1

Žalobkyně Iride SpA je holdingovou společností skupiny Iride a Iride Energia SpA je její dceřinou společností vyvíjející činnost v odvětvích elektrické a tepelné energie. Tato skupina je výsledkem fúze, k níž došlo dne 31. října 2005 mezi AEM Torino SpA a AMGA SpA. Žalobkyně se staly beneficientkami opatření, která jsou předmětem této věci, na základě vkladů, jež v rámci fúze učinila AEM Torino, která vlastnila zařízení, na něž byla zaměřena uvedená opatření.

2

Na základě stížnosti podané v roce 1997 přijala Komise dne 5. června 2002 rozhodnutí 2003/193/ES o státní podpoře poskytnuté Italskou republikou ve formě osvobození od daně a zvýhodněných úvěrů podnikům poskytujícím veřejné služby s většinovou kapitálovou účastí veřejnoprávních akcionářů (Úř. věst. L 77, s. 21, dále jen „rozhodnutí o daňových osvobozeních“) (neoficiální překlad). Komise v tomto rozhodnutí dospěla k závěru, že daňová osvobození a úvěry, které Italská republika poskytla tzv. „komunálním“ podnikům, jsou protiprávní a neslučitelné se společným trhem, a nařídila vymáhat vrácení podpory od podniků, které byly jejími příjemci. Rozsudkem ze dne 1. června 2006, Komise v. Itálie (C-207/05, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí), Soudní dvůr rozhodl, že Italská republika tím, že nevykonala rozhodnutí o daňových osvobozeních, nesplnila své povinnosti.

3

Italské orgány dne 18. července 2000 oznámily Komisy v souladu s čl. 88 odst. 2 ES státní podporu spočívající v náhradě nenávratných nákladů (tzv. „uvízlé náklady“), v návaznosti na provedení směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/92/ES ze dne 19. prosince 1996 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou (Úř. věst. 1997, L 27, s. 20; Zvl. vyd. 12/02, s. 3), ve prospěch skupiny ENEL a dalších společností, na něž byla převedena zařízení ENEL. Společnost AEM Torino měla v jedné z těchto společností účast na základním kapitálu ve výši 8 %. Komise rozhodnutím ze dne 1. prosince 2004 (dále jen „rozhodnutí ENEL“) na základě svého sdělení k metodologii analýzy státních podpor souvisejících s uvízlými náklady rozhodla, že tato podporu je slučitelná se společným trhem ve smyslu čl. 87 odst. 3 písm. c) ES.

4

Italské orgány dne 21. března 2005 oznámily Komisy v souladu s čl. 88 odst. 2 ES novou státní podporu spočívající v náhradě uvízlých nákladů ve prospěch společnosti AEM Torino (dále jen „sporné opatření“).

5

Sporné opatření bylo definováno celou řadou ustanovení vnitrostátního práva. Například vyhláška ministra průmyslu, obchodu a řemesel ze dne 26. ledna 2000 (GURI č. 27 ze dne 3. února 2000) o běžných výdajích na rozvodnou elektrickou síť v čl. 2 odst. 1 písm. a) stanoví, že mezi tyto běžné výdaje patří „náhrada za uvízlé náklady určená podnikům vyrábějícím a distribuujícím elektrickou energii“).

6

Pokud jde o financování odškodnění přiznaného z titulu uvízlých nákladů, Autorità per l’energia elettrica e il gas (úřad pro elektrickou energii a plyn, dále jen „AEEG“) zřídil rozhodnutím č. 238/00 ze dne 28. prosince 2000 (běžný doplněk GURI č. 4 ze dne5. ledna 2001) zvláštní účet pro odvětví elektrické energie u vyrovnávacího fondu pro odvětví elektrické energie (dále jen „CCSE“) financovaného z výtěžku plynoucího z fixní složky („A 6“) sazby za elektřinu účtované koncovým spotřebitelům.

7

Vyhláškou ministra hospodářství a financí ze dne 10. března 2005 byly uvízlé náklady, pokud jde o AEM Torino, vyčísleny na 16338000 eur.

8

V průběhu měsíců, které následovaly po oznámení sporného opatření, zaslala Komise italským orgánům řadu žádostí o poskytnutí informací s cílem ověřit, zda AEM Torino získala protiprávní a se společným trhem neslučitelné státní podpory, a pokud ano, zda AEM Torino splnila svoji povinnost podpory vrátit. V těchto žádostech se odkazovalo zejména na podpory, které byly předmětem rozhodnutí o daňových osvobozeních.

9

Vzhledem k tomu, že se Komisi podle jejího názoru nedostalo uspokojivé odpovědi, zahájila ve věci sporného opatření rozhodnutím ze dne 4. dubna 2006 řízení upravené v čl. 88 odst. 2 ES (dále jen „rozhodnutí zahájit řízení“). Komise v tomto rozhodnutí zaprvé uvedla, že podle jejího názoru je sporné opatření státní podporou ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, zadruhé, že tato podpora splňuje kritéria uvedená ve sdělení o uvízlých nákladech, ale že, zatřetí, ve své současné podobě nemůže být tato podpora prohlášena za slučitelnou se společným trhem, neboť AEM Torino s největší pravděpodobností získala státní podpory, které jsou protiprávní a neslučitelné se společným trhem a které nebyly dosud navráceny.

10

Rozhodnutí zahájit řízení bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie ze dne 17. května 2006 (Úř. věst. C 116, s. 2). Komise v tomto rozhodnutí zúčastněné strany vyzvala k podání připomínek ve lhůtě jednoho měsíce od tohoto zveřejnění. Italské orgány, AEM Torino ani třetí zúčastněné strany však Komisi žádné připomínky nepředložily.

11

Komise ukončila řízení podle čl. 88 odst. 2 ES rozhodnutím 2006/941/ES ze dne 8. listopadu 2006 o státní podpoře C 11/06 (ex N 127/05), kterou Italská republika hodlá poskytnout společnosti AEM Torino (Úř. věst. L 366, s. 62, dále jen „napadené rozhodnutí“). Podstatou jejího rozhodnutí byl závěr, že sporné opatření je podporou, která je slučitelná se společným trhem, přesto však podporu nelze přiznat, dokud Italská republika nepředloží Komisi důkaz, že AEM Torino nebyla příjemkyní podpor uvedených v rozhodnutí o daňových osvobozeních, nebo případně důkaz o tom, že AEM Torino uvedené podpory vrátila spolu s úroky z prodlení.

12

Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 30. ledna 2007 podaly žalobkyně projednávanou žalobu.

13

Žalobkyně navrhují, aby Soud:

14

Komise navrhuje, aby Soud:

15

Žalobkyně uplatňují dva žalobní důvody vycházející jednak z porušení čl. 87 odst. 1 ES, a jednak protiprávnosti „pozastavení vyplácení podpory“.

16

První žalobní důvod se dělí na dvě části. Žalobkyně zpochybňují kvalifikaci sporného opatření jako státní podpory, neboť podle nich nebyla splněna podmínka financování ze státních prostředků a podmínka zvýhodnění beneficientů.

17

Žalobkyně krom toho v rámci svého prvního žalobního důvodu uplatňují další dvě výtky, a sice neprovedení šetření a nedostatečnost odůvodnění napadeného rozhodnutí. Avšak vzhledem k tomu, že se tyto výtky ve skutečnosti nepojí k porušení čl. 87 odst. 1 ES, budou zkoumány zvlášť jakožto třetí a čtvrtý žalobní důvod.

18

Podstatou tvrzení žalobkyně je, že sporné opatření nepočítá se státními prostředky, ale pouze s převody mezi soukromoprávními hospodářskými subjekty, a sice mezi koncovými spotřebiteli elektřiny na jedné straně a distributory elektřiny na straně druhé.

19

Podle žalobkyň vypadá italský systém krytí uvízlých nákladů po právní stránce tak, že upravuje povinnost uloženou státem určité kategorii soukromých osob, a sice koncovým spotřebitelům elektřiny, převádět určité částky ve prospěch jiné kategorie soukromých osob, a sice podniků, kterým je poskytována náhrada za uvízlé náklady. Žalobkyně zdůrazňují, že z tohoto úhlu pohledu se předmětný systém neliší od povinnosti nákupu za předem stanovené minimální ceny, který uniká působnosti článku 87 ES, a to přestože v projednávaném případě není převod finančních prostředků mezi soukromými osobami prováděn přímo, ale je povinně prováděn prostřednictvím účtu zřízeného u CCSE.

20

Žalobkyně tvrdí, že CCSE vykonává funkci pouhého účetního prostředníka mezi soukromými osobami, které mají povinnost k peněžitému plnění, a osobami, které jsou příjemci příslušných částek, což mu ani na krátkou dobu neumožňuje nakládat s vloženými částkami.

21

Komise tvrdí, že převáděné částky jsou státními prostředky, neboť CCSE, který je přijímá a zajišťuje jejich redistribuci, je veřejnoprávním subjektem, a že stát může s takto vybranými částkami nakládat.

22

Podle článku 87 odst. 1 ES jsou neslučitelné se společným trhem podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy.

23

Z judikatury Soudního dvora zaprvé vyplývá, že za podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES jsou považovány pouze výhody poskytnuté přímo nebo nepřímo ze státních prostředků. Rozlišení učiněné v tomto ustanovení mezi „podporami poskytovanými státem“ a podporami poskytovanými „ze státních prostředků“ neznamená, že podporami jsou všechny výhody poskytnuté státem bez ohledu na to, zda jsou, či nejsou financovány ze státních prostředků, nýbrž účelem tohoto rozlišení je pouze zahrnout pod tento pojem výhody, které jsou poskytnuty přímo státem, jakož i výhody, které jsou poskytnuty prostřednictvím veřejné nebo soukromé entity, která byla určena nebo zřízena tímto státem (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 13. března 2001, PreussenElektra, C-379/98, Recueil, s. I-2099, bod 58 a citovaná judikatura).

24

V projednávané věci není sporu o tom, že v rámci sporného opatření byly předmětné částky nejprve vybrány od soukromých osob, a sice od všech spotřebitelů energie, následně byly uloženy na účet zřízený u CCSE a poté převedeny ve prospěch společnosti AEM Torino, která je soukromým podnikem. Rovněž je nesporné že CCSE je veřejnoprávní entitou, která byla italským státem pověřena úkolem zajistit, aby se k oprávněným podnikům dostalo odškodnění za uvízlé náklady.

25

Zadruhé, pokud jde o pojem „státní prostředky“, je třeba připomenout, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že čl. 87 odst. 1 ES zahrnuje veškeré finanční prostředky, které mohou veřejné orgány skutečně použít k podpoře podniků, přičemž je nerozhodné, zda jsou tyto prostředky trvale v majetku státu, či nikoli. V důsledku toho, i když částky odpovídající předmětnému opatření nejsou trvale ve vlastnictví státních orgánů, skutečnost, že zůstávají trvale pod kontrolou veřejné správy, a tudíž k dispozici příslušným státním orgánům, postačuje k tomu, aby byly kvalifikovány jako státní prostředky (viz v tomto smyslu rozsudky Soudního dvora ze dne 16. května 2000, Francie v. Landbroke Racing a Komise, C-83/98 P, Recueil, s. I-3271, bod 50, a ze dne 16. května 2002, Francie v. Komise, C-482/99, Recueil, s. I-4397, bod 37).

26

V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že sporné opatření se podobá opatření, které bylo předmětem věci, v níž byl vydán výše citovaný rozsudek PreussenElektra, v němž Soudní dvůr judikoval, že povinnost soukromých podniků zásobujících elektřinou vykoupit elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů energie za minimální stanovené ceny nevyvolává žádný přímý ani nepřímý přesun státních prostředků ve prospěch podniků, které vyrábějí tento typ elektřiny (bod 59).

27

Je však třeba upozornit na skutečnost, že ve věci, v níž byl vydán výše citovaný rozsudek PreussenElektra, stát, až na zavedení zákonné povinnosti výkupu za minimální cenu, nehrál žádnou úlohu ve výběru a redistribuci předmětných finančních prostředků – částky odpovídající výkupní ceně byly přímo převáděny mezi hospodářskými subjekty ze soukromého sektoru, a to mezi podniky distribuujícími elektřinu na straně jedné a výrobci elektřiny vyráběné z obnovitelných zdrojů energie na straně druhé. Naopak v projednávané věci je výtěžek plynoucí z fixní složky („A 6“) sazby za elektřinu inkasován a spravován na zvláštním účtu CCSE, který je veřejnoprávní entitou, a následně redistribuován příjemci, tj. AEM Torino.

28

S ohledem na judikaturu citovanou výše v bodě 25, musí být tedy předmětné částky kvalifikovány jako státní prostředky, neboť nejenže jsou neustále pod kontrolou veřejné správy, ale jsou i ve vlastnictví státu.

29

Zaprvé, pokud jde o kontrolu veřejné správy, Komise uvedla, aniž by jí žalobkyně oponovaly, že CCSE může použít volné prostředky ze svého účtu A 6 k přechodnému krytí salda na jiných účtech. Dále Komise citovala případ, v němž italské orgány ministerskou vyhláškou vyhradily část volných prostředků na tomto účtu na jiné účely, než na jaké byly uloženy. Je tedy třeba odmítnout argument žalobkyň, že CCSE plní pouze úlohu účetního prostředníka a že ukládání předmětných částek na tomto účtu CCSE mu neumožňuje, a to ani přechodně, těmito částkami disponovat. Žalobkyně sice tvrdí, že italský stát v daném případně nejednal z vlastního podnětu, nýbrž s cílem vyhovět předpisům Společenství, a že změna určení těchto prostředků ve srovnání s jejich původním určením byla pouhým důsledkem toho, že nebylo možné je vrátit těm, kteří je bezdůvodně zaplatili. Tím však není zpochybněn závěr Komise, že italský stát má možnost, jeví-li se to nezbytným a vhodným, disponovat volnými částkami na účtu A 6 CCSE, zejména tak, že změní jejich určení.

30

Zadruhé, pokud jde o vlastnictví částek vložených na účet A 6 CCSE, žalobkyně popírají, že tyto částky patří samotné CCSE, nevysvětlily však ve svých písemnostech, komu tedy částky patří. Žalobkyně se spokojí s tvrzením, že předmětné částky nadále patří „elektrickému systému“. Na otázku položenou Soudem žalobkyně na jednání uvedly, že vlastníky uvedených částek zůstávají koncoví spotřebitelé elektrické energie.

31

Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) přitom rozhodl rozsudkem (společně zasedajících civilních senátů) č. 11632/03 ze dne 3. dubna 2003, že CCSE nemá právní subjektivitu, kterou by se odlišovala od italského státu, a že za vlastníka částek poukázaných CCSE musí být považován právě italský stát. V bodech 4.3 až 4.7 uvedeného rozsudku provedl Corte suprema di cassazione podrobnou analýzu otázky právní subjektivity CCSE založenou na zkoumání právních ustanovení použitelných na danou oblast, jakož i na judikatuře týkající se v italském právu podobných případů. Dospěl k závěru, že CCSE je státním orgánem a že částky, které mu byly poukázány jsou majetkem státu, třebaže pochází od soukromých osob a jsou určeny soukromým podnikům.

32

Argumenty, které předložily žalobkyně v replice s cílem zpochybnit opodstatněnost tohoto rozsudku a jeho význam pro projednávanou věc, nejsou přesvědčivé.

33

Žalobkyně zaprvé tvrdí, že Corte suprema di cassazione se ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, vyslovil k právním otázkám, které se liší od právních otázek zkoumaných v projednávané věci. Tvrdí, že Corte suprema di cassazione rozhodl o povaze protiprávního jednání, kterým členové italského meziresortního cenového výboru (CIP) při výkonu své funkce způsobili újmu na státních příjmech uložených u CCSE. V tomto kontextu byl podle nich veden snahou v každém případě potrestat viníky. Zásady formulované Corte suprema di cassazione tedy nelze použít na jiné případy abstraktně, aniž by byl vzat v úvahu kontext, v němž byly formulovány.

34

Přitom bez ohledu na opodstatněnost předpokladů žalobkyň, pokud jde o odůvodnění, o něž se opírá předmětný rozsudek, nelze závěry tohoto rozsudku ohledně státní povahy předmětných prostředků považovat za neoddělitelné od skutečnosti, že se Corte suprema di cassazione vyslovil k věci spadající do oblasti trestního práva, a nikoli k věci civilní či správní. Vzhledem k tomu, že předmětem trestního práva, konkrétně pak ustanovení týkajících se účetního podvodu, které byly předmětem věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, je ochrana práv, které fyzickým a právnickým osobám plynou z občanského nebo správního práva, musí být osoby oprávněné čerpat z předmětných účtů v každém případě určeny na základě práva občanského nebo správního. Proto by závěry rozsudku Corte suprema di cassazione ohledně chybějící právní subjektivity CCSE a vlastnictví finančních prostředků uložených na účtech spravovaných CCSE měly najít obecné uplatnění, a to i mimo trestněprávní oblast.

35

Žalobkyně zadruhé tvrdí, že právní rámec, který byl použitelný na věc, v níž byl vydán rozsudek Corte suprema di cassazione, byl v mezidobí zcela změněn. V tomto ohledu uvádí zejména vytvoření AEEG zákonem z roku 1995, jemuž byly přiděleny pravomoci, které předtím vykonával CIP, jakož i usnesení AEEG č. 70/97, v němž AEEG poprvé jasně rozlišil mezi sazbou za elektřinu, včetně příplatků k ní, a státními příjmy. Žalobkyně tvrdí, že před liberalizací odvětví, která s sebou nesla posledně uvedenou změnu, umožňovaly jednotlivé složky sazby za elektřinu financovat rozpočet ENEL jakožto veřejnoprávní entitu, což umožňovalo chápat je jako veřejné prostředky, zatímco na základě zákonných ustanovení z roku 1992 byla ENEL v mezidobí přeměněna na akciovou společnost.

36

Soud má za to, že tyto argumenty jsou vyvráceny argumenty předloženými Komisí. Pokud se jedná o to, že CIP převzala úkoly AEEG, zdá se být jednoznačné, že pokud nedošlo ke změně vykonávaných pravomocí, nemá význam zjišťovat, zda stanovení, správa a určení příplatků k sazbě za elektřinu přísluší nezávislému správnímu orgánu, jakým je AEEG, nebo nezávislému meziresortnímu výboru, jakým je CIP. Pokud jde o skutečnost, že ENEL čili příjemce příplatků k sazbě za elektřinu, které byly předmětem rozsudku Corte suprema di cassazione, již není, jak správně uvedla Komise, veřejnoprávní organizací, je třeba konstatovat, že nejvyšší italský soud zdůraznil, že skutečnost, že předmětné částky jsou určeny k vyplácení náhrady podnikům, nemá žádný vliv na jejich státní vlastnictví. Stejně tak z uvedeného rozsudku vyplývá, že skutečnost, že AEEG rozlišil mezi příplatky určenými do souhrnného státního rozpočtu a příplatky, které jsou poukazovány na blokovaný účet zřízený u CCSE a jsou určeny k vyplácení náhrady podnikům, nevylučuje, aby se posledně uvedené příplatky staly majetkem státu, jsou-li poukázány CCSE.

37

Konečně, žalobkyně zpochybňují, že je možné dospět k závěru, k němuž dospěl Corte suprema di cassazione, že volné finanční prostředky na účtu A 6 CCSE jsou veřejnými prostředky z důvodu, že CCSE podléhá režimu státního účetnictví. Právní povaha finančních prostředků podle nich totiž nezávisí na veřejné či soukromé povaze entity, u níž jsou uloženy. V každém případě jsou toho názoru, že AEEG, který si mohl svobodně zvolit bankovní ústav, jemuž svěří správu zvláštního účtu, zvolil CCSE pouze z praktických důvodů.

38

K tomu postačuje uvést, že Soud nemá pravomoc zpochybnit výklad italského vnitrostátního práva, který učinil Corte suprema di cassazione.

39

Z toho vyplývá, že částky uložené na účtu A 6 u CCSE patří italskému státu a že posledně uvedený jimi může disponovat. Proto v souladu se zásadami formulovanými judikaturou citovanou výše v bodě 25, musí být kvalifikovány jako státní prostředky.

40

První část prvního žalobního důvodu je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněnou.

41

Žalobkyně tvrdí, že sporné opatření nesplňuje podmínku spočívající ve zvýhodnění podniku, který je jeho beneficientem, a že Komise neposkytla v tomto směru v napadeném rozhodnutí žádné vysvětlení.

42

Zastávají názor, že sporné opatření umožňuje podnikům, které jsou jeho beneficienty, získat zpět náklady, které jsou fixními náklady spojenými s investicemi učiněnými v souladu s povinnostmi uloženými státem před liberalizací trhu a nejsou schopny pokrýt samotnými příjmy plynoucími z prodeje elektřiny na liberalizovaném trhu. Proto se podle nich nejedná o hospodářskou výhodu, ale o opatření, jehož cílem je zabránit tomu, aby podniky byly penalizovány jen za to, že se před liberalizací trhu podřídily strategickým doporučením orgánů. Takováto situace by se podle nich rovnala přiznání výhody konkurenčním podnikům, které nemusely nést zátěž takovýchto nerentabilních investic.

43

Žalobkyně jsou toho názoru, že uvízlé náklady nejsou náklady, které obvykle zatěžují rozpočet podniků ve smyslu judikatury Společenství ke státním podporám, neboť za obvyklé situace na trhu, který je otevřen hospodářské soutěži, by žádný podnik neučinil investice, které daly vzniknout uvízlým nákladům. Proto nelze hovořit o zvýhodnění plynoucím ze sporného opatření, ale spíše o odstranění soutěžního znevýhodnění, které je výsledkem použití předcházejícího režimu.

44

Žalobkyně tvrdí, že Komise měla prokázat, že sporné opatření jde nad rámec pouhého krytí uvízlých nákladů a představuje pro jeho beneficienty další zvýhodnění. To je však podle nich v dané věci vyloučeno, neboť jimi vybírané částky byly údajně vypočítány na základě rozdílu mezi fixními náklady na zařízení a příjmy, které mohly být získány z prodeje elektřiny.

45

Komise tvrdí, že vzhledem k tomu, že sporné opatření spočívá v převodu částky 16338000 eur ve prospěch společnosti AEM Torino, která není protiplněním za služby poskytnuté státu či územnímu samosprávnému celku, ale která je určena k tomu, aby pokryla náklady, které musí obvykle nést uvedený podnik, jedná se o zvýhodnění ve smyslu práva Společenství, jímž je upravena oblast státních podpor.

46

Podle ustálené judikatury platí, že pro účely posouzení toho, zda je státní opatření státní podporou, je třeba určit, zda podnik, který je jeho beneficientem, získává hospodářskou výhodu, kterou by za běžných tržních podmínek nezískal (rozsudky Soudního dvora ze dne 11. července 1996, SFEI a další., C-39/94, Recueil, s. I-3547, bod 60, a ze dne 29. června 1999, DM Transport, C-256/97, Recueil, s. I-3913, bod 22; rozsudek Soudu ze dne 13. června 2000, EPAC v. Komise, T-204/97 a T-270/97, Recueil, s. II-2267, bod 66).

47

V projednávané věci není sporu o tom, že sporné opatření počítá s převodem částky 16338000 eur ve prospěch společnosti AEM Torino. Vyvstává tedy otázka, zda je tento převod hospodářskou výhodou, kterou by tento podnik za obvyklých tržních podmínek nezískal, jak tvrdí Komise, nebo zda se jedná o pouhé obnovení obvyklých tržních podmínek pro AEM Torino ve srovnání s konkurenčními podniky, které nemusely nést uvízlé náklady, jak tvrdí žalobkyně.

48

Odpověď na tuto otázku závisí na výkladu pojmu „obvyklé tržní podmínky“ v kontextu liberalizace trhu s produkcí elektřiny. Komise zastává názor, že změny, které nastaly v tomto kontextu, jsou součástí vývoje, který hospodářské subjekty musely za obvyklých tržních podmínek očekávat nebo přinejmenším tyto hospodářské subjekty nemohly mít žádné legitimní očekávání, pokud jde o zachování stávajícího právního rámce. Naopak žalobkyně v podstatě tvrdí, že obvyklé tržní podmínky implikují stabilitu právního rámce nebo přinejmenším ochranu legitimního očekávání, které vložily do takovéto stability, zejména pokud byly podniky pobízeny či jim bylo dokonce státem uloženo učinit určité investice, jak tomu údajně bylo v daném případě.

49

Soud má za to, že názor Komise je přesvědčivější.

50

V demokratickém státě stejně jako v tržním hospodářství totiž může být právní rámec kdykoli změněn. Vzhledem ke všeobecné orientaci hospodářské politiky Evropského společenství směrem k otevření národních trhů a k podpoře obchodu mezi členskými státy platí uvedené tím spíše, že v případech, jako je tento, starší právní rámec počítal s uzavřeností národního či regionálního trhu s cílem vytvářet monopolní postavení. Z toho vyplývá, že takové otevření dříve uzavřeného trhu, k jakému došlo v rámci směrnice 96/92, nelze ve vztahu k obvyklým tržním podmínkám kvalifikovat jako anomálii.

51

Je tedy třeba konstatovat, že změna právního rámce v odvětví elektřiny, k níž došlo v návaznosti na směrnici 96/92, se řadí mezi obvyklé tržní podmínky a že když AEM Torino učinila investice, které daly vzniknout předmětným uvízlým nákladům, převzala, jak tvrdí Komise, obvyklé riziko, které je inherentní případným změnám právní úpravy.

52

Zajisté platí, že v každém systému v rámci právního státu mají podniky stejně jako všichni jednotlivci, právo na ochranu svého legitimního očekávání. Nicméně v projednávané věci není třeba zkoumat, zda se žalobkyně mohly legitimně dovolávat ochrany legitimního očekávání, které vložily do stability právního rámce, jímž se řídí odvětví elektřiny.

53

Zaprvé, jak Komise správně uvedla, žalobkyně nepředložily žádný důkaz, kterým by podepřely své tvrzení, že jim italské orgány uložily povinnost učinit investice, které daly vzniknout uvízlým nákladům, jichž se týká sporné opatření.

54

Zadruhé, ochrana očekávání, které žalobkyně vložily do stability právního rámce, jímž se řídí odvětví elektřiny, byla v daném případě zajištěna, neboť Komise v napadeném rozhodnutí dospěla k závěru, že sporné opatření bylo státní podporou, která je v zásadě slučitelná se společným trhem, s jedinou výhradou, že dojde nejprve k navrácení podpor uvedených v rozhodnutí o daňových osvobozeních. Toto uznání slučitelnosti sporného opatření odpovídá přístupu, který Komise avizovala ve svém sdělení k metodologii analýzy státních podpor souvisejících s uvízlými náklady, v němž uvedla, že může zaujmout „vstřícný přístup k těmto podporám, pokud je narušení hospodářské soutěže vyváženo jejich přínosem k naplnění cíle Společenství, kterého tržní síly nemohou dosáhnout“(neoficiální překlad), a v němž měla za to, že „na podpory určené k náhradě uvízlých nákladů se v zásadě může vztahovat výjimka upravená v čl. 87 odst. 3 písm. c) [ES]“(neoficiální překlad).

55

Vzhledem k tomu, že žalobkyním tedy byla poskytnuta účinná ochrana očekávání, které vložily do stability právního rámce, jímž se řídí odvětví elektřiny, nelze přijmout jejich požadavek, aby tato ochrana byla uskutečněna určitým upřednostňovaným způsobem, a sice tak, že sporné opatření bude vyloučeno z pojmu „podpora“ ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, a nikoli tak, že toto opatření bude prohlášeno za slučitelné na základě čl. 87 odst. 3 písm. c) ES.

56

Z toho vyplývá, že i druhou část prvního žalobního důvodu je třeba zamítnout jako neopodstatněnou.

57

Žalobkyně uplatňují žalobní důvod vycházející z neprovedení šetření, pokud jde o kvalifikaci sporného opatření jako státní podpory.

58

Komise namítá nepřípustnost třetího žalobního důvodu.

59

Podle čl. 44 odst. 1 jednacího řádu Soudu musí žaloba obsahovat stručný popis uplatněných žalobních důvodů. Tyto údaje musí být dostatečně jasné a přesné pro to, aby umožnily žalovanému připravit svou obhajobu a Soudu rozhodnout o žalobě případně i bez dalších podpůrných informací. Z toho důvodu musí žaloba ozřejmit, v čem spočívá žalobní důvod, na kterém se žaloba zakládá, takže pouhé abstraktní vyjádření nesplňuje požadavky jednacího řádu (viz rozsudek Soudu ze dne 9. července 2003, Archer Daniels Midland a Archer Daniels Midland Ingredients v. Komise, T-224/00, Recueil, s. II-2597, bod 36 a citovaná judikatura).

60

V projednávané věci žalobkyně tento žalobní důvod nerozvedly ani ve svých písemnostech, ani na jednání, takže jediná informace ohledně třetího žalobního důvodu, kterou uvedly, je jeho abstraktní vyjádření v nadpisu jejich prvního žalobního důvodu. Vzhledem k tomu, že na jednání na otázku položenou Soudem uvedly, že podrobné vylíčení žalobního důvodu by se mělo nacházet v pasážích, kde vylíčily své ostatní žalobní důvody, je třeba připomenout, že Soudu v tomto ohledu nepřísluší, aby v souboru skutečností uplatněných na podporu žalobního důvodu zkoumal, zda tyto skutečnosti mohou být využity i na podporu jiného žalobního důvodu (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 27. září 2006, Roquette Frères v. Komise, T-322/01, Sb. rozh. s. II-3137, bod 209).

61

Z toho vyplývá, že třetí žalobní důvod musí být odmítnut jako nepřípustný.

62

Žalobkyně tvrdí, že napadené rozhodnutí je vadné, neboť toto rozhodnutí ani rozhodnutí zahájit řízení neobsahuje vysvětlení k důvodům, které vedly Komisi k závěru, že sporné opatření představuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES. Tvrzené nedostatky odůvodnění, kterými je stiženo napadené rozhodnutí, podle nich nelze zhojit odkazem na rozhodnutí ENEL. Toto rozhodnutí se totiž podle nich netýká opatření přijatých ve prospěch tzv. „komunálních“ podniků, o něž se jedná v projednávané věci.

63

Žalobkyně mají za to, že i kdyby se pro účely odůvodnění napadeného rozhodnutí přihlédlo k rozhodnutí ENEL, je odůvodnění stiženo závažnými vadami. Konkrétně jde o to, že italský systém krytí uvízlých nákladů je podle žalobkyň v rozhodnutí zanalyzován nepřesně a závěry vyvozené Komisí z judikatury Soudního dvora k parafiskálním poplatkům jsou podle nich chybné.

64

Komise zaprvé připomíná, že italská vláda, které je určeno napadené rozhodnutí, oznámila sporné opatření na základě čl. 88 odst. 3 ES, přičemž je kvalifikovala jako státní podporu, stejně jako v případě podpor, ohledně kterých bylo vydáno rozhodnutí ENEL. Tvrdí, že v napadeném rozhodnutí se omezila na potvrzení právní kvalifikace uvedené italskou vládou. Zadruhé, Komise v napadeném rozhodnutí celkově potvrdila předběžné závěry uvedené v rozhodnutí zahájit řízení, k nimž Italská republika ani AEM Torino nepodaly žádné připomínky. Zatřetí, právní rámec sporného opatření je podle Komise totožný s právním rámcem rozhodnutí ENEL, což Komise v napadeném rozhodnutí údajně výslovně upřesnila.

65

Za těchto okolností má Komise za to, že kontext, který byl dobře znám jak italské vládě, tak společnosti AEM Torino, v jehož světle musí být posuzováno odůvodnění napadeného rozhodnutí, zahrnuje nejen rozhodnutí zahájit řízení, ale rovněž rozhodnutí ENEL, jehož odůvodnění podle Komise umožňuje jednoznačně pochopit úvahy, které ji vedly k závěru, že sporné opatření bylo financováno ze státních prostředků. Ostatně vzhledem k tomu, že italské orgány ani AEM Torino nepodaly k předběžným závěrům obsaženým v rozhodnutí zahájit řízení žádné připomínky, má Komise za to, že bylo možné odůvodnit napadené rozhodnutí jen stručně.

66

Podle ustálené judikatury platí, že odůvodnění aktu musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musí z něj jasně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, aby se tak zúčastněné strany mohly seznámit s důvody, které vedly k jeho přijetí a soud mohl vykonávat přezkum opodstatněnosti aktu, aniž je však požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 253 ES, musí být posuzována s ohledem nejen na znění tohoto aktu, ale také s ohledem na jeho právní a skutkový kontext (viz rozsudek Soudu ze dne 15. června 2005, Regione autonoma della Sardegna v. Komise, T-171/02, Sb. rozh. s. II-2123, bod 73 a citovaná judikatura).

67

V daném případě, co se týče samotného napadeného rozhodnutí, je pravda, že se v něm Komise omezila, pokud jde o kvalifikaci sporného opatření jakožto státní podpory, na jedinou větu, a sice, že „konstatovala, že zkoumané opatření musí být považováno za státní podporu“.

68

Nicméně je třeba zdůraznit, že napadené rozhodnutí bylo přijato v kontextu, který byl dobře znám jak italské vládě, tak žalobkyním, a že nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe.

69

K tomu je třeba zaprvé uvést, že samotná italská vláda ve svém oznámení ze dne 21. března 2005 (viz bod 4 výše) kvalifikovala sporné opatření jako státní podporu.

70

Zadruhé je třeba konstatovat, že v projednávané věci právní a skutkový kontext napadeného rozhodnutí zahrnuje kromě rozhodnutí zahájit řízení i rozhodnutí ENEL, na něž se výslovně odkazuje v bodě 5 rozhodnutí zahájit řízení a v bodě 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Komise v bodě 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí konkrétně uvedla, že sporné opatření „se zakládá na analogickém opatření schváleném Komisí“, přičemž upřesnila, že se jedná o opatření, které bylo předmětem rozhodnutí ENEL.

71

Přitom rozhodnutí ENEL obsahuje v bodě 3.1 detailní vylíčení důvodů, proč měla Komise za to, že opatření, která jsou jeho předmětem, jsou státními podporami. Pro každou podmínku stanovenou v čl. 87 odst. 1 ES v něm vysvětlila, jak jsou tyto podmínky v případě předmětného opatření splněny. Tato vysvětlení jsou spíše stručná, pokud jde o kritéria selektivity, ovlivnění obchodu mezi členskými státy a výhodu poskytnutou beneficientům, jsou však podrobnější, pokud jde o kritérium financování ze státních prostředků, což odráží rozdílnou míru obtížnosti posuzování každého z těchto kritérií u uvedeného opatření. Soud má za to, že tyto úvahy jsou z hlediska judikatury citované výše v bodě 66 samy o sobě dostatečným odůvodněním.

72

Nicméně vzhledem k tomu, že se nejedná o odůvodnění týkající se sporného opatření, nýbrž odůvodnění k jinému opatření, byť podobné povahy, je třeba rovněž ověřit relevanci tohoto odůvodnění pro účely posouzení sporného opatření s přihlédnutím k rozdílům mezi oběma předmětnými opatřeními. Žalobkyně totiž zpochybňují, že by rozhodnutí ENEL mohlo být považováno za odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť se netýká opatření ve prospěch tzv. „komunálních“ podniků, které jsou předmětem projednávané věci, ale pouze opatření ve prospěch jiných podniků, a sice podniků patřících ke skupině ENEL a dalších společností, které převzaly původní zařízení ENEL (viz bod 3 výše).

73

K tomu je třeba uvést, že – jak vyplývá z bodu 2.1 rozhodnutí ENEL a bodu 4 rozhodnutí zahájit řízení – opatření, která byla předmětem věci, v níž bylo vydáno rozhodnutí ENEL, spočívají podle italského práva na stejných právních základech. Rovněž je třeba poukázat na to, že podniky, které byly beneficienty opatření, náleží ke stejnému hospodářskému odvětví, a sice odvětví výroby nebo distribuce elektřiny, že uvedená opatření jsou v obou případech určena ke krytí uvízlých nákladů spojených s liberalizací trhu s elektřinou v návaznosti na provedení směrnice 96/92 a že způsoby výběru a distribuce předmětných částek jsou totožné, neboť v obou případech jsou uvedené částky vybírány od veškerých koncových spotřebitelů energie za použití téže složky A 6 sazby za elektřinu, následně jsou spravovány CCSE na zvláštním účtu a poté převáděny podnikům, které jsou beneficienty opatření.

74

Krom toho spojitost mezi oběma opatřeními je rovněž potvrzena skutečností, kterou zdůraznila Komise v bodě 2.1 rozhodnutí ENEL, že uvízlé náklady tzv. „komunálních“ podniků, mezi nimiž je výslovně uvedena AEM Torino, měly být upraveny zvláštním vnitrostátním právním předpisem a že tento předpis měl být později oznámen a mělo o něm být rozhodnuto. Stejně tak v bodě 5 rozhodnutí zahájit řízení Komise výslovně poukazuje na skutečnost, že uvízlé náklady týkající se tzv. „komunálních“ podniků nebyly v té době předmětem rozhodnutí ENEL.

75

Z výše uvedeného vyplývá, že obě opatření jsou spolu do té míry spjata a jsou si natolik podobná, že odůvodnění uvedené ke kvalifikaci jako státní podpora jednoho z nich dostatečně objasňuje úvahy, kterými se Komise řídila, pokud jde o druhé opatření, takže žalobkyním umožňuje seznámit se s důvody, které vedly k jeho přijetí a soudu vykonat přezkum jeho opodstatněnosti v souladu s judikaturou citovanou výše v bodě 66. Ukazuje se ostatně, že žalobkyně byly schopny zajistit svoji obhajobu na základě dokumentů a informací, které měly k dispozici, neboť ve své žalobě obšírně polemizují s odůvodněním rozhodnutí ENEL.

76

Konečně žalobkyně tvrdí, že i kdyby se pro účely odůvodnění napadeného rozhodnutí přihlíželo k rozhodnutí ENEL, byl podle nich italský systém krytí uvízlých nákladů v uvedeném rozhodnutí analyzován nepřesně a byly v něm učiněny chybné závěry. Proto je třeba připomenout, že neexistence nebo nedostatečnost odůvodnění je žalobním důvodem vycházejícím z porušení podstatných formálních náležitostí, který se jako takový liší od žalobního důvodu vycházejícího z nesprávnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí, jehož přezkum spadá do přezkumu opodstatněnosti tohoto rozhodnutí (rozsudek Soudu ze dne 7. listopadu 1997, Cipeke v. Komise, T-84/96, Recueil, s. II-2081, bod 47). Tento argument žalobkyň se přitom váže pouze k otázce věcné správnosti odůvodnění. Proto nemůže zpochybnit skutečnost, že Komise splnila svoji povinnost odůvodnit napadené rozhodnutí.

77

Čtvrtý žalobní důvod je tedy třeba zamítnout jako neopodstatněný.

78

Druhý žalobní důvod uplatněný žalobkyněmi se dělí na dvě části, které vychází jednak z irelevance rozsudku Soudního dvora ze dne 15. května 1997, TWD v. Komise (C-355/95 P, Recueil, s. I-2549), a rozsudku Soudu ze dne 13. září 1995, TWD v. Komise (T-244/93 a T-486/93, Recueil, s. II-2265, dále jen „judikatura Deggendorf“), pro zkoumání daného případu, a jednak z neposouzení narušení hospodářské soutěže způsobeného kumulací starších podpor se sporným opatřením.

79

Podstatou tvrzení žalobkyň je, že „pozastavení vyplácení“ státní podpory na základě výše citované judikatury Deggendorf předpokládá splnění tří podmínek: zaprvé musí být přijaté podpory prohlášeny za protiprávní, zadruhé musí být nařízeno jejich navrácení a zatřetí musí společnost, která byla příjemcem podpory, nesplnit tento příkaz. V projednávané věci však Komise v rozhodnutí o daňových osvobozeních pouze rozhodla o protiprávnosti režimu podpor, aniž však určila podniky, které z něj měly prospěch, a aniž stanovila přesné částky, které tyto podniky mají vrátit. Neexistuje tedy příkaz k navrácení podpory, kterému se žalobkyně nepodřídily.

80

Dodávají, že nemohou být činěny odpovědnými za případné neodůvodněné prodlení, k němuž došlo na straně Italské republiky při nařizování vrácení podpor uvedených v rozhodnutí o daňových osvobozeních. Žalobkyně jsou toho názoru, že pokud by bylo připuštěno, že takovéto prodlení může odůvodnit „pozastavení vyplácení“ nové podpory v souladu s judikaturou Deggendorf, znamenalo by to, že by tomuto opatření byl dán zřetelně represivní obsah, což soudy rozhodně neměly v úmyslu, a to bez jakéhokoli právního základu v právu Společenství.

81

Komise tvrdí zaprvé to, že nemá povinnost zkoumat jednání podniku, který byl příjemcem podpory, ve vztahu k příkazu k navrácení podpory, nýbrž jednání dotčeného členského státu, a zadruhé to, že dospěla k závěru, že v daném případě AEM Torino získala podpory, které jsou protiprávní a neslučitelné se společným trhem a které má italský stát povinnost získat nazpět. Komise k tomu připomíná, že Italská republika byla Soudním dvorem odsouzena za to, že ve stanovené lhůtě nezajistila navrácení podpor spadajících do režimu, který upravuje daňová osvobození (výše citovaný rozsudek Komise v. Itálie).

82

Je třeba nejprve připomenout, že čl. 88 odst. 2 první pododstavec ES svěřuje Komisi odpovědnost zavést pod dohledem soudu Společenství zvláštní postup, kterým se řídí neustálý přezkum a kontrola podpor, které členské státy hodlají poskytnout (rozsudky Soudního dvora ze dne 14. února 1990, Francie v. Komise, C-301/87, Recueil, s. I-307, bod 16, a ze dne 4. února 1992, British Aerospace a Rover v. Komise, C-294/90, Recueil, s. I-493, bod 10). Konkrétně v oblasti posuzování slučitelnosti podpor se společným trhem podle čl. 87 odst. 3 ES má Komise širokou posuzovací pravomoc, jejíž výkon zahrnuje hodnocení hospodářského a sociálního charakteru, která musí být provedena v kontextu Společenství (výše citovaný rozsudek Francie v. Komise, bod 49). Pokud Komise přezkoumává slučitelnost státní podpory se společným trhem, musí vzít v úvahu veškeré rozhodné skutečnosti, včetně případně kontextu již posouzeného ve starším rozhodnutí, jakož i povinnosti, které tímto starším rozhodnutím byly případně uloženy členskému státu (rozsudek Soudního dvora ze dne 3. října 1991, Itálie v. Komise, C-261/89, Recueil, s. I-4437, bod 20).

83

V judikatuře Deggendorf z toho Soudní dvůr dovodil, že Komise nepřekračuje posuzovací pravomoc, kterou disponuje, když v případě, že jí je předložen záměr podpory, kterou členský stát hodlá poskytnout určitému podniku, přijme rozhodnutí, kterým tuto podporu prohlašuje za slučitelnou se společným trhem, avšak s výhradou, že podnik nejprve vrátí starší protiprávní podporu, a to z důvodu kumulovaného účinku předmětných podpor (viz v tomto smyslu výše citovaný rozsudek ze dne 15. května TWD v. Komise, body 25 až 27).

84

Způsob, jakým žalobkyně uvažují, vyplývá z chybného výkladu výše citovaného rozsudku ze dne 15. května 1997, TWD v. Komise, a z nepochopení rysů přezkumného řízení ve věci státních podpor v rozsahu, v němž na toto řízení nahlížejí z hlediska vztahu mezi podnikem, který je příjemcem podpory, a Komisí, a nikoli z hlediska vztahu mezi členským státem a Komisí. Tento chybný přístup dovádí žalobkyně k závěru, že podle uvedené judikatury jsou předmětem rozhodnutí, jímž se starší protiprávní podpory prohlašují za neslučitelné a jímž se nařizuje jejich navrácení, ty podpory, které podniky, jimž byly určeny, skutečně získaly a které nevrátily.

85

Je však třeba připomenout, že rozhodnutí přijatá Komisí v oblasti státních podpor jsou určena pouze a výlučně dotčeným členským státům [viz článek 25 Nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ze dne 22. března 1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 88 ES (Úř. věst. L 83, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339), jakož i rozsudek Soudního dvora ze dne 2. dubna 1998, Komise v. Sytraval a Brink’s France, C-367/95 P, Recueil, s. I-1719, bod 45]. Komise proto v rámci toho, že přihlíží k veškerým rozhodným skutečnostem, včetně kontextu již posouzeného ve starším rozhodnutí, jakož i k povinnostem, které tímto starším rozhodnutím případně uložila členskému státu, zkoumá na základě výše citované judikatury (výše citovaný rozsudek Itálie v. Komise, bod 20) pouze povinnosti dotčeného členského státu obsažené v takovém rozhodnutí, a nikoli povinnosti, které z něj mohou případně plynout pro společnosti, které byly příjemkyněmi podpory. Komise rovněž správně zdůrazňuje, že ve věcech státních podpor nikdy neurčuje příkazy k navrácení podpory podnikům, ale vždy členským státům, které pak samy musí nařídit podnikům, které byly příjemci podpory, vrácení přijatých částek.

86

V tomto ohledu se tedy skutkový základ projednávané věci neliší od skutkového základu věci, v níž byl vydán výše citovaný rozsudek ze dne 15. května 1997, TWD v. Komise. Komise v obou věcech mimo jiné konstatovala, že členský stát poskytl podpory, které se neslučují se společným trhem, aniž by k tomu dala předchozí souhlas, a nařídila navrácení podpor od podniků, které byly jejich příjemci, přičemž dotčené členské státy na tyto příkazy nereagovaly.

87

Jediný rozdíl mezi těmito dvěma věcmi spočívá v tom, že ve věci, v níž byl vydán výše citovaný rozsudek ze dne 15. května 1997, TWD v. Komise, byla starší protiprávní podpora individuální podporou, která byla předmětem rozhodnutí určeného dotyčnému členskému státu, kterým bylo nařízeno navrácení přesně vyčíslených podpor od jediného příjemce, zatímco v projednávané věci patřily předmětné starší protiprávní podpory do režimu daňových osvobození, jehož přesný přínos pro podnik, který byl jeho beneficentem, nemohl být kvůli nedostatku spolupráce italských orgánů v rozhodnutí o daňových osvobozeních určen a vyčíslen.

88

Tento rozdíl však nemůže odůvodnit neuplatnění řešení zvoleného v judikatuře Deggendorf na projednávanou věc. Předně, jak uvádí Komise, tato judikatura reaguje na nutnost předejít kumulovanému účinku nevrácených podpor se zamýšlenými podporami, čímž by podniku byla poskytnuta protiprávní konkurenční výhoda, která by narušila hospodářskou soutěž v míře, která je v rozporu se zájmem Společenství (výše citovaný rozsudek ze dne 13. září 1995, TWD v. Komise, bod 83). Tato nutnost vyvstává bez ohledu na to, zda se jedná o individuální podporu nebo podporu poskytnutou na základě režimu podpor.

89

Dále je třeba v tomto ohledu zdůraznit, že skutečnost, že Komise neuvedla přesné údaje o podnicích, které byly beneficienty protiprávního režimu, a přesných částkách, které tyto podniky obdržely, nemá vliv na platnost příkazu k navrácení podpory ani nebrání tomuto příkazu vyhovět, neboť členský stát má jednak nejlepší přístup k těmto údajům, a jednak je Komise oprávněna v případě, že dotčený členský stát nespolupracuje, přijmout rozhodnutí na základě informací, které má k dispozici (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 14. ledna 2004, Fleuren Compost v. Komise, T-109/01, Recueil, s. II-127, body 48 až 51 a citovaná judikatura).

90

Komise v projednávané věci tvrdí, aniž by jí žalobkyně oponovaly, že ve věci, v níž bylo vydáno rozhodnutí o daňových osvobozeních, Italská republika a AEM Torino ani přes opakované výzvy nevyužily možnosti předložit informace týkající se zvláštní situace společnosti AEM Torino, pokud jde o vrácení předmětných podpor. Zejména nikdy nepředložily důkazy o tom, že by AEM Torino neměla z důvodů, které jsou typické pro její konkrétní případ, povinnost vrátit podporu. Komise proto z informací, které měla k dispozici, dovodila, že AEM Torino byla příjemcem protiprávních podpor neslučitelných se společným trhem a že řízení k navrácení podpor bylo zahájeno, ale nebylo skončeno.

91

Žalobkyně dále tvrdí, že analýza jejich individuální situace byla nezbytným předpokladem k tomu, aby mohlo být nařízeno navrácení starších podpor. Nelze však než konstatovat, že toto bylo úkolem Italské republiky na vnitrostátní úrovni v rámci řízení pro navrácení podpory. Soudní dvůr totiž judikoval, že pokud jde o navrácení podpor poskytnutých na základě režimu podpor, je povinnost členského státu vypočítat přesnou částku podpor, které mají být navráceny, zejména v případech, kdy tento výpočet závisí na údajích, které členský stát Komisi nesdělil, součástí obecnější povinnosti vzájemné loajální spolupráce mezi Komisí a členskými státy při provádění ustanovení Smlouvy, která upravují oblast státních podpor. Rovněž v případě, kdy má členský stát pochybnosti ohledně totožnosti adresátů příkazů k navrácení podpory, může tyto problémy předložit k posouzení Komisi (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 13. června 2002, Nizozemsko v. Komise, C-382/99, Recueil, s. I-5163, body 91 a 92). Kritika, kterou vyjádřily žalobkyně ohledně chybějící analýzy jejich individuální situace, tedy měla být směřována na adresu Italské republiky, a nikoli Komise.

92

Naopak nesplnění těchto povinností ze strany Italské republiky, které bylo potvrzeno Soudním dvorem ve výše citovaném rozsudku Komise v. Itálie, nemůže zabránit Komisi v tom, aby z informací, které má k dispozici, vyvodila veškeré nevyhnutelné důsledky pro slučitelnost nových podpor, které Italská republika hodlá poskytnout témuž podniku. Každé jiné řešení by totiž znamenalo odměnění členských států, které poté, co poskytly protiprávní podpory, navíc neplní svoji povinnost loajální spolupráce. Systém kontroly státních podpor by se tak stal neúčinným.

93

Z toho vyplývá, že první část druhého žalobního důvodu musí být zamítnuta jako neopodstatněná.

94

Podstatou tvrzení žalobkyň je, že Komise porušila svoji povinnost prokázat potenciálně škodlivé účinky kumulace starších protiprávních podpor s novou podporou na hospodářskou soutěž, jakož i povinnost vymezit trh, na němž by se tyto účinky projevily.

95

Žalobkyně jsou toho názoru, že bylo na Komisi, aby vysvětlila, z jakých důvodů nové podpory, které jsou samy o sobě slučitelné se společným trhem, nemohly být poskytnuty z důvodu, že byly způsobilé narušit hospodářskou soutěž, pokud by došlo k jejich kumulaci se staršími nevrácenými podporami. Žalobkyně odmítají veškeré pokusy Komise přenést na ně důkazní břemeno ohledně kumulovaného účinku podpor, čímž by došlo k tomu, že možnost přiznání výjimky upravené v čl. 87 odst. 3 ES bude vázána na další podmínku. Smysl judikatury Deggendorf totiž není podřídit schválení podpory nové formální podmínce, která není stanovena Smlouvou o ES ani sekundárním právem, a která by z tohoto důvodu byla protiprávní.

96

Podle žalobkyň nelze připustit, aby Komise takovou analýzu neprovedla pod záminkou, že k tomu nedisponuje veškerými nezbytnými informacemi. Skutečnost, že Komise nebyla schopna určit částku údajných starších protiprávných podpor, plyne podle žalobkyň z její volby nezkoumat individuální situaci dotčených podniků v rozhodnutí o daňových osvobozeních a přijmout abstraktním způsobem rozhodnutí o režimu podpor. Případné nedostatky ve vykonání takovéhoto rozhodnutí na vnitrostátní úrovni podle nich Komisi nedovolují vytýkat tyto nedostatky příjemcům a v rámci přezkumu jiných podpor se opírat o judikaturu Deggendorf.

97

Komise má za to, že na projednávanou věc správně uplatnila řešení formulované v judikatuře Deggendorf. Konkrétně připomněla pochybnosti, které vyjádřila v rozhodnutí zahájit řízení s odkazem na tuto judikaturu, které se týkaly rizika narušení hospodářské soutěže způsobeného kumulovaným účinkem starších podpor a sporného opatření, a dospěla k závěru, že tyto pochybnosti nebyly Italskou republikou ani společností AEM Torino vyvráceny. Komise uvádí, že vzhledem k tomu, že Italská republika ani AEM Torino nepředložily informace svědčící o opaku, měla právo vycházet z informací, které měla k dispozici při přijímání napadeného rozhodnutí, a učinit závěr, že pochybnosti ohledně rizika, které je nerozlučně spjato s kumulovaným účinkem předmětných podpor, přetrvávají.

98

Komise tvrdí, že z výše citovaného rozsudku ze dne 15. května 1997, TWD v. Komise (bod 26), vyplývá, že skutečnost, že neexistence kumulovaného účinku nové podpory se staršími protiprávními nevrácenými podporami, patří mezi obecné podmínky, které umožňují získat prospěch z některé z výjimek stanovených Smlouvou pro problematiku slučitelnosti podpor se společným trhem. Proto je třeba vycházet z ustálené judikatury, podle níž má dotčený členský stát povinnost dodat veškeré informace, které Komisi umožní ověřit, že jsou splněny podmínky pro požadovanou výjimku.

99

Komise dále upozorňuje na to, že pokud by možnost použít řešení zvolené v judikatuře Deggendorf závisela na skutečnosti, zda členské státy dokončily šetření a sdělily Komisi informace o výši podpor, které získaly jednotlivé podniky, stal by se systém, kterým jsou kontrolovány státní podpory, neúčinným, neboť by byly „odměněny“ členské státy, které nedodržují svoji informační povinnost a povinnost loajální spolupráce.

100

Nejprve je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že členský stát, který žádá o možnost poskytnout podporu na základě odchylných ustanovení Smlouvy, má povinnost spolupracovat s Komisí, na jejímž základě je zejména povinen poskytnout veškeré informace, které tomuto orgánu umožní ověřit, že podmínky pro výjimku jsou splněny (rozsudek Soudního dvora ze dne 28. dubna 1993, Itálie v. Komise, C-364/90, Recueil, s. I-2097, bod 20; rozsudky Soudu ze dne 15. prosince 1999, Freistaat Sachsen a další v. Komise, T-132/96 a T-143/96, Recueil, s. II-3663, bod 140, a výše citovaný rozsudek Regione autonoma della Sardegna v. Komise, bod 129).

101

Tato povinnost byla rozšířena i na potenciálního příjemce zamýšlené podpory. Bylo totiž judikováno, že pokud rozhodnutí zahájit řízení upraveného v čl. 88 odst. 2 ES obsahuje dostatečnou předběžnou analýzu, v níž Komise vyloží důvody, proč má pochybnosti ohledně slučitelnosti předmětných podpor se společným trhem, je na členském státu a potenciálním příjemci, aby poskytli informace, které umožňují prokázat, že tyto podpory jsou slučitelné se společným trhem, a případně uvedli zvláštní okolnosti týkající se navrácení již vyplacených podpor v případech, v nichž se Komise rozhodne toto vyžadovat (výše citovaný rozsudek Fleuren Compost v. Komise, bod 45; viz v tomto smyslu rovněž rozsudek Soudu ze dne 18. listopadu 2004, Ferriere Nord v. Komise, T-176/01, Sb. rozh. s. II-3931, body 93 a 94, a obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 24. září 2002, Falck a Acciaierie di Bolzano v. Komise, C-74/00 P a C-75/00 P, Recueil, s. I-7869, bod 170).

102

Žalobkyně tvrdí, že povinnost členského státu a podniku, který má být příjemcem podpory, poskytnout Komisi informace, které umožňují prokázat slučitelnost navrhované podpory, nelze rozšířit na kumulovaný účinek starších protiprávních podpor a nových podpor, neboť toto kritérium není součástí podmínek pro použití výjimek stanovených v čl. 87 odst. 3 ES.

103

Tomuto argumentu nelze přisvědčit. Předně vzhledem ke znění výše citovaných rozsudků ze dne 15. května 1997, TWD v. Komise, a ze dne 13. září 1995, TWD v. Komise, nelze mít za to, že Soudní dvůr a Soud měly v úmyslu zavést novou podmínku pro slučitelnost státních podpor se společným trhem, která by se lišila od podmínek vyplývajících z čl. 87 odst. 3 ES. Naopak zcela nepochybně měly za to, že kritérium neexistence kumulovaného účinku nové podpory posuzované spolu s nevrácenými staršími protiprávními a neslučitelnými podporami je součástí obecného přezkumu slučitelnosti podpory, který musí Komise provést, a je tedy pouze jednou z okolností, které musí vzít Komise v úvahu v rámci uplatňování tohoto ustanovení. Soud totiž v bodě 56 výše citovaného rozsudku ze dne 13. září 1995, TWD v. Komise, uvedl, že pokud Komise zkoumá slučitelnost státní podpory se společným trhem, musí vzít v úvahu veškeré rozhodné skutečnosti, včetně případně kontextu již posouzeného ve starším rozhodnutí, jakož i povinnosti, které tímto rozhodnutím byly případně uloženy členskému státu. Dospěl z toho k závěru, že Komise má právo vzít v úvahu jednak případný kumulovaný účinek starších a nových podpor, a jednak skutečnost, že starší podpory, které byly prohlášeny za protiprávní, nebyly vráceny. Soudní dvůr dodal v bodě 26 výše citovaného rozsudku ze dne 15. května 1997, TWD v. Komise, že Komise má v oblasti čl. 87 odst. 3 ES, který je použitelný na sporná rozhodnutí, širokou posuzovací pravomoc, jejíž výkon zahrnuje hodnocení hospodářského a sociálního charakteru, která musejí být provedena v kontextu Společenství.

104

Z toho vyplývá, že povinnost, která leží na členském státu a potenciálních příjemcích nových podpor, dodat Komisi informace, které umožní prokázat, že jsou tyto podpory slučitelné se společným trhem (viz judikaturu citovanou výše v bodě 100), se vztahuje i na nutnost prokázat neexistenci kumulovaného účinku nové podpory se staršími protiprávními podporami neslučitelnými se společným trhem, které nebyly vráceny.

105

Zbývá posoudit, zda podmínka formulovaná uvedenou judikaturou je v projednávané věci splněna, takže bude zkoumáno, zda rozhodnutí zahájit řízení obsahuje dostatečnou předběžnou analýzu, v níž byly vyloženy důvody, proč měla Komise pochybnosti ohledně slučitelnosti předmětných podpor se společným trhem.

106

K tomu je třeba uvést, že Komise v bodě 31 a následujících rozhodnutí zahájit řízení podrobně vysvětlila důvody, proč má v úmyslu na základě řešení formulovaného v judikatuře Deggendorf podmínit slučitelnost sporné podpory předchozím vrácením protiprávních podpor spadajících do režimu daňových osvobození.

107

V bodech 35 a 37 uvedeného rozhodnutí zejména uvedla, že italské orgány nebyly schopny uvést výši částek, které měla AEM Torino vrátit, ani podmínky a lhůtu jejich splatnosti a že za těchto podmínek měla za to, že není schopna posoudit kumulovaný účinek starších podpor a nové podpory ani narušení společného trhu, které by případně bylo jeho výsledkem.

108

Bylo tedy na Italské republice a společnosti AEM Torino, aby Komisi v rámci formálního řízení dodaly informace, které umožní prokázat neexistenci kumulovaného účinku starších podpor se sporným opatřením a neexistenci z toho pramenících narušení společného trhu. Žalobkyně proto nemohou Komisi s úspěchem vytýkat, že v napadeném rozhodnutí neprokázala potenciálně nepříznivé účinky kumulace starších podpor a sporného opatření na hospodářskou soutěž, neboť Komise neměla, při nespolupráci ze strany Italské republiky a žalobkyň, povinnost vyhledávat informace prokazující takovéto účinky.

109

Pokud jde o neprovedení analýzy trhu, kterou žalobkyně vytýkají Komisi, je třeba připomenout, že postačuje, když Komise prokáže, že sporné podpory mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy a narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž, aniž by bylo nezbytné, jak tvrdí žalobkyně, vymezit relevantní trh (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 17. září 1980, Philip Morris Holland v. Komise, 730/79, Recueil, s. 2671, body 9 až 12, a rozsudek Soudu ze dne 15. června 2000, Alzetta a další v. Komise, T-298/97, T-312/97, T-313/97, T-315/97, T-600/97 až T-607/97, T-1/98, T-3/98 až T-6/98 a T-23/98, Recueil, s. II-2319, bod 95).

110

Jak bylo výše konstatováno, Komise nebyla v projednávané věci schopna z důvodu chybějící spolupráce italských orgánů a společnosti AEM Torino, coby potenciálního beneficienta sporného opatření, posoudit kumulovaný účinek starších protiprávních podpor a nové podpory ani případné narušení hospodářské soutěže, které by mohlo být jeho výsledkem. Žalobkyně se přitom podle logiky, z níž vychází řešení zvolené v judikatuře citované výše v bodech 100 a 101, nemohou opírat o skutečnost, že Italská republika nesplnila svoji povinnost dodat Komisi veškeré informace umožňující provést toto posouzení ani o svůj vlastní nedostatek spolupráce v dané věci, s cílem vytýkat Komisi chybějící vymezení či analýzu relevantního trhu, jehož takovéto posouzení by ji povinnosti zbavilo.

111

Z toho vyplývá, že druhá část druhého žalobního důvodu musí být zamítnuta.

112

Vzhledem k tomu, že byly zamítnuty všechny žalobní důvody uplatněné žalobkyněmi, je třeba žalobu zamítnout v plném rozsahu.

113

Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměly ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedeným uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

SOUD (druhý senát)

rozhodl takto: