1. 

Z důvodů, které uvedu níže, mám za to, že prostřednictvím první ze dvou otázek, jež tvoří projednávanou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce (která je v konečném důsledku žádostí o výklad pojmu „vyšší moc“ ve smyslu čl. 236 odst. 2 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství ( 2 )), je položena otázka, která má širší význam a jejímž cílem je určit případnou působnost lhůty tří let stanovené v tomto článku celního kodexu Společenství pro účely vrácení nebo prominutí antidumpingového cla, o němž se zjistí, že nebylo ze zákona dlužné, jako v případě, který vedl k podání projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Na pozadí této věci stojí každopádně otázka účinků rozhodnutí o neplatnosti nařízení Rady (ES) č. 2398/97 ze dne 28. listopadu 1997, kterým se zavádí konečné antidumpingové clo z dovozu bavlněného ložního prádla pocházejícího z Egypta, Indie a Pákistánu ( 3 ), kterou Soudní dvůr konstatoval ve svém rozsudku ze dne 27. září 2007, Ikea Wholesale ( 4 ).

2.

Evropské společenství podepsalo dne 15. dubna 1994 v Marrákeši konečný akt, jímž byla uzavřena mnohostranná jednání v rámci Uruguayského kola (1986–1994), Dohodu o zřízení Světové obchodní organizace (WTO), jakož i dohody a ujednání uvedené v přílohách 1 až 4. K těmto přílohám patří Všeobecná dohoda o clech a obchodu z roku 1994, jakož i Ujednání o pravidlech a řízení při řešení sporů (dále jen „Ujednání“) ( 5 ).

3.

Podle preambule Dohody o zřízení WTO se smluvní strany rozhodly uzavřít dohody, které budou „na základě reciprocity a vzájemných výhod, zaměřeny na podstatné snížení celních sazeb a ostatních překážek obchodu a na odstranění diskriminačního zacházení v mezinárodních obchodních vztazích“.

4.

Podle čl. III odst. 2 Dohody o zřízení WTO je WTO „místem pro jednání mezi svými Členy o jejich mnohostranných obchodních vztazích“.

5.

Článek II odst. 2 Dohody o zřízení WTO stanoví, že „[d]ohody a související právní nástroje, zahrnuté do příloh 1, 2 a 3 […], tvoří nedílnou součást této Dohody a jsou závazné pro všechny Členy“.

6.

Článek XVI odst. 4 Dohody o zřízení WTO stanoví, že „[k]aždý Člen zabezpečí soulad svých právních předpisů a správních řízení se svými závazky, jak jsou uvedeny v připojených Dohodách“.

7.

Všeobecná dohoda o clech a obchodu z roku 1994 ve svém čl. IV odst. 1 prohlašuje, že dumping, „jímž se zboží jedné země uvádí na trh druhé země za cenu nižší, než je jeho normální hodnota, je zavrženíhodný, působí-li, nebo hrozí-li způsobit podstatnou újmu výrobnímu odvětví existujícímu na území smluvní strany, nebo zdržuje-li citelně vybudování domácího výrobního odvětví“.

8.

Antidumpingová opatření mohou být v tomto kontextu přijímána v souladu s podmínkami a okolnostmi stanovenými v antidumpingové dohodě, jejíž čl. 18 odst. 4 ukládá smluvním stranám povinnost, aby přijaly „všechna potřebná opatření obecné nebo zvláštní povahy, aby zajistil[y] […] soulad mezi svými právními předpisy a správními řízeními a ustanoveními této Dohody“.

9.

Cílem Ujednání je podle jeho čl. 3 odst. 2 „ochran[a] práv a závazků, vyplývajících pro Členy z uvedených dohod a vyjasnění existujících ustanovení těchto dohod v souladu se zvykovými pravidly výkladu mezinárodního práva veřejného“.

10.

Podle ustanovení čl. 3 odst. 7 tohoto Ujednání platí, že v případě, že strany nedojdou ke společně přijatelnému řešení, je cílem mechanismu řešení sporů zajistit, aby „byla dotčená opatření odstraněna, jestliže jsou shledána neslučitelnými s ustanoveními jakékoli uvedené dohody“.

11.

Článek 21 odst. 3 Ujednání stanoví, že jestliže není možné ihned odstranit neslučitelné opatření, bude dotčenému členu poskytnuta rozumná lhůta, aby tak učinil. Pokud by tak neučinil, umožňuje mu čl. 22 odst. 2 Ujednání zahájit jednání s kteroukoli stranou, která je dotčena řízením o řešení sporů s cílem dosáhnout vzájemně přijatelného vyrovnání. Nedojde-li k tomu, může kterákoli strana požádat o povolení Orgán pro řešení sporů (OŘS) suspendovat poskytování koncesí nebo jiných závazků podle uvedených dohod dotčenému členovi.

12.

Článek 236 celního kodexu Společenství stanoví:

„1.   Dovozní nebo vývozní clo se vrátí, jestliže se zjistí, že v době, kdy bylo zaplaceno, nebyla jeho částka dlužná ze zákona nebo že byla zaúčtována v rozporu s čl. 220 odst. 2.

Dovozní nebo vývozní clo se promine, jestliže se zjistí, že v době, kdy bylo zaúčtováno, nebyla jeho částka dlužná ze zákona nebo že byla zaúčtována v rozporu s čl. 220 odst. 2.

Clo se nevrátí ani nepromine, jestliže skutečnosti, které vedly k zaplacení nebo k zaúčtování částky, která nebyla dlužná ze zákona, vyplývají z úmyslného jednání zúčastněné osoby.

2.   Dovozní nebo vývozní clo se vrátí nebo promine na základě žádosti podané u příslušného celního úřadu ve lhůtě tří let ode dne, kdy byla částka cla dlužníkovi sdělena.

Tato lhůta se prodlouží, jestliže zúčastněná osoba prokáže, že nemohla podat žádost ve stanovené lhůtě z důvodu nepředvídatelných okolností nebo vyšší moci.

Celní orgány vrátí nebo prominou clo z úřední povinnosti, pokud samy v této lhůtě zjistí, že nastala některá ze skutečností uvedených v odst. 1 prvním a druhém pododstavci.“

13.

Nařízení č. 2398/97 zavedlo konečné antidumpingové clo z dovozu bavlněného ložního prádla pocházejícího z Egypta, Indie a Pákistánu.

14.

O pět let později byla na základě stížnosti, kterou podala Indická republika dne 3. srpna 1998 k OŘS, zahájena se Společenstvím řada jednání týkajících se nařízení č. 2398/97.

15.

Vzhledem k tomu, že nebylo dosaženo vzájemné dohody, požádala Indická republika dne 7. září 1999 OŘS o zřízení skupiny odborníků pověřené přezkumem slučitelnosti nařízení č. 2398/97 s ustanoveními dohody o zřízení WTO.

16.

Uvedená skupina odborníků, která byla zřízena dne 27. října 1999, předložila dne 30. října 2000 zprávu ( 6 ), v níž dospěla v ohledu, který je relevantní v tomto případě, k závěru, že Společenství jednalo v rozporu s povinnostmi, které pro něj vyplývají z antidumpingové dohody. Zdůraznila zejména to, že Společenství porušilo čl. 2 odst. 4 druhý pododstavec antidumpingové dohody, když použilo pro určení váženého průměru dumpingového rozpětí metodu „nulování“ záporného dumpingového rozpětí, a dále že Společenství jednalo v rozporu s čl. 3 odst. 4 téže dohody, jelikož pro účely určení existence újmy způsobené průmyslu Společenství zohlednilo informace týkající se výrobců, kteří nebyli součástí domácího výrobního odvětví, jak určil orgán pověřený vyšetřováním, a nevyhodnotilo všechny relevantní faktory, které měly vliv na stav tohoto odvětví.

17.

Závěr skupiny odborníků potvrdil Odvolací orgán WTO ve zprávě ze dne 1. března 2001 ( 7 ). OŘS přijal tuto zprávu dne 12. března 2001.

18.

V souladu s čl. 19 odst. 1 Ujednání požádal OŘS Společenství, aby uvedlo svá opatření do souladu s antidumpingovou dohodou.

19.

V souladu s čl. 21 odst. 3 písm. b) Ujednání se Evropské společenství a Indická republika dne 26. dubna 2001 rozhodly, že si poskytnou lhůtu pěti měsíců a dvou dnů pro provedení doporučení a rozhodnutí OŘS. Tato lhůta uplynula dne 14. srpna 2001.

20.

Dne 23. července 2001 bylo přijato nařízení Rady (ES) č. 1515/2001 o opatřeních, která může Společenství přijmout na základě zprávy přijaté orgánem WTO pro řešení sporů o antidumpingových a antisubvenčních opatřeních ( 8 ). Podle jeho čl. 1 odst. 1 mohou tato opatření spočívat ve „zrušení nebo změn[ě] sporného opatření“ [písm. a)] nebo v „přijetí jiných zvláštních opatření přiměřených okolnostem daného případu“ [písm. b)], přičemž je připuštěno, aby byly současně přijaty oba tyto druhy opatření.

21.

Článek 3 nařízení č. 1515/2001 stanoví, že „[p]okud není stanoveno jinak, nabývají opatření přijatá na základě tohoto rozhodnutí účinku dnem vstupu v platnost a nezakládají právo na vrácení cla vybraného před tímto datem“.

22.

Pokud jde o dovoz pocházející z Indie, Rada Evropské unie přijala nařízení (ES) č. 1644/2001 ze dne 7. srpna 2001, kterým se mění nařízení č. 2398/97 a pozastavuje jeho uplatňování, pokud jde o dovoz pocházející z Indie ( 9 ).

23.

Na základě nařízení Rady (ES) č. 160/2002 ze dne 28. ledna 2002, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 2398/97 a ukončuje řízení, pokud jde o dovoz z Pákistánu ( 10 ), bylo antidumpingové řízení týkající se dovozu pocházejícího z Pákistánu považováno za ukončené, jelikož z opraveného výpočtu vyplynulo, že při vývozech předmětného výrobku neprováděla žádná pakistánská společnost dumping.

24.

O pět let později v rámci výše uvedeného rozsudku Ikea Wholesale Soudní dvůr rozhodl, že článek 1 nařízení č. 2398/97 je neplatný v rozsahu, v němž Rada použila metodu „nulování“, a také že dovozce, který podal žalobu proti rozhodnutím, kterými se po něm požaduje zaplacení antidumpingového cla na základě nařízení č. 2398/97, je v zásadě oprávněn uplatňovat neplatnost tohoto nařízení, aby dosáhl vrácení tohoto cla podle čl. 236 odst. 1 celního kodexu Společenství.

25.

Společnost CIVAD SA (dále jen „CIVAD“), která má své sídlo ve Francii a jejímž předmětem podnikání je zásilkový prodej, uvádí na trh bavlněné ložní prádlo pocházející z Pákistánu. Od 15. prosince 1997 odváděla antidumpingové clo stanovené nařízením č. 2398/97.

26.

Z důvodu přijetí nařízení č. 160/2002 požádala CIVAD dopisy ze dne 26. července 2002 a 28. října 2002 o vrácení antidumpingového cla, které zaplatila při dovozech bavlněného ložního prádla pocházejícího z Pákistánu uskutečněných v období od 15. prosince 1997 do 23. července 1999.

27.

O šest let později a poté, co byl vyhlášen výše uvedený rozsudek Ikea Wholesale, Direction régionale des douanes et droits indirects de Lille (Regionální ředitelství cel a nepřímých daní v Lille) dopisem ze dne 17. března 2008 zamítlo žádosti CIVAD o vrácení antidumpingového cla zaplaceného na základě dovozních prohlášení podaných za období od prosince 1997 do ledna 1999 a později za období od února 1999 do ledna 2002. Uvedené Direction régionale mělo za to, že lhůta tří let stanovená v čl. 236 odst. 2 celního kodexu Společenství může být prodloužena pouze tehdy, jestliže zúčastněná osoba prokáže, že nemohla podat svou žádost v této lhůtě z důvodu nepředvídatelných okolností nebo vyšší moci a že zrušení nařízení Společenství, na jehož základě bylo clo vybráno, nepředstavuje žádný z těchto dvou případů.

28.

Žádost o přehodnocení, jež předložila CIVAD dne 24. dubna 2008 a odůvodnila tím, že nemohla předložit žádosti o vrácení před vyhlášením ukončení antidumpingového řízení v Úředním věstníku Evropského společenství, zamítla celní správa dopisem ze dne 14. srpna 2008.

29.

Dopisem ze dne 2. července 2009 podala CIVAD žalobu proti Receveur des douanes de Roubaix, Directeur Régional des douanes et droits indirects de Lille a Administration des Douanes k Tribunal d’instance de Roubaix (Francie), v níž se domáhala vrácení antidumpingového cla podle článku 243 celního kodexu Společenství.

30.

Za těchto podmínek se Tribunal d’instance de Roubaix rozhodl položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

31.

Předběžná otázka byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 17. listopadu 2010.

32.

Svá vyjádření předložily CIVAD, francouzská a česká vláda, jakož i Komise.

33.

Na jednání konaném dne 6. října 2011 se dostavili zástupci společnosti CIVAD, Francouzské republiky a Komise, aby přednesli svá ústní vyjádření. Na jednání předložil zástupce CIVAD písemnost Komise ze dne 28. září 2011 týkající se vrácení cla zaplaceného na základě nařízení Rady (ES) č. 261/2008 ze dne 17. března 2008, kterým se ukládá konečné antidumpingové clo na dovozy některých kompresorů pocházejících z Čínské lidové republiky ( 11 ). Ostatní účastníci řízení nevznesli námitky proti tomu, aby byl tento dokument založen do spisu.

34.

Podstatou tvrzení společnosti CIVAD je, že rozhodnutí o neplatnosti nařízení představuje vyšší moc ve smyslu čl. 236 odst. 2 celního kodexu Společenství, která je neobvyklou a nepředvídatelnou okolností, jež se nachází mimo oblast odpovědnosti dotčených subjektů. Uvádí, že kromě toho, že o této protiprávnosti bylo rozhodnuto v řízení, jehož se jednotlivci nemohou účastnit, mohli tito jednotlivci zjistit její existenci až při příležitosti vyhlášení pozdějšího nařízení (nařízení č. 160/2002) a že až od tohoto okamžiku mohli podat svou žádost o vrácení cla. CIVAD má každopádně za to, že Komise měla stejně jako v jiných případech stanovit lhůtu pro podání žádostí o vrácení cla, jakmile byla zveřejněna informace o protiprávnosti nařízení č. 2398/97. Konečně tvrdí, že čl. 236 odst. 2 celního kodexu Společenství ukládá členským státům povinnost vrátit z úřední povinnosti antidumpingové clo za období od data první zprávy skupiny odborníků WTO (30. října 2000).

35.

Francouzská republika, Česká republika a Komise se shodují na tom, že protiprávnost nařízení č. 2398/97 nepředstavuje vyšší moc, neboť skutečnost, že v takovém právním společenství, jako je Evropská unie, může být o nařízení rozhodnuto, že je neplatné, není neobvyklá. Uvádějí, že pokud jde o jednání CIVAD, tato společnost nepřijala vhodná opatření pro případ rozhodnutí o protiprávnosti uvedeného nařízení, neboť mohla včas požádat o vrácení cla a dovolávat se přitom této protiprávnosti před vnitrostátními orgány, případně navrhnout francouzským soudům, aby položily předběžnou otázku Soudnímu dvoru.

36.

Pokud jde o druhou otázku, obě vlády i Komise tvrdí, že vnitrostátní orgány nemohou na základě zprávy OŘS přestat uplatňovat nařízení a že clo nemohlo být vráceno z úřední povinnosti, protože nařízení č. 160/2002 neobsahovalo ustanovení o vrácení cla, které již bylo zaplaceno.

37.

Předkládající soud ve své první otázce předestírá komplexní situaci, v níž jednotlivec jednak nemohl v rozhodné době napadnout žalobou na neplatnost nařízení Společenství, které se ho bezprostředně dotýká, a jednak mohl mít jen částečný prospěch z rozhodnutí o protiprávnosti nařízení, k němuž došlo o několik let později, v důsledku toho, že správní orgány v projednávaném případě uplatnily lhůtu stanovenou v čl. 236 odst. 2 celního kodexu Společenství. Za těchto podmínek se předkládající soud konkrétně táže Soudního dvora, zda se v tomto případě nemůže jednat o vyšší moc ve smyslu výjimky z uplatnění výše uvedené lhůty, která je stanovena v uvedeném odstavci 2.

38.

Mám za to, že když už byl smysl první ze dvou otázek předkládajícího soudu takto vyložen, musí být tedy odpověď na tuto otázku záporná. Nicméně důsledky této odpovědi budou velmi rozdílné, nebo dokonce opačné, podle toho, jak bude tato odpověď odůvodněna. Dále tedy vysvětlím jednotlivá možná odůvodnění této odpovědi.

39.

Předkládající soud se podle mého názoru opírá o nesprávný předpoklad, že se článek 236 celního kodexu Společenství vztahuje na případ rozhodnutí o protiprávnosti nařízení č. 2397/98, a že je proto na něj použitelná lhůta tří let stanovená v uvedeném článku 236, jakož i případně výjimka, kterou představuje vyšší moc. Mám však za to, že se jedná o nesprávný předpoklad, takže nedojde uplatnění ani výjimka, kterou představuje vyšší moc.

40.

V tomto ohledu bych chtěl vyzvat Soudní dvůr, aby přehodnotil výklad článku 236 celního kodexu Společenství na základě dvou kategorií důvodů, které se týkají jednak řádného výkonu soudní pravomoci Soudního dvora, jednak kategorických požadavků, které vyplývají z práva na účinnou soudní ochranu, které je v současnosti zakotveno v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie ( 12 ).

41.

Pokud jde o první kategorii důvodů, je třeba především připomenout, že rozhodnutí Soudního dvora o neplatnosti nejsou samy o sobě konstitutivní povahy, takže jejich účinky sahají v zásadě k datu, kdy vykládané pravidlo vstoupilo v platnost ( 13 ).

42.

Z tohoto pravidla lze nicméně učinit výjimku tehdy, kdyby jeho použití v konkrétním případě mohlo mít závažné hospodářské dopady ( 14 ).

43.

Použití výjimky ze zpětné účinnosti rozhodnutí o neplatnosti nařízení může však stanovit pouze soud, který přijal toto rozhodnutí. Je tomu tak nesporně v případě přímých žalob na neplatnost a v souladu s judikaturou a na základě obdobného použití článku 264 SFEU také v případě rozhodnutí o neplatnosti v rámci řízení o žádosti o předběžné otázce ( 15 ). To implikuje výlučnou pravomoc Soudního dvora změnit obecný rozsah účinků rozhodnutí, kterým bylo vyhověno žalobě, a sice rozhodnutí, kterým je napadený akt prohlášen za „neplatný a neúčinný“.

44.

Pokud jde o přezkum článku 236 celního kodexu Společenství, je zcela zřejmé, že ve svém odstavci 1 stanoví vrácení nebo prominutí částky dovozního nebo vývozního cla, jestliže se zjistí, že jeho částka „nebyla dlužná ze zákona“.

45.

Tato „neexistence právního základu“ se podle mého názoru bez pochyb týká případů, kdy při domnělé platnosti pravidla, na jehož základě bylo požadováno dovozní nebo vývozní clo, bylo použití tohoto pravidla nesprávné, tj. „protiprávní“ ve vztahu k uplatňovanému pravidlu. Avšak stran samotné protiprávnosti použitého pravidla musí být přijat odlišný závěr.

46.

Je zřejmé, že rozhodnutí o neplatnosti nařízení č. 2398/97 implikuje, že clo, které bylo požadováno na jeho základě, nebylo „dlužné ze zákona“. Nejedná se však o jakoukoliv protiprávnost, která by byla srovnatelná s předchozí protiprávností, neboť tato protiprávnost vyplývá konkrétně z neplatnosti nařízení č. 2398/97, které podléhá pravidlům, jež mohou stanovit jeho neplatnost, a sice Smlouvám nebo jiným pravidlům sekundárního práva. Dále, jak jsem již uvedl, účinky rozhodnutí o neplatnosti pravidla sekundárního práva jsou upraveny ustanoveními článku 264 SFEU a judikaturou, která vztahuje tato ustanovení také na neplatnost, o níž je rozhodnuto v rámci řízení o žádosti o předběžné otázce.

47.

V důsledku toho mají podle mého názoru případy uvedené v článku 236 celního kodexu Společenství, a zejména v jeho odstavci 2, smysl pouze tehdy, jsou-li omezeny na situace, kdy neexistence právního základu pro uložení cla vyplývá z nesprávného použití právního pravidla, na jehož základě bylo clo požadováno. Proto se vždy vychází z předpokladu platnosti použitého pravidla a sporná je pouze legalita jeho uplatnění.

48.

Tento výklad uvedeného článku 236 je jediný možný také z hlediska práv jednotlivců, čímž se dostáváme ke druhé kategorii důvodů uvedených v bodě 40 tohoto stanoviska.

49.

Jestliže protiprávnost, na kterou odkazuje článek 236 celního kodexu Společenství, je pouze tou protiprávností, která vyplývá z neslučitelnosti konkrétního úkonu spočívajícího v požadování dovozního nebo vývozního cla s použitým právním pravidlem, jedná se o protiprávnost, kterou lze již od počátku zjistit a které se lze dovolávat přímým napadením úkonu, kterým bylo pravidlo provedeno. Za těchto okolností má lhůta tří let stanovená v odstavci 3 tohoto článku 236 zcela jinou dimenzi, neboť je z důvodů zajištění očekávání správních orgánů ohledně daňových příjmů chápána jako omezení práva, které bylo od počátku „vykonatelné“.

50.

V opačném případě, a sice kdyby byl článek 236 celního kodexu Společenství vykládán v tom smyslu, že zahrnuje případ rozhodnutí o neplatnosti právního pravidla, na jehož základě bylo clo uloženo, měla by promlčecí lhůta tří let nepříznivý vliv na právní jistotu a práva občanů, neboť by případné vrácení cla, které by nebylo dlužné, záviselo na existenci nepředvídatelné okolnosti, kterou dotčené osoby především nemohou ovlivnit.

51.

Výše uvedený výklad mění totiž článek 236 celního kodexu Společenství na pravidlo, které apriorně stanoví maximální lhůtu tří let pro uplatnění nároku na vrácení cla bez ohledu na okamžik, kdy tento nárok vznikl. V kontextu, v němž dosažení rozhodnutí o protiprávnosti může trvat o dost déle, mezi jiným v důsledku obtíží spojených – jak je známo – s kritériem individuálního dotčení ve smyslu výkladu této podmínky v judikatuře Soudního dvora ( 16 ), je zjevné, že pokud by byly časové účinky soudního rozhodnutí o neplatnosti nařízení závislé na článku 236 celního kodexu Společenství, mohlo by to za určitých okolností vést k situacím neslučitelným se základními zásadami právního státu. Za těchto okolností lze vysvětlit přijetí tak krajních řešení, jako je řešení spočívající v tom, že lze skutečnost, že soud rozhodl, že určité právní pravidlo je neplatné, kvalifikovat jako vyšší moc.

52.

Kromě toho je třeba zohlednit skutečnost, že se samotná Komise patrně opírá o tentýž výklad, neboť jak jsem uvedl v bodě 33 tohoto stanoviska, Komise alespoň v určitých případech vyzývá dotčené osoby, aby bez časového omezení žádaly o vrácení cla, které po nich bylo požadováno na základě nařízení, o nichž soudy rozhodly, že jsou protiprávní ( 17 ).

53.

Mám tedy na základě výše uvedeného za to, že Soudní dvůr by měl zvážit možnost rozhodnout, že lhůta tří let stanovená v čl. 236 odst. 2 celního kodexu Společenství se nevztahuje na případy, v nichž neexistence právního základu pro požadování dovozního nebo vývozního cla vyplývá ze samotné protiprávnosti pravidla, na jehož základě bylo předmětné clo požadováno.

54.

Z toho vyplývá, že nevyhnutelným důsledkem výše uvedeného je, že okolnosti projednávaného případu nepředstavují vyšší moc ve smyslu čl. 236 odst. 2 celního kodexu Společenství. Proto předpoklad, o který se opřel předkládající soud (že se tento článek vztahuje na případ neplatnosti nařízení č. 2398/97), musí být kvalifikován jako nesprávný. A pokud je tento předpoklad nesprávný, není rozsah výjimky stanovené v článku 236 celního kodexu Společenství, v tomto případě výjimky týkající se vyšší moci, v projednávaném případě vůbec relevantní.

55.

Mám za to, že i kdyby se článek 236 celního kodexu Společenství vztahoval na případ, v němž je rozhodnuto, že nařízení je protiprávní, a tudíž by na něj byla použitelná lhůta tří let, neuplatnila by se výjimka týkající se vyšší moci stanovená v odstavci 2 tohoto článku z důvodu, který lze relativně jednoduše vysvětlit.

56.

Z postoje, který zaujala Komise, je zřejmé, že možnost, že Soudní dvůr rozhodne o neplatnosti, nemůže být – bez ohledu na více nebo méně významné obtíže spojené s podáním žaloby k soudu, která může vést k tomuto rozhodnutí – považována za neobvyklou, výjimečnou nebo neočekávanou okolnost v takovém právním řádu, který je stejně jako unijní právní řád založen na zásadách právního státu, a jenž v důsledku toho vychází ze zásady legality a záruky jejího přezkumu soudními orgány. Proto z povahy věci v případě unijního práva vyplývá, že o pravidlech, které je tvoří, může být rozhodnuto, že jsou neplatná.

57.

Předkládající soud má bez podrobnějšího vysvětlení patrně za to, že „vyšší moc“ vyplývá z omezení, které jednotlivcům brání v tom, aby napadli nařízení, kterým jsou bezprostředně dotčeni. Nicméně i když se jedná o nespornou skutečnost, je rovněž zjevné, že uspořádání právního řádu, a zejména procesního řádu, nemůže být z důvodu předvídatelného charakteru, který je mu vlastní, zahrnut do pojmu „vyšší moc“. I když jsou důsledky tohoto právního řádu v některých aspektech problematické, stěží mohou být odstraněny na základě výše uvedeného pojmu „vyšší moc“. Proto nelze připustit, že se v projednávané věci jedná o vyšší moc

58.

Mám však za to, že pokud by Soudní dvůr přijal tento závěr, měl by pokračovat ve svém přezkumu. Pochybuji totiž, že tato případná odpověď může dostatečně a především správně usměrnit rozhodnutí, které musí přijmout Tribunal d’instance de Roubaix. Jinými slovy mám za to, že Soudní dvůr musí zabránit tomu, aby z důvodu svého určitého opomenutí mohl potvrdit výklad dotčeného článku, podle něhož musí být v případě, že se nejedná o vyšší moc, uplatněna lhůta stanovená v čl. 236 odst. 2 celního kodexu Společenství, kterou není možné prodloužit. Průběh jednání ve skutečnosti ukázal, že problematika, kterou přináší spor v původním řízení, jde nad rámec striktního určení toho, zda se jedná o případ vyšší moci, či nikoliv.

59.

V tomto ohledu je nevyhnutné vyjít z rozhodnutí Soudního dvora, které zrušilo nařízení č. 2398/97, a sice z výše uvedeného rozsudku Ikea Wholesale, konkrétně z toho, jakým způsobem Soudní dvůr vymezil jeho účinky.

60.

Jak jsem připomněl v bodě 24 tohoto stanoviska, Soudní dvůr v tomto rozsudku rozhodl, že článek 1 nařízení č. 2398/97 je neplatný v tom, že Rada použila metodu „nulování“, a též určil účinky svého rozhodnutí tak, že rozhodl, že dovozce, který podal žalobu proti rozhodnutím, kterými se po něm požaduje zaplacení antidumpingového cla na základě nařízení č. 2398/97, je v zásadě oprávněn uplatňovat neplatnost tohoto nařízení, aby dosáhl vrácení tohoto cla podle čl. 236 odst. 1 celního kodexu Společenství.

61.

Je třeba především uvést – jak zdůraznila Komise v bodě 36 svého vyjádření – že z výše uvedeného rozsudku Ikea Wholesale vyplývá, že důsledky neplatnosti nařízení č. 2398/97 jako takové neimplikují výjimku z podmínek vyžadovaných v čl. 236 odst. 2 celního kodexu Společenství pro vrácení částek, které nebyly dlužné ze zákona v době, kdy byly zaplaceny.

62.

Soudní dvůr totiž v bodě 67 tohoto rozsudku uvedl, že „[v]nitrostátním orgánům přísluší, aby ve svém právním řádu vyvodily důsledky z rozhodnutí o neplatnosti v rámci řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se platnosti (rozsudek ze dne 30. října 1975, Rey Soda a další, 23/75, Recueil, s. 1279, bod 51), což by mělo za následek, že antidumpingové clo zaplacené na základě nařízení č. 2398/97 již nebude dlužné ze zákona ve smyslu čl. 236 odst. 1 nařízení č. 2913/92 a celní orgány budou podle tohoto ustanovení v zásadě povinny jej vrátit, pokud jsou splněny podmínky, kterým takové vrácení podléhá, včetně podmínky stanovené v odstavci 2 uvedeného článku [ ( 18 ) ], což přísluší ověřit předkládajícímu soudu“.

63.

Je však třeba zohlednit skutečnost, že na rozdíl od čl. 236 odst. 1 celního kodexu Společenství není čl. 236 odst. 2 tohoto kodexu uveden ve výroku výše uvedeného rozsudku Ikea Wholesale. V bodě 2 výroku tohoto rozsudku je uvedeno, že „[t]akový dovozce, jako je dovozce dotčený v původním řízení, který u vnitrostátního soudu podal žalobu proti rozhodnutím, kterými se po něm požaduje zaplacení antidumpingového cla na základě nařízení č. 2398/97, které je tímto rozsudkem prohlášeno za neplatné, je v zásadě oprávněn uplatňovat tuto neplatnost v rámci sporu v původním řízení [ ( 19 ) ], aby dosáhl vrácení tohoto cla podle čl. 236 odst. 1 [celního kodexu Společenství]“.

64.

Zdůraznil jsem slovní spojení „v rámci sporu v původním řízení“, neboť podle mého názoru Soudní dvůr chtěl těmito dvěma odlišnými závěry při určování toho, jak daleko do minulosti sahají účinky jeho rozhodnutí o neplatnosti, rozlišit mezi dvěma situacemi, které jsou rovněž odlišné. Na jedné straně se jedná o situaci těch, kteří se tím, že zaplatili clo požadované na základě nařízení, o němž bylo rozhodnuto, že je neplatné, podřídili tomuto nařízení a nepodali u vnitrostátních orgánů žalobu proti provádějícím aktům. A na straně druhé se jedná o situaci těch, kteří tak jako Ikea Wholesale a – jak uvidíme dále – CIVAD, napadli použití nařízení a nakonec přispěli k tomu, že Soudního dvůr rozhodl o jeho neplatnosti. Zatímco u první skupiny subjektů by se lhůta stanovená v čl. 236 odst. 2 celního kodexu Společenství tedy měla uplatnit, naopak u druhé skupiny by nemělo docházet k žádnému omezení z důvodu zpětného účinku, který je vlastní soudním rozhodnutím o neplatnosti.

65.

Lhůta stanovená v čl. 236 odst. 2 celního kodexu Společenství jasně vylučuje možnost podat jakoukoliv žádost o vrácení částek, které nejsou dlužné ze zákona, po uplynutí lhůty tří let ode dne, kdy byly sděleny, přičemž jedinou výjimkou představuje vyšší moc.

66.

Tento závěr však může být přijat pouze ve vztahu k těm, kteří nevyužili právních prostředků, které měli k dispozici, proti nařízení, o němž bylo nakonec rozhodnuto, že je protiprávní. Nicméně nelze učinit tento závěr, pokud jde o ty, kteří právě umožnili toto rozhodnutí o neplatnosti, a sice tím, že napadli akty provádějící nařízení, umožnili rozhodnutí Soudního dvora. U těchto posledně uvedených subjektů musí být naopak uplatněna zásada zpětné účinnosti soudních rozhodnutí o neplatnosti, s výhradou výjimečného a řádně odůvodněného rozhodnutí Soudního dvora ( 20 ).

67.

Opačný závěr, a sice závěr, že časové účinky tohoto rozhodnutí jsou omezeny z důvodu použití lhůty, jejíž dies a quo je stanoven tak, jako je tomu v případě lhůty uvedené v čl. 236 odst. 2 celního kodexu Společenství, by v projednávaném případě vedl k výsledku, jenž by byl stěží slučitelný s právem na účinnou soudní ochranu (článek 47 Listiny základních práv EU). K obtížím, kterým musí čelit takový jednotlivec, jako je dotčený dovozce, k tomu, aby dosáhl soudní přezkum takového nařízení, jako je nařízení č. 2398/97 ( 21 ), by bylo třeba paradoxně přidat frustraci z toho, že nemůže mít prospěch z hmotných a praktických výsledků tohoto rozhodnutí o neplatnosti.

68.

Mám tudíž za to, že Soudní dvůr neuvedl ve výroku výše uvedeného rozsudku Ikea Wholesale žádný odkaz na čl. 236 odst. 2 celního kodexu Společenství z toho důvodu, že „v rámci sporu v původním řízení“ se Ikea Wholesale Ltd mohla dovolávat běžného časového rozšíření účinků neplatnosti, o níž bylo rozhodnuto v incidenčním řízení před Soudním dvorem.

69.

Neplatí to však pro ty, kteří nezahájili žádné řízení proti prováděcím aktům k nařízení č. 2398/97 a u nichž se podle bodu 67 výše uvedeného rozsudku Ikea Wholesale v plném rozsahu uplatní lhůta stanovená v čl. 236 odst. 2 celního kodexu Společenství.

70.

Jak je tomu v případě společnosti CIVAD? Mám za to, že pokud by bylo v původním řízení prokázáno, že procesní postup CIVAD je srovnatelný s postupem společnosti Ikea Wholesale Ltd, pokud jde o řádnou péči nezbytnou k napadení nařízení č. 2398/97, neměly by být účinky rozhodnutí o neplatnosti u těchto společností odlišné ( 22 ). Samotná okolnost, že vnitrostátní soud případně neumožnil Soudnímu dvoru vydat v incidenčním řízení rozhodnutí o neplatnosti použitého nařízení ( 23 ), nemůže mít natolik nepříznivý dopad na CIVAD, aby její situace byla pro praktické účely srovnatelná se situací těch, kteří nezpochybnili použití pravidla, jehož protiprávnosti se dovolávala – jakmile k tomu měla příležitost – prostředky, které jí poskytovalo právo.

71.

Závěrem mám za to, že je třeba podpůrně odpovědět na první otázku vnitrostátního soudu tak, že se v projednávaném případě nejedná o vyšší moc, nicméně rozhodnutí o takové protiprávnosti nařízení, jako je protiprávnost konstatovaná ve výše uvedeném rozsudku Ikea Wholesale ve vztahu k nařízení č. 2398/97, nezakládá nárok na vrácení nebo prominutí cla, na který se vztahuje lhůta stanovená v čl. 236 odst. 1 druhém pododstavci celního kodexu Společenství, v konkrétním případě, kdy takový dovozce, jako je dovozce dotčený v původním řízení, uplatnil protiprávnost tohoto nařízení, přičemž tuto posledně uvedenou podmínku musí posoudit předkládající soud.

72.

Nyní se budu zabývat druhou otázkou položenou podpůrně pro případ, že by se Soudní dvůr omezil na odpověď na první otázku v tom smyslu, že dotčená situace nepředstavuje případ vyšší moci. Byla celní správa povinna reagovat, jakmile WTO rozhodla o neslučitelnosti nařízení č. 2398/97 s antidumpingovou dohodou ( 24 )?.

73.

Francouzská správa podle mého názoru nemohla vrátit již zaplacené clo pouze na tomto základě, a to z toho důvodu, že nařízení č. 1515/2001 stanoví, že Společenství má povinnost přijmout nezbytná opatření na základě zprávy o antidumpingových a antisubvenčních opatřeních přijaté OŘS. Podle jeho čl. 1 odst. 1 mohou být těmito opatřeními „zrušení nebo změn[a] sporného opatření [písm. a)]“ nebo „přijetí jiných zvláštních opatření přiměřených okolnostem daného případu“ [písm. b)], přičemž lze přijmout oba druhy opatření zároveň.

74.

Případná reakce na určení neslučitelnosti unijního nařízení s antidumpingovou dohodou je tudíž věcí unijních orgánů, takže vnitrostátní orgán, který by se rozhodl přijmout opatření v tomto ohledu, by nevyhnutelně zasáhl do pravomoci Společenství. Stačí připomenout, že vrácení přiznané vnitrostátním orgánem z vlastního podnětu, by bylo v rozporu s nařízením, které přestože je neslučitelné s antidumpingovou dohodou, je z důvodu své povahy v rámci Unie platné v plném rozsahu.

75.

Je třeba dodat, že očekávaná reakce ze strany Unie nemusí nezbytně vést ke vrácení zaplacených cel. A to zaprvé, jak jsem již poznamenal, z toho důvodu, že neslučitelnost s antidumpingovou dohodou vede v rámci WTO pouze k povinnosti zahájit konzultace a jednání, což může vést k případu, kdy výsledkem tohoto jednání je řešení, které nezbytně neimplikuje vrácení těchto cel. Zadruhé vzhledem k tomu, že možnosti uvedené v nařízení č. 1515/2001 spočívají ve vrácení cla nebo změně nařízení nebo v přijetí jakéhokoliv „jiného zvláštního opatření přiměřeného okolnostem daného případu“, není vyloučeno, že po přehodnocení situace na základě zprávy OŘS, mohou být cla, která možná nejsou dlužná z důvodů uvedených v této zprávě, přesto požadována na jiném základě než na tom, který WTO kritizovala.

76.

Navrhuji tudíž Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky odpověděl následovně: