1.

V projednávané věci je Soudní dvůr konfrontován se situací, která je neobvyklá jak z procesního, tak skutkového hlediska, k níž mu předkládající soud předložil různé předběžné otázky týkající se nařízení (ES) č. 44/2001 ( 2 ).

2.

V předběžných otázkách se jedná zaprvé o to, zda žalobní návrh, kterým se spotřebitel, jemuž byla původně uložena povinnost zaplatit, domáhá vydání poskytnuté platby na základě uplatnění nároku z bezdůvodného obohacení poté, co došlo ke zrušení platebního titulu, lze považovat za vzájemnou žalobu ve smyslu uvedeného nařízení. Zadruhé se v projednávaném případě jedná o výklad soudní příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv a ve smluvních věcech podle nařízení (ES) č. 44/2001.

3.

Než Soudní dvůr odpoví na samotné předběžné otázky, bude muset dále vysvětlit, zda lze nařízení (ES) č. 44/2001 na projednávaný případ vůbec použít, když žaloba na zaplacení byla proti spotřebiteli podána před přistoupením Republiky Slovinsko k Evropské unii dne 1. května 2004.

4.

Bod 11 odůvodnění nařízení č. 44/2001 uvádí:

„Pravidla pro určení příslušnosti musí být vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného […]“

5.

Článek 5 nařízení č. 44/2001 zní:

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,

6.

Článek 6 nařízení č. 44/2001 stanoví:

„Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být též žalována, […]

7.

Článek 15 odst. 1 nařízení č. 44/2001 stanoví:

„Ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu […],

8.

Podle článku 16 nařízení č. 44/2001 není pravidlem soudní příslušnosti ve spotřebitelských věcech „dotčeno právo podat vzájemnou žalobu u soudu, u něhož byla podle tohoto oddílu podána původní žaloba“.

9.

Článek 28 nařízení č. 44/2001 stanoví:

„[…] Jsou-li u soudů různých členských států zahájena řízení, která navzájem souvisejí, může soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, řízení přerušit.

[…]

3.   Ve smyslu tohoto článku žaloby navzájem souvisejí, pokud je mezi nimi dán tak úzký vztah, že jejich společné projednání a rozhodnutí je vhodné k tomu, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních.“

10.

Přechodné ustanovení čl. 66 odst. 1 nařízení č. 44/2001 zní následovně:

„Toto nařízení se vztahuje pouze na řízení zahájená a veřejné listiny vyhotovené po vstupu tohoto nařízení v platnost.“

11.

Sedmý bod odůvodnění nařízení č. 864/2007 ( 3 ) uvádí:

„Věcná působnost a ustanovení tohoto nařízení by měly být v souladu s nařízením Rady (ES) č. 44/2001 [...] a s nástroji upravujícími právo rozhodné pro smluvní závazkové vztahy.“

12.

Článek 10 odst. 1 nařízení č. 864/2007 stanoví:

„Souvisí-li mimosmluvní závazkový vztah, který vzniká z bezdůvodného obohacení, včetně úhrady neexistujícího dluhu, s již existujícím vztahem mezi stranami, jako například smluvním vztahem nebo vztahem vyplývajícím z civilního deliktu, který úzce souvisí s tímto bezdůvodným obohacením, je rozhodným právem právo, kterým se řídí uvedený existující vztah.“

13.

Sedmý bod odůvodnění nařízení č. 593/2008 ( 4 ) uvádí:

„Věcná působnost a ustanovení tohoto nařízení by měly být v souladu s nařízením Rady (ES) č. 44/2001 […] a nařízením [Řím II].“

14.

Článek 12 odst. 1 nařízení č. 593/2008 stanoví:

„Právem rozhodným pro smlouvu se podle tohoto nařízení řídí zejména […]

15.

Podle slovinského závazkového práva je osoba, která se obohatila bez právního důvodu na úkor třetí osoby, povinna obohacení vydat, je-li to možné, nebo nahradit hodnotu získané výhody. Povinnost vydání či náhradního plnění vyplývající z bezdůvodného obohacení platí i v případě, že osoba získá prospěch na základě podmínky, která později odpadla.

16.

Účastníci původního řízení uzavřeli dne 14. ledna 1994 smlouvu o finančním leasingu, ze které pronajímatel odvozuje svůj platební nárok. Tento nárok uplatnil vůči nájemci soudní cestou poprvé v roce 1995 a v roce 2004 dosáhl právního titulu, který se stal po neúspěšném odvolání pravomocným a vykonatelným. V roce 2006 se účastníci řízení dohodli pro účely splnění tohoto platebního titulu na platbě ve výši 18678,45 eura.

17.

Nájemce však uložení platební povinnosti napadl dalším přípustným opravným prostředkem ( 5 ). Na základě tohoto opravného prostředku Vrhovno sodišče Republike Slovenije (Nejvyšší soudní dvůr Republiky Slovinsko) dne 9. července 2008 zrušil rozhodnutí, kterými bylo vyhověno návrhu pronajímatele na zaplacení, a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání. V tomto stadiu řízení podal nájemce proti pronajímateli vzájemnou žalobu směřující k vydání částky ve výši 18678,45 eura s připočtením úroků, kterou založil na bezdůvodném obohacení, neboť rozsudek z roku 2004, který byl právním titulem pro nárok pronajímatele, byl zrušen.

18.

Po vrácení věci byl návrh pronajímatele na zaplacení pravomocně zamítnut. Nájemce byl naopak se svým návrhem úspěšný v prvním i druhém stupni. Pronajímatel, který neměl v této věci úspěch, se obrátil na předkládající soud a napadl mezinárodní soudní příslušnost slovinských soudů pro žalobu nájemce.

19.

Za těchto okolností se předkládající soud rozhodl položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

20.

Předkládající soud se v první řadě táže na soudní příslušnost pro vzájemnou žalobu týkající se nároku nájemce na vydání bezdůvodného obohacení a jeho druhá otázka se týká soudní příslušnosti pro věci týkající se smlouvy uzavřené spotřebitelem. Třetí otázka je položena jen pro případ, že by byla odpověď na první dvě otázky záporná, a druhá část této otázky je položena jen pro případ kladné odpovědi na první část třetí otázky.

21.

Všechny předběžné otázky se týkají výkladu nařízení č. 44/2001. Ve světle průběhu řízení, vylíčeného předkládajícím soudem, však není jednoznačné, zda na tyto otázky musí Soudní dvůr odpovědět. Naopak je sporné, zda může být uvedené nařízení vůbec relevantní pro věc v původním řízení vzhledem ke své časové působnosti.

22.

Nařízení č. 44/2001 vstoupilo na slovinském území v platnost přistoupením Slovinska k Unii dne 1. května 2004 ( 9 ). Řízení proti nájemci podávajícímu vzájemnou žalobu však sahá až do roku 1995, tedy do okamžiku před přistoupením Republiky Slovinsko k Evropské unii.

23.

Před vysvětlením předběžných otázek tedy musí být nejprve objasněna použitelnost nařízení č. 44/2001 na projednávaný případ. Pokud by toto nařízení nebylo použitelné, bylo by zbytečné odpovídat na předběžné otázky, neboť tyto otázky by neměly souvislost se sporem probíhajícím před předkládajícím soudem a byly by hypotetické ( 10 ).

24.

Podle svého článku 66 se nařízení č. 44/2001 použije jen na žaloby podané po vstupu nařízení v platnost.

25.

Pro původní žalobní návrh pronajímatele z roku 1995 nařízení zjevně neplatí.

26.

Tento platební nárok pronajímatele však není přímým styčným bodem předběžných otázek. Tyto otázky se naopak týkají vzájemné žaloby nájemce z roku 2008, kterou nájemce podal poté, co bylo slovinské řízení po svém pravomocném ukončení vráceno k prvostupňovému soudu. V tuto dobu již bylo nařízení č. 44/2001 v Republice Slovinsko použitelné.

27.

Rozhodující je tudíž okolnost, zda se u tohoto návrhu na právní ochranu jedná o samostatné „řízení“ ve smyslu článku 66 nařízení č. 44/2001 a zda spadá do časové působnosti nařízení bez ohledu na to, že řízení jako celek sahá až do roku 1995.

28.

Evropská komise s tímto výkladem nesouhlasí. Podle ní je třeba na řízení nahlížet jako na celek a je jej tedy třeba zakotvit do období před vstupem nařízení č. 44/2001 v platnost na slovinském území. Považuje tudíž předběžné otázky za nepřípustné.

29.

Takový paušální výklad však není nezbytný ani pochopitelný.

30.

Zaprvé bylo řízení vedené proti nájemci již pravomocně ukončeno, ještě než bylo v roce 2008 vráceno soudu prvního stupně. Na základě této skutečnosti je vzhledem k překážce litispendence, která nastupuje s právní mocí, již sporné, zda je vůbec třeba z hlediska unijního práva vycházet z kontinuity řízení sahající až do roku 1995, nebo zda není naopak vhodné považovat přerušenou kontinuitu řízení za znovu navázanou v roce 2008, tedy v době, kdy již bylo ve Slovinsku použitelné nařízení č. 44/2001.

31.

Článek 66 nařízení č. 44/2001 kromě toho na rozdíl například od čl. 30 bodu 1 tohoto nařízení ( 11 ) nevychází z podání (první) písemnosti zahajující řízení, ale z podání určité žaloby. Je-li taková žaloba podána po vstupu nařízení v platnost, je na ni nařízení podle svého článku 66 použitelné.

32.

Z článku 66 nařízení nelze dovodit, že je tím míněno první podání žaloby v rámci komplexního řízení zahrnujícího několik žalob. Pokud se dále pod pojmem „řízení“ rozumí v souladu s rozsudkem Danvaern Production ( 12 ) samostatné řízení o návrhu, který jde nad rámec pouhého zamítnutí argumentů protistrany, lze pod pojem „řízení“ v článku 66 nařízení č. 44/2001 zařadit soudní uplatnění nároku založeného na bezdůvodném obohacení podaného proti odpůrci.

33.

Proti tomuto závěru nehovoří ani okolnost, že článek 66 nařízení č. 44/2001 v některých jazykových verzích nepoužívá pojem „žaloba“, ale pojem „řízení“ ( 13 ). Ani z použití pojmu „řízení“ totiž ještě nevyplývá, že žaloba a vzájemná žaloba musí pro účely článku 66 představovat jednotné kontinuální řízení. I kdyby se některé právní řády členských států ubíraly tímto směrem, nebránilo by to autonomnímu výkladu článku 66, který navrhuji.

34.

Proto je třeba vycházet z toho, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, jejíž otázky se vesměs týkají návrhu nájemce založeného na bezdůvodném obohacení uplatněného v roce 2008, spadá do časové působnosti nařízení č. 44/2001.

35.

Předběžné otázky tudíž nejsou hypotetické, a Soudní dvůr na ně proto musí poskytnout odpověď.

36.

Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda se v případě takového žalobního návrhu, jaký je předmětem původního řízení, uplatní soudní příslušnost pro vzájemnou žalobu podle čl. 6 bodu 3 nařízení č. 44/2001.

37.

Vedle obecného vymezení právního institutu vzájemné žaloby je tudíž dále třeba zkoumat, zda se ve smyslu uvedeného ustanovení nárok nájemce z bezdůvodného obohacení týká „stejné smlouvy či stejné skutečnosti jako původní žaloba [pronajímatele]“.

38.

Pojem „vzájemná žaloba“ ve smyslu čl. 6 bodu 3 nařízení č. 44/2001 je třeba vykládat autonomně. Soudní dvůr ho ve věci Danvaern Productions konkretizoval do té míry, že se vztahuje na návrhy na vydání samostatného rozsudku v neprospěch žalobce, jimiž se případně žádá i „vyšší částka, než je částka požadovaná žalobcem, a lze ji dále požadovat i v případě, že je návrh žalobce zamítnut“ ( 14 ).

39.

Předmětem vzájemné žaloby proto musí být návrh, který lze oddělit od žalobního návrhu a který směřuje k vydání samostatného rozsudku ( 15 ).

40.

Z toho je třeba v projednávaném případě vycházet.

41.

V případě návrhu na vydání zaplacené částky se totiž jedná o samostatný návrh nájemce směřující k vydání samostatného rozsudku pronajímatele, a to na vydání plnění poskytnutého bez právního důvodu. Takový návrh nepředstavuje pouhý prostředek obrany proti žalobě na zaplacení podané protistranou.

42.

Článek 6 bod 3 nařízení č. 44/2001 kromě toho vyžaduje, aby se vzájemná žaloba týkala „stejné smlouvy či stejné skutečnosti jako původní žaloba“.

43.

Výkladem obratu „která se týká stejné smlouvy či stejné skutečnosti jako původní žaloba“ se Soudní dvůr dosud vyčerpávajícím způsobem nezabýval ( 16 ). Rovněž tento obrat je třeba vykládat autonomně s přihlédnutím k cílům nařízení č. 44/2001, avšak není nutné odvolávat se na judikaturu k článku 28 nařízení ( 17 ).

44.

Účelem zvláštní soudní příslušnosti pro vzájemnou žalobu je umožnit účastníkům řízení, aby bylo o jejich vzájemných nárocích rozhodnuto v témže řízení před stejným soudem ( 18 ), pokud se tyto nároky týkají společného souhrnu skutkových okolností, a proto „mají původ ve smlouvě uzavřené mezi účastníky řízení nebo ve skutkovém stavu, na kterém se zakládá sama žaloba [kterou bylo zahájeno řízení]“ ( 19 ).

45.

Tak je tomu v projednávaném případě. Návrh na vydání částky uplatňovaný ve vzájemné žalobě má totiž původ v leasingové smlouvě, z níž byl odvozen žalobcův nárok na zaplacení.

46.

Návrh na vydání plnění poskytnutého ke splnění titulované pohledávky má sice povahu nároku z bezdůvodného obohacení, vychází však z leasingové smlouvy do té míry, že nárok z bezdůvodného obohacení by bez leasingové smlouvy a jejího smluvního plnění nevznikl.

47.

Pro otázku, zda existuje dostatečný vztah ke smlouvě uzavřené účastníky řízení, jsou kromě toho relevantní i zásady, na nichž spočívají nařízení č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) a č. 864/2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II). Nařízení Řím I a Řím II totiž shodně vycházejí ze zásady, že v případě vydání plnění založeném na bezdůvodném obohacení je třeba vycházet z práva rozhodného pro smlouvu, na které se zakládá plnění ( 20 ), a spatřují původ nároku na bezdůvodné obohacení ve smlouvě, jejímž předmětem je dotyčné plnění.

48.

Vzhledem k uvedenému je nasnadě vycházet i u vzájemné žaloby v rámci čl. 6 bodu 3 nařízení č. 44/2001 založené na bezdůvodném obohacení z jednotnosti a z původního vztahu vycházejícího ze smlouvy.

49.

Na základě výše uvedeného je třeba odpovědět na první předběžnou otázku tak, že pojem „vzájemná žaloba, která se týká stejné smlouvy […] jako původní žaloba“, ve smyslu čl. 6 bodu 3 nařízení č. 44/2001, zahrnuje i žalobu podanou poté, co byl pravomocný a vykonatelný rozsudek vydaný v řízení o původní žalobě nynějšího žalovaného zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání, v rámci které se nynější žalobce domáhá z titulu bezdůvodného obohacení vydání částky, kterou zaplatil na základě rozsudku vydaného v původním řízení, který byl později zrušen.

50.

Svou druhou předběžnou otázkou žádá předkládající soud o objasnění, zda se v případě žaloby spotřebitele, který v rámci vzájemné žaloby uplatňuje v souvislosti s věcí týkající se smlouvy uzavřené spotřebitelem ve smyslu nařízení č. 44/2001 nárok z bezdůvodného obohacení, rovněž jedná o věc týkající se smlouvy uzavřené spotřebitelem.

51.

Předkládající soud neomezil tuto otázku na případ – o který se v projednávané věci nejedná – že bude odmítnuta soudní příslušnost pro vzájemnou žalobu.

52.

V dané situaci by však odpověď na druhou předběžnou otázku už neměla být relevantní vzhledem k tomu, že v původním řízení je beztak dána příslušnost založená na vzájemné žalobě podle čl. 6 bodu 3 nařízení č. 44/2001 a že je již z tohoto důvodu třeba vycházet z mezinárodní příslušnosti slovinských soudů.

53.

Podpůrně se lze stručně vyjádřit i ke druhé otázce a vysvětlit ve světle soudní příslušnosti ve spotřebitelských věcech právní povahu nároku z bezdůvodného obohacení uplatňovaného v rámci vzájemné žaloby.

54.

U příslušnosti ve spotřebitelských věcech zaujal Soudní dvůr široký přístup a zahrnul sem i nároky, které vykazují pouze „úzkou spojitost“ se spotřebitelskou smlouvou ( 21 ). Takové návrhové žádání, jako je návrhové žádání ve věci v původním řízení, jehož cílem je vydání částky, která představovala plnění ze spotřebitelské smlouvy, v projednávaném případě finančního leasingu, vykazuje takovou úzkou spojitost.

55.

Na základě výše uvedeného je třeba odpovědět na druhou předběžnou otázku tak, že pojem „věci týkající se smlouvy uzavřené spotřebitelem“ ve smyslu čl. 15 odst. 1 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že zahrnuje i nárok spotřebitele z bezdůvodného obohacení související s jinou věcí týkající se smlouvy uzavřené spotřebitelem a jehož cílem je vydání částky, kterou měl spotřebitel zaplatit podle později zrušeného rozsudku vydaného v jiné věci týkající se smlouvy uzavřené spotřebitelem.

56.

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda (a případně jak) je použitelné pravidlo příslušnosti ve smluvních věcech podle čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001, jestliže nájemce uplatňuje nárok z bezdůvodného obohacení, jak je tomu v původním řízení.

57.

Vzhledem k tomu, že příslušnost slovinských soudů lze zakládat na pravidlech příslušnosti pro vzájemnou žalobu i na pravidlech příslušnosti pro věci týkající se smlouvy uzavřené spotřebitelem, není nutné hledat odpověď na třetí otázku. Podpůrně je třeba se k této otázce stručně vyjádřit.

58.

Pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001 se týká každého právního závazku svobodně přijatého jednou osobu vůči druhé ( 22 ). Článek 5 bod 1 nařízení č. 44/2001 přitom zahrnuje nejen přímé smluvní povinnosti, ale i sekundární povinnosti, například nároky na náhradu škody nebo na vydání částky, které nastupují na místo nesplněné smluvní povinnosti ( 23 ).

59.

Soudní dvůr ve věci Profit Investment SIM v této souvislosti teprve nedávno objasnil, že „žaloby znějící na neplatnost smlouvy a vydání částek bezdůvodně zaplacených na základě uvedené smlouvy spadají pod pojem ‚věci týkající se smlouvy nebo nároků ze smlouvy‘ ve smyslu uvedeného ustanovení“ ( 24 ), přičemž odkázal na „příčinnou souvislost mezi nárokem na náhradu a smluvním vztahem“ ( 25 ).

60.

Tento přístup lze bez dalšího přenést na zde posuzovanou věc, v níž se sice nejedná o neplatnou smlouvu ve vlastním slova smyslu, ale o platbu, která byla přijata bez právního důvodu v důsledku zániku platebního titulu.

61.

Na první část třetí předběžné otázky by tedy bylo třeba odpovědět tak, že obrat „pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán tak, že zahrnuje i takovou žalobu, jako je žaloba v původním řízení, kterou nájemce uplatňuje nárok z bezdůvodného obohacení.

62.

Druhá část třetí předběžné otázky se týká určení místa plnění sporného nároku.

63.

Vzhledem k tomu, že se v případě finančního leasingu, který je předmětem původního řízení a na který navazuje nárok z bezdůvodného obohacení, nejedná o kupní smlouvu ( 26 ) ani o smlouvu o poskytování služeb ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. b) ( 27 ), určí se místo plnění v projednávaném případě podle čl. 5 bodu 1 písm. c) ve spojení s písm. a), tedy podle vnitrostátního práva použitelného na uplatňovaný nárok ( 28 ).

64.

Vzhledem k tomu, že v judikatuře se u sekundárních nároků považuje za rozhodující závazek, jehož nesplněním jsou odůvodňovány návrhy ( 29 ), mělo by se vycházet z místa plnění původní (domnělé) platební povinnosti i u nároku z bezdůvodného obohacení na základě plnění bez právního důvodu. Týmž směrem se ubírají i úvahy vyjádřené v čl. 12 odst. 1 písm. e) nařízení Řím I, podle kterých se rozhodným právem pro smlouvu řídí i následky nerealizované smlouvy (například vrácení jejího plnění) ( 30 ).

65.

Na druhou část třetí předběžné otázky by tudíž bylo třeba odpovědět v tom smyslu, že místo plnění závazku ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 se má určit na základě uplatnění ustanovení vnitrostátního práva platných pro plnění původního smluvního platebního závazku, jehož vrácení je nyní požadováno.

66.

Vzhledem k tomu, že pro rozhodnutí je relevantní pouze odpověď na první předběžnou otázku, navrhuji Soudnímu dvoru na základě výše uvedeného, aby na předběžné otázky odpověděl následovně:

67.

„Pojem ‚vzájemná žaloba, která se týká stejné smlouvy […] jako původní žaloba‘, ve smyslu čl. 6 bodu 3 nařízení č. 44/2001 zahrnuje i žalobu podanou poté, co byl pravomocný a vykonatelný rozsudek vydaný v řízení o původní žalobě nynějšího žalovaného zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání, a v rámci které se nynější žalobce domáhá z titulu bezdůvodného obohacení vydání částky, již zaplatil na základě rozsudku vydaného v původním řízení, který byl později zrušen.“