This document is an excerpt from the EUR-Lex website
Document 52012DC0635
REPORT FROM THE COMMISSION TO THE EUROPEAN PARLIAMENT AND THE COUNCIL Concerning the application of Directive 2009/22/EC of the European Parliament and of the Council on injunctions for the protection of consumers' interest
ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ o uplatňování směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/22/ES o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů
ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ o uplatňování směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/22/ES o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů
/* COM/2012/0635 final */
ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ o uplatňování směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/22/ES o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů /* COM/2012/0635 final */
ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A
RADĚ o uplatňování směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2009/22/ES o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů
spotřebitelů OBSAH 1........... ÚVOD........................................................................................................................... 2 2........... UPLATŇOVÁNÍ SMĚRNICE OD ROKU 2008......................................................... 3 3........... DOPAD SMĚRNICE NA SPOTŘEBITELE................................................................. 7 4........... PŘEKÁŽKY ÚČINNOSTI ŽALOB NA ZDRŽENÍ
SE JEDNÁNÍ............................ 10 5........... DALŠÍ KROKY.......................................................................................................... 13 6........... ZÁVĚR........................................................................................................................ 15 1. ÚVOD Směrnice 98/27/ES
ze dne 19. května 1998 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany
zájmů spotřebitelů[1]
zavedla soudní nebo správní řízení, které umožňuje spotřebitelským organizacím
a/nebo veřejnoprávním orgánům podat žalobu za účelem zabránit obchodním
praktikám, jež narušují řadu právních předpisů EU týkajících se ochrany
spotřebitele (jsou uvedeny v příloze zmíněné směrnice), ve všech členských
státech. Směrnice 98/27/ES byla několikrát pozměněna (nové směrnice jsou
uvedeny v její příloze). V zájmu přehlednosti byla uvedená směrnice
kodifikována směrnicí 2009/22/ES, která je v současné době v platnosti. 1.1. Provedení
směrnice 2009/22/ES členskými státy a její uplatňování do roku 2008 První zpráva došla
k závěru, že největším přínosem směrnice o žalobách na zdržení se jednání
je zavedení postupu, který umožňuje subjektům, aby podaly žalobu za účelem
ochrany kolektivního zájmu spotřebitelů v každém členském státě. Tento postup
zaznamenal úspěchy, pokud jde o porušení vnitrostátních právních předpisů, měl
však mnohem omezenější dopad v případě přeshraničních porušení právních
předpisů. Hlavními důvody, kterými členské státy a zúčastněné strany vysvětlily
nízký počet žalob na zdržení se jednání podaných v jiném členském státě, byly
náklady, složitost a trvání v případě podání žaloby v jiném členském státě. Zpráva Komise
rovněž zdůraznila, že vstup nařízení (ES) č. 2006/2004 o spolupráci mezi
vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu
zájmů spotřebitele (nařízení o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele)[2] v platnost částečně objasňuje,
proč veřejnoprávní orgány málo využívají možnost podat žalobu na zdržení se
jednání v případě přeshraničního porušení právních předpisů; je tomu tak proto,
že mechanismy vzájemné spolupráce zavedené zmíněným nařízením jsou méně
nákladné. 1.2. Metoda
a cíl této zprávy V čl. 6 odst. 1 směrnice 2009/22/ES
o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů
(dále jen „směrnice“) se stanoví, že každé tři roky se přijme zpráva o jejím
uplatňování. První zpráva měla být přijata v roce 2003, stalo se tak však až v
listopadu 2008. Za účelem přípravy
této druhé zprávy Komise v březnu 2011 zaslala veřejnoprávním orgánům a
spotřebitelským organizacím dotazníky týkající se uplatňování směrnice.
Obdržela 58 odpovědí, z nichž 37 pocházelo od ministerstev nebo jiných
veřejnoprávních orgánů členských států a 21 od spotřebitelských organizací na
vnitrostátní nebo evropské úrovni. Komise dále zadala
externí studii[3],
jejímž cílem bylo shromáždit další údaje o uplatňování směrnice a poskytnout
přehled o jejím dopadu na spotřebitele v devíti členských státech, a to v
Rakousku, Bulharsku, Francii, Německu, Nizozemsku, Portugalsku, Španělsku,
Švédsku a Spojeném království. Tyto členské státy byly zvoleny proto, že
vedle žalob na zdržení se jednání používají systém kolektivních žalob na
náhradu škody, který funguje již řadu let. 2. UPLATŇOVÁNÍ SMĚRNICE
OD ROKU 2008 2.1. Odhadovaný
počet žalob Pokud jde o počet
žalob na zdržení se jednání v případech vnitrostátních a přeshraničních,
které byly podány za účelem ochrany kolektivních zájmů spotřebitelů v různých
členských státech, je k dispozici pouze omezený soubor údajů. Nedostatek
vyčerpávajících a spolehlivých statistických údajů je způsoben tím, že
členské státy nemají formální povinnost udržovat ústřední databázi řízení v
souvislosti se žalobami na zdržení se jednání zahájených na jejich území a
informovat o nich Komisi. Z tohoto důvodu je obtížné odhadnout počet žalob
a s jakýmkoli odhadem je třeba pracovat opatrně. Je možné informovat o několika
zdokumentovaných případech, to však neznamená, že se jedná o jediné žaloby na
zdržení se jednání, které byly skutečně podány. V dotazníku, který
byl zaslán příslušným zúčastněným stranám, byli respondenti požádáni, aby
uvedli počet žalob na zdržení se jednání, jež podali od roku 2008 v souvislosti
s případy jak na vnitrostátní, tak na přeshraniční úrovni. Celkem bylo
zaznamenáno 5 632 žalob na zdržení se jednání. Většina těchto žalob se týkala
vnitrostátních případů. Respondenti uvedli přibližně pouze 70 žalob na zdržení
se jednání v přeshraničním měřítku. Pokud se podíváme na podíl jednotlivých
členských států na těchto číslech, jsou členskými státy s nejvyšším počtem
uvedených žalob na zdržení se jednání od roku 2008: Německo: navzdory
neexistenci centralizovaných a vyčerpávajících statistických údajů uvedla
Spolková republika Německo, že pouhých sedm německých oprávněných subjektů
podalo více než 3 000 žalob. Tato skutečnost může souviset s tím, že v Německu
ochrana spotřebitelských trhů tradičně podléhá soukromému vymáhání práva.
Lotyšsko: Úřad pro ochranu spotřebitele oznámil 956 případů. Spojené
království: Úřad pro spravedlivé obchodování Spojeného království (Office of
Fair Trading, OFT) uvedl 938 žalob. Externí studie zjistila více než 500 žalob
v Rakousku a vláda Malty uvedla 267 případů. Pokud jde o žaloby na zdržení se jednání v
přeshraničním měřítku, jsou členskými státy s nejvyšším počtem
uvedených žalob v průběhu vymezeného období: Německo: Sdružení německých
spotřebitelských organizací oznámilo, že podalo přibližně 20 žalob na zdržení
se jednání v případě přeshraničního porušení právních předpisů. Rakousko:
Federální komora práce uvedla, že podala 8 přeshraničních žalob na zdržení se
jednání. Oprávněné subjekty a právníci (advokáti) specializovaní na
spotřebitelské právo obvykle podávají žaloby jen tehdy, když je jisté jejich
přijetí rakouskými soudy. Úspěšnost podaných žalob je většinou velká. Je
tomu však částečně proto, že oprávněné subjekty z důvodu rizika nákladů
spojených se soudním řízením podávají žaloby na zdržení se jednání pouze tehdy,
jsou-li si jisty úspěchem. 2.2. Nejvíce
dotčená hospodářská odvětví Přestože se žaloby na zdržení se jednání
vyskytují v celém spektru hospodářských odvětví, většina těchto žalob se
soustředí pouze v několika z nich. Mezi hospodářská odvětví nejčastěji zmiňovaná
respondenty jako nejvíce dotčená žalobami na zdržení se jednání patří: 1) Telekomunikace 2) Bankovnictví a investiční služby 3) Cestovní ruch a souborné služby pro
cestovní ruch Mezi dalšími oblastmi, které respondenti
uvádějí, jsou prodej na dálku, pojišťovnictví, energetika, nepotravinářské
spotřební zboží a doprava cestujících. Někteří respondenti uvedli nemovitosti a
domácí opravy nebo úvěrovou činnost prováděnou nebankovními institucemi (tzv.
rychlé úvěry), i jiná dotčená odvětví. 2.3. Nejčastější
způsoby porušení právních předpisů na ochranu spotřebitele Žaloby na zdržení
se jednání se týkaly široké škály porušení právních předpisů na ochranu
spotřebitele. Některé členské státy kromě toho rozšířily působnost žalob na
zdržení se jednání nad rámec omezeného seznamu uvedeného v příloze směrnice.
Toto rozšíření je výhodné pro spotřebitele; aby však byla zajištěna právní
jistota, měl by být uveden odpovídající odkaz na právní předpisy v příloze
směrnice. Mezi členské státy, v nichž působnost žalob na zdržení se jednání
přesahuje seznam právních předpisů v příloze směrnice, patří Německo, Rakousko,
Portugalsko, Španělsko, Bulharsko a Nizozemsko. Většina žalob na zdržení se
jednání však byla podána, aby se zastavilo pouze omezené množství nezákonných
praktik, které poškozují kolektivní zájmy spotřebitelů. Podle odpovědí na
uvedený dotazník vznikly žaloby na zdržení se jednání nejčastěji kvůli těmto
nezákonným praktikám, které poškozují kolektivní zájmy spotřebitelů (pořadí
podle důležitosti): 1) Nepřiměřené smluvní podmínky. Jedná se
jednoznačně o druh praktik, které nejčastěji vedou k podání žaloby na zdržení
se jednání. 2) Nekalé obchodní praktiky a klamavá
reklama, ve stejné míře. V mnohem menším
množství pak následovaly další způsoby porušení práv spotřebitelů vedoucí k
žalobám na zdržení se jednání, jako je porušení právních předpisů týkajících se
záruky, označování cen nebo zasílání nevyžádaných e-mailů. Některé členské
státy (zejména Španělsko) rovněž podaly soubor žalob na zdržení se jednání,
pokud jde o uplatňování směrnice o spotřebitelském úvěru. V některých členských
státech, které uplatňují širší působnost uvedených žalob, byly podány návrhy na
zahájení řízení v souvislosti s přerušením nezbytně nutných služeb (např.
dodávka elektřiny). V tomto případě nařízení zdržet se jednání může bez
problémů vyžadovat, aby byla dodržována práva spotřebitelů, tím, že ukládá
jedné straně, aby uskutečnila určitá opatření. Případy jako je přerušení
soukromých nebo veřejných služeb ve Španělsku jsou dobrým příkladem tohoto
druhu nařízení, jež vyžaduje přijetí určitého opatření. 2.4. Oprávněné
subjekty: právní prostředí v jednotlivých členských státech Nejnovější seznam oprávněných subjektů[4] obsahuje celkem 313 takových
subjektů. Mezi členskými státy existují značné rozdíly v počtu a povaze těchto
subjektů. Některé členské státy pověřily pouze jeden oprávněný subjekt (Irsko,
Lotyšsko, Litva, Nizozemsko, Rumunsko a Švédsko), další pověřily více než 70
takových subjektů (Německo a Řecko). Španělsko, Itálie a Francie, které
pověřily mezi 15 až 30 oprávněnými subjekty, zaujaly místo mezi těmito dvěma
skupinami členských států. Obecně lze konstatovat, že pokud členské státy
pověřily jediný oprávněný subjekt, jedná se zpravidla o veřejnoprávní orgán
odpovědný za ochranu spotřebitele, přestože tomu tak není vždy, jako například
v Nizozemsku. Členské státy, které pověřily více oprávněných
subjektů, mezi ně obvykle zahrnou různé veřejnoprávní orgány pro spotřebitelské
záležitosti na místní, regionální a státní úrovni, k nimž se připojí
nejreprezentativnější spotřebitelské organizace. Seznam oprávněných subjektů
obsahuje seznam subjektů oprávněných podat žalobu na zdržení se jednání v jiném
členském státě, avšak v mnoha členských státech existují právnické osoby, které
nejsou v tomto seznamu a jsou rovněž oprávněny podat žalobu na zdržení se
jednání na vnitrostátní úrovni. Některé spotřebitelské organizace kritizují
příliš široký prostor pro rozhodování o tom, které právnické osoby budou
uvedeny v seznamu, což může vést k nespravedlivým a svévolným rozhodnutím. Jiné
spotřebitelské organizace se rovněž domnívají, že by tyto organizace měly mít
právní postavení umožňující podávat žaloby na zdržení se jednání ve všech
členských státech, jak ve vnitrostátních, tak v přeshraničních případech. Studie rovněž ukazuje, že skutečné uplatňování
možnosti podat žalobu na zdržení se jednání závisí na znalostech a schopnostech
právních oddělení pověřených touto činností. Z praxe vyplývá, že i v členských
státech, v nichž má řada subjektů právní postavení umožňující podávat žaloby na
zdržení se jednání, tuto možnost využívá pouze malá část z nich. 2.5. Přeshraniční
případy žalob na zdržení se jednání: pojetí směrnice a konkrétní situace Aby bylo možné
řádně posoudit využívání žalob na zdržení se jednání v EU, je třeba objasnit
pojem přeshraničního soudního sporu. Ukazuje se, že přeshraniční žaloby na
zdržení se jednání, tj. řízení, která zahrnují přeshraniční rozměr, mohou mít
různou formu. Směrnice byla
vypracována tak, aby umožnila oprávněným subjektům členského státu A žalovat
hospodářské subjekty v členském státě B, pokud tyto hospodářské subjekty při
obchodování se spotřebiteli v členském státě A porušily právní předpisy na
ochranu spotřebitele. Aby to bylo možné, oprávněné subjekty získaly u
zahraničních soudů právní postavení. Soud ve státě B, u kterého je podána
žaloba na zdržení se jednání na obchodní subjekt v jurisdikci tohoto soudu, by
měl rozhodnout v daném případě, aniž by zpochybnil právní postavení oprávněného
subjektu v členském státě A. Jedním z hlavních
zjištění studie je však skutečnost, že „přeshraniční případ“ zmíněný ve
směrnici je pouze jednou ze dvou možných forem řízení týkajícího se zdržení se
jednání s přeshraničním rozměrem, a je využíván zřídka. Druhá, obvyklejší
forma „přeshraničního případu“ se týká téhož scénáře, v němž obchodní subjekt z
členského státu B působí v členském státě A. Avšak na rozdíl od toho, co
předpokládali tvůrci směrnice, oprávněný subjekt v členském státě A se obrací
na soud v témže státě A. Obchodní subjekt, přestože je usazený v
zahraničí, je žalován v zemi, do níž směřuje svou obchodní činnost. Výhodou
tohoto postupu je, že oprávněný subjekt se obrací na soud, do jehož jurisdikce
sám spadá a jenž uplatňuje procesní právní předpisy, s nimiž je pravděpodobně
subjekt nejlépe obeznámen. Pokud uplatňované právní předpisy jsou navíc
předpisy členského státu A (zásada „lex loci damni“, článek 6, „Řím II“[5]) a jsou vyřešeny obtíže spojené
s doručováním právních dokumentů do zahraničí, tato druhá forma podání žaloby
je zdaleka nejjednodušší. Umožňuje rovněž obrátit se na soud, pokud jde o
obchodní subjekty ve třetích zemích. „Přeshraniční“ žaloby zvláštního druhu byly
zahájeny v květnu 2009 sdružením spotřebitelů DECO[6] ve spolupráci s francouzským
sdružením spotřebitelů UFC-Que Choisir a belgickým sdružením spotřebitelů
Test-Achats. „Koordinovaná žaloba“ se týkala všeobecných přepravních podmínek
leteckých společností (směrnice 93/13/EHS). Byl vynesen rozsudek ve prospěch
Belgie a tři letecké společnosti byly nuceny zastavit používání řady smluvních
podmínek, které byly považovány za nepřiměřené. Všechny kroky spotřebitelských
organizací byly koordinovány, včetně doprovodných propagačních opatření, jako
jsou tiskové zprávy. Tato forma koordinovaných žalob představuje zvláštní druh
přeshraniční spolupráce, přestože formálně se nejedná o přeshraniční soudní
spory. 2.6. Interakce
s nařízením o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele, pokud jde
o přeshraniční porušování právních předpisů Nařízení o
spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele stanoví rámec vzájemné pomoci mezi
orgány členských států pro vymáhání dodržování zákonů, který umožňuje těmto
orgánům obracet se na sebe navzájem a žádat o pomoc, pokud jde o vyšetřování
a/nebo donucovací opatření za účelem zastavení praktik, jež nejsou v souladu s
přílohou uvedeného nařízení. Cílem nařízení o spolupráci v oblasti ochrany
spotřebitele je ochrana kolektivních ekonomických zájmů spotřebitelů, a nikoli
vyřizování individuálních stížností. Ve zprávě o
směrnici o žalobách na zdržení se jednání z roku 2008 se uvádí, že nařízení
o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele ovlivňuje využívání těchto
žalob; z praxe zejména vyplývá, že od vstupu nařízení o spolupráci v oblasti
ochrany spotřebitele v platnost většina veřejnoprávních orgánů zvolila k boji s
nezákonnými praktikami obchodních subjektů v jiném členském státě mechanismy
vzájemné pomoci, namísto aby se přímo obrátila na soudy tohoto členského státu,
přičemž první z uvedených možností je pro ně pravděpodobně méně nákladná.
Odpovědi na dotazník z roku 2011 potvrzují tento vývoj, přestože jeden
veřejnoprávní orgán jednoho členského státu zdůraznil, že žaloby na zdržení se
jednání stále představují pro veřejnoprávní orgány hodnotný nástroj, který by
mohl být využit, kdyby mechanismy vzájemné pomoci nepřinesly očekávané
výsledky. A konečně je třeba
uvést, že několik respondentů zdůraznilo, že seznam právních předpisů
v příloze směrnice o žalobách na zdržení se jednání by měl být uveden v
soulad se seznamem v příloze nařízení o spolupráci v oblasti ochrany
spotřebitele. 3. DOPAD SMĚRNICE NA
SPOTŘEBITELE Odpovědi na dotazník a zjištění studie
ukazují, že žaloby na zdržení se jednání jsou úspěšným nástrojem regulace trhů,
a jsou významné zejména pro zajištění spravedlivých smluvních podmínek. V tomto
ohledu byly pro spotřebitele jako celek významným přínosem. Účinek tohoto
nástroje je však směřován spíše do budoucnosti a není příliš užitečný pro
nápravu minulých škod, které je velmi obtížné vyčíslit. Ačkoliv žaloby na zdržení se jednání jako takové
neumožňují obdržet odškodnění za škody způsobené v minulosti, možnost využití
těchto žalob je sama o sobě významná. Žaloby na zdržení se jednání mohou být
jakožto správní nástroj využity jako odrazující nástroj, aniž by se přistoupilo
k soudnímu řízení. Dalším důležitým závěrem je, že žaloby na
zdržení se jednání se velmi dobře osvědčují, pokud jde o tržní subjekty, které
v určité míře dodržují právní předpisy. Nejsou však vždy vhodným nástrojem k
zastavení nezákonných praktik, kterých se dopouštějí subjekty pohybující se na
hraně zákona nebo za ní. Určitý počet dotázaných uvádí, že v takových případech
mohou být trestní a správní sankce (například pokuty) a konkrétní omezení
obchodních činností nezbytné pro zajištění dodržování právních předpisů na ochranu
spotřebitele. 3.1. Snížení
počtu případů porušení pravidel na ochranu spotřebitele Většina respondentů a dotázaných odborníků
uvedla, že účinek žalob na zdržení se jednání není možné posuzovat podle počtu
případů předložených soudu; lze jich totiž využít jako prostředku pro
přesvědčování společností, aby dobrovolně ukončily porušování pravidel. Pro
některé zúčastněné strany jednající se subjekty, které porušují právní
předpisy, zajišťuje pouhá možnost podání žaloby na zdržení se jednání
odrazující účinek. V některých případech zase, kdy je žalující strana úspěšná a
soud rozhodne, že praktiky obchodního subjektu jsou nezákonné, se další
obchodní subjekty snaží používání podobných praktik vyhnout, přestože nejsou
rozhodnutím soudu právně vázány. Zohledníme-li závěry studie a odpovědi na
dotazník, můžeme konstatovat, že směrnice v určité míře posílila
dodržování právních předpisů na ochranu spotřebitele ze strany hospodářských
subjektů v některých hospodářských odvětvích, přestože není k dispozici dostatek
údajů pro odhad v procentech. 3.2. Snížení
újmy působené spotřebitelům Dalším důležitým závěrem studie je také
skutečnost, že směrnice znamenala pro spotřebitele přímý kvalitativní přínos,
přestože není vždy možné tento přínos vyjádřit finanční částkou. To proto, že v
řadě případů nelze stanovit přesný počet spotřebitelů, kteří potenciálně utrpí
újmu v důsledku nezákonné praktiky. Navíc velké množství smluvních podmínek,
které jsou soudem prohlášené za nezákonné, nemá souvislost s cenou, již platí
spotřebitelé. Za účelem posouzení možného dopadu žalob na
zdržení se jednání na snížení újmy působené spotřebitelům je třeba věnovat
zvláštní pozornost nepřiměřeným smluvním podmínkám, které mohou mít
bezprostřední přímý vliv na povinnosti spotřebitele, jež ze smlouvy vyplývají. Jakmile soud prohlásí konkrétní smluvní
podmínku za neplatnou, obchodní subjekt již nemůže tuto podmínku použít v žádné
smlouvě. To je přínos pro spotřebitele, zejména pokud se smluvní podmínka týká
zvýšení cen nebo jiných finančních dopadů; v takovém případě lze přínos pro
spotřebitele vyjádřit finanční částkou, neboť jako přímý důsledek žaloby na
zdržení se jednání řada spotřebitelů v budoucnosti zaplatí méně. Například
případy zaokrouhlování cen nahoru ve Španělsku vedly k zákazu nových
nezákonných poplatků v řadě odvětví (bankovnictví, telekomunikace, parkování). V Rakousku například byla podána žaloba na
zdržení se jednání v případě nepřiměřených smluvních podmínek v bankovních
smlouvách jedné rakouské banky. V srpnu 2009 tato banka prostřednictvím výpisů
z účtu informovala spotřebitele, že poplatky za vedení běžných účtů se od 1.
října zvyšují o 3,2 %, aby se zohlednil růst indexu spotřebitelských cen
za rok 2008. Banka se opírala o klauzuli o indexaci uvedenou ve standardních
smluvních podmínkách, které jí umožňují jednou ročně automaticky zvýšit
poplatky podle vývoje indexu spotřebitelských cen, aby mohla dále poskytovat
své služby. Soudní rozhodnutí zakazující tuto praktiku mělo významný dopad na
spotřebitele, neboť na jaře 2011 většina ostatních bank, které používaly
podobné smluvní podmínky, přestala automaticky zvyšovat poplatky, z čehož
mělo prospěch několik milionů klientů rakouských bank. Toto je jasný případ
úspěšné žaloby na zdržení se jednání, která měla hmatatelný dopad na dodržování
právních předpisů, nejen pokud jde o žalovanou stranu, ale rovněž pokud jde o
celé hospodářské odvětví. Kromě toho bylo možné přínos pro spotřebitele
vyjádřit finanční částkou. Dalším úspěšným soudním řízením, které
přineslo spotřebitelům vyčíslitelný prospěch, byl případ Foxtons ve Spojeném
království[7]
(týkal se nepřiměřených podmínek v nájemních smlouvách majitelů nemovitostí).
Zkoumání přiměřenosti v souvislosti s realitní agenturou Foxtons se týkalo
podmínek ve vztahu k provizi za obnovení nájemní smlouvy, provize
z prodeje nemovitosti a provize pro třetí stranu za obnovení nájemní
smlouvy. Vrchní soud rozhodl, že určité podmínky ve smlouvách agentury Foxtons
jsou nepřiměřené, a nařídil agentuře, aby nadále nepoužívala tyto nebo podobné
podmínky a nezačleňovala je do budoucích smluv. Podle úřadu OFT spotřebitelé
získali 4,4 milionů liber šterlinků, přestože jedna dotázaná osoba se domnívá,
že kladný účinek soudního rozhodnutí mohl být desetkrát až dvacetkrát vyšší. 3.3. Dopad
žalob na zdržení se jednání na individuální spotřebitele, kteří jsou poškozeni
porušením právních předpisů: možnosti domoci se odškodnění v jednotlivých
členských státech Řízení o zdržení se jednání zavedené směrnicí
všeobecně neumožňuje, aby spotřebitelé, kteří byli poškozeni v důsledku
nezákonné praktiky, obdrželi odškodnění. Možnosti odškodnění pro spotřebitele
poškozené určitými praktikami obchodních subjektů, které byly v souvislosti s
žalobou na zdržení se jednání prohlášeny za nezákonné, se však liší v
jednotlivých členských státech. Některé členské státy rozšiřují v určité míře
účinek nařízení o zdržení se jednání na poškozené spotřebitele. Mnozí z těch,
kteří odpověděli na dotazník, a řada dotázaných zdůraznili význam zapojení
individuálních spotřebitelů, pokud jde o žaloby na zdržení se jednání, neboť
tak se jim umožní získat přiměřené odškodnění za utrpěnou újmu. Některé
možnosti odškodnění, jak individuální, tak kolektivní, ke kterým mají přístup
spotřebitelé v jednotlivých členských státech, jsou popsány níže. a) Individuální
odškodnění Ve většině členských států neexistuje
propojení mezi žalobou na zdržení se jednání a přiznáním odškodnění
spotřebitelům, kteří utrpěli újmu v důsledku nezákonné praktiky. Spotřebitelé,
jejichž práva byla porušena, musí svá práva prosazovat tak, že podají
individuálně nebo kolektivně návrh na zahájení řízení soudu v členském státě, v
němž existuje mechanismus kolektivního odškodnění. V mnoha členských státech
navíc soudy, u nichž návrh na zahájení takových řízení podali spotřebitelé za
účelem obdržení odškodnění, nejsou vázány dřívějšími rozhodnutími v případě
žalob na zdržení se jednání. Spotřebitelé, kteří požadují odškodnění, musí
prokázat, že došlo k porušení předpisů a způsobení škody a že mezi nimi
existuje příčinná souvislost V některých členských státech je však situace
odlišná. Například podle bulharské Komise pro ochranu spotřebitele se může
spotřebitel, který žádá o odškodnění, dovolávat vykonatelného soudního
rozhodnutí v souvislosti se žalobou na zdržení se jednání a prokázat musí pouze
výši utrpěné škody. V Lucembursku se může spotřebitel opřít o soudní rozhodnutí
v souvislosti s žalobou na zdržení se jednání a žádat smírčího soudce,
„juge de paix“, o přiznání odškodnění. V Irsku může soud žádat obchodní
subjekt, aby odškodnil spotřebitele, který utrpěl ztráty v důsledku činnosti
tohoto subjektu. Na Maltě může být v rámci správního řízení nařízena restituce
jakékoli finanční částky nebo majetku postoupených spotřebitelem. V jiných členských státech mohou spotřebitelé
poškození nezákonnými praktikami získat odškodnění vykonáním soudního
rozhodnutí; soud tedy může určit, jak mají být nezákonnými praktikami poškození
spotřebitelé odškodnění, například tak, že obchodnímu subjektu nařídí, aby
vrátil neoprávněně získané částky. V Nizozemsku soud uznal, že nezákonné jednání
jedné společnosti bylo vztaženo na individuálního žadatele v té míře, ve které
byl členem skupiny uvedené v prohlášení. To znamená, že odsouzení nezákonného
jednání v kolektivním řízení může sloužit jako východisko pro následnou žalobu.
Řízení v souvislosti s žalobou na zdržení se jednání tak umožnilo
individuálnímu žadateli prokázat protiprávnost jednání žalovaného. b) Kolektivní
odškodnění V některých členských státech, v nichž
existuje systém kolektivního odškodnění, může mít úspěšná žaloba na zdržení se
jednání vedle běžných účinků uvedených v předcházejícím bodě i jistý dopad na
kolektivní žalobu podanou poškozenými spotřebiteli za účelem žádosti
o odškodnění za škody způsobené nezákonnými praktikami. Ve Španělsku je možné k žalobě na zdržení se
jednání připojit žádost o vrácení částek vyplacených spotřebiteli v důsledku
nezákonné praktiky a soudní rozhodnutí, které prohlašuje praktiku za nezákonnou
v tomto případě rovněž stanoví výši odškodnění, kterou musí obchodní subjekt
zaplatit. Pokud byli identifikováni poškození spotřebitelé, soud stanoví
částku, kterou musí každý z nich obdržet. Existují však určité procesní
překážky, které v praxi znesnadňují spojení žaloby na zdržení se jednání a
žádost o odškodnění. V Nizozemsku mohou strany jednající jménem
spotřebitelů, kteří utrpěli škody, požádat o deklaratorní rozhodnutí, v
němž se uvádí, že porušení předpisů se dopustila strana odpovědná za škodu.
Toto deklaratorní rozhodnutí se považuje za pobídku pro strany, aby usilovaly o
smírné urovnání sporu, které by se stalo závazným prostřednictvím nizozemského
zákona o skupinových žalobách (Wcam[8]).
Podle podmínek zákona o kolektivních náhradách hromadných škod z roku 2005 může
amsterodamský odvolací soud rozhodnout o náhradě hromadných škod mezi
subjektem, který reprezentuje kolektivní zájmy, a osobou (osobami), která(é)
škodu způsobila(y), přičemž toto rozhodnutí je závazné pro všechny členy
skupiny. Východiskem je dohoda, která usiluje o náhradu hromadných škod.
Strany, které dosáhly dohody, předloží amsterodamskému soudu kolektivní žádost,
aby tuto dohodu prohlásil za závaznou. V zákoně Wcam je zásadní skutečnost, že
celá skupina poškozených je vázána dohodou o náhradě škod, jakmile soud tuto
dohodu prohlásí za závaznou. Existuje však možnost výjimky. Jedním z omezení
tohoto mechanismu je, že funguje pouze tehdy, když strany dosáhnou dohody;
dokonce samo rozhodnutí o nezákonném jednání ne vždy postačí k tomu, aby
se zajistilo dosažení smírného urovnání sporu. V Bulharsku může být žádost o odškodnění
podána poškozenými stranami zároveň s žalobou na zdržení se jednání. Soud
stanoví lhůtu, do níž mohou poškozené strany prohlásit, že se zúčastní soudního
řízení. Po vyhlášení svého rozhodnutí může soud nařídit, že poškozeným stranám
musí být zaplaceno odškodnění. Rozsudek je závazný pro stranu, jež porušila
předpisy, pro žalující stranu a všechny osoby, které utrpěly škodu vyplývající
z téhož porušení právních předpisů a neprohlásily, že předloží individuální
návrh. Žaloba na zdržení se jednání předchází žalobě na náhradu škody. Je-li žaloba
na zdržení se jednání úspěšná, může skupina spotřebitelů podat žalobu na
náhradu škody. V této (nové) soudní
žalobě nemusí prokazovat porušení právních předpisů (nezákonná praktika nebo
nepřiměřené smluvní podmínky); musí prokázat pouze výši utrpěné škody.
Skupinová žaloba může být součástí stejného soudního řízení jako žaloba na
zdržení se jednání nebo být předmětem zvláštního řízení, soudy však obvykle obě
žaloby oddělí a zabývají se jimi ve zvláštních řízeních. Ve Švédsku má v kolektivním prosazování práv
spotřebitele hlavní úlohu také veřejný ochránce práv spotřebitele, který může
podat skupinovou žalobu na náhradu škody jménem velkého počtu spotřebitelů v
řízení o zdržení se jednání. Tato možnost však byla využita pouze v omezeném
počtu případů. 4. PŘEKÁŽKY ÚČINNOSTI
ŽALOB NA ZDRŽENÍ SE JEDNÁNÍ Překážky, které brání účinnosti žalob na
zdržení se jednání, lze rozdělit do těchto skupin: finanční rizika, trvání
řízení, složitost řízení, omezený právní účinek rozhodnutí a vykonatelnost
rozhodnutí. 4.1. Finanční
rizika v souvislosti s řízením Náklady na řízení jsou uváděny jako jedna z
hlavních překážek hojnějšího využití žalob na zdržení se jednání. Přestože
soudní poplatky jsou obecně nízké a právníci nepožadují nepřiměřeně vysoké
odměny ve všech zemích, náklady zůstávají hlavním odrazujícím prvkem, zejména z
důvodu zásady, že náklady řízení nese strana, která spor prohrála. Proto, aby
se snížilo riziko placení poplatků a nákladů protistrany, se k soudu dostanou
pouze případy, v nichž je „vítězství jisté“. Pokud však jde o princip, jsou
lépe financované oprávněné subjekty příležitostně ochotné obrátit se na soud i
s rizikem, že spor prohrají. Avšak ani vítězství ve sporu nechrání oprávněné
subjekty před finančním rizikem: zúčastněné strany uvádějí také riziko nákladů
řízení, které nezískají zpátky ani v případě, že žalující strana spor vyhraje,
neboť protistrana není schopna náklady uhradit. Kromě toho v některých
členských státech, například v Rakousku, má strana, která podává žalobu,
povinnost zaplatit odškodnění, pokud rozhodnutí, k němuž se dospělo v řízení o
předběžném opatření, je poté v hlavním řízení zrušeno. Finanční riziko spojené s žalobami na zdržení
se jednání je v některých členských státech zmírněno, pokud organizace, které
hájí kolektivní zájmy spotřebitelů, jsou osvobozeny od soudních poplatků a
mohou dokonce žádat o dotace v rámci globálního systému právní pomoci. Tato
praxe je využívána například ve Španělsku a zvažuje se v Nizozemsku. Ve
Španělsku toto právo na právní pomoc zahrnuje poplatky za právní zástupce a
notáře, zveřejnění oznámení nebo dekretů, kopií, osvědčení atd. Avšak i v těch
členských státech, v nichž spotřebitelské organizace využívají systém
právní pomoci, jsou platby za inzeráty v médiích, které jsou povinné,
pokud spotřebitelské organizace žádají o hromadné odškodnění, spolu s žalobou
na zdržení se jednání jedním z hlavních problémů sdružení spotřebitelů, neboť
tyto náklady se nenahrazují. V Bulharsku spotřebitelské organizace
nedostávají pro soudní žaloby žádné dotace, finanční prostředky jsou
poskytovány podle opatření přijatých ve prospěch spotřebitelů v předchozím
roce. Jedním z kritérií pro přidělení státní dotace spotřebitelské organizaci
je počet žalob na zdržení se jednání předložených soudu v průběhu předchozího
roku. Kromě toho v Bulharsku existuje dodatečné kritérium stanovené v občanském
soudním řádu, pokud jde o přípustnost návrhů, podle něhož musí „oprávněné
subjekty“ prokázat schopnost převzít povinnosti spojené s průběhem řízení,
včetně nákladů. 4.2. Trvání
řízení Druhou překážkou je trvání řízení. Názory
na to, jaké by bylo přípustné trvání řízení, se v jednotlivých členských
státech liší. Je třeba zdůraznit, že délka řízení nesouvisí se samotným
mechanismem žalob na zdržení se jednání, ale spíše s přirozenou pomalostí
vnitrostátních soudních řízení. Ve Švédsku existence zvláštního soudu pro
tržní záležitosti, který se zabývá především žalobami na zdržení se jednání v
souvislosti s ochranou kolektivních zájmů spotřebitelů, zajišťuje relativně
rychlé řízení v těchto případech. Nicméně průměrné trvání řízení u tohoto soudu
je stále jedenáct až dvanáct měsíců. V jiných členských státech může délka
celého soudního řízení, které prochází třemi soudními jednáními, přesáhnout v
některých komplikovaných případech dokonce pět let. Dalším problémem souvisejícím s trváním řízení
je otázka, kdy lze požadovat uplatňování rozsudku. Například ve Španělsku,
přestože právo všeobecně stanoví prozatímní uplatňování veškerých rozsudků a
neexistuje specifický předpis pro hromadné žaloby, který by byl s tímto
všeobecným pravidlem v rozporu, soudy obvykle rozhodly nepovolit uplatnění
rozsudků v důsledku jejich dočasné povahy, a oprávněné subjekty jsou proto
nuceny čekat až do konečného rozhodnutí. Vstup v platnost ustanovení nového občanského
soudního řádu v roce 2008 v Bulharsku znamenal, že soudní rozhodnutí v žalobách
na zdržení se jednání se v případě odvolání může uplatnit teprve po rozhodnutí
soudu třetího stupně. 4.3. Složitost
řízení Většina zúčastněných stran a odborníků se
domnívá, že další významnou překážkou hojnějšího využití žalob na zdržení se
jednání je složitost řízení, ať skutečná, nebo domnělá. Tato složitost je
větší, pokud jde o přeshraniční případy, a to z důvodu neznalosti
hmotněprávních a procesních pravidel jiných členských států. V souvislosti s tím je jednou z obtíží v
přeshraničních případech, jež uvedly zúčastněné strany a odborníci, obtíž při
uplatňování pravidel mezinárodního práva soukromého, zejména pravidel
týkajících se příslušnosti (nařízení č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a
výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, „Brusel I“[9]) a rozhodného práva (nařízení
č. 864/2077 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy, „Řím II“[10]). Z informací
zúčastněných stran není snadné poznat, zda je tomu tak z důvodu nedostatečných
znalostí či zkušeností nebo mezer v právních předpisech. Harmonizace
mezinárodního práva soukromého na úrovni Unie bezpochyby posílilo právní
jistotu ve srovnání se stavem před několika lety, kdy každý členský stát
uplatňoval své vlastní právní předpisy a pravidla. Nicméně navzdory harmonizaci
uvedených předpisů a pravidel mohou přetrvávat pochybnosti ohledně jejich
výkladu, dokud nejsou k dispozici pokyny Soudního dvora Evropské unie
k jejich uplatňování, zejména pokud jde o nařízení o právu rozhodném pro
mimosmluvní závazkové vztahy „Řím II“, které se v Unii používá teprve krátkou
dobu. Ke složitosti žalob na zdržení se jednání v
přeshraničních případech se přidávají další problémy praktičtějšího rázu, jako například
jazykové bariéry a rovněž obtížný přístup k údajům zahraničních
společností. Jedním z problémů je identifikace zahraničního obchodního subjektu
a zjištění jeho adresy. To ztěžuje zasílání upozornění nebo předkládání
soudních návrhů. Dokonce i když je obchodní subjekt identifikován, doručení
upozornění zahraničním společnostem může trvat dlouhou dobu a nepřinést žádný
výsledek, zejména tehdy, uvede-li subjekt pouze adresu P.O boxu nebo falešnou
adresu[11]. 4.4. Omezený
účinek soudních rozhodnutí V mnoha členských
státech je soudní rozhodnutí závazné pouze pro konkrétní případ a zúčastněné
strany. V některých členských státech je tato zásada
aplikována méně striktně, zejména pokud jde o neplatnost nepřiměřených
smluvních podmínek. Francie je typickým příkladem jejího doslovného
uplatňování, neboť prohlášení o neplatnosti nepřiměřených smluvních podmínek
postihuje pouze budoucí smlouvy dotčeného obchodního subjektu; tak se soudní
žaloba proti nepřiměřeným podmínkám stává zbytečnou, pokud sporné podmínky již
nejsou obchodním subjektem spotřebitelům předkládány. Je-li ve Španělsku smluvní podmínka prohlášena
za nepřiměřenou, stane se neplatnou s účinkem ex tunc, což znamená
návrat ke status quo ante a povinnost vrátit neoprávněně získané peníze
spotřebitelům, kteří byli poškozeni uplatněním nepřiměřené smluvní podmínky.
Kromě toho v některých případech soudy rozhodly, že účinky neplatnosti by měly
být rozšířeny na další společnosti, které uplatňují stejnou smluvní podmínku. Dalším problémem je skutečnost, že působnost
soudního rozhodnutí ve věci zdržení se jednání neplatí pro celou Evropskou
unii: podvodný obchodní subjekt se může stěhovat do jiných členských států a
pokračovat ve své činnosti. Jedna zúčastněná stana také uvedla, že v mnoha
jurisdikcích nelze soudní příkaz doručit jednotlivci. Ve Spojeném království
může úřad OFT podat soudní návrh v případě klamavé reklamy proti „jakékoli
osobě“, která je zapojena do šíření reklamy (například ředitelé a vrcholoví
řídící pracovníci společnosti). 4.5. Vykonatelnost
soudních rozhodnutí Obtíže zdůrazněné v předcházejících oddílech
se týkaly hlavně deklaratorní fáze řízení o zdržení se jednání. Z toho je
možné odvodit, že jakmile jsou překážky překonány a oprávněný subjekt obdrží od
soudu konečné příznivé rozhodnutí, případ je vyřešen. Není tomu tak však
nezbytně, neboť v mnoha případech přijetí příznivého rozhodnutí neznamená jeho
skutečné vykonání a zastavení porušování práva. Četné zúčastněné strany
zdůraznily, že je obtížné zajistit uplatnění přijatého rozhodnutí, zejména
nechá-li prodejce nebo poskytovatel služby toto rozhodnutí bez povšimnutí, bez
ohledu na vymáhané pokuty. Zkušenosti ukazují, že porušení právních předpisů je
možné řádně čelit, jen když obchodním subjektům hrozí dostatečně odrazující
sankce, která se opravdu uplatní. Pokud sankce není dostatečně odrazující,
mnohé obchodní subjekty vědomě přijímají náklady na soudní řízení, které jsou
ve srovnání se ziskem nízké. Sankce za nedodržení rozhodnutí o zdržení se
jednání se liší v jednotlivých členských státech, jsou však všeobecně pokládány
za nedostatečně odrazující. Není-li v Nizozemsku respektováno rozhodnutí soudu,
je možné uložit zaplacení jednorázové částky. Dojde-li k takové situaci a
je uloženo zaplacení jednorázové částky, je tato částka odevzdána druhé straně.
Ve Švédsku je nerespektování soudního rozhodnutí postihováno pokutou. V
Bulharsku hrozí jakékoli osobě, která nedodrží nařízení zdržení se jednání,
pokuta v rozmezí 5 000 až 23 000 BGN[12].
Ve Španělsku se za nedodržení ukládá denní pokuta 600 až 60 000 EUR za den
odkladu uplatnění soudního rozhodnutí. Teoreticky kdokoli ve Španělsku setrvale
odmítá respektovat soudní rozhodnutí, může čelit trestním sankcím, avšak podle
našich poznatků v případech žaloby na zdržení se jednání nikdy k takovému
postihu nedošlo. 5. DALŠÍ KROKY 5.1. Úvod Žaloby na zdržení se jednání jsou navzdory
omezením považovány většinou zúčastněných stran a odborníků za užitečný nástroj
s velkým potenciálem, pokud budou zjištěné nedostatky vyřešeny. Ve svém usnesení
ze dne 2. února 2012 „Směrem ke koherentnímu evropskému přístupu ke
kolektivnímu odškodnění“ je Evropský parlament toho názoru, že „zdržovací
žaloba také hraje důležitou úlohu v zajištění práv, kterým se občané a
společnosti těší v rámci práva EU, a je přesvědčen, že mechanismy zavedené
podle nařízení (ES) č. 2006/2004 o spolupráci v oblasti ochrany
spotřebitele a stejně tak směrnice 2009/22/ES o žalobách na zdržení se jednání
v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů lze výrazně vylepšit tak, aby podporovaly
spolupráci a zdržovací žalobu v přeshraničních případech“. Možná opatření,
která zúčastněné strany navrhly za účelem zlepšení účinnosti žalob na zdržení
se jednání: a) Nelegislativní
opatření Existují opatření, která mohou zvýšit
používání žalob na zdržení se jednání a jejich účinnost, aniž by se změnil
právní rámec na evropské nebo vnitrostátní úrovni. Jedním z možných opatření je
organizování kampaní a odborné přípravy zaměřených na zlepšení
informovanosti pro oprávněné subjekty v oblasti žalob na zdržení se jednání,
neboť mnohé z nich nemají dostatek znalostí ohledně jejich užívání. Ve
stejném duchu některé zúčastněné strany navrhují, aby byl zaveden nástroj
(například internetové stránky), který by šířil publicitu případů žalob
na zdržení se jednání v celé Evropě. Takové internetové stránky by také mohly
obsahovat informace o působnosti žalob na zdržení se jednání a o procesních
pravidlech v jednotlivých členských státech, přeložené do všech úředních jazyků
EU. b) Možné změny
právního rámce Většina zúčastněných stran se domnívá, že
směrnice je jednoznačný a kvalitně vypracovaný právní nástroj. Zdá se však, že
pokud jde o využívání a účinnost žalob, jsou mezi členskými státy větší
rozdíly, než je žádoucí. Směrnice obsahuje několik základních pravidel,
ponechává však členským státům značný prostor, aby vytvořily charakteristiky
žalob na zdržení se jednání, například procesních pravidel, působnosti žalob a
jejich účinku. Nestejná účinnost žalob na zdržení se jednání v různých
členských státech vyplývá hlavně z rozdílných způsobů, jimiž členské státy
směrnici provedly do svých právních předpisů, a z rozdílů v procesních a
hmotněprávních pravidlech. Řada respondentů, včetně několika veřejnoprávních
orgánů členských států, hájí vyšší stupeň harmonizace (pokud jde o časové omezení
pro předložení návrhu, lhůty pro vyhlášení soudního rozhodnutí a náklady) v
řízeních o zdržení se jednání různých členských států, alespoň pro přeshraniční
případy. V každém případě by bylo vhodné, aby tato ustanovení, která jsou velmi
užitečná pro zvýšení účinnosti žalob na zdržení se jednání v některých
členských státech, byla přijata i v ostatních členských státech. Zúčastněné strany navrhly řadu možných
opatření, která by zajistila častější a účinnější využití žalob na zdržení se
jednání. Mezi nimi zazněl návrh na zavedení opatření, která již existují v
některých členských státech, na evropské úrovni. Z nich jsou nejdůležitější: 1. Rozšíření oblasti
působnosti směrnice na všechna pravidla o ochraně spotřebitele. Řada
zúčastněných stran se vyslovila pro rozšíření působnosti žalob nad rámec
seznamu uvedeného v příloze, jak je tomu v některých členských státech.
Například předpisy o ochraně soukromí a osobních údajů jsou stále častěji
považovány za „předpisy na ochranu spotřebitele“. 2. Rozšíření účinků
rozhodnutí. Většina zúčastněných stran je toho názoru, že spotřebitelé by
měli mít prospěch již přímo z rozsudku, který následuje po úspěšně uzavřeném
případu, spíše než aby byli nuceni zahájit nové řízení za účelem prosazení
svých práv. Směrnice by měla obsahovat jednoznačná ustanovení týkající se
možnosti a způsobu odškodnění spotřebitelů. Kromě toho by měla být během řízení
o zdržení se jednání pozastavena promlčecí lhůta týkající se žádostí o
odškodnění spotřebitelů poškozených porušením právních předpisů. Když je
smluvní podmínka prohlášena za nezákonnou, měl by být účinek tohoto rozhodnutí
rozšířen na všechny podobné, současné i budoucí, smlouvy (jak je tomu již v
několika členských státech). 3. Zrychlená řízení pro
předběžná opatření. Řada zúčastněných stran se vyslovila pro ustanovení, které
požaduje povinné použití zrychleného řízení v případě všech návrhů žalob na
zdržení se jednání, a nikoli pouze „v případě potřeby“, jak stanoví článek 2
směrnice. Avšak vzhledem k tomu, že právní předpisy jednotlivých členských
států vykládají termín „zrychlené řízení“ různě, měla by směrnice obsahovat
požadavky týkající se zrychleného řízení, například pokud jde o lhůty pro
vyhlášení soudního rozhodnutí o zdržení se jednání. 4. Právo na informace. Řada
zúčastněných stran uvedla, že oprávněné subjekty by měly mít právo přístupu k
názvu a úřední adrese podniků, které se dopouštějí nezákonných praktik.
Společnosti by měly být povinny zpřístupnit své standardní smlouvy, jako je
tomu ve Španělsku, kde standardní smluvní podmínky musí být součástí registru
Registro de Condiciones Generales de la Contratación. Většina zúčastněných
stran se také domnívá, že soudní rozhodnutí by měla být zveřejňována za účelem
informování spotřebitelů a odrazování obchodních subjektů. Tato praxe již v
několika členských státech funguje. 5. Financování. Většina
zúčastněných stran se domnívá, že zásada „náklady řízení nese strana, která
spor prohrála“ by se měla u žalob na zdržení se jednání nadále uplatňovat.
Některé z nich však uznaly, že tato zásada by měla být uplatňována pružným
způsobem, který je výhodný pro oprávněné subjekty, jako je tomu
v některých členských státech. 6. Vykonávání soudních
rozhodnutí by se mělo zlepšit. V této souvislosti se řada zúčastněných
stran domnívá, že od členských států by se mělo požadovat zavedení odrazujících
pokut v případě nerespektování nařízení o zdržení se jednání, aby se zajistilo,
že nekalé obchodní praktiky nebudou obchodním subjektům přinášet zisk. V neposlední řadě pak mnoho zúčastněných stran,
včetně veřejnoprávních orgánů některých členských států, prohlásilo, že kromě
možného zlepšení v oblasti žalob na zdržení se jednání by měl být na evropské
úrovni zaveden mechanismus kolektivního odškodnění spotřebitelů. 6. ZÁVĚR Na základě výše
uvedených zjištění Komise dospěla k těmto závěrům týkajícím se uplatňování
směrnice: Žaloby na zdržení se jednání představují navzdory omezením užitečný
nástroj ochrany kolektivních zájmů spotřebitelů. Oprávněné subjekty jsou si čím
dál tím více vědomy možností, které jim směrnice nabízí, a získávají zkušenosti
s jejím využíváním. Mezi členskými státy však existují značné rozdíly, pokud jde o její
využívání a účinnost. V každém případě ani v těch členských státech, v
nichž jsou žaloby na zdržení se jednání považovány za velmi účinné a jsou hojně
používány, není v důsledku řady nedostatků uvedených v této zprávě jejich
potenciál plně využit. Nejdůležitější z nich jsou: vysoké náklady spojené
s řízením, trvání řízení, složitost řízení, relativně omezený
účinek soudních rozhodnutí o zdržení se jednání a obtíže s jejich
vykonáváním. Tyto obtíže jsou ještě významnější, pokud jde o přeshraniční
případy. Komise bere na vědomí problémy, které zúčastněné strany uvedly, a
jejich návrhy řešení. Bude nadále sledovat uplatňování směrnice v členských
státech a dále posoudí, jak nejlépe spolu s členskými státy řešit problémy
uvedené v této zprávě a jak dosáhnout zlepšení v současném právním rámci.
Komise se domnívá, že v této fázi neexistují dostatečně pádné důvody, aby
navrhla změnu směrnice; situaci přezkoumá při přípravě další zprávy
o jejím uplatňování. [1] Znění směrnice (Úř. věst. L 110, 1.5.2009,
s. 30) je k dispozici na internetových stránkách
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32009L0022:CS:NOT. [2] Úř. věst. L 364, 9.12.2004, s. 1. [3] Studie o uplatňování směrnice 2009/22/ES o žalobách na
zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů (Study on the
application of Directive 2009/22/EC on injunctions for the protection of
consumers’ interests), provedená společností IBF International Consulting. [4] Úř. věst. C 97, 31.3.2012, s. 1. [5] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007
ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy
(Řím II) (Úř. věst. L 199, 31.7.2007, s. 40). [6] Associação Portuguesa para a Defesa do Consumidor. [7] http://www.oft.gov.uk/OFTwork/consumer-enforcement/consumer-enforcement-completed/foxtons [8] Wet collectieve afwikkeling massaschade. [9] Úř. věst. L 12, 16.1.2001, s. 1. [10] Úř. věst. L 199, 31.7.2007, s. 40. [11] Nařízení (ES) č. 1393/2007 a (ES) č. 1206/2001 posílila
rychlost a právní jistotu, pokud jde o přeshraniční doručování písemností
a provádění dokazování. [12] Podle směnného kurzu dne 21. června 2012 pokuta
odpovídá 2 556 až 11 759 EUR.