19.9.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 271/18

1.1

EHSV má za to, že rozvíjení zelené ekonomiky podporující začlenění bude hlavním úkolem Evropy v nejbližších letech, pokud chce Evropa i nadále patřit mezi světové hospodářské mocnosti. Na konferenci Rio+20 hájila EU zelenou ekonomiku coby formu udržitelného rozvoje. Nyní musí jednat. K tomu je zapotřebí takový model hospodářského rozvoje, jenž bude upřednostňovat potřebné veřejné investice a vhodně definuje pobídky pro investice soukromé, a to v oblasti infrastruktury a „zelených“ V+V+i a za dvojím účelem – povzbudit produkci s cílem rychle překonat současnou recesi a podstoupit tento přechod v rámci této třetí průmyslové revoluce z vedoucích hospodářských i sociálních pozic.

1.2

EHSV má za to, že zásadním předpokladem nezbytných hlubokých změn ve výrobních a spotřebních zvyklostech je zapojení občanské společnosti do celého procesu přechodu na zelenou ekonomiku podporující začlenění. Je třeba ji zapojit na všech úrovních, zejména na úrovni odvětvové a územní (evropské, vnitrostátní a regionální). Nutný je participativní přístup ke správě, aby bylo možné co nejvíce zmírnit odpor a negativní dopady, které s sebou nese každá transformace. Takové zapojení umožní činit udržitelné pokroky z hospodářského, sociálního i environmentálního hlediska.

1.3

EHSV se znepokojením konstatuje, že politiky zelených daňových pobídek byly v posledních letech značně zkráceny v důsledku úsporných fiskálních politik, jež mají dramatické dopady v podobě výrazného poklesu hospodářské činnosti a rušení pracovních míst. MMF uznal, že dopady v podobě snížení výrobní činnosti zvysoka převýšily dosavadní odhady.

1.4

EHSV podtrhuje, že rozvojem zelené ekonomiky podporující začlenění vzrostou možnosti tvorby pracovních míst, přičemž zelenými pracovními místy rozumí nejen místa související s některými novými vznikajícími odvětvími, nýbrž všechna pracovní místa, která vznikají díky „ekologizaci“ výrobních procesů a produktů ve všech odvětvích. Spravedlivý přechod na zelenou ekonomiku vyžaduje aktivní politiky zaměstnanosti, které zajistí tvorbu důstojných pracovních míst, včetně odborné přípravy a celoživotního učení pro činné pracovníky. Klíčovým faktorem tohoto růstu bude zaměstnanost žen a mladých lidí v těchto odvětvích.

1.5

EHSV se domnívá, že pro koordinaci úsilí v oblasti technologických inovací a pro stimulaci změn v rámci výrobních infrastruktur v mnohých evropských odvětvích postižených zaváděním nízkouhlíkového hospodářství účinně využívajícího zdroje je nezbytná průmyslová politika vznikající na základě konsensu sociálních subjektů. To bude vyžadovat také významné investiční úsilí ze strany podniků.

1.6

EU musí podle EHSV začlenit cíle strategie udržitelného rozvoje do všech svých politik, a zejména do strategie Evropa 2020 a sedmi stěžejních iniciativ. Různé strategie EU musí být ve vzájemném souladu a komisaři musí v této otázce promlouvat jednotným hlasem. Komise by měla zejména využít přezkumu strategie Evropa 2020 v polovině období k posílení jejích aspektů týkajících se udržitelnosti a zcela ji propojit se strategií EU pro udržitelný rozvoj. Bude nezbytné definovat a používat ukazatele týkající se kvality růstu a umožňující jeho monitorování a hodnocení.

1.7

EHSV zdůrazňuje důležitou úlohu, kterou může a musí hrát evropský semestr a roční analýza růstu, pokud jde o zajištění monitorování politik udržitelného rozvoje. EHSV považuje za nezbytné zrušení dotací poškozujících životní prostředí i konkrétní doporučení členským státům týkající se zvyšování ekologických daní a nakládání s odpady a odpadními vodami a zlepšování recyklace. V těchto oblastech by členské státy měly prokázat větší ambice a cíle.

1.8

EHSV projevuje znepokojení v souvislosti s tím, že víceletý finanční rámec Unie pro období 2014–2020 vykazuje významné rozpory: hospodářská odvětví s největšími emisemi CO2 (bydlení, energetika, průmysl a doprava) nejsou těmi, která získávají největší objem unijních fondů pro účely usnadnění procesu přechodu na zelenou ekonomiku, a proto je nezbytné tyto částky podstatně navýšit a zajistit účinnost a účelnost jejich vydávání.

1.9

EHSV považuje za zvláště důležité, aby se pokročilo v ekologicko-fiskální oblasti, včetně daňových pobídek pro podniky, jež založí fondy určené k financování investic zaměřených proti změně klimatu a spoluřízené zaměstnanci.

1.10

Co se týče obchodní politiky EU, EHSV se domnívá, že aby se předešlo hrozbě průmyslové delokalizace, mělo by se zvážit zavedení cel odpovídajících daním z uhlíku pro země, které nepřijmou mezinárodní závazky v oblasti snižování emisí.

2.1

V roce 2011 vypracovaly jak OECD, tak i Program OSN pro životní prostředí kompletní zprávu o zelené ekonomice. OIT zahájila program „Zelená pracovní místa“ a jedním z hlavních témat konference Rio+20 v roce 2012 byla Zelená ekonomika v kontextu udržitelného rozvoje a vymýcení chudoby.

2.2

V EU byla v roce 2006 obnovena strategie pro udržitelný rozvoj a v roce 2009 byl zahájen balíček opatření v oblasti klimatu a obnovitelných energií, jehož cílem bylo do roku 2020 snížit emise skleníkových plynů o 20 %, zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na 20 % a zlepšit o 20 % energetickou účinnost (1). EU musí v této oblasti v obdobích do roku 2025 a do roku 2030 učinit větší pokroky. V roce 2011 Komise přijala stěžejní iniciativu Evropa účinněji využívající zdroje (2), Plán přechodu na konkurenceschopné nízkouhlíkové hospodářství do roku 2050 (3), strategii EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2020 a Plán pro Evropu účinněji využívající zdroje (4).

2.3

EHSV vždy podporoval koncept ekologizace ekonomiky jako formu příspěvku k udržitelnému rozvoji a rovněž myšlenku, že evropská a vnitrostátní politika se musí v první řadě zabývat návrhy občanské společnosti týkajícími se přechodu na zelenou ekonomiku podporující začlenění. Zdůrazňoval při tom nezbytnost úzké spolupráce mezi všemi sociálními aktéry. Proto se několik jeho stanovisek zabývalo různými aspekty a následnými návrhy Komise: EHSV vyzdvihl, že zlepšení ekologické ekonomiky a správy musí jít ruku v ruce s podporou udržitelné výroby, pracovních míst a spotřeby a rovněž strategií pro rovnost mezi muži a ženami a balíčkem opatření EU v oblasti změny klimatu.

3.1

Zelená ekonomika podporující začlenění musí najít rovnováhu mezi hospodářskou prosperitou, větší sociální soudržností a významnějším zachováním a racionálním využíváním přírodních zdrojů, díky kterým se udržují naše dobré životní podmínky i dobré životní podmínky příštích generací. Jejím cílem je dematerializace produkce, tedy rozpojení souvislosti mezi hospodářským růstem a využíváním přírodních zdrojů a vytvářením kontaminace a odpadu.

3.2

Podle OIT právě zelená pracovní místa snižují environmentální dopady podniků a hospodářských odvětví až na udržitelnou úroveň, přispívají ke snížení spotřeby energie, surovin a vody, k dekarbonizaci ekonomiky a snižování emisí skleníkových plynů. Koncept „zelených pracovních míst“ je relativně dynamický, jelikož hranice mezi zelenými pracovními místy a těmi, které zelené nejsou, se odvíjí od procesů technologické inovace. Proto se nejedná jen o místa související s nově vznikajícími odvětvími, ale všechna místa vyplývající z ekologizace procesů výroby a produktů ve všech odvětvích.

3.3

Rozvoj zelené ekonomiky je ovlivňován dvěma zásadními směry: jedním z impulzů jsou politiky zaměřené proti změně klimatu, ten druhý vychází z rostoucí konkurence rozvíjejících se zemí v oblasti zdrojů, kterých bude čím dál tím méně a jež budou stále dražší.

3.4

V zelené ekonomice nejde pouze o vyrovnání mezi nově vznikajícími odvětvími a odvětvími tradičními (vyplývající z posunu v oblasti technologií směrem k nízkouhlíkovému hospodářství). Zahrnuje ekologickou modernizaci způsobu výroby a spotřeby v zájmu integrace cílů zvýšení přidané hodnoty podniků a jejich udržitelnosti z hlediska životního prostředí (úspora materiálů, energetická účinnost, organizace práce) a rovněž zlepšení vztahů mezi pracovníky a podniky v rámci zlepšování produktivity všech faktorů.

3.5

V posledních letech byly zaznamenány hranice možností zeměkoule, jak z hlediska dostupných přírodních zdrojů a rostoucí poptávky, tak z hlediska možností planety absorbovat odpady a kontaminaci.

3.6

Nesmí se zapomínat na dopady změny klimatu na zdraví: větší výskyt extrémních meteorologických jevů, zvýšení úrovně ozonu a suspendovaných částic v atmosféře a jejich toxicity v důsledku vyšších teplot a rozšíření dříve již vymizelých infekčních chorob zpět na evropský kontinent.

3.7

Přeměny energetické, výrobní a dopravní struktury hlavních vyspělých ekonomik a velké části rozvíjejících se ekonomik v nadcházejících letech se budou soustředit na přechod od ekonomik s vysokou produkcí CO2 na nové, nízkouhlíkové ekonomiky, v nichž budou mít největší podíl na výrobě energie čisté a obnovitelné zdroje, tedy ty, které neprodukují skleníkové plyny ani jiný nebezpečný odpad.

3.8

Tato hluboká transformace výroby, která je někdy nazývána třetí průmyslovou revolucí, nebude neutrální z hlediska mezinárodní konkurenceschopnosti, zejména z pohledu těch zemí, které jsou čistými dovozci zdrojů energie a surovin, jako většina členských států EU. Proto už od roku 2009 zavedla řada vlád zemí OECD ambiciózní plány na povzbuzení, v nichž měly investice do infrastruktury a zelených V+V+i zásadní úlohu, a to za dvojím účelem – povzbudit produkci s cílem rychle překonat současnou recesi a podstoupit současnou restrukturalizaci produkce z vůdčí pozice.

3.9

Z finančního hlediska však byly tyto plány, stejně jako rozpočet Unie, značně zkráceny, mj. v důsledku úsporných fiskálních politik. Hlavní ekonom MMF uznal, že dopady těchto politik v podobě snížení výrobní činnosti zvysoka převýšily dosavadní odhady – podle studie provedené ve 28 zemích se fiskální multiplikátor od začátku krize v roce 2008 pohybuje mezi 0,8 a 1,7 (5).

3.10

Toto zpomalení stimulů zelené ekonomiky může přinést značné problémy mnoha zemím EU, protože v současné době je rozdíl v technologické úrovni mezi rozvinutými a rozvíjejícími se zeměmi mnohem menší a dynamičtější. Evropa jako celek si nemůže být jista, zda se nachází v čelním pelotonu rozvinutých zemí s nízkouhlíkovým hospodářstvím, což může v EU z dlouhodobého hlediska způsobit značné napětí, neboť by tím byla zpochybněna její schopnost pokračovat v budování hospodářsky vyspělé, sociálně soudržnější společnosti udržitelnější z hlediska životního prostředí. Je však třeba zdůraznit, že EU má silné vůdčí postavení v oblasti technologií a výroby v řadě průmyslových odvětví s jasným zaměřením do budoucnosti.

3.11

Rozvojem zelené ekonomiky díky potřebným investicím a pobídkám se v Evropě zvýší možnosti tvorby pracovních míst. Nelze zapomenout na současné výrobní činnosti, které v současné době tvoří hospodářskou základnu zemí EU. Zelenými pracovními místy budou mnohá z těch, která jsou dnes považována za místa v rámci značně znečišťujících průmyslových odvětví, jakmile podstoupí procesy, které jim umožní zvýšit energetickou účinnost, snížit spotřebu surovin a méně znečišťovat. Několik příkladů: v odvětví silniční dopravy jde o podniky, jež se budou věnovat vývoji a konstrukci elektrických a hybridních vozidel a rovněž podniky zaměřené na veřejnou dopravu; ve stavebním průmyslu půjde o sektory výstavby vysokorychlostních železničních tras, jelikož ty přinášejí značnou energetickou úsporu na obyvatele ve srovnání s leteckou dopravou a tradiční železnicí; a o výstavbu zaměřenou na energetickou sanaci obytných budov s nízkou účinností z hlediska spotřeby energie. Vše je třeba učinit v rámci rozvoje a podpory sociálního dialogu a sociálního a kolektivního vyjednávání, aby byl konečný výsledek pozitivní z hlediska zaměstnanosti (kvalitativně i kvantitativně) a rovnosti (pracovních podmínek a mezd). Nicméně pouze osm zemí EU má oficiální definici zelených pracovních míst. V důsledku toho vznikají rozdílné odhady, neboť existují různé definice a metodiky.

4.1

Naprosto novým rysem této třetí průmyslové revoluce je stupeň rozvoje, kterého dosáhly výrobní síly, a obrovská citlivost společnosti a tlak občanské společnosti u témat udržitelnosti a životního prostředí. V Evropě došlo ke značnému rozvoji organizací na ochranu životního prostředí, spotřebitelských sdružení, odborových organizací, organizací podnikatelů a dalších aktérů občanské společnosti a to umožňuje, aby změny, které nastanou, vytvořily ekonomiku, jež bude sloužit snáze řiditelnému rozvoji udržitelnějšímu se sociálního i environmentálního hlediska, což bylo nemyslitelné při předchozích procesech, při nichž byly technologické a výrobní změny určovány pouze rozhodnutími na úrovni podniků.

4.2

OIT v Globálním paktu o pracovních místech přijatém v roce 2009 výslovně zdůrazňuje, že „sociální dialog je mechanismus nevyčíslitelné hodnoty z hlediska vytváření politik uzpůsobených prioritám jednotlivých států. Je to pevný základ, jenž může přivést zaměstnavatele, zaměstnance a vlády ke společnému konání, které je nezbytné pro překonání krize a zajištění udržitelné obnovy.“ Pro koordinaci úsilí v oblasti technologických inovací a stimulaci změn v rámci výrobních infrastruktur v mnohých evropských odvětvích postižených zaváděním nízkouhlíkového hospodářství účinněji využívajícího zdroje je nezbytná průmyslová politika vznikající na základě konsensu sociálních subjektů.

4.3

Technologické inovace jsou zásadním prvkem zelené ekonomiky. Proto získají odvětví, podniky a technologie stimulující ekologizaci ekonomiky významnější finanční impulzy, jak veřejné, tak soukromé, neboť zvýší celkovou konkurenceschopnost evropského hospodářství. V této souvislosti vymezila Deutsche Bank za účelem orientace soukromých investic jako prioritní – v oblasti změny klimatu – následující sektory:

4.4

Zvláštní pozornost by se měla věnovat potížím, které mají evropské MSP s přístupem k dostatečným finančním prostředkům pro nezbytné investice do ekologických inovací.

4.5

Aby byly inovace konkurenceschopnou hodnotou, musí podnikatelský model zohledňovat postupy stimulující zapojení pracovníků podniků. Podniky musí využít to, že zapojení pracovní síly do organizace práce a do plánování v rámci podniku je faktor, jenž jednoznačně rozvíjí inovace a umožňuje zvýšení produktivity. To představuje výzvu v podobě modernizace systému pracovních vztahů a kolektivního vyjednávání a jejich vazbu na řízení podniků.

4.6

Zapojení pracovníků v rámci podniků je jedním ze základních prvků, jenž napomáhá vedoucímu postavení Evropy v oblasti technologií v mnoha sektorech a zajišťuje zachování její vývozní kapacity. Toto zapojení nelze nahlížet pouze optikou rozdělování vytvářeného bohatství, neboť je samo o sobě rozhodujícím faktorem vytváření bohatství, jak uznávají samy podniky (6). Z velké míry vycházejí potíže s inovacemi zejména z neohebných organizačních struktur, jež pracovníka pojímají jako pouhý nástroj.

5.1

Na konferenci Rio+20 hájila EU zelenou ekonomiku podporující začlenění, která by umožnila pokrok směrem k udržitelnému rozvoji. Cílem Komise je podporovat udržitelný rozvoj podporující začlenění tím, že umístí ekologizaci hospodářství do jádra své monitorovací činnosti navazující na konferenci Rio+20. Nezbytné je zapojení občanské společnosti do tohoto procesu a za tímto účelem musí vlády rozvíjet sociální dialog.

5.2

Na podporu provádění stěžejní iniciativy Komise a Plánu pro Evropu účinněji využívající zdroje zřídila Komise v roce 2012 evropskou platformu, která v roce 2013 předloží zprávu v polovině období a v roce 2014 závěrečnou zprávu o účinném využívání zdrojů a která připravuje konkrétní návrhy týkající se přechodu na zelenou ekonomiku v těchto oblastech: rámcové podmínky investic do obnovitelných zdrojů energie, vymezování cílů a měření pokroku – v této souvislosti je třeba vybudovat rozsáhlý systém ukazatelů nad rámec HDP pro hodnocení výsledků těchto politik v příslušných odvětvích a celé společnosti (zvyšování konkurenceschopnosti, zlepšování pracovních podmínek pracovníků, procento recyklace, energetická účinnost a účinnost ve využívání zdrojů, podíl obnovitelných zdrojů energie, snižování znečištění) – a cyklická ekonomika/ekologizace ekonomiky.

5.3

Obzvláště důležitý je pokrok v ekologicko-fiskální oblasti a ve snižování vysokých dotací na fosilní paliva existujících v řadě zemí EU, jelikož ceny celé řady výrobků a služeb nezohledňují správně všechny výrobní náklady, protože náklady související s kontaminací jsou externalizovány. Dobrovolné politiky ekoznaček se ukázaly jako nedostatečné, zvláště za současné krize, kdy roste počet spotřebitelů, pro něž má zásadní význam cena výrobku, a nikoliv jeho environmentální kvalita. Aby mohla ekologicko-fiskální politika dosáhnout vysokého společenského konsensu, musí si uvědomovat své dopady na konkurenceschopnost podniků a společenské dopady na občany, které bývají nazývány „energetické zchudnutí“, a provádět doplňující politiky (průmyslové, obchodní, politiky na podporu nejvíce znevýhodněných společenských skupin), jež tyto dopady zmírní. Rovněž by měly být podporovány daňové pobídky pro reinvestování zisků podniků do snížení emisí CO2 (prostřednictvím fondů pro reinvestice proti změně klimatu) a dalších nepříznivých dopadů na životní prostředí, za předpokladu, že jejich správa v rámci podniků bude spoluřízená zaměstnanci.

5.4

Komise přijala návrh sedmého akčního programu pro životní prostředí, který stanoví, že politika v oblasti životního prostředí má přispívat k přechodu na zelenou ekonomiku. Parlament a Rada by měly tento program přijmout a EHSV k němu přispěl vypracováním příslušného stanoviska (7). Víceletý finanční rámec Unie pro období 2014–2020 však vykazuje významné rozpory: hospodářská odvětví s největšími emisemi CO2 (bydlení, energetika, průmysl a doprava) nejsou těmi, která získávají největší objem investic z unijních fondů.

5.5

Co se týče obchodní politiky EU, je třeba mít na paměti, že zvýšení uhlíkové daně by mělo vést k zavedení odpovídajících cel pro země, které nepřijmou mezinárodní závazky v oblasti snižování emisí, aby se tak snížilo riziko delokalizace. Clo uvalené na emise uhlíku představuje omezení volného obchodu, to už však mezinárodní společenství v jiných případech akceptovalo – Montrealský protokol, přijatý na ochranu ozonové vrstvy, zahrnoval možnost stanovit omezení obchodu v zájmu posílení dodržování protokolu –, vzhledem k tomu, že volný obchod není cílem samým pro sebe, nýbrž prostředkem pro vytváření bohatství udržitelným způsobem. Je beze sporu, že předcházení planetární katastrofě způsobené změnou klimatu je důležitější než udržení otevřenosti světových trhů vůči produktům s vysokými emisemi skleníkových plynů.