Věc C‑689/21

X

v.

Udlændinge- og Integrationsministeriet

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Østre Landsret)

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 5. září 2023

„Řízení o předběžné otázce – Občanství Evropské unie – Článek 20 SFEU – Článek 7 Listiny základních práv Evropské unie – Občan, který je státním příslušníkem členského státu a státním příslušníkem třetí země – Pozbytí státní příslušnosti členského státu ze zákona ve věku 22 let z důvodu neexistence skutečné vazby na tento členský stát, nebyla-li před datem dosažení tohoto věku podána žádost o zachování státní příslušnosti – Ztráta statusu občana Unie – Posouzení přiměřenosti důsledků této ztráty z hlediska unijního práva – Propadná lhůta“

1. Občanství Unie – Ustanovení Smlouvy – Osobní působnost – Občan Unie, který je státním příslušníkem pouze jednoho členského státu a tuto státní příslušnost ze zákona pozbyl – Zahrnutí

   (Článek 20 SFEU)

   (viz bod 30)

2. Občanství Unie – Ustanovení Smlouvy – Státní příslušnost k členskému státu – Pozbytí této státní příslušnosti ze zákona z důvodu neexistence skutečné vazby na tento členský stát – Pozbytí, k němuž dochází v určitém věku, nebyla-li před okamžikem dosažení tohoto věku podána žádost o zachování této státní příslušnosti – Ztráta občanství Unie – Přípustnost – Podmínky – Možnost vnitrostátních orgánů a soudů posoudit přiměřenost důsledků tohoto pozbytí státní příslušnosti a rozhodnout, že ji dotčená osoba znovu nabývá s účinky ex tunc – Dodržení přiměřené lhůty k podání žádosti o zachování nebo znovunabytí státní příslušnosti – Lhůta, která začíná běžet ode dne informování dotyčné osoby

   (Článek 20 SFEU; Listina základních práv Evropské unie, článek 7)

   (viz body 35, 40, 41, 43, 48, 50–52, 56, 57, 59 a výrok)

Shrnutí

X, která se narodila ve Spojených státech amerických dánské matce a americkému otci, měla od narození dánskou a americkou státní příslušnost. Poté, co dosáhla věku 22 let, podala u Udlændinge- og Integrationsministeriet (ministerstvo pro přistěhovalectví a integraci, Dánsko) žádost o zachování své dánské státní příslušnosti.

Rozhodnutím ze dne 31. ledna 2017 ministerstvo pro přistěhovalectví a integraci X informovalo, že dosažením věku 22 let pozbyla dánskou státní příslušnost a že o zachování této státní příslušnosti nelze rozhodnout, jelikož žádost podala poté, co dosáhla tohoto věku. Pokud totiž žádost o zachování státní příslušnosti není podána před dosažením uvedeného věku, dánská právní úprava počítá v případě dánských státních příslušníků, kteří se narodili mimo dánské území, nikdy na něm nežili ani nepobývali za okolností, které by svědčily o tom, že mají na Dánsko skutečnou vazbu, s tím, že státní příslušnost ze zákona pozbývají. X tedy pozbyla dánskou státní příslušnost, a v důsledku toho i status občanky Unie, aniž dánské orgány z hlediska unijního práva posoudily přiměřenost důsledku tohoto pozbytí na její situaci.

Dne 9. února 2018 podala X u dánských soudů žalobu na zrušení uvedeného rozhodnutí. V těchto souvislostech se předkládající soud, Østre Landsret (odvolací soud pro východní oblast, Dánsko), dotázal, zda je taková vnitrostátní právní úprava, jako je dánská právní úprava státní příslušnosti, v souladu s článkem 20 SFEU, ve spojení s článkem 7 Listiny základních práv Evropské unie.

Velký senát Soudního dvora rozhodl, že taková vnitrostátní právní úprava je v souladu s unijním právem tehdy, pokud měla dotčená osoba možnost podat v přiměřené lhůtě žádost o zachování státní příslušnosti nebo o její znovunabytí, na jejímž základě lze provést posouzení přiměřenosti pozbytí státní příslušnosti z hlediska unijního práva, a případně dosáhnout zachování nebo znovunabytí této státní příslušnosti ex tunc; taková lhůta přitom může začít běžet až od okamžiku, kdy příslušné orgány tuto osobu náležitě informovaly o pozbytí nebo o tom, že jí takové pozbytí bezprostředně hrozí, jakož i o právu této osoby v uvedené lhůtě požádat o zachování nebo znovunabytí této státní příslušnosti.

Závěry Soudního dvora

Soudní dvůr nejprve uvedl, že unijní právo nebrání tomu, aby členský stát v rámci definování podmínek nabývání a pozbývání státní příslušnosti stanovil, že posouzení existence, nebo neexistence skutečné vazby na tento stát je založeno na zohlednění takových kritérií, jako jsou místo narození a bydliště dotyčné osoby a podmínky jejího pobytu v tuzemsku, ani tomu, aby tento členský stát zmíněné posouzení omezil na období do dne, kdy tato osoba dosáhne věku 22 let.

Soudní dvůr nicméně zdůraznil, že pokud k pozbytí státní příslušnosti členského státu dochází v určitém věku ze zákona a toto pozbytí má za následek ztrátu statusu občana Unie a práv s tímto statusem spojených, musí mít příslušné vnitrostátní orgány a vnitrostátní soudy možnost posoudit důsledky tohoto pozbytí státní příslušnosti z hlediska unijního práva a případně této osobě umožnit, aby si svoji státní příslušnost zachovala nebo znovu nabyla s účinky ex tunc.

Co se konkrétně týče lhůty pro podání žádosti o takové posouzení pro účely zachování nebo znovunabytí státní příslušnosti, unijní právo v tomto ohledu žádnou přesnou lhůtu nestanoví, a proto je na každém členském státu, aby upravil procesní podmínky, které zajistí ochranu práv, jež jednotlivcům plynou z unijního práva; tato pravidla přitom musí být zejména v souladu se zásadou efektivity v tom smyslu, že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právním řádem. Členské státy mohou v tomto směru s ohledem na zásadu právní jistoty vyžadovat, aby byla taková žádost u příslušných orgánů podána v přiměřené lhůtě.

S ohledem na závažné důsledky pozbytí státní příslušnosti k členskému státu – vede-li ke ztrátě statusu občana Unie – pro účinný výkon práv, která má občan Unie na základě článku 20 SFEU, nicméně nelze mít za to, že by vnitrostátní normy nebo praxe, které mohou dotčené osobě bránit v podání žádosti o posouzení přiměřenosti těchto důsledků z hlediska unijního práva, byly v souladu se zásadou efektivity. Pokud tedy tato osoba nebyla náležitě informována o právu požádat o takové posouzení ani o lhůtě, v níž má být taková žádost podána, nelze její žádost považovat za nepřípustnou z důvodu uplynutí této lhůty.

Vzhledem k tomu, že v daném případě by taková dotčená osoba, jako je X, měla mít možnost se v rámci posuzování přiměřenosti důsledků pozbytí dánské státní příslušnosti z hlediska unijního práva dovolávat všech relevantních skutečností, které mohly nastat do jejích 22. narozenin, Soudní dvůr konstatoval, že lhůta musí po přiměřeně dlouhou dobu plynout i poté, kdy tato osoba dosáhne tohoto věku. Kromě toho přiměřená lhůta může začít běžet pouze tehdy, pokud příslušné orgány tuto osobu náležitě informovaly o pozbytí její státní příslušnosti nebo o tom, že jí takové pozbytí bezprostředně hrozí, jakož i o právu této osoby v uvedené lhůtě požádat o zachování státní příslušnosti nebo o její znovunabytí. V opačném případě musí mít příslušné vnitrostátní orgány a soudy možnost provést posouzení přiměřenosti důsledků pozbytí státní příslušnosti incidenčně v souvislosti se žádostí dotyčné osoby o vydání cestovního dokladu nebo jiného dokladu potvrzujícího její státní příslušnost.

Relevantní datum, které je třeba vzít do úvahy při provádění takového posuzování, musí odpovídat dni, kdy dotyčná osoba dosáhla věku 22 let, jelikož uvedené datum je nedílnou součástí legitimních kritérií, která stanovil členský stát a na nichž závisí zachování nebo pozbytí její státní příslušnosti.

Soudní dvůr nakonec uvedl, že stav, kdy ve vnitrostátním právu není za podmínek odpovídajících unijnímu právu umožněno dosáhnout u vnitrostátních orgánů, případně u vnitrostátních soudů, posouzení přiměřenosti důsledků pozbytí státní příslušnosti k dotyčnému členskému státu z hlediska unijního práva, které by případně mohlo vést ke znovunabytí této státní příslušnosti ex tunc, nelze zhojit možností udělení státního občanství, a to nehledě na případně příznivé podmínky, za kterých lze tohoto udělení dosáhnout.