1.

Pojem „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy“ byl klíčovým prvkem systému zavedeného nařízením (ES) č. 1346/2000 ( 2 ). Tento pojem byl uveden v čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení a byl použit jako hraniční určovatel, na základě kterého byly určeny soudy příslušné k zahájení insolvenčního řízení vůči dlužníkovi. Správný způsob výkladu tohoto pojmu byl ve značné míře objasněn v judikatuře Soudního dvora týkající se řízení zahájených vůči právnickým osobám ( 3 ). Soudní dvůr však dosud neměl příležitost zabývat se výkladem uvedeného pojmu v kontextu fyzických osob, jež nejsou samostatně výdělečně činné a kterým svědčí právo volného pohybu osob a pracovníků.

2.

Nařízení č. 1346/2000 bylo zrušeno nařízením (EU) 2015/848 ( 4 ), které rovněž používá pojem „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy“. V rámci projednávané věci vyvstává následující otázka: je judikatura Soudního dvora rozvinutá v souvislosti s nařízením č. 1346/2000 a týkající se tohoto pojmu použitelná – a pokud ano, v jakém rozsahu – na řízení zahájené vůči fyzické osobě, která se nachází ve výše uvedené situaci? Tato věc tak poskytuje Soudnímu dvoru příležitost rozhodnout o příslušnosti v oblasti platební neschopnosti ohledně všech osob, jež nejsou samostatně výdělečně činné a které vykonají své právo na volný pohyb a ponechají si majetek v členském státě svého předchozího obvyklého místa pobytu.

3.

Článek 3 nařízení 2015/848, nadepsaný „Mezinárodní příslušnost“, v odstavci 1 stanoví:

„Soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení insolvenčního řízení (‚hlavní insolvenční řízení‘). Místem, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, je místo, ze kterého dlužník své zájmy pravidelně spravuje a které je zjistitelné třetími osobami.

V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny její hlavní zájmy, považuje její sídlo, pokud není prokázán opak. Tato domněnka platí pouze v případě, že v období tří měsíců před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení nedošlo k přesunu sídla do jiného členského státu.

V případě osoby samostatně výdělečně činné se za místo, kde jsou soustředěny její hlavní zájmy, považuje hlavní místo jejího podnikání, není-li prokázán opak. Tato domněnka platí pouze v případě, že v období tří měsíců před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení nedošlo k přesunu hlavního místa podnikání této fyzické osoby do jiného členského státu.

V případě ostatních fyzických osob se za místo, kde jsou soustředěny jejich hlavní zájmy, považuje jejich obvyklé místo pobytu, není-li prokázán opak. Tato domněnka platí pouze v případě, že v období šesti měsíců před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení nedošlo k přesunu obvyklého místa pobytu do jiného členského státu.“

4.

Navrhovatelé, kteří jsou manžely, bydlí od roku 2016 v Norfolku (Spojené království), kde vykonávají zaměstnání. Manželé podali u portugalských soudů návrh na zahájení insolvenčního řízení. Soud prvního stupně, ke kterému podali návrh, se prohlásil za mezinárodně nepříslušný k rozhodnutí o jejich návrhu, jelikož měl za to, že podle čl. 3 odst. 1 čtvrtého pododstavce nařízení 2015/848 je místem, kde jsou soustředěny jejich hlavní zájmy, jejich obvyklé místo pobytu, a sice Spojené království.

5.

Navrhovatelé proti tomuto rozsudku podali odvolání k předkládajícímu soudu, když tvrdili, že tento rozsudek byl založen na chybném výkladu pravidel uvedených v nařízení 2015/848. V tomto ohledu tvrdili, že vzhledem k tomu, že jediná nemovitost, kterou vlastnili, se nachází v Portugalsku, kde byly provedeny všechny transakce, které způsobily jejich platební neschopnost, nebylo místem, kde byly soustředěny jejich hlavní zájmy, jejich obvyklé místo pobytu, a sice Spojené království, ale nacházelo se v Portugalsku. Ostatně neexistuje žádná souvislost mezi jejich současným místem pobytu a skutečnostmi, které vedly k jejich platební neschopnosti, k nimž došlo v plném rozsahu v Portugalsku.

6.

Předkládající soud má pochybnosti o správném výkladu čl. 3 odst. 1 nařízení 2015/848 a pokládá otázku týkající se zejména kritérií, která je třeba použít k vyvrácení vyvratitelné domněnky stanovené v tomto ustanovení pro fyzické osoby, jež nejsou samostatně výdělečně činné, a která stanoví, že u takových osob se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, považuje obvyklé místo pobytu, není-li prokázán opak.

7.

V tomto ohledu tento soud zdůrazňuje, že podle bodu 30 odůvodnění tohoto nařízení by v případě fyzické osoby, jež není samostatně výdělečně činná, mělo být možné tuto domněnku vyvrátit například tehdy, pokud se převážná část majetku dlužníka nachází mimo členský stát, v němž má dlužník obvyklé místo pobytu.

8.

Za těchto podmínek se předkládající soud rozhodnutím ze dne 14. února 2019, došlým kanceláři Soudního dvora dne 26. března 2019, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je v rámci nařízení [2015/848] soud členského státu příslušný k zahájení hlavního insolvenčního řízení státního příslušníka, který má v tomto státě svůj jediný nemovitý majetek, přestože obvyklé místo jeho pobytu i jeho domácnosti se nachází v jiném členském státě, v němž vykonává závislou činnost?“

9.

Písemná vyjádření předložily portugalská vláda a Evropská komise. Protože nikdo ze zúčastněných nepožádal, aby byla vyslechnuta jejich ústní vyjádření, rozhodl Soudní dvůr o upuštění od jednání.

10.

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 3 odst. 1 první a čtvrtý pododstavec nařízení 2015/848 vykládán v tom smyslu, že domněnka uvedená v tomto posledně uvedeném pododstavci může být vyvrácena ve prospěch členského státu, na jehož území se nachází jediná nemovitost dlužníka, kterým je fyzická osoba, jež není samostatně výdělečně činná. Pokud tomu tak není, táže se tento soud, jaké skutečnosti musí být splněny proto, aby tato domněnka byla vyvrácena ve prospěch tohoto členského státu.

11.

Je třeba poznamenat, že předkládající soud ve své předběžné otázce neupřesňuje ustanovení nařízení 2015/848, jejichž výklad je požadován. Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce však jasně vyplývá, že tento soud má pochybnosti o výkladu čl. 3 odst. 1 prvního a čtvrtého pododstavce tohoto nařízení. V důsledku toho navrhuji, aby byla předběžná otázka chápána v souladu s formulací uvedenou v bodě 10 tohoto stanoviska. Podle ustálené judikatury totiž Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, které jsou mu položeny. Soudní dvůr může kromě toho zohlednit i normy unijního práva, na které vnitrostátní soud ve své otázce neodkázal ( 5 ).

12.

V této souvislosti jsou v souladu s čl. 3 odst. 1 prvním a čtvrtým pododstavcem nařízení 2015/848 k zahájení hlavního insolvenčního řízení příslušné soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka ( 6 ). V případě fyzických osob, jež nejsou samostatně výdělečně činné, se za místo, kde jsou soustředěny jejich hlavní zájmy, považuje jejich obvyklé místo pobytu ( 7 ). Je nesporné, že navrhovatelé spadají do této kategorie osob.

13.

V důsledku toho, pokud odpovídá místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy navrhovatelů, jejich obvyklému místu pobytu, tedy Spojenému království, nejsou portugalské soudy příslušné k zahájení insolvenčního řízení. Proto, aby tomu tak bylo, bylo by třeba, aby byla domněnka uvedená v čl. 3 odst. 1 čtvrtém pododstavci nařízení 2015/848 vyvrácena ve prospěch členského státu, na jehož území se nachází jediný nemovitý majetek navrhovatelů, a sice Portugalska. Za účelem poskytnutí užitečné odpovědi na předběžnou otázku je třeba nejprve určit, za jakých okolností lze tuto domněnku vyvrátit, a poté určit, jaké skutečnosti musí nastat, aby příslušné byly soudy jiného členského státu než státu obvyklého místa pobytu na základě čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce tohoto nařízení.

14.

Portugalská vláda má za to, že skutečnost, že je někdo vlastníkem jediné nemovitosti nacházející se v jiném členském státě, nemůže být v zásadě považována za skutečnost postačující k vyvrácení této domněnky. Komise má za to, že uvedená domněnka může být vyvrácena pouze tehdy, pokud se jediná nemovitost, jejímž vlastníkem je dlužník, nachází v jiném členském státě a představuje převážnou část jeho majetku a pokud existují převažující faktory jasně ukazující, že se místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, nachází v tomto členském státě.

15.

V tomto kontextu, zatímco portugalská vláda vychází do značné míry z judikatury Soudního dvora týkající se nařízení, které předcházelo nařízení 2015/848, a sice nařízení č. 1346/2000, Komise je patrně zdrženlivější ohledně použitelnosti této judikatury na okolnosti projednávané věci. Komise totiž uvádí, že za účelem určení, zda lze vyvrátit domněnku uvedenou v čl. 3 odst. 1 čtvrtém pododstavci nařízení 2015/848, je třeba zohlednit judikaturu týkající se úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy ( 8 ). V podstatě je podle ní třeba zkoumat, zda existují okolnosti, které umožňují prokázat, že situace souvisí úžeji s jiným členským státem, než je členský stát, na který se vztahuje domněnka.

16.

Za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu nejprve posoudím použitelnost nařízení 2015/848 v původním řízení (oddíl A). Poté se budu zabývat použitelností judikatury rozvinuté v kontextu nařízení č. 1346/2000 na kontext nařízení 2015/848 a na okolnosti projednávané věci (oddíl B). Nakonec zanalyzuji, zda tyto okolnosti mohou vyvrátit domněnku uvedenou v čl. 3 odst. 1 čtvrtém pododstavci nařízení 2015/848 a umožnit portugalským soudům, aby se prohlásily za příslušné podle čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce tohoto nařízení (oddíl C).

