This document is an excerpt from the EUR-Lex website
Document 52021PC0388
Proposal for a COUNCIL DECISION on the accession by the European Union to the Convention on the Recognition and Enforcement of Foreign Judgments in Civil or Commercial Matters
Návrh ROZHODNUTÍ RADY o přistoupení Evropské unie k Úmluvě o uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
Návrh ROZHODNUTÍ RADY o přistoupení Evropské unie k Úmluvě o uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
COM/2021/388 final
EVROPSKÁ KOMISE
V Bruselu dne 16.7.2021
COM(2021) 388 final
2021/0208(NLE)
Návrh
ROZHODNUTÍ RADY
o přistoupení Evropské unie k Úmluvě o uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
{SEC(2021) 279 final} - {SWD(2021) 192 final} - {SWD(2021) 193 final}
DŮVODOVÁ ZPRÁVA
1.SOUVISLOSTI NÁVRHU
•Odůvodnění a cíle návrhu
V současné době občané a podniky EU, kteří usilují o uznání a výkon soudního rozhodnutí vydaného v EU v zemi mimo EU, čelí roztříštěnému právnímu prostředí, jelikož chybí komplexní mezinárodní rámec pro uznávání a výkon cizích soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. To znamená, že se oprávnění z rozhodnutí nejprve musí zorientovat v mozaice vnitrostátních právních předpisů zemí mimo EU týkajících se přijímání cizích rozhodnutí a platných dvoustranných, regionálních a mnohostranných smlouvách. Aby tedy měli šanci, že rozhodnutí bude vykonáno, musí účastníci mezinárodních soudních sporů investovat zdroje a čas a často využít externích odborných konzultací, chtějí-li připravit spolehlivou procesní strategii. Tato složitost, stejně jako související náklady a právní nejistota jsou odrazující faktory, které mohou vést k tomu, že se podniky a občané buď soudnímu sporu vyhnou a vyhledají jiné způsoby řešení sporu, vzdají snahu o uplatnění svého nároku, nebo se rozhodnou na mezinárodních transakcích vůbec nepodílet. To by pak mohlo mít negativní dopad na ochotu podniků a občanů EU zapojovat se do mezinárodního obchodu a investičních činností. Kromě toho je kvůli nejistému výkonu soudních rozhodnutí z EU v zemích mimo EU narušeno právo podniků a občanů EU na přístup ke spravedlnosti.
Růst mezinárodního obchodu a investičních toků tato právní rizika pro podniky a občany EU zvyšuje, avšak tuto situaci lze řešit prostřednictvím předvídatelného systému přeshraničního uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Donedávna však na mezinárodní úrovni neexistovala komplexní úprava uznávání a výkonu cizích rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, i když existuje několik dvoustranných či mnohostranných dohod s omezenou oblastí působnosti. Tato situace se s přijetím Úmluvy o uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „úmluva o soudních rozhodnutích“) 1 v červenci 2019 změnila.
Úmluva o soudních rozhodnutích, která byla přijata pod záštitou Haagské konference o mezinárodním právu soukromém, má potenciál stávající systém pohybu cizích rozhodnutí zlepšit. Cílem úmluvy je prosazovat účinný přístup ke spravedlnosti pro všechny, zjednodušit mnohostranný obchod a investice, které jsou založené na pravidlech, a usnadnit mobilitu prostřednictvím soudní spolupráce 2 .
EU vytvoření mnohostranného systému uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech vždy podporovala, a proto se do procesu jednání o úmluvě aktivně zapojila s ohledem na své možné přistoupení k tomuto budoucímu mezinárodnímu systému. Na základě mandátu uděleného Evropské komisi Radou v květnu 2016 3 Komise zastupovala zájmy Unie během vyjednávacího procesu na Haagské konferenci o mezinárodním právu soukromém.
Jednání o úmluvě o soudních rozhodnutích byla v červenci 2019 úspěšně uzavřena a úmluva je nyní otevřena k podpisu, ratifikaci nebo přistoupení. Pokud by Evropská unie k úmluvě o soudních rozhodnutích přistoupila, jak navrhuje Komise, úmluva by se vztahovala na uznávání a výkon příchozích a odchozích rozhodnutí mezi členskými státy EU a ostatními smluvními státy úmluvy.
Tento návrh je v souladu s cíli Komise uvedenými v politických směrech pro Evropskou komisi (2019–2024) 4 , zejména ve vztahu k prioritě „nový impuls pro evropskou demokracii“ 5 . Je v souladu se závazkem Unie prosazovat multilateralismus v mezinárodních vztazích a pravděpodobně povzbudí i další země a obchodní partnery EU, aby k úmluvě o soudních rozhodnutích přistoupili. Přistoupení EU k mnohostranné úmluvě o uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech by rovněž bylo v souladu s politikou Unie zaměřenou na zvýšení růstu mezinárodního obchodu a zahraničních investic a zlepšení mobility občanů po celém světě.
•Soulad s platnými předpisy v této oblasti politiky
EU má dobře vyvinutý systém 6 vzájemného uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech mezi členskými státy, který byl zaveden jako nezbytný doplněk k jednotnému trhu. Nařízení Brusel Ia 7 se však nevztahuje na uznávání a výkon rozhodnutí vydaných v zemích mimo EU.
Na mezinárodní úrovni EU uzavřela mezinárodní úmluvu se státy EHP a Švýcarskem (Luganská úmluva z roku 2007 8 ). Kromě toho vedl první pokus o vytvoření mnohostranného rámce pro uznávání a výkon soudních rozhodnutí k uzavření úmluvy o volbě soudu z roku 2005 9 . Tato úmluva zajišťuje uznávání a výkon rozhodnutí v případech, kdy se strany dohodly, který soud má mít výlučnou příslušnost pro projednání jejich sporu. Unie tuto úmluvu ratifikovala v roce 2015, což znamená, že je nyní součástí acquis Unie.
Kromě úmluvy o volbě soudu z roku 2005, která má jen omezenou oblast působnosti, neexistuje žádný celosvětový mnohostranný rámec pro pohyb soudních rozhodnutí.
Úmluva o soudních rozhodnutích by tedy doplnila stávající unijní právní rámec a zajistila by pohyb cizích rozhodnutí mimo stávající systém zahrnující členské státy EU, státy EHP a Švýcarsko.
Pokud by nebylo učiněno žádné prohlášení, úmluva by nezměnila acquis EU, jelikož se oba nástroje použijí v různých kontextech 10 . Je tomu tak proto, že nařízení Brusel Ia se vztahuje na uznávání a výkon soudních rozhodnutí vydaných uvnitř EU, zatímco úmluva by se vztahovala na rozhodnutí vydaná v zemích mimo EU. Prohlášení je však nezbytné, aby přistoupením k úmluvě nebylo dotčeno dosahování politických cílů nařízení Brusel Ia. Konkrétně v případech týkajících se nájmů nemovitých věcí pro účely podnikání určuje nařízení Brusel Ia výlučnou příslušnost soudů v členském státě, kde se nemovitost nachází. Úmluva o soudních rozhodnutích taková pravidla upravující výlučnou příslušnost v případě nájmů nemovitých věcí pro účely podnikání neobsahuje. Proto by podle úmluvy měly členské státy povinnost uznat a vykonat rozhodnutí vydaná ve třetích zemích, která se týkají nájmů nemovitostí pro účely podnikání, kdy se tyto nemovitosti nacházejí v EU. To by bylo v rozporu s politickým cílem, z nějž nařízení Brusel Ia vychází, a to udělit výlučnou příslušnost soudům v EU k řešení sporů týkajících se nemovitostí nacházejících se v EU.
Proto by po přistoupení mělo být učiněno konkrétní prohlášení, kterým se vyloučí uznávání a výkon soudních rozhodnutí, jež se týkají nájmů nemovitostí pro účely podnikání, kdy se tyto nemovitosti nacházejí v EU. Toto omezené prohlášení zaručí soudržnost úmluvy s acquis EU, aniž by bránilo úplnému dosažení všech politických cílů tohoto návrhu.
•Soulad s ostatními politikami Unie
Úmluva o soudních rozhodnutích je výsledkem postupného procesu usnadňování pohybu soudních rozhodnutí po celém světě. Vychází z úmluvy o volbě soudu z roku 2005 a jejím cílem je rozšířit okruh rozhodnutí, jež se mezi zeměmi mohou pohybovat. Cílem úmluv přijatých pod záštitou Haagské konference je činit tak bez kolizí se zvláštními úmluvami, které mohou existovat v různých oblastech, jako jsou námořní a dopravní záležitosti, ani se stávajícími dvoustrannými úmluvami.
Díky zvýšení právní jistoty, snížení nákladů spojených s řízeními v mezinárodních sporech a zkrácení jejich délky má úmluva o soudních rozhodnutích potenciál motivovat podniky a občany EU k tomu, aby se podíleli na mezinárodních transakcích, a tudíž zvýšit objem přeshraničního obchodu a investic.
A konečně je přistoupení k úmluvě o soudních rozhodnutích v souladu se závazkem Unie prosazovat multilateralismus a světový řád založený na pravidlech.
2.PRÁVNÍ ZÁKLAD, SUBSIDIARITA A PROPORCIONALITA
•Právní základ
Pravomoc Unie upravovat záležitosti týkající se uznávání a výkonu cizích rozhodnutí v občanských a obchodních věcech je založena na čl. 81 odst. 2 písm. a) SFEU.
Podle čl. 3 odst. 2 SFEU je ve výlučné pravomoci Unie uzavření mezinárodní smlouvy, pokud její uzavření může ovlivnit společná pravidla EU či změnit jejich působnost. V důsledku přijetí nařízení Brusel I získala Unie výlučnou vnější pravomoc upravovat záležitosti týkající se uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech vydaných ve třetích zemích 11 .
Úmluva o uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech tedy do této výlučné vnější pravomoci Unie spadá. Unie k ní může přistoupit na základě čl. 81 odst. 2 písm. a) a čl. 218 odst. 6 písm. a) SFEU.
•Subsidiarita (v případě nevýlučné pravomoci)
Nevztahuje se na tento návrh
•Proporcionalita
Cílem tohoto návrhu je zlepšit přístup stran v EU ke spravedlnosti usnadněním uznávání a výkonu rozhodnutí vydaných soudy v EU bez ohledu na to, kde má dlužník svá aktiva, zvýšit právní jistotu podniků a občanů podílejících se na mezinárodních transakcích a snížit náklady spojené s řízeními v přeshraničních soudních sporech a zkrátit jejich délku. Zároveň je cílem tohoto návrhu umožnit v EU uznávání a výkon soudních rozhodnutí vydaných ve třetích zemích jen v případech, kdy jsou dodrženy základní zásady práva EU a není dotčeno její acquis.
Těchto cílů lze dosáhnout pouze dodržováním systému vzájemného uznávání a výkonu soudních rozhodnutí mezi členskými státy, jako je ten, který byl přijat v úmluvě o soudních rozhodnutích. Členské státy již nemají možnost sjednávat mnohostranné nebo dvoustranné úmluvy o uznávání a výkonu soudních rozhodnutí, jelikož vnější pravomoc ve věcech týkajících se mezinárodní příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech náleží výlučně Evropské unii.
Prostřednictvím jednostranných opatření na úrovni EU by nebylo možné výše uvedených cílů dosáhnout, jelikož by taková opatření neusnadnila uznávání a výkon soudních rozhodnutí vydaných v EU v zemích mimo EU.
A konečně by přistoupení k existujícímu mnohostrannému rámci, který EU pomohla vyjednat, bylo účinnější než zahájit se zeměmi mimo EU jednání na dvoustranné úrovni. V závislosti na tom, kolik zemí k úmluvě přistoupí, by mohla zajistit společný právní rámec pro zacházení s rozhodnutími ze třetích zemí, ať už byla vydána kdekoli. Dále by zajistila společný právní rámec pro podniky a občany EU, kteří usilují o uznání a výkon rozhodnutí soudů EU v zemích mimo EU 12 .
•Volba nástroje
Nevztahuje se na tento návrh
3.VÝSLEDKY HODNOCENÍ EX POST, KONZULTACÍ SE ZÚČASTNĚNÝMI STRANAMI A POSOUZENÍ DOPADŮ
•Hodnocení ex post / kontroly účelnosti platných právních předpisů
Nevztahuje se na tento návrh
•Konzultace se zúčastněnými stranami
V rámci posuzování různých politických možností v souvislosti s úmluvou o soudních rozhodnutích si Komise prostřednictvím otevřené veřejné konzultace a pracovního semináře s členskými státy vyžádala stanovisko zúčastněných stran 13 . Kromě toho externí dodavatel vypracoval studii a také provedl řadu konzultačních činností, jako např. online průzkum, cílené rozhovory se zúčastněnými stranami nebo dotazník rozeslaný orgánům členských států.
Z těchto konzultačních činností vyplynulo, že přistoupení k úmluvě o soudních rozhodnutích podporují jak členské státy, tak převážná většina zúčastněných stran (např. právníci, podniky, profesní organizace právníků a soudních vykonavatelů nebo akademická obec). Pokud jde o možnost učinit prohlášení 14 , členské státy byly proti prohlášení na základě článku 19 úmluvy a k prohlášení podle článku 18 se nevyjádřily jasně. Jen malý počet zúčastněných stran byl pro přistoupení s učiněním prohlášení podle článku 19, zatímco ohledně prohlášení podle článku 18 nebyla zjištěna žádná jasná tendence.
Informace získané díky těmto konzultačním činnostem hrály velmi důležitou úlohu ve formování názoru Komise ohledně nejlepšího přístupu, jaký by v tomto návrhu mohla zaujmout. V důsledku toho se Komise rozhodla navrhnout přistoupení EU k úmluvě o soudních rozhodnutích s omezeným, cíleným prohlášením, které vyloučí uznávání a výkon rozhodnutí ze třetích zemí soudy v EU, která se týkají nájmů nemovitostí pro účely podnikání, kdy se tyto nemovitosti nacházejí v EU.
•Sběr a využití výsledků odborných konzultací
V průběhu jednání o úmluvě o soudních rozhodnutích Komise soustavně vedla konzultace s odborníky z členských států a vycházela z odborných znalostí, které jí poskytli. Kromě toho proběhly konzultace s odborníky z členských států také v rámci přípravy tohoto návrhu.
Komise také vycházela ze studie, kterou vypracoval externí dodavatel a která měla podpořit analýzu posouzení dopadů. Tato studie 15 obsahuje rozsáhlou ekonomickou a právní analýzu různých dostupných politických možností. Studie využívá různé analytické nástroje, od využití empirických údajů shromážděných různými způsoby (online průzkum, dotazník a rozhovory) po statistiky či analýzu dokumentů. Pokud nebyly k dispozici kvantitativní údaje, byly použity kvalitativní odhady. Tyto odhady, stejně jako různé jiné použité předpoklady byly potvrzeny externími odborníky na pracovním setkání.
Ze studie vyplývá, že nejvhodnějším způsobem, jak dosáhnout politických cílů, je přistoupit k úmluvě bez jakýchkoli prohlášení. Tento závěr je v tomto návrhu zohledněn, jelikož je navrhováno přistoupení k úmluvě o soudních rozhodnutích jen s omezeným, konkrétním prohlášením, které je považováno za nezbytné pro zajištění soudržnosti se stávajícím acquis EU. Zároveň toto omezené prohlášení nebude bránit dosažení ostatních cílů tohoto návrhu ani nenaruší jeho účinnost, pokud jde o očekávané přímé přínosy pro podniky a občany EU.
A konečně Komise vycházela z rozsáhlých odborných znalostí o uznávání a výkonu soudních rozhodnutí na úrovni EU získaných při uplatňování nařízení Brusel Ia a jeho předchůdce nařízení (ES) č. 44/2001 16 , které nahradilo Bruselskou úmluvu z roku 1968 17 , jež se zabývala stejnou věcí. Ohledně výkladu a použití těchto nástrojů na úrovni EU existují rozsáhlé pokyny Soudního dvora Evropské unie.
•Posouzení dopadů
Vhodnost přistoupení EU k úmluvě byla zvážena v rámci zprávy o posouzení dopadů. Pro případ, že by EU k úmluvě přistoupila, bylo zváženo několik alternativních politických možností. Tyto politické možnosti zahrnovaly přistoupení buď bez jakéhokoli prohlášení, nebo s konkrétně vymezenými prohlášeními – buď s prohlášením podle článku 18 úmluvy, kterým by se určité věci vyloučily z oblasti působnosti (záležitosti týkající se spotřebitelů, zaměstnání nebo pojištění a/nebo nájmů nemovitostí pro účely podnikání), nebo s prohlášením podle článku 19 úmluvy, kterým by se vyloučila soudní rozhodnutí v občanských a obchodních věcech týkajících se států nebo státních subjektů.
Upřednostňovanou možností je přistoupení k úmluvě s omezeným, konkrétním prohlášením, které vyloučí uznávání a výkon soudních rozhodnutí, jež se týkají nájmů nemovitostí pro účely podnikání, kdy se tyto nemovitosti nacházejí v EU.
Pro účely kvantifikace dopadů úmluvy o soudních rozhodnutích na pohyb soudních rozhodnutí mezi zeměmi EU a zeměmi mimo EU byl formulován pracovní předpoklad, že k úmluvě přistoupí osm vybraných zemí mimo EU. Vybranými zeměmi mimo EU byly Argentina, Austrálie, Brazílie, Čína, Japonsko, Jižní Korea, Kanada a Spojené státy americké. Odhad všech dopadů se vztahoval k referenčnímu období 2022–2026.
Upřednostňovaná možnost zlepší přístup ke spravedlnosti a zvýší právní jistotu a předvídatelnost v mezinárodních soudních sporech. Odhaduje se, že přímé přínosy pro občany a podniky EU, kteří usilují o uznání a výkon rozhodnutí vydaného v EU ve vybraných zemích mimo EU, dosáhnou do roku 2026 1,1 až 2,6 milionu EUR. To vyplývá z očekávaného snížení nákladů souvisejících s uznáváním a výkonem soudních rozhodnutí vydaných v EU v zemích mimo EU o 10–20 %. Kromě toho se očekává, že se průměrná délka řízení zkrátí v průměru o tři až šest měsíců.
Jednodušší a předvídatelnější systém uznávání a výkonu cizích rozhodnutí v občanských a obchodních věcech by také měl podpořit mezinárodní obchod a investice. Pravděpodobný růst mezinárodního obchodu a investic by mohl mít pozitivní dopad na mikro- i makroúrovni a mohl by pozitivně ovlivnit i pracovní příležitosti. Z lepšího přístupu ke spravedlnosti a právní jistoty při mezinárodních transakcích, které úmluva o soudních rozhodnutích zajistí, budou mít prospěch především malé a střední podniky.
Upřednostňovaná politická možnost je zejména plně v souladu s acquis EU v této oblasti, a to konkrétně s nařízením Brusel Ia. V rámci upřednostňované možnosti jsou z oblasti působnosti úmluvy vyloučeny nájmy nemovitých věcí pro účely podnikání, jelikož nařízení Brusel Ia uděluje výlučnou příslušnost k řešení sporů týkajících se nájmů nemovitostí pro účely podnikání, kdy se tyto nemovitosti nacházejí v EU, soudům v EU.
Na druhou stranu nebylo považováno za nutné učinit prohlášení, které by vylučovalo ostatní zvažované záležitosti 18 . Úmluva slabším stranám (spotřebitelům, zaměstnancům nebo pojistníkům, pojištěným či osobám oprávněným z pojistné smlouvy) poskytuje přiměřenou ochranu, byť jiným způsobem než acquis EU. Kromě toho by na rozdíl od nájmů nemovitostí pro účely podnikání, kdy se tyto nemovitosti nacházejí v EU, mohla jiná prohlášení s širší oblastí působnosti bránit úplnému dosažení cílů této iniciativy.
Zpráva o posouzení dopadů obdržela dne 23. dubna 2021 kladné stanovisko Výboru pro kontrolu regulace.
•Účelnost právních předpisů a zjednodušení
Návrh nemá žádný dopad na náklady malých a středních podniků. Vzhledem k tomu, že malé a střední podniky upřednostňují soudní řízení před rozhodčím řízením, se navíc očekává, že zvýšení právní jistoty spolu se snížením nákladů spojených s řízeními v mezinárodních sporech a zkrácením jejich délky bude mít pozitivní dopad na jejich ochotu podílet se na mezinárodních transakcích nebo je rozšířit. Přistoupení k úmluvě může dále zlepšit konkurenceschopnost malých a středních podniků. To proto, že se sníží náklady spojené s řízeními v mezinárodních sporech a tím nepřímo i náklady spojené s mezinárodním obchodováním, což malým a středním podnikům se sídlem v EU poskytne konkurenční výhodu oproti podnikům ze zemí, jež úmluvu neratifikují. Očekává se, že návrh bude mít pozitivní dopad také na mezinárodní obchod a investice.
•Základní práva
Návrh by měl zlepšit přístup ke spravedlnosti pro podniky a občany EU, jelikož se obecně zlepší přeshraniční uznávání a výkon soudních rozhodnutí, nedílná součást práva na přístup ke spravedlnosti, a stanou se předvídatelnějšími. Úmluva do značné míry odráží pravidla uznávání a výkonu soudních rozhodnutí použitelná uvnitř EU (nařízení Brusel Ia). Úmluva se tedy v zásadě neodchyluje od základních práv a zásad procesní spravedlnosti v EU. Úmluva zejména poskytuje důvod pro odmítnutí uznání a výkonu soudních rozhodnutí, jež jsou neslučitelná se základními zásadami procesní spravedlnosti nebo s veřejnou politikou státu, v němž jsou uznání a výkon navrhovány. To by na základě vyzkoušeného přístupu 19 pomohlo zajistit, aby v zemích mimo EU byla řádně dodržována základní práva jako právo na obhajobu nebo na spravedlivý proces. Zlepšením uznávání a výkonu rozhodnutí soudů EU ve třetích zemích by úmluva rovněž měla usnadnit využívání svobody podnikání a posílit dodržování práva vlastnit majetek v EU.
4.ROZPOČTOVÉ DŮSLEDKY
Rozhodnutí nemá žádné důsledky pro rozpočet Unie. Členským státům mohou v souvislosti s prováděním úmluvy vzniknout jednorázové náklady a mírně mohou vzrůst náklady soudních orgánů členských států, jelikož se předpokládá mírný nárůst počtu případů. Očekává se však, že tyto náklady budou ve střednědobém a dlouhodobém horizontu kompenzovány očekávaným zkrácením délky řízení.
5.OSTATNÍ PRVKY
•Plány provádění a způsoby monitorování, hodnocení a podávání zpráv
Vzhledem k tomu, že se návrh týká přístupu EU k mezinárodní úmluvě, jež obsahuje jasná pravidla pro uznávání a výkon cizích soudních rozhodnutí, nebude vytvořen žádný plán provádění.
Pokud jde o monitorování a hodnocení provádění úmluvy v praxi, EU se zúčastní zasedání zvláštní komise, která za účelem zhodnocení uplatňování úmluvy v praxi pravidelně pořádá Haagská konference o mezinárodním právu soukromém.
Vnitřní hodnotící a monitorovací mechanismus EU bude co nejvíce odpovídat hodnotícímu mechanismu Haagské konference o mezinárodním právu soukromém. Hodnocení bude prováděno v pravidelných intervalech a bude zahrnovat posouzení dopadů přistoupení EU k úmluvě o soudních rozhodnutích, jakož i hodnocení toho, zda bylo dosaženo hlavních cílů sledovaných přistoupením k úmluvě. Hodnocení bude dále zahrnovat analýzu vhodnosti prohlášení za účelem posouzení, zda již učiněná prohlášení ponechat v platnosti nebo je zrušit nebo zda učinit nová prohlášení.
•Informativní dokumenty (u směrnic)
Nevztahuje se na tento návrh
•Podrobné vysvětlení konkrétních ustanovení návrhu
Vzhledem k výlučné vnější pravomoci Evropské unie a skutečnosti, že úmluva o soudních rozhodnutích na základě svého článku 26 umožňuje, aby k ní přistoupila organizace regionální hospodářské integrace, by se EU měla stát smluvní stranou úmluvy bez členských států, a to na základě kladného rozhodnutí Rady.
Při přistoupení by tudíž Evropská unie měla v souladu s článkem 27 úmluvy prohlásit, že vykonává pravomoc ve všech věcech upravených touto úmluvou a že její členské státy nebudou smluvními stranami této úmluvy, ale budou jí vázány na základě přistoupení EU k této úmluvě. V souladu s Protokolem (č. 22) o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o fungování Evropské unie, podle nějž se Dánsko neúčastní opatření přijatých podle čl. 81 odst. 2 této smlouvy, se přistoupení EU k úmluvě o soudních rozhodnutích Dánska netýká.
Při přistoupení k úmluvě by EU také měla učinit prohlášení v souladu s článkem 18 úmluvy týkající se její věcné působnosti, a vyloučit tak z oblasti působnosti úmluvy rozhodnutí, která se týkají nájmů nemovitostí pro účely podnikání, kdy se tyto nemovitosti nacházejí v Evropské unii.
2021/0208 (NLE)
Návrh
ROZHODNUTÍ RADY
o přistoupení Evropské unie k Úmluvě o uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
RADA EVROPSKÉ UNIE,
s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na čl. 81 odst. 2 písm. a) a čl. 218 odst. 6 písm. a) této smlouvy,
s ohledem na návrh Evropské komise,
s ohledem na souhlas Evropského parlamentu 20 ,
vzhledem k těmto důvodům:
(1)Dne 2. července 2019 byla pod záštitou Haagské konference o mezinárodním právu soukromém uzavřena Úmluva o uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „úmluva“).
(2)Cílem úmluvy je podpořit přístup ke spravedlnosti po celém světě prostřednictvím posílené mezinárodní soudní spolupráce. Zejména je cílem úmluvy snížit rizika a náklady spojené s přeshraničními soudními spory a řešením sporů a v důsledku toho usnadnit mezinárodní obchod, investice a mobilitu.
(3)Unie se aktivně podílela na jednáních vedoucích k přijetí úmluvy a sdílí její cíle.
(4)V současné době občané a podniky Unie, kteří usilují o uznání a výkon soudního rozhodnutí vydaného v Unii v zemi mimo Unii, čelí roztříštěnému právnímu prostředí, jelikož chybí komplexní mezinárodní rámec pro uznávání a výkon cizích soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Růst mezinárodního obchodu a investičních toků tato právní rizika pro podniky a občany Unie zvyšuje, nicméně tato situace by měla být řešena prostřednictvím předvídatelného systému přeshraničního uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.
(5)Těchto cílů lze dosáhnout pouze dodržováním systému vzájemného uznávání a výkonu soudních rozhodnutí mezi členskými státy, jako je ten, který byl přijat v úmluvě. Zároveň by úmluva měla v Unii umožnit uznávání a výkon soudních rozhodnutí vydaných ve třetích zemích jen v případech, kdy jsou dodrženy základní zásady práva Unie a není dotčeno její acquis.
(6)Podle článku 26 úmluvy mohou organizace regionální hospodářské integrace jako Unie, které mají pravomoci v některých nebo ve všech věcech upravených úmluvou, tuto úmluvu podepsat, přijmout, schválit nebo k ní přistoupit.
(7)Podle čl. 3 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie je ve výlučné pravomoci Unie uzavření mezinárodní smlouvy, pokud její uzavření může ovlivnit společná pravidla Unie či změnit jejich působnost. Úmluva ovlivňuje sekundární právo Unie v oblasti soudní příslušnosti a uznávání a výkonu výsledných soudních rozhodnutí, zejména nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 21 . Unie má tedy výlučnou pravomoc ve všech věcech, které úmluva upravuje.
(8)Podle čl. 24 odst. 3 a článku 28 úmluvy může k přistoupení k úmluvě dojít před jejím vstupem v platnost.
(9)Unie by úmluvu měla uzavřít přistoupením.
(10)Při přistoupení k úmluvě by Unie podle článku 27 úmluvy měla prohlásit, že vykonává pravomoc ve všech věcech upravených touto úmluvou. V důsledku toho by členské státy měly být touto úmluvou vázány na základě jejího uzavření Unií.
(11)V případech týkajících se nájmů nemovitých věcí pro účely podnikání určuje nařízení (EU) č. 1215/2012 výlučnou příslušnost soudů v členském státě, kde se nemovitost nachází. Úmluva taková pravidla upravující výlučnou příslušnost v případě nájmů nemovitých věcí pro účely podnikání neobsahuje. Při přistoupení k úmluvě by proto Unie měla učinit prohlášení v souladu s článkem 18 úmluvy a vyloučit tak z oblasti působnosti úmluvy rozhodnutí, která se týkají nájmů nemovitostí pro účely podnikání, kdy se tyto nemovitosti nacházejí v Unii.
(12)Irsko je vázáno nařízením (EU) č. 1215/2012, a proto se účastní přijímání tohoto rozhodnutí.
(13)V souladu s články 1 a 2 Protokolu (č. 22) o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o fungování Evropské unie, se Dánsko neúčastní přijímání tohoto rozhodnutí a toto rozhodnutí pro ně není závazné ani použitelné,
PŘIJALA TOTO ROZHODNUTÍ:
Článek 1
Unie uzavírá Haagskou úmluvu ze dne 2. července 2019 o uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „úmluva“).
Znění úmluvy se připojuje k tomuto rozhodnutí.
Článek 2
Komise určí osobu zmocněnou uložit jménem Unie listinu o přístupu uvedenou v čl. 24 odst. 4 úmluvy.
Článek 3
Při uložení listiny uvedené v čl. 24 odst. 4 úmluvy učiní Unie toto prohlášení v souladu s čl. 27 odst. 1 úmluvy:
„Evropská unie v souladu s čl. 27 odst. 1 úmluvy prohlašuje, že vykonává pravomoc ve všech věcech upravených touto úmluvou. Její členské státy úmluvu nepodepíší, neratifikují, nepřijmou ani neschválí, ale jsou jí vázány na základě jejího uzavření Evropskou unií.
Pro účely tohoto prohlášení pojem „Evropská unie“ nezahrnuje Dánské království, a to podle článků 1 a 2 Protokolu (č. 22) o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o fungování Evropské unie.“
Článek 4
Při uložení listiny uvedené v čl. 24 odst. 4 úmluvy učiní Unie toto prohlášení v souladu s článkem 18, které se týká nájmů nemovitých věcí pro účely podnikání:
„Evropská unie v souladu s článkem 18 úmluvy prohlašuje, že úmluvu nebude uplatňovat na nájmy nemovitostí pro účely podnikání, kdy se tyto nemovitosti nacházejí v Evropské unii.“
Článek 5
Toto rozhodnutí vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie 22 .
V Bruselu dne
Za Radu
předseda/předsedkyně
EVROPSKÁ KOMISE
V Bruselu dne 16.7.2021
COM(2021) 388 final
PŘÍLOHA
návrhu ROZHODNUTÍ RADY
o přistoupení Evropské unie k Úmluvě o uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
{SEC(2021) 279 final} - {SWD(2021) 192 final} - {SWD(2021) 193 final}
ÚMLUVA O UZNÁVÁNÍ A VÝKONU CIZÍCH SOUDNÍCH ROZHODNUTÍ V OBČANSKÝCH A OBCHODNÍCH VĚCECH
Smluvní strany této úmluvy,
přejíce si prosazovat účinný přístup ke spravedlnosti pro všechny, zjednodušit mnohostranný obchod a investice, které jsou založené na pravidlech, a usnadnit mobilitu prostřednictvím soudní spolupráce,
věříce, že takovou spolupráci lze posílit vytvořením jednotného souboru základních pravidel pro uznávání a výkon cizích rozhodnutí v občanských a obchodních věcech s cílem usnadnit účinné uznávání a výkon těchto rozhodnutí,
přesvědčené, že takto posílená soudní spolupráce vyžaduje zejména mezinárodní právní režim, který poskytuje větší předvídatelnost a jistotu ve vztahu k celosvětovému oběhu cizích rozhodnutí a který doplňuje Úmluvu ze dne 30. června 2005 o dohodách o soudní příslušnosti,
se rozhodly, že uzavřou za tím účelem tuto úmluvu, a dohodly se na těchto ustanoveních:
KAPITOLA I – OBLAST PŮSOBNOSTI A DEFINICE
Článek 1
Oblast působnosti
1. Tato úmluva se vztahuje na uznávání a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Nevztahuje se zejména na věci daňové, celní a správní.
2. Tato úmluva se vztahuje na uznání a výkon rozhodnutí v jednom smluvním státě, které je vydané soudem v jiném smluvním státě.
Článek 2
Výjimky z oblasti působnosti
1. Tato úmluva se nevztahuje na:
a) věci týkající se osobního stavu a způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům;
b) vyživovací povinnosti;
c) jiné oblasti rodinného práva, včetně majetkových poměrů v manželství a jiných práv a povinností vyplývajících z manželství nebo obdobných vztahů;
d) závěti a dědění;
e) platební neschopnost, vyrovnání, řešení krizí finančních institucí a obdobné záležitosti;
f) přepravu cestujících a zboží;
g) přeshraniční znečištění moří, znečištění moří v oblastech, které přesahují vnitrostátní jurisdikci, znečištění moří z lodí, omezení odpovědnosti za námořní nároky a společné havárie;
h) odpovědnost za jaderné škody;
i) platnost, neplatnost nebo zrušení právnických osob nebo sdružení fyzických nebo právnických osob a platnost rozhodnutí jejich orgánů;
j) platnost zápisů do veřejných rejstříků;
k) pomluvy;
l) ochranu soukromí;
m) duševní vlastnictví;
n) činnosti ozbrojených sil, včetně činnosti jejich zaměstnanců při výkonu jejich úředních povinností;
o) činnosti donucovacích orgánů, včetně jejich zaměstnanců při výkonu jejich úředních povinností;
p) antimonopolní věci (hospodářskou soutěž), s výjimkou případů, kdy je rozhodnutí založeno na jednání, které představuje protisoutěžní dohodu nebo jednání ve vzájemné shodě mezi skutečnými nebo potenciálními konkurenty za účelem stanovení cen, předkládání nabídek založených na koluzních dohodách, stanovení omezení výroby nebo kvót nebo rozdělení trhů prostřednictvím přidělení zákazníků, dodavatelů, teritorií nebo obchodních oblastí, a kdy k takovému jednání i jeho účinkům došlo ve státě původu;
q) restrukturalizaci státního dluhu prostřednictvím jednostranných státních opatření.
2. Rozhodnutí není z oblasti působnosti této úmluvy vyloučeno, pokud záležitost, na kterou se tato úmluva nevztahuje, vyvstala pouze jako předběžná otázka v řízení, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno, přičemž nebyla předmětem řízení. Zvláště pak pouhá skutečnost, že taková věc je namítána v rámci obrany, rozhodnutí nevylučuje z oblasti působnosti úmluvy, jestliže tato věc není předmětem řízení.
3. Tato úmluva se nevztahuje na rozhodčí a související řízení.
4. Z oblasti působnosti této úmluvy není vyloučeno rozhodnutí na základě pouhé skutečnosti, že stát, včetně vlády, vládní agentury nebo jakékoli osoby jednající za stát, byl stranou řízení.
5. Touto úmluvou nejsou dotčeny výsady a imunity států nebo mezinárodních organizací, pokud jde o ně samotné nebo jejich majetek.
Článek 3
Definice:
1. V této úmluvě se:
a) „žalovaným“ rozumí osoba, proti které byla ve státě původu podána žaloba nebo vzájemná žaloba;
b) „soudním rozhodnutím“ rozumí rozhodnutí ve věci samé vydané soudem bez ohledu na jeho pojmenování, včetně vyhlášky nebo nařízení, a stanovení nákladů nebo výdajů soudem (včetně soudního úředníka) za předpokladu, že toto stanovení se vztahuje k rozhodnutí ve věci samé, které je uznatelné nebo vykonatelné podle této úmluvy. Předběžné ochranné opatření není soudním rozhodnutím.
2. V případě subjektu nebo osoby jiné než fyzická osoba se za obvyklé bydliště považuje stát:
a) kde má tato osoba své sídlo;
b) podle jehož práva byla zapsána nebo vytvořena;
c) kde má své ústředí nebo
d) kde má svou hlavní provozovnu.
KAPITOLA II – UZNÁNÍ A VÝKON
Článek 4
Obecná ustanovení
1. Rozhodnutí vydané soudem smluvního státu (státem původu) bude uznáno a vykonáno v jiném smluvním státě (dožádaném státě) v souladu s ustanoveními této kapitoly. Uznání nebo výkon rozhodnutí mohou být odmítnuty pouze z důvodů stanovených touto úmluvou.
2. V dožádaném státě se neprovádí přezkum rozhodnutí ve věci samé. Lze činit pouze taková posouzení, která jsou nezbytná pro provádění této úmluvy.
3. Soudní rozhodnutí bude uznáno pouze v případě, že je platné ve státě původu, a bude vykonáno pouze v případě, že je vykonatelné ve státě původu.
4. Uznání nebo výkon mohou být odloženy nebo odmítnuty v případě, že soudní rozhodnutí uvedené v odstavci 3 je ve státě původu předmětem přezkumu, nebo v případě, že dosud neuplynula lhůta pro uplatnění řádného opravného prostředku. Toto odmítnutí nevylučuje následné podání žádosti o uznání nebo výkon soudního rozhodnutí.
Článek 5
Základ pro uznání a výkon
1. Rozhodnutí je způsobilé k uznání a výkonu, pokud je splněn jeden z následujících požadavků:
a) osoba, vůči níž je uznání nebo výkon navrhován, měla obvyklé bydliště ve státě původu v době, kdy se tato osoba stala účastníkem řízení u soudu původu;
b) fyzická osoba, vůči níž je uznání nebo výkon navrhován, měla hlavní provozovnu ve státě původu v době, kdy se tato osoba stala účastníkem řízení u soudu původu, a žaloba, na které je rozhodnutí založeno, byla podána v souvislosti s touto obchodní činností;
c) osobou, vůči níž je uznání nebo výkon navrhován, je osoba, která podala žalobu, na níž je rozhodnutí založeno, která však nebyla vzájemnou žalobou;
d) žalovaný provozoval pobočku, zastoupení nebo jinou provozovnu bez samostatné právní subjektivity ve státě původu v době, kdy se tato osoba stala účastníkem řízení u soudu původu, a žaloba, na které je rozhodnutí založeno, byla podána v souvislosti s činností této pobočky, tohoto zastoupení nebo této provozovny;
e) žalovaný v průběhu řízení, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno, výslovně souhlasil s příslušností soudu původu;
f) žalovaný tvrzení ve věci samé před soudem původu oponoval, aniž by ve lhůtě stanovené právními předpisy státu původu příslušnost zpochybnil, ledaže je zřejmé, že by námitka proti příslušnosti nebo výkonu příslušnosti nebyla podle těchto právních předpisů úspěšná;
g) rozhodnutí se týkalo smluvního závazku a bylo vydáno soudem státu, ve kterém k plnění této povinnosti došlo nebo mělo dojít v souladu s
i) dohodou smluvních stran nebo
ii) právem rozhodným pro danou smlouvu, pokud není dohodnuto místo plnění,
ledaže činnosti žalovaného v souvislosti s transakcí zjevně nepředstavovaly účelné a podstatné spojení s tímto státem;
h) rozhodnutí se týkalo nájmu nemovité věci a bylo vydáno soudem státu, ve kterém se nemovitá věc nachází;
i) rozhodnutí ohledně smluvního závazku zajištěného věcným právem k nemovitým věcem nacházejícím se ve státě původu bylo vydáno v neprospěch žalovaného, pokud byla žaloba týkající se smluvního nároku podána společně s žalobou proti témuž žalovanému v souvislosti s uvedeným věcným právem;
j) rozhodnutí se týkalo mimosmluvního závazku, který vznikl na základě úmrtí, fyzického zranění, poškození nebo ztráty hmotného majetku, a jednání nebo opomenutí, které takovou újmu přímo způsobilo, ve státě původu, bez ohledu na to, kde k této újmě došlo;
k) rozhodnutí se týká platnosti, odvození, účinků, správy nebo změny svěřenského fondu, který byl vytvořen dobrovolně a byl písemně zaznamenán, a
i) v době zahájení řízení byl stát původu ve zřizovací listině svěřenství označen jako stát, u jehož soudů se budou rozhodovat spory o těchto věcech, nebo
ii) v době zahájení řízení byl stát původu ve zřizovací listině svěřenství výslovně nebo implicitně označen jako stát, v němž se nachází hlavní místo správy svěřenského fondu.
Tento pododstavec se vztahuje pouze na rozhodnutí týkající se vnitřních aspektů svěřenského fondu mezi osobami, které jsou nebo byly ve svěřenském vztahu;
l) rozhodnutí se týkalo vzájemné žaloby:
i) v rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto ve prospěch této vzájemné žaloby za předpokladu, že vzájemná žaloba vznikla na základě téhož jednání nebo téže události jako původní žaloba, nebo
ii) v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto v neprospěch této vzájemné žaloby, ledaže by právní předpisy státu původu vyžadovaly podání vzájemné žaloby, aby se zabránilo prekluzi;
m) rozhodnutí bylo vydáno soudem určeným v dohodě uzavřené nebo zaznamenané písemně nebo jakýmkoli jiným komunikačním prostředkem, který umožňuje přístup k informacím tak, aby byly využitelné pro další potřebu, s výjimkou výlučné dohody o soudní příslušnosti.
Pro účely tohoto pododstavce se „dohodou o výlučné soudní příslušnosti“ rozumí dohoda uzavřená mezi dvěma nebo více stranami, která pro účely rozhodování sporů, které vznikly nebo mohou vzniknout v souvislosti s konkrétním právním vztahem, určuje soudy jednoho smluvního státu nebo jeden či více konkrétních soudů jednoho smluvního státu, s vyloučením soudní příslušnosti jiných soudů.
2. Je-li žádáno o uznání nebo výkon vůči fyzické osobě jednající především za sebe, rodinu nebo domácnost (spotřebitel) ve věcech týkajících se spotřebitelské smlouvy nebo vůči zaměstnanci ve věcech týkajících se pracovní smlouvy zaměstnance:
a) odst. 1 písm. e) se použije, pouze pokud byl souhlas adresován soudu ústně nebo písemně;
b) odst. 1 písm. f), g) a m) se nepoužijí.
3. Odstavec 1 se nepoužije na rozhodnutí týkající se nájmu nemovitosti pro účely bydlení nebo zápisu nemovitých věcí. Takové rozhodnutí je způsobilé k uznání a výkonu, pouze pokud bylo vydáno soudem státu, kde se nemovitost nachází.
Článek 6
Výlučný základ pro uznání a výkon
Aniž by byl dotčen článek 5, rozhodnutí týkající se věcných práv k nemovitým věcem je uznáno a vykonáno, pouze pokud se nemovitá věc nachází ve státě původu.
Článek 7
Odmítnutí uznání a výkonu
1. Uznání nebo výkon mohou být odmítnuty, jestliže:
a) dokument, kterým bylo zahájeno řízení, nebo obdobný dokument, včetně základních náležitostí žaloby:
i) nebyl žalovanému oznámen v dostatečném předstihu a způsobem, který by mu umožnil si zajistit svou obhajobu, ledaže se žalovaný zúčastnil a svou věc hájil u soudu původu, aniž namítal, že mu nebylo řádně oznámeno, a to za předpokladu, že právo státu původu umožňuje namítnout neoznámení, nebo
ii) byl žalovanému oznámen v dožádaném státě způsobem, který je neslučitelný se základními zásadami dožádaného státu týkajícími se doručování dokumentů;
b) soudního rozhodnutí bylo dosaženo podvodem;
c) uznání nebo výkon by byly zjevně neslučitelné s veřejným pořádkem dožádaného státu, včetně situací, kdy konkrétní řízení vedoucí k soudnímu rozhodnutí bylo neslučitelné se základními zásadami procesní spravedlnosti daného státu, a případy, kdy došlo k porušení bezpečnosti nebo svrchovanosti uvedeného státu;
d) řízení před soudem původu bylo v rozporu s dohodou nebo určením ve zřizovací listině svěřenství, podle nichž měl být spor vyřešen soudem jiného státu než státu původu;
e) rozhodnutí je v rozporu s rozhodnutím vydaným soudem v dožádaném státě ve sporu mezi týmiž stranami nebo
f) rozhodnutí je v rozporu s dřívějším rozhodnutím vydaným soudem jiného státu v téže věci mezi týmiž stranami za předpokladu, že dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro jeho uznání v dožádaném státě.
2. Uznání nebo výkon lze odložit nebo odmítnout, pokud u soudu dožádaného státu probíhá řízení mezi týmiž stranami ve stejné věci, jestliže:
a) řízení u soudu dožádaného státu bylo zahájeno před soudem původu a
b) existuje úzká souvislost mezi sporem a dožádaným státem.
Odmítnutí podle tohoto odstavce nevylučuje následné podání žádosti o uznání nebo výkon soudního rozhodnutí.
Článek 8
Předběžné otázky
1. Rozhodnutí o předběžné otázce se podle této úmluvy neuznává ani nevykonává, pokud se jedná o věc, na kterou se tato úmluva nevztahuje, nebo o věc uvedenou v článku 6, o které rozhodl soud jiného státu než toho, který je stanoven v uvedeném článku.
2. Uznání nebo výkon rozhodnutí lze odmítnout, pokud bylo rozhodnutí založeno na rozhodnutí ve věci, na kterou se tato úmluva nevztahuje, nebo ve věci uvedené v článku 6, o které rozhodl soud jiného státu než toho, který je uveden v uvedeném článku, a pouze v jejich rozsahu.
Článek 9
Oddělitelnost
Uznání nebo výkon oddělitelné části soudního rozhodnutí bude přiznáno, je-li žádáno uznání nebo výkon pouze dané části rozhodnutí, nebo je-li podle této úmluvy uznatelná nebo vykonatelná pouze část rozhodnutí.
Článek 10
Náhrada škody
1. Uznání nebo výkon soudního rozhodnutí mohou být odmítnuty, pokud toto rozhodnutí přiznává náhradu škody, včetně exemplárně zvýšené náhrady škody nebo represivní náhrady škody, která straně nenahrazuje skutečně vzniklou škodu nebo újmu, a to v rozsahu, v jakém se tak stalo.
2. Dožádaný soud přihlédne k tomu, zda a v jakém rozsahu výše náhrady škody přiznaná soudem původu slouží k pokrytí nákladů a výdajů řízení.
Článek 11
Soudní smíry (transactions judiciaires)
Soudní smíry (transactions judiciaires), které soud smluvního státu schválil nebo které byly uzavřeny před daným soudem smluvního státu v průběhu řízení a které jsou ve státě původu vykonatelné stejně jako soudní rozhodnutí, budou vykonány podle této úmluvy stejně jako soudní rozhodnutí.
Článek 12
Dokumenty, které je třeba předložit
1. Strana domáhající se uznání nebo žádající o výkon rozhodnutí předloží
a) úplný a ověřený opis soudního rozhodnutí;
b) pokud bylo soudní rozhodnutí vydáno pro zmeškání, originál nebo ověřený opis listiny potvrzující, že podání, na jehož základě bylo řízení zahájeno, nebo obdobná listina, byly doručeny meškající straně;
c) veškeré listiny nezbytné k určení, zda je soudní rozhodnutí účinné nebo případně vykonatelné ve státě původu;
d) v případě uvedeném v článku 11 potvrzení soudu (včetně pověřeného soudního úředníka) státu původu, že soudní smír nebo jeho část jsou ve státě původu vykonatelné stejně jako soudní rozhodnutí.
2. Jestliže obsah soudního rozhodnutí nedovoluje, aby dožádaný soud ověřit, zda jsou podmínky této kapitoly splněny, může daný soud požadovat veškeré potřebné listiny.
3. Žádost o uznání nebo výkon může být doplněna listinou, která se týká rozhodnutí a kterou vydal soud (včetně pověřeného soudního úředníka) státu původu v podobě doporučené a zveřejněné Haagskou konferencí o mezinárodním právu soukromém.
4. Pokud nejsou listiny uvedené v tomto článku v úředním jazyce dožádaného státu, musí být opatřeny ověřeným překladem do úředního jazyka, pokud právo dožádaného státu nestanoví jinak.
Článek 13
Postup
1. Postup uznání, prohlášení vykonatelnosti nebo přihlášení k výkonu a výkon soudního rozhodnutí se řídí právem dožádaného státu, pokud tato úmluva nestanoví jinak. Soud dožádaného státu jedná bez prodlení.
2. Soud dožádaného státu neodmítne uznání nebo výkon rozhodnutí podle této úmluvy z důvodu, že by se o uznání nebo výkon mělo žádat v jiném státě.
Článek 14
Náklady řízení
1. Po straně, která v jednom smluvním státě navrhuje výkon rozhodnutí vydaného v jiném smluvním státě, nesmí být pouze na základě skutečnosti, že je cizím státním příslušníkem nebo že nemá bydliště nebo pobyt ve státě, v němž se výkon navrhuje, požadována žádná záruka ani jistota, jakkoli označená.
2. Příkaz k úhradě nákladů řízení uplatněný ve smluvním státě vůči osobě, která je osvobozena od záruky nebo jistoty ve smyslu odstavce 1 nebo podle práva státu, kde bylo řízení zahájeno, je na návrh osoby, která má nárok na výhody plynoucí z takového příkazu, prohlášen za vykonatelný v jakémkoli jiném smluvním státě.
3. Stát může prohlásit, že nepoužije odstavec 1, nebo prohlášením určit, který ze svých soudů odstavec 1 nepoužije.
Článek 15
Uznání a výkon podle vnitrostátního práva
S výhradou článku 6 tato úmluva nebrání uznávání nebo výkonu soudních rozhodnutí podle vnitrostátního práva.
ČÁST III – OBECNÁ USTANOVENÍ
Článek 16
Přechodné ustanovení
Tato úmluva se vztahuje na uznávání a výkon rozhodnutí, pokud v době zahájení řízení ve státě původu byla úmluva ve vztahu mezi tímto státem a dožádaným státem účinná.
Článek 17
Prohlášení omezující uznávání a výkon
Stát může prohlásit, že jeho soudy mohou odmítnout uznat nebo vykonat rozhodnutí vydané soudem jiného smluvního státu, jestliže strany měly bydliště v dožádaném státě a jestliže vztah stran a veškeré další prvky spojené se sporem, jiné než místo soudu původu, souvisely pouze s dožádaným státem.
Článek 18
Prohlášení o konkrétních věcech
1. Pokud má stát silný zájem tuto úmluvu neuplatnit na konkrétní věc, může prohlásit, že se úmluva na danou věc nevztahuje. Stát činící toto prohlášení zajistí, aby působnost prohlášení nebyla širší, než je nezbytné, a aby konkrétní vyloučená věc byla jasně a přesně vymezena.
2. Pokud jde o danou věc, tato úmluva se neuplatní
a) ve smluvním státě, který prohlášení učinil;
b) v jiných smluvních státech, ve kterých se o uznání nebo výkon rozhodnutí vydaného soudem smluvního státu, který učinil prohlášení, žádá.
Článek 19
Prohlášení týkající se rozhodnutí ve věcech státu
1. Stát může prohlásit, že se tato úmluva nevztahuje na rozhodnutí vydané v řízení, jehož je účastníkem některý z těchto subjektů:
a) uvedený stát nebo fyzická osoba jednající za tento stát nebo
b) orgán veřejné moci tohoto státu nebo fyzická osoba jednající za takovýto orgán.
Stát činící toto prohlášení zajistí, aby působnost prohlášení nebyla širší, než je nezbytné, a aby vynětí z oblasti působnosti bylo jasně a přesně vymezeno. Prohlášení nerozlišuje mezi rozhodnutími, v nichž je stát, orgán veřejné moci tohoto státu nebo fyzická osoba jednající za jeden z nich žalovaným nebo žalobcem v řízení před soudem původu.
2. Uznání nebo výkon rozhodnutí vydaného soudem státu, který učinil prohlášení podle odstavce 1, lze odmítnout, pokud bylo rozhodnutí vydáno v řízení, ve kterém je buď stát, který učinil prohlášení, nebo dožádaný stát, jeden z jejich orgánů veřejné moci nebo fyzická osoba za ně jednající stranou ve stejném rozsahu, jaký je uveden v tomto prohlášení.
Článek 20
Jednotný výklad
Při výkladu této úmluvy je třeba přihlížet k jejímu mezinárodnímu charakteru a k potřebě podporovat její jednotné uplatňování.
Článek 21
Přezkum provádění úmluvy
Generální tajemník Haagské konference o mezinárodním právu soukromém v pravidelných intervalech zajistí přezkum provádění této úmluvy, včetně všech prohlášení, a podávání zpráv Radě pro obecné záležitosti a politiku.
Článek 22
Nejednotné právní systémy
1. Ve vztahu ke smluvnímu státu, ve kterém platí v různých územních celcích dva nebo více právních systémů upravujících věci, na které se vztahuje tato úmluva:
a) se odkaz na právo nebo postup státu případně považuje za odkaz na platné právo nebo postup v příslušném územním celku;
b) se odkazem na soud nebo soudy státu rozumí odkaz na soud nebo soudy v příslušném územním celku;
c) se odkazem na souvislost se státem rozumí odkaz na souvislost s příslušným územním celkem;
d) se odkazem na hraniční určovatel ve vztahu ke státu rozumí případně odkaz na uvedený hraniční určovatel ve vztahu k příslušnému územnímu celku.
2. Aniž je dotčen odstavec 1, smluvní stát se dvěma nebo více územními celky, ve kterých platí různé právní systémy, není povinen tuto úmluvu uplatňovat v situacích, které zahrnují pouze tyto různé územní celky.
3. Soud v územním celku smluvního státu se dvěma nebo více územními celky, ve kterých platí různé právní systémy, není povinen uznat nebo vykonat rozhodnutí z jiného smluvního státu pouze z toho důvodu, že rozhodnutí bylo uznáno nebo vykonáno v jiném územním celku téhož smluvního státu podle této úmluvy.
4. Tento článek se nevztahuje na organizace regionální hospodářské integrace.
Článek 23
Vztah k jiným mezinárodním nástrojům
1. Tato úmluva má být, pokud možno, vykládána jako slučitelná s ostatními smlouvami platnými pro smluvní státy, uzavřenými před touto úmluvou či po této úmluvě.
2. Touto úmluvou není dotčeno uplatňování smlouvy, která byla smluvním státem uzavřena před touto úmluvou.
3. Touto úmluvou není dotčeno uplatňování smlouvy, která byla smluvním státem uzavřena po této úmluvě, pokud jde o uznání nebo výkon rozhodnutí vydaného soudem smluvního státu, který je také stranou dané smlouvy. Závazky podle článku 6 vůči smluvním státům, které nejsou smluvními stranami této smlouvy, nejsou touto smlouvou dotčeny.
4. Touto úmluvou není dotčeno uplatňování pravidel organizace regionální hospodářské integrace, která je stranou této úmluvy, pokud jde o uznání nebo výkon rozhodnutí vydaného soudem smluvního státu, který je rovněž členským státem organizace regionální hospodářské integrace, jestliže:
a) tato pravidla byla přijata před uzavřením této úmluvy nebo
b) tato pravidla byla přijata po uzavření této úmluvy do té míry, do jaké nejsou dotčeny závazky podle článku 6 vůči smluvním státům, které nejsou členskými státy organizace pro regionální hospodářskou integraci.
KAPITOLA IV – ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ
Článek 24
Podpis, ratifikace, přijetí, schválení nebo přistoupení
1. Tato úmluva je otevřena k podpisu všem státům.
2. Tato úmluva podléhá ratifikaci, přijetí nebo schválení signatářskými státy.
3. Tato úmluva je otevřena k přistoupení všem státům.
4. Listiny o ratifikaci, listiny o přijetí, schválení nebo přístupu budou uloženy u ministerstva zahraničních věcí Nizozemského království, které je depozitářem této úmluvy.
Článek 25
Prohlášení o nejednotných právních systémech
1. Pokud má stát dva nebo více územních celků, ve kterých platí různé právní systémy upravující věci, na které se vztahuje tato úmluva, může prohlásit, že se úmluva vztahuje na všechny jeho územní celky nebo pouze na jeden či více z nich. V takovém prohlášení se výslovně uvedou územní celky, na které se úmluva vztahuje.
2. Pokud stát neučiní žádné prohlášení podle tohoto článku, vztahuje se úmluva na všechny územní celky daného státu.
3. Tento článek se nevztahuje na organizace regionální hospodářské integrace.
Článek 26
Organizace regionální hospodářské integrace
1. Organizace regionální hospodářské integrace sestávající pouze ze svrchovaných států, která má pravomoci v některých nebo ve všech věcech upravených touto úmluvou, může obdobně tuto úmluvu podepsat, přijmout, schválit nebo k ní přistoupit. Organizace regionální hospodářské integrace má v takovém případě práva a povinnosti smluvního státu v rozsahu, ve kterém má tato organizace pravomoc ve věcech upravených touto úmluvou.
2. Organizace regionální hospodářské integrace v okamžiku podpisu, přijetí, schválení nebo přistoupení oznámí písemně depozitáři věci upravené touto úmluvou, v nichž její členské státy přenesly na tuto organizaci svou pravomoc. Organizace bez prodlení písemně oznámí depozitáři všechny změny pravomocí uvedených v posledním oznámení podle tohoto odstavce.
3. Pro účely vstupu této úmluvy v platnost se žádná listina uložená organizací regionální hospodářské integrace nepočítá, pokud organizace regionální hospodářské integrace neprohlásí podle čl. 27 odst. 1, že její členské státy nebudou stranami této úmluvy.
4. Veškeré odkazy na „smluvní stát“ nebo „stát“ v této úmluvě se vztahují stejně i na organizaci regionální hospodářské integrace.
Článek 27
Organizace regionální hospodářské integrace jako smluvní strana bez svých členských států
1. V okamžiku podpisu, přijetí, schválení nebo přistoupení může organizace regionální hospodářské integrace prohlásit, že vykonává pravomoc ve všech věcech upravených touto úmluvou a že její členské státy nebudou stranami této úmluvy, ale budou jí vázány z titulu podpisu, přijetí, schválení nebo přistoupení této organizace.
2. V případě, že organizace regionální hospodářské integrace učiní prohlášení v souladu s odstavcem 1, všechny odkazy na „smluvní stát“ nebo „stát“ v této úmluvě se vztahují stejně i na členské státy organizace.
Článek 28
Vstup v platnost
1. Tato úmluva vstupuje v platnost prvním dnem měsíce následujícího po uplynutí doby, během níž může být učiněno oznámení v souladu s čl. 29 odst. 2 ve vztahu k druhému státu, který uložil svou listinu o ratifikaci, přijetí, schválení nebo přistoupení podle článku 24.
2. Poté tato úmluva vstoupí v platnost
a) pro každý stát, který ji následně ratifikuje, přijme, schválí nebo k ní přistoupí, prvním dnem měsíce následujícího po uplynutí doby, během níž mohou být s ohledem na uvedený stát učiněna oznámení v souladu s čl. 29 odst. 2;
b) pro územní celek, na který se tato úmluva vztahuje v souladu s článkem 25 poté, co úmluva vstoupila v platnost pro stát, který učinil dané prohlášení, prvním dnem měsíce následujícího po uplynutí tří měsíců od oznámení prohlášení uvedeného v tomto článku.
Článek 29
Navazování vztahů v souladu s úmluvou
1. Tato úmluva nabude účinnosti mezi dvěma smluvními státy, pouze pokud žádný z nich neučinil oznámení depozitáři týkající se tohoto druhého státu v souladu s odstavci 2 nebo 3. Pokud takové oznámení neexistuje, je úmluva mezi dvěma smluvními státy účinná od prvního dne měsíce následujícího po uplynutí doby, během níž lze oznámení učinit.
2. Do dvanácti měsíců ode dne oznámení depozitáře uvedeného v čl. 32 písm. a) může smluvní stát oznámit depozitáři, že ratifikace, přijetí, schválení nebo přistoupení jiného státu nebudou mít za následek navázání vztahů těchto dvou států podle této úmluvy.
3. Stát může po uložení své listiny podle čl. 24 odst. 4 oznámit depozitáři, že jeho ratifikace, přijetí, schválení nebo přistoupení nebude mít za následek navázání vztahů se smluvním státem podle této úmluvy.
4. Smluvní stát může kdykoli odvolat oznámení, které učinil podle odstavců 2 nebo 3. Toto odvolání nabývá účinku prvním dnem měsíce následujícího po uplynutí tří měsíců od data oznámení.
Článek 30
Prohlášení
1. Prohlášení uvedená v článcích 14, 17, 18, 19 a 25 mohou být učiněna při podpisu, ratifikaci, přijetí, schválení nebo přistoupení nebo kdykoli poté a mohou být kdykoli změněna nebo odvolána.
2. Prohlášení, jejich změny a odvolání se oznámí depozitáři.
3. Prohlášení učiněné při podpisu, ratifikaci, přijetí, schválení nebo přistoupení vstupuje v platnost souběžně se vstupem této úmluvy v platnost pro dotčený stát.
4. Prohlášení učiněné později a všechny změny nebo odvolání prohlášení vstupují v platnost prvním dnem měsíce následujícího po uplynutí tří měsíců ode dne, kdy depozitář obdržel příslušné oznámení.
5. Prohlášení učiněné později a jakékoli změny či odvolání prohlášení se nevztahují na rozhodnutí vyplývající z řízení, která již byla zahájena před soudem původu v okamžiku, kdy prohlášení nabude účinku.
Článek 31
Vypovězení
1. Smluvní stát této úmluvy je oprávněn úmluvu vypovědět písemným oznámením depozitáři. Výpověď může být omezena na některé územní celky nejednotného právního systému, na který se tato úmluva vztahuje.
2. Výpověď nabude účinnosti prvním dnem měsíce, který následuje po uplynutí dvanácti měsíců ode dne, kdy depozitář obdržel příslušné oznámení. Pokud je v oznámení stanovena delší lhůta pro účinnost výpovědi, nabývá výpověď účinnosti po uplynutí této delší lhůty, jež počíná běžet dnem, kdy depozitář obdržel příslušné oznámení.
Článek 32
Oznámení depozitáře
Depozitář oznámí členům Haagské konference o mezinárodním právu soukromém a ostatním státům a organizacím regionální hospodářské integrace, kteří podepsali, ratifikovali, přijali nebo schválili tuto úmluvu nebo k ní přistoupili v souladu s články 24, 26 a 27:
a) podpisy, ratifikace, přijetí, schválení a přistoupení uvedené v článcích 24, 26 a 27;
b) datum vstupu této úmluvy v platnost podle článku 28;
c) oznámení, prohlášení, změny a odvolání prohlášení uvedené v článcích 26, 27, 29 a 30 a
d) výpovědi uvedené v článku 31.
Na důkaz tohoto níže podepsaní, jsouce k tomu řádně zmocněni, podepsali tuto úmluvu.
Sepsáno v Haagu dne 2. července 2019 v anglickém a francouzském jazyce, přičemž obě znění mají stejnou platnost, v jednom vyhotovení, které bude uloženo v archivu vlády Nizozemského království a jehož ověřený opis bude předán diplomatickou cestou každému členskému státu Haagské konference o mezinárodním právu soukromém ke dni jejího dvacátého druhého zasedání a každému států, který se zasedání zúčastnil.