Věc C‑498/14 PPU

RG

v.

SF

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná cour d’appel de Bruxelles)

„Řízení o předběžné otázce – Naléhavé řízení o předběžné otázce – Soudní spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Únos dítěte – Nařízení (ES) č. 2201/2003 – Článek 11 odstavce 7 a 8“

Shrnutí – rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 9. ledna 2015

1. Předběžné otázky – Naléhavé řízení o předběžné otázce – Podmínky – Odloučení a vzdálení dítěte nízkého věku od jeho otce – Rychlá odpověď Soudního dvora, která může zmenšit dopad na jejich budoucí vztah

   [Jednací řád Soudního dvora, články 107 a 108; nařízení Rady (ES) č. 2201/2003]

2. Soudní spolupráce v občanských věcech – Příslušnost a uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Nařízení č. 2201/2003 – Přiznání, ze strany členského státu, příslušnosti k přezkumu otázek souvisejících s navrácením dítěte nebo péčí o dítě specializovanému soudu – Přípustnost

   (Listina základních práv Evropské unie, článek 24; nařízení Rady č. 2201/2003, čl. 11 odst. 6 až 8)

1.  Pokud jde o žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu nařízení č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení č. 1347/2000, může Soudní dvůr rozhodnout o jejím projednání v naléhavém řízení podle článku 107 jeho jednacího řádu, pokud se týká tříletého dítěte, které je odloučeno od svého otce již více než rok. Prodlužování odloučení, které se vyznačuje navíc velkou vzdáleností mezi bydlištěm rodiče a místem pobytu dítěte, může totiž vážně poškodit jejich budoucí vztah.

   (viz body 36, 38, 39)

2.  Článek 11 odst. 7 a 8 nařízení č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení č. 1347/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že v zásadě nebrání tomu, aby členský stát přiznal specializovanému soudu příslušnost k přezkumu otázek navrácení dítěte nebo péče o dítě v rámci řízení stanoveného těmito ustanoveními, a to i tehdy, byl-li již kromě toho k některému ze soudů podán návrh na zahájení řízení ve věci samé týkající se rodičovské zodpovědnosti vůči dítěti.

   O určení vnitrostátního soudu příslušného k přezkumu otázky navrácení dítěte nebo péče o dítě v rámci řízení stanoveného v čl. 11 odst. 6 až 8 uvedeného nařízení totiž rozhodují členské státy. Skutečností, že členský stát přizná specializovanému soudu uvedenou příslušnost, jako takovou nemůže být dotčen užitečný účinek nařízení.

   Je však třeba dbát na to, aby bylo takové přiznání příslušnosti v souladu se základními právy dítěte, jak jsou zakotvena v článku 24 Listiny základních práv Evropské unie, a zejména s cílem rychlosti těchto řízení. Co se týče cíle rychlosti, při uplatňování relevantních ustanovení vnitrostátního práva je vnitrostátní soud, který je má interpretovat, povinen tak učinit ve světle unijního práva a zejména uvedeného nařízení.

   (viz body 49, 51–54 a výrok)