17.

Předkládající soud uvádí, že za účelem určení, zda jsou portugalské soudy příslušné k zahájení insolvenčního řízení vůči navrhovatelům, je třeba vyložit nařízení 2015/848.

18.

V tomto ohledu se nařízení 2015/848 podle svého článku 92 v zásadě použije ode dne 26. června 2017. Kromě toho čl. 84 odst. 1 tohoto nařízení stanoví, že ustanovení tohoto nařízení se vztahují pouze na insolvenční řízení zahájená nejdříve v uvedený den.

19.

Otázka, zda je třeba zahájit insolvenční řízení na návrh navrhovatelů, vyvstala pravděpodobně poté, co si navrhovatelé zvolili obvyklé místo svého pobytu ve Spojeném království, tedy v roce 2016. Nelze tedy vyloučit, jak se domnívá předkládající soud, že se nařízení 2015/848 použije na návrh podaný navrhovateli u portugalského soudu. Vzhledem k tomu, že neexistují okolnosti, které by mohly podpořit závěr, že se nařízení 2015/848 nevztahuje na spor v původním řízení, a vzhledem k rozdělení úkolů mezi Soudním dvorem a předkládajícím soudem, mám za to, že právě toto nařízení musí být v projednávané věci předmětem výkladu.

20.

Pro úplnost uvádím, že podle bodu 25 odůvodnění nařízení 2015/848 se toto nařízení týká pouze řízení, ve kterých se místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, nachází v Evropské unii. V rozsudku Schmid ( 9 ) Soudní dvůr potvrdil závaznou povahu této zásady, která byla uvedena v obdobném bodě odůvodnění nařízení č. 1346/2000. Z toho vyplývá, že skutečnost, že dlužník má své bydliště v členském státě, který toto nařízení neuplatňuje, nebo ve třetím státě, nevylučuje automaticky použitelnost tohoto nařízení ve vztahu k tomuto dlužníkovi. Spojené království každopádně nespadalo do žádné z těchto kategorií, pokud jde o pravděpodobné datum zahájení řízení u portugalského soudu. Bod 87 odůvodnění nařízení 2015/848 připomíná, že Spojené království oznámilo své přání účastnit se přijímání a používání tohoto nařízení ( 10 ).

21.

V rámci nařízení 2015/848 i nařízení č. 1346/2000 je pojem „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy“, používán jako hraniční určovatel pravidla pro určení příslušnosti stanoveného v čl. 3 odst. 1 těchto nařízení, který umožňuje určit soudy příslušné k zahájení hlavního insolvenčního řízení. Kromě toho v nařízení 2015/848, podobně jako řešení přijaté v rámci nařízení, které mu předcházelo, určuje hraniční určovatel, kterým je místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, nepřímo právo rozhodné pro otázky týkající se platební neschopnosti ( 11 ).

22.

V judikatuře bylo stanoveno, že pojem „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy“ uvedený v čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000 má autonomní význam, a musí být tedy vykládán jednotně a nezávisle na vnitrostátních právních předpisech ( 12 ). Jak vyplývá z bodu 21 tohoto stanoviska, nařízení 2015/848 přebírá, přinejmenším v hrubých rysech, řešení nařízení č. 1346/2000. Pojem „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy“ tak musí být nadále považován za autonomní pojem unijního práva.

23.

V tomto kontextu je sice pravda, že na rozdíl od svého předchůdce se nařízení 2015/848 nevztahuje pouze na řízení, která vedou k částečnému nebo úplnému zabavení majetku dlužníka v platební neschopnosti ( 13 ). Nicméně vzhledem ke kontinuitě mezi oběma těmito nařízeními nemůže skutečnost, že věcná působnost nařízení 2015/848 byla rozšířena, výrazně změnit způsob, jakým je třeba vykládat pojem „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy“. Tento výklad potvrzuje okolnost, že někdy, pokud tak stanoví rozhodné insolvenční právo, může být v průběhu řízení měněna povaha tohoto řízení. Podle pravidla zvaného „zásada perpetuatio fori“ by totiž tato okolnost neměla mít vliv na příslušnost soudu, jemuž byl spor předložen.

24.

Naproti tomu v rozsahu, v němž se nařízení 2015/848 týká fyzické osoby, jež není samostatně výdělečně činná, mohou řešení přijatá v rámci tohoto nařízení ohledně upřesnění týkajících se pojmu „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy“, jakož i domněnky stanovené tímto nařízením vyvolat pochybnosti ohledně použitelnosti dřívější judikatury ve vztahu k uvedenému nařízení.

25.

