–

za G. Hampshira I. Walkerem, solicitor, J. Bourkem, barrister, a G. Facennou, QC,

–

za The Board of the Pension Protection Fund A. Banister, solicitor, a J. Hilliardem, QC,

–

za vládu Spojeného království S. Brandonem, jakož i R. Fadoju a C. Crane, jako zmocněnci, ve spolupráci s J. Coppelem, QC,

–

za irskou vládu M. Browne, J. Quaney, E. Creedon, jakož i A. Joycem, jako zmocněnci, ve spolupráci s Ú. Tighe, BL,

–

za Evropskou komisi M. Kellerbauerem a M. Wilderspinem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. října 2008 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (Úř. věst. 2008, L 283, s. 36).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi G. Hampshirem a Board of the Pension Protection Fund (Rada fondu důchodového zabezpečení, dále jen „Rada PPF“) ohledně výpočtu nároků prvně uvedeného na starobní důchod.

3

Bod 3 odůvodnění směrnice 2008/94 zní následovně:

„Je nezbytné přijmout předpisy na ochranu zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele a pro zaručení jejich minimální ochrany, především pro zaručení úhrady jejich nesplacených pohledávek, s ohledem na nezbytnost vyrovnaného hospodářského a sociálního rozvoje [v Evropské unii]. Za tím účelem by členské státy měly zřídit instituce zajišťující úhradu nesplacených pohledávek zaměstnanců.“

4

Podle jejího čl. 1 odst. 1 se tato směrnice vztahuje na pohledávky zaměstnanců vznikající z pracovních smluv nebo pracovních poměrů vůči zaměstnavatelům, kteří se nacházejí v platební neschopnosti ve smyslu čl. 2 odst. 1 této směrnice.

5

Článek 8 uvedené směrnice stanoví:

„Členské státy zajistí, aby byla přijata nezbytná opatření na ochranu zájmů zaměstnanců a osob, které již odešly z podniku nebo provozovny zaměstnavatele ke dni vzniku platební neschopnosti zaměstnavatele, pokud jde o nabytá nebo nabývaná práva na starobní důchody, včetně pozůstalostních důchodů, na základě doplňkových zaměstnaneckých nebo mezioborových systémů sociálního zabezpečení, které stojí mimo vnitrostátní zákonné systémy sociálního zabezpečení.

6

V souladu s čl. 12 písm. a) směrnice 2008/94 se tato nedotýká možnosti členských států přijmout nezbytná opatření, aby se zamezilo zneužívání.

7

V oblasti ochrany nároků zaměstnanců na starobní důchod byla směrnice 2008/94 ve Spojeném království provedena prostřednictvím Pensions Act 2004 (zákon o důchodech z roku 2004, dále jen „zákon z roku 2004“).

8

Tímto zákonem byl zřízen zákonný záruční penzijní fond s názvem Pension Protection Fund (dále jen „PPF“), který je řízený Radou PPF. V případě platební neschopnosti zaměstnavatele přebírá PPF za určitých podmínek odpovědnost za nároky zaměstnanců plynoucí z doplňkového zaměstnaneckého systému sociálního zabezpečení. Za účelem financování tohoto úkolu vybírá PPF od všech schválených doplňkových zaměstnaneckých systémů sociálního zabezpečení příspěvky.

9

Pokud se zaměstnavatel, který se účastní některého schváleného dávkově definovaného systému sociálního zabezpečení, dostane do platební neschopnosti, přebírá za určitých podmínek na základě zákona z roku 2004 odpovědnost za tento systém Rada PPF.

10

Jednou z těchto podmínek je podmínka uvedená v čl. 127 odst. 2 písm. a) zákona z roku 2004, podle níž „hodnota aktiv systému musí být k rozhodnému datu nižší než hodnota chráněných závazků“.

11

Chráněné závazky definované v článku 131 zákona z roku 2004 nepokrývají důchodové nároky všech zaměstnanců z doplňkového zaměstnaneckého systému sociálního zabezpečení v plném rozsahu, nýbrž jen náklady na zaručení dávek, které odpovídají náhradě, jež by byla vyplacena podle ustanovení o náhradě důchodů, kdyby Rada PPF převzala odpovědnost za systém (dále jen „náhrada PPF“).

12

Zákon z roku 2004, a především jeho článek 162 neupravuje u zaměstnanců, kteří již dosáhli ke dni vyhlášení platební neschopnosti svého zaměstnavatele obvyklého důchodového věku stanoveného v rámci jejich systému sociálního zabezpečení, žádné krácení nároků. Naproti tomu zaměstnanci, kteří obvyklého věku odchodu do důchodu ke dni vyhlášení platební neschopnosti dosud nedosáhli, mají nárok pouze na 90 % hodnoty svých nabytých práv. Navíc se na jejich nárok vztahuje limit podle bodu 26 přílohy 7 zákona z roku 2004.

13

Maximální limit náhrady pro zaměstnance určité věkové skupiny stanoví PPF. Rada PPF zveřejňuje pojistněmatematické faktory, kterými se snižuje limit pro účastníky, kteří pobírají náhradu před dovršením 65 let věku. Podle bodu 26 odst. 7 přílohy 7 zákona z roku 2004 není horní hranicí náhrady samotný limit, ale 90 % částky limitu.

14

Bod 28 přílohy 7 zákona z roku 2004 kromě toho stanoví, že maximální částky jsou upravovány podle inflace, avšak nejvýše o 2,5 % ročně. Úprava maximální částky podle tohoto ustanovení se však nevztahuje na náhradu, která je vyplácena z titulu zaměstnání vykonávaného před 6. dubnem 1997.

15

Dojde-li k platební neschopnosti podle zákona z roku 2004, je zahájeno podle jeho článku 132 hodnoticí období, během něhož je zjišťována úroveň financování systému s cílem určit, zda má či nemá PPF převzít odpovědnost za správu daného systému podle čl. 127 odst. 2 (dále jen „hodnoticí období“). Článek 138 zákona z roku 2004 během tohoto hodnoticího období ukládá, aby byly dávky hrazené účastníkům systému sníženy na úroveň náhrady, která by byla vyplácena, kdyby PPF musel převzít odpovědnost za správu systému.

16

Podle článků 143 a 144 zákona z roku 2004 se ocenění chráněných závazků a aktiv systému provedené během hodnoticího období stává poté, co bylo schváleno Radou PPF a nebylo-li zpochybněno, závazným a rozhodným pro určení, zda je splněna podmínka stanovená v čl. 127 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona pro přenesení odpovědnosti na PPF.

17

Článek 154 zákona z roku 2004 stanoví, že je-li určeno, že aktiva systému ke dni vzniku platební neschopnosti postačují ke krytí nákladů na chráněné závazky, bude systém ponechán mimo PPF a správci systému provedou jeho likvidaci. V takovém případě musí doplňkový zaměstnanecký systém sociálního zabezpečení ze zbylých finančních prostředků zaměstnancům vyplatit dávky starobního důchodu v hodnotě odpovídající náhrady PPF. Podle čl. 154 odst. 7 zákona z roku 2004 se systém doplňkového sociálního zabezpečení řídí pokyny PPF.

18

Pokud je zjištěno, že aktiva systému nepostačují k úhradě chráněných závazků, převezme odpovědnost za správu systému Rada PPF. K tomu čl. 161 odst. 2 zákona z roku 2004 stanoví:

„V důsledku převzetí odpovědnosti za správu systému Radou [PPF]

19

Podle Pension Protection Fund (Pension Compensation Cap) Order 2006 [nařízení z roku 2006 o fondu pro zajištění důchodů (maximální limit pro náhradu důchodu)] činil limit od 1. dubna 2006 pro věk 65 let 28944,45 GBP.

20

Grenville Hampshire byl v letech 1971 až 1998 zaměstnán u společnosti Turner & Newall plc (dále jen „T&N“). Po celou tuto dobu byl účastníkem důchodového systému společnosti T&N (dále jen „systém T&N“).

21

Když byl v roce 1998 v důsledku převzetí společnosti T&N ze strany Federal-Mogul Corporation of America propuštěn ze zaměstnání, odešel ve věku 51 let do předčasného důchodu, avšak obvyklý věk odchodu do důchodu u zaměstnanců účastnících se systému T&N činil 62 let. Správci systému T&N jej informovali, že jeho důchod bude činit 48781,80 GBP ročně před zdaněním a s meziročním růstem nejméně o 3 %.

22

Vzhledem k tomu, že Federal-Mogul Corporation of America požádala v průběhu roku 2001 ve Spojených státech amerických o ochranu v případě úpadku, zahájil PPF dne 10. července 2006 ve Spojeném království hodnocení chráněných závazků a aktiv systému T&N. K tomuto datu bylo G. Hampshirovi 58 let.

23

Po ukončení tohoto hodnocení schválila Rada PPF dne 19. září 2011 ocenění, podle něhož aktiva systému T&N překračovala ke dni 10. července 2006 hodnotu jeho chráněných závazků, takže v systému se nacházel dostatek finančních prostředků k zajištění výplaty důchodových dávek v hodnotě odpovídající náhradě PPF (dále jen „rozhodnutí ze dne 19. září 2011“). Rada PPF tak neměla převzít odpovědnost za správu tohoto systému.

24

Po úpravě zohledňující paušální částku ve výši 89965 GBP, kterou obdržel po svém odchodu do důchodu v roce 1998, byla hrubá výše starobního důchodu G. Hampshira stanovena na 19819 GBP, přičemž byla zejména zohledněna okolnost, že k datu 10. července 2006 ještě nedosáhl obvyklého věku pro odchod do důchodu stanoveného v rámci systému T&N, takže se na něj vztahovalo pravidlo o maximálním limitu upraveném v bodě 26 přílohy 7 zákona z roku 2004.

25

Ve srovnání s nárokem na roční částku ve výši 60240 GBP, kterou by získal, kdyby nedošlo k platební neschopnosti jeho zaměstnavatele, se jeho starobní důchod snížil přibližně o 67 %.

26

K tomu je nutno uvést, že jelikož doba zaměstnání G. Hampshira spadala z převážné části do doby před 6. dubnem 1997, byl rovněž zbaven většiny nároku na každoroční zvyšování svého důchodu. Podle vlastních propočtů tak nyní pobírá důchod odpovídající přibližně 25 % svých nabytých důchodových nároků plynoucích z jeho zaměstnání u společnosti T&N.

27

Podobně jako 15 dalších bývalých zaměstnanců T&N, kteří jsou postiženi obdobným snížením, se G. Hampshire obrátil na Pension Protection Fund Ombudsman (ombudsman fondů na zajištění penzí, Spojené království), u něhož zpochybnil ocenění systému T&N schváleného Radou PPF v jejím rozhodnutí ze dne 19. září 2011.

28

Když byl tento podnět dne 19. února 2014 zamítnut, podal G. Hampshire žalobu u High Court of Justice (England & Wales), (Chancery Division) [Vrchní soud (Anglie a Wales), kancléřské kolegium, Spojené království].

29

Rozsudkem ze dne 23. prosince 2014 uvedený soud žalobu G. Hampshira zamítl. Posledně uvedený pak podal odvolání ke Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) [odvolací soud (Anglie a Wales) (občanskoprávní kolegium)].

30

Grenville Hampshire tvrdil, že ustanovení zákona z roku 2004, na jehož základě bylo vydáno rozhodnutí ze dne 19. září 2011, nejsou v souladu s článkem 8 směrnice 2008/94, jak byl vyložen Soudním dvorem, jelikož tato ustanovení vedou k tomu, že někteří zaměstnanci získávají méně než 50 % hodnoty svých nabytých nároků na starobní důchod.

