se vydali do jiných členských států, což by vedlo k druhotnému pohybu, kterému má tato směrnice a toto nařízení právě zabránit (obdobně, pokud jde o nařízení Dublin III, viz rozsudek ze dne 17. března 2016, Mirza, C‑695/15 PPU, EU:C:2016:188, bod 52). |
53 |
Z toho vyplývá, že jestliže členské státy mohou žádost o azyl odmítnout jako nepřípustnou, pokud žadatel požívá dostatečné ochrany ve třetí zemi, musí mít s ohledem na kontext a cíle sledované společným evropským azylovým systémem a fortiori možnost učinit tak i v případě, že žadateli již byla přiznána doplňková ochrana v členském státě. |
54 |
S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první a třetí otázku odpovědět, že čl. 25 odst. 2 směrnice 2005/85 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, pro který platí nařízení Dublin III, který ale není vázán směrnicí 2013/32, podle níž se žádost o mezinárodní ochranu považuje za nepřípustnou, pokud byl žadateli v jiném členském státě přiznán status doplňkové ochrany. |
Ke druhé otázce
55 |
S ohledem na odpověď na první a třetí otázku není namístě odpovídat na druhou otázku. |
K nákladům řízení
56 |
Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. |
Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: |
Článek 25 odst. 2 směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, pro který platí nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, který ale není vázán směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, podle níž se žádost o mezinárodní ochranu považuje za nepřípustnou, pokud byl žadateli v jiném členském státě přiznán status doplňkové ochrany. |
Podpisy. |
( *1 ) – Jednací jazyk: angličtina.