Nařízení č. 1346/2000 nedefinovalo pojem „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy“. V době platnosti tohoto nařízení byl nicméně dosah tohoto pojmu objasněn v bodě 13 odůvodnění uvedeného nařízení, podle kterého „[m]ísto, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, by mělo odpovídat místu, ze kterého dlužník obvykle své zájmy spravuje, a je proto zjistitelné třetími osobami“. Nařízení 2015/848 a priori používá v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci druhé větě definici pojmu „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy“, která byla uvedena v bodě 13 odůvodnění nařízení č. 1346/2000.

26.

Bod 13 odůvodnění nařízení č. 1346/2000 přitom podle všeho uznává vazbu mezi místem, kde dlužník obvykle spravuje své zájmy, a skutečností, že toto místo je zjistitelné třetími osobami. V tomto bodě odůvodnění se totiž uvádělo, že „[m]ísto, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, by mělo odpovídat místu, ze kterého dlužník obvykle své zájmy spravuje, a je proto zjistitelné třetími osobami“ ( 14 ). Naproti tomu v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci druhé větě nařízení 2015/848 nebyl výraz „proto“ převzat ( 15 ).

27.

Nedomnívám se však, že by tento rozdíl mohl podstatně změnit způsob, jakým má být určeno umístění místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, ve srovnání se způsobem použitým na základě nařízení č. 1346/2000.

28.

Odkaz na místo „proto zjistitelné třetími osobami“ vedl k tomu, že místo, kde dlužník obvykle spravoval své zájmy, muselo být určeno na základě objektivních kritérií, což bylo nezbytné k tomu, aby bylo toto místo zjistitelné třetími osobami. V tomto směru měl Soudní dvůr až doposud ve své judikatuře týkající se nařízení č. 1346/2000 za to, že místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, musí být určeno na základě kritérií, která jsou objektivní a současně zjistitelná třetími osobami ( 16 ).

29.

V souvislosti s nařízením 2015/848 zůstává použití objektivních kritérií zásadní k zajištění toho, aby pravidlo o určení příslušnosti zaručilo právní jistotu a předvídatelnost určení příslušného soudu. Tato právní jistota a tato předvídatelnost jsou o to důležitější, že určení příslušného soudu má v souladu s čl. 7 odst. 1 nařízení 2015/848 za následek určení rozhodného práva, stejně jako v rámci nařízení č. 1346/2000 ( 17 ).

30.

Kromě toho je dalším specifickým cílem pravidel pro určení příslušnosti a kolizních norem nařízení 2015/848, jak uvádí bod 5 odůvodnění tohoto nařízení, „vyhnout se podnětům, které motivují strany k převodům majetku nebo soudních řízení z jednoho členského státu do druhého za účelem získání výhodnějšího sudiště na úkor společného zájmu věřitelů (tzv. ‚forum shopping‘)“. Použití objektivních kritérií pro určení místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, rovněž umožňuje omezit používání takových praktik dlužníky.

31.

Vzhledem k výše uvedenému musí být v rámci nařízení 2015/848 místo, kde dlužník obvykle spravuje své zájmy, určeno na základě objektivních kritérií, která mohou být zjistitelná třetími osobami.

32.

Unijní normotvůrce se neomezil na to, že by převzal bod 13 odůvodnění nařízení č. 1346/2000 a přiznal mu závazný charakter v rámci nařízení 2015/848. Zatímco nařízení č. 1346/2000 stanovilo pouze domněnku týkající se společností a právnických osob, čl. 3 odst. 1 druhý až čtvrtý pododstavec nařízení 2015/848 stanoví tři různé domněnky, které se použijí ve vztahu ke třem kategoriím dlužníků, a sice zaprvé vůči společnostem a právnickým osobám, zadruhé vůči osobám samostatně výdělečně činným a zatřetí vůči ostatním fyzickým osobám.

33.

Unijní normotvůrce navíc zavedl omezení, na jejichž základě se domněnky uvedené v čl. 3 odst. 1 druhém až čtvrtém pododstavci nařízení 2015/848 neuplatní v období, které následuje po přesunu místa, které je považováno za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy. Toto období činí šest měsíců v případě fyzických osob, jež nejsou samostatně výdělečně činné, a tři měsíce v případě ostatních dvou kategorií dlužníků. Domnívám se, že toto rozlišení vyplývá ze skutečnosti, že pro takovou fyzickou osobu je jednodušší přesunout místo, které je považováno za místo, kde jsou soustředěny její hlavní zájmy. V každém případě nejsou tato omezení podle mého názoru v kontextu projednávané věci relevantní ( 18 ).

34.

Domněnka týkající se fyzických osob, jež nejsou samostatně výdělečně činné, stanovená v čl. 3 odst. 1 čtvrtém pododstavci nařízení 2015/848, spočívá v tom, že až do prokázání opaku se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy takové osoby, považuje její obvyklé místo pobytu. Předběžná otázka se týká právě tohoto aspektu, tedy toho, zda s ohledem na skutečnost, že se jediná nemovitost navrhovatelů nachází v Portugalsku, může být domněnka vyvrácena ve prospěch tohoto členského státu.

35.

V tomto kontextu může povaha domněnek stanovených v čl. 3 odst. 1 nařízení 2015/848, včetně domněnky stanovené ve čtvrtém pododstavci tohoto ustanovení, vyvolávat pochybnosti s ohledem na znění čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení, podle kterého soud, u kterého byl podán návrh na zahájení insolvenčního řízení, přezkoumá z vlastního podnětu, zda je příslušný podle článku 3 uvedeného nařízení. Mimoto se v bodě 27 odůvodnění téhož nařízení uvádí, že „[p]řed zahájením insolvenčního řízení by měl příslušný soud z vlastního podnětu přezkoumat, zda se místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, skutečně nachází v oblasti jeho příslušnosti“.

36.

Znění následujících bodů odůvodnění nařízení 2015/848 podporuje výklad, podle kterého má soud, u kterého byl podán návrh, i v případě některé z domněnek stanovených v čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení povinnost přezkoumat z vlastního podnětu otázku příslušnosti. Zatímco se totiž body 30 a 31 odůvodnění nařízení 2015/848 týkají domněnek, v bodě 32 odůvodnění tohoto nařízení se uvádí, že „[p]okud okolnosti věci vedou k pochybnostem o příslušnosti soudu, měl by soud v každém případě po dlužníkovi požadovat předložení dalších důkazů na podporu jeho tvrzení, a pokud to právo rozhodné pro insolvenční řízení umožňuje, poskytnout dlužníkovým věřitelům příležitost vyjádřit svá stanoviska k otázce příslušnosti“ ( 19 ).

37.

Povinnost soudu přezkoumat, kde se skutečně nachází místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, se a priori jeví jako obtížně slučitelná s konceptem domněnek, jelikož tyto domněnky jsou v podstatě zavedeny proto, aby byl soud zproštěn povinnosti zkoumat okolnosti dané věci.

38.

Vzhledem k tomuto zjevnému rozporu musím poznamenat, že i když nařízení č. 1346/2000 neobsahovalo ustanovení obdobné článku 4 odst. 1 nařízení 2015/848, stanovilo podobně jako nařízení 2015/848 domněnku týkající se místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, která se týkala společností a právnických osob.

39.

Tato skutečnost nezabránila Soudnímu dvoru, aby v rozsudku Eurofood IFSC ( 20 ) dospěl k závěru, že zásadě vzájemné důvěry je vlastní, že soud členského státu, ke kterému je podán návrh na zahájení hlavního insolvenčního řízení, ověří svou příslušnost s ohledem na čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000, tedy přezkoumá, zdali jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny v tomto členském státě.

40.

Z toho vyplývá, že povinnost stanovená v čl. 4 odst. 1 nařízení 2015/848 již byla uložena soudům členských států na základě nařízení č. 1346/2000, přestože toto nařízení obsahuje domněnku týkající se místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy. Tato domněnka je uvedena rovněž v čl. 3 odst. 1 druhém pododstavci nařízení 2015/848 vedle dvou dalších domněnek týkajících se fyzických osob. Právní síla této domněnky – jakož i ostatních dvou domněnek uvedených v čl. 3 odst. 1 nařízení 2015/848 – proto podle mého názoru zůstává ve srovnání s právní sílou domněnky v čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1346/2000 nezměněna.

41.

V tomto kontextu ohledně právní síly domněnky stanovené ve prospěch sídla společnosti v nařízení č. 1346/2000 Soudní dvůr v rozsudku Eurofood IFSC ( 21 ) rozhodl, že tato domněnka může být vyvrácena pouze tehdy, jestliže skutečnosti, jež jsou objektivní a zjistitelné třetími osobami, umožní prokázat existenci skutečné situace odlišné od té, kterou má odrážet umístění do místa předmětného sídla. V tomto ohledu Soudní dvůr v tomto rozsudku upřesnil, že uvedená domněnka může být vyvrácena tehdy, když dlužník nevykonává činnost na území státu, kde se nachází jeho sídlo ( 22 ), a v rozsudku Interedil ( 23 ) rozhodl, že tomu tak je rovněž v případě, kdy se místo ústřední správy společnosti nenachází v sídle společnosti.

42.

Z toho vyvozuji, že v případě nařízení 2015/848 a domněnek v něm stanovených, včetně domněnky stanovené v jeho čl. 3 odst. 1 čtvrtém pododstavci, představuje místo, které je považováno za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, rovněž východisko pro přezkum prováděný na základě čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení. V rámci tohoto přezkumu soud, ke kterému byl podán návrh na zahájení insolvenčního řízení, provede analýzu všech relevantních skutečností, aby se ujistil, že domněnka stanovená ve prospěch obvyklého místa pobytu nebyla vyvrácena ( 24 ). Tato domněnka může být vyvrácena pouze tehdy, pokud tyto skutečnosti, určené na základě kritérií, která je třeba uplatnit v případě fyzické osoby, jež není samostatně výdělečně činná, umožňují prokázat existenci skutečné situace odlišné od situace, kterou má odrážet umístění obvyklého místa pobytu.

43.

Je tedy třeba se zabývat tím, co má odrážet obvyklé místo pobytu jako místo, které je považováno za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, a poté určit kritéria, která umožní prokázat existenci skutečné situace odlišné od výsledku tohoto přezkumu.

44.

Předkládající soud uvádí, že navrhovatelé umístili obvyklé místo svého pobytu do Spojeného království. Aniž chci zjišťovat, zda tato okolnost odpovídá pojmu „obvyklé místo pobytu“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 čtvrtého pododstavce nařízení 2015/848, podotýkám, že toto nařízení tento pojem nedefinuje. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje tomu, že normotvůrce zamýšlel odkázat na vnitrostátní právo za účelem určení obvyklého místa pobytu, je třeba mít za to, že pojem „obvyklé místo pobytu“ představuje autonomní pojem unijního práva.

45.

Je pravda, že tento pojem je předmětem judikatury Soudního dvora týkající se zejména nařízení (ES) č. 2201/2003 ( 25 ), v jehož rámci se jedná o obvyklé místo pobytu dítěte. Kritéria použitá na základě tohoto nařízení k určení obvyklého místa pobytu ovšem podle mého názoru nelze použít na nařízení 2015/848 k určení důvodů, proč se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, považuje obvyklé místo pobytu. V této souvislosti je třeba dát přednost nikoli skutečnostem, které se vztahují k sociální nebo rodinné situaci ( 26 ), ale skutečnostem, které se vztahují k majetkové situaci dlužníka ( 27 ).

46.

V rámci nařízení 2015/848 totiž představuje obvyklé místo pobytu místo, které je považováno za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, takže toto místo musí rovněž – nebo dokonce především – odpovídat kritériím uvedeným v čl. 3 odst. 1 prvním pododstavci druhé větě tohoto nařízení, to znamená odpovídat místu, ze kterého dlužník obvykle spravuje své zájmy, a zjistitelnému třetími osobami. Sociální nebo rodinná situace dlužníka přitom nepředstavuje skutečnost, kterou by mohly třetí osoby snadno zjistit. Je pravda, že jinak je tomu v případě mezilidských vztahů, které mají hospodářské dopady, jako je manželský svazek nebo vztah mezi členy téže domácnosti. Takové vztahy mohou ovlivnit majetkovou situaci dlužníka a zejména jej podnítit k uzavírání transakcí se třetími osobami. Jsem však toho názoru, že takové vztahy musí být zohledněny nikoli z důvodu jejich subjektivního významu pro dlužníka, ale z důvodu jejich hospodářských dopadů. V souvislosti s určením příslušných soudů podle místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, se přitom vztah mezi mateřskou společností a její dceřinou společností jasně odlišuje od vztahu mezi osobami, které jsou spojeny příbuzenským vztahem. V případě fyzické osoby, jež není samostatně výdělečně činná, se hranice, která odděluje její hospodářskou situaci od její rodinné situace, stává méně zřetelnou, zatímco v případě společností tato otázka nevyvstává.

47.

Tento výklad je potvrzen zněním zprávy M. Virgóse a E. Schmita ( 28 ), u níž se obecně uznává, že představuje zdroj užitečných vodítek k výkladu nařízení č. 1346/2000, potažmo nařízení 2015/848.

48.

V bodě 75 této zprávy autoři pomocí formulace podobné formulaci bodu 13 odůvodnění nařízení č. 1346/2000 a čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce druhé věty nařízení 2015/848 vysvětlují, že pojem „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy“ musí být vykládán tak, že označuje místo, kde dlužník obvykle, což je tedy zjistitelné třetími osobami, spravuje své zájmy. Tito autoři dodávají, že záměrem při použití výrazu „zájmy“ bylo zahrnout nejen činnosti obchodní, průmyslové nebo profesní povahy, ale také jakoukoli hospodářskou činnost obecně tak, aby zahrnovala činnosti jednotlivců, zejména činnosti spotřebitelů. V této souvislosti tedy ani v případě fyzických osob, jež nejsou samostatně výdělečně činné („spotřebitelé“), nebyl učiněn odkaz na jiné zájmy než zájmy hospodářské povahy. Místo, kde jsou soustředěny hospodářské zájmy, musí být určeno především na základě skutečností, které se vztahují k těmto zájmům.

49.

Vzhledem k výše uvedenému se domnívám, že se skutečná situace liší od situace, kterou má odrážet umístění obvyklého místa pobytu, tehdy, když obvyklé místo pobytu neplní úlohu místa, kde jsou přijímána hospodářská rozhodnutí dlužníka, místa, kde je pobírána a vynakládána převážná část jeho příjmů, nebo místa, kde se nachází převážná část jeho majetku. Za takových okolností může být vyvrácena domněnka uvedená v čl. 3 odst. 1 čtvrtém pododstavci nařízení 2015/848.

50.

V tomto kontextu přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda jediná nemovitost navrhovatelů nacházející se v Portugalsku představuje většinu jejich majetku. Pokud tomu tak je, domněnka uvedená v čl. 3 odst. 1 čtvrtém pododstavci nařízení 2015/848 může být vyvrácena a tento soud musí určit, zda je tato skutečnost dostatečná k tomu, aby bylo možné mít za to, že se místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy navrhovatelů, nachází v tomto členském státě.

51.

Zbývá tedy pouze určit skutečnosti, které by mohly vyvrátit tuto domněnku ve prospěch členského státu, kde se nachází jediná nemovitost dlužníka.

52.

Portugalská vláda s odkazem na rozsudek Interedil ( 29 ) tvrdí, že v případě fyzických osob odpovídá místo, kde jsou soustředěny jejich hlavní zájmy, místu, kde se nachází převážná část jejich majetku, nebo místu, kde se nachází převážná část jejich hospodářských, sociálních a rodinných vztahů, na základě celkového posouzení a s přihlédnutím ke stanovisku skutečných nebo potenciálních věřitelů. V tomto směru právní nauka uvádí, že soud, ke kterému byl podán návrh, zohledňuje řadu kritérií, jako je existence nájemní smlouvy nebo vlastnického titulu, velikost bydliště, spotřeba elektřiny, náklady na běžný život, přítomnost či nepřítomnost rodiny, pracovní smlouva, znalost jazyka nebo také umístění dluhů a majetku osoby ( 30 ).

53.

Výše uvedené úvahy týkající se skutečností, které mohou být relevantní při přezkumu prováděném na základě čl. 4 odst. 1 nařízení 2015/848, vyžadují podle mého názoru několik důležitých upřesnění.

54.

Zaprvé je zajisté pravda, že unijní normotvůrce upřesnil domněnky stanovené v čl. 3 odst. 1 nařízení 2015/848, včetně domněnky týkající se fyzických osob, jež nejsou samostatně výdělečně činné, pomocí vysvětlení uvedených v bodě 30 odůvodnění tohoto nařízení. V tomto bodě odůvodnění se zejména uvádí, že „[v] případě [takové] fyzické osoby […] by mělo být možné tuto domněnku vyvrátit například tehdy, pokud se převážná část majetku dlužníka nachází mimo členský stát, v němž má dlužník obvyklé místo pobytu“ ( 31 ). Navrhovatelé s odkazem na tuto pasáž tvrdí, že v projednávané věci tato pasáž přiznává příslušnost portugalských soudů k rozhodnutí o žalobě, kterou podali.

55.

Nicméně, jak zdůrazňují portugalská vláda a Komise, situace uvedené v tomto bodě odůvodnění představují pouze ilustraci situací, ve kterých lze („by mělo být možné“) domněnku uvedenou v čl. 3 odst. 1 čtvrtém pododstavci nařízení 2015/848 vyvrátit ( 32 ). Naproti tomu pouhá skutečnost, že jsou splněny okolnosti uvedené v tomto bodě odůvodnění, neznamená, že je tato domněnka automaticky vyvrácena ve prospěch určitého členského státu. Z toho vyplývá, že umístění majetku dlužníka představuje jednu ze skutečností, které je třeba vzít v úvahu při zkoumání toho, zda může být domněnka vyvrácena ve prospěch určitého členského státu.

56.

Závěr, že jediný majetek může vést ke změně místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, by totiž byl v rozporu s jedním z cílů nařízení 2015/848, a sice s cílem vyhnout se tzv. „forum shopping“. V tomto kontextu je třeba rovněž zohlednit důsledky výkladu, podle kterého by domněnka uvedená v čl. 3 odst. 1 čtvrtém pododstavci nařízení 2015/848 měla být vyvrácena ve prospěch státu, na jehož území se nachází jediná nemovitost dlužníka. Tento výklad by totiž vedl k tomu, že v případě osoby, která má své obvyklé místo pobytu v členském státě, kde je zaměstnána, ale která je vlastníkem nemovitosti nacházející se ve třetím státě, by soudy členských států nebyly příslušné k zahájení insolvenčního řízení ( 33 ).

57.

Zadruhé užitečnou orientaci může poskytnout znění čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce druhé věty nařízení 2015/848, vykládaného ve světle čtvrtého pododstavce tohoto ustanovení a s ohledem na zvláštnost situace fyzických osob, jež nejsou samostatně výdělečně činné.

58.

Ze skutečnosti, že v souladu s čl. 3 odst. 1 prvním pododstavcem druhou větou nařízení 2015/848 je místem, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, místo, kde dlužník obvykle spravuje své zájmy, lze vyvodit, že se toto místo musí vyznačovat dostatečným stupněm stability ( 34 ). Jak vyplývá z bodu 31 tohoto stanoviska, skutečnost, že se jedná o stabilní místo, kde jsou spravovány zájmy, musí být určena na základě objektivních skutečností, které mohou být zjistitelné třetími osobami.

59.

Kromě toho ze znění čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce druhé věty nařízení 2015/848 rovněž vyplývá, že místo, kde dlužník obvykle spravuje své zájmy, musí být zjistitelné třetími osobami, což znamená, že v této souvislosti je rozhodující dojem vyvolaný všemi objektivními skutečnostmi ( 35 ).

60.

Je zajisté pravda, že pojem „třetí osoby“ je velmi širokým pojmem. Bod 28 odůvodnění nařízení 2015/848 objasňuje, že „[p]ři určování, zda je místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, zjistitelné třetími osobami, by měla být zvláštní pozornost věnována věřitelům a jejich názoru na to, kde dlužník spravuje své zájmy“ ( 36 ). Kromě toho v rozsudku Interedil ( 37 ) Soudní dvůr uvedl, že požadavku objektivity a možnosti ověření, na které odkazuje bod 13 odůvodnění nařízení č. 1346/2000, je učiněno zadost, pokud byly konkrétní okolnosti, vzaté v úvahu ke zjištění místa, kde dlužící společnost obvykle spravuje své zájmy, zveřejněny nebo alespoň jsou dostatečně transparentní k tomu, aby třetí osoby, to znamená zejména věřitelé této společnosti, o nich mohly vědět.

61.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že předběžná otázka, jak byla formulována, odkazuje pouze na okolnost, že dlužník je vlastníkem nemovitosti nacházející se v jiném členském státě, než je stát jeho obvyklého místa pobytu, kde vykonává závislou činnost. Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce však vyplývá, že před předkládajícím soudem navrhovatelé rovněž tvrdili mimo jiné, že v Portugalsku byly provedeny všechny transakce a uzavřeny všechny smlouvy, které vedly k jejich platební neschopnosti.

62.

Za těchto okolností podle mého názoru není namístě v případě fyzických osob, jež nejsou samostatně výdělečně činné, přikládat rozhodující význam celkovému dojmu, který předtím vyvolala situace dlužníka vůči jeho věřitelům.

63.

V Unii totiž dochází ke značné mobilitě těchto osob. Jejich věřitelé mohou vždy předjímat přesun místa, kde jsou soustředěny zájmy dlužníka, a podle bodu 27 odůvodnění nařízení 2015/848 se místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, nebo provozovna dlužníka musí skutečně nacházet v obvodu soudu příslušného k rozhodování o návrhu na zahájení hlavního insolvenčního řízení. Kromě toho toto nařízení stanoví dostatečné záruky, jejichž cílem je předcházet podvodnému nebo nekalému jednání, kterým si chce dlužník zajistit nejvýhodnější sudiště. V důsledku toho, aniž je dotčeno uplatnění těchto záruk, je třeba přikládat význam především objektivním skutečnostem, které jsou zjistitelné třetími osobami (skutečnými a potenciálními věřiteli) v případě podání takového návrhu.

64.

Svou analýzu bych shrnul tak, že domněnku stanovenou v čl. 3 odst. 1 čtvrtém pododstavci nařízení 2015/848 lze vyvrátit v případě, kdy obvyklé místo pobytu fyzické osoby, jež není samostatně výdělečně činná, neplní úlohu místa, kde jsou přijímána hospodářská rozhodnutí dlužníka, místa, kde je pobírána a vynakládána převážná část jeho příjmů, nebo místa, kde se nachází převážná část jeho majetku. Tato domněnka však nemůže být vyvrácena ve prospěch státu, na jehož území se nachází jediná nemovitost, pokud neexistují jiné skutečnosti nasvědčující tomu, že se místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy tohoto dlužníka, nachází v tomto členském státě. Tato okolnost může být zjištěna na základě objektivních skutečností zjistitelných třetími osobami (skutečnými a potenciálními věřiteli) a souvisejících s hospodářskými zájmy tohoto dlužníka.

65.

Z těchto důvodů navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na předběžnou otázku položenou Tribunal da Relação de Guimarães (odvolací soud v Guimarães, Portugalsko) následovně:

„Článek 3 odst. 1 první až čtvrtý pododstavec nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení musí být vykládán v tom smyslu, že domněnku, podle které se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, kterým je fyzická osoba, jež není samostatně výdělečně činná, považuje obvyklé místo jeho pobytu, lze vyvrátit v případě, kdy obvyklé místo jeho pobytu neplní úlohu místa, kde jsou přijímána hospodářská rozhodnutí dlužníka, místa, kde je pobírána a vynakládána převážná část jeho příjmů, nebo místa, kde se nachází převážná část jeho majetku.

Tato domněnka však nemůže být vyvrácena ve prospěch státu, na jehož území se nachází jediná nemovitost dlužníka, pokud neexistují jiné skutečnosti nasvědčující tomu, že se místo, kde jsou soustředěny jeho hlavní zájmy, nachází v tomto členském státě. Tato okolnost může být zjištěna na základě objektivních skutečností zjistitelných třetími osobami (skutečnými a potenciálními věřiteli) a souvisejících s hospodářskými zájmy tohoto dlužníka.“