1)

Musí být článek 7 směrnice 2003/96/ES (1) vykládán v tom smyslu, že do jeho působnosti spadají všechny podniky a veřejné nebo soukromé subjekty působící v odvětví osobní autobusové dopravy včetně pronájmu autobusů s řidičem, a brání toto ustanovení vnitrostátní právní úpravě provádějící směrnici v části, kde mezi subjekty, které používají plynový olej k obchodním účelům, nezahrnuje také provozovatele pronájmu autobusů s řidičem?

2)

Je důsledkem diskreční pravomoci přiznané členským státům, na kterou je odkazováno v čl. 7 odst. 2 směrnice 2003/96/ES („Členské státy mohou rozlišovat mezi plynovým olejem používaným jako pohonná hmota k obchodním a neobchodním účelům, pokud jsou dodrženy minimální úrovně zdanění stanovené Společenstvím a sazba pro plynový olej používaný jako pohonná hmota k obchodním účelům neklesne pod vnitrostátní úroveň zdanění platnou k 1. lednu 2003“), odnětí přímého účinku a bezpodmínečného charakteru ustanovení, které k plynovému oleji k obchodním účelům řadí plynový olej určený k „příležitostné přepravě osob“?

3)

Má článek 7 výše uvedené směrnice z hlediska svého obsahu jednak dostatečně přesný charakter, a jednak bezpodmínečný charakter, aby se ho mohl přímo dovolávat jednotlivec vůči orgánům dotčeného členského státu?