31

Na to však PPF namítl, že judikatura Soudního dvora Evropské unie k článku 8 této směrnice vyžaduje pouze to, aby systémy ochrany zaručily v průměru všem zaměstnancům zúčastněným na doplňkovém zaměstnaneckém systému sociálního zabezpečení náhrady ve výši alespoň poloviny hodnoty jejich nabytých nároků. Podle tvrzení PPF není naopak vyžadováno, aby každý zaměstnanec individuálně obdržel náhradu odpovídající alespoň polovině hodnoty svých nabytých nároků.

32

Za těchto podmínek se Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) [odvolací soud (Anglie a Wales) (občanskoprávní kolegium)] rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

33

Vláda Spojeného království tvrdí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná z důvodu hypotetické povahy předložených otázek. I kdyby totiž závazky systému T&N byly oceněny bez zohlednění maximálního limitu stanoveného vnitrostátní úpravou, přesahovala by aktiva tohoto systému chráněné závazky, takže by odpovědnost nad správou tohoto systému nepřevzal PPF a systém by nadále spravovali jeho správci. Vzhledem k tomu, že článek 8 směrnice 2008/94 postrádá přímou horizontální použitelnost, může G. Hampshire uplatnit své nároky pouze tak, že bude požadovat náhradu od státu, což není předmětem žaloby v původním řízení.

34

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rámci spolupráce Soudního dvora a vnitrostátních soudů, zavedené článkem 267 SFEU, je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Týkají-li se tedy položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne 23. ledna 2018, F. Hoffmann-La Roche a další, C‑179/16, EU:C:2018:25, bod 44, jakož i citovaná judikatura).

35

Z toho vyplývá, že se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí na vlastní odpovědnost a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí ze strany Soudního dvora rozhodnout o žádosti podané vnitrostátním soudem je možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém, nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (rozsudek ze dne 23. ledna 2018, F. Hoffmann-La Roche a další, C‑179/16, EU:C:2018:25, bod 45, jakož i citovaná judikatura).

36

V projednávaném případě přitom není zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k předmětu sporu v původním řízení. Tyto otázky, které se týkají výkladu článku 8 směrnice 2008/94, totiž spadají do rámce sporu, který se týká slučitelnosti pravidel zákona z roku 2004 upravujících výpočet chráněných závazků s požadavky tohoto ustanovení. Jelikož výklad uvedeného ustanovení Soudním dvorem může vést k novému ocenění chráněných závazků PPF, a tedy i nároků G. Hampshira na starobní důchod, existuje mezi předmětem sporu v původním řízení a uvedenými předběžnými otázkami dostatečný vztah.

37

Kromě toho je rovněž relevantní otázka, zda má článek 8 směrnice 2008/94 v takovém případě, jako je případ dotčený ve věci v původním řízení, přímý účinek, jelikož by předkládající soud mohl být k vyřešení sporu, který mu byl předložen, nucen rozhodnout, zda se G. Hampshire může uvedeného článku 8 dovolávat vůči Radě PPF, či nikoli.

38

Za těchto podmínek jsou tedy předběžné otázky přípustné.

39

Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda článek 8 směrnice 2008/94 musí být vykládán v tom smyslu, že každý konkrétní zaměstnanec musí v případě platební neschopnosti svého zaměstnavatele získat náhradu odpovídající alespoň 50 % hodnoty svých nároků nabytých v doplňkovém zaměstnaneckém systému sociálního zabezpečení, nebo zda postačuje, že je tato náhrada zaručena velké většině zaměstnanců, avšak někteří tito zaměstnanci získají z důvodu některých omezení stanovených vnitrostátním právem náhradu nižší než 50 % hodnoty svých nabytých nároků.

40

Podle článku 8 směrnice 2008/94 členské státy zajistí, aby byla přijata nezbytná opatření na ochranu zájmů zaměstnanců a osob, které již odešly z podniku nebo provozovny zaměstnavatele ke dni vzniku platební neschopnosti zaměstnavatele, pokud jde o nabytá nebo nabývaná práva na starobní důchody, včetně pozůstalostních důchodů, na základě doplňkových zaměstnaneckých nebo mezioborových systémů sociálního zabezpečení, které stojí mimo vnitrostátní zákonné systémy sociálního zabezpečení.

41

V tomto ohledu mají členské státy pro účely určení jak mechanismu, tak úrovně této ochrany zajisté značný prostor pro uvážení, který vylučuje povinnost zajištění ochrany v plném rozsahu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 25. ledna 2007, Robins a další, C‑278/05, EU:C:2007:56, body 36 a 42 až 45; ze dne 25. dubna 2013, Hogan a další, C‑398/11, EU:C:2013:272, bod 42, jakož i ze dne 24. listopadu 2016, Webb-Sämann, C‑454/15, EU:C:2016:891, bod 34).

42

Článek 8 směrnice 2008/94 nebrání tedy tomu, aby členské státy omezily při sledování legitimních hospodářských a sociálních cílů, a zejména v souladu se zásadou proporcionality nároky nabyté zaměstnanci v případě platební neschopnosti jejich zaměstnavatele.

43

Ohledně článku 8 směrnice 80/987, který je nyní článkem 8 směrnice 2008/94, však Soudní dvůr rozhodl, že ustanovení vnitrostátního práva, která mohou vést v určitých situacích k zajištění dávek omezenému na méně než polovinu nabytých nároků, nevyhovují definici pojmu „ochrana“ použitém v tomto ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. ledna 2007, Robins a další, C‑278/05, EU:C:2007:56, bod 57).

44

Je třeba upřesnit, že věc, ve které byl vydán uvedený rozsudek, se týkala zejména nároků na dávky dvou bývalých zaměstnanců, z nichž jeden obdržel jen 20 % a druhý pouze 49 % dávek starobního důchodu, na které měli nárok (rozsudek ze dne 25. ledna 2007, Robins a další, C‑278/05, EU:C:2007:56, bod 54).

45

Tento výklad potvrdil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 25. dubna 2013, Hogan a další (C‑398/11, EU:C:2013:272), vydaném ve věci, jež se týkala nároků na starobní důchod, které individuálně nabylo deset bývalých zaměstnanců jmenovitě označených v uvedeném rozsudku, z nichž se každý účastnil některého z doplňkových dávkově definovaných systémů sociálního zabezpečení zřízených jejich zaměstnavatelem. Po odkazu na bod 57 rozsudku ze dne 25. ledna 2007, Robins a další (C‑278/05, EU:C:2007:56) Soudní dvůr rozhodl, že řádné provedení článku 8 směrnice 2008/94 vyžaduje, aby zaměstnanec obdržel v případě platební neschopnosti svého zaměstnavatele alespoň polovinu dávek ve stáří vyplývajících z nabytých důchodových práv, na která zaplatil příspěvky v rámci doplňkového zaměstnaneckého systému sociálního zabezpečení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. dubna 2013, Hogan a další, C‑398/11, EU:C:2013:272, body 43 a 51).

46

Z této judikatury, potvrzené naposledy rozsudkem ze dne 24. listopadu 2016, Webb-Sämann (C‑454/15, EU:C:2016:891, bod 35), vyplývá, že míra ochrany takto upravená článkem 8 směrnice 2008/94 představuje individuální minimální záruku pro každého zaměstnance.

47

Cíl této směrnice, kterým je zajistit každému zaměstnanci minimální míru ochrany na úrovni Společenství v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, by byl totiž vážně narušen, kdyby v případě absence jakéhokoli zneužití práva ze strany zaměstnance ve smyslu článku 12 uvedené směrnice by členské státy mohly splnit povinnosti, které mají na základě článku 8 této směrnice, aniž by přiznaly každému jednotlivému zaměstnanci takovou minimální ochranu.

48

Z toho vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdila vláda Spojeného království v tomto řízení, neomezuje se výklad podaný Soudním dvorem ohledně míry a povahy ochrany stanovené v článku 8 směrnice 2008/94 a ohledně individuálních adresátů této ochrany na konkrétní případy, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 25. ledna 2007, Robins a další (C‑278/05, EU:C:2007:56); ze dne 25. dubna 2013, Hogan a další (C‑398/11, EU:C:2013:272), jakož i ze dne 24. listopadu 2016, Webb-Sämann (C‑454/15, EU:C:2016:891), ale má obecnou působnost.

49

Nelze proto tvrdit, že dosah tohoto výkladu je omezen na některé zaměstnavatele v platební neschopnosti, kteří působí ve speciálních odvětvích, nebo na určité zaměstnance nacházející se v konkrétních ekonomických a sociálních podmínkách.

50

Článek 8 směrnice 2008/94 tedy ukládá členským státům povinnost zaručit bez výjimky každému konkrétnímu zaměstnanci v případě platební neschopnosti jeho zaměstnavatele náhradu odpovídající alespoň polovině hodnoty jeho nároků nabytých v doplňkovém zaměstnaneckém systému sociálního zabezpečení, přestože nevylučuje, že utrpěné ztráty, třebaže by jejich procentuální výše byla nižší, mohou být za jiných okolností rovněž považovány za zjevně nepřiměřené vzhledem k povinnosti ochrany zájmů zaměstnanců, která je stanovena v uvedeném ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. listopadu 2016, Webb-Sämann, C‑454/15, EU:C:2016:891, bod 35).

51

Kromě toho, jak v podstatě uvedla generální advokátka v bodech 48 až 53 svého stanoviska, za účelem zajištění plné účinnosti minimální ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti jejich zaměstnavatele, která je zakotvena v článku 8 směrnice 2008/94, který vyžaduje, aby tato ochrana pokrývala celou dobu trvání starobního důchodu, je třeba, aby při výpočtu náhrady odpovídající alespoň polovině hodnoty jejich nabytých nároků byl zohledněn předpokládaný růst nároků na důchod po celou dobu trvání starobního důchodu, aby se zabránilo tomu, že zaručená částka v průběhu let klesne pod polovinu hodnoty, která byla původně nabyta pro daný rok důchodu.

52

S ohledem na výše uvedené je třeba na první a druhou otázku odpovědět tak, že článek 8 směrnice 2008/94 musí být vykládán v tom smyslu, že každý jednotlivý zaměstnanec musí v případě platební neschopnosti svého zaměstnavatele obdržet dávky starobního důchodu odpovídající alespoň 50 % hodnoty svých nároků nabytých v doplňkovém zaměstnaneckém systému sociálního zabezpečení.

53

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda má článek 8 směrnice 2008/94 přímý účinek.

54

Podle judikatury Soudního dvora se lze bezpodmínečných a dostatečně přesných ustanovení směrnice dovolávat vůči členskému státu a všem jeho správním orgánům, tak i vůči subjektům nebo entitám podléhajícím autoritě nebo dohledu státu nebo nadaným výjimečnými pravomocemi ve srovnání s těmi, které vyplývají z pravidel použitelných ve vztazích mezi jednotlivci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. října 2017, Farrell, C‑413/15, EU:C:2017:745, bod 33 a citovaná judikatura).

55

Za stát lze považovat také takové subjekty či entity, které byly orgánem pověřeny plněním úkolu ve veřejném zájmu a byly pro tento účel nadány výjimečnými pravomocemi (rozsudek ze dne 10. října 2017, Farrell, C‑413/15, EU:C:2017:745, bod 34).

56

V projednávaném případě je tedy třeba posoudit, zda je článek 8 směrnice 2008/94 bezpodmínečný a dostatečně přesný. Tuto otázku je třeba zkoumat ze tří hledisek, a sice určení osob, na které se vztahuje ochrana upravená tímto ustanovením, obsahu této ochrany a určení osoby, která musí uvedenou ochranu poskytnout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. listopadu 1991, Francovich a další, C‑6/90 a C‑9/90, EU:C:1991:428, bod 12).

57

Stran osob, na které se vztahuje ochrana uvedená v článku 8 směrnice 2008/94, vyplývá jasně ze znění tohoto článku, že tato směrnice má chránit zaměstnance, jichž se dotýká platební neschopnost jejich zaměstnavatele. Co do určení osob hodných ochrany splňuje tedy uvedený článek podmínky přesnosti a bezpodmínečnosti, které jsou pro přímou použitelnost ustanovení směrnice vyžadovány.

58

K obsahu ochrany upravené v článku 8 směrnice 2008/94 postačí připomenout, že v rozsudku ze dne 25. ledna 2007, Robins a další (C‑278/05, EU:C:2007:56) Soudní dvůr konstatoval, že tento článek 8 vyžaduje, aby zaměstnanec obdržel v případě platební neschopnosti svého zaměstnavatele alespoň polovinu dávek ve stáří vyplývajících z nabytých důchodových práv, na která zaplatil příspěvky v rámci doplňkového zaměstnaneckého systému sociálního zabezpečení (rozsudek ze dne 25. dubna 2013, Hogan a další, C‑398/11, EU:C:2013:272, bod 51).

59

Tento výklad uvedeného ustanovení objasňuje a upřesňuje jeho význam a dosah tak, jak musí být nebo jak mělo být chápáno a používáno od okamžiku, kdy nabylo účinnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. dubna 2016, DI, C‑441/14, EU:C:2016:278, bod 40, jakož i ze dne 22. listopadu 2017, Cussens a další, C‑251/16, EU:C:2017:881, bod 41).

60

Článek 8 směrnice 2008/94 tedy obsahuje jasnou a přesnou povinnost členských států, jejímž účelem je přiznat práva jednotlivcům. Je třeba dodat, že tato povinnost není vázána na žádnou zvláštní podmínku.

61

Stran určení osoby, která musí poskytnout ochranu uvedenou v článku 8 směrnice 2008/94, je třeba připomenout, že členské státy mají široký prostor pro uvážení, pokud jde o mechanismus, který za účelem takové ochrany zavedou, takže mohou například stanovit formu přímého státního financování, povinného pojištění na náklady zaměstnavatelů nebo zřízení záruční instituce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. ledna 2007, Robins a další, C‑278/05, EU:C:2007:56, body 36 a 37).

62

Jak nicméně uvedl generální advokát v bodě 79 svého stanoviska, jakmile členský stát tento prostor pro uvážení zcela vyčerpal, nesmí být již jednotlivci bráněno dovolat se minimální ochrany, kterou mu přiznává článek 8 směrnice 2008/94.

63

V tomto ohledu vyplývá ze spisu, který má k dispozici Soudní dvůr, že vnitrostátní zákonodárce přijetím zákona z roku 2004 rozhodl, že pokud se zaměstnavatel, který je účastníkem schváleného systému definovaných dávek sociálního zabezpečení, dostane do platební neschopnosti, je nezbytné zkoumat míru financování dotčeného systému, a především ocenit jeho chráněné závazky a aktiva. Uvedený zákon stanoví, že pokud z tohoto ocenění po jeho schválení Radou PPF vyplyne, že aktiva systému jsou dostatečná k uhrazení nákladů na chráněné závazky, řídí tento systém, přestože podléhá pokynům Rady PPF, nadále jeho správci. Naopak pro případ, že se prokáže, že aktiva v systému jsou nedostatečná, zákon z roku 2004 stanoví, že Rada PPF převezme odpovědnost za plnění z tohoto systému, což znamená, že řídící pracovníci systému jsou zproštěni svých povinností v oblasti důchodů a Rada PPF musí zajistit vyplacení náhrad.

64

Zákon z roku 2004 tedy jasně určuje entitu, která má pravomoc vyhodnotit bilanci chráněných závazků a aktiv doplňkových zaměstnaneckých systémů sociálního zabezpečení, jakož i odpovědnost za zajištění minimální ochrany upravené v článku 8 směrnice 2008/94.

65

Povinnost, která přísluší členským státům, chránit zájmy zaměstnanců, pokud jde o jejich nabyté nároky na dávky ve stáří z doplňkového zaměstnaneckého systému sociálního zabezpečení, musí tedy ve Spojeném království splnit PPF.

66

Pokud jde o otázku, zda PPF představuje entitu, která patří státu, nebo může být za takovou považována, ve smyslu judikatury citované v bodech 54 a 55 tohoto rozsudku, je třeba uvést, že PPF je pověřen úkolem veřejného zájmu a má výjimečnou pravomoc k plnění tohoto úkolu, jelikož vybírá od schválených doplňkových zaměstnaneckých systémů sociálního zabezpečení příspěvky a je oprávněn vydávat pro tyto systémy nezbytné pokyny v souvislosti s jejich likvidací. Kromě toho stanoví Rada PPF schválením ocenění chráněných závazků doplňkového zaměstnaneckého systému sociálního zabezpečení míru ochrany každého zaměstnance, pokud jde o jím nabyté nároky na dávky ve stáří, a to jak v případě převzetí odpovědnosti za plnění ze strany PPF, tak v případě případné likvidace mimo rámec PPF.

67

Tím jsou tedy podmínky, aby se zaměstnanec v takové situaci, jako je situace G. Hampshira, mohl dovolávat článku 8 směrnice 2008/94 vůči Radě PPF, splněny.

68

Pokud jde o tvrzení vlády Spojeného království, podle něhož se nelze dovolávat článku 8 směrnice 2008/94 vůči správcům systému T&N z důvodu, že jsou soukromými osobami, když chráněné závazky systému jsou kryty aktivy tohoto systému, a tedy G. Hampshirovi bude vyplácet jeho starobní důchod uvedený systém, je třeba konstatovat, že stranami původního řízení jsou G. Hampshire, jakož i Rada PPF a Secretary of State for Work and Pensions (ministr práce a penzí, Spojené království). Systém T&N ani jeho správci nejsou stranami původního řízení.

69

Dále podle žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se spor v původním řízení netýká otázky, zda G. Hampshire může od systému T&N nebo jeho správců přímo požadovat vyplacení náhrady částky odpovídající minimálně polovině jeho nároků na důchod nabytých v tomto systému, ale legality rozhodnutí, kterým Rada PPF schválila chráněné závazky tohoto systému. Jak uvedla generální advokátka v bodech 89, 91 a 92 svého stanoviska, v tomto sporu má být určeno, zda je možné po Radě PPF požadovat nové ocenění chráněných závazků a dovolávat se při tom článku 8 směrnice 2008/94. V této souvislosti by dopad, který by mohl mít nový výpočet náhrady PPF na systém T&N, představoval pouhý negativní dopad na práva třetích osob a nebyl by důvodem pro odepření přiznání přímého účinku tohoto ustanovení vůči entitě, která musí být považována za odnož státu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2015, T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic, C‑508/14, EU:C:2015:657, bod 48, jakož i citovaná judikatura).

70

S ohledem na výše uvedené je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že článek 8 směrnice 2008/94 má za takových okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním řízení, přímý účinek, takže se jej může jednotlivý zaměstnanec dovolávat u vnitrostátního soudu za účelem zpochybnění rozhodnutí takové entity, jako je Rada PPF.

71

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: