Věc T-580/19

Sayed Shamsuddin Borborudi

v.

Rada Evropské unie

Rozsudek Tribunálu (čtvrtého senátu) ze dne 9. června 2021

„Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření přijatá vůči Íránu s cílem zabránit šíření jaderných zbraní a materiálu – Zmrazení finančních prostředků – Seznam osob, subjektů a orgánů, jimž se zmrazují finanční prostředky a hospodářské zdroje – Ponechání jména žalobce na seznamu – Nesprávné posouzení – Článek 266 SFEU“

1. Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření vůči Íránu – Právní základ – Omezující opatření stanovená rozhodnutím přijatým na základě článku 29 SEU a nařízením přijatým na základě článku 215 SFEU – Přijetí prováděcího nařízení, které je podmíněno předchozím přijetím rozhodnutí na základě článku 29 SEU – Návrh na zrušení směřující pouze proti prováděcímu nařízení přijatému na základě článku 215 SFEU – Přípustnost

   [Článek 29 SEU; čl. 215 odst. 1 SFEU; rozhodnutí Rady (SZBP) 2019/870; nařízení Rady 2019/855]

   (viz body 23, 26-29)

2. Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření vůči Íránu – Zmrazení finančních prostředků osob, subjektů nebo orgánů podílejících se na šíření jaderných zbraní nebo je podporujících – Žaloba na neplatnost podaná osobou, které se týká rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků – Rozložení důkazního břemene – Soudní přezkum

   (Nařízení Rady č. 267/2012 a 2019/855)

   (viz body 45, 46, 55)

3. Evropská unie – Soudní přezkum legality aktů orgánů – Omezující opatření vůči Íránu – Rozsah přezkumu – Vyloučení skutečností, s kterými se orgán seznámil až po přijetí napadeného rozhodnutí

   (Nařízení Rady č. 267/2012 a 2019/855)

   (viz bod 50)

4. Evropská unie – Soudní přezkum legality aktů orgánů – Omezující opatření vůči Íránu – Rozsah přezkumu – Důkaz opodstatněnosti opatření – Povinnost příslušného unijního orgánu prokázat v případě sporu opodstatněnost důvodů uplatněných vůči dotyčným osobám nebo subjektům – Rozsah prostoru tohoto příslušného orgánu pro uvážení – Relevance důkazů předložených v souvislosti s předchozím zařazením na seznam bez změny důvodů a bez změny situace žalobce či kontextu v Íránu – Změna situace žalobce

   (Nařízení Rady č. 267/2012 a 2019/855)

   (viz body 60-62, 65)

5. Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření vůči Íránu – Zmrazení finančních prostředků osob, subjektů nebo orgánů podílejících se na šíření jaderných zbraní nebo je podporujících – Alternativní kritéria stanovená unijními akty pro zařazení subjektu na seznamy osob a subjektů, na něž se vztahují omezující opatření – Rozsah – Existence přímé, či nepřímé souvislosti mezi činnostmi osoby a šířením jaderných zbraní – Neexistence skutečného zavrženíhodného jednání – Neexistence vlivu

   (Rozhodnutí Rady 2010/413/SZBP; nařízení Rady č. 267/2012)

   (viz body 81-85)

6. Společná zahraniční a bezpečnostní politika – Omezující opatření vůči Íránu – Zmrazení finančních prostředků osob, subjektů nebo orgánů podílejících se na šíření jaderných zbraní nebo je podporujících – Soudní přezkum legality – Rozsah – Rozložení důkazního břemene – Povinnost předložit konkrétní důkazy a informace – Závažné a vzájemně se shodující nepřímé důkazy – Neexistence – Nesprávné posouzení

   (Nařízení Rady č. 267/2012 a 2019/855)

   (viz body 86-89)

7. Žaloba na neplatnost – Zrušující rozsudek – Účinky – Částečné zrušení nařízení týkajícího se přijetí omezujících opatření vůči Íránu – Zpětná účinnost zrušení – Povinnost Rady odstranit z rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků, která byla přijata stejného dne, důvody pro zařazení na seznam, které jsou totožné s těmi, které byly prohlášeny za protiprávní – Rozsah

   (Článek 266 SFEU)

   (viz body 93-98)

Shrnutí

V roce 2010 přijala Rada Evropské unie omezující opatření ( 1 ) za účelem donutit Íránskou islámskou republiku, aby ukončila jaderné činnosti, které představují riziko šíření jaderných zbraní nebo přispívají k vývoji nosičů jaderných zbraní, a to tím, že stanovila zmrazení finančních prostředků a hospodářských zdrojů osob a subjektů zapojených do uvedeného jaderného programu. Žalobce, Sayed Shamsuddin Borborudi, byl dne 1. prosince 2011 zařazen na seznam osob a subjektů, na které se vztahují tato opatření, z důvodu, že zastával funkci zástupce ředitele Íránské organizace pro atomovou energii (dále jen „AEOI“), a zejména, že se účastnil íránského jaderného programu přinejmenším od roku 2002. Rada poté toto zařazení několikrát prodloužila.

Po přijetí rozhodnutí 2019/870 ( 2 ) a nařízení 2019/855 ( 3 ), kterými Rada prodloužila jeho zařazení na dotčený seznam, přičemž vůči němu pro toto prodloužení uvedla stejné důvody, podal žalobce proti tomuto nařízení žalobu na neplatnost. Radě zejména vytýkal, že se dopustila nesprávného právního posouzení a že neprokázala opodstatněnost omezujících opatření.

Tribunál zrušil nařízení 2019/855 v rozsahu, v němž se týká žalobce, a zkoumal důsledky zrušení tohoto nařízení přijatého na základě článku 215 SFEU na rozhodnutí 2019/870, které bylo přijato na základě článku 29 SEU.

Závěry Tribunálu

Zaprvé má Tribunál za to, že okolnost, že předmět žaloby je omezen na návrh na zrušení nařízení 2019/855 v rozsahu, v němž se týká žalobce, a že se nevztahuje rovněž na rozhodnutí 2019/870, nebrání jeho přezkumu. V této souvislosti připomíná, že rozhodnutí přijatá na základě článku 29 SEU a nařízení přijatá na základě článku 215 SFEU jsou dva druhy aktů, z nichž první vymezuje postoj Unie, který se týká omezujících opatření, jež mají být přijata, a druhý je nástrojem pro uplatnění těchto opatření na úrovni Unie. I přes jejich úzký vztah Tribunál rozhodl, že se jedná o dva odlišné a nezávislé akty, takže žalobci nic nebrání napadnout pouze prováděcí nařízení.

Zadruhé má Tribunál za to, že první důvod zařazení na dotčený seznam není opodstatněný, protože Rada neprokázala, že žalobce byl ke dni přijetí napadeného aktu zástupcem ředitele AEOI. Tribunál v této souvislosti uvádí, že Rada nemůže žalobci vytýkat, aniž dojde k obrácení důkazního břemene, že neprokázal, že ukončil veškerou činnost v rámci AEOI, když vyžadovala, aby ji o takové okolnosti informoval a aby Radě o tom předložil důkazy. Naopak, Rada byla povinna v rámci každoročního přezkumu omezujících opatření ( 4 ) pečlivě přezkoumat skutečnosti podporující zařazení žalobcova jména na dotčený seznam, a to bez ohledu na možnost žalobce kdykoliv předložit připomínky nebo nové důkazy ( 5 ). Tribunál v projednávané věci konstatuje, že žádná skutečnost neprokazuje důvod, podle nějž, jak bylo uvedeno i v nedůvěrném výňatku z návrhu na zařazení na seznam, byl žalobce v době vydání nařízení zástupcem ředitele AEOI.

Zatřetí má Tribunál za to, že Rada nahrazuje odůvodnění, na němž je napadený akt založen, když tvrdí, že ponechání jména žalobce na dotčeném seznamu je odůvodněno jeho dřívější činností. Tribunál připomíná, že kritérium pro zařazení na seznam týkající se poskytování podpory íránským jaderným činnostem představujícím riziko šíření jaderných zbraní vyžaduje, aby byla prokázána existence přímé, či nepřímé souvislosti mezi činnostmi dotyčné osoby a šířením jaderných zbraní. V tomto ohledu upřesňuje, že nutným předpokladem přijetí omezujících opatření vůči určité osobě není, že tato osoba předtím skutečně jednala zavrženíhodným způsobem, protože riziko, že tato osoba tak bude jednat v budoucnu, může samo o sobě stačit. Nicméně existence přímé, či nepřímé souvislosti mezi činnostmi určité osoby a šířením jaderných zbraní je naopak nezbytnou podmínkou pro zařazení jména této osoby na dotčený seznam. Rada tedy nemohla ke dni přijetí napadeného aktu vycházet z bývalých funkcí žalobce v rámci AEOI a jeho bývalé účasti na íránském jaderném programu, aniž předložila závažné a vzájemně se shodující nepřímé důkazy umožňující se domnívat, že žalobce i nadále udržuje vztahy s AEOI a uvedeným programem nebo obecně s činnostmi představujícími riziko šíření jaderných zbraní.

Tribunál konečně zkoumá důsledky zrušení nařízení 2019/855 v rozsahu, v němž se týká žalobce, na rozhodnutí 2019/870, které nebylo žalobcem napadeno. Nejprve uvádí, že tento rozsudek nevede automaticky ke zrušení rozhodnutí 2019/870. Nicméně, vzhledem k tomu, že oba tyto akty ukládají vůči žalobci totožná opatření, hrozilo by, že skutečnost, že rozhodnutí 2019/870 zůstává použitelné i přes zrušení napadeného aktu, by mohla vést k vážnému narušení právní jistoty. Tribunál dále připomíná, že aby Rada vyhověla zrušujícímu rozsudku, je povinna respektovat jak výrok rozsudku, tak i jeho odůvodnění. Odůvodnění totiž důvody uvedení jména žalobce na dotčený seznam prohlašuje za protiprávní a uvádí přesné důvody jejich protiprávnosti. Rada proto musí dbát na to, aby případná následná rozhodnutí o zmrazení finančních prostředků, která mohou být vydána po vydání tohoto rozsudku, nebyla zatížena stejnými vadami. V této souvislosti Tribunál, pokud jde o zpětný účinek zrušujících rozsudků, upřesňuje, že k určení protiprávnosti dochází ke dni nabytí účinnosti zrušeného aktu. Vzhledem k tomu, že datum nabytí účinnosti rozhodnutí 2019/870 je totožné s datem nabytí účinnosti napadeného aktu, Tribunál z toho vyvozuje, že Rada může mít povinnost odstranit z tohoto rozhodnutí důvody pro zařazení jména žalobce na seznam, které mají stejný obsah jako důvody, které byly v tomto rozsudku prohlášeny za protiprávní, pokud se tyto důvody opírají o stejné důkazy.

( 1 ) – Rozhodnutí Rady 2010/413/SZBP ze dne 26. července 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení společného postoje 2007/140/SZBP (Úř. věst. 2010, L 195, s. 39) a nařízení Rady (EU) č. 961/2010 ze dne 25. října 2010 o omezujících opatřeních vůči Íránu a o zrušení nařízení (ES) č. 423/2007 (Úř. věst. 2010, L 281, s. 1).

( 2 ) – Rozhodnutí Rady (SZBP) 2019/870 ze dne 27. května 2019, kterým se mění rozhodnutí 2010/413/SZBP o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. 2019, L 140, s. 90).

( 3 ) – Prováděcí nařízení Rady (EU) 2019/855 ze dne 27. května 2019, kterým se provádí nařízení (EU) č. 267/2012 o omezujících opatřeních vůči Íránu (Úř. věst. 2019, L 140, s. 1).

( 4 ) – Článek 26 odst. 3 rozhodnutí 2010/413 a čl. 46 odst. 7 nařízení č. 267/2012.

( 5 ) – Článek 24 odst. 4 rozhodnutí 2010/413 a čl. 46 odst. 5 nařízení č. 267/2012.