1.

Jedním z hlavních problémů dnešní internetové doby je sladění práva na soukromí a ochranu osobních údajů s právem na informace a svobodou projevu. Nikterak tedy nepřekvapí, že v posledních letech byla Soudnímu dvoru předložena řada věcí, v nichž byly vzneseny právní otázky týkající se této problematiky.

2.

Jakmile byla jedna otázka projednána a rozhodnuta, vynořily se další. K tomuto jevu přispívá nemalou měrou skutečnost, že velmi často se při přijímání souvisejícího právního rámce nepočítalo s existencí internetu. Věc v původním řízení, stejně jako věc C‑507/17, Google (Územní dosah odstranění odkazu z výsledků vyhledávání), k níž jsem přednesl stanovisko téhož dne jako v tomto řízení, jsou v tomto směru dobrým příkladem: jakým způsobem a do jaké míry se povinnosti stanovené směrnicí o ochraně údajů z roku 1995, tedy směrnice 95/46/ES ( 2 ), vztahují na takové internetové vyhledávače, jako je vyhledávač provozovaný společností Google, založenou v roce 1998?

3.

Ve svém zásadním rozsudku ze dne 13. května 2014, Google Spain SL a Google ( 3 ), Soudní dvůr rozhodl, že na základě čl. 12 písm. b) a čl. 14 prvního pododstavce písm. a) směrnice 95/46 má jednotlivec „právo být zapomenut“ ( 4 ), které může zahrnovat rovněž povinnost provozovatele vyhledávačů vymazat odkazy na informace, které se jej týkají ( 5 ). Projednávaná věc navazuje na uvedený rozsudek. Po vynesení zmíněného rozsudku vyvstala totiž řada nových otázek, zejména ohledně zpracování takzvaných „citlivých“ údajů, které vypovídají o rasovém či etnickém původu, politických názorech, náboženském vyznání či filozofickém přesvědčení.

4.

Z tohoto důvodu při výkladu současného stavu práva odkazuji jak na platné právo, tak na jeho výklad v rozsudku Google Spain a Google ( 6 ).

5.

Stručně řečeno, navrhuji Soudnímu soudu dvojí řešení: na jedné straně by provozovatel vyhledávače měl na žádost v zásadě vždy odstranit internetové odkazy na citlivé údaje; na druhé straně musí být respektována svoboda projevu. V této souvislosti navrhuji Soudnímu dvoru, aby vyložil svůj rozsudek Google Spain a Google ( 7 ) způsobem, který bude řádně zohledňovat svobodu projevu.

6.

Cílem směrnice 95/46 je podle jejího článku 1 ochrana základních práv a svobod fyzických osob, zejména jejich soukromí, v souvislosti se zpracováním osobních údajů, a dále odstranění překážek bránících volnému pohybu těchto údajů.

7.

Článek 2 směrnice 95/46 stanoví, že „pro [její] účely […] se rozumí:

[…]

[…]

8.

Článek 3 téže směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví:

„Tato směrnice se vztahuje na zcela nebo částečně automatizované zpracování osobních údajů, jakož i na neautomatizované zpracování osobních údajů, které jsou obsaženy v rejstříku nebo do něj mají být zařazeny.“

9.

Článek 4 téže směrnice, nadepsaný „Použitelné vnitrostátní právo“, stanoví:

„1.   Každý členský stát použije na zpracování osobních údajů vnitrostátní ustanovení, která přijme na základě této směrnice, pokud:

[…]“

10.

V kapitole II oddíle I směrnice 95/46, nadepsaném „Zásady pro kvalitu údajů“, se v článku 6 stanoví:

„1.   Členské státy stanoví, že osobní údaje musejí být:

2.   Dodržování odstavce 1 zajistí správce.“

11.

V kapitole II oddíle II směrnice 95/46, nadepsaném „Zásady pro oprávněné zpracování údajů“, se v článku 7 stanoví:

„Členské státy stanoví, že zpracování osobních údajů může být provedeno pouze pokud:

[…]

12.

V kapitole II oddíle III směrnice 95/46, nadepsaném „Zvláštní kategorie zpracování“, jsou obsaženy články 8 a 9. Článek 8 zmíněné směrnice, nadepsaný „Zpracování zvláštních kategorií údajů“, stanoví:

„1.   Členské státy zakáží zpracování osobních údajů, které odhalují rasový či etnický původ, politické názory, náboženské nebo filozofické přesvědčení, odborovou příslušnost, jakož i zpracování údajů týkajících se zdraví a sexuálního života.

2.   Odstavec 1 se nepoužije, pokud:

[…]

4.   Jsou-li poskytnuta vhodná ochranná opatření, mohou členské státy stanovit z důvodu významného veřejného zájmu i jiné výjimky, než jaké jsou stanoveny v odstavci 2[,] buď prostřednictvím vnitrostátních právních předpisů, nebo rozhodnutím orgánu dozoru.

5.   Zpracování údajů týkajících se protiprávního jednání, rozsudků v trestních věcech nebo bezpečnostních opatření lze provádět pouze pod kontrolou orgánu veřejné moci, nebo pokud vnitrostátní právo stanoví vhodná zvláštní ochranná opatření, s výhradou výjimek, které mohou být uděleny členským státem na základě vnitrostátních předpisů upravujících vhodná zvláštní ochranná opatření. Úplná sbírka rozsudků v trestních věcech musí být v každém případě vedena pod kontrolou orgánu veřejné moci.

Členské státy mohou stanovit, že údaje týkající se správních sankcí nebo rozsudků v občanských věcech budou rovněž zpracovávány pod kontrolou orgánu veřejné moci.

6.   Odchylky z odstavce 1 stanovené v odstavcích 4 a 5 se oznamují Komisi.

[…]“

13.

Článek 9 směrnice 95/46, nadepsaný „Zpracování osobních údajů a svoboda projevu“, stanoví:

„Členské státy stanoví pro zpracování osobních údajů prováděné výlučně pro účely žurnalistiky nebo uměleckého či literárního projevu, odchylky a výjimky z této kapitoly a z kapitol IV a VI, pouze pokud se ukáží jako nezbytné pro uvedení práva na soukromí do souladu s předpisy upravujícími svobodu projevu.“

14.

Článek 12 téže směrnice, nadepsaný „Právo na přístup“, stanoví:

„Členské státy zaručí každému subjektu údajů právo získat od správce:

[…]

[…]“

15.

Článek 14 téže směrnice, nadepsaný „Právo subjektu údajů na námitku“, stanoví:

„Členské státy přiznávají subjektu údajů právo:

[…]“

16.

Článek 28 směrnice 95/46, nadepsaný „Orgán dozoru“, zní:

„1.   Každý členský stát pověří jeden nebo několik orgánů veřejné moci na svém území dohledem nad dodržováním předpisů přijatých členskými státy na základě této směrnice.

[…]

3.   Každý orgán dozoru má zejména:

[…]

Proti rozhodnutím orgánu dozoru, která dala vzniknout stížnostem, je možné využít opravný prostředek k soudu.

4.   Na orgán dozoru se může obrátit jakákoli osoba nebo sdružení zastupující tuto osobu se žádostí týkající se ochrany svých práv a svobod v souvislosti se zpracováním osobních údajů. Dotčená osoba je informována o způsobu vyřízení své žádosti.

[…]

6.   Nezávisle na vnitrostátním právu, které se použije na dané zpracování, je orgán dozoru oprávněn vykonávat na území vlastního členského státu pravomoci, které mu byly uděleny v souladu s odstavcem 3. Každý orgán může být vyzván, aby vykonával své pravomoci na žádost orgánu jiného členského státu.

Orgány dozoru vzájemně spolupracují v míře nezbytné pro plnění svých úkolů, zejména výměnou veškerých užitečných informací.

[…]“

17.

Nařízení 2016/679 se podle svého čl. 99 odst. 2 použije od 25. května 2018. Článek 94 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví, že směrnice 95/46/ES se zrušuje s účinkem od téhož dne.

18.

Článek 9 uvedeného nařízení, nadepsaný „Zpracování zvláštních kategorií osobních údajů“, stanoví:

„1.   Zakazuje se zpracování osobních údajů, které vypovídají o rasovém či etnickém původu, politických názorech, náboženském vyznání či filozofickém přesvědčení nebo členství v odborech, a zpracování genetických údajů, biometrických údajů za účelem jedinečné identifikace fyzické osoby a údajů o zdravotním stavu či o sexuálním životě nebo sexuální orientaci fyzické osoby.

2.   Odstavec 1 se nepoužije, pokud jde o některý z těchto případů:

[…]

[…]

[…]“

19.

Článek 10 uvedeného nařízení, nadepsaný „Zpracování osobních údajů týkajících se rozsudků v trestních věcech a trestných činů“, stanoví:

„Zpracování osobních údajů týkajících se rozsudků v trestních věcech a trestných činů či souvisejících bezpečnostních opatření na základě čl. 6 odst. 1 se může provádět pouze pod dozorem orgánu veřejné moci, nebo pokud je oprávněné podle práva Unie nebo členského státu poskytujícího vhodné záruky, pokud jde o práva a svobody subjektů údajů. Jakýkoli souhrnný rejstřík trestů může být veden pouze pod dozorem orgánu veřejné moci.“

20.

Článek 17 téhož nařízení, nadepsaný „Právo na výmaz (‚právo být zapomenut‘)“, zní:

„1.   Subjekt údajů má právo na to, aby správce bez zbytečného odkladu vymazal osobní údaje, které se daného subjektu údajů týkají, a správce má povinnost osobní údaje bez zbytečného odkladu vymazat, pokud je dán jeden z těchto důvodů:

2.   Jestliže správce osobní údaje zveřejnil a je povinen je podle odstavce 1 vymazat, přijme s ohledem na dostupnou technologii a náklady na provedení přiměřené kroky, včetně technických opatření, aby informoval správce, kteří tyto osobní údaje zpracovávají, že je subjekt údajů žádá, aby vymazali veškeré odkazy na tyto osobní údaje, jejich kopie či replikace.

3.   Odstavce 1 a 2 se neuplatní, pokud je zpracování nezbytné:

21.

Článek 18 nařízení 2016/679, nadepsaný „Právo na omezení zpracování“, stanoví:

„1.   Subjekt údajů má právo na to, aby správce omezil zpracování, v kterémkoli z těchto případů:

[…]

2.   Pokud bylo zpracování omezeno podle odstavce 1, mohou být tyto osobní údaje, s výjimkou jejich uložení, zpracovány pouze se souhlasem subjektu údajů, nebo z důvodu určení, výkonu nebo obhajoby právních nároků, z důvodu ochrany práv jiné fyzické nebo právnické osoby nebo z důvodů důležitého veřejného zájmu Unie nebo některého členského státu.

3.   Subjekt údajů, který dosáhl omezení zpracování podle odstavce 1, je správcem předem upozorněn na to, že bude omezení zpracování zrušeno.“

22.

Článek 21 téhož nařízení, nadepsaný „Právo vznést námitku“, ve svém odstavci 1 stanoví:

„Subjekt údajů má z důvodů týkajících se jeho konkrétní situace právo kdykoli vznést námitku proti zpracování osobních údajů, které se jej týkají, na základě čl. 6 odst. 1 písm. e) nebo f), včetně profilování založeného na těchto ustanoveních. Správce osobní údaje dále nezpracovává, pokud neprokáže závažné oprávněné důvody pro zpracování, které převažují nad zájmy nebo právy a svobodami subjektu údajů, nebo pro určení, výkon nebo obhajobu právních nároků.“

23.

Článek 85 uvedeného nařízení, nadepsaný „Zpracování a svoboda projevu a informací“, stanoví:

„1.   Členské státy uvedou prostřednictvím právních předpisů právo na ochranu osobních údajů podle tohoto nařízení do souladu s právem na svobodu projevu a informací, včetně zpracování pro novinářské účely a pro účely akademického, uměleckého či literárního projevu.

2.   Pro zpracování pro novinářské účely nebo pro účely akademického, uměleckého či literárního projevu členské státy stanoví odchylky a výjimky z kapitoly II (zásady), kapitoly III (práva subjektu údajů), kapitoly IV (správce a zpracovatel), kapitoly V (předávání osobních údajů do třetí země nebo mezinárodní organizaci), kapitoly VI (nezávislé dozorové úřady), kapitoly VII (spolupráce a jednotnost) a kapitoly IX (zvláštní situace, při nichž dochází ke zpracování osobních údajů), pokud je to nutné k uvedení práva na ochranu osobních údajů do souladu se svobodou projevu a informací.

3.   Každý členský stát ohlásí Komisi právní ustanovení, která přijme podle odstavce 2, a bez prodlení jakékoliv následné novely nebo změny týkající se těchto ustanovení.“

24.

Směrnice 95/46 byla do francouzského práva provedena loi no 78-17 du 6 janvier 1978 relative à l’informatique, aux fichiers et aux libertés (zákon č. 78-17 ze dne 6. ledna 1978, o informačních technologiích, souborech a svobodách).

25.

Paní G. C. a pánové A. F., B. H. a E. D. žádali každý jednotlivě společnost Google Inc., aby odstranila z výsledků vyhledávání, které se zobrazí při zadání jejich jména do vyhledávače provozovaného touto společností, různé odkazy vedoucí na webové stránky zveřejněné třetími osobami, avšak zmíněná společnost jejich žádostem nevyhověla.

26.

Konkrétně paní G. C. požádala o odstranění odkazu na satirickou fotomontáž zveřejněnou pod pseudonymem dne 18. února 2011 na kanále YouTube, na níž je vyobrazena vedle starosty obce, kde vykonávala funkci vedoucí kanceláře starosty, a která jasně naznačuje, že spolu mají intimní poměr, a také vliv tohoto poměru na její politickou kariéru. Tato fotomontáž byla zveřejněna během předvolební kampaně pro kantonální volby, v nichž žalobkyně kandidovala. V době, kdy byla odmítnuta její žádost o odstranění odkazu z výsledků vyhledávání, dotčená žadatelka nebyla zastupitelkou, ani se neucházela o mandát zastupitelky v místní samosprávě, ani již nevykonávala funkci vedoucí kanceláře starosty obce.

27.

Pan A. F. usiloval o odstranění odkazů vedoucích na článek v deníku Libération ze dne 9. září 2008, který byl zveřejněn rovněž na internetových stránkách Centre contre les manipulations mentales (Centrum proti mentální manipulaci, dále jen „CCMM“), týkající se sebevraždy člena scientologické církve v prosinci roku 2006. A. F. je v tomto článku uváděn jako tiskový mluvčí scientologické církve, přičemž tuto funkci již přestal v mezidobí vykonávat. Autor sporného článku kromě jiného uvádí, že kontaktoval pana A. F., aby získal jeho verzi skutečností, a zmiňuje výroky získané při této příležitosti.

28.

Pan B. H. požadoval odstranění odkazů, které vedly na články, zejména na články, které vyšly v tisku, o soudním řízení zahájeném v červnu 1995, týkajícím se financování Republikánské strany (PR), v rámci kterého bylo vůči němu a několika dalším podnikatelům a politikům vzneseno obvinění. Řízení, které se jej týkalo, bylo zastaveno usnesením ze dne 26. února 2010. Většina sporných odkazů vede na články, které se vztahují k zahájení vyšetřování, a nereflektují tedy stav na konci řízení.

29.

Pan E. D. požadoval odstranění odkazů vedoucích na články publikované v denících Nice Matin a le Figaro, které informují o jednání v rámci trestního řízení, v němž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let a dále k trestu soudního ochranného dohledu v délce deseti let za sexuální násilí vůči nezletilým osobám mladším patnácti let. V jednom z těchto článků, které vyšly v rámci černé kroniky, se hovoří mimo jiné o některých podrobnostech ze soukromého života pana E. D., které vyšly najevo během procesu.

30.

Poté, co společnost Google odmítla jejich žádostem vyhovět, obrátili se na Commission nationale de l’informatique et des libertés (Národní komise pro informatiku a svobody, dále jen „CNIL“), aby této společnosti uložila odstranění předmětných odkazů z výsledků vyhledávání. Dopisy datovanými 24. dubna 2015, 28. srpna 2015, 21. března 2016 a 9. května 2016 předsedkyně CNIL informovala žalobce o zastavení řízení o jejich stížnostech.

31.

Žalobci proto podali žaloby proti zmíněnému zamítavému rozhodnutí, kterým CNIL odmítla uložit společnosti Google povinnost odstranit odkazy z výsledků vyhledávání v souladu s jejich požadavky. Předkládající soud řízení o uvedených žalobách spojil.

32.

Conseil d’État (Státní rada, Francie) dospěla k závěru, že v uvedených žalobách vyvstává několik problematických otázek výkladu směrnice 95/46, a proto rozhodnutím ze dne 24. února 2017, došlým Soudnímu dvoru dne 15. března 2017, přerušila řízení a položila Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

33.

Písemná vyjádření předložili A. F., B. H., společnost Google, francouzská, irská, řecká, italská, rakouská a polská vláda, vláda Spojeného království a rovněž Evropská komise.

34.

B. H., společnost Google, francouzská, irská, řecká, rakouská a polská vláda a Evropská komise byli vyslechnuti na jednání konaném dne 11. září 2018.

35.

Předběžné otázky položené předkládajícím soudem se týkají výkladu ustanovení směrnice 95/46, a nikoli výkladu ustanovení nařízení 2016/679. Posledně uvedeným nařízením, které je použitelné ode dne 25. května 2018 ( 8 ), však byla uvedená směrnice zrušena s účinkem k témuž dni ( 9 ).

36.

Vzhledem k tomu, že podle francouzského správního práva procesního se na řízení patrně použije právní předpis, který byl platný v době vydání napadeného rozhodnutí, je v původním řízení nepochybně použitelná směrnice 95/46. Soudní dvůr tedy musí poskytnout výklad ustanovení uvedené směrnice.

37.

Otázky položené předkládajícím soudem v projednávané věci vycházejí ze zásadního rozsudku Google Spain a Google ( 10 ), ve kterém Soudní dvůr zejména rozhodl, pokud jde o výroky relevantní pro toto řízení:

38.

Skutkové okolnosti dotčené ve věci, ve které byl vydán rozsudek Google Spain a Google ( 15 ), se sice týkaly osobních údajů, nikoli však „citlivých“ údajů ve smyslu článku 8 směrnice 95/46. Tím se dostáváme k první předběžné otázce.

39.

Předmětem první předběžné otázky položené předkládajícím soudem je, zda se s ohledem na zvláštní odpovědnost, pravomoc a možnosti provozovatele vyhledávače vztahuje zákaz zpracovávat údaje uvedené v čl. 8 odst. 1 a 5 směrnice 95/46, který je uložen jiným správcům, rovněž na takového provozovatele.

40.

Podle čl. 8 odst. 1 směrnice 95/46 členské státy zakáží zpracování osobních údajů, které odhalují rasový či etnický původ, politické názory, náboženské nebo filozofické přesvědčení, odborovou příslušnost, jakož i zpracování údajů týkajících se zdraví a sexuálního života.

41.

Článek 8 odst. 5 téže směrnice stanoví, že zpracování údajů týkajících se protiprávního jednání, rozsudků v trestních věcech nebo bezpečnostních opatření lze provádět pouze pod kontrolou orgánu veřejné moci nebo pokud vnitrostátní právo stanoví vhodná zvláštní ochranná opatření, s výhradou výjimek, které mohou být uděleny členským státem na základě vnitrostátních předpisů upravujících vhodná zvláštní ochranná opatření. Úplná sbírka rozsudků v trestních věcech musí být v každém případě vedena pod kontrolou orgánu veřejné moci. Členské státy mohou stanovit, že údaje týkající se správních sankcí nebo rozsudků v občanských věcech budou rovněž zpracovávány pod kontrolou orgánu veřejné moci.

42.

V této souvislosti je třeba podotknout, že věc, ve které byl vydán rozsudek Google Spain a Google, se článku 8 směrnice 95/46 netýkala ( 16 ). Již jen z tohoto důvodu mám za to, že oproti tomu, co tvrdí společnost Google, nelze odpověď na položenou otázku dovodit ze zmíněného rozsudku. Skutečnost, že uvedená věc se netýkala citlivých údajů upravených článkem 8 odst. 1 směrnice 95/46, neznamená, že by se zmíněné ustanovení na vyhledávače nevztahovalo.

43.

Ve svém stanovisku k věci Google Spain a Google generální advokát N. Jääskinen odůvodnil svou tezi (k níž se Soudní dvůr nepřiklonil), že poskytovatel služeb internetového vyhledávače není „správcem“ osobních údajů na zdrojových internetových stránkách třetích osob, mimo jiné takto: „Opačný názor by znamenal, že internetové vyhledávače jsou neslučitelné s unijním právem, což je závěr, který považuji za absurdní. Konkrétně, pokud by poskytovatelé služeb internetového vyhledávače byli považováni za správce osobních údajů uvedených na zdrojových internetových stránkách třetích osob, a pokud by některá z těchto stránek obsahovala ‚zvláštní kategorie údajů‘ uvedené v článku 8 směrnice [95/46] (například osobní údaje prozrazující politické názory nebo náboženské přesvědčení nebo údaje týkající se zdraví nebo sexuálního života jednotlivců), činnost poskytovatele služeb internetového vyhledávače by se automaticky stala nezákonnou, pokud by nebyly splněny přísné podmínky stanovené v tomto článku pro zpracování takových údajů“ ( 17 ).

44.

Uvedená pasáž velmi dobře osvětluje problematiku a dosah projednávané věci. Vzhledem k tomu, že směrnice 95/46, která byla přijata v roce 1995 a ukládá povinnosti zejména členským státům, nebyla vypracována s ohledem na vyhledávače v jejich stávající podobě, nelze její ustanovení použít na takové vyhledávače intuitivně a čistě doslovně. Právě z tohoto důvodu měl předkládající soud ve věci, ve které byl vydán rozsudek Google Spain a Google ( 18 ), obdobné pochybnosti jako soud v projednávané věci, a proto se oba soudy obrátily na Soudní dvůr.

45.

Vzhledem k výše uvedenému nelze při určení, zda jsou ustanovení směrnice 95/46 použitelná na vyhledávače, zaujmout přístup „všechno, nebo nic“. Podle mého názoru je třeba posoudit každé jednotlivé ustanovení z hlediska toho, zda je lze na vyhledávač použít, či nikoli.

46.

Pokud bychom použili na vyhledávač doslovně čl. 8 odst. 1 směrnice 95/46, znamenalo by to zákaz jakéhokoli zpracování údajů v něm vyjmenovaných, s výhradou výjimek stanovených v čl. 8 odst. 2 uvedené směrnice.

47.

V této souvislosti podotýkám, že žádná ze zúčastněných stran, které předložily svá vyjádření, zcela správně nenavrhuje takto přísný výklad.

48.

Doslovné použití čl. 8 odst. 1 směrnice 95/46 by znamenalo, že na jeho základě by vyhledávač musel ověřovat, zda ve výsledcích vyhledávání podle jména fyzické osoby nejsou obsaženy odkazy na internetové stránky obsahující údaje spadající pod zmíněné ustanovení, a to ex ante a bez návrhu, tedy i v případě, kdy subjekt údajů nepožádal o odstranění odkazu.

49.

Mám za to, že ověřování ex ante a bez návrhu není ani možné, ani žádoucí.

50.

V rozsudku Google Spain a Google ( 19 ) Soudní dvůr uvedl, že „[v] rozsahu, v jakém […] činnost vyhledávače může významným způsobem dále – vedle činnosti vydavatelů webových stránek – ovlivnit základní právo na soukromí a základní právo na ochranu osobních údajů, musí provozovatel uvedeného vyhledávače – jako osoba určující účely a prostředky této činnosti – v rámci své odpovědnosti, pravomoci a možností zajistit, že tato činnost splňuje požadavky směrnice 95/46, aby touto směrnicí stanovené záruky mohly nabýt plného účinku a aby mohlo být skutečně dosaženo účinné a úplné ochrany dotčených osob, zejména jejich práva na soukromí“ ( 20 ).

51.

Z citované pasáže lze dovodit dva závěry. Předně, jak tvrdí Komise ve svém vyjádření, vychází směrnice 95/46 ze zásady, že každý správce musí splnit všechny požadavky, které jsou v ní stanoveny, tedy i požadavky obsažené v jejím článku 8.

52.

Dále, i když je citovaná pasáž formulována jako povinnost uložená provozovateli vyhledávače ( 21 ), může takový provozovatel jednat výhradně v rámci své odpovědnosti, pravomoci a možností. Jinými slovy, takový provozovatel nemůže být schopen zajistit úplný účinek ustanovení směrnice 95/46, a to právě z důvodu, že jeho odpovědnost, pravomoc a možnosti jsou omezené.

53.

Článek 8 směrnice 95/46 je tudíž třeba vykládat s ohledem na odpovědnost, pravomoci a možnosti provozovatele vyhledávače.

54.

V tomto směru je třeba vyloučit použití čl. 8 odst. 1 směrnice 95/46 na provozovatele vyhledávače ex ante. Kontrola internetových stránek, na něž odkazují výsledky vyhledávání, ex ante nespadá do odpovědnosti ani do možností ( 22 ) vyhledávače. Úkolem provozovatele vyhledávače je, jak vyplývá z jeho označení, vyhledávat, zobrazovat a poskytovat informace, a to prostřednictvím algoritmu umožňujícího je co možná nejúčinněji nalézt. Naopak úkolem provozovatele vyhledávače není kontrolovat, nebo dokonce cenzurovat. Provozovatel vyhledávače jedná za účelem vyhledávání a reaguje za účelem odstranění odkazu z výsledků vyhledávání. Takto přinejmenším chápu rozsudek Google Spain a Google ( 23 ).

55.

Stejně tak, jak rovněž zdůrazňuje Komise, se zákazy a omezení stanovené v čl. 8 odst. 1 směrnice 95/46 nemohou vztahovat na provozovatele vyhledávače, jako kdyby sám zveřejnil citlivé údaje na internetových stránkách, na něž vedou odkazy ve výsledcích vyhledávání. Činnost vyhledávače logicky následuje až poté, co byly (citlivé) údaje zveřejněny, a má podružnou povahu.

56.

To znamená, že zákazy a omezení stanovené v čl. 8 odst. 1 směrnice 95/46 se na vyhledávač mohou vztahovat pouze z důvodu zobrazení odkazů ve výsledcích vyhledávání, a tudíž pouze na základě žádosti o odstranění odkazu předložené subjektem údajů ve formě přezkumu prováděného ex post.

57.

Navrhuji tudíž odpovědět na první předběžnou otázku tak, že v rámci odpovědnosti, pravomoci a možností provozovatele vyhledávače se čl. 8 odst. 1 a 5 směrnice 95/46 v zásadě vztahuje na činnost takového provozovatele vyhledávače.

58.

Způsob, jakým se na něj uvedené ustanovení použije, je předmětem druhé předběžné otázky.

59.

Druhá předběžná otázka, která byla položena pro případ, že Soudní dvůr určí, že čl. 8 odst. 1 a 5 směrnice 95/46 se použije na zpracování prováděné provozovatelem vyhledávače, je rozdělena na tři části.

60.

Předkládající soud totiž v podstatě žádá

61.

Uvedeným dílčím otázkám se věnuji v pořadí, v jakém byly položeny.

62.

Východiskem je, že pokud provozovatel vyhledávače odmítne odstranit odkaz na internetovou stránku z výsledků vyhledávání a toto odmítnutí není odůvodněné ve smyslu článků 8 a 9 směrnice 95/46, je takové odmítnutí v rozporu s čl. 8 odst. 1 a 5 směrnice 95/46.

63.

Společnost Google, irská a rakouská vláda a vláda Spojeného království považují tuto skutečnost za důležitý, nikoli však rozhodný faktor při vyvažování práv a zájmů, které musí provozovatel vyhledávače provést u každé žádosti o odstranění odkazu, a to i v případě žádostí týkajících se internetových stránek, kde jsou zpracovány zvláštní kategorie údajů ve smyslu čl. 8 odst. 1 a 5 směrnice 95/46.

64.

Naopak podle francouzské, italské a polské vlády, stejně jako podle Komise, zákaz zpracování údajů stanovený v čl. 8 odst. 1 a 5 směrnice 95/46 znamená, že provozovatel vyhledávače, jemuž byla předložena žádost o odstranění odkazu, musí takové žádosti vyhovět v zásadě vždy, tedy bez nutnosti či možnosti ověřovat jiná hlediska, než je absence odůvodnění.

65.

Přikláním se k posledně uvedenému postoji.

66.

Znění čl. 8 odst. 1 a 5 směrnice 95/46 totiž nepřipouští žádné pochybnosti o tom, že jde o povinnost spočívající v zákazu zpracování citlivých údajů vyjmenovaných v uvedeném ustanovení. Není mi totiž jasné, jak by mohla být za takové situace tato povinnost chápána pouze jako jeden z prvků, které je třeba zohlednit při posuzování žádosti o odstranění odkazu z výsledků vyhledávání.

67.

Takový přístup představuje logické rozšíření věci, ve které byl vydán rozsudek Google Spain a Google ( 24 ). Připomínám, že zmíněná věc se týkala pouze údajů, jejichž zveřejnění bylo samo o sobě v souladu s právem. Soudní dvůr tak mohl nejprve určit, že provozovatel vyhledávače musí vymazat ze zobrazeného seznamu výsledků vyhledávání provedeného na základě jména osoby odkazy na webové stránky zveřejněné třetími osobami a obsahující informace týkající se této osoby – a to i tehdy, jestliže jejich zveřejnění je samo o sobě v souladu se zákonem ( 25 ) – a následně přistoupit k poměřování práv subjektu údajů s hospodářským zájmem provozovatele vyhledávače a zájmem veřejnosti nalézt uvedenou informaci ( 26 ).

68.

V této souvislosti bych si dovolil uvést k rozsudku Google Spain a Google jednu připomínku. Jelikož je obecně uznávanou skutečností, že pokud je informace v souladu s právem, požívá osoba, která ji zveřejnila, svobody projevu zakotvené v článku 11 Listiny, bylo by vhodné, kdyby byl Soudní dvůr toto základní právo výslovně zmínil. Jasněji by tím dal najevo, že nestačí pouze poměřovat práva zakotvená v článcích 7 a 8 Listiny na straně jedné a svobodu informací na straně druhé, ale je třeba vzít rovněž v potaz svobodu projevu. K tomuto bodu se vrátím v analýze týkající se článku 9 směrnice 95/46.

69.

Nevidím naopak důvod, proč by mělo být takové poměřování potřebné v souvislosti s článkem 8 směrnice 95/46. Jakmile je zjištěno, že došlo ke zpracování citlivých údajů, je třeba žádosti o odstranění odkazu z výsledků vyhledávání vyhovět.

70.

Je mi samozřejmě znám postoj „pracovní skupiny pro ochranu osobních údajů zřízené podle článku 29“ ( 27 ) vyjádřený v jejích „pokynech k provádění rozsudku [Google Spain a Google ( 28 )]“ ze dne 26. listopadu 2014 ( 29 ) (dále jen „pokyny“), podle kterého zaprvé bude u většiny žádostí o odstranění odkazu nutné před přijetím rozhodnutí přihlédnout k více kritériím, zadruhé žádné kritérium není samo o sobě směrodatné ( 30 ) a zatřetí, pokud jde konkrétně o článek 8 směrnice 95/46, „[o]rgány pro ochranu údajů zasáhnou spíše tehdy, je-li zamítnuta žádost o vymazání výsledků vyhledávání“ ( 31 ).

71.

V tomto směru se mi nutnost přihlédnout před přijetím rozhodnutí o žádosti o odstranění odkazu k více kritériím jeví jako samozřejmá. Naopak tvrzení, že orgány pro ochranu údajů zasáhnou spíše, nepovažuji za dostatečně přesvědčivé ani za jednoznačné. Zjistí-li se, že dotčené údaje spadají do některé z citlivých oblastí uvedených v čl. 8 odst. 1 a 5 směrnice 95/46, je jejich zpracování zakázáno.

72.

Mám tudíž za to, že účelem (ratio legis) čl. 8 odst. 1 a 5 směrnice 95/46 je mimo jiné také předejít možnému zvýšení intenzity zobrazování takových údajů prostřednictvím vyhledávače. Vzhledem k tomu, že na základě shora uvedeného ustanovení považuje normotvůrce zpracování určitých údajů za protiprávní, lze z této skutečnosti podle mého názoru dovodit, že i zvláštní zpracování údajů provozovatelem vyhledávače je protiprávní, přinejmenším od okamžiku, kdy takový provozovatel nevyhověl žádosti o odstranění odkazu.

73.

Jinými slovy, článkem 8 směrnice 95/46 unijní normotvůrce vyřešil otázku citlivých údajů v tom smyslu, že v jejich případě není namístě provádět vyvažování zájmů. Ve prospěch takového výkladu hovoří i skutečnost, že v nařízení 2016/679 byl nejen zachován zákaz ( 32 ) zpracování citlivých údajů, ale došlo dokonce k rozšíření kategorií těchto údajů ( 33 ).

74.

Ze shora uvedeného vyplývá, že zákaz zpracovávat údaje uvedené v čl. 8 odst. 1 a 5 směrnice 95/46, stanovený provozovateli vyhledávače, ukládá, s výhradou výjimek stanovených toutéž směrnicí, provozovateli vyhledávače povinnost v zásadě vždy vyhovět žádostem o odstranění odkazů, které vedou na webové stránky obsahující takové údaje, z výsledků vyhledávání.

75.

Předkládající soud požaduje upřesnění pouze ke dvěma z pěti výjimek stanovených v čl. 8 odst. 2 směrnice 95/46.

76.

Podle čl. 8 odst. 2 písm. a) směrnice 95/46 se odstavec 1 nepoužije, pokud subjekt údajů udělí výslovný souhlas ( 34 ) k takovému zpracování, ledaže právní předpisy členského státu stanoví, že zákaz uvedený v odstavci 1 nelze zrušit udělením souhlasu subjektu údajů. Článek 8 odst. 2 písm. e) směrnice 95/46 stanoví, že odstavec 1 téhož článku se nepoužije, pokud se zpracování týká údajů očividně zveřejňovaných subjektem údajů nebo je nezbytné pro zjištění, uplatnění nebo obranu právních nároků před soudem.

77.

Vzhledem k tomu, že Soudnímu dvoru navrhuji řešení, podle kterého se podle mého názoru na projednávanou věc vztahují zákazy zpracování údajů stanovené v čl. 8 odst. 1 a 5 směrnice 95/46, mám za to, že se v zásadě použijí i výjimky stanovené v tomtéž článku 8 směrnice 95/46, byť se domnívám, že některé z výjimek upravených v čl. 8 odst. 2 směrnice 95/46 jsou na vyhledávač použitelné spíše jen teoreticky než prakticky ( 35 ). Provozovatel vyhledávače tudíž může odmítnout vyhovět žádosti o odstranění odkazu, pokud jsou splněny podmínky stanovené v čl. 8 odst. 2 uvedené směrnice.

78.

Podle článku 9 směrnice 95/46 členské státy stanoví pro zpracování osobních údajů prováděné výlučně pro účely žurnalistiky nebo uměleckého či literárního projevu, odchylky a výjimky mimo jiné z článku 8 směrnice 95/46, pouze pokud se ukáží jako nezbytné pro uvedení práva na soukromí do souladu s předpisy upravujícími svobodu projevu.

79.

Vyvstává otázka, zda může provozovatel vyhledávače odmítnout vyhovět žádosti o odstranění odkazů z výsledků vyhledávání, pokud zjistí, že zobrazení citlivých údajů uvedených na stránce, na niž vede dotčený odkaz, je v souladu se zákonem, jelikož na zpracování údajů provedené za tímto účelem vydavatelem takové stránky se vztahuje článek 9 směrnice 95/46.

80.

Je třeba podotknout, že na základě rozsudku Google Spain a Google ( 36 ) se může stát, že žádost o odstranění odkazu z výsledků vyhledávání bude úspěšná proti provozovateli vyhledávače, ale nebude mít úspěch proti vydavateli webové stránky, na niž vede dotčený odkaz, a to z důvodu použití článku 9 směrnice 95/46. Soudní dvůr totiž dospěl k závěru, že „zpracování vydavatelem webové stránky, spočívající ve zveřejnění informací týkajících se fyzické osoby, lze případně uskutečnit ‚výlučně pro účely žurnalistiky‘, a těžit tedy na základě článku 9 směrnice 95/46 z výjimek z požadavků uvedené směrnice, kdežto v případě zpracování uskutečněného provozovatelem vyhledávače tomu tak podle všeho není. Nelze tedy vyloučit, že za určitých okolností by subjekt údajů mohl právo uvedené v čl. 12 písm. b) a čl. 14 prvním pododstavci písm. a) směrnice 95/46 uplatnit proti uvedenému provozovateli, avšak nikoli proti vydavateli dané webové stránky“ ( 37 ).

81.

Tato klíčová pasáž rozsudku Google Spain a Google ( 38 ) představuje samotné jádro odůvodnění, na jehož základě bylo zakotveno „právo být zapomenut“: za účelem ochrany soukromí a práva na ochranu údajů subjektu údajů je možné „mířit na posla zpráv“, (i) když „náprava u zdroje“ není možná z důvodu, že vydavatel internetové stránky požívá svobody projevu.

82.

Nabízelo by se vykládat tuto pasáž v tom smyslu, že článek 9 se na provozovatele vyhledávače nevztahuje.

83.

Navrhuji Soudnímu dvoru, aby se k takovému výkladu nepřiklonil.

84.

Zaprvé podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) „[i]nternetové stránky díky své dostupnosti, jakož i schopnosti uchovávat a šířit velké množství údajů, přispívají ve velkém rozsahu ke zlepšování přístupu veřejnosti k aktuálním informacím a obecně k usnadnění sdělování informací“ ( 39 ). Konkrétně ve věci týkající se internetových stránek, které představují jednu z největších služeb pro sdílení souborů po internetu na světě ( 40 ), ESLP rozhodl, že „článek 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 ( 41 ), se týká nejen obsahu informací, ale také způsobu jejich přenosu či zachycení“ ( 42 ).

85.

Právo veřejnosti přijímat a rozšiřovat informace zveřejněné na internetu je chráněno článkem 11 Listiny ( 43 ). Týká se to jak informací uvedených na zdrojových internetových stránkách, tak informací poskytovaných internetovými vyhledávači ( 44 ).

86.

Zadruhé z výše citované pasáže rozsudku Google Spain a Google ( 45 ) lze dovodit pouze jediný závěr, a to že článek 9 směrnice 95/46 není sám o sobě přímo použitelný na činnost provozovatele vyhledávače. Vzhledem k tomu, že činnost takového provozovatele je podružná ve vztahu k primární činnosti osoby, jež zveřejňuje informace, je logické, že článek 9 směrnice 95/46 se v první řadě vztahuje na takovou osobu zveřejňující informace. Nicméně skutečnost, že údaje uvedené na dotčené internetové stránce spadají do oblasti žurnalistiky nebo uměleckého či literárního projevu ve smyslu článku 9 směrnice 95/46, nemůže znamenat, že by se tohoto článku 9 téže směrnice nemohl dovolávat provozovatel vyhledávače, který je, jak jsem uvedl výše, vázán povinnostmi stanovenými v jejím článku 8.

87.

Skutečnost, že údaje na internetové stránce spadají pod ustanovení článku 9 uvedené směrnice, nutně představuje okolnost, jež může odůvodňovat zamítnutí žádosti o odstranění odkazu z výsledků vyhledávání.

88.

Článkem 9 směrnice 95/46 je v sekundárním právu konkretizována svoboda projevu a informací a svoboda médií, jež jsou zakotveny v článku 11 Listiny. Jinými slovy, v rámci nutného poměřování práva na soukromí a práva na ochranu osobních údajů vyplývajících z článků 7 a 8 Listiny na straně jedné a práva veřejnosti nalézt dotčenou informaci na straně druhé je třeba zohlednit i skutečnost, že dotčená informace pochází z pera novináře nebo představuje umělecký či literární projev.

89.

Souhrnně řečeno, i když mohly být některé z úvah Soudního dvora v rozsudku Google Spain a Google formulovány jasněji ( 46 ), není vyloučeno, že v rámci posuzování, zda jsou splněny podmínky stanovené v čl. 12 písm. b) a čl. 14 prvního pododstavce písm. a) směrnice 95/46, provedeného v uvedeném rozsudku není jedním ze zohledňovaných prvků i svoboda slova. Mám za to, že v rámci vyvažování zájmu uživatelů internetu, kteří by mohli mít zájem na přístupu k určité internetové stránce prostřednictvím vyhledání podle jména subjektu údajů, a základních práv takového subjektu zakotvených v článku 7 a 8 Listiny, je třeba vzít v potaz i svobodu projevu a informací, jíž požívají vydavatelé a uživatelé internetu na základě článku 11 Listiny.

90.

Potvrzení této své analýzy nacházím i v pokynech, kde se uvádí, že „[o]rgány pro ochranu údajů uznávají, že v určitém kontextu může být relevantní zohlednit, zda byla informace zveřejněna pro účely žurnalistiky. Skutečnost, že informace byla zveřejněna novinářem, jehož úkolem je informovat veřejnost, je faktorem ke zvážení. Toto kritérium však samo o sobě není dostatečným důvodem pro zamítnutí žádosti, neboť rozsudek jasně rozlišuje mezi právním základem pro zveřejnění ve sdělovacích prostředcích a právním základem pro uspořádávání výsledků vyhledávání na základě jména vyhledávačem“ ( 47 ).

91.

Konečně je třeba uvést, že článek 17 nařízení 2016/679, který nově zakotvuje „právo být zapomenut“, ve svém odst. 3 písm. a) stanoví výjimku z tohoto práva, pokud je zpracování nezbytné pro výkon práva na svobodu projevu a informace. Tato výjimka se vztahuje na veškeré důvody, které mohou zakládat právo na výmaz, vyjmenované v čl. 17 odst. 1 směrnice 95/46, tedy například i na situaci, kdy osobní údaje byly zpracovány protiprávně [odst. 1 písm. d)]. Nařízení 2016/679 tudíž uznává, že právo na odstranění odkazu může být omezeno z důvodů souvisejících se svobodou projevu a informací, a to i v případě, že se zpracování týká citlivých údajů.

92.

S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby na druhou předběžnou otázku odpověděl tak, že podle čl. 8 odst. 1 a 5 směrnice 95/46 je provozovatel vyhledávače povinen v zásadě vždy vyhovět žádostem o odstranění odkazů, které vedou na webové stránky, jež obsahují citlivé údaje upravené uvedeným ustanovením, z výsledků vyhledávání, s výhradou výjimek stanovených směrnicí 95/46, jako jsou výjimky obsažené v čl. 8 odst. 2 písm. a) a e) téže směrnice. Naproti tomu skutečnost, že údaje na dotčené internetové stránce spadají pod ustanovení článku 9 směrnice 95/46, představuje okolnost, jež může odůvodňovat zamítnutí žádosti o odstranění odkazu. V takové situaci musí provozovatel vyhledávače poměřit právo na soukromí a právo na ochranu osobních údajů, která jsou chráněna podle článků 7 a 8 Listiny, na straně jedné a právo veřejnosti na přístup k dotčeným informacím a svobodou projevu, jíž požívá osoba, která tyto informace zveřejnila, podle článku 11 Listiny na straně druhé.

93.

Vzhledem k tomu, že třetí předběžná otázka byla položena „pro případ záporné odpovědi“ na první předběžnou otázku a já na ni navrhuji kladnou odpověď, není namístě na třetí otázku odpovídat.

94.

Čtvrtá předběžná otázka je rozdělena na dvě části.

95.

Předmětem první části této předběžné otázky položené předkládajícím soudem Soudnímu dvoru je, zda musí provozovatel vyhledávače vyhovět žádosti o odstranění příslušných odkazů, pokud zjistí, že osobní údaje zveřejněné na internetové stránce, na kterou vede sporný odkaz, jsou neúplné, nepřesné nebo neaktuální.

96.

Předkládající soud se tudíž ptá, zda existuje taková povinnost, když žadatel prokáže, že s ohledem na průběh soudního řízení neodpovídají informace vztahující se k dřívější fázi tohoto řízení jeho aktuálnímu stavu.

97.

Předmětem druhé části čtvrté předběžné otázky položené předkládajícím soudem, která se vztahuje konkrétně na věci v původním řízení týkající se pánů B. H. a E. D., je, zda informace o obvinění určité osoby nebo popisující soudní řízení a odsouzení, ve které toto řízení vyústilo, představují údaje týkající se protiprávního jednání a odsouzení za trestné činy ve smyslu čl. 8 odst. 5 směrnice 95/46, a zejména zda se uvedená ustanovení vztahují na webovou stránku, která obsahuje údaje o odsouzeních nebo soudních řízeních týkajících se fyzické osoby.

98.

Druhou část je vhodné zodpovědět před poskytnutím odpovědi na první část.

99.

Podle čl. 8 odst. 5 směrnice 95/46 lze zpracování údajů týkajících se protiprávního jednání, rozsudků v trestních věcech nebo bezpečnostních opatření provádět pouze pod kontrolou orgánu veřejné moci nebo pokud vnitrostátní právo stanoví vhodná zvláštní ochranná opatření, s výhradou výjimek, které mohou být uděleny členským státem na základě vnitrostátních předpisů upravujících vhodná zvláštní ochranná opatření. Úplná sbírka rozsudků v trestních věcech musí být v každém případě vedena pod kontrolou orgánu veřejné moci. Členské státy mohou stanovit, že údaje týkající se správních sankcí nebo rozsudků v občanských věcech budou rovněž zpracovávány pod kontrolou orgánu veřejné moci.

100.

Podle mého názoru takové informace o soudním řízení zveřejněné na internetových stránkách, jako jsou informace dotčené ve věcech v původním řízení týkajících se pánů B. H. a E. D., představují údaje ve smyslu čl. 8 odst. 5 směrnice 95/46. I v případě, že trestní řízení nevedlo k odsouzení, jde nepochybně o údaj týkající se protiprávního jednání.

101.

Zbývá zodpovědět první část čtvrté předběžné otázky, tedy jaké závěry je třeba dovodit z tohoto zjištění pro články, zejména v tisku, které se vztahují k dřívější fázi soudního řízení, a z podstaty věci tudíž již nejsou aktuální.

102.

S ohledem na mnou navrhovanou odpověď na třetí část druhé předběžné otázky mám za to, že v případě článků v tisku je třeba postupovat vždy podle okolností dané věci, protože jde o osobní údaje určené výlučně pro účely žurnalistiky.

103.

V tomto směru se v pokynech uvádí, že „[č]lenské státy EU mohou mít různý přístup ke zveřejňování informací o pachatelích trestné činnosti a jejich trestných činech. Mohou existovat konkrétní právní předpisy, které budou mít dopad na dostupnost takových informací po určitou dobu. Orgány pro ochranu údajů budou takové případy řešit v souladu s příslušnými vnitrostátními zásadami a přístupy. Dá se říci, že orgány pro ochranu údajů budou spíše nakloněny vymazání ze seznamu výsledků u relativně méně závažných činů, které byly spáchány před dlouhou dobou, než u závažnějších trestných činů, které byly spáchány nedávno. Tyto záležitosti si však žádají pečlivé uvážení a budou řešeny případ od případu“ ( 48 ).

104.

Obdobně je podle mého názoru namístě provádět přezkum v každém případě zvlášť v situaci, kdy musí provozovatel vyhledávače poměřovat právo na soukromí a právo na ochranu osobních údajů, jež jsou chráněna podle článků 7 a 8 Listiny, na straně jedné a právo veřejnosti na přístup k dotčené informaci na straně druhé, a zároveň zohlednit skutečnost, že taková informace spadá do oblasti žurnalistiky nebo představuje umělecký či literární projev.

105.

Vzhledem k výše uvedeným úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Conseil d’État (Státní rada, Francie) odpověděl následovně: