Spojené věci C‑659/13 a C‑34/14

C & J Clark International Ltd

proti

The Commissioners for Her Majesty’s Revenue & Customs

a

Puma SE

proti

Hauptzollamt Nürnberg

[žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané First-tier Tribunal (Tax Chamber) a Finanzgericht München]

„Řízení o předběžné otázce — Přípustnost — Dumping — Dovoz obuvi se svrškem z usně pocházející z Číny a z Vietnamu — Platnost nařízení (ES) č. 1472/2006 a prováděcího nařízení (EU) č. 1294/2009 — Antidumpingová dohoda WTO — Nařízení (ES) č. 384/96 — Článek 2 odst. 7 — Zjištění dumpingu — Dovozy ze zemí bez tržního hospodářství — Žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství — Lhůta — Článek 9 odst. 5 a 6 — Žádosti o individuální zacházení — Článek 17 — Výběr vzorku — Článek 3 odst. 1, 5 a 6, čl. 4 odst. 1 a čl. 5 odst. 4 — Spolupráce výrobního odvětví Unie — Článek 3 odst. 2 a 7 — Zjišťování újmy — Jiné známé činitele — Celní kodex Společenství — Článek 236 odst. 1 a 2 — Vrácení cla, které není dlužné ze zákona — Lhůta — Nepředvídatelná okolnost nebo vyšší moc — Neplatnost nařízení, jímž bylo uloženo antidumpingové clo“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 4. února 2016

1. Předběžné otázky — Posouzení platnosti — Otázka týkající se platnosti nařízení, které nebylo napadeno na základě článku 263 SFEU — Žaloba podaná v původním řízení společností, která zjevně nebyla aktivně legitimována k podání žaloby na neplatnost — Přípustnost

   (Článek 263 čtvrtý pododstavec SFEU a čl. 267 písm. b) SFEU]

2. Žaloba na neplatnost — Fyzické a právnické osoby — Akty týkající se jich bezprostředně a osobně — Nařízení ukládající antidumpingová cla — Výrobci a vývozci ze třetích zemí — Dovozci a subjekty Unie vstupující do zvláštních vztahů s výrobci

   (Článek 263 čtvrtý pododstavec SFEU)

3. Vlastní zdroje Evropské unie — Vrácení či prominutí dovozního cla — Dovozce výrobku podléhajícího antidumpingovému clu, který nepodal ve stanovené lhůtě žádost o vrácení podle čl. 11 odst. 8 nařízení č. 384/96 — Opomenutí, které nebrání podání žádosti o vrácení podle článku 236 celního kodexu

   (Nařízení Rady č. 384/96, ve znění nařízení č. 461/2004, čl. 11 odst. 8, a čl. 2913/92, článek 236)

4. Námitka protiprávnosti — Zpochybnění legality antidumpingového nařízení před vnitrostátním soudem dovozcem v rámci žaloby proti vnitrostátnímu opatření přijatému na základě tohoto nařízení — Zájem dovozce dovolávat se skutečnosti, že Komise porušila povinnost posoudit žádosti o přiznání zacházení jako v tržním hospodářství nebo o individuální zacházení

   (Články 263 SFEU a 277 SFEU)

5. Mezinárodní dohody — Dohoda o zřízení Světové obchodní organizace — GATT 1994 — Nemožnost dovolávat se dohod WTO za účelem zpochybnění legality unijního aktu — Výjimky — Unijní akt, který směřuje k zajištění jejich provedení nebo který na ně výslovně a konkrétně odkazuje

   (Článek 216 odst. 2 SFEU; Všeobecná dohoda o clech a obchodu z roku 1994; Dohoda o provádění článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994, „antidumpingový kodex z roku 1994“).

6. Mezinárodní dohody — Dohoda o zřízení Světové obchodní organizace — GATT 1994 — Nemožnost dovolávat se dohod WTO za účelem zpochybnění legality unijního aktu — Výjimky — Unijní akt, který směřuje k zajištění jejich provedení — Dosah

   (Dohoda o provádění článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994, „antidumpingový kodex z roku 1994“; nařízení Rady č. 384/96, bod 5 odůvodnění, čl. 2 odst. 7 a čl. 9 odst. 5)

7. Mezinárodní dohody — Dohoda o zřízení Světové obchodní organizace — Rozhodnutí orgánu WTO pro řešení sporů konstatující nedodržení hmotněprávních ustanovení této dohody — Nemožnost dovolávat se těchto dohod nebo tohoto rozhodnutí za účelem zpochybnění legality unijního aktu

8. Společná obchodní politika — Ochrana před dumpingovými praktikami — Dumpingové rozpětí — Určení běžné hodnoty — Dovozy ze zemí bez tržního hospodářství — Přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství — Podmínky — Důkazní břemeno výrobců — Hodnocení důkazů orgány

   [Nařízení Rady č. 384/96, ve znění nařízení č. 461/2004, čl. 2 odst. 1 až 6 a 7 písm. a), b) a c)]

9. Společná obchodní politika — Ochrana před dumpingovými praktikami — Dumpingové rozpětí — Určení běžné hodnoty — Dovozy ze zemí bez tržního hospodářství — Přiznání statusu podniku působícího v tržním hospodářství — Povinnost Komise rozhodnout o žádostech všech výrobců o přiznání uvedeného statusu — Neposouzení žádostí výrobců, kteří nebyli součástí vybraného vzorku — Nepřípustnost — Neplatnost nařízení č. 1472/2006 v tomto rozsahu

   [Nařízení Rady č. 384/96, ve znění nařízení č. 461/2004, čl. 2 odst. 7 písm. b) a článek 17, a č. 1472/2006]

10. Společná obchodní politika — Ochrana před dumpingovými praktikami — Stanovení dumpingového cla — Individuální zacházení s podniky vyvážejícími ze země bez tržního hospodářství — Povinnost unijních orgánů posoudit žádosti o individuální zacházení a rozhodnout o nich

    (Nařízení Rady č. 384/96, ve znění nařízení č. 461/2004, čl. 9 odst. 5)

11. Právo Evropské unie — Výklad — Vícejazyčné texty — Rozdíly mezi jednotlivými jazykovými verzemi — Zohlednění skutečné vůle autora a jím sledovaného cíle

12. Společná obchodní politika — Ochrana před dumpingovými praktikami — Stanovení dumpingového cla — Individuální zacházení s podniky vyvážejícími ze země bez tržního hospodářství — Povinnost Komise posoudit žádosti o individuální zacházení a rozhodnout o nich — Neposouzení žádostí výrobců, kteří nebyli součástí vybraného vzorku — Nepřípustnost — Neplatnost nařízení č. 1472/2006 v tomto rozsahu

    (Článek 267 SFEU; nařízení Rady č. 384/96, ve znění nařízení č. 461/2004, č. 1472/2006 a č. 1294/2009)

13. Společná obchodní politika — Ochrana před dumpingovými praktikami — Dovozy ze zemí, které nemají tržní hospodářství ve smyslu čl. 2 odst. 7 písm. b) nařízení č. 384/96 — Postup hodnocení podmínek umožňujících výrobci získat status podniku působícího v tržním hospodářství — Překročení lhůty unijními orgány — Neexistence vlivu na platnost konečného nařízení

    [Nařízení Rady č. 384/96, ve znění nařízení č. 461/2004, čl. 2 odst. 7 písm. c), a č. 1472/2006]

14. Společná obchodní politika — Ochrana před dumpingovými praktikami — Šetření — Povinnost Komise ukončit řízení v návaznosti na snížení podpory ve vztahu k podnětu pod úroveň prahových hodnot — Neexistence

    (Nařízení Rady č. 384/96, ve znění nařízení č. 461/2004, čl. 5 odst. 4)

15. Společná obchodní politika — Ochrana před dumpingovými praktikami — Posuzovací pravomoc orgánů — Dodržování procesních záruk — Soudní přezkum — Meze

    (Článek 263 SFEU a 267 SFEU; nařízení Rady č. 384/96, ve znění nařízení č. 461/2004, č. 1472/2006)

16. Společná obchodní politika — Ochrana před dumpingovými praktikami — Újma — Prokázání příčinné souvislosti — Povinnosti orgánů — Zohlednění faktorů nesouvisejících s dumpingem — Vliv takových faktorů na prokázání příčinné souvislosti — Důkazní břemeno

    (Nařízení Rady č. 384/96, ve znění nařízení č. 461/2004, čl. 3 odst. 7)

17. Žaloba na neplatnost — Zrušující rozsudek — Dosah — Zrušení antidumpingového nařízení v části, ve které se antidumpingové clo ukládá na výrobky některých společností — Účinky zrušení na platnost antidumpingového cla na výrobky jiných společností — Neexistence — Presumpce platnosti aktů unijních orgánů

    (Článek 263 SFEU; nařízení Rady č. 2913/92, čl. 236 odst. 1, a č. 1472/2006)

18. Vlastní zdroje Evropské unie — Vrácení či prominutí dovozního cla — Podmínky

    (Nařízení Rady č. 2913/92, čl. 236 odst. 2)

1.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz bod 56)

2.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 58–62, 64)

3.  V oblasti ochrany před dumpingovými praktikami je třeba konstatovat, že ani znění čl. 11 odst. 8 nařízení č. 384/96, ani znění článku 236 nařízení č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, neposkytují sebemenší normativní oporu pro možný závěr, že dovozci, kteří nevyužili postupu podle čl. 11 odst. 8 nařízení č. 384/96 ve lhůtě stanovené pro tyto účely, nemají, respektive pozbyli právo žádat o použití postupu stanoveného v článku 236 celního kodexu.

   Účel postupu zavedeného v čl. 11 odst. 8 nařízení č. 384/96 je navíc jiný než účel postupu stanoveného v článku 236 celního kodexu. Účelem postupu upraveného článkem 11 odst. 8 nařízení č. 384/96 je totiž umožnit dovozcům, kteří zaplatili antidumpingové clo, požádat Komisi – prostřednictvím příslušných vnitrostátních orgánů – o jeho vrácení, pokud se prokáže, že dumpingové rozpětí, na jehož základě bylo clo zaplaceno, bylo odstraněno nebo sníženo natolik, že je nižší než platné clo. Při tomto postupu nezpochybňují dovozci legalitu uloženého antidumpingového cla, ale poukazují na změnu situace, která má přímý vliv na původně stanovené dumpingové rozpětí. Naproti tomu postup upravený v článku 236 celního kodexu umožňuje těmto dovozcům žádat o vrácení zaplaceného dovozního nebo vývozního cla, jestliže se zjistí, že v době, kdy bylo zaplaceno, nebylo toto clo dlužné ze zákona.

   Konečně i systematika těchto dvou postupů je zcela odlišná. Konkrétně postup zavedený článkem 11 odst. 8 nařízení č. 384/96 spadá do pravomocí Komise a lze jej uplatnit jen ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy příslušný orgán řádně vyměřil částku uloženého konečného cla, zatímco postup upravený v článku 236 celního kodexu spadá do pravomocí vnitrostátních celních orgánů a lze jej uplatnit ve lhůtě tří let ode dne, kdy byla částka cla sdělena dlužníkovi.

   (viz body 68–70)

4.  V rámci řízení o žalobě podané k vnitrostátnímu soudu proti vnitrostátnímu opatření přijatému na základě nařízení, jímž bylo uloženo antidumpingové clo, mají dovozci, kteří zaplatili antidumpingové clo, nesporný vlastní zájem i legitimaci k tomu, aby namítali, že nařízení o zavedení tohoto cla jsou neplatná, neboť dané clo bylo uloženo, aniž Komise předem rozhodla – podle pravidel stanovených nařízením č. 384/96 – o žádostech o zacházení jako v tržním hospodářství nebo o individuální zacházení, podaných výrobci či vývozci dotyčných výrobků. Nepřihlédnutí k těmto žádostem může totiž mít negativní dopad na antidumpingové clo nakonec uložené v daném řízení na výrobky dotčených subjektů.

   (viz body 72, 73)

5.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 82–87)

6.  V oblasti ochrany před dumpingovými praktikami je sice v bodě 5 odůvodnění nařízení č. 384/96 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropských společenství, ve znění nařízení Rady (ES) č. 461/2004, uvedeno, že by ustanovení Dohody o provádění článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu z roku 1994 (antidumpingová dohoda) měla být co nejvíce přejata do unijního práva, avšak tento výraz je třeba chápat v tom smyslu, že i když unijní normotvůrce zamýšlel při přijetí nařízení č. 384/96 zohlednit pravidla antidumpingové dohody, neprojevil úmysl přistoupit k provedení každého z těchto pravidel v uvedeném nařízení.

   Konkrétně čl. 2 odst. 7 nařízení č. 384/96 je výrazem vůle unijního normotvůrce zaujmout v této oblasti přístup vlastní unijnímu právnímu řádu, a to zavedením zvláštního režimu stanovícího podrobná pravidla pro výpočet běžné hodnoty v případě dovozů ze zemí bez tržního hospodářství. Ustanovení čl. 9 odst. 5 druhého pododstavce nařízení č. 384/96 odkazují na čl. 2 odst. 7 tohoto nařízení a jsou nedílnou součástí jím zavedeného režimu.

   (viz body 90, 91)

7.  S ohledem na povahu a uspořádání systému řešení sporů zavedeného Dohodou o zřízení Světové obchodní organizace (WTO) a na významné místo, které tento systém vyhrazuje jednáním mezi smluvními stranami, nemůže unijní soud každopádně přezkoumávat legalitu či platnost unijních aktů z hlediska pravidel WTO, dokud neuplynula přiměřená lhůta stanovená Unii k provedení rozhodnutí nebo doporučení orgánu WTO pro řešení sporů konstatujícího nedodržení uvedených pravidel, jinak by tato lhůta byla zbavena účinku.

   Navíc pouhá skutečnost, že tato lhůta uplynula, neznamená, že Unie vyčerpala možnosti stanovené zmíněným systémem řešení sporů k nalezení řešení sporu mezi ní a jinými stranami. Za těchto podmínek by stanovení povinnosti unijnímu soudu přezkoumávat – v důsledku pouhé skutečnosti, že tato lhůta uplynula – legalitu či platnost dotčených unijních opatření vzhledem k pravidlům WTO a k rozhodnutím a doporučením orgánu WTO pro řešení sporů konstatujícím jejich nedodržení mohlo zapříčinit oslabení pozice Unie při hledání řešení sporu, které by bylo zároveň v souladu s pravidly WTO i vzájemně přijatelné pro strany sporu.

   Proto se jednotlivec ani po uplynutí stanovené lhůty nemůže takových rozhodnutí a doporučení orgánu WTO pro řešení sporů dovolávat, aby dosáhl přezkumu legality či platnosti činnosti unijních orgánů, přinejmenším ne v jiných případech, než ve kterých Unie zamýšlela přijmout v návaznosti na tato rozhodnutí a doporučení určitý závazek.

   (viz body 94–96)

8.  Viz znění rozhodnutí.

   (viz body 105–109)

9.  V oblasti ochrany před dumpingovými praktikami mají Rada a Komise povinnost rozhodnout o žádosti o zacházení jako s podnikem působícím v tržním hospodářství podané kterýmkoli výrobcem usazeným v zemi bez tržního hospodářství, která je členem Světové obchodní organizace (WTO) k datu zahájení antidumpingového šetření, a to i v případech, kdy použijí metodu výběru vzorku upravenou v článku 17 nařízení č. 384/96.

   V souvislosti s nařízením č. 1472/2006 o uložení konečného antidumpingového cla z dovozu některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Čínské lidové republiky a Vietnamu a o konečném výběru uloženého prozatímního cla je třeba uvést, že skutečnost, že Rada a Komise nerozhodly o žádostech o zacházení jako s podnikem působícím v tržním hospodářství podaných čínskými a vietnamskými vyvážejícími výrobci, kteří nebyli součástí vzorku vytvořeného podle článku 17 nařízení č. 384/96, představuje porušení čl. 2 odst. 7 písm. b) tohoto nařízení. Nařízení č. 1472/2006 je tudíž v tomto rozsahu neplatné.

   (viz body 110, 112, 174, výrok 1)

10.  V oblasti ochrany před dumpingovými praktikami vyplývá z čl. 9 odst. 5 nařízení č. 384/96, že Rada a Komise mají při přijímání nařízení o uložení antidumpingového cla v zásadě povinnost stanovit v tomto nařízení výši antidumpingového cla pro každého dodavatele, na kterého se toto nařízení vztahuje, ledaže je takové individuální zacházení neproveditelné.

    Článek 9 odst. 5 první pododstavec nařízení č. 384/96 se nicméně od této zásady odchyluje v případě upraveném v čl. 2 odst. 7 písm. a) tohoto nařízení, tedy když Rada nebo Komise přijímá nařízení o uložení antidumpingového cla na dovozy se specifickým původem, a sice ze zemí bez tržního hospodářství. V tomto případě totiž unijní normotvůrce stanovil odlišné obecné pravidlo, podle kterého je zároveň nezbytné i dostatečné, aby nařízení přijaté Radou nebo Komisí stanovilo výši uloženého antidumpingového cla na úrovni dotyčné dodavatelské země.

    Na druhou stranu čl. 9 odst. 5 druhý pododstavec nařízení č. 384/96 stanoví, že individuální antidumpingové clo se stanoví pro dodavatele usazené v zemi bez tržního hospodářství, kteří mají rovněž postavení vývozce a kteří prokáží na základě řádně odůvodněných žádostí, že splňují kritéria odůvodňující takové individuální zacházení. Toto individuální antidumpingové clo se tedy vůči nim uplatní namísto antidumpingového cla stanoveného na úrovni země, které by se na ně vztahovalo, kdyby příslušnou žádost nepodali.

    Rada a Komise za tímto účelem v zásadě musí posoudit žádosti o individuální zacházení k nim podané na základě čl. 9 odst. 5 druhého pododstavce nařízení č. 384/96 a rozhodnout o těchto žádostech.

    (viz body 118–120, 123)

11.  Viz znění rozhodnutí.

    (viz bod 122)

12.  Skutečnost, že Rada a Komise před přijetím nařízení č. 1472/2006 o uložení konečného antidumpingového cla z dovozu některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Čínské lidové republiky a Vietnamu a o konečném výběru uloženého prozatímního cla nerozhodly o žádostech o individuální zacházení podaných čínskými a vietnamskými vyvážejícími výrobci, kteří nebyli součástí vzorku vytvořeného podle článku 17 nařízení č. 384/96, představuje porušení čl. 9 odst. 5 tohoto nařízení. Toto konečné nařízení č. 1472/2006 je tudíž v tomto rozsahu neplatné. Z týchž důvodů a v témže rozsahu je neplatné i prováděcí nařízení č. 1294/2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Vietnamu a Čínské lidové republiky rozšířeného na dovoz některé obuvi se svrškem z usně zasílané ze zvláštní administrativní oblasti ČLR Macao bez ohledu na to, zda je u něj deklarován původ ze zvláštní administrativní oblasti ČLR Macao, na základě přezkumu před pozbytím platnosti opatření podle čl. 11 odst. 2 nařízení č. 384/96.

    V této souvislosti z posouzení vztahu mezi čl. 9 odst. 5 druhým pododstavcem nařízení č. 384/96 a článkem 17 téhož nařízení, který upravuje metodu výběru vzorku, vyplývá, že znění čl. 9 odst. 5 se liší od znění čl. 9 odst. 6 nařízení č. 384/96, který takový výslovný odkaz na použití citovaného článku 17 obsahuje. Z toho vyplývá, že odstavec 5 článku 9 nařízení č. 384/96 může být vykládán v tom smyslu, že článek 17 nařízení č. 384/96 je v jeho rámci – na rozdíl od odstavce 6 téhož článku 9 – irelevantní. Proto v případě, kdy se vyvážející výrobce usazený v zemi bez tržního hospodářství dovolává článku 9 odst. 5 druhého pododstavce nařízení č. 384/96 z důvodu, že jeho individuální vývozní ceny jsou stanoveny dostatečně nezávisle na státu, je jeho cílem dosáhnout toho, aby Rada a Komise uznaly skutečnost, že je z tohoto hlediska ve zcela odlišné situaci než ostatní vyvážející výrobci usazení v této zemi. V tomto ohledu žádá o to, aby v situaci, kdy je s těmito ostatními vyvážejícími výrobci zacházeno prakticky jako s jedinou entitou, bylo s ním zacházeno individualizovaným způsobem.

    Kdyby se ovšem mělo připustit, že Rada a Komise mohou vůči vyvážejícímu výrobci, který se nachází v takové situaci, uplatňovat antidumpingové clo stanovené na úrovni dotyčné země a vypočtené na základě váženého průměrného dumpingového rozpětí stanoveného pro vyvážející výrobce zařazených do vzorku, aniž předtím rozhodnou o žádosti takového vyvážejícího výrobce, znamenalo by to totéž co dovolit těmto orgánům, aby s tímto vyvážejícím výrobcem zacházely stejně jako s vyvážejícími výrobci zařazenými do zmíněného vzorku, přestože se tito a priori nacházejí v odlišné situaci.

    (viz body 124–127, 131, 132, 135, 174, výrok 2)

13.  Stejně jako v případě nařízení č. 384/96, ani nařízení o uložení konečného antidumpingového cla z dovozu některých výrobků pocházejících ze třetích zemí a o konečném výběru uloženého prozatímního cla nemůže být prohlášeno za neplatné jen z toho důvodu, že Rada a Komise nerozhodly o obdržených žádostech o zacházení jako v tržním hospodářství ve lhůtě stanovené v čl. 2 odst. 7 písm. c) nařízení č. 384/96. Dovozce, který se této vady dovolává, musí navíc konkrétním způsobem prokázat, že není zcela vyloučeno, že kdyby k této vadě nedošlo, mělo by nařízení přijaté po provedeném řízení obsah příznivější pro jeho zájmy.

    Za těchto podmínek a vzhledem k tomu, že dotčené osoby takový důkaz nepředložily, nemá nedodržení této lhůty za následek neplatnost nařízení č. 1472/2006 o uložení konečného antidumpingového cla z dovozu některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Čínské lidové republiky a Vietnamu a o konečném výběru uloženého prozatímního cla.

    Tento výklad platí bez ohledu na to, zda dotyční vyvážející výrobci byli nebo nebyli do vzorku vytvořeného podle článku 17 nařízení č. 384/96 zařazeni.

    (viz body 141–144, 174, výrok 2)

14.  V oblasti ochrany před dumpingovými praktikami je třeba konstatovat, že nařízení č. 384/96 neobsahuje žádné ustanovení upravující opatření, která mají být přijata v průběhu šetření v případě, že dojde ke snížení podpory vyjádřené výrobci ve vztahu k podnětu, takže Rada a Komise musí mít možnost pokračovat v tomto šetření i v případě, kdy se míra jeho podpory sníží, a i tehdy, kdyby takové snížení znamenalo, že tato podpora odpovídá úrovni výroby nižší, než je jedna z prahových hodnot stanovených v čl. 5 odst. 4 tohoto nařízení. Tyto prahové hodnoty jsou stanoveny podle podpory výrobců v Unii, jejichž souhrnná výroba tvoří více než 50 % celkové výroby té části výrobců, kteří se k podnětu vyjádřili, a zároveň podle podpory výrobců v Unii představujících alespoň 25 % celkové výroby výrobním odvětvím Unie.

    (viz body 152, 153)

15.  Viz znění rozhodnutí.

    (viz body 161, 162, 165, 166)

16.  Viz znění rozhodnutí.

    (viz body 168–170)

17.  Soudy členských států nemohou vycházet z rozsudků, ve kterých unijní soud zrušil nařízení o uložení antidumpingového cla v rozsahu, v němž se týkalo některých vyvážejících výrobců, na které se vztahovalo toto nařízení, aby dospěly k závěru, že clo uložené na výrobky jiných vyvážejících výrobců, na které se vztahuje uvedené nařízení a kteří se nacházejí ve stejné situaci jako vyvážející výrobci, vůči nimž bylo takové nařízení zrušeno, není dlužné ze zákona ve smyslu čl. 236 odst. 1 nařízení č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství. Pokud takové nařízení nebylo vzato zpět orgánem, který jej přijal, zrušeno unijním soudem nebo prohlášeno Soudním dvorem za neplatné v rozsahu, v němž ukládá clo na výrobky těchto jiných vyvážejících výrobců, je toto clo nadále dlužné ze zákona ve smyslu tohoto ustanovení.

    V případě, kdy unijní soud v řízení o žalobě na neplatnost podané osobou bezprostředně a osobně dotčenou nařízením o uložení antidumpingového cla zruší toto nařízení v rozsahu, v němž se týká této osoby, nemá totiž takové částečné zrušení vliv na legalitu ostatních ustanovení tohoto aktu, a zejména ustanovení, jimiž bylo uloženo antidumpingové clo na jiné výrobky, než které vyrobila, vyvezla nebo dovezla tato osoba.

    Právě naopak platí, že pokud tato ustanovení nebyla ve lhůtě stanovené v článku 263 SFEU napadena osobami, které mohly mít aktivní legitimaci k podání žaloby na jejich zrušení, jsou taková ustanovení vůči nim konečná. Na tato ustanovení se navíc tak dlouho, dokud nejsou vzata zpět nebo prohlášena za neplatná v návaznosti na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nebo na námitku protiprávnosti, vztahuje presumpce legality, což znamená, že ve vztahu k ostatním osobám vyvolávají plné právní účinky.

    (viz body 183–185, výrok 3)

18.  Článek 236 odst. 2 nařízení č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, musí být vykládán v tom smyslu, že situace, kdy unijní soud prohlásí nařízení o uložení antidumpingového cla za úplně nebo částečně neplatné, nepředstavuje nepředvídatelnou okolnost ani vyšší moc ve smyslu tohoto ustanovení.

    (viz body 190–194, výrok 4)