1

Žalobci, Automobile club des avocats (ACDA), Organisation des transporteurs routiers européens (OTRE), Fédération française des motards en colère (FFMC), Fédération française de motocyclisme a Union nationale des automobile clubs, jsou sdruženími, která mají za cíl ochranu účastníků silničního provozu.

2

Dne 16. května 2014 oznámily francouzské orgány Evropské komisi plán obnovy dálnic, který má za cíl prodloužení platnosti některých dálničních koncesí za protihodnotu v podobě financování dotčenými společnostmi prací, které mají tyto společnosti provést v rámci svých koncesí.

3

Dne 28. října 2014 přijala Komise rozhodnutí C(2014) 7850 final týkající se státní podpory SA.2014/N 38271 – Francie – Plán obnovy dálnic (dále jen „napadené rozhodnutí“).

4

Komise v napadeném rozhodnutí konstatovala, že dotčené opatření představovalo státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, ale že tato podpora mohla být prohlášena za slučitelnou s vnitřním trhem na základě čl. 106 odst. 2 SFEU. Proto rozhodla o tom, že proti uvedenému opatření neuplatní námitky. Toto rozhodnutí bylo přijato zejména s přihlédnutím k závazkům převzatým francouzskými orgány.

5

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 18. května 2015 podali žalobci projednávanou žalobu.

6

Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 3. srpna 2015 uplatnila Komise námitku nepřípustnosti podle čl. 130 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu.

7

Dne 7. září 2015 předložila Francouzská republika svůj návrh na vstup vedlejšího účastníka do řízení na podporu návrhových žádání Komise.

8

Žalobci proti námitce nepřípustnosti neuplatnili připomínky.

9

Žalobci navrhují, aby Tribunál napadené rozhodnutí zrušil.

10

Komise navrhuje, aby Tribunál:

11

Na podporu své námitky nepřípustnosti Komise tvrdí, že advokát zastupující žalobce nemůže být pro účely projednávané věci považován za osobu nezávislou na jednom z žalobců, jelikož je předsedou správní rady ACDA. Žaloba tak nemohla být podána v souladu s čl. 19 třetím a čtvrtým pododstavcem a čl. 21 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie, jakož i čl. 73 odst. 1 jednacího řádu.

12

Komise podpůrně tvrdí, že žalobci a jejich členové nemají aktivní legitimaci ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, a to z důvodu, že jednak nejsou napadeným rozhodnutím osobně dotčeni a jednak uvedené rozhodnutí nepředstavuje nařizovací akt nevyžadující přijetí prováděcích opatření.

13

Podle čl. 130 odst. 1 a 7 jednacího řádu může Tribunál rozhodnout o nepřípustnosti nebo o nepříslušnosti, aniž by se zabýval věcí samou, navrhne-li to žalovaný.

14

V projednávaném případě pokládá Tribunál věc za dostatečně objasněnou písemnostmi ve spise a rozhodne, aniž bude pokračovat v řízení.

15

Vzhledem k tomu, že hlavní argument uplatněný Komisí by mohl, kdyby byl přijat, vést k nepřípustnosti žaloby pouze ve vztahu k jednomu z žalobců, Tribunál považuje za účelné zkoumat nejprve námitku nepřípustnosti, kterou Komise uplatnila podpůrně.

16

Podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU „[k]aždá fyzická nebo právnická osoba může za podmínek uvedených v prvním a druhém pododstavci podat žalobu proti aktům, které jsou jí určeny nebo které se jí bezprostředně a osobně dotýkají, jakož i proti právním aktům s obecnou působností [proti nařizovacím aktům], které se jí bezprostředně dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření“.

17

Čtvrtý pododstavec článku 263 SFEU tedy rozlišuje mezi třemi předpoklady, za kterých může být žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou prohlášena za přípustnou, a je třeba zkoumat, zda je jeden z nich v projednávané věci splněn, aby bylo možné zaujmout stanovisko k námitce uplatněné Komisí.

18

Vzhledem k tomu, že je nesporné, že napadené rozhodnutí bylo určeno francouzským orgánům a nikoliv žalobcům, nemůže být projednávaná žaloba přípustná s ohledem na první předpoklad stanovený v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU. Přípustnost uvedené žaloby tedy musí být zkoumána, a to postupně, s ohledem na další dva předpoklady stanovené ve čtvrtém pododstavci uvedeného článku.

19

Za těchto podmínek je projednávaná žaloba přípustná na základě druhého a třetího předpokladu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU pouze tehdy, pokud jsou žalobci bezprostředně a osobně dotčeni napadeným rozhodnutím, nebo pokud jsou bezprostředně dotčeni napadeným rozhodnutím a toto rozhodnutí je nařizovacím aktem, který nevyžaduje přijetí prováděcích opatření.

20

Podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU mohou fyzické nebo právnické osoby podat žalobu proti aktu Evropské unie, které jim nejsou určeny, zejména tehdy, pokud se jich tento akt bezprostředně a osobně dotýká.

21

Podle judikatury subjekty jiné než adresáti rozhodnutí mohou tvrdit, že jsou osobně dotčeny, pouze pokud jsou tímto rozhodnutím zasaženy z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát rozhodnutí (rozsudek Soudního dvora ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, C‑25/62, Recueil, s. 197).

22

Pokud jde o osobní dotčení, bylo rozhodnuto, že sdružení pověřené obranou kolektivních zájmů svých členů může být považováno za osobně dotčené konečným rozhodnutím Komise v oblasti státních podpor ve dvou případech, tedy zaprvé pokud se může dovolávat vlastního zájmu, a to zejména proto, že aktem, jehož zrušení je požadováno, bylo dotčeno jeho postavení vyjednavače, nebo zadruhé pokud jsou aktivně legitimováni jeho členové nebo někteří z nich (viz usnesení ze dne 29. března 2012, Asociación Española de Banca v. KomiseT‑236/10, EU:T:2012:176, bod 19 a citovaná judikatura).

23

V projednávané věci žalobci vystupují jako sdružení seskupující účastníky silničního provozu, jejichž zájmy si uložili za cíl chránit:

24

Žalobci kromě toho uvedli, že jednají na svůj účet a v zájmu svých členů.

25

Pokud jde o žalobce, ti neuvedli žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že byl dotčen jejich vlastní zájem. Ze spisu především nevyplývá, že by byli účastníky řízení vedoucího k přijetí napadeného rozhodnutí. Tribunál obecně nedisponuje žádným poznatkem, který by umožnil konstatovat, že by postavení žalobců bylo v jakémkoliv vyjednávání uvedeným rozhodnutím dotčeno.

26

Existence osobního dotčení tak závisí na otázce, zda je přípustné, aby se členové žalobců domáhali zrušení napadeného rozhodnutí.

27

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že žalobci v projednávané věci neuvádějí žádnou skutečnost, která by umožňovala prokázat, že jejich členové jsou individualizováni napadeným rozhodnutím obdobným způsobem, jako je individualizován jeho adresát.

28

Naopak, že spisu vyplývá, že žalobci jsou údajně dotčeni napadeným rozhodnutím pouze ve svém obecném postavení uživatelů silnic a dálnic.

29

Žalobci totiž ve své žalobě v podstatě uvádějí, že sazby uplatňované dálničním koncesionářskými společnostmi jsou ve Francii nepřiměřené a že jejich členové jsou jimi dotčeni ve svém postavení uživatelů těchto komunikací.

30

Žalobci konkrétně tvrdí, že dálniční koncesionářské společnosti ve Francii kompenzují každé zvýšení daní, veřejných poplatků nebo sazeb, které vybírají, formou zvýšení mýtného, a obecně zvyšují ceny, které se uživatelům jeví jako přehnané a nepřiměřené s ohledem na poskytovanou službu.

31

Žalobci rovněž tvrdí, že ve Francii nepřiměřený zisk, kterého je dosahováno na základě mýtného vybíraného dálničními koncesionářskými společnostmi výměnou za jejich závazek vystavět, financovat a provozovat dálniční sít, vede k mechanismu nadměrné kompenzace.

32

Žalobci zdůrazňují, že tato situace přetrvá z důvodu prodloužení platnosti koncesionářských smluv schválených Komisí v napadeném rozhodnutí.

33

V tomto ohledu je třeba uvést, že dotčení, které uplatňují žalobci pro své členy, se neliší od dotčení, kterého se mohou domáhat ostatní uživatelé dotyčných dálnic, a to zejména pokud jde o to, že sazby mýtného uplatňované ve Francii dálničními koncesionářskými společnostmi jsou nepřiměřené a mohou být zvyšovány po dobu prodloužení platnosti koncesionářských smluv.

34

Z toho vyplývá, že napadené rozhodnutí se členů žalobců nedotýká z důvodu určitých vlastností, které by byly pro ně zvláštní, nebo faktické situace, které by je individualizovaly způsobem obdobným tomu, jak by byl individualizován adresát tohoto rozhodnutí.

35

Z toho je třeba dovodit, že žalobci nejsou napadeným rozhodnutím osobně dotčeni, a tudíž nesplňují požadavek, kterému je podřízena přípustnost z hlediska druhého předpokladu stanoveného v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU.

36

V důsledku toho není nutné určovat, zda jsou žalobci kromě toho dotčeni napadeným rozhodnutím bezprostředně.

37

Podle poslední části čtvrtého pododstavce článku 263 SFEU může fyzická nebo právnická osoba podat žalobu na neplatnost nařizovacího aktu, který nevyžaduje přijetí prováděcích opatření a bezprostředně se jí dotýká.

38

Pojem „nařizovací akty, které nevyžadují přijetí prováděcích opatření“, ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU je nutno vykládat ve světle cíle tohoto ustanovení, kterým je zabránit tomu, aby byl jednotlivec k tomu, aby se mohl obrátit na soud, nucen porušit právo. Má-li přitom nařizovací akt bezprostřední účinky na právní postavení fyzické či právnické osoby a nevyžaduje přijetí prováděcích opatření, hrozilo by této osobě, že by se jí nedostalo účinné právní ochrany, pokud by za účelem zpochybnění legality tohoto nařizovacího aktu neměla možnost podat přímou žalobu k unijnímu soudu. V případě neexistence prováděcích opatření by totiž fyzická či právnická osoba, přestože je dotyčným aktem bezprostředně dotčena, byla schopna dosáhnout soudního přezkumu tohoto aktu až poté, co by ustanovení uvedeného aktu porušila a odvolala by se na jejich protiprávnost v rámci řízení, jež by proti ní bylo zahájeno před vnitrostátními soudy (rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Telefónica v. Komise, C‑274/12 P, Sb. rozh., EU:C:2013:852, bod 27).

39

Naproti tomu je soudní přezkum zajištěn, pokud normativní akt vyžaduje přijetí prováděcích opatření (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. dubna 1986, Les Verts v. Parlament, C‑294/83, EU:C:1986:166, bod 23; ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 93, a ze dne 19. prosince 2013, Telefónica v. Komise, C‑274/12 P, EU:C:2013:852, bod 28).

40

Přísluší-li provedení nařizovacího aktu unijním orgánům, institucím nebo entitám, mohou fyzické nebo právnické osoby k unijnímu soudu podat přímou žalobu proti prováděcím aktům za podmínek uvedených v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU a na podporu této žaloby se na základě článku 277 SFEU mohou dovolávat protiprávnosti dotčeného základního aktu (rozsudky ze dne 23. dubna 1986, Les Verts v. Parlament, C‑294/83, EU:C:1986:166, bod 23; ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 93, a ze dne 19. prosince 2013, Telefónica v. Komise, C‑274/12 P, EU:C:2013:852, bod 29).

41

Pokud provedení nařizovacího aktu přísluší členským státům, mohou fyzické nebo osoby zpochybnit platnost vnitrostátního prováděcího opatření u vnitrostátního soudu a v rámci takového řízení uplatňovat neplatnost základního aktu, a případně tak přimět vnitrostátní soud, aby na základě článku 267 SFEU předložil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce (rozsudky ze dne23. dubna 1986, Les Verts v. Parlament, C‑294/83, EU:C:1986:166, bod 23; dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 93, a ze dne 19. prosince 2013, Telefónica v. Komise, C‑274/12 P, EU:C:2013:852, bod 29).

42

V projednávané věci je třeba uvést, že Komise ve výroku napadeného rozhodnutí nedefinuje specifické a konkrétní důsledky prohlášení slučitelnosti dotčené podpory s vnitřním trhem, a to ani pro příjemce, ani pro jakoukoliv jinou osobu, která by mohla být dotčeným opatřením jakkoliv dotčena.

43

Z napadeného rozhodnutí nicméně vyplývá, že k provedení plánu obnovy, tedy k uskutečnění prací, k prodloužení platnosti koncesí, přijetí opatření určených k zajištění dohledu nad pracemi a k vyloučení nadměrné kompenzace, jakož i k uskutečnění závazků převzatých Francouzským státem vůči Komisi v rámci řízení, v němž bylo dotčené opatření zkoumáno, musí být koncesionářské smlouvy uzavřené mezi Francouzským státem a dotyčnými dálničními koncesionářskými společnostmi předmětem doložek schválených dekretem.

44

Specifické a konkrétní důsledky napadeného rozhodnutí ve vztahu k žalobcům a jejich členům tak mají být vyjádřeny ve vnitrostátních aktech, které tudíž vykazují povahu prováděcích opatření k uvedenému rozhodnutí ve smyslu poslední části čtvrtého pododstavce článku 263 SFEU (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 21. dubna 2016, Royal Scandinavian Casino Århus v. Komise, C‑541/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:302, bod 47).

45

Podle judikatury musí členské státy zajistit, aby fyzické nebo právnické osoby mohly před vnitrostátními soudy napadnout vnitrostátní opatření provádějící unijní akt. Soudní dvůr tak připomněl, že členským státům přísluší stanovit systém procesních prostředků a řízení umožňující zajistit dodržování základního práva na účinnou právní ochranu (rozsudek ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 100, a usnesení ze dne 21. dubna 2016, Royal Scandinavian Casino Århus v. Komise, C‑541/14 P, nezveřejněné, EU:C:2016:302, bod 51).

46

Podle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU totiž členské státy stanoví prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech, na které se vztahuje unijní právo (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 101).

47

Při neexistenci unijní právní úpravy v dané oblasti přísluší každému členskému státu, aby v souladu s požadavky vyplývajícími z unijního práva určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky pro podávání žalob určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. října 2013, Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, C‑583/11 P, EU:C:2013:625, bod 102).

48

Nezávisle na otázce, zda napadené rozhodnutí představuje nařizovací akt ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, je tudíž třeba konstatovat, že projednávaná žaloba nesplňuje požadavek týkající se neexistence prováděcích opatření, kterému je podřízena její přípustnost, pokud jde o třetí předpoklad stanovený uvedeným ustanovením.

49

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy musí být projednávaná žaloba odmítnuta v plném rozsahu jako nepřípustná, aniž je nutné rozhodnout o argumentaci Komise založené na neexistenci zastoupení advokátem jako třetí osobou nezávislou na žalobcích.

50

Na základě čl. 142 odst. 2 jednacího řádu není namístě rozhodnout o návrhu na povolení vstupu do řízení jako vedlejší účastnice podaném Francouzskou republikou.

51

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

52

Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobci neměli ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit povinnost nést vlastní náklady řízení a nahradit náklady řízení Komise.

53

Francouzská republika kromě toho podle čl. 144 odst. 10 jednacího řádu ponese vlastní náklady řízení související s návrhem na vstup vedlejšího účastníka do řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (první senát)

rozhodl takto:

V Lucemburku dne 12. ledna 2017.