–

za Messer France SAS S. Espasa-Matteiem, C. Smitsem a B. Boutemym, avocats,

–

za francouzskou vládu D. Colasem, jakož i E. de Moustier, A. Alidière a S. Ghiandoni, jako zmocněnci,

–

za belgickou vládu M. Jacobs a P. Cottin, jako zmocněnkyněmi, ve spolupráci s J. Bourtembourgem, V. Feyensem a L. Ernoux-Neufcoeurem, avocats

–

za španělskou vládu V. Ester Casas, jako zmocněnkyní,

–

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s P. Gentilim, avvocato dello Stato,

–

za Evropskou komisi C. Perrin, D. Recchia a F. Tomat, jako zmocněnkyněmi,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 odst. 2 směrnice Rady 92/12/EHS ze dne 25. února 1992 o obecné úpravě, držení, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani (Úř. věst. 1992, L 76, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 179), jakož i výkladu článků 3 a 18 směrnice Rady 2003/96/ES ze dne 27. října 2003, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny (Úř. věst. 2003, L 283, s. 51; Zvl. vyd. 09/01, s. 405).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi společností Messer France SAS, dříve Praxair, a Premier ministre (předseda vlády), Komise de régulation de l’énergie (Energetická regulační komise), ministre de l’Économie et des Finances (ministr hospodářství a financí) a ministre de l’Environnement, de l’Énergie et de la Mer (ministr životního prostředí, energetiky a moře; Francie), ve věci vrácení příspěvku na veřejnou službu zásobování elektřinou (dále jen „příspěvek“), který tato společnost odvedla za roky 2005 až 2009.

3

Třetí bod odůvodnění směrnice 92/12 stanovil:

„[V]zhledem k tomu, že by měl být vymezen pojem výrobků podléhajících spotřební dani; že předpisy Společenství se mohou vztahovat pouze na zboží podléhající této dani ve všech členských státech; že tyto výrobky mohou ze zvláštních důvodů podléhat i jiným nepřímým daním; že zachování nebo zavedení jiných nepřímých daní nesmí vést k formalitám při přechodu hranice“.

4

Článek 3 uvedené směrnice stanovil:

„1.   Tato směrnice se na úrovni Společenství vztahuje na následující výrobky, jak je vymezují příslušné směrnice:

2.   Výrobky uvedené v odstavci 1 mohou ze zvláštních důvodů podléhat dalším nepřímým daním za předpokladu, že tyto daně splňují pravidla zdaňování platná pro spotřební daně a pro daň z přidané hodnoty, pokud jde o stanovení základu daně, výpočtu daně, vzniku daňové povinnosti a kontroly daně.

[…]“

5

Podle článku 6 uvedené směrnice:

„1.   Daňová povinnost ke spotřební dani vzniká dnem propuštění výrobků pro domácí spotřebu nebo dnem zjištění manka, které podléhá spotřební dani podle čl. 14 odst. 3.

[…]“

6

Směrnice 92/12 byla zrušena s účinností ke dni 1. dubna 2010 a nahrazena směrnicí Rady 2008/118/ES ze dne 16. prosince 2008 o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS (Úř. věst. 2009, L 9, s. 12).

7

Článek 1 směrnice 2003/96 stanoví:

„Členské státy zdaní energetické produkty a elektřinu v souladu s touto směrnicí.“

8

Článek 3 uvedené směrnice stanoví:

„Odkazy směrnice [92/12] na ‚minerální oleje‘ a ‚spotřební daň‘, pokud se používají na minerální oleje, zahrnují všechny energetické produkty a elektřinu a všechny příslušné vnitrostátní nepřímé daně, které jsou podle případu uvedeny v článku 2 a v čl. 4 odst. 2 této směrnice.“

9

Článek 4 uvedené směrnice stanoví:

„1.   Úrovně zdanění, které členské státy uplatňují na energetické produkty a elektřinu podle článku 2, nesmí být nižší než minimální úrovně zdanění předepsané touto směrnicí.

2.   Pro účely této směrnice se "úrovní zdanění" rozumí celková výše všech nepřímých daní (s výjimkou DPH), která se vypočítává přímo nebo nepřímo z množství energetických produktů a elektřiny v době jejich propuštění pro domácí spotřebu.“

10

Podle čl. 18 odst. 10 téže směrnice:

„Francouzská republika může do 1. ledna 2009 uplatňovat úplné nebo částečné osvobození od daně nebo snížení úrovně zdanění energetických produktů a elektřiny používané státem, regiony, obcemi a jinými veřejnoprávními subjekty v souvislosti s činnostmi nebo plněními, při nichž tyto orgány vystupují jako orgány veřejné správy.

Francouzská republika může uplatňovat přechodné období do 1. ledna 2009, aby svůj současný systém zdanění elektřiny přizpůsobila ustanovením této směrnice. Při vyhodnocování, zda jsou dodržovány minimální sazby stanovené v této směrnici, je třeba během tohoto období brát v úvahu celkovou průměrnou úroveň současného místního zdanění elektřiny.“

11

Článek 28 odst. 1 a 2 směrnice 2003/96 stanoví:

„1.   Členské státy přijmou a zveřejní právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 31. prosince 2003. Neprodleně o nich uvědomí Komisi.

2.   Členské státy budou používat tyto předpisy od 1. ledna 2004, s výjimkou ustanovení na základě článku 16 a čl. 18 odst. 1, které mohou být používány od 1. ledna 2003.“

12

Článek 1 loi no 2000-108, du 10 février 2000, relative à la modernisation et au développement du service public de l’électricité (zákon č. 2000-108 ze dne 10. února 2000 o modernizaci a rozvoji veřejné služby zásobování elektřinou) (JORF ze dne 11. února 2000, s. 2143) stanoví:

„Veřejná služba zásobování elektřinou má za cíl ve veřejném zájmu zajistit dodávky elektřiny na celém území státu.

V rámci energetické politiky přispívá k nezávislosti a bezpečnosti dodávek, ke kvalitě ovzduší a k boji proti skleníkovému efektu, k optimálnímu řízení a rozvoji státních zdrojů, ke zvládnutí poptávky po energiích, ke konkurenceschopnosti hospodářské činnosti a ke zvládnutí technologických řešení pro budoucnost, jakož i k racionálnímu používání energií.

Přispívá k sociální soudržnosti zajišťováním práva všech osob na zásobování elektřinou, k boji proti vyloučení, k vyváženému rozvoji území při respektování životního prostředí, k technologickému výzkumu a pokroku, jakož i k obraně a veřejné bezpečnosti.

[…]“

13

Článek 37 loi no 2003-8, du 3 janvier 2003, relative aux marchés du gaz et de l’électricité et au service public de l’énergie (zákon č. 2003-8 ze dne 3. ledna 2003 o trzích s plynem a elektřinou a o veřejné službě zásobování energií) (JORF ze dne 4. ledna 2003, s. 265), kterým se mění zákon č. 2000-108, stanovil:

„I. – Bod I článku 5 zákona č. 2000-108 […] zní takto:

14

Evropská komise zaslala dne 18. března 2010 Francouzské republice výzvu dopisem, aby posledně uvedená přizpůsobila svůj systém zdanění elektrické energie směrnici 2003/96; uvedený členský stát přijal loi no 2010-1488 du 7 décembre 2010 portant nouvelle organisation du marché de l’électricité (zákon č. 2010-1488 ze dne 7. prosince 2010 o nové organizaci trhu s elektřinou) (JORF ze dne 8. prosince 2010, s. 21467), zvaný „zákon NOME“. Tento zákon měl provést do vnitrostátního práva ustanovení uvedené směrnice. Příspěvek byl nahrazen daněmi na úrovni obcí a departamentů z konečné spotřeby elektřiny. Vstoupil v platnost dne 1. ledna 2011.

15

Společnost Praxair, právní předchůdkyně společnosti Messer France, podala žádost o vrácení příspěvku odvedeného za roky 2005 až 2009.

16

Uvedená společnost má zejména za to, že uvedené nepřímé zdanění je v rozporu s čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12, neboť nesleduje zvláštní důvod ve smyslu uvedeného ustanovení.

17

Příslušný ministr žádost implicitně zamítl dne 5. ledna 2011 a uvedená společnost se obrátila na tribunal administratif de Paris (správní soud v Paříži, Francie) s žalobou směřující k vrácení odvedeného příspěvku navýšeného o úroky z prodlení. Rozsudkem ze dne 6. července 2012 tribunal administratif de Paris žalobu zamítl. Společnost Praxair podala proti uvedenému rozsudku opravný prostředek k cour administrative d’appel de Paris (odvolací správní soud v Paříži, Francie), který jej dne 23. února 2016 zamítl.

18

Společnost Praxair se dne 25. dubna 2016 obrátila kasačním opravným prostředkem na Conseil d’État (Státní rada, Francie). Uplatnila řadu důvodů týkajících se souladu příspěvku s unijním právem, konkrétně se směrnicí 92/12.

19

V tomto kontextu se Conseil d’État rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

20

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba přezkoumat na prvním místě, je, zda čl. 18 odst. 10 druhý pododstavec směrnice 2003/96 musí být vykládán v tom smyslu, že až do dne 1. ledna 2009 představovalo, mezi pravidly zdanění elektřiny stanovenými unijním právem, dodržování minimální úrovně zdanění předepsané uvedenou směrnicí jedinou povinnost uloženou Francouzské republice.

21

Je třeba připomenout, že článek 3 směrnice 2003/96 rozšířil působnost směrnice 92/12 na elektrickou energii. Podle čl. 28 odst. 1 a 2 směrnice 2003/96 uplynula lhůta pro provedení uvedené směrnice dne 31. prosince 2003, přičemž uvedená směrnice vstoupila v platnost dne 1. ledna 2004.

22

Článek 18 odst. 10 druhý pododstavec směrnice 2003/96 nicméně stanovil přechodné období do dne 1. ledna 2009, aby Francouzské republice umožnil přizpůsobit systém zdanění elektřiny uvedené směrnici. Podle tohoto ustanovení měl daný členský stát při vyhodnocování, zda jsou dodržovány minimální sazby stanovené v této směrnici, během tohoto období brát v úvahu „celkovou průměrnou úroveň současného místního zdanění elektřiny“. Dne 1. ledna 2009 měla tedy Francouzská republika uvést svůj režim zdanění elektřiny do souladu s ustanoveními směrnice 2003/96.

23

S ohledem na předcházející úvahy je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že čl. 18 odst. 10 druhý pododstavec směrnice 2003/96 musí být vykládán v tom smyslu, že až do dne 1. ledna 2009 představovalo mezi pravidly zdanění elektřiny stanovenými unijním právem dodržování minimální úrovně zdanění předepsané uvedenou směrnicí jedinou povinnost uloženou Francouzské republice.

24

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zaprvé zda čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12 musí být vykládán v tom smyslu, že zachování jiné nepřímé daně předpokládá zavedení harmonizované daně, a zadruhé, že daň, jako je daň dotčená v původním řízení, může být považována za takovou daň, nebo zda její slučitelnost se směrnicemi 92/12 a 2003/96 musí být případně posouzena s ohledem na kritéria uložená v čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12 pro existenci jiných nepřímých daní ze zvláštních důvodů.

25

Ohledně první části první otázky je třeba připomenout, že čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12 stanoví, že elektřina může být ze zvláštních důvodů předmětem jiných nepřímých daní za předpokladu, že tyto daně splňují pravidla zdaňování platná pro spotřební daně a DPH.

26

Přitom nic ve směrnici 92/12 neumožňuje dospět k závěru, že v rámci systému zdanění spotřeby elektřiny zavedeného Evropskou unií je možnost členských států zavést jiné nepřímé daně podřízena zavedení harmonizované spotřební daně.

27

Mimoto čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12, vložený Radou Evropské unie, má za cíl zohlednit rozličné daňové tradice členských států v této oblasti, zejména časté používání nepřímých daní při uplatňování politik, jejichž účel není rozpočtový (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. února 2000, Komise v. Francie, C‑434/97, EU:C:2000:98, bod 18).

28

Článek 3 odst. 2 směrnice 92/12 tedy nelze vykládat tak, že podmiňuje platnost jiných nepřímých daní zatěžujících elektřinu, případně zachovaných v platnosti či zavedených členskými státy.

29

Pokud jde o druhou část první otázky, je třeba připomenout, že Soudní dvůr rozhodl v rozsudku ze dne 25. října 2012, Komise v. Francie (C‑164/11, nezveřejněný, EU:C:2012:665), že Francouzská republika nedodržela povinnosti v oblasti provedení směrnice 2003/96 ve lhůtě stanovené v odůvodněném stanovisku zaslaném tomuto členskému státu Komisí, tedy do 22. května 2010.

30

Francouzská republika mimoto uznala, že k uvedenému datu nepřijala opatření nezbytná k provedení ustanovení směrnice 2003/96, která byla později provedena zákonem č. 2010-1488 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. října 2012, Komise v. Francie, C‑164/11, nezveřejněný, EU:C:2012:665, bod 22).

31

Přitom článek 37 zákona č. 2003-8, kterým byl zaveden příspěvek, již nabyl účinnosti ke dni podání žaloby pro nesplnění povinnosti, která vedla k vydání uvedeného rozsudku. Soudní dvůr konstatoval a Francouzská republika uznala, že k uvedenému datu nezměnila svůj systém zdanění elektřiny za účelem vytvoření harmonizované spotřební daně z elektřiny, a proto nelze příspěvek považovat za takovou spotřební daň.

32

Soulad příspěvku se směrnicemi 92/12 a 2003/96 tedy musí být posouzen s ohledem na kritéria uložená v čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12 pro existenci jiných nepřímých daní uloženým ze zvláštních důvodů.

33

S ohledem na předcházející úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12 musí být vykládán v tom smyslu, že zavedení jiné nepřímé daně zatěžující elektřinu není podmíněno zavedením harmonizované spotřební daně, a jelikož daň, jako je daň dotčená v původním řízení, nepředstavuje takovou spotřební daň, musí být její soulad se směrnicemi 92/12 a 2003/96 posouzen s ohledem na podmínky stanovené v čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12 pro existenci jiných nepřímých daní uložených ze zvláštních důvodů.

34

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12 musí být vykládán v tom smyslu, že daň, jako je daň dotčená v původním řízení, může být kvalifikována jako „jiná nepřímá daň“.

35

V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12 umožňuje členským státům zavést či zachovat nepřímou daň jinou než spotřební daň zavedenou dotčenou směrnicí, jednak pokud tato daň sleduje zvláštní důvody a jednak pokud splňuje pravidla zdaňování platná pro spotřební daně a pro DPH ohledně stanovení základu daně, výpočtu daně, vzniku daňové povinnosti a kontroly daně (v tomto smyslu viz rozsudek 27. února 2014, Transportes Jordi Besora, C‑82/12, EU:C:2014:108, bod 21).

36

Obě tyto podmínky, jejichž cílem je zabránit tomu, aby další nepřímé daně neoprávněně bránily obchodu, jsou podle samotného znění čl. 1 odst. 2 uvedené směrnice kumulativní (rozsudek ze dne 27. února 2014, Transportes Jordi Besora, C‑82/12, EU:C:2014:108, bod 22).

37

Ohledně první z uvedených podmínek plyne z judikatury Soudního dvora, že zvláštní důvod ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12 je důvod jiný než čistě rozpočtový (rozsudky ze dne 24. února 2000, Komise v. Francie, C‑434/97, EU:C:2000:98, bod 19; ze dne 9. března 2000, EKW a Wein & Co, C‑437/97, EU:C:2000:110, bod 31, jakož i ze dne 27. února 2014, Transportes Jordi Besora, C‑82/12, EU:C:2014:108, bod 23).

38

Dotčená daň, aby byla považována za daň sledující zvláštní důvod ve smyslu uvedeného ustanovení, musí mít sama o sobě za cíl zajistit uvedený zvláštní důvod. To je konkrétně případ v situaci, kdy příjem z uvedené daně musí být povinně využit pro snížení environmetálních nákladů souvisejících se spotřebou elektřiny zatížené uvedenou daní a k propagaci územní a sociální soudržnosti, takže by mezi využitím příjmů a účelem předmětného zdanění existovala přímá souvislost (v tomto smyslu viz rozsudky 27. února 2014, Transportes Jordi Besora, C‑82/12, EU:C:2014:108, bod 30, a ze dne 5. března 2015, Statoil Fuel & Retail, C‑553/13, EU:C:2015:149, bod 41).

39

Účelové určení příjmů z daně je však pouze způsob vnitřní organizace rozpočtu členského státu, takže nemůže v tomto ohledu představovat samo o sobě dostatečnou podmínku, jelikož každý členský stát se může bez ohledu na sledovaný cíl rozhodnout, že příjmy z daně budou určeny na financování konkrétních výdajů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2014, Transportes Jordi Besora, C‑82/12, EU:C:2014:108, bod 29).

40

V tomto ohledu z předkládacího usnesení zaprvé plyne, že příspěvek byl určen na financování environmentálních účelů prostřednictvím zaplacení dodatečných nákladů vzniklých na základě povinnosti výkupu, ze strany dodavatelů, elektřiny získané z obnovitelných zdrojů a kogenerací. Zadruhé měl příspěvek za cíl financovat cíle územní a sociální soudržnosti prostřednictvím vyrovnání dodatečných nákladů na výrobu v oblastech, jež nejsou napojeny na kontinentální metropolitní soustavu, vyrovnání ztráty příjmů a dodatečných výdajů na správu, jež nesou dodavatelé elektřiny z důvodu jednak účtování zvláštních sazeb za elektřinu z titulu tzv. „produktů základní potřeby“ a jednak jejich účasti na mechanismu na podporu osob v tíživé situaci. Zatřetí měl příspěvek financovat náklady na správní fungování Mediateur national de l’énergie (Národní energetický mediátor) a Caisse de dépôts et consignations (dále jen „Caisse des dépôts“) pro správu příspěvku.

41

Z poznatků, kterými disponuje Soudní dvůr, plyne, že částka příspěvku byla určena předem v závislosti na odhadech hospodářských subjektů nákladů na dosažení cílů sledovaných tímto příspěvkem. Odhady byly hospodářskými subjekty předány Energetické regulační komisi, která na jejich základě stanovila částku nákladů na veřejnou službu, kterou měl příspěvek pokrýt, a předala svůj návrh vládě nejpozději ke dni 15. října roku předcházejícího roku výběru příspěvku. Následně ministerstvo příslušné v oblasti energetiky stanovilo každý rok do 31. prosince částku příspěvku za každou spotřebovanou kilowatthodinu tak, aby příjmy z příspěvku pokryly všechny náklady, které měly být vyrovnány. Mimoto prostředky vybrané z titulu příspěvku nebyly integrovány do státního rozpočtu, ale byly placeny na zvláštní účet otevřený u Caisse des dépôts, a sloužily výhradně k vyrovnání nákladů na úkoly veřejné služby, jimiž jsou pověřeny subjekty činné v odvětví energetiky podle článku 5 zákona č. 2000-108, ve znění zákona č. 2003-8.

42

Pokud jde zaprvé o náklady na správní fungování Mediateur national de l’énergie a Caisse des dépôts pro správu příspěvku, je třeba uvést, že neplní žádný zvláštní důvod, jiný než rozpočtový, a jsou vázány nikoli specificky na spotřebu elektřiny, ale na všeobecné fungování systému zavedeného vnitrostátní právní úpravou. Uvedené všeobecné náklady přitom mohou být financovány z příjmu z daní jakékoli povahy.

43

Pokud jde zadruhé o důvody příspěvku týkající se územní a sociální soudržnosti, tedy zeměpisné vyrovnávání sazeb a snížení ceny za elektřinu pro domácnosti v tíživé situaci, jde o důvody běžně financované ze státního rozpočtu, které neumožňují mít za to, že uvedená daň sleduje zvláštní důvod.

44

Proto i kdyby dotčená vnitrostátní právní úprava stanovila mechanismus předem stanoveného účelového určení příjmů z příspěvku, jak bylo uvedeno v bodě 41 tohoto rozsudku, pro financování zejména uvedeného správního fungování a uvedených cílů územní a sociální soudržnosti, nic by to neměnilo na tom, že to nejsou zvláštní důvody ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12.

45

Zatřetí, pokud jde o environmentální důvody příspěvku, jak uvedl generální advokát v bodě 71 stanoviska, la příspěvek CSPE podporuje produkci elektřiny z obnovitelných zdrojů a kogenerací, k jejímuž financování přispívá, takže sám o sobě sleduje dosažení uváděného zvláštního důvodu. Existuje tedy přímá vazba mezi environmentálními důvody sledovanými příspěvkem a zmírněním negativních účinků spotřeby elektřiny na životní prostředí.

46

V důsledku toho, pokud jde o environmentální důvody, příspěvek CSPE skutečně sleduje zvláštní důvod.

47

Ohledně druhé podmínky připomenuté v bodě 35 tohoto rozsudku je třeba ověřit, zda příspěvek respektuje pravidla zdaňování platná pro spotřební daně a DPH, pokud jde o stanovení základu daně, výpočtu daně, vzniku daňové povinnosti a kontroly daně, v souladu s čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12.

48

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že uvedené ustanovení nevyžaduje, aby členské státy dodržovaly všechna pravidla týkající se spotřebních daní či DPH, pokud jde o stanovení základu daně, výpočtu daně, vzniku daňové povinnosti a kontroly daně. Postačí, aby nepřímé daně zavedené ze zvláštního důvodu byly v tomto ohledu v souladu s obecným systémem jedné nebo druhé uvedené techniky zdanění tak, jak je stanoví unijní právní předpisy (rozsudek ze dne 24. února 2000, Komise v. Francie, C‑434/97, EU:C:2000:98, bod 27).

49

Jak připomněl generální advokát v bodě 82 stanoviska, příspěvek nemá strukturu srovnatelnou s DPH, neboť jednak jeho výše není poměrná k ceně zboží, které zatěžuje, ale vypočte se z objemu spotřebované elektrické energie, a jednak jeho výběr nastává v okamžiku spotřeby, a nikoli v jednotlivých fázích procesu výroby a distribuce, jako je tomu v případě DPH. Je tedy třeba přezkoumat podobnosti mezi pravidly zdanění pro příspěvek a pravidly zdanění pro spotřební daně.

50

Zaprvé ohledně stanovení základu daně a výpočtu daně ze spisu předloženého Soudnímu dvoru plyne, že částka příspěvku byla, podobně jako u spotřební daně, vypočítávána v závislosti na spotřebovaných kilowattech.

51

Zadruhé povinnost platit příspěvek, jak stanoví čl. 6 odst. 1 směrnice 92/12 pro spotřební daně, vzniká propuštěním elektřiny pro spotřebu.

52

Zatřetí, pokud jde o kontrolu, vybírají příspěvek na základě dotčené francouzské právní úpravy dodavatelé elektřiny, přičemž je následně převeden do Caisse des dépôts a přerozdělen mezi jednotlivé dodavatele. Nicméně kontrolu výběru příspěvku provádí veřejná moc prostřednictvím Energetické regulační komise a spory spojené s jeho výběrem řeší správní soudy, podobně jako v oblasti nepřímého zdanění.

53

V důsledku toho se s ohledem na poznatky, kterými disponuje Soudní dvůr, zdá, že příspěvek dodržuje pravidla zdanění použitelná na spotřební daně, a splňuje tedy druhou podmínku uloženou čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12, což nicméně přísluší ověřit předkládajícímu soud.

54

S ohledem na předcházející úvahy je třeba odpovědět na druhou otázku tak, že čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12 musí být vykládán v tom smyslu, že daň, jako je daň dotčená v původním řízení, může být kvalifikována jako „jiná nepřímá daň“ s ohledem na sledované environmentální důvody, které se týkají financování dodatečných nákladů spojených s povinností nákupu zelené energie, při vyloučení důvodů týkajících se územní a sociální soudržnosti, tedy zeměpisného vyrovnávání sazeb a snížení ceny za elektřinu pro domácnosti v tíživé situaci, a čistě správních důvodů, zejména financování nákladů na správní fungování orgánů veřejné moci, jako je Médiateur national de l’énergie a Caisse des dépôts, přičemž předkládajícímu soudu přísluší ověřit dodržování pravidel zdanění použitelných na spotřební daně.

55

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda v případě, že pouze některé ze sledovaných důvodů lze kvalifikovat jako zvláštní ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 92/12, musí být unijní právo vykládáno v tom smyslu, že plátci příspěvku mohou žádat o vrácení dotčeného příspěvku v plné výši nebo pouze jeho části v závislosti na tom, jaká část z celkových nákladů financovaných příspěvkem neodpovídá zvláštním důvodům.

56

Z ustálené judikatury plyne, že nárok na vrácení daní, jež byly v členském státě vybrány v rozporu s pravidly unijního práva, je důsledkem a doplňkem práv, jež přiznávají procesním subjektům ustanovení unijního práva, jako jsou ustanovení, jež byla vyložena Soudním dvorem. Členské státy tedy musí v zásadě vrátit daně vybrané v rozporu s unijním právem (rozsudek ze dne 19. července 2012, Littlewoods Retail a další, C‑591/10, EU:C:2012:478, bod 24 a citovaná judikatura).

57

Stejně tak Soudní dvůr rozhodl, že jediná výjimka z práva na vrácení daní vybraných v rozporu s unijním právem se týká případu, kdy osoba povinná k dani přímo přenesla neoprávněně vybranou daň na kupujícího (rozsudek ze dne 15. září 2011, Accor, C‑310/09, EU:C:2011:581, bod 74).

58

S ohledem na odpověď na druhou otázku a na podmínku, aby částky neoprávněně zaplacené z titulu příspěvku nebyly žalobkyní v původním řízení, jako konečnou spotřebitelkou elektřiny, přímo přeneseny na její vlastní zákazníky, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, může žalobkyně v původním řízení žádat o vrácení částek, poměrně k části příjmů z příspěvku, které byly určeny na financování cílů územní a sociální soudržnosti a čistě správních cílů, zejména správního fungování Médiateur national de l’Énergie a Caisse des dépôts pro správu příspěvku.

59

Mimoto v souladu s odpovědí na čtvrtou otázku může žalobkyně v původním řízení žádat o vrácení uvedených částek až ode dne 1. ledna 2009, tedy od data, kdy se účinky směrnice 2003/96 staly pro Francouzskou republiku závaznými.

60

S ohledem na předcházející úvahy je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že plátci příspěvku mohou žádat o částečné vrácení daně, jako je daň dotčená v původním řízení, poměrně k části příjmů z příspěvku, které byly vybrány z jiných než zvláštních důvodů, za podmínky, že tato daň nebyla poplatníky přímo přenesena na jejich vlastní zákazníky, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

61

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: