1

Alessandro Missir Mamachi di Lusignano (dále jen „Alessandro Missir“ nebo „zesnulý úředník“) byl se svou manželkou dne 18. září 2006 zavražděn v Rabatu (Maroko), kde měl nastoupit na místo politického a diplomatického poradce u delegace Evropské komise. K vraždě došlo v zařízeném domě pronajatém touto delegací pro Alessandra Missira, jeho manželku a jejich čtyři děti.

2

Dne 12. května 2009, po žádosti ze dne 25. února 2008 a stížnosti ze dne 10. září 2008 podaných na základě čl. 90 odst. 1 a 2 služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“), podal Livio Missir Mamachi di Lusignano (dále jen „Livio Missir), otec Alessandra Missira, žalobu k Soudu pro veřejnou službu Evropské unie, zapsanou pod číslem věci F‑50/09 a znějící na náhradu zaprvé majetkové újmy způsobené dětem Alessandra Missira – jejich jménem, zadruhé nemajetkové újmy způsobené těmto dětem – jejich jménem, zatřetí nemajetkové újmy způsobené jemu samotnému jako otci Alessandra Missira – svým vlastním jménem a začtvrté nemajetkové újmy způsobené Alessandru Missirovi – jménem jeho dětí, které nastoupily do práv svého otce.

3

Rozsudkem ze dne 12. května 2011, Missir Mamachi di Lusignano v. Komise (F‑50/09, dále jen „prvostupňový rozsudek“, EU:F:2011:55), Soud pro veřejnou službu žalobu odmítl jako nepřípustnou, pokud jde o nemajetkovou újmu (body 87 až 91), a zamítl jako neopodstatněnou, pokud jde o majetkovou újmu (body 97 až 227).

4

Dne 27. července 2011 byl proti prvostupňovému rozsudku podán kasační opravný prostředek k Tribunálu, jenž byl zapsán pod číslem věci T‑401/11 P. Rozsudek ze dne 10. července 2014, Missir Mamachi di Lusignano v. Komise (T‑401/11 P, dále jen „rozsudek o kasačním opravném prostředku“, EU:T:2014:625), kterým byl zrušen prvostupňový rozsudek, byl předmětem přezkumu a částečného zrušení Soudním dvorem (rozsudek ze dne 10. září 2015, Missir Mamachi di Lusignano v. Komise, C‑417/14 RX-II, dále jen „rozsudek o přezkumu“, EU:C:2015:588). Po vrácení věci po přezkumu vydal Tribunál rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Missir Mamachi di Lusignano a další v. Komise (T‑401/11 P RENV-RX, dále jen „rozsudek po vrácení věci“, EU:T:2017:874), ve kterém rozhodl o důvodech, které nezkoumal v rozsudku o kasačním opravném prostředku.

5

Dne 16. září 2011 Livio Missir a děti zavražděného úředníka, k nimž se připojili matka, bratr a sestra daného úředníka, souběžně se sporem řešeným v jednotlivých stupních ve věcech F‑50/09 a T‑401/11 P a po vydání prvostupňového rozsudku, v němž Soud pro veřejnou službu odmítl jako nepřípustnou žalobu ve věci F‑50/09 z důvodu nedodržení postupu před zahájením soudního řízení, pokud jde o nemajetkovou újmu (viz bod 3 výše), avšak nerozhodl o příslušnosti Soudu pro veřejnou službu ke zkoumání takové újmy, podali preventivně k Tribunálu žalobu zapsanou pod číslem věci T‑494/11, znějící na náhradu nemajetkové újmy a založenou na článcích 268 a 340 SFEU. Po zpětvzetí žalobci však byla tato žaloba usnesením ze dne 25. listopadu 2015, Missir Mamachi di Lusignano a další v. Komise (T‑494/11, nezveřejněné, EU:T:2015:909), vyškrtnuta.

6

Dne 17. září 2011 Livio Missir (nahrazený po své smrti svými oprávněnými pozůstalými), jakož i děti zavražděného úředníka, k nimž se připojili matka, bratr a sestra daného úředníka (dále jen společně „žalobci“), z důvodů týkajících se odmítnutí návrhů na náhradu nemajetkové újmy prvostupňovým rozsudkem z procesních důvodů souvisejících s nedodržením postupu před zahájením soudního řízení znovu podali žádosti o náhradu nemajetkové újmy v souladu s postupem stanoveným v čl. 90 odst. 1 služebního řádu.

7

Rozhodnutím ze dne 17. ledna 2012 Komise žalobcům sdělila, že nemůže návrhům na náhradu nemajetkové újmy uvedeným v žádosti ze dne 17. září 2011 vyhovět, a to z důvodu překážky litispendence těchto návrhů v souvislosti s věcmi T‑401/11 P a T‑494/11 probíhajícími před Tribunálem a dále proto, že již byly orgánem oprávněným ke jmenování zamítnuty, a že jsou tedy s ohledem na pravidla postupu před zahájením soudního řízení nepřípustné.

8

Dopisem ze dne 13. dubna 2012 podali žalobci na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu proti rozhodnutí ze dne 17. ledna 2012 stížnost.

9

Rozhodnutím ze dne 26. července 2012, které bylo žalobcům oznámeno dne 31. července 2012, Komise stížnost zamítla. Komise setrvala na svém stanovisku k překážce litispendence těchto návrhů na náhradu škody v souvislosti s řízeními ve věcech T‑494/11 a T‑401/11 P, která jí ukládá, aby se zdržela zaujetí stanoviska k těmto návrhům, jakož i k nepřípustnosti těchto návrhů s ohledem na pravidla postupu před zahájením soudního řízení. Návrhy na náhradu škody byly dle ní v každém případě neopodstatněné.

10

Návrhem došlým kanceláři Soudu pro veřejnou službu dne 7. listopadu 2012 podali žalobci projednávanou žalobu. Tato žaloba byla zapsána pod číslem věci F‑132/12.

11

V této žalobě žalobci navrhují, aby Soud pro veřejnou službu:

12

Podáním došlým kanceláři Soudu pro veřejnou službu ze dne 19. prosince 2012 vznesla Komise samostatným podáním na základě čl. 78 odst. 1 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu námitku nepřípustnosti z důvodu překážky litispendence v souvislosti s věcmi T‑401/11 P a T‑494/11 a navrhla přerušení řízení do vydání rozhodnutí, kterým se ukončí řízení v obou těchto věcech.

13

Dne 21. ledna 2013 podali žalobci vyjádření, kterým zpochybnili námitku litispendence a současně neprojevili nesouhlas s přerušením řízení.

14

Usnesením předsedy prvního senátu Soudu pro veřejnou službu ze dne 6. června 2013 bylo řízení přerušeno do vydání rozhodnutí ukončujících řízení ve věcech T‑401/11 P a T‑494/11.

15

V rozsudku o kasačním opravném prostředku Tribunál rozhodl, že původní návrh na náhradu škody ze dne 25. února 2008 (viz bod 2 výše) se týkal rovněž nemajetkové újmy (rozsudek o kasačním opravném prostředku, bod 111). Soudní dvůr v rozsudku o přezkumu rozhodl, že toto posouzení Tribunálu týkající se nesprávného právního posouzení Soudu pro veřejnou službu musí být považováno za konečné (rozsudky o přezkumu, bod 63, a po vrácení věci, bod 18).

16

Dne 21. ledna 2016 bylo řízení po přezkoumání a vrácení věci Tribunálu rozhodnutím předsedy druhého senátu Soudu pro veřejnou službu znovu přerušeno do vydání rozhodnutí ukončujícího řízení ve věci T‑401/11 P RENV RX. Ve svém vyjádření k přerušení ze dne 8. ledna 2016 žalobci informovali Tribunál o úmrtí Livia Missira, otce zavražděného úředníka, a o skutečnosti, že jeho dědicové vstupují do jeho práv a hodlají pokračovat v řízení.

17

Na základě článku 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2016/1192 ze dne 6. července 2016 o přenesení pravomoci rozhodovat v prvním stupni spory mezi Evropskou unií a jejími zaměstnanci na Tribunál (Úř. věst. 2016, L 200, s. 137) byla dne 2. září 2016 projednávaná věc předána Tribunálu ve stavu, v kterém se nacházela k 31. srpnu 2016. Byla zapsána pod číslem věci T‑502/16 a přidělena osmému senátu.

18

Dne 25. ledna 2018, po uplynutí lhůty pro přezkum rozsudku po vrácení věci, vyzval Tribunál účastníky řízení, aby předložili vyjádření k důsledkům, které je třeba vyvodit z uvedeného rozsudku.

19

Podáními došlými kanceláři Tribunálu dne 7. a 9. února 2018 Komise a žalobci této žádosti vyhověli.

20

Žalobci se ve svém vyjádření domnívali, že i když rozhodnutí, která již byla k okamžiku podání uvedeného vyjádření vydána, vedla k náhradě určitých škod, jiné škody zůstávají k posouzení v rámci řízení v projednávané věci, a sice nemajetková újma, kterou utrpěli A. J. C. M. M. Sintobin, Stefano Missir a Maria Letizia Missir, tedy matka a sourozenci zesnulého úředníka.

21

Ve svém vyjádření ze dne 7. února 2018 Komise konstatovala, pokud jde o náhradu určitých škod v rámci již vydaných rozhodnutí, to samé jako žalobci.

22

Pokud jde o nemajetkovou újmu uplatňovanou A. J. C. M. M. Sintobin, tedy manželkou Livia Missira, Komise namítla, že návrh na náhradu škody je nepřípustný, neboť byl podán opožděně.

23

Pokud jde o nemajetkovou újmu uplatňovanou Stefanem Missirem a Marií Letizií Missir, tedy sourozenci Alessandra Missira, Komise namítla, že tito žalobci nemohou být považováni za osoby, na které se vztahuje služební řád. Pokud jde o tyto újmy, Tribunál jako „soud pro veřejnou službu“ není příslušný a žaloba je nepřípustná. Návrhy na náhradu škody jsou v každém případě opožděné.

24

Usnesením ze dne 7. června 2018 si Tribunál vyhradil rozhodnout o námitce nepřípustnosti z důvodu překážky litispendence vznesené dne 19. prosince 2012 spolu s věcí samou na základě čl. 130 odst. 7 jednacího řádu Tribunálu.

25

Dopisem kanceláře Tribunálu ze dne 12. června 2018 tento vyzval Komisi, aby v žalobní odpovědi uvedla, zda trvá na této námitce nepřípustnosti, a vyzval žalobce, aby předložili vyjádření k přípustnosti žaloby s ohledem na lhůty.

26

Podáními došlými kanceláři Tribunálu dne 25. července 2018 účastníci řízení těmto žádostem vyhověli.

27

V žalobní odpovědi Komise, jak potvrdila i na jednání, uvedla, že se již námitky nepřípustnosti projednávané žaloby z důvodu překážky litispendence nedovolává, což vzal Tribunál na vědomí.

28

Komise navrhuje, aby Tribunál:

29

Pokud jde o první návrh uvedený v bodě 11 výše, znějící na to, aby Tribunál zrušil rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování ze dne 26. července 2012, je třeba připomenout, že takové rozhodnutí, kterým administrativa zaujala stanovisko k žádostem žalobců o nahrazení škody, je nedílnou součástí správního řízení, které předchází podání žaloby na náhradu škody k Tribunálu, a pouze umožňuje žalobcům obrátit se s návrhem na náhradu škody na Tribunál. Návrhová žádání znějící na zrušení vznesená v projednávaném případě tedy nemohou být posuzována nezávisle na návrhových žádáních znějících na náhradu škody (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. prosince 1997, Gill v. Komise, T‑90/95, EU:T:1997:211, bod 45, a prvostupňový rozsudek, body 71 a 72).

30

Kromě toho ze spisu vyplývá, jak se na tom ostatně účastníci řízení shodli zejména na jednání, že v rozsudku po vrácení věci již bylo rozhodnuto o druhém, třetím a sedmém návrhu vznesených v žalobě, jež byly uvedeny v bodě 11 výše. O těchto návrzích tedy již není namístě rozhodovat. Co se tedy týče návrhů na náhradu utrpěné újmy, je třeba se i nadále zabývat čtvrtým, pátým a šestým návrhem vznesenými v žalobě a uvedenými v bodě 11 výše.

31

Projednávanou žalobu je proto třeba považovat za žalobu, jejímž předmětem je v podstatě náhrada nemajetkové újmy, která je předmětem čtvrtého, pátého a šestého návrhu.

32

Vzhledem k tomu, že projednávaná žaloba byla podána na základě článku 270 SFEU, je třeba nejprve zkoumat, zda mají žalobci aktivní legitimaci na základě tohoto ustanovení. Tuto legitimaci totiž Komise zpochybňuje v případě sourozenců zesnulého úředníka.

38

Pokud jde o matku zesnulého úředníka, tuto legitimaci Komise správně nezpochybňuje. Na matku zesnulého úředníka se, jak vyžaduje čl. 91 odst. 1 služebního řádu, „vztahuje služební řád“, jmenovitě jeho článek 73, který zmiňuje předky úředníka v přímé linii. V projednávané věci tedy má aktivní legitimaci na základě článku 270 SFEU.

39

Komise naproti tomu zpochybňuje, že by osobami, „na které se vztahuje služební řád“ ve smyslu čl. 91 odst. 1 uvedeného řádu, byli sourozenci zesnulého úředníka. Uvádí, že čl. 73 odst. 2 písm. a) služebního řádu nezmiňuje příbuzné zesnulého úředníka v pobočné linii, ale pouze předky v přímé linii a potomky. Co se týče okolnosti, že na sourozence se mohou vztahovat jiná ustanovení služebního řádu, ta nemá na projednávanou věc vliv. Komise dodává, že na rozdíl od toho, co tvrdí žalobci, není nemožnost získat náhradu takové nemajetkové újmy, jaká je uplatňována v rámci projednávané žaloby, v rozporu s bodem 198 rozsudku po vrácení věci.

40

Je třeba připomenout, že účelem služebního řádu je upravit právní vztahy mezi unijními orgány a jejich úředníky tak, že zakotvuje soubor vzájemných práv a povinností a některým rodinným příslušníkům úředníka přiznává práva, která mohou tyto osoby uplatňovat vůči Unii (rozsudek o přezkumu, bod 31).

41

Článek 91 odst. 1 služebního řádu v této souvislosti upřesňuje pravomoc unijního soudu v oblasti sporů z unijní veřejné služby tak, že Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat ve „všech sporech“ mezi Unií a „každou osobou, na kterou se vztahuje […] služební řád“, týkajících se zákonnosti opatření, jež se dané osoby nepříznivě dotýkají ve smyslu čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Podle tohoto ustanovení může „každá osoba, na kterou se vztahuje služební řád“, předložit orgánu oprávněnému ke jmenování stížnost proti aktu, který se jí nepříznivě dotýká (rozsudek o přezkumu, bod 32).

42

Aby žaloba podaná na základě článku 91 služebního řádu a článku 270 SFEU byla přípustná, musí se tedy týkat sporu mezi Unií a osobou, na kterou se vztahuje služební řád (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. října 1994, C v. Komise, T‑47/93, EU:T:1994:262, bod 21; usnesení ze dne 6. září 2011, Alionescu v. EPSO, T‑282/11, EU:T:2011:425, body 4 až 9, a ze dne 9. dubna 2014, Colart a další v. Parlament, F‑87/13, EU:F:2014:53, bod 39).

43

Je třeba uvést, že článek 73 služebního řádu a společná pravidla o pojištění úředníků Unie pro případ úrazu a nemoci z povolání zavádějí v případě úředníků, dočasných zaměstnanců a smluvních zaměstnanců systém jejich zajištění pojistného typu před riziky nemoci z povolání, jakož i proti riziku úrazu.

44

Tento systém zajištění, z něhož má úředník prospěch – článek 1 společných pravidel o pojištění úředníků Unie pro případ úrazu a nemoci z povolání ho označuje za „pojištěnce“ – v případě úmrtí pojištěného úředníka počítá s tím, že zaručené dávky vyplatí jeho manželovi nebo manželce a jeho dětem, a neexistují-li, jiným potomkům úředníka, a neexistují-li ani jiní potomci, jeho předkům v přímé linii, a neexistují-li ani ti, potom orgánu.

45

Je nesporné, že příbuzní v pobočné linii, tedy i sourozenci, nejsou v tomto seznamu alternativních příjemců, jimž mohou být v případě úmrtí úředníka zaručené dávky vyplaceny, uvedeni.

46

Sourozenci jsou však ve služebním řádu uvedeni jinde, zejména v článcích 40, 42b a 55a. Tyto články umožňují úředníkovi, aby mohl čerpat pracovní volno z osobních nebo rodinných důvodů nebo vykonávat funkci na zkrácený úvazek mj. proto, aby pečoval o manžela nebo manželku, příbuzného ve vzestupné linii, příbuzného v sestupné linii, bratra nebo sestru, kteří jsou vážně nemocní nebo mají těžké zdravotní postižení.

47

Komise tvrdí, že články 40, 42b a 55a služebního řádu jsou v projednávaném případě irelevantní, neboť se nepoužijí v případě úředníka, který přijde o život v důsledku nesplnění povinnosti orgánu poskytovat ochranu, které vede k výplatě náhrady škody, a podotýká, že tato ustanovení nebyla v projednávané věci použita. Má za to, že přístup, který by se omezoval na hledání existence ustanovení zmiňujících potenciální osoby těžící, i nepřímo, z povinností orgánu oprávněného ke jmenování, třebaže by její obsah neměl žádný vztah k uplatňovanému návrhu na náhradu škody, je chybný. Jak připomněl Soudní dvůr v bodě 22 rozsudku ze dne 8. října 1986, Leussink v. Komise (169/83 a 136/84, dále jen „rozsudek Leussink, EU:C:1986:371), předmětem návrhu na náhradu nemajetkové újmy na základě článku 270 SFEU mohou být pouze spory, jejichž předmětem je náhrada újmy, za niž může být Komise „považována za odpovědnou z pozice zaměstnavatele“, a doplňkově toho, co stanoví služební řád v článku 73. Komise podotýká, že náhrada nemajetkové újmy požadovaná jako doplněk k plněním stanoveným v článku 73 služebního řádu každopádně nemůže vést k dvojímu odškodnění, jak Tribunál připomněl v bodě 195 rozsudku po vrácení věci. Pokud by přitom bylo vyhověno návrhu na náhradu nemajetkové újmy sourozenců Alessandra Missira, k takové dvojí náhradě škody by došlo, neboť podle jejich vlastních slov je uvedený návrh založen na „týchž skutečnostech“, na základě nichž Tribunál přiznal náhradu nemajetkové újmy otci a čtyřem dětem Alessandra Missira a na základě nichž Komise odkazuje na „tutéž škodnou událost“, tedy úmrtí posledně uvedeného.

48

Je třeba uvést, že námitky Komise směšují otázku přípustnosti žaloby s otázkou její opodstatněnosti.

49

Otázkou, kterou je třeba zodpovědět v této fázi přezkumu žaloby, není to, zda je tato opodstatněná, ale ještě předtím to, zda sourozenci Alessandra Missira mohli podat žalobu k unijnímu soudu v rámci článku 270 SFEU, nebo zda měli podat žalobu na náhradu škody na základě článku 268 SFEU.

50

V tomto ohledu, jak již bylo uvedeno, je kritériem, které určuje použití procesního prostředku podle článku 270 SFEU, spíše než podle článku 268 SFEU, kritérium „osoby, na kterou se vztahuje služební řád“ (čl. 91 odst. 1 služebního řádu).

51

Tuto podmínku týkající se služebního řádu nelze považovat za splněnou již na základě skutečnosti, že se na žalobce vztahuje služební řád z jakéhokoli důvodu. Je třeba, aby tomu tak bylo z důvodu, který odráží relevantní vztah mezi ním a aktem, který napadá, nebo odráží takový vztah mezi ním a úředníkem, u něhož došlo k zásahu do práv, které údajně způsobují újmu i jemu samému.

52

Tak je tomu přitom právě v případě nejen předků v přímé linii, potomků a manžela či manželky úředníka, ale také v případě jeho sourozenců.

53

Pokud se totiž na tyto osoby „vztahuje služební řád“, ať již prostřednictvím článku 73, nebo článků 40, 42b a 55a uvedeného řádu, je to právě proto, že normotvůrce měl v úmyslu prostřednictvím konkrétních ustanovení služebního řádu zohlednit jejich blízký vztah k úředníkovi.

54

Skutečnost, že v době vraždy Alessandra Missira nebyl on ani jeho sourozenci v některé ze situací uvedených v článcích 40, 42b a 55a služebního řádu, nemá v žádném případě vliv na to, že služební řád uznává sourozenecký vztah. Tato ustanovení služebního řádu tedy nejsou relevantní proto, že by odpovídaly konkrétní situaci účastníků řízení v době rozhodné z hlediska skutkového stavu – v tomto ohledu je třeba uvést, že žalobci ostatně nepožadují jakoukoliv náhradu škody z důvodu ztráty podpory v důsledku zdravotního postižení, – ale proto, že jsou projevem skutečnosti, že služební řád uznává rodinné vazby mezi úředníky a jejich sourozenci.

55

To je podepřeno posouzením Soudního dvora, podle kterého „Soud pro veřejnou službu je ratione materiae příslušný k rozhodování o žalobě na náhradu újmy, […] kterou podává jakákoliv osoba – třebaže ne úředník, – na kterou se vztahuje služební řád z důvodu rodinných vazeb s úředníkem, má-li spor původ v pracovním poměru, který spojuje tohoto úředníka a dotčený orgán, a to vzhledem ke skutečnosti, že článek 1 přílohy I statutu Soudního dvora Evropské unie ve spojení s článkem 270 SFEU a článkem 91 služebního řádu […] přiznává Soudu pro veřejnou službu […] příslušnost k rozhodování ‚všech sporů‘ mezi Unií a každou ‚osobou, na kterou se vztahuje služební řád‘ “ (rozsudek o přezkumu, body 41 a 42).

56

Z toho obecně plyne, že na rozdíl od toho, co v podstatě tvrdí Komise před Tribunálem, mohou být jiná ustanovení služebního řádu, než je článek 73, tj. ustanovení obsahující uznání rodinné vazby se zesnulým úředníkem ze strany služebního řádu, zohledněna pro určení, zda se na určitou osobu „vztahuje služební řád“.

57

Sourozence je tudíž třeba považovat za osoby, „na které se vztahuje služební řád“, pro účely určení právního prostředku, který je třeba použít, jestliže žádají o náhradu nemajetkové újmy, která jim byla způsobena úmrtím jejich sourozence úředníka, za něž je podle nich odpovědný orgán.

58

Pokud jde o odkaz Komise na bod 22 rozsudku Leussink (viz bod 47 výše), je třeba na jedné straně uvést, že se netýká přípustnosti žaloby, ale nanejvýš její opodstatněnosti. Tento odkaz tedy musí být v souvislosti s přezkumem přípustnosti odmítnut. Na druhé straně je třeba připomenout, že jak Soudní dvůr uvedl v rozsudku o přezkumu (bod 45), v rozsudku Leussink tento uznal, že žaloba na náhradu újmy, kterou podali rodinní příslušníci úředníka na základě článku 178 Smlouvy o EHS (nyní článek 268 SFEU) a která zní na náhradu nemajetkové újmy, která jim byla způsobena v důsledku pracovního úrazu, jenž tento úředník utrpěl, spadá do oblasti sporů z veřejné služby. Jak totiž Soudní dvůr upřesňuje v bodě 45 rozsudku o přezkumu, v bodě 25 rozsudku Leussink, který se týká náhrady nákladů řízení, použil uvedený soud článek 70 svého jednacího řádu v tehdy použitelném znění, podle něhož nesl náklady, které vynaložily orgány ve věcech týkajících se úředníků, dotčený orgán, pokud měla dotyčná žaloba, a to i když byla podána na základě článku 178 Smlouvy o EHS, původ ve vztahu dotčeného úředníka a orgánu, ke kterému tento úředník příslušel.

59

Pokud jde o Komisí učiněný odkaz na dvojí náhradu škody, je třeba uvést, že se rovněž týká pouze merita žaloby. Mimoto se v projednávané věci nejedná o dvojí náhradu téže újmy, jelikož údajná nemajetková újma sourozenců Alessandra Missira je jim vlastní a není zaměnitelná s újmou ostatních rodinných příslušníků.

60

Pokud jde o argument Komise, podle kterého je čl. 73 odst. 2 písm. a) služebního řádu ustanovením, které v souladu se stanoviskem Soudního dvora uvedeným v bodě 34 rozsudku o přezkumu definuje kategorie osob, které mají právo žádat o doplňkovou náhradu škody, „pokud je orgán odpovědný a plnění vyplacené podle článku 73 služebního řádu nestačí k zajištění plné náhrady způsobené škody“, je třeba jej odmítnout z následujících důvodů.

61

Okolnost, že osoby uvedené v čl. 73 odst. 2 písm. a) služebního řádu, a sice manžel či manželka a děti zesnulého úředníka, nebo neexistují-li, jiní potomci úředníka, nebo neexistují-li ani jiní potomci, jeho předci v přímé linii, mohou prostřednictvím článku 270 SFEU požádat o doplňkovou náhradu škody, pokud mají za to, že zaprvé vyplacená plnění nenahrazují celou jejich újmu a zadruhé že administrativa je odpovědná za škodu, která jim vznikla, v žádném případě neznamená, že sourozenci, jež nejsou uvedeni v seznamu alternativních příjemců v článku 73 služebního řádu, a nejsou tedy potenciálními příjemci plnění zaručených uvedeným článkem, avšak jsou uvedeni v jiných ustanoveních služebního řádu odrážejících relevantní vztah k zesnulému úředníkovi, by měli být zbaveni procesní možnosti požadovat prostřednictvím článku 270 SFEU náhradu své vlastní újmy.

62

Jak již bylo uvedeno výše, na sourozence se „vztahuje služební řád“ právě z důvodu rodinné vazby se zesnulým úředníkem.

63

Námitka nepřípustnosti vznesená Komisí proti žalobě podané sourozenci Alessandra Missira z důvodu, že nemají aktivní legitimaci podle článku 270 SFEU, musí být tedy zamítnuta.

64

Je proto třeba zkoumat, zda žalobci podali návrh na náhradu škody ve lhůtě.

65

Komise tvrdí, že žaloba je nepřípustná z důvodu opožděnosti návrhu na náhradu škody podaného po uplynutí přiměřené lhůty. A. J. C. M. M. Sintobin a sourozencům Alessandra Missira nic nebránilo v podání návrhu na náhradu nemajetkové újmy nejpozději v průběhu roku 2009, tedy v roce podání žaloby ve věci F‑50/09. Doba uplynulá během postupu před zahájením soudního řízení ve věci F‑50/09, jakož i v pozdějších soudních fázích daného řízení, zahrnujících prvostupňový rozsudek a následné podání kasačního opravného prostředku, bohatě umožňovala podání návrhů na náhradu nemajetkové újmy, předložených následně v rámci projednávané věci.

66

Žalobci ve svém vyjádření ze dne 25. července 2018 nejprve uvádějí, že námitka nepřípustnosti z důvodu opožděnosti byla sama Komisí vznesena opožděně dne 14. února 2018, tedy více než pět let po uplynutí lhůty stanovené v čl. 78 odst. 1 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu, použitelném v okamžiku zahájení tohoto řízení. Tato námitka nepřípustnosti je tak v důsledku toho sama nepřípustná. Toto opožděné vznesení námitky nepřípustnosti je ještě více neodůvodněné s ohledem na skutečnost, že Komise již 19. prosince 2012, ve lhůtě stanovené v čl. 78 odst. 1 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu, vznesla jinou námitku nepřípustnosti, a to z důvodu litispendence, i když všechny informace již byly k dispozici. Promlčení je důvodem nepřípustnosti, který na rozdíl od případu procesních lhůt nelze zkoumat i bez návrhu. Není možné se ho dovolávat v kterékoli fázi řízení. Žalobci se tedy domáhají, aby Tribunál prohlásil námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí dne 14. února 2018 za nepřípustnou.

67

Dále žalobci tvrdí, že návrh na náhradu škody byl matkou a sourozenci zesnulého úředníka podán v přiměřené lhůtě.

68

Pokud jde o povahu námitky nepřípustnosti vznesené Komisí, je třeba připomenout, že Soudní dvůr v kontextu sporů týkajících se mimosmluvní odpovědnosti rozhodl, že dodržení promlčecí lhůty stanovené v čl. 46 odst. 1 statutu Soudního dvora Evropské unie není zkoumáno i bez návrhu, ale návrh v takovém smyslu musí být vznesen dotčeným účastníkem (rozsudky ze dne 30. května 1989, Roquette frères v. Komise, 20/88, EU:C:1989:221, bod 12; ze dne 8. listopadu 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise, C‑469/11 P, EU:C:2012:705, bod 51, a ze dne 14. června 2016, Marchiani v. Parlament, C‑566/14 P, EU:C:2016:437, bod 94).

69

Tato judikatura Soudního dvora platí mutatis mutandis i pro promlčení v důsledku uplynutí přiměřené lhůty, v níž musí být podle judikatury podána žaloba na náhradu škody založená na služebním řádu. Pokud totiž promlčecí doba v předem stanovené délce (pět let) není nepominutelnou podmínkou řízení z důvodu, že ovlivňuje subjektivní právo na náhradu utrpěné škody a plní funkci ochrany účastníků řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. listopadu 2012, Evropaïki Dynamiki v. Komise, C‑469/11 P, EU:C:2012:705, body 52 až 54), je tomu tak stejně, ne-li dokonce tím spíše, u promlčecí doby bez předem stanovené délky (přiměřené lhůty). V obou případech se jedná o totéž promlčení subjektivního práva na náhradu škody a stejnou funkci ochrany účastníků řízení.

70

Jelikož tedy námitka nepřípustnosti vznesená Komisí, vycházející z nedodržení přiměřené lhůty k podání návrhu na náhradu škody, není otázkou veřejného pořádku, kterou by měl Tribunál zkoumat i bez návrhu, je třeba nejprve zkoumat námitku žalobců, podle níž byla sama tato námitka nepřípustnosti vznesena opožděně.

71

Na podporu své námitky vycházející z opožděnosti námitky nepřípustnosti se žalobci dovolávají čl. 78 odst. 1 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu ve znění použitelném v roce 2012, který zněl následovně:

„Požaduje-li některý účastník řízení, aby Soud vydal rozhodnutí o nepřípustnosti, nepříslušnosti nebo překážce, aniž by se zabýval věcí samou, předloží svůj návrh samostatným podáním. Návrh na vydání rozhodnutí o nepřípustnosti musí být předložen ve lhůtě jednoho měsíce od doručení žaloby.“

72

Je třeba uvést, že podmínka lhůty vyžadovaná tímto ustanovením se týkala zvláštního případu, kdy jedna ze stran navrhovala, aby Soud pro veřejnou službu rozhodl, aniž by se zabýval věcí samou. Toto ustanovení tedy žalovanému nezakazovalo, aby před Soudem pro veřejnou službu uplatnil opožděnost žaloby případně až ve fázi žalobní odpovědi.

73

Mimoto je třeba poznamenat, že článek 78 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu sice byl použitelný, když Komise namísto žalobní odpovědi vznesla v roce 2012 na základě tohoto ustanovení samostatným podáním námitku nepřípustnosti z důvodu litispendence, z článku 3 nařízení 2016/1192 však vyplývá, že předané věci budou Tribunálem nadále projednávány ve stavu, v němž se nacházely k 31. srpnu 2016, a v souladu s jeho jednacím řádem.

74

V projednávané věci při předání žaloby ve věci F‑132/12 Tribunálu zůstávalo řízení – které se při nespojení s projednáním věci samé Soudem pro veřejnou službu týkalo námitky litispendence vznesené v roce 2012 – přerušeno do vydání rozsudku po vrácení věci.

75

V důsledku toho okolnost, že Komise dne 19. prosince 2012 vznesla samostatným podáním námitku nepřípustnosti z důvodu litispendence, v žádném případě neznamenala, že by před Tribunálem nemohla ve stadiu žalobní odpovědi vznést námitku nepřípustnosti vycházející z opožděnosti podání návrhu na náhradu škody.

76

V projednávané věci Komise uplatnila opožděnost podání návrhu na náhradu škody při znovuotevření řízení v únoru 2018. Za okolností projednávané věci týkajících se jejích procesních zvláštností a zejména jednotlivých přerušení řízení není uplatnění opožděnosti návrhu na náhradu škody v únoru 2018, k němuž došlo před podáním žalobní odpovědi, opožděné. Vzhledem k tomu, že námitka žalobců vycházející z opožděnosti námitky nepřípustnosti vznesené Komisí je neopodstatněná, je třeba tuto námitku nepřípustnosti, vycházející z opožděnosti podání návrhu na náhradu škody, přezkoumat.

77

Podle ustálené judikatury úředníkům nebo zaměstnancům přísluší, aby se v přiměřené lhůtě obrátili na orgán s každou žádostí směřující k tomu, aby od Unie získali náhradu škody, která je Unii přičitatelná, a to od okamžiku, kdy se dozvěděli o situaci, na kterou si stěžují. Přiměřenost lhůty musí být posuzována v závislosti na okolnostech každé věci, a zejména na významu sporu pro dotčenou osobu, složitosti věci, jakož i jednání dotčených účastníků řízení (rozsudek ze dne 28. února 2013, Přezkum Arango Jaramillo a další v. EIB, C‑334/12 RX-II, EU:C:2013:134, bod 28; viz rovněž usnesení ze dne 25. února 2014, Marcuccio v. Komise, F‑118/11, EU:F:2014:23, bod 87 a citovaná judikatura).

78

Pětiletá promlčecí lhůta, která je v oblasti žalob na určení mimosmluvní odpovědnosti stanovena článkem 46 statutu Soudního dvora Evropské unie, se sice neuplatní ve sporech mezi Unií a jejími zaměstnanci, podle ustálené judikatury je však třeba zohlednit srovnání, které tato lhůta nabízí pro posouzení, zda byl návrh podán v přiměřené lhůtě (viz usnesení ze dne 25. února 2014, Marcuccio v. Komise, F‑118/11, EU:F:2014:23, bod 88 a citovaná judikatura).

79

V projednávané věci byl návrh na náhradu škody podán dne 17. září 2011, tedy bez jednoho dne pět let po zavraždění Alessandra Missira. Kromě toho je třeba uvést, že jak vyplývá z postupu před zahájením soudního řízení v projednávané věci i z dosavadních řízení vedených od roku 2009, která v roce 2017 vedla k vydání rozsudku po vrácení věci, význam sporu je důležitý z lidského, finančního i právního hlediska a složitost věci je, nebo přinejmenším byla při podání návrhu na náhradu škody dne 17. září 2011, značná. A konečně, na rozdíl od toho, co navrhuje Komise, není kritériem pro posouzení případné opožděnosti návrhu na náhradu škody ani tak to, zda návrh mohl být podán dříve, jako spíše to, zda s ohledem na všechny okolnosti projednávané věci byl uvedený návrh podán v přiměřené lhůtě. S ohledem na všechny okolnosti týkající se složitosti věci a významu sporu je přitom patrné, že návrh na náhradu škody odpovídá tomuto kritériu. Z toho vyplývá, že žalobu nelze považovat za opožděnou.

80

Za těchto podmínek je třeba námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí zamítnout.

87

V souladu s účastníky řízení je třeba uvést, že situace A. J. C. M. M. Sintobin, matky Alessandra Missira, je stejná jako situace Livia Missira, jeho otce, jehož nemajetková újma způsobená zavražděním jeho syna vedla k náhradě ve výši 50000 eur poskytnuté Tribunálem v rozsudku po vrácení věci.

88

Za těchto podmínek je třeba na základě zásad, které Tribunál použil v rozsudku po vrácení věci (body 204 a 205), a na základě ex aequo et bono posouzení újmy utrpěné A. J. C. M. M. Sintobin uložit Komisi zaplatit této žalobkyni společně a nerozdílně částku 50000 eur jako náhradu nemajetkové újmy, která jí vznikla v důsledku zavraždění jejího syna, a ve zbývající části její návrh na náhradu škody zamítnout.

127

Bylo prokázáno, že sourozenci Alessandra Missira, u nichž nelze vážně zpochybnit psychické trauma ze smrti jejich bratra, ani tak ostatně nikdo nečiní, měli z procesního hlediska podat jakýkoli návrh na náhradu škody v tomto ohledu prostřednictvím služebního řádu a poté případně žalobou podanou na základě článku 270 SFEU, a nikoli na základě článku 268 SFEU. Po určení tohoto procesního postupu je třeba se zabývat tím, zda jsou sourozenci Alessandra Missira skutečně oprávněni získat od Komise náhradu za své psychické trauma.

128

Komise z věcného hlediska vznáší určité námitky v tomto ohledu.

129

Komise v podstatě tvrdí, že článek 73 služebního řádu, jak je vykládán judikaturou, vymezuje okruh osob, které mohou získat náhradu újmy vzniklé v důsledku úmrtí úředníka. Manžel, potomci a předkové v přímé linii tuto náhradu získat mohou, jelikož jsou uvedeni v článku 73 služebního řádu. Sourozenci, kteří v něm uvedeni nejsou, ji získat nemohou.

130

Komise podotýká, že úloha, kterou mají v rámci uplatňování služebního řádu právní zásady společné členským státům, spočívá v odstranění případných mezer vyplývajících z mlčení normotvůrce. V projednávaném případě přitom služební řád v článku 73, jak je uplatňován judikaturou, nemlčí, ale označuje pouze osoby uvedené v tomto ustanovení za osoby, které mohou získat náhradu nemajetkové újmy v případě úmrtí úředníka. Komise se na podporu svého stanoviska dovolává rozsudku o přezkumu (bodů 33 a 34).

131

Komise kromě toho uvádí body 134 až 136 a 158 rozsudku po vrácení věci, zmiňující rozsudky Leussink a [ze dne 9. září 1999, Lucaccioni v. Komise (C‑257/98 P, dále jen „rozsudek Lucaccioni“)], body 191, 194, 195 a 201 rozsudku po vrácení věci a bod 22 rozsudku Lucaccioni.

132

Komise z těchto odkazů vyvozuje, že judikatura uznala nárok na náhradu škody v případě zranění výhradně v případě „doplňkové“ náhrady nemajetkové újmy k té, kterou již orgán oprávněný ke jmenování vyplatil podle článku 73 služebního řádu.

133

Podle Komise tudíž vzhledem k tomu, že sourozenci zesnulého úředníka nepatří mezi osoby uvedené v daném ustanovení, a nemohou se tedy domáhat „doplňkové“ náhrady škody – vzhledem k tomu, že nemají nárok na základní náhradu škody –, nemají žádný nárok na náhradu z titulu nemajetkové újmy.

134

Pokud jde nejprve o odkaz na body 33 a 34 rozsudku o přezkumu, ten se jeví jako nevhodný.

135

Tyto body se totiž týkají příslušnosti rationae personae Soudu pro veřejnou službu pro rozhodování o žalobách osob, na které se vztahuje služební řád. Soudní dvůr konstatoval, že na otce a děti úředníka se služební řád vztahuje. Z toho vyvodil příslušnost Soudu pro veřejnou službu. Jednalo se tedy o určení příslušného soudu, a nikoli o otázku týkající se projednávané věci samé, a to, komu může být vyplacena náhrada. Soudní dvůr ostatně v bodě 35 rozsudku o přezkumu uvádí, že meritorní aspekt, který spočívá v určení, zda otec a děti úředníka mají skutečně nárok na plnění zaručená služebním řádem, nemůže být zohledňován pro určení příslušnosti Soudu pro veřejnou službu. Pokud by tomu bylo jinak, rozhodnutí o příslušnosti by předpokládalo předchozí přezkum opodstatněnosti žaloby. Odkaz učiněný Komisí na bod 34 rozsudku o přezkumu na podporu její teze, podle níž článek 73 služebního řádu omezuje rozsah osob, jež mají právo na případnou náhradu, je tak třeba odmítnout.

136

Pokud jde o odkazy uvedené v bodě 131 výše, je třeba je rovněž odmítnout, jelikož žádné z předchozích rozhodnutí (věci Leussink, Lucaccioni a Missir Mamachi), kterých se Komise dovolává, se netýkalo případu sourozenců, ba ani ho teoreticky nezmiňovalo. Uvedené rozsudky se týkaly pouze předků v přímé linii a potomků.

137

Rozsudek po vrácení věci (body 131 až 136) uvádí o rozsudcích Leussink a Lucaccioni následující:

138

Z výše uvedeného vyplývá, že předmětem rozsudků Leussink a Lucaccioni nebylo vyjádření k tomu, jak je třeba zacházet s návrhy sourozenců, jež nebyly předmětem daných věcí, ale pouze vyjádření k tomu, jak je třeba zacházet s návrhy na náhradu škody podanými úředníkem a jeho manželem/manželkou a dětmi, a ke vztahu mezi takovými návrhy a paušální náhradou již zajištěnou článkem 73 služebního řádu. Odkaz Soudního dvora na „doplňkovost“ návrhu na náhradu škody ve vztahu k pojistným plněním podle článku 73 služebního řádu je třeba chápat v tomto omezeném kontextu.

139

Z výše uvedených rozsudků tedy nelze vyvodit, že by sourozenci nebyli oprávněni dovolávat se nahraditelné nemajetkové újmy. Vzhledem k tomu, že sourozenci nejsou uvedeni v seznamu alternativních příjemců v článku 73 služebního řádu, a nemohou tedy z podstaty věci na základě tohoto ustanovení cokoliv získat, návrh na náhradu škody z jejich strany tedy nemůže být doplňkový, nýbrž jediný možný. Uvedené rozsudky se nevyslovily k možnosti takového návrhu, jelikož se ho v dané věci netýkaly.

140

Mít za to, jak tvrdí Komise, že orgány při stanovení seznamu osob, kterým mohou být vyplacena pojistná plnění v případě úmrtí úředníka v důsledku úrazu, měly v úmyslu vymezit osoby, u nichž měly za to, že vůči nim případně mají povinnost se finančně vypořádat za případnou odpovědnost za zavinění, je konstrukcí, kterou jako takovou z rozsudků Leussink a Lucaccioni nelze vyvodit.

141

Dále je třeba zkoumat body 157 a 158 rozsudku po vrácení věci, ve kterých Tribunál uvádí následující:

142

I tam měl unijní soud konkrétně posuzovat pouze případ otce a dětí úředníka. S odkazem na judikaturu Leussink a Lucaccioni připomněl možnost doplňkové náhrady v případě odpovědnosti administrativy, a pokud jsou pojistná plnění nedostatečná k zajištění plné náhrady újmy, která těmto osobám vznikla. Na dotčené „rodinné příslušníky“ se „vztahoval článek 73 služebního řádu“. Rozsudek po vrácení věci neurčuje nic bližšího o rodinných příslušnících, na které se článek 73 služebního řádu nevztahuje, jejichž případ nebyl Tribunálu předložen, a neumožňuje tedy pokročit v souvislosti s konstatováním učiněným v bodě 140 výše.

143

Pokud jde o bod 194 rozsudku po vrácení věci, o němž Komise uvádí, že Tribunál v něm výslovně připomněl existenci obecné zásady stanovující možnost nahradit nemajetkovou újmu, pokud tato není zcela či částečně kryta režimem zaručujícím automatické vyplácení dávek, je třeba uvést, že daný bod neurčuje řešení použitelné v případě osoby, na kterou se takový režim nevztahuje, tak jak je tomu v projednávané věci u sourozenců. Daný bod se totiž omezuje pouze na to, že „z právních řádů členských států plyne společná obecná zásada, podle níž za okolností obdobných těm [ve věci T‑401/11 P RENV RX] existence režimu, který zajišťuje automatické vyplacení dávek oprávněným pozůstalým zesnulého úředníka, není překážkou tomu, aby uvedené osoby, pokud se domnívají, že utrpěná újma není uvedeným režimem vůbec nebo zčásti kryta, získaly také náhradu nemajetkové újmy prostřednictvím žaloby podané u vnitrostátního soudu“.

144

Pokud jde o bod 195 rozsudku po vrácení věci, v němž Tribunál poukazuje na existenci obecné zásady společné právním řádům členských států, která vylučuje dvojí náhradu nemajetkové újmy, je třeba po vzoru žalobců uvést, že v projednávané věci nejde o dvojí odškodnění za tutéž újmu, neboť nemajetková újma tvrzená sourozenci Alessandra Missira je pro ně specifická a není předmětem plnění stanovených v článku 73 služebního řádu.

145

Z výše uvedených úvah v rozporu s tvrzením Komise vyplývá, že nelze mít za to, že článek 73 služebního řádu, jak je vykládán judikaturou, brání tomu, aby sourozenci úředníka, který zemřel zaviněním Unie, získali případně náhradu své vlastní nemajetkové újmy, kterou utrpěli v důsledku této smrti.

146

Při dosavadní absenci rozhodnutí o této otázce v unijním právu je třeba uvést, že z práv členských států vyplývá společná obecná zásada, podle níž za okolností obdobných okolnostem projednávané věci vnitrostátní soud přiznává sourozencům zesnulého pracovníka právo, aby případně požádali o náhradu své nemajetkové újmy vzniklé touto smrtí.

147

Za těchto podmínek je třeba dospět nejen k závěru, že Komise tvrdí, že článek 73 služebního řádu, jak je vykládán judikaturou, brání tomu, aby sourozenci zesnulého úředníka mohli případně získat náhradu za nemajetkovou újmu utrpěnou v důsledku této smrti, nesprávně, ale také, že z obecných zásad společných právním řádům členských států vyplývá, že sourozenci osoby, jejíž smrt byla způsobena třetí osobou, mohou případně získat náhradu své nemajetkové újmy.

148

Pokud jde o podmínky této náhrady, žalobci v podstatě tvrdí, že zjištění, která již Tribunál učinil v rozsudku po vrácení věci, pokud jde o zavinění, příčinnou souvislost a nemajetkovou újmu, ve značné míře platí, i pokud jde o návrhy sourozenců zesnulého úředníka, a že v projednávané věci se nejedná o dvojí náhradu.

149

Komise postoj žalobců popírá. Pokud jde o příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti ochrany úředníka a škodou, je vzhledem ke skutečnosti, že sourozenci nejsou ve stejném postavení vůči zemřelému jako předci v přímé linii a potomci, třeba upřednostnit teorii přiměřené příčinné souvislosti před teorií rovnocennosti podmínek. Žalobci přitom přiměřenou příčinnou souvislost neprokázali.

150

V každém případě, i kdyby se použila teorie rovnocennosti podmínek, neměnilo by to nic na tom, že tvrzená nemajetková újma je dostatečně „vzdálená“ od pochybení, k němuž došlo, aby byla vyloučena jakákoliv náhrada škody. Jedná se o nepřímou újmu, za niž nemůže být činěna odpovědnou Komise jako za bezprostřední a přímý důsledek porušení zvláštní povinnosti ochrany úředníka.

151

Kromě toho nelze mít za to, že by existovala obecná zásada společná právním řádům členských států, která by zakotvovala existenci domněnky nemajetkové újmy v případě úmrtí sourozence.

152

Žalobci stanovisko Komise vyvracejí a poznamenávají, že vztah mezi teoriemi přiměřené příčinné souvislosti a rovnocennosti podmínek byl relevantní pouze pro účely prokázání odpovědnosti Komise za úmrtí Alessandra Missira, o niž již v projednávané věci nejde, ale rozhodně ne pro určení spojitosti mezi tímto úmrtím a z něj plynoucí nemajetkovou újmou osob blízkých zesnulému úředníkovi, jehož nemajetková újma byla považována za re ipsa.

153

Je třeba konstatovat, že přezkum úvah unijního soudu v prvostupňovém rozsudku a v rozsudku po vrácení věci v podstatě potvrzuje stanovisko žalobců.

154

Je třeba připomenout, že v prvostupňovém rozsudku Soud pro veřejnou službu rozhodl, že svým zaviněným nesplněním povinnosti zajistit ochranu Alessandra Missira se Komise dopustila pochybení, které mohlo založit její odpovědnost (prvostupňový rozsudek, bod 176, a rozsudek po vrácení věci, bod 9).

155

Co se týče příčinné souvislosti mezi tímto pochybením a vraždou úředníka, Soud pro veřejnou službu ji měl za prokázanou (prvostupňový rozsudek, body 182 až 190). Komise proti prvostupňovému rozsudku nepodala kasační opravný prostředek. Tribunál v rozsudku po vrácení věci (bod 63 šestá věta) ostatně uvedl, že Komise nezpochybňuje posouzení Soudu pro veřejnou službu v tomto ohledu.

156

Jak přitom správně uvádějí žalobci, diskuse o vztahu mezi teoriemi rovnocennosti podmínek a přiměřené příčinné souvislosti (prvostupňový rozsudek, body 178 až 190, a rozsudek po vrácení věci, bod 63 třetí věta a body 64 až 95) byla vedena výlučně pro účely určení, zda Komise, která zjevně nebyla pachatelem vraždy, mohla být přesto prohlášena za odpovědnou, jinými slovy, zda bylo možné mít za to, že Komise způsobila smrt Alessandra Missira. V případě záporné odpovědi by Komise nebyla odpovědná za nic. V případě kladné odpovědi, zvolené unijním soudem, byla přinejmenším zčásti za tuto smrt odpovědná.

157

Poté, co byla tato příčinná souvislost Soudem pro veřejnou službu prokázána – na základě teorie rovnocennosti podmínek a aniž se dopustil nesprávného právního posouzení, jak výslovně uvedl Tribunál v bodech 79 a 80 rozsudku po vrácení věci –, tento rozhodl, že mu zbývá určit podíl odpovědnosti vraha na vzniku škody (prvostupňový rozsudek, bod 191, a rozsudek po vrácení věci, bod 9).

158

V této souvislosti měl Soud pro veřejnou službu za to, že Komisi musí být přičtena odpovědnost za 40 % utrpěné škody (prvostupňový rozsudek, bod 197, a rozsudek po vrácení věci, bod 10).

159

Toto rozdělení odpovědnosti, zpochybněné v jejich kasačním opravném prostředku žalobci, jež požadovali, aby byla Komise prohlášena za odpovědnou společně a nerozdílně s vrahem, bylo odmítnuto Tribunálem, který v tomto ohledu kasačnímu opravnému prostředku vyhověl a rozhodl o společné a nerozdílné odpovědnosti Komise (tedy za 100 % škody) (rozsudek po vrácení věci, body 96 až 119).

160

Tribunál o této společné a nerozdílné odpovědnosti Komise rozhodl na základě obecné zásady společné členským státům, podle níž za okolností podobných okolnostem projednávané věci vnitrostátní soud uznává společnou a nerozdílnou odpovědnost spolupůvodců téže škody a považuje za spravedlivé, aby poškozený nemusel určovat část škody, za níž je každý ze spolupůvodců odpovědný, a dále aby nemusel nést riziko, že ten, v souvislosti s nímž se obrátil na soud, bude v platební neschopnosti (rozsudek po vrácení věci, bod 118).

161

Je třeba uvést, zaprvé že odpovědnost Komise za vraždu, která byla konstatována v pravomocném rozhodnutí, není zpochybňována (viz bod 155 výše), a zadruhé že zásada společné a nerozdílné odpovědnosti Komise za škody vyplývající z této vraždy není nijak zpochybněna a ostatně ani nemůže rozumně být.

162

Za těchto podmínek musí být námitka Komise [omissis], podle níž by před rovnocenností podmínek měla být upřednostněna přiměřená příčinná souvislost, zamítnuta, neboť z konečného konstatování unijního soudu, že je dána příčinná souvislost mezi zaviněním Komise a vraždou Alessandra Missira, lze v projednávaném případě plně vycházet.

163

Jediný rozdíl oproti věci F‑50/09 v projednávaném případě spočívá mimo rámec tohoto konečného konstatování v tom, že žalobci nejsou děti nebo rodiče zesnulého úředníka, ale jeho sourozenci.

164

Bylo již přitom konstatováno, že článek 73 služebního řádu, tak jak je vykládán judikaturou, nepředstavuje podstatnou překážku vylučující sourozence z možnosti získat náhradu škody (viz bod 145 výše) a že při absenci řešení tohoto aspektu v unijním právu vyplývá právo sourozenců požadovat případnou náhradu nemajetkové újmy plynoucí ze ztráty jejich bratra z obecných zásad společných členským státům (viz bod 146 výše).

165

Z týchž důvodů je třeba odmítnout argumenty Komise [omissis], podle nichž je nemajetková újma, kterou sourozenci utrpěli, příliš vzdálená nebo je pouze důsledkem, za nějž není možné přiznat náhradu. Okolnost, že nemajetková újma způsobená sourozencům představuje, stejně jako nemajetková újma rodičů a dětí zesnulého, zprostředkovanou – nebo nepřímou – nemajetkovou újmu ve vztahu k přímé újmě, kterou utrpěl zesnulý úředník, a sice ztrátě života, nic nemění na skutečnosti, že tato nemajetková újma je podle obecných zásad společných členským státům považována za nahraditelnou.

166

Co se týče úvah Komise o dosahu bodu 198 rozsudku po vrácení věci [omissis], ty nezpochybňují předcházející konstatování, jelikož, jak již bylo uvedeno, se Tribunál v rozsudku po vrácení věci otázkou náhrady nemajetkové újmy sourozenců nezabýval.

167

Pokud jde o vyjádření Komise, podle něhož není možné mít za to, že existuje členskými státy uznaná obecná zásada, která stanoví domněnku nemajetkové újmy v případě úmrtí sourozence [omissis], stačí konstatovat, že se žalobci nespokojili s dovoláváním se existence domněnky nemajetkové újmy sourozenců, ale prokázání existence a intenzity nemajetkové újmy sourozenců Alessandra Missira podložili konkrétními úvahami.

168

Žalobci tak zmínili obzvláště dramatické okolnosti smrti Alessandra Missira a velké obavy rodiny o budoucnost jeho dětí (strana 7 poslední pododstavec žádosti ze dne 17. září 2011 a strana 9 druhý pododstavec předchozí správní stížnosti) a ve stejném smyslu uplatňovali „nespravedlivou bolest a utrpení ze ztráty svého sourozence za takto tragických a hrozných okolností“ a odkazovali na jedinečné okolnosti případu a zvláště strašnou a tragickou povahu věci.

169

Mimo tyto faktory, které skutečně mohly způsobit sourozencům zesnulého úředníka psychické utrpení neobvyklé intenzity, nepředložili žalobci důkaz o existenci citových vazeb mezi tímto úředníkem a jeho sourozenci, které by přesahovaly běžné citové vazby mezi samostatně žijícími dospělými sourozenci.

170

Co se týče důkazů předložených žalobci ve fázi repliky, které se týkají psychologické a psychiatrické léčby sourozenců Alessandra Missira, je třeba je podle čl. 85 odst. 2 jednacího řádu odmítnout jako opožděné.

171

Co se týče určení výše nemajetkové újmy, je třeba připomenout, že unijnímu soudu přísluší stanovit částku ex aequo et bono (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 1980, Oberthür v. Komise, 24/79, EU:C:1980:145, bod 15) s uvedením kritérií zohledněných za tímto účelem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. května 1998, Rada v. de Nil a Impens, C‑259/96 P, EU:C:1998:224, body 32 a 33; Lucaccioni, bod 35, a ze dne 6. června 2006, Girardot v. Komise, T‑10/02, EU:T:2006:148, bod 51).

172

S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci, a zejména na obzvláště dramatické okolnosti úmrtí Alessandra Missira popsané v bodě 2 rozsudku o kasačním opravném prostředku, poznatky uvedené v bodě 168 výše a nezpochybněnou existenci citových vazeb intenzity běžné ve vztahu mezi samostatně žijícími dospělými sourozenci, a ve světle zásad uvedených v bodech 146, 147 a 164 výše je třeba Komisi uložit, aby společně a nerozdílně vyplatila bratrovi a sestře Alessandra Missira jako náhradu za nemajetkovou újmu utrpěnou z důvodu smrti posledně uvedeného částku stanovenou ex æquo et bono na 10000 eur pro každého ze sourozenců.

[omissis]

181

Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že je třeba Komisi uložit, aby společně a nerozdílně vyplatila z titulu náhrady za nemajetkovou újmu utrpěnou z důvodu smrti Alessandra Missira matce zesnulého úředníka, A. J. C. M. M. Sintobin, částku 50000 eur a sourozencům zesnulého úředníka, Stefanu Missirovi a Marii Letizii Missir, částku 10000 eur každému spolu s úroky, a ve zbývající části žalobu zamítnout.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (osmý senát)

rozhodl takto: