I – Skutečnosti předcházející sporu a napadený rozsudek

II – Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení

III – Analýza

A – Ke třetímu důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení při výkladu kritéria pro určení toho, zda navrhovatelka je „vlastněna nebo ovládána“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007

1. Argumentace účastníků řízení

2. Posouzení

B – K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z nesprávného právního posouzení při výkladu čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007 a k druhému důvodu kasačního opravného prostředku vycházejícímu z porušení zásady proporcionality

1. Argumentace účastníků řízení

2. Posouzení

а) K první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku

b) Ke druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku

C – Ke čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku, vycházejícímu z nesprávného posouzení povinnosti odůvodnit sporné rozhodnutí

1. Argumentace účastníků řízení

2. Posouzení

IV – K nákladům řízení

V – Závěry

1. 

Tento kasační opravný prostředek, podaný společností Melli Bank plc (dále jen „Melli Bank“ nebo „navrhovatelka“), zní na zrušení rozsudku Melli Bank v. Rada ( 2 ) (dále jen „napadený rozsudek“), který vydal Soud prvního stupně Evropských společenství (nyní Tribunál) ve spojených věcech T-246/08 a T-332/08. Tribunál tímto rozsudkem ve věci T-246/08 zamítl žalobu na neplatnost podanou navrhovatelkou proti bodu 4 tabulky B přílohy rozhodnutí Rady 2008/475/ES ze dne 23. června 2008, kterým se provádí čl. 7 odst. 2 nařízení (ES) č. 423/2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu ( 3 ) (dále jen „napadené rozhodnutí“) a kterým Rada Evropské unie (dále jen „Rada“) zařadila navrhovatelku na seznam subjektů, jejichž aktiva musí být zmrazena, a ve věci T-332/08 vedle návrhu na zrušení bodu 4 výše uvedené tabulky B zamítl i návrh, kterým se navrhovatelka domáhala určení toho, že se na ni nepoužije ustanovení čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení Rady (ES) č. 423/2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu ( 4 ).

2.

Z bodu 1 a následujících napadeného rozsudku vyplývá, že navrhovatelka je zapsanou akciovou společností se sídlem ve Spojeném království. Svou činnost zahájila v roce 2002 po přeměně z britské pobočky Bank Melli Iran (dále jen „Bank Melli“). Tato posledně uvedená společnost, která zcela vlastní navrhovatelku, je íránskou bankou ovládanou íránským státem. Melli Bank byla schválena a podléhá regulaci Financial Services Authority (orgán pro finanční služby ve Spojeném království, dále jen „FSA“).

3.

Věc předložená Tribunálu se týká použití režimu omezujících opatření zavedeného za účelem vytvoření tlaku na Íránskou islámskou republiku k tomu, aby ukončila jaderné činnosti představující riziko šíření jaderných zbraní a vývoj nosičů jaderných zbraní (dále jen „šíření jaderných zbraní“). Uvedený režim vychází z rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů (dále jen „Rada bezpečnosti“) 1737 (2006) ( 5 ) ze dne 23. prosince 2006, jejíž příloha obsahovala seznam osob a subjektů, které byly podle Rady bezpečnosti zapojeny do šíření jaderných zbraní v Iránu a jejichž finanční prostředky a hospodářské zdroje (dále jen „finanční prostředky“) mají být zmrazeny. Seznam byl aktualizován rezolucí Rady bezpečnosti 1747 (2007) ze dne 24. března 2007 ( 6 ). Je třeba poznamenat, že Bank Melli ani Melli Bank na tento seznam nebyly zařazeny, dokonce ani po jeho aktualizaci.

4.

Ve vztahu k Evropské unii byla rezoluce 1737 (2006) provedena společným postojem Rady 2007/140/SZBP ze dne 27. února 2007 o omezujících opatřeních vůči Íránu ( 7 ). Článek 5 odst. 1 písm. a) tohoto společného postoje stanovil zmrazení finančních prostředků přímo nebo nepřímo náležejících, vlastněných, držených či ovládaných osobami a subjekty uvedenými v rezoluci. Článkem 5 odst. 1 písm. b) téhož aktu bylo toto opatření vztaženo také na osoby a subjekty, které Rada označí jako podílející se na šíření jaderných zbraní, s ním přímo spojené nebo je podporující.

5.

V rámci pravomocí Evropského společenství bylo v návaznosti na společný postoj 2007/140 vydáno nařízení Rady (ES) č. 423/2007 ze dne 19. dubna 2007(6), a to na základě článků 60 ES a 301 ES. Článek 7 odst. 1 uvedeného nařízení, který je obsahově velmi podobný společnému postoji, stanoví, že se zmrazují finanční prostředky náležející fyzickým či právnickým osobám, subjektům a orgánům určeným rezolucí 1737 (2006), jakož i veškeré finanční prostředky, které tyto osoby, subjekty nebo orgány vlastní, drží nebo ovládají. Článek 7 odst. 2 písm. a) a b) nařízení č. 423/2007 tuto možnost zmrazit finanční prostředky rozšiřuje i na osoby, subjekty nebo orgány, které určí Rada a které budou na základě čl. 5 odst. 1 písm. b) společného postoje 2007/140 označeny jako podílející se na šíření jaderných zbraní, přímo s ním spojené nebo je podporující. Osoby, subjekty a orgány určené Radou podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 jsou vyjmenovány v příloze V uvedeného nařízení.

6.

Podle čl. 7 odst. 2 písm. d) uvedeného nařízení zahrnuje příloha V také „fyzické a právnické osoby, subjekty a orgány […], které byly […] označeny jako právnická osoba, subjekt či orgán, který vlastní nebo ovládá osoba, subjekt nebo orgán uvedený v písmenech a) nebo b), a to i nedovolenými prostředky“, a jejichž finanční prostředky se v důsledku toho zmrazují.

7.

Článek 15 odst. 2 uvedeného nařízení mimo jiné stanoví, že „Rada kvalifikovanou většinou stanoví, přezkoumává a mění [přílohu V] v plném souladu s rozhodnutími Rady [přijatými na základě čl. 5 odst. 1 písm. b) společného postoje 2007/140]“. Podle téhož ustanovení dále platí, že Rada musí uvedený seznam přezkoumávat pravidelně a alespoň jednou za dvanáct měsíců.

8.

Článek 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007 stanoví, že „Rada uvede individuální a konkrétní důvody pro rozhodnutí přijatá podle odstavce 2 a uvědomí o nich dotčené osoby a subjekty“.

9.

Krátce po přijetí nařízení č. 423/2007 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 1803 (2008) ze dne 3. března 2008 ( 8 ), kterou vyzývá „všechny státy, aby zachovávaly obezřetnost vůči činnostem finančních institucí na svém území ve vztahu ke všem bankám se sídlem v Íránu, zejména pak [Bank Melli], a jej[ím] pobočkám a dceřiným společnostem v zahraničí s cílem zabránit tomu, aby tyto činnosti přispívaly k činnostem představujícím riziko šíření jaderných zbraní“ ( 9 ).

10.

Dne 23. června 2008 přijala Rada společný postoj 2008/479/SZBP ( 10 ), kterým byl změněn společný postoj 2007/140. Podle přílohy nového společného postoje byla Bank Melli, jakož i její pobočky a dceřiné společnosti, zařazeny mezi subjekty, kterých se týká zmrazení finančních prostředků podle čl. 5 odst. 1 písm. b) společného postoje 2007/140. Ve společném postoji 2008/652/SZBP ( 11 ), kterým byl znovu změněn společný postoj 2007/140, bylo zachováno zmrazení finančních prostředků Bank Melli a navrhovatelky.

11.

Téhož dne přijala Rada sporné rozhodnutí. Podle bodu 4 tabulky B přílohy uvedeného rozhodnutí Rada zařadila Bank Melli a její dceřiné společnosti, včetně Melli Bank, na seznam uvedený v příloze V uvedeného nařízení ( 12 ). Toto zařazení na seznam mělo za následek zmrazení finančních prostředků navrhovatelky.

12.

Bod 4 tabulky B přílohy sporného rozhodnutí tak uvádí název navrhovatelky, její poštovní adresu v Londýně a datum jejího zařazení na seznam (a sice den 26. června 2008). Rada formulovala jediný odstavec obsahující důvody, které ji vedly k zařazení Bank Melli, jakož i jejích dceřiných společností a poboček na seznam, následujícím způsobem: Bank Melli „[p]oskytuje, či se pokouší poskytovat finanční podporu společnostem, které se podílejí na íránském jaderném a raketovém programu nebo které je zásobují […]. Banka Melli napomáhá citlivým činnostem Íránu. Napomohla řadě nákupů citlivých materiálů pro íránský jaderný a raketový program. Poskytla řadu finančních služeb ve prospěch subjektů napojených na íránský jaderný a raketový průmysl, včetně vystavení akreditivů a vedení účtů. Řada z výše uvedených společností byla označena podle rezolucí Rady bezpečnosti OSN 1737 a 1747“.

13.

Návrhy došlými kanceláři Tribunálu dne 25. června 2008 a 15. srpna 2008 byly podány žaloby ve věcech T-246/08 a T-332/08. Ve věci T-246/08 navrhovatelka navrhovala, aby Tribunál zrušil bod 4 tabulky B přílohy sporného rozhodnutí a uložil Radě náhradu nákladů řízení. Ve věci T-332/08 navrhovatelka navrhovala, aby Tribunál zrušil bod 4 tabulky B sporného rozhodnutí a pokud by Tribunál měl za to, že požití čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007 je povinné, rozhodl o jeho nepoužitelnosti na základě článku 241 ES. Navrhovatelka rovněž navrhovala, aby Radě byla uložena náhrada nákladů řízení. Usnesením ze dne 15. prosince 2008 byly obě věci spojeny pro účely ústní části řízení a rozsudku.

14.

Ve věci T-246/08 navrhovatelka uplatňovala dva žalobní důvody: jeden vycházel z porušení zásady proporcionality a druhý z porušení zásady zákazu diskriminace. Ve věci T-332/08 tvrdila, že čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 by neměl být považován za povinně použitelné ustanovení, ale pokud by tomu tak bylo, je v rozporu se zásadou proporcionality a je tedy nepoužitelný na základě článku 241 ES. Navrhovatelka mimoto uplatňovala skutečnost, že Rada porušila svou povinnost uvést odůvodnění.

15.

V napadeném rozsudku Tribunál zamítl žalobní důvody uplatňované v obou věcech a uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení vynaložených Radou, včetně nákladů řízení o předběžných opatřeních ( 13 ).

16.

Dne 25. září 2009 podala Melli Bank kasační opravný prostředek proti napadenému rozsudku.

17.

Navrhovatelka navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek, vyhověl žalobám podaným ve věcech T-246/08 a T-332/08, zrušil bod 4 tabulky B přílohy sporného rozhodnutí, určil, že čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007 je nepoužitelný, jestliže Soudní dvůr zjistí, že má závazný účinek, a uložil Radě náhradu nákladů řízení o kasačním opravném prostředku a řízení před Tribunálem.

18.

Ve své kasační odpovědi Rada, žalovaná v řízení v prvním stupni, Francouzská republika, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, a rovněž Evropská komise, vedlejší účastníci v řízení v prvním stupni na podporu Rady, navrhují, aby Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek a uložil Melli Bank náhradu nákladů řízení.

19.

V tomto řízení před Soudním dvorem bylo povoleno podání repliky. S výjimkou Spojeného království předložili všichni ostatní účastníci řízení i dupliku.

20.

Řeči všech účastníků řízení s výjimkou Spojeného království byly vyslechnuty na jednání, které se před Soudním dvorem konalo dne 29. března 2011.

21.

Na podporu svého kasačního opravného prostředku navrhovatelka uplatňuje čtyři důvody. První důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení při výkladu čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007. Druhý důvod kasačního opravného prostředku vychází z porušení zásady proporcionality. Třetí důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení při stanovení a použití kritéria pro určení toho, zda navrhovatelka je skutečně vlastněna a ovládána svou mateřskou společností ve smyslu uvedeného článku. Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku vychází z toho, že Tribunál nesprávně právně posoudil povinnost Rady uvést odůvodnění rozhodnutí o zařazení navrhovatelky na seznam subjektů, jejichž finanční prostředky musí být zmrazeny. Abychom lépe pochopili celkovou strukturu kasačního opravného prostředku, přezkoumám nejdříve třetí důvod.

22.

Tímto důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelka zpochybňuje výklad – který podal Tribunál v bodech 119 a následujících napadeného rozsudku – kritéria uvedeného v čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007, na jehož základě Rada zmrazila její finanční prostředky. Podstatou tvrzení navrhovatelky je, že Tribunál sice právem rozhodl, že správnou otázkou je, zda může být s nezanedbatelnou pravděpodobností donucena k obcházení účinku opatření přijatých vůči své mateřské společnosti, avšak použil toto kritérium nesprávně, jelikož přiznal nepřiměřený význam možnosti Bank Melli jmenovat vedoucí pracovníky navrhovatelky, neboť tato skutečnost nepředstavuje rozhodující kritérium pro prokázání toho, zda je vlastněna nebo ovládána společností Bank Melli. Za tímto účelem navrhovatelka opakovala některé argumenty týkající se skutkových okolností, které již uvedla v řízení v prvním stupni a jejichž cílem je zejména zpochybnit zamítnutí Tribunálu ohledně účinnosti alternativních opatření navržených navrhovatelkou, z nichž většina byla opatření ex post. Tím, že Tribunál podle navrhovatelky výše uvedené kritérium nepoužil správně, se dopustil nesprávného právního posouzení, jehož účinkem je zabránění jakémukoliv přezkumu případ od případu, v rozporu s tím, co Tribunál sám doporučoval v bodě 69 téhož rozsudku. Navrhovatelka se mimoto domnívá, že odkaz Tribunálu na judikaturu týkající se podmínek, za kterých je protisoutěžní jednání dceřiné společnosti přičteno její mateřské společnosti, není správný, neboť – na rozdíl od situace uvedených společností – použití domněnky, že proto, že mateřská společnost vlastní 100 % jejího kapitálu, na navrhovatelku, na ni má rozhodující vliv, je v rozporu s jejím právem na obhajobu. Podle navrhovatelky bylo tedy uvedené právo porušeno, jelikož Melli Bank neměla možnost předložit své vyjádření Radě ani odpovědět na tvrzení vznesená proti ní. Uvádí, že závěr, že dceřiná společnost může obejít omezující opatření přijatá vůči mateřské společnosti, je ostatně v rozporu se zásadou presumpce neviny, zakotvenou v článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“) a v článku 48 Listiny základních práv Evropské unie. Navrhovatelka dochází k závěru, že Rada se v každém případě dopustila nesprávného právního posouzení tím, že nepoužila správně náležité kritérium, když rozhodla o zmrazení finančních prostředků podle čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007.

23.

Rada a další účastníci řízení navrhují zamítnout tento důvod kasačního opravného prostředku. Komise uvádí, že navrhovatelka žádá o nové posouzení skutkových okolností sporu, aniž však prokázala věcnou nesprávnost skutkových zjištění nebo zkreslení skutečností, které by vyplývaly z přezkumu Tribunálu. Francouzská republika a Komise mají za to, že navrhovatelka neprokázala v rámci toho důvodu nesprávné právní posouzení ze strany Tribunálu. Francouzská republika, Spojené království a Komise sice v podstatě souhlasí s přístupem Tribunálu a mají za to, že Tribunál vhodně použil relevantní judikaturu v oblasti hospodářské soutěže, nicméně navrhují – vhledem k tomu, že kritérium má charakteristiky alternativy, neboť subjekt může být „ovládán nebo vlastněn“ a že se jasně ukazuje, že dotčený subjekt je vlastněn subjektem již zařazeným na seznam podle čl. 7 odst. 2 písm. a) nebo b) nařízení č. 423/2007 – že není nezbytné, aby Rada provedla dodatečný přezkum a prokázala, že dotčený subjekt je také ovládán, ani to, že dceřiná společnost může obejít opatření přijatá vůči mateřské společnosti. Uvedení účastníci řízení však z tohoto argumentu nevyvodili zvláštní právní důsledky pro projednávaný kasační opravný prostředek. Rada připomíná, že omezující opatření podle judikatury soudů Společenství nemají trestněprávní povahu a že argument vycházející z porušení presumpce neviny navrhovatelky je tudíž irelevantní.

24.

Soudní dvůr je zde vyzván k tomu, aby upřesnil kritérium, které může odůvodnit zařazení subjektu na seznam v souladu s čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007 ( 14 ). Úvodem podotýkám – jak rozhodl Tribunál ( 15 ) – že ze znění tohoto ustanovení jasně vyplývá, že zařazení těchto subjektů na seznam není odůvodněno jejich účastí na politice šíření jaderných zbraní vedené Íránskou islámskou republikou nebo její podporou, ale je odůvodněno skutečností, že tyto subjekty „jsou vlastněny nebo ovládány“ subjekty, které samy byly označeny jako podílející se na uvedené politice, přímo s ní spojené nebo ji podporující. Navíc je kritérium formulováno jasně alternativně. V projednávané věci musí být vyloženo právě kritérium „vlastnění“ ve smyslu uvedeného ustanovení.

25.

Z napadeného rozsudku vyplývá, že Tribunál rozhodl, že je nezbytné provést podrobný výklad kritéria vlastnění. Poté, co připomněl ustálenou judikaturu Soudního dvora, podle níž je při výkladu právního ustanovení Společenství třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale rovněž jeho kontext a jím sledované cíle ( 16 ), dospěl k závěru, že v případě vlastnění subjektem, jehož finanční prostředky byly zmrazeny podle čl. 7 odst. 2 písm. a) a b) nařízení, pouze formální vlastnění nemusí stačit. Domnívám se, že takový přístup je rozumný, vzhledem k tomu, že všechny případy vlastnění nespočívají – stejně jako v projednávaném případě – ve 100% účasti mateřské společnosti na kapitálu její dceřiné společnosti. V takovém případě totiž platí domněnka, že 100% vlastnění kapitálu vede ke způsobilosti mateřské společnosti ovlivňovat rozhodovací politiku své dceřiné společnosti, zatímco v případech nižší kapitálové účasti by se tato způsobilost mohla jevit jako méně zřejmá.

26.

Tribunál tak uvedl, že „je třeba zjistit, zda v důsledku toho, že je žalobkyně vlastněná společností [Bank Melli], může být [žalobkyně] s nezanedbatelnou pravděpodobností donucena obcházet účinek opatření přijatých vůči svému [jejímu] mateřskému subjektu“ ( 17 ). Před striktně doslovným výkladem dotčeného ustanovení, podle něhož pouhé zjištění vlastnictví může stačit k odůvodnění zařazení subjektu na seznam, dal Tribunál přednost teleologickému výkladu, který zohledňuje cíl sledovaný nařízením. Tribunál, který zdůrazňuje specifičnost oblasti, ve které bylo přijato omezující opatření vůči navrhovatelce, se v tomto konkrétním kontextu inspiruje judikaturou Soudního dvora týkající se přičitatelnosti protisoutěžního jednání dceřiné společnosti její mateřské společnosti. Jak jsem měl nedávno příležitost připomenout v jiném kontextu ( 18 ), z této judikatury vyplývá, že mateřská společnost může ve zvláštním případě, kdy vlastní veškerý kapitál dceřiné společnosti, která porušila unijní pravidla hospodářské soutěže, rozhodujícím způsobem ovlivňovat chování této dceřiné společnosti ( 19 ), a zároveň platí vyvratitelná domněnka, že uvedená mateřská společnost skutečně tento vliv vykonává ( 20 ).

27.

Považuji přístup Tribunálu za opatrný, a to ze dvou důvodů. Zaprvé výkladem, který podal, umožňuje jít nad rámec automatického použití kritéria vlastnictví, a snaží se přitom zkoumat jeho vliv na fungování a rozhodovací proces dceřiné společnosti. Zadruhé nepoužil judikaturu Soudního dvora týkající se práva hospodářské soutěže, ale naopak, jsa si vědom zásadních rozdílů mezi oběma oblastmi, pouze se jí inspiroval. Podle zjištění Tribunálu, které nebylo zpochybněno před ním ani v rámci kasačního opravného prostředku, Bank Melli – u níž je nesporné, že byla zařazena na seznam subjektů, jejichž finanční prostředky musí být zmrazeny podle čl. 7 odst. 2 písm. a) a b) nařízení č. 423/2007 – vlastní 100 % kapitálu navrhovatelky, a z tohoto důvodu může Bank Melli jmenovat vedoucí pracovníky navrhovatelky ( 21 ). Za těchto podmínek je správné mít za to, že existuje nezanedbatelné riziko – přirozeně vyplývající ze skutečnosti, že navrhovatelka je zcela vlastněna a potvrzené argumentem vycházejícím z pravomoci jmenovat vedoucí pracovníky – že navrhovatelka obejde opatření přijatá vůči mateřské společnosti.

28.

Tribunál, který se snažil překročit striktně formální přístup ke kritériu vlastnictví, pokračoval ve svém přezkumu tak, že zjišťoval, zda ze spisu, a obecněji ze vztahů mezi navrhovatelkou a její mateřskou společností, vyplývají výjimečné okolnosti, které by mohly vyvážit vliv, který vykonává Bank Melli na dceřinou společnost prostřednictvím jmenování jejích vedoucích pracovníků. V tomto ohledu Tribunál přezkoumal každý z argumentů navrhovatelky, ale ani jeden se nejevil jako argument poskytující dostatečnou záruku. I kdyby Soudní dvůr měl ve fázi kasačního opravného prostředku pravomoc znovu rozhodnout o těchto argumentech, které jsou podle mého názoru spíše součástí skutkového posouzení než právní kvalifikace skutečností, musel by potvrdit postoj Tribunálu, jelikož z bodů 125 až 128 napadeného rozsudku vyplývá, že navrhovatelka se buď dovolává existujících skutečností, které jsou však nedostatečné k vyloučení jakéhokoliv rizika obcházení, nebo navrhuje opatření, jejichž zcela výhledový – ne-li hypotetický – charakter Soudnímu dvoru brání v jednoznačném posouzení jejich proveditelnosti a účinnosti.

29.

Ve světle výše uvedeného nemohu přijmout argument navrhovatelky, podle něhož přístup Tribunálu upřednostnil automatické použití kritéria vlastnictví před přezkumem případ od případu, neboť i když je pravda, že na základě skutečnosti, že navrhovatelka je zcela vlastněna, lze předpokládat, že její mateřská společnost na ni má vliv, který se může ukázat jako rozhodující, a že Tribunál hledal právě skutečnosti, které by mu umožnily dospět k závěru v tomto smyslu – v projednávaném případě jmenování vedoucích pracovníků navrhovatelky mateřským subjektem a zároveň existence skutečného rizika obcházení opatření přijatých vůči Bank Melli – zkoumal i jiné okolnosti, které mohly změnit toto zjištění a podle vlastních slov Tribunálu vyvážit rozhodující vliv mateřské společnosti. Řešení, které z toho vyplývá, se mi jeví jako vhodné jak s ohledem ke zvláštnímu kontextu, v němž byla omezující opatření v projednávaném případě přijata, tak s ohledem ke zvláštní situaci navrhovatelky, pokud jde o povahu, rozsah a intenzitu vztahů s její mateřskou společností.

30.

Kritérium, které Tribunál použil v napadeném rozsudku, není v rozporu s alternativní formulací čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007, neboť na základě kritéria vlastnictví je prokázáno riziko, že mateřská společnost má vliv na svou dceřinou společnost. Podle mého názoru je tedy tento pojem vlivu značně odlišný od pojmu ovládání.

31.

Zvláštnost situace navrhovatelky, jejíž finanční prostředky byly zmrazeny nikoliv proto, že se podílí na šíření jaderných zbraní v Íránu nebo je podporuje, ale pouze proto, že je dceřinou společností vlastněnou takovým subjektem, vyžaduje, aby nejdříve Rada a poté soud Společenství provedly zevrubný přezkum jejího případu, jakož i všech případů subjektů zařazených na seznam podle čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007. Lze však mít za to, že rozhodnutí Rady zmrazit finanční prostředky navrhovatelky spočívalo na určitém druhu domněnky, podle níž existuje riziko, že na dceřinou společnost, ve které 100 % kapitálu vlastní subjekt, jenž se podílí na šíření jaderných zbraní nebo je podporuje, a která navíc působí v bankovní a finanční oblasti, může mateřská společnost vyvíjet tlak, který by ji donutil obejít omezující opatření přijatá vůči ní. Připomínám, že taková domněnka se uplatní pouze v případě, kdy mateřská společnost vlastní 100 % kapitálu dceřiné společnosti, a jak připomněl Tribunál, je nevyvratitelná. Navrhovatelka však v každém případě tvrdí, že pokud tomu tak bylo, bylo porušeno její právo na obhajobu, neboť tuto domněnku nikdy nemohla vyvrátit, zejména před přijetím sporného rozhodnutí.

32.

V tomto ohledu poukazuji na to, že podle ustálené judikatury platí, že Rada při přijetí prvního rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků splní svou povinnost uvést odůvodnění, pokud dotyčným osobám sdělí důvody, které ji vedly k přijetí uvedeného rozhodnutí vůči nim, v okamžiku přijetí opatření nebo jakmile to bylo možné ( 22 ). Z širšího pohledu Soudní dvůr připustil, že takové právo na obhajobu, jako je právo, které musí být zaručeno ve fázi předběžného řízení, není absolutní, a pokud jde o omezující opatření, sdělení důvodů před zařazením subjektu na seznam „by mohlo ohrozit účinnost zmrazení prostředků“, a že „takováto opatření musí, jak vyplývá z jejich povahy, využít účinku překvapení“ ( 23 ). Snaží-li se navrhovatelka velmi obecným tvrzením porušení jejího práva na obhajobu zpochybnit skutečnost, že nebyla vyslechnuta v předběžném řízení, je nutné konstatovat, že Rada není povinna v tomto případě provést takové slyšení z důvodů týkajících se specifičnosti omezujících opatření, jakož i zachování jejich účinnosti. Ostatně pohled na oznámení zveřejněné v Úředním věstníku Evropské unie před přijetím sporného rozhodnutí postačuje k tomu, aby bylo možné konstatovat, že navrhovatelka mohla požádat Radu o přehodnocení jejího rozhodnutí ( 24 ). Navrhovatelka ostatně před Tribunálem uvedla řadu argumentů, jejichž cílem bylo zpochybnit tvrzení, podle něhož může z důvodů vztahů, které má s Bank Melli, obcházet omezující opatření přijatá proti Bank Melli, a Tribunál přezkoumal postupně všechny tyto argumenty, jelikož měl za to, že má dostatečné informace k tomu, aby tak učinil. Z těchto úvah vyplývá, že části důvodu kasačního opravného prostředku, která vychází z porušení práva na obhajobu, nemůže být vyhověno.

33.

Konečně navrhovatelka tvrdí, že přístup Tribunálu porušuje zásadu presumpce neviny, protože vychází z předpokladu, že bude nutně jednat způsobem, který bude v rozporu s ustanoveními nařízení č. 423/2007. V tomto ohledu připomenu pouze dvě skutečnosti. Tribunál se zaprvé v celém rozsudku vyjadřoval velmi opatrně a mimo jiné uvedl, že „žalobkyně může být s nezanedbatelnou pravděpodobností donucena obcházet účinek opatření přijatých vůči svému mateřskému subjektu“ ( 25 ) a že „existuje nezanedbatelné riziko, že by [Bank Melli] mohla dovést žalobkyni k tomu, aby uskutečňovala zakázané transakce“ ( 26 ). Odpovědnost za obejití omezujících opatření tudíž spočívá spíše na mateřské společnosti než na navrhovatelce, která je považována spíše za subjekt, jenž nemá prostředky, aby se bránil tlaku, který je na něj vyvíjen. Soudní dvůr dále taková omezující opatření, jako jsou opatření dotčená v této věci, nikdy nepovažoval za trestní sankce, ale pouze za zajišťovací opatření ( 27 ), na které nelze uplatnit presumpci neviny, neboť žalobce není formálně obviněn ( 28 ).

34.

Z výše uvedených důvodů musí být třetí důvod kasačního opravného prostředku zamítnut jako neopodstatněný.

35.

První částí prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka zamýšlí zpochybnit závěr Tribunálu, podle něhož má Rada na základě čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007 povinnost zmrazit finanční prostředky všech subjektů, které jsou vlastněny nebo ovládány subjekty, které byly označeny jako podílející se na šíření jaderných zbraní v Íránu nebo je podporující. Podstatou jejího tvrzení je, že si Tribunál odporoval tím, že uznal závazný charakter uvedeného ustanovení ( 29 ) a zároveň tvrdil, že Rada má pravomoc posoudit okolnosti daného případu, aby mohla určit, které subjekty mohou být považovány za „vlastněné nebo ovládané“ subjekty ve smyslu uvedeného článku ( 30 ). Podle navrhovatelky je totiž cílem nařízení individuální přístup k zařazování na seznam, který nevyžaduje, aby byly automaticky a povinně zmrazeny finanční prostředky všech vlastněných nebo ovládaných subjektů, jak vyplývá z čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007, podle něhož Rada musí uvést subjektu uvedenému v čl. 7 odst. 2 písm. d) důvody jeho zařazení na seznam subjektů, jejich finanční prostředky musí být zmrazeny. Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení, když považoval uvedený článek za článek, který Rada musí povinně použít, ačkoli má Rada posuzovací pravomoc k určení toho, zda dceřiná společnost – i když je zcela vlastněna – splňuje kritéria uvedená v tomto ustanovení. Navrhovatelka tvrdí, že nejednotná praxe Rady, která ji mimo jiné vedla k zařazení pouze dvou ze dvaceti dceřiných společností Bank Melli na seznam, dokonale ukazuje, že Rada nezařadila automaticky na seznam všechny subjekty vlastněné Bank Melli. V rozporu s rozhodnutím Tribunálu má tedy Rada podle navrhovatelky posuzovací pravomoc k rozhodování o zařazení subjektů na seznam a použití čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007 tedy není povinné. Navrhovatelka uzavírá svou argumentaci v tomto ohledu tvrzením, že Rada se dopustila nesprávného právního posouzení tím, že ji zařadila na seznam, jelikož měla nesprávně za to, že je tak povinna učinit na základě donucujícího ustanovení.

36.

Zadruhé navrhovatelka tvrdí, že vzhledem k tomu, že čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007 je v rozporu se zásadou proporcionality, nemůže být vykládán jako kogentní ustanovení (druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku) a podpůrně, že pokud by Soudní dvůr musel potvrdit jeho kogentní charakter, je toto ustanovení v rozporu se zásadou proporcionality (druhý důvod kasačního opravného prostředku), v rozporu s rozhodnutím Tribunálu. V každém případě zde vyvstává otázka slučitelnosti uvedeného článku se zásadou proporcionality a navrhovatelka v rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku odkazuje na argumenty uplatněné k této problematice v rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku. Navrhovatelka tvrdí, že v rozporu s rozhodnutím Tribunálu musí být přiměřenost uvedeného článku posouzena na základě relevantních rezolucí Rady bezpečnosti, k nimž patří rezoluce 1803 (2008) ( 31 ). Podle navrhovatelky z této rezoluce vyplývá, že Rada bezpečnosti neměla za to, že finanční prostředky navrhovatelky musí být zmrazeny, ale omezila se na to, že vyžadovala obezřetnost vůči finančním činnostem uskutečňovaným její mateřskou společností, což prokazuje, že mohou být přijata méně omezující opatření než ta, která přijala Rada, aniž bude přesto ohroženo dosažení sledovaného cíle. Dále navrhovatelka uvádí, že samotné nařízení č. 423/2007 obsahuje ustanovení, která upravují jiná opatření než zmrazení finančních prostředků ( 32 ), tj. alternativní opatření, která přestože jsou opatřeními ex post, na ni mohla být použita, neboť Rada neprokázala, že tato opatření by byla vůči navrhovatelce méně účinná než zmrazení finančních prostředků. Navrhovatelka poznamenává, že ona sama v žalobě podané Tribunálu navrhla alternativní opatření, která Tribunál nepovažoval za přijatelná, jelikož měl za to, že neprokázala jejich účinnost s ohledem na sledovaný legitimní cíl, přestože bylo na Radě, aby prokázala jejich neúčinnost ( 33 ). Podle navrhovatelky Tribunál nepovažoval za dostatečně důležitou ani praxi Rady, podle níž zmrazení finančních prostředků subjektů náležejících subjektům, které se podílejí na šíření jaderných zbraní nebo je podporují, není automatické, a navrhovatelka připomíná, že takové omezující opatření nebylo přijato vůči všem dceřiným společnostem Bank Melli.

37.

Rada, Francouzská republika, Spojené království a Komise mají za to, že výklad čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007, který podal Tribunál, je správný. Podle těchto účastníků řízení jak ze znění uvedeného ustanovení, tak z obecné struktury čl. 7 odst. 2, vyplývá, že finanční prostředky subjektů, které byly označeny jako „vlastněné nebo ovládané“ subjekty, musí být zmrazeny. Uvádějí, že posuzovací pravomoc Rady je tedy vykonávána při kontrole toho, zda jsou splněna aplikační kritéria ustanovení písmena d). Tvrdí, že Tribunál mimoto jako příklad uvedl některá relevantní kritéria, která může Rada v tomto rámci zohlednit. Podle výše uvedených účastníků řízení nemůže nejednotná praxe Rady zpochybnit takový výklad vzhledem k tomu, že Rada nemusí být schopna identifikovat všechny subjekty vlastněné nebo ovládané subjektem, který byl označen jako podílející se na šíření jaderných zbraní nebo je podporující. V každém případě Komise zdůrazňuje, že přístup Rady, který by byl případně v rozporu s nařízením č. 423/2007, nemůže založit legitimní očekávání navrhovatelky. Francouzská republika dodává, že vzhledem k tomu, že zmrazení se automaticky použije na vlastněné a ovládané subjekty, není jejich jmenovité označení v příloze nezbytné. Uvedení účastníci řízení ostatně tvrdí, že Tribunál správně použil zásadu proporcionality a právem rozhodl, že rezoluce 1803 (2008) nepředstavuje kritérium, podle kterého musí být posuzován přiměřený charakter sporného rozhodnutí, a dále, že zmrazení finančních prostředků subjektů vlastněných subjekty, které byly označeny jako podílející se na šíření jaderných zbraní nebo je podporující, je přiměřené sledovanému legitimnímu cíli. Všichni navrhují zamítnutí prvního a druhého důvodu kasačního opravného prostředku a Rada má dokonce za to, že navrhovatelka v rámci kasačního opravného prostředku požaduje nové posouzení skutkového stavu, což je nepřípustné.

38.

Úvodem připomínám, že čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007 stanoví, že „[p]říloha V zahrnuje fyzické a právnické osoby, subjekty a orgány, které nejsou uvedeny v příloze IV a které byly […] označeny jako právnická osoba, subjekt či orgán, který vlastní nebo ovládá osoba, subjekt nebo orgán [podílející se na šíření jaderných zbraní, přímo s ním spojené nebo je podporující], a to i nedovolenými prostředky“.

39.

Podotýkám, že výklad dotčeného ustanovení, podaný Tribunálem, vycházel z judikatury Soudního dvora, podle níž je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale rovněž jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí ( 34 ).

40.

Ze samotného znění uvedeného článku vyplývá, že je třeba odlišovat dvě skutečnosti. Zmrazení finančních prostředků je zajisté povinné, jak je stanoveno v úvodu čl. 7 odst. 2, kde je použit výraz „zmrazují se“, avšak až poté, co Rada identifikovala subjekty, které jsou označeny jako „vlastněné nebo ovládané“ subjekty, a toto označení tak Radě umožňuje, aby posoudila individuální situaci každého ze subjektů, na které by se mohl vztahovat čl. 7 odst. 2 písm. d). Mohu tedy jedině souhlasit s tvrzením Tribunálu, podle něhož uvedené ustanovení „ukládá Radě zmrazit finanční prostředky subjektu, který je ‚vlastněn nebo ovládán‘ subjektem označeným jako podílející se na šíření jaderných zbraní ve smyslu čl. 7 odst. 2 písm. a) nebo písm. b) téhož nařízení, přičemž Rada posuzuje případ od případu, zda jsou dotčené subjekty ‚vlastněny nebo ovládány‘“ ( 35 ).

41.

Argumentace navrhovatelky, jejímž cílem je zpochybnit výklad čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007, je poněkud matoucí a mám za to, že spočívá v zásadě na neúplném a nesprávném výkladu napadeného rozsudku. Má zejména za to, že když Tribunál v bodě 63 uvedl, že „uplatnění opatření směřujícího ke zmrazení finančních prostředků i na vlastněné nebo ovládané subjekty [je] povinné“, rozhodl, že uvedené ustanovení má donucující povahu. Jak jsem však právě ukázal, bod 63 představuje pouze jednu část úvah Tribunálu, který podal definitivní výklad uvedeného článku v bodě 67, jenž zakotvuje, že Rada provádí posouzení případ od případu.

42.

Navrhovatelka tvrdí, že jelikož Tribunál zmínil také relevantní kritéria, která Rada může zohlednit při posuzování skutečnosti, zda je subjekt „vlastněn nebo ovládán“ ( 36 ), nepovažoval skutečnost, že dceřiná společnost je vlastněna nebo ovládána subjektem označeným jako podporující šíření jaderných zbraní, za dostatečnou k tomu, aby mohla být automaticky zahrnuta do přílohy V. Relevantní část napadeného rozsudku přitom odkazuje na kritéria, která mohou být zohledněna při posouzení toho, zda se jedná o „vlastněný nebo ovládaný“ subjekt, což je širší pojem než samotný pojem dceřiné společnosti. Uvedení těchto posuzovacích kritérií mimoto není v žádném případě v rozporu s původním požadavkem povinného zmrazení finančních prostředků, avšak pouze v případě subjektů, které byly označeny jako „vlastněné nebo ovládané“, jinými slovy, které splňují kritéria pro použití čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007. Těmito kritérii, která Tribunál uvedl jako příklad a ke kterým bych přidal odvětví činnosti dotčeného subjektu ( 37 ), se Rada může řídit při označování uvedeného subjektu jako „vlastněného nebo ovládaného“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007, a jsou zcela slučitelná s myšlenkou posouzení individuálních situací případ od případu.

43.

Uplatnění opatření směřujícího ke zmrazení finančních prostředků také na subjekty uvedené ve zmíněném článku je tedy povinné pouze tehdy, má-li Rada za to, že se jedná o „vlastněný nebo ovládaný“ subjekt ve smyslu tohoto ustanovení. Takový výklad je ostatně v souladu s posuzovací pravomocí, která je tradičně přiznávána Radě v dané oblasti. Podle mého názoru je důvodem pochybností navrhovatelky skutečnost, že vykládá uvedený článek pouze doslovně. Opírá se o nejednotnou praxi Rady, aby prokázala, že všechny subjekty, které vlastní Bank Melli, nebyly zařazeny na seznam, a že to tedy znamená, že Rada nebyla povinna zmrazit finanční prostředky všech subjektů splňujících podmínky stanovené v čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007.

44.

Takovou argumentaci nelze přijmout.

45.

Podle tohoto článku musí Rada zmrazit finanční prostředky „vlastněných nebo ovládaných“ subjektů za podmínky, že byly jako takové označeny. Povinnost Rady uplatnit tato opatření směřující ke zmrazení také na tyto „vlastněné nebo ovládané“ subjekty je inherentně spojena se způsobilostí tohoto orgánu je identifikovat. Rada ostatně na jednání připomněla, že od roku 2010 byla omezující opatření uplatněna také na patnáct dalších subjektů, „které vlastní nebo ovládá“ Bank Melli ( 38 ).

46.

Na druhou stranu, jak jsem výše ukázal, nemůže být kritérium vlastnění nebo ovládání vykládáno jako striktně formální kritérium. Skutečnost, že je v čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007 odkaz na označení subjektů, je podle mého názoru o to významnější, že se zde jedná o systém, který je tradičně prezentován jako systém „inteligentních sankcí“, který se má v zásadě vztahovat pouze na osoby a subjekty, u nichž je to striktně odůvodněno. Jinými slovy, musí být zmrazeny pouze finanční prostředky subjektů, které Rada označí jako „vlastněné nebo ovládané“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 písm. d) uvedeného nařízení. V souladu s návrhem, který jsem učinil v rámci přezkumu třetího důvodu kasačního opravného prostředku, musí být skutečnost, že subjekt je „vlastněn nebo ovládán“, vykládána ve světle cíle sledovaného nařízením č. 423/2007. Pojmy vlastnění nebo ovládání, na které odkazuje uvedený článek, musí být tedy posuzovány nezávisle na obvyklém a běžném smyslu obou těchto pojmů. Subjekty mohou být považovány za „vlastněné nebo ovládané“ ve smyslu nařízení č. 423/2007, když jsou přirozeně učeny k tomu, aby podporovaly šíření jaderných zbraní prováděné íránským státem z toho důvodu, že jsou zcela vlastněny mateřskou společností, ale nemohou být za takové považovány v případě, že účast mateřské společnosti na kapitálu, přestože je většinová, naznačuje, že vykonávaný vliv je méně významný. Na základě takové úvahy můžeme pochopit a připustit tvrzení Tribunálu, podle něhož „Rada může legitimně neuplatnit čl. 7 odst. 2 písm. d) [nařízení č. 423/2007] na subjekty, které dle jejího názoru nesplňují kritéria pro použití tohoto ustanovení, navzdory skutečnosti, že jsou dceřinými společnostmi subjektů označených jako podílející se na šíření jaderných zbraní“ ( 39 ).

47.

Výklad podaný Tribunálem, podle něhož je Rada povinna zmrazit finanční prostředky subjektů, které označila jako vlastněné nebo ovládané subjekty ve smyslu čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007 není rozporuplný, jak tvrdí navrhovatelka. Přezkum Tribunálu není v tomto ohledu vůbec stižen nesprávným právním posouzením. První část prvního důvodu kasačního opravného prostředku musí být tedy zamítnuta jako neopodstatněná.

48.

Navrhovatelka zpochybňuje především skutečnost, že Tribunál odmítl relevanci rezoluce 1803 (2008), v níž se Rada bezpečnosti omezila na to, že od členských států vyžadovala, aby zachovávaly obezřetnost vůči Bank Melli a jejím pobočkám a dceřiným společnostem ( 40 ). Rozhodnutí zmrazit finanční prostředky Bank Melli a jejích dceřiných společností bylo podle ní přijato na základě ustanovení, které je nepřiměřené vzhledem k požadavku Rady bezpečnosti.

49.

Ohledně normativního kontextu, v jehož rámci bylo sporné rozhodnutí přijato, si dovolím odkázat na bod 106 a následující stanoviska předneseného dnes ve věci Bank Melli Iran v. Rada (C-548/09 P). Připomenu pouze dvě skutečnosti. Pravomoc, kterou Radě přiznává čl. 7 odst. 2, má svůj původ ve společném postoji 2007/140, kterým byla rezoluce 1737 (2006) provedena do unijního právního řádu. Toto provedení je nicméně založeno pouze na vůli Unie přispívat svou činností k plnění cílů sledovaných OSN a nebránit jejím členským státům ve splnění mezinárodních povinností, avšak není založeno na pozitivní a přímé povinnosti Unie provést rezoluce Rady bezpečnosti, neboť Unie není signatářem Charty Organizace spojených národů. Z uvedeného společného postoje ostatně jasně vyplývá, že Unie chtěla jít nad rámec toho, co stanovila rezoluce, tím, že přiznala Radě samostatnou pravomoc v oblasti identifikace a zařazení na seznam ( 41 ). V důsledku toho musí být ostatně jasně rozlišováno mezi čl. 7 odst. 1 nařízení č. 423/2007, který Radu opravňuje zmrazit finanční prostředky osob, subjektů či orgánů identifikovaných Radou bezpečnosti, a čl. 7 odst. 2 uvedeného nařízení, který Radě svěřuje samostatnou pravomoc rozhodnout o zmrazení finančních prostředků osob, subjektů či orgánů, které ona sama označí jako podílející se na šíření jaderných zbraní v Íránu, přímo s ním spojené nebo je podporující, a jako subjekty, které uvedené osoby, subjekty či orgány vlastní nebo ovládají. Je tudíž správné tvrdit, stejně jako to učinil Tribunál v bodě 99 napadeného rozsudku, že přiměřený charakter zařazení subjektů na seznam, které provádí Rada na základě čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007, nemůže být posuzován podle rezoluce 1803 (2008), k jejímuž provedení nebyl uvedený článek nikdy předurčen, ale naopak, jak dokážu níže, má být tento charakter posuzován s ohledem na cíl sledovaný nařízením č. 423/2007.

50.

Ohledně tvrzení, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení přiměřeného charakteru čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury, kterou Tribunál připomněl v bodě 100 napadeného rozsudku, vyžaduje zásada proporcionality, která je jednou z obecných zásad unijního práva, aby akty orgánů nepřekročily meze toho, co je přiměřené a nezbytné k dosažení legitimních cílů sledovaných dotčenou právní úpravou, s tím, že pokud se nabízí volba mezi více přiměřenými opatřeními, je třeba zvolit nejméně omezující opatření a způsobené nepříznivé následky nesmí být nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům ( 42 ).

51.

V přímé návaznosti na tuto judikaturu poznamenávám, že navrhovatelka nezpochybnila legitimitu sledovaného cíle, a sice boje proti šíření jaderných zbraní v Íránu za účelem zachování míru a mezinárodní bezpečnosti ( 43 ). Zpochybňuje však závěr, že zmrazení jejích finančních prostředků je nezbytným a přiměřeným opatřením k jeho dosažení, ačkoli se dovolávala alternativních opatření, jakož i opatření spočívajících v dohledu. Má zejména za to, že Tribunál neoprávněně odmítl opatření ke spolupráci s FSA, návrh na předběžný souhlas s transakcemi nebo zavedení politiky úplného zákazu transakcí s Íránem. Navrhovatelka opomíjí upřesnit, že nebyla odmítnuta účinnost opatření, ale přípustnost jejich uplatnění. Z bodu 109 napadeného rozsudku totiž vyplývá, že uvedená opatření byla poprvé zmíněna až na jednání, aniž byla navrhovatelka schopna toto zpoždění jakkoliv odůvodnit. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka v rámci kasačního opravného prostředku nezpochybnila zjištění, že uvedená opatření byla uplatněna opožděně, není podle mého názoru namístě, aby se Soudní dvůr vyslovil k posouzení proveditelnosti a účinnosti uvedených opatření, které se jeví jako zcela podružné, které však Tribunál přesto učinil. V tomto ohledu přese vše poznamenávám, že požadavek Tribunálu, aby navrhovatelka prokázala proveditelnost alternativních opatření, která sama navrhuje, neznamená, že je jí uloženo, aby nesla nepřiměřené důkazní břemeno, ale naopak je součástí běžného přezkumu a ověřování opodstatněnosti argumentů předložených každým účastníkem řízení. Navrhovatelka tedy nemůže ani tvrdit, že bylo věcí Rady, aby prokázala, že hypotetická alternativní opatření, kterých se dovolávala, konkrétně pak systém předběžného schvalování operací a dohledu nad nimi ze strany nezávislého zmocněnce, jsou proveditelná, když se Tribunál ostatně vyjádřil k neúčinnosti návrhu na úplný zákaz transakcí s Íránem ( 44 ).

52.

Ve zbývající části je třeba konstatovat, že posouzení Tribunálu ohledně nezbytného a přiměřeného charakteru opatření spočívajícího ve zmrazení finančních prostředků, které bylo přijato vůči subjektu, který je „vlastněn nebo ovládán“ subjektem podílejícím se na šíření jaderných zbraní nebo je podporující, je správné. Článek 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007 se totiž specificky vztahuje na osoby, subjekty či orgány, které z toho důvodu, že jsou vlastněné nebo ovládané subjektem uvedeným v čl. 7 odst. 2 písm. a) nebo b), mají k posledně uvedenému subjektu zvláště úzký vztah. Podle mého názoru zjištění Tribunálu, že existuje „nezanedbatelné riziko, že [subjekt označený jako podílející se na šíření jaderných zbraní] bude vyvolávat tlak na subjekty, které vlastní nebo ovládá“, zcela vystihuje ratio legis čl. 7 odst. 2 písm. d). Toto riziko ohrožení účinnosti celého systému jeho obejitím odůvodňuje důraz kladený na preventivní opatření, a proto opatření, která Tribunál kvalifikoval jako opatření ex post, i když jsou nutně méně omezující, neposkytují dostatečné záruky k tomu, aby mohla být považována za stejně účinná opatření. Toto riziko tedy odůvodňuje zvláštní zacházení se subjekty uvedenými v čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007. Opatření směřující ke zmrazení finančních prostředků přijatá vůči nim se tudíž nejeví jako zjevně nepřiměřená ( 45 ).

53.

V případě nepřiměřeného charakteru je zajisté správné tvrzení, že opatření směřující ke zmrazení finančních prostředků byla přijata vůči navrhovatelce z toho důvodu, že podle Rady je navrhovatelka zcela vlastněna subjektem podílejícím se na uvedeném šíření a že toto opatření má pro ni značné důsledky ( 46 ). Soudní dvůr již však připustil, jak Tribunál připomněl v bodě 111 napadeného rozsudku, že „význam cílů sledovaných takovým aktem Společenství, [jako je nařízení týkající se přijetí omezujících opatření], může odůvodnit nepříznivé dopady, a to i značné, na některé hospodářské subjekty, včetně subjektů, které nenesou žádnou odpovědnost za situaci, která vedla k přijetí příslušných opatření, avšak do jejichž zejména vlastnických práv je zasaženo“ ( 47 ). S ohledem na základní a legitimní výše uvedený cíl a na nutnost zachovat v zájmu tohoto cíle účinnost omezujících opatření přijatých na základě čl. 7 odst. 2 písm. a) a b) nařízení č. 423/2007, je třeba se domnívat, že při posuzování nepřiměřeného charakteru účinků zmrazení finančních prostředků na navrhovatelku byly tedy správně použity zásady stanovené Soudním dvorem v dané oblasti a že Tribunál správně dospěl k závěru, že čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007, který umožnil uplatnění opatření směřujících ke zmrazení finančních prostředků také na subjekty, které Bank Melli vlastní nebo ovládá, a proto také na navrhovatelku, neporušuje zásadu proporcionality.

54.

Druhá část prvního důvodu kasačního opravného prostředku a druhý důvod kasačního opravného prostředku musí být tedy zamítnuty jako neopodstatněné.

55.

Navrhovatelka, která se dovolává jak čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007 ( 48 ), tak judikatury v dané oblasti, vytýká Tribunálu, že měl za to, že Rada splnila svou povinnost odůvodnit sporné rozhodnutí, přestože v něm uvádí pouze čl. 7 odst. 2 uvedeného nařízení, aniž uvedla na základě kterého písmena uvedeného ustanovení byla navrhovatelka zařazena do přílohy. Podle navrhovatelky mimoto uvedená příloha obsahuje konkrétní a individuální důvody pouze ve vztahu k Bank Melli, ale nikoliv ve vztahu k Melli Bank, a Rada ve svém rozhodnutí neuvedla ani důvody, proč měla za to, že existuje nezanedbatelné riziko, že Melli Bank bude obcházet opatření přijatá vůči její mateřské společnosti. Má za to, že Tribunál v důsledku spěchu nesprávně uvedl, že Rada měla implicitně za to, že navrhovatelka je vlastněna ve smyslu čl. 7 odst. 2 písm. d) a že tedy na tomto základě byla zařazena na seznam subjektů, jejichž finanční prostředky musí být zmrazeny. Navrhovatelka tvrdí, že vzhledem k tomu, že na uvedený seznam nebyly zařazeny všechny dceřiné společnosti Bank Melli, mohla mít legitimně pochybnosti o tom, že důvodem jejího zařazení na seznam byla pouze skutečnost, že je dceřinou společností. Má za to, že Tribunál nemůže ani tvrdit, že se Rada opřela o vyvratitelnou domněnku, aniž popřel smysl ustanovení nařízení, které stanoví povinnost uvést konkrétní a individuální důvody zařazení na seznam. Navrhovatelka tvrdí, že skutečnost, že žaloba na neplatnost byla založena především na žalobních důvodech vycházejících z neexistence vlivu Bank Melli na navrhovatelku, nemá dopad na posouzení povinnosti Rady odůvodnit sporné rozhodnutí. Konečně navrhovatelka ve svém kasačním opravném prostředku uvádí, že zahájila korespondenci s Radou, od níž požadovala předání jejího spisu. Vzhledem k tomu, že toto předání jí bylo odepřeno, se domnívá, že je to důkaz o tom, že nikdy neexistovalo podrobné odůvodnění jejího zařazení na seznam. Domnívá se, že Rada v rozporu se závěrem Tribunálu nesplnila svou povinnost odůvodnit rozhodnutí o zařazení na seznam a uvést individuální a konkrétní důvody.

56.

Rada, stejně jako ostatní účastníci řízení, navrhují zamítnutí tohoto důvodu kasačního opravného prostředku vzhledem k tomu, že sporné rozhodnutí uvádělo čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007 a bod 4 tabulky B, který uváděl dceřiné společnosti a pobočky Bank Melli. Tvrdí však, že vzhledem k tomu, že navrhovatelka je zcela vlastněna Bank Melli, nemohla navrhovatelka nevědět o tom, že byla zařazena na seznam jakožto subjekt, který je vlastněn nebo ovládán Bank Melli. Mají za to, že Rada nebyla povinna uvést ve sporném rozhodnutí všechny skutečnosti, které odůvodnily její rozhodnutí. Podle Rady a ostatních účastníků řízení navrhovatelka mimoto pochopila uvedené důvody, jelikož mohla podat žalobu na neplatnost k Tribunálu a v jejím rámci obhajovat stanovisko, které spočívalo především ve zpochybňování jejích právních a provozních vztahů s Bank Melli. Proto tvrdí, že odůvodnění je dostatečné, a když Tribunál použil základní zásady stanovené judikaturou Společenství v dané oblasti, učinil posouzení, kterému z právního hlediska nelze nic vytýkat.

57.

Komise je jediným účastníkem řízení, který měl od první výměny spisů účastníků řízení za to, že cílem navrhovatelky je zpochybnit také skutečnost, že jí Rada individuálně neoznámila sporné rozhodnutí. Podle Komise se jedná o nový důvod, o němž by měl Soudní dvůr rozhodnout, že je nepřípustný. Komise podpůrně zpochybňuje povinnost Rady individuálně oznámit rozhodnutí navrhovatelce. V replice navrhovatelka tvrdí, že otázka oznámení je jednou částí argumentace, kterou uvedla ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí a jež musí být – jak učinil Tribunál v rozsudku Bank Melli Iran v. Rada ( 49 ) – přezkoumána Soudním dvorem, který by měl dojít k závěru, že v projednávané věci byla porušena povinnost oznámení. Rada a Francouzská republika zpochybňují toto tvrzení v rámci svých duplik.

58.

Navrhovatelka zpochybňuje především závěr Tribunálu ohledně odůvodnění, které uvedla Rada na podporu sporného rozhodnutí, a tvrdí, že neobsahuje důvody, které vedly orgán k přijetí dotčeného aktu.

59.

Jak připomněl Tribunál ( 50 ), povinnost uvést odůvodnění je požadavkem stanoveným primárním právem ( 51 ) a opakovaným v čl. 15 odst. 3 nařízení č. 423/2007 ( 52 ). Za účelem posouzení, zda byla splněna povinnost odůvodnit rozhodnutí přijaté unijním orgánem, je třeba ověřit, že odůvodnění dotčenému subjektu umožňuje seznámit se s důvody přijatého opatření a příslušnému soudu vykonat svůj přezkum. Není však vyžadováno, aby odůvodnění obsahovalo všechny relevantní skutkové a právní poznatky, neboť otázka, zda je odůvodnění aktu dostatečné, musí být posouzena nejen s ohledem na jeho znění, nýbrž i na jeho kontext a všechny právní předpisy upravující danou oblast ( 53 ). Konstatuji, že tyto základní zásady Tribunál zopakoval v bodech 143 a 145 napadeného rozsudku.

60.

Tribunál rovněž připomněl, že povinnost uvést odůvodnění představuje základní zásadu unijního práva, od které se lze odchýlit jen z naléhavých důvodů ( 54 ), a že Rada je povinna seznámit dotčený subjekt při přijímání rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků s „individuálními a konkrétními důvody“ ( 55 ). Vzhledem ke zvláštnímu kontextu, v němž bylo přijato sporné rozhodnutí, Tribunál obdobně použil úvahy Soudního dvora ohledně omezujících opatření přijatých v rámci boje proti terorismu a uvedl, že povinnost uvést odůvodnění je o to důležitější v případě prvního rozhodnutí, kterým jsou subjektům zmrazeny finanční prostředky, neboť nemají před jeho přijetím právo být vyslechnut ( 56 ). Z této judikatury také vyplývá, že Rada splnila svou povinnost uvést odůvodnění, pakliže dotčený subjekt seznámila s důvody, které ji vedly k přijetí rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků vůči ní, současně s přijetím opatření, nebo jakmile to bylo možné ( 57 ).

61.

Abych odpověděl na argument, který Francouzská republika zopakovala před Soudním dvorem, podle něhož není nutné, aby vlastněné nebo ovládané subjekty byly uvedeny na seznamu osob, subjektů a orgánů, jejichž finanční prostředky musí být zmrazeny, připomínám, že z čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007 naopak jasně vyplývá, že „[p]říloha V zahrnuje fyzické a právnické osoby, subjekty a orgány, […] které byly […] označeny jako právnická osoba, subjekt či orgán, který vlastní nebo ovládá osoba, subjekt nebo orgán […]“. Jinými slovy, uvedené nařízení stanoví formální zařazení subjektů uvedených v čl. 7 odst. 2 písm. d) do uvedené přílohy. Posouzení Tribunálu je tedy v tomto ohledu ( 58 ) správné.

62.

Dále Tribunál na základě výše připomenutých zásad dospěl k závěru, že přestože je odůvodnění sporného rozhodnutí „zvláště stručné“, je dostatečné ( 59 ). Při svém posouzení se řídil otázkou, zda odůvodnění obsažené ve sporném rozhodnutí navrhovatelce umožnilo seznámit se s důvody, z nichž byly její finanční prostředky zmrazeny. V tomto ohledu lze uvést několik skutečností, které hovoří ve prospěch zevrubné analýzy podané Tribunálem.

63.

Je pravda, že Rada ve sporném rozhodnutí uvedla důvody, které ji vedly k zařazení Bank Melli, jakož i jejích dceřiných společností a poboček na seznam v jediném odstavci, a že důvody uplatňované v rubrice „Odůvodnění“ se týkají především Bank Melli, a nikoliv navrhovatelky. To znamená, že pokud – jak si myslím – musí být povinnost uvést odůvodnění posouzena na základě skutečnosti, zda dotyčná osoba pochopila důvody svého zařazení na seznam a mohla posoudit – a případně zpochybnit – jejich opodstatněnost, je tedy nezbytné konstatovat, že znění rozhodnutí uvádí čl. 7 odst. 2 nařízení č. 423/2007. Navíc je v bodě 4 tabulky B přílohy sporného rozhodnutí, který je nadepsán „Název“, uvedeno: „Bank Melli, Bank Melli Iran (včetně všech poboček) a dceřiné společnosti“ ( 60 ). Nelze připustit argumentaci navrhovatelky, že musela „uhádnout“, na kterém písmenu čl. 7 odst. 2 spočívalo rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků, neboť stěží mohla nevědět, že 100 % jejího kapitálu vlastní Bank Melli. Vzhledem k tomu, že čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení č. 423/2007 uvádí, že budou zmrazeny finanční prostředky subjektů označených jako „vlastněné nebo ovládané“ subjekty, představuje podle mého názoru uvedení dceřiných společností a poboček v bodě 4 tabulky B přílohy vedle konkrétního uvedení navrhovatelky a její poštovní adresy, dostatečné uvedení důvodů zařazení na seznam. Tímto závěrem však není dotčena možnost navrhovatelky, aby po přijetí rozhodnutí žádala Radu o dodatečné informace o důvodech, které ji vedly k domněnce, že existuje nezanedbatelné riziko, že její mateřská společnost bude na ni vyvíjet tlak, což ji může vést k tomu, že bude obcházet omezující opatření přijatá vůči mateřské společnosti, a to v rozsahu, v němž je může Rada navrhovatelce sdělit. Konečně dodávám, že skutečnost, že navrhovatelka je zcela vlastněna svou mateřskou společností, je relevantní při posuzování, které musí provést Soudní dvůr ohledně toho, zda je odůvodnění dostatečné. Jinými slovy, přestože by stručnost uvedeného odůvodnění v projednávané věci neměla bránit tomu, aby odůvodnění bylo dostatečné, měla by Rada vyvinout větší úsilí v případech, v nichž je vlastnictví nebo ovládání méně zřejmé.

64.

Navrhovatelka mimoto ve svém kasačním opravném prostředku zmiňuje korespondenci, kterou zahájila s Radou a jež se týkala předání jejího spisu. Toto tvrzení nemá dopad na přezkum tohoto důvodu kasačního opravného prostředku. Kdyby totiž tato část důvodu byla prohlášena za přípustnou, o čemž nejsem přesvědčen ( 61 ), netýká se v žádném případě otázky, zda je odůvodnění obsažené v samotném rozhodnutí dostatečné, ale vztahuje se k jiné otázce týkající se přístupu ke spisu, která však před Tribunálem nebyla zmíněna.

65.

Za těchto podmínek se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že přestože je odůvodnění sporného rozhodnutí ohledně navrhovatelky stručné, nic to nemění na tom, že je vzhledem ke kontextu přiměřené a dostatečné k tomu, aby umožnilo navrhovatelce pochopit a posoudit důvody, které vedly Radu k přijetí uvedeného rozhodnutí vůči ní a Tribunálu provést svůj přezkum.

66.

V případě otázky, zda mělo být sporné rozhodnutí oznámeno navrhovatelce, musím přiznat, že mám vážné pochybnosti o přípustnosti tvrzení, které navrhovatelka uvedla ve své replice jakožto rozšíření tohoto důvodu. Cílem žádného důvodu uplatňovaného v řízení před Tribunálem totiž nebylo zpochybnit skutečnost, že Rada individuálně neoznámila sporné rozhodnutí. Tribunál tedy na rozdíl od rozsudku Bank Melli Iran v. Rada ( 62 ) dovolávaného navrhovatelkou v napadeném rozsudku neprovedl žádné posouzení týkající se tohoto žalobního důvodu právě proto, že neexistoval. I kdyby tudíž navrhovatelka měla v úmyslu se ve fázi kasačního opravného prostředku zabývat touto otázkou, její argumentace v každém případě není namířena proti napadenému rozsudku.

67.

Zjevně se zde tedy jedná o důvod uplatněný navrhovatelkou ve fázi repliky v reakci na výklad bodu 116 kasačního opravného prostředku učiněný Komisí, tj. bodu, o němž Komise měla za to, že zpochybňuje způsob, jakým se navrhovatelka s rozhodnutím obeznámila a k němuž se tedy ve velkém rozsahu vyjádřila ve své kasační odpovědi.

68.

Uvedený bod si nevykládám stejně. Je pravda, že ve své původní verzi bod 116 uvádí, že judikatura Tribunálu „makes it clear that a person must be notified of the reasons for a decision against him at the time at which the decision is made“ ( 63 ). Navrhovatelka však ve zbývající části kasačního opravného prostředku však každopádně nikde neuvedla argumentaci směřující k prokázání, že Rada měla povinnost jí individuálně oznámit rozhodnutí. Bylo by přehnané mít za to, že pouhé uvedení výrazu „notified“ v původní verzi je uplatněním důvodu týkajícího se povinnosti individuálního oznámení sporného rozhodnutí. Navrhovatelka v každém případě takový důvod nemohla uplatnit, neboť jej neuplatnila v řízení před Tribunálem, jak jsem zdůraznil výše. Diskuze, kterou účastníci řízení zahájili v replice a duplice a v níž poté pokračovali na jednání, by tedy neměla Soudní dvůr uvést v omyl ohledně přípustnosti argumentů týkajících se oznámení, které představují nový důvod vycházející z porušení povinnosti Rady oznámit rozhodnutí, jenž je proto nepřípustný, neboť pravomoc Soudního dvora je omezena na posouzení právního řešení důvodů projednávaných před prvoinstančním soudem ( 64 ).

69.

Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku musí být tedy zčásti zamítnut jako neopodstatněný a zčásti odmítnut jako nepřípustný.

70.

Podle čl. 122 prvního pododstavce jednacího řádu platí, že jestliže není kasační opravný prostředek opodstatněný, Soudní dvůr rozhodne o nákladech řízení. Podle čl. 69 odst. 2 téhož jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě článku 118 tohoto řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Rada požadovala náhradu nákladů řízení a navrhovatelka by podle mého názoru neměla mít ve věci úspěch, bude důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení o kasačním opravném prostředku. Vzhledem k tomu, že Francouzská republika, Spojené království a Komise vstoupily do řízení na základě článku 115 jednacího řádu, ponesou vlastní náklady řízení v souladu s čl. 69 odst. 4 uvedeného řádu.

71.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl takto: