1.

V projednávané věci je Soudní dvůr znovu žádán, aby rozhodl o tom, zda jsou s unijním právem slučitelná omezující opatření přijatá Radou, která jsou zaměřená na přimění Íránské islámské republiky (dále jen „Írán“) k plnění jejích mezinárodních závazků ve vztahu k jejím činnostem souvisejícím s šířením jaderných zbraní, avšak k tomu se přidává nová skutečnost. Dotčená omezující opatření se týkají rozhodnutí Rady o opětovném zařazení subjektu na seznam, a tudíž zmrazení jeho finančních prostředků. Toto rozhodnutí bylo přijato nedlouho po prohlášení prvního rozhodnutí o zařazení na seznam Tribunálem za protiprávní, v důsledku čehož byla Rada povinna podle článku 266 SFEU „přijmout opatření vyplývající“ z rozhodnutí Tribunálu. Nová skutečnost je tedy tato: pokud Rada zareaguje opětovným zařazením subjektu na seznam na základě stejného určujícího kritéria a pokud se faktická situace podstatně nezměnila, porušuje to kromě jiných zásad unijního práva právo subjektu na účinnou právní ochranu zaručené v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), pokud jde o první rozhodnutí o zařazení na seznam?

2.

To je klíčovou otázkou, která vyvstává v tomto kasačním opravném prostředku podaném společností National Iranian Tanker Company (dále jen „NITC“) proti rozhodnutí Tribunálu Evropské unie ze dne 14. září 2016, National Iranian Tanker Company v. Rada (T‑207/15, EU:T:2016:471, dále jen „rozhodnutí ve věci NITC II“), kterým Tribunál zamítl žalobu společnosti NITC na neplatnost určitých opatření, která společnost NITC znovu zařadila na unijní seznam osob a subjektů, jejichž finanční prostředky a hospodářské zdroje měly být zmrazeny v rámci omezujících opatření přijatých vůči Íránu s cílem zabránit šíření jaderných zbraní (dále jen „omezující opatření vůči Íránu“).

3.

V prvním důvodu kasačního opravného prostředku společnost NITC tvrdí, že se Tribunál dopustil v bodech 45 až 64 a v bodě 68 rozhodnutí ve věci NITC II nesprávného právního posouzení, když konstatoval, že rozhodnutí Rady o opětovném zařazení na seznam neporušilo zásadu překážky věci pravomocně rozhodnuté, zásadu právní jistoty, zásadu legitimního očekávání, zásadu konečnosti rozhodnutí a právo na účinnou právní ochranu zaručené článkem 47 Listiny.

4.

Podstatou argumentace společnosti NITC je tvrzení, že v situaci, kdy má Rada neomezenou pravomoc přepracovat právní kvalifikaci stejných skutkových tvrzení, aby naplnila určující kritérium za situace, kdy Tribunál v konečném a závazném rozhodnutí rozhodl, že tato skutková tvrzení neodůvodňují první rozhodnutí o zařazení na seznam, přičemž od prvního rozhodnutí o zařazení na seznam nedošlo k žádné změně okolností, je právo účastníka řízení na skutečnou a účinnou právní ochranu ve vztahu k prvnímu rozhodnutí bezúčelné. Je tomu tak podle tvrzení společnosti NITC proto, že účastník řízení je nucen vrátit se k soudu a znovu projednat v podstatě stejné skutkové a právní okolnosti, což je v rozporu se zásadou právního státu v unijním právním řádu.

5.

Rada zpochybňuje argumenty společnosti NITC, přičemž se opírá především o věci Kadi ( 2 ), OMPI ( 3 ) a Interporc ( 4 ) a diskreční pravomoc, kterou jí svěřuje článek 266 SFEU v otázce přípustných opatření, která může přijmout poté, co unijními soudy rozhodnou o neplatnosti podle článku 264 SFEU.

6.

Toto stanovisko se proto, jak požaduje Soudní dvůr, zaměří na první důvod kasačního opravného prostředku.

7.

Je třeba poznamenat, že tento kasační opravný prostředek je první z řady věcí, které jsou v současné době projednávány před Soudním dvorem, v níž žalobce tvrdí, že struktura unijních opravných prostředků si alespoň v souvislosti s omezujícími opatřeními zaslouží nový výklad z hlediska práva na účinnou právní ochranu a dalších zásad unijního práva ( 5 ). Projednávaná věc tedy dává Soudnímu dvoru příležitost rozvinout judikaturu, je-li to nezbytné k zajištění účinné soudní ochrany pro soukromé subjekty v Evropské unii.

8.

Společnost NITC je íránskou společností zabývající se nákladní přepravou surové ropy a plynu. Provozuje jednu z největších flotil ropných tankerů na světě. Ropné tankery jsou lodě určené k přepravě ropy ve velkém množství.

9.

V návaznosti na několik rezolucí zavádějících opatření s cílem přimět Írán, aby dodržoval své mezinárodní závazky související s šířením jaderných zbraní, přijala Rada bezpečnosti Organizace spojených národů (dále jen „RB OSN“) dne 9. června 2010 rezoluci č. 1929 (2010) (dále jen „rezoluce č. 1929“), která zavedla přísnější opatření vůči Íránu s poukazem „na možnou souvislost mezi íránskými příjmy plynoucími z jeho energetického odvětví a financováním íránských jaderných činností představujících riziko šíření jaderných zbraní“ ( 6 ). Dne 17. června 2010 Evropská rada vyzvala Radu, aby přijala opatření k provedení rezoluce č. 1929 a doprovodná opatření, která se měla mimo jiné zaměřit na klíčová odvětví ropného a plynárenského průmyslu ( 7 ).

10.

Dne 26. července 2010 přijala Rada rozhodnutí 2010/413/SZBP o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (dále jen „rozhodnutí 2010/413“) ( 8 ). V příloze II tohoto rozhodnutí jsou uvedeny osoby a subjekty – jiné než ty, které již byly uvedeny v rámci OSN – jejichž finanční prostředky a hospodářské zdroje mají být zmrazeny ( 9 ).

11.

Dne 23. ledna 2012 přijala Rada rozhodnutí 2012/35/SZBP, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (dále jen „rozhodnutí 2012/35“) ( 10 ), s cílem posílit omezující opatření vůči Íránu v reakci na své vážné a prohlubující se znepokojení nad povahou íránského jaderného programu ( 11 ). Bod 13 odůvodnění uvedeného rozhodnutí uvádí, že opatření směřující ke zmrazení finančních prostředků „by se měla vztahovat i na další osoby a subjekty poskytující íránské vládě podporu, která jí umožňuje provádět jaderné činnosti potenciálně ohrožující nešíření nebo vedoucí k vývoji nosičů jaderných zbraní, především na osoby a subjekty poskytující íránské vládě finanční, logistickou či materiální pomoc“ ( 12 ).

12.

Rozhodnutí 2012/35 tak doplnilo do čl. 20 odst. 1 rozhodnutí 2010/413, který upravuje zmrazení finančních prostředků dále uvedených osob a subjektů, následující bod:

13.

Dne 23. března 2012 přijala Rada nařízení (EU) č. 267/2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení (EU) č. 961/2010 (dále jen „nařízení č. 267/2012“) ( 14 ). Pro účely provedení čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 (ve znění rozhodnutí 2012/35 ( 15 )) čl. 23 odst. 2 nařízení č. 267/2012 stanoví zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů osob, subjektů a orgánů uvedených v příloze IX, které byly označeny jako:

14.

Dne 15. října 2012 přijala Rada rozhodnutí 2012/635/SZBP, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (dále jen „rozhodnutí 2012/635“) ( 17 ). Rada považovala za nezbytné přijmout vůči Íránu další omezující opatření vzhledem ke skutečnosti, že se Írán nezapojuje plně do jednání s ohledem na mezinárodní obavy týkající se jeho jaderného programu ( 18 ). Bod 16 odůvodnění tohoto rozhodnutí stanoví, že „zejména íránským státem vlastněné subjekty působící v odvětví ropy a plynu“ by měly být zařazeny na seznam osob a subjektů, na něž se vztahují omezující opatření obsažená v příloze II rozhodnutí 2010/413/SZBP, „neboť tyto subjekty představují významný zdroj příjmů íránské vlády“.

15.

Za tímto účelem čl. 1 odst. 8 písm. a) rozhodnutí 2012/635 nahradil čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 v tom smyslu, že omezující opatření se vztahují na „jiné osoby a subjekty, které nejsou uvedeny v příloze I a které poskytují podporu íránské vládě, a osoby a subjekty, které jsou jimi vlastněny nebo ovládány, jak jsou uvedeny v příloze II“. Článek 2 rozhodnutí 2012/635 zařadil společnost NITC do přílohy II rozhodnutí 2010/413 obsahující seznam osob a subjektů mimo jiné poskytujících podporu íránské vládě ( 19 ).

16.

Dne 15. října 2012 Rada přijala také nařízení (EU) č. 945/2012 provádějící nařízení č. 267/2012 (dále jen „prováděcí nařízení č. 945/2012“) ( 20 ). Vzhledem k situaci v Íránu a v souladu s rozhodnutím 2012/635 zastává Rada názor, že omezující opatření uvedená v příloze IX nařízení č. 267/2012 by se měla vztahovat na další osoby a subjekty ( 21 ). Článek 1 uvedeného prováděcího nařízení zařadil společnost NITC do přílohy IX nařízení č. 267/2012 obsahující seznam osob a subjektů mimo jiné poskytující podporu íránské vládě ( 22 ).

17.

Společnost NITC byla zařazena na seznam v rozhodnutí 2012/635 a prováděcím nařízení č. 945/2012 na základě určujícího kritéria stanoveného v čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a v čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 (dále jen „první zařazení na seznam“) z těchto důvodů:

„Ve skutečnosti pod kontrolou íránské vlády. Poskytuje finanční podporu vládě Íránu prostřednictvím akcionářů, kteří mají vazby na vládu.“

18.

Dne 16. října 2012 bylo společnosti NITC doručeno oznámení od Rady o jejím prvním zařazení na seznam. Následně byla vedena korespondence mezi společností NITC a Radou ( 23 ).

19.

Dne 21. prosince 2012 přijala Rada nařízení č. 1263/2012, kterým se mění nařízení č. 267/2012 (dále jen „nařízení č. 1263/2012“) ( 24 ). Nařízení 1263/2012 mimo jiné nahradilo čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 tímto textem: další osoby, subjekty nebo orgány, které poskytují íránské vládě podporu, například materiální, logistickou či finanční pomoc, nebo subjekty, které jsou jimi vlastněny nebo ovládány, nebo osoby a subjekty s nimi spojené“ ( 25 ). Určovací kritérium uplatněné na společnost NITC tedy zůstalo stejné.

20.

Dne 27. prosince 2012 společnost NITC podala k Tribunálu žalobu na neplatnost rozhodnutí 2012/635 a prováděcího nařízení č. 945/2012 v rozsahu, v němž se tato opatření týkala společnosti NITC.

21.

Ve svém rozhodnutí ze dne 3. července 2014 ve věci National Iranian Tanker Company v. Rada (T‑565/12, EU:T:2014:608, dále jen „rozhodnutí ve věci NITC I“), vyhověl Tribunál prvnímu žalobnímu důvodu společnosti NITC vycházejícímu z toho, že se Rada dopustila zjevně nesprávného posouzení, když se domnívala, že určující kritérium pro zařazení společnosti NITC na seznam bylo splněno ( 26 ).

22.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí ve věci NITC I je jádrem projednávané věci, považuji za vhodné zabývat se odůvodněním Tribunálu podrobněji.

23.

Zaprvé Tribunál odmítl argument Rady přednesený na jednání, podle něhož již to, že se společnost NITC prostřednictvím činnosti spočívající v přepravě surové ropy a plynu vyrobené v Íránu zapojila do íránského ropného a plynárenského odvětví, bylo dostatečným důkazem o tom, že společnost NITC poskytovala finanční podporu íránské vládě, jelikož přeprava ropy nijak nesouvisela s údajnými vazbami mezi akcionáři společnosti NITC a touto vládou ( 27 ).

24.

Tribunál rovněž odmítl argument Rady rozvedený na jednání, že společnost NITC zůstala po své privatizaci i nadále ovládána společností National Iranian Oil Company (dále jen „NIOC“), která je subjektem zcela vlastněným íránským státem a na který se rovněž vztahují omezující opatření z důvodu, že poskytuje finanční podporu íránské vládě. Tribunál dospěl k tomuto závěru, protože důvody pro zařazení společnosti NITC na seznam neuváděly nepřímou finanční podporu plynoucí ze vztahů mezi společností NITC a společností NIOC ( 28 ).

25.

Tribunál k tomu dodal následující: „Pokud má být pomocí argumentů Rady prokázáno, že žalobkyně poskytuje z důvodu svého působení v oblasti námořní přepravy plynu a ropy nepřímou finanční podporu íránské vládě, je nutno každopádně konstatovat, že platná právní úprava stanoví kritérium poskytování finanční podpory íránské vládě, a nikoli poskytování nepřímé finanční podpory. Na rozdíl od toho, co tvrdí Rada, nelze přitom pouhou skutečnost, že žalobkyně prostřednictvím svých přepravních činností působí v odvětví íránské ropy a plynu, které představuje jeden z hlavních zdrojů příjmů íránské vlády, považovat za okolnost, která spadá pod právní kritérium poskytování finanční podpory této vládě“ ( 29 ).

26.

Pokud jde dále o vlastnickou strukturu společnosti NITC, Tribunál konstatoval, že návrhy na zařazení na seznam předložené třemi členskými státy ani další dokumenty obsažené ve spisu Rady neidentifikovaly akcionáře společnosti NITC a neobsahovaly „sebemenší důkaz“, který by mohl podpořit uvedené důvody ( 30 ). V tomto ohledu Tribunál rozhodl, že se Rada nemohla dovolávat některých skutkových tvrzení – včetně toho, že akcionáři společnosti NITC byly tři státní penzijní fondy s tím, že 33 % základního kapitálu společnosti NITC je ve vlastnictví State Pension Fund, 33 % ve vlastnictví Social Security Retirement Fund a 33 % ve vlastnictví NIOC Pension and Savings Fund – neboť tyto argumenty nebyly součástí spisu Rady a nebyly sděleny společnosti NITC včas ( 31 ).

27.

V důsledku toho Tribunál konstatoval, že materiál, který mohl být vzat v úvahu, neobsahoval žádný důkaz, který by mohl podpořit uváděné odůvodnění, a proto musí být rozhodnutí o prvním zařazení na seznam zrušeno ( 32 ).

28.

Pokud jde o časové účinky zrušení, Tribunál odmítl argument společnosti NITC, že by mělo nabýt účinnosti okamžitě, neboť to by umožnilo společnosti NITC převést veškerý majetek nebo jeho část mimo EU, aniž by Rada mohla případně včas použít článek 266 SFEU s cílem napravit nesrovnalosti uvedené v rozsudku, v důsledku čehož by mohla být závažně a nenávratně ohrožena účinnost jakéhokoli rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků ve vztahu ke společnosti NITC, které by Rada v budoucnu případně učinila ( 33 ).

29.

K použití článku 266 SFEU Tribunál uvedl: „zrušení zápisu jména žalobkyně na seznamy tímto rozsudkem vychází ze skutečnosti, že důvody tohoto zápisu nejsou podpořeny dostatečnými důkazy. Ačkoli je na Radě, aby rozhodla o opatřeních, která přijme k vyhovění tomuto rozsudku, nelze automaticky vyloučit případné nové zařazení žalobkyně na seznam. V rámci nového posouzení má totiž Rada na základě důvodů, jež budou dostatečně právně podepřeny, možnost zapsat opětovně jméno žalobkyně na seznam“ ( 34 ).

30.

Na tomto základě Tribunál rozhodl, že účinky dotčených omezujících opatření by měly být ve vztahu ke společnosti NITC zachovány až do data uplynutí lhůty pro podání kasačního opravného prostředku, jak je stanoveno v čl. 56 odst. 1 Statutu, nebo bude-li v této lhůtě podán kasační opravný prostředek, až do jeho zamítnutí ( 35 ).

31.

Rada nepodala kasační opravný prostředek proti rozhodnutí ve věci NITC I. Zrušení rozhodnutí o prvním zařazení na seznam tudíž nabylo účinnosti dne 20. září 2014 ( 36 ).

32.

Přibližně o měsíc později oznámila Rada dopisem ze dne 23. října 2014 společnosti NITC, že ji zamýšlí opětovně zařadit na seznam podle určujícího kritéria stanoveného v čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a v čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012, které se vztahují na osoby a subjekty, které poskytují podporu íránské vládě. Jednalo se o totožné určující kritérium, které bylo použito pro rozhodnutí o zařazení na seznam, jež bylo zrušeno Tribunálem v rozhodnutí ve věci NITC I.

33.

Následovala korespondence mezi společností NITC a Radou ( 37 ). Konkrétně dne 27. října 2014 zaslala Rada společnosti NITC šest e-mailů obsahujících podpůrné dokumenty uvedené v dopise Rady ze dne 23. října 2014. Tyto podpůrné dokumenty obsahovaly informace o akcionářských penzijních fondech společnosti NITC a činnosti společnosti NITC při přepravě ropy, z nichž většina nenese žádné oficiální datum ( 38 ) a z nichž jeden předložila Rada Tribunálu v rozhodnutí ve věci NITC I ( 39 ).

34.

Dopisem ze dne 5. února 2015 Rada poskytla společnosti NITC odtajněný výňatek z návrhu na opětovné zařazení na seznam (dále jen „návrh na opětovné zařazení na seznam“) ( 40 ). V části týkající se finanční podpory íránské vládě prostřednictvím akcionářů společnosti NITC, kteří jsou státem vlastněni nebo kontrolováni, návrh na opětovné zařazení na seznam uváděl, že podle úředního dokumentu společnosti NITC ze dne 21. srpna 2006 byla společnost NITC vlastněna třemi penzijními fondy – State Retirement Fund (33 %), Social Security Organization (33 %) a Oil Industry Employees Retirement and Savings Fund (34 %) – což bylo dále více konkretizováno odkazem na informace z veřejně přístupných zdrojů a několika podpůrnými dokumenty uvedenými výše ( 41 ).

35.

V části týkající se poskytování logistické podpory íránské vládě ze strany společnosti NITC prostřednictvím přepravy íránských ropných produktů návrh na opětovné zařazení na seznam stanovil, že podle dopisu společnosti NITC vysoké představitelce EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku je společnost NITC jednou z hlavních celosvětových tankerových námořních společností, jejíž činnost je omezena na přepravu surové ropy ( 42 ). Přepravní činnosti společnosti NITC byly dále doloženy odkazem na internetové stránky společnosti NIOC a odkazem na publikaci Institute for the Study of War (Ústav pro studium války) z roku 2012, které Rada přednesla před Tribunálem v rozsudku ve věci NITC I s tím, že společnost NITC přepravila téměř polovinu surové ropy vyrobené v Íránu v roce 2011 ( 43 ). Návrh na opětovné zařazení na seznam uváděl, že vzhledem k tomu, že ropa je velmi významný zdroj příjmů íránské vlády, je přeprava společností NITC na vývozní trhy a její distribuce do přístavů a ostrovů klíčovým logistickým zájmem uvedené vlády a nedílnou součástí ropného obchodu ( 44 ). Z tohoto opětovného návrhu na zařazení na seznam také vyplývá, že podle zpravodajských příspěvků byla íránská vláda při vývozu ropy závislá na společnosti NITC; obsaženy jsou odkazy na pět takových zpráv (tři datované před prvním zařazením společnosti NITC), jakož i na jednu zprávu o přepravní činnosti společnosti NITC vydanou po rozhodnutí ve věci NITC I ( 45 ).

36.

Společnost NITC ve svých podáních tvrdí, že všechny podstatné informace, o které se Rada opírala při opětovném zařazení na seznam, byly a jsou veřejně dostupné nebo byly poskytnuty společností NITC v korespondenci mezi společností NITC a EU.

37.

Dne 12. února 2015 přijala Rada rozhodnutí (SZBP) 2015/236, kterým se mění rozhodnutí 2010/413 (dále jen „rozhodnutí 2015/236“) ( 46 ) a nařízení (EU) 2015/230, kterým se provádí nařízení č. 267/2012 (dále jen „prováděcí nařízení 2015/230“) ( 47 ). Prostřednictvím těchto opatření (dále společně jen „napadená opatření“) Rada opětovně zařadila společnost NITC do přílohy II rozhodnutí 2010/413 ( 48 ) a přílohy IX nařízení č. 267/2012 ( 49 ) na základě určujícího kritéria stanoveného v čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a v čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012, které odkazují na osoby a subjekty poskytující podporu íránské vládě. Jak bylo uvedeno výše, šlo o stejné určující kritérium, na němž bylo založeno i rozhodnutí o prvním zařazení.

38.

Společnosti NITC byla opětovně zařazena na seznam v rozhodnutí 2015/236 a prováděcím nařízení 2015/230 (dále jen „druhé zařazení na seznam“) z následujících důvodů:

„Společnost National Iranian Tanker Company poskytuje finanční podporu vládě Íránu prostřednictvím svých akcionářů, jimiž jsou Iranian State Retirement Fund, Iranian Social Security Organization a Oil Industry Employees Retirement and Savings Fund, což jsou státem ovládané subjekty. Společnost NITC je navíc jedním z největších provozovatelů ropných tankerů na světě a jednou z hlavních společností přepravujících íránskou surovou ropu. Společnost NITC tudíž poskytuje íránské vládě logistickou podporu prostřednictvím přepravy íránské ropy.“

39.

Opětovné zařazení společnosti NITC na seznam proto bylo založeno na dvou důvodech. První důvod se týkal toho, že společnost NITC poskytovala finanční podporu vládě Íránu prostřednictvím svých akcionářů. Jednalo se o totožný důvod, který byl použit pro první zařazení na seznam s určitými jazykovými úpravami a s přidáním jmen tří akcionářských penzijních fondů společnosti NITC. Druhý důvod se týkal toho, že společnost NITC poskytovala logistickou podporu íránské vládě prostřednictvím své hospodářské činnosti při přepravě íránské ropy. V rozhodnutí ve věci NITC I Tribunál v podstatě rozhodl, že pouhá skutečnost, že společnost NITC přepravuje íránskou ropu, se nerovná poskytování finanční podpory íránské vládě, ale nebyl požádán o posouzení této otázky z hlediska logistické podpory ( 50 ).

40.

Dne 16. února 2015 byla společnost NITC vyrozuměna Radou o druhém zařazení na seznam ( 51 ).

41.

Je třeba poznamenat, že dne 16. ledna 2016 Rada ( 52 ) zrušila opětovné zařazení společnosti NITC na seznam v rozhodnutí 2015/236 ( 53 ) a opětovné zařazení na seznam v prováděcím nařízení 2015/230 ( 54 ). K tomu došlo v širším kontextu Společného komplexního akčního plánu (dále jen „SKAP“) ( 55 ) mezi E3/EU+3 ( 56 ) a Íránem, který představuje dlouhodobé řešení íránské jaderné otázky a zahrnuje komplexní zrušení sankcí Rady bezpečnosti OSN, sankcí EU a národních sankcí souvisejících s íránským jaderným programem ( 57 ).

42.

Dne 24. dubna 2015 společnost NITC podala žalobu k Tribunálu, kterou se domáhala zrušení napadených opatření zaměřených vůči ní.

43.

Rovněž dne 24. dubna 2015 společnost NITC podala návrh na vydání předběžného opatření, kterým se domáhala odložení vykonatelnosti napadených opatření zaměřených vůči ní.

44.

Usnesením ze dne 16. července 2015ve věci National Iranian Tanker Company v Council (T‑207/15 R, EU:T:2015:535) (dále jen „usnesení ve věci NITC II“) zamítl předseda Tribunálu návrh společnosti NITC na vydání předběžného opatření s tím, že podmínky týkající se rovnováhy jednotlivých zájmů a naléhavosti nebyly splněny ( 58 ). Předseda Tribunálu nicméně dospěl k závěru, že podmínka fumus boni juris byla splněna, neboť argumenty účastníků řízení odhalily právní rozpor týkající se působnosti článku 47 Listiny a článku 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“), které oba – jak poznamenal – zakotvují právo na účinnou právní ochranu, tedy na účinnou „praktickou i právní“ soudní ochranu ( 59 ).

45.

Vzhledem k tomu, že se usnesení ve věci NITC II objevuje v argumentaci účastníků řízení v projednávané věci, uvedu odůvodnění předsedy stran této otázky.

46.

Předseda Tribunálu především uvedl, že pokud je Rada oprávněna dovolávat se judikatury týkající se článku 266 SFEU za účelem nápravy konstatovaných protiprávností, jež byly důvodem ke zrušení omezujícího opatření, když přijímá nové opatření se stejným praktickým účinkem jako předchozí opatření, a to ve skutkovém kontextu, který se v podstatě nezměnil, mohla by systematickým podáváním kasačních opravných prostředků udržovat taková opatření nepřetržitě v platnosti i bez změny skutkových okolností, které byly základem pro přijetí těchto opatření a jejich zrušení ( 60 ).

47.

Podle předsedy Tribunálu tato situace vyvolala otázku, zda právo na účinnou právní ochranu vyžaduje časové omezení, což by pro Radu znamenalo povinnost předložit v rozhodnutí o prvním zařazení na seznam všechny důvody a důkazy, které by pak nemohla v případě, že by Tribunál tyto důvody a důkazy zpochybnil, použít k odůvodnění opětovného zařazení téhož účastníka řízení na seznam. Poukázal na to, že projednávaný případ podle všeho ilustruje nutnost zavedení takového časového omezení, neboť hospodářská činnost společnosti NITC spočívající v přepravě íránské ropy a složení akcionářů společnosti NITC se v době od prvního zařazení na seznam v roce 2012 a do opětovného zařazení na seznam v roce 2015 zjevně nezměnila. Také poukázal na to, že důkazy pro opětovné zařazení na seznam, na které odkazovala Rada ve svém vyjádření před prvním zařazením společnosti NITC na seznam, neobsahovaly kromě jednoho novějšího dokumentu nic nového ( 61 ).

48.

Předseda Tribunálu dále uvedl, že společnost NITC neměla možnost tvrdit, že rozhodnutí ve věci NITC I představovalo striktně vzato překážku věci pravomocně rozsouzené, protože rozhodnutí o opětovném zařazení na seznam se z hlediska data svého přijetí vztahovalo k jinému období hospodářské činnosti společnosti NITC, než o které se jednalo v prvním rozhodnutí o zařazení na seznam. Konstatoval nicméně, že tato činnost (přeprava íránské ropy) se v podstatě nezměnila a rozdíl v uvedeném období byl důsledkem opětovného zařazení společnosti NITC na seznam, jež Rada provedla na skutkovém základě, který se také v podstatě nezměnil. Lze tudíž dospět k závěru, že překážka věci pravomocně rozsouzené byla vyloučena pouze na základě toho, že Rada uměle prodloužila platnost omezujících opatření uložených společnosti NITC tím, že nyní předložila důkazy, které mohly být uplatněny při prvním zařazení. Poznamenal, že takový přístup, i kdyby nebyl neslučitelný s překážkou věci pravomocně rozsouzené, mohl přispět k porušení práva společnosti NITC na účinnou právní ochranu ( 62 ).

49.

Podle předsedy Tribunálu z toho na jednu stranu vyplývalo, že z pohledu práva na účinnou právní ochranu může být nezbytné vykládat judikaturu k článku 266 SFEU restriktivně. Na druhou stranu lze argumentovat, že rozsah práva na účinnou právní ochranu nelze neopodstatněně omezovat pouze na žalobu na zrušení doprovázenou návrhem na vydání předběžného opatření, jelikož účastník řízení by mohl podat žalobu na náhradu škody. Bylo by na Tribunálu, aby rozhodl o věci v původní žalobě ( 63 ).

50.

Rozhodnutím ve věci NITC II Tribunál v celém rozsahu zamítl žalobu na zrušení podanou společností NITC.

51.

Společnost NITC předložila pět žalobních důvodů, z nichž první je nejvíce relevantní v této věci, neboť vychází z porušení zásady překážky věci pravomocně rozsouzené, zásady právní jistoty a legitimního očekávání a práva na účinnou právní ochranu podle článku 47 Listiny ( 64 ). Tribunál tento žalobní důvod odmítl z následujících důvodů.

52.

Na prvním místě, pokud jde o překážku věci pravomocně rozsouzené, Tribunál měl za to, že jeden z důvodů a důkazů uplatněných Radou na podporu napadených opatření byl odlišný od důvodů a důkazů projednávaných Tribunálem v rozsudku ve věci NITC I, takže zařazení společnosti NITC na seznam neporušilo tuto zásadu ( 65 ).

53.

Pokud jde o finanční podporu, Tribunál rozhodl, že Rada se opřela o nové dokumenty, které nebyly součástí spisu v době prvního zařazení na seznam a o kterých Tribunál v rozhodnutí ve věci NITC I nerozhodoval ( 66 ). Tribunál byl toho názoru, že i když se Rada opírala o důkazy, které se z větší části vztahovaly k období před prvním zařazením na seznam, Rada za toto nemůže být kritizována, neboť získávání důkazů k prokázání důvodů uváděných proti účastníkovi řízení je někdy pro Radu obtížné, protože mimo jiné závisí na svědomitosti, s níž členské státy předkládají takové důkazy ( 67 ). Je proto možné, že Rada získá důkazy nezbytné k doložení důvodů pro zařazení na seznam až po dni, kdy bylo o tomto zařazení rozhodnuto; přestože tyto okolnosti nečiní první rozhodnutí o zařazení na seznam řádným, mohou stále postačovat k legalizaci následného rozhodnutí o opětovném zařazení na seznam přijatého na základě totožných důvodů, jako byly ty, o které se opírala v době prvního zařazení na seznam, pokud důkazy, které Rada získala, dokládají tyto důvody právně dostačujícím způsobem ( 68 ).

54.

Ve vztahu k logistické podpoře Tribunál navíc konstatoval, že i když skutkové okolnosti dokládající tento důvod, tj. činnost společnosti NITC spočívající v přepravě íránské ropy, byly předloženy Radou při jednání v předchozí věci na podporu důvodu týkajícího se finanční podpory, Tribunál nijak nezkoumal, zda zapojení společnosti NITC do íránského energetického odvětví mohlo představovat logistickou podporu íránské vládě ( 69 ). Tribunál rovněž odmítl argument společnosti NITC, že se Rada měla opřít o logistickou podporu v prvním rozhodnutí o zařazení na seznam, jelikož k odůvodnění zařazení účastníka řízení na dotčené seznamy postačuje uvést jediný důvod; Rada si tudíž může zvolit důvod, který považuje za nejrelevantnější, a případné pochybení při volbě takového důvodu nebrání tomu, aby uvedla důvod, který mohla uvést už při prvním zařazení na seznam ( 70 ).

55.

Na druhém místě, co se týče právní jistoty a legitimního očekávání, Tribunál konstatoval, že Rada sice nepodala kasační opravný prostředek proti rozhodnutí ve věci NITC I a nezařadila společnost NITC na seznam ve lhůtě pro podání kasačního opravného prostředku, avšak toto nemohlo vyvolat u společnosti NITC žádné oprávněné očekávání, že nebude opětovně zařazena na seznam, a Rada ani nebyla povinna ji na seznam v této lhůtě zařadit ( 71 ).

56.

Konečně co se týče práva na účinnou právní ochranu podle článku 47 Listiny, Tribunál konstatoval, že zařazení společnosti NITC na seznam v žádném případě nezpochybnilo účinnost žaloby podané ve věci, v níž byl vydán rozsudek NITC I ( 72 ). Bylo tomu tak ze tří důvodů.

57.

Zaprvé rozhodnutí o prvním zařazení na seznam bylo odstraněno z unijního právního řádu se zpětnou účinností, takže se na společnost NITC hledělo, jako by v období před rozsudkem ve věci NITC I nikdy nebyla na dotčený seznam zařazena ( 73 ).

58.

Zadruhé žádná ze zásad, kterých se dovolávala společnost NITC (překážka věci pravomocně rozhodnuté, legitimní očekávání a právní jistota), nevylučovala její opětovné zařazení na seznamy a v rozsahu, v němž důkazy proti společnosti NITC postačovaly k odůvodnění jejího zařazení na seznamy, zrušení prvního zařazení na seznam nebylo s to zpochybnit legalitu opětovného zařazení na seznam ( 74 ).

59.

Zatřetí zrušení prvního zařazení na seznam v rozhodnutí ve věci NITC I mohlo být základem pro žalobu na náhradu škody ( 75 ). Tribunál zdůraznil, že když se Rada rozhodne zařadit na seznam účastníka řízení po rozsudku zrušujícím první rozhodnutí o zařazení na seznam, musí být „zvláště přísná“, co se týče opětovného posouzení, aby zajistila, že rozhodnutí o opětovném zařazení na seznam není stiženo týmiž vadami jako zrušující rozhodnutí, a aby zabránila tomu, že bude účastník řízení podruhé neprávem vystaven omezujícím opatřením ( 76 ). Tribunál proto konstatoval, že v případě, že by bylo zjištěno, že k opětovnému zařazení společnosti NITC na seznam došlo na základě stejných nesrovnalostí, jako byly nesrovnalosti zjištěné v rozsudku ve věci NITC I, nesplnění „povinnosti přísnosti“ ze strany Rady by mohlo být vzato v úvahu při posuzování protiprávnosti jejího jednání v následné žalobě na náhradu škody, takže konstatování Tribunálu v rozsudku ve věci NITC I o protiprávnosti prvního zařazení na seznam by mohlo usnadnit společnosti NITC získat náhradu škody z důvodu následného a neodůvodněného opětovného zařazení ( 77 ).

60.

Kasačním opravným prostředkem podaným dne 24. listopadu 2016 se společnost NITC domáhala, aby Soudní dvůr zrušil rozsudek ve věci NITC II, aby zrušil napadená opatření v rozsahu, v němž se týkají společnosti NITC, a podpůrně aby konstatoval, že čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012, ve znění pozdějších změn a doplňků, se z důvodu své protiprávnosti nepoužijí v rozsahu, v němž se týkají společnosti NITC. Společnost NITC rovněž žádá Soudní dvůr, aby uložil Radě povinnost nahradit náklady řízení o kasačním opravném prostředku a řízení před Tribunálem.

61.

Rada navrhuje, aby Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek, nebo podpůrně, pokud se Soudní dvůr rozhodne zrušit rozsudek ve věci NITC II a sám vydat konečné rozhodnutí, aby zamítl žalobu na zrušení a na prohlášení o nepoužitelnosti. Rada rovněž žádá, aby Soudní dvůr uložil společnosti NITC náhradu nákladů řízení o kasačním opravném prostředku.

62.

Společnost NITC a Rada se účastnily jednání před Soudním dvorem, které se konalo dne 24. ledna 2018.

63.

V prvním důvodu kasačního opravného prostředku vyzývá společnost NITC Soudní dvůr, aby posunul judikaturu tím směrem, že omezí určovací pravomoci Rady, takže tento orgán nebude moct znovu uložit omezující opatření vůči účastníkovi řízení na základě totožných určujících kritérií a totožných skutkových tvrzení, která byla meritorně zamítnuta unijními soudy v dřívějším rozsudku. Společnost NITC tvrdí, že je to nezbytné pro zaručení práva účastníka řízení na účinnou právní ochranu podle článku 47 Listiny. V opačném případě Rada podle ní může zadržovat nebo si „ukládat“ na později právní a skutkové okolnosti, a postupovat tak při vedení sporu šikanózním způsobem upírajícím protistraně právo na účinnou právní ochranu, pokud jde o rozsudek prohlašující první zařazení na seznam za neplatné. Stávající právní předpisy a praxe vedou k „nikdy nekončící smyčce soudních řízení“, která účastníka řízení nutí vracet se donekonečna k soudu. Vzhledem k omezené dostupnosti náhrady škody a tomu, že unijní soudy odmítly vydat předběžné opatření týkající se omezujících opatření, společnost NITC také tvrdí, že je o to důležitější, aby Soudní dvůr zajistil právo na účinnou právní ochranu v tomto řízení.

64.

Zaprvé společnost NITC zdůrazňuje zvláštní okolnosti této věci, v níž: 1) společnost NITC dosáhla konečného a závazného rozhodnutí Tribunálu meritorně zrušujícího první zařazení na seznam; 2) skutková tvrzení proti společnosti NITC se od tohoto řízení podstatně nezměnila a 3) dodatečné důkazy použité pro opětovné zařazení společnosti NITC na seznam, které nebyly předloženy pro účely prvního zařazení na seznam, měla Rada vždy k dispozici, pokud by byla postupovala s řádnou péčí.

65.

V tomto ohledu společnost NITC zdůrazňuje, že skutková tvrzení pro její opětovné zařazení na seznam jsou tatáž skutková tvrzení, o které se Rada neúspěšně opírala pro účely zdůvodnění prvního zařazení na seznam, tj. že společnost NITC poskytuje podporu íránské vládě, jelikož její akcionáři (určité íránské penzijní fondy) jsou údajně ovládány touto vládou a jelikož je klíčovým přepravcem íránské ropy, což je podstatným zdrojem příjmů této vlády. Rada pouze „přejmenovala“ stejná skutková tvrzení z finanční na logistickou podporu. Vzhledem k tomu, že dotčené určující kritérium obsahuje demonstrativní výčet druhů podpory, které mohou být íránské vládě poskytnuty, společnost NITC tvrdí, že Rada by ji mohla opětovně zařazovat na seznam na základě stejných skutkových tvrzení, které by pokaždé označila jinak, bez ohledu na to, jak často by uspěla před Tribunálem.

66.

Společnost NITC dále tvrdí, že všechny podstatné informace, o které se Rada opírala pro účely jejího opětovného zařazení na seznam, byly veřejně přístupné dokumenty z internetu nebo dokumenty, které poskytla společnost NITC v rámci korespondence s EU. Společnost NITC dále tvrdí, že dokumenty měla Rada k dispozici před prvním zařazením na seznam, přičemž Rada a členské státy mají mezi sebou povinnost loajální spolupráce, takže Rada musí zajistit, že členské státy získají všechny dostupné důkazy, aby Rada předložila veškeré argumenty při prvním zařazení na seznam.

67.

Zadruhé společnost NITC trvá na tom, že návrh vykládat judikaturu k článku 266 SFEU restriktivně nadnesený v usnesení předsedy Tribunálu ve věci NITC II by měl být přijat. To zahrnuje zavedení časového omezení, v jehož rámci by Rada musela uvést všechny důvody a důkazy při prvním zařazení na seznam, což by bránilo tomu, aby je použila při opětovném zařazení téhož účastníka řízení na seznam, což je podle názoru společnosti NITC správný přístup. Společnost NITC vytýká Tribunálu, že se těmito body v rozsudku ve věci NITC II nezabýval a že vyložil právo na právní ochranu restriktivně. Pokud jde o článek 266 SFEU, společnost NITC rovněž zpochybňuje tvrzení Rady, že zpětně a s ohledem na rozsudek ve věci NITC I přehodnotila poskytování logistické podpory společností NITC založené na její hospodářské činnosti spočívající v přepravě ropy, přičemž tvrdí, že Rada již neúspěšně předložila argumenty založené na takové činnosti v souvislosti s poskytováním finanční podpory před Tribunálem pro účely rozhodnutí ve věci NITC I.

68.

Zatřetí je společnost NITC toho názoru, že zásada překážky věci pravomocně rozsouzené se sice v projednávané věci striktně neuplatní, avšak právo na účinnou právní ochranu a ostatní dovolávané zásady vyžadují, aby Rada „předložila všechny argumenty týkající se případu“ k projednání najednou, neomlouvá-li ji naléhavý veřejný zájem ( 78 ). Zdůrazňuje, že toto časové omezení by tudíž nebylo absolutní a že by sice mohlo v určitých případech nepřiměřeně zvýhodňovat účastníky řízení, avšak šlo by o stejný přístup, jaký zaujímá judikatura Soudního dvora u jiných druhů procesních omezení, jako jsou lhůty, přičemž důsledky pro soukromé osoby jsou při neexistenci takových omezení v každém případě obzvláště závažné ve věcech, které se týkají omezujících opatření.

69.

Začtvrté společnost NITC považuje za zarážející, že se Rada nesnaží vysvětlit nebo odůvodnit své jednání při opětovném zařazení této společnosti na seznam, a tvrdí, že Rada nesprávně vychází z rozsudků ve věci Kadi, OMPI I a Interporc.

70.

Zapáté společnost NITC upozorňuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) týkající se čl. 6 odst. 1 a článku 13 EÚLP a zdůrazňuje, že právo na účinnou právní ochranu podle článku 47 Listiny musí být účinné jak v praxi, tak v právu.

71.

Rada odmítá tvrzení společnosti NITC, že jí zásada překážky věci pravomocně rozhodnuté, zásada právní jistoty, zásada legitimního očekávání, zásada konečnosti rozhodnutí a právo na účinnou právní ochranu brání v tom, aby přijala rozhodnutí o opětovném zařazení na seznam.

72.

Zaprvé Rada tvrdí na základě věcí Kadi, OMPI a Interporc, že není nutné, aby Rada uváděla veškeré možné důvody a důkazy při prvním zařazení na seznam nebo aby se odůvodnění nového rozhodnutí o zařazení na seznam omezovalo na pozdější skutečnosti nebo okolnosti či důkazy, které byly dostupné až po prvním zařazení na seznam.

73.

Zadruhé se Rada opírá o článek 266 SFEU, podle něhož je na dotčeném orgánu, aby přijal opatření nezbytná k zajištění souladu s rozhodnutími unijních soudů. Rada v této souvislosti zdůrazňuje, že je na Radě, a nikoli na Soudním dvoru, aby posoudila všechny potenciálně relevantní skutečnosti a rozhodla, zda má být dotčená osoba opětovně zařazena na seznam. Rada rovněž zdůrazňuje, že rozsah posouzení podle článku 266 SFEU je jiný, než známe z právního systému „common law“, a že pokus společnosti NITC omezit judikaturu k článku 266 SFEU v kontextu omezujících opatření nelze akceptovat.

74.

Zatřetí Rada zpochybňuje tvrzení společnosti NITC, že pouze překvalifikovala totožné skutečnosti z finanční na logistickou podporu, a tvrdí, že logistická podpora je zcela odlišný důvod. Rada tvrdí, že si bere poučení z judikatury týkající se omezujících opatření a ze zpětného pohledu se mohla věnovat logistické podpoře jakožto důvodu již při prvním zařazení na seznam. Podle jejího názoru byla nicméně oprávněna posoudit podporu, kterou společnost NITC poskytovala, jako finanční podporu poskytovanou skrze propojení s jejími akcionáři, což je důvod, proč tuto skutečnost uvedla při prvním zařazení na seznam, a tvrdí dále, že není povinna upřesnit každý možný základ pro podporu, kterou daný subjekt údajně poskytuje íránské vládě.

75.

Začtvrté Rada tvrdí, že nejedná zneužívajícím způsobem, když přijímá rozhodnutí o opětovném zařazení na seznam, o čemž svědčí její praxe týkající se omezujících opatření vůči Íránu. Tvrdí také, že žaloba na náhradu škody je možná, pokud by Rada přijala rozhodnutí o opětovném zařazení na seznam, které by ignorovalo dřívější rozhodnutí unijních soudů.

76.

Zapáté Rada tvrdí, že usnesení ve věci NITC II pouze uvádělo, že mezi účastníky řízení existoval právní rozpor, který si žádal posouzení v hlavním řízení; avšak nekonstatovalo, že rozhodnutí o opětovném zařazení na seznam porušilo právo společnosti NITC na účinnou právní ochranu.

77.

Na základě následující analýzy mám za to, že první důvod kasačního opravného prostředku by měl být zamítnut. Přestože jsem toho názoru, že tento kasační opravný prostředek nelze vyřešit odkazem na věci Kadi, OMPI a Interporc a že omezující opatření přijatá Radou jsou omezena právem na účinnou právní ochranu podle článku 47 Listiny včetně příslušné judikatury ESLP týkající se čl. 6 odst. 1 a článku 13 EÚLP, nemyslím si, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když konstatoval, že rozhodnutí o opětovném zařazení na seznam bylo v souladu s právem na účinnou právní ochranu podle článku 47 Listiny, nebo že se dopustil jiného nesprávného právního posouzení unijního práva.

78.

Má analýza je rozdělena do tří hlavních částí.

79.

Nejprve začnu několika úvodními poznámkami s cílem vymezit relevantní právní otázky, kterým se má Soudní dvůr věnovat v projednávaném kasačním opravném prostředku.

80.

Zadruhé posoudím použití věcí Kadi, OMPI a Interporc na okolnosti v řízení o tomto kasačním opravném prostředku.

81.

Zatřetí se budu zabývat právem na účinnou právní ochranu podle článku 47 Listiny a to s přihlédnutím k: a) judikatuře Soudního dvora týkající se článku 266 SFEU, b) relevantní judikatuře ESLP týkající se čl. 6 odst. 1 a článku 13 EÚLP a c) jejímu použití na okolnosti v řízení o tomto kasačním opravném prostředku.

82.

Na první pohled se mohou otázky vznesené v prvním důvodu kasačního opravného prostředku jevit jako ošidně jednoduché ( 79 ). Judikatura Soudního dvora týkající se zásady překážky věci pravomocně rozhodnuté, zásady právní jistoty a zásady legitimního očekávání je ustálená a podle mého názoru ji Tribunál správně uplatnli v rozsudku ve věci NITC II. Rovněž je nepochybné, že společnosti NITC bylo bráněno v přístupu k soudu za účelem soudního přezkumu napadených opatření ve smyslu judikatury Soudního dvora týkající se práva na účinný opravný prostředek ( 80 ). Judikatura Soudního dvora týkající se článku 266 SFEU, podle níž přísluší orgánu, jehož akt byl prohlášen rozhodnutím unijního soudu za neplatný, aby přijal nezbytná opatření k dosažení souladu s uvedeným rozhodnutím ( 81 ), navíc dává dotčenému orgánu diskreční pravomoc, pokud jde o způsob reakce ( 82 ).

83.

Při bližším posouzení jsou však otázky vyvstávající v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku ožehavější a složitější.

84.

V řízení o tomto kasačním opravném prostředku jde jednoduše řečeno o to, zda je diskreční pravomoc, kterou má unijní orgán podle článku 266 SFEU v otázce napravení nesrovnalosti konstatované v rozhodnutí unijních soudů, omezena právem na účinnou právní ochranu zaručeným článkem 47 Listiny, vykládaným ve světle relevantní judikatury ESLP týkající se čl. 6 odst. 1 a článku 13 EÚLP. Rozhodnutí Rady zařadit v projednávané věci společnost NITC na seznam poté, co Tribunál prohlásil první zařazení za neplatné, přináší tuto otázku do středu pozornosti.

85.

Podle mého názoru se proto klíčová otázka tohoto kasačního opravného prostředku v zásadě týká toho, zda je nezbytné, aby Soudní dvůr zpřesnil svou judikaturu týkající se článku 266 SFEU s ohledem na právo na účinnou právní ochranu zaručené článkem 47 Listiny tak, aby byla zajištěna účinná soudní ochrana soukromých osob ve sporech týkajících se rozhodnutí o opětovném zařazení na seznam, a možná i v širším měřítku.

86.

Projednávaná věc se rovněž týká výkladu určitých zásad, o něž se opírá společnost NITC, tj. zásady překážky věci pravomocně rozhodnuté, zásady právní jistoty, zásady legitimního očekávání a zásady konečnosti rozhodnutí. Na základě vyjádření přednesených zástupcem společnosti NITC na jednání před Soudním dvorem pokládám všechna tato tvrzení za podmnožinu tvrzení, že společnost NITC měla v otázce prvního zařazení na seznam právo na účinnou právní ochranu podle článku 47 Listiny, které se jí však nedostalo. Zvážím je proto pouze v rozsahu, v němž jsou relevantní pro účely argumentace společnosti NITC týkající se článku 47 Listiny.

87.

Mám za to, že řešení v tomto řízení o kasačním opravném prostředku nelze nalézt na základě věcí Kadi, OMPI, a Interporc, a to z následujících důvodů.

88.

Zaprvé ve věci Kadi I ( 83 ), která se týká soudního přezkumu omezujících opatření provádějících rezoluce RB OSN v souvislosti s bojem proti terorismu, Soudní dvůr mimo jiné rozhodl, že vzhledem k tomu, že Rada nesplnila povinnost vyrozumět Y. A. Kadiho o důvodech jeho zařazení na seznam a o důkazech, na základě kterých bylo toto zařazení na seznam založeno, ani mu neposkytla právo být vyslechnut, byla jeho základní práva na obhajobu a na účinnou soudní ochranu porušena a došlo k neodůvodněnému omezení jeho základního práva vlastnit majetek ( 84 ). Soudní dvůr proto zrušil dotčená opatření v tom rozsahu, v němž se týkaly Y. A. Kadiho, ale účinky těchto opatření byly zachovány po dobu nepřesahující tři měsíce, aby umožnila Radě napravit zjištěná porušení ( 85 ).

89.

Za účelem nápravy těchto porušení sdělila Komise Y. A. Kadimu souhrn důvodů pro jeho zařazení na seznam omezujících opatření stanovených RB OSN a dala mu příležitost vyjádřit se k těmto důvodům, na základě čehož Komise usoudila, že zařazení Y. A. Kadiho bylo odůvodněné, a proto ponechala jeho jméno na seznamu omezujících opatření z důvodu jeho napojení na síť al-Káida ( 86 ). Jinými slovy, Y. A. Kadi nebyl vyřazen ze seznamu stejně jako nyní společnost NITC.

90.

Poté Y. A. Kadi napadl omezující opatření, kterými bylo jeho jméno ponecháno na seznamu, a Soudní dvůr je zrušil ( 87 ). Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek podaný Komisí, Radou a Spojeným královstvím k Soudnímu dvoru ve věci Kadi II ( 88 ) proti úspěšné žalobě na neplatnost [předmětných omezení] u Tribunálu a zabýval se přitom otázkou soudního přezkumu omezujících opatření OSN, která byla provedena prostřednictvím omezujících opatření EU, a tím, zda si ochrana základních práv Y. A. Kadiho žádá poskytnutí informací a důkazů, z nichž Komise vycházela, když jeho jméno ponechala na seznamu na základě souhrnného popisu odůvodnění uvedeného RB OSN ( 89 ). Ohledně jednoho z důvodů Soudní dvůr rozhodl, že materiál týkající se skutkových tvrzení z roku 1992 sice mohl postačovat pro odůvodnění prvního zařazení Y. A. Kadiho na seznam v roce 2002, avšak tentýž materiál nepodložený jiným způsobem nemohl být důvodem pro ponechání jeho jména na seznamu po roce 2008 vzhledem k tomu, jak dlouhá doba uplynula mezi těmito dvěma opatřeními ( 90 ).

91.

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o zařazení na seznam ve věci Kadi I neobsahovalo žádné odůvodnění, Soudní dvůr ve věci Kadi II poprvé zkoumal důvody a důkazy, o které se unijní orgán opíral pro účely ponechání jména Y. A. Kadiho na seznamu. Podle mého názoru se proto Soudní dvůr ve věci Kadi II nezabýval posouzením legality rozhodnutí Rady o opětovném zařazení na seznam z hlediska důvodů a skutkových tvrzení, na základě kterých unijní soudy rozhodly v dřívější žalobě na neplatnost.

92.

Zadruhé věc OMPI II ( 91 ) nebyla předmětem rozsudku tohoto Soudního dvora o kasačním opravném prostředku, takže pro něj není závazná.

93.

V uvedené věci přitom podal určený subjekt žalobu na neplatnost proti rozhodnutí Rady o opětovném zařazení na seznam v kontextu unijních autonomních omezujících opatření bojujících proti terorismu. Ve svém prvním žalobním důvodu žalobce tvrdil, že opětovné zařazení na seznam bylo z důvodu absence odůvodnění (formální vady) a porušení práva na obhajobu (procesní vady) ( 92 ) v rozporu s článkem 266 SFEU, jakož i předchozím rozsudkem ( 93 ), kterým Tribunál zrušil první rozhodnutí o zařazení na seznam. Žalobce zejména tvrdil, že rozhodnutí o opětovném zařazení na seznam bylo založeno na stejném vnitrostátním rozhodnutí a stejných důkazech, které byly použity pro účely předchozího rozhodnutí a že Rada nebyla oprávněna takové skutečnosti „recyklovat“ pro účely rozhodnutí o opětovném zařazení na seznam s ohledem na zásadu právní jistoty a zásadu legitimního očekávání ( 94 ).

94.

Tribunál tento žalobní důvod zamítl s konstatováním, že: „V tomto ohledu stačí uvést, že zrušení aktu pro formální nebo procesní vady se nijak nedotýká práva orgánu, který je autorem tohoto aktu, přijmout nový akt na základě stejných skutkových a právních okolností, jako jsou ty, z nichž vycházel zrušený akt, za předpokladu, že při této příležitosti dodrží formální a procesní pravidla, jejichž porušení bylo sankcionováno, a že bude náležitě respektováno legitimní očekávání dotčených osob.“ ( 95 ) Tribunál rovněž konstatoval, že i kdyby bylo prokázáno, že se rozhodnutí o opětovném zařazení na seznam zakládá na totožném vnitrostátním rozhodnutí a na totožných důkazech jako předchozí rozhodnutí, nemělo by to žádný vliv na legalitu tohoto rozhodnutí a na to, že legitimní očekávání žalobce bylo ochráněno ( 96 ).

95.

Věc OMPI II proto byla omezena na situaci, kdy bylo první rozhodnutí o zařazení na seznam zrušeno pro formální a procesní vady. To však není případ prvního zařazení na seznam, které je předmětem projednávaného kasačního opravného prostředku a které bylo meritorně zrušeno ( 97 ). Jelikož první zařazení na seznam nebylo odůvodněno, věc OMPI II se také týkala situace, kdy Tribunál posuzoval důvody a důkazy uvedené v rozhodnutí o opětovném zařazení na seznam poprvé.

96.

Zatřetí věc Interporc ( 98 ) spadá do rámce přístupu k dokumentům unijních orgánů, a sice Komise na základě jejího tehdejšího Kodexu chování ( 99 ). Spor vznikl proto, že žalobkyně požádala o přístup k určitým dokumentům, na jejichž základě vnitrostátní orgány vymáhaly od žalobkyně dovozní clo ( 100 ). Po zamítnutí první žádosti žalobkyně přijal generální tajemník Komise rozhodnutí o zamítnutí její potvrzující žádosti na základě výjimky týkající se ochrany veřejného zájmu (soudního řízení) ( 101 ), které Tribunál zrušil z důvodu nedostatečného odůvodnění ( 102 ).

97.

V rámci výkonu uvedeného rozsudku podle článku 266 SFEU přijal generální tajemník nové rozhodnutí, kterým potvrzující žádost zamítl na základě jiných důvodů, přičemž uvedl nový důvod (takzvané pravidlo původce) ( 103 ), jakož i ochranu veřejného zájmu (soudního řízení) ( 104 ). Žalobkyně podala proti novému rozhodnutí žalobu na neplatnost, přičemž mimo jiné tvrdila, že nemůže být založeno na důvodech, které nebyly vztahy v úvahu v prvním rozhodnutí ( 105 ).

98.

V rámci kasačního opravného prostředku podaného k Soudnímu dvoru ve věci Interporc byl tento argument zamítnut. Po zohlednění judikatury týkající se článku 266 SFEU Soudní dvůr konstatoval, že vzhledem k tomu, že z prvního rozsudku vyplývá, že původní rozhodnutí nikdy neexistovalo a že generální tajemník měl podle článku 266 SFEU povinnost přijmout další rozhodnutí, Tribunál správně rozhodl, že generální tajemník byl oprávněn provést úplný přezkum žádosti o přístup, a mohl se tudíž v pozdějším rozhodnutí opřít o jiné důvody, než jsou ty, na kterých založil své původní rozhodnutí, a to zejména pravidlo původce ( 106 ). Soudní dvůr dále konstatoval, že možnost úplného přezkumu rovněž znamená, že generální tajemník nemusel v pozdějším rozhodnutí znovu poukazovat na všechny důvody pro zamítnutí, aby v rozhodnutí dosáhl souladu se zrušujícím rozsudkem, a musel vycházet pouze z důvodů, které považoval v rámci své diskreční pravomoci za použitelné v projednávaném případě ( 107 ).

99.

Ačkoli by tedy bylo možné tvrdit, že věc Interporc nasvědčuje tomu, že má Rada diskreční pravomoc, aby uvedla nový důvod (v tomto případě logistickou podporu) pro opětovné zařazení společnosti NITC na seznam, jsem toho názoru, že existují tři závažné důvody, pro které je třeba tuto věci odlišit od situace v řízení o tomto kasačním opravném prostředku.

100.

Zaprvé věc Interporc se týká odlišné oblasti, a sice přístupu k dokumentům unijních orgánů (a jeho úplných počátků), která se z hlediska unijního právního rámce a unijních cílů, jež mají být dosaženy, liší od cílů Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (dále jen „SZBP“) a unijních omezujících opatření. Bezprostřední dopady na právní postavení žalobce jsou dále podle mého názoru závažnější, v případě uložení omezujících opatření. Jak Soudní dvůr uznal, zmrazení finančních prostředků má značné negativní důsledky a dopady na práva a svobody dotčeného účastníka řízení ( 108 ).

101.

Zadruhé právní argumenty předložené Soudnímu dvoru ve věci Interporc se liší od právních argumentů v projednávaném kasačním opravném prostředku, a ve věci Interporc navíc nedošlo k údajnému porušení práva na účinnou právní ochranu ( 109 ). Nepovažuji to za příliš překvapivé vzhledem k tomu, že rozsudek Soudního dvora ve věci Interporc byl vydán dne 6. března 2003, tedy téměř 7 let před tím, než se Listina stala závaznou (se vstupem Lisabonské smlouvy v platnost dne 1. prosince 2009), a v době, kdy judikatura Soudního dvora týkající se Listiny dosud nebyla plně rozvinutá. V souvislosti s výše uvedeným poukazuji na to, že rozsudek Soudního dvora ve věci Interporc a v některých souvisejících věcech vyvolaly specifickou kritiku, pokud jde o „nekonečnost“ řízení před unijními soudy způsobenou tím, že podle této judikatury jsou unijní orgány oprávněny uvést vždy jen jednu výjimku, a unijní soudy nesmí podle článku 263 SFEU dotčenému orgánu přikázat, aby požadovaný dokument zpřístupnil ( 110 ).

102.

Zatřetí věc Interporc se netýkala situace, kdy orgán přijal zcela nové rozhodnutí, které se opíralo o důvod založený na skutkových tvrzeních, jež byly výslovně zamítnuty v předchozím zrušujícím rozsudku.

103.

Nejsem proto přesvědčen o tom, že věci Kadi, OMPI a Interporc Radu jasně opravňují k přijetí rozhodnutí o opětovném zařazení na seznam dotčeném v řízení o tomto kasačním opravném prostředku.

104.

První odstavec článku 47 Listiny stanoví, že každý, jehož práva a svobody zaručené unijním právem byly porušeny, má za podmínek stanovených uvedeným článkem právo na účinný prostředek nápravy před soudem. Druhý odstavec článku 47 Listiny upravuje další práva právní ochrany včetně toho, že každý má právo na spravedlivý proces.

105.

Úvodem připomínám, že podle čl. 51 odst. 1 Listiny je Rada vázána ustanoveními Listiny. Podle čl. 52 odst. 3 Listiny musí být smysl a rozsah práva na účinnou právní ochranu a práva na spravedlivý proces podle článku 47 Listiny stejný jako je smysl a rozsah těch [práv], která jsou stanovena v čl. 6 odst. 1 a v článku 13 EÚLP ( 111 ). To je dáno nejen zněním EÚLP, ale také judikaturou ESLP, v jejichž světle je třeba článek 47 Listiny vykládat ( 112 ).

106.

Rada je tudíž vázána článkem 47 Listiny při přijímání omezujících opatření stejně jako při přijímání jakékoli jiného unijního opatření. Rada kromě toho musí v souladu s článkem 47 Listiny u omezujících opatření vycházet z příslušné judikatury ESLP týkající se čl. 6 odst. 1 a článku 13 EÚLP. Zásady zakotvené v této judikatuře podrobím analýze společně s judikaturou Soudního dvora týkající se článku 266 SFEU.

107.

Jak již bylo uvedeno, podle článku 266 SFEU je orgán, jehož akt byl unijním soudem prohlášen za neplatný, povinen přijmout opatření nezbytná k zajištění souladu s rozsudkem zrušujícím tento akt. Tato opatření se nevztahují k odstranění aktu z unijního právního řádu, protože již samotné zrušení unijním soudem má tento účinek; týkají se především odstranění důsledků dotčeného aktu, které jsou ovlivněny zjištěným protiprávním jednáním ( 113 ).

108.

Jak Soudní dvůr konstatoval, k tomu, aby příslušný orgán mohl splnit povinnost vyhovět zrušujícímu rozsudku podle článku 266 SFEU a plně jej uplatnil, musí tento orgán přihlížet nejen k výroku rozsudku, ale i k odůvodnění, které k rozsudku vedlo a které představuje jeho nezbytný základ, je-li nezbytné k určení přesného smyslu toho, co je uvedeno ve výroku ( 114 ).

109.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora také platí, že pro účely plnění povinností podle článku 266 SFEU má dotčený orgán diskreční pravomoc rozhodnout o nezbytných opatřeních, která by měla být přijata s cílem dosáhnout souladu se zrušeným rozsudkem, a to v závislosti na zvláštních okolnostech věci ( 115 ). Jak vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora, není věcí unijních soudů, aby nahrazovaly dotčený orgán v otázce určení opatření, která mají být přijata k dosažení souladu s jejich rozsudky ( 116 ). Článek 266 SFEU je proto rovněž vykládán v tom smyslu, že brání unijním soudům vydávat příkazy nebo pokyny dotčeným orgánům za účelem nápravy protiprávností zjištěných ve zrušujícím rozsudku ( 117 ).

110.

Na základě judikatury Soudního dvora k článku 266 SFEU však je podle mého názoru jedna věc dát dotčenému orgánu diskreční pravomoc při rozhodování o nápravě protiprávnosti konstatované ve zrušujícím rozsudku. Zcela jiná věc pak je, zda tento orgán využije této možnosti způsobem, který zbavuje článek 47 Listiny jeho podstaty.

111.

S odkazem na rozhodnutí ESLP ve věci Hornsby v. Řecko ( 118 ) uvedené v rozsudku ve věci NITC II dospěl Tribunál k závěru, že právo na účinnou právní ochranu v oblasti omezujících opatření by bylo „iluzorní“, pokud by unijní právní řád dovoloval, aby rozhodnutí vydané unijními soudy zůstalo nevykonatelné na úkor jednoho z účastníků řízení, takže výkon rozhodnutí Tribunálu musí být považován za nedílnou součást „procesu“ pro účely práva na účinnou právní ochranu podle článku 47 Listiny ( 119 ). Ve věci Hornsby v. Řecko ESLP skutečně konstatoval, že čl. 6 odst. 1 EÚLP zakotvuje „právo na soudní ochranu“, z něhož právo na přístup [k soudu] představuje jeden aspekt, a bylo by nemyslitelné, kdyby tento článek měl podrobně popisovat procesní záruky poskytnuté účastníkům řízení – řízení, která jsou spravedlivá, veřejná a rychlá – bez ochrany provádění soudních rozhodnutí ( 120 ).

112.

Pokud jde o rozsah práva na spravedlivé projednání věci před soudem zaručeného v čl. 6 odst. 1 EÚLP, ESLP rozhodl, že toto právo „musí být vykládáno ve světle preambule úmluvy, která uvádí mimo jiné právní stát jako součást společného dědictví smluvních států. Jedním ze základních aspektů právního státu je zásada právní jistoty, která mimo jiné vyžaduje, že v situaci, kdy soudy s konečnou platností rozhodly otázku, jejich rozhodnutí by nemělo být zpochybněno“ ( 121 ). ESLP dále stanovil: „Právní jistota předpokládá dodržování zásady překážky věci pravomocně rozhodnuté, což je zásadou konečnosti rozhodnutí. Tato zásada vyžaduje, aby žádný účastník řízení nebyl oprávněn domáhat se přezkumu konečného a závazného rozhodnutí pouze za účelem dosažení nového projednání a opětovného posouzení věci“ ( 122 ).

113.

Pokud jde o zásadu překážky věci pravomocně rozsouzené, ESLP zdůraznil, že „ve všech právních systémech má účinek rozsudků jako překážky věci pravomocně rozsouzené omezení ad personam a z hlediska věcné působnosti“ ( 123 ) a že „je odpovědností členského státu organizovat právní systém takovým způsobem, aby bylo možné identifikovat související řízení a v případě nutnosti je spojit nebo zakázat opětovné zahájení nového řízení v téže věci, aby bylo předejito přezkoumání konečných rozhodnutí považovaných za zastřené opravné prostředky, a to v oblasti souběžného zahájení řízení“ ( 124 ).

114.

ESLP se proto ve své judikatuře k čl. 6 odst. 1 EÚLP zabýval věcmi, v nichž byl pozdějším rozsudkem zrušen již konečný rozsudek, a stanovil rámec pro aplikaci zásady právní jistoty a zásady překážky věci pravomocně rozsouzené (konečnost rozhodnutí), jehož různé části dále rozvedl.

115.

Například ve věci Kehaya a další v. Bulharsko ( 125 ) byla otázka, zda stát nebo žalobci byli vlastníky totožného pozemku, znovu přezkoumána v pozdějším řízení a rozhodnuta jinak ( 126 ). ESLP rozhodl, že „poskytnutí ‚druhé šance‘ státu dosáhnout opětovného přezkumu sporu již rozhodnutého prostřednictvím konečného rozsudku ve sporném řízení“ bylo „nevyvážené a vytvořilo právní nejistotu“ ( 127 ). Konstatoval proto, že práva žalobců podle čl. 6 odst. 1 EÚLP byla ohrožena, protože pozdější rozsudek „znevážil celé soudní řízení, které bylo skončeno konečným soudním rozhodnutím […] a které bylo navíc vykonáno“ ( 128 ). Tím, že konečný rozsudek v prvním řízení zbavily jakéhokoliv právního účinku, státní orgány porušily zásadu právní jistoty, jež je součástí čl. 6 odst. 1 EÚLP ( 129 ).

116.

Věc Esertas v. Litva ( 130 ) se dále týkala situace, ve které žaloby nebyly totožné, ale týkaly se naprosto stejných právních vztahů a stejných okolností, které byly rozhodující pro rozhodnutí sporu, takže se lišily pouze z časového hlediska ( 131 ). ESLP konstatoval, že „situace, kdy je o skutkových okolnostech již posouzených v konečném rozhodnutí v jedné věci soudy později znovu rozhodnou v nové věci mezi stejnými účastníky řízení, je podobná situaci, kdy je po obnovení řízení závazné a vykonatelné rozhodnutí zrušeno v plném rozsahu“ ( 132 ). Rozhodl proto, že taková situace může rovněž porušovat zásadu právní jistoty v rozporu s čl. 6 odst. 1 EÚLP ( 133 ).

117.

Pokud jde o právo na účinnou právní ochranu zakotvené v článku 13 EÚLP, ESLP ve své judikatuře zdůraznil, že oblast působnosti tohoto ustanovení se sice může lišit v závislosti na povaze stížnosti stěžovatele podle EÚLP, avšak „právní prostředek nápravy podle článku 13 musí být ‚účinný‘ v praxi, jakož i v právu, zejména v tom smyslu, že jeho uplatnění nesmí být neodůvodněně bráněno jednáním nebo opomenutím státních orgánů“ ( 134 ) nebo „ve smyslu zabránění tvrzenému porušení nebo jeho pokračování, nebo zajištění odpovídající nápravy porušení, ke kterému již došlo“ ( 135 ). V této souvislosti ESLP dospěl k závěru, že „bez ohledu na to, zda má konečné rozhodnutí, jež má být vykonáno, formu soudního rozhodnutí nebo rozhodnutí správního orgánu, vnitrostátní právo, jakož i [EÚLP] stanoví, že má být vykonáno“ ( 136 ). Tímto závěrem ESLP jasně propojil výše uvedenou věc Hornsby v. Řecko a související judikaturu, ve které tuto zásadu dovodil z tzv. „práva na soudní ochranu“ vycházejícího z čl. 6 odst. 1 EÚLP ( 137 ).

118.

Na tomto základě poznamenávám, že výklad ESLP týkající se práva na spravedlivý proces pro účely čl. 6 odst. 1 EÚLP zohledňuje potřebu zaručit právní jistotu tím, že se zabrání tomu, aby byly v pozdějším rozsudku, u něhož se má za to, že orgánu veřejné moci dává „druhou šanci“, předmětem sporu tytéž věcné otázky jako v prvním rozsudku, a to i v situacích, kdy se přímo nejedná o překážku věci pravomocně rozsouzené. ESLP kromě toho při posuzování účinnosti právních prostředků nápravy v praxi a v právu klade při výkladu článku 13 EÚLP důraz na zajištění výkonu rozhodnutí a na to, že takového rozsudku musí být smysluplně dosaženo a musí být smysluplně vykonán a musí poskytovat žalobci dostatečnou nápravu. Mám za to, že tyto body formují výklad práva na účinnou právní ochranu podle článku 47 Listiny a jeho uplatnění na rozhodnutí o opětovném zařazení na seznam v řízení o projednávaném kasačním opravném prostředku.

119.

Jsem tedy toho názoru, že článek 47 Listiny vykládaný ve světle příslušné judikatury ESLP týkající se čl. 6 odst. 1 a článku 13 EÚLP by měl být vykládán v tom smyslu, že omezuje diskreční pravomoc unijních orgánů podle článku 266 SFEU přijímat opatření k nápravě nesrovnalostí konstatovaných v rozsudku unijních soudů za okolností, kdy má tento orgán „druhou šanci“, aby přezkoumal právní otázky, o nichž unijní soudy rozhodly v dřívějším rozsudku, čímž účastníky řízení zbavuje účinné právní ochrany ve vztahu k uvedenému rozsudku ( 138 ). Zdůrazňuji, že právní prostředky nápravy podle článku 47 Listiny musí být účinné jak v praxi, tak v právu.

120.

Na rozdíl od vyjádření Rady nemá takový přístup za cíl omezit judikaturu Soudního dvora týkající se článku 266 SFEU v oblasti omezujících opatření. V obecnější rovině spíše zajišťuje, že nápravný režim stanovený článkem 266 SFEU je plně v souladu s článkem 47 Listiny.

121.

Takový přístup navíc není vyloučen možností podat žalobu na náhradu škody na základě mimosmluvní odpovědnosti Unie ( 139 ). Uvědomuji si, že žaloba na náhradu škody je v zásadě nástrojem, který má účastníkovi řízení škodu nahradit utrpěnou v důsledku protiprávních aktů a jednání Rady v souvislosti s přijetím rozhodnutí o opětovném zařazení na seznam v oblasti omezujících opatření ( 140 ). Žaloba na náhradu škody však podle mého názoru nenapravuje porušení práva na účinnou právní ochranu za okolností v řízení o projednávaném kasačním opravném prostředku, lze-li považovat diskreční pravomoc Rady ohledně volby opatření nezbytných k nápravě nesrovnalostí, za slučitelnou s článkem 266 SFEU. Za těchto okolností by podmínky pro vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie, tj. požadavek na dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž předmětem je přiznání práv jednotlivcům ( 141 ), nebyly splněny.

122.

S ohledem na výše uvedené se Tribunál podle mého názoru v rozsudku ve věci NITC II nedopustil nesprávného právního posouzení.

123.

Mám za to, že finanční a logistická podpora jsou dvěma oddělenými důvody, o které se Rada opírala při opětovném zařazení společnosti NITC na seznam na základě určujícího kritéria podle čl. 20 odst. 1 písm. c) rozhodnutí 2010/413 a čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 hovořícím o poskytování podpory íránské vládě.

124.

Výraz „například“ v čl. 23 odst. 2 písm. d) nařízení č. 267/2012 („podpor[a], například materiální, logistick[á] či finanční pomoc“) značí, že tři druhy podpory zde uvedené nejsou vyčerpávající ( 142 ), a tudíž mohou být zahrnuty i jiné druhy podpory ( 143 ). Unijní soudy skutečně konstatovaly, že se toto kritérium týká jakékoli podpory, která – přestože nemá skutečnou přímou nebo nepřímou souvislost se šířením jaderných zbraní – je nicméně způsobilá v důsledku svého kvalitativního nebo kvantitativního významu podpořit takový rozvoj, a to poskytováním zdrojů nebo prostředků zejména materiální, finanční či logistické povahy íránské vládě, což jí umožňuje provádět jaderné činnosti ( 144 ).

125.

Na základě výše uvedeného jsem toho názoru, že právo společnosti NITC na účinnou právní ochranu nebylo v projednávané věci porušeno, neboť rozsudek ve věci NITC I byl účinně vykonán a Tribunál v tomto rozsudku o logistické podpoře nerozhodl. Z dokumentů předložených Soudnímu dvoru proto nevyplývá, že Rada dosáhla opětovného přezkumu otázky, která již byla rozhodnuta v rozsudku ve věci NITC I.

126.

Přestože konstatování Tribunálu uvedené v bodě 54 výše týkající se rozsahu pravomoci Rady přepracovat tvrzení na tvrzení týkající se logistické podpory může potenciálně vytvořit třecí plochy s judikaturou ESLP týkající se „druhé šance“ na přezkum (viz body 112 až 116 výše), žádné vyjádření uplatňující takovou judikaturu na okolnosti v řízení o tomto kasačním opravném prostředku nebylo předloženo.

127.

Rovněž poukazuji na to, že materiál předložený Soudnímu dvoru v řízení o tomto kasačním opravném prostředku nedokládá, že si Rada při prvním zařazení na seznam schovávala na později právní a skutková tvrzení pro účely jejich použití při opětovném zařazení na seznam.

128.

Dospěl jsem tudíž k závěru, že projednávaný kasační opravný prostředek sice nelze vyřešit poukazem na věci Kadi, OMPI a Interporc a omezující opatření přijatá Radou jsou omezena právem na účinnou právní ochranu podle článku 47 Listiny včetně příslušné judikatury ESLP týkající se čl. 6 odst. 1 a článku 13 EÚLP, avšak nemyslím si, že rozhodnutí o opětovném zařazení na seznam porušilo za okolností v řízení o tomto kasačním opravném prostředku právo společnosti NITC na účinnou právní ochranu podle článku 47 Listiny.

129.

S ohledem na výše uvedenou analýzu navrhuji, aby Soudní dvůr zamítl první důvod kasačního opravného prostředku uplatňovaný společností NITC.