EUR-Lex Access to European Union law
This document is an excerpt from the EUR-Lex website
Document 52014DC0002
REPORT FROM THE COMMISSION TO THE EUROPEAN PARLIAMENT AND THE COUNCIL Joint Report on the application of Council Directive 2000/43/EC of 29 June 2000 implementing the principle of equal treatment between persons irrespective of racial or ethnic origin (‘Racial Equality Directive’) and of Council Directive 2000/78/EC of 27 November 2000 establishing a general framework for equal treatment in employment and occupation (‘Employment Equality Directive’)
ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ Společná zpráva o uplatňování směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ („směrnice o rasové rovnosti“), a směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání („směrnice o rovnosti v zaměstnání“)
ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ Společná zpráva o uplatňování směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ („směrnice o rasové rovnosti“), a směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání („směrnice o rovnosti v zaměstnání“)
/* COM/2014/02 final */
ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ Společná zpráva o uplatňování směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ („směrnice o rasové rovnosti“), a směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání („směrnice o rovnosti v zaměstnání“) /* COM/2014/02 final */
ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A
RADĚ Společná zpráva o uplatňování
směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí
zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický
původ („směrnice o rasové rovnosti“), a směrnice Rady 2000/78/ES
ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné
zacházení v zaměstnání a povolání („směrnice o rovnosti v zaměstnání“) 1. úvod Ochrana proti diskriminaci je jednou
z oblastí, v nichž mají právní předpisy EU výrazný dopad na
každodenní život lidí v EU. Ucelený rámec tvořený dvěma
směrnicemi EU proti diskriminaci[1]
utváří podobu evropských právních předpisů v této oblasti
již po více než jedno desetiletí. Některé členské státy před
provedením obou směrnic nedisponovaly v této oblasti prakticky
žádnými právními předpisy a směrnice zavedly do právních
předpisů všech členských států nové prvky, jako je ochrana
proti diskriminaci na základě věku. Směrnice proti diskriminaci: - zakazují diskriminaci na základě rasy nebo etnického původu (směrnice 2000/43/ES) a diskriminaci na základě náboženského vyznání nebo víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace (směrnice 2000/78/ES), - poskytují ochranu v řadě klíčových oblastí života: zaměstnání a odborné vzdělávání (obě směrnice); vzdělání, sociální zabezpečení, zdravotní péče a přístup ke zboží a službám, včetně ubytování, a jejich dodávky (směrnice 2000/43/ES), - zakazují různé formy diskriminace: přímou a nepřímou diskriminaci, obtěžování, chování směřující k navádění k diskriminaci a pronásledování, - stanoví povinnost členských států zavést účinné sankce a opravné prostředky. První zprávy o provádění byly přijaty
v roce 2006[2]
a v roce 2008[3].
Vzhledem k tomu, že o uplatňování obou směrnic proti
diskriminaci[4]
je třeba podávat pravidelné zprávy, je tento dokument společnou
zprávou, neboť regulační přístup a obsah většiny ustanovení
je totožný. Kromě toho většina států provedla obě
směrnice do jediného vnitrostátního právního aktu. První zprávy byly
přijaty v době, kdy mnoho členských států provedlo
směrnice proti diskriminaci do vnitrostátního práva nově, a
nemělo proto dostatečnou zkušenost s jejich uplatňováním. V současnosti provedlo směrnice a
zkušenosti s jejich uplatňováním získalo všech 28 členských
států. Soudní dvůr Evropské unie rovněž rozvinul výklad
směrnic prostřednictvím své judikatury. Tato zpráva poskytuje
příležitost přezkoumat uplatňování směrnic, zhodnotit
výklad poskytnutý Soudním dvorem Evropské unie a vnitrostátními soudy a
identifikovat nové výzvy, se kterými je třeba se vypořádat. [5] V souladu s uvedenými směrnicemi[6] poskytly všechny
členské státy Komisi informace, které přispěly
k vypracování této zprávy. Kromě toho Komise vedla konzultace s
vnitrostátními subjekty pro rovné zacházení[7],
Evropskou sítí subjektů pro rovné zacházení (Equinet), Agenturou EU pro
základní práva, sociálními partnery[8],
organizacemi občanské společnosti[9]
a Evropskou sítí právních expertů v oblasti nediskriminace[10]. 2. stav provádění a řízení o
nesplnění povinnosti Obě směrnice byly provedeny do
vnitrostátních právních předpisů ve všech 28 členských státech[11] a Komise
ověřila soulad všech těchto právních předpisů s
oběma směrnicemi. Byla zahájena řízení o nesplnění
povinnosti z důvodu nedosažení souladu s oběma směrnicemi,
především v letech 2005–2007, proti 25 členským státům[12]. Skutečnost, že
mnoho členských států se zpočátku potýkalo s problémy v oblasti
provádění, lze vysvětlit novostí obou směrnic v dané
době. Typické problémové situace se týkaly definic přímé a
nepřímé diskriminace, obtěžování, pronásledování, právního postavení
zainteresovaných organizací, omezení oblasti působnosti a příliš
širokého výkladu výjimek povolených oběma směrnicemi. Téměř
všechny tyto případy nesplnění povinností „první generace“ jsou nyní
uzavřeny, neboť členské státy již své právní předpisy
uvedly do souladu s uvedenými směrnicemi[13]. V jednom
případě řízení o nesplnění povinnosti zahájené Komisí vedlo
k rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, že členský stát nesplnil
povinnost týkající se náležitého provedení směrnice 2000/78/ES, pokud jde
o přiměřené uspořádání pro zdravotně postižené osoby
v oblasti zaměstnanosti[14]. Komise nadále monitoruje vývoj
v členských státech a v případě nutnosti zahajuje
řízení o nesplnění povinnosti[15]. Každý rok dostává Komise řadu stížností
týkajících se těchto směrnic (v průměru přibližně
20–30), avšak většina z nich jsou jednotlivé případy
diskriminace, v nichž se nejedná o nesprávné provádění či
uplatňování směrnic, a které tudíž nevedou k řízení o
nesplnění povinnosti. Výrazně vyšší počet stížností je
zpracováván na vnitrostátní úrovni. I když opravné prostředky proti
diskriminaci v jednotlivých případech jsou k dispozici pouze na
vnitrostátní úrovni a lze se jich domáhat pouze u vnitrostátních soudů, je
úkolem Komise přezkoumat, zda stížnost odhaluje nesprávné provedení nebo
uplatňování směrnic dotčeným členským státem.
V současnosti jsou v rámci řízení o nesplnění
povinnosti projednávány tři případy vycházející ze stížností na
základě směrnice 2000/78/ES[16].
3. provádění a uplatňování
směrnic Obě směrnice byly provedeny do
vnitrostátního práva, avšak na základě přezkumu zkušeností
jednotlivých států bylo zjištěno, že při jejich provádění a
uplatňování se stále vyskytují nedostatky. Komise, Evropská síť subjektů pro
rovné zacházení (Equinet), Agentura EU pro základní práva a jednotlivé
členské státy proto uveřejnily pokyny týkající se uplatňování
obou směrnic s cílem tyto nedostatky odstranit[17]. Komise navíc
financuje odborné vzdělávání soudců a dalších právních expertů,
jehož cílem je podpořit správné uplatňování směrnic zlepšováním
jejich znalostí právních předpisů EU týkajících se rovného zacházení[18]. 3.1 Informovanost o právech Obě směrnice[19] zdůrazňují
význam šíření informací s cílem zajistit, aby dotčené osoby byly
informovány o svém právu na rovné zacházení. Všichni Evropané, nejen pouze příslušníci
menšin, mají zpravidla nedostatečné povědomí o svých právech[20]. Lidé kupříkladu
v mnoha případech netuší, že diskriminace v zaměstnání je
zakázána již ve fázi ucházení se o pracovní místo[21]. Mnoho států
vnímá nedostatečnou informovanost v této oblasti jako významný
problém a uvedlo prostředky, jimiž se snaží tento problém řešit, jako
jsou informační dokumenty a pokyny, osvětové kampaně a
informační portály, mimo jiné i pro konkrétní cílové skupiny (menšiny,
mladí lidé)[22].
Zaměření opatření na osoby, které jsou nejvíce vystaveny riziku,
jakož i na osoby, které jsou v postavení, v němž se mohou dopustit
porušení práv, například zaměstnavatelé, se zdá být účinným
způsobem využívání zdrojů[23]. Odbory a sociální partneři hrají v oblasti
zaměstnání stěžejní úlohu při vedení osvětových kampaní
proti diskriminaci zaměřených na zaměstnance a
zaměstnavatele[24].
Mnoho členských států rovněž poskytuje užitečné praktické
pokyny týkající se vnitrostátních zákonů proti diskriminaci, které se
vztahují na situace na pracovišti.[25] 3.2 Nedostatek údajů o rovnosti Směrnice po členských státech
nepožadují, aby shromažďovaly údaje o rovnosti[26]. Nicméně
sběr a analýza takových údajů – úkol, který přísluší
členským státům – přispívá k boji proti diskriminaci a
podporuje rovnost poskytováním důkazů o existující diskriminaci,
čímž ji činí transparentní a kvantifikuje ji. Naproti tomu nedostatek
údajů o rovnosti ztěžuje hodnocení situací a prokazování existence
diskriminace[27].
To se týká zejména nepřímé diskriminace, kdy statistické údaje často
hrají klíčovou úlohu při prokazování negativních dopadů
zdánlivě neutrálních opatření na konkrétní skupinu. První zpráva o
uplatňování směrnice 2000/43/ES vyjadřovala obavy týkající se
toho, že „řádné sledování použití příslušných právních
předpisů Společenství by […] mohlo být omezeno z důvodu
nedostatku údajů o etnických menšinách ve většině členských
států.“ Situace se zatím výrazně nezměnila a týká se obou
směrnic. Tento problém zmínila celá řada respondentů
(vnitrostátní subjekty pro rovné zacházení[28],
Agentura EU pro základní práva, nevládní organizace) a Komise jejich obavy
sdílí. Většina členských států
přijímá jako důkaz diskriminace statistické údaje a rovněž situační
testování[29].
Mnoho členských států však údaje o rovnosti neshromažďuje nebo tak
činí jen ve velmi omezeném rozsahu, přičemž jako důvod, proč
ke shromažďování údajů nedochází, uvádí například požadavky obsažené
v právních předpisech týkajících se ochrany údajů. Je třeba
zdůraznit, že právní předpisy EU, konkrétně směrnice o
ochraně údajů[30],
členským státům nebrání ve shromažďování údajů pro
statistické účely za předpokladu, že jsou dodrženy záruky stanovené v
této směrnici[31].
Vypracování praktických pokynů nebo zavedení norem pro shromažďování
údajů o rovnosti na vnitrostátní úrovni je osvědčeným postupem,
který může přinejmenším představovat výchozí bod v rámci
řešení tohoto problému[32]. 3.3 Nedostatečná míra ohlašování Všechny dostupné informace potvrzují nízkou míru
ohlašování případů diskriminace. To se týká jak počátečního
ohlašování, například subjektu pro rovné zacházení nebo policii, tak
předkládání případů k přezkumu v rámci soudního
řízení. Z aktuálních údajů vyplývá, že v rámci všech sledovaných
etnických skupin a skupin migrantů svou zkušenost neohlásilo 82 %
osob, které se staly oběťmi diskriminace[33]. Pokud jde o
důvody neohlášení, nejčastěji bylo uváděno
přesvědčení, že ohlášením se na dané situaci nic nezmění,
nedostatek informací ohledně toho, jak a komu předložit stížnost, a
negativní zkušenosti související s obtížemi, byrokracií či délkou
řízení. Navzdory určitým obavám, které se objevily před
přijetím směrnic, nedošlo k výraznému zvýšení počtu
soudních řízení ve věci diskriminace. Počet ohlášených
případů je obecně nízký a podle odhadů představuje
pouze nepatrné procento současných případů diskriminace
v celé EU. V některých členských státech může být
počet ohlášených případů dokonce extrémně nízký, neboť
nejsou ohlašovány a soudu předkládány ani případy jasné
diskriminace. Tato situace svědčí o tom, že je nutné vyvíjet další
úsilí s cílem zvýšit informovanost, podnítit ohlašování a zlepšit přístup
k mechanismům pro vyřizování stížností a ke spravedlnosti. Vnitrostátní
subjekty pro rovné zacházení by mohly významnou měrou[34] napomoci tomu, aby
postupy podávání stížností byly „přívětivější ke klientovi“
a aby se obětem usnadnilo ohlašování diskriminace. 3.4 Přístup ke spravedlnosti Přístup k efektivní a rychlé
spravedlnosti má pro oběti diskriminace zásadní význam. K překážkám
přístupu ke spravedlnosti patří krátké lhůty pro podání
stížnosti proti diskriminaci, délka a nákladnost řízení, včetně možného
odrazujícího účinku, který může mít na oběti zásada, podle které
„strana, která prohraje, platí“, a omezená dostupnost právní pomoci[35]. Příloha I této zprávy obsahuje konkrétní
pokyny, jak podat stížnost proti diskriminaci, jejichž cílem je srozumitelně
a za pomoci přehledného formátu vysvětlit, jaká jsou práva obětí,
a poskytnout praktické rady, jakým způsobem zahájit soudní
řízení v případě diskriminace. 3.5 Sankce a opravné prostředky Dvě dotčené směrnice
neprovádějí harmonizaci sankcí a opravných prostředků, pokud jde
o diskriminaci, vyžadují však, aby členské státy zavedly účinné,
přiměřené a odrazující sankce a zajistily, aby byla dostupná
soudní řízení určená pro vymáhání plnění povinností podle
těchto směrnic, jejichž zahájení může případně
předcházet správní řízení. Problémy, se kterými se zpočátku
potýkala řada členských států, pokud jde o správné
provádění pravidel týkajících se sankcí[36],
již byly vyřešeny a sankce stanovené právními předpisy jsou obecně
přiměřené. Stále však existují potenciální důvody
k obavám, co se týče dostupnosti opravných prostředků
v praxi a pokud jde o to, zda sankce, které jsou uloženy
v konkrétních případech, v plné míře splňují požadavky
uvedené ve směrnicích[37].
Zdá se, že vnitrostátní soudy mají tendenci uplatňovat dolní mez sankcí
stanovených právními předpisy, i pokud jde o úroveň a výši
poskytnutých náhrad[38].
Ve věci ACCEPT Soudní dvůr Evropské unie zdůraznil, že
směrnice 2000/43/ES brání vnitrostátní právní úpravě, podle které lze
stanovit čistě symbolické sankce, a že za určitých podmínek by
bylo v rozporu se směrnicí, kdyby v případě
diskriminace bylo možné uložit pouze sankci spočívající v napomenutí[39]. S ohledem na výše
uvedené bude Komise pečlivě monitorovat normy uplatňované
při používání sankcí a opravných prostředků
v členských státech. 3.6 Výklad soudů Soudní dvůr Evropské unie ve své
judikatuře vyjasnil výklad obou směrnic. Většina
případů se týká výkladu směrnice 2000/78/ES, pokud jde o
diskriminaci na základě věku, a zejména čl. 6 odst. 1,
který stanoví, že rozdíly v zacházení na základě věku mohou být
odůvodněné, jestliže existují legitimní cíle a jestliže
prostředky k dosažení uvedených cílů jsou přiměřené a nezbytné. Judikatura týkající se diskriminace na
základě sexuální orientace, zdravotního postižení a rasy nebo etnického
původu je méně rozvinutá, neboť je v této souvislosti
hlášeno méně případů. V případech týkajících se
těchto typů diskriminace se Soudní dvůr Evropské unie zabýval
základními otázkami, jako je zákaz obecného oznámení zaměstnavatelem,
v němž je obsažena diskriminace, definice zdravotního postižení nebo vyloučení
nároku partnerů stejného pohlaví na dávky související s výkonem
zaměstnání vyhrazené pro heterosexuální páry. K diskriminaci na
základě náboženského vyznání nebo víry se zatím Soudní dvůr Evropské
unie neměl příležitost vyjádřit. Jednotlivé členské státy uvádí různé
úrovně vnitrostátní judikatury. V některých členských
státech vznikla na základě daných směrnic významná judikatura[40] a případy jsou
pravidelně předkládány Soudnímu dvoru Evropské unie[41]. Jiné členské
státy hlásí nízký počet případů.[42] Příloha II této zprávy obsahuje přehled
nejvýznamnější judikatury Soudního dvora a uvádí některé zajímavé
případy, které byly vyslyšeny u vnitrostátních soudů. 4. ASPEKTY
SPOLEČNÉ OBĚMA SMĚRNICÍM I přes některé rysy, které jsou
specifické pro jednotlivé důvody diskriminace[43], jsou si struktura
obou směrnic a základní pojmy podobné (definice, pozitivní činnost,
minimální požadavky, ochrana práv, důkazní břemeno, šíření
informací, dialog se sociálními partnery a nevládními organizacemi,
sankce). 4.1 Nepřímá diskriminace Nepřímou diskriminací se rozumí, pokud by v
důsledku zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo zvyklosti
byla osoba určitých vlastností v porovnání s jinými osobami
znevýhodněna, ledaže je to objektivně odůvodněno legitimním
cílem a prostředky k dosažení uvedeného cíle jsou přiměřené
a nezbytné. Pojem nepřímé diskriminace je složitý a mnoho členských
států se zpočátku potýkalo s potížemi souvisejícími s jeho
provedením. Tento pojem je nyní zakotven v právních předpisech, avšak
jeho uplatňování v praxi zůstává náročným úkolem. Pro
získání představy o tomto problému lze uvést hlášení některých
členských států[44]
týkající se obav vyjádřených ohledně nedostatečné jasnosti nebo
nedostatečného porozumění pojmu nepřímé diskriminace
vnitrostátními soudy. Další členské státy[45]
poukazují na to, že dosud nedisponují žádnou judikaturou poskytující výklad
nepřímé diskriminace.[46]
Příloha I této zprávy obsahuje příklady typických situací
nepřímé diskriminace. 4.2 Důkazní břemeno Klíčovým prvkem nezbytným
k zajištění řádného vyřizování stížností týkajících se
diskriminace je přesun důkazního břemena před soudy nebo
jiné příslušné orgány[47].
To znamená, že pokud osoba, která tvrdí, že se stala obětí diskriminace,
je s to prokázat skutečnosti, na jejichž základě se dá
předpokládat, že došlo k diskriminaci, je na žalovaném, aby prokázal,
že k diskriminaci nedošlo. Zpočátku se s problémy týkajícími se
správného provedení konceptu důkazního břemene potýkalo osm
členských států[48].
Některé členské státy[49]
uvádějí, že správné uplatňování obráceného důkazního břemene
zůstává náročným úkolem a že vnitrostátní soudy nejsou s tímto konceptem
dostatečně seznámeny. Jako příklad řešení tohoto problému
lze uvést přístup jednoho z členských států, který oznámil, že
zvažuje zahrnutí pojmu obráceného důkazního břemene přímo do
občanského soudního řádu (nikoli pouze do právních předpisů
o rovném zacházení)[50].
Komise podporuje správné uplatňování tohoto konceptu prostřednictvím
zajišťování odborného vzdělávání pro soudce vnitrostátních soudů
a právní experty[51].
4.3 Pozitivní činnost Směrnice členským státům
výslovně umožňuje, avšak neukládá jim povinnost zachovávat nebo
přijímat zvláštní opatření pro předcházení nevýhodám
souvisejícím s kterýmkoli z důvodů uvedených ve směrnicích
a pro jejich vyrovnání[52].
Pozitivní činnost musí být z definice přínosná pro cílové
skupiny. Téměř všechny členské státy přijaly v oblasti
působnosti obou směrnic určitý typ opatření, který
představuje pozitivní činnost[53],
například ve prospěch osob se zdravotním postižením nebo ve
prospěch Romů[54]. 4.4 Vícenásobná
diskriminace Směrnice neobsahují žádná konkrétní
ustanovení o vícenásobné diskriminaci, obě však odkazují na
skutečnost, že „ženy jsou často obětí vícenásobné diskriminace“[55]. Směrnice již
nicméně umožňují, aby bylo možné v rámci jediného případu řešit
kombinaci dvou nebo více důvodů diskriminace, ačkoli mohou
nastat problémy vyplývající z rozdílných úrovní ochrany stanovené pro
různé důvody diskriminace v obou směrnicích, neboť
působnost směrnice 2000/78/ES je omezena pouze na problematiku
zaměstnanosti. Komise se pokusila tento nedostatek ve svém návrhu nové
směrnice z roku 2008[56]
odstranit. 4.5 Diskriminace na základě vztahu
s jinou osobou, diskriminace na základě předpokladu a dojmu Soudní dvůr Evropské unie již rozhodl, že
za určitých okolností diskriminace na základě zdravotního postižení
může zahrnovat diskriminaci na základě vztahu žalobce s osobou,
která je zdravotně postižena, ačkoli sám žalobce postižen není[57]. Tato logika je obecné
povahy a je použitelná rovněž na další důvody diskriminace uvedené v
obou směrnicích. Jak lze vyvodit ze stávající vnitrostátní
judikatury[58],
Komise zastává názor, že směrnice rovněž zakazují situaci, kdy je
osoba přímo diskriminována na základě nesprávného vnímání nebo
předpokladu charakteristik, které jsou předmětem ochrany,
například pokud uchazeč o zaměstnání není vybrán,
neboť zaměstnavatel se mylně domnívá, že má určitý etnický
původ nebo že je homosexuál. 4.6 Ochrana pro všechny osoby v EU Z obou směrnic jasně vyplývá, že
zákaz diskriminace se vztahuje také na příslušníky třetích zemí,
avšak nepokrývá rozdíly v zacházení založené na státní příslušnosti a
nedotýká se ustanovení o vstupu a pobytu[59].
Toto je důležitý aspekt směrnic, který zdůrazňuje
skutečnost, že zákaz diskriminace chrání všechny osoby v Evropské
unii, nejen občany EU. Státní příslušníci třetích zemí
včetně osob bez státní příslušnosti[60] jsou často
vzhledem ke své situaci obzvláště snadným cílem diskriminace[61]. Některé problémy
nicméně nevyplývají přímo z právních předpisů, nýbrž z
toho, jakým způsobem jsou příslušné právní předpisy
uplatňovány v praxi. Právní předpisy je rovněž třeba
kombinovat s příslušnými politickými a finančními
opatřeními.[62]
Členské státy uvádějí, že ochrana proti diskriminaci se vztahuje na
každého jednotlivce v jejich zemi, pokud jde o oblasti, které spadají pod
ochranu v rámci těchto dvou směrnic. Několik členských
států uvádí, že jejich integrační politiky pro migranty a státní
příslušníky třetích zemí představují preventivní činnost
proti diskriminaci. 5. aspekty specifické pro směrnici o
rasové rovnosti (2000/43/ES) 5.1 Zákaz diskriminace na
základě rasy nebo etnického původu Směrnice 2000/43/ES nedefinuje pojem „rasa“
nebo „etnický původ“. Členské státy samy rozhodnou, zda tyto pojmy ve
své vnitrostátní právní úpravě vymezí[63].
Některé členské státy odkazují pouze na „etnický původ“ nebo
„etnickou příslušnost“ a pojem „rasa“ ve svých vnitrostátních právních
předpisech vůbec nepoužívají. Komise v zásadě v tomto
přístupu nespatřuje s ohledem na uplatňování směrnice žádný
problém, za předpokladu, že tento přístup nevede k omezení
působnosti vnitrostátních právních předpisů v porovnání se
směrnicí. V některých případech dochází
k překrývání rasy nebo etnického původu a dalších důvodů
diskriminace, zejména státní příslušnosti, náboženského vyznání a jazyka.
Směrnice 2000/43/ES se
nevztahuje na diskriminaci na základě státní příslušnosti jako
takovou (ledaže se prokáže, že rozdílné zacházení na základě státní
příslušnosti nebo jazyka představuje nepřímou diskriminaci na
základě etnického původu) a důvod náboženského vyznání je
předmětem ochrany podle směrnice 2000/78/ES [64]. 5.2 Věcná působnost směrnice Podle čl. 3 odst. 1 písm. h)
se zakazuje diskriminace, pokud jde o „přístup ke zboží a službám,
které jsou k dispozici veřejnosti, včetně ubytování, a jejich
dodávky“. Směrnice se vztahuje jak na veřejný, tak na soukromý
sektor, avšak některé činnosti členských států (např.
policie) mohou zahrnovat výkon veřejné moci bez jakéhokoli aspektu
poskytování „služby“ ve smyslu, který byl dán tomuto pojmu ve Smlouvách a
judikatuře Soudního dvora Evropské unie. Dalším pojmem, který někdy vyvolává otázky,
je odkaz na zboží a služby „které jsou k dispozici veřejnosti“. Zdálo
by se, že podmínka týkající se „dostupnosti pro veřejnost“ se nevztahuje
na situace, kdy nabídka na dodávky určitého zboží nebo služeb nebyla
učiněna veřejně (například prostřednictvím
inzerce v novinách nebo na veřejně přístupných
internetových stránkách), ale byla adresována pouze omezenému kruhu rodinných
příslušníků. 5.3 Úloha subjektů pro rovné zacházení Směrnice stanoví členským státům
povinnost zřídit jeden nebo několik subjektů, mezi jejichž úkoly
bude patřit poskytování nezávislé pomoci obětem diskriminace a
příprava nezávislých zpráv a průzkumů, přičemž všechny
členské státy tuto povinnost splnily[65].
Tato povinnost se týká pouze diskriminace na základě rasy nebo etnického
původu (a pohlaví podle směrnic o rovnosti mužů a žen[66]), ne však diskriminace
na základě náboženského vyznání nebo víry, zdravotního postižení,
věku a sexuální orientace. Nicméně ve většině
členských států se mandát vnitrostátního subjektu pro rovné zacházení
vztahuje na všechny tyto důvody diskriminace[67] a v 15 členských
státech rovněž na důvody diskriminace, na něž se právní
předpisy EU nevztahují (například státní příslušnost, jazyk,
politické názory). V řadě členských států mají
rovněž subjekty pro rovné zacházení širší pravomoci, než jsou pravomoci
stanovené směrnicí, nebo, pokud jde o diskriminaci na základě
náboženského vyznání nebo víry, zdravotního postižení, věku a sexuální
orientace, se jejich pravomoci vztahují i na jiné oblasti, než je
zaměstnanost. Mezi jednotlivými členskými státy existují
znatelné rozdíly, pokud jde o kompetence a zdroje těchto subjektů a
jejich strukturu. Některé subjekty pro rovné zacházení mají poradní a
podpůrnou úlohu, zatímco jiné disponují kvazisoudními pravomocemi.
Směrnice stanoví pro členské státy povinnost zajistit, aby subjekty pro
rovné zacházení disponovaly pravomocemi a zdroji nezbytnými k účinnému
provádění úkolů, které jim byly svěřeny, včetně
klíčového aspektu, kterým je poskytování pomoci obětem diskriminace.
Vzhledem k narůstajícím obavám v tomto ohledu Komise
v současné době provádí podrobný přezkum toho, zda
členské státy splňují požadavky této směrnice (a směrnice o
rovnosti mužů a žen) týkající se vnitrostátních subjektů pro rovné
zacházení. V rámci přezkumu je ověřováno, zda každý subjekt pro
rovné zacházení disponuje požadovaným mandátem a pravomocemi, ale rovněž
je kontrolováno, zda tyto subjekty skutečně účinně
provádějí všechny úkoly stanovené směrnicí[68]. 5.4 Ochrana Romů v rámci směrnice Směrnice 2000/43/ES se zabývá veškerou
diskriminací na základě rasy nebo etnického původu komplexním
způsobem. Romové, jakožto obzvláště početná a zranitelná etnická
skupina, spadají přesně do oblasti působnosti směrnice. Komise již řešila problémy vyplývající
přímo z vnitrostátních právních předpisů, mimo jiné
prostřednictvím řízení o nesplnění povinnosti, je-li to
zapotřebí[69].
Nicméně problémy týkající se Romů zřídka vyplývají přímo
z právních předpisů[70],
ale obvykle pramení ze způsobu, jakým jsou příslušné předpisy[71] uplatňovány v
praxi. To zdůrazňuje nezbytnost rozšířit
v případě potřeby kontrolu Komise na vnitrostátní praxi,
která má dopad na provádění zásady rovného zacházení. Ačkoli
jednotlivé případy diskriminace je třeba řešit na základě
vnitrostátních právních předpisů a prostřednictvím
vnitrostátních soudů, Komisi přísluší sledování toho, zda
členské státy systematicky dodržují ustanovení směrnice ve své
správní praxi. Komise uznává, že právní úprava sama o sobě
nezajistí vyřešení hluboce zakořeněného problému sociálního
vyloučení Romů a vyvrácení předsudků, kterým čelí.
Právní předpisy je třeba kombinovat s politickými a
finančními opatřeními. Klíčovým prvkem úsilí o odstranění
diskriminace Romů vyvinutého na úrovni EU bylo přijetí rámce EU pro
vnitrostátní strategie integrace Romů do roku 2020[72]. Následovalo
každoroční monitorování vnitrostátních strategií vypracovaných
členskými státy prováděné Komisí. Všechny čtyři hlavní
oblasti vnitrostátních strategií zaměřených na Romy (vzdělání,
zaměstnání, zdravotní péče a ubytování) jsou ve směrnici
zahrnuty. Dosažení plné rovnosti v praxi může v určitých
případech vyžadovat pozitivní činnost zaměřenou na Romy,
zejména ve výše uvedených čtyřech klíčových oblastech. Komise zároveň pokračovala v dalším
rozvoji právní ochrany prostřednictvím svého návrhu doporučení Rady o
Romech, který přijala Rada dne 9. prosince 2013[73]. Tento návrh podporuje
širokou řadu specifických opatření ve čtyřech
klíčových oblastech, jakož i horizontální opatření, jejichž cílem je
zlepšit situaci Romů, a zdůrazňuje potřebu zajistit
účinné praktické prosazování směrnice přímo v terénu, zejména prostřednictvím
podpory členských států v přijímání dalších kroků, jimiž
zajistí, aby jejich celostátní, regionální a místní správní předpisy byly nediskriminační
povahy a aby nevedly k segregaci[74].
Toto doporučení posílí účinnost ochrany proti diskriminaci a
podpoří proaktivní opatření. Soudní dvůr Evropské unie dosud nevydal
žádná rozhodnutí v případech týkajících se konkrétně Romů[75], avšak na úrovni
členských států lze v této oblasti nalézt zajímavou judikaturu
(viz příloha II). 6. aspekty specifické pro směrnici o
rovnosti v zaměstnání (2000/78/ES) 6.1 Věk V době přijetí směrnice byl
pojem diskriminace v zaměstnání a povolání na základě věku
v mnoha členských státech nový a jeho zavedení vyžadovalo změnu
přístupu zaměstnavatelů k problematice týkající se
věku. Diskriminace starších lidí na základě věku se stává
čím dál palčivějším problémem z důvodu demografických
změn v Evropě, které jsou jádrem převážné části
aktuálních právních předpisů týkajících se věku, jako je zrušení
nebo navýšení zákonné věkové hranice pro odchod do důchodu,
přijetí opatření odrazujících od předčasného odchodu do
důchodu a dalších opatření k udržení starších pracovníků na trhu
práce. V určitých případech článek 6
směrnice stanoví opodstatněnost rozdílů v zacházení na
základě věku[76].
Každá výjimka však musí být objektivně a rozumně odůvodněna
legitimními cíli, zejména cíli politiky zaměstnanosti, trhu práce a
odborného vzdělávání, a prostředky k dosažení uvedených
cílů musí být přiměřené a nezbytné. Jelikož tato výjimka ponechává,
členským státům značnou flexibilitu, vedla ke
zrodu významného počtu stěžejních rozhodnutí Soudního dvora
Evropské unie a vnitrostátních soudů, která dále objasnila požadavky
týkající se přípustnosti rozdílného zacházení. Vzhledem k zásadní důležitosti a
praktickému významu této oblasti je v příloze III této zprávy uveden
přehled otázek vztahujících se k věku[77]. 6.2 Zdravotní postižení Soudní dvůr Evropské unie vydal
několik stěžejních rozhodnutí týkajících se diskriminace na
základě zdravotního postižení. V rozsudku Chacón Navas[78] Soudní dvůr
Evropské unie definoval pojem zdravotního postižení a rozhodl, že nemoc jako
taková pod tento pojem nespadá. V případech z nedávné doby
Ring a Skouboe Werge[79]
nicméně Soudní dvůr Evropské unie objasnil, že pojem zdravotního
postižení může za určitých okolností zahrnovat zdravotní stav způsobený
neléčitelnou nebo léčitelnou dlouhodobou nemocí. Soudní dvůr
Evropské unie rovněž do svého výkladu zahrnul pojem zdravotního postižení
stanovený Úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením. Úmluva je prvním právně závazným
mezinárodním nástrojem na ochranu lidských práv, jehož stranou se Evropská unie
stala[80].
Evropská unie je proto v rámci svých pravomocí vázána touto úmluvou[81] a směrnice
2000/78/ES musí být, pokud je to možné, vykládána v souladu s ní[82]. Ustanovení o přiměřeném
uspořádání pro zdravotně postižené osoby poskytovaném
zaměstnavatelem[83]
je jedním z klíčových prvků směrnice a Komise
pečlivě sledovala jeho správné provedení do vnitrostátních právních
předpisů. Řada členských států se v tomto ohledu
zpočátku potýkala s problémy[84].
Soudní dvůr Evropské unie dne 4. července 2013 došel k závěru,
že jeden členský stát[85]
porušil směrnici v důsledku nesprávného provedení ustanovení tím, že
nezahrnul všechny zdravotně postižené osoby, avšak všechny ostatní
případy jsou nyní již uzavřeny. 6.3 Sexuální orientace Zákaz diskriminace na základě sexuální
orientace představoval v době provádění směrnice nové
opatření pro téměř všechny členské státy. Komise musela
zahájit řízení o nesplnění povinnosti vůči několika
členským státům[86]
z důvodu nedostatečné ochrany proti diskriminaci v této
oblasti. Všechny tyto případy jsou k dnešnímu dni již uzavřeny a
všechny členské státy poskytují ochranu požadovanou uvedenou
směrnicí. Soudní dvůr Evropské unie vyložil hranice
diskriminace na základě sexuální orientace v několika
klíčových rozsudcích, jako je Maruko a Römer[87], v nichž rozhodl,
že v případě, kdy vnitrostátní právo staví osoby téhož pohlaví
do situace srovnatelné se situací manželů, vnitrostátní předpisy,
které nepřiznávají životním partnerům stejného pohlaví nárok na
dávky, které jsou vypláceny manželům, spadají do rozsahu působnosti
směrnice. Nedávný rozsudek v případu ACCEPT[88] ukazuje
přetrvávající výzvy v této oblasti a dokládá potřebu neustálé
obezřetnosti, pokud jde o uplatňování zákazu diskriminace[89]. V tomto rozsudku
Soudní dvůr Evropské unie rozhodl, že veřejné prohlášení majitele
profesionálního fotbalového klubu v Rumunsku, konkrétně jeho tvrzení,
že by nikdy nezaměstnal homosexuálního hráče, je v rozporu se
směrnicí 2000/78/ES. 6.4 Náboženské vyznání či víra Směrnice zakazuje diskriminaci na
základě náboženského vyznání či víry v oblasti zaměstnání a
poskytuje takovou ochranu všem osobám vyznávajícím jakékoli náboženské vyznání
či víru. Čl. 4 odst. 2 směrnice však povoluje výjimku pro církve
a další náboženské organizace či organizace založené na víře, pokud
jde o jejich roli zaměstnavatele. Těmto organizacím se za
určitých podmínek povoluje, aby stanovily zvláštní požadavky týkající se
náboženského vyznání nebo víry svých zaměstnanců. Takové požadavky
(nazývané „profesní požadavky“) musí být podstatné, legitimní a
odůvodněné a nesmí být založeny na jiných kritériích
(například sexuální orientace zaměstnance). Komise monitorovala
soulad vnitrostátních prováděcích předpisů s touto
výjimkou, kterou je třeba vzhledem k tomu, že se jedná o výjimku,
vykládat úzce. Šest členských států[90]
se zpočátku potýkalo s problémy, pokud jde o správné provádění
této výjimky, avšak všechny případy nesplnění povinnosti již byly
uzavřeny. 7. Závěry a další vývoj K dnešnímu dni již
všechny členské státy přijaly opatření nezbytná k provedení
obou směrnic do vnitrostátních právních řádů a opatření pro
zavedení postupů a zřízení subjektů, které jsou zapotřebí k provádění
těchto směrnic. Správní a soudní orgány členských států,
jakož i jejich subjekty pro rovné zacházení, nyní hrají klíčovou
úlohu, pokud jde o systematické poskytování celkové ochrany pro každého
jednotlivce v praxi. Evropská komise bude v tomto ohledu pečlivě
monitorovat provádění a současně podporovat orgány
členských států. Komise bude také pokračovat v monitorování
v souvislosti se svou výroční zprávou o uplatňování Listiny
základních práv EU. Nyní je hlavním úkolem
zvýšit informovanost o již existující ochraně a zajistit lepší praktické
provádění a uplatňování směrnic. Komise bude společně
s členskými státy a jejich subjekty pro rovné zacházení usilovat o
využití plného potenciálu směrnic, pokud jde o ochranu základního práva na
rovné zacházení v EU. Cílem tří příloh k této zprávě
je přispět k tomuto úsilí. Právní předpisy samy o sobě však
nejsou s to zajistit plnou rovnost, a je proto třeba je kombinovat
s vhodnými politickými opatřeními. V rámci programu Evropské
unie pro zaměstnanost a sociální solidaritu (Progress) jsou již
k dispozici finanční prostředky určené pro zvyšování
informovanosti a vzdělávací aktivity, je však nutné, aby Komise ve
spolupráci s členskými státy tato opatření dále posílila
s cílem dosáhnout hmatatelného zlepšení informovanosti o právech v celé
Evropské unii. Posílení úlohy vnitrostátních subjektů pro
rovné zacházení jakožto strážců rovnosti může významně
přispět k účinnějšímu provádění a
uplatňování směrnic. Zvýšením účinnosti subjektů pro rovné
zacházení a umožněním, aby plně využily svého potenciálu, by se
dosáhlo značného pokroku, pokud jde o podporu rovného zacházení způsobem,
který je snadno dostupný každému v EU, je rychlejší a pro všechny
zúčastněné strany (včetně členských států) méně
nákladný než výkon práva prostřednictvím soudů. [1] Směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000,
kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich
rasu nebo etnický původ, Úř. věst. L 180, 19.7.2000, s. 22,
a směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví
obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, Úř.
věst. L 303, 2.12.2000, s. 16. [2] KOM(2006) 643 v konečném znění, 30.10.2006,
o směrnici 2000/43/ES. [3] KOM(2008) 225 v konečném znění/2, 8.7.2008,
o směrnici 2000/78/ES. [4] Článek 17 směrnice 2000/43/ES a článek 19
směrnice 2000/78/ES. [5] Podle článku 25 Smlouvy o fungování Evropské unie
(SFEU) Komise podává každé tři roky zprávu o uplatňování
ustanovení Smlouvy týkajících se „zákazu diskriminace a občanství EU“, viz
COM(2013) 270, 8.5.2013, pro vykazované období 2011–2013. Zpráva uvedená
v článku 25 se vztahuje k této zprávě, pokud jde o zákaz
diskriminace na základě článku 19 SFEU. [6] Články uvedené v poznámce pod čarou 4. [7] Subjekty pro rovné zacházení z Belgie, Dánska,
Německa, Maďarska, Rakouska, Švédska a Spojeného království
odpověděly každý zvlášť. [8] Evropské středisko podniků s veřejnou
účastí a podniků obecného ekonomického zájmu (CEEP), BusinessEurope,
Evropská konfederace odborových svazů (EKOS), EUROCADRES a Evropské
sdružení řemesel a malých a středních podniků (UEAPME). [9] Evropská ženská lobby, Platforma evropských sociálních
nevládních organizací (sociální platforma), Evropská síť náboženského
vyznání a víry (ENORB), Evropská síť proti rasismu (ENAR), ILGA-Europe,
AGE Platform Europe, Evropské fórum zdravotně postižených (EDF), Open
Society, Amnesty International a Evropské středisko pro práva
Romů. Platforma pro mezinárodní spolupráci týkající se migrantů bez
dokladů (PICUM) a Evropské fórum muslimských žen zaslaly
příspěvky z vlastní iniciativy. [10] Tato síť je Komisi nápomocna v oblasti právních
předpisů proti diskriminaci. [11] Směrnice 2000/43/ES měla být provedena v EU-15
do 19. července 2003, v EU-10 do 1. května 2004, Rumunskem a
Bulharskem do 1. ledna 2007 a Chorvatskem do 1. července 2013;
směrnice 2000/78/ES měla být provedena v EU-15 do 2. prosince 2003 a
novými členskými státy ve stejných lhůtách, jak je uvedeno výše.
Směrnice 2000/78/ES však lhůtu pro provedení ustanovení týkajících se
věku a zdravotního postižení prodloužila o další tři roky. [12] Žádné řízení nebylo zahájeno proti Lucembursku;
přezkum provádění směrnice Bulharskem a Chorvatskem stále
probíhá. [13] Řízení o nesplnění povinnosti je
v současné době vedeno proti Belgii a Rumunsku (v
případě Belgie, pokud jde o obě směrnice,
v případě Rumunska ve věci směrnice 2000/78/ES). [14] Věc C-312/11 Komise v. Itálie, rozsudek ze dne
4. července 2013. [15] Z novějších řízení pro nesplnění
povinnosti lze uvést řízení zahájené proti dvěma členským
státům (Maďarsku, pokud jde o směrnici 2000/78/ES, v roce 2012
a Finsku, pokud jde o směrnici 2000/43/ES, v roce 2013). V prvním
případě se jedná o snížení věkové hranice pro povinný odchod
soudců, státních zástupců a notářů do důchodu;
ve druhém případě se jedná o nedostatečné pravomoci
vnitrostátního subjektu pro rovné zacházení podle směrnice 2000/43/ES.
Soudní dvůr Evropské unie došel k závěru, že Maďarsko
nesplnilo povinnost vyplývající ze směrnice 2000/78/ES z důvodu
výrazného snížení věkové hranice pro povinný odchod do důchodu v
případě soudců, státních zástupců a veřejných notářů
(věc C-286/12 Komise v. Maďarsko, rozsudek ze dne 6. listopadu 2012).
Na základě rozsudku v této věci Maďarsko přijalo dne 11.3.2013
zákon č. T-9598 za účelem zajištění souladu s uvedenou
směrnicí a tento případ mohl být uzavřen ke dni 20.11.2013. [16] Dva případy se týkají Řecka a diskriminační
věkové hranice ve veřejné správě a jeden případ se týká
České republiky a nedostatečné ochrany proti diskriminaci
zdravotně postižených osob ucházejících se o zaměstnání. [17] Publikace
Komise byly vypracovány Evropskou sítí právních expertů v oblasti
nediskriminace a jsou zveřejněny na internetových stránkách http://ec.europa.eu/justice/discrimination/document/index_en.htm#h2-7, Equinet zveřejnil zprávy na internetových stránkách http://www.equineteurope.org a Agentura EU pro základní práva zveřejnila zprávy na adrese http://fra.europa.eu. [18] Financování probíhá v rámci programu PROGRESS 2007–2013,
rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 1672/2006/ES zde dne 24.
října 2006, kterým se zavádí program Společenství pro
zaměstnanost a sociální solidaritu – Progress, Úř. věst. L 315, 15.11.2006.
Vzdělávání v současné době organizuje Akademie evropského práva
v Trevíru na základě smlouvy uzavřené s Komisí, viz http://www.era.int. [19] Článek 10 směrnice 2000/43/ES a článek 12
směrnice 2000/78/ES. [20] Podle průzkumu EU-MIDIS provedeného Agenturou pro
základní práva v roce 2010 pouze 25 % respondentů uvedlo, že má
povědomí o právních předpisech proti diskriminaci; zveřejněno
na adrese: http://fra.europa.eu/en/publications-and-resources. [21] Inzerované nabídky zaměstnání nesmějí obsahovat
žádné diskriminační požadavky, například pokud jde o věk nebo
etnickou příslušnost žadatelů. Některé členské státy
provedly experimenty s používáním anonymních životopisů v rámci žádostí
o zaměstnání s cílem zabránit veškerým formám diskriminace při
výběru uchazečů, kteří budou přizváni k pracovnímu
pohovoru. Příkladem lze uvést německý pilotní projekt: http://www.antidiskriminierungsstelle.de/DE/ThemenUndForschung/anonymisierte_bewerbungen/anonymisierte_bewerbungen_node.html
[22] Například Bulharsko, Irsko, Itálie, Polsko, Rumunsko,
Slovensko a Španělsko. Podrobné informace v tomto ohledu poskytly
rovněž subjekty pro rovné zacházení z Rakouska, Spojeného království
a Polska. Některé členské státy uvádějí, že k financování
projektů zaměřených na zvýšení informovanosti byly použity
finanční prostředky v rámci programu EU Progress. [23] Tento přístup byl rovněž prosazován v jednom
z doporučení, která vydala Agentura EU pro základní práva ve svém
stanovisku č. 1/2013 k oběma směrnicím a která jsou
zveřejněna na internetových stránkách http://fra.europa.eu/en/opinion/2013/fra-opinion-situation-equality-european-union-10-years-initial-implementation-equality. [24] Články 11 a 12 směrnice 2000/43/ES a články
13 a 14 směrnice 2000/78/ES zdůrazňují úlohu, kterou zastávají
sociální partneři a nevládní organizace při podporování rovného
zacházení. [25] Například on‑line pokyny pro
zaměstnavatele a zaměstnance vydané Komisí pro rovnost a lidská práva
(Equality and Human Rights Commission)
Spojeného království, které jsou dostupné na této adrese: http://www.equalityhumanrights.com/advice-and-guidance/new-equality-act-guidance/ [26] Pojmem údaje o rovnosti se rozumí shromážděné údaje
týkající se rovnosti a diskriminace. [27] Nejedná se pouze o údaje vztahující se k oblastem
spadajícím pod obě směrnice, ale rovněž o údaje podle pohlaví.
Pokud členské státy neshromažďují údaje s ohledem na pohlaví,
nebudou s to zjistit, zda jsou ženy ve větší míře než muži
obětmi určitých druhů diskriminace. [28] Viz rovněž zpráva sítě Equinet „Statistics on
Discrimination and Database on Complaints. A contribution from national
equality bodies“, prosinec 2009, která je dostupná na internetových stránkách http://www.equineteurope.org. [29] Situační testování je metoda, která pomáhá odhalit
diskriminaci na základě párového srovnávacího testování, například
dvojí zkušební žádost o pracovní místo, kdy se použijí dvě identické
žádosti, které se liší, pouze pokud jde o určitou konkrétní
charakteristiku, jež je předmětem přezkumu (například
věk). [30] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES
ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob
v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném
pohybu těchto údajů, Úř. věst. L 281, 23.11.1995, s. 31–50.
Nadcházející reforma právního rámce EU pro ochranu osobních údajů
předložená Evropskou komisí v tomto ohledu nepřinese žádné
změny. [31] Všechny odkazy na údaje o rovnosti obsažené v této
zprávě je třeba chápat ve smyslu anonymních údajů pro
statistické a evidenční účely, které neumožňují identifikaci
dotčených fyzických osob. [32] Například Německo, Irsko, Francie, Chorvatsko a
Maďarsko uveřejnily průzkumy, zprávy nebo příručky
týkající se shromažďování údajů o rovnosti. [33] Průzkum EU-MIDIS zveřejněný v roce 2010
Agenturou pro základní práva, který je dostupný na adrese http://fra.europa.eu/en/publications-and-resources. [34] Viz zpráva sítě Equinet z roku 2012 nazvaná „Tackling
the ‘Known Unknown’ How Equality Bodies Can Address Under-Reporting of
Discrimination through Communications“, která je dostupná na internetových
stránkách http:// www.equineteurope.org. [35] Tyto
překážky byly identifikovány v příslušných studiích,
například ve studii z roku 2011 „Comparative study on access to
justice in gender equality and anti-discrimination law“ objednané Evropskou
komisí, která je dostupná na
http://ec.europa.eu/justice/gender-
equality/files/conference_sept_2011/final_report_access_to_justice_final_en.pdf, a ve zprávě Agentury EU pro
základní práva „Access to justice in cases of discrimination in the EU – Steps
to further equality“, která je dostupná na: http://fra.europa.eu/en/publications-and-resources. [36] Několik členských států například
nesprávně stanovilo horní limit pro náhrady v případech diskriminace.
[37] Studie uvedené v poznámce pod čarou 35, jakož i
zprávy členských států vypracované nezávislými právními experty
v oblasti nediskriminace, vnitrostátními subjekty pro rovné zacházení a
sítí Equinet. [38] Například
údaje shromažďované nezávislými právními experty ze všech členských
států, které byly porovnány a shrnuty ve zprávě „Developing
Anti-Discrimination Law in Europe“ z října 2012, která je dostupná na
internetové adrese http://ec.europa.eu/justice/discrimination/document/index_en.htm#h2-7. [39] Věc C-81/12 Asociatia Accept v. Consiliul National
pentru Combaterea Discriminarii, rozsudek ze dne 25. března 2013.
Soudní dvůr Evropské unie ponechal posouzení toho, zda se jedná o takový
případ, na vnitrostátním soudu. [40] Např. v Německu. [41] Např. Dánskem a Německem. [42] Například Estonsko uvádí, že v období 2007–2011
estonské soudy vydaly rozhodnutí pouze ve třech případech týkajících
se diskriminace v zaměstnání; Finsko uvádí, že nedisponuje
příliš rozsáhlou judikaturou, pokud jde o zákon o nediskriminaci, a že jen
velmi málo případů bylo projednáváno u soudů vyšší
instance. Lotyšsko za období 2009–2012 neoznámilo žádné trestní
případy a ročně ohlásilo 44 až 57 případů, které se
obecně týkají diskriminace a rozdílného zacházení. Malta uvádí, že
judikatura v této oblasti prakticky neexistuje. [43] Například pojem přiměřeného
uspořádání, který se vztahuje pouze na oblast zdravotního postižení. [44] Například Irsko a Dánsko. [45] Například Estonsko, Slovinsko a Finsko. [46] Subjekty pro rovné zacházení ve svém společném
příspěvku uvedly konkrétní potřebu monitorování s cílem
zajistit jednotné uplatňování pojmu nepřímé diskriminace. Viz zpráva
sítě Equinet „Equality law in Practice – Report on the Implementation of
the Race and General Framework Directives“ z května 2013, která je
dostupná na internetových stránkách http://www.equineteurope.org. [47] Tento proces se používá pouze v civilním,
nikoli trestním řízení. [48] Česká republika, Estonsko, Itálie, Kypr, Litva,
Maďarsko, Malta a Rumunsko. [49] Belgie, Malta a Slovensko. [50] Slovensko. [51] Viz poznámka pod čarou 18. Jednou z otázek, které
jsou konkrétně v rámci vzdělávání probírány, je důkazní
břemeno v případech diskriminace. [52] Článek 5 směrnice 2000/43/ES a článek 7
směrnice 2000/78/ES. Tyto články stanoví, že „Pro zajištění plné
rovnosti v praxi nebrání zásada rovného zacházení žádnému členskému státu
zachovávat nebo přijímat zvláštní opatření pro předcházení
nevýhodám souvisejícím s rasou nebo etnickým původem a pro jejich
vyrovnání“ nebo zvláštní opatření pro předcházení nevýhodám
souvisejícím s vyznáním nebo vírou, zdravotním postižením, věkem nebo
sexuální orientací a jejich vyrovnání. [53] Pouze Litva uvedla, že nebyla přijata žádná taková
opatření. [54] Pokud jde o pozitivní činnost pro zdravotně
postižené osoby, členské státy uvádějí cíle stanovené pro
zaměstnavatele ve veřejném sektoru za
účelem zaměstnávání těchto osob. Hlášená pozitivní
činnost vyvíjená ve prospěch Romů je rozmanitější a
zahrnuje čtyři klíčová odvětví vnitrostátních strategií
zaměřených na Romy (zaměstnanost, bydlení, vzdělávání a
zdravotní péče). V doporučení Rady o účinných
opatřeních v oblasti integrace Romů v členských
státech přijatém dne 9. prosince 2013, dokument Rady č. 16970/13 dostupný na adrese: http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/pressdata/en/lsa/139979.pdf
(odkaz na sdělení v Úředním věstníku zatím není k dispozici), se doporučuje, aby členské státy „[v] zájmu podpory úplné
rovnosti Romů v praxi [přijaly] účinná politická opatření k
zajištění rovného zacházení s Romy a dodržování jejich základních práv,
včetně rovného přístupu ke vzdělávání, zaměstnání,
zdravotní péči a bydlení“ (bod 1.1). [55] 14. bod odůvodnění směrnice 2000/43/ES a 3.
bod odůvodnění směrnice 2000/78/ES. Obě směrnice rovněž
odkazují na potřebu zhodnotit v souladu se zásadou systematického
přihlížení k otázce rovných příležitostí pro muže a ženy dopad
přijatých opatření na ženy a muže (čl. 17 odst. 2
směrnice 2000/43/ES a čl. 19 odst. 2 směrnice 2000/78/ES).
Mnoho členských států uvedlo, že v tomto ohledu nedisponují
žádnými informacemi, naopak Irsko, Španělsko, Francie, Nizozemsko a Polsko
poskytly souhrnné informace. [56] Návrh směrnice o provádění zásady rovného
zacházení s osobami bez ohledu na náboženské vyznání nebo víru, zdravotní
postižení, věk nebo sexuální orientaci, KOM(2008) 426 v konečném
znění. [57] Věc C-303/06 Coleman, rozsudek ze dne 17.
července 2008, ve které Soudní dvůr rozhodl, že směrnice 2000/78/ES
poskytuje ochranu matce zdravotně postiženého dítěte proti
obtěžování a diskriminaci v zaměstnání, jejichž obětí se
stala v souvislosti s tím, že potřebovala více pracovního volna,
aby se mohla věnovat péči o své dítě. [58] Viz příloha II, bod 2c. [59] Čl. 3 odst. 2 obou směrnic, 13. bod
odůvodnění směrnice 2000/43/ES a 12. bod odůvodnění směrnice
2000/78/ES. [60] „Státní příslušník třetí země“ je definován
jako osoba, která není občanem Unie ve smyslu čl. 20 odst. 1
SFEU, například ve směrnici 2011/98/EU. [61] Příklady směrnic, které konkrétně stanoví
právo státních příslušníků třetích zemí na rovné zacházení ve
srovnání s vlastními státními příslušníky: směrnice Rady 2003/109/ES
ze dne 25. listopadu 2003 o právním
postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou
dlouhodobě pobývajícími rezidenty, (Úř. věst. L 16, 23.1.2004,
s. 44) ve znění směrnice 2011/51/EU (Úř. věst. L 132, 19.5.2011,
s. 1) s cílem zahrnout rovněž osoby požívající mezinárodní ochrany a
směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/ES ze dne 13. prosince 2011
o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a
práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích
zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí
oprávněně pobývajících v některém členském státě
(Úř. věst. L 343, 23.12.2011, s. 1). Poslední uvedená směrnice
ve svém 29. bodě odůvodnění výslovně odkazuje na
směrnice 2000/43/ES a 2000/78/ES. [62] Společné základní zásady týkající se integrace
představují rámec na úrovni EU pro politickou spolupráci v oblasti
integrace státních příslušníků třetích zemí, včetně
dodržování rovnosti a nediskriminace, který byl dále rozvinut
prostřednictvím sdělení Komise o integraci, výměně mezi
členskými státy a konzultaci s příslušnými
zúčastněnými stranami. Společné základní zásady politiky
v oblasti integrace přistěhovalců v Evropské unii
přijaté dne 19. listopadu 2004, dok. 14615/04 a společný program
pro integraci, KOM(2005) 389 v konečném znění; Evropská agenda
pro integraci, COM(2011) 455 final. [63] Spojené království uvádí definici „rasy“ v oddílu 9
odst. 1 zákona o rovnosti z roku 2010 (která je formulována takto: „Rasa
zahrnuje a) barvu pleti; b) státní příslušnost; c) etnický nebo
národnostní původ.“), přičemž pojem „etnický nebo
národnostní původ“ je zahrnut v definici „rasy“ a není dále
definován. Švédsko ve svém zákoně proti diskriminaci uvádí definici
„etnické identity“ jako „národnostní nebo etnický původ, barva pleti nebo
jiné podobné aspekty“. Několik dalších členských států odkazuje
na výklad obsažený ve vnitrostátních přípravných dokumentech, vnitrostátní
judikatuře nebo mezinárodních úmluvách, zejména v mezinárodní úmluvě
o odstranění všech forem rasové diskriminace, která je rovněž
zmíněna v odůvodnění směrnice. [64] Zpráva sítě Equinet s názvem „Equality Law in
Practice – Comparative analysis of discrimination cases in Europe“ dokládá
v případové studii posouzené vnitrostátními subjekty pro rovné
zacházení, jak těžké je někdy určit hranici mezi jednotlivými
důvody diskriminace. Tato zpráva je dostupná na internetových stránkách http://www.equineteurope.org. [65] V současné době jsou vedena řízení o
nesplnění povinnosti proti Belgii a Finsku, pokud jde
o nedostatečné pravomoci vnitrostátních subjektů pro rovné
zacházení, avšak v případě Belgie se
očekává, že tento problém bude brzy vyřešen. [66] Směrnice Rady 2004/113/ES ze dne 13. prosince 2004,
kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami v přístupu
ke zboží a službám a jejich poskytování, Úř. věst. L 373, 21.12.2004,
s. 37, a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5.
července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného
zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání
(přepracované znění), Úř. věst. L 204, 26.7.2006, s. 23.
[67] Ve všech členských státech s výjimkou Dánska,
Itálie, Malty, Portugalska, Španělska a Finska. V Dánsku nicméně
existuje Dánská rada pro rovné zacházení, což je nezávislý správní orgán
pověřený zpracováváním stížností, jehož pravomoci se vztahují na
širokou řadu důvodů diskriminace, včetně všech
důvodů uvedených ve směrnici 2000/78/ES. [68] Několik členských států bylo v rámci
této kontroly kontaktováno s žádostí o předložení důkazu
o poskytování pomoci obětem diskriminace a o podaných zprávách a
provedených průzkumech. Doposud bylo zahájeno řízení o nesplnění
povinnosti proti Finsku (ve věci neexistence příslušného subjektu pro
rovné zacházení v oblasti zaměstnanosti podle směrnice 2000/43/ES). [69] Komise například napadla ustanovení obsažené v
rumunských právních předpisech, u něhož se zdálo, že umožňuje
zvláštní kategorii nepřímé diskriminace v oblasti hospodaření
s půdou a územního plánování. Toto ustanovení bylo formulováno
neutrálním způsobem, avšak zjevně mělo dopad především na
Romy. [70] Při určování toho, zda určité právní
předpisy či opatření diskriminují Romy, není podstatné, zda na
Romy výslovně odkazují nebo zda používají jinou terminologii
(například „nomádi“), pokud je zřejmé, že tato opatření jsou
zaměřena na Romy. [71] Nemusí se nutně jednat pouze o právní předpisy o
rovném zacházení, ale rovněž o další předpisy, které mají dopad na
rovné zacházení v oblastech, na něž se vztahuje směrnice
(například právní předpisy o sociálním bydlení, pokud jde o
přístup k bydlení). [72] COM(2011) 173 final ze dne 5.4.2011. [73] Dokument
Rady č. 16970/13 dostupný na adrese: http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/pressdata/en/lsa/139979.pdf
(odkaz na sdělení v Úředním věstníku zatím není k dispozici). [74] Bod 2.1 doporučení. [75] Věc C-394/11 Belov, první případ týkající
se konkrétně diskriminace Romů předložený Soudnímu dvoru byl
Soudním dvorem dne 31. ledna 2013 prohlášen za „nepřípustný“, neboť
bulharský subjekt pro rovné zacházení (který případ postoupil Soudnímu
dvoru) nebyl uznán jako soud nebo tribunál ve smyslu Smlouvy. [76] Zvláštní podmínky pro mladé a starší pracovníky, stanovení
minimálních podmínek věku, odborné praxe nebo let služby a stanovení
maximálního věku pro přijetí do zaměstnání. [77] Vychází z příspěvků členských
států, příslušných zúčastněných stran a zprávy o věku
a zaměstnanosti (Age and Employment) zveřejněné Komisí v roce 2011, která je dostupná na http://ec.europa.eu/justice/discrimination/document/index_en.htm#h2-7. [78] Věc C-13/05 Chacón Navas, rozsudek ze dne 11.
července 2006. [79] Spojené věci C-335/11 a C-337/11 Ring a Skouboe
Werge, rozsudek ze dne 11. dubna 2013. [80] Evropská unie podepsala úmluvu dne 30. března 2007 a
dne 22. ledna 2011 úmluva vstoupila v platnost, pokud jde o EU. Vydání první
pravidelné zprávy EU o provádění Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním
postižením je plánováno na rok 2014. [81] Tyto pravomoci jsou uvedeny v příloze II
rozhodnutí Rady 2010/48/ES ze dne 26. listopadu 2009 o uzavření
Úmluvy Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením
Evropským společenstvím, Úř. věst. L 23, 27.1.2010, s. 35. [82] Viz body 28–32 rozsudku ve věcech Ring a Skouboe
Werge uvedených v poznámce pod čarou 79. [83] V přiměřeném uspořádání je zahrnuta
povinnost pro zaměstnavatele přijmout vhodná opatření, která
dané zdravotně postižené osobě umožní přístup k zaměstnání,
jeho výkon nebo postup v zaměstnání nebo absolvování odborného
vzdělávání, pokud tato opatření pro zaměstnavatele neznamenají
neúměrné břemeno. [84] Belgie, Estonsko, Kypr, Itálie, Lotyšsko, Litva,
Maďarsko, Polsko a Slovensko. [85] Itálie. Věc C-312/11 Komise v. Itálie,
rozsudek ze dne 4. července 2013. V návaznosti na rozsudek Itálie změnila
své právní předpisy a tuto změnu v současnosti zkoumá
Komise. [86] Česká republika, Lotyšsko, Polsko, Slovensko, Finsko
a Spojené království. [87] Věci C-267/06 Maruko v. Versorgungsanstalt der
deutschen Bühnen, rozsudek ze dne 1. dubna 2008, a C-147/08 Römer
v. Freie und Hansestadt Hamburg, rozsudek ze dne 10. května 2011. [88] Věc C-81/12 Asociatia Accept v. Consiliul National
pentru Combaterea Discriminarii, rozsudek ze dne 25. března 2013. [89] Viz nedávný průzkum, který provedla na úrovni EU
Agentura Evropské unie pro základní práva ohledně zkušeností LGBT osob
s diskriminací, násilím a obtěžováním a který byl zveřejněn
v květnu 2013 a je dostupný na internetových stránkách http://fra.europa.eu/en/publication/2013/eu-lgbt-survey-european-union-lesbian-gay-bisexual-and-transgender-survey-results, a dokument sítě Equinet
z roku 2013 nazvaný „Equality bodies promoting equality &
non-discrimination for LGBTI people“, který je dostupný na
internetových stránkách www.equineteurope.org a jehož cílem je posílit činnost subjektů pro rovné
zacházení v oblasti podpory rovného zacházení a boje proti diskriminaci LGBTI
osob. [90] Německo, Irsko, Nizozemsko, Slovinsko, Finsko a
Spojené království.